Pozemkovou reformu odmítala nejen šlechta, ale i Němci a o její podobu byl sveden tuhý politický boj. Sociální demokracie měla představu o takzvaném družstevním socialismu. Agrární strana podporovala agrární reformu – chtěla posílit své pozice na venkově tím, že prosadí rozdělení pozemků velkostatkářů bezzemkům a malorolníkům za nízkou cenu a výhodný úvěr – v přípravě a provedení reformy postupně získala rozhodující vliv a podpořily ji široké vrstvy obyvatel. Křesťanské strany požadovaly, aby byl církevní majetek z reformy vyňat.

Československo bylo poslední zemí v Evropě, kde většinu pozemků vlastnilo několik desítek rodů, proto zde byl velký hlad po půdě (viz Situace před pozemkovou reformou). Někdy se reforma zdůvodňovala „odčiněním Bílé hory“, což bylo právně, morálně i historicky neodůvodněné. Podobné reformy probíhaly v mnoha zemích Evropy, ale ta naše patřila k nejrozsáhlejším.

Průběh reformy

Takzvaný záborový zákon, vyhlašující pozemkovou reformu, byl přijat parlamentem 16. dubna 1919. Podle něj měl být vyvlastněn pozemkový majetek jednoho vlastníka větší než 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy celkem (včetně nezemědělské). Bez náhrady o majetek přišli příslušníci nepřátelských států a bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské (byl zabaven i majetek dětí arcivévody Ferdinanda d’Este a jeho manželky Žofie, kteří jako vévodové z Hohenbergu nebyli členy panovnického rodu, protože republika nepřihlížela k dynastickým sporům). 

Záboru podléhalo 4 068 300 hektarů půdy (asi 29 % veškeré půdy v Československu), z toho 1 312 700 hektarů zemědělské a 2 755 600 hektarů nezemědělské půdy. Církevní majetek z toho tvořil asi 8,5 %. Zákon přihlížel, aby nedošlo k dělení tam, kde by to nebylo z hospodářských důvodů vhodné (například kvůli zásobování měst), a tak bylo vytvořeno okolo 2 000 takzvaných zbytkových statků o výměře po cca 100 hektarů. Provádění reformy umožňovalo také udělovat řadu výjimek, například s ohledem na „všeobecné blaho“ (tento pojem skrýval skutečné ohledy i soukromé zájmy). U části pozemků umožnil Státní pozemkový úřad původním majitelům prodat ho novým vlastníkům za vyšší než úřední cenu. 

Plusy a minusy 

Reforma zmírnila sociální napětí v zemi, „vydělalo“ na ní asi 659 000 drobných rolníků, jimž připadlo přibližně 640 000 hektarů půdy. Změnila se struktura vesnice, kde vzrostl počet středně velkých statků a snížil se počet nejmenších hospodářů. Politicky na reformě vydělali agrárníci a lidovci. Prodej půdy novým nabyvatelům byl výhodný i pro banky. Kromě Státního pozemkového fondu a dalších státních fondů, které poskytly kupcům úvěry ve výši 2,7 miliardy korun, půjčila další miliardy Agrobanka a jiné peněžní ústavy. 

Obrovské majetkové přesuny pochopitelně vytvořily podmínky pro spekulace i úplatky. Část půdy a profitabilní pivovary, lihovary nebo pily výhodně získala obchodní družstva nebo podnikatelé napojení na některé politické strany, především na agrárníky. Velkostatkářům pak často zbyly statky, o které neměl nikdo zájem, a ty byly ponechány původním majitelům (například u Czerninů na Jindřichohradecku).

Zmenšení pozemkového majetku šlechty tak často vedlo ke zhoršení péče o původní sídla aristokratů, protože na jejich údržbu již řada majitelů neměla peníze. Šlechtě byly ponechány v držení hrady a zámky včetně parků a přilehlé půdy v rozsahu zhruba jednoho milionu hektarů. Například Schwarzenbergům zůstal z panství Třeboň jen zámek s parkem, který přestali užívat a pronajímali jej jako hotel.

Komplikované bylo vyvlastnění rodu Lichtensteinů, protože vládnoucí kníže měl postavení hlavy neutrálního státu. Československá republika uznala Lichtenštejnsko jako suverénní stát až po skončení záboru půdy.

Půda na příděl

Dne 30. ledna 1920 byl vydán takzvaný přídělový zákon obsahující ustanovení o přídělu zabrané půdy. Tu bylo možno získat do vlastnictví za úředně stanovenou cenu (podle cen z let 1913–1915, tedy za asi 1/3 tržní ceny) a na výhodný úvěr. Inkasovanou cenu Státní pozemkový úřad původním vlastníkům předával po odečtení poplatků a případně i dlužných daní (například Lichtenštejnům stát na začátku roku 1939 dlužil asi 80 milionů korun). 

Pozemková reforma nakonec nebyla dokončena, ještě v roce 1938 v záboru zbývalo 10,7 % půdy. Na zhruba 300 000 hektarů byly uzavřeny mezi Státním pozemkovým úřadem a velkostatkáři takzvané generální dohody o odložení reformy. Z plánované výměry zhruba 4 milionů hektarů půdy bylo skutečně odebráno jen asi 44 %, a tedy více než polovina se vrátila původním majitelům. 

Poválečné konfiskace a znárodnění

Ohrožení a poté okupace Československa rozdělily šlechtu na část podporující republiku, část, která se chovala rezervovaně, a část, která se přiklonila k nacismu nebo s ním sympatizovala (zejména rody mající majetky v pohraničí).

V roce 1945 byl majetek kolaborantů a zrádců, Němců a Maďarů zkonfiskován na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše. Území ČSR tak mělo být zbaveno „německého živlu“. Výjimkou byly osoby, které prokázaly, že byly okupační mocí perzekvovány nebo proti ní bojovaly. To ale v řadě případů nebylo jednoduché. Formulace dekretu č. 12/1945 Sb. umožňovala obvinit ze spolupráce s nepřítelem prakticky kohokoli, kdo plnil nařízení okupační moci (například zemědělské dodávky), a jeho majetek zabavit.

V této souvislosti je vhodné zmínit i další poválečné zákony, především sporný Lex Schwarzenberg, zákon z roku 1947, který konfiskoval majetek hlubocko-krumlovské větve. Iniciovala jej skupina vesměs sociálně demokratických poslanců a jednou z jeho předních podporovatelek byla i Milada Horáková, členka Československé strany národně sociální. Adolf Schwarzenberg, který podporoval republiku před okupací i během ní a před zatčením unikl v roce 1939 do exilu v Itálii a v USA, byl označován za Němce. Nemohl se dokonce do republiky vůbec vrátit, přestože se za něj zaručovala řada osobností včetně ministra zahraničí Jana Masaryka nebo československého konzula v New Yorku.

Za Němce byli označeni i občané Lichtenštejnska, ačkoli šlo o neutrální stát, který neuznal vznik Protektorátu Čechy a Morava. Naproti tomu občané Švýcarska německé národnosti byli úřady označeni za „Švýcary“ a benevolentně se postupovalo i vůči občanům Rakouska, pokud se neprovinili proti Československu. Majetek 34 občanů Lichtenštejnska, včetně 6 členů lichtenštejnského rodu, byl nezákonně zkonfiskován, jak ukázala nedávná bádání českých historiků.

TIP: Konec šlechticů v Čechách: Co se stalo se zvučnými tituly?

Další etapou byla v roce 1947 revize první pozemkové reformy, podle které byl státem vykoupen majetek nad 50–150 hektarů. Finanční náhrady nebyly nikdy vyplaceny a po „Vítězném únoru“ v roce 1948 šlechta přišla o veškerý majetek a byla vyhnána ze svých sídel. Následující devastace hradů, zámků a uměleckých sbírek (včetně jejich rozkrádání) je považována za jejich největší zkázu od třicetileté války.  A když bylo možné zabavit majetek šlechtě, továrníkům a velkostatkářům, proč ne později i řemeslníkům a drobným zemědělcům.   

Zatímco některé krasové lokality jsou již řadu let turisticky zpřístupněny, ty hůře dostupné jsou teprve v posledních letech předmětem zájmu speleologů a dalších odborníků. K nim patří také území, které se rozprostírá ve správním regionu Racha na rozloze přes 60 km² západně od Šaorské přehrady.

Ukryté před světem

Krasové plošiny oblasti Racha v nadmořské výšce kolem 1 500 metrů jsou rozbrázděny stovkami hlubokých závrtů. Nepřehlednou krajinou pokrytou z velké části hustou pralesní vegetací vedou pouze úzké, místy neznatelné pěšiny. Samotný přístup sem je komplikovaný, protože od asfaltové komunikace vede do srdce Rachy jen skoro pět kilometrů dlouhá kamenitá cesta, již dokážou překonat pouze terénními vozy. Cesta pak končí v areálu bývalé, dnes již zdevastované kabinové lanovky, vybudované ještě za dob SSSR. Jen místní speleologové znají cesty ke dvěma nejvýznamnějším jeskynním systémům, které jsou v oblasti Racha známy. Přesun k nim s těžkou bagáží trvá od lanovky ještě více než hodinu ostré chůze.

Obě jeskyně jsou od sebe vzdušnou čarou vzdálené asi jeden kilometr a není jasné, zda mají vzájemnou souvislost. Zatím to spíše vypadá, že se jedná o dvě nezávislé hydrografické soustavy. Speleologicky byla jako první prozkoumána říční vývěrová jeskyně Racha 2002, kterou jeskyňáři právě toho roku objevili a prostoupili všemi jejími dostupnými částmi…

Jeskyně Racha 2002 a Muradi

Systém jeskyně Racha 2002 je tvořen meandrující, místy vysokou chodbou, jíž z velké části protéká podzemní tok. Celková délka jeskyně činí dle posledních měření přes 3 kilometry. Vchod je tvořen širokou průrvou v úbočí krasového závrtu, která přechází ve strmě upadající řícenou chodbu. Ta se napojuje na vlastní koridor podzemního řečiště. Proti proudu pak lze postupovat zajímavě erodovanými chodbami. V koncových partiích je dosud nepřekonaný přítokový sifon, v němž vyvěrají vody z dosud neznámého pokračování.

Není ani zřejmé, zda se jedná o hydrografickou soustavu jediného podzemního toku, nebo jestli jeskyně odvodňuje větší území s několika přítoky. Velkou raritou koncových partií jeskyně Racha 2002 je výskyt drobných excentrických krápníků.

Vchod do druhé z jeskyní, která nese název Muradi a jejíž celková délka je přibližně 900 metrů, je úplně nenápadný. Nachází se v nepřehledném zarostlém svahu a z jeskynního portálu o rozměrech cca 4 × 2 metry proudí ledový vzduch. Jeho teplota kolem pěti stupňů Celsia svědčí o skutečnosti, že se nejedná o zanedbatelnou jeskyni, ale o rozsáhlejší podzemní systém. Přibližně do vzdálenosti 150 metrů byla tato jeskyně známá už v dřívějších dobách, protože místní pastevci brali vodu ze zdejšího nevelkého skapového jezírka. Stará část je charakteristická vysokými řícenými chodbami s běžnou a nevýraznou krápníkovou výzdobou.

Na konci roku 2014 se v koncové partii nad jezírkem podařilo místním speleologům překonat traverz ve stěně chodby k nevelkému skalnímu oknu blízko stropu. Objevili tak další pokračování. Rozsah nových prostor činil celkově přes tři čtvrtě kilometru. Mnohem úžasnější než prodloužení celkové známé délky však byl nález, na nějž v objevených chodbách narazili...

Krápníkové lustry

Již na počátku nově objevených partií jeskyně Muradi je patrná přibývající krápníková výzdoba v mnoha formách i dimenzích. Bělostné sintrové náteky a kaskády doplňují stalaktity i stalagmity různých velikostí. Po další stovce metrů začíná koridor meandrovat a pak se prudce stáčí. Od těchto míst je celý prostor chodby od stropu až po dno zdoben neuvěřitelnými tvary krápníkové výzdoby.

Sintrové hráze vyplňují celé dno chodby. Když chodbou procházíte, musíte opatrně našlapovat po jediné úzce vytyčené trase, abyste útvary nepoškodili. Vyvrcholením celé jeskyně jsou skupiny krápníků ve tvaru koulí, které na tenkých stalaktitech volně visí ze stropu jako lustry. Koule mají průměr až několik desítek centimetrů a gruzínští odborníci brzy zjistili, že podobné útvary v takové velikosti nebyly nalezeny v žádné jeskyni na světě. Domněnku o jedinečnosti „krápníkových koulí“ se dosud nepodařilo podložit ani vyvrátit, v každém případě se jedná o mimořádně pozoruhodnou formu krápníkové výplně.

V posledním úseku chodeb pak krápníková výzdoba ubývá, koridor se rozšiřuje a upadá do soustavy propastí hlubokých několik desítek metrů. Tyto závěrečná partie zatím nebyly zcela prozkoumány. Probíhá zde speleologický výzkum a dle průvanů lze předpokládat další pokračování celého jeskynního systému, pravděpodobně i s podzemním tokem.

Jak rostou koule

Vysvětlení vzniku stalaktitů s mohutnými visícími kulovitými útvary na konci není až tak složité, jak by se mohlo na první pohled zdát. Hladina sintrových jezírek, které se pod krápníky nacházejí, byla v dřívějších dobách o několik decimetrů výše než dnes. Stalaktity rostoucí ze stropu se svými konci pomalu přibližovaly k nehybné vodní hladině. V okamžiku, kdy se konec krápníku dostal pod vodu, začaly krystalky kalcitu srážející se z nasycené skapové vody narůstat ve vodě všemi směry. Krápníková hmota tak postupně rostla do podoby koulí. Některé dorostly až ke dnu jezírka a postupně se s ním spojily. Jiné tak hluboko nedorostly a poté, co se později výrazně snížila úroveň hladiny v jezírkách, zůstaly viset na stalaktitech. Bezesporu jde o typ krápníků, které vznikly jen díky souhře několika vzácných přírodních okolností.

TIP: Pod hladinou tekutého křišťálu: Švýcarské řeky Verzasca a Maggia

Zachovalá příroda krasové oblasti Racha skrývá zajímavé a cenné jeskyně a vzhledem k aktivitě místních speleologů na sebe další objevy asi nenechají dlouho čekat. Kolik zajímavostí a unikátů se ještě skrývá v dosud neznámých prostorách?

Jeden z prvních novodobých pohřbů žehem zorganizoval anglický básník George Gordon Byron, který v srpnu 1822 nechal zbudovat na pláži v italském Viareggiu pohřební hranici a zpopelnit na ní utonulé tělo svého druha Percyho Bysshe Shelleyho. 

Hygienik Záhořík

V českých zemích o zpopelňování psali Jan Neruda i Božena Němcová a prosadit stavbu krematoria v Praze se pokoušel neúnavný propagátor všeho pokrokového Vojta Náprstek. Ten v říjnu 1890 promluvil na smutečním obřadu Augusty Braunerové, matky známé malířky Zdenky Braunerové, která si přála být zpopelněna, a tak rodina její ostatky odvezla do prvního francouzského krematoria na hřbitově Père-Lachaise. Také Náprstka zpopelnili v zahraničí. V roce 1894, kdy zemřel, totiž do legalizace občanského pohřbu žehem zbývalo ještě 24 let. 

Pět let po smrti Náprstka byla alespoň povolena Společnost pro spalování mrtvol, jejímž předsedou se stal pražský městský hygienik a c. k. vrchní rada MUDr. Jindřich Záhoř. Jako poručník Jaroslava Haška si od něj později vysloužil jedovatou poznámku: „Víže mne jistá vděčnost k onomu muži zasloužilému, který u nás oživil historickou tradici z dob mistra Jana Husi, že každý pořádný člověk má se dát upálit.“ Doktor Záhoř se jako hygienik zasadil o pražskou kanalizaci, zřízení ústředních jatek, byl autorem některých hesel Ottova slovníku naučného a hlavně spolu s budoucím starostou Sokola JUDr. Josefem Scheinerem bojoval o prosazení výstavby krematorií.

Kremační spolky

Společnost sice zpočátku neměla ani stovku členů, ale objevila se v ní slavná jména jako básník Josef Václav Sládek nebo spisovatel, režisér a dramaturg Národního divadla Jaroslav Kvapil se svojí ženou, herečkou Hanou Kvapilovou. Když v roce 1909 vznikl spolek Krematorium, který převzal agendu Společnosti, byl Kvapil zvolen jeho předsedou. Nástupcem Krematoria je dodnes aktivní Společnost přátel žehu (název používá od roku 1966) a spolek tak jako jeden z mála přežil i éru komunismu, a to pod křídly ministerstva kultury.  

Podle Stanislava Motyčky, současného tajemníka Společnosti přátel žehu, platila až do roku 1959 zásada věkově odstupňovaných ročních členských příspěvků, z nichž plynul nárok na bezplatný, spolkový pohřeb žehem bez uložení zpopelněných ostatků. Zestátňování ale způsobilo, že se spolek musel vzdát pojišťovací funkce ve prospěch Státní pojišťovny. Počet členů spolku začal v šedesátých letech mírně klesat, přesto však dosahoval nejméně sto tisíc aktivních stoupenců žehu. Od roku 1960 existovalo též takzvané ideové členství spojené se spíše symbolickými členskými příspěvky, z nichž neplynula žádná služba v souvislosti s úmrtím člena spolku, ale pouze drobné výhody spolkového života.

Lex Kvapil

Zmíněný Jaroslav Kvapil nese největší podíl na legalizaci kremací. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění a stal se autorem jednoho z nejstručnějších zákonů, takzvaného Lex Kvapil. Schválen byl v antiklerikální atmosféře po vzniku republiky dne 1. dubna 1919 a má jen dva paragrafy. První praví, že pohřbívání ohněm je dovoleno. Druhý, že provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti. Ovšem ještě předtím musel Kvapil nechat tělo své ženy, která zemřela na diabetické kóma již v roce 1907, převést ke zpopelnění do Chemnitzu (Saská Kamenice). Urnu s popelem pak předal sochaři Janu Štursovi, aby ji uložil do hereččina pomníku. 

Podobně předběhla svou dobu i výstavba libereckého krematoria – prvního na našem území. Tamní městské zastupitelstvo prosadilo vydání stavebního povolení již v roce 1912 s tím, že se v krematoriu nebude smět zpopelňovat. Secesní stavba byla dokončena v roce 1916 a v den převratu 28. října 1918 zde proběhly dva – v té době ještě nelegální – pohřby, jednoho Čecha a jednoho Němce.

O deset let později věstník Krematorium uvedl: „Dosud nejvíce kremací se uskutečnilo v Liberci. Občané tam jsou hrdí na své pěkné krematorium a vzorné urnové pohřebiště.“ V té době už měl spolek 40 000 členů a krematoria sloužila kromě Liberce též v Praze (byť šlo ještě jen o skromné zařízení na Olšanech), Pardubicích, Mostě, Nymburce a Ostravě. Zároveň se po celé republice stavěla kolumbária a popelnicové háje na ukládání popela nebožtíků.

Levné a pochybné?

Ačkoliv pohřby žehem byly levnější a urny s popelem se snáze ukládaly, proti kremacím vystupovala katolická církev, která zastávala z pohledu její věrouky jediný možný způsob ukládání ostatků – do země. Papežský odpor vůči kremacím trval i během meziválečného období a podobně na tom byly pravoslavné církve. Například v Řecku se pohřbívalo jen do země až do roku 2019. 

Od kremací měly odrazovat také různé aféry. V roce 1925 věstník Krematorium obšírně informoval o takzvaném drážďanském případu. Spalovači v Drážďanech olupovali mrtvoly o zlaté plomby i šaty a údajně dávali vždy po dvou mrtvolách do jedné rakve. Podvodné chování se provalilo, když jeden z topičů nabízel u zlatníka zbytky zlata a platiny. Personál krematoria byl propuštěn, topič skončil za mřížemi a soud znovu potvrdil, že i zbytky zlata v popeli jsou majetkem pozůstalých.

Drama v Klatovech

Docela jiného charakteru byla kauza z Klatov. Ačkoli si Josef Janovský, člen spolku Krematorium, přál obřad žehem, rodina, která měla v příbuzenstvu církevního hodnostáře, rozhodla po jeho smrti roku 1926 o pohřbu do země. Členové spolku upozorňovali, že tím pozůstalí porušili občanský zákon, podle nějž „Kdo projeví vůli býti zpopelněn, nesmí býti pohřben jinak“. Úřady zaštítily svědectvím blízkých i ošetřující jeptišky, že nebožtík před smrtí změnil své rozhodnutí.

TIP: Nejstarší známá kremace proběhla před 9 tisíci lety na Blízkém Východě

Spolek se nakonec odvolal k Zemské správě politické, protože shromáždil důkazy, že Janovský byl v inkriminované době již v bezvědomí. Byl sice pohřben do země, ale jeho rakev nezasypali hlínou. Po čtrnácti dnech pak Janovského ostatky převezli smutečním spolkovým vozem do pražského krematoria.

Korálovky kalifornské (Lampropeltis californiae) jsou atraktivní nejedovatí hadi ze západu USA a Mexika, kteří nejsou nebezpeční lidem. Tedy až na občasná a vcelku neškodná kousnutí. Mezi teraristy jsou velmi oblíbené, což jim otevřelo dveře do světa a nabídlo jinak nedostupné příležitosti.

V roce 1998 byly korálovky dovezené na ostrov Gran Canaria, třetí největší ostrov Kanárských ostrovů. Pár z nich poté uprchlo do volné přírody a brzy se ukázalo, že prostředí ostrova Gran Canaria korálovkám velmi vyhovuje. Úspěšně se zde rozmnožily a rychle zaplavily celý ostrov. Šlo vlastně o svého druhu rychlou a efektivní invazi. Jak to ale v podobných případech často bývá, ostrovní příroda je vůči invazním druhům velmi zranitelná.

Ohrožení plazi na Gran Canaria

Jako největší problém se brzy ukázal apetit korálovek – nepohrdnou totiž ptáky, savci, obojživelníky ani plazy vhodné velikosti. Potvrzují to zjištění Juliena Piqueta a Marty López-Darias ze španělského institutu Instituto de Productos Naturales y Agrobiología. Badatelé si všimli, že se na ostrově Gran Canaria v posledních letech dramaticky snížil počet původních plazů. 

TIP: Lstiví hadi: Invazní bojgy hnědé létají po světě letadly

Podle vědců je zřejmé, že za jejich náhlým úbytkem jsou korálovky kalifornské, které tyto původní plazy jednoduše snědly. Jak ukazuje porovnání s okolními ostrovy, zmizelo například asi 90 procent velkých ještěrů, 80 procent scinků a 50 procent gekonů. Výzkum španělských vědců opět ukázal, jak devastující může být vliv úspěšného invazního druhu, a to ve velmi krátkém čase.

Do dnešní doby bylo objeveno téměř 28 tisíc blízkozemních planetek (NEA, podle anglického Near-Earth Asteroid). V posledních letech přibývají rychlostí cca tří tisíc ročně. V dohledné době se navíc objeví nové, pokročilé teleskopy, takže se počet objevovaných těles tohoto typu nejspíš dramaticky zvýší.

Odborníci NASA na to zareagovali vývojem důmyslného algoritmu pro sledování rizik dopadu planetek nové generace, který nese jméno Sentry-II. Oproti dosavadnímu algoritmu Sentry (česky Strážný) by měl ještě lépe a efektivněji hodnotit rizika srážky Země s jednotlivými sledovanými tělesy.

Automatický systém sledování planetek

Oproti běžným představám jsou planetky velmi „spořádané“ objekty, které se řídí zákony fyziky. Jejich dráhu lze obvykle velmi slušně předpovědět. Problém je s tělesy, které se pohybují velmi blízko Země, u nichž záleží na přesných údajích, a pak také s vysokým počtem těchto těles. Proto NASA využívá pro sledování těchto těles sofistikovaný systém, který automaticky počítá rizika srážky se Zemí.

TIP: Jaký dosud pozorovaný asteroid proletěl Zemi nejblíž?

Systém funguje ve výzkumném centru Center for Near Earth Object Studies (CNEOS), které je součástí laboratoří NASA Jet Propulsion Laboratory. Dosavadní algoritmus Sentry zde funguje již od roku 2002 a není vůbec špatný. Podle NASA už ale přišel čas na jeho výměnu. Sentry-II rychle spočítá aktuální rizika dopadu všech známých planetek, včetně některých speciálních případů, s nimiž si původní algoritmus Sentry neporadil.

Dráhy 2 200 těles, které jsou pro Zemi potenciálně nebezpečné. (foto: NASA, JPL-Caltech, CC BY-SA 4.0)

Meteorologická pozorovací stanice ve Verchojansku teplotní rekord na Sibiři ohlásila během loňské bezprecedentní vlny veder, kdy byly teploty v regionu deset stupňů nad dlouhodobým průměrem. To vedlo k ničivým lesním požárům a rozsáhlému tání mořského ledu.

Stanice, která leží 115 kilometrů severně od polárního kruhu a teplotu zaznamenává již od roku 1885 zde loni v červnu naměřila 38 °C. Jde o hodnotu typickou spíše pro Středomoří. Podle generálního tajemníka WMO Petteri Taalase je rekordní teplota známkou klimatické změny a důvodem ke znepokojení. Teploty v Arktidě vzrostly podle odborníků z WMO více než dvojnásobně oproti globálnímu průměru.

Světová meteorologická organizace (WMO) vede registr rekordů. Před zapsáním nového ale vždy zkoumá, jakými přístroji a za jakých podmínek byl naměřen, aby vyloučila nespolehlivá měření a mimořádné okolnosti. Hodnoty naměřené loni ve Verchojansku považuje za správné a potvrzené.

TIP: Světová meteorologická organizace potvrzuje rekord: 18,3 °C pro Antarktidu

Rok 2020 byl obecně jedním ze tří nejteplejších ve srovnání s průměrem z let 1850 až 1900. Experti WMO nyní zkoumají další tři rekordy. Dvě měření loni a letos ukázala 54,4 stupně na nejteplejším místě světa, v kalifornském Údolí smrti. Na Sicílii pak bylo letos v létě naměřeno 48,8 stupně, což by byl evropský rekord. Tým expertů ještě nikdy nemusel přezkoumávat tolik rekordů najednou.

Blesky křižují temnou oblohu a mihotavě osvětlují impozantní pyramidy Teotihuacanu. Burácení hromu přehlušuje hukot kalné vody rozlévající se ruinami. Vodní příval zalije vykopávky. Bahno promíchané s úlomky kamení se valí mezi stánky se suvenýry. Síla vodního živlu dokonce nadzvedne dláždění centrálního náměstí a to se pod jejím tlakem zbortí. Když se bouře přežene, prochází mexický archeolog Sergio Goméz zříceninami Teotihuacanu a sčítá škody. U paty pyramidy označované jako chrám Opeřeného hada, si povšimne díry mezi kameny. Není velká. V průměru měří sotva metr. Ale otevírá cestu do jakýchsi prostor v podzemí. 

„Co tam asi je?“ říká si Goméz. A hned vzápětí se mu vloudí do hlavy otázka, která ho vzruší ještě víc: „Jak se tam dovnitř dostanu?“

Goméz strávil průzkumem Teotihuacanu bezmála celou profesionální kariéru. Za třicet let práce v dávno zaniklém městě nacházejícím se asi 30 kilometrů od mexické metropole Mexico city nikdy na nic podobného nenarazil. Archeolog běží do auta pro baterku a snaží se nahlédnout do hlubiny. Záhy je jasné, že musí dolů. Rychle sežene lano, uváže si ho kolem pasu a přivolaní kolegové z okolních vykopávek ho opatrně spouštějí do tmy. Světlo baterky mu odhaluje klenbu a dno pokryté nánosy bahna.

„Je to chodba!“ křičí. „Tunel!“
„Vidíš, kam vede?“ ozývá se shora.
„Na jedné straně je to zahrazené balvany!“

„A na druhé?“
Goméz se opatrně otočí na laně a posvítí do tmy.
„Tam je to taky neprůchodné…“

Město jako obraz stvoření světa

Bouřka z podzimu roku 2003 přinesla zásadní obrat v poznávání dávné předkolumbovské civilizace známé jako Teotihuacan. Tohle jméno dostaly od Aztéků ruiny města někdy ve 14. století a znamená „místo, kde se lidé stali bohy“. Počátky města spadají do doby kolem roku 400 př. n. l. O pět staletí později patří Teotihuacan k nejvýstavnějším sídlům světa. Někteří historici připisují založení města lidem, které vyhnala na jižní okraj Mexické vysočiny erupce sopky. Podle jiných stáli u zrodu města Totonakové, kteří sem přišli z východu. Ať už Teotihuacan založil kdokoli, nalezl v mělkém údolí protkaném potoky a řekami neuvěřitelně příhodné podmínky.

Model města napovídá, jak ohromnou rozlohu musela dvouset tisícová metropole mít. (foto: INAH, CC BY 4.0)

Teotihuakánci se záhy projevují jako zdatní stavitelé a urbanisté. Vybudují kanály s kamennými břehy a usměrní jimi tok řeky San Juan. Vystaví impozantní pyramidy, jež se stanou srdcem města. Kromě chrámu Opeřeného hada se tu do výšky padesát metrů tyčí chrám Měsíce a ten o dvacet metrů převyšuje pyramida chrámu Slunce. Architekturu města zřejmě určily náboženské představy Teotihuakánců. Podle mnoha odborníků se ve stavbách odráží mýtus o stvoření světa. Například motivy mořských mušlí a vln na stěnách chrámu Opeřeného hada znázorňují zrod vesmíru z chaosu vodních mas. 

Náboženské obřady konané v pyramidách Teotihuacanu se nápadně podobají těm, které provozují současníci Teotihuakánců v mayských městech Tikal či El Mirador ležících stovky kilometrů daleko na jihovýchod. Stejně jako Mayové uctívají Teotihuakánci Slunce, Měsíc a hvězdy. Velkému respektu se u nich těší božstvo Opeřený had. A podobně jako Mayové vidí i obyvatelé Teotihuacanu silné ochranné božstvo v jaguárovi. Teotihuakánci napodobují mayské sousedy i v tom, že svým bohům přinášejí lidské oběti. Jasně to dokládá objev z klenuté krypty pod chrámem Měsíce, kde leželo vedle kostí divokých zvířat včetně pralesních koček a orlů i dvanáct bezhlavých lidských koster. 

Vzestup a pád

Teotihuacan zazářil mezi středoamerickými kulturami jako meteor. V letech 150 až 300 se prudce rozrůstá. Ideální podmínky pro pěstování avokáda, fazolí, paprik a dýní na polích a záhonech zbudovaných uprostřed mělkých jezer či bažin zajistily spolu s chovem krocanů stále početnějšímu obyvatelstvu dostatek potravy. Další potřebné věci si Teotihuakánci obstarávají obchodem. Importují obsidián na výrobu nástrojů, bavlnu pro tkaní látek nebo keramiku. Z pobřeží Mexického zálivu putují do Teotihuacanu náklady kakaových bobů.

Kolem roku 400 je Teotihuacan velmocí a v širokém dalekém okolí nemá rovnocennou konkurenci. V městě žije na 200 000 lidí. Do idyly však má život v Teotihuacanu daleko. Svědčí o tom stavby poničené během ozbrojených konfliktů. Některé z místních válek zřejmě vzplanou v důsledku vyostření rivality mezi obyvateli města. Jindy je Teotihuacan cílem útoku cizích vojsk. Kolem roku 550 tu propuká občanská válka, která má za následek ničivý požár. Popelem lehne valná část města. Z této rány se už místo nikdy plně nevzpamatuje a zhruba od roku 750 zůstává natrvalo opuštěné. 

Lidé, kteří přežili pád Teotihuacanu, se smísí s okolním obyvatelstvem. Někteří se možná vydají po obchodních stezkách do své původní domoviny. Kultura jedné z nejpozoruhodnějších civilizací Střední Ameriky upadá do zapomnění. Ani století průzkumu ruin Teotihuacanu na tom mnoho nezmění. Proto přivádí objev tunelu v blízkosti chrámu Opeřeného hada k vytržení nejen Sergia Goméze, ale celou odbornou veřejnost. Většina teotihuacanských staveb byla dávno vyloupena. Vše však nasvědčovalo tomu, že tento tunel pozornosti lupičů unikl a zůstal v takovém stavu, v jakém ho jeho dávní teotihuacanští uživatelé zanechali.

Hvězdy v temnotách tunelu

Goméz dostává zelenou k zahájení vykopávek a v roce 2009 se pouští do práce. Jeho tým si razí cestu vpřed doslova po centimetrech. Za měsíc vyčistí sotva metr chodby. Špachtlemi a dalšími ještě jemnějšími nástroji nakonec zbaví tunel tisíce tun zeminy. V průběhu prací dostávají vědci dva velmi zdatné pomocníky – roboty pojmenované po aztéckých božstvech deště Tlaloque a Tlaloc II. Ti se protáhnou i velmi úzkými prostorami. Na cestu si svítí silnými reflektory a jejich kamery zaznamenávají vše, co stále ještě leží daleko před týmem archeologů prokousávajících se hlemýždím tempem letitými nánosy. Záběry svědčí o tom, že tunel končí prostornou komorou vyplněnou nejrůznějšími předměty. Nad touto hromadou cenností se tyčí pár soch.

Digitální snímek s laserovým scanem tunelu pod chrámem Opeřeného hada (stav k roku 2014) (foto: INAH, CC BY 4.0)

Než se archeologové ke komoře prokutají, vyzvednou z hlíny desetitisíce předmětů, které tu byly poskládané jako obětiny. Nacházejí šperky, zvířecí kosti i nádoby s kukuřicí. V některých místech narazí na stopy po rtuti. Strop tunelu je vyzdoben pyritem. Tento zlatě se blyštící nerost vydává v přítmí slabou záři. Pokud se tunelem pohyboval dávný obyvatel Teotihuacanu v absolutní tmě, zářily mu nad hlavou kusy pyritu a pohled na strop připomínal pohled na jasnou noční oblohu plnou hvězd. Tunel tak mohl podle některých archeologů symbolizovat původní svět před stvořením vesmíru a lidí. Rtuť tu představovala vodní masy, pyrit pak nebeskou klenbu. 

Vykopávky a restaurátorské práce zdaleka nejsou u konce. Sergio Goméz odhaduje, že jeho tým je zhruba v desetině impozantního úkolu. Vědci nemohou postupovat rychleji, protože vše důkladně dokumentují. Také restaurátorské práce na vyzvednutých předmětech nelze ošidit. V neposlední řadě nesmí vědci podcenit ani vlastní bezpečnost. Tunel má narušenou statiku a celá oblast trpí častými zemětřeseními. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se už menší části stěn či stropu zřítily. 

Tajemství vlády

Jednu z největších záhad Teotihuacanu představuje systém tamější vlády. Část expertů je přesvědčena, že dění ve městě diktoval jediný neomezený vládce. Takové uspořádání společnosti bylo typické i pro Maye, k nimž Teotihuacan poutaly velmi silné vazby. V mayských městech je ale vláda „králů“ jasně patrná, protože jsou zobrazováni na kamenných reliéfech a našly se i jejich bohaté hroby. V Teo­tihuacanu nezůstaly po existenci králů žádné stopy. Z toho někteří badatelé vyvozují, že kosmopolitnímu městu vládl jakýsi výbor nejvlivnějších rodin. 

Zastánci teorie, podle které Teotihuacan ovládl jediný král, vkládají do výzkumu tunelu pod chrámem Opeřeného hada velké naděje. Doufají, že jim dá zapravdu nález hrobky či dokonce několika hrobek vladařů. Zatím tu Goméz se svým týmem nic podobného nenašel. Jenže výzkum není ani zdaleka u konce. Zdá se, že na komoru pod chrámem Opeřeného hada navazují další prostory, přinejmenším čtyři menší místnosti. Co se v nich ukrývá, zatím nikdo netuší. Budou to hroby vladařů s pohádkovou výbavou pro posmrtný život?

TIP: Hrůzná přehlídka smrti: Jak vypadaly kruté rituály starých Aztéků?

I kdyby se však za komorou hrobky skutečně našly, neznamenalo by to pro teorii o královské vládě nad Teotihuacanem definitivní vítězství. Hrobek tu může být jen pár, králů by však musely být za dlouhá staletí existence města přinejmenším desítky, ale spíše stovky.  Pod chrámem Opeřeného hada mohli najít místo posledního odpočinku i jiní lidé, než vládci – např. kněží. Navzdory šťastnému nálezu chodby pod chrámem Opeřeného hada halí i nadále Teotihuacan neproniknutelný závoj tajemství. A nějakou dobu to tak ještě zcela jistě zůstane.

Abychom měli k dispozici vůbec nějaký počátek, považujeme za výchozí bod rozvoje sportu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku letopočet 1862. Co se tehdy odehrálo? Byla založena Tělocvičná jednota pražská, čili budoucí Sokol. U její kolébky stáli dva čestní a charismatičtí muži, Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner.

Starobylé zábavy

Pokud ale naše kukátko do historie zaostříme, vyvstanou jisté pochybnosti i námitky. Za prvé nelze popřít, že se u nás sportovalo už dřív, i když málo. Aristokracie se sportem začala o celé věky dřív než ostatní vrstvy společnosti. Šerm je ještě dřívějšího data než třeba předchůdci moderního tenisu. Vlastně je to jeden z vůbec nejstarších sportů, pěstovaných od antiky přes středověk až po současnost. Součástí životního stylu šlechty a oficírských špiček byla odedávna také jízda na koni.

Kolem roku 1830 se u nás uchytila zábava anglických lordů – štvanice na vysokou a černou zvěř s podporou cvičených smeček psů, takzvané parforsní hony. Tyto akce u nás jako první provozovali hrabě Kinský v Chlumci nad Cidlinou a kníže Lichtenštejn v Pardubicích. Ten obohatil honební radovánky o překážkové dostihy, ze kterých se vyvinula tradice Velké pardubické steeplechase. Její první ročník se konal 30. října roku 1874.

A máme tu námitku druhou. Tyrš nikdy výraz sport nepoužíval, a pokud ano, mělo to slovo v jeho ústech takřka hanlivý význam. Sport spojoval s vypjatým individualismem, sázkami a narcistní touhou být první. Tyrš proto mluvil zásadně o tělocviku, případně o tělovýchově.

A třetí námitka? Dodejme, že i na soukromých školách či v privátních cvičných a léčebných ústavech (třeba u Steffanyho nebo Malypetra) se programově pěstovala fyzická zdatnost. A hlavně to, že určité typy sportovních činností provozovali dlouho před založením Sokola také obyčejní lidé, když v zimě sáňkovali či bruslili a v létě se chodili koupat. Takže náš letopočet 1862 je spíš jen takovou orientační značkou, abychom se na cestě za sportem neztratili. 

Na ledě a ve vodě

Možná by vás překvapilo, jak hojně se u nás bruslilo. Bruslení, zatím spontánní a neorganizované, se stalo na sklonku 19. století skoro českým národním sportem. Bruslilo se ve městech i na venkově. Kde to šlo, tam se polil kus rovného terénu a vzniklo kluziště. V Praze se kupříkladu bruslilo ve vodních příkopech za hradbami, v malostranských zahradách nebo na vinohradském rybníčku v parku hraběte Canala.

Bruslila i šlechta. Nikoli demokraticky, nýbrž pečlivě oddělena od lidu – na saních se nechávala dovézt k rybníku v Královské oboře. Ovšem nejvíc se v české metropoli bruslilo na Vltavě, která ještě neměla přehrady, takže vzorně zamrzala. Bodří Podskaláci se na zimu těšili, neboť si díky ní přivydělávali: zametali a žehlili led, ze sněhu či prken budovali šatny, kluziště označovali fábory a prodávali čaj, pivo, preclíky a párky. 

Když přišlo léto, nejvíce lákal pobyt u vody, eventuálně v ní. Než se z veřejného koupání a plavání stala masově provozovaná zábava, museli lidé překonat řadu zábran. Jako nejsnáze odstranitelné se ukázaly náboženské a etické předsudky o tom, že člověk hřeší a způsobuje újmu druhým, když vystavuje veřejně své tělo. Zejména ženy, o které šlo především (u mužů se to tak vážně nebralo) se s tím vyrovnaly tak, že se zahalily od hlavě až k patě.

Ještě horší byly předpojatosti hlásané některými lékaři. Oč méně věděli, o to výstražněji zvedali prst. Neblahé zkušenosti s někdejšími epidemiemi, ale i s šířením syfilidy, vedly k teoriím o tom, že infekci lze získat z vody. Faktická rizika byla mnohem menší než úzkost, kterou podobná varování vzbuzovala. Úplné nesmysly se tradovaly o veřejných lázních. Ze zjištění, že spermiím se dobře daří v teplé vodě, vznikla lidová pověra o snadné možnosti otěhotnění tím, že se žena ponoří do vody.

První plovárny v českých zemích

Medicínské poznatky druhé poloviny 19. století i osvěta však krok za krokem krunýř smyšlenek rozbíjely. Rekreační koupání a plavání se u nás začalo ujímat od počátku 19. století. V Praze byla roku 1810 otevřena vůbec nejstarší plovárna v celé habsburské říši – a to vojenská, určená pro důstojníky pražské posádky, později sloužící i k vojenskému výcviku plavání. Vznikla na několika ukotvených lodích na levém břehu Vltavy díky milovníkovi koupání, pruském setníkovi Ernstovi von Pfuelovi (který to později dotáhl až na generála).

Zbraslav, říční lázně za dob první republiky. (foto: Wikimedia Commons, Emma Erlbeck, CC BY-SA 4.0)

Mezi naše první plovárny patřilo i vojenské brouzdaliště na ostrově Štvanici, čili k. und k. militär Planschbecken. Na rozdíl od něj byla stará Vojenská plovárna po určitou dobu přístupná i civilistům, ale nedělalo to prý dobrotu. Když ji roku 1824 vzala velká voda a odnesla ji až kamsi k Roztokám, asi sto metrů po proudu byla pod Letnou založena nejproslulejší pražská plovárna, zvaná Občanská. Jejím návštěvníkům se říkalo šimšuláci, což vzniklo zkomolením z německého výrazu Schwimschule (plavecká škola). 

TIP: Počátky českého koupání: Na podolské plovárně v Praze se scházeli nudisté

Po Vojenské a Občanské plovárně se jich v Praze vyrojilo ještě několik: na Žofíně a pod Vyšehradem, a ještě se lze zmínit o Mlejnku, Žlutých lázních a Císařské louce. Říční lázně pana Titla na Žofíně, to byla specialita. Na voru stála řada budek s klecemi spuštěnými do vody. Kdo se mínil vykoupat, zaplatil si kabinu, kde se odstrojil, vlezl do vodní klece a rekreoval se o samotě a v polotmě. Cena této „koupele říční“, jak se proceduře říkalo, se pohybovala podle pohodlí od 6 do 20 krejcarů. Takřka v sousedství fungovala také teplá lázeň sestávající z několika van, vyrobených z polévané kameniny nebo luxusní mědi, „v nichž tři osoby koupati se mohly“ a „vody studené neb teplé mohl si každý dle libosti připouštěti“.

Dvojhvězdný systém b Centauri (známý například též pod označením HIP 71865) se nachází asi 325 světelných let od Slunce a na obloze ho naleznete v souhvězdí Kentaura. Hmotnost systému se pohybuje kolem šesti Sluncí, což z něj činí zdaleka nejhmotnější soustavu, ve které byla potvrzena existence extrasolární planety. Až dosud nebyly žádné exoplanety objeveny kolem hvězd, které svou hmotností převyšují Slunce více než třikrát.

„Nalézt planetu u hvězdy b Centauri bylo opravdu vzrušující, jelikož tento objev úplně mění náš pohled na hmotné hvězdy jako možné hostitelky planetárních systémů,“ vysvětluje astronom Markus Janson ze Stockholmské univerzity, který je hlavním autorem studie publikované v prestižním vědeckém časopise Nature.

Extrémní svět v extrémním systému

Nejhmotnější hvězdy bývají také velmi horké a ani tento systém není výjimkou: hlavní složka je spektrálního typu B a patří tedy mezi hvězdy, které jsou více než třikrát teplejší než Slunce. Díky vysoké teplotě vyzařují tyto hvězdy značné množství ultrafialového a rentgenového záření.

Pár hvězd, který má celkovou hmotnost minimálně šest Sluncí, je na snímku zachycen v levém horním rohu (kruhy a struktury kolem dvojhvězdy jsou pouze artefakty zobrazení). Planeta je zachycena jako jasný bod vpravo dole. (foto: ESO, MarkusJanson, CC BY-SA 4.0)

Vysoká hmotnost a teplota tohoto typu hvězd má značný vliv na okolní plyn, což by mělo působit proti formování planet. Čím je hvězda teplejší, tím větší množství záření s vysokou energií produkuje, a díky tomu se okolní materiál vypařuje a rozptyluje mnohem rychleji. „Obecně se předpokládá, že hvězdy typu B mají ve svém okolí značně nehostinné prostředí. Proto se vědci domnívali, že by pro velké planety mělo být mimořádně obtížné se v jejich okolí vůbec zformovat,“ upozorňuje Markus Janson.  

Nově objevená exoplaneta však prokazuje, že i v takto extrémních hvězdných systémech se planety zrodit mohou. „Planeta v systému b Centauri je zcela cizí svět s podmínkami naprosto odlišnými od toho, co známe ze Země a Sluneční soustavy,“ vysvětluje spoluautor práce Gayathri Viswanath. „Je to nelítostné prostředí, kterému dominuje extrémní záření a kde se vše odehrává v obrovských měřítkách: hvězdy, planety i jejich vzdálenosti jsou mnohem větší.“ 

TIP: Hvězdy v páru: Jak vznikají dvojhvězdy a proč jsou tak časté?

A skutečně, objevená planeta s komplikovaným označením b Centauri (AB)b – nebo zkráceně b Centauri b – rovněž představuje extrém. Je 10× hmotnější než Jupiter, což z ní činí jednu z nejhmotnějších planet, jaké byly zatím objeveny. Rovněž obíhá systém po jedné z největších oběžných drah, jaké byly dosud u exoplanet pozorovány – byla nalezena ve vzdálenosti, která je 100× větší, než dělí Slunce a Jupiter ve Sluneční soustavě. A právě tato extrémní vzdálenost od centrálního páru hvězd by mohla být klíčem k jejímu přežití.

V poslední době se k léčbě některých nádorů využívá fotodynamická terapie. Tato léčebná metoda je založená na látce citlivé na světlo, která je sama o sobě netoxická a má sklon hromadit se v nádorových buňkách. Po ozáření určitým typem světla se taková látka aktivuje a nádorové buňky zničí. Postupně vyšlo najevo, že fotodynamická terapie má zvláštní vedlejší účinky. Pacientům se nápadně zlepšuje noční vidění.

Chemik Antonio Monari z francouzské Université de Lorraine a jeho spolupracovníci díky nedávnému výzkumu zjistili, jak to vlastně funguje. Podstata zvláštního jevu spočívá v tom, že fotoaktivní látka, používaná při fotodynamické terapii – chlorin e6, který je podobný zelenému pigmentu chlorofylu, interaguje s rodopsinem. To je zrakový pigment, který se nachází v tyčinkách sítnice lidského oka.

Molekulární simulace 

Badatelé provedli složité počítačové simulace chemických dějů na úrovni molekul a atomů. O jejich náročnosti vypovídá i to, že výpočty běžely několik měsíců. Ukázalo se, že když chlorin e6 absorbuje infračervené záření, v oku vytváří reaktivní formy kyslíku, což je stejný mechanismus, který se podílí na likvidaci nádorových buněk. V oku tento kyslík stimuluje rodopsin v sítnici a výsledkem je lepší vidění pacientů v noci.

TIP: Sůl nad zlato: Nanočástice soli jsou schopné likvidovat buňky nádorů

Vědci upozorňují, že by nikdo rozhodně neměl zkoušet užívat chlorin e6, aby získal superschopnost nočního vidění. Zároveň ale věří, že by tato reakce mohla být využita v léčbě některých forem slepoty či poruch zraku. Výzkum Monariho týmu je dalším příkladem, jak užitečné mohou molekulární simulace, i když jsou stále na hraně výkonu dnešních počítačů.