Přetížení vojáka rozhodně není nový problém. Už roku 107 před naším letopočtem římský vojevůdce Gaius Marius shledal, že logistické oddíly s povozy ho příliš zdržují. Nařídil tedy legionářům, aby si výbavu nesli sami. Šlo o čtrnáctidenní příděl potravy, pilu, proutěný koš, lopatu, srp, zbroj, štít a meč. Vojáci tak pochodovali denně 30 km s nákladem 36 kg a vysloužili si přezdívku Mariovy muly.

Od rytíře po střelce

Brnění středověkého rytíře zpočátku tvořila jen kroužková košile a přilba, ale postupně přibývalo kovových plátů a plně chráněný bojovník z 15. století měl na těle až 40 kg. Příchod palných zbraní poslal takovou zbroj do starého železa, nicméně záhy vojáka zatížila enormní váha střeliva. Během americké občanské války (1861–1865) musel typický unijní pěšák vláčet asi 27 kg včetně 4,5kg pušky.

Při vyhodnocování efektivity mužstva za první i druhé světové války armádní lékaři zjistili, že mnoho mužů kvůli vyčerpání nedokázalo účinně bojovat. Fyzická únava a psychika jsou přitom úzce spojeny – vysílený člověk je náchylnější k neopětování palby nebo k útěku. Vyvstala tedy otázka, jaká hranice zátěže ještě nesnižuje bojovou hodnotu vojáka pod přijatelnou mez.

Řeč čísel

Britská komise Hygiene Advisory Committee došla při vyhodnocování záznamů z let 1914–1918 k následujícímu závěru: „Za pochodu činí optimální náklad nanejvýš třetinu tělesné hmotnosti. Při vyšším zatížení extrémní únava vojáka neospravedlní větší množství výbavy dopravené na bojiště.“

Také americká pěchota si stanovila třetinové pravidlo, které doplnila ještě zásadou jedné poloviny: 33 % tělesné hmotnosti se považuje za maximální přípustné zatížení pro bojovou činnost, aby byl voják ještě schopen používat individuální pohybové techniky. Pro pěší přesun se jedná o ekvivalent 50 % jeho váhy. Teorie a praxe se však mnohdy liší a statistiky US Army z druhé světové války dokazují, že pěšák strýčka Sama běžně tahal 34 kg. Ne náhodou se většina vojáků raněných při vylodění v Normandii utopila – váha výstroje oslabené muže stáhla ke dnu.

Těžká ochrana i výzbroj

Představitelé Pentagonu nechali od roku 1945 provést přinejmenším pět studií nákladu svého mužstva. Všechny se shodly na přetíženosti vojáků, jenže v praxi se nic nevyřešilo. Ba naopak, požadavky moderního bojiště hmotnost nesené výbavy nejen zvýšily, ale v mnoha případech rovnou zdvojnásobily.

TIP: Češi míří na frontu: Co vše měl rakousko-uherský voják na sobě a při sobě?

V roce 2016 kupříkladu námořní pěchota zveřejnila svůj nový standard pro sílu a výdrž. Průměrný mariňák by měl být schopen přenést 69 kg na vzdálenost 14,5 km. Takový náklad může vypadat extrémně, ovšem není výjimečný – třeba oficiální dokumenty o zátěži amerických pěšáků v Afghánistánu z roku 2003 označují za standard 45 kg. Když se po zveřejnění těchto informací rozproudily debaty, zda jsou čísla reálná, jeden námořní pěšák uvedl, že během misí v uvedené zemi každý člen jeho týmu nosil až 90 kg.

Pokračování: Břímě moderního bojovníka (2): Kolik váží zátěž dnešního vojáka na bojišti? (vychází ve čtvrtek 13. ledna)

Americký stát Aljaška v poslední době čelí jednomu extrému počasí za druhým. Oblast na přelomu roku nejprve potkaly rekordně vysoké teploty, po nichž následovaly mohutné přívalové lijáky, aby vzápětí všechna ta voda zmrzla. Místní úřady se inspirovaly biblickým Armagedonem, který v přeneseném významu označuje konec světa a varovaly obyvatele před „Icemageddonem“.

Zmiňuje se o tom například ministerstvo dopravy Aljašky, které před pár dny upozorňovalo na velké kusy ledu, blokující dopravu ve Fairbanksu, druhém největším městě tohoto nejsevernějšího státu Spojených států. Úřady upozorňují, že Aljaška zažívá bezprecedentní zimní bouře, které přinášejí řadu problémů.

Klimatická houpačka

Podle Ricka Thomana z Aljašské univerzity ve Fairbanksu byly klimatické podmínky závěrečných dní roku 2021 „velmi neobvyklé“. Jen pár hodin poté, co na ostrově Kodiak naměřili 19,4 °C, nejvyšší prosincovou teplotu v historii Aljašky, zažila aljašská pevnina přívalové deště, během nichž spadlo za několik hodin 25 milimetrů srážek. K něčemu takovému nedošlo celá desetiletí.

TIP: Jihozápad Kanady a severozápad USA drtí devastující „kupole vedra“

Poté, co roztálo a napršelo velké množství vody, došlo k prudkému ochlazení a voda rychle zmrzla. Přívalové deště přinesl na Aljašku stejný klimatický systém, který má na svědomí i rekordní teploty. Na studený sever dopravil velké množství teplého a vlhkého vzduchu z oblasti Havajských ostrovů.

Tepelný štít vesmírného teleskopu Jamese Webba se skládá z pěti vrstev. Vnější vrstva, která bude jako jediná čelit přímému slunečnímu záření, je silná 50 μm a je vyrobená ze speciálního materiálu zvaného kapton, pokrytého tenkým filmem hliníku a křemíku. Další čtyři vrstvy mají poloviční tloušťku. Štít má chránit vědecké přístroje nejen před zářením Slunce, Země a Měsíce, ale také před teplem z pomocného modulu. Bude tak zajišťovat teplotní režim dalekohledu a napomáhat k zachování ideálního tvaru optické plochy zrcadla.

Teleskop bude natočen permanentně štítem ke Slunci a jeho obří zrcadlo a detekční přístroje budou naopak na odvrácené straně. Na „horké“ straně zařízení může teplota vystoupat až na 110 stupňů Celsia, druhá strana však musí pro zdárné fungování observatoře udržovat teplotu pod minus 223 stupni Celsia. Rozložení a napnutí všech pěti vrstev tepelného štítu trvalo v součtu 26 hodin.

TIP: Na startu! Vesmírný dalekohled Jamese Webba míří do vesmíru

Dalším krokem, který museli operátoři mise zvládnout bylo vyklopení nosníku sekundárního zrcadla. To je stejně jako velké primární zrcadlo vyrobené ze zlaceného beryllia a nachází ve vzdálenosti 7,2 metru od primárního segmentového zrcadla. Také tato část proběhla bez zádrhelů a zařízení tak úspěšně pokračuje na své cestě do oblasti tzv. Lagrangeova libračního bodu L2 ve vzdálenosti přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země (v opačném směru, než se nachází Slunce), tedy asi 4× dál, než obíhá Měsíc. Kolem libračního bodu bude kroužit po dráze o poloměru 800 000 km s dobou oběhu zhruba 90 dnů. Při umístění teleskopu do oblasti L2 odpadla nutnost použít u jeho konstrukce tubus, čímž se snížila i hmotnost a cena přístroje.

Otázka šílenství španělské panovnice nedá spát historikům již více než jeden a půl století. Mnozí z nich proseděli hodiny v nejrůznějších archivech, pročetli stovky dobových dokumentů, popsali stohy papíru, vedli nesčetně učených disputací a přesto, nebo právě proto, se nedokázali a stále nedokáží shodnout na jednotném závěru. Na základě zatím dostupných pramenů prostě nejsou s to stanovit, zda se v případě této kastilské a aragonské infantky a později královny skutečně jednalo o duševní poruchu, či zda se stala obětí mocenského spiknutí.

Zpochybnění choroby

Vůbec první, kdo přišel s tezí, že Jana Šílená možná zas až tak šílená nebyla, byl v šedesátých letech 19. století původem německý badatel Gustav Adolf Bergenroth. Tvrdil, že Janu ze hry o moc vyřadil komplot naplánovaný a provedený jejím otcem, Ferdinandem II. Aragonským, a že dílo zkázy dokonal její syn, pozdější španělský král a římský císař Karel V. Ten měl podle Bergenrothovy verze Janu zbavenou svéprávnosti držet v ústraní ve vězení v Tordesillas a po její smrti úspěšně šířit zprávy o její pomatenosti, dokud se neproměnily na léty prověřenou a tudíž nezpochybnitelnou pravdu.

Přišel by však Ferdinand na nápad vydávat svou dceru za smyslů zbavenou, kdyby mu k tomu ona sama svým chováním nezavdala příčinu? A jak mohla celá věc dojít tak daleko, že Jana skončila v internaci?

Během jejího dětství a dospívání nepanovaly o Janině duševním zdraví nejmenší pochyby. Naopak. Tato infantka, která se narodila šestého listopadového dne roku 1479 v Toledu jako třetí potomek Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského, byla podle soudobých pramenů považována nejen za neobyčejně hezkou, nýbrž také nadprůměrně inteligentní dívku s citem pro umění, zvláště pro hudbu. Zajímala se o dění v Evropě, filosofii, náboženství a na vše si snažila udělat svůj vlastní názor. To se sice od infantky neočekávalo, neboť celá její výchova od útlého dětství až do sňatku spočívala ve snaze vypěstovat absolutní konformnost a poslušnost, nicméně v tom ani zatím nebyla spatřována potenciální hrozba.

Bláznivá láska

První zvěsti o Janině šílenosti přišly až s jejím sňatkem, kdy se bláznivě a na první pohled zamilovala do rodiči vybraného a předurčeného ženicha. Tím byl o rok starší rakouský arcivévoda Filip, nejstarší syn císaře Maxmiliána I. Habsburského a bohatý dědic držav své matky v oblasti dnešního Nizozemí. Sňatek v očích rodičů obou snoubenců neměl být ničím víc než potvrzením dynastické aliance a zjevné vášnivé vzplanutí milostného citu je nejspíš trochu zaskočilo. Tím víc, že se ukázalo být oboustranné.

První rok po svatbě, která se odehrála 20. října 1496 v Lieru, městě ležícím nedaleko Antverp, byl pro Janu s Filipem dost možná jedněmi velkými líbánkami. Jelikož ale nic na světě netrvá věčně, začala Filipova prvotní vášeň postupně vychládat. Dynastické a vladařské povinnosti a lovecké zábavy, jimž holdoval, jej často zdržovaly mimo domov a podle všeho nedokázal příliš odolávat nejrůznějším svodům, které se mu na cestách naskýtaly. Jana mezitím zůstávala ve flanderském Mechelenu, který si novomanželé zvolili za svou rezidenci. Byla daleko od své rodiny i od manžela, jímž byla poblouzněná. Navíc byla těhotná, v půli listopadu následujícího roku přivedla na svět první dceru, Eleonoru.

Z této rutiny a z postupujícího odcizení, byli manželé náhle vytrženi sledem několika okolností, které z Jany ze dne na den udělaly dědičku rodičovského impéria. Její bratr Jan, španělský následník trůnu, totiž zemřel v říjnu roku 1498 patrně na tuberkulózu. O rok později se po porodu svého jediného syna na onen svět odebrala také nejstarší sestra Isabela. Dědická práva sice nakrátko přešla na jejího potomka, ale zemřel dříve, než dosáhl věku dvou let.

Tyto velké změny na dynastické šachovnici španělského království ve Filipovi okamžitě rozdmýchaly ochladlý zájem o manželství s Janou. Během pár dní se prohlásil kastilským princem a zatoužil vydat se co nejdříve do Španělska, aby se s Janou nechali oficiálně potvrdit jako dědicové.

První příznaky 

Ke slavnostnímu potvrzení nakonec došlo až v roce 1502 v Toledu, neboť kvůli probíhajícím těhotenstvím nebyla Jana schopná vydat se na cesty dříve. V době ceremonie již byly na světě tři Filipovy a Janiny děti, Eleonora, Karel a Isabela, které ale zůstávaly v Bruselu. K Filipově velkému zklamání jej většina zemí španělské koruny přijala pouze jako prince-manžela a svou poslušnost vložila výhradně do Janiných rukou, pročež se arcivévoda po čase rozhodl ze Španělska odcestovat zpět do Flander.

Jana jej ovšem doprovodit nemohla, neboť byla počtvrté těhotná. A právě v této době, během delšího odloučení od manžela, se u ní údajně začaly poprvé projevovat známky duševní poruchy. Badatelé se nedokáží shodnout na tom, zda se jednalo o těžkou melancholii, depresivní stavy, psychózu či dokonce schizofrenii, kterou by teoreticky bývala mohla zdědit po své babičce z matčiny strany. Každopádně se Jana zavírala ve svých pokojích, nepřijímala návštěvy a krátce po porodu syna Ferdinanda v březnu 1503 se rozhodla stůj co stůj vydat za Filipem, bez něhož už nemohla vydržet ani vteřinu.

Rodiče se Janě snažili v odjezdu všemožně zabránit a dokonce jí s pomocí biskupa Juana de Fonsecy nechali dočasně zadržet v pevnosti La Mota v Medinu del Campo, Jana si ale nakonec stejně prosadila svou a v červnu roku 1504 odjela do Flander. Malého Ferdinanda nechala ve Španělsku a jeho výchovu svěřila do rukou svého otce. 

V soukolí mužů

V listopadu téhož roku zemřela Janina matka, dosavadní královna Isabela Kastilská. Na základě její poslední vůle se Jana stala matčinou dědičkou a nástupnicí. Původně měla sice Isabela podle Gustava Bergenrotha vůči své dceři výhrady pro Janino odmítání účastnit se mší svatých i zpovědí a údajně také velmi liberální přijímání Lutherových myšlenek, avšak v poslední chvíli ji upřednostnila před svým manželem. Ferdinanda ustanovila pouze Janiným doživotním zástupcem.

A právě v tomto okamžiku se Jana dostala do soukolí mocenského zápasu mezi svým otcem a svým manželem, z nichž oba toužili osobně a bez omezování vládnout vznikajícímu španělskému království. Zpočátku stála španělská šlechta na Janině straně, ale již o rok později se podařilo Ferdinandovi kastilské kortesy přesvědčit, že Jana kvůli nemoci není schopna vládnout a nechal se jmenovat jejím poručníkem. Janino a Filipovo postavení se navíc pokusil ještě více podrýt sňatkem s Germaine de Foix, vnučkou francouzského krále Ludvíka XII., s níž doufal co nejdříve zplodit mužského potomka. 

Nastavením striktně profrancouzského kurzu Ferdinand ovšem nanovo upadl v nemilost u šlechty, která se přiklonila zpět na stranu Jany a Filipa. Dne 12. července roku 1506 zástupci kortesů složili slavnostní přísahu poslušnosti a poddanosti právě tomuto vladařskému páru. Filip se nicméně z vlády neradoval příliš dlouho, jelikož o několik měsíců později náhle zemřel při návštěvě města Burgosu. Mnozí již ve své době podezřívali Ferdinanda, že svého soka otrávil, neboť nebyl ochoten připustit, aby na kastilský trůn dosedl Habsburk. Filip ale podle pozdějších výzkumů nejpravděpodobněji a zcela prozaicky zemřel na tyfovou horečku. 

Nesvéprávná královna

Po jeho smrti sice zdrcená Jana zamýšlela ujmout se vlády sama, ale vzhledem k tomu, že se primárně snažila dopravit tělo svého zbožňovaného manžela do Granady, kde se jej rozhodla pohřbít, se jí plnění vladařských povinností postupně vymykalo kontrole. Mezi španělským obyvatelstvem její chování budilo rozpaky, neboť Jana s rakví svého muže po Španělsku cestovala osm měsíců, přičemž se od Filipových ostatků nevzdalovala déle, než bylo nezbytně nutné. Dny trávila modlitbami a teprve v noci se smuteční průvod dával do pohybu.

V lednu 1507, pět měsíců po Filipově smrti, přivedla na svět poslední dceru, které dala jméno Kateřina a která se jí stala jedinou útěchou. Janin otec Ferdinand po celou tuto dobu setrvával v nečinnosti v Aragonu a nechával bujet stále barvitější zkazky o nepříčetnosti své dcery, aby v červenci 1507 mohl slavně vjet do Kastilie jako zachránce země nejen rozvrácené politickou nestabilitou, nýbrž také sužovanou morovou epidemií.

Paktem stvrzeným v kastilském městě Hornillos 30. července 1507, který uzavřela Jana se svým otcem, se Ferdinand stal faktickým vládcem země, zatímco Janina role byla čistě titulární. Není zcela jisté, zdali si Jana dosah uzavřené smlouvy plně uvědomovala, neboť tu a tam se i po jejím podepsání domáhala svých vladařských práv. Nepodařilo se jí však už nikdy domoci ničeho, neboť Ferdinand postupně odstavil od moci všechny její někdejší stoupence. Janinu naprostou izolaci fakticky i symbolicky završil internací v klášteře v Tordesillas, kam svou dceru coby údajně duševně nemocnou nechal odvézt v únoru roku 1509.

V smutku oděná

V Tordesillas strávila Jana dlouhých čtyřicet šest let. Chodila oděná výhradně v černém na znamení smutku po manželovi a jedinou společnost jí dělala její nejmladší dcera Kateřina. To ovšem pouze do doby, než byla v roce 1525 provdána za portugalského krále Jana III. Jana poté ve svém vězení osaměla docela.

TIP: Vrácená nevěsta Markéta: Proč se Francie zbavila habsburské dědičky?

Někteří badatelé se domnívají, že byla svými vězniteli fyzicky i psychicky týrána, nicméně přímé důkazy pro to nemají. Janin otec Ferdinand a posléze i její syn Karel totiž vynaložili značné úsilí, aby veškeré písemné dokumenty týkající se Janina uvěznění zničili. Své tordesillské komnaty opustila Jana až na Velký pátek nesoucí datum 12. dubna 1555, kdy tato titulární aragonská a kastilská královna ve věku nedožitých sedmdesáti šesti let v takřka úplném zapomnění zemřela.

Jak může být pizza založená na rajčatové omáčce typicky středomořským jídlem, když rajčata se do Středomoří dostala z Ameriky až v šestnáctém století? Jednoduše. Tradiční na pizze je totiž těsto, které má i mimo Itálii mnoho různých podob od německého zwiebelkuchen po francouzský quiche.

Na královninu počest

Pravá pizza, tedy těsto potřené rajčatovou omáčkou, obložené bílým sýrem a posypané zelenou bazalkou, má ale na rozdíl od většiny zmíněných tradičních kulinářských specialit naprosto jasně doložitelné datum narození: první pizzu připravil v roce 1899 neapolský kuchař Raffaele Esposito na počest královny Margarety Savojské. 

Přivezl ji na letní slavnost do Capodimontu a dal si záležet, aby byla vyvedená právě v italských národních barvách - proto červená omáčka, zelená bazalka a bílá mozarella. Královská společnost byla nadšena a základní pizze se začalo na počest dobře najedené královny říkat margarita.

Pizzu miloval i Dumas

I pizza má ale své praprababičky. Archeologové dokázali, že kulaté placky se pekly na Sardinii už před třemi tisíci lety, znali je staří Egypťané i Římané. Toskánské kmeny dokonce věřily, že domácí plackou mohou uctít duchy a ti je pak nebudou chodit strašit. Řekové zase pekli placatý domácí chleba potřený česnekem a bylinkovým máslem. Přesně tak vypadala i původní neapolská pizza před dovezením rajčat z Ameriky.

Pizzové placky byly vždycky jídlem pro chudé. Prodávaly se na ulici za pakatel, buď suché nebo maštěné sádlem či olivovým olejem. Ve svých Zápiscích z cest zmiňuje pizzu i Alexandre Dumas, věnuje jí dokonce velkou část osmé kapitoly, a popisuje i přísady, kterými je možné chlebovou kynutou placku v Itálii potřít. „Pizza může být jen s olejem nebo i s rajčaty, s mořskými plody nebo se sýrem. Její cena závisí na tom, co na ni dáte a také na dostupnosti surovin, takže se mění podle ročního období a podle toho, kdy je čeho dostatek,“ píše Dumas.

Pizza se rozšířila z chudinských předměstí do vyšších kruhů a stala se oblíbeným jídlem hlavně díky turistům, kteří začali v devatenáctém století jezdit do Itálie a chtěli zažít skutečnou Neapol. Vydávali se do chudých čtvrtí a tam ochutnali pizzu. A začali ji vyžadovat i ve svých hotelích a restaurací.

Image

Čtěte také

Dějiny rychlého občerstvení: Na hamburger do starého Říma

Ve významném starověkém přístavu Caesarea Maritima, který leží na území dnešního Izraele, nejspíš bylo bouřlivé počasí, když se tam potopila jedna z řady lodí, které skončily na dně Středozemního moře. Bylo to ve 3. století našeho letopočtu, přístav byl stále ještě součástí římské říše a jeden z pasažérů nešťastné lodi, dobře situovaná žena z města, byla podle všeho křesťanka.

Dodnes to o ní prozrazuje zlatý prsten, který byl v těchto dnech vystaven v Izraeli, se spoustou podobných pokladů, mezi nimiž nechybí mnoho římských mincí z 3. století, figurky, zvony, keramika a další cenné předměty, společně s cennostmi z dalšího vraku ze 14. století. Všechny je objevili izraelští podmořští archeologové při náročném průzkumu mořského dna ve starověkém přístavu.

Prsten s pastýřem

Prsten obsahuje zelený drahokam, na němž je znázorněný pastýř nesoucí na ramenou ovci. Jde o důvěrně známé zobrazení Ježíše, který se obětuje pro své ovečky. Jak ale uvádí Helena Sokolov, kurátorka oddělení mincí Izraelského památkového úřadu, najít takové zobrazení na prstenu je velmi výjimečné. Prsten je teď známý pod přezdívkou „Good Shepherd ring“.

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Křesťanství bylo v té době stále ještě ilegální vírou. Římská říše ale relativně tolerovala cizí náboženství a město Caesarea Maritima bylo jakýmsi lokálním střediskem křesťanů, kteří se zde setkávali s představiteli dalších náboženství. Nálezy z přístavu Caesarea opět potvrzují bohatou historii této části světa i to, jaké úsilí je nutné vynaložit při poznávání minulosti.

Obecně zažitý středověký pohled na ženu nebyl zrovna příznivý. Žena byla chápána jako tvor slabý, mající sklon k hříchu a tudíž nedůvěryhodný. Proto musela být pod neustálým dohledem mužů – nejprve otce, později manžela. Tento náhled se zakládal z velké části na Bibli. Vždyť to byla právě Eva, která v ráji zhřešila jako první a podařilo se jí svést muže-Adama.

Velkorysému přístupu k ženám nepřispěl ani svatý Pavel, který v jednom ze svých listů křesťany nabádá: „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž se má nechat vést.“ Tuto nepříznivou situaci poněkud zmírňovala rytířská kultura a zvláště pak mariánská úcta, která prostřednictvím Panny Marie přiznávala důstojnost a hodnotu ženám obecně.

V zástupech věřících

Zlepšení postavení žen v době české reformace šlo ruku v ruce se vzrůstajícím prosazováním se lidových vrstev, jež nastalo v pozdním středověku. Také prostí lidé toužili po aktivním náboženském životě, aniž by jim vše pouze prostředkovali kněží. Tyto tendence byly od 14. století stále patrnější nejen v českých zemích, ale i jinde v Evropě. U nás se klíčovým mezníkem stalo přeložení Bible do češtiny někdy po roce 1350. Objevovala se i další literatura v národním jazyce jako modlitby či legendy. Náboženské texty se tak staly snáze dosažitelné pro širší vrstvy laiků a lidová zbožnost tím dostala rozhodující impuls pro svůj rozvoj. 

Důležitou roli sehráli kazatelé obracející se k lidem v jejich jazyce. Ti se v předvečer a během husitské revoluce soustřeďovali zejména kolem Betlémské kaple na Starém Městě pražském. Mezi jejich posluchačky patřily zejména ženy z měšťanských a šlechtických kruhů, přičemž na kázání sem přicházela i sama královna Žofie, manželka Václava IV. Konečně ženy kolem sebe soustředil už například známý kazatel Jan Milíč z Kroměříže (1320/5–1374). Povzbuzoval je k častému přijímání těla Páně, jež se přitom do té doby laikům doporučovalo pouze dvakrát do roka. Milíč se dokonce neváhal „ušpinit“ ani takzvaně padlými ženami. Pro bývalé prostitutky založil v Praze útulek s kaplí, jemuž dal nadějeplný název Nový Jeruzalém. 

Hodny následování

Jiný významný reformátor Matěj z Janova (1350/5–1393) dokonce dospěl k radikálnímu závěru, že žena je lepší než muž: „Je totiž obecně známé a nesporné, že dnes jako v minulosti žily svaté ženy tak ctnostně v Kristu, že odčinily pochybení Evy, své matky. A stejně jako ženy předčily muže, když přijaly na tomto světě Krista a první plody všech ctností, jak je zřejmé v Marii, blahoslavené Boží Matce (...), stejně tak, pravím, ve všech věcech Božích, a sice ve víře, naději a lásce k bližnímu, modlitbě, pokání, odříkání, cudnosti, pokoře, skutcích milosrdenství i projevech zvláštních ctností, ženy, které spočívají v Ježíši Kristu, vždy mocně předčí muže.“

Pozitivní přístup k ženám měl i samotný Jan Hus. Velmi dobře to ilustruje dílko jim určené s názvem Dcerka aneb O poznání cesty pravé k spasení. Jedná se o mravoučný spis, jehož cílem bylo naučit ženy správně žít a milovat Boha. Hus k nim v tomto spisku promlouvá velmi vstřícně a je vidět, že má důvěru jak v jejich schopnosti, tak duševní a duchovní kvality.

Mnozí náboženští reformátoři totiž vnímali upřímnou ženskou zbožnost a niternou duchovní zanícenost jako věc hodnou následování, jíž je v nemocné církvi zapotřebí. Také proto se k ženám v textech a kázáních rádi obraceli, jak dokládá příklad Tomáše Štítného ze Štítného (1333–1401/9). Tento laický kazatel a myslitel věnoval své dílo dceři Anežce a společenství žen-panen při Betlémské kapli, do nějž patřila. Nadto pro ně překládal z latiny inspirativní práce jiných autorů.

Ne všichni pochopitelně rádi viděli zapojování žen do husitského hnutí, což dalo podnět pro vznik satirických až zesměšňujících literárních děl, jako byla báseň Viklefice. Zde protřelá husitka namísto vykládání Bible svede nezkušeného jinocha.

Zuřivé bojovnice

Po propuknutí husitské revoluce a radikalizaci širokých vrstev věřících se objevují zprávy o radikálních příslušnicích něžného pohlaví. Nejurputnější bojovnice se logicky soustřeďovaly zejména v táborské obci. Autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové vyzdvihuje odvahu a statečnost těchto žen, jež v bojích neohroženě stávaly po boku mužů. Na druhé straně letopisec přiznává, že dokázaly být i velmi kruté. O tom, že někdy bývaly dokonce nemilosrdnější než muži, hovoří též jiní. 

Jak vlastně táborské radikálky vypadaly a čím se projevovaly? Podle dobového svědectví měly po vzoru mužů nakrátko ostříhané vlasy, jako muži byly rovněž oblečené, za pasem jim visel meč a v rukou mívaly kameny. Účast žen v bitvách umožňovala specifická bojová taktika husitů, která si zakládala na obraně a vyhýbala se přímým bojům, v nichž by byly ženy proti mužům v nevýhodě. Přesto i tak docházelo ke ztrátám na životech, kdy na bitevních polích mnohdy vedle mrtvých bojovníků zůstávaly ležet zabité ozbrojené bojovnice.

Ženy se uplatňovaly i při budování obranných pozic, jako v případě bitvy na Vítkově roku 1420, kdy táborské radikálky spolu s muži stavěly obranné valy. Kromě samotných ozbrojených střetů se husitské ženy účastnily i drancování kostelů a klášterů. Po vítězné vítkovské bitvě táboritky zpustošily kostel sv. Michala na Starém Městě pražském. Podobně vandalsky si počínaly rovněž v pražském klášteře sv. Kateřiny, který dokonce rozbořily. Husitské ženy údajně za muži nezaostávaly ani v pití alkoholu...

Přístup do typicky mužských záležitostí včetně samotných válečných vřav ukazuje, že se ženy v praxi těšily neobyčejnému stupni společenského uplatnění, jaké bylo do té doby nemyslitelné. Ve specifickém prostředí revoluční společnosti táboritů tvořily důležitou část, s níž se počítalo. Nesmíme ovšem zapomínat, že to souvisí s celkově abnormální situací doby, která se postavila proti zavedeným pořádkům. Táborité stojící proti katolické většině měli zapotřebí každé pomocné ruky. Proto je důležité mít na paměti, že se ve skutečnosti jednalo o určitý výstřelek, který stejně jako sama táborská obec neměl dlouhého trvání. 

Diplomatky a myslitelky

V husitské revoluci se samostatně uplatňovaly též příslušnice umírněného kališnického tábora. Za zajímavý doklad může posloužit příhoda, kdy výhradně ženské členky pražské farnosti sv. Petra na Poříčí sepsaly protest proti radikálním kněžím dosazeným k tomuto kostelu a osobně s ním vyrazily na radnici. Přestože ve výsledku ničeho nedosáhly, svědčí to o sebevědomí a akceschopnosti pražských měšťanek.

Ženy nezůstávaly pasivní ani v duchovní oblasti. Byly takové, které svou zbožnost a myšlenky dokázaly vyjádřit vlastní literární tvorbou. Dochovala se třeba modlitba, složená neznámou prostou autorkou z okruhu Matěje z Janova. Jiná žena zase vytvořila spis, v němž se postavila na obranu Jana Husa. To vypovídá o nemalých ambicích neznámé reformní spisovatelky. Je otázkou, nakolik byly uvedené počiny v této době ojedinělé, případně o kolik dalších děl husitských autorek zůstáváme mezerovitostí pramenů ochuzeni. Objevují se i zmínky o lidových kazatelkách, jež své náboženské názory neváhaly veřejně hlásat. Něco takového samozřejmě duchovní autority zakazovaly. Hlavní problém však představovala neučenost těchto samozvaných kazatelek a jejich laickost; pohlaví v tomto případě stálo až na druhém místě.

Po odeznění husitské revoluce se postavení žen z velké části vrátilo do starých kolejí. Pohusitská doba jim již takové uplatnění nenabízela, a proto jejich hlas opět utichl a proměnil se v mlčení, na další staletí přerušované jen zřídka.