Baramundi malajská (Scleropages formosus), známá také pod názvy arowana asijská nebo arowana malajská, je v jihovýchodní Asii populární rybou. „Dračí ryba“, jak se jí také říká, je kvůli nadměrnému lovu a ztrátě původního životního prostředí ohroženým druhem. Zlaté a červené formy této až 90 centimetrů velké a 17 kilogramů vážící ryby jsou v Číně symbolem štěstí a bohatství. 

Čínská společnost Boya Gongdao představila populární „dračí rybu“ na letošní výstavě Military Expo v Pekingu. Nešlo pochopitelně o živou rybu, nýbrž o hyperrealisticky vyhlížející podvodní dron, který vydrží pod vodou 6 až 8 hodin. Bionická arowana se v akváriu pohybovala velmi přirozeně a na první pohled tak nebylo znát, že jde o sofistikovaného robota, vybaveného množstvím senzorů a pokročilých technologií.

TIP: Nová verze čínského aerotaxi EHang je požárním letounem rychlé reakce

Tvůrci této neuvěřitelně realistické robotické ryby věří, že by mohla najít uplatnění ve vzdělávání a vědeckém výzkumu, nebo například ve výzkumu mořské biologie. Vzhledem k okolnostem jejího představení, ale nelze přehlédnout ani její potenciál ve špionáži.

Imunitní systém je připraven na boj s patogeny. Vrozená imunita cílí na patogeny obecně, rozpozná tedy například, že se jedná o virus, ale už ne, s jakým konkrétním virem bojuje. A vir je schopen této nespecifitě uniknout. Adaptivní imunita už však potlačuje infekci konkrétního viru, rozpoznává totiž přesně jeho struktury. A právě na adaptivní imunitu cílí vakcinace. Imunitní systém se nemusí bránit skutečné infekci viru, který se snaží co nejvíc nad obranyschopností vyzrát. To vakcinace nedělá, pouze imunitní systém „zmanipuluje“ k tomu, aby si myslel, že se skutečnou infekcí bojuje. Pokud jste poté virem nakaženi, cílená imunitní reakce začíná velmi rychle.

Zpožděné reakce

Pokud u člověka dochází k infekci, lze v jeho těle pozorovat masivní namnožení specifických buněk proti tomuto patogenu. Jestliže se s tímto patogenem setkává poprvé, tedy jde o primární infekci, má tato odpověď 7–10 dní zpoždění. Po skončení infekce většina namnožených buněk odumře, zůstane jen malá část, a ta vytvoří imunitní paměť. U každé další infekce už dojde k namnožení efektorových buněk velmi rychle podle nachystaného plánu, po úspěšném boji proti patogenu opět tyto buňky odumřou a zůstanou buňky paměťové. Pokud nějakou dobu infekci nepotkáte, nemají paměťové buňky důvod v těle zůstávat. U některých onemocnění je tak paměť krátkodobější, u jiných ale zůstává dlouho, i celoživotně.

Stabilita imunitní paměti po očkování nebo prodělané infekci se zkoumá a u mnoha patogenů či vakcinací je již dobře známá. Proto třeba očkovací kalendář zahrnuje přesné časové odstupy několika dávek vakcíny, která včas obnoví zanikající imunitní paměť nebo způsobí její ještě přesnější diferenciaci – výsledné paměťové buňky jsou proti patogenu ještě účinnější (viz Osvědčené zbraně).

Situace kolem imunitní paměti proti nemoci covid-19 je však stále nejasná. Když vědci zkoumali imunitní paměť, která vznikla přirozenou infekcí SARS (dnes virus způsobující toto onemocnění nazývají odborníci SARS-CoV-1 – Severe acute respiratory syndrome coronavirus 1), zjistili, že i po 17 letech zůstala u pacientů buněčná paměť. Specifické protilátky ale z krve vymizely. Jak se tato paměť bude chovat v případě blízkého příbuzného tohoto viru, který dnes sužuje svět, se teprve uvidí.

Najdi a znič

Aby se virus dokázal navázat na buňky lidského těla, musí mít na svém povrchu receptor, kterým se může vázat na jiný receptor našich buněk. Tím je dnes již proslavený spike protein na povrchu SARS-CoV-2. A podobně vypadají i receptory na našich buňkách, až na to, že buňky lidského organismu jsou mnohonásobně větší, zatímco receptory na buněčném povrchu zůstávají stejně velké. Na našich buňkách máme také stovky různých jiných receptorů, jež spouštějí a zastupují různé buněčné funkce.

Oba receptory, virový i buněčný, do sebe musejí zapadat. Když si představíte zámek a klíč, víte, že jen jeden specifický klíč patří do určitého zámku – nejde pouze o přibližný tvar. U vazebných partnerů molekul to funguje podobně, ale až teprve po dostatečném přiblížení klíče změní zámek svou strukturu tak, že klíč zapadne. 

V boji proti infekci je tento pomyslný klíč na povrchu viru zablokován protilátkou, která musí být přesná, nikoliv pouze přibližně kopírující tvar virového receptoru či jiné struktury. Pokud tomu tak není, protilátka se nenaváže vůbec, nebo jen příliš slabě. Protilátky nemusejí virus neutralizovat pouze zablokováním vazebného místa virového receptoru, mohou také svazovat několik virových částic k sobě, mohou je označovat pro imunitní systém a působit v podstatě jako majáčky, které přivolají například imunitní „popeláře“ zvané makrofágy, jež viry zlikvidují.

Brána do těla

Virus je schopen infikovat jen určité typy buněk, které cílový receptor na svém povrchu mají. U SARS-CoV-2 se tento cíl nazývá ACE-2 (angiotensin converting enzyme) receptor. Je to molekula, která snižuje krevní tlak štěpením vazokonstikčního peptidu na peptid vasodilatační. Viry a jiné patogeny totiž často (i když ne vždy) využívají molekuly, které jsou pro lidský organismus důležité a mají danou fyziologickou funkci. Náš organismus se tedy nemůže dost dobře bránit změnou této molekuly. Jen určité typy buněk lidského těla mají na svém povrchu ACE-2 a právě ty jsou cílem virové infekce. 

Zajímavé je, že ACE-2 byl vstupní branou i pro SARS-CoV-1. Nynější virus se ale na ACE-2 váže mnohem účinněji, a to může být důvod, proč je výrazně nakažlivější. Stejně i takzvaná britská mutace, oficiálně označená jako B.1.1.7, se výrazně rychleji šíří právě díky mutacím ve spike proteinu. K novým mutacím bude docházet i dále a je tu reálné riziko, že se objeví taková, která bude více či méně rezistentní vůči jakkoliv získané imunitní paměti. Čím déle se bude protahovat očkování, tím je větší pravděpodobnost, že by se tak mohlo stát.

Rozsáhlá reakce

Pokud je člověk přirozeně infikován patogenem, imunitní paměť se může vytvořit proti různorodým strukturám. Hodně zde také záleží na tom, jak u něj infekce probíhá. Je dobré si uvědomit, že při infekci virem mohou vznikat paměťové imunitní buňky proti různým virovým částem, a to by mohlo znamenat, že má tato paměť širší záběr. Tím, že se virus snaží imunitním reakcím všemožně unikat, může však vznik imunitní paměti oslabit, protože celý proces nemusí proběhnout tak, jak má. Virus může například oslabit vznik B buněčné odpovědi, a tím pádem vznik paměťových protilátek.

Nejnovější studie z La Jolla Institute for Immunology však ukazuje slibné výsledky imunity získané přirozeně infekcí virem SARS-Cov-2. Po osmi měsících byly u pacientů nalezeny paměťové B buňky. Pokud není v krvi dostatečné množství protilátek, po reinfekci dojde k aktivaci těchto buněk, které začnou protilátky znovu produkovat. Byla zjištěna i T buněčná odpověď, která cílí na virus samotný.

Na hodnocení podobných účinků imunitní paměti získané očkováním je zatím příliš brzy. Podobné studie však vzniknou a už nyní lze říct, že krátkodobě je paměť vyvolaná vakcínami účinná. To ostatně potvrzují nejnovější epidemiologická data z Izraele. Vysoká proočkovanost populace již přináší solidní výsledky – počet hospitalizací a infekcí ve státě výrazně klesl. U jedinců, kteří byli očkováni oběma dávkami vakcíny BNT162b2 (tedy vakcína od firmy Pfizer), ukazuje nejnovější studie až 92% účinnost proti přenosu infekce či až 92% účinnost v prevenci těžkého průběhu covid-19. Účinnost vakcíny pouze po první dávce byla výrazně nižší. To ukazuje, jak důležité může být vyvolat imunitní reakci velmi brzy po vytvoření imunitní paměti. Z této studie, která porovnala data od více než milionu lidí, také víme, že nejúčinnější paměť je vytvořena 7 a více dní po druhé dávce vakcíny. 

Je možné z tvaru lebky odvodit charakter člověka či jeho intelekt? Německý lékař Franz Josef Gall se domníval, že ano. A tak spatřila okolo roku 1800 světlo světa nová disciplína zvaná frenologie. 

Vycházela z předpokladu, že lebka kopíruje tvar mozku, jenž se podle Galla skládal z 27 částí (tzv. orgánů), přičemž každá měla mít na starosti určitou funkci či vlastnost. Jedna se prý pojila s moudrostí, jiná s pýchou, se smyslem pro humor či třeba s náboženským cítěním.

Zločinecký hrbolek

Frenologové však neposuzovali jen celkovou velikost a tvar lebky, ale využívali také prostý pohmat či naopak speciální nástroje. Hledali hrbolky, jamky a další nepravidelnosti, přičemž větší hrbolek znamenal, že schopnost sídlící v daném místě byla mimořádně rozvinutá. Například velký týlní hrbol odpovídal nadání pro matematiku a výstupky na čele značily vysokou inteligenci.

Frenologie se těšila značné popularitě v Evropě i ve Spojených státech, věnovaly se jí specializované společnosti a vycházela o ní řada knih. Zaměstnavatelé si pomocí této metody vybírali zaměstnance a při své práci ji mnohdy využívali i kriminalisté.

Oblíbenost frenologie poklesla až ve 20. století s rozvojem vědeckého poznání mozku. Ukázalo se totiž, že ačkoliv v tomto klíčovém orgánu skutečně najdeme specializovaná centra například zraku či řeči, při většině mentálních aktivit se zapojuje více jeho částí, které spolu čile komunikují a spolupracují.

Nejnavštěvovanější oblast rozlehlého Altiplana se rozkládá na chilsko-bolivijských hranicích. Základnu pro výlet do tamní krajiny tvoří prašné městečko San Pedro de Atacama, jež vděčí za své zrození jednomu z mála vodních zdrojů v atacamské poušti. Pozůstatky předkolumbovského osídlení, známé jako Pukará de Quitor, tam můžete navštívit i dnes. Ve městě samotném však v současnosti převládají turisté a na ně navázané služby. 

Za jednotlivými krásami Altiplana je třeba urazit značné vzdálenosti relativně špatně schůdným terénem. Objevování oblasti proto obvykle nabízejí tamní cestovní agentury v rámci jednodenních výletů. Pokud se však nechcete tlačit s ostatními a dodržovat přesný časový harmonogram, můžete si půjčit terénní vůz a zažít dobrodružství podle vlastní chuti. 

Slané perly Atacamy

Pro začátek zamiřte třeba k pozůstatkům dávných moří, z nichž se uchovala sotva pár desítek centimetrů hluboká, extrémně slaná voda v lagunách. Nebo jde naopak o mocnou vrstvu soli, obsahující mimo jiné lithium: Na Salar de Atacama spočívá třetina jeho světových zásob. Pokud se však na solné pláně vypravíte, musíte počítat s extrémními teplotami. Pražící slunce nedá nikomu nic zadarmo a srážek tam ročně spadne doslova jen pár milimetrů.

Laguny Chaxa a Tebinquiche můžete obdivovat v národní rezervaci Los Flamencos, nesoucí název podle ikonických růžových ptáků. Slétají se tam na zimu, kdy výš ležící jezera zamrzají, a obvykle lze pozorovat tři druhy: Nejvzácnějšího plameňáka Jamesova, jeho blízkého žlutonohého příbuzného s přívlastkem „andský“ a největšího plameňáka chilského. Vedle nich v místě hnízdí třeba jespák dlouhokřídlý, čírka kropenatá, tenkozobec andský nebo kachna vlasatá připomínající potápku.

Pod hranicí únosnosti 

Pod vrcholem vulkánu Miñiques se nebe zrcadlí v laguně Miscanti, jež patří mezi největší i nejhlubší na náhorní plošině, a navíc tvarem připomíná srdce. Leží v nadmořské výšce 4 100 m, kde ročně spadne asi jen 200 mm srážek a průměrná teplota se pohybuje okolo 2 °C, zatímco v zimě rtuť padá až k −25 °C. Podobné podmínky vládnou na celém Altiplanu, čímž se vysvětluje, proč tam téměř nežijí lidé a také zvířat i rostlin v oblasti prospívá pomálu: Se zasněženými hřebeny kontrastují hlavně chomáče tuhé trávy stipa ichu, v doprovodu žlutě kvetoucích keřů a kaktusů.

Jen kousek od argentinské hranice narazíte na další dobře ukryté poklady krajiny: Rudé skály Piedras Rojas lemují solnou pánev Salar de Talar, jejíž povrch však není jednolitý a bílou krustu na mnoha místech střídají jílové usazeniny. V některých oblastech je sůl sypká, jinde naopak utváří vrstvu silnou i desítky metrů. Další magnet představuje vrchol Cerro Medano, který vypadá jako vymodelovaný z plastelíny. V jeho okolí pak objevíte lávové proudy, jež kdysi vyvrhla sopka Caichinque. To vše dohromady formuje dokonale snovou krajinu, jako z jiného světa.  

Mniši z lávy a popela 

O několik kilometrů dál můžete zastavit a klidně i přenocovat u laguny Tuyajto, jejíž břehy pokrývají močálovité porosty bofedales, obklopené ledem a námrazou. Pokud však drsné podmínky přijmete, ohromí vás – díky nadmořské výšce, suchému vzduchu i absenci světelného znečištění – noční nebe zcela poseté hvězdami. 

Dál na sever pak zavítáte do oblasti, kde zhruba před čtyřmi miliony lety vybuchl supervulkán La Pacana. Vyvržený prach a láva pokryly území o rozloze bezmála 8 000 km², což odpovídá asi desetině České republiky. Eroze postupem času vymodelovala ze sopečné směsi až třicetimetrové pilíře, jejichž siluety připomínají mnichy – a podle toho také získaly španělský název Monjes de la Pacana.

Doly na bílé zlato

Na další cestu po Altiplanu můžete zamířit z pobřežního Iquique a vydat se třeba k někdejším nalezištím ledku. Po objevení bílého minerálu vznikly v poušti Atacama dvě stovky dolů a okolo nich postupně vyrostla celá města. Po železnici směřovala strategická surovina pro výrobu střelného prachu do přístavů a dál do světa. Z majitelů těžebních společností se stali boháči a ledku se začalo přezdívat „bílé zlato“. 

Vynález syntetické verze, která svůj přírodní protějšek téměř kompletně nahradila, však po první světové válce přivedl chilskou těžbu ke kolapsu. Průmyslové odvětví, tvořící tehdy čtyři pětiny státního vývozu, postupně upadalo. Doly se zavřely, obyvatelé odešli a prázdná torza měst se dodnes rozpadají v poušti, zavátá prachem i výjimečnou atmosférou…  

Mezi plaché lamy

Doklad tektonické aktivity na Altiplanu tvoří vedle sopek i gejzíry, fumaroly neboli průduchy páry a vulkanických plynů a jezírka s vodou tak horkou, že se musíte koupat dál od vývěru. Jakmile se však ocitnete v termálním pramenu, zatímco teplota vzduchu se bude v nadmořské výšce přes 4 000 m pohybovat okolo nuly, nejspíš už nebudete chtít ven. 

Teplou koupel si navíc můžete užít bez davů lázeňských hostů. Společnost vám budou dělat jen poměrně plaché lamy vikuně, jež pro svou jemnou srst čelily před několika dekádami úplnému vyhubení. S trochou štěstí zahlédnete i ještě bojácnější opeřence nandu Darwinovy, plameňáky, husice andské nebo činčily ušaté, které se v okolí pramenů pasou na chudých porostech.

TIP: Ekvádorská zrcadla nebes: Sopečná jezera poblíž rovníku

Výlet pak můžete zakončit v národním parku Lauca, jemuž vévodí majestátní sopka Parinacota. Její pravidelný kužel se zrcadlí v hladině drobných i větších jezer, která vznikla před osmi tisíci lety poté, co se ze svahu vulkánu sesula do údolí řeky Lauca masa horniny. V tamních vodách žijí ryby kandiru chungaránský a orestias chungarský, jež jinde na světě nenajdete. Z parku potom můžete zamířit třeba do města Arica na pacifickém pobřeží, odkud se již většina návštěvníků vydává na cestu domů. 

Minová pole okolo Leningradu byla v zasněženém porostu prakticky neviditelná a dokázala výrazně zpomalit postup sovětské pěchoty. Německé oddíly také neustále budovaly polní kryty, okopy a bunkry z klád, jež je chránily před dělostřeleckými přepady. Fronta se v této oblasti nadlouho zastavila, a tak měli (nejen) Němci na posilování obrany dost času.

Předchozí části: Leninovo město na německý dohled: Stagnace východní fronty (1)

Válka s partyzány

Časový faktor však pracoval i pro obránce Leningradu, kteří již během první válečné zimy vykopali stovky kilometrů protitankových příkopů a zákopů. Mezi troskami staveb budovaly pracovní oddíly žen a větších dětí překážky a střelecká postavení, která se během obležení neustále vylepšovala. Tak jako sovětská vojska neměla dostatek sil prolomit německou obranu, neměli by ani Němci dost vojáků k dobytí Leningradu.

V jejich blízkém týlu navíc začaly působit partyzánské oddíly. Území obsazené německou armádou nebylo liduprázdné a přes úsilí mobilních hlídek a polního četnictva se partyzánům dařilo pronikat do německého zápolí. Jejich hlavní cíle představovalo ničení vojenských skladů, zásobovacích autokolon a železničních tratí. Do protipartyzánských akcí musely být nasazovány stovky vojáků, ovšem tyto operace vykazovaly ne zcela uspokojivé výsledky. 

Útoky střídají protiútoky

Sovětské armády Volchovského frontu již od podzimu 1941 prováděly útoky na východní postavení německé 18. armády, jenže bez výrazných úspěchů. I když úder Rudé armády pronikl hlouběji do německé obrany, nemohl se kvůli terénním překážkám rozvinout a rychlé protiútoky na křídla postup zastavily. Tímto způsobem Němci na jaře 1942 prakticky zničili 2. údernou armádu, která sice prorazila hluboko do německého koridoru, ale nepodařilo se jí obsadit německé uzly obrany.

Tohoto úspěchu však Němci nedokázali využít, protože jejich zálohy byly vyčerpané a na útok proti armádám Volchovského frontu nebylo ani pomyšlení. Během dlouhých měsíců tak zůstávala strategická situace prakticky stejná. Ještě složitější situace panovala pro sovětská vojska v západním sektoru, kde linie fronty kopírovala řeku Něvu. Překonat ji nebyl (zvláště v zimě) problém, ale udržet a rozvinout předmostí se Rudé armádě opakovaně nedařilo kvůli německým obranným uzlům, minovým polím a rozsáhlým zátarasům. Sovětské dělostřelectvo, jež by dokázalo tyto uzly vyřadit z boje, bylo nepřesné a slabé.

Krvavé šachy

Na změnu situace si musela Rudá armáda počkat až do ledna 1943, kdy se podařilo prolomit a udržet otevřený koridor do Leningradu podél Ladožského jezera. V bojích u Leningradu byli Němci lepšími taktiky, jenže rozhodnutí neobsadit město z léta 1941 se jim krutě vymstilo. Sovětské divize Leningradského frontu bez možnosti přísunu zbraní a munice z leningradských továren by byly odsouzeny ke zničení, zatímco německá skupina armád Sever by problém se zásobováním zřejmě neměla a mohla tak svést rozhodující bitvy s armádami Volchovského frontu.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Armádní svazky obou stran se u Leningradu na dlouhé roky ocitly ve vzájemném šachu. Bitvy, které rozhodly o výsledku války, se svedly na jiných frontách a na vojáky u metropole na Něvě zbyly jen stále se opakující útoky a protiútoky na stále stejném bojišti – buď zmrzlém na kost a zasypaném sněhem, nebo naopak plném bažin a říček.

Dokončení v neděli 3. října

Amatérský lovec pokladů Ole Ginnerup Schytz si připsal životní úlovek – u Vindelevu v jižním Dánsku objevil zlatý poklad. Podle odborníků jde o jeden z největších, nejcennějších a také nejkrásnějších zlatých pokladů v historii Dánska. V místě objevu pak následně zahájili archeologické vykopávky odborníci místního Vejle Museums i národního muzea National Museum of Denmark.

Archeologové zjistili, že poklad byl ukryt asi před 1500 lety v takzvaném dlouhém domě, jaké byly v době železné typické pro vysoce postavené osoby. Nález takového domu ukazuje, že Vindelev zřejmě v té době byl významným sídlem. Samotný poklad tvoří zlaté artefakty o celkové hmotnosti téměř jednoho kilogramu. Archeologové jsou  přesvědčeni, že takový poklad mohl nashromáždit pouze někdo, kdo byl v tehdejší společnosti v nejvyšších kruzích, nejspíš náčelník celé oblasti.

TIP: Amatérská lovkyně pokladů objevila vikingskou pokladničku se středověkými bitcoiny

Součástí pokladu jsou velké zlaté brakteáty, čili tenké jednostranně zdobené zlaté mince. Dále obsahuje římské zlaté mince, některé zpracované do podoby šperků s využitím postupů, s jakými se archeologové doposud nesetkali. Nápisy a motivy na některých artefaktech v pokladu zřejmě odkazují na tehdejší vládce, jiné zase souvisejí se severskou mytologií.

Jevy v atmosféře samozřejmě nezpůsobují pouze kosmické rakety, nýbrž i ty vojenské. Známé jsou především stopy po nosičích Topol. Na rozdíl od kosmických startů se jejich testy předem neohlašují a tím větší rozruch poté svými projevy budí. Topol představuje moderní mezikontinentální balistickou raketu ve dvou variantách: Buď se vystřeluje z raketového sila (nese označení RS-12M2), nebo z transportéru MZKT-7922, díky němuž může vzlétnout prakticky odkudkoliv (RS-12M1). Raketa měří 22,7 m na výšku, 1,9 m na šířku, využívá tuhé pohonné látky a má tři stupně. Její celkový dolet se uvádí v hodnotě okolo 11 000 km!

Již několik let doprovázejí zkoušky uvedených nosičů také světelné jevy v atmosféře. Někdy jsou opravdu efektní, a navíc je lze za vhodných podmínek spatřit i ze značné dálky. Jeden takový test zachytil 10. října 2013 z paluby ISS kosmonaut Luca Parmitano. Posádka si úkaz nejdřív nedokázala vysvětlit, ale ruské ministerstvo obrany potvrdilo zkoušku balistické rakety Topol, vypuštěné z kosmodromu Kapustin Jar a mířící na zkušební cíl v Kazachstánu. Parmitano s kolegou Mikem Hopkinsem pořídili několik fotografií, jež následně obletěly svět, a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejčastěji se opakující fáma přitom zněla, že vesmírnou stanici napadli mimozemšťané.

Pozdrav z Ruska

Vojenská raketa nezpůsobila takový rozruch poprvé. Například na druhý svátek vánoční v roce 2017 se dal podobný úkaz pozorovat dokonce ze střední Evropy, včetně Česka. Několik lidí z Miličína vidělo kolem půl páté ráno na východní obloze jasné světlo velikosti míče. Po několika vteřinách zhaslo a nad ním se objevil zvláštní, světlý, jasně ohraničený mrak ve tvaru oválu, stále se rozšiřoval, až se zcela rozplynul.

Stejná hlášení přišla z Opavy a Loukova, jev zachytily kamery Českého hydrometeorologického ústavu na Luční boudě či v Medvědině i na slovenské stanici Stupava. Pozorování ovšem hlásilo také Německo, Maďarsko, Rumunsko, Rakousko, Polsko a další místa. Oblak sledovaný z Rakouska dokonce připomínal logo automobilky Tesla. Úkaz na východní straně oblohy trval přibližně dvacet minut a kvůli datu události lidé vtipkovali, že se vrací Ježíšek.

TIP: Vzácný zelený záblesk při západu slunce: Snadno vysvětlitelná záhada

Brzy se však ukázalo, že šlo o „vánoční pozdrav“ z Ruska: Tamní armáda oznámila, že odzkoušela nosič RS-12M Topol. Podobných příhod souvisejících s balistickými raketami různých typů, včetně těch z USA, existuje mnoho. Pokud se tedy někdy stanete svědky obdobného jevu, nejspíš půjde právě o zkoušku jedné z uvedených střel.

Zbarvení vlasů obecně způsobuje kombinace dvou pigmentů – hnědočerného eumelaninu a červenohnědého feomelaninu. Šediny však žádný bílý ani šedý pigment neobsahují. Vlasovou pokrývku tvoří keratin, tedy přirozeně bezbarvá stavební bílkovina. Pokud se pigment do vlasu nedostane, jeví se nám porost hlavy jako světlejší.

Barva vlasů se může změnit z nejrůznějších příčin: U dětí k tomu často dochází během růstu, kdy se aktivují a deaktivují různé geny odpovědné za blokování či naopak produkci pigmentů. A genetika také ovlivňuje, kdy začneme šedivět, přičemž u většiny lidí se nejdříve „odbarví“ chloupky v nose.

TIP: Tajemství zrzků rozluštěno: Co rozhoduje o barvě ryšavých vlasů?

Bělání vlasů mohou mít na svědomí i různé nemoci, poruchy a podvýživa. Podle studie na myších provedené v roce 2013 dokáže stres „donutit“ buňky generující pigment, aby migrovaly dál od vlasových kořínků, což vede k zešedivění. U lidí se ovšem nic podobného zatím neprokázalo. 

Termojaderná fúze je reakce, která pohání naše Slunce a každou sekundu produkuje ohromné množství energie. Není proto divu, že se vědci na celém světě snaží už desítky let zmíněný proces napodobit. Jenže – fúzní reaktory musejí vydržet teploty dosahující mnoha milionů stupňů, protože jinak není možné reakci „nahodit“. Palivo má při uvedené teplotě formu plazmatu, přičemž je však velmi obtížné uchovat požadované vlastnosti látky po delší dobu.

Pionýři slepých cest

Jaderná fúze bývá označována za „svatý grál“ energetiky. Proto také v roce 1989 způsobil velké pozdvižení experiment Stanleyho Ponse a Martina Fleischmanna z University of Utah. Vědci tvrdili, že při jejich pokusech s elektrodami ponořenými do těžké vody vznikal nadbytek tepla, který bylo možné vysvětlit jen pomocí jaderné fúze, jež prý probíhala takřka při pokojové teplotě.

Vypukla mediální senzace: Získá svět zdroj takřka neomezené a levné energie? Řada vědeckých pracovišť po celém světě se snažila experiment zopakovat, mnohdy s rozporuplnými výsledky. Ještě téhož roku se však většina odborníků shodla – nešlo o fúzi, ale o omyl. 

Dnes panuje takřka univerzální konsenzus, že je jaderná fúze za studena nemožná, neboť se jádra atomů za uvedené teploty příliš silně odpuzují, tudíž se nemohou slučovat. Přesto malé skupinky amatérů pokračují v pokusech.

Už řadu let například prosakují zprávy, že italský vynálezce Andrea Rossi disponuje zařízením, jež nese název E-CAT a zmíněnou rekci prý zvládá. Čas od času přistoupí Rossi k veřejné demonstraci, avšak podle mínění mnoha odborníků se jedná o obyčejného podvodníka, který odmítá svůj přístroj nechat otestovat nezávislými specialisty. Přesto se mu nedávno podařilo přilákat amerického investora, takže o kauze, jež se táhne už mnoho let, zcela jistě ještě uslyšíme.

Na východním okraji Jemenu v nehostinné poušti zeje obrovská díra. Říká se jí Pekelná studna a koluje o ní bezpočet temných legend a příběhů. Místní věří, že je to vězení džinů, kteří úpí v temnotách. Pekelná studna má na povrchu průměr asi 30 metrů a propadá se do hloubky cca 112 metrů. Prý se odtamtud linou podivné pachy.

Osmičlenný výzkumný tým z Ománu „Oman Cave Exploration Team“ (OCET) se nedávno jako první ve známé historii spustil do Pekelné studny a prozkoumal ji. Uvězněné džiny tam nenašli, ani žádné stopy po nadpřirozených úkazech. Podle geologa Mohammeda al-Kindiho z ománské German University of Technology, který byl členem výzkumného týmu, jsou v Pekelné studni hadi, mrtvá zvířata, a také jeskynní perly šedavé a limetkově zelené barvy. Návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

TIP: Průzkumníci na Yucatánu objevili největší zatopenou jeskyni světa

Průzkumníci pořídili spoustu snímků a videonahrávek. Kromě toho odebrali vzorky vody, hornin, půdy a mrtvých zvířat, které nyní analyzují. Místní lidé se obvykle bojí k Pekelné studni chodit nebo dokonce o ní mluvit. Nosí to prý smůlu. Jemen si v posledních letech užil smůly a neštěstí vrchovatě, první průzkum Pekelné studny by tak mohl naopak rozehnat přízraky a nějaké to neštěstí odvrátit.