Praha se sice může chlubit metrem, ale Brno má zas jiný unikát – místo tramvají tam jezdí šaliny. Tak jako řada dalších slov i „šalina“ patří do místního dialektu, známého jako hantec. Brněnský hantec čerpá nejen z moravského nářečí, ale hojně také z nářečí německých. Je to dáno jednak geografickou blízkostí k Vídni, jednak vlivem početné německy mluvící menšiny, která v Brně dřív žila.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak Praha ke jménu přišla?

Výraz „šalina“ vznikl právě zkomolením německého označení pro tramvaj. V lidové etymologii se traduje, že se předlohou stalo spojení „Scheisse Linie“, doslova „pokálená linka“. Za první tramvaje se totiž zapřahali koně, takže by se podél trati nějaké ty „koblížky“ opravdu našly. Skutečnost je však mnohem prozaičtější: Vše nasvědčuje, že se šalina odvozuje z jiného německého sousloví, a to „Elektrische Linie“ neboli „elektrická linka“. Zmíněný nápis původně označoval tramvajové zastávky. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Jen díky odvaze houževnatých jezdců a nadšení konstruktérů a mechaniků se zkoušely nové koncepce a mohly být vyvíjeny další moderní, dokonalejší a rychlejší automobily. Během své dlouhé historie se závodní okruh několikrát proměnil, jeho trať se zkrátila, až nakonec byla vybudována zcela nová.

Šalamounské řešení

Myšlenka vytvořit v Brně závodní okruh se zrodila již někdy kolem roku 1925. Aktivita vzešla od skupiny závodníků v čele s „královnou volantu“ Eliškou Junkovou. K dalším iniciátorům patřil MUDr. Otakar Bittmann, Bedřich Soffer, Miloš Bondy a Český autoklub pro Moravu a Slezsko (ČAMS). Autoklub republiky Československé však konání závodu nepodpořil. ČAMS vyřešil situaci šalamounsky, získal záštitu závodu přímo od prezidenta T. G. Masaryka. Dne 23. října 1929 přišlo oficiální svolení a nový okruh se stal „Masarykovým“. 

Na vytvoření závodní dráhy měli organizátoři několik měsíců, neboť termín závodu (zvaného Velkého cena a od roku 1935 Velká cena Masarykova) byl určen již na konec září 1930. Budoucí trasu prošla nejdříve technická komise ČAMS, která vše přesně vyměřila a vytipovala místa pro diváky. Kromě tribun a sedadel bylo plánováno také rozhlasové stanoviště, bufety a parkoviště. Vozovka měla být upravena tak, aby vyhovovala náročným požadavkům kladeným pro závodní dráhy – měla být pevná, bezprašná, neblátivá, s drsným povrchem a zatáčkami jednostranně klopenými a příslušně rozšířenými. Práce začaly v březnu a v době největšího nasazení je vykonávalo 386 dělníků denně. Úprava si vyžádala přes 12 milionů korun, které byly uvolněny ze silničního fondu.

Trať měřila v roce 1930 celkem 29 km 142 m, měla 60 zatáček vlevo, 68 vpravo, výškový rozdíl 240 m a maximální stoupání 7 %. Svými parametry připomínala známý německý okruh Nürnburgring, ale někteří ji srovnávali také s belgickým Spa–Francorchamps. Jezdilo se ve směru: Bohunice – Nový Lískovec – Kohoutovice – Žebětín – Ostrovačice – Popůvky – Troubsko – Bosonohy.

Velká premiéra

Slavný den pro Brno a Masarykův okruh nastal v neděli 28. září 1930. Závodnická elita se začala sjíždět několik dní předem, aby se důkladně seznámila s tratí a zúčastnila se tréninků. Bylo přihlášeno 39 vozů, do nichž zasedly hvězdy tehdejšího motoristického nebe, mezi nimi Baconin Borzacchini, Tazio Nuvolari, Hans Joachim von Morgen, Maximilian Maria Hardegg či Ernst Günther Burgaller. Trať obklopilo na 100 tisíc diváků. Začátek i konec závodu ohlásil pořadatelský vůz s bílou vlajkou, který projel celou trasu.  Za velkého nadšení přihlížejících jej řídila Eliška Junková.  

Zápolilo se ve dvou skupinách: I. silnější nad 1 500 ccm a II. slabší do 1 500 ccm. Ohodnoceni měli být první tři, kteří dosáhnou nejlepších absolutních časů bez ohledu na skupiny a první tři v každé skupině. Pravidla byla přísná, závodníci museli odjet celkem 17 kol, tedy 495 km 414 m, a to v první skupině do šesti hodin, druhá měla limit o hodinu delší. Jezdilo se po levé straně, předjíždělo po pravé a bylo zapovězeno křižovat trať. Závod v každé skupině končil 45 minut po dojetí prvního závodníka, nejpozději ve zmíněných časech. 

Střídání jezdců, doplňování pohonných hmot, výměna rezervních součástí mohla proběhnout pouze v depu pod dohledem sportovního komisaře. Opravy se mohl zúčastnit jen jezdec, náhradní jezdec, spolujezdec a k tomu určený mechanik. Na trati směla opravu provádět pouze posádka vozu. 

Ve skvělé mezinárodní konkurenci zvítězil překvapivě Němec von Morgen na voze Bugatti v čase 4.54,13 hodiny – jel tedy průměrnou rychlostí přes 101 km/hod. Favorizovaní Nuvolari a Rudolf Caracciola museli kvůli defektu odstoupit. 

„Jezdí jak Širón“

Druhý ročník Masarykova okruhu se konal 27. září 1931. Po úspěšné premiéře si brněnský závod získal dobré renomé a byl zařazen do mezinárodního kalendáře. Přidal se tak k tehdy nejprestižnějším okruhovým závodům, jako je sicilská Targa Florio nebo Grand Prix v Monaku a Monze. Na druhý ročník do Brna opět dorazila závodnická elita: Louis Chiron, Achille Varzi, Tazio Nuvolari, Baconin Borzacchini, Hans Joachim von Morgen, Rudi Caracciola a další. 

Tehdy na Masarykově okruhu poprvé zvítězil Louis Chiron. Představitel takzvaného „gentlemanského závodění“ se stal miláčkem Brna, mezi jezdci si naopak vysloužil přezdívku Starý lišák. 

V roce 1932 se na okruhu poprvé objevila žena – Francouzka Anette Itierová, která však závod nedokončila. Louis Chiron na voze Bugatti byl opět nepřekonatelný a své triumfy na brněnském okruhu završil „hattrickem“ na voze Alfa Romeo v roce 1933. Jeho úspěchy u nás zanechaly stopu ve rčení „jezdí jak Širón“. 

Prim německých jezdců

V roce 1934 si Masarykův okruh vyžádal první oběť. V pátek 28. září před zahájením druhého tréninku v sedm hodin ráno slovenský jezdec Josef Brázdil nezvládl řízení a ve svém novém Maserati havaroval. Byl na místě mrtev. Tři roky nato došlo v lesích mezi Ostrovačicemi a Žebětínem k další tragédii – při havárii Němce Hermanna Langa přišli o život dva diváci a jedenáct jich bylo zraněno.

Ve druhé polovině meziválečné éry Masarykova okruhu hráli prim němečtí jezdci von Stuck, Rosemeyer a Caracciola s revolučně řešenými vozy Auto Union, jejichž konstruktérem byl známý Ferdinand Porsche, a Mercedes Benz, na které nestačilo ani nadlidské úsilí „létajícího Mantovana“ Nuvolariho. V roce 1936 se závod kvůli kolizi termínů nejel. O poslední vítězný zápis do kroniky brněnského okruhu se postaral Rudi Caracciola v roce 1937. Nejrychlejší kolo zajel průměrnou rychlostí 145 km/h na voze Mercedes Benz. Osmý ročník závodu, plánovaný na 25. září 1938, se již neuskutečnil. 

Velká cena

Masarykův okruh se opět probudil k životu v roce 1949, kdy byl uspořádán největší poválečný automobilový závod v Československu, tentokrát pod názvem Velká cena. Hlavní trofejí byla Cena prezidenta Gottwalda. Trať vstoupila do nového období s několika významnými změnami – součástí již nebyly proslulé ostrovačické serpentiny a část žebětínských zatáček. Místo startu a cíle před Bosonohami zůstalo nezměněno, avšak obrátil se směr jízdy.

Na poválečný ročník přišlo neuvěřitelných 400 000 diváků, kteří zažili vzrušující podívanou na strhující nástup favorizovaných vozů Maserati, zakončený bohužel děsivou havárií hned v úvodu závodu. Italský jezdec Giuseppe Farina vylétl se svým vozem z vozovky a zranil dvanáct diváků, z nichž dva nakonec zranění podlehli. Dodnes tuto událost připomíná pojmenování osudné zatáčky „Farinova“. Na stejném místě havaroval také Angličan Pernell a siamský princ Bira, naštěstí bez dalších následků.

TIP: Kdo byla Eliška Junková? Kráska, i drsná závodnice za volantem

Miláček publika Louis Chiron si vedl dobře, ale jeho vůz Maserati nevydržel rychlé tempo ve vražedném horku. Z vítězství se nakonec radoval takticky jedoucí Angličan Peter Whitehead na Ferrari. Úspěch poválečného ročníku se už neopakoval, další politický vývoj Československa pak nadlouho vrcholné závody automobilů znemožnil – do závodů formule 1 již Brno zapsáno nebylo.

Článek vznikl ve spolupráci s Technickým muzeem v Brně, které poskytlo také fotografie ze svého archivu. Autorka Sylvie Zouharová Dyková pracuje v Technickém muzeu v Brně jako kurátorka oboru historických vozidel a spalovacích motorů. Tamtéž připravila dlouhodobou výstavu o historii silničních závodů Brno na dvou kolech – Historie Grand Prix Brno.  

Z cibule se při krájení, přesněji řečeno při porušení integrity jejích buněk, uvolňuje těkavá látka zvaná propanthial-S-oxid. Při kontaktu s vlhkou oční sliznicí pak vyvolává podráždění, takže oko produkuje velké množství slz ve snaze štiplavý účinek zmírnit.

Kuchaři znají mnoho způsobů, jak nepříjemné reakci předejít: Někteří nosí ochranné brýle, jiní oloupanou cibuli nejprve opláchnou studenou vodou nebo pouštějí digestoř, aby vzduch nasycený látkou z krájené zeleniny odvedli stranou.

TIP: Koktejl z tarantule, ryba fugu a chilli papričky: Laskominy, které mohou zabít

Ne všechny cibule nás ale rozpláčou. Existuje řada vědeckých diskusí o tom, proč tomu tak je. Nejpravděpodobnější teorie naznačuje, že hlavním důvodem je množství síry, kterou cibule absorbovala z půdy, v níž rostla. Čím vyšší je obsah síry v půdě, tím víc budeme slzet. Pokud vás slzení očí odrazuje od krájení cibule, vyberte si sladší hnědé odrůdy, které jsou méně intenzivní.

Čínský rover Nefritový králík narazil na podivuhodný „pomezní kámen“

Rover mise Čchang-e 4 objevil protáhlý kámen, který by mohl být pozůstatkem nedávného impaktu na povrchu Měsíce…

Mohla se česká kotlina zformovat následkem dopadu návštěvníka z kosmu?

K typickému reliéfu české kotliny, obklopenému prstencem pohraničních hor, se váže kuriózní historka. Někteří i velmi slavní vědci byli přesvědčeni, že vznikla jako důsledek dopadu obřího meteoritu… 

Návštěvníci z vesmíru nebudou ‚zelení mužíčci‘, tvrdí astronom institutu SETI

Lety mezi hvězdami jsou nejspíš velmi dlouhé a nudné. Umělé inteligence by to určitě zvládly lépe než tvorové s biologickým tělem…

Jak dlouho by Slunce zářilo, kdyby náhle ustaly jeho termojaderné reakce?

Jak dlouho by Slunce zářilo, kdyby náhle ustaly jeho termojaderné reakce? Správná odpověď rozhodně nezní „osm a půl minuty“…

Bulharský kosmonaut si před cestou do vesmíru musel změnit jméno

Historie pilotovaných vesmírných letů zahrnuje pár natolik zvláštních příhod, že nad nimi zůstává rozum stát. První bulharský kosmonaut si například před cestou do vesmíru musel změnit jméno…

Ke Slunci se přiblíží masivní návštěvník z dalekých končin Sluneční soustavy

Transneptunické těleso podobné obří kometě, které oběhne kolem Slunce jednou za více než 600 tisíc let, se přiblíží zhruba k oběžné dráze Saturnu… 

Před 60 lety zamířil do vesmíru Jurij Gagarin: Co Sověti po desetiletí tajili?

12. dubna 1961 svět ohromila zpráva, že se první člověk vydal do vesmíru. Jurij Alexejevič Gagarin jednou obletěl Zemi a vrátil se v pořádku zpět. Teprve po několika desítkách let se svět dozvídá další utajené skutečnosti… 

V pustině Grónska se podařilo objevit stopy po pradávné srážce Země s Theiou

Asi před 4,5 miliardami let se proto-Země srazila s menší protoplanetou zhruba velikosti Marsu, které se říká Theia. Britští vědci věří, že se jim nyní podařilo nelézt stopy této dávné kolize…

Nový pohled: Neviditelná devátá planeta by ve skutečnosti mohla být černá díra

Záhadná Devátá planeta by mohla být černá díra velká jen několik centimetrů, naznačuje to studie teoretických fyziků…

Gravitační astronomové potvrdili Hawkingův teorém plochy horizontu událostí

Hawking měl pravdu. Když splynou dvě černé díry do jediné, plocha výsledného horizontu událostí není menší než součet ploch horizontů událostí původních černých děr…

Městská a příměstská příroda v zimě s odletem tažných ptáků poněkud osiří. Stále je ale na co koukat a jedněmi z nejvděčnějších objektů pozornosti jsou zimní hosté ze severu – havrani polní.

Miliony se nekonají

Zatímco „čeští“ havrani polní (Corvus frugilegus), kteří u nás hnízdí, odlétají zpravidla už v průběhu října na zimoviště v západní Francii, zároveň k nám ve stejnou dobu přilétají obrovská havraní hejna z Polska, z Běloruska a z Ruska až od Uralu. V hejnech havranů přilétají i kavky obecné (Corvus monedula).

Ornitologové ještě nedávno odhadovali, že v Česku zimují 2–4 miliony severských havranů a kavek. Podrobný výzkum havraních nocovišť však prokázal, že zimní měsíce u nás přečkává maximálně půl milionu těchto černých ptáků. Zimující havrani od nás postupně odlétají zpět na svá daleká hnízdiště. Dobu jejich odletu určuje charakter zimy, ale většina z nich mizí přibližně koncem března nebo počátkem dubna.

Odhodlaní „vykradači“ popelnic

Havrani se živí hmyzem, červy, plži, malými obratlovci, přiživují se na mršinách, nepohrdnou semeny a dokonce ani psími výkaly. Mnoho příležitostí jim nabízí rozmařilá lidská civilizace. Úspěšnost při získávání potravy společně s nespornou inteligencí dávají těmto opeřencům prostor pro hry, které i z lidského pohledu nepostrádají humor.

Pozorovat jejich vynalézavost je občas opravdu zábavné. Při vybírání kontejnerů, které přetékají lidskými odpadky, často pracují jako tým. Nejednou jsem měl možnost přihlížet, jak dvojice opeřených lapků vytahuje igelitový pytel z otevřené popelnice. Sotva se jim podařilo dostat ho ven, další havrani ho rozpárali mohutnými zobany a hostina mohla začít.

Nepokojná havraní mysl

Havrani ovšem nejsou odkázáni na zbytky po lidech a s oblibou vyhledávají pochoutky z tradičních zdrojů. Například milují ořechy a pokud se do zvlášť tvrdých plodů nemohou dostat, hodí ořech na vozovku a trpělivě čekají, až ho projíždějící auto „rozlouskne“. Pak ovšem musí vybrat poživatelné jádro ze změti rozdrcených skořápek. Jejich obratnost při takovém nebezpečném rodeu je obdivuhodná a člověku nedělá problém představit si, že se ptáci touto odvážnou hrou nejen zasytí, ale také pobaví.

Už zakladatel etologie Konrad Lorenz upozornil, že havrani a krkavci se při nevhodném chovu v zajetí bez dostatku podnětů mohou doslova unudit k smrti. „Jsou zvyklí na aktivní přístup k životu,“ tvrdil Konrad Lorenz, „chtějí stále něco zkoumat a řešit.“

Ikona moudrosti

Inteligence a obratnosti havranů si povšimli i příslušníci mnoha národů. V Číně byl havran symbolem dynastie Ču. Pro indiánské kmeny severozápadní Kanady a na Aljašce, ale i pro některé přírodní národy Sibiře, byli černí letci nejdůležitějším totemovým zvířetem a symbolem moudrosti. Severské kmeny Tlingitů, Haidů, Kwakiutlů a Cimšjanů umístily havrana na vrchol své víry.

Geniální sochař a řezbář z kmene Haida Bill Reid napsal: „Dnešní svět obecně sdílí víru, že před několika tisíci lety mongolští nomádi přešli po jakémsi úzkém pruhu země, a tak vznikly kmeny dnešních amerických indiánů. Pravda ovšem samozřejmě je, že Havran našel otce našich předků ve škebli na naikunské pláži...“

Havran v symbolice Evropy

V Evropě hrál havran důležitou roli v mytologii Germánů (vikingský bůh války Odin měl dva kouzelné havrany, jeden zastupoval „myšlení“ a druhý „paměť“), a později vstoupil, díky své zchytralosti i do populárních bajek. Havran prý také předpověděl Platónovu i Ciceronovu smrt.

Pro křesťanskou Evropu se havrani stali většinou chmurným symbolem popravišť a hřbitovů, i když Nicolas J. Saunders ve své knize Mytická síla zvířat upozorňuje na vzácné výjimky: „V biblické obraznosti je havran hluboce zápornou postavou, občas se však objeví i v pozitivnějším světle. V poušti přinesl Eliášovi chléb a maso a jeho velkorysost ke křesťanským svatým, jako byl Bernard a Kutbert, jimž nabídl jídlo a radu, z něj učinila symbol božské osamocenosti.“

TIP: Důstojní a inteligentní krkavci: Tmavočerní milenci větru

Pavel Houser v knize Havrani píše: „Havrani sehráli klíčovou roli už krátce po stvoření světa. Biblický Noe vypustil při Potopě havrana, aby našel zemi, na jeho návrat však čekal marně. Havran totiž létal sem a tam, dokud vody neopadly, a podařilo se mu nacházet dostatek potravy. V církevní symbolice byl proto havran později vnímán jako hříšník a odpadlík – místo aby se navrátil do Noemovy archy, tedy církve, usadil se u světských marností čili potravy. Havrana můžeme nalézt na středověkých vyobrazeních světských neřestí též jako atribut lakomství.“

Závěr letošního roku přinesl další významný milník pro větrnou energetiku. Dánská společnost Orsted oznámila, že větrná farma Hornsea 2 u pobřeží Velké Británie vyrobila první elektřinu. V plném provozu by tato momentálně největší pobřežní větrná farma na světě měla být v průběhu příštího roku. Farma vyrobí dostatek elektřiny pro pokrytí spotřeby více než 1,3 milionu britských domácností.

Větrná farma Hornsea 2 o celkovém výkonu 1,32 GW se nachází v moři 89 kilometrů od východního pobřeží Velké Británie. Tvoří ji 165 větrných turbín Gamesa společnosti Siemens, o výkonu 8 MW. K britské elektrické síti se připojuje u Killingholme v hrabství Lincolnshire.

Větrné farmy Hornsea

Rekordní větrná farma vyrostla poměrně rychle. Projekt Hornsea 2 byl schválen teprve v roce 2016. Navazuje na větrnou farmu Hornsea 1, která zahájila komerční provoz v roce 2020 jako tehdejší největší pobřežní větrná farma světa. Hornsea 1 disponuje 174 turbínami o celkovém výkonu 1,2 GW a dodává elektřinu pro více než milion britských domácností.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Zároveň je jasné, že zmíněný rekord pro farmu Hornsea 2 nevydrží dlouho. V současné době probíhají přípravy pro vybudování větrné farmy Hornsea 3, která vyrobí elektřinu pro více než dva miliony britských domácností. Ve fázi plánování je i další větrná farma Hornsea 4.

Dotyk kterékoliv části těla vyvolá odezvu v somatosenzitivní oblasti mozku. Každé části těla odpovídá jiná oblast mozku, což vytváří jakousi mapu těla. O přesné poloze ženských pohlavních orgánů v mozku se však dosud vedly spory. Předchozí studie ji umisťovaly blízko chodidla nebo kyčle, což však bylo nepřesné. Chybu v lokalizaci způsoboval dotyk dalších orgánů současně s drážděním klitorisu.

Reprezentací mužských reprodukčních orgánů v mozku se vědci zabývali již v roce 2005, klitoris byl ale předmětem tohoto druhu bádání poprvé. Do studie se zapojilo 20 dobrovolnic od 18 do 45 let. Autoři studie ženy za pomoci malého kulatého předmětu osmkrát stimulovali, vždy po dobu deseti vteřin. Pro srovnání mozkové odezvy měřené pomocí magnetické rezonance jim vedle klitorisu stimulovali i hřbet ruky. Po vyhodnocení získaných údajů zjistili, že oblast reagující na dráždění klitorisu je v mozku velmi blízko k reakčnímu bodu na stehno, stejně jako u mužských pohlavních orgánů.

Blahodárný trénink

V další fázi autoři studie zkoumali souvislost mezi velikostí dané oblasti mozku a frekvencí sexuálních styků zapojených žen za poslední rok a za celý život. „Objevili jsme souvislost mezi velikostí oblasti spojené s genitáliemi v mozku a četností styků. Čím více pohlavních styků, tím je oblast rozsáhlejší,“ řekla Christine Heimová, profesorka lékařské psychologie v berlínské univerzitní nemocnici Charité a spoluautorka studie.

TIP: Den ženského orgasmu: K čemu vlastně ženám orgasmus slouží?

Předchozí studie na myších prokázala, že při častější stimulaci genitálií se rozšiřuje odpovídající oblast v mozku. Naopak u obětí sexuálních trestných činů je tato oblast menší. Podle Heimové by to mohlo naznačovat, že mozek se tak snaží omezit škodlivé následky traumatu. Heimová by v budoucnu závěry své nejnovější studie ráda využila k terapiím, které by používaly jistou formu „tréninku“ mozku. To by podle ní mohlo ženám pomoci překonat trauma. Závěry studie, zveřejněné ve vědeckém časopise JNeurosci, by v budoucnu mohly pomoci s léčbou obětí sexuálního násilí nebo žen se sexuálními poruchami.

Paleontologové z celého světa dostali pěkný vánoční dárek v podobě zřejmě doposud nejlépe zachovalého dinosauřího vejce s embryem. Podobné nálezy jsou nesmírně vzácné, dokonce i v Číně, která jinak není na zajímavé fosilie dinosaurů vůbec skoupá. Paradoxně jde o fosilizované vajíčko, na které se déle než desetiletí prášilo v jednom muzeu v Číně.

Oviraptor ve vajíčku

Vejce podle vědců zkamenělo asi před 72 až 66 miliony let, tedy na samotném konci období křídy a celých druhohor. Snesla ho samice oviraptora, opeřeného a bezzubého teropodního dinosaura, ze skupiny blízké dnešním ptákům. Vejce obsahuje přibližně 27 centimetrů velké embryo, kterému vědci dali jméno Baby Yingliang a je podle jejich názoru se nachází ve stavu těsně před vylíhnutím.

Když vědci vejce prozkoumali, zjistili, že pozice dinosauřího plodu je mezi známými neptačími embryi unikátní – jeho hlava leží pod tělem, nohy má po obou stranách a záda jsou stočená podél tupého konce vejce. Toto držení těla, dříve u dinosaurů neviděné, je podobné držení těla u embryí moderních ptáků.

TIP: V Číně objevili nového dinosaura, který velmi připomíná kasuára

Spoluautorka článku Fion Waisum Ma, která pracuje jako doktorandka na Birminghamské univerzitě, k objevu uvedla: „Dinosauří embrya patří k nejvzácnějším fosiliím a většina z nich je neúplná. Z objevu Baby Yingliang jsme proto nadšení – zachovalo se ve skvělém stavu a pomohlo nám získat spoustu odpovědí na otázky o růstu a rozmnožování dinosaurů. Je zajímavé, že toto dinosauří embryo a kuřecí embryo mají uvnitř vejce podobnou polohu, což možná naznačuje podobné chování před vylíhnutím.“ 

Ptačí embrya dělají ve vajíčku před vylíhnutím sérii charakteristických pohybů. Doposud jsme to považovali za výhradně ptačí chování. Jak se ale zdá, přinejmenším blízce příbuzní neptačí dinosauři se chovali stejně.

Potulné planety jsou obtížně zachytitelné objekty o hmotnosti srovnatelné s planetami Sluneční soustavy. Na rozdíl od nich ale neobíhají kolem žádné hvězdy, nýbrž osamoceně putují mezihvězdným prostorem. Až doposud jsme takových planet znali jen málo. Mezinárodnímu týmu astronomů se ale nyní podařilo nalézt minimálně 70 těchto těles. Jedná se o největší skupinu potulných planet, jaká byla dosud odhalena, a významný krok na cestě k objasnění původu a porozumění vlastnostem těchto záhadných galaktických nomádů.

„Ani jsme netušili, kolik takových objektů můžeme očekávat a překvapilo nás, že jsme jich našli tolik,“ říká astronomka Núria Miret-Roig, hlavní autorka nové studie publikované v časopise Nature Astronomy.

Nevititelní tuláci

Potulné planety putující vesmírem daleko od hvězd, které by je mohly osvětlovat, by za normálních okolností nebylo možné zaznamenat. Núria Miret-Roig a její tým proto využili fakt, že tyto objekty jsou po dobu několika milionů let od svého zrodu stále dostatečně teplé, aby samy zářily. Díky tomu jsou taková tělesa přímo pozorovatelná citlivými kamerami a velkými dalekohledy. V oblasti s probíhající tvorbou hvězd ležící v relativní blízkosti Slunce, která se na obloze promítá do souhvězdí Štíra a Hadonoše, objevili přinejmenším 70 nových potulných planet o hmotnosti srovnatelné s Jupiterem (viz Kolik je vesmírných tuláků?). 

K zachycení takového množství těles členové týmu využili data získaná během 20 let pozorování pomocí řady teleskopů na Zemi i ve vesmíru. „Měřili jsme malé vlastní pohyby, barvy a svítivosti desítek milionů objektů na rozsáhlé ploše oblohy,“ vysvětluje Núria Miret-Roig. „A tato data nám umožnila bezpečně identifikovat nejslabší objekty patřící do této oblasti – potulné planety.“ Členové týmu použili pozorování získaná dalekohledy pracujícími na Evropské jižní observatoři v Chile a data z družice GAIA Evropské kosmické agentury.

Tato studie naznačila, že by mohlo existovat mnohem více planetárních objektů neobíhajících kolem hvězd, které čekají na objevení. „V Galaxii by mohlo být až několik miliard volně putujících obřích planet bez vazby na svou mateřskou hvězdu,“ upozorňuje Hervé Bouy, vedoucí celého výzkumného projektu.

TIP: U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Studiem těchto nově objevených potulných planet astronomové mohou zjistit řadu informací o procesech jejich vzniku. Někteří vědci se domnívají, že by mohly vznikat při kolapsu prachoplynného oblaku, který je příliš malý na to, aby se v něm vytvářely hvězdy. Nebo se jedná o tělesa, která byla vyvržena ze svých mateřských planetárních systémů. Který z těchto mechanismů je pravděpodobnější, zatím není známo.

Přítomnost žen v ozbrojených složkách (a v bojových jednotkách) je v naprosté většině států záležitostí až druhé poloviny 20. století. Nalezneme sice určité výjimky v podobě sovětských, polských či československých vojákyň za druhé světové války (o partyzánkách v okupovaných zemích nemluvě), do té doby však zůstávala uniforma záležitostí jednotlivkyň, které po ní toužily natolik, že se přestrojovaly za muže. To však neznamená, že by se ženy prvního světového konfliktu stranily; naopak – zapojily se do něj masově podporou válečného úsilí a doma nahradily mužskou sílu všude tam, kde bylo potřeba. Po válce potom v řadě zemí došlo k dalšímu pokroku ve zrovnoprávňování žen, když obdržely volební právo.

Ženy pracují

V dobách ozbrojeného konfliktu musely vždy ženy na domácím poli zastat práci mužů, kteří odešli do vojska. Zatímco do první světové války zůstávaly prakticky doma, a tudíž ve veřejné sféře prakticky „neviditelné“, po roce 1914 tomu bylo jinak. Mnoho bojišť a stále rostoucí požadavky na odvody dalších a dalších (stále více starších i mladších) mužů způsobovaly nutně odliv pracovní síly ze všech společenských sfér.

Ženy pracující ve zbrojním průmyslu (foto: © Bundesarchiv, Plak. 003-012-051)

A toto vakuum musel někdo zaplnit. Například německá propaganda v jednom plakátu hlásala: „Ženy pracují ve vojsku doma!“ Tím vzletně říkala, že musí pečovat nejen o domácnost, ale také se zapojit do válečného fungování země. Do veřejného prostoru ženy po celé Evropě vstupovaly velmi pomalu od konce 19. století.

Objektem propagandy

Pokud pomineme zaměstnání typu posluhovačka, tak se v případě něžného pohlaví jednalo především o obsluhu komunikačních technologií, případně o funkci písařek. Nyní se jejich pole působnosti zvětšilo. Ve válečné době se uplatnily jako ošetřovatelky v lazaretech a nemocnicích – propaganda často předkládala lidem čilé a empatické sestřičky, které se obětovaly pro potřebné.

Dále roznášely poštu, řídily nákladní automobily a ve vyšší míře se musely podílet na produkci potravin. Stejně tak plnou mobilizaci žen využila francouzská propaganda. Téměř každý zná fotografii vesničanek, kterak jsou zapřaženy do těžkého pluhu a orají pole. Právě tento snímek měl ukázat vojákům v zákopech, že i jejich matky a manželky je – až téměř na hranici svých možností – všemožně podporují.

Upevnění tradičních rolí

Ženám byla za války prakticky přenechána fyzicky náročná práce v muničkách a zbrojních továrnách. Udává se, že jen v Německu do roku 1918 stoupl počet pracujících žen o 12 %. Továrenští mistři ale jejich masový vstup do továren až tak s nadšením nekvitovali: „Neuběhla jediná noc, kdy by nedošlo k nějaké havárii,“ stěžuje si jeden z dělníků.

Muži měli předsudky vůči jejich schopnostem a ty se pak často mísily s obavami, že oni – jako silné pohlaví – přijdou o své vůdčí postavení ve společnosti. To se však nestalo – i přes větší zapojení do průmyslu stály ženy nadále stranou politiky a armády. Nedocházelo ani k žádnému hroucení systému tradičního rozdělení rolí. Ženy nadále zůstávaly hůře placeny než muži, k čemuž přispíval i fakt, že disponovaly menší nebo žádnou kvalifikací.