Díky postupné automatizaci se dnes se strážci majáků setkáváme spíš už jen v knihách či na televizních obrazovkách. Například ve Spojených státech skončila éra těchto profesionálních správců v roce 1998 a přibližně 700 tamních majáků teď řídí výhradně počítače. Neznamená to, že by zůstaly zcela opuštěné. Jejich osádku však tvoří vesměs turističtí průvodci, jejichž zkušenosti s provozem zařízení bývají nulové. Kupříkladu známý michiganský Tawas Point každoročně shání brigádníky pro dvoutýdenní letní výpomoc a láká je na takřka prázdninový pobyt ve viktoriánské budově u Huronského jezera. Zájemců bývá tolik, že příjem přihlášek končí několik měsíců před nástupem. 

Sami proti živlům

Koncem 19. století by takový inzerát zřejmě vypadal jinak. Místo důrazu na romantický odpočinek během nezapomenutelného léta by v něm dost možná zazněly požadavky na ochotu pracovat v noci, být neustále v pohotovosti a příležitostně zachránit tonoucího. Za samozřejmost by se považovala schopnost vyrovnat se s dlouhodobým odloučením od světa, a především nutnost počítat s rizikem předčasné smrti.

Historie majáků zahrnuje tragické příběhy o životech, jež vyhasly v zuřící bouři nebo při zdolávání útesů vedoucích k věži svítící do tmy. Ačkoliv mezi podmínky přijetí jistě patřilo i plavání a orientace na moři, nejeden strážce se rovněž utopil. Za smutného rekordmana lze považovat maják Minots Ledge nedaleko Bostonu: Rozhodnutí o jeho výstavbě padlo v roce 1843 poté, co v místních vodách během předcházejících deseti let ztroskotalo na čtyřicet lodí a v důsledku toho utonulo přes čtyři sta lidí. Nestál však ani sedm let, když ho smetl hurikán a připravil o život oba tehdejší správce. Později bouře strhla i nový maják vztyčený na jeho místě, takže se muselo stavět znovu. 

Obdobné komplikace provázely i budování majáku St. George Reef, přibližně deset kilometrů od kalifornských břehů. Kvůli extrémně náročným podmínkám vyrůstal celou dekádu a oproti plánům se dvojnásobně prodražil: S přepočtenou cenou odpovídající dnešním 21 milionům dolarů jde o nejdražší stavbu svého druhu. A od roku 1892, kdy se nad vlnami Pacifiku rozzářil poprvé, tam podle oficiálních údajů přišlo o život přinejmenším pět strážců.

Olovo v žaludku

Strážci majáků ovšem nečelí pouze vodním živlům. Před zavedením elektrického osvětlení se k navádění lodí využívaly klasické olejové lampy, jež se musely každý večer zapalovat. Permanentně tak hrozilo riziko požárů a čas od času k nim skutečně docházelo. Nebyla to tedy voda, nýbrž právě oheň, který zahubil Henryho Halla – příslušníka jednoho z klanů střežících od nepaměti majáky v Cornwallu, nejzápadnější výspě Británie. 

Na svět přišel v shakespearovské Anglii roku 1661 a život zasvětil službě na majáku Eddystone v hrabství Devon. Zemřel v požehnaném věku 94 let poté, co se na něj při hašení požáru vylilo roztavené olovo z plechové střechy: Žhavý kov mu stekl na tvář i ramena, ale také se mu dostal do úst. Přesto Henry přežil ještě šest dní, než v plymouthské nemocnici vydechl naposledy. Lékaři mu při pitvě vyjmuli ze žaludku dvousetgramový kus olova, který je dnes k vidění ve Skotském národním muzeu.

Od romantiky k šílenství

Kandidáti na post strážce majáku museli kromě fyzické průpravy prokázat i značnou psychickou odolnost. Důsledky dlouhodobého odloučení od světa se na duševním zdraví dřív či později podepíšou i u těch nejtvrdších jedinců, a výhodu tak vždy měli ti, kteří se mohli přestěhovat alespoň s nebližší rodinou. V horizontu měsíců a posléze let si ovšem společnost stejných lidí začala rovněž vybírat svou daň: Existují tak celé legendy, jak popsané podmínky vyústily v doslova hororové události. 

Například maják Seguin v Maine dnes „díky“ tomu představuje vyhledávaný cíl turistů, které láká pověst, že tam straší. V polovině minulého století však o příliš přitažlivé místo nešlo a jeho správce koupil manželce klavír, aby jí dopřál alespoň nějaké rozptýlení. Chvályhodný nápad se nicméně změnil v noční můru, když žena opakovala pořád dokola tutéž skladbu, až manžela dohnala k šílenství: Jednoho dne se neovládl a sekerou nejprve zničil hudební nástroj, načež ji obrátil i proti družce a nakonec se zabil sám. Ve zdech majáku se prý dodnes ozývají tlumené tóny piana…

I k těm nejlépe přístupným majákům se loď se zásobami a poštou dostala nanejvýš jednou týdně, a navíc valná většina z nich neměla k dispozici elektřinu. Ještě v roce 1943 přinesl jeden mainský deník svědectví Roscoe Fletcherové, manželky strážce majáku Matinicus Rock ležícího přibližně čtyřicet kilometrů od obydlené pevniny: „Nemáme ledničku, takže jsme závislí hlavně na konzervovaných potravinách. Nejtěžší výzvu, kterou musíme zdolat, však představuje odloučení od našich dcer. Obě studují na pevnině a vídáme se s nimi, jen když v létě a na Vánoce přijedou domů. V mezidobí jsme rádi za každé rozptýlení – zejména za časopisy a noviny, jež nám sem posílají.“ 

Ostatně z téhož důvodu vznikla roku 1876 v Americe služba tzv. cestovních knihoven – na nejizolovanější majáky se posílaly bedny s knihami a jejich obsah se v pravidelných intervalech obměňoval. Trvalá ubíjející nuda však nakonec může vyústit v drama… Jedna z nejodlehlejších souší planety, dnes již neobydlený Clippertonův ostrov, leží přes tisíc kilometrů na západ od Mexika a až do roku 1915 se tam získávalo guáno neboli dobře zužitkovatelný ptačí trus. Poté však vláda středoamerické země nečekaně utáhla kohouty financí a místní obyvatele odřízla od zásobování. Většina z třinácti mužů na atolu tak záhy zemřela na kurděje a zbytek se utopil při pokusu doplout k pevnině. 

Na ostrově zůstal jen strážce majáku Victoriano Álvarez – s patnácti ženami a dětmi. Jak se však doba strávená v úplné izolaci prodlužovala, Álvarez si je postupně podmaňoval a zotročoval. Po dvou letech a mnoha příkořích i znásilněních ho nakonec jedna z žen v návalu vzteku zabila kladivem. Krátce nato zbývající osazenstvo zachránila posádka lodi proplouvající náhodou kolem. 

Dokončení: Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům majáků (2)

Dnešní hlavatci, čili příslušníci živočišného kmene Priapulida, jsou nepatrným pozůstatkem kdysi velké a významné skupiny živočichů mořského dna. Své latinské jméno dostali podle antického boha plodnosti Priapa. Pojmenování není v tomto případě vůbec náhodné - svým tvarem totiž nápadně připomínají mužské přirození, což ostatně dokládá i jejich anglické lidové označení „penis worms“.

Hlavatci vznikli už na počátku prvohor, v období kambria a ve své době patřili k obávaným dravcům. Podle nedávného objevu ale zřejmě sami měli důvod k obavám a museli se chránit před predátory. Martin R. Smith z britské Durham University a jeho kolegové našli mezi fosiliemi z období kambria, starými asi 510 milionů let, čtyři hlavatce, kteří se nacházeli ve schránkách hyolitů (lat. Hyolitha).

Životní styl poustevníčků

Být to jediný případ, mohlo by jít o náhodu. Takto jsou ale paleontologové přesvědčeni, že tehdejší hlavatci záměrně vyhledávali schránky hyolitů a obývali je. Hyoliti žili v oceánech od kambria do masového vymírání na konci permu. Vědci je dříve považovali za příbuzné měkkýšů, dnes se ale řadí spíše k ramenonožcům.

TIP: Jantar z období křídy ukrýval perfektně zachovalou fosilii starobylého kraba

Vše nasvědčuje tomu, že si hlavatci před 510 miliony let osvojili životní strategii dnešních raků poustevníčků, pro které je typické, že žijí v opuštěných schránkách plžů. Bylo to ale přibližně o 310 milionů let dříve, než se na počátku období jury objevili první zástupci skupiny skutečných raků poustevníčků. Jak se zdá, jde o úspěšnou strategii, která po miliony let slibuje relativně bezpečný život na mořském dně.

Na nebi posetém stříbřitými hvězdami se zvolna rozsvěcují mlhavé zářící záclony. Vlní se nad obzorem jako lehké, čerstvě vyprané prádlo zavěšené ve vánku, nad hlavou se snaží prodírat až k vám, takřka na dosah. Občas se pásy záře jen táhnou a vlní, jindy poblikávají, někdy jako by plápolaly. 

Dynamiku tančících auror doplňují jejich odstíny, nejčastěji červené a zelené, vzácněji fialové. Nepotřebujete dalekohled ani speciální filtry – stačí zvednout oči k obloze a kochat se neskonalou nádherou. Někdy záře pohasnou po desítkách minut, jindy přetrvají hodiny, nebo i celou noc. Zcela jistě však nikoho nenechají chladným, navzdory mnohdy mrazivému počasí severu, kde se vyskytují nejčastěji.

Pod proudem částic

Těžko bychom hledali tak komplexní a úchvatný nebeský úkaz, který fascinuje svým principem i samotnou podobou. Příběh polárních září ovšem nezačíná nad našimi hlavami, nýbrž zhruba 150 milionů kilometrů nebo, chcete-li, osm světelných minut daleko. Jejich původcem je totiž Slunce, konkrétně proudění nabitých částic z jeho povrchu směrem k Zemi. 

Z naší hvězdy nepřetržitě do všech stran „vane“ prudký sluneční vítr: Jeho rychlá verze opouští povrch stálice zejména v koronálních dírách – v prostoru slabšího magnetického pole – a to rychlostí téměř tří milionů kilometrů za hodinu; u pomalého větru se pak jedná zhruba o poloviční hodnotu. Navíc se v době vysoké aktivity Slunce překotně uvolňuje energie v podobě tzv. erupcí, jež doprovázejí utržené oblaky s vlastním magnetickým polem – tzv. výron koronální hmoty nebo plazmoidy. 

Všechny popsané sluneční „prskance“ mohou při odpovídající orientaci směrem k Zemi velice silně rozbouřit jinak relativně klidné geomagnetické pole. Jistý podíl částic pak uvízne v jeho silokřivkách, které ústí v magnetických pólech: Protony, elektrony a alfa částice neboli jádra helia tak začnou ve vysoké atmosféře bouřlivě interagovat s molekulami a atomy vzduchu. A právě během uvedených srážek se uvolňuje energie, kterou následně pozorujeme na nebi jako úchvatné světelné divadlo.

Bezpečná nádhera

Musíme za polárními zářemi až za polární kruh? Nikoliv nezbytně. Zejména v době vysoké sluneční aktivity – tedy maxima 11letého cyklu naší hvězdy, přičemž to nejbližší nastane okolo roku 2023 – ovlivňují geomagnetické pole dost silné šokové vlny slunečního větru i výrony koronální hmoty. Oblast viditelnosti auror se tak může přesunout až do středních zeměpisných šířek, a vzácně dokonce do nízkých. 

Moderní člověk ovšem nemá tyto mimořádné události právě v oblibě. Polární záře totiž provázejí silné geomagnetické bouře, které dokážou indukovat ohromné proudy ve vedeních vysokého napětí, znemožnit rádiovou komunikaci a zničit mnoho družic na oběžné dráze. Naštěstí se však jedná o vzácné případy. 

Intenzitu geomagnetických bouří popisují vědci stupnicí G1–G5, přičemž už G3 představuje možnost vidět polární záře z našich zeměpisných šířek, a přitom ještě neočekávat katastrofické následky magnetické bouře. Světelné úkazy na obloze však bohužel nelze předpovídat dlouho dopředu, nanejvýš desítky hodin až několik dní s ohledem na aktuální sluneční aktivitu. Pokud tedy o polární záři nechcete přijít, musíte stále sledovat informace o Slunci – například na populárně-naučném webu Spaceweather.com. 

Přehled otravných látek se zneschopňujícím účinkem zahajují dráždivé substance, které se dále dělí na lakrimátory s okamžitým nástupem příznaků a sternity, u nichž se symptomy objeví až po několika minutách od zasažení. Do této skupiny patří třeba různé látky souhrnně označované jako slzné plyny včetně kapsaicinu. Vnikají do těla všemi branami a lékaři dodávají, že subjektivní příznaky převažují nad objektivními a lokální nad celkovými.

Slzy a kašel

Co se týče lokálních příznaků, zasažený voják pociťuje pálení a zarudnutí očí, které začnou silně slzet. Kůže svědí a pálí, pak nastupuje prudká bolest a puchýře. Podráždění dýchacího systému vyvolá kašlání i kýchání a otok plic, dostaví se také nevolnost, průjem a zvracení doprovázené závratěmi. K celkovým symptomům se počítají bolesti hlavy, pocit strachu, deprese, apatie nebo všeobecná slabost. Po evakuaci vypláchne lékař postiženému oči, ústa a nos roztokem bikarbonátu sodného, borovou vodou či fyziologickým roztokem. Na dekontaminaci pokožky a její omytí vodou s mýdlem navazuje potření zmíněným bikarbonátem, roztokem mentolového lihu nebo alkoholovým roztokem čpavku.

Podávané medikamenty zastupují antibiotika, sedativa, kortikoidy i léky působící proti alergiím a podporující tvorbu moči. Z celkového pohledu se jedná o méně nebezpečné bojové látky, kdy v průměru bývá 85 % otrav lehkých, 10 % středních a jen 5 % těžkých. Pro lehce a středně postižené vojáky postačí krátkodobá (1–2 dny) terapie v rámci první pomoci v týlu, těžce zasažení potřebují specializovanou lékařskou péči trvající 2 až 3 týdny. Dodejme však, že vysoké koncentrace lakrimátoru mohou vyvolat astmatický záchvat a následnou smrt. 

Halucinogeny v akci

Teoreticky se dají k paralýze nepřítele využít takzvané fyzicky zneschopňující látky v čele s tremorogeny. Vyvolávají stav podobný Parkinsonově nemoci, tedy třes hlavy a končetin nebo nekontrolovatelné svalové záškuby. Zabránit vojákovi v činnosti mohou ovšem i psychické dopady otravy. Psychicky zneschopňující látky způsobují biochemické změny v centrálním nervovém systému, jejichž výsledkem bývají poruchy paměti, vnímání a myšlení, změny stavu vědomí a emoční komplikace.

Zasažený může mít halucinace, zaomenout svůj úkol nebo dostat panický záchvat strachu. Změny jsou nicméně vratné a nedochází k poškození orgánů. Generálové pro psychicky zneschopňující látky stanovili řadu kritérií. Aby substancí šlo naplnit munici, musí se jednat o chemicky stabilní sloučeninu. Účinek by měl jít potlačit jednoduchou léčbou, chování zasažených vojáků musí být předvídatelné (aby nedošlo kupříkladu ke zvýšení pravděpodobnosti použití zbraní hromadného ničení zmateným důstojníkem). V neposlední řadě nesmí mít substance potenciál vyvolat katastrofální sekundární následky pro civilisty.

Slabost a schizofrenie

Ve vojenství se takové látky dříve užívaly ke zvýšení bojeschopnosti a odolnosti vlastních mužů vůči válečným útrapám, dnes slouží k dočasnému vyřazení živé síly nepřítele z racionální činnosti. Jednotka podlehne panice, velitel sektoru ztratí rozhodovací schopnost a podobně. V praxi se aplikují pomocí leteckého postřiku nebo zamořením zdrojů vody a potravy. Díky nízké toxicitě způsobují minimum trvalých poškození, jejich efekt trvá nejčastěji minuty až hodiny, výjimečně několik dnů.

Mezi nejznámější zástupce patří deriváty kyseliny D-lysergové (látky podobné serotoninu) nebo fenylethylaminy (deriváty adrenalinu). Jako konkrétní příklad lze uvést LSD-25, alkaloid obsažený v houbě paličkovici nachové. Po aplikaci se do 30 až 60 minut dostaví emoční labilita, halucinace a schizofrenní stavy. Postižený obtížně koordinuje pohyby, poklesne jeho svalová síla a dojde ke změně krevního tlaku i tepové frekvence. Preventivně se lze těmto účinkům vyhnout podáním látky BOL-148, jež má analogickou strukturu jako LSD, ale nevyvolává halucinace. Zasaženým osobám lékaři aplikují antipsychotika.

Svou poctivost a neúplatnost dávali templáři okázale najevo, a pokud byla potřísněna, rázně se očistili. Když například tři hrabiví mniši zabili v Antiochii křesťanské kupce, aby se obohatili, nechal je velmistr hnát ulicemi Akkry, Tripolisu a Týru, zatímco je švihaly biče v rukou bratrů. Na konci dlouhé a bolestivé cesty pak čekalo popraviště. 

Předchozí část: Za poklady templářů: Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

Pověst zručných účetních zajistila templářům práci po celé Evropě, kde se nechali najímat jako nezávislí auditoři, pokud snad šlechtic pojal podezření, že se jeho úředníkům peníze někam ztrácejí. Kupříkladu v Irsku byli dokonce pověřováni výběrem daní ve vzdálených a těžce přístupných lokalitách, což jim ovšem mezi běžnými lidmi na popularitě příliš nepřidávalo. 

Ačkoliv byli jednotliví rytíři chudí, bohatství i moc řádu jako celku ohromně narůstaly. Coby církevní instituce zůstávali templáři zcela mimo dosah světské moci a svou imunitu se nebáli využívat. Žádný král jim nemohl nic přikázat, mohl jen slušně požádat. Přestože se dochovaly zprávy, že například angličtí vladaři dokázali několikrát zkonfiskovat pokladnici v londýnském templu, obvykle řád svěřené bohatství bezezbytku ubránil i proti nejmocnějším mužům. 

Spolu s obdobně vlivnými špitálníky se templáři stali v Jeruzalémě hlavními hráči, jenže osud provázaný se Svatou zemí jim nakonec zlomil vaz. Na sklonku 12. století totiž muslimští panovníci konečně pochopili, že „Frankové“ neokupují Palestinu dočasně, ale zůstávají natrvalo. Znesvářené frakce na čas sjednotil výjimečný kurdský vojevůdce Saladin a navzdory hrdinné obraně vyrval Jeruzalém v roce 1187 křižákům z rukou. Zachoval se však velmi šlechetně, propustil tisíce zajatců, ponechal křesťanská svatá místa nedotčená a dovolil poutníkům je nadále navštěvovat. Přesto znamenala ztráta města pro křesťany ohromný šok. 

Království se hroutí

Šlo však jen o počátek pádu křesťanských království ve Svaté zemi. Muslimský tlak neustával, a přestože Frankové nakrátko získali Jeruzalém zpět, templáři přesídlili do bezpečnějšího přístavu Akkra a spolu se špitálníky a řádem německých rytířů tam vystavěli mocnou pevnost. Když ovšem mamlúkové v roce 1291 město oblehli, bylo jasné, že ani fanatičtí rytíři nezvládnou neodvratný konec snu zastavit. 

Akkra tedy po krvavém dobývání padla a pouze zbožní rytíři ještě několik dní udrželi svou pevnost. Nakonec jich pár proklouzlo a s nimi zmizela i část pokladu, střeženého v templářské věži. Jak? Pevnost dnes již neexistuje, a únik tak dlouho zůstával záhadou, kterou nebylo možné rekonstruovat. Teprve v roce 1994 narazil místní instalatér na vchod do podzemí, z nějž se vyklubal rozlehlý tunel: Vedl přímo ze srdce věže až do přístavu, kam se nejspíš v noci prosmýkla loď. Kde ovšem skončil samotný poklad, dodnes nevíme – snad na Kypru, kam se přesunula hlavní základna řádu. 

Pád Akkry rozmetal většinu vojenské moci řádu a s ní i důvody pro jeho existenci. Chuť vyrážet na další křížové výpravy v Evropě silně opadla a šance, že by se křesťané do Svaté země vrátili coby vládci, se rozplynula. Z osmičlenné skupinky chudých rytířů se za dvě stě let stala ohromná organizace, ovládající na starém kontinentu asi tisíc komend a přidružených statků. Pokorní obránci víry přerostli v arogantní „prodavače v chrámu“, které Ježíš v evangeliích s takovým gustem ze svatostánku vyhání. Jejich služby sice utvořily páteř evropského finančního systému, ale ohromné dluhy, jež u nich měli mnozí králové, jim nadělaly nepřátele. 

Chystá se hranice

Nejmocnějším z dlužníků byl francouzský král Filip IV. Tvrdý a nekompromisní muž se neštítil jakéhokoliv nástroje, který se ukázal být užitečným. Když si vypůjčil ohromné sumy od finančníků z řad Židů, neváhal místo splacení dluhu vyhnat celý jejich národ ze země. Šlo o předehru toho, co čekalo templáře. 

Filip měl postaršího papeže Klementa dokonale pod palcem – Svatý otec byl také Francouz a do úřadu mu pomohla právě podpora krále. A protože se v Itálii necítil bezpečně, přesunul papežské sídlo do Avignonu, kam je to z Paříže blíž. Panovník tak vycítil šanci, jak se z tíživých dluhů vyvléct: Coby záminka mu posloužila stížnost templáře vyhoštěného z řádu, že jeho bývalí bratři uctívají při tajemných ceremoniích podivnou sochu Bafometa, páchají sodomie a šlapou po kříži. 

Církevní autority označily uvedené svědectví obratem za nesmysl, jenže Filip už svou šanci nepustil. V říjnu 1307 nechal pozatýkat všechny bratry na území Francie a výhružkami donutil papeže svolat inkviziční soud. Mnozí templáři se při těžkém mučení k domnělým zločinům přiznali, ale jakmile za katy s jejich nástroji zapadly dveře, vše odvolali. Soud je označil za nevinné a zmíněný výsledek uznaly všechny evropské země kromě Francie. Jenže Filip na podobné „technikálie“ nedbal. Pod pohrůžkou fyzické likvidace přinutil Svatého otce řád rozpustit a zajaté templáře v čele s velmistrem Jakubem z Molay nechal upálit. 

Veškerý majetek řádu přešel do vlastnictví špitálníků a většina bratrů také jen převlékla bílý hábit za červený. Kam se však podělo jejich bájné jmění? V jedné z inkvizičních výpovědí se lze dočíst, že se prý druhý muž v hierarchii řádu Gerard de Villiers o chystané vlně zatýkání dozvěděl. V noci předtím proto naložil poklady pařížského templu na hřbety padesáti koní a proklouzl s nimi do přístavu La Rochelle, odkud pak zmizel i s osmnácti loděmi neznámo kam. 

Hody pro záhadology

Lidová představivost se samozřejmě hemží obrazy naplněných pokladnic, které templáři ukryli. Pravda však zní, že cennosti a zlato tvořily jen zlomek řádového majetku a zabavili je světští vládci, na jejichž území se dané komendy nacházely. Skutečným měřítkem bohatství byla ve středověku půda, kterou templáři drželi v ohromném množství. Nicméně prostý přepis vlastnických práv v zemských deskách podráždí fantazii jen velmi málo. Záhadologové tak neustále přicházejí s novými teoriemi, kam se mohly templářské poklady ztratit. 

Jako stébla se chytili i senzačního odhalení, jež loni proběhlo především britskými bulvárními médii. Soukromý sběratel Hamilton White spojil síly s milionářem Carlem Cooksonem a tvrdí, že během poslední dekády dokázal vypátrat a shromáždit templářský poklad, který by na dnešním trhu se starožitnostmi vynesl v přepočtu až tři miliardy korun. Obsáhlá sbírka se měla znovu dostat na světlo v roce 1960 při vykopávkách v portugalském sídle řádu, ovšem tehdejší nálezci ji prý po částech rozprodali. 

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

White a Cookson o svém snažení dokonce natočili televizní sérii, v níž vystupují jako „Indiana Jonesové“ reálného světa. Ze zveřejněných snímků je však zjevné, že sběratel neshromáždil kupy mincí a drahých kamenů, ale zcela běžné kousky – poháry, meče a helmy. Aby se ovšem novinka dobře prodávala, označil pohár za legendární svatý grál a meč za osobní zbraň posledního velmistra. Je tedy pravděpodobné, že cennější templářské „poklady“ už se nikdy najít nepodaří.

Ačkoliv se o tom příliš nemluví, o zápis na seznam světového dědictví mohou památky, přírodní rezervace či historické části měst také přijít. V minulosti zmíněná nemilá událost postihla Labské údolí v Drážďanech a Útočiště přímorožce arabského v Ománu. K vyřazení obvykle dochází na základě rozhodnutí komise UNESCO a aktuálně zasáhlo také britský Liverpool.

TIP: Podaří se zachránit téměř nezničitelnou Irbílskou citadelu?

Přístavní město, které proslavili i legendární Beatles, zařadili komisaři na seznam ohrožených památek již v roce 2012 kvůli tamnímu revitalizačnímu plánu. Vedení metropole tak mělo dvě možnosti: Buď s renovací navzdory varováním pokračovat, čímž by v oblasti mimo jiné klesla nezaměstnanost, nebo si místo na výjimečné listině uchovat. Radnice zvolila první variantu, a rada tak Liverpool letos v červenci ze seznamu UNESCO vyškrtla. Starostka Joanne Andersonová následně prohlásila, že bude hledat cestu, jak se proti rozhodnutí odvolat…

Nejvyšší teplota v kosmu

Teplota je jedním z parametrů charakterizujících vesmír jako celek během jeho dosavadního vývoje od okamžiku zrodu (velký třesk) před 13,7 miliardy let. Kosmos byl v době vzniku nesmírně hustý a mimořádně horký. Jeho tehdejší teplota se odhaduje na 10³² stupňů (což je číslo obsahující 32 nul). Následně teplota vesmíru klesala.

V roce 1965 bylo objeveno tzv. reliktní (zbytkové) záření, které pochází z období na konci velkého třesku. Zhruba 379 tisíc let po vzniku vesmíru totiž došlo k oddělení záření od látky. V té době mělo toto záření teplotu asi 3 000 kelvinů. V důsledku rozpínání vesmíru klesla jeho teplota až na současných 2,726 kelvinů, tj. na −270,274 °C. O dosud nejpřesnější změření teploty reliktního záření se zasloužila družice WMAP.

Nejstudenější místo ve vesmíru

Hubbleův vesmírný dalekohled pozoroval mladou mlhovinu zvanou Bumerang, která se nachází ve vzdálenosti pět tisíc světelných let od Země. Na obloze se promítá do souhvězdí Kentaura. Uprostřed mlhoviny je neobvyklá hvězda vyvrhující do okolního prostoru obrovské množství plynu neuvěřitelně vysokou rychlostí 590 000 km/h. Materiál je vyvrhován v podobě dvou protisměrných výtrysků – každý má délku téměř jednoho světelného roku. Hvězda ztrácí každým rokem asi jednu tisícinu hmotnosti Slunce.

Jak se plyn od hvězdy vzdaluje a zvětšuje svůj objem, snižuje se extrémně jeho teplota na −272 °C, tedy pouze jeden stupeň nad absolutní nulou. Mlhovina Boomerang se tak stala nejchladnějším známým místem v celém vesmíru.

Nejchladnější hvězdy

Astronomům se podařilo objevit šest hnědých trpaslíků spektrální třídy Y. Objekty tohoto typu jsou nejchladnějšími příslušníky rodiny hnědých trpaslíků, o kterých se někdy hovoří jako o „nepodařených“ hvězdách. Mají malou hmotnost na to, aby se v jejich nitru zažehly termojaderné reakce, a tudíž nemohou spalovat vodík jako například naše Slunce.

Astronomická družice WISE odhalila existenci celkem sta nových, dosud neznámých hnědých trpaslíků, z nichž šest bylo klasifikováno jako nejstudenější typ Y. Jeden z těchto trpaslíků s názvem WISE 1828+2650 je považován za nejstudenějšího hnědého trpaslíka vůbec s odhadovanou teplotou nižší, než je pokojová teplota (tj. méně než 25 °C).

Nejteplejší hvězdy

Nejteplejší známou „normální“ hvězdou je HD 93129 A (v souhvězdí Lodní kýl). Její teplota byla odhadnuta na 45 tisíc kelvinů. Jedná se o nejsvítivější hvězdu v naší Galaxii. Avšak centrální hvězda v planetární mlhovině NGC 2440 (v souhvězdí Lodní záď) je vůbec nejteplejší hvězdou, jaká byla dosud pozorována.

Planetární mlhovina vznikne v případě, kdy Slunci podobná hvězda odvrhne vnější atmosféru a odhalí tak své hvězdné jádro. A právě toto „nahé“ jádro hvězdy HD 62166 ve zmíněné planetární mlhovině je nejteplejší známou hvězdou, jejíž povrchová teplota dosahuje 200 tisíc kelvinů. Podobnou teplotu má zřejmě i bílý trpaslík KPD 0005+5106. Nachází se v kulové hvězdokupě M 4, vzdálené od Země 7 200 světelných let.

Teplotní rekordy na Zemi

Za období, kdy se provádějí měření teplot na vybraných místech zemského povrchu, byla nejvyšší teplota +57,8 °C naměřena 13. září 1922 v oblasti libyjského města El Azizia a 11. srpna 1933 v San Luis Potosi v Mexiku. V důsledku zjištěných nesrovnalostí byl však tento rekord zpochybněn a za nejvyšší teplotu je nyní považováno měření z 10. července 1913, kdy bylo v kalifornském Údolí smrti naměřeno 56,7 °C. Naopak nejnižší teplota byla nepřekvapivě naměřena na Antarktidě. V roce 2016 tam satelit zaznamenal povrchovou teplotu 110,9 °C pod nulou. To je o víc než 20 °C silnější mráz, než byl naměřen ve vzduchu (−89,2 °C) rovněž na Antarktidě v roce 1983.

Podle satelitních měření je nejteplejším místem na Zemi poušť Lút na území východního Íránu, kde teplota vystupuje i přes 70 °C. Chybí zde však meteorologické stanice, které by údaje potvrdily.

V České republice se nejdéle měří teploty v pražském Klementinu, a to od roku 1775. Nový český teplotní rekord však byl naměřen 20. srpna 2012 v Dobřichovicích v okrese Praha-západ. Teplota se zde vyšplhala na hodnotu 40,4 °C, čímž byl o dvě desetiny stupně překonán rekord naměřený 27. 7. 1983 v Uhříněvsi u Prahy. Naopak nejnižší teplota byla zaznamenána 11. února 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic: −42,2 °C. Jedná se o teploty měřené ve stínu, ve výšce dva metry nad zemským povrchem.

Image

Čtěte také

Proč je vesmír tak chladný?

Neohrabaný, pomalý, ale velmi statečný velitel Boris Petrovič Šeremetěv plnil rozkazy Petra I. a nikoho nešetřil, například po okupaci severního Livonska hlásil: „Všemocný Bůh a Nejsvětější Bohorodička splnili tvé přání: vše jsme vyplenili a zpustošili, takže v této zemi již ke zničení nic nezůstalo.“ V roce 1703 byl na dobytém území založen Petrohrad a o rok později byla bez větších potíží dobyta Narva.

Petr I. věděl, že švédský král si nenechá ujít příležitost a vytáhne proti Rusku. Jenže Karel XII. udělal velkou chybu, když čekal až do léta 1707, aby se ze Slezska vydal s 44 000 muži na východ. Petr jeho počínání komentoval: „Můj oddaný přítel chce hrát úlohu Alexandra, ale ve mně Daria nenajde.“ Šlo o asociaci na Alexandra Velikého a jeho úspěšné obsazení perské říše. Karel XII. patří spolu s Napoleonem Bonapartem a Adolfem Hitlerem k dobyvatelům, které na širých ruských pláních opustilo válečné štěstí.   

Car byl na severské válečníky připraven, disponoval 80 000 disciplinovanými a vycvičenými vojáky, skvělým dělostřelectvem, silným jezdectvem a velkým počtem neregulérních jednotek. Naopak většina zasvěcených Evropanů neměla nejmenší pochybnosti, že „Moskovité“ budou poraženi. Pro švédský úspěch hovořilo dobře vycvičené a početné vojsko, vojevůdcovský talent sedmadvacetiletého krále, spojenectví s Polskem i zrada ukrajinského hejtmana Ivana Stepanovyče Mazepy. Carova sestra jeho rozhodnutí komentovala slovy: „Naši nejlepší přátelé nás nenávidí nejvíce, poněvadž trpí nejbolestněji našimi slabostmi a nejlépe znají nedostatky našich ctností.“

Ruské tažení

Švédský král musel nechat část svých jednotek v neklidném Polsku, aby měl krytá záda, a na ruské území vstoupil s 35 000 vojáky. Táhl sice na Moskvu, ale musel se potýkat se značnými zásobovacími obtížemi a epidemií úplavice, proti které pomáhali, jak se tehdy říkalo, jen tři doktoři: vodka, česnek a smrt.

Z Livonska král povolal šestnáctitisícový sbor generála Adama Ludwiga Lewenhaupta, aby posílil oslabenou hlavní armádu a přivezl potraviny, děla a munici. Místo aby mu král vyrazil vstříc ke Smolensku, obrátil se na jih a táhl na Ukrajinu. Toho využil Petr I. a 9. října (28. září) 1708 porazil Lewenhauptovu armádu u vesnice Lesné. Generál zachránil pouze polovinu svých mužů, které přivedl ke králi. Ze zásobovacích vozů mu nezbyl ani jeden.

Petrova armáda se rozmístila tak, aby bránila nepříteli táhnout na Moskvu a neustále doplňovala své stavy. Naopak Švédové již nemohli doufat v žádné posily a pro záporožské kozáky, kteří se k nim chtěli připojit, neměli zbraně. Ke všemu udeřila krutá zima, jakou nikdo už dlouho nepamatoval. Většina švédských koní zmrzla a ti, co přežili, utáhli jen čtyři děla.

Karel XII. chtěl Petrovi vnutit rozhodující bitvu, ale bez úspěchu. Na jaře tedy vytáhl k opevněnému ukrajinskému městečku Poltava, které se mu ovšem bez dělostřelectva nepodařilo dobýt. Car začal své jednotky k Poltavě stahovat také, povolal i Kalmyky a věrné kozáky, až měl šestinásobnou převahu. Respekt ze švédských bojovníků přesto stále působil, takže se Petr I. odhodlal ke generální bitvě až dva měsíce poté, co nechal důkladně opevnit i své polní tábory.

Triumf u Poltavy

Švédský král potřeboval dobýt Poltavu, aby mohl svést rozhodující bitvu, a získat tak pevnost, v níž by vyčkal na tureckou a polskou pomoc. V předvečer střetu car objel všechny pluky a pateticky je vyzval k boji za Rusko a jeho blaho. Bitva začala ráno 7. července (27. června) 1709, když Švédové zaútočili na opevnění a car posléze přikázal jízdě, aby udeřila podél opevnění. To však velitel jízdy odmítl splnit, jelikož se obával, aby nepřítel této akce nevyužil k vlastnímu jezdeckému útoku, a požádal o posily. Car mu ale pěchotu neposlal, naopak ho nahradil jiným velitelem, načež jízda splnila carův rozkaz.

Poté Petr I. nechal vyvést armádu z tábora a přešel od pasivní taktiky k ofenzivní. Během nového útoku ruské řady na levém křídle zakolísaly a car se osobně vrhl v čele druhého praporu Novgorodského pluku do víru boje. Jedna kulka mu prolétla kloboukem, ale car nebyl zraněn. Švédská pěchota na levém křídle nevydržela ruský nápor, její ústup odkryl švédský střed a nový ruský útok dokonal zkázu ve švédských řadách. Karel XII. pochopil, že bitvu prohrál, a opustil bojiště. Na švédské straně padlo 9 200  mužů, zatímco Rusové přišli o 1 340 vojáků.

Výsledek bitvy, kterou později opěvoval Alexandr Sergejevič Puškin, změnil mocenskou situaci v Evropě, jelikož se převaha ze severu kontinentu přesunula na Rusko. Švédové se z porážky již nevzpamatovali a v roce 1721 byli nuceni podepsat mír, kterým Rusku postoupili Livonsko, Estonsko, Ingrii, západní Karélii a ostrovy Dagö a Ösel v Rižském zálivu. Po téměř jednom století válek přišlo Švédsko o své velmocenské postavení a spolu s Dánskem a Polskem se definitivně přiřadilo k druhořadým mocnostem. Vyvrcholením ruských oslav uzavření míru bylo zasedání Senátu a Svatého synodu, na němž car získal titul „Otec vlasti, všeruský imperátor, Petr Veliký“.

Nepokoření Turci

Petr Veliký se sice radoval z triumfu u Poltavy, ale nesměl usnout na vavřínech. Karel XII. se totiž zachránil před ruskými jezdci, kteří se ho snažili zajmout, díky tomu, že uprchl na turecké území. Usadil se u sultánova dvora a vytrvale ho štval proti Rusům. Jako kapající voda nakonec vyhloubí kámen, tak i král dosáhl svého. V listopadu 1710 zatkli Turci ruského vyslance a vyhlásili carovi válku.

Čtyřicetitisícová ruská armáda, kterou vedl sám panovník, pronikla do Moldavska, kde ji však v červenci 1711 obklíčili Turci u řeky Prutu. Tehdy sebrala carova manželka Kateřina Alexejevna šperky a cennosti, které si vzala s sebou, obešla tábor, kde posbírala všechny peníze, skvosty i drahocennější nádobí, na něž majitelům vystavila stvrzenky se závazkem, že jim po návratu do Moskvy vše splatí. Když měla pohromadě značný poklad, odeslala jej po vicekancléři k velkovezíru Ali pašovi. Toho zlato a drahé kamení natolik oslnily, že s Rusy vyjednal mírovou smlouvu. Rusko se zavázalo vrátit Azov, zbořit několik pevností, stáhnout vojska z Polska a přestat se vměšovat do polských záležitostí. Car i se svou armádou se ocitli v bezpečí a stáhli se do vnitrozemí.

Armáda pohltila stát

Poslední tažení, kterého se Petr I. zúčastnil, byla válka s oslabenou Persií. Car nemínil dopustit, aby se území kolem Kaspického moře zmocnila Osmanská říše, proto je preventivně obsadil sám. Operace v roce 1723 řídil z Astrachaně. Po návratu do Petrohradu se cítil velmi unavený a krátce poté, 8. února (28. ledna) 1725, Petr Veliký zemřel na následky prochlazení po pádu do ledové vody při inspekci stavby Ladožského kanálu. Doplatil nejen na nepohodlí během vojenských tažení, ale i na svůj nevázaný život, kdy přepínal své síly, nešetřil se a neustále nezřízeně pil. Představa cara jako svalnatého bohatýra překypujícího energií a zdravím se zrodila až ve 20. století na základě historických filmů.

TIP: Dámská revoluce v Rusku aneb Jak se Kateřina stala Velikou

Zatímco Petrovi předchůdci vládli jako „zjevení Boží“, za jeho vlády jakoby Bůh sestoupil na zem, oblékl uniformu a stal se imperátorem. Později slavjanofilové prohlašovali, že „stará Rus byla chrámem, nové Rusko se změnilo v kasárna“. Petr I. byl prvním evropským panovníkem, který nosil pouze uniformu. Jeho nástupci v této tradici pokračovali, vyžívali se ve vojenských přehlídkách. Armáda a námořnictvo se staly nejprestižnějšími institucemi carského Ruska.

V centrálních Andách středního Peru se nad terasovitými políčky místních indiánů tyčí pohoří Cordillera Blanca („Bílé Kordillery“), jihoamerický ráj horolezců a milovníků vysokých hor. Jsme necelých 10 stupňů na jih od rovníku a díky nejvyšší hoře Huascarán (6 768 metrů) se nyní nacházíme v nejvyšším tropickém pohoří světa. 

Nepostradatelná voda z ledovců

Peruánské velehory zkrášluje celá řada ledovcových jezer. Jde o desítky vodních ploch a při pohledu na ně se člověku tají dech. Největším a možná i nejkrásněji situovaným z nich je Laguna Parón. Toto jezero leží ve výšce 4 200 metrů nad mořem a ze tří stran je lemováno dramaticky zaledněnými horami, včetně šestitisícovky Huandoy (6 395 metrů) nebo strmé špice Artesonraju (6 025 metrů). Jezero zahrazené ledovcovou morénou bočního ledovce masivu Huandoy měří na délku téměř čtyři kilometry. Jeho voda je mléčně kalná až tyrkysově modrá v závislosti na síle větru a úhlu slunečních paprsků. 

Barva hladiny kontrastuje s písčitými břehy jezera, které vznikly při umělém upuštění podzemním kanálem. Tehdy hladina klesla přibližně o 15 metrů. Proč k takovému opatření Peruánci přistoupili? Horské ledovce totiž tají, vody přibývá a hrozí naplnění jezer a protržení jejich hrází, což může způsobit ničivou povodeň v údolí. Prevencí před průvaly zdejších jezer je právě jejich upouštění nebo stavba betonových přepadů (jaké známe z našich přehrad či jezů).

Peruánské velehory jsou nenahraditelnou zásobárnou pitné vody, jak pro obyvatele přímo pod horami, tak i pro pobřežní pouštní regiony. Malé horské ledovce v tropech ale tají a zmenšují se. S úbytkem vody z ledovců by Peru mělo (nebo už má) zaděláno na značný problém. Jak bude v budoucnu zásobovat vodou vesnice a města včetně osmimiliónového hlavního města Lima, které je po egyptské Káhiře druhým největším městem nacházejícím se ve vyprahlé poušti? 

Přes sedla a kolem jezer

Hlavní horská sezóna připadá v Peru na jihoamerickou zimu, tedy naše léto (červen až září). Teploty v horách jsou i přesto v noci snesitelné, mrzne jen lehce pod nulou. Většina horských poutníků se v tuto dobu vydává na krátký populární trek Santa Cruz. My však balíme zásoby na týdenní přechod pohoří od západu k východu, který je znám pod názvem Alpamayo Base Camp Trek. Čeká nás pět horských sedel, jezera, ledovce, horské štíty. Trek navíc začíná i končí u horkých pramenů. Bílá zaledněná pyramida hory Alpamayo (5 947 metrů) je označována za „nejkrásnější horu světa“, ale nám během devítidenní túry nejvíc imponoval mohutný masiv Santa Cruz (6 250 metrů), posazený nad namodralým jezerem Yuraqcocha. 

Cestou zpět přes hory vyskakujeme z autobusu pod sedlem Llanganuco, přes které se divokými serpentinami kroutí silnice do výšky téměř 4 800 metrů. Naším cílem je jezero s „matematickým“ názvem 69. Leží sice ve výšce 4 600 metrů, ale je snadno dostupné, a proto se sem často vydávají výletníci z „turistické základny“ v městě Huaráz. Bez dobré aklimatizace si tady člověk ale i tak sáhne na dno a ani koka mu nepomůže. Čaj z lístků této tradiční indiánské byliny jinak velmi účinně pomáhá překonávat problémy spojené s vysokou nadmořskou výškou. Navíc odbourává i pocit únavy a hladu, což je do vysokých hor ideální kombinace. 

Rok osudové katastrofy

Při se sestupu od Laguny 69 máme před sebou jako na dlani severní stěnu Huascaránu. Právě tady došlo v květnu 1970 k velké československé tragédii. Skupina 14 horolezců si postavila základní tábor na břehu jezera Llanganuco. Došlo k silnému zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy stupnice, a proto se utrhla část severní stěny Huascaránu. Masa ledu a kamení dopadla jako kladivo přímo na tábor s československými horolezci z nichž bohužel nikdo nepřežil.

Převážně liberečtí horolezci před odjezdem do Peru ještě projeli tehdy začínající závod Jizerská padesátka, která je dodnes připomínkou těch, kteří závod spoluzakládali. Na jejich počest se vlastně jezdí dodnes a nese přídomek Memoriál Expedice Peru 70. S výpravou tragicky odešel i světově uznávaný horský fotograf Vilém Heckel.

Na místě tragédie dnes stojí památník věnovaný českým lezcům. Absurdní na celém neštěstí je fakt, že skupina měla původně namířeno na Aljašku. Tam jim ale nakonec nebylo dovoleno odjet a osudové Peru si vybrali jako náhradní cíl.

Naši horolezci ovšem nebyli zdaleka jedinými oběťmi přírodní pohromy. Směs materiálu (v Peru se nazývá aluvión) nabírala na síle a obří proud suti pohřbil celé město Yungay ležící přímo pod masivem Huascaránu. Až 20 000 obětí je dodnes zasypáno několika metry sedimentů. Zemětřesení zničilo i velkou část měst Huaráz, které pak bylo na stejném místě vystavěno do dnešní podoby. Peruánské zemětřesení roku 1970 patřilo mezi největší novodobé světové přírodní katastrofy a způsobilo smrt celkem 70 000 lidí.

Mořské dno a horko v mrazu

„Cordillera Huayhuash je nejkrásnější pohoří na světě!“ líčí s nostalgií statný Argentinec, bývalý horský průvodce. Z dálky vypadá rozeklaný hřeben Huayhuash jako velká dřevorubecká pila a jeho strmé zaledněné štíty jsou ze všech stran lemovány ledovcovými jezery. Stoupáme, klesáme, funíme, odpočíváme. V následujících jedenácti dnech máme v plánu obejít celý Huayhuash dokola. Je to asi sto třicet kilometrů přes devět vysokohorských sedel s výškou mezi 4 600 až 5 000 metrů.

Na cestě nacházíme v tenké vrstvě černých vápenců plné hrsti amonitů a různých zkamenělin. Mocná síla geologických procesů vyzvedla zkameněliny z bývalého mořského dna více než pět tisíc metrů nad mořskou hladinu. I samotná hora Yerupajá, která je vysoká 6 617 metrů a nám se zrcadlí v jezeru Carhuacocha, je tvořena mořskými vápenci. Yerupajá je po Huascaránu druhou nejvyšší horou v Peru. Východní strana pohoří, kde se nyní nacházíme, je nejdivočejší a nejrozeklanější. Štíty s mohutnými ledovci jsou téměř na dosah, lidí zde žije pomálu. Málokdy klesneme pod 4 000 metrů, což je i pro pastevce hodně vysoko. 

Pátý den treku přicházíme k horkým pramenům. Vroucí bazén ve výšce 4 350 metrů působí jako halucinace. Vždyť v noci i nad ránem mrzne. Rychle shazujeme péřové bundy, kalhoty a hurá do vody! V kontrastu s okolním mrazem si připadáme jako v ráji. Balzám na unavená těla. Vychází slunce, kolem nás leží jinovatka a nám je horko. 

Místo Pádu do ticha

„Je mi 70 let a tady žiju celý život. Dneska už pršet nebude,“ říká usměvavý děda, který společně se štěkajícím psem hlídá asi stovku ovcí. Jeho předpověď se naplnila poněkud jinak, než možná i on sám věřil, protože do hodiny začíná sněžit. Stoupáme do sedla San Antonio a za ní výhled jako z letadla. Vidíme samé srdce velehor! Rozeklaný Huayhuash, tyrkysové jezero Juraucocha a popraskané ledovce. Cesta dolů je na hranici schůdnosti, v některých úsecích i za ní.

Přicházíme na místa, kde se odehrál další neuvěřitelný lidský příběh. Psal se rok 1985 a dva angličtí mladíci, Joe Simpson a Simon Yates právě vylezli mohutnou západní stěnu hory Siula Grande (6 344 metrů). Při sestupu za špatného počasí si Joe zlomil nohu. Jeho přítel jej velmi složitě dopravoval dolů, ale Joe mu za velmi dramatických okolností sjel do hluboké ledovcové trhliny. Po hodinách snažení a sám na pokraji vyčerpání jej měl Simon za mrtvého a vrátil se do základního tábora. Nicméně Joe byl stále naživu!

Touha po přežití hnala těžce zraněného horolezce, hladového, zmrzlého a totálně dehydrovaného, stále dopředu. Na pokraji smrti po třech dnech překonal zhruba osmikilometrovou vzdálenost a připlazil se zpět do základního tábora. Svého zdrceného přítele zastihl jen pár hodin před jeho plánovaným odchodem z tábora. Příběh je dnes znám také díky filmovému zpracování biografické knihy pod názvem Pád do ticha. 

Představujeme si drama, od nějž uběhlo už více než 35 let, a pozorujeme při tom mohutné kondory, kteří nám krouží nad hlavami. Ze svého ptačího nadhledu mají Cordilleru Huayhuash jako na dlani, vždyť je to pohoří opravdu malé rozlohou. Přitom ale jde o jedny z nejkrásnějších velehor světa, které společně s pohořím Cordillera Blanca tvořilo kulisy obrovských lidských dramat. Tato místa jsou velká nejen neskutečnou krásou, ale také bohatstvím příběhů z minulosti.

Tichý, nenápadný muž, tak popsali kolegové člověka, který nesmazatelně zasáhl do boje s tuberkulózou po celém světě – Čecha, který byl horkým kandidátem na udělení Nobelovy ceny, ale zemřel dřív, než ji mohl dostat. Letos uplyne 100 let od narození lékaře Karla Stýbla. Česká pošta tohoto vynikajícího vědce připomene speciální známkou. Shodou okolností je to i 100 let od prvního podání vakcíny proti tuberkulóze.

Český bojovník s tuberkulózou

„Karel Stýblo do léčby tuberkulózy zasáhl v celosvětovém měřítku. Od roku 1968 působil v Haagu a v 70. letech dokázal, že přímo kontrolovanou kombinovanou léčbou lze ovlivnit výskyt tuberkulózy a snižovat jej i ve velmi postižených zemích. Zavedl systém DOTS (directly observed treatment short course), který se celosvětové využívá v léčbě nemoci dodnes. O tomto muži, který se narodil v Čechách a naprosto zásadně ovlivnil boj proti tuberkulóze po celém světě se mluví málo a vydání známky k jeho výročí je o to významnější,“ říká předsedkyně České pneumologické a ftizeologické společnosti prof. MUDr. Martina Koziar Vašáková, Ph.D.

Na světovém poli lékaře Karla Stýbla experti docenili. Světová zdravotnická organizace jej navrhla na Nobelovu cenu, které se bohužel nedožil. Za svůj úspěšný boj proti tuberkulóze v nevyvinutých zemích ale získal prestižní cenu Roberta Kocha.

Vydání známky Českou poštou je pro pneumology důležité také v připomínce významu jejich oboru. „Tuberkulózu se nedaří a zřejmě i nikdy nepodaří vymýtit vzhledem k tomu, že je infikována asi čtvrtina světové populace, především v méně rozvinutých zemích, kde navíc narůstá odolnost proti antituberkulotikům. Reálně tak hrozí, že po světě budou kolovat kmeny, které jsou rezistentní na všechny dostupné léky,“ uvádí předseda České aliance proti chronickým respiračním onemocněním doc. MUDr. Milan Sova, Ph.D.

Spojení výročí dr. Stýbla s výročím BCG vakcíny na poštovní známce bylo dle plicních lékařů nasnadě. Vakcína měla podle docenta Sovy svůj největší význam především v minulosti, kdy pomohla snížit počet případů TBC především u závažných případů jako je například bacilární meningitida u dětí. „Její aktuální význam v rozvinutém světě je podstatně menší, proto se u nás už plošně neočkuje,“ doplňuje pneumolog.

Česká republika má díky pečlivosti plicních lékařů nízké počty nemocných – loni se dostala poprvé pod 400 případů za rok. Podle MUDr. Jiřího Wallenfelse, vedoucího Národní jednotky dohledu nad tuberkulózou FN Bulovka, loni klesl výskyt tuberkulózy celosvětově, vliv na to měla, jako u řady jiných respiračních infekčních nemocí, protiepidemická koronavirová opatření či omezení agenturních pracovníků, kteří přijíždějí do vyspělých zemí za prací. „Ti bývají kvůli nedostatečným zdravotním kontrolám při příjezdu do republiky relativně častým zdrojem nákazy. Loňská čísla do jisté míry mohla deformovat i zahlcenost hygien a lékařů, kteří případy tuberkulózy do registru hlásí. Nicméně poprvé klesl počet případů tuberkulózy na 100 000 obyvatel za rok pod čtyři,“ říká MUDr. Wallenfels.