Na podzim roku 1921 se Karel I. i s manželkou Zitou vypravil inkognito do Maďarska. Desáté výročí svatby prožil císařský v kasárnách 48. pluku v Šoproni, která se 21. října 1921 stala centrem všeho dění. Tam Karel jmenoval prozatímní vládu a Osteburgovy jednotky se vší slávou přísahaly panovníkovi věrnost společně s posádkami Šoproně a Szombathely i se svým velitelem, dosud Horthymu věrným generálporučíkem Hegedüsem. Utajení celé akce vzalo definitivně za své.

Císařská jízda

Když druhý den Karel se Zitou a svým vojskem vyjeli připravenými vlaky, v Budapešti už o nich věděli. Bez ohledu na to Karel zcela podlehl pocitu triumfu, kterého se mu dostávalo během četných zastávek vlaků od jásajícího obyvatelstva, a deklaracemi věrnosti posádek v Györu (Ráb), Komárně, Tatě a Bicske. Během cesty se sloužily polní mše a zdálo se, že nic vítěznému příjezdu do Budapešti nebrání.

Horthyho diplomaté se mezitím snažili všechny přesvědčit o snaze Maďarska Karlovi se postavit, ale zbytečně. Státy Malé dohody se vyjádřily jasně – stávající situace byla dostatečným důvodem k vyhlášení války. Československo a Jihoslované mobilizovali, Rumunsko i neutrální Rakousko konaly vojenské přípravy. Neústupnost malodohodových států znervóznila dohodové mocnosti, které nechtěly riskovat další eskalaci problému.

Bitva u Budaörsi

Karlovo tažení za trůnem ale skončilo dříve, než stačilo vyvolat novou válku ve střední Evropě. Před Budapeští došlo k prvním potyčkám s Horthyho jednotkami, což Karel neočekával. Naopak jej informovali, že se posádka v metropoli přidá na jeho stranu. Lehár navíc složil velitelskou funkci, kterou převzal generálporučík Hegedüs. Ten se nabídl, že pojede do Budapešti a přesvědčí její posádku, aby se přidala k císařským silám.

Ve městě se však sešel s Horthym a po zjištění, jaká je skutečná mezinárodní situace, se rozhodl Habsburka definitivně opustit. Po návratu mu sdělil, že vojáci v hlavním městě jsou připraveni bojovat, a nabídl, že se pokusí vyjednat příměří. Jeho podmínky domluvil Hegedüs tak, že se Karlovy jednotky dostaly de facto do obklíčení. Horthyho jednotky klid zbraní nedodržely, přešly do útoku a císařovy věrné po krátkém boji u Budaörsi (23. října 1921) porazily. Karel se Zitou nalezli dočasný azyl u hraběte Ference Esterházyho v Tatě. Záhy však dorazily Horthyho jednotky a převezly císařský pár do kláštera Tihány u Balatonu.

Konec všem nadějím

Hrozba války ze strany Malé dohody způsobila, že se Dohoda rozhodla jednat a 5. listopadu 1921 sdělila Maďarsku požadavek na sesazení Karla z trůnu a definitivní zbavení nároků Habsburků na maďarský trůn, s čímž nakonec Horthyho vláda souhlasila. Zbývalo vyřešit problém s nechtěným panovníkem. Karel se Zitou opustili klášter Tihány 31. října a o den později nastoupili na britský dělový člun na Dunaji. Z rumunského přístavu Sulina je poté křižník Royal Navy dopravil na portugalskou Madeiru, kde Karlova cesta zpět „ke hvězdám“ definitivně skončila.

TIP: Dáma v černém: Osudy ovdovělé císařovny Zity Bourbonsko-Parmské

Vyčerpaný císař zemřel v exilu na Madeiře o půl roku později (1. dubna 1922). Do smrti se svého nároku na maďarský a rakouský trůn nezřekl a viděl jako svou svatou povinnost o něj usilovat. Nástupnické státy Malé dohody ho vnímaly jako hrozbu vlastní existence a pro mocnosti Dohody zůstával ohrožením míru ve střední Evropě. Maďarsko nemohlo riskovat válečný konflikt, podrobilo se tlaku a bývalého císaře obětovalo. Království bez krále se nikdy nezbavilo pocitu viny, o čemž svědčí citace z Janova evangelia na průčelí kaple v místě přistání letadla u obce Cirák a zasvěcené dnes již blahoslavenému Karlovi.: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“

Molekulární mračna, nacházející se na hranicích souhvězdí Persea a Býka, zřejmě vznikla současně před miliony let díky explozi supernovy. Naznačují to nová pozorování vesmírné observatoře Gaia. Mohutná exploze podle vědců vytlačila plyn a dala tak vzniknout obří – 500 světelných let velké bublině. Na jejím okraji se z nakumulovaného plynu a prachu následně vytvořila velká molekulární mračna s intenzivní tvorbou hvězd.

Jiná perspektiva

Podle Shmuela Bialyho z Astrofyzikálního centra při Harvardově univerzitě jsou ve hře dva nejpravděpodobnější scénáře. Obří bublina mohla vzniknout explozí jedné mohutné supernovy, nebo jako důsledek několika explozí v průběhu milionů let.

Hvězdotvorné oblasti v souhvězdí Býka a Persea jsou vědcům známé již řadu let. Teprve nová pozorování observatoře Gaia ale odhalila jejich skutečný tvar. Ze snímků, které Gaia pořídila, vědci sestavili podrobnou 3D mapu oblasti. Ta odhalila 500 světelných let velkou dutinu, nacházející se mezi dvojicí hvězdných porodnic. „Naše pozorování ukazují, že i zánik hvězdy v podobě exploze supernovy může generovat řetězec událostí, které mohou nakonec vést ke zrodu nových hvězd,“ okomentoval nová zjištění vedoucí studie Shmuel Bialy.

Přestože evoluční teorie patří mezi ty nejúspěšnější a nejlépe prokázané, tzv. kreacionisté v ní spatřují hrozbu pro svůj náboženský pohled na svět, který vychází především z Bible. I mezi seriózními vědci se najde mnoho věřících, obvykle však své osobní přesvědčení nemíchají dohromady s odbornou prací. Evoluce a víra v Boha podle jejich názoru není nijak v rozporu.

Pro jistou skupinu odborníků – především v nábožensky silně orientovaných oblastech USA – je ovšem evoluce nepřijatelná. Jejich argumenty zní na první pohled přesvědčivě: Tak například protein hemoglobin, který přenáší kyslík v krvi, se skládá z 574 stavebních bloků zvaných aminokyseliny, jež musejí následovat v určitém pořadí. Kreacionisté přitom tvrdí, že pokud je byť jen nepatrně promícháte, protein nebude fungovat. Jaká je šance, že by takový řetězec vznikl náhodnou kombinací? Asi taková, jako kdyby se smetištěm přehnalo tornádo a vytvořilo funkční Boeing 747. V lidském těle se přitom nacházejí desítky tisíc druhů proteinů. Není to snad důkaz, že nás stvořila vyšší inteligence neboli Bůh?

Nepochopená biologie

Kreacionisté nenechávají na evoluční teorii nit suchou, jejich argumenty však většinou vycházejí z neznalosti a nepochopení zmíněné teorie i biologie obecně. Vraťme se k úvodnímu příkladu s hemoglobinem: Ve skutečnosti můžeme změnit většinu aminokyselin v daném proteinu, aniž bychom ohrozili jeho funkci. Důkazem je řada živočichů, kteří pozměněný hemoglobin efektivně využívají. Protein navíc nemusel vzniknout přímo v dnešní složité podobě, ale mohl se vyvinout postupnými krůčky z mnohem jednodušších forem.

Stejně lehce můžeme vyvrátit i většinu ostatních argumentů. Nejzarputilejší obhájci kreacionismu navíc sami vypouštějí z úst tvrzení, jež jsou v naprostém rozporu s vědeckými poznatky. Stáří Země podle nich činí jen šest tisíc let, přičemž naše planeta přestála globální potopu, přesně jak popisuje Bible. Přesto jde v USA o velice rozšířenou víru: podle výzkumů se 46 % Američanů ztotožňuje s tvrzením, že Bůh stvořil člověka v jeho současné podobě před méně než deseti tisíci lety.

Lišky mají pověst nezkrotných tvorů, a přestože se je lidé občas pokoušejí chovat jako domácí mazlíčky, k ochočení druhu nikdy nedošlo. Zmíněné šelmy totiž vykazují tvrdošíjnou divokost, kterou není možné vymýtit.

O jejich povaze by mohl vyprávět například biolog David Macdonald. Pozorování uvedených tvorů věnoval dlouhá léta a závěry svého výzkumu i zkušenosti se soužitím lišky a člověka, o něž se sám pokoušel, shrnul v knize Running with the Fox neboli „běhy s liškou“ z roku 1978. Macdonald líčí, že navzdory snaze a nejlepší vůli nebylo možné lišky odnaučit vrozené divokosti. Ty „jeho“ ničily věci okolo a působily chaos. 

Podobné zkušenosti s liščí povahou, včetně plachosti a neklidu, zmiňují také další experimentátoři, například fotograf Richard Bowler, který chová několik lišek ve venkovním výběhu. Ani jeho nejmladší samice Hetty, vyrůstající v zajetí a krmená ručně už od pouhého týdne věku, nejeví známky přítulnosti k člověku. 

Čas od času se sice objeví zpráva, že se v některé záchranné stanici starají o lišku, kterou lze považovat za ochočenou, jde však o velmi zavádějící tvrzení. Obvykle se totiž takový jedinec zotavuje z toxoplazmózy – parazitické nemoci, jež napadá mozek a zbavuje zvířata strachu z lidí. 

Kdo neuteče, vyhraje

Přes všechny neúspěchy při pokusech ochočit konkrétní jedince existuje jedna populace skutečně krotkých lišek – konkrétně jde o stříbrnou variantu lišky obecné. Na konci 50. let minulého století založil zoolog a genetik Dmitrij Beljajev v novosibirském Institutu cytologie a genetiky zcela unikátní skupinu zmíněných živočichů, jež měla projít domestikací podobně jako psi nebo kočky. Rozsáhlému projektu věnoval sovětský badatel posledních 26 let života. 

Beljajev volil z každého vrhu jen nejkrotší jedince. Sítem prošlo méně než deset procent zvířat. (foto: Science Photo Library)

Experiment začal pečlivým výběrem jedinců krotké povahy: Beljajev se svými spolupracovníky objížděl farmy od Sibiře přes Moskvu až po Estonsko a vybíral z chovů lišky podle jejich reakce při otevření kotce. Podle jeho kolegyně a pokračovatelky Ljudmily Trutové bylo v dané fázi hlavním úkolem vyřadit lišky s prvotní reakcí strachu. Devadesát procent zvířat uteklo do zadního rohu kotce a vydávalo agresivní zvuky. Zbylých deset procent ovšem reagovalo mírněji, přátelštěji a tolerovalo i fyzický kontakt. Celkem sto samic a třicet samců ze zmíněné desetiny se nakonec přesunulo do nového domova v Novosibirsku a založili novou populaci. 

Předběhly je kočky?

Již před spuštěním projektu došlo na jakýsi předstupeň či první krok k samotné domestikaci. Zvířata totiž nepocházela přímo z volné přírody, ale coby pokračující generace jedinců chovaných na farmách měla za sebou fázi odchytu, život v kotcích a izolaci od divoce žijících souputníků. To vše se zapsalo do jejich genů a umožnilo rychlejší rozjezd experimentu.

Pokus však musel probíhat v utajení. V Sovětském svazu tehdy platil zákaz genetického výzkumu: Stalin se snažil zdiskreditovat studium genetických principů Gregora Mendela a na poli vědy ještě doznívala móda antidarwinovské ideologie Trofima Lysenka. Experiment se proto maskoval jako snaha vyšlechtit šelmy na kvalitnější kožešinu. Skutečným cílem přitom bylo nechat zrychleně proběhnout celý proces domestikace lišek, které naši předci z nějakého důvodu neochočili. Tehdejší vědecká asistentka Anastasija Charlamovová vysvětlila: „Existují archeologické záznamy o dílčích pokusech, jež ovšem neuspěly. Důvod mohl spočívat v tom, že ve stejné době došlo k ochočení koček, které tak lišku jako potenciálního kandidáta domestikace vytlačily.“ 

Síto úzkého výběru

Vědcům v Institutu cytologie a genetiky se navzdory odporu státní ideologie dařilo v řízeném chovu pokračovat. Když se narodila mláďata, ručně je krmili a v určité fázi vývoje se jich snažili dotýkat. Zvířata, jež reagovala agresivně nebo se kontaktu vyhýbala, byla z populace vyřazena. Dál tak pokaždé prošlo méně než deset procent jedinců a mohli se stát rodiči následující generace. 

Trutová ve své studii z roku 2009 uvedla: „Výsledkem tak přísného výběru byla eliminace agresivního či bojácného potomstva během pouhých dvou nebo tří generací.“ Lišky na Beljajevově farmě se přitom ke krotkému chování nikdy necvičily – žily v kotcích a měly s člověkem minimální kontakt. Populace se formovala pouze na základě geneticky daných vlastností. 

Elita vrtící ocasem

Při chovu čtvrté generace nastaly dramatické změny. Některé lišky se začaly chovat jako psi: Vrtěly ocasem a nadšeně vyhledávaly kontakt s člověkem. Kňučely a olizovaly pečovatele podobně jako štěňata. Vědci tak během několika let dosáhli cíle, k němuž by člověk v přirozených podmínkách dospěl možná za tisíce let. Velmi krotkým šelmám se začalo říkat „elitní“ a v každém dalším vrhu jejich procento narůstalo. V roce 2006 už byly téměř všechny lišky hravé a přátelské. Rozuměly pokynům lidí a správně reagovaly na gesta či pohledy. Také zvuky, jež vydávaly, se zcela lišily od projevů jejich protějšků ve volné přírodě. 

Brian Hare, profesor evoluční antropologie z Dukovy univerzity a autor knihy The Genius of Dogs neboli „psí génius“, okomentoval po návštěvě institutu chování „elitních“ lišek následovně: „Fakt, že během padesáti generací vrtí ocasem a štěkají, je neuvěřitelný. Experiment představuje klíčový důkaz, že k domestikaci může za správných podmínek dojít relativně rychle a že pouhým zaměřením se na přátelskou povahu nastaly všechny ostatní změny, včetně zlepšení sociálních dovedností, a to zcela samovolně.“

S chováním se mění vzhled

Beljajev s Trutovou pozorovali u „svých“ zvířat nejen povahové, ale i tělesné změny, a sice překvapivě hned na počátku selekce. Lišky měly jiný tvar uší, podobně jako se uši ostatních domestikovaných tvorů liší od jejich divokých protějšků. U osmé až desáté generace badatelé zaznamenali změnu barvy srsti, konkrétně úbytek pigmentace na některých částech těla, a později také odlišnosti v tělesné stavbě – kratší nohy, ocas i čumák a širší lebku. Lišky vypadaly křehčeji, a vlastně roztomileji. 

TIP: Realita vlčí demokracie: Měli jsme místo psů raději domestikovat vlky?

Současně se změnilo jejich reprodukční chování. Ochočení jedinci dosahovali pohlavní dospělosti asi o měsíc dřív než ti volně žijící. Doba páření se prodloužila, potomstvo se mohlo rodit i mimo obvyklé období a vrh průměrně zahrnoval o mládě víc. Podle Beljajeva se během domestikace změnilo složení hormonů a neurotransmiterů v mozku: Lišky vykazovaly vyšší hladinu serotoninu, jenž podle vědců odpovídá mimo jiné za útlum agresivního chování. 

Policie v mexickém státě Quintana Roo nedávno řešila delikátní oznámení. Dvaačtyřicetiletá Yuvitza E. obvinila svou o 19 let mladší sousedku, že se pokouší svádět jejího muže. „Nestydatá“ sokyně prý záměrně pere a suší na zahradě své spodní prádlo v době, kdy je manžel doma.

Svého manžela Yuvitza opakovaně přistihla, jak civí na krajkové prádlo, sušící se na zahradě mladé sousedky. Protože se výtky směřované k chování samotné sousedky míjely účinkem, obrátila se Yuvitza na policii s tím, že se podle ní mladá žena dopouští „porušování dobrých mravů a slušného chování“.

TIP: Podle italského nejvyššího soudu není masturbace na veřejnosti trestným činem

Policie mladou ženu navštívila a doporučila jí, aby se vyvarovala zbytečných konfliktů se sousedy. Stěžovatelčino podání nicméně policisté odmítli, neboť prát prádlo a sušit ho na své zahradě není v Mexiku nezákonné. 

Kolem roku 539 našeho letopočtu se odehrála gigantická erupce vulkánu v místě dnešního kalderového jezera Ilopango v Salvadoru. Byla to nejmohutnější erupce sopky ve střední Americe za posledních 10 tisíc let. Událost známá jako Tierra Blanca Joven svou intenzitou několikrát překonala erupci Hory St. Helens z roku 1980 a na dlouhou dobu ochladila klima na celé planetě.

V té době žili v oblasti kolem vulkánu Mayové, devastující erupce je ale přiměla opustit řadu sídel. Archeologové si dlouho mysleli, že návrat Mayů na místa dotčená erupcí trval celá desetiletí. Akira Ichikawa z Coloradské univerzity v Boulderu ale během svého archeologického výzkumu zjistil, že se Mayové podle všeho vrátili do San Andrés (dříve označované Campana) mnohem dřív, sotva pár desetiletí a možná jen pár let po ultimátní erupci.

Vulkanická pyramida

Po svém návratu Mayové vybudovali velkou pyramidu, přičemž k její stavbě používali i vyvřelou horninu. Jde o první známý případ, kdy Mayové na stavbu pyramid využili horninu tohoto typu, podle Ichikawy nejspíše z náboženských důvodů. Pyramida stojí na šest metrů vysoké a 80 × 55 metrů velké plošině. Samotná pyramida se tyčí do výšky 13 metrů.

TIP: Mayská civilizace významně měnila prostředí a klima již před tisíci lety

Ichikawa odebral vzorky na různých místech pyramidy a podrobil je radiokarbonovému datování. Podle jeho výsledků byla tato pyramida postavena mezi lety 545 a 570 našeho letopočtu. Navrátilci ji vybudovali jako první novou veřejnou budovu v oblasti po zmíněné sopečné erupci. Velké sopečné erupce a podobné přírodní katastrofy si většinou spojujeme se zánikem civilizací. Pyramida v San Andrés ale ukazuje jiný příběh, kdy lidé odolali síle přírody a rychle se pustili do obnovy civilizace.

Díky nálezům drahých kovů v Brazílii zažilo portugalské království v první polovině 18. století období mimořádné prosperity, jež proslulo jako portugalský zlatý věk. Svého postavení však nedokázalo využít k zajištění trvalé prosperity a půlstoletí nebývalého rozkvětu uzavřela zničující přírodní katastrofa v roce 1755. Ministr Sebastião José de Carvalho, hrabě de Oeiras, se hrozící úpadek své země rozhodl odvrátit sérií reforem, jež měly Portugalsku zajistit ekonomickou soběstačnost a posílení obchodní moci. Stůj co stůj. 

Vzestup ambiciózního muže

Sebastião se narodil 13. května 1699 v Lisabonu jako syn bezvýznamného venkovského šlechtice, který vlastnil majetek v okolí města Leiria. Studoval na univerzitě v Coimbře a poté krátce sloužil v armádě. Oženil se s Teresou de Mendonça e Almada (1689–1737), neteří vévody z Arcos, která si jej však vzala přes ostrý nesouhlas své rodiny. Pro ni byl Sebastião mužem bez minulosti a život mladému páru v Lisabonu tak znepříjemnila, že se novomanželé raději usadili nedaleko města Pombal.  

V roce 1738 se Carvalho zvaný Pombal stal portugalským velvyslancem ve Spojeném království, od roku 1745 zastával tuto funkci v Rakousku. Protože jeho žena byla v té době již po smrti, pojal za manželku Marii Leonoru Daunovou, dceru rakouského generála Leopolda Dauna. Pobyty v zahraničí zařadily Pombala do okruhu portugalských učenců, diplomatů a politiků, kteří se v cizině seznámili s evropským osvícenstvím a po návratu domů vstoupili do řad služebné šlechty. Ta byla považována za odcizenou elitu v tradičně orientované společnosti a netěšila se popularitě. Neměli ji rádi ani angličtí obchodníci v Lisabonu a v Portu, neboť usilovala o vznik domácí buržoazie schopné kontrolovat obchod ve vlastní zemi.

Během zlaté éry Portugalska byl vliv této vrstvy omezený, když ale v létě roku 1750 zemřel král Jan V., situace se změnila a konkrétně Carvalho dostal šanci k vzestupu. Příbuzenství s rakouskou nobilitou jej přivedlo do okruhu ovdovělé královny Marie Anny Habsburské. A právě ona prosadila, aby se stal ministrem zahraničí.

Nový portugalský král Josef I. ho jmenoval v srpnu 1750. Král si jej oblíbil a obratné zvládnutí situace po zemětřesení mu přineslo jeho důvěru. V srpnu 1756 se Pombal zmocnil křesla státního sekretáře – premiéra. 

Proti šlechtě

Za svého pobytu v Londýně se Carvalho seznámil s mnoha díly soudobých ekonomů. Rozuměl proto mimo jiné přednostem a záporům portugalských vztahů s Británií, která využila spánku Portugalců na vavřínech a v tamním obchodě si na počátku 18. století zajistila dominanci. Věděl, že největším nepřítelem jeho reforem bude tradiční šlechta. Ta byla ochotna tolerovat enklávy anglických heretiků v Lisabonu a Portu, protože se mnohem více obávala vzniku domácí obchodní buržoazie. Ministr, který se naopak snažil vytvořit prostor pro její vzestup, musel proto omezit její moc. Podle hesla „rozděl a panuj“ část nobility získala podporu a privilegia, což z vyvolených učinilo loajální podporovatele krále a jeho vlády, zatímco ostatní byli vystaveni perzekuci a do té doby nevídanému útlaku.

V roce 1758 bylo ohlášeno, že král je indisponován a královna převzala regentství. V následujících měsících vládní mašinerie prezentovala panovníkovu indispozici jako důsledek spiknutí, které zorganizovali nespokojení aristokrati s úmyslem krále zabít. Ti se měli pokusit i o sesazení prvního ministra. Hrabě zaměřil svou pomstu nejprve na vévodu z Aveira z nejvyšší šlechty. Jeho palác dal pobořit a zahradu posypat solí, symbolem neplodnosti.

Poté se obrátil proti rodině Tavora, jejíž nenávist vůči králi pramenila nikoli z politických důvodů, ale z raněné cti způsobené královou milostnou indiskrecí (byl údajně raněn, když se vracel z návštěvy své metresy, markýzy Terezy de Tavora). Po krátkém procesu nechal Carvalho markýze z Tavory lámat v kole. Manželka musela velkolepému představení přihlížet a poté sledovat popravu vlastních dětí. Erb Tavorů byl zrušen a zničen na všech budovách. Teror postupně zasahoval stále více takzvaných nepřátel krále. Řada ministrů skončila ve vězení, a ti kteří přežili, tam zůstali 20 let. Méně významní oponenti byli pro výstrahu posláni do kolonií. 

Proti jezuitům

Druhý útok Carvalha směřoval proti církvi, konzervativní opoře tradiční společnosti, disponující faktickým ideologickým monopolem a mimořádným vlivem ve státě. Začal vyhnáním jezuitů z pozice zpovědníků královské rodiny. Když protestoval papežský nuncius, Pombal neváhal pohrozit přerušením styků s kurií a vytvořením autonomní národní církve na protestantském základě. Perzekuce jezuitů zintenzivnila v roce 1759 uzavřením jejich škol a klášterů a konfiskací majetku. Nakonec byli vyhnáni z Portugalska. Pombalův postup se stal vzorem pro obdobné kroky ve Španělsku a Francii a v konečném důsledku vedl ke zrušení jezuitského řádu papežem v roce 1773. 

Příčinou Carvalhova konfliktu s jezuity byla mimo jiné snaha zintenzivnit exploataci Brazílie. Jezuité tam měli majetky od Amazonie po Rio de la Plata a mohli se pyšnit skvělým hospodářstvím. Pro zálesáky, kteří od 17. století využívali brazilské vnitrozemí, kde objevili zlato, představovali misionáři velkou konkurenci. Domorodým indiánům, které pokřtili, budovali na ochranu opevněné osady, takzvané redukce, protože se obávali jejich zotročení a vyhubení. Velké bohatství jezuitů vyvolávalo závist zbytku společnosti, včetně sekulárního kléru. Carvalhův útok na jezuity proto nebyl vnímán jako útok proti církvi jako celku a podíleli se na něm mnozí zneuznaní kněží. 

V roce 1750 jezuité vystoupili proti přesunu uruguayských misií ze španělských do portugalských rukou a ozbrojili své chráněnce k obraně. Carvalho je obvinil ze spiknutí. Po vítězství vládních sil v takzvané guaránské válce byl jejich majetek zkonfiskován a prodán novým vlastníkům. 

Státní inkvizice

Carvalho nahradil jezuitské školství, včetně univerzity v Évoře, státním vzdělávacím systémem. Vznikla síť škol, které vychovávaly úředníky respektující nový pořádek. Odpor církve v univerzitním městě Coimbra vedl k uvěznění biskupa a k reformě vyššího školství na bázi francouzské filozofie. Do vzdělání byly zavedeny přírodní vědy a matematika. Systém však nebyl dotažen do konce. Koncepce založená na představě příchodu zahraničních odborníků do portugalských škol selhala.

První ministr rovněž pochopil, že jednou z velkých chyb bylo vyhnání portugalských židů v roce 1497. Zrušil proto náboženskou diskriminaci a nařídil, aby noví křesťané (pokřtění židé) měli nadále stejná práva jako staří křesťané. Tento krok jej postavil do opozice proti inkvizici. Církevní instituci proto Pombal odebral její náboženskou funkci a změnil ji ve státem řízený tribunál. Jeho vedením pověřil svého bratra Paula Antónia de Carvalho e Mendonça. Metody inkvizice se nezměnily, ale byly postaveny do služeb státu. Obětmi vyšetřování se nově stali nepřátelé reforem obviňovaní ze zrady. 

TIP: Konec impéria: Zemětřesení ukončilo zlatý věk portugalského království

Další krok působí velmi osvícensky – Carvalho zbavil černochy usazené v Portugalsku otroctví. Neučinil tak ale kvůli ideálům, nýbrž aby zastavil dovoz otroků z kolonií do Portugalska. Cílem bylo udržet je na plantážích v Brazílii. Brazilské hospodářství hrálo i nadále klíčovou úlohu v portugalské ekonomice a bez otrocké práce se neobešlo. 

V roce 1951 Sověti úspěšně dokončili nový proudový motor VK-1F, který vykazoval sice stejný výkon jako jeho předchůdce, disponoval však komorou přídavného spalování, zvyšující po dobu tří minut výkon o plnou čtvrtinu. Po instalaci do draku sedmnáctky tak vznikla verze F, zavedená do sériové výroby roku 1953. Kromě zvětšení brzdicích štítů obdržela také modernější radionavigační aparaturu.

Image

Čtěte také

Nad pouští i džunglí: Sovětská stíhačka Mikojan–Gurevič MiG-17 (1)

Pro noční lovce

Pro lety v noci se ale nehodila, což se stalo důvodem vývoje speciální noční stíhací varianty P. Ta dostala do přídě radiolokátor RP-1 Izumrud. Jeho vyhledávací anténa dokázala cíl zachytit na vzdálenost až 12 km, zaměřovací anténa se pak automaticky zapojovala po přiblížení k cíli na dva kilometry. Umožňovala palbu bez vizuálního kontaktu, za lepší viditelnosti se dala vypnout a pilot pak vedl palbu pomocí klasického zaměřovače v čelním štítku kabiny. Hmotnost celého zařízení ale činila více než 200 kg, a proto stroj nesl místo třetího kanonu N-37D ráže 37 mm lehčí kanon NR-23, celkově pak tedy disponoval trojicí stejných zbraní ráže 23 mm.

Výkony letounu přesto o něco poklesly. Problém vyřešilo další provedení – MiG-17PF, které poháněl motor VK-1F s přídavným spalováním. Jeho výkony dosahovaly stejných hodnot jako u původní denní verze, následně se vyrábělo ve velkých sériích a exportovalo do mnoha zemí.

Koncem 50. let se v Sovětském svazu začaly vyrábět první řízené střely RS-2U (také pod názvem R-5MS nebo  K-5MS). Počítalo se s nimi pro ničení těžkých bombardérů na velké vzdálenosti a naváděly se komplikovaně paprskem radiolokátoru z paluby letounu. Do výzbroje je dostala verze MiG-17PFU, sloužila ale téměř výhradně u protivzdušné obrany SSSR a do bojových operací se tak nedostala.

Proti špionážním balonům

U čs. letectva se v roce 1955 nejdřív objevily dvě sedmnáctky, které nenesly palubní radar a měly sloužit jen k operacím ve dne za normálních povětrnostních podmínek a k přeškolení pilotů na nový typ. První z celkem 24 dodaných, radiolokátorem vybavených strojů MiG-17PF, dorazily do Československa v roce 1956, do výbavy je dostal 11. stíhací letecký pluk v Žatci a 1. v Českých Budějovicích. Působily jako přepadové a připsaly si řadu úspěšných zásahů.

Během 50. let se na naší obloze začaly objevovat ze Západu vypouštěné propagandistické, letákovými zásilkami naložené, ale též špionážní balony. Některé létaly ve výšce kolem 15 km a nesly fotografickou aparaturu mapující československé území. K jejich likvidaci vzlétali piloti sedmnáctek, které měly maximální dostup asi 16 600 m. Přepadové sedmnáctky sloužily hlavně k nočnímu stíhání a ostraze hranic za nepříznivých povětrnostních podmínek. Sériově se u nás ale nevyráběly a poslední dolétaly v roce 1968. Jejich licenční výroba ovšem běžela v Polsku a od roku 1956 i v Číně. Tam nesly označení Šen-jang J-5 a produkovaly se do roku 1969.

Nad Vietnamem

Sovětské i čínské MiG-17 se dostaly rovněž do výzbroje letectva severního Vietnamu, které začátkem února 1964 prohlásilo za bojeschopný 921. stíhací pluk. Bylo to právě v období, kdy se do konfliktu zapojilo americké letectvo. K prvnímu utkání s Američany došlo 3. dubna 1965. V dopoledních hodinách vzlétla čtyřčlenná formace sedmnáctek a utkala se se skupinou Vought F-8 Crusader. Pilot Pham Ngoc Lan jednu americkou stíhačku poškodil.

Další z vietnamských účastníků boje později uvedl: „Američané si stále neuvědomují, že i my máme stíhačky, a nevěří, že by se k nim ve vzduchu někdo vůbec odvážil přiblížit. Samozřejmě toho náležitě využíváme.“ Nejnebezpečnějším soupeřem vzdušných sil komunistického Vietnamu se staly americké F-4 Phantom II. Měly skoro dvakrát vyšší rychlost než MiG-17 a na rozdíl od nich mohly na velkou vzdálenost odpalovat samonaváděcí protiletadlové řízené střely.

Pro život pozemského typu je nezbytná voda. Na povrchu Země je voda běžná a podle toho, co víme, byl alespoň z části vodou pokrytý i dávný Mars. Povrch dnešní rudé planety je ale očividně prakticky bez vody. Planetární vědci se už dlouho snaží přijít na to, proč Mars o svou povrchovou vodu přišel.

Možných vysvětlení se již objevila celá řada. Často se uvádí například zeslábnutí magnetického pole Marsu, které mělo vést ke zřídnutí atmosféry a s ním spojeným ztrátám vody. Kun Wang z Washingtonské univerzity v St. Louis a jeho spolupracovníci dospěli k závěru, že vysvětlení může být vlastně celkem jednoduché. Mars je podle nich příliš malý na to, aby si od svého vzniku do dneška udržel velké množství povrchové vody. Jinými slovy, rudá planeta byla odsouzena k vyschnutí od samotného počátku.

Čím větší kamenná planeta, tím více vody

Wangův tým k tomu dospěl díky výzkumu stabilních izotopů draslíku, s jejichž pomocí je možné odhadnout přítomnost a množství těkavých látek, včetně vody, na různých planetárních tělesech. Vzorky z Marsu ani dalších planetárních těles na Zemi nemáme k dispozici, ale vědci je nahradili příslušnými meteority. Ukázalo se, že existuje dobře podložený vztah mezi velikostí tělesa a obsahem izotopů draslíku, tedy i množstvím obsažených těkavých látek 

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Podle Wanga Mars ztratil více vody než Země, ale zároveň méně vody než Měsíc a planetka Vesta. To odpovídá i jejich velikostem. Pokud mají badatelé pravdu, zřejmě existuje poměrně úzce vymezená velikost planet, na nichž může být dost kapalné vody na to, aby tam probíhala desková tektonika, pro kterou je voda nezbytná, a případně mohl vzniknout život.

Podle „záhadologické“ literatury má spousta lidí nevysvětlitelné schopnosti, k nimž patří například telepatie (přenos myšlenek), telekineze (schopnost pohybovat objekty sílou vůle) či jasnovidectví. O vědecký výzkum uvedených jevů se snažil obor zvaný parapsychologie, jehož počátky lze vysledovat až do roku 1882. Tehdy vznikla v Londýně první parapsychologická společnost nazvaná Society for Psychical Research.

Ganzfeldovy experimenty

Ve 20. století se tématu začaly věnovat i další laboratoře, někdy dokonce na prestižních univerzitách. Čas od času se pak v médiích objevily senzační zvěsti, přesto údajné paranormální schopnosti nikdy neobstály při důsledném vědeckém zkoumání. O jejich využití se zajímaly rovněž světové armády a tajné služby, nicméně zmíněné programy vždy skončily neúspěchem.

Za nejlepší „vědecký důkaz“ mimosmyslového vnímání, který už desítky let vyvolává vášnivé diskuse, se považují tzv. Ganzfeldovy experimenty: Vybraný jedinec se soustředí na jeden ze čtyř obrázků a snaží se jej telepaticky poslat jiné osobě v druhé místnosti, která má následně uhodnout, o jaký obrázek se jednalo. Mezi lety 1974 a 1981 proběhlo několik desítek podobných pokusů a jejich celková úspěšnost dosáhla 38 %, přičemž pokud by domnělí jasnovidci hádali náhodně, měli by docílit pouhých 25 %.

Kritikové však podotýkali, že pokusné subjekty mohly slyšet, o čem se „vysílající“ osoba v druhé místnosti baví, a navíc byly v uvedených studiích odhaleny statistické chyby. Pokusy se proto mnohokrát opakovaly s vylepšenou metodikou, a v mnoha případech se telepati i nadále „trefovali“ nad rámec náhody, byť šlo jen o několik procent.

Falešní kouzelníci

Dlouholeté badatelce v oblasti paranormálních jevů Susan Blackmoreové se ovšem podobné výsledky nepodařilo zopakovat, a proto navštívila specializovanou laboratoř v Cambridgi, která tehdy v Ganzfeldových experimentech vykazovala působivé výstupy.

„To, co jsem tam viděla, hluboce otřáslo mou důvěrou v celý obor a v publikovaná tvrzení o úspěšných pokusech,“ napsala tehdy. „Experimenty, které se na papíře jevily tak slibně, sklouzávaly ve skutečnosti k podvodům i chybám hned v několika rovinách, a já sama jsem odhalila několik pochybení a selhání v dodržování protokolu.“

Ostatně, nešlo o první případ: Během nechvalně proslulého projektu Alfa probíhajícího v letech 1979–1981 vodili odborný svět za nos dva kouzelníci, kteří předváděli laciné triky jako ohýbání lžiček. Počínali si však při tom nesmírně obratně, takže vědci skutečně uvěřili, že oba muži disponují paranormálními schopnostmi. Když pak „zázrační“ eskamotéři vystoupili na parapsychologické konferenci a otevřeně přiznali, že podvádějí, zůstal celý přednáškový sál s ústy dokořán.

Časté jsou také podvody ze strany samotných badatelů v oblasti paranormálních jevů, jak letos po více než čtyřiceti letech výzkumu uznal i parapsycholog James E. Kennedy: „V parapsychologii došlo k mnoha přečinům ze strany experimentátorů a jedná se o trvalou hrozbu. Po všech těch letech považuji závažné neodhalené podvody a manipulaci s analýzou v parapsychologickém výzkumu za stále pravděpodobnější. Absence účinných opatření přitom k podobnému chování přímo vybízí…“