Rover Perseverance společně s poletujícím dronem Ingenuity již šest měsíců zkoumá geologické objekty v marsovském kráteru Jezero. Až doposud se oběma zařízením všechny dosavadní plány dařilo plnit nad očekávání. Nyní ale přišel první větší zádrhel – roveru se nepodařilo odebrat vzorky z odběrového vrtu.

Perseverance nese ve svých útrobách celkem 43 zkumavek, přičemž plán NASA počítá s naplněním alespoň 35 z nich vzorky marsovské horniny. Ty mají být později dopravené na Zemi a podrobené analýze. Zatímco samotný vrt proběhl zcela podle očekávání, data, která později dorazila k operátorům ukázala, že odběrová zkumavka je prázdná. Pro operátory mise šlo o nepříjemné překvapení – během zkušebních testů se totiž nikdy nic podobného nestalo a neúspěch nenaznačovaly ani prvotní telemetrické údaje. Zklamání je o to větší, že celý proces vrtání až po uložení vzorků probíhá zcela autonomně a prostor pro chybu je takřka mizivý.

Nejde o první překvapení tohoto druhu, jaké rudá planeta pozemšťanům připravila. V roce 2008 sonda Phoenix odebrala vzorky hornin, jejich konzistence ale komplikovala přesun do palubních vědeckých přístrojů a problém se podařilo vyřešit až po několika neúspěšných pokusech. S problémy se v minulosti potýkal také rover Curiosity, který při vrtání narazil na nečekaně tvrdý a křehký materiál. Nečekané komplikace zaznamenala také podpovrchová sonda modulu InSight, která nebyla schopna proniknout do očekávané hloubky marsovského povrchu.

Podle NASA je nejpravděpodobnější příčinou selhání nečekané složení odebíraného materiálu. Podle vědců byly shromážděné vzorky zřejmě příliš jemné na to, aby se udržely v mechanismu vrtáku a nepodařilo se je tak přenést do odběrové kapsle.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Další pokus o odběr vzorků by měl být pro Perseverance o poznání snazší – rover nyní zamíří do oblasti South Seitah, nejvzdálenějšího bodu této fáze vědecké kampaně. Podle toho, co se z dat shromážděných roverem a dronem Ingenuity podařilo operátorům vyčíst, by zde měl Perseverance narazit na sedimentární horniny. Ty by měly lépe odpovídat zkušenostem a testům Perseverance ze Země.

Snad vůbec nejproslulejší nože se vyrábějí z damascénské oceli. Nenechte se ovšem mýlit – nejde o materiál ze Sýrie, nýbrž o zvláštní technologii výroby: Do Evropy se z Asie dostala právě přes Damašek. 

Stovky vrstev oceli 

Kovář Jiří Čurda dnes vyrábí nože prakticky stejně, jako se to dělalo před staletími. Čepel vytváří ze stovek vrstev různých druhů oceli, které trpělivě překládá a ková do sebe. A protože mají použité materiály odlišné vlastnosti, pyšní se výsledné výrobky tím nejlepším, co mohou „kudly“ nabídnout: Jsou měkčí a ohebnější, ale zároveň i dlouhodobě ostřejší a celkově odolnější než nože z jediného druhu oceli. 

Na závěr projde čepel kovářskou výhní a po namočení do kyseliny se na ní objeví zvláštní vzory, které vykouzlily jednotlivé vrstvičky. Zmíněné mramorování je poznávacím znakem nožů z damascénské oceli. Hotová čepel se pak vykalí v peci. Rukojeť může vzniknout z mnoha různých materiálů – třeba i z mamutího zubu nebo žirafí kosti. Proces výroby zakončuje broušení a leštění. 

Lepší nůž, lepší jídlo

Vyrobit ideální nůž se lidé snaží už tři tisíce let, kdy používají železo. Kromě boje ho lze přitom samozřejmě využít i velmi pragmaticky – v kuchyni. Zasvěcení tvrdí, že ostrá pomůcka má nezpochybnitelný vliv na výsledný pokrm. Přesněji řečeno: Čím ostřejší nůž, tím lepší prý může být i jídlo. 

„Čím šikovněji si s nožem počínáte, tím lepších vůní a chutí docílíte,“ vysvětluje šéfkuchař Paul Day. „Když třeba limetku nakrájíte natenko, získáte z její slupky víc olejů. Takže je zcela zásadní mít k vaření opravdu ostré nože.“ Zmíněný šéfkuchař tráví s nožem v ruce i čtrnáct hodin denně. Proto už patnáct let dává přednost ručním výrobkům z Japonska. Podceňovat bychom podle něj neměli ani prkénko – v žádném případě se nevyplatí kupovat keramické či plastové, ale jedině dřevěné. 

Od talíře k ocílce 

I to nejkvalitnější ostří je třeba čas od času nabrousit. Mnohým z nás se jistě vybaví obyčejné kuchyňské brousky s plastovou násadou, odborník na nože Petr Fígr však vysvětluje: „Je to sice dobré na rychlé obnovení ostří, ale nevýhodou zůstává, že při každém takovém broušení ubývá čepel. Máte-li tedy nějaký velmi dobrý nůž, tak je možná škoda takovou brusku používat.“ 

Naše babičky ovšem raději sáhly po obyčejném talíři, a nebyl to vůbec špatný nápad: Dnes na stejném principu fungují speciální keramické ocílky, které jsou k čepelím nejšetrnější. Nejpoužívanější přesto zůstávají ty ocelové a hodně tupý nůž pak dostane do kondice ocílka potažená diamantovým prachem. Samotné broušení však není úplně jednoduché. „Nůž se tahá proti ostří na ocílce, je ale potřeba udržet správný úhel. Při broušení kuchyňských nožů se například doporučuje úhel dvaceti stupňů,“ vysvětluje Fígr.

TIP: Je hygieničtější krájet maso na dřevěném, nebo plastovém prkénku?

Hodně ztupený nůž ovšem nezachrání ani ocílka – ostří je třeba obnovit na mokrém kameni. Ten brusičský musí být naprosto rovný, aby fungoval rovnoměrně. Zhruba za dvě stě korun lze koupit běžný brousek z karbidu křemíku, zatímco za luxusní přírodní japonské kameny zaplatíte i několik tisíc korun. Při broušení musí být kámen hodně vlhký: Nožem pak po něm rovnoměrně přejíždíte, aniž byste příliš tlačili – taháte směrem od sebe a stejný postup zopakujete po obou stranách.

Rozbor vzorků z 25 mangrovových porostů odebraných v oblasti Indo-Pacifiku ukázal, že tyto stromy zadržují čtyřikrát více CO₂ než většina tropických lesů na celém světě. „Již dlouho se ví, že mangrove jsou mimořádně produktivní ekosystém, v němž se uhlík rychle vyměňuje, ale až doposud neexistoval žádný odhad množství tohoto prvku obsaženého v porostech. Jde o zásadní informaci, protože pokud dojde ke změně využití půdy, velká spousta uhlíku se může uvolnit do atmosféry,“ říká ekolog, biochemik a molekulární biolog Daniel Donato z Harvardovy univerzity.

Schopnost mangrovových porostů zadržovat uhlík je částečně přičítána hluboké půdě bohaté na humus. Jen v této půdě je nashromážděno více uhlíku než v celé biomase a půdě většiny tropických pralesů. Mangrove proto mohou v době, kdy se lidstvo snaží vypořádat s klimatickými změnami, sehrát důležitou roli. V poslední době se však právě pobřežní porosty staly terčem rychlého odlesňování a jejich plocha se za posledních padesát let zmenšila o 30 až 50 procent. Vědci doufají, že studie přiměje vlády k vytvoření programů zaměřených na snížení úniku uhlíku do atmosféry právě uchováním a ochranou mangrovových porostů.

V roce 2004 byla v Zimbabwe a Rovníkové Guineji zadržena skupina žoldnéřů, kteří měli připravovat státní převrat. Většina z nich později skončila v nechvalně známé věznici Black Beach, která má pověst jednoho z nejhorších zařízení tohoto typu v Africe.

Předchozí část: Ostuda železné lady: Nevydařený převrat v Rovníkové Guineji (1)

S odstupem času se zdá, že převrat v Rovníkové Guineji nemohl uspět. Nigel Morgan, bývalý britský důstojník a přítel Simona Manna, totiž považoval akci za nemorální a vyzradil řadu naplánovaných detailů jihoafrické tajné službě. Zvěsti o verbování žoldnéřů z řad bývalého 32. praporu se donesly i k jednomu poradci prezidenta Mbasoga, který s předstihem několika měsíců varoval mimo jiné představitele Velké Británie a Spojených států amerických.

Tyto informace vypluly na povrch až později, stejně jako jména podnikatelů, kteří za pokusem o převrat stáli. Nejvíce pozornosti se logicky dostalo synovi bývalé britské premiérky Marku Thatcherovi, toho času pobývajícího v Jihoafrické republice.

Černá ovce rodiny

V roce 1953 se budoucí britské premiérce narodila dvojčata. Zatímco dcera Carol se může pochlubit bezproblémovou a klidnou kariérou novinářky, syn Mark Thatcher způsobil matce řadu nesnází. Prošel různými elitními internátními školami a v 80. letech se vrhl na dráhu obchodníka. Pracoval v různých oborech a bez zaváhání u toho využíval svého slavného příjmení. Pravděpodobně se také nechával uplácet, namočil se do lichvy a byl obviněn z daňových úniků. Mezinárodní pozdvižení způsobilo také, když se v roce 1982 zúčastnil automobilového závodu Paříž–Dakar a na několik dní se ztratil.

Kvůli svým nekalým obchodním aktivitám se často stěhoval a občas musel změnit adresu i nedobrovolně, když jej daná země označila za nežádoucího. Bydlel ve Spojených státech amerických, Švýcarsku, Monaku, Jižní Africe, Gibraltaru, na Barbadosu a ve Španělsku. Do příprav puče v Rovníkové Guineji měl investovat čtvrt milionu dolarů. Tamější policie si pro něj došla pět měsíců po zadržení Mannových mužů a vyslechl si obvinění z porušení protižoldnéřských zákonů, protože financoval leteckou přepravu a nutnou logistiku.

Thatcher tvrdil, že jeho peníze měly směřovat na humanitární činnost, ale další svědkové a obžalovaní potvrdili, že o všem dobře věděl. Sám Mann během svého druhého soudu v Rovníkové Guineji prohlásil, že Thatcher „nebyl jenom investor. Přidal se k nám a stal se částí managementu“.

Skandál bobtná

Byznysmen s kontroverzní pověstí nakonec ze skandálu vyšel relativně snadno, dost možná i kvůli svému původu. Podmíněný trest na čtyři roky a velká finanční pokuta určitě nešly srovnat s pobytem v Black Beach, který čekal na řadu žoldnéřů. Kromě toho jej posléze JAR označila za nežádoucí osobu a k velké ostudě své země i matky musel Mark Thatcher zase jednou zvednout kotvy a přesídlit do jiného státu.

TIP: Příběh Boba Denarda: Konec univerzálního válečníka

Prezident Mbasogo poté mohl ukázat i lidskou tvář a vedle výše zmíněné milosti pro zbývající žoldnéře se vyjádřil i na adresu Thatchera s tím, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a nebude žádat jeho vydání. Diktátor vládne v Rovníkové Guineji nerušeně dodnes.

Slavnosti většinou využívají mocní tohoto světa, aby prezentovali vládnoucí ideologii, svůj hodnotový systém a šířili slávu a moc. Slouží tedy k potvrzení stávajícího společenského zřízení a zviditelňují hierarchii. Proto se jich téměř vždy účastnily všechny společenské vrstvy. Bez níže postavených diváků by totiž většina oslav k tomuto účelu neměla smysl.

V raném novověku do slavností stále více pronikal podíl zábavy, a to především hudba, ale i tehdy velmi oblíbené divadlo a opera. Rytířský věk pravidelně připomínaly turnaje, respektive zábavy na koních, například běhání ke kroužku či k hlavě medvěda a jiná „sportovní“ klání.

Scénář i rituály byly dány, ale stávalo se, že došlo k odchýlení od předpokládaného programu, třeba vlivem nečekané davové reakce. Po korunovaci římského císaře ve Frankfurtu nad Mohanem se například přihodilo, že dav strhl z koně jednoho z kurfiřtů, jenž vjel na náměstí před radnicí, aby rozhazoval korunovační mince. Byl rád, že se mu podařilo zachránit krk. Extrémní je pak případ karnevalu ve francouzském Romans, kde se z tradiční masopustní veselice v roce 1580 stala revolta proti místním elitám, kterou muselo potlačit vojsko.

Velkolepé vjezdy

Společenskou hierarchii nejlépe odrážely slavnostní vjezdy do měst. Původně se konaly tehdy, když nový panovník nebo jeho zplnomocnění zástupci poprvé vjížděli do svého rezidenčního města nebo do sídla jiného vládce či jiného významného města. V novověku byla Evropa plná rezidenčních měst, dvorů a panovníků, a tak se pořádaly velmi často. Pravidelně je zažívali obyvatelé těch nejvýznamnějších, jako Londýn, Paříž, Řím či Vídeň.

Slavnostní vjezdy absolvovali nejen světští vládci, ale i duchovní s vysokými světskými hodnostmi. Například olomoucký či salcburský arcibiskup byli zároveň říšskými knížaty a jako takoví přijížděli do svých rezidencí se všemi poctami po instalování do funkce. Císařští velvyslanci zase místo svého panovníka podnikali vjezdy do Benátek (po vodě), do Paříže, papežského Říma či Varšavy. Níže postavení diplomaté (vyslanci, rezidenti a podobně) však na tuto slávu nárok neměli, protože pouze velvyslanci zastupovali svého panovníka se vším všudy. Velkolepé vjezdy postupně zanikly v druhé polovině 18. století jako typický projev starého, předrevolučního režimu.

Přivítejte českého krále!

Jak konkrétně vypadal vjezd Leopolda I. do Frankfurtu nad Mohanem před volbou římským králem? Nejprve se s mladým českým a uherským panovníkem Leopoldem I., jeho strýcem Leopoldem Vilémem a početnou suitou vydáme před brány města. Dorazili tam 19. března 1658 po strastiplné cestě z Čech, aby se účastnili zasedání kurfiřtského kolegia, jež mělo zvolit nástupce zesnulého císaře Ferdinanda III. a jediným kandidátem byl právě mladý Leopold. Ten vjel slavnostně do města v doprovodu úctyhodných 1 500 osob a 130 kočárů. Nejprve překročil most přes Mohan, pak projel Quirinovou branou a hlavními ulicemi směřoval ke svému příbytku v domě Velký Braunfels, kde tradičně pobývali čeští králové v době volby.

Příjezd tak velkého průvodu trval minimálně hodinu, přihlížející si mohli dobře prohlédnout všechny účastníky a sledovali, jak směrem ke středu procesí gradovalo jejich společenské postavení. V čele těchto vjezdů se vždy nacházely oddíly hostitelů, v tomto případě Frankfurťanů. Následovali je trubači, královi osobní koně, urození komorníci (včetně několika českých šlechticů), tajní radové a na jejich konci vjížděl nejvýznamnější hodnostář králova dvora, tedy jeho nejvyšší hofmistr. Po oddílu dalších trubačů mohli diváci spatřit kočár španělského velvyslance, který zvyšoval lesk průvodu Leopolda I. i díky početné suitě svých lidí.

Pak se přiblížilo jádro průvodu: po krásně vystrojených pážatech se objevil nádherný kočár přivážející mladého Habsburka a jeho strýce. Byl obklopen lokaji a příslušníky trabantské gardy, která jej střežila. Následovala garda harcířů, další trubači a bubeníci. V druhé části průvodu mohli lidé spatřit komorní vozy, jež byly naloženy nábytkem, textiliemi, nádobím a vším, co měl král při svém pobytu potřebovat. Procesí uzavíralo šest oddílů kyrysníků. 

Tak velké množství lidí se samozřejmě nemohlo ubytovat přímo ve městě, kam se měli vejít i další kurfiřti se svými společníky. Kyrysníci a další níže postavené osoby tedy Frankfurtem jen projeli a ubytovali se v okolí.

Inscenace „zlatého věku“ 

Nejvýznamnější panovníci v období baroka do zahraničí moc necestovali, avšak slavnostní vjezdy jejich zástupců, velvyslanců, dosáhly v první polovině 18. století pozoruhodné pompy. Podle znalce tehdejšího ceremoniálu Gottfrieda Stieveho se razila zásada, že „taková vnější nádhera pronikne spíše do očí než do rozumu a přinutí především obyčejné lidi si myslet, že takový velvyslanec, který je obklopen nádhernými a mnoha zlatem a stříbrem zářícími livrejemi a kočáry, pochází ze země, v níž panuje zlatý věk“.

Příkladem takové inscenace „zlatého věku“ může být vjezd, který absolvoval v prosinci 1738 kníže Josef Václav z Lichtenštejna v Paříži. Poměrně dlouho jej odkládal a čekal na zhotovení pěti nových kočárů, jež měly mít premiéru právě u této příležitosti a vyráběly se přímo v Paříži. Vjezd začal po poledni u františkánského kláštera na předměstí St. Antoine, kam mu přijeli naproti například princové královské krve. Na místo dorazil i oficiální zástupce francouzského krále s uvaděčem velvyslanců v královském kočáru s osmispřežím, v němž pak kníže Lichtenštejn absolvoval vjezd. 

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Do Paříže nejprve vjížděly tři kočáry královských komisařů, které následoval celý velvyslancův dvůr s nejvyššími hodnostáři. Ve dvojstupu přicházelo 36 knížecích lokajů v nových livrejích, pak osm knížecích komorníků, 12 členů personálu stájí na ušlechtilých knížecích koních a osm urozených pážat. Potom přijíždělo jádro průvodu tvořené královským kočárem s velvyslancem a královniným kočárem, v němž seděl zkušený císařský legační sekretář, druhý muž diplomatické mise. Dále mohli přihlížející spatřit 16 kočárů s princi královské krve, které vezly další členy velvyslancova doprovodu. Pozornost diváků jistě vzbudila ta část průvodu, v níž se nacházelo oněch pět nových kočárů pana velvyslance včetně luxusního „parádního kočáru“ dekorovaného malířskou výzdobou. Podívanou uzavíralo pět kočárů habsburských poddaných, mezi nimiž mohli lidé spatřit i vůz českého hraběte Františka Josefa Pachty z Rájova, jenž tehdy dlel na kavalírské cestě v Paříži. Slavnostní vjezd trval asi tři hodiny a byl naplánován tak, aby velvyslanec ještě za světla dorazil do svého ubytování. 

Nový majitelem dortu se stal Gerry Layton z Leedsu, kteří přihazoval online. Vyvolávací cena byla 300 liber, pořadatelé očekávali, že se nakonec prodá za zhruba 500 liber. Provozovatel luxusních lodí Layton chce dort vložit spolu se svým majetkem do své závěti, aby se po jeho smrti prodaly a výtěžek šel na charitativní projekty. Layton si dort chce osobně převzít příští týden, ale médiím sdělil, že se bude muset „držet, aby ho nesnědl“.

O zachování kousku z jednoho ze 23 oficiálních svatebních dortů se postarala zaměstnankyně královny matky Moyra Smithová. Vydražený kus je z marcipánu s bílou polevou, je ozdobený cukrovou verzí britského královského erbu se lvem a koněm, je „mírně popraskaný“ a uchoval se v potravinářské fólii. Podle aukční síně vypadá dort stejně jako ve svatební den, důrazně však nedoporučuje jeho konzumaci.

TIP: V Anglii se dražilo spodní prádlo Hitlerovy manželky Evy Braunové

Princezna Diana byla velmi oblíbená u britské veřejnosti a věci z její pozůstalosti se pravidelně prodávají v aukcích za velmi vysoké ceny. Vydražený kousek dortu se poprvé prodal již v roce 2008 po smrti Moyry Smithové. Dianin automobil Ford Escort se letos v červnu prodal za 52 640 liber (téměř 1,6 milionu korun), její tříkolka z dětských let se v červenci vydražila za zhruba třetinu prodejní ceny zmiňovaného automobilu.

Červený trpaslík s označením L 98-59, z jižního souhvězdí Létající ryby, je od nás vzdálený pouhých 35 světelných let. Pozornost vědců si získal před dvěma lety, kdy u něj satelit TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) objevil trojici exoplanet. Nejnovější pozorování prostřednictvím dalekohledu VLT (Very Large Telescope) ukázala, že hvězdu ve skutečnosti může obíhat dokonce pětice planet – přičemž hned trojice z nich by ve svém nitru či v atmosféře mohla obsahovat vodu.

Nejbližší planeta, která nese označení L 98-59 b, má podle vědců poloviční hmotnost než Venuše a je tak nejlehčím tělesem, jaké bylo dosud zaznamenáno metodou měření radiálních rychlostí. S velkou pravděpodobností jde o zcela suchý svět, nebo o svět obsahující jen malé množství vody. Podobné podmínky skýtá také druhá planeta L 98-59 c.

Vodní svět a skryté planety

Třetí planeta L 98-59 d je podle vědců mnohem zajímavější – voda by zde mohla tvořit až 30 % celkové hmotnosti tělesa a jednalo by se tedy o skutečný oceánský svět. Vodní planeta L 98-59 d se ale zřejmě nachází stále příliš blízko své mateřské hvězdě, takže by mělo jít o vodní, ale zároveň i velmi horký svět. Něco takového se poněkud vymyká naší představivosti, protože ve Sluneční soustavě nemáme ani vzdáleně podobné planety. 

Srovnání exoplanetárního systému hvězdy L 98-59 (nahoře) a vnitřní části Sluneční soustavy. (foto: ESO, M. Kornmesser, CC BY-SA 4.0)

Týmu se dále podařilo objevit „skryté“ exoplanety, které dosud nebyly v systému L 98-59 zaznamenány. Odhalili čtvrtou planetu a mají podezření na přítomnost páté (zatím nepotvrzené), která leží v té správné vzdálenosti od hvězdy – v zóně, kde by na jejím povrchu mohla existovat kapalná voda. Podle astronomky Maríi Rosy Zapatero Osorio by planeta v obyvatelné zóně mohla mít atmosféru, která by teoreticky mohla umožnit existenci života a zajistit i jeho ochranu.

Výzva pro nové teleskopy

Tyto výsledky představují významný krok ve snaze o nalezení života na planetách velikosti Země mimo Sluneční soustavu. Členové týmu doufají, že budou dále pokračovat ve studiu tohoto systému prostřednictvím připravovaného kosmického teleskopu Jamese Webba, a také obřího dalekohledu ELT (Extremely Large Telescope), který ESO buduje v chilské poušti Atacama, a který by měl zahájit vědeckou činnost v roce 2027.

TIP: Exoplaneta K2-18b u červeného trpaslíka by mohla být zvětšenou verzí Země

„Tato soustava je jen předzvěstí toho, co teprve přijde,“ okomentoval objev vedoucí týmu Olivier Demangeon. „Lidstvo pátrá po planetách podobných Zemi od samotného zrodu astronomie. A nyní se konečně přibližujeme okamžiku, kdy budeme schopni detekovat terestrickou planetu ležící v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy a budeme moci zkoumat její atmosféru.“

Samička netopýra parkového (Pipistrellus nathusii) který je veliký zhruba jako lidský palec, byla nalezena v Pskovské oblasti na západě Ruska. Na křídle měla známku londýnské zoologické zahrady. Tvoreček vážící pouhých osm gramů, který urazil 2 018 kilometrů, se dostal do péče ochránců zvířat poté, co jej v malé vesnici našla místní obyvatelka. Předchozí útok kočky se mu však stal osudným.

Migrující rekordmanka

„Je to pozoruhodná a nejdelší cesta netopýra z Británie přes Evropu, o níž víme. Vskutku to byla olympionička,“ poznamenala Lisa Worledgeová, ředitelka britské nadace na ochranu netopýrů Bat Conservation Trust. „Její cesta je vzrušujícím vědeckým zjištěním a dalším dílkem do skládačky migrace netopýrů. Pohyby netopýrů parkových po Spojeném království a mezi Spojeným královstvím a kontinentem zůstávají do velké míry záhadou,“ dodala.

Británie v roce 2014 zahájila projekt, jehož cílem je zmapovat netopýry parkové v zemi a s tím také jejich množení a migraci. Od té doby jich zaznamenala na 2600. Mateřské kolonie netopýra parkového byly v Anglii nalezeny v Kentu, Northumberlandu, Surrey a ve Velkém Londýně.

TIP: Vzdušní rekordmani: Kolik kilometrů dokážou stěhovaví ptáci uletět v kuse?

Netopýr byl oznámkován poté, co jej v roce 2016 okroužkoval Brian Briggs, který se zabývá zaznamenáváním pohybu těchto zvířat. Delší cestu než samička britského netopýra nalezená v Rusku v Evropě podle dostupných záznamů podnikl jen jediný netopýr stejného druhu, a to v roce 2019, kdy netopýr parkový urazil 2 224 kilometrů dlouhou cestu z Lotyšska do Španělska.

Austrálie je velmi skoupá na objevy pterosaurů, ikonických létajících „plazů“ z druhohor. Přesto se tam v poslední době nalezlo několik velmi zajímavých fosilií, které značně rozšiřují naše poznatky o této kdysi početné, ale dnes již dávno vyhynulé skupině obratlovců. Nově se k nim přidal monumentální pterosaurus, který je považován za největšího známého tvora Austrálie, schopného letu.

Tim Richards z australské University of Queensland a jeho kolegové nového pterosaura ze skupiny anhangueridů pojmenovali Thapunngaka shawi, což ve vymřelém jazyce původního etnika Wanamara z Queenslandu znamená „tlama ve tvaru oštěpu“. Jeho fosilie byla nalezena v lomu severně od města Richmond v létě 2011. 

TIP: Paleontologové objevili v Austrálii „železného draka“ z období křídy

Thapunngaka shawi měl podle paleontologů dlouhý krk a výrazně protáhlou lebku, která měřila přes metr. Jeho čelist zdobilo zhruba 40 zubů. Na křídlech s rozpětím okolo sedmi metrů létal v období střední křídy nad tehdejším vnitrozemským mořem Eromanga, ležícím v dnešním Queenslandu v severovýchodní Austrálii. Podle vědců v něm zřejmě lovil ryby, k čemuž je úzká lebka plná velkých zubů jako dělaná.

Náboženské spory mezi nekatolickou českou šlechtou a císařem Matyášem Habsburským (vládl 1611–1619) vyvrcholily 23. května roku 1618 vyhozením královským místodržících z oken Pražského hradu. V pořadí třetí pražskou defenestrací vstoupili protestantští stavové do otevřeného konfliktu s habsburským panovníkem a jeho spojenci. 

Válka se zprvu pro české stavy nevyvíjela špatně. Devátého listopadu 1618 porazil Jindřich Matyáš Thurn habsburskou armádu v bitvě u Lomnice a nedlouho na to dobyl Petr Arnošt II. Mansfeld katolickou Plzeň. Nadcházející zimu využily obě strany ke sbírání posil. Bývalo sice zvykem, že se žoldnéřská vojska na zimu rozcházela, aby se jim nemusel vyplácet žold, tentokrát však na to nikdo ani nepomyslel a armády byly drženy v pohotovosti. 

Do tábora povstalců

Mezi evropskými panovnickými dvory zatím probíhala čilá diplomatická aktivita. Císařská strana se snažila sjednat s českými stavy příměří. Do rozehrané diplomatické partie, ale udeřila jako blesk z čistého nebe nečekaná zpráva. Dvacátého března 1619 zemřel ve Vídni císař Matyáš Habsburský. Fakt, že je císař mrtev a žezlo má převzít fanatický katolík Ferdinand Štýrský (vládl v letech 1619–1637 jako Ferdinand II.), děsil protestanty nejen v rakouských zemích, ale i na Moravě. 

V březnu bylo na českém zemském sněmu rozhodnuto přivést dosud neutrální Moravu do tábora povstalců, třeba i vojenskou silou. České stavovské vojsko pod vedením Thurna tak v druhé polovině dubna překročilo zemské hranice a bez boje obsadilo Jihlavu a Znojmo. Do Znojma se sjely houfy bojovně naladěné nekatolické šlechty a manifestovaly svou ochotu zúčastnit se povstání. Převrat byl pak dovršen v Brně, kde byli paralyzováni příslušníci katolické strany a 4. května 1619 se Morava připojila k českým stavům.

Stavové před Vídní

České vrchní velení si přálo zostření války, která by přenesla boje na habsburská dědičná území. Na konci května tak zahájilo Thurnovo vojsko intervenci do Dolních Rakous. Čeští stavové počítali s pomocí tamní opoziční šlechty. Cílem totiž byla Vídeň, kde mělo podle osvědčeného moravského receptu dojít k převratu. Obdobná akce jako v Brně se ale nekonala, neboť dolnorakouští stavové se rozhodli vyčkat na povstání v Uhrách. 

Vídeň hájila posádka o síle 4 000 mužů a oddíly ozbrojených měšťanů. Thurn obsadil městečko Gross-Enzersdorf poblíž rakouské metropole. Dne 2. června pak překročil Dunaj a jeho moravské jednotky odrazily u Fischamendu silnou uherskou jízdu, která se snažila probít k vojsku císařského velitele Dampierra, jenž se nacházel poblíž Vídně. O čtyři dny později už Thurn obsadil některá vídeňská předměstí. Pak se ovšem dopustil osudové chyby. Dopřál císařským dostatek času na zmobilizování sil, a tím se připravil o možnost překvapení.

Mezitím se Dampierrovým rejtarům (asi 500 Florentinců) podařilo probít do Vídně a posílit tamní posádku. Českým stavům navíc chyběla k obléhání těžká děla a početní převaha. Thurn dal sice ze svých polních děl střílet na vídeňský Hofburg a jeho vojáci vybojovali několik drobných šarvátek u městských bran, Vídeň však neutrpěla žádné vážnější škody. Jen Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se jako dělostřelecký důstojník proslavil tím, že dokázal vyděsit Habsburky přesnými ranami do oken tamního hradu. Později za to zaplatil svou hlavou. Už 13. června Thurn ukončil obléhání rakouské metropole a zahájil ústup do Čech, kam neodkladně spěchal v důsledku nepříznivých zpráv z jihočeského bojiště. Rakouská kampaň tak skončila neúspěšně. 

Mansfeld táhne do boje    

Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy se svým vojskem vázal v jižních Čechách značné stavovské síly, které tak nemohly Thurna při obléhání Vídně podpořit. Hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe nedůrazně obléhal České Budějovice a nedokázal zabránit přílivu nových císařských posil, které do Čech proudily Zlatou stezkou přes Šumavu až do Buquyova ležení. Stavovské vedení kupilo jednu chybu za druhou. Hohenhole, který neměl strategický důvtip a na bojišti příliš váhal, vydal rozkaz, aby se Mansfeld, který do té doby pobýval v Plzni, se svými oddíly neprodleně přesunul do hlavního stavovského stanu v Rudolfově. 

Mansfeld tentokrát souhlasil. Počátkem června začal shromaždovat své síly u Protivína a poté v čele asi 4 000 mužů vyrazil směrem k Záblatí (poblíž Vodnaň), kde se měl spojit se třemi praporci jízdy Jana Jiřího ze Solmsu. Když 10. června dorazil k Záblatí, obdržel zprávu, že jeden z jeho oddílů narazil u Netolic na protivníka. Byla to však léčka.

Vlákán do pasti

Buquoy se od svých informátorů dozvěděl o Mansfeldových přípravách a rozhodl se zaútočit na nepřítele dříve, než se spojí s hlavními silami stavovské armády. V čele oddílu o síle asi 5 000 mužů jízdy a pěchoty vytáhl z Budějovic a přepadem se zmocnil Netolic. Císařští město vypálili, obyvatele pobili a některé ženy s dětmi naházeli do ohně. 

A právě sem byl Mansfeld vlákán do pasti. Buquoy totiž k němu vyslal sedláka s falešnou zprávou, že se skupinka 50 mušketýrů na nekatolickém hřbitově houževnatě brání nepřátelské přesile a potřebuje pomoc. Mansfeld se nechal touto lstí oklamat, rozdělil své vojsko na dvě části a sám v čele 200 jezdců a 400 mušketýrů spěchal vyprostit muže z obklíčení, následován zbytkem vojska.

Jaké asi bylo jeho překvapení když dorazil k Záblatí a zjistil, že narazil na celý Buquovův sbor. Byl to však zkušený voják a nepodlehl panice. Stáhl se do vsi, opevnil se zde a vyslal kurýry, aby přivedli posily. Buquoy se nejdříve snažil různými potyčkami a provokacemi vylákal Mansfedla z jeho obraného postavení. Poté ale provedl zdařilý obchvat a než se Manfeld stačil zorientovat, bylo jeho vojsko obklíčeno. V této pasti pak odpoledne svedl nerovný boj.  

Střelba do vlastních řad

První útok zahájili Valdštejnovi kyrysníci, podporovaní uherskou jízdou, kteří napadli levé křídlo Mansfeldova sboru. Současně se uherští husaři obořili na pravé křídlo, které pod jejich náporem zakolísalo. I když se zde osobně vyznamenal nizozemský plukovník Otto Hermann Styrum, jeho jezdci nakonec zbaběle prchali k Písku. Zběsilý úprk Styrumových rejtarů, kteří „ …v loupežení bývali udatní a na sedláky hrozní, jakoby čerta snísti chtěli…“, způsobil zhroucení levého křídla.

Chaos dovršili Mansfeldovi mušketýři, kteří nerozeznávali císařské jezdce od vlastních a pálili do vlastních řad. „Poněvadž pak pěchota mansfeldská, z omylu se domnívajíc se, že jízda k ní se přibližujíc byla nepřátelská, dávala zhusta na ni oheň a více jich sama postřílela, nežli nepřítel, jakkoli oficírkové ji z tohoto omylu velmi pilně vyvozovati hleděli,“ praví k bitvě spisovatel a historik Pavel Skála ze Zhoře. 

Buquovi Valoni a Uhři pak měli snadnou práci, prolomili tábor obránců, zapálili vesnici a rozehnali stavovské žoldnéře na všechny strany. Na bojišti zůstalo na 1 200 mrtvých stavovských vojáků a dalších 1 300 padlo do zajetí i s bohatou kořistí. Když Mansfeld zjistil, jak se věci mají, dal se s několika důstojníky na útěk k Protivínu, přičemž si jen stěží zachránil holý život.

Kdo je vinen? 

Hrabě Buquoy se po svém vítězství sešel při přátelském posezení se stavovskými veliteli Hohenlohem a Vchynským, aby si vyměnili názory o svedené bitvě. Hlavní vina porážky byla svalována na Mansfelda. Později zase Mansfeld obvinil Hohenloheho a Felse, že mu nepřispěchali na pomoc a nechali ho na holičkách. Dokonce se začalo mluvit o zradě.

Prohraná bitva u Záblatí vyvolala v Čechách paniku. Císařští pomalu přecházeli do ofenzivy. Padl Týn nad Vltavou, Hluboká, Rožmberk a Nové Hrady. Situace se pro české stavy stávala neudržitelnou. Vojáci neviděli žold už několik měsíců a pomalu začali vypovídat poslušnost.

TIP: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Hohenlohe ustupoval kvapně k Třeboni a poté k Jindřichovu Hradci. Poražený Mansfeld se stáhl zpět do Plzně a vytrvale odmítal jakoukoliv spolupráci na společných akcích stavovské armády. Situace se částečně uklidnila až spojením Hohenlohova a Thurnova vojska. Spojená stavovská vojska se pak od 2. července utábořila u Lomnice nad Lužicí, kde se Thurn snažil zažehnat paniku a poraženectví. Sebevědomí českých stavů pak částečně pozvedlo vítězství moravských stavů u Dolních Věstonic. To však na celkové situaci příliš nezměnilo. Iniciativa v jižních Čechách již zůstala na straně císařských.