Německá druhoválečná armáda kladla od samého počátku konfliktu důraz na pohyblivost, čemuž odpovídala i sázka na kvalitní bezdrátové spojení. Mnozí odborníci proto dokonce soudí, že nikoli tanky či letadla, nýbrž radiostanice byly oním zlomovým prvkem, jenž zajistil německé bleskové válce převahu.

Předchozí část: Novozélanďané proti Blitzkriegu: Novozélandský pěšák vs. německý motocyklista (1)

Do značné míry lze totiž říci, že taktické letectvo sloužilo jako náhrada zpočátku slabého dělostřelectva, kdežto motorová vozidla v podstatě navazovala na to, co již v minulosti měla za úkol jízda. Ostatně nebylo náhodou, že motocyklová vojska (Kradschützen) prodělávala výcvik v jezdecké škole (Kavallerieschule Krampnitz), jež před válkou zahrnovala celkem pět cvičných eskadron, z toho jednu motocyklovou.

Průzkumníci na motorkách

Školu řídil později slavný tankový generál Hasso von Manteuffel, který již v roce 1935 napsal velmi zajímavou příručku s názvem Kradfahrer! Kradschützen!, která popisovala organizaci, výcvik a taktiku motocyklové roty. Nastiňovala rozmanité scénáře a úkoly a určovala, co má každý příslušník roty dělat, nicméně nikoli rigidně, nýbrž s důrazem na flexibilitu, iniciativu a přizpůsobení se konkrétní situaci. To logicky odráželo německý přístup zvaný Auftragstaktik, tedy orientaci na dosažení cíle za pomoci dostupných sil bez slepého plnění komplikovaných rozkazů. Pro fungování blitzkriegu by však tato pružnost, rychlost a kvalitní spojení nestačily, kdyby velitel neměl informace o situaci na bojišti.

Právě proto kladl Manteuffel důraz na taktický průzkum, který představoval hlavní úkol motocyklových sil. Boji se určitě vyhýbat neměly, jenže musely přihlížet k vlastním schopnostem i kapacitám nepřítele. Motocykl se sajdkárou byl velmi rychlý a obvykle vezl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, takže představoval vhodný nástroj mimo jiné pro překvapivé křídelní útoky na pěchotu či pro pronásledování prchajícího protivníka, avšak své výhody zákonitě pozbýval, když proti motocyklistům stály dobře opevněné nepřátelské pozice.

Výbava německého praporu

Právě taková situace mnohdy nastávala v řeckých a krétských horách, takže se německé motocyklové jednotky opravdu osvědčily spíš jako průzkumné. Nesmí se ale zapomínat, že do jejich sestavy náležely také jiné druhy zbraní. Obecně platilo, že většina německých tankových divizí disponovala motocyklovým praporem, jenž podle tabulek obsahoval šest rot, a sice tři motocyklové, jednu kulometnou, jednu těžkou a jednu velitelskou (ačkoli praxe byla často odlišná).

Každá motocyklová rota vlastnila 65 motocyklů (z toho 55 se sajdkárami) a 17 osobních a nákladních automobilů. Kromě výše jmenovaných univerzálních kulometů MG 34 obdržela rota několik 81mm minometů, zatímco v těžké rotě byly začleněny 37mm protitankové kanony a 75mm lehká pěchotní děla. Kulometná rota měla vedle kulometů i další minomety a do sestavy velitelské roty náležely též dva obrněné spojovací automobily SdKfz 261.

Nejrychlejší prapor

Tabulky pro všechny roty určovaly i přesné počty dalších osobních a nákladních vozů, jež v kombinaci s motocykly zajišťovaly působivou rychlost postupu. Jestliže pro tankový prapor definovaly předpisy průměr asi 18 km/h a pro motorizovaný okolo 26 km/h, motocyklový měl dosahovat 35 km/h, a tudíž představoval nejrychlejší druh pozemní jednotky Wehrmachtu.

I proto vznikaly situace, kdy motocyklisté museli zasáhnout do boje v ne právě optimálních podmínkách, jelikož díky své vysoké pohyblivosti mohli jako první přispěchat na pomoc pěchotě, která se při snaze o prolomení linie dostala do potíží. Rychlost motocyklů tak mohla výrazně pomoci při obchvatu pozic, ale nesmělo se zapomínat, že tyto stroje jsou velmi křehké a nedokážou dobře překonávat těžký terén. Špičkoví taktici jako Guderian a Manteuffel sice určili motocyklistům přesné úkoly, i oni ale záhy poznali, že většina podobných plánů nepřečká první kontakt s nepřítelem. 

Měření sil

Němečtí vojáci někdy mívali sklon muže z britských dominií podceňovat, přestože již první světová válka poskytla víc než dostatek důkazů, že se dovedou přinejmenším vyrovnat Britům. V některých ohledech je dokonce i předčili, což se týkalo například schopností Australanů a Novozélanďanů efektivně bojovat i v nehostinném prostředí afrických pouští či řeckých hor. Tito vojáci dobře znali extrémní terénní a klimatické podmínky už z domova, a proto si běžně vedli lépe než Britové.

Zvláštní případ představovali novozélandští Maorové, na které Němci zpočátku hleděli v souladu s rasovými předsudky s pohrdáním, ale rychle změnili názor. Domorodí válečníci si u nich získali veliký respekt díky obrovské odvaze, a tudíž se nelze divit názoru některých německých veteránů, že Maorové patřili mezi nejlepší vojáky britského impéria.

Z hlediska taktiky a vybavení se ale jasné převaze v řecké i krétské kampani těšili Němci, například díky moderním vysílačkám či díky faktu, že už zavedli univerzální kulomet jako základní prvek palebné síly pěšího (a analogicky i motocyklového) družstva, zatímco vojáci britského impéria dosud užívali dva odlišné druhy kulometů – tedy lehký Bren a těžký Vickers.

TIP: Velký útěk britských vojáků z Kréty: Past, která sklapla naprázdno

V roce 1941 na tomto válčišti zvítězil Wehrmacht, který za to vděčil především vyspělé manévrové taktice, v níž hráli důležitou roli také motocyklisté. Novozélandští pěšáci ovšem obstáli se ctí, nasbírali zkušenosti a později se významně podíleli i na konečné porážce vojsk Osy v severní Africe.

Jedna z vůbec prvních celebrit se zrodila v 60. letech 18. století v Londýně. Ještě než si začala říkat Kitty, jmenovala se ona slečna Catherine Marie Fisherová a pracovala jako kloboučnice. Byla natolik spanilá a okouzlující, že v ní nalezl zalíbení komodor Augustus Keppel, který jí vtáhl do života londýnské smetánky. A pak už šla takříkajíc z ruky do ruky. 

Každý ji chtěl mít

Její krása a ostrovtip jí otevíraly nejen dveře, ale hlavně peněženky ctěných pánů. Květiny, šperky, kožešiny? Nedá se přitom říct, že by to byla klasická kurtizána. Prostě jen těžila ze svých předností a uměla svůj potenciál skvěle zpeněžit. Byla ozdobou večírků a společenských událostí. Pokud se někde konal ohňostroj, nepsalo se o rachejtlích. Jen o tom, že tam přišla ona. Když probíhal bál, hovořilo se o perlách, které měla na sobě. Každý ji chtěl (alespoň na jednu noc) mít. Každá dáma chtěla vypadat jako ona. Protože z Kitty bláznil celý Londýn.

Pro fanoušky

Kitty na své sebepropagaci dost pracovala. Nechala si například vytvořit tisícovku svých mini-portrétů. Pánové je pak mohli nosit ve své portmonce a kochat se pohledem na její tvář. Té ostatně složil poklonu i Giacomo Casanova. Novináři pásli po každém drbu: kde a s kým se slečna Fisherová zase objevila? Kdo je u ní v přízni tentokrát? Obvykle to byl ten, kdo si jí nejvíc předcházel. 

Když se Kitty zeptali, jaký krejčí pro ni vytvořil ty fantastické šaty, odpověděla: „To byste se měli zeptat lorda z Coventry. To on mi je poslal a zaplatil.“ Hned bylo o zábavu postaráno, zvlášť když se tu zprávu dočetla Maria Gunningová, manželka zmíněného lorda. Obě ženy spolu byly dlouhou dobu na nože. 

Vše, co Kitty Fisherová učinila, bylo patřičně peprné. Že při vyjížďce v parku spadla z koně? V Londýně málem zkolabovala doprava, jak jí stovky gentlemanů chvátaly pomoci! K legendě první celebrity paradoxně prospěla i její brzká smrt. Umřela v pětadvaceti letech, takže pro muže z City mohla zůstat symbolem krásy a nenaplněné touhy navždy. 

Pro líbající se pár znamená milostné ústní spojení mnohem víc – citový prožitek. Tělo, mozek, srdce a plíce přitom jedou na plný výkon: jejich majitelé se musí ukázat v co nejlepším světle a zároveň zjistit o protějšku maximum informací. Mozek nařizuje srdci zrychlit tep – z 80 někdy až na 120 úderů za minutu. Začínají se prokrvovat sliznice a pokožka na obličeji. Dvě minuty líbání znamenají 13 spálených kalorií. 

Když selže čich 

Teorie o původu líbání se různí. Projevy podobné líbání, jež můžeme zaznamenat u některých opic, vedly například německou vědkyni Ingelore Ebberfeldovou k hypotéze, že se tento fyzický kontakt vyvinul ze vzájemného očichávání. Podobného názoru je i Sheril Kirshenbaumová z Texaské univerzity: „Setkávání našich předků původně provázela spousta očichávání. Lidé si přejížděli nosem po tváři, protože na obličeji máme pachové žlázy. Během času se z toho stalo tření o rty a společenský pozdrav byl na světě.“ 

Člověk má jako savec poměrně nevyvinutý čich, takže je možné, že při výběru partnera musel postupně přesedlat z nosu za rty – právě ty jsou totiž po oční rohovce nejcitlivějším orgánem lidského těla. 

Dárek od Alexandra Velikého 

První zmínky o líbání jako vyjádření milostných citů pocházejí z Indie. V jednom z nejstarších spisů, staroindickém eposu Mahábhárata líčícím události z 1. tisíciletí př. n. l., se dočteme: „Položila ústa na moje ústa a vydala zvuk, který mi způsobil potěšení.“ Někteří historikové dokonce věří, že z Indie přivezl líbání do Evropy až Alexandr Veliký. 

Později zažila tato milostná kratochvíle krušné okamžiky hned několikrát. Zakázat ji chtěl už kolem počátku letopočtu císař Tiberius, neboť se domníval, že se tak šíří lepra. Líbání se však netěšilo oblibě ani u křesťanů – například papež Klement V. se jej v roce 1312 pokusil zakázat dekretem, v němž tvrdil, že „líbání za účelem smilnění je považováno za smrtelný hřích“. Do některých zemí Afriky, Asie a Oceánie se líbání dostalo až s evropskými misionáři v 19. století. Domorodci jej tam přijímali jen velmi pozvolna – původně ho totiž považovali za odporné.

Zajímavou teorii milostného líbání přináší i německý psychiatr Sigmund Freud. Podle něj má tento akt přímou souvislost s mimořádně libými pocity, jež zažíváme jako kojenci při sání mléka. Při líbání si pak tyto slastné pocity připomínáme.

Image

Čtěte také

Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Nemusíte se bát: Tím, že si prokřupáváte klouby prstů na rukou, sice spoustu lidí zaručeně vytočíte, ale neohrožujete své zdraví. Vztah k budoucí artritidě je naprosto vratký a zpochybněný. Ke kloubním onemocněním se můžete k stáru snadno propracovat, aniž byste si jednou za život lupli, a artritida vás může minout, byť jste si protivným křupáním krátili čas pravidelně. Mimochodem, za lupkáním nestojí přímo klouby, ale mezikloubní prostor, vyplněný kloubním mazem – tekutinou, vyživující chrupavčitou tkáň. A u ní se toho nemá mnoho co pokazit. Podobných mýtů o vlastním těle koluje mezi lidmi celá řada. Které můžeme s klidem odmávnout jako pouhé smyšlenky?

Dobrá stopa, špatný důkaz

Detektivky v televizi nás proškolily v mnohém. Díky nim například víme, že na světě nenarazíme na dva lidi, kteří by měli stejné otisky prstů. Taková unikátnost a originalita při pohledu na vlastní zvrásněné papilární linie jistě potěší. Jenže dávná myšlenka, která byla základní tezí forenzní vědy daktyloskopie, úplně neplatí.

Ano, je krajně nepravděpodobné, že by dnes dva živí lidé v jednom státu měli shodné otisky. Ale s rozrůstající se globální daktyloskopickou databází už šance na shodu není nedosažitelných 1 : 64 trilionům, spíš jen 1 : 64 000 000. Taková pravděpodobnost je už podobná třeba výhře jackpotu v loterii. Navíc nikdo otisky prstů všech lidí na planetě nesesbíral, aby tezi o originalitě otisků opravdu potvrdil. Máme jen nepravděpodobnou pravděpodobnost.

A čím víc otisků v databázích bude, tím šance na záměnu stoupá. Sklad papilárních linií ovlivňuje do jisté míry genetická výbava jednotlivce, takže u příbuzných je šance na shodu větší. U nekompletních otisků z míst zločinů pak už je víc než zanedbatelná. Do vězení by vás klidně mohly dostat přečiny vašeho dědečka. Jen v USA vědí odborníci o 22 případech mylné shody, a výsledek v podobě otisků prstů tam přestává být u soudů považován za jediný rozhodující důkaz.

Osud vepsaný do dlaně

Na vlastní ruce můžete s nedůvěrou hledět i při sledování dlaní, jež jsou méně či více posety sítí čar. Mohly by snad ony rýhy vypovídat o vašem zdraví a budoucnosti? Teoreticky jistě ano. Například ze zjištění, že si ruce myjete špatně nebo nepečlivě, se dá usuzovat, že se svým chatrným vztahem k osobní tělesné hygieně časem dopracujete k nepříjemným následkům. Jinak se toho ale mnoho opravdu vyvodit nedá. Čáry na dlani jsou prostě přirozeným skladem kůže; vycházejí z pozice prstů a protistojného palce a z jejich pohyblivosti. S vaším charakterem, úspěchy v zaměstnání a budoucím počtem dětí to nikterak nesouvisí.

Přesto jsou z tohoto chatrného zdroje informací profesně zdatní chiromantici (tedy lidé věštící z dlaně) schopni něco vyčíst. Co? To, jestli ona dlaň patří člověku natolik hloupému, že je schopný jim za nejisté predikce líbivé budoucnosti platit. A divili byste se, kolik se takových důvěřivců najde. Právě kvůli nim se dá věštcům a věštkyním předpovědět zajištěná budoucnost, byť by si zasloužili spíše ukázat vztyčený prostředníček. Proč? V předkřesťanských časech se totiž v civilizovaném světě věřilo, že právě ono důvěrně známé gesto zahání zlé síly a uřknutí. Když se na vás někdo podíval „zlým okem“, odvrátili jste nevyřčenou magickou kletbu prostředníkem.

Až později se z užitečného gesta stala urážka a prostředníček si vysloužil přezdívku digitus impuditus, tedy „neslušný prst“. Právě v konotaci sexuálních pobídek a malých/velkých rozměrů vztyčeného prstu začal být prostředníček dáván do vztahu s privátní výbavou svého nositele. Není to vůbec nic nového. Lidé měli například tendenci dávat do souvislosti velikost palce u nohy daného muže s parametry jeho neztopořeného penisu. A zdánlivě nevinnou ornitologickou hlášku „podle nosa poznáš kosa“ jste jistě už také někdy slyšeli.

Pantofle nezkoumejte 

Tyto babské rady vycházejí z teorie, že pokud je nějaká část těla nápadně větší, mohou být takové i jiné, provozně zajímavější části. Teorie má svou logiku, ale je mylná. Historickou zajímavostí je, že boom podobných přirovnání nastává na území Evropy až s koncem antiky. Starořečtí atleti, běžci i zápasníci – dá se říct celebrity své doby – totiž sportovní klání provozovali nazí. Takže tisíce diváků měly velmi konkrétní přehled o tom, jak jsou na tom s výbavou muži na pevnině nebo sousedních ostrovech. Proto věděli, že vztah mezi nosem, prostředníčkem, uchem a přirozením není pražádný.

V posledních dekádách, kdy chodíme na veřejnosti zahaleni, někteří lidé věří, že o intimní délce může vypovídat konfekční velikost obuvi. Není tomu tak. Naposledy to v roce 2014 (na vzorku 15 000 mužů) vyvrátila studie urologů. Statisticky průkazný je zatím jediný příčinný vztah – pokud máte delší penis, pravděpodobně má i větší průměr. Ale to je ze souvztažností asi tak všechno.

Podobně nepotěší ani odhady související s plešatostí. Ano, hrdí nositelé olysalých hlav skutečně mohou mít větší koncentraci testosteronu v krvi, ale s jejich výkonností či výrazněji frekventovanou sexuální aktivitou to nijak nesouvisí. Můžete dát hlavu na to, že vám s narůstající mírou sexuální činnosti nezačnou více padat vlasy. 

Hlava není klimatizace

Je nezbytné v zimě chodit s čepicí? Nápad zakrývat si hlavu čapkou, když venku zebe, špatný určitě není. Se zdůvodněním takového oděvního počinu je to ale složitější. Není totiž pravdou, že bychom v zimě mohli snáze onemocnět, nachladit se a chytit chřipku v případě, že pokrývku hlavy necháme doma. Za chřipkou totiž stojí viry (a naše tu a tam selhávající imunita), nikoliv chladné počasí. A hlavu do ušanky balit rozhodně nemusíte proto, že snad jejím povrchem přichází organismus o více tepla než z jiných částí těla. Tento přes padesát let se (s elegancí vrženého bumerangu) vracející mýtus v roce 2008 rozebrala medicínská studie akademiků z Indiany.

Jejím závěrem je, že jakákoliv nezakrytá část lidského těla bude sálat do okolí a ztrácet teplo rychleji než ta zakrytá. A že z hlavy rozhodně „nevydáváme“ do okolí 45 % tepelných ztrát, ale jen poměr odpovídající jakékoliv odhalené části těla. Ostatně, proč by naše hlava měla „hicovat“ do prostoru víc? Jistě ne proto, že v sobě nese mozek. Protože ten stejně využíváme jen z 10 %, ne?

To mi hlava nebere!

Ne. Tento mýtus je s námi už také pěkně dlouho, první zmínky o něm dohledáme v roce 1890. Stal se také heslem sebezdokonalovačů ve 20. letech minulého století, chybně je jeho autorství připisováno Albertu Einsteinovi a nejrůznější ezo-kouči s touto mylnou domněnkou operují dodnes. 

Jak to tedy je? Pokud bychom přijali tezi, že využijeme jen 10 % mozku, můžeme kamkoliv v jeho tkáni dloubnout a žádná škoda nenastane. Opak je pravdou. Stačí i nepatrný zásah, a jeho „výkon“ fatálně poklesne. Mozek je aktivní, i když jej nepoužíváme. I při spánku nebo relaxačním bdění a bezmyšlenkové meditaci se aktivují všechny jeho součásti. Navíc je to pořádně drahá hračka, která si navzdory svému dvouprocentnímu podílu hmotnosti lidského těla říká o 20 % celkové energetické bilance. Kdybychom ho nepotřebovali v kompletním stavu, byl by už dávno, evolučně, mnohem menší. A to naštěstí není.

Náš mozek „nekrní“, komplexně využívá různé své regiony ke zpracování informací – stoprocentně a plně. Dokonce (což je další populární mýtus) nestárne, tedy ne ve smyslu postupného odumírání. Neurogeneze, růst a rozvoj mozkových buněk, totiž pokračuje i v dospělosti. Obnova a regenerace mozkových buněk probíhají dál, jen to není vizuálně patrné zvětšováním objemu. Zde se dá zdroj mýtu vysvětlit snadno: Přibližně v sedmi letech věku je totiž fyzický růst mozku ukončen a v deseti letech už dosahuje 90 % objemu mozku dospěláka. Odtud pak pramení domněnka, že s tím, s čím se narodíte, už musíte kapacitně vystačit do konce svého života. Přesto cítíme, že jsme se od dětského myšlení všichni s dospíváním posunuli trochu dál.

Mozek nás z hlediska hmotnosti a velikosti rozhodně nepředurčuje k tomu, abychom se považovali za vládce přírody a pány všeho tvorstva. Takový osmikilogramový mozek velryby nebo pětikilogramový mozek slona by nám to měl „natřít“. Ale neděje se tak. Neradostně dopadneme i v tzv. encefalitickém kvocientu (v poměru hmotnosti mozku/těla dospělce). V něm nám to nandají i obyčejní rejsci. Pravdou ovšem je, že z hlediska výdaje na energetický provoz je velký mozek luxusem, který si v živočišné říši mohou dovolit jen jedlíci stravy vydatné na živočišné bílkoviny: masožravci, kytovci a primáti. Býložravci a hmyzožravci si už takovou „bednu“ dovolit nemohou.

Však ono vám to doroste…

Je to na hlavu, viďte? Stejně jako vlasy, které přirůstají zvolna průměrným tempem 0,3–0,5 mm denně, čili ve výsledku asi 15 centimetrů ročně. Kdybychom se tedy nikdy nevydali za holičem, budeme vypadat jako chodící houští? Nikoliv. Růst vlasu z folikulu má tři fáze. Anagenní růst, katagenní stopku, která růst zastaví, a telogenní fázi. Při ní starý odrostlý vlas vypadne, a je postupně nahrazen novým. Vše v závislosti na tom, jak dlouho je vaše pokožka schopná vlas vyživovat a unést. Dvoumetrové kadeře tedy mít můžete, ale nemusíte – je to individuální. Pokud nejste geneticky předurčeni právě k dvoumetrovým splývavým loknám, nikdy je mít nebudete, bez ohledu na to, jaké přípravky na svou kštici budete používat.

Zrovna tak je to s roztřepenými konečky vlasů, na něž platí jen nůžky. A vousy? Kdybyste se nikdy nezačali holit, nezačaly by vám růst? Tak to samozřejmě není. Holení a jeho frekvence nemá na růst ochlupení vliv. Také ani pravidelným zástřihem nebo kosením vousů žiletkou nedochází k jejich hrubnutí. Je to jen vizuální efekt – tím, že stromky našeho kožního porostu zarovnáváme blíže ke kmeni (kde jsou tlustší), vypadá sestříhané strniště „hrubší“ než do tenkých špiček dorostlé chloupky. Pokud by mužům skutečně jednotlivé vousy s každým holením sílily, vypadali by všichni vousáči jako chodící drátěnky.

Cyklus růstu vousů je přitom stejný jako u vlasů. Zastaví se sám od sebe, individuálně. A samozřejmě, definitivně až po smrti. Spolu s exitem totiž končí růst vlasů, vousů i nehtů. I když se nám to upírské historky snaží servírovat jinak, všechny tyto části potřebují ke svému růstu vyživování okysličenou krví, která ale v mrtvém těle není. Patrné zvětšení, tedy jakýsi přírůstek, ale proběhne. Jen vychází z toho, že se kůže zemřelého těla (a těla jako celku) smršťuje, sesychá a zmenšuje. Nehty a vlasy se tím „vystrkují“ víc k povrchu, a na bledé pokožce nebožtíků vypadají výraznější.

Chce to smysl pro nesmysl!

Od upírů a jejich nenechavých špičáků je jen krok k úsloví o tom, že zdravé zoubky mají být bílé jako perličky. Ve skutečnosti je „zdravou“ barvou zubů lehký odstín žluté, protože zpod skloviny prosvítá nažloutlý dentin. Čistě bílá je sice dost sexy, ale kondici chrupu rozhodně neznačí. Zuby „žloutnou“ nejen nedobrou hygienou, ale i tím, jak se vrstva skloviny postupně obrušuje a činí ono žluté jádro pod ochrannou skořápkou viditelnější. Což dává smysl.

TIP: Vzývaný i proklínaný: Pomáhá alkohol našemu zdraví, nebo mu hlavně škodí?

A smyslů máme kolik? Počkejte: čich, hmat, zrak, chuť, sluch – pět! To ví přece každé malé dítě. Ve skutečnosti bychom ale těch schopností, s nimiž naše tělo získává informace o okolí, napočítali o dost víc. Díky termoreceptorům v kůži jsme schopni postřehnout teplotu; hypotalamus (část mezimozku) nám umožňuje vnímat čas; bez vnitřního ucha a jeho receptorů bychom si jen těžko poradili s rovnováhou a vnímáním gravitace. Záleží, jak poctivě chcete počítat, ve skutečnosti má však lidské tělo smyslů 9 až 21. 

Festival velbloudů krále Abd al-Azíze, který se koná v Saúdské Arábii, je jednou z několika každoročních soutěží krásy velbloudů. Jakkoli se nám může podobná soutěž jevit jako úsměvná, na Středním východě jde o prestižní klání, spojené s odměnami ve výši milionů dolarů.

Lákavé odměny pochopitelně přitahují nejrůznější nepoctivce, kteří v honbě za vítězstvím neváhají své velbloudy patřičně „vylepšovat“. Saúdská tisková agentura nedávno uvedla, že z letošního ročníku festivalu velbloudů krále Abd al-Azíze bylo více než 40 velbloudů diskvalifikováno kvůli botoxovým injekcím a dalším zapovězeným zvířecím kosmetickým procedurám.

Velbloudi na přehlídkovém molu

Injekce botoxu jsou přitom jen špičkou ledovce, pokud jde o kosmetické úpravy v soutěžích krásy velbloudů. V minulosti se podařilo zdokumentovat například používání kolagenových výplní na velbloudí tlamy a nozdry, zvětšování svalů pomocí hormonů nebo zaškrcování částí velbloudích těl. Někteří chovatelé dokonce velbloudům záměrně natahují horní pysk, aby dosáhli kýženého svěšeného vzhledu.

Rozsah kosmetických zásahů a množství takto „vylepšených“ velbloudů je v soutěžích krásy natolik rozšířené, že organizátoři přistoupili k jejich kontrole pomocí moderních technologií. Zvířata jsou před zahájením soutěže kontrolována pomocí rentgenu a ultrazvuku a podstupují také nejrůznější genetické testy. Chovatelům takto „vylepšených“ velbloudů hrozí vysoké pokuty.

TIP: V Belgii se uskutečnil evropský šampionát imitátorů racčího křiku

Přesto k prohřeškům stále dochází. Na Středním východě se s chovem velbloudů pojí velký byznys a v soutěžích krásy se bojuje o závratně vysoké odměny. V letošním roce si vítězové festivalu velbloudů krále Abd al-Azíze rozdělí 57 milionů dolarů (v přepočtu 1,2 miliardy korun), přičemž zhruba polovina je vyhrazena právě pro soutěž krásy. O atraktivní odměny se podle organizátorů letos uchází 33 tisíc velbloudích modelek a modelů.

Není to tak dávno, co humanoidní roboti budili spíše soucitný úsměv. Britská společnost Engineered Arts se svým novým robotem Amecou ale ukazuje, že časy se velmi změnily. Britští vývojáři nedávno představili malou ochutnávku toho, co označují jako „nejpokročilejšího humanoidního robota“ a „budoucí tvář robotiky“.

Konstrukce robota Ameca má být podle Engineered Arts ideální „schránkou“ pro vývoj člověku podobné umělé inteligence. Když už bude uvažovat jako člověk, proč by neměl také člověka věrohodně připomínat? Zhruba tak vypadá směr uvažování britských vývojářů. Nejde ale jen o jednoúčelovou formu – jejich robot by měl být modulární, takže bychom se v budoucnu mohli setkávat s inteligentní lidskou hlavou nebo třeba paží.

TIP: Saúdská Arábie se stala první zemí, která propůjčila občanství robotovi

Na zveřejněných záběrech je patrné, že robot Ameca zvládá velmi přirozené výrazy a gesta. Na první pohled vypadají věrohodněji, než v případě androidky Sophie, představené před čtyřmi lety.

Další příležitost předvést své schopnosti bude mít Ameca již za několik týdnů na největším světovém veletrhu spotřební elektroniky Consumer Electronics Show (CES) v Las Vegas.

Přistání pozemských zařízení na cizích kosmických tělesech představuje obtížnou disciplínu, která musí vždy respektovat podmínky na daných světech. Neexistuje tak žádná univerzální procedura dosednutí, jež by fungovala za libovolných okolností. 

V případě malých těles Sluneční soustavy typu vlasatic či planetek komplikuje situaci i jejich velmi slabá gravitace. Například kometa 67P/Čurjumov–Gerasimenko, na níž v roce 2014 přistálo pouzdro Philae vypuštěné ze sondy Rosetta, má oproti Zemi asi 10 000krát menší povrchové gravitační zrychlení. Dosednutí na malý objekt tak připomíná spíš řízenou kolizi, kdy je cílem „narazit“ co nejmenší rychlostí. 

TIP: Dobývání kosmu: Jak přistát na vzdálených planetách a měsících

Vzhledem k nízké přitažlivosti tkví navíc obrovské riziko v odrazu sondy zpět do prostoru – což se v případě Philae také opakovaně stalo. Má-li tedy zařízení strávit na povrchu nějaký čas, musí se k němu připoutat: Používané metody se různí a zahrnují harpuny, přítlačné plynové trysky či mechanické paže se záchyty. 

Třebaže o patnáct let starší, byl František Horčička (1776–1856) blízkým přítelem Václava Hanky (1791–1861) a svědčil mu na svatbě. Dopisovali si ve staroslověnštině a milovali staré památky a listiny. Horčička například v říjnu 1820 psal Hankovi z Mnichova, že objevil nějaké staroslovanské texty, a slibuje, že mu přiveze českou listinu asi z roku 1200. Malíř také vlastnil vzácné staré rukopisy, například Sborník Zikmunda písaře z Domažlic z roku 1411, který obsahoval Husův spis Dcerka, dochovaný ve dvou exemplářích. 

Znalec starožitností

Horčička byl zetěm slavného historika Františka Martina Pelcla, což mu sice umožnilo dostat se mezi obrozence, ale nejen proto se stal velmi pozoruhodnou osobností českého kulturního života první poloviny 19. století. Studoval filozofii, práva a roku 1800, kdy byla v Praze založena Akademie výtvarného umění, patřil k jejím prvním studentům. Současníci jej oceňovali jako výtečného znalce starožitností a renomovaného restaurátora, jehož názory se dnes ukazují jako velmi moderní. Avšak možná proto, že se žádné oblasti umění nevěnoval soustavně a jeho zájmy byly velmi široké, nestal se slavným umělcem. 

Jako první vyzvedl jeho tvorbu historik Vojtěch Volavka (1949), podle kterého to byl „nejschopnější český malíř a hlavně kreslíř své doby“, velmi nadaný a uznávaný portrétista předních učenců (Purkyně, Bolzano, Dobrovský). „Ještě donedávna jsme se domnívali,“ píše Volavka, „že velké umění Josefa Mánesa spadlo u nás téměř z nebe,“ a upozorňuje, že před Mánesem tu byl Horčička.

Ten brzy po absolutoriu akademie roku 1808 začal spravovat obrazárnu v paláci knížete Rudolfa Colloredo-Mansfelda v dnešní Karlově ulici v Praze, kterou zpřístupnil veřejnosti. „Svého úkolu se Horčička ujal s velkou svědomitostí,“ píše ve skromném strojopisném katalogu k jediné výstavě Horčičkova díla v roce 1967 Olga Květoňová. „Svezl ze všech colloredo-mansfeldských zámků (i ze zahraničí) všechny cenné obrazy, vlastnoručně je očistil ze staletého prachu a konzervoval. Zabral se při tom do studia maleb starých mistrů, do techniky a složení barev s přímo vědeckým zájmem. Byl vlastně náš první novodobý restaurátor starých obrazů, který se této disciplíně systematicky věnoval.“

František Horčička pronikl do technologie starých děl jako nikdo jiný u nás a jako málokdo v tehdejší Evropě. Své poznatky prakticky ověřoval a rozvíjel pokusy a studoval také působení času na staré dílo. Tradovalo se, že v Holandsku dokonce zakoupil nějaké tajnosti o kopálu, které používal Rubens a jeho škola. Podílel se na rozsáhlé opravě obrazů na Pražském hradě a navrhl také způsob restaurování obrazů Mistra Theodorika na Karlštejně. 

Objevy na Zelené Hoře

I když není dokázáno, že Horčička měl zásadní podíl na vzniku Rukopisů, mnohá fakta tomu nasvědčují: Jeroným Colloredo-Mansfeld, bratr Horčičkova zaměstnavatele, byl pánem zámku na Zelené Hoře. Tady, v komoře s vrchnostenským archivem, objevil roku 1817 správce důchodů panství Josef Kovář Libušin soud, jenž byl později nazván Rukopisem zelenohorským. Ukázal ho nepomuckému děkanu Boubelovi a v listopadu 1818 zaslal pražskému purkrabímu hraběti Františkovi z Kolowrat pro právě založené Vlastenecké muzeum s tímto vzkazem: „V našem domácím archívu ležely snad po staletí připojené čtyři pergamenové listy, pohozené v prachu. Protože však znám názory našeho pána, který je zarytý německý Michl, znám jeho zaujetí proti národnímu Museu (raději by ty listy nechal spálit či zplesnivět, než aby je věnoval tomuto ústavu), dostal jsem nápad poslat tyto listiny Vaší Excelenci anonymně. Kdybych uvedl jméno, byl bych v nebezpečí, že přijdu o své místo; a prosím, abyste je v tomto vlasteneckém ústavu od nejmenovaného vlastence uctili. Jejich obsah, ačkoli jsem nešetřil ani času ani námahy, jsem nedovedl sestaviti a jsem na něho velmi zvědav. (…) Škoda, že se čerň, jak jsem utřel prach vlhkou houbou, potom změnila v zeleň. (…)“ 

Někdy v době nálezu měl František Horčička vytvořit obraz sv. Vojtěcha pro oltář kaple podzámecké vsi Vrčeň, kterou dala obnovit hraběnka Vilemína Colloredo-Mansfeldová. Dějiny obce Vrčeně Alexandra Berndorfa dokládají, že Horčička dlel často i na Zelené Hoře a „nebylo nic snadnějšího než (…) uložit v komoře zdejšího zámku rukopis, odjet a čekat. Buď na rukopis přijde někdo před jeho dalším příjezdem na Zelenou Horu – nebo ho ‚objeví‘ on sám, až tu bude pracovat,“ soudí Miroslav Ivanov v Tajemství RKZ (1969). „Uvažujme: Hanka nalezne v roce 1817 ve Dvoře Králové (konkrétně 16. září ve věži kostela sv. Jana Křtitele) rukopis a proslaví se tím. Což jestli podobná sláva byla připravena na Zelené Hoře i pro Hankova přítele Horčičku? Není možné, že ho důchodní Kovář náhodou předešel?“  Každopádně ze záznamů Horčičkova malostranského souseda, zvíkovského pátera Krolmuse, vyplývá, že znal podrobnosti nálezu a nadto cosi navíc. 

Zmiňme ještě jednu „náhodu“, o níž rovněž píše Ivanov. Strop hlavního sálu zelenohorského zámku zdobí malba s námětem vítězství Jaroslava ze Šternberka roku 1241 nad Tatary u Olomouce, samozřejmě fiktivního. Báseň Jaroslav z Rukopisu královédvorského říká: „Jaroslav i s ořem krví zbrocen, mečem Kublajevice pak zasáh’, od ramene do kyčlí ho proťal.“ Na obraze Jaroslav na vzpínajícím se oři právě uťal tatarskému chánovi ruku. Tento motiv obsahuje i Hájkova kronika, chybí v ní ale statečný Vratislav, který vystupuje proti zbabělcům v českém vojsku a v básni i malbě se modlí v kapli Matky boží za vítězství. Z kriminalistických fotografií fresky vyšlo v šedesátých letech najevo, že podpis pravděpodobně tvoří písmena F a H, tedy iniciály Františka Horčičky. Fresku zřejmě restauroval a vyprávěl o ní příteli Hankovi. 

Theodorikův žák Bisco

Horčičku s Hankou přivedly jejich zájmy také k obohacování české minulosti o nová jména. V jednom z návrhů, jak restaurovat malby Mistra Theodorika, se Horčička zmiňuje, že pro galerii Colloredo-Mansfelda restauroval obrazy ze staročeské školy a mezi nimi i obraz Obětování Ježíše v chrámě od malíře jménem Bisco z Trutenína, který byl žákem a současníkem Theodorika.

Theodorik je jediný český středověký malíř, jehož známe jménem, a najednou jsme mohli mít druhého. Žil takový umělec? Ano, ale jen ve fantazii Horčičky a Hanky. Hanka totiž, jako správce literárních sbírek Vlasteneckého muzea, vepsal jeho jméno do pásky, kterou drží anděl na iluminaci Zvěstování Panně Marii (tam, kde bývá psáno Ave, Maria) v Laus Mariae Konrada z Heinburgu.

Starý český malíř Sbisco de Trotina se pak objevil ještě ve známé Liber viaticus arcibiskupa Jana ze Středy. Jak už dávno bylo odhaleno, ves Trotina leží u Dvora Králové, nedaleko Hankova rodiště Hořiněvsi. Horčička zasadil Biska do neexistujícího Trutenína a tak figuruje také v inventáři obrazárny. Každopádně tím kryl Hankův podvrh. 

TIP: Protokoly sionských mudrců: Kdo skutečně napsal nevlivnější pamflet historie?

Jaký byl Horčička mistr, dokládají jeho zásahy do děl ve spravované sbírce, odhalené teprve nedávno. Byly sice nekorektní, ale rafinované a bravurní. Například obraz Madona s dítětem dokázal vylepšit tak, že jej mohl zapsat do inventáře nejdříve jako dílo Raffaelovo a později raději jako Raffaelovy školy, aniž by vzbudil podezření. V této podobě se obraz dochoval až do roku 1976 a spolu s ním i názor, že jde o práci Raffaelova následovníka nebo dobovou kopii podle tohoto malíře. Zmiňovaného roku byl obraz restaurován a pod vrstvou přemalby bylo odkryto původní, ne tak měkce plastické dílo (jaká známe od Raffaela), které bylo připsáno následovníku Lorenza di Credi. Touto hrou na Raffaelova žáka chtěl Horčička zřejmě vyzkoušet své schopnosti.

Podobně jako na jiném obraze s Madonou, který sám namaloval podle Raffaela, ale velmi věrně ve stylu ferrarské školy. Že malba není z 16. století, se rovněž odhalilo až v roce 1976. Na závěr připomeňme, že Horčičkovi s Hankou někteří badatelé připisují také padělané nápisy nad bustami v triforiu svatovítské katedrály.

Lotosy zaujaly člověka již v době starověkých kultur a odedávna patřily mezi významné užitkové rostliny. Odkazy na ně najdeme už třeba v egyptské mytologii, v buddhismu je tato rostlina symbolem čistoty. Lotos je vůbec neobyčejně zajímavou rostlinou a kromě jiného je i rekordmanem v délce klíčivosti semen. Bylo prokázáno, že semena stará 1 300 let si udržela klíčivost, což je skutečně neuvěřitelný výkon!

Záměny s lekníny

Na světě existují pouhé dva druhy lotosů: lotos indický (Nelumbo nucifera) a lotos žlutý (Nelumbo lutea). Od jiných druhů rostlin se odlišují natolik, že je současná věda zařadila do samostatné čeledi lotosovitých (Nelumbonaceae). V minulosti byly díky svému vodnímu životu a částečně i vzhledu listů a květů považovány za součást primitivní čeledi leknínovitých (Nymphaeaceae). S lekníny také často rostou pospolu na přírodních stanovištích.

Během posledních desetiletí však názor o příbuznosti leknínů a lotosů zpochybnili nejprve chemotaxonomové. Definitivně pak obě skupiny rostlin oddělili molekulární biologové, kteří potvrdili, že lotosy jsou blíže příbuzné exotické čeledi proteovitých (Proteaceae) a platanovitých (Platanaceae). Podobnost s lekníny je tak spíše přizpůsobením obou skupin vodnímu prostředí a nutnosti nalákat při kvetení nad vodu nějaké hmyzí opylovače.

K chybám a omylům dochází i při výkladu posvátných textů. Například v mytologii starých Egypťanů se hovoří o lotosu egyptském, který je však ve skutečnosti africký leknín posvátný (Nymphaea lotus) a lotosům se pouze podobá. Podobně je to i s modrým lotosem v indických legendách, jenž je zaměňován s některým z modrokvětých leknínů.

Objevy německých botaniků

Z obou druhů je mnohem známější starosvětský, přesněji asijsko-severoaustralský lotos indický (Nelumbo nucifera). Od lotosu žlutého se na první pohled liší bílými až růžovými květy, další odlišnosti jsou jen drobné. Právě tento druh je oním slavným, posvátným a široce užívaným lotosem. Vědecky jej popsal německý botanik Joseph Gaertner v roce 1788, druhové jméno nucifera znamená ořechonosný a odkazuje na velká jedlá semena. Původní je v jihovýchodní Asii, zejména na indickém subkontinentu (včetně Nepálu a Bhútánu). Areál jeho výskytu sahá na severozápad až do nivy dolní Volhy v Rusku a do Číny, na jihovýchod až na sever Austrálie. Jako prastará a krásná užitková rostlina však byl postupně zavlečen do tropických zemí celého světa.

Také lotos žlutý (Nelumbo lutea) byl popsán německým botanikem, a to Carlem Ludwigem Wildenowem o 11 let později, tedy v roce 1799. Má poměrně velký areál rozšíření od východní části USA na západ po Oklahomu a východní Texas a na jih do Střední Ameriky přes Mexiko až do Hondurasu. Vyskytuje se však i na ostrovech v Karibiku – na Kubě, Jamajce a Hispaniole. V USA byl patrně původní na jihovýchodě a více na sever se rozšířil jako užitková rostlina.

Odlehčené a vyztužené řapíky

Podobně jako lekníny, i lotosy rostou v bahně stojatých nebo jen mírně proudících vod, kde jsou ukotveny silnými oddenky. Na vodní hladinu nebo spíše nad ni vyrůstají ode dna dlouhé řapíky s okrouhlými listy. Na rozdíl od leknínů však mají čepele štítovité, tedy přisedající řapíkem na střed (lekníny mají prodloužené bazální laloky listů, takže list vypadá trochu podobně, ale pozornější pohled na způsob přisedání řapíku odhalí rozdíl). Oba dva tvary jsou však ve vodním prostředí mimořádně cenné, posunem řapíku ke středu listu totiž zajišťují listům nejvyšší odolnost proti odtržení větrem či vlnobitím. Kromě tvaru je nutností i velmi odolná, speciálními kolenchymatickými pletivy vyztužená koncová část řapíku u připojení na čepel. Pevnosti celé čepele výrazně napomáhá silná, na rubu jako žebra vystouplá radiální žilnatina.

Rostlina, která tvoří nové listy u dna a poté je vysílá nahoru na vzduch, musí mít zajištěno kvalitní provětrávání a přísun kyslíku k mladým pletivům, která ho vyžadují ve velkém množství. To zajišťuje pozoruhodná struktura uvnitř řapíků se systémem kanálků v hezkém geometrickém členění. Není důležitá jen pro zajištění  proudění vzduchu, ale také mechanicky, tento tvar spolehlivě zpevňuje až dva metry dlouhé řapíky a rostlina tím zároveň šetří stavební látky a energii na výrobu nových pletiv. I v tomto směru se lidstvo od rostlin učí, jak tvořit pevné výztuže a vzpěry s minimem spotřebovaného materiálu.

Od staré mytologie po nové technologie

Další „stavební vychytávkou“ je nesmáčivý povrch listů, z nějž rychle stékají vodní kapky. Už ve starověku lotosy fascinovaly lidi svou čistotou – přestože vyrůstají z páchnoucího bahna, nad vodu se vynoří nádherný květ bez poskvrny. Pro buddhisty je rozkvět lotosu metaforou životní pouti, lotosy měly význam i v dalších mytologiích jihovýchodní Asie, kde dodnes představují symbol nedotčené čistoty srdce a mysli, zdraví, štěstí, ctihodnosti nebo dlouhého života.

Ani v hodně špinavém prostředí na lotosech nenajdete jedinou skvrnku, na rostlině se nečistoty prostě nedrží. Tento jev označovaný jako lotosový efekt, zaujal nejen buddhisty, ale i biology a techniky. Vědci detailně zkoumali povrchové struktury listů a zjistili, že jsou hustě pokryté obrovským množstvím drobných výčnělků velikosti v řádu nanometrů (miliardtina metru). Výstupky vyrůstají tak blízko u sebe, že mezi ně nezapadnou ani prachová zrnka a další nečistoty. Ještě větší význam má, že se na nich ani kapky vody nerozloží do plochy, ale zůstávají díky povrchovému napětí kulaté, rychle stékají a strhávají s sebou i všechnu špínu. Lotosový efekt je dnes využíván v mnoha odvětvích pro výrobu povrchů, kde máme zájem na trvalé čistotě, tedy například na obkladových materiálech, nepromokavých látkách a podobně. Zároveň probíhá intenzivní výzkum, jaké další možnosti ještě skýtá.

Ohřívárny pro opylovače

Nápadné a velké květy lotosů se skládají z velkého počtu spirálně řazených okvětních lístků. Ty vnější někdy bývají označovány jako kalich, ale rozdíl mezi vnitřními a vnějšími lístky je tak nevýrazný, že raději mluvíme o okvětí. V květu nelze přehlédnout velký počet (200 až 400) tyčinek. Několik desítek vajíček se nachází ve vrchní části zvětšeného květního lůžka charakteristického kónického tvaru. Vajíčka a následně semena jsou zapuštěna do typických prohlubní houbovité tkáně květního lůžka.

Tyto vodní rostliny opyluje hmyz, především brouci. Lotosy vyvinuly zajímavou strategii, aby opylovače nalákaly. Umějí totiž zvýšit teplotu uvnitř květu až na 35 °C a to zejména v chladnější noci, čímž přilákají brouky v optimální době k opylení. Rozdíl teploty mezi květem a vnějším prostředím může v noci být i více než 10 °C!

Lotos posvátný i užitkový

Lotos indický je v jihovýchodní Asii častou okrasnou rostlinou. Květy lotosů tu krášlí jezírka v parcích, vodní nádrže i okrasné kamenné mísy před pagodami. Asiaté je vysazují nejen pro ozdobu, ale i jako symbol čistoty. Zároveň je ale lotos užitkovou plodinou. Na venkově proto uvidíte celá vodní políčka, která jsou sice krásná, ale v prvé řadě nesou užitek.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská: Prchavá krása vodní královny

V Asii používají oddenky i stonky k přípravě salátů a příloh. Semena jedí vařená, pražená jako oříšky nebo upravená podobně jako kukuřičný popcorn. Tyčinkami z květů parfémují čaj, který napomáhá klidnému spánku. Sušený oddenek lotosu má i léčivé účinky – pomáhá při nachlazení, kašli, odhleňuje a uvolňuje dýchací cesty, sporné je využití při léčbě impotence. Suché plody, které tvarem připomínají kropítko u zahradní konve, si oblíbili aranžéři a floristé, můžete se s nimi setkat i v českých květinářstvích.

Hala Sultan Tekke představuje místo s bohatou historií v kyperské Larnace. Mimo jiné se tam nalézá čtvrtá nejvýznamnější mešita muslimského světa. Lidé tam ale žili již v dávných dobách. Archeologové švédské expedice tam v roce 2018 objevili dvě hrobky z doby bronzové, v nichž byly uloženy pozůstatky 155 mrtvých.

Společně s pohřbenými tam badatelé objevili na 500 předmětů pohřební výbavy. V řadě případů jde cennosti, včetně zlatých šperků, keramiky nebo drahých kamenů. Jak uvádí vedoucí expedice Peter Fischer ze švédské Univerzity v Göteborgu „nálezy ukazují, že jde o rodinné hrobky, v nichž pohřbívali příslušníky elity té doby.“

Bohatá pohřební výbava

V jednom z hrobů byla objevena kostra pětiletého dítěte, které bylo pochované se zlatým náhrdelníkem, zlatými náušnicemi a zlatou tiárou. Pravděpodobně šlo o dítě z velmi bohaté a mocné rodiny. V hrobech se našly šperky ze zlata, stříbra, bronzu i slonoviny, stejně jako nádoby původem z rozmanitých kultur.

Badatelé objevili i řadu drahokamů, včetně karneolu z Indie, lapisu lazuli z Afghánistánu a jantaru z oblasti Baltského moře. Mezi nálezy byly rovněž cennosti původem ze starověkého Egypta, například elegantní zlatý přívěsek ve tvaru lotosu.

TIP: Archeologové objevili u rakouského Ebreichsdorfu 3 000 let starou zlatou mísu

Porovnání těchto nálezů s dalšími egyptskými předměty prozradilo, že většina z nich pochází z doby vlády známého faraona Achnatona a jeho manželky Nefertiti, přibližně kolem roku 1350 před naším letopočtem. Zmíněný zlatý lotos se podobá šperkům, které nosila královna Nefertiti. Dalším krokem bude analýza DNA objevených lidských pozůstatků.