Světlojarské jezero v Nižním Novgorodu ukrývá podle legendy tajemství: Velkokníže Jurij II. prý nechal ve 13. století vystavět na Volze město Malý Kitěž. Když však přicestoval ke zmíněnému jezeru, zamiloval si oblast natolik, že se rozhodl vybudovat další sídlo – Velký Kitěž. Oba názvy mají odkazovat na královské město Kidekša, jež roku 1237 skončilo v rukou Mongolů. Nápor mužů prince Bátúa však neustával, a když se mongolský válečník doslechl o Malém Kitěži, vyslal svou armádu i tam. 

Město padlo a jeho obyvatelé v čele s Jurijem se vydali hledat útočiště do Velkého Kitěže, jenže nezdolní Mongolové jim byli v patách. Když vojáci dorazili k branám krásného města na břehu jezera, zarazilo je, že nemá žádné opevnění, obranné valy ani věže – obyvatelé se za záchranu pouze modlili. S vidinou snadného vítězství tak Mongolové zaútočili, ale během zteče došlo k božímu zásahu: Kolem sídla vytryskla voda, načež zmizelo pod hladinou. Podle příběhu dnes Kitěž dokážou najít jen lidé s čistým srdcem. Věřící prý mohou na hladině spatřit střechy domů či chrámů a někdy i světla procesí, zatímco během klidných dnů je údajně slyšet dokonce zpěv dávných obyvatel…

Nezastavitelná horda

Legenda o potopeném městě se poprvé objevila v kronice z 18. století. O předešlých verzích příběhu se nic neví, nicméně cestě k jezeru se stále říká Bátúova. Místní si prý také pamatují, že tam byl asijský válečník poražen. Jejich „vzpomínky“ se však nezakládají na realitě, neboť Rusům se proti Mongolům vůbec nedařilo. Rodina velkoknížete byla vyvražděna roku 1238 ve Vladimiru a on sám padl nedlouho poté, když se hordě z východu postavil na řece Siť. Bátúovy armády pak pokračovaly do Evropy a teprve v roce 1241 je zastavila smrt panovníka.

TIP: Tajemná Atlantida: Zrozená z vody a pohlcená vodou

Příběh proslul díky sérii knih V lesích, kterou napsal koncem 19. století Pavel Ivanovič Melnikov-Pečerskij. A o Kitěži se dodnes mluví jako o ruské Atlantidě. 

Evropská vesmírná observatoř Gaia se věnuje především astrometrii, tedy přesným měřením pozic a pohybů hvězd i dalších vesmírných těles. Již několik let ale posílá množství dat, z nichž lze vyčíst mnoho zajímavého. Gaia mimo jiné přispívá k pokroku ve výzkumu trojrozměrné struktury naší domovské galaxie – Mléčné dráhy.

Astronom Chervin Laporte ze španělského institutu Institute of Cosmos Sciences (ICCUB-IEEC) a jeho kolegové využili data observatoře Gaia pro novou mapu vnějšího disku Mléčné dráhy. Čekalo je ale překvapení – narazili na zvláštní struktury, které zřejmě představují fosilní spirální ramena naší Galaxie.

Objev fosilních ramen

Vědci použili především data o pohybu hvězd, která jsou pro výzkum k dispozici od prosince 2020. Sestavili z nich mapu, která odhalila celou řadu doposud neznámých rotujících vláknitých struktur na okrajích galaktického disku. Dřívější počítačové simulace takové struktury v Mléčné dráze sice předpovídaly, astronomy ale zaskočilo jejich množství.

TIP: Observatoř Gaia objevila přes tucet cizích hvězd, které se řítí do Mléčné dráhy

Laporte a spol. se domnívají, že jde o fosilní spirální ramena Mléčné dráhy, která souvisejí s přítomností trpasličích galaxií a vlivem jejich gravitace na strukturu naší Galaxie. Další možností podle nich je, že přinejmenším některé z objevených struktur nejsou ramena jako taková, ale vznikly v důsledku střetu s trpasličí galaxií. Astronomové již mají domluvená další pozorování na teleskopu William Herschel Telescope (WHT) Observatoře Roque de los Muchachos na ostrově La Palma.

Rekonstrukce Mléčné dráhy, se zvýrazněním objevených spirálnách ramen, na základě dat o pohybech hvězd, získaných observatoří Gaia. (foto: Royal Astronomical Society, Chervin Laporte, CC BY 4.0)

Britové své zahradní domky, kůlny a chajdy zkrátka milují. Dokládá to i tradiční soutěž Chajda roku (Shed of The Year), které se od roku 2007 každoročně účastní stovky soutěžících. Na ty nejúspěšnější čeká vedle prestižního titulu i zajímavá finanční odměna – pro letošního vítěze měli organizátoři připravených 1 000 liber (v přepočtu zhruba 29 tisíc korun).

Počet soutěžících byl letos rekordní – do klání se zapojilo 331 adeptů, mezi nimiž nechyběly kůlny předělané na pohádkový zámek, podprsenkový butik, a dokonce ani pop-up hospoda. První místo však vybojovala 29letá Danielle Zarb-Cousinová se svým Crème de Menthe – mentolově zbarveným koktejlovým barem ve stylu 70. let.

TIP: Američan strávil šest let stavbou hobití nory: Výsledek rozhodně stojí za to!

Rok 2021 byl přitom pro Danielle náročný. Podle svých slov se letos rozešla se svým dlouholetým přítelem a musela se vrátit do domu svých rodičů v Essexu. Do toho se přidala koronavirová krize a lockdown. Aby přišla na jiné myšlenky, a aby měla v domě rodičů dostatek soukromí, pustila se Danielle do rekonstrukce zahradní kůlny původně určené k demolici. Díky jejímu nasazení vznikl na zahradě koktejlový bar ve stylu 70. let a šikovná kutilka si přišla na zajímavou odměnu. 

Přehled všech vítězných projektů soutěže Chajda roku najdete v galerii hlavního partnera soutěže.

Lesothský vodopád Maletsunyane leží na stejnojmenné řece, která je přítokem Oranžské řeky. Jde o jeden z nejvyšších vodopádů světa, jehož vody se řítí do hloubky 192 metrů. Místo je pro zemi velmi důležité jako turistická atrakce. Vodopády jsou dokonce zapsány v Guinessově knize rekordů jako místo, kde se „z jednoho bodu nejdéle na světě komerčně provozuje slaňování“.

TIP: Vodopád Horsetail Fall: Fascinující pohled na Hořící koňský ocas

Odvážní návštěvníci si tak po tréninku na nižších skalách mohou připnout horolezecký sedák a z výšky 204 metrů absolvovat slanění na dno vodopádu. V některých místech je skála v převisu, takže slanění probíhá bez kontaktu se skálou. Kolem hledačů zážitků se vznáší opar z vodní tříště a vznášejí se ptáci.

Původně měla NASA v plánu vyslat na podzim 1966, v době letu Gemini 12, na oběžnou dráhu první Apollo s posádkou k testovací misi. Když však v srpnu 1966 dorazila kabina na kosmodrom na Kennedyho mysu, technici se zhrozili – tenhle „polotovar“ na podzim letět nemůže! A pustili se do práce. 

Předchozí část: Generálka na dobytí Měsíce (1): Program Gemini a počátky Apolla

Posádka pro premiéru Apolla byla již sestavena – velet jí měl Virgil Grissom, druhý Američan v kosmu a velitel první mise Gemini (vedení NASA s ním tehdy údajně počítalo jako s prvním mužem na Měsíci), a sekundovat mu měli Edward White, neposlušný „spacewalker“ z Gemini 4, a nováček Roger Chaffee. Jako velitel se Grissom projevil již dlouho před plánovaným startem, když odmítl trénovat na simulátoru v Houstonu, protože už dávno neodpovídal skutečné kabině Apollo 1, na níž technici na kosmodromu spravovali jednu věc za druhou. A tak budoucí posádka trénovala přímo ve své kabině.  

Sedmadvacátého ledna 1967, tři týdny před plánovaným dnem D, nastoupili astronauti do kabiny, která již byla usazena na špici rakety Saturn IB na startovací rampě, aby absolvovali rutinní simulaci posledních příprav ke startu. Při nástupu do Apolla cítili zvláštní zápach, ale přítomní technici neshledali uvnitř nic mimořádného, a simulace tedy začala. Šest hodin technických procedur přerušovaly výpadky spojení, až nakonec Grissom zařval: „Jak s námi chcete mluvit na Měsíc, když nás tady neslyšíte přes pár baráků!?“ 

Byla neděle a hodinky ukazovaly 18:30 místního času na pobřeží Atlantiku. O necelou minutu později zburcoval letové kontrolory křik Chaffeeho: „Máme tady hrozný požár! Dostaňte nás proboha odtud! Hoříme!“ White se snažil dostat ven, ale poklop se otevíral směrem dovnitř a v kabině kvůli požáru prudce stoupal tlak. Grissom zase zkoušel otevřít vyrovnávací atmosférický ventil, jelikož v lodi dýchali čistý kyslík, který ohni více než svědčil. Ani on však neuspěl. 

Zničená kabina Apolla 1 ve které zahynuli Grissom, White a Chaffee. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC0)

Plameny rychle pohasly, jakmile spálily zásoby kyslíku. Kabina však nevydržela tlak spalin, praskla a ven se vyvalil hustý dým. Zaskočeným technikům trvalo dlouhých pět minut, než se dostali do lodi, a spousta z nich se při tom přiotrávila spalinami. Když kabinu otevřeli, našli astronauty udušené. Následné šetření ukázalo, že za všechno mohl přehřátý elektrický kabel, od kterého chytly hořlavé materiály, a atmosféra z čirého kyslíku, navíc s vyšším tlakem.

Poučení z nezdaru

NASA se děsila požáru na palubě kosmické lodi ve vesmíru, ale během rutinního testu na Zemi? Navíc když ani raketa pod lodí nebyla naplněna palivem… To zkrátka nikoho nenapadlo. Kruté podcenění náhody a tlak vlády na rychlé dobytí Měsíce vedly k tragické ztrátě tří lidských životů. „Dobývání vesmíru stojí za riskování života,“ řekl Virgil Grissom ještě v lednu 1967 novinářům… Programu Apollo však tato tragédie v podstatě pomohla, protože vedla k odstranění mnoha chyb, což by bez osudného požáru představovalo zdlouhavý proces a přistání na Měsíci by se výrazně zdrželo. 

A tak jsme si mohli 11. října připomenout 45. výročí prvního startu lodi Apollo s lidskou posádkou. Toho dne roku 1968 se na zemské oběžné dráze na jedenáct dní usadilo Apollo 7 s velitelem mise Walterem Schirrou a s piloty Donnem Eiselem a Walterem Cunninghamem, přičemž hlavní cíl představoval ostrý test Apolla s posádkou ve vesmírných podmínkách. Let byl po technické stránce velmi úspěšný a ukázal, že NASA se poučila z chyb, jež vedly k tragédii Apolla 1.

V roce 2002 padlo oficiální rozhodnutí, že se připravovaný vesmírný dalekohled bude jmenovat James Webb Space Telescope (JWST). Do té doby se používalo označení NGST neboli Next Generation Space Telescope – tedy „kosmický teleskop nové generace“. Nová observatoř se zaměří na výzkum vesmíru v oboru infračerveného záření a dokáže studovat až 1 000× slabší objekty než současné dalekohledy. 

Po více než dvaceti letech vývoje a konstrukčních prací je nový kosmický teleskop připravený ke startu. Aktuální datum odletu teleskopu JWST do vesmíru je nyní plánováno na 25. prosince (13:20 SEČ). Zařízení má předpokládanou životnost pět let a zásoby pohonných hmot na jeho palubě pro potřebné korekce dráhy by měly vystačit na deset roků. Pokud budeme mít štěstí, může JWST svoji životnost překročit. Jeho funkci by nemělo ohrozit ani malé poškození objektivu v důsledku srážky s kosmickým smetím.

Pohled k počátkům kosmu

Teleskop bude pracovat v oboru infračerveného záření o vlnové délce 0,6–28 µm (mikrometrů), což je výhodné například při sledování velmi vzdálených objektů s velkým rudým posuvem nebo těles s nízkou povrchovou teplotou. Infračervené záření dokáže proniknout skrz oblaka kosmického prachu, která jsou pro viditelné světlo neprostupná. JWST nám tak umožní lépe studovat vzdálené mlhoviny, molekulární mračna v místě rodících se hvězd, prachoplynné disky mladých stálic se vznikajícími planetami, jádra aktivních galaxií apod.

Díky velkému objektivu teleskopu pak získáme zcela netušené, unikátní poznatky. Přístroj zvládne soustředit přibližně 7× víc světla než Hubbleův vesmírný dalekohled (HST). Zvýšení citlivosti umožní astronomům nahlédnout zpět v čase do minulosti kosmu, kdy se po Velkém třesku začaly formovat první galaxie. Teleskop se stane přínosem pro všechny obory astronomie a způsobí doslova revoluci například při studiu vzniku a vývoje hvězd a planetárních systémů. Zaměří se rovněž na pátrání po případných projevech života ve vesmíru.

Na místo určení

JWST bude po startu naveden do oblasti tzv. Lagrangeova libračního bodu L2 ve vzdálenosti přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země (v opačném směru, než se nachází Slunce), tedy asi 4× dál, než obíhá Měsíc. Kolem libračního bodu bude kroužit po dráze o poloměru 800 000 km s dobou oběhu zhruba 90 dnů. Při umístění teleskopu do oblasti L2 odpadla nutnost použít u jeho konstrukce tubus, čímž se snížila i hmotnost a cena přístroje. Veškeré jeho součásti však musejí fungovat spolehlivě po dlouhou dobu, neboť nebude možné provádět žádnou údržbu ani opravy jako u HST.

Tři měsíce v napětí

Aktuální datum odletu teleskopu JWST do vesmíru je nyní plánováno na 25. prosinec. Vyloučit ale nelze ani další odklad startu – NASA před několika dny oznámila posun startu teleskopu z původně plánovaného 22. prosince na 25. prosince 13:20 SEČ. Důvodem jsou práce na odstranění problémové komunikace mezi teleskopem a raketou. Co bude následovat v prvních dnech mise?

Observatoř se od nosiče oddělí asi půl hodiny po startu a bezprostředně poté se rozvinou panely slunečních baterií. Dvě hodiny po vzletu se vyklopí a aktivuje hlavní komunikační anténa. Deset a půl hodiny po startu překoná teleskop vzdálenost Měsíce od Země a uskuteční první korekci dráhy pomocí svých malých raketových motorů. Dva a půl dne po vzletu bude následovat druhá korekce a začne se rozkládat přední i zadní část slunečního štítu, načež se uvolní zbývající subsystémy upevněné kvůli vibracím při startu. Během šestého dne se rozloží nosná konstrukce se sekundárním zrcadlem.

Koncem prvního měsíce v kosmu dojde na třetí korekci trajektorie, která zajistí navedení přístroje na plánovanou dráhu kolem libračního bodu L2. Aparatura ISIM (viz Základní části teleskopu) bude zahřívána z preventivních důvodů, aby se zabránilo případné kondenzaci vodní páry. Třiatřicet dnů po vzletu se uvedou do provozu aparatury FGS, NIRCam a NIRSpec. O 11 dnů později započne rozkládání a seřizování segmentů primárního zrcadla – a 60–90 dnů po startu bude ukončeno přesné ustavení rozkládacích segmentů hlavního zrcadla tak, aby mohlo fungovat jako celistvá optická plocha. Dalekohled bude schopen pořídit první vědecké snímky.

Přibližně v 85. dni se ukončí optimalizace kamery NIRCam. Další měsíc a půl se budou kalibrovat ostatní vědecké přístroje. Po šesti měsících v kosmu zahájí JWST vědeckou část mise a budou probíhat rutinní pozorování.

Observatoř s největším objektivem

Celková hmotnost JWST dosáhne 6 500 kg. Pro zajištění pozorování v oboru infračerveného záření bude teleskop pracovat při teplotě kolem −233 °C. Hlavní zrcadlo má průměr 6,5 m (tak velký objektiv se nevejde pod aerodynamický kryt rakety, proto se musel vyrobit jako rozkládací). Větší sběrná plocha soustředí víc světla, což umožní nahlédnout hlouběji do kosmického prostoru a sledovat mnohem slabší objekty. Velké zrcadlo také dovolí pořizovat snímky s mimořádným rozlišením.

Porovnání velikosti zrcadel HST a JWST (foto: NASA, CC0)

Objektiv se skládá z 18 šestiúhelníkových pozlacených segmentů o průměru 1,32 m, vyrobených z berylia. Díky použití zmíněného prvku bude přitom každý vážit pouze 20 kg (nebo 40 kg včetně použitých aktuátorů). Důležité je, že segmenty nebudou k nosné konstrukci připojeny pevně: Budou mít vlastní kalibrační systém, který umožní drobné korekce jejich polohy podle potřeby, a tím i změny zakřivení zrcadla a nastavení přesné optické plochy.

Důležitou součást optického systému tvoří kruhové sekundární zrcadlo o průměru 0,74 m, odrážející zachycené záření do ohniska optické soustavy. Tam pak bude instalováno ještě třetí naklápěcí zrcadlo, jež bude posílat záření na jednotlivé vědecké přístroje. Povrch zrcadla je tak kvalitní, že při pozemních zkouškách teleskopu při pracovní teplotě −233 °C zaznamenali odborníci odchylky od ideální plochy v hodnotě pouhých několika miliontin milimetru!

Bez sluneční clony to nejde

Jelikož bude výzkum vesmíru probíhat v oboru infračerveného záření, musejí se všechny přístroje co nejvíc odstínit od slunečních paprsků. Zajistit to má pět vrstev izolačních fólií tenčích než lidský vlas, vyrobených z tzv. kaptonu, se speciální povrchovou úpravou z hliníku a křemíku, jež udrží teplotu zrcadel kolem −233 °C. Ochranný štít se rozloží brzy po startu, před celkovou konfigurací objektivu.

Rozložená sluneční clona pro JWST (foto: NASA, Northrop Grumman, CC BY 4.0)

Sluneční štít o velikosti tenisového kurtu (asi 22 × 12 metrů) bude tvořit nepřehlédnutelnou součást JWST. Jeho úkolem je chránit teleskop nejen před zářením Slunce, Země a Měsíce, ale také před teplem z pomocného modulu. Bude tak zajišťovat teplotní režim dalekohledu a napomáhat k zachování ideálního tvaru optické plochy zrcadla. Na spodní straně štítu se bude nacházet panel slunečních baterií dodávajících potřebnou elektrickou energii. 

Baskové patří mezi nejméně početná evropská etnika, ale před 500 lety sahal jejich vliv až k hranicím známého světa, daleko za druhý břeh Atlantiku. Do dnešní Kanady zamířili jen krátce poté, co se zbytek Evropy teprve dozvěděl o její existenci. Psal se rok 1530, když na Labradorském poloostrově založili osadu Grande Baya neboli „velká zátoka“. Brzy jí však neřekli jinak než „velrybí“: Ukázalo se totiž, že se okolní vody obřími kytovci přímo hemží. Velrybí tuk platil tenkrát na starém kontinentu za cenné zboží a používal se zejména jako svítidlo do lamp.

Zbytky drsného řemesla

Do zátoky s červeně zbarvenými skalisky – odtud současné pojmenování Red Bay – pak každé léto mířily desítky námořníků zejména z Baskicka a Francie: Během sezony dokázali ulovit průměrně patnáct velryb a zpracované suroviny posílali domů. 

Z místa se stala první a zároveň historicky nejvýznamnější stanice evropské velrybářské tradice a pozůstatky někdejší intenzivní činnosti jsou tam k vidění dodnes. Pod hladinou nedaleko přístavního mola leží zbytky lodí i gigantické velrybí kosti. Na břehu se dochovaly například sudy sloužící jako zásobárna loje či nádoby, v nichž se tuk zpracovával. A na místním hřbitově spočívají ostatky 140 velrybářů, kteří při náročné profesi přišli o život, nejčastěji v bouři.

TIP: Vybíječi velryb: Staří Římané lovili velryby ve velkém již před 2 500 lety

Jenže stejně rychle, jako překotný ruch v odlehlé kanadské zátoce vypukl, také opět skončil – zhruba po sedmi dekádách totiž v okolních mořích nezbyla jediná velryba. Stopy po někdejším lovu nicméně doslova srostly s krajinou a v roce 1979 vynesly vesnici zařazení mezi kanadské národní památky. Důkladný archeologický průzkum v dalších dvaceti letech odhalil množství dosud skrytých upomínek na někdejší prosperující baskickou baštu.

Druhá světová válka přinesla (nejen v letectví) obrovský technický pokrok. Pokud na jejím začátku ještě nebyly žádnou vzácností dřevěné dvouplošníky, na jejím konci již brázdily nebe reaktivní letouny, jejichž rychlost se blížila 1 000 km/h.

Perfektně to dokládá výrobní program české společnosti Avia, která musela během šesti let přejít od dvouplošníku B-534 k produkci tryskových stíhačů Me 262 pro Luftwaffe. Posledně zmíněný typ znamenal v letectví skutečně zásadní zvrat a dodnes symbolizuje nástup nové éry, avšak četné problémy jeho vývoje i nasazení také dokazují, že onen nástup nebyl vůbec snadný.

Zrození převratného letadla

V doslovném smyslu začala „trysková éra“ už několik dní před válkou, přesně 27. srpna 1939, kdy byl vyzkoušen malý pokusný letoun s proudovým motorem Heinkel He 178, první letadlo s čistě proudovým pohonem na světě. K ničemu jinému než pokusům se ale skutečně nehodil, a tak již v době jeho testů běžely v Německu seriózní vývojové projekty letadel, která se poté stala prvními bojeschopnými proudovými stroji v dějinách.

Firma Messerschmitt zahájila již v říjnu 1938 první takový program pojmenovaný P.1065. Dochované dokumenty ukazují letoun, který svými tvary jednoznačně předznamenával budoucí Me 262 a měl dosahovat rychlosti až 900 km/h, což tehdy vypadalo málem jako sci-fi. Počátkem roku 1940 byla postavena maketa, po jejímž předvedení dostal typ od Luftwaffe oficiální jméno Me 262.

Od samého začátku jej pronásledoval problém, který se poté táhl celou jeho kariérou, a sice motory. Původně se o pohon měly starat agregáty BMW 003, které však na jaře 1941 nebyly k dispozici, ačkoliv existoval první prototyp letadla Me 262 V1. Ten tak musel poprvé vzlétnout s pístovým motorem v přídi, k čemuž došlo 18. dubna 1941. Teprve v létě dodala společnost BMW motory, jež pak byly zabudovány do letounu, pomocný pístový motor v přídi však zůstal zachován. Že to bylo moudré rozhodnutí, se potvrdilo už záhy, jelikož při prvním „třímotorovém“ letu oba tryskové motory vysadily. Zklamaní zástupci Luftwaffe zmenšili již zadanou objednávku 25 kusů na 15, ale naštěstí se objevila záchrana ve formě perspektivnějšího motoru Jumo 004 od společnosti Junkers.

Prototyp Me 262 V3 obdržel tyto agregáty a jeho zálet 18. července 1942 prokázal, že projekt může pokračovat. Pro zajímavost můžeme dodat, že první čtyři prototypy měly ještě podvozky se záďovými kolečky, a až Me 262 V5 obdržel podvozek příďový. Me 262 se i přes potíže zdál jako velmi perspektivní typ a počítalo se, že by první kusy mohly zasáhnout do boje snad již na podzim 1943.

Vývoj však (naneštěstí pro Němce) zpomalil katastrofální příkaz z října 1942, který programu odebral dřívější prioritu a značnou část financí. Nejvyšší vedení Třetí říše se domnívalo, že se válka má vyhrát za pomoci většího počtu již dostupných pístových stíhaček. Projektu Me 262 ale nakonec pomohla podpora slavného velitele stíhačů Adolfa Gallanda, jenž intervencí u Hermanna Göringa prosadil sériovou produkci reaktivních letadel, která viděl jako optimální prostředek pro zastavení spojeneckých náletů.

V listopadu 1943 vznikl první předsériový letoun a zanedlouho novou stíhačku předvedli Adolfu Hitlerovi. Ten byl nadšen, ale pak vydal rozhodnutí, které je pořád obklopeno mýty. Nařídil totiž, aby Me 262 (jemuž se tehdy již běžně říkalo Schwalbe, Vlaštovka) nesloužil jako stíhač, ale rychlý stíhací bombardér. Poté v květnu 1944 dokonce zakázal výrobu stíhacích strojů a trval na bombardovacím použití, pro což byl letoun opatřen závěsníky pro dvě 500kg bomby. Hitler si představoval, že tyto stroje zastaví invazi Spojenců.

Často se uvádí, že Hitlerovo rozhodnutí zpomalilo nástup stíhacích Me 262, jež zasáhly proti bombardovací ofenzivě příliš pozdě, ovšem takové tvrzení je naprosto mylné. Hitler totiž svůj rozkaz zase zrušil, a to již v září 1944, kdy teprve začínala sériová produkce motorů Jumo 004, s nimiž program výroby Me 262 pochopitelně stál a padal, takže Hitlerovo nařízení nemohlo mít větší praktický význam.

Přestože motory Jumo 004 byly lepší než agregáty BMW, neustále trpěly poruchami a měly nízkou životnost, za čímž stála zejména nízká kvalita materiálů. Proudové motory totiž nutně potřebovaly žáruvzdorné slitiny vyžadující velký podíl niklu a chromu, tedy kovů, jichž mělo Německo nedostatek. To, a nikoliv Hitlerovo trvání na bombardovací úloze Me 262 bylo hlavní příčinou zpoždění. První sériový stroj zařadili do služby v červenci 1944, ale větší počet měly stíhací eskadry k dispozici až v říjnu, což bylo na zásadnější ovlivnění války zkrátka pozdě.

„Vlaštovky“ míří do války

Jako první získala proudové stíhačky speciální jednotka Erprobungskommando 262, jejíž pilot Alfred Schreiber si 26. července 1944 připsal první „proudový sestřel“ v dějinách, když se mu podařilo poslat k zemi britské průzkumné Mosquito.

Hlavním úkolem Me 262 ale mělo být ničení čtyřmotorových bombardérů. Této role se jednotka poprvé zhostila na přelomu léta a podzimu 1944, když jí začal velet slavný Walter Nowotny, podle něhož se pak pro jednotku běžně používal název Kommando Nowotny. Již během října 1944 si připsala dohromady 22 sestřelů a posléze začalo jednotek s Me 262 přibývat. Je logické, že se na tyto revoluční stroje školila především elita stíhacích pilotů Luftwaffe, což vyvrcholilo zformováním jednotky JV 44, v jejímž čele se objevil zmíněný Adolf Galland, který si pak mohl vybírat letce podle svého přání. Bez ohledu na piloty platilo, že Me 262 byl výškovou stíhačkou proti bombardérům, na které měl útočit z rychlého letu palbou svých čtyř 30mm kanónů v přídi, k nimž se později připojily rakety R4M odpalované zpod křídel.

Na souboje se stíhačkami nebyl Me 262 stavěn, protože jeho výborná aerodynamika byla optimalizovaná pro velké výšky a rychlosti, avšak mimo tyto podmínky prudce ztrácel výkony a stával se neobratným. Spojenečtí letci takto brzy zjistili, že velmi obávané Me 262 jsou v malých rychlostech nízko u země takřka bezbranné, takže začali hlídkovat poblíž německých letišť a ničili proudová letadla během přiblížení na přistání.

Další problém představovala notorická nespolehlivost a malá výdrž motorů, která měla činit asi 200 hodin, jenže kvůli zmíněnému nedostatku kvalitních slitin to v praxi bylo nanejvýš 25 a často jen okolo 10 hodin. Navzdory tomu všemu ale Me 262 prokázaly svou účinnost, protože si za krátkou dobu nasazení připsaly přes 500 sestřelů (Luftwaffe do konce války dostala 1 433 zhotovených kusů, bojeschopnosti však dosáhla jen asi polovina tohoto poměrně velkého počtu.

Široké spektrum variant

Již v rámci základní stíhací verze Me 262A-1a vzniklo několik subvariant, které byly značeny písmenem U a číslem za označením. Tak například Me 262A-1a/U1 nesla v přídi sestavu šesti kanónů tří typů, U2 byla prototyp nočního stíhače s radarem, U3 plnila průzkumné úkoly a monstrózní U4 (sériově se měla vyrábět pod názvem Me 262D-1) dostala do přídě obrovský 50mm kanón MK 214 (alias BK5).

Druhou základní sériovou verzí byl Hitlerem prosazovaný stíhací bombardér Me 262A-2a Sturmvogel se závěsy pro tunu bomb. Kvůli nepřesnosti útoků bývá dnes celý návrh občas zatracován, ale existovalo snadné řešení v podobě kontejnerových pum se submunicí, kterými již tehdy Němci disponovali. Me 262A-2 opatřené těmito pumami by mohly spojeneckým armádám způsobit vážné problémy, takže Hitlerova myšlenka asi nebyla zase tak scestná. Mezi subvariantami je třeba uvést dvoumístnou Me 262A-2a/U2 s prosklenou přídí pro bombometčíka, což byla ovšem spíše kuriozita, jelikož sériové dvoumístné letouny (zvané Me 262B) byly vyřešeny úplně konvenčně – se dvěma letci sedícími za sebou.

Základní verze Me 262B-1 byl pochopitelně cvičný stroj pro školení osádek a pracovalo se na nočním stíhači Me 262B-2, ale nakonec v noci bojovaly jen „provizorní“ stíhačky Me 262B-1a/U1, vzniklé přestavbou cvičných strojů a vybavené charakteristickým „stromečkem“ antén radaru FuG 218 Neptun na přídi. Plánovaly se samozřejmě i další verze; hodně nadějí se vkládalo do přepadového stíhače Me 262C Heimatschützer s urychlovacími raketovými motory, chystaly se též stroje vybavené pulzačními motory Argus či náporovými agregáty Lorin.

„Druhou generaci“ Me 262 pak měly reprezentovat „rychlostní“ stíhací letouny řady Me 262HG (Hochgeschwindigkeit) s výrazněji šípovým křídlem a bombardovací či průzkumné verze s kompletně překonstruovaným trupem, vyvíjené jako Schnellbomber a Aufklärer. Za verzi Me 262 se dá vlastně považovat i japonský typ Nakajima Kikka, který ale nepřekročil fázi testů.

„Turbína“ v poválečném světě

Není divu, že Me 262 patřily mezi nejžádanější kořisti spojeneckých vojsk. Mnoho strojů bylo získáno ve funkčním stavu, řada zemí je pak podrobila intenzivním testům, a nelze pochybovat o velkém vlivu designu Me 262 na některé poválečné konstrukce. Poměrně málo známý je ale fakt, že Sovětský svaz krátce uvažoval o zahájení výroby Me 262 pro své vzdušné síly, což se sice nestalo, ale přesto německý letoun inspiroval první reaktivní letadla značky Suchoj. Co je naopak známo dosti dobře, to je následná produkce Me 262 v Československu, jež jako jediná země provozovala tento stroj po válce. Letňanská Avia dodala celkem osm exemplářů, z nichž bylo pět jednomístných S-92 a tři dvoumístné cvičné CS-92. Měly přezdívku „Švalbiny“ nebo „Turbíny“, velice usnadnily přechod našich pilotů na reaktivní letadla a aktivně sloužily až do roku 1951.

Pokud jde o poválečné srovnávací testy Me 262 a spojeneckých proudových letadel, vcelku jednoznačně z nich vyšly výsledky favorizující německý letoun, zejména díky jeho špičkové aerodynamice, která z něj dělala stroj fakticky schopný pohybovat se v oblasti blízké rychlosti zvuku (a dokonce existují spekulace, že v sestupném letu mohl Machovo číslo skutečně překonat). Naopak slabinu představovaly nespolehlivé motory, což však souviselo především s materiály a nikoli tím, že by šlo o nepovedenou konstrukci.

TIP: Těžká stíhačka Messerschmitt Bf 110: Všestranný letoun, nebo nepovedený typ?

Dnes můžeme v několika muzeích obdivovat desítku dochovaných Me 262. Ještě zajímavější jsou funkční exempláře – nejde ale o originály, nýbrž o nově zkonstruované repliky od americké značky Legend Flyers, poháněné motory General Electric CJ610. Dosud vznikly dva létající stroje a jeden nelétající exponát, ale předpokládá se stavba dalších. Jsou důstojnou připomínkou letounu, jenž se přes krátkou dobu působení stal opravdovou legendou a symbolizuje počátek nové éry vojenského letectví

Papež Urban II. při vyhlášení první křížové výpravy pravil, že „žádné ženy nechť netáhnou, jen pokud by doprovázely muže, bratry nebo legální průvodce. Jsou totiž více na obtíž než k užitku.“ Přesto se kruciáty nestaly jen mužskou záležitostí. Našly se ženy, které zbožnost nenechala prodlévat za tlustými zdmi románských hradů, či pod slaměnými střechami rolnických chatrčí, kde u plápolajícího ohně vzpomínaly na blízké. Chopily se znamení kříže a vydaly se po boku rytířů na ozbrojenou pouť.

Historie nejednou ukázala, že v těžkých časech bývá ženská psychika odolnější než ta mužská. Více než zátěží se staly vítanou pomocí i duševní oporou. Pomáhaly se zásobováním, hlídaly zajatce a některé se účastnily i bitevních vřav. Jednou z nich byla rakouská markraběnka Ida.

Nejasný původ

Neobyčejně krásná Ida představuje jedno velké tajemství, a to od svého narození až po záhadný konec. Že nevíme, kdy přesně se narodila, nijak nepřekvapuje, jelikož ve středověku přesné datum narození nikoho zvlášť nezajímalo. A narození žen už vůbec ne. Nevíme ovšem ani, odkud Ida přesně pocházela. Podle jedné verze z 15. století měla být dcerou německého císaře Jindřicha III. Podle jiné patřila k hornorakouskému rodu Rapotů. Nejčastěji však bývá ztotožňována s Idou, dcerou Thiema II. z Formbachu, jejíž jméno se objevuje v listině z druhé poloviny 11. století. Právě tuto třetí verzi považují mnozí medievalisté za nejpravděpodobnější.

Nejistota panuje i v případě Idina prvního manželství. Měla být provdána za Hadericha ze Schwarzenburgu, jemuž prý porodila stejnojmenného syna. Ten se často vyskytuje v listinách vedle jejího syna z druhého manželství Leopolda III. Z toho někteří medievalisté vyvozují, že by mohl být Leopoldovým nevlastním bratrem, a tudíž Idiným synem. Ano – badatelé zabývající se touto epochou se často pohybují na tenkém ledě, z něhož se snaží vybruslit pomocí více či méně důmyslných hypotéz. 

Rakouská markraběnka

Jejím druhým a dodejme, že jistým manželem se stal rakouský markrabě Leopold II. Babenberský. Společně se postavili v probíhajícím sporu o investituru na stranu papeže Řehoře VII., což se ovšem císaři Jindřichovi IV. nijak nezamlouvalo. Neposlušnost svého leníka nenechal bez povšimnutí, markraběte prohlásil za psance a jeho území přislíbil svému věrnému spojenci, českému knížeti Vratislavovi II. Spor mezi oběma vévody, živený občasnými pohraničními šarvátkami, skončil 12. května roku 1082 krvavou bitvou u Mailberku.

Máme-li věřit slovům kronikáře Kosmy, byl Leopold více rétor než válečník. Před bitvou pronášel plamennou řeč, v níž přirovnával Čechy k ovcím a potravě vlků, a byl by mluvil dále, kdyby Vratislavovi nedošla trpělivost a útokem jeho slova nezkrátil. V bitvě utrpělo vojsko rakouského markraběte zdrcující porážku. Leopold II. se zachránil útěkem. Idě nezbývalo nic jiného, než řádně utěšit pokořeného manžela, jenž od té doby raději na další odpor proti císaři rezignoval. Rakouským markrabětem nakonec zůstal, zatímco Vratislav II. byl v roce 1085 odměněn královskou korunou. 

Na křížové výpravě

První křížové výpravy, vyhlášené v Clermontu na podzim roku 1095, se Leopold II. nedočkal. Zemřel měsíc před jejím vyhlášením. Když pak v roce 1099 křižáci vítězoslavně obsadili Svaté město, projela Evropou vlna extatického nadšení. V těsném závěsu následovaly další výpravy, které měly pomoci upevnit moc v nově vzniklých křižáckých státech. Přidávaly se k nim nejen ti, které povzbudil úspěch podniku, ale také rytíři, kteří z různých důvodů nedorazili až k Svatému městu. A přidala se také Ida.

Co vedlo již asi padesátiletou markraběnku k takovému rozhodnutí? Kázala jí snad náboženská horlivost vykonat ozbrojenou pouť a před smrtí ještě spatřit nejsvětější místa křesťanů? Nebylo by to nic neobvyklého. Nebo snad chtěla následovat příkladu svého údajného syna z prvního manželství Hadericha, jenž už vyrazil s houfy první křížové výpravy? I to je možné.

Ačkoliv nám prameny zřídka dávají nahlédnout do duševního nitra středověkého člověka a my se můžeme jen domnívat, přesto nepochybíme, budeme-li za hlavní motiv Idina rozhodnutí považovat především duchovní stránku. Připojila se ke skupině, kterou vedl dlouholetý spojenec jejího chotě, bavorský vévoda Welf IV. Doprovázel ji i její příbuzný, salcburský arcibiskup Thiemo.

V roce 1101 vyrazili balkánskou stezkou, na níž se jejich skupina připojila k družině Francouzů, kterou vedl akvitánský vévoda Vilém IX., jeden z nejslavnějších trubadúrů. Vedle něj se Ida setkala s Hugem z Vermandois, bratrem francouzského krále. Výpravu doprovázel rovněž benediktinský opat a zároveň kronikář Ekkehard z Aury.

Poté, co podél Dunaje dosáhli Bělehradu, pokračovali k hlavnímu městu byzantské říše. Předcházela je zlá pověst. Neukáznění křižáci plundrovali okolí, vypalovali vesnice, zabíjeli poddané. V Adrianopoli došlo k potyčce s houfy Pečeněhů, které proti křižákům vyslal sám byzantský císař Alexios, aby je zastavil. Jen díky osobní intervenci obou vůdců, Welfa a Viléma, kteří slíbili, že se budou chovat tak řádně, jak se na hosty sluší, nedošlo k nejhoršímu. Mohli pokračovat dál do Konstantinopole, ovšem za doprovodu byzantské eskorty.

V Konstantinopoli nakonec císař vlídně přijal hlavní vůdce a můžeme předpokládat, že coby vážená a zároveň společensky nejvýše postavená paní z výpravy byla uvedena do skvostných místností císařova paláce i Ida. Ve městě se křižáci rozdělili do dvou skupin. Jedna vyplula s kronikářem Ekkehardem na lodích přímo do Palestiny, druhá se vydala strastiplnou cestou napříč Malou Asií. Ida zůstala v té druhé, což se jí mělo stát osudným…

Mýtus plný otazníků

V září došli k místu zvané Heraklea, kde je přepadli Turci. V nerovném boji proti přesile křižácká armáda podlehla. Hugo z Vermandois byl smrtelně zraněn, biskup Thiemo zajat a pravděpodobně umučen. Utéci se podařilo Welfovi a Vilémovi, kteří pak zbídačení a otrhaní došli do křižácké Antiochie. Co se však stalo s Idou?

Dostáváme se k poslední a největší záhadě s romanticko-dobrodružným přídechem. Ekkehard z Aury, který se bitvy u Herakleje nezúčastnil, ve své kronice lakonicky poznamenal, že arcibiskup salcburský Tiemo byl zajat a markraběnka Ida zabita.

Albrecht z Cách, rovněž soudobý křižácký kronikář, naproti tomu dodal, že Ida byla, podobně jako tisíce dalších žen, zajata a poslána do Chorazánu. S nejzajímavější informací přišla kronika Welfů, napsaná sedmdesát let po popsaných událostech: „Oné hraběnky, matky Leopolda, markraběte východního, se zmocnil jeden z knížat Saracénů, a nejhanebněji ji přivedl k manželství. S ní zplodil onoho nejbezbožnějšího Zengího.“

Zengí nebyl nikdo jiný, než pozdější obávaný turecký válečník, jenž zahájil znovudobytí Levanty úspěšným obsazením prvního křižáckého státu Edessy. Pokud by to byla pravda, byl by Zengí nevlastním bratrem Leopolda III.!

TIP: Výprava maličkých: Proč vyrazili bojovat s nevěřícími zrovna děti?

Co je však mýtus a co historie? Nejblíže popisovaným událostem a očitým svědkem byl bezesporu Ekkehard, avšak jeho stručná poznámka o smrti rakouské markraběnky může naznačovat, že se o oné události nechtěl více rozepisovat. Je docela možné, že informace o zajetí byly známy už v jeho době. Anonymní kronikář Welfů pak dal podnět ke vzniku mýtu, který dráždil fantazii středověkého člověka a zůstává dodnes nerozřešen.

V procesu stárnutí hrají významnou roli takzvané senescentní (stárnoucí) buňky. Také se jim často říká „zombie buňky“. Jde o buňky, které se přestaly dělit, obvykle kvůli poškození či nepříznivým faktorům prostředí, přesto neumírají (i když by teoreticky měly). Důvod je vlastně prostý – s postupujícím věkem slábne imunitní systém a je stále méně schopný odstraňovat tyto buňky z těla.

Stárnoucí buňky se hromadí v těle a páchají stále více škod. Vylučují látky, které vyvolávají záněty. Zřejmě také podstatným způsobem přispívají k rozvoji řady onemocnění, která souvisejí s věkem, jako jsou neurodegenerativní choroby, nejrůznější nádory a kornatění tepen. Vědci v posledních letech pracují na různých metodách a léčebných postupech, které by mohly dostat stárnoucí buňky z těla ven. V rámci klinických studií již ověřují účinky několika slibných léků. Všechny ale mají jedno společné – pacienti by je museli brát opakovaně po každém léčebném cyklu.

Vakcína na stáří

Tohru Minamino z výzkumné nemocnice Juntendo University Hospital v japonském Tokiu a jeho spolupracovníci věří, že řešením by mohla být „vakcína proti stárnutí“. Očkovali by se s ní čerství padesátníci a měla by bránit již samotnému vzniku stárnoucích buněk. Imunitní systém očkované osoby by byl trénován tak, aby hledal senescentní buňky a ničil je. Nedocházelo by tak k jejich hromadění v těle a negativním dopadům na lidské zdraví.

Hlavní úskalí při vývoji podobných vakcín je v potřebě nalezení specifického antigenu – tedy jakéhosi „terče“ na buňkách, které chceme likvidovat. Stárnoucí buňky tvoří vlastně prakticky všechny typy buněk v lidském těle a společný „terč“ se proto hledá velmi obtížně. Minaminův tým si proto vybral jen jeden typ těchto buněk – stárnoucí buňky výstelky cév, které zřejmě napomáhají vzniku aterosklerózy. Do budoucna ale zvažují i vakcíny pro další typy stárnoucích buněk.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Výsledkem jejich snažení je experimentální vakcína, kterou badatelé vyzkoušeli na pokusných myších. Výsledky vědce potěšily. Vakcína eliminovala stárnoucí cévní buňky, což myším prodloužilo život a zvrátilo to u nich rozvoj některých symptomů chorob souvisejících se stářím. Vědci jsou přesvědčeni, že je to začátek cesty k lidské vakcíně proti stárnutí.

Zůstává ale otázkou, zda bude vakcína pro lidi bezpečná, což bude nutné ověřit v dalších klinických testech. Z dlouhodobého hlediska je cílem vyvinutí univerzální vakcíny, která by dokázala reagovat na všechny, nebo alespoň většinu projevů stárnutí.