Řada druhů pěvců z příbuzenstva sýkor umí pozoruhodnou věc. Dovedou se přiblížit k nic netušícímu savci a velmi nenápadně mu vyškubnou špetku srsti, se kterou pak odletí a použijí ji na stavbu svého hnízda. Odborníci tomuto zvláštnímu chování říkají kleptotrichie a v odborné literatuře bylo doposud popsáno jen pár případů.

Mark Hauber z americké University of Illinois Urbana-Champaign a jeho spolupracovníci nedávno popsali celou řadu dalších pozorování, převážně z videí dostupných online od amatérských  pozorovatelů ptáků. Sýkory na těchto záběrech loupí srst či vlasy koček, psů, lidí a v jednom případě se jejich kořistí stal dikobraz.

TIP: Ptáci jako lidé: Městští opeřenci jsou odolnější vůči stresu než ptáci z venkova

Již delší dobu víme, že mnozí ptáci z čeledi sýkorovitých (Paridae) používají srst, případně vlasy, při stavbě hnízda. Odborníci si dříve mysleli, že jde o srst z mrtvých zvířat nebo vytrženou srst v prostředí, například na rostlinách s ostny. Teď se ukazuje, že srst v hnízdech zřejmě často pochází přímo ze živých tvorů. Ptáci musejí být při loupení srsti velmi šikovní, protože často jde o inteligentní a vnímavá zvířata, která by mohla ptáka při takovém činu snadno ohrozit. Důvody používání srsti ke stavbě hnízd nejsou úplně jasné. Může to ale souviset s izolačními vlastnostmi takového materiálu.

Snad právě v době braniborského zajetí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 13. století se u budoucího českého krále Václava II. (vládl 1278/1283 až 1305) začaly rozvíjet strachy a obavy, které by soudobá medicína nejspíše nazvala neurózami.

Obava z božího trestu

Václav se bál mnoha věcí, ale nade všemi kraloval strach z božího trestu. Zapomněl-li se a za účelem všelijakých radovánek (kterým se oddával s velikou chutí) pominul nějaké vladařské povinnosti, ihned mu do duše promlouval hlas, který panovník považoval bezmála za svatý. Ten jej káral a nabádal k nápravě. Václav si jeho mravokárné řeči bral natolik k srdci, že se zavíral ve své komnatě a pálil si hříšné tělo plameny svící, přičemž poranění mu měla připomínat, za jakým účelem jej Bůh usadil na panovnický trůn.

Aby odolal svodům svého těla, díky kterým ovšem zplodil jedenáct manželských a řadu nemanželských dětí, nosil po dva roky přímo na těle hrubou žíněnou košili. Často se postil a modlitbami odrážel úklady chtíče a rozmařilosti. Ne vždy to však zabíralo. Období únavy, rozmrzelosti a smutku střídaly u českého krále časy horečné aktivity, tvrdé práce a divokého hýření. I pro tento rozpor má moderní medicína název. Václav II. celkem jasně spadal do diagnózy bipolární afektivní poruchy neboli maniodeprese.

Dědičná predispozice

Kromě krušného králova dětství se na maniodepresi mohla podepsat také genetická predispozice – králův děd, Václav I. (vládl 1230–1253), trpěl monofobií, čili strachem z osamělosti, a úzkostí z vyzvánění zvonů. Přemysl Otakar  II. (vládl 1253–1278) zase očima dnešní medicíny, „… jakkoli významný a veliký král to byl, choval se někdy tak násilnicky, že bychom to mohli dnešní terminologií nazvat chováním agresivního psychopata…“, jak ve své knize o nemocích mocných uvádí neurolog profesor Ivan Lesný.

TIP: Královský dvůr Václava II.: Kulturní centrum střední Evropy

Pestrou plejádu Václavových poruch dotvářel například strach z koček (gatofobie), strach z bouřek a zasažení bleskem (keraunofobie a brontofobie) či třeba hrůza ze smrti (thanatofobie) a z otravy (toxikofobie). Navzdory všem těmto úzkostem a i přes dlouhý stín svého otce Václav dokázal, že nebyl takovým „trasořitkou“. Po jeho nástupu na trůn zavládl v Čechách konečně mír a hospodářská prosperita. Václav II. byl významným činitelem Svaté říše římské a mluvil do dosazení dvou římských králů. Díky jeho zásluhám se roku 1301 dostala přemyslovská dynastie na vrchol své moci – ovládala české země, Polsko, značnou část Uher a Míšeňsko.  

Po zastavení postupu v říjnu 1940 počítal italský maršál Rodolfo Graziani  s tím, že by další ofenziva v Egyptě mohla začít v polovině prosince. Netušil však, že britský generál sir Archibald Wavell jej má v úmyslu předejít. Jakmile totiž Britové ve svých obranných pozicích u města Marsa Matruh viděli, že nepřítel dlouho setrvává na místě, rozhodli se převzít iniciativu. Dobře přitom vystihli jednu z hlavních slabin Italů, která spočívala v příliš velké vzdálenosti mezi devíti vybudovanými obrannými tábory. Ty se v případě nenadálého útoku nemohly navzájem účinně podporovat.

Předchozí část: Operace Compass (1): Africký blietzkrieg na britský způsob

Příprava operace

Přes své nepočetné síly proto Wavell rozhodl rázně zaútočit na pozice 10. armády a naplánovaná operace dostala krycí název „Compass“. Italové se domnívali, že jejich předchozí postup Brity demoralizoval, a Graziani dokonce Mussolinimu referoval, že protivník ztratil polovinu svých obrněnců. Jenže přání bylo v tomto případě otcem myšlenky a Wavellovy jednotky ve skutečnosti žádné tragické ztráty neutrpěly. Naopak, již v listopadu probíhaly pečlivě utajené přípravy ofenzivy, o jejímž skutečném významu věděla jen hrstka štábních důstojníků.

V noci ze 7. na 8. prosince se síly určené k provedení útoku soustředily ve výchozích pozicích. Šlo o takzvaný Západní pouštní svaz (Western Desert Force) pod velením generálporučíka Richarda O’Connora, tvořený 7. obrněnou a 4. indickou pěší divizí posílenou muži 16. britské pěší brigády. Stroje RAF poté podnikly sérii úderů proti italským letištím a válečné lodě ostřelovaly Sídí Barrání a další cíle na pobřeží. Odpoledne 8. prosince upozornil jeden z italských průzkumných letounů na soustřeďování britských sil, ale kvůli zmatkům ve štábu nebyl velitel předsunutých jednotek generál Pietro Maletti vůbec informován.

Britové útočí!

V pět hodin ráno 9. prosince 1940 překvapené Malettiho vojáky v táboře Nibeiwa zasypala sprška dělostřeleckých granátů. Hlavní britský útok následoval v 7.15 a jeho provedení měli na starosti indičtí vojáci společně se 7. královským tankovým plukem vyzbrojeným pětadvacetitunovými tanky Matilda se 40mm kanony. Celkem 48 těchto obrněnců nečekaně zaútočilo na Nibeiwu ze západu a zastihlo nepřátelské vojáky zcela nepřipravené. Vchod do tábora mělo zabezpečovat 23 středních tanků Fiat M11/39, ale jejich osádky se právě nacházely ve stanech a většina nestihla ke strojům včas doběhnout.

Sám generál Maletti padl, když se pokoušel dostat ze zákopu. Během necelých deseti minut tak Britové způsobili v táboře dokonalou spoušť. Část italských obrněnců a dalších vozidel shořela, zbytek padl do rukou útočníků nepoškozen.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Někteří italští dělostřelci i v této beznadějné situaci statečně pálili po britských tancích, ale 65–78 mm silné pancéřování matild se ukázalo jako velmi odolné. Britové nakonec zajali více než 2 000 Italů a ukořistili velké množství zásob. To vše za cenu pouhých osmi mrtvých či zraněných důstojníků a 48 mužů. Podobný scénář měl i následující útok na tábory Tummar-západ a Tummar-východ. Tam sice obránci kladli o něco tužší odpor, ale Britové opět získali velké množství zajatců a kořisti.

Dokončení: Operace Compass (3): Africký blietzkrieg na britský způsob (vychází v úterý 10. srpna)

Jupiterův Ganymed je největším měsícem Sluneční soustavy. Podle našich dosavadních poznatků je pokrytý ledovou krustou, pod kterou se zřejmě v hloubce 161 kilometrů nachází kapalný oceán. A kde je kapalná voda, tam by také mohl být život. Ganymed tím pádem náleží k vesmírným tělesům, která velmi přitahují naši zvědavost.

Americká NASA v těchto dnech oznámila, že vědci rozšířili poznatky, které o tomto měsíci máme. Poprvé na Ganymedu detekovali vodní páru. Lorenz Roth ze švédského institutu KTH Royal Institute of Technology ve Stockholmu a jeho kolegové k tomu využili archivní i nové snímky Ganymedu, pořízené Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Vědci se přitom až doposud domnívali, že tyto snímky potvrzují přítomnost atomárního kyslíku, což ale Rothův tým vyvrací.

Pára na Ganymedu

Z dřívějších výzkumů vyplývá, že na Ganymedu je více vody, než v pozemských oceánech. Teploty jsou tam ale tak nízké, že je tato voda nejspíše spolehlivě promrzlá do velkých hloubek. Proto voda, detekovaná ve velmi řídké atmosféře tohoto měsíce, podle vědců pravděpodobně nepochází z kapalného oceánu Ganymedu. 

TIP: Na Jupiterově měsíci Ganymedu se zřejmě nachází největší impaktní kráter Sluneční soustavy

Led na povrchu Ganymedu za normálních okolností netaje. Rothův tým je nicméně přesvědčen, že příliv elektricky nabitých částic z kosmického prostoru a polední záře vzdáleného Slunce postačují k tomu, aby z povrchu ledu na Ganymedu sublimoval kyslík, nebo vodní pára.

Speleologie se jako obor začala vymezovat až v průběhu 19. století, i když cílené průzkumy jeskyní a propastí se podle pramenů odehrávaly již o více než 200 let dřív. V historii i současnosti české speleologie ovšem zanechala nejvýznamnější stopu jediná ikona: Karel Absolon.

Objevitel Punkevních jeskyní i světově proslulé Věstonické venuše nebyl jen speleologem, nýbrž také biologem, archeologem, publicistou, dokumentaristou a manažerem. Jednalo se přitom o člověka kontroverzního: Mnozí ho považovali za vědeckého génia, jiní za naprosto nepřijatelnou osobnost. Slávu si dobýval soustavnou, pečlivou a cílevědomou prací, ale často také ostrými lokty.

Mladého Karla ohromně ovlivnil jeho dědeček Jindřich Wankel, jeden z pionýrů evropské archeologie. Absolon však zmíněný obor paradoxně nikdy nestudoval. Vzdělání získal coby zoolog a první roky jeho vědecké práce směřovaly k průzkumům jeskyní a tamních živočichů. Byl ovšem obklopen wankelovskou tradicí a jakožto zapálený nadšenec světa podzemí nemohl zůstat netečný k tajuplným nálezům z Býčí skály a k ještě starším památkám z Pekárny či Kůlny.

Archeolog amatér

Absolonova formální průprava pro pozdější epochální objevy byla naprosto nedostatečná. Jeho hlavní přínos do té doby představovalo pozvání hvězdy oboru Henriho Breuila do Brna v roce 1923. V Moravském zemském muzeu, kde Absolon zastával funkci kustoda zoologického oddělení, studoval zmíněný Francouz první slibné nálezy z období, které dnes označujeme jako magdalénien – laicky je známé také jako „doba lovců sobů“. 

Breuil pronesl přednášku „Civilizace a umění epochy soba“, načež ve Švechatské pivnici na Jakubském náměstí během večírku kreslil na ubrousky bizony ve stylu jeskyně Altamiry a rozdával je spolustolovníkům. Nejvíc si jich přivlastnil právě Absolon a jeden z nich měl pak doma pověšený v masivním rámečku. Breuil uveřejnil výsledky své „paleolitické cesty“ ve dvou ročnících předního pařížského časopisu L’Anthropologie, což pomohlo k moravským nalezištím přitáhnout pozornost odborníků. Tím však Absolonovy zásluhy na daném poli končily.

Přelomový objev

Vše změnily vykopávky v Dolních Věstonicích, které započaly roku 1924. Na místě samém i v okolí se nejméně od konce 18. století dařilo nacházet pozůstatky mamutích kostí, jež obvykle končily jako „ingredience“ v tamních lékárnách. Skutečný zájem vědců ovšem vyvolal teprve objev z roku 1922.

Tehdy jeden věstonický sedlák narazil při rozšiřování cesty na shluk mamutích kostí a bíle patinovaných pazourků. Předal objev amatérským archeologům z Brna, kteří patřili k početné německé komunitě. V oblasti Pálavy žilo tehdy především německy mluvící obyvatelstvo, takže ji brněnští Němci považovali za své etnické prostředí. Hans Freising a Rudolf Czižek provedli v lokalitě první slibné vykopávky a k poradě o dalším postupu přizvali i vídeňského profesora Josefa Bayera. Ten jim doporučil, aby se archeologické práce začaly provádět systematicky a pokud možno profesionálně. Navrhl, aby se zapojilo i Moravské zemské muzeum, s tím že výzkum povede on sám.

Muž ostrých loktů

Jenže Absolon se do celé věci rázně vložil a výzkum lokality ve jménu muzea zcela převzal. Amatérští archeologové i Bayer se s nenadálým vývojem událostí smířili, protože autorita mladého československého státu spočívala pevně na straně Absolona – co na tom, že byl známý především jako jeskyňář a do pokladnice moravského paleolitu žádnými vlastními objevy nepřispěl.

Absolon však na vlastní budoucí slávě tvrdě pracoval. Usilovně shromažďoval amatérské sbírky, na svém oddělení je pořádal a jejich prostřednictvím se snažil proniknout do mezinárodního povědomí. Zřejmě pochopil, že světového věhlasu nedosáhne statěmi o jeskynním hmyzu a drobnými výpravami do kaveren a že se mu nyní nabízí možnost navázat na další stránku Wankelova odkazu – totiž na archeologii, která ostatně i jeho dědečka proslavila nejvíc. Bez váhání proto vyrazil do horkého terénu kulturně velmi sebevědomých, leč odstrčených jihomoravských Němců.

Nebyl ovšem žádným nacionalistou a prozíravě bránil tomu, aby spor dostával národnostní dimenze. Chtěl od výzkumu pouze odstavit místní vlastivědné badatele, shodou okolností Němce. Objektivně vzato nebylo možné postupovat jinak než dostat amatéry z lokality pryč a nahradit je profesionály, v obou případech bez ohledu na národnost. Jejich zklamání se nicméně nelze divit: Šlo o region s velmi vyspělou kulturou, vlastivědou a regionalistikou, jenž se po začlenění do Československé republiky ocitl zcela na periferii.

To je ženská!

Vykopávky v okolí Věstonic se záhy ukázaly jako nesmírně bohaté. Práce na nich nakonec dlouhých třináct let vedl Emanuel Dania, neobyčejně čilý a technicky nadaný mladý muž. Jeho zručnosti vděčíme za dochování unikátních artefaktů i za většinu fotografií, které ovšem podepsal Absolon. Bohužel, Daniovy zápisky jsou jen velmi stručné a bez podstatných detailů, takže zakreslená naleziště – patrně dle Absolonových instrukcí – hrubě zjednodušují. Pan profesor totiž nacházel stále větší zalíbení v myšlence, že pod Pálavou jde o „diluviální město“ a „největší kulturní centrum šerého dávnověku“, aniž by si vůbec položil otázku, zda taková aglomerace dává historicky a ekonomicky smysl.

Přelomový objev se udál 13. července 1925, kdy dělníci našli v hloubce 2,5 metru ve zbytcích rozlehlého ohniště sošku. Vedoucí Seidl si nejprve všiml nožky nějaké plastiky a po několika minutách narazil jen o deset centimetrů dál i na hlavní, odlomenou část. Nejdřív pronesl: „To je ženská!“ A doktor Jaroš, který stál nad výkopem, prohlásil: „To je venuše!“ Soška záhy putovala z naleziště do Brna k prozkoumání, jenže Absolon, pobývající tehdy ve Franci, si na ni mohl sáhnout až po dvou měsících. Nesmírně ho přitom rozladilo, že se zpráva o nálezu dostala do novin, zatímco on sám ji nemohl okamžitě mediálně „prodat“.

Venuší nicméně objevy neskončily. Následujícího roku odkryli archeologové ohromné hromady mamutích kostí a Absolon je s gustem ukazoval návštěvám. Po vyzvednutí jich bylo tolik, že si vědci museli k odvozu vypůjčit malý nákladní automobil, který pak uvízl na kamenité cestě.

Mistr mediálních her

Lokalitu u Věstonic však Absolon navštěvoval jen zřídka, v doprovodu novinářů, diplomatů, nebo i prezidentů, vždy po boku s pudlem Šňupáriem. Sám do země ani jedenkrát vlastnoručně nekopl – jeho podíl na výzkumu spočíval v tom, že ho prosadil, zorganizoval a celou první fázi platil ze svého. Měl ohromný dar mediální (sebe)prezentace a zaujal jím širokou veřejnost, včetně prostých a jinak nezainteresovaných lidí. Z moravského paleolitu učinil světové téma i na mezinárodní vědecké scéně. Díky neúnavnému a úspěšnému shánění prostředků dokázal prozkoumat velké plochy nejbohatších nalezišť a získat množství unikátních předmětů. Jeho jméno se tak stalo synonymem velkého objevitele a učence.

Jenže i zde se nad ním vznáší stín: V době, kdy už na proslulé vykopávky plynuly zdroje z veřejných fondů, Absolon výlohy víc než trojnásobně nadsadil a skandál musel urovnávat sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, aby tak uchránil dobré jméno domácí vědy. Navíc práce probíhaly – a to i z hlediska tehdejší archeologie – politováníhodným způsobem. Kopalo se v horečném chvatu s vidinou „epochálních“ objevů, odkryté plochy se zakreslovaly zcela amatérsky, bez konzultace s odborníky.

Absolon s paleontologickými nálezy ve velkém obchodoval, měnil je za výběrové kolekce z francouzských lokalit a prodával do zahraničních muzeí. Například vzácný náhrdelník z mušlí věnoval později kvůli získání konexí prezidentu Edvardu Benešovi, aby ho coby státnický dar předal rumunskému králi.

Jak přitáhnout davy

Absolon byl také geniálním propagátorem vědy a historie. V roce 1927 se začala připravovat Výstava soudobé kultury, jež měla k desetiletému výročí mladé republiky zrekapitulovat její úspěchy nejen v oblasti kultury, ale i vzdělání a vědy. Již na počátku přišel Absolon s plánem, že by mohl expozici dominovat archeologický pavilon „Člověk a jeho rod“, s rekonstrukcí mamuta v životní velikosti. Organizátoři však nápad odmítli s tím, že by byl příliš nákladný, načež pan profesor pohrozil rezignací a navíc celou věc protlačil do novin – což zabralo. 

Vedení výstavy přislíbilo dodatečné finance, zatímco další peníze sháněl Absolon na vlastní pěst. Oslovil průmyslníka Tomáše Baťu s tím, že za dar ve výši třiceti tisíc korun získá reklamu a možnost vyrábět „zvlášť trvanlivou obuv pro těžké práce dělníků, při pracích kanalisačních, horolezeckou obuv“, která by mohla nést chráněný název Mamutovky. Baťa se skutečně zavázal pomoct, peníze poslal a socha mohla začít vznikat (viz A zrodil se mamut).

Zabílit okna!

Pavilon vyrůstal již s ohledem na skulpturu, které se tak dostalo velkorysého prostoru, kde se přírodní scenérie s obřím chobotnatcem prolínala s vnějším okolím. Velkolepý záměr však nakonec kazil fakt, že lidé, kteří nebyli ochotni zaplatit vstupné, se shlukovali u oken, aby se pohledem na nejlepší část expozice pokochali zdarma. Organizátorům tak nezbylo než okenní tabulky zabílit.

Úspěch výstavy byl ohromující. Navštívil ji dokonce prezident Masaryk spolu s ministrem vnitra a řadou vysokých představitelů státu, a na prohlídku stáli v dlouhých frontách také návštěvníci. Za 141 dnů na akci zavítalo 2 698 142 zájemců, což překonalo i Zemské jubilejní výstavy a Národopisné výstavy v Praze v 90. letech 19. století. Do pavilonu Člověk a jeho rod, kterému nadživotní rekonstrukce mamuta vévodila, pak zamířilo 525 tisíc lidí. Při vstupném 1,10 koruny za dospělého a 30 haléřů za dítě se tak investice do modelu mnohonásobně vrátila.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Ani tehdy se ovšem Absolon nezapřel a novinářům tvrdil, že jeho expozicí prošlo přes milion návštěvníků. Jenže právě podobné mediální výstupy a polopravdy české vědě ohromně pomohly: Nejenže Absolonovi zajistily pozici archeologické hvězdy, což jistě těšilo jeho ego, ale přispěly také k financování řady výzkumů, jež dostaly moravský magdalénien do hledáčku světových kapacit.

Text je ukázkou z knihy Karel Absolon, kterou vydává nakladatelství Academia.

Město Otavalo, které leží na předlouhé silnici Panamericana, je již dlouho oblíbeným cestovatelským cílem. Největší davy se do tohoto severně položeného ekvádorského sídla sjíždějí každou sobotu, kdy se zde konají proslavené trhy. O víkendech tak k obvyklým devadesáti tisícům obyvatel přibude množství dalších lidí a všechny hostely a hotely praskají ve švech. Vesničané z okolí přijíždějí nakupovat především vlněné látky, ale také zvířata, šperky nebo běžné potřeby, které Otavaleños – jak se místním říká – prodávají snad ve všech ulicích a uličkách. Otavalo, respektive jeho okolí, má však co nabídnout i milovníkům přírody. 

Výhled kousek za městem

Město Otavalo leží v nadmořské výšce zhruba 2 500 metrů a okolo něj se tyčí několik vulkánů: Cayambe (5 790 m n. m.), Cotacachi (4 944 m n. m.) nebo Imbabura (4 630 m n. m.). Za krásnými výhledy na město ale nemusíte šplhat až na vrcholky hor. Oblíbeným výletním cílem je i mezi místními strom nazvaný El Léchero, jenž stojí na jednom z hřebenů kousek nad městem, obklopen políčky a několika zemědělskými usedlostmi. Pro domorodé indiány je strom posvátný, a proto se sem již od dávných dob chodí modlit za úrodu a déšť. Dnes je tento docela pěkný solitér chráněn plotem a zřejmě i zdejší výhledy bývaly dříve malebnější. Pořád je to ale krásné místo, odkud máte vulkán Imbabura a jezero San Pablo jako na dlani. My jsme si ovšem stanovili přece jen zajímavější cíle našich výletů – jezera, která vyplňují krátery okolních sopek. 

Jezero ohřívané sopkou

Náš zájem i cesta byly nejprve nasměrovány k jezeru Cuicocha, které leží na úpatí vulkánu Cotacachi a je chráněné v rámci rezervace Cotacachi-Cayapas. Obvyklým východiskem k jezeru je vesnice Quiroga, kam se dá z Otavala za několik desítek minut dojet autobusem nebo taxíkem. Odtud silnice stoupá k výše položeným vesničkám a také k návštěvnickému centru a vstupu do rezervace (vstupné se neplatí). Ke vstupu návštěvníky obvykle vyveze džíp, který vyráží ze sochou ozdobeného náměstí před tradičním vesnickým kostelíkem. 

Jezero Cuicocha vyplňuje kráter, který vznikl při mohutné (a poslední) erupci sopky Cotacachi před asi třemi tisíci let a jeho hladina leží v nadmořské výšce těsně přesahující tři tisíce metrů nad mořem. Jméno Cuicocha v překladu znamená „Jezero morčat“ – prý dostalo podle tvaru většího ze dvou ostrovů (Isla Wolf a Isla Yerovi) narušujících celistvost jeho hladiny. Stěny kráteru jezero převyšují asi o dvě stě až tři sta metrů, což znamená, že za jasných dní se odsud otevírají krásné výhledy. Jezero je hluboké asi 150 metrů, jeho hladina setrvale klesá a zároveň se vlivem přítoku termálních vod z podzemí otepluje o zhruba 0,1 °C za rok. To by mohlo naznačovat, že vulkán ještě není úplně vyhaslý…

Krásné ze všech stran

K jezeru jsme dorazili brzy ráno a vypadalo to, že nám moc příliš nepřeje. Nad hladinou se převalovala mlha, která s postupem času dokonce houstla. I tak jsme se ale vydali na okružní stezku okolo kráteru. Výstup vedoucí po jeho kraji dával tušit, že někde v hloubce pod námi leží jezero. Kvůli mlze jsme se ale mohli kochat jen desítkami druhů barevných orchidejí, pro něž jsou zde, v poměrně vlhkém prostředí dokonalé podmínky. Jen občas se v mracích udělal díra, skrz niž se otevřel výhled na políčka položená v údolí – sopečná půda je velmi úrodná, a tak i v těchto nadmořských výškách leží jedno pole vedle druhého. 

Najednou se stal skoro zázrak: během několika okamžiků se mlha rozplynula, a nám se otevřel pohled na sluncem nasvícené hory a hlavně na jezero. A pohled to není ledajaký: díky svěže zelenými rostlinami porostlým stěnám kráteru, blankytně modré hladině a ostrůvkům uprostřed jezera se nám pohled na lagunu neomrzel, ani když jsme se po jeho kraji posouvali dál a dál. Okruh okolo jezera zabere několik hodin, a přísně vzato se celé jezero po hraně obejít nedá, protože v jedné části se stezka odchyluje a vede po silnici. I tak jde ale o krásný výlet, který za neustálé šplhání nahoru a dolů po úzké stezce stojí.

Cesta do mraků

O něco hůře dostupné než jezero Cuicocha jsou lagunas Mojanda – soustava tří jezer ležících ve zhrouceném kráteru stejnojmenné sopky. Leží v o něco větší nadmořské výšce (asi 3 700 m n. m.) a jsou starší, k poslední erupci tady došlo už před dvěma sty tisíci let. Největší z trojice je Caricocha s rozlohou necelých 300 hektarů, o něco menší jsou jezera Yanacocha a Huarmicocha. 

Pokud je pěkně, stojí za to vylézt na vrcholek jedné z okolních sopek, Mojandy nebo Fuya Fuya, odkud budete mít jezera jako na dlani. Nám tady bohužel počasí nepřálo a ranní mlha a převalující se mraky vydržely celý den, i když se aspoň trochu zvedly a nějaké výhledy nám umožnily. Celá oblast jezer Mojanda je rozlehlejší, než je tomu u Cuicochy, takže se zde dá strávit i více dnů a podniknout malý trečík s přespáním ve stanu. Jen je třeba dávat pozor na bezpečnostní situaci, minimálně krádeže zde nejsou až tak vzácné, jak by se v na první pohled opuštěné přírodě mohlo zdát… 

Vlhké království rostlin

Za dalšími jezery jsme se museli přesunout až na ekvádorsko-kolumbijskou hranici, do přírodní rezervace El Ángel. Reserva ecológica El Ángel, jak zní její celý oficiální název, byla vyhlášena v roce 1986 a je jednou z nejlepších ukázek ekosystému párama – vlhkého a, studeného, avšak na život mimořádně bohatého území. Králem necelých 160 čtverečních kilometrů rezervace jsou klejovky, rostliny se španělským názvem frailejones (Espeletia pycnophylla). Těch tady rostou snad miliony, travnaté kopce a pláně jsou jimi úplně pokryté.

Výchozím bodem do rezervace je stejnojmenné město (tedy El Ángel), na rozdíl od Otavala turismem výrazně méně poznamenané. Vstupní brána do rezervace leží 16 km od města a nejlépe se k ní dostanete taxíkem. U brány začíná naučná stezka, která návštěvníka dovede k nejbližšímu jezeru, laguně Voladero. Kochat se výhledy tady můžete i z několika krytých rozhleden. Zpočátku dobře vyšlapané, později už skoro nezřetelné a neustále se ztrácející chodníčky vedou k dalším jezerům, jako je třeba Laguna de Potrerillos. Celá oblast má bažinovitý charakter, každý krok čvachtá, krajina je protkána množstvím potůčků a jezírek, což pohyb poměrně komplikuje – z celkové rozlohy je dostupný jen zlomek, několik okrajových lokalit. 

Houba pramenících řek

Rezervace El Ángel leží v nadmořských výškách od 3 400 do 4 200 metrů. I když se rozkládá jen necelou stovku kilometrů od rovníku (a dost blízko kolumbijských hranic), většinu roku je tady zima (průměrná teplota se pohybuje mezi 5 až 6 °C) a často prší – srážky dosahují v průměru hodnoty 2–3 metrů za rok. Celá oblast funguje jako obří houba, která pohlcuje vlhkost a pomalu ji zase vypouští do zde pramenících řek Mira a El Ángel.

TIP: Začarované ostrovy Galapág: Na lovu zdivočelých koz

V rezervaci žije přes tři sta druhů ptáků (nejčastěji člověk zahlédne kachny a husy na jezerech), ale také puma, pes horský nebo pekari. Zatímco přes den, zejména o víkendu, přijíždějí k jezeru Voladero místní z nedalekého města, ráno a večer tady panuje klid. Přes oblé hřebeny se převalují mraky a mlha, občas vysvitne slunce a na vše dohlíží několikametrové klejovky spolu se štíhlými puyas. Snad tohle království přírody ještě dlouho zůstane tak klidné a krásné…

Výzkumníci z National Academy of Sciences se vydali po stopách biologické schopnosti vytvářet v ústech jed: Bádání založili na studii chřestýšovce Trimeresurus mucrosquamatus a zmije Protobothrops mucrosquamatus, u níž produkci nebezpečné látky umožňují zhruba tři tisíce genů. Ke svému nemalému překvapení však odborníci zjistili, že podobnou výbavu má také řada dalších plazů i savců – včetně člověka.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

V případě lidí se ovšem geny nestarají o tvorbu jedu, nýbrž slin. V současnosti tak na rozdíl od hadů či pavouků své nepřátele jedním kousnutím zlikvidovat nedokážeme. Nicméně z evolučního hlediska neexistuje důvod, proč by se u nás nemohla zmíněná dovednost v budoucnu rozvinout. Podle spoluautora studie Agneeshe Barua, doktoranda evoluční genetiky na Okinawském vědecko-technologickém institutu, máme v zásadě všechny potřebné stavební kameny na svém místě. Nyní záleží na evoluci, aby lidem tuto schopnost rozvinula.

Žijeme ve vesmíru, o němž víme, že je ohromně veliký. Jak je to ale v podobných případech obvyklé, zevnitř se obtížně určuje, jaký má tvar. Problém je i v tom, že nepozorujeme vesmír celý a zřejmě to ani nikdy nedokážeme, protože vesmír se neustále rozpíná. Tvar vesmíru je přitom důležitý, protože zásadně ovlivňuje jeho vlastnosti.

Astrofyzik Thomas Buchert z francouzské Lyonské univerzity a jeho spolupracovníci zkoumali záření z raného vesmíru a dospěli k pozoruhodnému závěru. Podle nich je náš vesmír složený do podoby gigantického trojrozměrného donutu. Jestliže mají pravdu, tak by v takovém případě byl vesmír konečný.

Vesmír jako zákusek

Vlastně by ani nebyl extrémně nepředstavitelně veliký. Jeho velikost by v takovém případě jen asi třikrát až čtyřikrát přesahovala velikost pozorovatelného vesmíru, jehož poloměr odhadujeme asi na 46 miliard světelných let. To odpovídá vzdálenosti, v jaké se teď od nás nacházejí částice, zodpovědné za vyzáření reliktního záření, nejstaršího elektromagnetického záření, jaké dnes můžeme pozorovat.

TIP: Kolik váží vesmír: Bude nutné přehodnotit standardní kosmologický model?

Pokud jde o geometrii vesmíru, řada různých pozorování, obzvláště pozorování reliktního záření, které vzniklo, když bylo vesmíru asi 380 tisíc let, přesvědčivě ukazuje, že vesmír je plochý, čili že pomyslné rovnoběžky, které by probíhaly celým vesmírem, zůstávají neustále rovnoběžné. Co ale není jisté, je topologie vesmíru. Podle Buchertova týmu by touto topologií mohl být právě zmíněný tvar donutu, do něhož je složený náš plochý vesmír.

Markytánky byly většinou šikovné obchodnice, které se živily tím, že se staraly o vojáky a obvykle byly také za některého z nich provdány. Mužům prodávaly především alkohol, jídlo a věci každodenní potřeby, také jim za peníze praly či vařily. Pro vojáky byly nedocenitelné zejména na delších taženích, kde si oni sami neměli jak jinak potřebné věci opatřit. Markytánky si ale nesmíme plést s příslušnicemi nejstaršího řemesla, i když si někdy mohly i touto formou přivydělávat.

Oblečení do nepohody

Obvykle se dostaly k vojsku jako mladé dívky, které se z nejrůznějších pohnutek přidaly k trénu. Tak se nazývala velká a pestrá skupina civilistů, která táhla za vojskem. Jelikož se v období sedmileté války (1756–1763) mohli vojáci ženit, nalézaly se zde jejich ženy a děti, dále obchodníci a řemeslníci, kteří se starali o jejich vybavení. Markytánky se tak s vojskem mohly dostat opravdu hodně daleko od domova a při tom musely snášet někdy až extrémní podmínky počasí. V létě parná vedra, na jaře a na podzim deště s rozbahněnými cestami a v zimě kruté mrazy. 

Těžkým životním podmínkám odpovídal i zjev jejich oděvu. Markytánky byly ve srovnání s venkovskými obyvatelkami daleko více vystaveny nepřízni počasí a tak nosily to, co se jim hodilo a bylo právě po ruce. Obvykle k vojsku přišly v šatech typických pro jejich rodný kraj. Jenže ty se v tak náročném prostřední lehce otrhaly a obnosily, takže nakonec ženy nepohrdly tím, co se jim podařilo právě sehnat a nerozpakovaly se obléct ani mužské části oděvu. 

Na těžkých rozbahněných cestách upřednostňovaly kožené vojenské střevíce a stejně tak tomu bylo se svrchním oděvem, kdy nepohrdly kabátcem vojenské uniformy, který si šikovnější markytánky upravili na svoji postavu. Stejně tak mohly nosit jiné části mužského oblečení, jako je třeba klobouk. Na některých vyobrazeních  se setkáváme i s tím, že si pod sukně oblékaly mužské kalhoty. Vždy ale u jejich oděvu převažovaly prvky ženského oblečení. Na dochovaných vyobrazeních mají markytánky většinou po ruce také džbánek či čutoru a jsou ověšeny nejrůznějšími taškami a ranci, ve kterých přepravovaly svoje zboží. 

Šněrovačka, kapsář, fěrtoch

Skladba oblečení markytánek vycházela z běžného pracovního oděvu konkrétního venkovského prostředí (odkud pocházely, ale i kudy táhlo vojsko). Základní kusy šatníku markytánky tvořila košile, která plnila funkci spodního prádla, přes ni se oblékal živůtek či šněrovačka, která v základu formovala postavu a nosily je všechny ženy. V pase si také mohly uvazovat kapsáře, což byly dva pytlíčky, ve kterých nosily nezbytnosti každodenní potřeby. Tím, že se kapsáře nacházely pod sukněmi na bocích, byly v bezpečí před nenechavými prsty a ženy zde mohly nosit i peníze a cennosti. 

TIP: Němá tvář armády: Jakou roli hrál pes v Napoleonových bitvách?

Přes kapsáře se v pase uvazovaly lněné či bavlněné spodničky a na vrch svrchní sukně, které mohly být ze stejného materiálu, nebo jemné vlny. Přes sukni se uvazovala zástěra, někdy nazývaná fiertoch. Navrch si ženy oblékly plátěný či soukenný kabátek a v zimě potom nosily kožichy, které se nazývaly šuby. Nedílnou součástí ženského oděvu byl čepec, klobouk, nebo šátek, který si uvazovaly buď přes hlavu, nebo si jej aranžovaly okolo krku a ramen do výstřihu. Na nohou nosily punčochy a střevíce.