V říjnu mohou nedočkavci začít s pozorováním oblohy již za soumraku, konkrétně nízko nad jihozápadním horizontem, kde bude možné nakrátko zachytit Venuši. Počkáte-li si až do 9. října, pomůže vám k jejímu vyhledání úzký srpek Měsíce. Večernice bude zářit nedaleko od něj, zhruba 2,5° na jihovýchod. Příliš dlouho však na nebi nezůstane a zapadne už 90 minut po Slunci.

Říjnové planety

O poznání lepší to bude s dalšími dvěma jasnými planetami, Saturnem a Jupiterem. Obě se v říjnu nacházejí v souhvězdí Kozoroha, což znamená, že je po setmění spatříte nad jižním obzorem a viditelné zůstanou po celou první polovinu noci. Také zmíněné oběžnice poctí návštěvou Měsíc, a to ve dnech 13. až 15. října. 

Přibližně v té době začne být pozorovatelná i poslední z nápadných planet říjnové oblohy, zpočátku však jen obtížně. Přinese ji ranní svítání, kdy se zjeví těsně nad východem v již nerozpoznatelném souhvězdí Panny. Viditelnost oběžnice se ovšem rychle zlepší s tím, jak se bude na nebi vzdalovat od Slunce a poroste její jasnost. Už víte? Onou neznámou – vlastně neznámým – je Merkur a jeho „úprk“ od naší denní hvězdy se zastaví až 25. října, kdy se ocitne v největší východní elongaci.

Úprk po obloze

Merkur patří mezi nejrychlejší nebeské běžce, na nichž je už po pár dnech vidět, že se vesmírná tělesa oddávají neustálému pohybu. Planety se pohybují vůči vzdáleným hvězdám, stálice pak vůči sobě navzájem, přestože v jejich případě je to zjevné až s odstupem staletí. Připočteme-li denní posun oblohy od východu na západ, mohlo by se zdát, že na nebeské sféře neexistuje místo, které by v čase někam neputovalo…

Stačí však namířit fotoaparát vysoko nad severní obzor a nechat ho pár desítek minut exponovat. Na výsledném snímku se objeví spousta více nebo méně jasných zakřivených čar, ale také jedna drobná světlá ploška: Obloukovité linie představují stopy hvězd v průběhu času a kupodivu i zmíněná ploška odpovídá jedné skutečně výjimečné stálici. 

Dočasná výsada

Paradoxně ji často znají i ti, kdo se jinak na obloze vůbec neorientují: Polárka nebo také Severka – hvězda, která zůstává stále na místě, zdánlivě statická uvnitř nebe v pohybu. Čím si nenápadná stálice druhé velikosti, usazená v souhvězdí Malého medvěda – či na konci oje Malého vozu – získala tak výsadní postavení? Nachází se totiž v prodloužení zemské rotační osy, tedy poblíž severního nebeského pólu, kolem nějž se otáčí celá nebeská sféra (viz Těsně vedle). 

Ze stejného důvodu spočívá Polárka stále nad severem, proto nepřekvapí, že ji lidé používali a používají k navigaci. Oči k ní upínali třeba mořeplavci, ale nikoliv od nepaměti. Alfa Ursae Minoris, jak ji označují astronomové, totiž nebyla „polárkou“ vždy. Nedaleko severního nebeského pólu se objevila před tisíci roky a od té doby se k němu stále přibližuje. V daném trendu setrvá po další století, načež se v následujících miléniích opět výrazně vzdálí. Může za to jev, kterému říkáme precese zemské osy. 

Rotační osa naší planety nezaujímá v prostoru stále stejný sklon, ale vlivem gravitačních interakcí, především mezi Zemí a Měsícem, vykonává pravidelný kývavý pohyb. V jeho důsledku putuje nebeský pól oblohou po kružnici s periodou 25 800 roků. A na své dráze se dostává do těsné blízkosti několika jasnějších hvězd, které se tak dočasně mění v „polárku“ – jako třeba Tau z Herkula či Thuban z Draka. Proto se naše Polárka coby „Stella Polaris“ neboli „polární hvězda“ objevuje ve hvězdných mapách až od 15. století, kdy ji přitom od pólu dělily ještě zhruba 4°. Na minimum, konkrétně na pouhých 30″, klesne jejich vzájemná vzdálenost kolem roku 2100.

Dva průvodci

Zatím jsme Polárku zkoumali pouhýma očima při pohledu ze Země, ze vzdálenosti 430 světelných let. Ukáže dalekohled něco víc? Rozhodně ano! Už v menších přístrojích postřehnete zhruba 19″ od jasné složky „A“ i jejího průvodce označovaného písmenem „B“. Danou stálici osmé velikosti zaznamenal poprvé William Herschel roku 1780. Zmíněnému páru přitom trvá přibližně 40 tisíc roků, než oběhne kolem společného těžiště.

Systém Polárky se pak „rozrostl“ ještě jednou: V roce 1929 dospěl americký astronom Joseph H. Moore na základě dlouhé řady pozorování k závěru, že okolo stálice „A“ krouží ještě jedna drobnější souputnice, označovaná dnes jako „Ab“. Protože se však nachází velmi blízko k hlavní složce, a navíc je zhruba 700krát slabší, neodhalí ji ani velký dalekohled, takže její existenci dokládají zejména spektroskopická pozorování. „Ab“ obíhá kolem Polárky „A“ po velmi protáhlé eliptické dráze s periodou asi 30 roků, přičemž teprve okolo popsané dvojice sviští vesmírem průvodce „B“.

Stálice nestálá

A co bychom spatřili opravdu zblízka? V případě Polárky „A“ žlutého obra, který svým průměrem překonává Slunce 45krát, a svítivostí dokonce 2 000krát, je však výrazně mladší. Astronomové odhadují, že se Polárka i s nažloutlými souputníky zrodila asi před 70 miliony roky, jelikož je ovšem takřka pětkrát hmotnější než naše denní stálice, stárne mnohem rychleji. V jejím nitru už vyhořelo veškeré vodíkové palivo a hvězda se nachází takříkajíc za zenitem. Naopak složky „B“ a „Ab“ s hmotností 1,3 slunce mají mnohem pomalejší metabolismus a čeká je několik dalších miliard roků spalování vodíku. Patří tedy mezi stálice tzv. hlavní posloupnosti.

TIP: Kdy přestane Polárka ukazovat sever?

Nadto představuje Polárka „A“ proměnnou hvězdu z kategorie cefeid, takže v pravidelném intervalu čtyř dnů mění jasnost – i když jen nepatrně, zhruba o 5 %, a očima si dané změny rozhodně nevšimnete. Dochází k ní v důsledku mohutných pulzů, které stálicí prostupují z nitra až k povrchu. Opakovaně se tedy nafukuje a smršťuje, což se projeví nejdřív poklesem jasnosti a následně jejím nárůstem. Zdá se proto, že je Polárka vším, jenom ne oázou stability, za kterou se na obloze docela přesvědčivě vydává.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 6:51 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půlce října ráno nad východem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř po celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2021

• 1. října – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 3. října – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranním nebi
• 9. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (cca 2,5°), nalevo viditelný také Antares ze Štíra
• 10. října – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na podvečerním nebi nízko nad jihozápadem
• 13. až 15. října – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera v první polovině noci: 13. 10. Měsíc cca 9° od Saturnu, 14. 10. v půli cesty mezi Jupiterem a Saturnem, 15. 10. cca 6° od Jupitera
• 21. října – maximum činnosti meteo­rického roje Lyrid
• 24. října – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze
• 25. října – Merkur v největší západní elongaci, cca 18° od Slunce
• 27. října – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 29. října – Venuše v největší východní elongaci, cca 47° od Slunce
• 31. října – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Na konci měsíce ve středoevropském času (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Mohutní a do značné míry zvláštní dinosauři z příbuzenstva spinosaurů jsou vděčným objektem pozornosti vědců i médií. Paleontologové nedávno objevili dva nové velké predátory z této skupiny teropodních dinosaurů. V obou případech jde o velké dinosaury o délce těla kolem 9 metrů.

TIP: Nález velkého množství zubů potvrzuje, že spinosauři žili v řekách

Jedním z nových spinosaurů je Ceratosuchops inferodios, což přeloženo do češtiny znamená „pekelná volavka s rohatou krokodýlí hlavou“. Jde o docela přesný popis, jak tento dinosaurus vypadal a jak asi žil. Se svou masivní krokodýlí hlavou číhal na kořist podobně, jako dnešní volavky. Druhý z dvojice dinosaurů nese jméno Riparovenator milnerae, čili „lovec na říčním břehu“ a jeho životní styl byl podle vědců podobný jako u předchozího dinosaura. Obě fosilie pocházejí z britské lokality Chilton Chine a jejich původní nositelé žili před 125 miliony let, tedy v období spodní křídy.

Farinelli se narodil jako Carlo Maria Michelangelo Nicola Broschi 24. ledna 1705 v italském městě Andria v oblasti Apulie. O šest let později se jeho rodina přestěhovala do Neapole. Carlův otec Salvatore Broschi pracoval jako úředník a několik let také vykonával úřad starosty v jednom apulském městečku. Podle některých tvrzení byl zároveň hudebníkem a skladatelem, ale není to zcela prokazatelné. Život v Neapoli umožnil malému Carlovi získat kvalitní hudební vzdělání. První hudební zkušenosti však zřejmě čerpal od vlastního bratra. O sedm let starší Riccardo Broschi (1698–1756) se stal později známý jako operní hudební skladatel. 

Jméno podle mecenáše

Po otcově smrti začal Carlo od roku 1717 navštěvovat soukromé lekce zpěvu u Nicoly Porpory, který vyškolil řadu tehdy známých zpěváků. Kromě Farinelliho byl jeho žákem i další slavný kastrát Majorano Caffarelli (1710–1783). Kdy přesně fyzickou kastraci podstoupil malý Farinelli, není známo. Carlovo nadání také rozpoznal neapolský měšťan a soudce Farina, který se stal jeho mecenášem. Z vděčnosti si pak podle něj Carlo zvolil své umělecké jméno. 

Jako zpěvák se Farinelli poprvé veřejně představil roku 1720 malou rolí v jedné Porporově opeře. Při zkoušení se též seznámil s autorem libreta Pietrem Metastasiem. Tento básník a spisovatel se stal Farinelliho největším a celoživotním přítelem. Od roku 1722 už Farinelli profesionálně účinkoval v mnoha operních představeních v Neapoli i v Římě. Jeho hvězdná umělecká kariéra se naplno rozjela. Mimořádný úspěch sklízel také při svých vystoupeních v Benátkách, Miláně či Florencii. Jeho hlas prý měl nezvyklou sílu, sladkost, rozsah a ohebnost. Stejně jako jiní kastráti byl pro své pěvecké kvality často obsazován do hlavních ženských rolí. To dokládají i dochovaná Farinelliho dobová vyobrazení v ženském převleku. Většinou však jde o zesměšňující karikatury.

Jeden Bůh, jeden Farinelli!

V letech 1727–1734 žil Farinelli v Boloni, kde roku 1730 spolu se svým bratrem vstoupil do hudební instituce Accademia Filarmonica, která tam jako prestižní sdružení profesionálních hudebníků existuje dodnes. V této době také na radu císaře Karla VI. změnil svůj pěvecký styl a přešel od složitých hlasových efektů k větší jednoduchosti a dramatičnosti. Císař mu údajně při audienci ve Vídni doporučil, aby se nesnažil publikum jen ohromit dokonalostí svého hlasu. Především by měl posluchače chytit za srdce a pohnout jejich city. 

Pro Farinelliho další kariéru bylo důležité navázání kontaktu s anglickým velvyslancem lordem Essexem, jenž sehrál rozhodující roli při vyjednávání o Farinelliho vystoupeních v Londýně. V roce 1734 podepsal Farinelli smlouvu s tamní operní společností, kterou řídil již zmíněný Farinelliho učitel Nicola Porpora. Svým zpěvem londýnské publikum doslova uhranul a jeho hlas prý uváděl přítomné posluchače do extáze. Například jedna rozrušená dáma měla při jeho vystoupení vykřiknout: „Jeden Bůh, jeden Farinelli!“ Přesto v roce 1737 Farinelli svou spolupráci s Porporovou společností v Londýně ukončil. 

Vrchol kariéry

Přijal totiž lákavé pozvání na španělský královský dvůr. Zdejší panovník Filip V. trpěl apatií a depresemi. Jedno z dobových svědectví ovšem nepříliš lichotivě uvádí: „Král byl infantilní hypochondr, duševně tupý, paličatý, nepřekonatelně líný, ležel celý den v posteli a jen pár hodin v noci byl ochoten něco dělat.“ Jeho ctižádostivá manželka Alžběta Parmská věřila, že Farinelliho zpěv pomůže zlepšit manželův psychický stav. Farinelli zpíval králi každý den několik árií a skutečně měl na něj pozitivní vliv. Přiměl prý Filipa V. k návštěvám státní rady a alespoň občasnému plnění vladařských povinností. Svým kouzelným hlasem obšťastňoval i Filipova nástupce Ferdinanda VI. a jeho ženu královnu Barbaru. U španělského dvora nakonec strávil dlouhých 22 let.

Ve službách Ferdinanda VI. začal Farinelli působit také jako diplomat a politický rádce. Získal rytířský titul a některé zdroje dokonce uvádí, že obsadil úřad prvního ministra. Zároveň též organizoval a řídil veškerou hudební produkci na královském dvoře v Madridu. Od roku 1747 zastával funkci uměleckého ředitele divadla v paláci Buen Retiro a divadla Aranjuez, kde během devíti let realizoval mnoho operních představení. K pobavení obyvatel a návštěvníků nechal na řece Tajo zřídit lodní hudbu. Mohl tak uplatnit nejen své bohaté umělecké zkušenosti, ale i četné osobní kontakty s mnoha významnými umělci své doby. V Madridu na jeho pozvání účinkovali nejlepší operní zpěvačky a zpěváci (často též kastráti), s nimiž se přátelil.

Farinelliho význam a postavení u dvora vtipně a zároveň výstižně charakterizuje dobový aforismus: „Farinelli cepoval jeden den soprány a tenory, druhý den vyslance a ministry.“ Každá pohádka však má svůj konec. Král Karel III. po svém nástupu na trůn v roce 1759 Farinelliho angažmá ve Španělsku ukončil. Nový panovník totiž nesouhlasil s jeho politickým působením a o hudbu se příliš nezajímal. 

Sběratel a statkář

Farinelli se tak po mnoha letech znovu vrátil do Itálie, kde se však po dlouhém odloučení cítil téměř jako cizinec. Existenčně byl ovšem velmi dobře zajištěný na zbytek svého života. Nedaleko Boloni si již v roce 1732 koupil venkovský statek. Zde postupně shromáždil rozsáhlou uměleckou sbírku, kterou tvořily vzácné knihy a rukopisy, hudební nástroje (například několik Stradivariho houslí) i výtvarné umění. Přijížděla sem řada významných hostů, návštěvou ho dokonce poctil i císař Josef II. nebo Wolfgang Amadeus Mozart.   

Po svém návratu ze Španělska již Farinelli nikdy aktivně nezpíval. Žil klidným životem a staral se o zahradu a své příbuzenstvo. Je zajímavé, že po celý svůj život také psal básně, skládal hudbu a hrál na cembalo a violu. Jeho nejhodnotnějším počinem bylo zkomponování šesti technicky náročných árií s řadou vynalézavých variací, které jsou v rukopise z roku 1753 věnovány habsburské císařovně Marii Terezii. V roce 1756 vytvořil také árii pro Ferdinanda VI. Zmíněné kompozice jsou nesporným svědectvím šíře jeho hudebního nadání.

Farinelli zemřel v noci z 16. na 17. září 1782 ve věku 77 let v Boloni, kde ho také pohřbili. Jeho původní hrob byl ovšem zničen za napoleonských válek. Příbuzní pak jeho ostatky přesunuli na jiné místo. V roce 2006 byly kosterní pozůstatky slavného pěvce exhumovány a podrobeny výzkumu. Přestože se nedochovaly v dobrém stavu, výsledky poukazují na některé zajímavosti, které pravděpodobně souvisejí s dopady kastrace. Dlouhé kosti Farinelliho končetin totiž vykazují znaky osteoporózy. Tato anomálie je poměrně běžná u žen po menopauze, ale u mužů se vyskytuje jen velmi zřídka.

Studie vedená Markem A. Davisem z University of Illinois a Charlesem F. Smithem z Wofford College vycházela z předpokladu, že hadi specializovaní na lov obojživelníků by měli být suchými roky ovlivněni. V roce 2010, předtím, než pětileté období sucha začalo, dostali hadi k dispozici „náhradní“ potravu – obrovské množství cikád, které se objevují jednou za 17 let. Následujícího roku (2011) pak 20 sledovaných samiček přivedlo na svět rekordní počet 148 mláďat.

V roce 2012 ale udeřilo sucho a každé další období bylo mláďat méně a méně. Bez ohledu na klimatické podmínky čítaly vrhy jednotlivých samic vždy zhruba šest malých hádků a jejich velikost se při srovnání mezi jednotlivými roky rovněž nelišila. Poslední suchý rok ale přivedla mláďata na svět jediná samice a v roce 2017, rok poté, co sucho skončilo, nespatřilo světlo světa ani jediné nové mládě. Roku 2018, po roce normálních srážek, reprodukce ploskolebců amerických (Agkistrodon contortrix) poskočila zpět k normálu a biologové napočítali 100 mláďat od 16 samiček.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

„Ukázalo se, že samice ploskolebců zvažovaly: ‚Mám letos v nádrži dost paliva, abych mohla mít další potomky?‘ A jak sucho postupovalo, stále víc z nich si odpovídalo: ‚Nemám!‘“ komentoval výsledky Davis. Studie tedy potvrdila předpokládanou houževnatost ploskolebců amerických, ale zároveň zdokumentovala, že jejich schopnost přizpůsobit se klimatickým změnám má své limity.

Byla to velkolepá podívaná, jakou New York už dlouho nezažil. Když časně zrána 21. prosince roku 1935 prořízl vzduch jekot policejních sirén, všichni věděli, že se děje něco mimořádného. Desítky houkajících vozů mužů zákona z pěti okrsků neochvějně mířily k jedinému cíli. A tím je Terminal Market, tedy k železničním kolejím připojená Centrální tržnice v Bronxu. Pro celou metropoli vcelku oblíbené místo, zvlášť když sháníte čerstvou zeleninu nebo ovoce za slušnou cenu. A teď? Jsou tu novináři, policisté se zbraněmi, konstáblové, policejní prezident, antony a nákladní vozy propůjčené městem. A do čela zástupu ozbrojených mužů zákona se staví sám Fiorello LaGuardia, starosta New Yorku. Takové manévry tu nepamatují od prohibice. Co to všechno znamená?

Velké zelené zlo

Divácky vděčný moment, při kterém se starosta chystá osobně sekyrou rozrazit vrata do tržnice, se pravda trochu nepovede. Není totiž zamčeno. Ale to už dovnitř, mezi rozespalé trhovce, chystající zboží u stánků a skladů, vbíhají muži v uniformách. Ještě že tahle velká šťára přináší výsledky – policisté zajistili stovky kilogramů kontrabandu. A jak s neskrývaným nadšením vysvětluje novinářům starosta: „Jde o vážnou hrozbu pro celé město.“ Ještě chvíle napětí, než si fotografové připraví své aparáty a trhne se oponou. Bedničky, teď už naskládané na korbách připravených náklaďáků, jsou plné zelených bodlákovitých koulí. Artyčoků. Vypadají poměrně neškodně a celé to nákladné divadlo se v daný moment jeví bizarně.

Ale novináři už vědí, i když to tu nikdo neřekne nahlas. Mafie. Organizovaný zločin, napojený na emigranty z Itálie. Tedy, hlavně ze Sicílie. Nahlas to samozřejmě nikdo z radnice nebo od policie nepotvrdí, ale vztah mezi Italoameričany a artyčoky je celkem zřejmý. 

Milionová pochoutka

Lidé, kteří přišli do Států z jihu Evropy, prostě artyčoky milují a konzumují je jako oblíbenou pochoutku v ohromném množství. Je to pro ně chuť vzdálené domoviny. A na tuhle sentimentální poptávku pochopitelně uslyšeli zemědělci z Kalifornie, kteří je začali pěstovat ve velkém. Od roku 1900 se objem produkce zvýšil o 800 %. Jen z Monterey County, jednoho kalifornského okrsku, proudily do New Yorku artyčoky za 660 tisíc dolarů. Kalifornie vydělávala miliony na zeleném zlatu!

Mafiáni měli pochopitelně na peníze nos. Takže nejpozději v roce 1910 „vstoupili“ do výhodného zelinářského podnikání. Jejich prvním cílem se staly noční nákladní vlaky, směřující s nákladem artyčoků z prosluněné Kalifornie do Filadelfie, New Yorku a Bostonu. Občas tak nabraly extrémní zpoždění, někdo je odstavil na špatnou kolej nebo nedbale naložil, případně rovnou zapálil. Mafiáni tohle uměli, kontrolovali odbory ve skladech i na železnici. Pokud přepravce nezaplatil cca 25 až 50 dolarů za každý vagon, nastaly komplikace a zboží do cíle nedorazilo – nebo zkažené. Zvlášť aktivně si v tomto byznysu počínala rodina Morellů a Terranovů, která sektor přepravy dočista ovládla. Chtěla ale víc.

Artyčokový král

Kromě přepravy začala kontrolovat distribuci zeleného zlata. Kdo a za kolik jej prodává, jak čerstvé zboží kdo dostane, kolik musí odebrat každá restaurace. Chobotnice výhrůžek, násilí a vymáhání výpalného ale natahovala svá chapadla až ke zdroji artyčoků, k farmářům, kteří museli dodávat určitý objem zboží za dané ceny a odvádět poplatky za bezpečnost – za to, že artyčoky vůbec mohli pěstovat. Mafie netlačila na nadprodukci, vyhovalo jí, když bylo artyčoků na trhu méně. Stály pak víc peněz. V konečném důsledku tak 30 až 40 % ceny z každého artyčoku končilo coby čistý zisk v pokladně samozvaného Artyčokového krále Cira Terranovy, jednoho z nižších bossů mafián­ské rodiny Morellů.

Agromafie

Muži zákona si dobře hlídali prohřešky spojené s pašováním, obcházením daní, alkoholem, prostitucí. Ale zelenina? Ta je přece neškodná a každému lhostejná. Morellové-Terranovové zvolili maximálně bezpečný sektor trhu, se stálou poptávkou a spotřebou, a vybudovali na něm své zločinecké impérium. Že za jejich podnikatelským úspěchem stojí mafiánské praktiky, dlouho unikalo pozornosti. Tedy než pár reptajících farmářů uhořelo na svých usedlostech, bylo zabito nebo znenadání zmizelo.

Šerifové v Kalifornii nebyli slepí, ale měli dlouho za to, že jde spíš o nějakou osobní či obchodní válku mezi producenty artyčoků. Že se za nitky tahá až z New Yorku, netušili. Agromafie „zelinářů od Terranovy“ zatím rozšiřovala podnikání.

S příchutí krve

Dovoz banánů z Kuby, citrusové plody z pobřeží, avokádo z Mexika, melouny. Ale také broskve, meruňky, jablka. Importované datle a fíky. Přepočítali se jen jednou – a to u olivového oleje. Obchod s ním už kontrolovali „gentlemani z Kalábrie“. Artyčoky ale pořád vynášely nejvíc a díky úplné kontrole výrobního a dodavatelského řetězce si na nich Artyčokový král zřídil absolutní monopol. Ve Státech samozřejmě platil anti-monopolní zákon, ale těžko se tu něco dokazovalo. Daně se přece řádně platily, účetní knihy seděly, svědkové neexistovali nebo mizeli. Atmosféra strachu houstla, stejně jako když metropoli kralovali gangsteři za prohibice. Vše doprovázela i masivní korupce. 

Napravený hříšník?

Stopy naznačovaly, že za tím vším stojí Terranova, ale solidních důkazů bylo málo. Ano, mezi lety 1916 až 1925 stanul pětkrát u soudu – vždyť byl také členem jednoho z nejstarších italských gangů v New Yorku. Nařkli jej z poškozování cizí věci, držení zbraně, přepadení, loupeže, krádeže, únosu a vraždy. Neodsoudili ho ale ani jednou. A na začátku 30. let se už Artyčokový král jevil jako napravený hříšník, který jen „dělá do ovoce a zeleniny“.

Že žil v pohádkové vile, bez bodyguardů neudělal ani krok a po městě jezdil v opancéřovaném sedanu? „Byznys se zeleninou je v poslední době tvrdý a policie nekoná, takže se musím chránit sám,“ odvětil vždy se smíchem. 

FBI zasahuje

Podobné poznámky policejní vyšetřovatele dráždily, a proto se na přímluvu newyorského státního návladního a čerstvě zvoleného starosty LaGuardii do věci konečně vložil Federální úřad pro vyšetřování – FBI. A jeho ředitel Edgar Hoover splnil zadaný úkol na výtečnou. Jeho agenti dokázali v rekordním čase rozkrýt celou artyčokovou mafii. Vše bylo připraveno na velký lov, který zahájilo houkání sirén 21. prosince 1935.

To byl ale jen prolog. Po zásahu policistů na tržnici v Bronxu vydal starosta LaGuardia několik nařízení. Je zakázán „dovoz, držení, vystavování a prodej artyčoků do odvolání“. Nechal také zabavit zboží ze zdejších skladů. Vánoce byly za dveřmi a italská část New Yorku si štědrovečerní večeři bez předkrmu z artyčoků s holandskou omáčkou neuměla představit. Takže jejich cena na černém trhu rázem vyletěla o několik řádů a mafiáni se mohli přetrhnout, aby z Kalifornie dostali tolik artyčoků, kolik vlaky uvezou. Při tom shonu si ale nevšimli, že poskytli agentům FBI ten nejlepší důkaz o existenci své sítě, propojující producenty, přepravu i prodej. Během pěti dnů byli všichni za mřížemi. Federálové odvedli špičkovou práci, o důkazy nebyla nouze. Zelené zlato, artyčoky, teď k usvědčení stačily.

TIP: Potlačení metly lidstva: Prohibice v Americe přispěla k vzestupu mafie

V prvních lednových dnech 1936 byl zákaz zrušen, protože už není zapotřebí. Mafiánská síť se rozpadla. A jak dopadl Artyčokový král? Odsouzen sice nebyl, ale ze ztráty svého zelinářského impéria se už nevzpamatoval. Umírá o dvě léta později na zástavu srdce, jako velmi chudý muž. 

Na konci 19. století americký lékař a vědec William Coley experimentoval s léčbou rakoviny pomocí injekcí bakteriálních „koktejlů“. Neúmyslně se tak stal průkopníkem imunoterapie – důmyslné léčby rakoviny, která spočívá v posilování a nasměrování imunitního systému pacienta. Po více než 100 letech na něj navazují odborníci z Australské národní univerzity.

Aude Fahrerová a její kolegové vyvinuli levnou a netoxickou léčbu nádorů, která využívá injekčně aplikovanou směs s mrtvými bakteriemi přímo do nádoru. Takový zákrok „nakopne“ imunitní systém pacienta a mobilizuje jeho síly proti nádoru. Badatelé použili horkem zabité mykobakterie, příbuzné významných patogenů. Léčba má za sebou úspěšné preklinické experimenty na zvířatech, a také experimentální léčbu u osmi pacientů s rakovinou v pokročilém stádiu.

TIP: Imunoterapie: Vakcína proti rakovině tlustého střeva uspěla v klinickém testu

Výsledky těchto experimentů jsou slibné. Ukázalo se, že tento léčebný postup ve všech případech vyvolal žádoucí systémovou reakci imunitního systému proti nádoru. V současnosti probíhá 1. fáze klinických testů, která má ověřit především bezpečnost této léčby. Druhá fáze testů je ale již schválena. Vedle léčebného efektu je australská metoda zajímavá i z pohledu ceny – podle  docentky Fahrerové by jedna dávka preparátu mohla vyjít zhruba na 20 dolarů (v přepočtu 400 Kč), což je mnohonásobně méně, než doposud používané léčebné postupy. Díky tomu by léčba mohla být dostupná i pro pacienty v rozvojových zemích.  

V polovině října by měla z floridského kosmodromu Cape Canaveral Space Force Station odstartovat nosná raketa Atlas V, která vynese do vesmíru na pozoruhodnou misi meziplanetární sondu Lucy. Ta má namířeno k celkem sedmi planetkám – nejprve k planetce Donaldjohanson v Hlavním pásu planetek a pak k jupiterovým Trojánům – Eurybates se satelitem Queta, Polymele, Leucus, Orus a nakonec Patroclus.

Tato impozantní průzkumná mise by měla trvat 12 let. K planetce Patroclus by Lucy měla dorazit začátkem března 2033. Podle vedoucího výzkumu mise Lucy, Hala Levisona z amerického institutu Southwest Research Institute (SwRI) v Coloradu, by sonda měla navštívit více planetek než kterákoliv sonda v historii průzkumu Sluneční soustavy.

Výprava za Trojány

Lucy se bude soustředit především na Trojány, což je velká skupina planetek, které kopírují oběžnou dráhu Jupiteru kolem Slunce. Doposud jich bylo objeveno více než 7 tisíc, jejich skutečný počet je ale zřejmě mnohem vyšší. Lucy bude první sondou, která se dostane do těsné blízkosti Trojánů.

TIP: Čím jsou zajímaví Trójané a Řekové u Jupitera?

Pro planetární vědce je mise Lucy nesmírně významná. Trojáné jsou totiž podle našich modelů pravděpodobně pozůstatky prapůvodního materiálu, z něhož před více než 4 miliardami let vznikaly planety Sluneční soustavy. Pokud je tato představa správná, jde o cenné planetární „fosilie“. Právě tímto směrem odkazuje i název mise „Lucy“, který sonda převzala od legendární fosilie australopitéka, objevené v roce 1974 v etiopském Hadaru. Ta pro změnu své jméno odvozuje od písně skupiny Beatles „Lucy in the Sky with Diamonds“, kterou si údajně členové týmu expedice na místě vykopávek přehrávali stále dokola.

Rakousko-uherské moždíře ráže 305 mm, které pro císařskou armádu vyráběla plzeňská Škodovka, patřily ve své době k nejlepším zbraním své kategorie. Ve stejném kalibru produkovala své zbraně také italská zbrojovka Armstrong-Pozzuoli, která se však řadila spíše do třídy houfnic.

Z pobřeží na frontu

V letech 1914–1917 vzniklo 30–50 děl pod označením Obice da 305/17, jež měla původně zajišťovat pobřežní obranu, nakonec se však zapojila také do pozemních bojů na italsko-rakouské frontě. V průběhu války měli Italové k dispozici několik verzí, modello 15 byla původní pobřežní, která vyžadovala pevnou platformu umožňující odměr 360°.

Odlehčené varianty modello 1916 a 1917 se daly snadno rozebrat, přepravit na frontu, kde po smontování plnily roli obléhacích děl. Poslední typ D. S. (na snímku), kdy zkratka znamená De Stefano podle názvu podvozku, byla „mobilní“ a určená k tažení dělostřeleckým traktorem.

Kořist centrálních mocností

Před palbou však obsluha musela sejmout kola a zbytek konstrukce posadit na dřevěné ložiště s ocelovými kolejnicemi. To umožňovalo opět otáčení zbraně kolem své osy a vojáci současně nemuseli hloubit jámu pro zákluz hlavně při palbě vrchní skupinou úhlů. Tato konstrukce současně absorbovala velkou část zpětného rázu.

Původnímu záměru nasazení houfnice odpovídá také podivný podvozek, jejž konstruktéři ke zbrani museli vymyslet až dodatečně. Z toho důvodu také zbraň vzbudila zaslouženou pozornost mezi rakousko-uherskými a německými vojáky, když jim devět těchto kanonů padlo do rukou po bitvě u Caporetta na podzim roku 1917.

Kořist centrálních mocností

Zkušená obsluha dokázala vypálit každých 12 minut granát o hmotnosti až 450 kg, přičemž kadence se dala krátkodobě až zdvojnásobit. Smrtící projektily pak létaly až do maximální vzdálenosti 17,5 km. Po vypuknutí španělské občanské války (1936–1939) Itálie odeslala Frankovým nacionalistům pět houfnic, které však byly tou dobou už poměrně zastaralé.

TIP: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě 

I přesto našly využití i v dalším globálním konfliktu, kdy jich ve službě zůstávalo ještě 27. Italové je nasadili koncem jara 1940 proti Francii, poté však sloužily už jen pro obranu pobřeží Apeninského poloostrova a Sicílie. Zbylé kanony armáda definitivně vyřadila až roku 1959.

Úděl Doubravčiny mladší sestry Mlady byl od počátku do konce jasný. Narodila se nejspíše někdy mezi lety 930–935 jako nejmladší dítě Boleslava I. Podobně jako Doubravka získala vzdělání v klášteře benediktinek v Řezně a byla určena pro církevní kariéru.

Předchozí část: Doubravka a Mlada: Zbožné přemyslovské dcery bratrovraha (1)

Kronikářské zprávy o Mladě jsou sice poměrně hojné, ale dost stereotypní a kusé. Kosmas o ní napsal: „… Mlada, panna zaslíbená Bohu vzdělaná ve Svatém písmu, oddaná křesťanskému náboženství, nadaná pokorou, líbezná v hovoru, štědrá příznivkyně chudých a sirotků a ozdobená veškerou poctivostí mravů. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od apoštolského otce vlídně přijata. Pobyla tam nějaký čas a dobře se seznámila s mnišskými pravidly. Nakonec ji pan papež na radu svých kardinálů, a především proto, že chtěl přispět dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta i opatskou berlu.“ 

„Potom nová abatyše, když dosáhla propuštění a apoštolského požehnání, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, se i se svým přeradostným průvodem vydala zpět do drahé vlasti. Dojeli ke knížecímu hradu v Praze, kde kníže Boleslav dlouho očekávanou drahou sestru uctivě uvítal. I vezmou se za ruce a vkročí do knížecího příbytku, kde spolu usednou a dlouho vzájemně a mile rozmlouvají. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co hodné paměti a podivu v Římě viděla nebo slyšela. Mimoto mu odevzdala list, od apoštolského stolce pro něj určený. A hned, jak bylo nařízeno podle rozhodnutí knížete i abatyše, kostel svatého Víta jest určen pro budoucího biskupa a kostel svatého mučedníka Jiří ihned dán abatyši knížete, Marii“.

Tato zpráva se pak v různém znění objevuje i v dalších kronikářských záznamech. A všechny shodně přičítají Mladě dvojí úspěch nesmírného významu: dosáhla církevního osamostatnění Čech zřízením českého biskupství a stala se zakladatelkou prvního kláštera v Čechách.

Znamenitá diplomatka

Proč tak důležitou diplomatickou cestu do Říma svěřil český kníže právě Mladě? Cesta z Čech přes Alpy do Itálie byla tehdy značně obtížná a nebezpečná, natož pak pro mladou ženu. Mlada se do Říma vypravila zejména proto, že mohla lépe než kdokoliv jiný dosáhnout cíle, o který šlo jejímu otci, tedy církevního osamostatnění Čech zřízením pražského biskupství. Nesmíme zapomínat, že na Boleslavovi lpěla těžká vina bratrovraždy, která jej obzvláště v očích církve značně poskvrňovala. Jeho vlastní dcera, která zasvětila svůj život Bohu, aby tento těžký hřích odčinila, tak dala Římu nejspolehlivější záruku, že v Čechách vládne křesťanský duch.

Úspěch Mladiny cesty do Říma, v letech 965–967 nebo 974–976, ukazuje, že volba byla správná. Dcera knížete se osvědčila jako znamenitá diplomatka a z toho co víme, lze usuzovat, že měla také výborné vzdělání, neboť k jednání byla nutná dobré znalost latiny a výmluvnost. 

Abatyše kláštera sv. Jiří

Po návratu do Prahy se stala Mlada-Marie abatyší v klášteře sv. Jiří. O jejím působení ve funkci abatyše prvního ženského kláštera v Čechách ale nemáme žádné podrobnější zprávy. Nezbývá než se spokojit s tvrzením, že klášter založila, opatřila mu vše potřebné a řídila jej. Na svou dobu se jednalo o mimořádný kulturní a sociální čin. Kulturní proto, že kláštery v raném středověku byly centrem vzdělanosti a střediskem výtvarného, literárního i hudebního umění, a sociálním proto, že poskytovaly útočiště neprovdaným dívkám i ženám pronásledovaným osudem.

TIP: Raději řeholnicí, než císařovnou: Proč oblékla Anežka církevní roucho?

Ctihodná Marie-Mlada řídila klášter až do své smrti (994). Klášter pak plnil své poslání po celý středověk, přestál i husitské bouře a až roku 1782 se stal obětí josefínských reforem. Řádové sestry Mladu od počátku uctívaly jako světici a později byla prohlášena za blahoslavenou. Její ostatky jsou uloženy ve svatojiřském klášteře.

Vrcholy Pyrenejí snadno překonávají tříkilometrovou hranici a celé pohoří mezi Francií a Španělskem se táhne 430 km daleko. Najdete tady hluboké rokle, skalní chrámy a suťová pole i některé živočichy, kteří jinde už k vidění nejsou. Na území Pyrenejí se rozkládají tři národní parky a lze tam zastihnout ve zbytku Evropy velmi vzácné majestátní dravce. 

Jak se zbavit mršin

První lokalitou, kam na setkání s mrchožravými ptáky – hlavně supem bělohlavým (Gyps fulvus) – míříme, se nachází v Aragonii. Na pár dní zastavujeme na úpatí pohoří Sierra de Guarra, kde máme domluveno pozorování u novodobých „Muladeres“. Tento výraz označuje místa poblíž vesnic, kam farmáři od dávných dob sváželi uhynulá zvířata za účelem jejich likvidace mrchožrouty. O prastaré ekologii se nejspíš nedá mluvit, ale nebezpečí šíření nemocí si farmáři uvědomovali velmi dobře a supi byli na tomto způsobu získávání potravy do značné míry závislí. 

Během minulého století došlo ke změnám v hospodaření na horských lukách a k omezení pastevectví. Méně pastevců a tedy méně ovcí, koz a krav znamenalo rovněž menší množství uhynulých zvířat. Počty volně žijících supů, dravců závislých na existenci stádových zvířat, se tak výrazně ztenčily. V souvislosti s omezením nemoci šílených krav bylo navíc používání tohoto způsobu likvidace mršin v roce 2005 zakázáno. Chybějící potrava vedla k útokům hladových supů bělohlavých na ovčí stáda, probírání skládek a k dalšímu snížení jejich počtu. Dnes se opět blýská na lepší časy a opatrné přikrmování na obnovených Muladeres je po splnění přísných kritérií opět povolováno. 

Místo, kde prší supi

Na vytoužené divadlo čekáme namačkáni v malých dřevěných bednách. Nad nedalekou skalní stěnou krouží několik desítek supů bělohlavých, které k prostřené tabuli lákají dvě mršiny divokých prasat. Po osmi hodinách v jogínské poloze můžeme jen pokrčit rameny. Dnes nic.

Další den jsme pohodili do trávy několik mrtvých bílých králíků. Úhyny z místní obrovské králičí farmy jsou ptáci obvykle krmeni a na podobnou potravu jsou zvyklí. I tak jsme byli trochu skeptičtí, když se hejno supů začalo pozvolným kroužením pomalu přesouvat nad nás. Z malého krytu není dobrý výhled do všech směrů, ale stejně se zdálo, že někteří dravci začínají klesat k zemi. V hlavě mi znělo varování, abychom nefotili příliš brzy: „Musíte počkat, až budou supi zabráni do krmení.“ Doba mezi přistáním a okamžikem, kdy se vrhnou na kořist, je považována za kritickou a pokud jsou ptáci v tento okamžik vyrušeni, již ten den nepřiletí. 

Několik opatrných průzkumných náletů a pak již jen svištění letek a jeden sup za druhým se vrhají na předloženou potravu. Králičí maso si zjevně zamilovali. Ve vteřině přistávají jednotlivci, dvojice i skupiny po několika ptácích. Nakonec se nedaleko od nás pere o čerstvé maso zhruba 250 supů bělohlavých. Vřavu, skřeky a taky zápach během následující hodiny je těžké popsat. 

Důkladnost zdravotní policie

Poprvé můžeme na vlastní oči docenit výhodu, kterou pro supy znamená jejich holá hlava a krk. Supi začnou velká zvířata snadno porcovat skrz řitní otvor a během několika vteřin v jejich žaludcích zmizí oči mršin a další měkké snadno dostupné tkáně. Horda supů převálcovala všechnu kořist, bylo úplně jedno, jestli jde o ovci, prase nebo králíka. Supi dopadali doprostřed vřavy, zakopávali o sebe, skákali si po zádech, vzájemně se napadali, aby napadený i obránce byli vzápětí obráni dalšími aktéry žranice. 

Za hodinu bylo po divadle. Supi se rozbíhali a přetíženi masem těžkopádně odlétali. Jen několik posledních posedávalo kolem. Teprve teď jsme si začali pomalu uvědomovat, jak rychle dokáže tato přírodní zdravotní policie likvidovat uhynulá zvířata nebo zbytky po predátorech. Při prohlídce zbytků jsme zjistili, že všechny kůže velkých zvířat byly otočeny naruby a supi dokonale obrali tuk až na holou kůži.

Vyplašení pod Pico de Aneto

Úctyhodné panorama vrcholků včetně nejvyšší hory Pyrenejí, 3 404 metrů vysoké Pico de Aneto na severu Aragonie, rámuje další lokalitu, kde se pokusíme zachytit dravce v jiném prostředí. Počasí nám přeje, slunečno, větrno, výborná termika. Bohužel, až moc výborná. Supy jsme viděli kroužit nad námi, určitě museli být alespoň čtyři kilometry vysoko. Za celý dlouhý den se nám předvedlo jen pár krkavců. Nic. 

Druhý den se situace opakuje a počasí se začíná kazit, do hor přichází zima. Předpověď slibuje pokles teplot o více než 15 °C. To není dobré. Navíc začíná fučet a v malém stanu na svahu kopce (cca 1 600 metrů vysoko) mám co dělat, abych ho udržel na místě. Pozdě odpoledne, když už jsme téměř rezignovali, přilétá dvojice supů bělohlavých. Jeden z ptáků přistává u mršiny a velmi opatrně a neklidně se začíná krmit, druhý nervózně odlétá. Co jej vyplašilo?! Vzájemně se ujišťujeme, že jsme dobře maskovaní, nehýbeme se a nemůžeme být vidět. Druhý sup tu přitom nezůstal ani pět minut a krkavci neposeděli snad ani minutu. Začínáme balit, protože dnešek už nic neslibuje a světla ubývá. Naprosto nečekaně a tiše však k mršině dosedá pán zdejších hor – orel skalní (Aquila chrysaetos). 

Rázem je nám všem jasné, proč ostatní ptáci byli tak opatrní. Orel seděl celou dobu někde nad námi ve svahu a pozoroval, co se tu děje. Teprve když usoudil, že místo je klidné a bezpečné, přiletěl si urvat svůj díl. Čtvrt hodiny se krmil a zmizel. Jindy bychom byli za takovou návštěvu vděční, ale dnes nás jeho přítomnost trochu rozladila. 

Na soukromé hoře

Z Aragonie přejíždíme do Katalánska – velmi svérázného území s vlastním úředním jazykem, kde se lidé s ničím nemazlí. Neshodnu se s vedením národního parku? Klidně si založím svůj! Stačí svolat širokou rodinu, vysvětlit možná bláznivý nápad, posbírat prostředky a pak skoupit opuštěné pozemky na blízké hoře a to včetně kompletní středověké vesnice, kde by se mohl natáčet historický velkofilm. Tak nějak asi uvažoval náš hostitel, který zde vybudoval dům nezávislý na okolní civilizaci. Solární a fotovoltaické panely, důmyslná konstrukce, horská architektura. V dohledu ani památka po lidské přítomnosti, jen velehory v pozadí. Moc jsme nemluvili.

Třetí lokalita byla naší poslední šancí, jak spatřit vzácné druhy mrchožroutů. Krmení bylo připraveno na jižním svahu vysokého skalnatého kopce, necelých 20 kilometrů od horského státečku Andorra. Ráno nás čeká překvapení, předpověď počasí se vyplnila a do hor dorazila zima. Za ranního rozbřesku stoupáme prvním letošním sněhem ke krytům… 

Hnědí spolubojovníci a různobarevní „bradatci“

Majitel lokality se dokrmování supů a orlosupů věnuje již nějaký čas a zdejší populace si na pravidelný přísun potravy zvykla. Hukot džípu deroucího se do kopce bezpečně přilákal desítky supů bělohlavých do blízkosti krmeliště. Během krátké chvilky se celé hejno sneslo na zem a opět začalo ono žravé běsnění. 

Po půlhodině přilétli také supi hnědí (Aegypius monachus), kteří právě začínali s námluvami a někteří již předváděli zásnubní tance. Neváhali se vrhnout přímo do hejn supů bělohlavých a vybojovat si potravu. U hnědých supů bylo dobře patrné, jak se celým svahem pohybovali v párech. Pokoušeli se útočit na supy bělohlavé nebo jiné páry supů hnědých, ale mezi sebou o potravu nikdy nebojovali. 

Charakteristická silueta prozrazuje taky prvního orlosupa bradatého (Gypaetus barbatus). Přilétají po jednom a velmi dlouho krouží okolo. Teprve po důkladné obhlídce se snesou dolů, aby se nám postupně ukázali ve všech možných barvách opeření. Orlosup totiž během prvních šesti let prochází barevnou proměnou z ročních, téměř zcela hnědých ptáků, přes 2–3 roky staré jedince, jimž postupně přibývá bílého opeření na krku, břiše a hlavě. Až po dospělého orlosupa, jehož spodek těla je bílý, křídla zespod tmavá a svrchu ocelově šedá se světlejšími ostny per. Navíc tito opeřenci získávají při koupání a popelení různé odstíny béžové až oranžové barvy ze železité vody místních hor. 

Závěr šestidenního maratonu

Díky pozorovatelům s dalekohledy a pozdějšímu porovnání fotografií jsme později odhadli, že se toho dne sneslo na krmeliště více než 200 supů bělohlavých, 22–24 supů hnědých a 15–17 orlosupů. Zvláště u supů hnědých, kterých je v této oblasti evidováno jen 32, jsme měli opravdu štěstí. Zatímco supi se postarali o většinu masa a šlach, orlosupi uklidili i kosti. Pokud by zde zemřel člověk, za pár minut by z něj nezůstalo vůbec nic. Jak jsme později zjistili ze zpráv, i k takovému případu v minulosti došlo. 

TIP: Plachtící obr kondor andský: Vznešený pojídač zdechlin

Celkem více než 50 hodin během šesti dnů na třech lokalitách nakonec přineslo kýžený výsledek – pozorování a fotografie orlosupa bradatého z bezprostřední blízkosti, jeho životní projevy a zvyky. Dravci s téměř třímetrovým rozpětím nám z paměti určitě hned tak nevymizí – tím spíš, že se jednalo o jedny z posledních v Evropě volně žijících jedinců.