Rovníkovou Guineu, zemi o rozloze asi jedné třetiny České republiky, sužovaly již od získání nezávislosti v říjnu 1968 mnohé problémy. Od srpna 1979 úřadující prezident Teodoro Mbasogo dlouhodobě potlačoval lidská práva a obohacoval se na úkor obyvatel, což se ještě znásobilo po objevu ložisek ropy v pobřežních vodách. V roce 2002 se v zemi těžilo 220 000 barelů této strategické suroviny denně, o dva roky později již šlo o 360 000 barelů. Za této situace obrátili k Rovníkové Guineji pozornost mnozí agresivní obchodníci, kteří tušili příležitost ke zbohatnutí.

Šanci jim měl poskytnout nástup nového politického vedení v podobě vůdce opozice Severa Mota, toho času žijícího ve španělském exilu. Ten údajně slíbil, že spiklenci dostanou v případě úspěchu 1 800 000 amerických dolarů a hlavně práva na těžbu černého zlata.

Žoldnéři v zajetí

Sedmého března 2004 zadržela zimbabwská policie na letišti v hlavním městě Harare bývalého příslušníka britských SAS Simona Manna a dva jeho kumpány, kteří čekali, než budou do jejich letounu naloženy zbraně. Na palubě stroje se pak nacházela tříčlenná osádka a dalších 64 žoldnéřů, takže se počet zatčených vyšplhal na 70. Většina z nich byli bývalí členové jihoafrického 32. praporu, což byla elitní jednotka lehké pěchoty, dokud ji vláda v roce 1993 zrušila.

Mann hájil sebe i své muže tím, že směřovali do Konga, kde měli údajně střežit diamantové doly, ale neuspěl. Již devátého března bylo přímo v Rovníkové Guineji zatčeno dalších 15 mužů. Pod velením obchodníka se zbraněmi a bývalého důstojníka 32. praporu Nicka du Toita sloužili jako předvoj hlavní skupiny a měli obsadit letiště v hlavním městě Malabo, změnit vysílací frekvence, spojit se se skupinou přilétající ze Zimbabwe a zajistit její bezpečné přistání.

Přicházejí rozsudky

Du Toit mimo to sháněl zbraně potřebné pro převrat. Mannův sedmdesátičlenný oddíl absolvoval mezipřistání v Harare právě proto, aby doplnil výzbroj. Výpovědi u soudu objasnily, že ji chtěli koupit od státního podniku Zimbabwe Defense Industries. Ten si příliš nelámal hlavu s tím, kam výrobky přijdou, a později se jeho představitelé chabě hájili, že šlo o lest a snahu napomoci odhalení zločinu. Mannova objednávka přitom nebyla zrovna malá – šlo o 20 kulometů, 61 útočných pušek AK-47, 10 protitankových granátometů RPG-7 se stovkou projektilů, 150 ručních granátů a 75 000 kusů munice do pěchotních zbraní.

Skupina z Harare stanula před tamním tribunálem v srpnu. Mannovi u soudu přitížila kontrola jeho účetnictví, která odhalila dva miliony dolarů, jež na jeho konto přišly z nevystopovatelných zdrojů. Část těchto peněz pak odešla k du Toitovi, aby za ně nakoupil zbraně. Pod tíhou důkazů byl bývalý britský důstojník odsouzen k sedmiletému trestu odnětí svobody, někteří jeho kumpáni vyfasovali po jednom roku, většina byla osvobozena. Zimbabwe kromě toho zabavilo najaté letadlo a 180 000 dolarů, které měli žoldnéři na palubě.

Věznice Black Beach

Podstatně hůř dopadla skupina zatčená přímo v Rovníkové Guineji. Prezident Mbasogo se s dodržováním lidských práv nikdy příliš nezatěžoval a v tomto případě dokonce hrozila žoldnéřům poprava, byť nakonec odešli „pouze“ s tresty několika desítek let odnětí svobody. Nájemní vojáci byli zavřeni ve věznici Black Beach, která má pověst jednoho z nejhorších zařízení tohoto typu v Africe, a údajně přežili pouze čtyři z nich.

Velitel předvoje Nick du Toit si odseděl pět roků a osm měsíců, přičemž podstatnou část z nich strávil na samotce v cele o rozměrech 150 × 210 cm. Dozorci jej často bili pažbami pušek, pálili cigaretami a odpírali mu zdravotní péči. V listopadu 2009 se pak dostal po udělení prezidentské milosti na svobodu.

Dokončení: Ostuda železné lady: Převrat v Rovníkové Guineji (2) 

Tou dobou se již v Black Beach nacházel i Simon Mann, kterého Zimbabwe v lednu 2008 vydalo do Rovníkové Guineje výměnou za ropu. Hlavní vykonavatel nezdařeného puče ale měl dostatek peněz na uplacení stráží, které mu pak nosily jídlo z nedalekého hotelu a dovolily mít na cele běžecký pás. Také Manna se týkal pardon z listopadu 2009, svou roli v tom mohl sehrát i tlak některých britských politiků na jeho osvobození.

Řecké Santorini je dnes malebnou turistickou destinací, což platí i pro široké okolí tohoto ostrova ve Středozemním moři. Nad celým regionem se ale vznáší riziko z devastující sopečné erupce. Přibližně před 3 600 lety zde totiž došlo k jedné z největších známých erupcí v historii lidstva, která svou silou mnohonásobně převýšila slavný výbuch sopky Krakatoa v roce 1883 (podle některých odhadů až stonásobně). Erupcí vyvolané klimatické změny a vlny tsunami tehdy dramaticky zasáhly kvetoucí mínojskou civilizaci v této oblasti.

Erupce na Santorini

Jisté je, že oblast Santorini je vulkanicky aktivní několik milionů let. Tým odborníků, který vedl Christopher Satow z britské Oxford Brookes University, prostudoval období posledních 360 tisíc let, v němž zde došlo k nejméně 211 erupcím. Porovnali tyto erupce s pohyby mořské hladiny a zjistili, že mořská hladina má na erupce Santorini velmi významný vliv.

TIP: Co rozpoutalo zkázonosné vlny cunami během Minojské erupce?

Podle badatelů jde o poměrně jednoduchý mechanismus. Když poklesne hladina Středozemního moře, změní se tlak vody působící na zemskou kůru v této oblasti, která v důsledku toho popraská. Prasklinami se dere vzhůru magma, které s určitým zpožděním vyvolá vulkanickou erupci. Kromě tří erupcí se všechny z 211 odehrály do 11 tisíc let poté, co byla hladina Středozemního moře minimálně o 40 metrů níže než dnes.

Pokud tedy Satowova teze platí, znamená to, že vzhledem k nárůstu mořské hladiny po nejmladší době ledové a dnešnímu globálnímu oteplování, mohou místní i turisté na řeckých ostrovech spát o něco klidněji.

Za pomalostí, ospalostí, ale i sklíčeností lze často hledat chybu v jídelníčku. A z dlouhodobého hlediska může mít špatné stravování za následek celou řadu populačních nemocí: od depresí přes trvalý pocit stresu až po Alzheimerovu chorobu. 

Kuchařka podle psychiatra 

„Pokud jde o délku života, nedosahujeme například ve srovnání s některými skandinávskými zeměmi takových hodnot. A možná je u nás i jeho kvalita v seniorských údobích horší,“ uvádí profesor Jiří Raboch, který už sedmnáct let působí jako přednosta pražské psychiatrické kliniky. Souvislostí mezi jídlem a psychickými nemocemi se zabývá dlouho. S odbornicí na gastronomii Evou Filipovou dokonce sestavil speciální knihu receptů, jež nás mají chránit před depresí a „alzheimerem“. Její stránky zahrnují především středomořskou kuchyni bohatou na zeleninu a zejména ryby. „Je prokázáno, že nenasycené mastné kyseliny omega-3 a omega-6 mohou mít příznivý vliv na lidskou psychiku, jak z hlediska prevence duševních poruch, tak dokonce z hlediska jejich léčby,“ vysvětluje Raboch.

Superpotraviny a zelí

Pro udržení zdravého ducha a prodloužení života je podle Evy Filipové dobré zařadit tzv. superpotraviny, které obsahují celou řadu minerálů a vitaminů. Patří mezi ně například borůvky bohaté na antioxidanty nebo chia semínka s vysokým obsahem omega-3 mastných kyselin a vlákniny. Mozek „nastartují“ díky vitaminu C také ostružiny, zatímco granátové jablko čistí cévy. Nejlepším bojovníkem proti stresu je ovšem obyčejné kysané zelí. Pouhých 200 gramů pokryje naši denní potřebu vitaminu C a kyselina mléčná zas napomáhá celkové regeneraci organismu. Díky vitaminu B12 pak kysané zelí působí blahodárně také na náš mozek. 

V „osvíceném“ jídelníčku se doporučuje omezit máslo i margarín a nahradit je zdravějšími tuky, například těmi z avokáda. Ve zmíněném ovoci najdeme mimo jiné mononenasycené tuky, přispívající k bezproblémové průchodnosti cév, která je pro zdraví mozku víc než důležitá. Konzumace avokáda přitom rovněž pomáhá snížit krevní tlak. 

Zdraví z viktoriánské éry 

Snad nejvíc však naše nervová soustava ocení výše zmíněné ryby, a to kvůli obsahu omega-3 mastných kyselin. Lososa, sardinky či sledě doporučují lékaři zařadit do jídelníčku 2–3krát týdně. Někteří lidé chovají ovšem k rybám nepřekonatelný odpor – například proto, že jim jejich maso „nevoní“. Pokud navíc takoví jedinci nechodí na slunce, je podle Evy Filipové důležité, aby denně přijali alespoň 1–2 gramy rybího tuku v kapslích. 

Právě díky rybímu tuku byli například naši předci ve viktoriánské Anglii o dost zdravější než my. Kvůli dobovým chutím nekonzumovali mnoho soli, navíc ještě neexistovaly konzervy a v kuchyni se ani příliš často nesmažilo. „Lidé se tehdy dožívali přibližně stejného věku jako my, ale zjednodušeně řečeno – na rozdíl od nás umírali zdraví. Poslední roky stáří jsou dnes spojeny s rakovinou, aterosklerózou, ischemickou chorobou, hypertenzí a podobnými nemocemi, jež se u nich vyskytovaly daleko méně,“ dodává Raboch.

Vznik nových druhů mezidruhovým křížením vrtal hlavou už vědcům v 19. století a poté, co vyšlo Darwinovo stěžejní dílo „O původu druhů přirozeným výběrem“, nabyla tato otázka na naléhavosti. Mezi jinými na ni hledal odpověď i brněnský mnich Gregor Johann Mendel ve svých pokusech s hrachem. Výsledkem jeho práce bylo odhalení základních principů dědičnosti, jež jsou známé jako Mendelovy zákony. 

Dnes víme, že mezidruhovým křížením nové druhy vznikat mohou. Poměrně běžný je tento mechanismus vzniku druhů u rostlin. Například pšenice setá je křížencem hned tří různých travin, konkrétně planě rostoucí pšenice Triticum urartu s mnohoštětem druhu Aegilops speltoides a mnohoštětemTauschovým (Aegilops tauschii). 

Mezidruhovým křížením vznikají ale i nové druhy savců. K druhům s tímto původem patří například severoamerický vlk rudohnědý (Canis rufus). Tato psovitá šelma se vyskytovala na rozsáhlém území na jihu USA. Pod tlakem člověka však začalo vlků rudohnědých ubývat a nakonec přežívali už jen v zajetí. Ochránci přírody vynaložili velké úsilí a prostředky na záchranu této šelmy. Přitom podrobili analýzám i dědičnou informaci vlka rudohnědého. Ty odhalily, že vlk rudohnědý vznikl relativně nedávno křížením vlka (Canis lupus) a kojota (Canis latrans). Po vysazení do přírody se toto podezření potvrdilo. Tam, kde se vlci rudohnědí dostávali do styku s kojoty, docházelo ke křížení obou šelem. Stejně tak se křížil v místech společného výskytu vlk rudohnědý s vlkem. 

Prostor, vytvořený člověkem 

Někteří zoologové jsou přesvědčeni, že zachraňování vlka rudohnědého byl omyl. Mezidruhový hybrid si podle nich ochranu nezaslouží. Jiní vidí ve vlkovi rudohnědém regulérní samostatný druh vzniklý mezidruhovým křížením a snaží se zabránit jeho dalšímu křížení s vlky a kojoty. Například v Severní Karolině, kde byl vlk rudohnědý vysazen do přírody, sterilizovali ochránci přírody místní kojoty, aby vytvořili kolem populace vlka rudohnědého „nárazníkové pásmo“. Tito kojoti brání svá území proti průniku konkurentů a nedovolí cizím plodným kojotům proniknout do blízkosti vlků rudohnědých. Kojoti z nárazníkového pásma jsou neplodní a z hlediska křížení nepředstavují pro vlky rudohnědé riziko. 

Křížení kojotů a vlků na zvířata označovaná jako vlk rudohnědý probíhalo zjevně i v přírodě, kterou ještě nestačil ovlivnit člověk. Dokazují to paleontologické nálezy kostí, jež patří vlkům rudohnědým. Člověk ale v poslední době zásadně mění podmínky, v jakých živočichové žijí, a tím na mnoha místech otevírá mezidruhové hybridizaci dveře dokořán. 

Už ve 40. letech se na západ od New Yorku objevovali nezvykle velcí kojoti. Genetické analýzy prokázaly, že těmto šelmám kolují v žilách jen dvě třetiny kojotí krve. Zhruba čtvrtinu genů měli od vlků a asi desetinu od domácích psů. Tahle zvířata vyplňovala prostor uvolněný vyhubenými vlky a přebírala nejen jejich areály, ale také jejich původní kořist. Zatímco malí kojoti si na vysokou zvěř, například na jelence, netroufnou, noví mohutnější mezidruhoví hybridi takhle velké zvíře ulovit dovedou. 

Když ryby špatně vidí

Řada živočišných druhů se vzájemně nekříží ne proto, že by nemohly, ale protože nechtějí nebo se k sobě jejich příslušníci nedostanou. Cichlidy v afrických jezerech tvoří úžasně pestrou směsici druhů, z nichž každý si v prostředí jezera našel své „místo na slunci“ – to znamená, že si našel zdroj potravy a prostředí, v němž se mu daří a kde není vystaven příliš tvrdé konkurenci jiných druhů. Druhy cichlid jsou si velmi blízké, ale za běžných podmínek se mezi sebou nekříží. Samci i samice neomylně poznají, kdo je příslušník jejich druhu a kdo ne, například podle odlišného zbarvení těla. 

Jak křehká je tahle bariéra chránící před mezidruhovým křížením, se ukázalo, když v důsledku masivního kácení lesů na březích jezera Malawi došlo k obnažení půdy a jejímu splachování dešti do jezera. Do té doby křišťálově čistá voda se zakalila a to cichlidám zastřelo výhled. Najednou už si nemohly být jisté, zda si vybírají k tření správného partnera a dopouštěly se omylů. V jezeře Malawi se objevili plodní mezidruhoví hybridi cichlid a druhová pestrost se začíná pomalu ale jistě vytrácet s tím, jak se ryby různých druhů dostávají do „jednoho hrnce“ a tam se jejich původně odlišné dědičné vlohy křížením slévají do jedné „směsky“. 

Pizzly a jiná zmatení druhů

V prostředí pozměněném člověkem se dostávají do kontaktu mnohé původně izolované druhy. Postupující globální oteplení například dovoluje teplomilným druhům posouvat hranice svého výskytu do oblastí, které pro ně dříve byly příliš chladné. Tak se dostávají do vzájemného kontaktu například medvěd hnědý (Ursus arctos) s medvědem ledním (Ursus maritimus). Medvěd hnědý nachází příhodné podmínky ve vyšších zeměpisných šířkách a medvěda ledního mu žene v ústrety časnější jarní tání arktického ledu. Oba druhy se od sebe evolučně oddělily relativně nedávno a hlavní překážkou, která jim bránila v křížení, byl fakt, že se nepotkávaly. V kanadské Arktidě byl v poslední době zaznamenán výskyt jejich kříženců, pro které se ujalo označení „pizzly“ vzniklé kombinaci anglických názvů „polar bear“ pro medvěda ledního a „grizzly“ pro americký poddruh medvěda hnědého. 

Podobných příkladů se objevuje mnohem více a vědci se obávají, že je to předzvěst zániku některých živočišných druhů. Na pomezí východní části USA a východní Kanady dochází nově ke křížení pěvců lesňáčků zlatokřídlých (Vermivora chrysoptera) s lesňáčky modrokřídlými (Vermivora cyanoptera). Americký rys červený (Lynx rufus) se na severu amerického státu Minnesota kříží s rysem kanadským (Lynx canadensis), který je tu vysazován, aby se vrátil do volné přírody. 

Nevratné genetické změny 

Ve volné přírodě mezidruhové křížení zřejmě mnoha živočichům pomohlo k zisku nových vlastnosti, které se následně ukázaly jako výhodné v boji o přežití. Z tohoto zorného úhlu představuje mezidruhové křížení zcela přirozený proces. Na druhé straně ale vliv člověka dovolil v několika posledních desetiletích mezidruhové křížení v rozsahu, jaký by za přirozených podmínek nenastal. 

Lidé v řadě případů převezli zvířata na nová území a tím jim umožnily křížení s místními druhy. Například jelen sika (Cervus nippon) dovezený do Evropy z Asie se bez problémů kříží s místním jelenem lesním (Cervus elaphus) a jejich kříženci jsou plodní. Krev těchto vetřelců už z žil našich parohatých „králů lesa“ těžko někdo odstraní. 

Afrikanizovaná včela medonosná

Za mezidruhového hybrida bývá někdy mylně prohlašována „afrikanizovaná včela“, kterou v 50. letech 20. století vyšlechtili brazilští včelaři křížením afrických včel s včelami evropského původu. Obojí včely ovšem patří k jednomu a témuž druhu – včele medonosné (Apis mellifera), přičemž africké včely jsou představiteli středoafrického poddruhu včely medonosné Apis mellifera scutellata a evropské včely náleží k poddruhu Apis mellifera mellifera. 

Cílem křížení afrických a evropských včel medonosných bylo získat včely, které by zdědily po obou podruzích to nejlepší – produkci medu po evropské včele a odolnost po afrických včelách. Výsledný hybrid ale zdědil po afrických včelách velkou agresivitu, a když z experimentální stanice uprchlo nedopatřením hned několik rojů, vydala se afrikanizovaná včela na tažení Novým světem. Dnes její včelstva doputovala až na jih Spojených států a svou agresivitou ohrožují všechny, kdo se s nimi utkají.

Doba, do které se malý Eduard ve francouzském Rouenu roku 1442 narodil, nevěštila klidné časy. Anglie měla za sebou neúspěšné boje ve stoleté válce proti Francouzům. Konečná porážka, vnitřní sváry a deziluze spěly k vnitřnímu konfliktu mezi rody Yorků a Lancasterů, který vstoupil do dějin jako války růží (1455–1485).

První vítězství

Dětství strávil Eduard v Calais a podle dobových pramenů již tehdy svým vzhledem a jednáním silně působil na současníky. Byl sebevědomým, pohledným a bohatým šlechticem, pravým reprezentantem starobylého rodu. Vydal se bojovat za otcova práva do Anglie, ale poté, co byli Yorkové v začínající válce růží drtivě poraženi v bitvě u Ludford Bridge (12. října 1459), uprchl Eduard spolu s Richardem, hrabětem ze Salisbury, a jeho synem Warwickem (vlastním jménem Richard Neville) do Calais. Společný útěk za moře upevnil přátelství mezi Eduardem a Warwickem a odstartoval jejich dlouholetou spolupráci.

Koncem června se oba dva vylodili na jihu Anglie, kde bylo jejich vojsko přivítáno s nepopsatelným nadšením. Armáda nejdříve obsadila Londýn a poté vyrazila na sever vstříc Lancasterům. Voje se střetly u Northamptonu 10. července 1460 a mladý Eduard zde v pouhých 18 letech dobyl své první vítězství. Na podzim pak z Irska připlul Eduardův otec Richard z Yorku. Rozhodl se, že musí získat královský trůn, na němž již skoro čtyřicet let seděl Jindřich VI. z rodu Lancasterů. Všeobecně se vědělo, že je panovník duchem slabý, místo něj rozhodovali jeho rádci a hlavně manželka Markéta. Jenže vojsko Yorků bylo u Wakefiedlu 30. prosince drtivě poraženo. Sám Richard v bitvě padl a jeho hlava ozdobila bránu města Yorku. Hned vedle ní pak byla vystavena hlava Richarda ze Salisbury, Warwickova otce.

Ať žije král Eduard!

Eduard se navzdory neúspěchu nestáhl, ale jako pravý vlk se zakousl do své příležitosti. Po otcově smrti se stal vévodou z Yorku a přihlásil se k jeho aspiracím na trůn. Na začátku února následujícího roku došlo ke střetu u Mortimer´s Cross mezi ním a lancasterskými hrabaty z Pembroke a z Wiltshire. Před bitvou se prý objevil na nebi zrcadlový obraz tří sluncí. Eduard se nedal tímto nenadálým úkazem zaskočit a vzkázal vojákům, že je to Boží znamení, obraz Nejsvětější trojice. Znamení planoucího Slunce se později objevilo i na Eduardově korouhvi. Jeho vojáci tak šli do boje plni sebedůvěry a dosáhli vítězství.

Koncem února pak Eduard za bouřlivého jásotu vstoupil do Londýna, kde byl 4. března slavnostně korunován na krále. Jenže získanou korunu si musel mladý král teprve vybojovat proti královně Markétě, která se zatím stáhla se svou armádou k Yorkshiru. Eduard IV. nelenil, shromáždil velké vojsko a 13. března vyrazil z Londýna proti nepříteli. Po krátkém střetu u Ferrybridge překročily oddíly Warwicka a Eduarda IV. řeku Aire a postupovaly k zasněženým pláním mezi vesnicemi Saxton a Towton. Zde dobyly vítězství tak oslnivé, že královna Markéta nemohla dlouhý čas na boj ani pomyslet. Opustila Anglii a spolu s králem Jindřichem VI. se uchýlila se do Skotska.

Ctižádostivý Králotvůrce

Válka ovšem pokračovala, neboť zanedlouho povstal proti Eduardovi muž, který jej na anglický trůn dosadil. Richard Neville, jemuž se říkalo Králotvůrce (anglicky Kingmaker), se narodil roku 1428. V mládí se oženil s Annou Mortimerovou, čímž získal rozlehlá panství v Anglii a Walesu a stal se hrabětem z Warwicku. Ve válce růží se stal důležitou oporou mladého Eduarda – právě s jeho pomocí York dosedl na anglický trůn. Warwick byl zahrnut mnoha poctami, tituly a stal se po králi druhým nejmocnějším mužem v zemi. Doufal tedy, že bude moci prostřednictvím Eduarda ovládat zemi, ale mladý panovník se nenechal příliš ovlivňovat a byl odhodlán jít si vlastní cestou.

Na jaře roku 1464 se Eduard IV. tajně oženil s Elizabeth Woodvillovou, dcerou lancasterského velmože lorda Riverse. Tím Warwicka veřejně znemožnil, neboť ten mu mezitím dojednal sňatek ve Francii. Navíc si Eduard IV. vzal za ženu dceru muže, jehož Warwick nenáviděl. Příbuzní Alžběty poté začali rychle získávat úřady, statky, hodnosti i moc, což Warwick nesl velice nelibě. Shromáždil kolem sebe své příbuzné a nespokojené šlechtice a začal připravovat otevřenou vzpouru proti králi.

Povstání propuklo v červnu roku 1469 a Warwick si v něm počínal velmi úspěšně. Jeho vojsko porazilo Eduardovy oddíly (ovšem bez Eduarda) v bitvě u Edgecote Moor a sám král později padl do Warwickových rukou. Zdánlivě hrabě dosáhl plného vítězství, netěšil se však v zemi příliš velké popularitě. Většina šlechticů zůstala věrná Eduardovi IV. a začala hrozit otevřenou vzpourou. Warwickovi tedy nezbývalo nic jiného než krále propustit. Eduard poté udělil vzbouřencům veřejně milost a na krátkou dobu zavládl klid.

V březnu 1470 povstal Warwick proti králi znovu, tentokrát byl ale poražen a musel uprchnout do Francie. Zde se spojil se svým bývalým nepřítelem – Lancastery. Exkrálovna Markéta z Anjou spolu s Warwickem chtěli znovu dosadit na trůn slaboduchého Jindřicha VI. V září se Warwick s podporou Lancasterů vylodil v Anglii a donutil zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Krátce nato Warwick dosadil Jindřicha VI. Nechal ho znovu korunovat králem a sám si přivlastnil titul královského místodržícího.

Yorkův návrat

Eduard neskládal ruce v klín a celou zimu sháněl peníze, loďstvo i vojáky. Se svou armádou se pak 14. března 1471 vylodil v Anglii, obsadil York a odtud táhl na Londýn. Warwickovy oddíly se boji buď vyhýbaly, nebo před ním prchaly, takže Eduard nakonec bez problémů vstoupil do Londýna, kde znovu přijal korunu.

Tím však potíže Yorků neskončily. Warwick a jeho bratr Montagu pochodovali na jih s početným vojskem. Královna Markéta shromažďovala ve Francii vojsko a chystala se vtrhnout do Anglie, přičemž její spojenec Jasper Tudor sbíral vojsko ve Walesu. Bylo tedy nutné vypořádat se s nepřítelem dříve, než se jejich armády spojí. Eduard IV. proto vsadil na svou oblíbenou taktiku: dopochodovat co nejrychleji k nepříteli, přitisknout se k němu a donutit ho k rozhodující bitvě. Dne 13. dubna 1471 opustil Londýn a ještě téhož večera dorazil k městečku Barnet, kde už se šikovaly Warwickovy oddíly. Následující den došlo k nepřehlednému střetu, v němž Warwick padl, a jeho vojsko se rozpadlo. 

V den Eduardova vítězství u Barnetu se ovšem ve Walesu vylodila královna Markéta a začala tam shromažďovat armádu. Eduard tedy znovu vyrazil do pole. V sobotu 4. května dorazil k opatství u Tewkesbury a našel Lancasterovce v bitevním postavení. Jejich vůdce vévoda Somerset rozmístil své vojáky mezi keře a stromy, které je měly chránit před Eduardovým dělostřelectvem. Jednotky Lancasterů se tak ocitly v postavení příliš zranitelném z boku, čehož využil Eduardův bratr Richard (budoucí Richard III.), který se na začátku bitvy skryl na Eduardově levém křídle v malém lesíku a svým bočním útokem nakonec rozhodl celou bitvu.

TIP: Ambiciózní Jindřich VII.: Jak se mu podařilo získat a udržet anglický trůn?

Vítězství krále Eduarda bylo o to větší, že v bitvě padl i mladičký Eduard, princ z Walesu, syn královny Markéty a Jindřicha VI. Tento hoch představoval pro Lancastery jediného právoplatného dědice anglického trůnu a jeho smrtí ztratil boj Lancasterů a Yorků smysl. Eduard IV. se poté mohl konečně pevně chopit vlády, během níž došlo k obnovení práv a pořádků. Král zemřel na Velikonoce roku 1483 po dlouhé nemoci. Krátce před svou smrtí jmenoval bratra Richarda (III.) protektorem svých synů a 9. dubna vydechl naposledy. On sám za celý život neprohrál jedinou bitvu, ale po jeho smrti se rozhořela závěrečná část války růží, v níž Yorkové o anglický trůn přišli navždy. 

Lidé si nezřídka v nadšení pořídí exotického mazlíčka, jenže když pak na něj nemají čas nebo nervy, jednoduše ho vypustí na ulici. Když se tedy na šeříku před bytem jisté obyvatelky Krakova objevilo tajemné zvíře podobající se kokonu, dotyčná raději zavolala ochránce zvířat.

„Je to hnědé, už dva dny to dřepí na stromu naproti domu! Lidi raději neotvírají okna, protože se bojí, aby se to k nim nedostalo,“ sdělila obyvatelka sídliště pracovníkům krakovského spolku pečujícího o zvířata. „Přijeďte a odvezte si ho!“ prosila zoufale.

Na otázku, zda by mohlo jít o nějakého nemocného dravce, žena tvrdila, že tvor se víc podobá leguánovi. Pracovníci spolku se nejprve podívali na kalendář, aby se ujistili, že není první apríl, a rychle vyrazili na místo.

TIP: Výbušná brambora: V továrně na chipsy našli granát z 1. světové války

Po příjezdu na místo činu záchranáři tajemné monstrum „odstranili“ – ukázalo se totiž, že ve větvích nějakou záhadou uvízl croissant. Vyděšenou občanku však muži zákona za bdělost pochválili, protože je prý vždycky lepší zasmát se nad nedopatřením než podcenit nebezpečí.

Inženýři Boeingu odhalili během příprav „známky neočekávané polohy ventilů“ v pohonném systému lodi, uvedla společnost v prohlášení. Podle Boeingu byl problém objeven při kontrolách systémů lodi po několika bouřích, které region zasáhly. 

„Jsme zklamáni dnešním výsledkem a potřebou odložit start Starlineru,“ uvedl šéf kosmického programu společnosti Boeing John Vollmer. Dodal, že týmy Boeingu a americké vesmírné agentury NASA zajistí bezpečný průběh mise, i kdyby jim to mělo trvat delší dobu. NASA později informovala, že start zkušebního letu bude pravděpodobně přesunut na středu 4. srpna v 18:57 SELČ.

Start byl poprvé odložen už v pátek kvůli problémům na ISS, u níž o den dříve zakotvil ruský víceúčelový modul Nauka. Jeho motory se pak nečekaně spustily a vychýlily celý orbitální komplex z jeho normální letové polohy na nejméně 45 minut. Poté, co byly aktivovány motory jiného modulu na stanici, se podařilo původní polohu obnovit a incident zřejmě nezpůsobil žádné škody.

TIP: Starliner společnosti Boeing přistál jako první kosmická loď na americké půdě

Starliner má v rámci testovací mise dopravit náklad na orbitální komplex a zhruba o necelý týden později přistát zpátky na Zemi. Dnešní plánovaný let měl být již druhým pokusem. První test této kosmické lodi v prosinci 2019 s předpokládaným přistáním na ISS se nezdařil. Loď se nedokázala dostat na stanovenou oběžnou dráhu, a nemohla se proto k ISS přiblížit. O dva dny později alespoň zdárně přistála v poušti v Novém Mexiku. Neúspěch podle sdělení společnosti způsobily chyby v softwaru.

Juan a Evita… Osudová láska, legendární pár, námět pro film i muzikály. Vztah argentinského prezidenta s herečkou z nuzných poměrů, kteří se společně zastali chudých a utlačovaných, má nesporně romantický rozměr, tolik milovaný Hollywoodem i časopisy pro dámy středních let. Pod pozlátkem příběhu se však nachází mnohem hlubší a temnější rovina. 

Juan Perón si neváhal moc urvat a zúčastnil se hned dvou vojenských převratů. Později, už na postu prezidenta, mu při získávání popularity pomohla jeho žena Eva coby účinný nástroj propagandy. Bojovník za práva dělnictva se inspiroval ve fašistické Itálii a své politické odpůrce neváhal věznit. Otevřel náruč nacistickým zločincům a mnohé z nich nechal v Argentině žít pod dobrým krytím, výměnou za služby státu. Vztah Juana a Evity (neboli „Evičky“) má dvě zcela odlišné podoby a jejich politické dědictví se na stavu jihoamerické země podepisuje dodnes. 

Konec otroctví

Perónova rodina patřila ke střední třídě a Juan zpočátku neměl nakročeno k velkým cílům. Vystudoval sice vojenskou akademii, ale jeho výsledky nebyly valné a k moci se začal prodírat až prostřednictvím státních převratů: Roku 1930 pomáhal coby řadový důstojník svrhnout prezidenta Hipólita Yrigoyena. V roce 1938 pak jako vojenský atašé procestoval Evropu a seznamoval se tam s jednotlivými politickými systémy. Domů si přivezl obdiv k efektivitě fašismu i nacionálního socialismu a k zapojení dělnictva do chodu státu. 

Roku 1943 se stal jedním z osnovatelů dalšího puče, po němž získal post ministra práce. Zhostil se jej se vší vervou a s inspirací načerpanou v Itálii převáděl do praxe své přesvědčení, že k úzké vládnoucí elitě je potřeba vytvořit politickou protiváhu angažovaného dělnictva. Po nástupu do funkce proto ze všech sil pracoval na zlepšení života obyčejných lidí, s nimiž se dřív nakládalo takřka jako s otroky. Na jeho popud vznikla mimo jiné řada odborových unií a byla zavedena placená dovolená či minimální mzda. Dělnické odbory měly nově ruku v ruce se zaměstnavateli vytvářet podmínky pro vzkvétání silného státu, Perón však nestrpěl komunisty a s levicovou opozicí rázně zatočil. 

Strach a síla

Když v lednu 1944 zasáhlo argentinské město San Juan zemětřesení, vyžádalo si životy deseti tisíc lidí a Perón uspořádal na pomoc umělecký festival. Na charitativním plese se tam pak poprvé setkal s Evou Duarteovou. Pocházela z chudých poměrů a životem se dlouho protloukala, dokud se na ni neusmálo štěstí: Stala se součástí herecké společnosti a později si získala popularitu v rádiu i ve filmu. Dvojice v sobě okamžitě našla zalíbení, a protože se Eva do té doby politicky nijak neangažovala, rozhodl se ji Juan pomyslně přetvořit k obrazu svému. V říjnu následujícího roku se konala skromná svatba na úřadě.   

Juanova sláva a obliba rostly závratným tempem: Jednal s dělníky, zlepšoval jim život, a získával tak jejich sympatie. V roce 1945 už měl takovou moc, že ho političtí oponenti nechali ze strachu uvěznit. Před sídlem vlády se však sešel dav čítající podle některých zdrojů až 350 tisíc lidí a ministra práce na popud občanů osvobodili. S vědomím masivní podpory se Perón rozhodl kandidovat na post hlavy státu a 4. června 1946 skutečně usedl do prezidentského křesla. 

Ekonomika nestačí

V čele svého národa stanul v době, kdy se světové mocnosti dělily podle příklonu k USA, nebo k Sovětskému svazu. Perónovi přirození spojenci – Německo a Itálie – skončili v ruinách a novopečený prezident neměl chuť se paktovat s vítězi války. Rozhodl se proto jít třetí cestou: Chtěl vytvořit Argentinu ekonomicky silnou a soběstačnou, nezávislou na vůli velkých světových hráčů. Různé společenské třídy se měly podvolit diktátu státu pro jeho větší dobro a společně a harmonicky pracovat na zářné budoucnosti. 

Perón tak odmítl dravý kapitalismus i chronicky nevýkonný komunismus. Uvedl do praxe systém, který Benito Mussolini propagoval jako „korporativismus“ – pouze natřený na argentinskou bledě modrou. Tento styl dostal jméno „perónismus“ a politické strany v jihoamerické zemi se na něj odvolávají dodnes. 

Prezident nechal znárodnit centrální banku, univerzity i obchodní loďstvo a převzal také kontrolu nad železnicí. Zmíněné kroky sice Argentinu přivedly k silnější ekonomice, ale skutečnou sílu nabrala Perónova vláda až díky sociálním opatřením, k nimž ho motivovala jeho žena Evita. Jelikož první dáma pocházela z chudé rodiny, věděla moc dobře, kde se ve společnosti skrývají problémy a jak je mírnit.  

Bojujte za lepší zítřky!

Inspirován svou ženou zajistil Perón například vznik unijních soudů, které řešily rozepře týkající se zaměstnání. Pomohl rovněž ke zrodu odborové organizace, jež s požehnáním vlády nabádala jedince v nevýhodných pracovních poměrech ke stávkám. V roce 1946 přišel argentinský průmysl na popud odborů o dva miliony pracovních dnů, rok poté o tři miliony. Cílem bylo ukázat velkým zaměstnavatelům, že prezident nevládne pouze dekrety, ale že má především podporu mas. Díky protestům si zaměstnanci vydobyli lepší podmínky a unie zároveň rostla: Koncem 40. let se k ní hlásilo na pět milionů lidí a argentinská pracovní síla měla nejlépe organizované odbory v celé Jižní Americe.

Průměrná mzda v letech 1945–1949 vzrostla o 35 %. Na zdravotní pojištění nově dosáhli také zaměstnanci v bankovním sektoru nebo třeba oceláři. Zhruba 70 % ekonomicky aktivní populace mělo v roce 1949 i sociální pojištění: Oproti roku 1946 šlo přitom o trojnásobek. U zaměstnavatelů sice prosazené změny nevyvolávaly nadšení, ale v porovnání se spokojenou dělnickou třídou byly jejich nářky nepodstatné. 

Nevzdělaná herečka

Zatímco Juan zaváděl „velké“ sociální změny, první dáma se věnovala řadě společenských projektů a dobročinnosti. Až do Perónova zvolení fungovala v Argentině organizace Sociedad de Beneficencia, která se mimo jiné starala o bezdomovce a sirotky. V jejím čele obvykle stála první dáma, nicméně s Evitou mělo představenstvo problém – pocházela totiž z chudé rodiny, postrádala vzdělání a dřív se živila coby herečka (přičemž zlé jazyky tvrdily, že i jako prostitutka). V očích správců zkrátka nepředstavovala pro sirotky dobrý příklad. 

Evita proto založila vlastní charitu, Fundación Eva Perón, což mnozí vnímali jako kontroverzní krok. Sociedad de Beneficencia byla totiž financována státem, a jelikož vedení Evu odmítlo, proud peněz vyschl a nově směřoval do projektu první dámy. Její nadaci podporovaly také daně ze vstupenek do kina či z hazardu a během pár let měla na kontě (v přepočtu na dnešní ceny) bezmála 50 miliard korun. Organizace zaměstnávala 14 tisíc lidí, postavila nespočet škol i nemocnic a každý rok nakoupila a rozdala potřebným 400 tisíc párů bot, 500 tisíc šicích strojů či 200 tisíc hrnců. Evita přitom dohlížela na každý aspekt nadace, až si nakonec vytvořila aureolu světice. 

Krutost skrytá za charitou

Nešlo o úplně nezaslouženou pověst: Perónová se každý den setkávala s potřebnými a údajně se nestranila ani nešťastníků postižených leprou či syfilidou. Stala se tak pomyslným symbolem naděje, k němuž obyčejní lidé vzhlíželi. 

Za charitativní činnost a změny vedoucí k lepšímu postavení pracovníků se však prezidentovi dařilo také ukrývat utlačování opozice a její systematickou likvidaci. Perón měl na své straně masy, takže se nebál ani tak politických protivníků, jako spíš buřičů z řad intelektuálů či vyšších vrstev. Neváhal proto například vyhodit ze znárodněných univerzit na 1 500 pedagogů, kteří jeho režim neuznávali. V zemi rovněž vznikala tajná detenční oddělení: Nacházela se i ve sklepech nemocnic a nepohodlní občané tam byli vězněni či mučeni. 

Máte se zbytečně dobře!

Perón si ohledně svých odpůrců nebral servítky, ať už se rekrutovali z řad levice, či pravice. Dokázal sesadit i odborové předáky, a přestože rád používal násilí, častěji sahal k „jemnějším“ metodám – především k manipulaci s médii. Jeho režim skupoval vydavatelství a nutil je působit ve prospěch vlády. „Nevhodné“ noviny a vydavatele se nejdřív pokoušel o spolupráci přesvědčit, a pokud se nepodvolili, zničil je. Do periodik a knih proto brzy pronikla autocenzura a pravda se ohýbala pod vlivem strachu. Prezident měl zemi pod kontrolou natolik, že si v roce 1949 dokonce zajistil přepsání ústavy, aby mohl být opětovně zvolen. 

Argentině se však dařilo až příliš dobře a její postoj ke studené válce, v níž se rozhodla brát jako spojence Sověty i Američany, se druhým jmenovaným nelíbil: Diplomat George Kennan razil myšlenku, že se za Perónovou třetí cestou skrývá komunistické obrození na jihu Ameriky, a Kongres s ním souhlasil. Spojené státy proto Argentinu vyloučily z Marshallova plánu na obnovu Evropy poničené válkou. Odstřižená od největšího exportního odbytiště pak začala ekonomika země skomírat a počátkem 50. let se propadla do krize. 

Vláda bez Evy

Dokud měl Juan po boku Evitu, dokázal společenskému tlaku odolávat. Žena považovaná za svatou se dál těšila velké popularitě, a odbory si na masivním dvoumilionovém shromáždění v roce 1951 dokonce „vyžádaly“, aby kandidovala na post viceprezidentky. Nakonec však odmítla kvůli zdravotním potížím: Už v roce 1950 jí lékaři diagnostikovali rakovinu děložního hrdla, jejíž následky byly stále zřetelnější. První dáma rychle slábla a často upadala do mdlob. V červnu 1952 již musela pod kabátem nosit podpěry a veřejně dokázala vystupovat jedině pod vlivem léků na bolest. Ačkoliv jako první v Argentině absolvovala tehdy novátorskou chemoterapii, 26. července 1952 zemřela. 

Její smrt připravila Perónův režim o mnoho přívrženců a krize se dál prohlubovala. Když se v roce 1955 proti hlavě státu vzbouřila armáda, musel prezident emigrovat a nakonec se usadil ve Španělsku. 

Nezastavitelný pád

Moci v zemi se ujala vojenská junta, perónismus byl okamžitě zakázán a jeho stoupenci se až do roku 1973 nesměli účastnit politického života. V prvních prezidentských volbách s opětovnou účastí perónistů však jejich kandidát Héctor José Cámpora zvítězil. Perón se tak mohl do Argentiny vrátit, Cámpora následně rezignoval a byly vyhlášeno nové lidové hlasování. 

Za svou stranu se jej zúčastnil právě Perón – vyhrál a opět se ujal úřadu. Nepokoje v zemi ani v politice však hasit nedokázal a bídná situace se podepisovala na jeho zdraví: 1. července 1974 pak podlehl zápalu plic a následkům několika prodělaných infarktů. 

Neurologové připouštějí, že jsou testy IQ jako objektivní ukazatel inteligence značně nespolehlivé. Stále se ovšem jedná o nejužívanější způsob, jak zjišťovat úroveň mentální vyspělosti dotyčného. Muž s dosud nejvyšší naměřenou hodnotou inteligenčního kvocientu přišel na svět roku 1898 v New Yorku. Jmenoval se William James Sidis a jeho IQ dosáhlo 270 bodů, tedy téměř trojnásobku průměru běžné populace. 

Malý William přiváděl už v 18 měsících okolí k úžasu, když se sám naučil číst noviny. Zároveň měl štěstí na zázemí: Rodiče, židovští přistěhovalci z Ukrajiny, jej odmalička podporovali v touze po vzdělání. Coby osmiletý již hovořil osmi jazyky (jeho sestra později tvrdila, že je schopen ovládnout novou řeč za jediný den) a v 11 letech nastoupil na Harvard jako nejmladší student v dějinách. O rok později pak dokonce vedl v místním matematickém klubu přednášky o čtyřrozměrných soustavách. 

Prokletí i požehnání 

Netrvalo však dlouho, a genialita začala vyjevovat i své stinné stránky. Kdyby se Sidis narodil o sto let později, lékaři by mu velmi pravděpodobně diagnostikovali autismus a dostalo by se mu shovívavějšího přijetí. Místo toho ovšem zakoušel šikanu. Také proto se společnosti stranil a navzdory své inteligenci nedokázal najít odpovídající zaměstnání – živil se tedy podřadnými pracemi. 

TIP: Přeceňované IQ? Jak se měří inteligence

Ve volném čase ovšem rozhodně nezahálel a věnoval se kupříkladu psaní knih. Vydal rozbor americké historie o 1 200 stranách i pojednání o kosmologii, několik studií stavebnictví či detailní popis své rozsáhlé sbírky tramvajových lístků. Život údajně nejchytřejšího člověka planety skončil předčasně, když v pouhých 46 letech podlehl náhlé mozkové příhodě.