„A my drobná chasa z domů nemajetných a chudých naslouchali jsme po svátcích s ušima odstávajícíma a s očima na šťopkách šťastnějším svým ‚bohatým‘, spolužákům, když nám líčili, jak po večeři najednou ‚kristkindl‘ ve vedlejším pokoji zazvonil, a když se tam vhrnuli, tu stál osvětlený ‚kristbaum‘ – a ještě taky bylo otevřeno okno, kterým kristkindl přiletěl a zase odletěl s četným štábem svých průvodců andělíčků. A nám vrtávalo hlavou, proč ten kristkindl je tak štědrý právě jen k dětem rodičů bohatých? Snad že měl by spíše pamatovati na nás, kterým nedá nikdo nic nebo jen máloco.“

Tak vzpomíná na staré Vánoce Ignát Hermann v Národních listech z roku 1923. Tato ukázka jasně vypovídá o tom, odkud k nám vánoční strom přišel i v jakých vrstvách se nejdříve ustálil.

Ozdobené jehličnaté stromy vystupují již v historických pramenech Alsaska a Porýní z konce 16. století ve vánoční slavnosti cechovních společenství jako weyhenacht meyen, vánoční máje. Zprávy z té doby jsou i z jiných měst. V roce 1570 zaznamenávají listiny cechů ve švýcarském Bernu „setřásání datlových stromů“ o svátku Tří králů.

Stromy byly ověšeny ovocem a oplatkami a chlapci z rodin mistrů si je směli otrhat. Z cechovních místností se „vánoční máj“, brzy nato nazývaný vánoční strom či „Kristův strom“ (Christbaum), přenesl do sídel aristokratů a k měšťanským rodinám, do domácností řemeslníků a obchodníků, do kostelů a far, až se nakonec usadil i na vesnici. 

Kořeny a šíření vánočního zvyku

V lidové tradici českých zemí se v čase Vánoc setkáváme s obřadní zelení, s větvemi a stromky, jimž byla připisována moc prosperity a ochrany. S ozdobenou jedlovou větví, zvanou ščastka, štěstí, koledovaly děti na Těšínsku a Frýdecku, přinášely ji do domů s vinšem a lidé si ji uchovávali po celý rok zasunutou za obrázkem. Na jihozápadní Moravě přinášel větvičky jehličnanu pastýř. Hospodář si „pastýřskou chvojku“ zastrkával za rámy dveří ve chlévě, a to tolik haluzek, kolik příští rok mělo přijít na svět telátek. Rovněž vánoční strom je součástí obřadní zeleně, její novodobou formou. 

Nelze nezmínit strom, který je zasazen do křesťanské symboliky a do vánočního času: ozdobený stromek, jenž figuroval ve středověkých rajských hrách o Adamovi a Evě, zpracovávajících starozákonní příběh o poklesku prvních lidí, za který je Bůh vyhnal z Ráje. Zprvu se předváděly v kostelech, pak se přesunuly do světského prostředí a hrály se i ve venkovských světnicích. Ve zrodu vánočního stromu znamenal rajský strom silný podnět a některými badateli je považován za jeho možného předchůdce.

Český stromeček

Podobně jako v jiných evropských zemích vstoupil strom i u nás v průběhu 19. století do Vánoc. Město, velkostatky, šlechtické zámky byly prostředím, kde nejdříve zapustil kořeny. Zpočátku šlo o akce jednotlivců. Takovou byla vánoční oslava v domě intendanta Nosticova divadla v Praze Jana Karla Liebicha, který si na Vánoce v roce 1812 pozval ke stromu své známé. Tuto příhodu zachytil Alois Jirásek v románové kronice F. L. Věk.

Patrně větší ohlas měl vánoční strom v rodině pražského právníka Josefa Helferta ve dvacátých letech 19. století – přišli k němu spolužáci Helfertových dětí i děti z okolí. V té době to bylo ještě něco nového, avšak již v roce 1844 píší Pražské noviny, že na mnohých místech, nejvíc však v hlavním městě, kupují lidé stromek, zvaný „Kristův strůmek“, na němž hoří svíčky a jsou zavěšeny všelijaké dárky.

TIP: Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

Na venkově se strojil stromek v rodinách správců polesí, úředníků na velkostatcích, hostinských nebo učitelů. V rolnickém prostředí byl proto považován za „panský zvyk“. Ještě kolem roku 1900 se nově rodící tradice na venkově jeví z regionálního a sociálního pohledu nerovnoměrná. V některých oblastech už došlo ke zdomácnění stromkového obyčeje, jinde tento proces probíhal a někde ještě nezačal. Do odlehlejších horských krajů a míst konzervativních v přijímání novot či do oblastí se silnou vazbou na tradici betlémů pronikal pomaleji.

Zvyk zcela zevšeobecněl v druhé čtvrtině 20. století. Pro zámožné vesnické rodiny znamenal jistou společenskou prestiž, zatímco v chudobných byl poměřován finančními možnostmi a potřebností věci k živobytí.

Planeta Země se rychle plní plastovým odpadem. Ať už mikroplasty nebo větší kusy plastu pronikají do všech možných prostředí, včetně velmi odlehlých míst. Vzhledem ke své odolnosti by tam mohly vydržet velice dlouho. Mikroorganismy ale podle všeho nehodlají jen tak přihlížet tomuto trendu.

Plasty představují potenciálně zajímavý zdroj obživy, pokud je mikroorganismy dokážou rozložit a zužitkovat. V posledních letech byla objevena celá řada mikrobů, které jsou vybaveny více či méně účinnými enzymy, s nimiž mohou rozkládat různé typy plastů. Tyto bakterie i samotné jejich enzymy bychom mohli využít v boji proti záplavě plastů, které neustále vyrábíme a vyhazujeme.

Průzkum DNA v prostředí

Švédský tým z technické univerzity Chalmers tekniska högskola v Göteborgu nedávno zjišťoval, jak běžné dnes jsou takové mikroorganismy v prostředí. Vedoucí týmu Aleksej Zelezniak a jeho kolegové analyzovali množství vzorků s environmentální DNA, které pocházely ze stovek mořských i suchozemských lokalit po celém světě. Badatelé v nich hledali sekvence enzymů, které by měly mít schopnost rozkládat plasty.

Jejich výzkum odhalil celkem asi 30 tisíc takových enzymů, což je rozhodně úctyhodný počet, které jsou schopné rozkládat některý z 10 typů běžných plastů. Ukázalo se, že v řadě případů odpovídá vysoká koncentrace takových enzymů v prostředí místům se značným znečištěním plastovým odpadem. Týká se to například Středozemního moře nebo Pacifiku. 

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

V tuto chvíli víme o bakteriálních enzymech rozkládajících plasty stále velmi málo. Jak se ale ukazuje, mikrobi nečekají, až s plasty něco uděláme. Jejich evoluce stále běží a snaží se přizpůsobit aktuální situaci. Pro nás je to dobrá zpráva, minimálně ze dvou důvodů. Planeta si do jisté míry poradí s plastem sama, i když na to samozřejmě není dobré spoléhat. Zároveň se pro nás tyto bakteriální enzymy mohou stát inspirací pro vývoj nových metod zpracování plastového odpadu.

Moskva pokračovala ve vývoji raket Scud v rámci programu R-300 Elbrus a to od roku 1968. První letová zkouška upravené rakety však proběhla až o 11 let později. Za dalších deset let byla R-300 připravena k operačnímu nasazení jako 9K720 Aerofon (Scud-D). Cíle se podařilo splnit (odchylka měla činit pouhých 50 m), ale i v tomto případě už armáda disponovala lepší technikou, a tak střelu do výzbroje nezařadila.

Předchozí část: Obávané rakety SS-1 Scud (1): Sovětský potomek německé střely V-2

Pro úplnost musíme dodat, že padesátimetrové přesnosti se podařilo dosáhnout oddělitelnou a samostatně naváděnou hlavicí. Řízení probíhalo pomocí počítače, který vyhodnocoval záběry palubní kamery a srovnával je s údaji ve své paměti.

Severní Korea a Írán

Někdy v roce 1979 nebo 1980 obdržela Severní Korea první dodávku Scud-B z Egypta. Metodou zpětného inženýrství (tedy dokumentovaného rozebrání do poslední součástky) získali její konstruktéři jasnou představu o podobě rakety a již v roce 1984 měli k dispozici první prototyp „vlastní“ rakety Hwasong-5.

Oproti svému vzoru měla dokonce několik vylepšení, například o 10–15 % delší dolet. Ještě v tomtéž roce proběhly zkoušky, o rok později už běžela sériová výroba, která u rakety počítala jaks klasickou, tak s kazetovou chemickou hlavicí.

V roce 1989 produkce skončila. Asi 90–100 těchto střel zakoupil v 80. letech Írán. Severní Korea mu následně pomohla vybudovat vlastní výrobní linku „licenčních“ raket, které později nesly označení Šaháb-1. Od roku 1988 Severokorejci intenzivně pracovali na pokročilejším nosiči Hwasong-6, který se premiérového letu dočkal v červnu 1990 (a ještě v tomtéž roce i výroby). Jeho dolet činil 500 km, ale nosnost jen 770 kg.

Další odběratelé

Největším problémem se ukázala nutnost vyrobit vlastní dopravní a odpalovací zařízení, protože po rozpadu SSSR vznikla potíž s dostupností vozidel MAZ-543. Odhaduje se, že do roku 1999 vzniklo 600–1 000 kusů raket Hwasong-6. Z nich bylo 25 testovacích, 300–500 kusů šlo na export a dalších 300–600 zůstalo ve výzbroji severokorejských ozbrojených sil.

Dokončení: Obávané rakety SS-1 Scud (3): Sovětský potomek německé střely V-2

Jakožto spokojený zákazník odebral Írán blíže neupřesněný počet raket Hwasong-6. K nim zakoupil rovněž výrobní linku a tyto rakety začal s čínskou asistencí produkovat jako Šaháb-2. Druhým významným odběratelem korejských raket se stala Sýrie, která v letech 1991–1996 zakoupila asi 150 kusů. Pět střel putovalo do Libye (1999) a 45 do Jemenu (2001–2002).

Dítě si v neděli hrálo s balíkem peněz na zadní sedačce auta. Když je vyhodilo z okna, otec, který vůz řídil, okamžitě zastavil a jal se bankovky poletující po silnici u bavorské obce Emmering sbírat.

TIP: Opili jste mě, zaplaťte! Opilec žádá po baru milionové odškodné

Řidič protijedoucího vozidla musel kvůli muži prudce zpomalit. Následující vůz už ale zastavit nedokázal a do auta před sebou narazil. Následovaly další kolize, při nichž se vystřeleným airbagem lehce zranila jedna žena. Celková škoda na majetku činí asi 15 000 eur (zhruba 370 tisíc korun). Podle policie se otci podařilo většinu bankovek shromáždit.

Jen těžko si lze představit nehostinnější svět, než je Venuše. Dusivá atmosféra plná oxidu uhličitého přikrývá její rozpálený povrch jako smrtící peřina. O nic lepší podmínky nepanují ani nad povrchem planety – mračna Venuše tvoří kyselina sírová, která je dostatečně silná na to, aby vypálila díru do lidské kůže. Nejnovější studie si přesto pohrává s myšlenkou, podle které, pokud existuje na Venuši život, mohl by se nejpravděpodobněji vyskytovat právě v oblacích Venuše.

Mezinárodní tým vedený odborníky amerického institutu MIT přišel s prozatím teoretickou možností, jak by případné organismy v atmosféře Venuše mohly neutralizovat kyseliny a vytvářet tím „kapsy“ obyvatelného prostředí. V nich by pak mohl prosperovat venušanský život.

Anomálie na Venuši

Vědci již dlouho pozorují v atmosféře Venuše zvláštní anomálie, pro které schází jednoduchá vysvětlení. Jde například o malá množství kyslíku a částic, které nemají kulovitý tvar, a nejde tedy o kapky kyseliny sírové. Nejvíce zvláštní je přítomnost amoniaku, který by podle našich pozemských zkušeností neměl být na Venuši vytvářen žádným známým chemickým procesem.

TIP: Atmosféru Venuše by mohly prozkoumat kosmické lodě připomínající rejnoky

Wiliam Bains s kolegy modelovali pozoruhodný systém chemických procesů, které by mohly vytvořit obyvatelné kapsy v atmosféře Venuše. Jako klíčová se ukázala přítomnost právě amoniaku. Ten by podle vědců mohl spouštět kaskády chemických reakcí, které neutralizují okolní kapky kyseliny sírové. Rovněž by to mohlo vysvětlit minimálně část anomálií, které pozorujeme v atmosféře Venuše. 

Podle Sary Seagerové, renomované astronomky specializující se na exoplanety, nemůže v jedovatých a žíravých kapkách atmosféry Venuše přežít žádný život jaký známe. Je ale dost dobře možné, že si venušanský život pro svou existenci vytvořil vlastní příhodné podmínky.

Ve všem nám poradí guide nakladatelství Karl Baedeker z roku 1903, jehož jméno, počeštěné na bedekr, je synonymem knižních průvodců. Město, do něhož vjíždíme, má bez předměstských částí 2,7 milionu obyvatel, z toho necelých 10 % cizinců, a návštěvníka přijde denně na 15 až 50 franků podle toho, co si dopřeje. Frank se rovná jedné koruně rakouské a 19 haléřům, což je měna naší širší vlasti.

Ošklivá Eiffelka

Tour Eiffel se netěší velké pozornosti a pětisetstránková kniha jí věnuje jen nejnutnější prostor. Věž se stavěla od roku 1887, otevřena byla roku 1889 jako středobod Světové výstavy u příležitosti stého výročí pádu Bastily. Po jejím skončení veřejnost volala, aby se stavba zbourala, a zejména literáti si na ni těžce zvykali. Guy de Maupassant nakonec chodil do její restaurace v prvním patře obědvat, neboť tvrdil, že je to jediné místo, odkud siluetu ohyzdné věže nevidí!

Při Světové výstavě roku 1900 se prostor Champ de Mars zaplnil pavilony a věž inženýra Gustava Eiffela se znovu ocitla v centru pozornosti. Na levém břehu Seiny proti proudu tehdy určitě stály za návštěvu historizující kulisové stavby, které měly připomínat středověké město včetně proslulé Neselské věže z historických románů.

Už bedekr, který dává přednost klasickým hodnotám, ale konstatuje, že věž zná ze suvenýrů celý svět. Vstup do výše téměř 300 metrů (3. patro) stojí 3 franky bez rozdílu, zda se do druhého patra šlape, nebo jede výtahy.

Velké bulváry a nové stavby

Bedekr věnuje mnohem více pozornosti rozsáhlým bulvárům, dokladu impozantnosti a bezkonkurenční krásy města. Vznikly za Napoleona III. a vše řídil pařížský prefekt Georges-Eugène Hausmann, který nechal protnout staré jádro kolmo na řeku i podélně širokými tepnami, čímž zmizely celé čtvrtě a zbytky středověkého Pont au Change, Směnárenského mostu. Bulváry přitom navázaly na okruh kolem města, který tu zůstal po zbořeném středověkém a klasicistním opevnění. Nejednalo se jen o velkolepý urbanismus, provázený novými inženýrskými sítěmi, ale též o praktické císařské opatření. Po bulvárech šlo rychle přesunovat vojsko a barikády se tu už nedaly stavět tak snadno jako v revolucích let 1830 a 1848.

Place de la Concorde, náměstí Svornosti, od roku 1831 dominuje egyptský obelisk z doby Ramsese II. Odtud až k Arc de Triomphe, Vítěznému oblouku, na Place de l’Étoile, Hvězdicovém náměstí, vede největší ze všech bulvárů Champs-Elysées. Krásnou novinku v secesním stylu představují v místech parkové části Elysejských polí pro Světovou výstavu roku 1900 vybudovaný Grand Palais a Petit Palais, Malý a Velký palác. Od nich vede z pravého na levý břeh Seiny novotou zářící Pont Alexandre III, k němuž položil základní kámen roku 1897 ruský car Mikuláš II. Secesní most otevřel novou perspektivu i cestu k Invalidovně z doby Ludvíka XIV. s Napoleonovým katafalkem pod kopulí dómu.

Louvre, národní klenot

Podle bedekru nejvýznamnější z veřejně přístupných památek Paříže je rozlehlé muzeum přístupné denně krom pondělí a pár svátků. Návštěvník musí počítat se dvěma hodinami jen na to, aby bez velkého prohlížení prošel všechny sály. 

Přízemí je věnováno skulpturám počínaje památkami starověkých civilizací, první patro pak malířství. Kniha pochopitelně vyzdvihuje klenot klenotů, da Vinciho La Joconde, česky Monu Lisu, „nejproslulejší ženský portrét na světě“. Z druhého patra je přístupná jen část, obsahuje francouzské umění 19. století. Končí obrazy Delacroixovými či Courbetovými, impresionisté tu ještě ke cti nepřišli. Vedle obrazů se v tomto patře nacházejí Námořní a Etnografické muzeum. Vstup do Louvru je zdarma, v neděli tu bývají návaly; nejlépe je sem jít zrána. Otevírá se v devět!

Kdy kam a čím?

Chození Louvrem unaví a Paříž má sbírek i pamětihodností bezpočet počínaje katedrálou Nôtre-Dame přes Invalidovnu, Elysejská pole či Latinskou čtvrť, a to nemluvíme o Montmartru s bazilikou Sacré-Coeur, kam už vede lanovka. Na Place du Tertre portrétisty ještě nenajdete, možná ale potkáte Picassa či Dalího… Náš guide nezapomíná ani na unavené nohy, hned z kraje na ně myslí popisem dopravních možností. 

Z Čech se přijíždí s přestupem v Německu na Gare de l’Est, Východní nádraží (přímý Západní expres začne z Prahy do Paříže jezdit až dvě desetiletí po vaší návštěvě). Pas není povinný! Elektrifikované metro, Métropolitaine, je v provozu od roku 1898, ale má jen dvě linky. První vede od Vincennes k bráně Maillot přes Louvre či Place de la Concorde a Champs-Elysées, druhá je okružní. Linek Omnibuses, patrových autobusů, má Paříž bezpočet, navíc tu jezdí na devět desítek linek tramvajových. Průvodce ovšem doporučuje na prvním místě fiakry. Cena jízdenek činí v závislosti na délce trasy 10 až 25 centimů, metro je nejdražší.

TIP: Drožka pro chuďasy: Jak vypadala první městská hromadná doprava?

Zvláštní oblibě se těší Bateaux-Omnibuses, patrové parolodě na Seině v ceně plavby 20 až 40 centimů. Neslouží jen turistickým prohlídkám, ale i pasažérské dopravě od Pont d’Austerlitz, Slavkovského mostu, až po předměstí po proudu.

Tvrzení, že největší žijící pták světa při pocitu ohrožení ukrývá hlavu do písku, má překvapivě staré kořeny: První známá zmínka o něm pochází z přírodovědného díla Naturalis historia, jež roku 74 sepsal římský historik Plinius Starší. A přestože se lidová pravda i bezmála po dvou miléniích předává z generace na generaci, ve skutečnosti nemají obří nelétaví opeřenci důvod se popsaným způsobem „schovávat“ – nehledě na to, že nežijí na pouštích, nýbrž v savanách, kde se písek příliš nevyskytuje.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty v dějinách: Australská válka proti pštrosům

S výškou často přesahující dva metry a schopností pohybovat se rychlostí až šedesát kilometrů v hodině nemají ve volné přírodě téměř žádné přirozené nepřátele. A většinou si na ně netroufnou ani velké kočkovité šelmy, které pštros snadno zažene kopnutím silných nohou.

Do své kuchařky ji zařadila už Magdalena Dobromila Rettigová a jistě dobře věděla proč: Žemlovka je nejen výborná, ale zároveň jednoduchá. A lze ji připravit téměř z každého pečiva, takže při vaření snadno zužitkujete i zbytky. 

Z generace na generaci

Klasická žemlovka se dělá z jablek a pečiva namočeného do oslazeného mléka, smetany, případně vajec – ovšem tvořivosti se meze nekladou, takže si ji můžete vylepšit podle svého. Jablka lze například nahradit hruškami, případně oblíbeným kompotovaným ovocem. „Historicky bylo běžné také použití tvarohu,“ doplňuje Petr Studnička, vedoucí katedry hotelnictví, a dodává: „Pokud se žemlovka připraví správně, může se servírovat jako hlavní chod i coby moučník.“

V minulosti sloužily jako hlavní surovina rohlíky, veka, ale rovněž vánočka nebo smažené koblihy. „Recepty se předávají z generace na generaci, kuchařky je dědí po svých maminkách. Sama jsem ho dostala od babičky, které bylo nedávno sto let,“ přibližuje Šárka Škachová, jež má staročeský recept na žemlovku v malíčku (viz Poklad po babičce). „Zajímají mě klasické postupy a snažím se bádat, třeba pokud jde o původní plodiny, jaká jablka se pěstovala. Ve starých kuchařkách se přímo doporučují třeba určité odrůdy,“ dodává. 

Žemlovka v novém hávu

Coby tradiční součást české kuchyně žemlovka odjakživa neodmyslitelně patřila do školních či závodních jídelen. „Hlavně ve školách nebo nemocnicích se však často šidila,“ popisuje Studnička. Její pověst tím utrpěla a cesta zpět se mnohým strávníkům hledá obtížně. O změnu se nyní snaží řada gastronomických podniků a žemlovka zažívá velký „comeback“. Na jídelních lístcích je k vidění stále častěji, a to jak v klasickém, tak ve velice moderním pojetí.

TIP: Legendy na talíři: Odkud se vzal řízek, sendvič nebo tatarák? A kdo vymyslel špagety?

Původní suroviny nezřídka nahradily nové, jako třeba v pražské restauraci Eska. „Naše žemlovka vlastně základní ingredienci, tedy žemli, vůbec neobsahuje. Nahradili jsme ji medovým těstem, podobně jako na perníčky,“ líčí kuchař Jiří Matějka. V kombinaci s vanilkovým přelivem a povidly má sice výsledek do původní jablečné klasiky už poměrně daleko, přesto si v Esce na nezájem strávníků nemohou stěžovat. „Naplňujeme tak náš cíl nejen zužitkovat všechny potraviny, ale hlavně vracet do života staré zapomenuté recepty, které často nemají úplně dobrou pověst,“ vysvětluje.