Einsteinova teorie obecné relativity byla zveřejněna před více než 100 lety. Od té doby se vědci celé planety neustále snaží hledat skulinky, kterými by se této teorii dostali pod kůži a vyvrátili ji. Jakákoliv solidní odchylka od předpovědí obecné relativity by znamenala nejen její pád z trůnu vládnoucí teorie gravitace, ale také by nám otevřela dveře k nové fyzice.

Obecnou relativitu nedávno „otestoval“ i mezinárodní tým, vedený odborníky z německého Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii v Bonnu, který dlouhodobě pozoroval podivuhodnou dvojhvězdu pulzarů PSR J0737-3039 A/B, přezdívanou „Double Pulsar“. Tato extrémní soustava představuje velmi užitečnou přírodní laboratoř, která je ideální právě pro testování obecné relativity.

Extrémní dvojhvězda

Badatelé pozorovali dvojhvězdu pulzarů, objevenou v roce 2003, po dobu 16 let. Využili k tomu celkem 7 radioteleskopů, které pracují v Německu, Francii, Nizozemí, Austrálii, Velké Británii a Spojených státech. Za tu dobu získali údaje o přibližně milionu velmi přesně proměřených rádiových pulsů z této soustavy.

TIP: Hvězdy obíhající supermasivní černou díru potvrdily teorii Alberta Einsteina

Díky těmto pozorováním vědci zaznamenali celou řadu relativistických jevů a ověřili sedm parametrů obecné teorie relativity, některé s doposud nevídanou přesností. Například detailně proměřili, jak silná magnetická pole obou rychle se pohybujících pulzarů ohýbají časoprostor a tím ovlivňují trajektorii rádiových vln druhého pulzaru. Podle závěrů německých vědců jsou všechna pozorování jsou v perfektním souladu s předpověďmi Einsteinovy teorie. Pokud má tedy slavná teorie jednoho z nejvýznamnějších vědců všech dob nějaké slabiny, budeme je muset odhalit ještě mnohem důkladnějšími testy.

Třicetiletý Francouz vyhrál v neděli večer v kasinu v severofrancouzském městě Saint-Amand-les-Eaux více než 2,6 milionu eur (64,5 milionu korun) poté, co hodil do automatu pouhá dvě eura. Příležitostný návštěvník kasina se trefil do jackpotu.

TIP: Záludný poker: Štěstí, nebo schopnosti?

Jackpot padl na 165 propojených automatech, které stojí v 38 různých kasinech. Podle provozovatele kasina se díky tomuto systému v posledních deseti letech objevilo 66 výherců, včetně 31 milionářů. Skupina vyplatila na výhrách přes 74 milionů eur. Francouz, který částku vyhrál na stroji 297, žije na severu země.

Na Nový rok odešla se šekem na částku 200 000 eur (téměř 5 milionů korun) také čtyřicetiletá žena z kasina v západofrancouzském městě Saint-Malo, která do jednoho z automatů vhodila 80 centů.

Myšlenka, že by duhové či měňavé barvy mohly sloužit jako kamufláž, je stará více než 100 let, ale po celou dobu své existence byla opomíjena. Na její prozkoumání se zaměřil tým vedený evoluční bioložkou Karin Kjernsmo z britské University of Bristol. Biologové podrobili zkoušce maskovací schopnosti takzvaných metalických barev, jejichž barevnost se mění v závislosti na úhlu pohledu a vytváří se na nich duhový efekt. Takové charakteristiky typicky mají například krovky některých brouků. 

Výzkumníci si dali práci a umístili na „záda“ několika skupin takzvaných moučných červů (larvy potemníků moučných – Tenebrio molitor) makety křídel různých barev. Šlo o matné odstíny zelené, fialové, modré, duhové a černé. Jedna skupina červů byla opatřena výraznými měňavými křídly a všechny červy s maketami zoologové rozmístili na různé rostliny v přirozeném prostředí. Následně sledovali, jak bude každá ze skupin atakována ptáky. Kontrolní roli (ptáci mohou sice objekt vidět, ale rozhodnou se jej ignorovat) plnili lidé, kteří se v daném místě snažili najít co nejvíc „maskovaných“ červů. 

TIP: Nepatrný mořský koník: Mistr dokonalé kamufláže

Navzdory svému lesku právě červi s měňavými krovkami nejlépe unikali pozornosti ptáků i lidí. Jak ptáci, tak lidé si víc všímali dokonce i těch „brouků“, kteří měli stejnou barvu jako listy, na nichž byli umístěni. Maskovací efekt měňavých krovek se znásobil, když byly položeny na lesklé listy. Podle Karin Kjernsmo je maskovací vlastnost měňavých povrchů důsledkem „dynamické rušivé kamufláže“, která vytváří iluzi matoucích obrysů a hloubky, což potenciální predátory mate víc než jiné barevné odstíny.

Zejména od druhé poloviny 19. století spolu se sekularizací, vznikem a rozvojem občanské společnosti, ve které se konzum stával mírou společenské prestiže, získávaly různé požitky na popularitě. Národohospodáři objevili možnosti luxusní spotřeby i jejích náhražek pro ekonomický rozvoj, lékaři zjistili, že pohodlí, hygiena a dostatek potravin pomáhají lépe udržovat zdraví obyvatel. Obžerství zůstávalo sice hříchem, askeze ale až na výjimky přestala být životním vzorem. Jíst a pít nejen do sytosti, ale i vybraně se stalo pro stoupající počet lidí dokladem životního úspěchu.

Také zájem státu na vysoké porodnosti či příznivém zdravotním stavu branců, vedl ke snaze zlepšit životní podmínky širší veřejnosti, které se projevovaly v oblasti konzumu. Částečně nechtěně, přispíval i k toleranci už dříve pranýřovaných životních radostí včetně obliby škodlivých látek. 

Metla lidstva

Nové životní návyky vedly někdy z neznalosti, jindy z potřeby podpořit žádoucí společenský vzestup nebo si jen dopřát zakázaný požitek také k problémům v chování a veřejném vystupování. Různé společenské prohřešky byly vodou na mlýn staromilcům a odpůrcům všemožných změn.

Významným úskalím v oblasti moderní spotřeby se stávalo už dříve známé nadměrné pití alkoholu. Sedlák a řemeslník, který po zrušení právních překážek spojených s poddanstvím mohl podobně jako jeho dřívější pán svobodně kupovat, prodávat i zastavit půdu a majetek, byl vystaven úpadku z alkoholismu a hazardu více než jeho předkové, jejichž nesvoboda jim v tom do jisté míry bránila. Svoboda v nakládání s majetkem mohla vést až ke zničení statku, živnosti nebo dílny, o důsledcích pro rodinu nemluvě.

Alkoholismu a hráčské vášni se dařilo nejlépe sezónně na venkově po sklizni nebo po skončení místních trhů, ve městech zase v sobotu večer, po výplatě. Pokud někdo podlehl pití, hazardu či jiné z „hospodských“ neřestí, býval okolím zpravidla dlouho omlouván. Za odsouzení hodné se jeho chování považovalo většinou až po té, co přišel o veškerý majetek nebo ztratil schopnost vykonávat své povolání. Kritický pohled býval často odstupňován v závislosti na společenském postavení pijáka a hráče. 

Reprezentace elity vyžadovala větší dávku alkoholu, který býval navíc lepší kvality (těžká vína, sekty, koňaky), než jaký představovala běžná hospodská pálenka, jíž se opíjeli sedláci a řemeslníci. Cizokrajné lahůdky včetně drahých vín a dováženého alkoholu učili pražskou smetánku konzumovat od čtyřicátých let 19. století bratři Franz a Alex Schwertaskové, kteří měli svůj obchod v Praze Na Pernštýně a bankety pořádali v odsvěceném kostele sv. Martina ve zdi.

Luxusní nabídku nepředkládali ovšem bratři dlouho širší veřejnosti a nezávisela výlučně na finančních možnostech zákazníka. Jen aristokratické, úřednické a nejvyšší podnikatelské elitě se podle nich směla zpřístupnit zakázaná slast, která by se v lidovém prostředí proměnila na neřest.  

Medicína pro děti i dospělé

Jiným případem byly alkoholické nápoje, jejichž konzumaci veřejnost tolerovala, neboť je vnímala jako účinný lék proti různým neduhům. Na tělesnou slabost, chudokrevnost, souchotiny a další nemoci se běžně doporučovala těžká vína, především malaga. Sklenkou tohoto moku si v hokynářství posilovali paměť i studenti, pokud jim to finanční situace dovolovala. Zájem o takovou „léčbu“ pochopitelně stoupal zejména před zkouškami. Hokynáři si dokonce připisovali za prodej alkoholu zásluhy při podpoře vzdělání mládeže a ochraně veřejného zdraví. Podle pamětníků se mohli v jejich obchodě setkat studenti se svými profesory, kteří je sice se záměrem ochrany mravů zrazovali od mnoha životních radostí, jako byla návštěva divadla, avšak pravidelnou sklenku aperitivu svým svěřencům neodpírali. 

Malé děti, hlavně hubené, tedy podle dobových představ náchylné k nemocem, dostávaly v rodinách, které měly dostatečné příjmy, denně sklenku těžkého vína s „hořčinami“ nebo vícestupňového nejlépe černého piva, svařeného s vaječným žloutkem. Věci znalý odborník, lékař Vladimír Vondráček, který v dětství také prodělal každodenní léčebnou kůru alkoholem, tvrdil, že na něm nezanechala žádné negativní stopy. Jeho otec, významný pražský lahůdkář, na svém jediném synovi v tomto směru nešetřil.

Již koncem 19. století nicméně vnímala škodlivost alkoholu řada vědců, politiků a reformátorů. K nejznámějším nepochybně patří T. G. Masaryk. Zakládaly se abstinenční spolky a organizovaly protialkoholní vzdělávací akce. Abstinenční hnutí opírající se o náboženské, etické, zdravotní i ekonomické argumenty se společně snažila odstranit vžité mýty o prospěšnosti pití. Proti rozsáhlé obchodní propagaci, která blahodárné účinky zejména likérů a vín zdůrazňovala, však měli přívrženci abstinence jen malou šanci. Situace se z hlediska odpůrců alkoholu poněkud zlepšila po roce 1918, kdy veřejné mínění značně ovlivňoval Masaryk z pozice prezidenta republiky. Současně ale konec války podpořil snahy užít si různé radosti života, k nimž stále představoval cestu právě alkohol.

Nápoje s příchutí politiky

V přístupu k alkoholu a dalším náruživostem sehrála důležitou roli i politika. Příkladem byla obliba kávy, která v průběhu 19. století rychle stoupala. Problémem se z hlediska státní moci stávalo už v první polovině 19. století její popíjení v kavárnách, které se v éře absolutismu a zákazu shromažďování vymykaly policejnímu dohledu. Kancléř Metternich, konzervativní politik, jehož jménem se označovalo v rakouských i našich dějinách období od napoleonských válek do roku 1848, se snažil znechutit kávu objednanými lékařskými zprávami o jejích negativních zdravotních důsledcích. 

Podle zainteresovaných lékařů měla mít konzumace kávy negativní dopady zejména na plodnost. Veřejnost pak měla zásluhou negativní propagace ztratit chuť na problematický nápoj a studenti i odpůrci režimu přijít o důležité místo k přípravám revoluce. Promyšlený útok na slast plynoucí z pití kávy ale neuspěl. Podle statistických údajů její spotřeba od čtyřicátých let 19. století nadále vzrůstala a po období zákazů i zavírání se kavárnám dařilo. Obavy kancléře Metternicha z vlivu kaváren se však na mnoha místech habsburské monarchie potvrdily a revoluce se z nich se šířila do ulic. Veřejnosti se namísto kávy doporučoval jiný, státotvorný nápoj – čokoláda. Ta se podávala často v měšťanských salonech a slast, kterou vyvolávala, neměla revoluční příchuť, tu ostatně ztrácela v domácím prostředí postupně i káva.

S teplými nápoji musela státní moc bojovat zejména v posledních dekádách 19. století, konkrétně v kauze čaje. Pitím tohoto nápoje, na který si česká veřejnost zvykala většinou později než na kávu, naznačoval konzument často sympatie k britskému parlamentarismu nebo, pokud si k tomu pořídil samovar, své slavjanofilské názory a vřelý vztah k Rusku.

Vyhrazeno mužům?

Některé neřesti a slasti měly hluboké domácí kořeny, jiné přicházely do českých zemí jako novinky z celého světa. K jejich rozšíření mohly kromě politických či národních zájmů přispět také snahy vyrovnat se cizině, představit českou společnost jako moderní a Čechy jako světaznalé osobnosti. Velmi rozšířenou náruživost, která zasáhla všechny sociální vrstvy, zejména muže, představovalo kouření. Dýmka, doutník, později cigareta patřily k potěšení, bez něhož si většina mužů posezení v hospodě, doma s přáteli, ani mnohé společenské události nedokázala představit.

O škodlivosti kouření se neuvažovalo a reklama pracovala v jeho propagaci velmi usilovně. Už před první světovou válkou odhalila, že zanedbanou část zákaznictva představují v dalším šíření ženy. Kouření jim zůstávalo dlouho odepřeno kvůli mnohým společenským zábranám. S cigaretou byly obvykle zobrazovány pokleslé ženy a stejný obraz se uplatňoval rovněž při zesměšnění bojovných emancipantek. Tento nepříznivý pohled na kuřačky se pokoušela lékařskými argumenty vymazat nejprve zámořská a postupně i evropská obchodní propagace včetně české. Kouření se obzvlášť doporučovalo těhotným a kojícím matkám k potlačení různých před a poporodních obtíží. Od zdravotních problémů však mělo pomoci také astmatikům. 

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Po roce 1914 se zájem o získání žen pro kouření snížil. Nedostatek tabáku pro vojáky na frontách vedlk vážným politickým krizím. Zjevně narůstal odpor a nervozita vojáků, kteří si nemohli zakouřit, a situace spolu s dalšími vlivy hrozila vzpourou. Poválečný nedostatek, který trval několik let, přispěl přes nadšení ze vzniku samostatné republiky k nostalgickému vzpomínání na dobu, kdy se slasti měnily v neřesti a naopak. 

Když vypukla zimní válka mezi Sovětským svazem a Finskem, stáli proti sobě obr a trpaslík. Nešlo ale jen o velikost území nebo počet nasazených mužů. Stalinova diktatura měla i drtivou převahu, pokud šlo o tanky, obrněná vozidla a letadla. Udává se, že Rudá armáda mohla do konfliktu nasadit zhruba 2 500 obrněnců, zatímco země tisíce jezer se musela spolehnout na 60 strojů, z nichž největší bojovou hodnotu měly lehké tanky Vickers 6-ton, které musely být provizorně vyzbrojeny a vystrojeny, neboť je Finové v roce 1938 koupili beze zbraní, optických přístrojů a radiostanic.

Cenná kořist

Souboj Davida s Goliášem sice pro Finy skončil ztrátou asi 11 % území, Rudá armáda nicméně dosáhla jen krvavého Pyrrhova vítězství, během nějž přišla o obrovské množství vojáků i techniky. Naproti tomu finské ozbrojené síly ukořistily mimo jiné na 200 kusů obrněnců různých typů, z nichž většinu zařadily do své výzbroje, další pak posloužily jako zdroj náhradních dílů nebo tolik potřebných zbraní.

Své vickersy, doposud vyzbrojené 37mm kanony Puteaux SA-18 a M/36 Bofors stejné ráže, například Finové přezbrojili tankovými kanony ráže 45 mm vymontovanými ze sovětských strojů T-26. Zároveň se zbavili nespolehlivých koaxiálních kulometů M/09-31, které nahradili nesporně lepšími zbraněmi DT. Vzniklá vozidla přeznačili na T-26E a tyto stroje společně s ukořistěnými T-26 vytvořily páteř finských obrněných sil pro následující roky.

Obrněná divize

Když pak v červnu 1941 vypukla pokračovací válka, disponovala finská armáda z velké většiny sovětskou technikou a vzhledem k vývoji konfliktu se jí dařilo získávat i další stroje. Její obrněný prapor se tak 10. února 1942 rozrostl na brigádu a v jeho řadách se objevily i jednotlivé kusy moderních tanků včetně T-34/76 (postupně sedm bojeschopných vozidel) nebo KV-1 (dva kusy).

V létě téhož roku pak došlo ke sloučení obrněné brigády s elitní brigádou lehké pěchoty, aby vznikla první finská obrněná divize. Finové přitom dále pracovali na zvyšování palebné síly svých obrněných sil a neváhali přistupovat i k poměrně „divokým“ konverzím. Na podvozky sovětských lehkých tanků BT-7 například naistalovali rozměrné věže, kterým vévodily 114mm houfnice britského původu, čímž vznikl stroj označený jako BT-42.

Jak jim to šlo?

Jelikož ale nešlo o protitankovou zbraň, nevedly si tyto obrněnce ve střetech s moderními sovětskými tanky nejlépe. Je například zdokumentován případ, kdy osádka BT-42 dokázala zasáhnout nepřátelský T-34/85 minimálně 15 výstřely bez viditelného efektu. Jako náhradu za tyto stroje tak později finská armáda získala od svého německého spojence útočná děla StuG III.

TIP: Mezi mlýnskými kameny: Finsko proti Sovětskému svazu a Německu

Ještě v červnu a červenci 1944 sice Finové ukořistili sedm tanků T-34/85, společně s německými stroji a několika dalšími vozidly sovětského původu ale šlo o jejich jediné moderní obrněnce. Zbylá technika (zejména lehké T-26 a střední T-28) rychle zastarala a při odrážení mohutné letní ofenzivy Rudé armády z roku 1944 již nemohla obstát. Přesto řada ukořistěných sovětských strojů sloužila v rámci ozbrojených sil země tisíce jezer ještě dlouhá léta po skončení druhé světové války.

Libuše Šafránková, herečka († 68 let)

Libuše Šafránková patřila k nejoblíbenějším českým herečkám. Navždy zůstane pohádkovou Popelkou, Barunkou z Babičky Boženy Němcové nebo maminkou z Obecné školy. Narodila 7. června 1953 v Brně. Vystudovala tamní konzervatoř a už v 17 letech se představila na jevišti Mahenovy činohry jako Shakespearova Julie. Excelovala na jevišti Činoherního klubu, kde také poznala svého manžela Josefa Abrháma. Po krátkém působení v Národním divadle v 90. letech se rozhodli divadlo zcela opustit. (foto: Profimedia)

princ Philip, vévoda z Edinburghu († 99 let)

Britský princ Philip stál víc než sedm desetiletí po boku patrně nejznámější panovnice světa, britské královny Alžběty II. Celou tu dobu podporoval svou choť v její roli a zároveň si uprostřed přísných pravidel královského dvora zachovával svůj osobitý styl, pro který si jej královna kdysi vyvolila. Do vysokého věku byl stále vitální a aktivní, z veřejného života se stáhl teprve v roce 2017. (foto: Wikimedia Commons, Carfax2, CC BY-SA 3.0)

 Jean-Paul Belmondo, francouzský herec († 88 let)

Jean-Paula Belmonda, kterému do češtiny propůjčil hlas Jan Tříska a především Jiří Krampol, proslavily filmy Bláznivý Petříček, Muž z Ria, Veselé Velikonoce. Známý byl i ze snímků Zvíře nebo Profesionál. Často a rád hrál svůdníky a zakládal si na osobně provedených kaskadérských kouscích. (foto: Wikimedia Commons, Archivio Cicconi, CC0)

Miroslav „Meky“ Žbirka, slovenský zpěvák († 69 let)

Miroslav „Meky“ Žbirka pocházel z hudební rodiny, matku měl Angličanku a otce Slováka. Začínal ve skupině Modus, získal ocenění Bratislavská lyra, pak pokračoval ve skupině Limit a následně se vydal na sólovou dráhu. Získal řadu hudebních ocenění a odehrál koncerty v Česku i v zahraničí. Mezi jeho nejznámější hity patří Biely květ, Atlantída nebo Balada o polných vtákoch. (foto: Profimedia)

Miroslav Zikmund, cestovatel († 102 let)

Cestovatelské duo Zikmund a Hanzelka přineslo generacím Plzeňanů i Čechoslováků neuvěřitelné zážitky. Jejich cesty umožnily občanům pohled do světa, do kterého se sami podívat nemohli. Miroslav Zikmund byl také člověkem, který se stal obětí komunistického režimu. (foto: Profimedia)

Osobnosti vědy, společenského života i hvězdy filmového, hudebního a sportovního nebe

únor

• Ryszard Szurkowski, polský cyklista, čtyřnásobný vítěz Závodu míru († 75 let)
• Libuše Domanínská, operní pěvkyně a držitelka ceny Thálie († 96 let)
• George Shultz, bývalý americký ministr financí a zahraničí († 100 let)
• Jean-Claude Carrière, francouzský scenárista († 89 let)
• Chick Corea, americký jazzman a držitel 23 cen Grammy († 79 let)
• Larry Flynt, vydavatel amerického časopisu Hustler († 78 let)
• Carlos Menem, bývalý prezident Argentiny († 90 let)
• Jan Sokol, filozof a bývalý ministr školství († 84 let)
• Otakar Černý, televizní moderátor a komentátor († 77 let)
• František Šedivý, politický vězeň a držitel Řádu TGM († 93 let)

duben

• Isamu Akasaki, japonský fyzik a držitel Nobelovy ceny († 92 let)
• Hans Küng, švýcarský katolický theolog († 93 let)
• Karel Pacner, spisovatel a popularizátor vědy († 85 let)
• Walter Mondale, viceprezident USA a prezidentský kandidát († 93 let)
• Jim Steinman, americký skladatel, textař a hudební producent († 73 let)
• Christa Ludwig, německá operní a koncertní pěvkyně († 93 let)
• Ivan Miloš Havel, český kybernetik, vědec a ředitel Centra pro teoretická studia († 82 let)
• Michael Collins, americký astronaut a člen posádky Apolla 11 († 90 let)

červen

• Amadeus III. Savojský, vévoda z Aosty, italský šlechtic a podnikatel(† 77 let)
• Richard Robert Ernst, švýcarský chemik a držitel Nobelovy ceny († 87 let)
• Friederike Mayröcker, vídeňská básnířka a spisovatelka († 96 let)
• Eiči Negiši, japonský chemik a držitel Nobelovy ceny († 85 let)
• Gottfried Böhm, německý architekt a držitel Pritzkerovy ceny († 101 let)
• Nina Divíšková, filmová a divadelní herečka († 84 let)
• Donald Rumsfeld, bývalý ministr obrany USA († 88 let)

srpen

• Sergej Kovaljov, ruský disident a držitel Řádu TGM († 91 let)
• Stanislav Hanzík, český sochař († 90 let)
• Gerd Müller, německý fotbalista († 75 let)
• Marie Aglaé, kněžna lichtenštejnská († 81 let)
• Charlie Watts, bubeník britské skupiny Rolling Stones († 80 let)
• Zdenka Procházková, česko-rakouská herečka a konferenciérka († 95 let)
• Edmond Henri Fischer, švýcarský biochemik a držitel Nobelovy ceny († 79 let)
• Jacques Rogge, prezident Mezinárodního olympijského výboru († 101 let)

říjen

• Mikis Theodorakis, řecký hudební skladatel († 96 let)
• Blanka Bohdanová, herečka, členka ND a držitelka ceny Thálie († 91 let)
• Colin Powell, generál a bývalý ministr zahraničí USA († 84 let)
• Edita Gruberová, slovenská operní pěvkyně († 74 let)
• Ro Tche-u, prezident Jížní Koreje († 88 let)

prosinec

• Petr Uhl, novinář, disident a signatář Charty 77 († 80 let)
• Horst Eckel, německý fotbalista a fotbalový mistr světa († 89 let)
• Bob Dole, americký senátor a kandidát na viceprezidenta († 98 let)
• Jacques Tits, belgický matematik († 91 let)
• Zdeněk Kukal, český geolog a oceánolog († 89 let)
• Terry Uttley, anglický baskytarista, člen skupiny Smokie († 70 let)
• Richard Rogers, britský architekt a držitel Pritzkerovy ceny († 88 let)
• Robert H. Grubbs, americký chemik a držitel Nobelovy ceny († 79 let)
• Jean-Marc Vallée, kanadský filmový režisér († 58 let)
• Karolos Papulias, bývalý prezident Řecka († 92 let)
• Desmond Tutu, teolog, bojovník proti apartheidu a držitel Nobelovy ceny míru († 90 let)
• Pavel Chrastina, hudebník a člen skupiny Olympic († 81 let)
• Karel Loprais, šestinásobný vítěz Rallye Paříž-Dakar († 72 let)
• Betty White, americká herečka († 99 let)

Asi čtyři hodiny jízdy na sever od Sydney se ve východní části australského státu Nový Jižní Wales nalézá Hořící hora (Burning Mountain). Na naše poměry je to spíše kopec (s nadmořskou výškou 520 metrů), ale rozhodně kopec velmi zvláštní. Hoří v něm pozoruhodný a velmi starobylý podzemní oheň, který obestírají záhady.

Podle všeho jde o požár uhelné sloje. Takových známe stovky na mnoha místech světa. Hořící hora je ale opravdový unikát. Podle měření stop, které požár zanechává na povrchu nad sebou, hoří už nejméně 6 tisíc let. To z něj dělá nejstarší oheň tohoto typu na světě. Dráha požáru doposud měří asi 6,5 kilometru. Jinak je ale výzkum Hořící hory obtížný – pro původní Austrálce etnika Wonnarua jde o posvátné místo opředené řadou pozoruhodných legend.

Co zapálilo Hořící horu?

Velkou záhadou je například otázka, jak oheň Hořící hory vlastně vzplanul. Podle Guillermo Reina z britské Imperial College London, který místo opakovaně navštívil, sice nelze vyloučit lidský zásah, stejně tak je ale možné, že oheň vzplanul přirozeným způsobem. V podobných případech může výchoz uhelné sloje zažehnout blesk, nebo může (za jistých okolností) dojít i k samovznícení. Studie ukazují, že bod samovznícení uhlí se pohybuje od 35 do 140 stupňů Celsia v závislosti na okolní vlkosti a dalších podmínkách.

TIP: Do nitra Pekelné studny: Jeskyňáři prozkoumali mýty opředený závrt v Jemenu

Podle Reina nikdo přesně neví, jak je podzemní požár vlastně rozsáhlý. Guillermo Rein se kloní k tomu, že požár má tvar koule, o průměru 5 až 10 metrů. Hoří velmi pomalu, ale zároveň intenzivně. Nejspíš dosahuje teplot kolem 1 000 °C a nachází se v hloubce kolem 30 metrů pod povrchem. Pohybuje se jižním směrem, stálou rychlostí zhruba jednoho metru ročně. Svou přítomnost prozrazuje občasným kouřem a bílým popelem, na dotek teplou zemí, do žluta a do červena zbarvenými horninami a pekelným zápachem síry.

Vedle rozsahu a původu požáru je záhadou také jeho „stáří“ – podle výpočtů vědců hoří přinejmenším 6 tisíc let. Ve skutečnosti ale může být mnohem starší – klidně i několik stovek tisíc let. 

Vnímání času obecně závisí na tom, jak rychle dokáže mozek zpracovávat vnější vjemy. Vědci daný fenomén zkoumají tak, že zvířatům pouštějí světelné záblesky v čím dál rychlejším sledu. Pomocí elektrod v jejich mozku potom určují okamžik, kdy se blikání spojí v jednolitý proud světla: U různých živočišných druhů k tomu totiž dojde za jinak dlouhou dobu.

TIP: Rychlejší než myšlenka: Proč v rychlosti reakce se zvířaty prohráváme?

Dosavadní výzkumy naznačují, že zvířata s pomalejším životním tempem, například velcí savci, nedokážou detekovat tak vysoké frekvence jako menší tvorové s rychlým metabolismem, třeba ještěrky či bezobratlí. Mimo jiné jde o možný důvod, proč mouchy spolehlivě uniknou před naší rukou, když se je pokoušíme polapit. 

Pomocí interferometru VLTI na Evropské jižní observatoři astronomové pořídili nejhlubší a nejostřejší záběry okolí superhmotné černé díry v centru naší Galaxie, jaké jsou dnes k dispozici. Nové snímky přibližují střed Mléčné dráhy 20krát více, než bylo možné před VLTI, a umožnily odhalit v blízkosti černé díry dosud nezpozorovanou hvězdu. Precizním měřením drah jednotlivých hvězd ve středu Galaxie vědci získali údaje, které použili k zatím nejpřesnějšímu výpočtu hmotnosti černé díry.

Hvězdné rekordmanky

Při pátrání po hvězdách ležících v blízkosti černé díry vyvinuli vědci nové metody analýzy, které jim umožnily získat nejostřejší a nejhlubší záběry středu Galaxie, jaké máme zatím k dispozici. „VLTI nám poskytuje neuvěřitelné prostorové rozlišení a na těchto nových snímcích vidíme také slabší hvězdy než kdykoliv předtím. Žasneme nad detaily, pohybem a množstvím hvězd, které záběry okolí černé díry odhalují,“ popisuje vědecká pracovnice Julia Stadler z Institutu Maxe Plancka pro astrofyziku. Vědcům se podařilo identifikovat hvězdu, která dostala označení S300 a dosud pozorována nebyla, což je důkazem účinnosti použité metody, pokud jde o zachycení velmi slabých objektů v blízkosti Sagittarius A*.

Během posledních pozorování, která členové týmu prováděli od března do července 2021, se zaměřili na přesná měření polohy hvězd při jejich přibližování k černé díře. Podařilo se jim zaznamenat pohyb hvězdy s označením S29, která prošla nejbližším bodem dráhy na konci května 2021. Přiblížila se k černé díře na vzdálenost 13 miliard kilometrů (což je asi jen 90× více, než dělí Slunce a Zemi) a pohybovala se při tom rychlostí 8 740 kilometrů za sekundu. Dosud žádná hvězda nebyla pozorována při takto těsném přiblížení a v takto vysoké rychlosti.

Snímky hvězd v centru Galaxie (foto: ESO/GRAVITY collaboration, CC BY 4.0)

„Sledování hvězd na blízkých oběžných drahách kolem Sagittarius A* nám umožňuje detailně zkoumat gravitační pole kolem nejbližší superhmotné černé díry. Testovat předpovědi obecné teorie relativity a určovat vlastnosti černé díry,“ vysvětluje Rainhard Genzel, ředitel Institutu Maxe Plancka, který v roce 2020 získal za výzkum objektu Sagittarius A* Nobelovu cenu.

TIP: Pohyb hvězdy kolem superhmotné černé díry dává za pravdu Einsteinovi

Tato nová pozorování v kombinaci se staršími daty potvrdila, že hvězdy sledují dráhy přesně tak, jak popisuje teorie pro objekty pohybující se kolem černé díry o hmotnosti 4,3 milionu Sluncí. Jde o dosud nejpřesnější odhad hmotnosti centrální černé díry Mléčné dráhy. Vědci rovněž zpřesnili odhad vzdálenosti k objektu Sagittarius A* na 27 000 světelných let. Obě tyto hodnoty korespondují s dříve publikovanými údaji Andrey Ghezové z Kalifornské univerzity v Los Angeles, která v roce 2008 odhadla hmotnost Sgr A* na 4,1 až 4,5 milionů hmotností Slunce.

Někdy kolem roku 1989 se na jižním Slovensku objevil šakal obecný (Canis aureus). Neurčité slůvko „někdy“ je na místě, protože nenápadná psovitá šelma žijící v ústraní mohla po delší čas unikat lidské pozornosti, zvláště díky možné záměně s hojnou liškou obecnou.  

Teplo nahrává postupu

Po roce 1989 byli na Slovensku oficiálně uloveni čtyři šakalové. Ředitel Regionální veterinární a potravinové správy v Dunajské Stredě Dušan Rajský připouští: „Možná bylo uloveno mnohem víc těchto zvířat, ale myslivci je patrně nedokázali rozlišit. Šakal totiž dost připomíná lišku.“ 

Samozřejmě se nabízí otázka, jak se šelma pocházející původně z Asie a vyskytující se přinejlepším v nejteplejších částech Evropy, ocitla až v samém srdci našeho kontinentu. Vědci se domnívají, že se díky globálnímu oteplování začíná i ve střední Evropě dařit zvířatům, která původně žila v teplejších oblastech jižní Evropy či Asie. Tuto hypotézu může mimo jiné potvrzovat i fakt, že po roce 2000 byl zaznamenán výskyt sladkovodních medúz na bratislavských Zlatých píscích a na některých jezerech u středoslovenské Banské Štiavnice.

Na snímku pijícího šakala je dobře patrný jeho ocas, který je v poměru k velikosti těla výrazně kratší než liščí ohon. (foto: Shutterstock)

Nutno však poznamenat, že existují informace o výskytu šakala obecného, jemuž se někdy říká také šakal zlatý, na jihoslovenském Žitném ostrově i v průběhu druhé světové války. Skutečnost, že se tato šelma v nedávné době zabydlela u našich východních sousedů, dávala v každém případě tušit, že je pouhou otázku času, kdy se objeví i v Česku…

Průvodci silnějších i vychytralí lovci

Ve své domovině se šakali nevyhýbají lidským sídlištím, často vnikají k domům a když mají šanci, ukradnou všechno, co je k snědku. Nejraději se zdržují v hustých rákosinách na březích řek a jezer, jejich teritoria však najdeme i na savanách a v lesích. Vyhrabávají si nehluboké nory. V nich nejen přivádějí na svět svá mláďata, ale přes den v nich rovněž hledají úkryt.

Často doprovázejí velké kočkovité šelmy – v Africe lvy a levharty, v Asii tygry a levharty – a trpělivě čekají na zbytky kořisti velkých predátorů. Samozřejmě i sami aktivně loví. Josef Vágner ve své knize Afrika – život a smrt zvířat uvádí zajímavou skutečnost: „Šakal někdy loví i tak, že předstírá, že je mrtev, a tím k sobě přiláká ptáky nebo malé mrchožravce, které pak bleskurychle polapí.“ 

Šakalové mají, stejně jako všechny ostatní psovité šelmy, vynikající a bystré smysly, jsou opatrní, ale i odvážní. Charakteristickým akustickým projevem je jejich naříkavé vytí – vyjí v určitých údobích noci a před úsvitem. Když začne jeden, ihned se připojují další jeho druzi.

Na okraji zájmu 

Společenský život šakalů byl dlouho na okraji zájmu zoologů. Třeba Charles Darwin i otec etologie Konrad Lorenz je – mylně – považovali za jedny z předchůdců domestikovaných psů. Až v 60. letech dvacátého století se jejich terénním výzkumem začali zabývat tehdejší manželé – světově proslulá primatoložka Jane Goodallová a zoolog, fotograf a kameraman Hugo van Lawick.

Šakal obecný v indické rezervaci Pench Tiger, kde je zatím přece jen více k vidění než v Česku. (foto: Shutterstock)

Svůj několikaletý výzkum realizovali oba vědci v africkém kráteru Ngorongoro a na pláních Serengeti (kromě šakalů obecných a šakalů čabrakových studovali i psy hyenové a hyeny skvrnité). Své zkušenosti a závěry shrnuli v úspěšné knize Innocent Killers, která vyšla v Londýně v roce 1970. V českém překladu pod názvem Nevinné bestie knihu vydala Mladá fronta v Praze roku 1974.

Šakalí stopy a pozorování v Česku

Jak byste mohli šakala obecného v přírodě poznat? Při pozorování z dálky je možné odlišit jej od lišky již podle siluety – šakal má totiž zřetelně kratší ocas. Z bližší vzdálenosti byste si určitě také všimli, že na hřbetě má probarvený tmavý pruh. V přírodě však nejčastěji narazíte na stopy zvířat ve sněhu. Dráha stop klusajícího šakala připomíná klus vlka nebo lišky: stopy jsou v jedné řadě, šelma tzv. „čáruje“. Ve srovnání s liškou má šakal delší končetiny, proto má i zřetelně delší krok.

Srovnání stopy vlka, šakala a dhoula (foto: Wikimedia Commons, A. N. Komarov, CC BY 3.0) 

Samotný otisk tlapky šakala zase nelze zaměnit se stopou vlka, která je oproti šakalovi mnohem větší. Spolehlivým rozlišovacím znakem stopy šakala a lišky je naproti tomu fakt, že šakal má srostlá bříška dvou středních prstů, zatímco u lišky jsou bříška oddělená.

Prokazatelně byl šakal obecný na území naší republiky pozorován již v roce 1998 u Kropáčovy Vrutice v okrese Mladá Boleslav. V roce 2004 šakaly opakovaně viděli lesníci a myslivci na Tvrdonicku (v okrese Břeclav) a samice s mláďaty byla sledována u Bulhar (rovněž v okrese Břeclav). V roce 2005 byli šakalové mnohokrát viděni u Valtic a roku 2006 byl uhynulý samec šakala obecného nalezen poblíž Podolí v okrese Uherské Hradiště. Následujícího roku se jeden z příslušníků šakalího klanu ukázal v Horní Ureši (okr. Český Krumlov) a v tomtéž roce byl první šakal uloven na Hodonínsku. O rok později byl další šakal zastřelen nedaleko Uherského Hradiště, když si jej myslivec spletl s liškou. V roce 2009 byl jedinec pozorován u silnice poblíž Zbirohu (okres Rokycany). 

Návštěva se začíná zabydlovat

Další šakalové byli zaznamenáni na Valticku (okr. Břeclav), dále na lokalitě „Lednické louky“ (okres Břeclav); dva šakalové byli rovněž pozorováni u dálnice D1 u sjezdu na Kojetín (okres Přerov). V témže roce byl nalezen uhynulý samec šakala mezi katastry obcí Klobouky u Brna a Morkůvky (okres Břeclav). V dalších letech byla pozorování šakalů stále častější. V červenci 2014 byl jeden kus zastřelen mezi Kunínem a Hukovicemi na Novojičínsku.

TIP: Africký šakal čabrakový: Nebojácný lovec s promyšlenou taktikou

Zbývá zdůraznit, že v červnu 2015 se podařilo studentce Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy Kláře Pyškové zachytit šakala fotopastí v Polabí. O rok později v červnu 2016 vyfotil zabydlujícího se návštěvníka z jihu Michal Zouhar na jižním okraji předměstí Prahy.

Dá se očekávat, že v dalších letech se pozorování této zatím exotické šelmy budou množit. Dříve nebo později pak pravděpodobně dojde k tomu, že spatření šakala obecného v našich krajích nebudeme považovat za nic mimořádného.