Noc v tropech přichází brzy, bez výjimky kolem šesté hodiny. Určitě i proto má množství zdejších živočichů striktně noční aktivitu, takže je přes den nepotkáte. Jestliže ale vydržíte neusnout, určitě budete odměněni mimořádnými setkáními. 

Pod závojem tmy

Několik nocí, když většina lidí v terénním kempu v Kirindy Forest už spala, jsem sedával venku a pozoroval okolí. Doufal jsem, že se objeví jeden skutečně vzácný tvor. Nedaleko kempu jsme našli jeho čerstvou podzemní noru, moje šance tedy byly vysoké. 

Kolem desáté hodiny se ze tmy občas ozvaly zvláštní zvuky – podivná směs funění, vrčení a jemného pískání. Následoval téměř neslyšitelný šustot způsobený přerušovanými pohyby na jemném písku. V těchto okamžicích jsem už většinou zvíře ve tmě odhalil pomocí kuželu světla. Byl to skutečně křeček velký (Hypogeomys antimena), jeden z nejpodivnějších hlodavců světa.

Mezi potkanem a králíkem 

Křeček velký, jemuž se v místním jazyce říká vositse, je jednoznačně největším hlodavcem Madagaskaru. Kdysi zde ale žil příbuzný druh Hypogeomys australis, který jej ještě přerůstal. Svým životním stylem se vositse vymyká téměř všemu, co je u hlodavců typické. Také jeho vzhled je dost neobvyklý. Připomíná totiž křížence králíka s potkanem. Králíkovi je podobný především velikostí, protože v dospělosti váží kolem 1,2 kilogramu. Také má podobně svalnaté zadní nohy, díky nimž je schopen uniknout predátorům pomocí až jeden metr dlouhých skoků. Za normálních okolností se ale pohybuje opatrnou chůzí. 

Uši křečka velkého jsou něčím mezi ušima potkana a králíka a jeho ocas a tvar hlavy zase výrazně připomínají potkana. Pod rouškou tmy vyhledává spadané plody, semena a listy, ale jídelníček si doplňuje také bezobratlými tvory a kořínky. 

Dokud je smrt nerozdělí

Přes den jsem v hustém lese pátral po norách křečků, které jsou jediným spolehlivým vodítkem pro odhad oblasti jejich výskytu. Jsou to poměrně mohutné kupy hlíny a písku s několika vstupy do podzemí. Často je přístup přes den zasypán nebo zakryt suchým listím, aby jeho obyvatelé zamezili přístupu predátorů. Jejich největšími nepřáteli jsou madagaskarští hroznýši a fosa, největší šelma ostrova. V každé noře přebývá jen jeden pár a maximálně jeho dospívající potomci. Páry jsou vysoce teritoriální a okolí své nory si chrání před jinými křečky. 

Soudržnost křeččích rodin je mimořádná a tento druh patří mezi několik málo hlodavců na světě, kteří jsou striktně monogamní. Tato strategie je ve skupině savců, kde převládají zástupci s extrémně rychlou generační obměnou, naprosto unikátní. S tím souvisí také délka života – křečci se dožívají až sedmi let, což je mnohem více než je u hlodavců běžné. Páry křečků velkých jsou si oddány po celý život a jenom v případě smrti jednoho z nich si „pozůstalý“ hledá nového partnera. Samice po smrti svého druha často zůstávají v noře. Samci, kteří přišli o partnerku, naopak často začnou pátrat po okolí. 

Úkryt výměnou za úklid

Při zkoumání nor křečků jsem po setmění narážel na barevné gekony madagaskarské (Paroedura picta), kteří vylézali z podzemí. Ještě překvapivější pro mne bylo, když jsem z nor viděl vylézat několik drobných gekoních mláďat. Tito zemní ještěři jsou typičtí pro jihozápadní část ostrova a ekosystém suchého opadavého lesa. Stejně jako křečci jsou aktivní v noci. Ukázalo se, že tito tvorové volí vzájemně výhodné soužití a nory obývají společně. 

Svůj výzkum jsem v této oblasti dělal na konci období sucha, kdy většina plazů klade vajíčka a nebo už dochází k jejich líhnutí. Zdá se, že křečci velcí jsou gekonům prospěšní více způsoby. Umožňují jim, aby se ukryli před predátory do podzemí a teplá půda v noře navíc slouží jako skvělý inkubátor pro gekoní vajíčka. Co můžou ještěři nabídnout na oplátku? Jsou to výborní lovci hmyzu, kteří křečkům čistí obydlí od nezvaných návštěvníků. 

Na pokraji vyhynutí

Kdysi obývali křečci velcí pravděpodobně celé pásmo suchých opadavých lesů na západě Madagaskaru. V dnešní době je ale jejich výskyt omezen na plochu zhruba 25×40 km severně od města Morondava. Populace je navíc rozdělena na dvě oddělené subpopulace, které spolu komunikují jen velice málo. 

Největším problémem pro tyto jedinečné hlodavce je rychlý úbytek jejich přirozeného ekosystému a šíření nepůvodních druhů zvířat, jako například cibetek, divokých psů a štetkounů (prasat původem z Afriky). Plocha lesů v regionu Menabe se zmenšila ze 162 000 hektarů v šedesátých letech 20. století na dnešních 54 000 hektarů. Vositse proto pomalu a jistě mizí. V důsledku jeho životního stylu a pomalého tempa rozmnožování se populace nedokážou samy rychle obnovovat. Mortalita mláďat v prvním roce života navíc dosahuje až 50 %. 

Smíšená očekávání

První výzkumy populační velikosti a zranitelnosti tohoto druhu v roce 2001 naznačovaly, že při stejném tempu odlesňování a predace ze strany nepůvodních predátorů vyhynou křečci na Madagaskaru do 25 let. Studie prováděná odborníky z Durrell Wildlife Conservation Trust v roce 2005 ale ukázala, že situace je naštěstí o něco lepší, než se původně zdálo. Celkový optimistický odhad velikosti světové populace dokonce přesáhl 30 000 jedinců. 

TIP: Fosa, predátor z Madagaskaru: Tajemný postrach lemurů

Křeček velký ale rozhodně definitivně zachráněn není. Žije skrytým způsobem života a proto se o něm ještě mnohé neví. Navíc se nad ním do budoucna vznáší reálné hrozby ze strany lidí i nepůvodních zvířat. Doufejme tedy, že tento jedinečný živočich zůstane v budoucnosti i nadále součástí fauny Madagaskaru.

Celooblohové přehlídky kosmických objektů nás jednoznačně přesvědčují, že přinejmenším svítící látka je ve vesmíru uložena hierarchicky. Planety obíhají kolem stálic, jež se shromažďují v galaxiích. Hvězdné ostrovy formují gravitačně vázané skupiny, které se shlukují v kupách a ty zas v nadkupách. Jde o velkorozměrovou strukturu, připomínající pavučinu. 

I naše Galaxie tvoří součást větších útvarů. Patří do tzv. Místní skupiny, společně například s blízkou galaxií v Andromedě či v Trojúhelníku. Místní skupina se spolu s kupou v Panně a dalšími galaktickými skupinami řadí do nadkupy Panna neboli Virgo Supercluster (též Místní nadkupa galaxií). Přidají-li se další tři blízké nadkupy, tedy Hydra–Kentaurus, Páv–Indián a Jižní nadkupa, získáme nadkupu galaxií Laniakea: Obsahuje na 100 tisíc hvězdných ostrovů s celkovou hmotností kolem 10¹⁷ sluncí, v oblasti o průměru přes 160 megaparseků. 

TIP: Vědci definovali největší vesmírnou strukturu: Měří miliardu světelných let

Všechny uvedené galaxie se dominantně pohybují směrem k největšímu gravitačnímu centru v dané oblasti vesmíru, k tzv. Velkému atraktoru. Jeho přesná podstata však zůstává pozorovatelům skryta za neprostupnými prachoplynnými mračny v disku Mléčné dráhy. 

Roztávání ledu v Grónsku podrobně monitoruje dánský server Polar Portal. Z jeho dat vyplývá, že kromě úterý dosáhlo tání dalšího vrcholu ve čtvrtek, kdy zmizelo 8,4 miliardy tun ledu. Podle WMO je to sice co do hmotnosti menší množství než v roce 2019, kdy led tál ještě rychleji, nyní ale tání zasahuje daleko větší oblast.

„Tání dosáhlo obrovských rozměrů a pravděpodobně změní podobu Grónska, protože v příštích letech jen urychlí další odtávání a s ním spojené stoupání hladiny oceánu,“ prohlásil glaciolog Mark Tedesco z americké Kolumbijské univerzity. Sezona tání ledovců v Grónsku trvá zpravidla od června do srpna. Letos už podle Polar Portal od června zmizelo přes 100 miliard tun ledu.

TIP: Za posledních 25 let roztálo vinou globálního oteplování 28 bilionů tun ledu

„Těžko říct, zda to ohledně tání letos bude rekordní rok, ale nad ledovci je teď množství teplého a vlhkého vzduchu, který tání urychluje,“ uvedl Brad Lipovsky z univerzity ve Washingtonu. „Znepokojivá je pro mě ale jiná věc: politická reakce nebo spíše její absence. Stoupání hladin oceánu je jako pomalu jedoucí vlak, který ale nelze zastavit, jakmile nabere rychlost. Moc dobré zprávy to nejsou,“ dodal enviromentální geofyzik a glaciolog Lipovsky.

Pokud jde o ekologická rizika způsobená lidskou činností, k těm nejnebezpečnějším patří těžba azbestu. Směs vláknitých křemičitanů se především díky své ohnivzdornosti v minulosti hojně využívala coby stavební materiál. Poté, co se prokázala její rakovinotvornost, se však dostala na černou listinu a dnes stojí používání azbestu v mnoha státech včetně Česka mimo zákon. Důsledky boomu z minulého století ovšem přetrvávají, jak dobře vědí třeba v australském Wittenoomu: Tamní úřady dokonce někdejší těžební oblasti srovnávají s Černobylem a hovoří o největší bezpečnostní tragédii v celé Austrálii. 

Rakovina najisto

Kontaminace azbestem dosahuje ve zmíněné lokalitě alarmujících rozměrů. Toxický materiál znehodnotil areál o rozloze 50 tisíc hektarů a osada byla v 70. letech cíleně vysídlena. Případné návštěvníky varují před vstupem výstražné cedule, a Wittenoom dokonce záměrně chybí v mapách. V roce 2016 tam oficiálně žili pouze tři lidé, neboť nebezpečí není ani zdaleka zanedbatelné. I krátké vystavení tak silně znečištěnému prostředí může mít závažné zdravotní následky, zejména v podobě rakoviny plic. 

TIP: Dvojnásob zamořený Černobyl: Odvrácená strana zájmu o město duchů

V důsledku intenzivní těžby, ukončené již před více než půlstoletím, zemřely podle oficiálních údajů řádově tisíce někdejších obyvatel. Úřady dnes přitom bojují s nebezpečným trendem: Rostoucí popularita extrémní turistiky totiž podněcuje uživatele sociálních sítí, kteří se předhánějí v publikování snímků pořízených při „zakázané“ návštěvě Wittenoomu. 

Americká Federální letecká správa (FAA, Federal Aviation Administration) uděluje od roku 2004 takzvaná Křídla komerčního astronauta (Commercial Astronaut Wings), prestižní ocenění symbolizované v podobě elegantního odznaku. Původně byl tento odznak určený každému členu posádky komerčního kosmického letu, který splnil požadavky na kvalifikaci a trénink a během letu se ocitl nad arbitrární hranicí kosmického prostoru, za kterou FAA považuje výšku 50 mil (80 467 metrů).

Nedávno se nad tuto hranici dostaly dvě posádky společnosti Virgin Galactic a první posádka v plném počtu pro suborbitální let společnosti Blue Origin. Přestože všechny posádky splnily původní požadavky FAA, zřejmě ne každý člen dostane oficiální Křídla komerčního astronauta.

Změna pravidel

Jde o to, že 20. července 2021, tedy ve stejný den, kdy startovala mise společnosti Blue Origin se suborbitální kosmickou raketou New Shepard, FAA oznámila zásadní změnu pravidel programu Commercial Space Astronaut Wings Program, která se týká udělování zmíněných Křídel komerčního astronauta.

TIP: Raketa New Shepard úspěšně vyletěla k hranici kosmického prostoru a bezpečně přistála

Podle nových pravidel je pro udělení Křídel komerčního astronauta nezbytné, aby dotyčný během letu prováděl aktivity, které jsou zásadní pro bezpečnost letu nebo přispěl k bezpečnosti při pilotovaných kosmických letech. Další změnou je, že FAA může udělit čestná Křídla komerčního astronauta za výjimečný přínos k rozvoji komerčních pilotovaných kosmických letů.

Zatím se zdá, že posádka testovacího letu Unity 22 společnosti Virgin Galactic by toto ocenění mohla získat, zatímco u posádky nedávného letu rakety New Shepard, která paradoxně na rozdíl od Unity 22 překonala Kármánovu hranici, to zůstává nejasné.

Odborníci americké Oregon State University poprvé představili veřejnosti bipedního robota jménem Cassie v roce 2017. Od těch dob můžeme sledovat jeho pokroky. Původní nemotorný doručovatel zásilek podobný pštrosovi se během 4 let proměnil na běžce. Cassie jako první robot tohoto typu zvládla běh na 5 kilometrů. Bylo to sice spíše rychlostí svižné chůze, i tak ale jde o významný úspěch.

Cassie je díky své konstrukci odolná vůči nepříznivému počasí. Tým Oregonské státní vybavil Cassie umělou inteligencí, která jí poskytuje schopnost běhu. Umělá inteligence dokáže využívat unikátní biomechaniku robotické konstrukce Cassie a zajišťuje držení jejího těla ve vzpřímené poloze. Zmíněná inteligence pracuje s algoritmy zesíleného hlubokého učení (Deep reinforcement learning), které se ukazují jako velmi užitečné právě pro zvládnutí běhu roboty nebo třeba skákání či chůze po schodech.

TIP: Robotické zítřky: Kráčející dvounozí roboti Cassie míří k zákazníkům

Cassie uběhla pětikilometrovou trať kolem univerzitního kampusu autonomně, na jediné nabití baterií. Nebylo to ale bez problémů. Při tomto běhu dvakrát upadla, kvůli přehřátému počítači. To se ale stává i lepším závodníkům. I s těmito potížemi a nezbytnými resety to Cassie zvládla za 53 minut a 3 sekundy. Na olympiádu to sice ještě není, špičkoví lidští sportovci dnes zvládají stejnou vzdálenost za méně než 13 minut, ale za pár let, kdo ví?

V tisíciletých dějinách českého státu nenajdeme patrně vladaře, ať se jednalo o knížete či později krále, jenž by měl srovnatelně tragický životní osud jako český a uherský král Ladislav. Ve své době představoval velkou naději do budoucnosti jako panovník, který může v onom neklidném 15. století mnohé dokázat. K tomu mu ovšem osud vyměřil zoufale málo času.

Milovník rozkoše a luxusu

Zdá se, jako by ztělesnění naděje nejvíce vyniklo při Ladislavově české korunovaci. Došlo k ní 28. října 1453. Nejednalo se jen o očekávání jeho příštích skutků, ale i o reprezentaci královské důstojnosti. Tuto stránku Ladislav výtečně, ba jedinečně splňoval. Král byl totiž obdařen velkým půvabem, jak vyplývá z jeho popisu ve Starých letopisech českých: „Mládeneček pěkný, kadeřavý, kol jehož bílé tváře, andělsky sličné s růžovým nádechem, s černýma očima, s rovným nosem, uprostřed mírně zahnutým, vlnila se jeho největší ozdoba, krásný, zlatý vlas (…).“

Ladislav nosil s velkou oblibou burgundskou módu. Osoby, které si zevrubněji povšimly samotné korunovace, nepřehlédly, že mladý muž byl nejen fyzicky velmi hezký, ale liboval si také v posledních módních výstřelcích: oblíbil si řasnatý bílý kabát se špičatě pytlovými rukávci, přes který nosil svrchní sukni, zdánlivě obyčejně hnědé barvy, ve skutečnosti velmi nákladné textilie. Zajímavý popis Ladislavova oblečení pochází ze září 1452, kdy byl vydán z císařských rukou do zaopatření rakouskými pány. Slavnostní okamžik vyžadoval zvláštní ošacení. Představovala ho brunátná sukně lemovaná zlatem, bobrová čapka a náčelenka s perlami a drahokamy.

Mimo módní oděvy si Ladislav liboval i v bohatém a náročném stolování. Nejednou padl požadavek dvanácti chodů! Při pohledu na štíhlou královu postavu se zdá, že nebylo možné takovou normu dodržet, aniž se to na jeho figuře neodrazilo.

Hledá se nevěsta

Jinou Ladislavovu vášní byla společnost krásných mladých žen, za nimiž často vyjížděl do města bez ohledu na to, zda šlo o slečny nebo paní. Někdy se hovoří o Ladislavově předčasné tělesné zralosti – častým tématem jeho současníků byly zprávy o hojných návštěvách veřejných domů například ve Vratislavi, kde byl neobyčejně záhy zaučován do tajů tělesné lásky a rozkoše. 

S Ladislavovou korunovací přirozeně souvisela i otázka sňatku. Mladý vladař představoval jednu z nejvýznamnějších svatebních partií v soudobé Evropě. Na počátku roku 1457 mu byla vyhlédnuta vhodná nevěsta – Magdaléna, dcera francouzského krále Karla VII. (vládl 1422–1461). Jedním z iniciátorů tohoto manželství byl Jiří z Poděbrad, tehdejší zemský správce. Vycházel z momentální mezinárodní situace a různých nepřátelství, kterými byly jeho úkoly docela naplněny. Ve hře byla rovněž otázka Lucemburska, jež stále právně představovalo součást Koruny české. V této době je ovšem držel burgundský vévoda, což bylo zdrojem mezinárodních sporů i konfliktů.

Ladislav pobýval v roce 1457 v Uhersku, kde panoval značný neklid a napětí. Jelikož se tamější situace nelepšila, opustil horkou půdu a odjel do Rakous. Ale ani zde nezůstal dlouho, neboť se v září 1457 přesunul do Prahy, která pro něj byla patrně příhodnějším, tedy především klidnějším sídlem než původně proponovaná Vídeň. V Praze se chtěl král rovněž oženit. 

Na počátku října téhož roku bylo vypraveno reprezentativní poselstvo pro nevěstu k francouzskému dvoru. Skládalo se z představitelů všech zemí, kterým Ladislav vládl (České a Uherské království, Rakouské arcivévodství) a zastoupení mělo i Lucembursko. Z Čech vyrazili přední šlechtici jako Zdeněk ze Šternberka či Jindřich z Michalovic. Svatební přípravy měly na českou veřejnost dvojí účinek. Na jedné straně katolíci vítali, že je nevěsta jejich vyznání, konečně se jednalo o dceru „velikého a mocného krále francouzského, nejkřesťanštějšího“. Proti nim utrakvisté spíše zatím pouze spekulovali, co jim asi takový svazek může přinést.

Velkolepé přípravy

Poselstvo jednalo v Amboise a posléze v Tours, ve městech ležících na Loiře jihozápadně od Paříže. Ve středověku zde poměrně často pobýval francouzský královský dvůr. Poslové byli povoláni do blízkého zámku Montils před francouzského panovníka, aby mu obšírně vysvětlili motivaci svého návrhu na dynastický svazek českého a uherského krále s francouzskou princeznou. Následovaly slavnostní okamžiky naplněné hodováním a tancem, jichž se však budoucí česká královna, doprovázená svou matkou, nezúčastnila. Pobývala nicméně nedaleko, takže měla dostatek zpráv o průběhu jednání. Poselstvo před urozené ženy předstoupilo, teprve když byl sňatek dojednán.

Velkolepé slavnosti pokračovaly i poté, co se zástupci krále Vladislava vrátili do Tours, přičemž vyvrcholily velkou hostinou v jednom z tamních klášterů. Hostitelé se doslova předháněli v předkládání jemných delikates, rafinovaných úprav masa i v podávání vzácných vín. Krátce proslulá francouzská kuchyně se tu prezentovala v tom nejlepším možném světle. Mezitím nezahálela ani Praha, kam se zvolna přesunovali všichni zainteresovaní. V české metropoli měla pokračovat jak jednání, tak svatební přípravy. Dokonce se tady měly objevit takové celebrity jako římský císař, polský král Kazimír, saský kurfiřt Vilém, kardinál legát Carvajal a údajně neměl chybět ani burgundský princ Karel či další průvodci francouzské princezny.

Praha ve smutečním

K příležitosti nadcházejících oslav byl na Staroměstském náměstí postaven veliký dřevěný Tanzhaus, kde mělo probíhat svatební veselí. Jednalo se o mohutnou dřevěnou konstrukci, pod níž se mohlo dokonce jezdit s koňmi i povozy. Stavba ale zůstala nakonec nevyužita, 20. listopadu totiž mladý král onemocněl a krátce nato zcela nečekaně zemřel. Ladislav Pohrobek naposledy vydechl 23. listopadu 1457.

TIP: Diplomat Jiří z Poděbrad: Co dělal, než se stal českým králem?

Je možná překvapující, že se jeho pohřeb konal již 48 hodin poté. Stalo se tak velmi pravděpodobně z důvodu předpokládané morové nákazy. Proto také byla panovníkova mrtvola vystavena nenabalzamovaná a nemytá ve velké síni Králova dvora (dnes na tom místě stojí Obecní dům). Teprve v roce 1985 dospěl antropolog MUDr. Emanuel Vlček po vyšetření králových kosterních pozůstatků k názoru, že Ladislav trpěl vzácnou formou leukémie. Dne 25. listopadu se konal slavný pohřeb, jehož průběh byl kvůli zmíněné diagnóze poněkud zkrácen. Rakev s Ladislavovými ostatky byla uložena v hrobce jeho praděda císaře Karla IV.

Terej bílý (Morus bassanus) je vynikající a elegantní letec, který obývá severní Atlantik a Tichý oceán. Zdržuje se převážně poblíž pobřeží a při lovu se řítí k hladině zdánlivě sebevražednou rychlostí. Pod vodu zajíždí jako torpédo, ale když se vynoří zpátky na vzduch, nemá v zobáku nic… 

Nepochopený blázen 

První vědec, který pozoroval a popsal tohoto dnes vcelku běžného mořského opeřence, byl v roce 1758 Carl Linné. Všestranný znalec a milovník přírody obdobně pojmenoval také velké množství jiných zvířat i rostlin. Dodnes tak u nich v odborných publikacích najdete nejen rok, kdy byl daný živočich (případně květina) pokřtěn, ale rovněž jméno tohoto otce botanické a zoologické systematické nomenklatury v latinské formě Linnaeus. Původní latinský název tereje bílého zněl ovšem Sula bassana a teprve později byl změněn na Morus bassanus. 

Za změnou stála snaha udělat v pojmenování jednotlivých ptáků pořádek a zařadit je do skupin, do nichž opravdu patří a částečně francouzští rybáři, kteří tereje pozorovali ve 30. letech minulého století poblíž bretaňských břehů. Nedokázali pochopit, proč se s takovým nasazením střemhlav vrhá z výšky do vody a potápí se pod hladinu, když má po vynoření prázdný zobák. Dali mu proto podle svého přesvědčení přiléhavé jméno „Fou do Bassan“ – „Blázen z Bassanu“, což odpovídá jeho současnému latinskému pojmenování. Rybáři ovšem v té době netušili, že vysmívaný „blázen“ polyká potravu ještě pod vodou. O ve skutečnosti mimořádně zdatném lovci si mysleli, že je jen extrémně nešikovný a lovit neumí.

Tvrdá hlava a věčná rýma

Terej je zdatný pták s hydrodynamickým tělem a silnýma nohama opatřenýma plovacími blánami. I když bývá považován za excelentního letce, zdržuje se spíš u pobřeží. Vyniká ostrým zrakem, a když spatří ve vodě svou oblíbenou kořist, kterou obvykle představují ryby a hlavonožci, vrhá se střemhlav dolů i z výšky 30 metrů a hladinu protíná rychlostí až skoro sto kilometrů v hodině.

Náraz jeho těla na hladinu vytvoří rázovou vlnu, která sama o sobě omráčí ryby a hlavonožce v okolí. Nutně tedy člověka musí napadnout, jak on sám může takovou ránu přežít. Příroda obdařila tereje velmi pevným zobákem a tvrdou lebkou. Navíc tito ptáci ani nemají nozdry, které jsou zarostlé kostěnými přepážkami. Pod vodou jim tak voda nevnikne do hlavových dutin. 

Potřeba potápění a lovu pod vodou a absence sladké vody v pitném režimu vede u těchto ptáků k silnému přesolení organismu. Vyvinuly se proto u nich nadočnicové solné žlázy, které vylučují koncentrovaný solný roztok. Slaná tekutina se dostává do dutiny ústní a odkapává ze zobáku. Vypadá to tedy, že terejové mají permanentní rýmu. Tímto způsobem se však zbavují soli, která se do jejich těla dostává při konzumaci ryb a hlavonožců a při pití mořské vody. 

Spolupráce a věrnost 

Rozpětí křídel dospělého tereje dosahuje až 180 cm, což mu umožňuje vytrvalé plachtění nad mořskou hladinou, při němž vyhlíží potencionální kořist. Velikost křídel však tyto ptáky i omezuje, protože neumí vzlétnout z rovného povrchu. Naopak ale dokážou skvěle využívat vzdušných proudů. 

Terejové hnízdí v početných koloniích a rodiče se o ně vzorně starají. Snůška obsahuje obvykle jediné vejce, na kterém střídavě sedí oba partneři. Na rozdíl od jiných ptáků využívají k udržování optimální teploty pro vývoj vejce své nohy. Roztaženými plovacími blánami zakrývají nejprve vejce a později i potomka a chrání jej tak před nepřízní počasí. 

TIP: Opeření potápěči: Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Zhruba po čtyřiceti pěti dnech opouštějí mláďata hnízdo a slézají do moře. Plavou na hladině, učí se lovit a posilují svalstvo. První lety se snaží uskutečnit přímo z vody. Mladí pohlavně nedospělí jedinci pak na čas opouští své hnízdiště a odlétají na volné moře. Stále se sice drží poblíž pobřeží, ale dokud nedosáhnou pohlavní zralosti, nevracejí se. Teprve po nějaké době přilétají zpět na rodné hnízdiště, aby si našli partnera – většinou na celý zbytek života. Partneři se sice rozdělují poté, co jejich mláďata dospějí, ale následujícího roku opět jeden druhého vyhledají, aby odchovali další generaci. Jedině v případě, že jeden z dvojice umírá, si zbylý partner vyhledá jiný protějšek.

Válka s Itálií (1911–1912) a dva konflikty na Balkáně (1912–1913) Turecko vojensky vyčerpaly, takže se země přezdívaná „nemocný muž na Bosporu“ do nově rozpoutané světové války příliš nehrnula. To však neplatilo o tamním ministru války generálu Enveru Pašovi (1881–1922) zastávajícím názor, že se jedná o jedinečnou příležitost získat ztracenou slávu a čest. S jeho vědomím pak turecké loďstvo na podzim 1914 bez vyhlášení války bombardovalo Oděsu a první část Pašova plánu se splnila, když Dohoda vyhlásila Konstantinopoli válku.

Image

Čtěte také

Černé ovce v čele armád: Nejhorší velitelé první světové války

Ambiciozní fanatik

Na Kavkaze se začala shromažďovat osmanská armáda určená k invazi do Ruska. Navzdory mizernému vybavení – části vojáků například chyběly boty – nařídil Paša zahájit ofenzivu v prosinci 1914. Důsledky střetnutí známého jako bitva u Sarikamiše byly strašlivé: tisíce tureckých vojáků umrzly či kvůli omrzlinám ztratily končetiny, aniž kdy viděly nepřítele. Co nezvládl „generál zima“, dokončili Rusové. Do 15. ledna Turci přišli o více než 60 000 mužů, což představovalo polovinu všech nasazených sil.

Paša z neúspěchu obvinil údajně neloajální arménské vojáky a pod Kavkazem plíživě začaly první etnické čistky, které později vyvrcholily genocidou křesťanských Arménů, Asyřanů a pontských Řeků. Bitvu u Gallipoli (únor 1915–leden 1916) raději přenechal německému generálu Limanu von Sanders a sám se ujal velení na Blízkém východě, kde Osmani ztráceli jednu pozici za druhou a jejich armáda se fakticky rozpadala.

Nejvyšší trest

O situaci nejlépe svědčí to, že když Enver v červnu 1917 navštívil Bejrút, stáhlo velení všechny vojáky z ulic z obavy, že by se některý z nich mohl pokusit vrchního velitele zavraždit. Poslední hra Envera Paši během první světové války je spojena s takzvanou Islámskou armádou.

Ta měla po zhroucení Ruska obnovit osmanské panství na Kavkaze a jejím hlavním protivníkem v oblasti se staly místní nově vznikající státečky podporované Dohodou. Proti snadnému soupeři se mu tentokrát vcelku dařilo, jeho postup však utnulo podepsání příměří. Paša uprchl do exilu a věděl proč – turecký soud jej v nepřítomnosti za bezdůvodné vtažení země do války, deportace Arménů a konečnou dezerci odsoudil k smrti.

Nelehký cíl vymýtit z virtuálního prostoru alespoň část polopravd a lží si v roce 2013 vytyčila skupina slovenských lékařů, vystupující jako Lovci šarlatánů (Lovci šarlatánov). Do jejich týmu se připojili také tři odborníci z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci: Ondřej Holý, Marek Vícha a Michal Křupka. V rozhovoru prozrazují, co přesně je náplní jejich mnohdy až sisyfovské práce. Jaké mýty z oblasti medicíny jsou nejnebezpečnější, proč jim lidé tak snadno podléhají a jak se nenechat nachytat?

Existuje nějaký spolehlivý způsob, jak okamžitě poznat lékařský mýtus? Jakých varovných signálů bychom si měli všímat?

OH: Jednoduchý a spolehlivý způsob, jak okamžitě poznat hoax nebo mýtus, asi neexistuje. Osobně bych se určitě díval primárně na to, kde a kým je taková informace publikována a jak dalece je ona osoba důvěryhodná. I když v poslední době dokonce i některé odborné autority přispívaly k šíření nepravdivých nebo zavádějících informací v médiích, ať už vědomě, či nevědomě. 

MV: Charakteristickým znakem šarlatánů je jejich „vzácná“ schopnost řešit úplně všechny medicínské problémy, od alergické rýmy po nádory střev. I ty největší světové lékařské kapacity se ale věnují pouze svému oboru, ani v něm navíc zdaleka nevědí vše a musejí pracovat v týmu kolegů. 

MK: Do očí bijící je, pokud je inzerovaný preparát prezentovaný jako objev jediného neznámého vědce z nějaké typicky východoevropské země, kterého údajně všichni ostatní lékaři nenávidí, protože je jeho geniální vynález může připravit o zisk. Nicméně takto okaté hoaxy už jsou dnes spíše na ústupu. Dalším varovným signálem je třeba tvrzení, že jakási metoda dokáže diagnostikovat či léčit takřka cokoliv od lymské boreliózy po zbytnění prostaty. Současná medicína nepoužívá stovky laboratorních parametrů, zobrazovacích metod a tlusté lékopisy účinných látek jen tak pro nic za nic. Univerzální lék ani stoprocentní diagnostická metoda neexistují a bohužel ani nikdy existovat nebudou. 

Kde všude (nejen na internetu) se s nepodloženými lékařskými tvrzeními mohou lidé setkat? 

OH: V podstatě kdekoliv, kam může otevřeně přispívat kdokoliv a kde nedochází k ověřování faktů, případně recenznímu řízení jako v odborných časopisech – takže internet je primární zdroj.

MV: Klidně i v lékárně nebo v ambulanci lékaře. Pokud vám bude vysokoškolsky vzdělaný odborník doporučovat homeopatika, tak jde buď o skvělý byznys, nebo nedával ve škole pozor. Případně obojí.

Můžete zmínit typické příklady mýtů, které se neustále opakují?

OH: Těch je bohužel celá řada – že očkování způsobuje autismus, že dezinfekční přípravky se mají užívat vnitřně formou různých výplachů, souvislost s šířením SARS-CoV-2 a zaváděním 5G sítí… Já se věnuji epidemiologii a často se setkávám třeba s názorem, že užívání dezinfekčních prostředků pomáhá v boji s parazity, respektive s obecně hodně vžitou představou, že je naše populace parazity silně promořena.

MK: Evergreenem jsou bohužel různé zázračné léky na onkologická onemocnění. Pamatuju si, že jednou někdo čistě ze zajímavosti zkoušel najít něco, o čem zatím nikdo netvrdil, že to léčí rakovinu. Bylo to překvapivě těžké.

MV: Mým oborem je kardiologie, což je poměrně technický obor, který jde velmi rychle dopředu. Pacientům dokážeme v poměrně krátkém čase výrazně pomoct a některé diagnózy i kauzálně vyléčit, proto zde příliš prostoru k tvorbě mýtů naštěstí není. Kdybych ale měl zmínit aspoň nějaký, napadají mě třeba pokusy léčit krevní tlak česnekem. Mnoho lidí taky nevěří na škodlivý vliv LDL cholesterolu – dokud je první infarkt myokardu nepřesvědčí o opaku.

Váš slovenský kolega Roland Oravský považuje za největší blud breathariánství (životní styl, při němž údajně není potřeba jíst ani pít a stačí živit se pouze vzduchem, pozn. red.). Souhlasíte? Co považujete za největší bludy vy?

OH: Já osobně bych za největší a nejnebezpečnější (i v souvislosti s dnešní situací) považoval údajnou souvislost mezi autismem a očkováním. Ta byla popsána v roce 1998 ve studii na pouhých 12 dětech, z nichž minimálně u jednoho byl autismus vymyšlený, nicméně z nějakého důvodu se tato informace v populaci už přes 20 let pořád drží. Přestože byly publikovány stovky studií, které prokazují opak, včetně tzv. systematických přehledů, které studovaly téměř 15 milionů dětí, a žádný takový vztah nebyl zjištěn.

MV: Breathariánství mě vždy pobaví. Je krásným důkazem toho, že svět, ve kterém funguje fyzika, chemie a biologie, je ještě v pořádku a přírodní zákony nelze obejít. Tvrdit, že náš organismus dokáže fungovat bez vody a potravy je hloupý experiment se zdravím, který nemusí skončit dobře. 

MK: Moje „oblíbená“ je teorie o tom, že očkování je skrytý způsob, jak lidem aplikovat čipy a pomocí nich nás potom sledovat a ovládat. Nejenže je to nesmysl už jen z technologického hlediska, ale proč by vůbec někdo vynaložil takové úsilí, aby zjistil informace o nějakém Pepíkovi z Horní Dolní? Zvlášť, když všechny důležité informace většinou už bez rozpaků stejně dobrovolně sdělil na Facebooku. 

Mohou být některé mýty i životu nebezpečné?

OH: Bohužel ano, třeba právě zmiňované mýty o očkování – zejména v dnešní době, kdy je vakcinace jediná šance, jak se vymanit z koronavirové krize. 

MV: Ve své podstatě všechny, pokud vedou k oddálení skutečné terapie. Některé metody jsou přímo do očí bijící, jako třeba pití bazénové dezinfekce k detoxikaci organismu, jiné jsou vesměs neškodné (např. akupresura).

MK: Určitě mýty o nefunkčnosti metod vědecké medicíny, například chemoterapie nádorů nebo léčby autoimunitních chorob. 

Víte o případech, kdy lidé právě pod vlivem medicínských bludů situaci podcenili a nevyhledali lékařskou pomoc, případně se léčili „podomácku“?

MK: Případy končící úmrtím kvůli odmítnutí standardní léčby poté, co pacient zvolí raději alternativní metody, jsou bohužel dobře zdokumentované. Problematika hoaxů ve zdravotnictví je velmi složitá, a proto je potřeba jí věnovat velkou pozornost, jelikož skutečně může dojít k poškození zdraví, případně i k úmrtí. 

MV: Vzpomeňme si třeba na jeden z mediálně známých příběhů – vizionář a zakladatel firmy Apple Steve Jobs zemřel na rakovinu slinivky, protože se nejprve spoléhal na alternativní metody. Operaci nádoru odkládal devět měsíců, a nakonec bylo pozdě.

Na druhou stranu, homeopatie i čínská medicína jsou oblasti, kterým se profesionálně věnují i někteří vystudovaní lékaři. Nepouštíte se tím trochu na tenký led? Jak vlastně přistupujete k alternativní medicíně?

OH: V první řadě, alternativní medicína jako pojem je nesmysl. Medicína je jenom jedna, v dnešní době se jedná o medicínu založenou na důkazech. Cokoliv jiného není medicína, ale šarlatánství. To, že homeopatii nebo čínskou medicínu praktikují i vystudovaní lékaři, je sice smutné, není to ale důvod ji začít považovat za rovnoprávnou s medicínou založenou na důkazech. Momentálně vzniká trochu paradoxní situace, kdy západní svět utíká k čínské medicíně, jelikož nevěří tzv. „západní medicíně“, a Čína se naopak k „západní medicíně“ obrací, protože ví, že čínská medicína nefunguje.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

MK: Už pojem alternativní je zavádějící, vyvolává pocit, že jde jen o jinou cestu ke stejnému cíli.  To ale ve většině případů není pravda. Jak už opakovaně tvrdilo mnoho moudřejších lidí přede mnou: Existuje jen medicína funkční a medicína nefunkční a odlišit je mohou pouze pečlivě provedené vědecké studie. Jenže ty právě u „alternativní“ medicíny chybějí. Jakmile se u nějaké metody vědecky prověří její účinnost, stane se součástí funkční medicíny a přestane být alternativní. To se ale moc nestává.

MV: Pokud jde o homeopatika, která jste zmiňovala – jejich účinek není podložený vědeckými studiemi. Kdyby fungovala, pak by stačilo, abychom jako stát nakoupili pouze jedinou lahvičku s očkovací látkou proti koronaviru, naředili ji, důkladně protřepali a naočkovali jí celou republiku. Dokonce bychom mohli tvrdit, že čím více lahvičku naředíme, tím vyšší účinek bude mít. Existují i homeopatika z údajného vraku lodi či světla z Venuše…

MK: Mimochodem, homeopatie byla v českých zemích už dvakrát prakticky zakázána jako nefunkční a nevědecká, poprvé dokonce už v první polovině 19. století.

Proč myslíte, že lidé tak snadno podléhají různým polopravdám?

OH: Těch důvodů je celá řada. Od pouhého nedostatku odbornějšího vzdělání přes vrozenou důvěřivost až po zoufalost nad zdravotním stavem daného člověka nebo jeho blízkých. Tady se skutečně projevuje hyenismus různých šarlatánů, kteří toho často zneužívají. 

MV: Podle mě to jednoduché: Moderní medicína je přetechnizovaná, rychlá a často neosobní. Nemáme požadovaný čas na pacienta, protože v čekárně jich už sedí dalších deset. Patofyziologie nemocí je složitá a komplexní. Kombinujeme různé metody léčby, abychom využili různých mechanismů a účinků, jenže pacient je pak často zmatený, nerozumí našim postupům ani výsledku. Když mu někdo slíbí zázračné jednoduché uzdravení, je snadné podlehnout. Šarlatáni lákají i tím, že mají na pacienty dostatek času. Vstupní pohovor u nich trvá běžně hodinu i dvě – to ale jen proto, že hodinová sazba je často podobná zavedené advokátní praxi.

MK: Lidé mají rádi jednoduchá a snadná řešení, náš mozek už je takový. Každý lépe přijme spíš tvrzení, že když bude pít nějaký výtažek, uzdraví se, než když mu lékař řekne: „Teď zkusíme nasadit pulz nitrožilních léků, z nichž vám asi bude špatně, a když to zabere, přejdeme na udržovací léčbu, kterou budete brát doživotně se 75% šancí na zastavení postupu nemoci.“ A jak už říkal kolega, medicína (a technologie obecně) je čím dál složitější, takže do hlubších detailů nepronikne ani lékař mimo svou specializaci, natož laik.

Kdo je nejnáchylnější k tomu, aby naletěl?

OH: To se podle mého názoru nedá určit, bohužel mám dojem, že různé nesmysly se šíří napříč celou společností bez ohledu na sociální status nebo vzdělání. Velmi obecně lze říct, že nejohroženější jsou ti, kteří se málo (nebo vůbec) orientují v dané problematice a nejsou schopni kriticky hodnotit informace. 

MK: Paradoxně mohou snadno naletět i lidé s vyšším vzděláním, kteří jsou sice schopni získat velké množství informací z různých zdrojů, třeba i z cizojazyčných publikačních databází, ale ne vždy už je pak správně interpretovat. Zvlášť, pokud jde o téma mimo jejich profesní zaměření.

Proč má vlastně někdo potřebu nějaký mýtus vytvořit, potažmo šířit?

OH: Těch důvodů je zase celá řada. Nejčastěji je to prostě škodolibost a zloba, kdy je cílem opravdu někomu uškodit. Taky může jít o jakousi formu konkurenčního boje nebo dotyčný sleduje zkrátka osobní prospěch, hlavně tedy finanční. 

MK: V poslední době se taky dezinformace čím dál víc stávají i politickým nástrojem. Často je ale někdo může šířit i v dobré víře, pokud si myslí, že jde o pravdivou informaci.

Jak přesně vaše práce vypadá – jak mýty vyhledáváte, ověřujete a následně vyvracíte?

OH: Mýty není ani moc potřeba vyhledávat, najdou si vás samy… Lidská kreativita je v tomto skoro nekonečná. Co se týče ověřování informací, je to běh na delší trať. Musíte se opřít výhradně o fakta a vyhnout se jakési „dojmologii“, tedy tomu, co se vám osobně líbí. Z čehož plyne, že vždy budeme o krok pozadu, jelikož reagujeme až na něco, co někdo vypustil. 

MK: Mýty a dezinformace není třeba vyhledávat, mnohem obtížnější je se jim vyhnout. 

Jak to zařídit, aby se informace uvedená na pravou míru dostala k veřejnosti?

OH: Asi to bude znít jako klišé, ale základem je kvalitní vzdělání. Bez toho se nikam nepohneme. Bohužel v dnešní době v populaci velmi chybí schopnost kritického myšlení. Spousta lidí zastává postoj „ale vždyť to říkali v televizi, tak to přece musí být pravda“ nebo „vždyť to psali na internetu“. Naprosto nezbytný je i apel na novináře, aby pracovali pouze s ověřenými fakty a nesnažili se za každou cenu o senzacechtivost. Což bylo vidět i na jaře loňského roku v souvislosti se SARS-CoV-2, kdy se objevovaly články o tom, jak se máme zásobit potravinami, pohonnými hmotami a podobně, a vyvolalo to jistou míru paniky a chaosu. 

Jak se mýtus vlastně vyvrací? Sami jste v jednom z dřívějších rozhovorů uvedli, že mnohonásobně snazší je mýtus vytvořit, než jej poté vyvrátit…

OH: Je to proces na delší dobu. Nejprve musíte mýtus zanalyzovat, ověřit, co popisuje, na čem stojí a s čím vlastně pracuje. Následně je třeba to bod po bodu vyhledat v literatuře a zjistit, zda jej vůbec lze  nějakým způsobem vyvracet. Když budu konkrétní: Například zmiňované tvrzení o tom, že očkování způsobuje autismus, nemůžu shodit ze stolu jen proto, že ho osobně považuji za nesmysl. Musím počkat, až bude dostatečné množství vědeckých prací, které to buď potvrdí, nebo vyvrátí. 

MV: Mýtus vymyslím za minutu, ale dementovat ho trvá klidně týdny. Člověk musí své tvrzení podložit fakty. Lidskou vlastností je hledat primárně taková data, která nás utvrzují v našich názorech. Když se bojíme očkování, hledáme „nežádoucí účinky vakcín“, nikoli „efektivitu a prokázanou bezpečnost“. Pokud se však snažíme téma rozebrat, je zcela zásadní čerpat z obou pólů. Když prokážete, že konzumací křídy na tabuli vyléčíte rakovinu, pak se křída stává standardním medicínským postupem v terapii onkologických pacientů.

Různých medicínských mýtů existují určitě stovky. Není vaše poslání tak trochu sysifovská práce? Nemáte někdy pocit, že s každým vyvráceným omylem se okamžitě vyrojí spousta dalších?  

OH: Bohužel je to tak, na jeden vyvrácený mýtus připadá deset jiných. Někdo by to mohl považovat za beznadějnou práci, ale vzdát to rozhodně nechceme. Musí existovat nějaká protiváha, i když sám osobně mám někdy pocit, že taháme za kratší konec. 

MK: Efektivnější než se věnovat jednotlivostem by bylo zvýšit obecné povědomí o medicíně založené na důkazech a vědecké metodice celkově. To se ale mnohem líp řekne, než udělá. 

TIP: Čekání na alternativní zázrak: Odkud se berou mýty o našem zdraví?

Může se do této snahy nějak zapojit i veřejnost?

OH: Určitě může, a pokud vím, tak i zapojuje – například upozorňováním na různé dezinformace. Takové tipy velmi uvítáme, protože sami máme i vlastní práci a rodiny, takže nemůžeme 24 hodin denně hledat hoaxy a mýty. 

MV: A rozhodně nesdílet každou hloupost.