Nově objevená černá díra byla nalezena ve hvězdokupě NGC 1850, kterou tvoří několik tisíc hvězd a leží ve vzdálenosti zhruba 160 tisíc světelných let od nás v malé sousední galaxii – Velkém Magellanově oblaku. 

Černá díra ukrytá ve hvězdokupě

„Podobně jako Sherlock Holmes sledující skupinu zločinců na základě chyb, kterých se dopustili, i my prohlížíme každou jednotlivou hvězdu v této kupě s ‚lupou‘ v ruce a snažíme se najít důkazy přítomnosti černých děr, aniž bychom je přímo spatřili,“ říká vedoucí výzkumu Sara Saracino z britského astrofyzikálního ústavu. „Uvedené výsledky sice ‚usvědčují‘ pouze jednoho z hledaných ‚pachatelů‘, ale když odhalíte jednoho, jste na dobré cestě najít další, dokonce i v jiných hvězdokupách.“ 

Ukázalo se, že první ‚usvědčený podezřelý‘ je objekt asi 11× hmotnější než Slunce. Nezpochybnitelným důkazem se pro vědce stalo jeho gravitační působení na hvězdu o hmotnosti pěti Sluncí, která kolem něj obíhá.

Astronomové již v minulosti zaznamenali takto malé černé díry ‚hvězdné hmotnosti‘ i v cizích galaxiích. To však bylo na základě sledování rentgenového záření, které emituje hmota padající do černé díry, nebo prostřednictvím gravitačních vln vznikajících při vzájemné kolizi černých děr (nebo černé díry a neutronové hvězdy). 

Většina černých děr hvězdné hmotnosti však o sobě nedává vědět rentgenovým zářením ani gravitačními vlnami. „Naprostou většinu těchto objektů je možné odhalit pouze dynamicky,“ říká další člen vědeckého týmu Stefan Dreizler. „Když černá díra tvoří systém s obyčejnou hvězdou, vzájemně ovlivňují svůj oběžný pohyb a takové soustavy můžeme nalézt našimi sofistikovanými přístroji.“ 

Dynamická metoda, kterou použila Sara Saracino a její tým, by mohla astronomům umožnit nalezení mnohem většího počtu černých děr a pomoci tak rozkrýt řadu jejich tajemství. „Každá jednotlivá detekce, která se nám podaří, bude důležitá pro naše chápání hvězdokup a černých děr v nich,“ upozorňuje spoluautor studie Mark Gieles z Barcelonské univerzity.

Objev v NGC 1850 představuje první případ, kdy se podařilo černou díru najít v takto mladé hvězdokupě (která je stará pouze asi 100 milionů let, což je v astronomických měřítkách času jen okamžik). Použitím této dynamické metody při pozorování podobných kup by mohla být nalezena řada mladých černých děr, což dále umožní získat nové informace o jejich vývoji. Srovnáním s většími exempláři ve starších hvězdokupách by astronomové rádi zjistili, jakým způsobem tyto objekty ‚rostou‘ prostřednictvím pohlcování hvězd nebo vzájemným spojováním. Zkoumání demografie černých děr ve hvězdokupách také dále zlepší naše chápání původu zdrojů gravitačních vln.

Že fyzická aktivita ovlivňuje naše duševní zdraví, víme už dlouho. Vědci například zjistili, že existuje úzká spojitost mezi cvičením a zmírňováním deprese. Nově se tým švédských odborníků rozhodl ověřit, zda má fyzická aktivita vliv i na úzkost. 

Pro svůj výzkum si vědci vybrali poměrně velký vzorek 286 pacientů s úzkostnou poruchou. Jejich studie je tak jednou z největších svého druhu. Dobrovolníky si badatelé rozdělili do dvou skupin – část z nich čekal 12 týdnů dlouhý, středně obtížný cvičební program, druhou část intenzivní plán. V obou případech šlo o tři tréninky o délce 60 minut týdně.

Cvičením k duševní pohodě

Tréninky vedli specialisté, kteří dohlíželi na to, aby se srdeční rytmus pacientů ve skupině se středně obtížným tréninkem dostal na 60% maximální zátěže a ve skupině s namáhavým tréninkem na 75% maximální zátěže. Srdeční rytmus účastníků přitom během cvičení hlídaly přístroje.

TIP: Australští vědci zjistili, proč cvičení zpomaluje růst nádorů

U většiny pacientů, kteří se účastnili tohoto experimentu, došlo ke zlepšení stavu a k potlačení jejich úzkostných stavů. Zároveň byl ale patrný rozdíl mezi zmíněnými skupinami – u pacientů s namáhavým tréninkem došlo k podstatně většímu zlepšení. Podle vedoucí výzkumu Malin Henrikssonové z univerzity v Göteborgu je zřejmé, že cvičení má na pacienty s úzkostnou poruchou příznivý vliv. Zároveň podle ní platí, že čím častěji a intenzivněji tito lidé cvičí, tím je jejich stav lepší. Zdá se tedy, že okřídlené „sportem ku zdraví“ zde platí beze zbytku.

Komba jižní (Galago moholi) je drobný primát z čeledi kombovitých (Galagonidae). Dorůstá délky 14–17 centimetrů a ocas přidává dalších 11 až 28 centimetrů. Samci jsou asi o 10 % těžší (mezi 160 a 255 gramy) než samice. Komby mají nesmírně velké oči, které jim pomáhají při hledání potravy během nočních výprav. Rovněž sluch mají pozoruhodný, jak naznačují obrovské uši, které jsou v poměru k velikosti těla největší mezi všemi primáty. Tato zvířata navíc dokážou s ušima nezávisle pohybovat, podobně jako kočky. 

Živí se hmyzem, především motýly, můrami a brouky, a také pryskyřicí ze stromů. Pryskyřice tvoří velkou část jejich potravy a nejdůležitější jsou pro ně z tohoto hlediska stromy akácie dlouhotrnné (Acacia karroo), akácie zkroucené (Acacia tortilis) a akácie arabské (Acacia nilotica). 

TIP: Nepatrný nártoun filipínský: Nejokatější stvoření světa

Komby žijí v malých rodinných skupinách. Vzhledem k tomu, že 70 % času, kdy jsou vzhůru, se pohybují relativně samostatně, dorozumívají se i na větší vzdálenosti hlasitým voláním. Pravděpodobnou součástí jejich pachové komunikace je zvyk umývat si končetiny vlastní močí. Toto chování bylo pozorováno zejména u dominantních samců. Není ale vyloučeno, že si komby jen vlhčí tlapky, aby se lépe udržely na větvích stromů.

Ruský rodinný park Kudykina Gora na okraji obce Kamenka (zhruba 100 kilometrů severně od Voroněže) je oblíbenou turistickou destinací. Za svůj věhlas vděčí park především jednomu exponátu – soše Zmeje Goryniše, realistickému a děsivě vyhlížejícímu ztvárnění bájného draka, známého z mnoha ruských a slovanských příběhů a legend. Impozantní socha, kterou ze železa a betonu vytvořil ukrajinský sochař Vladimir Kolesnikov, je vysoká zhruba 15 metrů, chrlí oheň a kouř a vydává divoký a hrůzu nahánějící řev.

Zmej Goryniš, nebo též Zmej (Zmaj nebo Zmij) představoval ve slovanském náboženství a mytologii dračího či hadího protivníka vládce Peruna. Někteří ruští jazykovědci jej ztotožňují s Velesem – patrně druhým nejvýznamnějším všeslovanským bohem.

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Nejpůsobivějším představením kudykinského draka je show, během které ze svých tří tlam chrlí oheň a kouř a vydává divoký řev. Spatřit rozzuřeného Zmeje se však nepoštěstí každému – zmíněná show je v rodinném parku Kudykina Gora k vidění vždy jen s končícím dnem a příchodem soumraku o víkendech a během státních svátků.

Benátské sklo se vyrábělo z křemičitého písku a popele ze solnomilných rostlin, který se dovážel z Levanty. Tato podstatná složka obsahovala sodu snižující tavný bod písku na zhruba 1 100 °C a příměs vápníku směs chemicky stabilizovala. Sklo založené na sodné receptuře bylo měkké, dobře tvárné a většinou téměř bezbarvé. Oblíbené modré zabarvení mu dodávaly oxidy mědi a železa, kdežto do hnědofialova ho barvil oxid manganu. 

Skleněný luxus

Do střední Evropy se benátské sklo dostávalo od počátku 13. století. Na Moravu a na území dnešního Slovenska putovalo uherskými rovinami obcházejícími Alpy. Nálezů z tehdejší doby není mnoho, dominují ty z bohatých královských měst Prahy či Brna.

Příznivá geopolitická situace a orientace posledních Přemyslovců na rakouská území a Uhry obchod s benátským zbožím posílila. Významnou roli hrálo také bohatství českého království plynoucí z těžby stříbrných rud a barevných kovů. Až devadesát procent benátských mincí bylo ve 13. století raženo ze stříbra z českých zemí! K dobrým prodejům za Alpy přispěla i postupující německá kolonizace spojená se vzestupem měst. Po nástupu Lucemburků počátkem 14. století se však těžiště zájmů posunulo na západ, což ovlivnilo i obchodní strategie kupců. Import z Benátek za Karla IV. a Václava IV. slábnul a v době husitských válek zcela ustal.

Benátské sklo se znovu objevuje až v době, kdy se Morava v osmdesátých letech 15. století dostala pod vládu Matyáše Korvína, který byl ctitelem italské renesance a benátského zboží zvláště. Tamější sklářský průmysl zažíval nový rozkvět související s objevem receptury na výrobu zcela bezbarvého skla (cristallo). Renesance přišla s novým tvarem – poháry, jejichž výzdobu tvořily barevné emaily a zlato. Písemné zprávy i hmotné nálezy dokládají velmi intenzivní dovoz především do Uher, z Moravy a rakouských zemí je známo zatím jen několik exemplářů a do Čech a německých zemí se toto sklo pravděpodobně nedováželo. Dobové malby z přelomu 15. a 16. století ukazují užívání benátských číšek také jako váziček pro květiny.

TIP: Vybroušené podnikání: Ludwig Moser dodával sklo i na císařský dvůr

Archeologové většinou nacházejí skleněné střepy, úplnější tvary jen výjimečně. Sklo bylo ve středověku drahé, a tak se i rozbité nádoby vykupovaly na trhu za slušnou cenu a jen málokdo je vyhodil do běžného odpadu. Nemalá část ceny skleněného zboží spočívala v dopravě, přičemž sebemenší poškození například jemné trubicové výlevky konvici zcela znehodnotilo, a kupci proto častěji sahaly k jednodušším tvarům. 

Obřízka je praktikována v historii lidstva už po tisíciletí. Ve starém Egyptě byla mužská obřízka běžnou součástí dospívání. Nebyla povinná, jednalo se spíš o rituál, který měl jedince zrovnoprávnit ve společnosti. Často byly důvody náboženské. Všeobecně se mělo zato, že lidská duše je bisexuální. Podobně jako egyptští bohové, kteří měli sílu obou pohlaví a na malbách jsou znázorňováni jako hermafrodité.

U mužů představovalo druhé pohlaví právě předkožka penisu. U dívek to byla část klitorisu. I ženské obřízky jsou tak zmiňovány v zápisech lékařů z dob antického Říma. Odstranění nevinného kousku kůže měl zajistit stoprocentní mužství a ženství. Obřízka měla dívkám přinést i lepší společenský status. Odlišovala je totiž od otrokyň a prostitutek. 

Mnoho odhalených mumií dokázalo napovědět, že obřízky se u chlapců konaly mezi 14. až 15. rokem života. Obřezávat se ale nechávali i starší muži. Obřezáni byli obyčejní lidé, úředníci, politici i panovníci. Obřízka byla potvrzena například i u faraonů Ramesse III. a Ramesse V. Dnes lze už jen stěží říct, jestli se tento zvyk rozšířil z Egypta do dalších zemí, nebo sem byl, i díky mnohým kočovným kmenům, „dovezen“ z jiných území. Podobné tradice se totiž prokázály i u národů v Etiopii, Fénicii nebo Malé Asii.

Naprostou součástí života mužů se ve starověku stala obřízka u židovského národa. Dodnes symbolizuje nepsanou dohodu s Bohem. Je zanesena jako jedna z povinností v Tóře a vedle každotýdenních oslav šabatu patří mezi nejpraktikovanější tradice. U muslimů je dokonce přísnou povinností.  

Záruka prestiže

S příchodem křesťanství se utlumil i zájem o obřízku. Na světlo se ale dostala další a mnohem drastičtější genitální úprava: hemikastrace nebo také semikastrace. První termín označuje amputaci jednoho varlete. Semikastrace je totéž, jen úkon provádí kastrovaný jedinec na sobě samém. Jistá forma této starověké tradice se například v Evropě udržela i v novověku. Například členové kostelních chórů či operní zpěváci si vykleštěním před mutací hlasivek udrželi „andělský hlásek“ a získali tak úctu a prestiž. V Itálii byla tato deformace genitálií postavena mimo zákon v roce 1870, papež tento zákrok zakázal až o osm let později. 

Také kmeny na území Indonésie či v oblasti Pacifiku udržují tradice obřízky už dlouhá staletí. Plnohodnotným členem společnosti nebo kmene se stává jen ten, kdo často brutální zákrok bez anestetik podstoupí. Kmen Nandiů v Keni tak odedávna upaluje předkožku žhavým uhlíkem. Tahiťané nebo Samoané též podstupují zbavení předkožky, ale nikoli za pomoci ostrého předmětu. Předkožku natahují na bambusovou hůlku, dokud sama nepraskne. V oblastech, kde se vyskytují klokani, je zase běžné rozříznutí penisu v celé jeho délce, čímž dojde k jeho zploštění. A co s tím mají společného klokani? Jejich penis je totiž obdobný. Je plochý, má dva konce a vačnatcům umožňuje až několikahodinový pohlavní styk. 

Ani ženy

Dnes velmi diskutovaným tématem je ženská obřízka. Nábožensky je často spojována s islámem. I když v Koránu se ženská obřízka nikde neuvádí a v moderní muslimské společnosti se jedná spíše o raritu, u některých národů Afriky či části Asie je tento zvyk pevně ukotvený už od dob ptolemaiovského Egypta. Zkušenosti s touto praktikou má koneckonců i křesťanství. V euro-americkém prostředí byly obřízkou léčeny „ženské poruchy“. Šlo především o dětskou masturbaci, hysterii nebo homosexualitu. A není to rozhodně nikterak dávno. Tyto zákroky vymizely až v polovině 20. století. 

I obřízka u žen či dívek není jen jednoho typu. Zatímco v některých kulturách se jedná o závažný a často nehygienický zákrok s doživotními následky, jinde se jedná spíše o symbolický rituál spojený se vsazením šperku či nanesením barvy. Opět se jedná o zvyk předávající se mezi generacemi po staletí. Oslavy spojené s přijetím dívky, mnohdy už osmileté, mezi rovnocenné ženy konkrétní společnosti jsou detailně vylíčeny v knihách cestovatelů od 19. století.  

V umění

V období reformace křesťanství se stále více lidí upínalo k prapůvodnímu smyslu víry. Zájem o Bibli vzrůstal a mezi dobré mravy patřilo rozebírání počátku křesťanství. Pochopitelně i proto rostl zájem o židovství. Kdo jsou ti tajemní lidé, kteří se uzavírají ve svých kroužcích, kam nikdo cizí nepronikne? Jaké svátky to slaví, když ne ty, které všichni ostatní křesťané? Tajemno, které se nad židovským národem vznášelo, nenechalo v klidu ani umělce. A i díky malířům se téma obřízky dostalo na plátno.

Hned v počátcích novověku průběh rituálu znázornil norimberský malíř Albrecht Dürer. O století později Bernard Picart a jeho současníci – Rembrant nebo Francisco Goya. Zdá se, že touha nahlédnout pod roušku dávných semitských kultur a jejich zvyků vydržela evropským umělcům mnohá desetiletí.

TIP: Zavázat oči a třikrát říznout: Reportérka zmapovala děsivou praxi „ženské obřízky“

Malou raritou je v tomto případě socha Davida od italského sochaře Michelangela Buonarotiho. Umělec, který proslul svou precizností, vytesal z mramoru budoucího židovského krále Davida těsně před bitvou s Goliášem. Při detailním prozkoumání je ale patrné, že na jeden detail zapomněl. Jeho David totiž není obřezán. 

Tokijská olympiáda přinesla medailovou radost stovkám sportovců a nebyl mezi nimi snad jediný, který by svou trofej hned po převzetí nestiskl v zubech. Možných důvodů pro zdánlivě nesmyslné konání existuje hned několik a nejprostší z nich spočívá v tom, že fotografové chtějí po vítězích při dlouhém pózování nějaké gesto. A když borci cenný kov skousnou, zřejmě jen opakují tradici, jež se zrodila koncem 19. století v dobách zlaté horečky. 

TIP: Když outsideři porážejí favority: Pět nejpřekvapivějších sportovních triumfů

Zlatokopové tehdy vlastním chrupem zkoušeli, je-li nález pravý – pokud totiž byl, zůstal na něm otisk zubů. Nicméně olympijské medaile se paradoxně nevyrábějí ze zlata: Kvůli úspoře nákladů jde ve skutečnosti o stříbro s tenkým zlatým povlakem, a při pevném skusu si tak může sportovec i ublížit. Ostatně na zimních hrách ve Vancouveru roku 2010 si takto německý jezdec na saních David Moeller na stupních vítězů vylomil zub… 

Eduard z Woodstocku, známý jako „Černý princ“ byl nejstarším synem anglického krále Eduarda III. a rovněž otcem krále Richarda II. Žil v době Stoleté války a stal se významným vojenským velitelem anglických vojsk, vzorem rytířů své doby a respektovanou osobností. Nikdy se ale nestal anglickým králem – zemřel zřejmě na úplavici ve svých 46 letech (v roce 1376) ještě za života svého otce Eduarda III. Také přezdívku Černý princ dostal až mnoho let po své smrti. 

Náhrobek Černého prince

Ve své poslední vůli projevil Eduard z Woodstocku přání, aby byla jeho náhrobní socha zhotovena z kovu, a aby ho zobrazovala v plné zbroji. Takový náhrobek byl přitom v tehdejší Anglii zcela nevídaný. Dnes se nachází v Canterburské katedrále, na mramorovém hrobě, který ale neobsahuje ostatky Černého prince. Kde přesně se ostatky Eduarda z Woodstocku nacházejí není úplně jasné.

Vládnoucí král Eduard III. zemřel asi rok po Černém princi a vlády se ujal tehdy desetiletý syn Černého prince Richard II. Jeho panování nebylo příliš stabilní. Zřejmě proto se Richard II. rozhodl 10 let po smrti svého otce, zhotovit podle jeho přání kovovou náhrobní sochu. Tato socha sdílí řadu podobností s náhrobní sochou Eduarda III., která vznikla ve stejné době, a pravděpodobně ji vytvořil stejný umělec.

TIP: Nefalšovaná archeologická záhada: Kdo je pohřbený na Sutton Hoo?

Obě zmíněné sochy byly podle historiků součástí úsilí Richarda II. prosadit svou autoritu. Byla to vlastně svého druhu důmyslná středověká propaganda. Richard II. uskutečnil celou řadu podobných projektů, kterými se snažil těžit ze slávy svých příbuzných – známá je například nákladná přestavba Westminsterského paláce s patnáctkou soch králů v životní velikosti.

Jak uvádí Emily Pegues z americké National Gallery of Art ve Washingtonu, podobné velkolepé projekty se často odehrávaly v politicky neklidných dobách a hrály roli velmi nápadného symbolu moci. Ostatně nejinak je tomu i dnes, kdy nejrůznější vládci a politici oznamují velké stavební plány, zhusta proto, aby odvrátili pozornost od politických či hospodářských problémů svých zemí.

Soustava radioteleskopů ALMA v Chile si připsala další významný úspěch. Podařilo se jí detekovat vodu v největší známé galaxii v raném vesmíru. Vědci zaměřili radioteleskopy ALMA na dvojici galaxií SPT0311-58, která je od nás vzdálená 12,88 miliard světelných let. Ve větší galaxii této dvojice identifikovali vodu a také oxid uhelnatý.

Detekce velkého množství obou molekul v takto mladém vesmíru ukazuje, jaké stupně vývoje vesmír v té době dosáhl. Vesmír byl starý asi jen 780 milionů let a zhruba v té době vznikaly první galaxie a hvězdy. Galaxie dvojice SPT0311-58 tehdy zřejmě právě splývaly a vytvářely jednu velkou galaxii.

Molekuly raného vesmíru

Jak připomíná vedoucí výzkumného týmu, astronomka Sreevani Jarugula z americké University of Illinois, kyslík a uhlík, které se společně s vodíkem vyskytují v molekulách vody a oxidu uhelnatého, náležejí k první generaci prvků, které vznikly v nitru prvních hvězd. A jsou to také základní prvky pro život pozemského typu.

TIP: Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Výzkum dvojice galaxií SPT0311-58 rozšiřuje naše obzory a přináší další otázky, pokud jde o raný vesmír, jeho galaxie i hvězdy. Nejde přitom jen o rekordně vzdálenou a rekordně starou vodu. Studium obsahu plynu a prachu v těchto raných galaxiích nám přináší odpovědi na otázky spojené s jejich vlastnostmi – kolik hvězd se v nich tvoří, jak rychle vznikají a jak galaxie interagují mezi sebou a s okolním mezihvězdným prostředím. To vše je podle Sreevani Jaruguly mimořádně důležité pro naše pochopení vývoje galaxií v raném i pozdějším vesmíru.

Vzdušní průzkumníci za první světové války přivolávali dělostřeleckou palbu na pozemní jednotky a jediný způsob, jak jim zabránit v práci, představoval sestřel jejich stroje. Právě z tohoto důvodu se zrodily první stíhačky, obvykle vyzbrojené jedním nebo dvěma kulomety. Ty pak mohly postřelovat letouny nepřítele, ale i pozemní cíle v čele s živou silou nebo dopravními prostředky.

Předchozí část: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (1) 

Déšť olova z nebes

Pěšáci obou stran zpočátku pozorovali vzdušné souboje s nadšením, fandili svým pilotům a sázeli se, kdo v řeži nad jejich hlavami zvítězí. Ve druhé polovině války už si však nemohli být jisti, zda se některý stroj nespustí střemhlav nad jejich zákop, nebo se „nepřiplíží“ přízemním letem a nepokropí je dávkou. Tak se zrodili první bitevní piloti – byť zatím nelétali na specializovaných strojích.

Ačkoliv vzdušný průzkum zůstával hlavním úkolem pilotů, letectvo se od prvopočátku využívalo i ke shazování bomb. Nejprve šlo o čistou improvizaci – letci ručně svrhávali drobné pumy nebo ruční granáty. K prudkému rozvoji bombardérů došlo až roku 1917, kdy mechanici upravili vysoké počty starších průzkumných letounů instalací speciálních závěsníků.

Zrod bombardérů

Takto vybavené stroje se stávaly vzdušným dělostřelectvem, které poskytovalo infanterii dosud nevídaně flexibilní podporu. Navíc disponovalo řádově vyšším „dostřelem“ než polní houfnice a – slovy historika Petera Harta – „…mohlo účinněji narušovat a ztěžovat pohyb nepřátelských vojsk. Letci se totiž zpravidla pokoušeli napadat mosty, železniční tratě, nádraží nebo silniční křižovatky“.

Kooperace průzkumných, bombardovacích i bitevních letounů s příslušníky pozemních vojsk se ukázala jako mimořádně účinná. Pokud počasí dovolilo vzlet a stíhači dokázali udržet vzdušnou nadvládu v daném sektoru fronty, šance protivníka na skryté přesuny a utajení pozic klesaly k nule. Co si letouny vypátraly, to také napadaly – a šetřily tak práci pěšákům i dělostřelcům. Defenzivní linie oslabené leteckými pumami představovaly pro útočící pěchotu menší hrozbu. I kdyby se osádkám bombardérů nepodařilo své cíle zničit, jejich přítomnost měla na nepřítele alespoň demoralizující účinek.

Obrněná beranidla

Patová situace na západní frontě stála též u zrodu tankové zbraně a její následné spolupráce s infanterií. Obrněnce měly působit jako beranidlo, jež prorazí díru v nepřátelské obraně a poskytne krytí pěchotě postupující v závěsu. Pro takové zadání se jako ideální jevily kanony či kulomety instalované na pohyblivé pancéřované platformě, která si díky pásům poradí s obtížným terénem a bude odolná vůči palbě.

Dokončení: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)

Šlo de facto o obdobu válečných lodí nasazenou do pozemní bitvy. Z jiného úhlu pohledu můžeme tanky z let 1916–1918 popsat jako samohybnou artilerii. Její palebná síla měla ničit bunkry, zatímco infanterie by se během postupu ukrývala za masou pancíře. Taková kooperace přinášela výhody i tankistům, neboť pěšáci odráželi pokusy nepřítele napadat stroje zblízka třeba výbušninami.