Ve 20. letech se letectva velmocí sice průzkumu věnovala, jenže zůstával ve stínu rutinního mapování ze vzduchu. Jistou změnu v myšlení přinesla až doktrína Giulia Douheta. Italský generál tvrdil, že budoucí války vyhraje letectvo, které protivníka přinutí mocnými údery strategických bombardérů ke kapitulaci, aniž by musely zasahovat pozemní jednotky. Tyto názory se ukázaly jako nerealistické, nicméně cvičení prokázala, že bez důkladného průzkumu cílů ze vzduchu bude jakékoliv bombardování neúčinné. 

Pouze černá a bílá

Třicátá léta přinesla významný pokrok v oblasti fotogrammetrie (měření rozměrů a určování polohy předmětů na snímcích krajiny) a kartografie. Rozšířilo se třeba stereoskopické snímkování, při němž pilot pořizoval záběry, které se částečně překrývaly. Skutečná schopnost letectev zajišťovat velitelům informace z bojiště však zůstávala slabá a novinky obvykle zamrzly ve stadiu experimentů.

Například barevná letecká fotografie se zatím užívala jen minimálně, třebaže ji Američané už technologicky dobře zvládali. Teprve během druhé světové války se rozšířily též zábleskové pumy explodující nad zemí a generující extrémně silný světelný výboj. Průzkumný stroj tak mohl i v noci pořídit použitelné snímky, aniž by musel sestoupit do nižších letových hladin a vystavit se protiletadlové palbě.

Zkostnatělí oficíři

Důstojníci se v mírových dobách o novinky zajímali jen minimálně a třeba letectvo strýčka Sama – s výjimkou malých pozorovacích strojů poskytujících podporu menším útvarům – takřka výhradně sázelo na mapování z velkých výšek prováděné bombardéry s dlouhým doletem. Pouze zřídka dokázal některý významnější činitel rozpoznat rostoucí význam této disciplíny.

Do dějin se zapsal zejména výrok vrchního velitele německých pozemních sil generálplukovníka Wernera von Fritsche, že příští válku vyhraje ten, kdo bude mít nejlepší letecký průzkum. Když v září 1939 válka opravdu vypukla, průzkumní letci mnoha zemí do ní vstupovali s podobným vybavením a taktikou, s jakou jejich otcové končili předchozí konflikt. Doktríny se zpravidla zaměřovaly na prosté pozorování bojiště, které v prvních týdnech mělo podobně statickou podobu jako v letech 1914–1918.

Pod taktovkou inovátora

Průkopníkem moderního strategického průzkumu ve prospěch Spojenců se paradoxně stal civilista – australský letec, fotograf, vynálezce a podnikatel Sidney Cotton. Těsně před válkou dle dohody s britskými a francouzskými tajnými službami umístil do svého letounu Lockheed Electra kamery a při obchodních cestách nad Německem pořizoval cenné snímky. Dokázal používané přístroje i vylepšit, když kupříkladu vybavil kamery vyhříváním, aby nezamrzaly ani při snímkování z velkých výšek.

Důstojníci Royal Air Force se na Cottonovy aktivity dívali skrz prsty, nicméně nakonec implementovali některé jím vymyšlené postupy do nově vytvořené jednotky No. 1 Photographic Development Unit na základně Heston. Cotton se stal dokonce jejím velitelem a zajišťoval pro RAF informace nezbytné pro nálety na významné německé cíle. Využil svých dosavadních zkušeností a zavedl do praxe mnoho inovací.

TIP: Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (1)

No. 1 Photographic Development Unit disponoval v roce 1940 lehkými bombardéry Blenheim, které však Cotton záhy odmítl jako pomalé. Vtloukal důstojníkům do hlav, že ideálním prostředkem průzkumu jsou rychlá neozbrojená letadla pohybující se ve velkých výškách mimo dosah stíhaček. Dokázal sehnat pár spitfirů, které technici PDU adaptovali pro co nejvyšší rychlost i dostup. Povrch letounů vyleštili do hladka, aby kladl minimální odpor, a opatřili modrým kamuflážním schématem vymyšleným přímo Cottonem. Další úpravy navýšily výkon pohonných jednotek a zrodila se průzkumná verze spitfiru zvaná PR 1, na kterou navázaly už systematičtěji pojaté modifikace.

Pokračování: Snímky z nebeských výšin: Letecký průzkum za 2. světové války (2) (vychází v neděli 26. prosince)

Prakticky neexistuje věc, kterou byste na obřím tržišti v rozlehlé čtvrti Tepito v Mexico City nesehnali. A nemusíte se přitom vůbec ohlížet na zákon – zbraně, drogy nebo nelegální alkohol tu patří k poměrně běžným požadavkům. Většina místních pracuje právě tady a s porušováním zákona si nedělá starosti. Potomci dávných Aztéků, jejichž předkové přežili španělskou conquistu i devastující zemětřesení, mají kromě citu pro byznys i vřelý vztah k náboženství. Stará aztécká božstva chtěli katoličtí Španělé zcela vymýtit již od konce15. století. Náhradou za kruté bohy, lačnící po krvi, se měla indiánům stát všeobjímající křesťanská láska. Relativně nedávno vzniklý kult Santa Muerte neboli svaté Smrti však naznačuje, že se záměr tak docela nezdařil. 

Marnivá světice 

Zdálky připomíná socha vévodící  čtvrti Tepito panenku Marii nebo nevěstu v bílých šatech. Přijdete-li blíže, čeká vás šok – místo výrazu milosti, jak jej známe z obrazů panny Marie v katolických kostelech, uvidíte prázdné oční důlky. Ano, shromáždění věřící se modlí k zosobnění smrtky – kostlivci v ženských šatech. Říkají jí familiérně Černá nebo naopak Bílá slečna, Svatá, Paní stínů, Paní noci nebo Hubená. Její vyznavači se k ní obracejí s  prosbou o šťastný a úspěšný život nebo o zázrak. Lze ji ovšem žádat i o seslání neštěstí či dokonce smrti nepřítele. Také samotná Hubená to s morálkou nepřehání a podle svých vyznavačů si poněkud paradoxně ráda dopřeje pozemských slastí – drahé šaty, alkohol, květiny a bonbony jsou přesně tím druhem obětiny, kterým ji věřící nejvíce potěší. A fouknete-li na ni k tomu všemu marihuanový kouř z čerstvě ubaleného jointu, bude dokonale spokojená. 

Morbidní byznys

Mimo svatyni v Tepitu se většina rituálů kultu provádí před podomácku zhotovenými oltáři. Soška smrtky bývá oděna ve splývavé šaty a vybavena kosou, zeměkoulí nebo přesýpacími hodinami. Velký důraz se přitom klade na barvu jejich šatů, kterou je třeba pečlivě volit podle typu modlitby. Nejčastějším rouchem je bílá – symbolizuje vděčnost nebo očistu od negativních vlivů.  Najde se ovšem i roucho zlaté, znázorňující úspěch a peníze, nebo zelené – pro modlitby těch, kteří se dostali do křížku se zákonem. A pokud chcete zničit své nepřátele, sáhněte po černé. 

Lidé žijící na hraně zákona tvoří velkou část vyznavačů. Většina z nich prý náleží k drogové mafii a má co do činění s prostitucí či ilegálním obchodem. S rozmáhajícím se kultem dnes najdeme množství sošek a oltářů se smrtkami, nenápadně umístěných v řadě obchodních výloh nebo benzínových pump. Přinášením obětí dělají věřící radost nejen nevěstě ze záhrobí, ale především prodejnám s devocionálním a esoterickým zbožím. Ty dnes na morbidních panenkách a jejich modlitebních potřebách vydělávají odhadem až polovinu svého zisku. 

Biskup za mřížemi 

Kult svaté Smrti ve své moderní podobě zřejmě vznikl někdy v polovině 20. století ve státě Hidalgo, severně od Mexico City. Za jeho skutečnými kořeny bychom se ale museli vypravit až do časů starých Aztéků. Vládci jejich říše mrtvých – Mictlantecuhtli a Mictecacihuatl – byli podobně jako dnešní Hubená zobrazováni jako kostlivci a stejně jako ona přijímali oběti. U nohou Smrti se obvykle objevuje sýček. Kromě toho, že reprezentuje noc, je také podle indiánských legend oznamovatelem konce: „Když zahouká sýček, indián umírá,“ praví staré přísloví. 

Doslova v přímém přenosu jsme mohli relativně nedávno sledovat vznik nové víry.  Byla institucionalizována na počátku 21. století vznikem Tradiční apoštolské katolické svaté církve Mex-USA, jak se kult úředně pojmenoval. Patří tak mezi církve s nejkratší historií vůbec. Oficiálně existovala pouze od roku 2003 do roku 2005, kdy jí byla ze záhadného důvodu registrace odňata. Vše se objasnilo o šest let později, kdy byl zakladatel a první biskup církve David Romo Guillén odsouzen za praní špinavých peněz a účast na únosu ke 12 letům vězení. Znamenalo to však konec kultu? Nikoli – prostě změnil jméno a pod názvem Tradiční katolická mexicko-americká církev Nejsvětějšího srdce dnes nerušeně vzkvétá dál. 

Hubená versus Ježíš

A jak jde vzývání ženského kostlivce dohromady s katolickou vírou? Pro vyznavače svaté Smrti a většinou současně i poctivých a hluboce věřících křesťanů vše funguje velmi jednoduše – obě víry praktikují zároveň a nevidí v tom žádný rozpor. Santa Muerte je prostě jen pokračováním kultury neoficiálních svatých. Lidé běžně uctívají například muže jménem Jesús Malverde, mexického Robina Hooda z počátku 20. století, který byl dopaden, zabit a stal se ochráncem pašeráků drog. Podobně se těší úctě voják Juan Soldado, který byl v roce 1938 popraven za znásilnění a vraždu devítileté dívky. Jeho vyznavači tvrdí, že byl falešně obviněn, a k jako nevinnému se k němu obracejí s prosbami při opletačkách se zákonem a zdravotních potížích. 

Vatikán ovšem celou situaci rozhodně nevidí jako přirozené mísení kultur a označuje kult Santa Muerte za rouhačský nebo za „degeneraci náboženství“. Na obhajobu svého stanoviska kardinál Gianfranco Ravasi prohlásil, že „náboženství oslavuje život, ale tady máte smrt“. Mocný drogový kartel Las Zetas na oplátku volá po zničení katolické církve. 

TIP: Náboženství pro nový věk: Kdo jsou čarodějové vzývající Bohyni a Velkého otce

Dnes má kult Santa Muerte odhadem asi pět milionů následovníků v Mexiku, USA, některých státech Střední Ameriky a jeho obliba neustále stoupá. Důvod? Bílá slečna vyniká vlastnostmi, které zřejmě místní v katolické víře nenašli – nikoho mravně nesoudí. Jakkoli ohavný požadavek je pro ni stejně dobrý jako modlitba za vlastní zdraví. Bílým, černým, bohatým i chudým, zločincům i svatým – všem měří stejným metrem. 

V roce 1961 zuřila v rámci tzv. studené války ještě další bitva – na vesmírné frontě. Závody ve zbrojení na chvilku vystřídala honička za technologiemi k dobytí kosmického prostoru. A Spojené státy těžce zaostávaly: První umělá družice Země vypuštěná z americké půdy, Explorer, přišla na scénu až několik měsíců po Sputniku, byť na rozdíl od něj dokázala plnit vědecké úkoly. Stejně tak dostali Sověti do vesmíru prvního živého tvora a posléze i prvního člověka. První Američan v kosmu, Alan Shepard, odstartoval až téměř měsíc po Juriji Gagarinovi, a navíc ani neobletěl Zemi – pouze provedl tzv. balistický skok s pobytem ve vesmíru v řádu několika minut. 

Spojené státy tedy potřebovaly poměrně radikální krok, jelikož vítězství v kosmických závodech se rychle vzdalovalo. A tak prezident J. F. Kennedy (který nastupoval do úřadu s tím, že zruší NASA coby zbytečnou instituci) ve svém projevu 25. května 1961 nasadil vysokou laťku – vyhlásil za národní prioritu přistání Američanů na Měsíci do konce desetiletí. Kennedy se dosažení tohoto cíle již nedožil, neboť v roce 1963 zahynul v Dallasu při atentátu. Den po přistání Apolla 11 na Měsíci se však prý na prezidentově hrobě objevil papírek se vzkazem: „Pane prezidente, mise splněna.“

V době Kennedyho projevu se teprve rozbíhal projekt Mercury, v jehož rámci se uskutečnily dva balistické skoky „na pár minut za hranice atmosféry“ a čtyři plnohodnotné mise na zemskou orbitu, vždy s jedním astronautem na palubě. Tento program však sloužil pouze k prvotnímu „rozkoukání“ Američanů v kosmu – NASA tedy potřebovala rozjet něco nového.

Blíženci pro dva

A tak se zrodila loď Gemini, která slibovala mnoho nových poznatků z kosmického prostoru – včetně zjištění, co udělá s lidmi a materiálem prodloužený pobyt ve vesmíru, který bude nutný pro přistání na Měsíci. NASA chtěla současně vyzkoušet setkání a spojení dvou kosmických plavidel, což představovalo další bod scénáře letu na Měsíc, a dále výstup člověka ve skafandru mimo loď a práci v otevřeném prostoru či vybroušení techniky přistání ve vesmíru. V rámci projektu měli také získat praxi astronauti, s nimiž se počítalo pro lunární mise. 

Autorem designu lodí Gemini se stal kanadský letecký inženýr Jim Chamberlin a plavidlo dostalo jméno podle třetího souhvězdí zvěrokruhu – Blíženců. Jako hlavního kontraktora si NASA vybrala firmu McDonnell Aircraft z Missouri a po dvou úvodních bezpilotních misích mohlo dobrodružství těchto vesmírných letounů konstruovaných pro dvoučlennou posádku začít. 

Poprvé v prostoru

Ještě než se ale mohl nový program rozběhnout, musela NASA spolknout další hořkou pilulku – opětovné vesmírné prvenství Sovětského svazu. Jen pět dní před startem první pilotované lodi Gemini se totiž na oběžnou dráhu vydala sovětská loď Voschod 2 a jeden z členů její posádky, Alexej Leonov, se stal 18. března 1965 historicky prvním člověkem, který opustil kosmické plavidlo ve skafandru a pracoval ve volném prostoru.

Jako v předchozích případech však Američané svého soupeře brzy dohnali, a to již díky druhé posádce projektu Gemini 4 (první dva exempláře startovaly bez astronautů). Edward White si totiž 3. června 1965 na palubě americké vesmírné lodě oblékl skafandr a svým výstupem do prostoru vrátil Spojené státy do sedla v kosmických závodech, přičemž svoji dvacetiminutovou „procházku“ zakončil větou: „Tohle je nejsmutnější okamžik mého života“. 

Na rozdíl od Leonova však proběhl Whiteův výstup relativně bez problémů. Leonovovi se totiž mimo loď nafoukl skafandr a měl veliké potíže s návratem. Podle vlastních slov ani neměl odvahu říct o svých problémech něco do mikrofonu, protože jeho kolega uvnitř lodi Pavel Běljajev měl údajně pro podobnou situaci rozkaz odhodit přechodovou komoru i s Leonovem a vrátit se zpět sám. 

Nebezpečná rotace

Mise Gemini 7 dostala do vesmíru „zelenáče“ Franka Bormana a Jima Lovella, kteří pokořili dosavadní rekordy a na oběžné dráze strávili rovné dva týdny (4.–18. prosince 1965). Loď byla přitom relativně malá, ve tvaru kuželu o průměru základny 3,05 m, a dvěma mužům poskytovala obytný prostor 2,55 m³ (představte si, že trávíte dva týdny s jedním člověkem v prostoru o velikosti kabiny osobního auta!). Chvíli před návratem na Zemi dostali Borman a Lovell symbolickou společnost – na vzdálenost několika málo metrů mohli oknem zamávat posádce Gemini 6 Walteru Schirrovi a Thomasi Staffordovi. 

Mnohem kratší, zato o dost zajímavější misi zažili astronauti v březnu následujícího roku na palubě Gemini 8. Letu velel tehdy neznámý zelenáč Neil Armstrong a do křesla pilota usedl David Scott. Zpočátku to vypadalo na bezproblémový let – již po čtyřech obletech planety dostihli astronauti bezpilotní plavidlo Agena a provedli první spojení dvou umělých těles ve vesmíru. Jenže pak nastaly problémy: za pouhých třicet minut začalo celé soulodí prudce rotovat a hrozila naprostá ztráta kontroly (následné vyšetřování odhalilo, že za to mohl zaseknutý ventil, a tudíž špatná funkce jedné trysky Gemini). Neil Armstrong, proslulý v NASA svou chladnokrevností, však situaci bravurně zvládl: astronauti se od Ageny včas odpojili a zabránili tak ztrátě kontroly nad vlastní lodí, načež nouzově přistáli do vln Pacifiku. 

Úspěšná mise

Za zmínku stojí i mise Gemini 11, jejíž posádka Charles Conrad a Richard Gordon (posléze spolu podnikli cestu na Měsíc v Apollu 12) drží dodnes výškový rekord pro pilotované mise na zemskou orbitu – 1 367 km nad hladinou oceánu! Jak se ukázalo po přistání, astronauti „schytali“ dokonce menší dávku kosmické radiace než posádka Gemini 10, která létala na nižší dráze. 

Oblíbeným argumentem odpůrců misí k Měsíci byl průlet kosmických lodí Apollo Van Allenovými radiačními pásy táhnoucími se okolo Země, do nichž zabrousila již Gemini 11; letové trajektorie lodí Apollo byly navíc naplánovány tak, aby vedly mimo oblasti s největší koncentrací částic a aby plavidla trávila v pásech co nejkratší dobu. Například posádka Apolla 8, první mise k Měsíci, byla vystavena sice vyšším hladinám radiace, ale výrazně pod limitem zdravotního ohrožení. 

Dokončení: Generálka na dobytí Měsíce (2): Program Gemini a počátky Apolla

Program Gemini skončil v listopadu 1966 dvanáctou misí, při níž budoucí druhý muž na Měsíci Edwin „Buzz“ Aldrin vytvořil nový rekord v délce kosmického výstupu: plných 126 minut! Dnes jsou všechny návratové moduly Gemini (kromě bezpilotní jedničky, která byla zničena) vystaveny v různých amerických muzeích a institucích.

Elegantní dámy z vyšších kruhů v okázalých zdobených róbách a s nepostradatelným vějířem, muži ve fraku úzkostlivě dbající na etiketu, sál, kterým znějí tóny orchestru. Nezadané dívky nervózně poposedávají na židličkách a jejich matky se vzrušením i s obavami vyhlížejí vhodného nápadníka. V 18. a 19. století – ve své nejslavnější éře – neměly totiž plesy pouze bavit. Fungovaly i jako prostor, kde se mladí lidé seznamovali. Ostatně roku 1745 poznal na podobném bále svoji pozdější dlouholetou milenku Madame de Pompadour samotný král Francie Ludvík XV. 

Čelem ke králi 

Bály se zrodily v 15. století na francouzských dvorech a brzy se staly oblíbenou společenskou kratochvílí panovníků i šlechty po celé Evropě. Slovo „bál“ (francouzsky „balle“) odvozujeme z latinského „ballare“, tedy „tančit“. 

Již od 16. století představoval plesový tanec spolu s pravidly etikety propracovaný systém, jehož zvládnutí se stalo nutností pro každého příslušníka vyšší společnosti. Představu o podobě tance v samotných počátcích bálů nám zprostředkoval především francouzský klerik Jehan Tabourot svým dílem Orchésographie z roku 1589. Kniha předkládá zevrubný popis párových a kruhových tanců, k nimž patřily například basse danse, branle, pavane nebo gaillarde.

Zmíněné názvy nám dnes již mnoho neřeknou, pro všechny uvedené tance však platilo jedno pravidlo: dávní choreografové je sestavili s ohledem na to, že při nich dvořané museli být po celou dobu otočeni čelem ke králi. Pouze pokud nebyla hlava země přítomna, mohli se tanečníci pohybovat v kruzích nebo čtvercích po celém sále. 

Již v průběhu 16. století přesáhly plesové radovánky hranice nejen Francie, ale také královských dvorů. Bohatá šlechta je začala organizovat při zásnubách, svatbách a k uctění význačných hostů.  

Od menuetu k tangu 

Účast na bálech vyžadovala kromě nákladných rób i značnou fyzickou výdrž, protože se očekávalo, že tanečníci setrvají na parketu mnoho hodin. Za doprovodu živého orchestru přišel nejprve na řadu zahajovací tanec – zpočátku pavana neboli „paví tanec“, tedy pomalý kráčivý pohyb seřazených dvojic, které se doslova nadouvaly jako pávi. 

Jednotlivé tance a jejich popularita se v průběhu následujících staletí měnily a zastaralé formy střídaly nové. Jedním z hlavních „trháků“ se stal menuet, který roku 1650 představil s velkou pompou na francouzském dvoře sám král Ludvík XIV. Jednalo se o poměrně náročný styl, a není tedy divu, že se právě v té době zrodilo nové povolání – taneční mistr. 

Menuet opanoval plesové zábavy až do konce 18. století a později jej nahradil valčík, jenž se zrodil v Bavorských Alpách někdy kolem roku 1750 z místního lidového tance. Premiéru měl v opeře Una cosa rara v roce 1787 a krátce nato si získal značnou oblibu ve Vídni, odkud se rychle rozšířil do dalších měst a zemí. Nutno dodat, že zpočátku mnohé pohoršoval i šokoval – těla tanečníků se při něm totiž dostávala až skandálně blízko. 

V rytmu Latinské Ameriky

Zhruba od poloviny 19. století se skladatelé častěji inspirovali národními rytmy, a objevovaly se tak novinky jako polská mazurka nebo česká polka. Výrazný zlom nastal počátkem století dvacátého, kdy se na taneční parket dostaly jazzové orchestry a přinesly řadu nových motivů, mnohdy inspirovaných latinskoamerickými rytmy: na scénu vstoupily cha-cha, jive nebo velmi oblíbené tango, ale i slowfoxtrot, quickstep a řada dalších.

V chaosu nově se valících stylů byli taneční mistři nuceni vytvořit kodifikované postupy, podle nichž by mohli učit. Světlo světa tak spatřil moderní párový společenský tanec, který zahrnuje tance standardní, tedy waltz, tango, valčík, slowfox a quickstep, a latinskoamerické, tj. sambu, cha-chu, rumbu, paso doble a jive.

Když zemědělci bojují s plevelem, obvykle postříkají celé pole herbicidem. Plevel ale nebývá všude. Spotřebuje se tím pádem mnohem více herbicidu, než by bylo nutné, což je drahé, a také to představuje velkou zátěž pro životní prostředí. Co kdyby ale existovala technologie, která by automaticky rozpoznala plevel a zničila ho přesným zásahem herbicidu?

Přesně tohle umí nový izraelský zemědělský systém společnosti Greeneye Technology. Mobilní systém Greeneye tvoří soustava kamer a zařízení pro postřik herbicidem s větším počtem trysek. Může být tažený traktorem nebo ho lze instalovat na speciální postřikovací stroj. Pohybuje se po poli rychlostí až 25 kilometrů v hodině, přičemž kamery pečlivě zkoumají vegetaci.

Cílená likvidace plevele

Záběry kamer vyhodnocuje umělá inteligence, která podle vyjádření Greeneye dokáže rozpoznat plevel od plodiny na poli. Jakmile systém detekuje plevelnou rostlinu, aktivuje nejbližší trysku, která zkropí herbicidem pouze dotyčnou rostlinu a bezprostřední okolí. Když není žádný plevel v dohledu, postřik neprobíhá.

TIP: Autonomní robot zlikviduje pomocí laseru 100 tisíc plevelnatých rostlin za hodinu

Podle tvůrců umí systém Greeneye ještě další zajímavé kousky. Dokáže například spočítat pěstované rostliny na poli. Určuje plevelné rostliny do úrovně druhu a identifikuje případné patogeny nebo poškození pěstovaných rostlin. Ze získaných dat umí vytvořit mapy, které vykreslí situaci a problémy na jednotlivých polích. V Izraeli se Greeneye prodává od letošního října. Příštím rokem a ve větší míře napřesrok bude dostupný i ve Spojených státech.

Sebastian Ocklenburg a Jette Borawski, výzkumníci z německé Bochumi, se zaměřili na starší práce, které vegetariánství spojovaly s depresí. Analyzovali data získaná od 49 889 lidí, přičemž z výsledků skutečně vyplývá, že mezi vegetariánskou stravou a zmíněnými psychickými problémy existuje spojitost – neví se však jaká.

Korelace není kauzalita

Zatímco některé studie tvrdí, že jde o důsledek odmítání masa, jiné tak odvážné nejsou. Nemáme totiž přímý důkaz, že by depresi vyvolávala specifická strava, právě naopak: Podle badatelů je pravděpodobné, že mnoho lidí se kvůli svým „stavům“ začne vlastním jídelníčkem víc zabývat a na vegetariánství přejdou teprve posléze.

Přestože lze německou metastudii (kombinaci výsledků dříve publikovaných studií) označit za poměrně rozsáhlou, oba autoři si uvědomují i její limity. Příliš velké množství respondentů například pocházelo z podobných zemí, což podle vědců snižuje diverzitu výstupů.

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Oba vědci se chtějí problematice i nadále věnovat a plánují další výzkum v této oblasti. Prvním krokem, který plánují, je větší pestrost respondentů z více zemí. Teprve pak bude podle nich možné rozhodnout, zda je vegetariánská strava základem symptomů, nebo zda spíše odráží životní styl lidí s psychickými problémy.

Že na Marsu existuje voda, je známo, většina se jí ale nachází v chladných polárních oblastech planety v podobě ledu. Pevné skupenství vody nebylo objeveno na povrchu poblíž rovníku, protože teploty tam nejsou dostatečně nízké, aby byl led stabilní.

Neutronový teleskop FREMD, umístěný na TGO, „odhalil v kolosálním systému kaňonů Valles Marineris oblast s neobvykle velkým množstvím vodíku. Za předpokladu, že vodík, který vidíme, je vázáný v molekulách vody, se zdá, že až 40 procent materiálu blízko pod povrchem v této oblasti tvoří voda,“ sdělil k objevu ruský expert Igor Mitrofanov, který vede výzkum s teleskopem FREMD a je také hlavním autorem vědecké studie.

Množství ekvivalentního vodíku detekované neutronovým teleskopem FREMD v marsovské oblasti Valles Marineris. (foto: ESA, I. Mitrofanov, CC BY-SA 4.0)

Sonda, která vidí pod povrch

Mitrofanov dodal, že sonda TGO při zkoumání dosáhne až metr hluboko pod prašný povrch Marsu. Je tak možné „vidět, co se skutečně děje pod povrchem Marsu – a především lokalizovat 'oázy' bohaté na vodu, které nebylo možné detekovat předchozími přístroji“.

Cílem programu ExoMars je hledat známky možné existence života na Marsu v minulosti, zkoumat na planetě změny vody a geochemického prostředí a zjišťovat atmosférické stopové plyny a jejich zdroje. Zároveň se při tom prověřují technologie pro budoucí mise zaměřené na přepravu vzorků z Marsu na Zemi.

TIP: Proč je Mars tak suchý? Podle vědců může být vysvětlení poměrně jednoduché

První etapa mise ExoMars začala v březnu 2016, kdy se k rudé planetě vydala družice TGO s modulem Schiaparelli. Zatímco družice se po půl roce úspěšně usadila na plánované oběžné dráze, modul, který měl provádět průzkum na povrchu, se při neúspěšném přistání rozříštil o rudou planetu.

Druhou etapu představuje rover pojmenovaný po britské vědkyni Rosalindě Franklinové, který má na Mars odletět příští rok. Podle ESA to bude první pohyblivý automatický výzkumník, který bude zkoumat povrch rudé planety i její hlubiny. Rover má být schopen zavrtat se až do hloubky dvou metrů, odebrat vzorky půdy, analyzovat jejich složení a pátrat po možných důkazech někdejšího – a možná i nynějšího – života pod povrchem rudé planety.

Je mrazivý lednový den. Sedím ve fotografickém krytu, asi dvacet metrů daleko od několika mrtvých ryb pohozených na ledě rybníka. Musel jsem přijít ještě za tmy, abych pravidelné návštěvníky tohoto krmiště nevyplašil. Nyní již svítá a zasněžená pláň se vycházejícím sluncem zabarvuje do růžova. Je ticho, jenom z dálky občas zazní křik vran nebo krkavců.

V hledáčku se náhle mihne stín a pár metrů ode mne usedá volavka popelavá (Ardea cinerea). Chvíli váhá, za pár minut se rozhodne jít přímo ke krytu. Asi ji upoutalo „oko“ pětistovky, kouká mi do objektivu, do hledáčku se celá nevejde. Pak zamíří ke zmrzlým kaprům, ale bez úspěchu se snaží utrhnout zobákem kus tkáně. Po několika marných pokusech poodejde stranou a znehybní v typickém volavčím postoji s esovitě zataženým krkem. 

Pozor na konkurenci

Noční vstávání a trpělivost v čekání se vyplatily. Vyšlo slunce a na krmišti je živo. Přilétá káně lesní (Buteo buteo), usedá na kapra a hladově rve zobákem kusy tkáně. Čekající volavka okamžitě ožívá. Pomalu kráčí ke káněti a když je asi metr daleko, náhle učiní prudký výpad a mohutným zobákem sebere dravci kus masa. To se později opakuje s dalšími návštěvníky krmiště – krkavci. Přílet mohutného orla mořského (Haliaeetus albicilla) volavku sice vyleká, takže vyklidí pozice, ale po chvíli se vrátí a ve vzdálenosti pár metrů od mohutného orlího zobáků čeká na zbytky. 

Během dne přilétají další volavky, ale ta první je neustále zahání. Takové chování je pro volavky typické – v místech, jež jsou pravidelným zdrojem potravy, si ptáci vytvářejí potravní teritoria, která tvrdě obhajují. Naopak na lokalitách, kde je výskyt jídla náhodný a krátkodobý, jako jsou třeba kaluže s drobnými rybkami při výlovu rybníků, se často společně krmí stovky volavek.

Vyčkávaví a rychlí lovci

Všechny volavky jsou masožravé a dokážou spolknout poměrně velkou kořist, třeba rybu delší než dvacet centimetrů nebo dospělou užovku obojkovou. Loví převážně ryby, obojživelníky nebo plazy, případně drobné savce. Hlavně menší druhy volavek občas vezmou zavděk hmyzem a dalšími bezobratlými. Při lovu volavka nehnutě vyčkává, až se kořist přiblíží, případně se pomalu brodí mělčinou (nebo i strništěm s přemnoženými hraboši) a pozorně sleduje pohyb. 

Výrazně odlišný způsob lovu praktikuje volavka stříbřitá (Egretta garzetta). Ta čile pobíhá po mělčinách a bleskurychle sbírá vyplašené drobné živočichy. Zajímavý způsob lovu má i volavka rusohlavá (Bubulcus ibis), která k nám velmi vzácně zaletuje a s níž se můžeme setkat v jihozápadní Evropě. Není tak vázaná na vodu jako ostatní volavky a často se pohybuje na pastvinách v blízkosti pasoucího se dobytka nebo velkých divokých zvířat. Loví především to, co pasoucí se živočichové z trávy vyplaší, případně přímo na jejich těle sbírá různý obtížný hmyz nebo klíšťata. Obdobně jako afričtí klubáci (Buphagus) se na těle velkých zvířat přímo „vozí“.

Popelavé kolonie v korunách stromů

Volavka popelavá (Ardea cinerea) je z našich volavek nejhojnější a podobně jako ostatní „české“ druhy hnízdí ve velkých koloniích. Jedna z největších kolonií volavek popelavých se nachází v blízkosti Třeboně, kde na vrcholcích borovic můžete v některých letech vidět okolo dvě stě až tři sta párů. 

V kolonii panuje podivná atmosféra. Pokud jsou již na hnízdech mláďata, ze všech stran se ozývá jejich volání, intenzivní „kekekeke“ promíšené se skřeky dospělých ptáků, kteří se jako velké stíny míhají mezi korunami. Každou chvíli se k zemi případně na hlavu rušitele snese cílená sprška bílého trusu, nebo natrávená ryba, žába či myš, kterou vyvrhlo vyplašené mládě. Občas, především po silném větru nebo bouři, se na zemi objeví i vypadlá mláďata, o jejichž osud se brzo postarají lišky a divoká prasata. Celkový počet u nás hnízdících párů je odhadován na 2 000–3 000. 

Sněhobílá kráska s tajemstvím

Volavka bílá (Egretta alba), která u nás také bývá k vidění, hnízdila na území České republiky prokazatelně pouze jednou, a to v roce 1949. Je pravděpodobné, že několik párů u nás zakládá hnízda i dnes. Na jaře jsou opakovaně pozorováni ptáci ve „svatebním šatě“, tedy ozdobení dlouhými pery nebo při projevech nasvědčujících hnízdění, samotné hnízdo ale zatím nikdo nenašel. Zároveň se v posledních letech na území ČR markantně zvyšují počty nehnízdících ptáků. 

Zatímco před třiceti lety byl výskyt deseti ptáků ornitologickou senzací, není v současné době vzácností vidět pohromadě více než 300 exemplářů volavky bílé. Masově se tito nádherní ptáci objevují brzy na jaře při výlovech rybníků. Později v hnízdní době jich většina mizí a jejich početnost se začne opět zvyšovat počátkem letních měsíců a vrcholí při podzimních výlovech. Patrně jde o ptáky z bohatých hnízdišť ne Neziderském jezeře. V podmínkách střední Evropy hnízdí volavka bílá nejčastěji v menších koloniích, na zemi v rákosinách.

Vzácnější než stříbro

Podobně jako volavka bílá je zbarvena i volavka stříbřitá (Egretta garzetta), která se od své příbuzné liší kromě velikosti i zbarvením nohou a zobáku. Tento menší druh má zobák celoročně černý a prsty nohou výrazně žluté. Ptáci ve svatebním šatě se pyšní prodlouženými ozdobnými pery na hřbetě, krku a na temeni.

Volavky stříbřité hnízdí nejčastěji ve velkých koloniích v křovinách nad vodou. Na našem území se vyskytují velmi vzácně, od roku 2007 hnízdí pravidelně do šesti párů na Českobudějovicku. Jednotlivé páry nepravidelně hnízdí na Jižní Moravě. 

Mizející duch rákosin.

Na rozdíl od předchozích druhů žije volavka červená (Ardea purpurea) poměrně skrytě uprostřed rozsáhlých pobřežních porostů. Jenom náhodně ji zahlédneme, jak se jako duch vynoří na okraji rákosí a hned vzápětí zmizí. Občas přelétne nízko nad rákosinou.

Početnost volavky červené se na většině evropské části areálu rozšíření od koce minulého století snižuje. Zatímco v letech 1985–89 se na našem území vyskytovalo maximálně 25 párů, v letech 2001–3 to už byly maximálně tři páry. Přitom jen v kolonii na Velkém Tisém na Třeboňsku hnízdilo v roce 1949 až 20 párů, dnes v nepřístupných rákosových porostech své mladé vychovává možná jeden pár.

Občasní hosté 

Poslední dva zástupci podčeledi volavek (Ardeinae) zastižení občas na našem území jsou volavka vlasatá (Ardeola ralloides) a rusohlavá (Bubulcus ibis). V obou případech jde o vzácné druhy, které k nám občas zalétnou z jižnějších oblastí. O hnízdění volavky vlasaté na našem území bylo možno psát jenom do 31. 12. 1992. Menší množství párů totiž nepravidelně hostí východní Slovensko.

TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

Volavku vlasatou je u nás možné spatřit relativně často, já měl například štěstí vidět dva exempláře počátkem léta na rybníce Láska na Třeboňsku. V jižní Evropě je to běžný druh, který spatříme téměř na každé kaluži. Volavka rusohlavá se u nás naproti tomu objeví spíš výjimečně, i v rámci Evropy je daleko vzácnější.

Naše znalosti o kosmických tělesech svědčí o tom, že život zemského typu nemusí být ve vesmíru běžný. Zdá se, že jeho trvalý výskyt vyžaduje splnění mnoha delikátních podmínek. Nejčastěji se uvádí, že může existovat na vhodné planetě v obyvatelné zóně mateřské hvězdy. Jenže takové oblasti mají nejen stálice, nýbrž i galaxie, v nichž se hvězdy nacházejí. 

Obyvatelné zóny souvisejí se strukturou hvězdných ostrovů a s jejich chemickým vývojem. Tak například v centrech velkých galaxií nepanují vhodné podmínky, protože tam s vyšší pravděpodobností nastávají katastrofické jevy jako výbuchy supernov, jež široké okolí sterilizují. Důležitou roli hraje také průměrná metalicita, tedy zastoupení těžších prvků. Bez nich se nemohou formovat kamenné planety a ani pro živé struktury by se nenabízel dostatek materiálu. 

TIP: Astronomové identifikovali exoplanety, které jsou podle nich „obyvatelnější“ než Země

Obecně se soudí, že v naší Galaxii se obyvatelná zóna nachází v jejím disku do vzdálenosti asi deseti kiloparseků, s výjimkou samotného centra. Dále se astronomové domnívají, že velké hvězdné ostrovy jsou podmínkám pro život více „nakloněny“ než jejich menší protějšky jako právě Mléčná dráha. 

O tom, že zvířata reagují na magnetické pole Země, existuje nepřeberné množství důkazů. Vnitřní kompas pomáhá najít cestu tažným ptákům. Mořské želvy díky němu nezabloudí v nedozírných prostorách oceánu a spolehlivě najdou pláž, kde se vylíhly a kde samy nakladou vejce. Lososům ukazuje magnetické pole správný směr pro tah k tření na trdlištích a dokonce i bakterie mají své vnitřní kompasy.

Není divu, že tak široké spektrum organismů disponuje kompasy založenými na několika různých systémech. Některé typy zvířecích kompasů jsou našim představám o kompasu s magnetickou střelkou na hony vzdálené.

Cesta na žraločí rande

Tělo živočicha může fungovat jako vodič, v němž se při průchodu magnetickým polem generuje elektrický proud. Ten jsou někteří živočichové schopni vnímat. Tak zřejmě funguje kompas žraloků, kterým napomáhá, že se pohybují ve slané vodě, jež je dobrým vodičem. Žraloci vnímají i velmi slabé změny elektrického pole ve svém okolí díky tzv. Lorenziniho žlázkám (označovaným i jako Lorenziniho ampule), jejichž vyústění je patrné na čenichu žraloků jako tmavé „pihy“. 

Vnitřní kompas dovoluje žralokům podnikat dlouhé migrace. Například pacifičtí žraloci lidožraví (Carcharodon carcharias) putují od pobřeží Kalifornie k Havaji a zase zpátky, přičemž si uprostřed Tichého oceánu dávají na jednom určitém místě „sraz“. V této „žraločí kavárně“ se zřejmě odehrávají námluvy, protože samci se tu před samicemi předvádějí opakovanými ponory do velkých hloubek. Žralok si nemůže dovolit tuhle „seznamku“ minout, a proto musí mít velmi spolehlivý ukazatel směru.

Tlak mikroskopických kompasů

Mnoho pozemských organismů od bakterií až po obratlovce spoléhá na miniaturní kompasové střelky v podobě drobných částic oxidu železa známého pro své magnetické vlastnosti jako magnetovec nebo částic sirníku železa označovaného jako greigit. Tímto typem kompasu jsou vybaveny například včely, mořské želvy, lososi nebo ptáci. 

V pravém slova smyslu napodobují tyto krystaly střelku kompasu, pokud jsou dostatečně velké a měří v průměru kolem 50 miliontin milimetru. Takové krystaly se natáčejí „po proudu“ magnetického pole Země a tlačí přitom na okolní tkáně. Nervy zvířete tlak registrují a překládají si jej do údajů o poloze těla vzhledem k magnetickému poli. 

Některá zvířata jsou vybavena ještě mnohem menšími magnetickými krystaly, které nejsou trvale zmagnetizovány a nemohou tedy plnit roli kompasové střelky. To ale není orientaci v magnetickém poli Země na překážku. Kompas pak pracuje na principu tzv. superparamagnetismu.

Samotné mikroskopické krystaly se v magnetickém poli nijak nenatáčejí a zůstávají nehybně na svém místě. V každém krystalku ale magnetické pole budí síly, které přitahují nebo naopak odpuzují okolní krystalky. Takové shlukování či oddalování krystalků vyvolává v okolních tkáních pnutí, které zvíře opět zaznamená a čerpá z něj potřebné informace. 

Předpovězený kvantový kompas

Už v roce 1978 předpověděl fyzik Klaus Schulten existenci zcela zvláštního kompasu fungujícího na principech kvantové fyziky. Předpokládal, že magnetické pole může působit na některé molekuly a ovlivnit tak jejich biochemické reakce. Neměl ale představu, jaké molekuly by se do zvířecích „kvantových kompasů“ hodily. 

Ty se začaly rýsovat až o dvě desetiletí později, když vědci začali pronikat do tajemství vidění. Zjistili, že při něm hrají významnou roli bílkovinné molekuly kryptochromů, které se vyskytují ve světločivných buňkách oka. Po ozáření má molekula kryptochromu dva volné elektrony a přesně to „kvantový kompas“ potřebuje. Když se Schulten o tomto objevu dozvěděl, bylo mu jasné, že konečně našel „svou“ molekulu vhodnou pro orientaci živočichů.

Pohled upřený na magnetické pole

Dvojice volných elektronů na kryptochromu ozářeném modrým světlem vytváří tzv. radikálový pár. Kvantová fyzika charakterizuje elektrony kromě jiných parametrů také jejich spinem, který může nabývat dvou hodnot. Na jedné molekule kryptochromu tak může mít dvojice elektronů buď shodné, nebo opačné spiny. „Nastavení“ spinů ovlivňuje vnímání světla. 

V reakci na magnetické pole mohou elektrony své spiny měnit. Je to podobné, jako když budeme strkat do stolu, na kterém právě krouží káča. Rotace káči se naruší. Měnící se magnetické pole „rozhodí“ do té doby souhlasné spiny páru elektronů nebo naopak uvede nesouhlasné spiny do souladu. To ovlivní průběh biochemické reakce, kterou kryptochrom přispívá k vidění. Někdy se reakce urychlí, jindy naopak zpomalí. Zvířata tak zřejmě mohou magnetické pole kolem sebe vidět. 

Nepřímý důkaz zmatených červenek

Kryptochromy byly usvědčeny z role magnetického kompasu u hmyzu. K tomu zjištění významně přispěl i tým vedený Davidem Doleželem z Entomologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích. O tom, že kompas založený na funkci kryptochromů využívají i obratlovci, napovídala nečekaná komplikace, které museli čelit němečtí vědci při zkoumání orientace tažných zpěvných ptáků. 

Červenky obecné (Erithacus rubecula) vědí, kam by měly na podzim vyrazit na tah do jižních zimovišť, i když je vědci umístí do uzavřených prostor, kde ptáci nemají k dispozici běžné orientační ukazatele, jako je pohled do krajiny, poloha Slunce nebo hvězd na noční obloze. Nabízí se jediné vysvětlení – červenky se řídí vnitřním kompasem. Ten ale přestal fungovat, když vědci přestěhovali ptáky ze samoty do rušného velkoměsta. Červenky najednou jako kdyby nevěděly kudy kam.

Pátrání po příčinách tohoto výpadku skončilo velkým překvapením. Kompas vyřadil z činnosti obyčejný elektromagnetický šum v podobě vysílání běžných rozhlasových stanic. Zlepšení nastalo až poté, co vědci odstínili elektromagnetické rušení uzemněnou hliníkovou fólií a snížili tak intenzitu šumu na setinu původních hodnot.

Zvířecí kompasy využívající jako střelky celé tělo nebo mikroskopické magnetitové částice, jsou vůči takovému rušení odolné. Naopak kvantový kompas by k němu měl být velmi citlivý. Vyřešením záhadného výpadku vnitřního kompasu červenek tedy vědci dospěli k nepřímému důkazu existence kvantového kompasu u ptáků.

Zmatení kvantového kompasu myšic

Mají „kvantový kompas“ i savci? Tým vedený Hynkem Burdou našel „kompasové“ kryptochromy v oční sítnici psů i některých primátů. Základní výbavu pro orientaci založenou na principech kvantové fyziky tedy příroda savcům zjevně dopřála. Jsou ale s to ji zúročit? Z výzkumu Hynka Burdy, Vlastimila Harta a jejich spolupracovníků vyplývá, že ano. 

Klíčový pokus provedli vědci v hvozdech Českého lesa, kde zvířecí kompasy neruší jinak všudypřítomný elektronický šum moderní civilizace. V dřevěné stáji pro koně rozmístili dřevěné kruhové výběhy a do každého vypustili jednu z myšic křovinných (Apodemus sylvaticus) pochytaných v okolním lese. Hlodavcům připravili do výběhu piliny a seno na stavbu hnízda. Myšice si budovaly hnízdo buď na jižním, nebo severním okraji výběhu. Vědci se domnívají, že si tak zvířata usnadňovala orientaci v novém prostředí. 

Zajímavá situace nastala, když vědci vystavili myšice umělému, rychle oscilujícímu magnetickému poli, které pootočilo magnetické světové strany o 90°. Toto umělé magnetické pole bylo 300krát slabší než přirozené magnetické pole Země, přesto je myšice poslechly a budovaly hnízda na východním a západním okraji výběhu. Tento zásadní objev zveřejnil česko-německý tým v předním vědeckém časopise Scientific Reports. Klasické zvířecí kompasy jsou vůči rychle oscilujícímu poli odolné. Zmýlit se jím nechá jen kvantový kompas. Také myšice tedy zřejmě využívají právě tento způsob orientace. 

TIP: Po magnetických stezkách: Zvířata, která se chovají jako živé kompasy

Náš obraz zvířecích kompasů stále není úplný. Do rozsáhlé mozaiky zbývá vědcům doplnit ještě spoustu „kamínků“. Už stávající stav poznání ale ukazuje, že při orientaci podle magnetického pole využívají zvířata velmi různorodé fyzikální mechanismy a ty se uplatňují pro nejrůznější účely. Nás může jen těšit, že čeští vědci zanechali v cestě za poznáním živočišných kompasů nesmazatelnou stopu.