Legendární prehistorický komplex Stonehenge na Salisburské pláni v jižní Anglii není jen archeologickým nalezištěm. Je to zhruba 5 tisíc let stará britská kulturní ikona, kterou vlastní Koruna a chrání ji řada britských i mezinárodních zákonů a úmluv. Pro samotné Stonehenge je to samozřejmě dobře, ale vědcům taková přísná ochrana pochopitelně ztěžuje výzkum. Někdy pomůže šťastná náhoda.

Příznivou souhrou okolností došlo před časem k tomu, že se badatelé dostali ke kusu Stonehenge, který zmizel před 60 lety. V roce 1958 se jistý Robert Phillips podílel na restauraci Stonehenge. V rámci tehdejších prací vyvrtal z kamene č. 58 vzorek horniny válcovitého tvaru. Časem emigroval do USA a vzorek ze Stonehenge si odvezl s sebou.

Unikátní příležitost k výzkumu

V roce 2018 byl tento kus Stonehenge navrácen a badatelům se naskytla jedinečná šance provést analýzy horniny, která tvoří zmíněný kámen ze Stonehenge. V dnešní době přitom není díky přísné ochraně možné takový vzorek legální cestou získat. David Nash z britské University of Brighton a jeho tým mohli zmíněný vzorek proskenovat výpočetní tomografií, prozkoumat různými mikroskopy a analyzovat jeho strukturu a chemické složení.

Analýzy ztraceného a opět nalezeného vzorku kamene č. 58 ukázaly, že ho z 99,7 procent tvoří křemen. Hornina vznikla z písků uložených ve starších třetihorách. Detailní analýzy izotopů neodymu prozradily, že část zrn zkoumaného materiálu pochází z hornin rozrušených během druhohor. Některá zrna byla dokonce ještě starší a vznikla před 1,6 až 1 miliardou let.

V roce 4241 př. n. l. ustavili Egypťané poprvé kalendář s 365 dny a 12 měsíci. Přesně o 6 177 let později se v americké Atlantě před zraky médií z celého kontinentu odehrála symbolická událost: Představitelé Oglethorpeovy univerzity slavnostně zapečetili vstup do gigantické podzemní místnosti nazvané Krypta civilizace. V roce 1936, se někdejší plavecký bazén o rozměrech 57 metrů čtverečních postupně začal plnit různorodým inventářem s jediným společným jmenovatelem: Až práce skončí, uvnitř se bude nacházet co nejkomplexnější soubor lidského poznání. Tisíce položek měly ilustrovat pokrok, kterého lidstvo za svou dosavadní existenci dosáhlo. 

Vzkaz pro deváté tisíciletí

Háček tkví v tom, že nikdo ze současných obyvatel planety interiér Krypty civilizace už nespatří. Duchovní otec projektu, tehdejší rektor Thornwell Jacobs, si totiž vytyčil ambiciózní cíl: Místnost se smí otevřít teprve za dalších 6 177 let, přesně 28. května 8113. Pokud ještě budou Zemi obývat inteligentní tvorové – ať už lidé, nebo nově příchozí z vesmíru – mohli by si podle obsahu Krypty udělat přibližnou představu, jak vypadal život v polovině 20. století, shodou okolností přímo uprostřed světové války. Aby měli potenciální nálezci šanci vzkaz rozluštit, neopomněl Jacobs připojit návod ke studiu angličtiny, neboť lze předpokládat, že během milénií dozná jazyk značných změn. 

Vzduchotěsná místnost ukrytá pod dvoumetrovou kamennou deskou připomíná interiér staroegyptských pyramid, jimiž se Jacobs inspiroval. Stejně jako Egypťané ji dobře zabezpečil proti nevítaným zvědavcům: Vstup chrání svařované dveře z nerezové oceli a nad nimi se nachází varování pro případné lupiče. Stojí v něm, že uvnitř nenajdou žádné cenné předměty ze zlata či stříbra, pokud by snad zatoužili po pokladech. Místo drahých kovů spočívají na policích i na podlaze tisíce obyčejných „artefaktů“ jako propiska, otvírák na konzervy, dentální nit, holicí strojek, láhev piva, dětské hračky, kalkulačka či miniaturní kopie slavných soch. Jinými slovy vše, co má charakterizovat současnou civilizaci.

Hlasy z minulosti

Svého kolegu Thomase Peterse, který se podílel na vynálezu mikrofilmu, pověřil Jacobs funkcí archiváře a zadal mu nelehký úkol: vytvořit co nejuniverzálnější záznamy dosavadních dějin. Výsledkem je soubor 800 ukázek literární klasiky, čítající 640 tisíc stránek od Bible přes Iliadu po Dantovu Božskou komedii, dále filmů, fotografií, ale třeba i obsahu archivů rosenkruciánské filozofické školy a kopií novin z druhé světové války. 

Důležitou součást tvoří rovněž hlasové nahrávky – budoucí obyvatelé Země si tak poslechnou, jak k nim promlouvají významné osobnosti 20. století v čele s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem, stejně jako diktátoři Adolf Hitler či Josif Stalin. Pokud tedy zjistí, jak zprovoznit čtečku mikrofilmů, neboť elektřinu mezitím pravděpodobně nahradí jiný zdroj. Peters proto připojil i malý generátor, včetně návodu na obsluhu.

Šicí stroj neprošel

Na základě rozhovoru, který Jacobs poskytl médiím ještě během náročných příprav, se jeho nápadem inspirovali zástupci amerického průmyslového koncernu Westinghouse. Záhy přišli s vlastní verzí dvou časových kapslí, jež představili u příležitosti Světových výstav konaných v New Yorku v letech 1939 a 1964. První z kovových válců o průměru zhruba 20 centimetrů měří dva metry a společnost jej vyvinula tak, aby odolal korozi po dlouhých pět tisíc let. Datum otevření bezmála 200kilogramové schránky totiž i tentokrát spadá do velice vzdálené budoucnosti, konkrétně do roku 6939. 

Uvnitř se nachází podobný obsah jako v Kryptě civilizace: 35 předmětů denní potřeby z počátku 20. století – například dolarová mince, panenka, výtisk časopisu Life nebo balíček cigaret Camel – dále 75 vzorků materiálů od textilu přes kovy po plasty, ukázky literatury, umění a novinové výstřižky. Na mikrofilmy zaznamenali zástupci firmy Westinghouse přes 10 milionů slov a tisíce obrázků znázorňujících běžný život. Kapsle rovněž zahrnuje semena a vzorky biologického materiálu. Bylo však důležité volit obsah tak, aby nepodléhal vlivu času a zároveň vhodně reprezentoval dobu. „Vypadl“ proto například šicí stroj, který už podle antropologů neposkytoval ideální obrázek o tehdejší realitě, stejně jako předměty související s náboženskými či svatebními obřady.

Nebeská nápověda

Druhá, menší kapsle obsahuje stručný souhrn vědeckého poznání, především z oblasti jaderného výzkumu či astronomie, ale také podpisy 750 tisíc návštěvníků washingtonského pavilonu: Nechybí mezi nimi autogram amerického prezidenta Lyndona Johnsona nebo papeže Pavla VI. Pokud by lidé budoucnosti používali jiný kalendář, poslouží jim nápověda – přesnou dobu vzniku kapslí lze dopočítat na základě popsaných astronomických úkazů na obloze roku 1939, jež se po několik následujících tisíciletí nebudou opakovat.

Obě kapsle spočívají pod newyorským parkem Flushing Meadows a informaci o jejich umístění rozeslali zástupci společnosti hned po jejich uzavření do tří tisícovek knihoven, muzeí a dalších institucí po celém světě. Doufají, že se tak podaří zajistit, aby zpráva o existenci schránek neupadla v zapomnění, a že jednoho dne je skutečně někdo otevře. V opačném případě by se mohlo jejich poselství snadno ztratit.

Navždy ztraceny?

Podobné chyby se v minulosti dopustili už mnozí, a v současnosti tak o řadě kapslí vůbec nevíme. Mezinárodní asociace časových schránek (ITCS) odhaduje, že jich na celé planetě může být ukryto až 15 tisíc. Umístění 80 % z nich přitom neznáme nebo se nestihly otevřít ke stanovenému datu. 

ITCS v současnosti spravuje registr přibližně tří tisíc dosud evidovaných schránek, a v roce 1990 navíc zveřejnila seznam deseti „nejžhavějších“, po nichž se momentálně pátrá. Je mezi nimi rovněž exemplář uložený prý pod základní kámen washingtonského Kapitolu samotným prezidentem. A ztratila se i kapsle s podpisy 22 milionů Američanů, kterou kdosi ukradl z nestřeženého vagonu přímo během slavnostního pečetění v červenci 1976.

Šťastná náhoda

O stovkách, nebo i tisících dalších ukrytých vzkazů navíc nejspíš nevíme. Čas od času tak některý z nich spatří světlo světa jen díky šťastné náhodě – jako například když v lednu 2015 narazili dělníci při rekonstrukci vládní budovy v Bostonu na schránku z roku 1795. Nejstarší známá časová kapsle obsahovala předměty z období založení Spojených států, kupříkladu medaili s podobiznou George Washingtona, dobový tisk, a dokonce šilink z roku 1652. Jen o dva roky mladší je pak evropská rekordmanka, ukrytá ve věži evangelického kostela v polském městě Ziębice nedaleko českých hranic. Tento rovněž náhodný objev zahrnoval mince i dobře dochované dokumenty týkající se stavby svatostánku. 

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Ostatně právě špičky kostelních či radničních věží patří mezi velmi oblíbené úkryty pro časové kapsle – a řada tuzemských obcí už podobný rituál v pravidelných intervalech opakuje. Obsah schránky obnovili loni třeba na olomoucké radnici a budoucí generace v ní najdou mimo jiné roušky jako svědectví o aktuální pandemii. 

Kariéru Kateřiny I. panující v letech 1725–1727 znamenitě zhodnotil francouzský osvícenec Voltaire: „(…) nebylo nic obyčejnějšího v Rusku a ve všech asiatských královstvích než sňatky mezi panovníky a jejich poddanými; že by se ale ubohá cizinka, nalezená uprostřed rozvráceného města, stala svrchovanou panovnicí právě té říše, do které přišla jako zajatec, je případ, ke kterému štěstí a zásluha nikdy dříve nedopomohly v dějinách světa.“

Neurozená chůva

Během velké severní války (1700–1721) ruští vojáci vypalovali zemědělské usedlosti, vesnice i města patřící ke švédským pobaltským provinciím a brali do zajetí tisíce civilistů. Mezi nimi se ocitla i prostá dívka Martha. Podle nejpravděpodobnější verze o jejím původu, zahaleném tajemstvím, pocházela neurozená nemanželská švédská poddaná z vesnice Ringen v dnešním Estonsku. Její otec byl neznámý a matka nevolnice, která zemřela tři roky po jejím narození.

Podle další verze se děvče dostalo do rodiny pastora, do jehož farnosti patřila. O dva roky později si již chudý kněz nemohl dovolit „nalezence“ živit, proto ji přenechal proboštu Johannu Ernstovi Glückovi, který vzal děvče s sebou do Marienburgu a zaměstnal jako chůvu. Další historici tvrdí, že se narodila v polském Livonsku katolickému sedlákovi a jeho ženě rozené Hahnové. Ještě v raném dětském věku byla svěřena do péče matčiny sestry a ve dvanácti letech začala dělat chůvu. 

Podle oficiálního životopisu se nicméně Martha narodila v roce 1684 v litevsko-polské šlechtické rodině Skawronski, což převzal Voltaire do své biografie Petra I. Ve třicátých letech 18. století se carská vláda snažila uchránit dobrou pověst Romanovců, proto zničila všechny dokumenty, které mohly dokládat Marthin rolnický původ. V každém případě se v roce 1702 dostala do ruského zajetí.

Mladičká atraktivní chůva působila půl roku jako pomocnice v domácnosti vrchního velitele Šeremetěva. Někteří tvrdí, že se stala jeho milenkou. Maršál Šeremetěv za války hodně zbohatl, gosudar mu věnoval tisíce nevolníků i velké množství půdy, což se stalo základem obrovského majetku jeho rodu. Šeremetěvovi byli na konci 18. století největšími vlastníky půdy mezi evropskými aristokraty, neboť jim patřilo 800 000 hektarů půdy a milion nevolníků včetně žen a dětí.

Protiklady se přitahují

Při jedné návštěvě u Šeremetěva si Marthy všiml carův nejbližší spolupracovník Alexandr Danilovič Menšikov (na portrétu vpravo), jemuž se zalíbila, proto ji vyplatil a odvezl do Moskvy. Martha se stala carovou novou hlavní metresou. Díky své naprosté oddanosti, zdravému selskému rozumu a udivující životní energii si udržela jeho přízeň. Pouze ona a Menšikov byli schopni držet krok s carovým děsivým tempem, jímž uskutečňoval své plány. Petrovi mimo jiné imponovala také svou veselostí, soucitem a velkorysostí. Uklidňovala ho při záchvatech, hodiny ho hladila po vlasech a vyprávěla mu příběhy. Starala se o jeho garderobu a dbala, aby mu připravovali jeho oblíbená jídla – zelňačku, pečené sele, studenou pečeni s kyselými okurkami nebo solenými citrony. Vyhovovali si i jako milenci, měli spolu dvanáct dětí. 

Na druhou stranu byla Martha nevzdělaná, negramotná, povrchně religiózní, neuměla zpívat ani skládat verše, o to více milovala sladkosti, pompu, luxus, krásné šaty a šperky. Avšak protiklady se přitahují. Car neustále něco studoval a upřednostňoval jednoduchý život. Martha se mu stala nenahraditelnou družkou. Nedokázal si představit, že by se bez ní obešel, bylo mu jedno, že nemá vhodný původ, prošla náručemi mnoha mužů a u žádného evropského dvora by se nikdy nemohla stát manželkou aristokrata, natož panovníka. Petr I. ji miloval, a nakonec ji pozvedl na svou úroveň. Řídil se údajnými slovy Ludvíka XIV.: „To já určuji, kdo je urozený. Člověk má takový původ, o jakém rozhodnu já.“ Poté, co přijala pravoslaví, se s ní v roce 1707 oženil tajně a v roce 1712 oficiálně. Definitivní přerod bývalé chůvy v carevnu Kateřinu Alexejevnu nastal v roce 1723, kdy ji manžel nechal v Moskvě slavnostně korunovat. 

Petr I. a Kateřina Alexejevna jen zčásti odpovídali dobové představě o ruském nejvznešenějším páru. Jeden z pruských dvořanů je popsal po návštěvě Berlína: „Carevna je malé postavy, hrubá, bez veškeré spanilosti a oduševnělosti. Je hned vidět, že je z nízkého rodu. Vypadá jako německá herečka. Šaty, které má na sobě, jako by pocházely z krámku s loutkami; vše je staromódní a pokryto stříbrem i pozlátkem. Byla ozdobena asi tuctem řádů, podobiznami svatých a ostatky, což způsobilo takové cinkání a klinkání, že když chodila, mohlo se myslit, že se blíží osel se zvonky.“ 

Převrat v režii orlíků

Třiapadesátiletý Petr Veliký zemřel 8. února 1725 na následky prochlazení po pádu do ledové vody. Doplatil na svůj nevázaný život, kdy přepínal své síly, nešetřil se a neustále nezřízeně pil. Život mu neprodloužily ani kůry v Karlových Varech či Teplicích. Jeho léčba spočívala v tom, že ráno vypil až dvacet sklenic minerální vody. Ačkoliv se měl vyhýbat čerstvému ovoci, snědl po „minerální kůře“ údajně například tucet fíků a plno třešní. 

Kdo měl po smrti „Otce vlasti, všeruského imperátora, Petra Velikého“ stanout v čele říše? Petr nezavedl nástupnický řád ani nestihl určit svého nástupce. Zkušenou, pevnou mužskou ruku však dynastie neměla. Z jeho potomků žily tři dcery, šestnáctiletá Anna Petrovna, patnáctiletá Alžběta Petrovna, šestiletá Natálie Petrovna, a dva vnuci, devítiletý Petr Alexejevič a desetiletá Natálie Alexejevna. Naživu byla též jeho bývalá manželka, pětapadesátiletá Jevdokija Fjodorovna, zavřená v klášteře, a jeho druhá žena, čtyřicetiletá korunovaná carevna Kateřina Alexejevna. K romanovskému rodu patřily rovněž tři carovy neteře.

Úkol najít nového vládce tedy připadl nejvyšším hodnostářům. Část z nich se snažila vnutit svou představu ostatním, přičemž musela využít nátlaku či zastrašování. Pro takový účel se hodili statní vojáci z gardového preobraženského a semjonovského pluku, jejichž velitelé byli převážně příslušníci nové šlechty, takzvaní orlíci Petra Velikého. Pocházeli vesměs z nízkých vrstev a svého skvělého postavení a majetku dosáhli díky petrovským reformám. Proti nim stáli „starorusové“, představitelé urozené rodové šlechty, kterým reformy nepřirostly k srdci a nejraději by byli otočili kolo dějin zpět.

Car je mrtev, ať žije carevna

Z carových příbuzných vyhovovala orlíkům nejvíce jeho vdova, neboť věděli, že není schopna sama řídit stát, takže pokud by ji prosadili na trůn, přenechala by jim moc a spokojila se s reprezentativní funkcí. Orlíci proto nebrali ohledy na zákony ani tradice. Jelikož se báli o své postavení a hrozila jim nemilost, rozhodli se s plným nasazením jednat. Orlíkem číslo jedna byl maršál a kníže Menšikov, jímž potomci bojarů pohrdali a tajně o něm říkali, že „opice zůstává opicí, i když nosí zlaté ozdoby“. Na druhou stranu s ním těžko mohli soupeřit co do vlivu v armádě, gardě či u dvora. Menšikov také ovládal carevnu Kateřinu Alexejevnu, kterou před lety „milostivě“ přenechal carovi, čímž se zasloužil o její neuvěřitelný vzestup. 

V noci 8. února 1725 se sešli senátoři, členové synodu a hodnostáři prvních čtyř tříd. Menšikov se vyslovil pro předání vlády vdově Kateřině a připomněl, že na Petrův rozkaz byla korunována a pomazána ve starobylé Moskvě, tedy označena jedinou dědičkou. Další diskuse ustaly, když gardisté shromáždění pod okny paláce začali křičet: „Náš tatíček je mrtev, ale naše matička žije!“ Někteří dokonce vyhrožovali, že starým bojarům usekají hlavy, pokud se postaví proti ní. Tato manifestace ozbrojené síly nazývaná smutečním převratem umlčela poslední argumenty odpůrců truchlící vdovy.  

Hýřivá imperátorka

Kateřina I. neměla zkušenosti s řízením státu ani vlohy, proto se stala loutkou v rukou Menšikova. Její snaha opřít se o svého zetě, šestadvacetiletého holštýnského vévodu Karla Fridricha selhala, neboť neuměl rusky, a podle jednoho vyslance byl „slabý na duchu i na těle, opilý už po několika málo locích pálenky, (…) neměl ponětí o ruských záležitostech ani dostatečnou administrativní zkušenost“. Po letech vlády tvrdého a rozhodného Petra I. se žezlo dostalo do ruky nekompetentní ženy, která předala moc Menšikovovi, zatímco sama trávila čas na nekonečných oslavách, svátcích a hostinách. V jednom hlášení diplomatů se o ní psalo: „(…) celou noc prožije na velkolepé pijatice, rozchází se až k ránu v pět nebo sedm hodin. O vládu se nezajímá. Všechno strádá a hyne.“ 

Carevnino zdraví se od počátku roku 1727 zhoršovalo, takže se u dvora hekticky spekulovalo o jejím nástupci. Kdo přicházel v úvahu? Její nejmladší dcera zemřela záhy po Petru I., zbylé dvě byly handicapovány tím, že se narodily mimo manželské lože a teprve dodatečně byly uznány za legitimní a plnoprávné princezny. Imperátorka si navíc uvědomovala, že přeskočit znovu jediného mužského člena dynastie, velkoknížete Petra Alexejeviče by mohlo být velmi nebezpečné, a proto ho prohlásila v závěti za svého dědice. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

Na Tři krále se Kateřina I. zúčastnila u zamrzlé Něvy slavnosti svěcení vody a přehlídky. Dlouhé hodiny stála prostovlasá v mrazu, takže prochladla, ulehla a po dlouhé agónii zemřela v sobotu 17. května 1727. Smrt třiačtyřicetileté imperátorky nevyvolala po dvou letech vlády, která zemi nic významného nepřinesla, hluboký smutek. Slzy prolévaly jen její děti a placené plačky. Ostatní volali: „Ať žije imperátor Petr II. Alexejevič!“ 

Nejostudnější porážku v první světové válce Britové neutržili na západní frontě, ale na východě Afriky. Po vypuknutí konfliktu Dohoda naplánovala sérii operací s cílem zlikvidovat německé koloniální panství. Generál Arthur Aitken (1861–1924) vedl útok proti klíčovému přístavu Tanga, po jehož pádu měli Britové bez větších obtíží obsadit také zbytek Německé východní Afriky. Aitken však patřil ke generálům ze staré školy, zvyklým především na střety s domorodci. Císařské síly v oblasti složené především z domorodých askari naprosto podcenil a celou operaci pokládal za formalitu.

Image

Čtěte také

Nejhorší velitelé první světové války (2): Enver Paša a Alexej Kuropatkin

Strůjce koloniální tragédie

Druhého listopadu 1914 připlul do Tangy křižník Fox, jehož kapitán oznámil místním, že mají jednu hodinu na kapitulaci, jinak začne britský útok. Němci však místo složení zbraní začali rychle stahovat do města všechny dostupné jednotky z okolí a nakonec měli k dispozici asi tisícovkou mužů (askari i německých osadníků). O den později se na plážích východně od Tangy vylodilo necelých 9 000 mužů, kteří se bez jakéhokoliv průzkumu vydali do města.

Již první střet s dobře připravenými obránci skončil masakrem, když pochodující indické vojáky smetly dobře ukryté německé kulomety. Aitken nařídil všeobecný útok a boje na kokosových plantážích se změnily v nepřehlednou změť lokálních střetů a potyček. Proti Aitkenovým mužům se ale postavila také příroda v podobě divokých včel, které rozprášily celý 98. pěší pluk.

Němcům se nakonec podařilo zatlačit jedno z britských křídel a části útočících sil hrozilo obklíčení. Rozzuřený a frustrovaný Aitken nařídil všeobecný ústup a nalodění i přesto, že měl stále několikanásobnou převahu. Bilance dvoudenní bitvy byla pro Dohodu děsivá. Útočníci přišli o necelou tisícovku mužů oproti 150 padlým či zraněným nepřátelům. Střetnutí se zapsalo do Guinnessovy knihy válečných omylů a nešťastného Aitkena čekalo odvolání a předčasný důchod.

Nad mé horování o tajze na Moravě si samozřejmě vložte odmocninu. Nestanul jsem na prahu nedozírné divočiny, na niž v naší přelidněné Evropě nezbylo místo. Nebyly tu ani medvědí stromy rozdrásané drápy obřích huňáčů, ani žádné vlčí zavytí nezpůsobilo našinci vzrušené mrazení v zátylku. Přede mnou se otevírala jen dětská dlaň divočiny, pár hektarů panenské svatyně obklopené civilizací, květnatými loukami a smrkovými monokulturami. Ale ten kousek stál za to!

Vlastně jsem si od návštěvy Pavlovských mokřadů nic moc nesliboval. Zprostředkovaně za moji přítomnost zde vlastně mohl losí trus. Ten tu totiž již po mnoho let trpělivě sbírá můj přítel ekolog Petr Svoboda jako jediný, avšak kardinální důkaz existence protahujících obřích kopytnatců. A nebýt Petra, který nám byl průvodcem, nikdy bych tu utajenou svatyni krásy nenašel!

Meditativní ticho a výbuch života

Poprvé jsem zdejší fantaskní krajinu spatřil v dubnu loňského roku a o necelé dva měsíce později jsem přijel znovu. Proměna krajiny, která za dobu naší nepřítomnosti proběhla, nás ohromila. Vše bylo na svých místech a přece tak naprosto jiné. Malebné skupinky bříz stále lahodily očím, osiky a vrby se skláněly nad tůňkami, nad nimiž s naléhavými výkřiky kroužila volavka popelavá, ale… Tajemnou a meditativní atmosféru severské tajgy nahradily živočišné orgie bujnosti. Okolní vegetace jako by vybuchovala zběsilým životem.

Mokřady střežily sadistické stráže pálivých kopřiv v plné zbroji, miliardy otravných much a miliony hladových samiček komárů s neúprosnými sosáky. Kolem se vlnilo spanilé vlnobití travin, přesně takových, do jakých kdysi zasazoval své černobílé, dráždivé a zároveň cudné a spanilé akty geniální fotograf Taras Kuščynskyj. Nad tůňkami, v nichž bdělý pozorovatel zahlédl plaché mladinké čolky a vlnovky užovek obojkových, patrolovaly všemožné druhy vážek.

Pár klenotů z pokladnice

Pavlovské mokřady oplývají mnoha botanickými poklady. Kromě kosatce sibiřského (Iris sibirica) zde můžete ve vhodném období objevit i vzácné orchideje – prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata). V mokřadech najdete i zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), klikvu bahenní (Oxycoccus palustris), rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia) a mnoho dalších rostlin, které nejsou zrovna běžně k vidění. V tůních se rozrůstají bujné porosty ďáblíku bahenního (Calla palustris) a na odvodněném mokřadu je nepřehlédnutelný suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum).

Botanik by mě zcela určitě pokáral za stručnost – vždyť pokladnice této lokality je neskonale bohatší. V mokřadech si ovšem přijdou na svoje i entomologové a samozřejmě také milovníci obojživelníků a hadů; lokalita je vyhlášená například výskytem zmije obecné (Vipera berus).

Podvečer v mokřadech

Dlouhý červnový den se zvolna chýlil ke konci. Šikmé paprsky slunce nasvěcovaly rudými efekty hladinu tůně a barvily tělíčka čolků horských a obecných. Seděli jsme v trávě s mladinkou fenkou československého vlčáka Taigou, jejímž vlčím smyslům neujde zhola nic. V lese poštěkávali nervózní srnci, jimž se blížil čas lásky a častovali se vzájemnými urážkami. Mezi podrostem a nad hladinou střelhbitě poletovaly vážky, jejichž štíhlá tělíčka zářila jako neónové tyčinky.

V duchu jsem listoval pamětí stránkami kapitoly Aldo Leopolda z jeho Elegie mokřin: „Smutek některých mokřin pochází snad z toho, že kdysi bývaly domovem jeřábů. Teď tu stojí pokořené, vydané dějinám napospas.“ Z hustého podrostu sousední tůně alespoň s výkřikem vzlétla volavka popelavá …

Tajemný noční návštěvník

Z hlubokého spánku nás vyburcovalo temné zavrčení: Taiga hlídala náš tábor ostražitě. Lidský návštěvník v tuto dobu byl vyloučen – mokřady nenavštívila lidská noha ani ve dne, natož v noci. V okolních vesnicích babičky po generace varují svá vnoučata před zákeřnými místy, kde mnozí zhynuli bídnou smrtí v náručí zákeřného bahna, a kde v noci na blatech tancují potměšilé bludičky, jež vábí poutníka do záhuby. Jen několikrát ročně navštíví lokalitu zvídaví botanikové, herpetologové či entomologové. Teď ovšem panovala hluboká hvězdnatá noc, tichá, jako let sovy. Vrčení Taigy ovšem neustávalo.

V trávě za našimi hlavami, kde jsme měli uloženy batohy, které se do malinkého stanu nevešly, se ozývalo hlasité čenichání. Zvědavý čenich tajemného nočního návštěvníka se dokonce několikrát dotknul stěny stanu u našich hlav. Další hlučné kroky a čenichavé funění za doprovodu temného vrčení Taigy. Být v Karpatech – napadlo by mě jediné: medvěd! Ale tady na Drahanské vysočině? Kdo se to tu potlouká? Panovalo vedro a my měli napjaté jen tropiko proti dotěrnému hmyzu. Stačilo nahmátnout čelovku a přes moskytiéru namířit kužel světla směrem k hlasitému tvoru. Rázem jsme stanuli tváří v tvář rozmrzelému statnému jezevci. V příští sekundě již jeho macatý zadek mizel v husté smrčině a vzrušená Taiga se opět mohla svinout do klubíčka.

„Bože, Erebia aethiops!“

Toto zaklínadlo nábožně hlesl zanícený entomolog Libor, se kterým jsme Pavlovské mokřady opět navštívili – tentokrát v polovici července. Věděl jsem sice, že „erebia“ značí motýla okáče, ale netušil jsem, proč ten povyk. „Okáč kluběnkový by se tu podle mapování motýlů v Česku vůbec neměl vyskytovat,“ vysvětloval entomolog. „Z mnoha tradičních lokalit zcela vymizel. V současnosti je k zastižení jen v pošumavských vápencích kolem Vltavy, v Českém krasu a na Křivoklátsku. Na Moravě je kriticky ohrožený a malé populace jsou známy jen ve Vsetínských vrších a v Javorníkách.“ No vida, a nám se tenhle krasavec předvádí na květnaté louce v Pavlovských mokřadech. Zdeňka sice z jeho hbitosti kapku šedivěla, ale nakonec přece jen několik fotografií ulovila.

TIP: Polozapomenuté Bílé Karpaty: Místo, kde lidé souznějí s přírodou

Lokalita je na motýly vskutku bohatá – vyskytuje se zde např. ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe), vlnopásník pětipásný (Scopula immutata), plavokřídlec luční (Mythimna impura), řada druhů modrásků a mnoho dalších. My jsme navíc objevili zajímavého a stále vzácnějšího přástevníka chrastavcového (Diacrisia sannio), či drobného vřetenuškovitého motýlka zelenáčka šťovíkového (Adscita statices). Samičky od samečků tohoto druhu lze snadno rozeznat: samečkové se pyšní hřebenovitými tykadly, zatímco tykadla samiček jsou štíhlá.

Supermasivní černé díry si lidé obvykle představuje jako obrovské gravitační chřtány, které hltají okolní hmotu v ohromném množství. Jak se ale ukazuje, „stravování“ těchto ohromujících vesmírných objektů může být mnohem delikátnější. Dokládají to i nedávná detailní pozorování stravovacích návyků supermasivní černé díry galaxie NGC 1566.

Astronomka Almudena Prieto z institutu Instituto de Astrofísica de Canarias (IAC) na Kanárských ostrovech a její kolegové pozorovali tuto supermasivní černou díru Hubbleovým vesmírným dalekohledem, soustavou teleskopů Very Large Telescope (VLT) a soustavou radioteleskopů Atacama Large Millimeter Array (ALMA).

Pozorování supermasivního jedlíka

Galaxie NGC 1566 se nachází ve vzdálenosti přibližně 40 milionů světelných let, čímž se řadí mezi relativně blízké. Když badatelé zkombinovali snímky Hubbleova dalekohledu, VLT a ALMA, mohli prostudovat, jak se dotyčná supermasivní černá díra krmí. Zjistili, že polyká relativně tenká vlákna kosmického prachu, která jsou dlouhá několik set světelných let a široká méně než 10 světelných let.

TIP: Supermasivní černá díra galaxie GSN 069 spořádá tři pořádná jídla denně

Badatelé spočítali, že supermasivní černá díra galaxie NGC 1566 spolyká za rok méně než jednu setinu hmoty Slunce. To odpovídá asi 3 300 Zemím ročně. Podle Prietové je to poprvé, kdy jsme pozorovali krmení supermasivní černé díry takto přímo a v detailu. Badatelé doufají, že jejich studie přispěje k pochopení chování a vývoje supermasivních černých děr, kterým stále do detailu nerozumíme.

Spolehlivá antikoncepce je v současné době stále spíše doménou žen. Vědci ale pracují na tom, aby se na ochraně proti početí, která bude účinnější než kondom, mohli podílet i muži. Čínští odborníci z Nantong University nedávno představili novou pozoruhodnou technologii, která dokáže dočasně zarazit produkci spermií.

Čínský postup zahrnuje vpíchnutí magnetických nanočástic do šourku. Díky těmto nanočásticím pak badatelé působením magnetického pole rychle zahřáli šourek na 58 °C stupňů. Prozatím to zkoušeli u myších samců. Na první pohled to nezní příliš lákavě, ale tento zákrok, který trval 15 minut, zastavil produkci spermií a vedl ke zmenšení varlat. Podstatné je, že jde o dočasnou změnu, která u pokusných myší trvala 30 až 60 dní. 

TIP: Africký šípový jed by se mohl stát účinnou antikoncepcí pro muže

Uvedený postup využívá toho, že i jen malá změna teploty ovlivňuje fungování varlat. Podle vědců nebylo snadné nalézt nanočástice, které by byly zároveň magnetické, vstříknutelné injekcí a netoxické. Nakonec použili nanočástice oxidu železa které byly potažené vrstvou kyseliny citronové. Dalším krokem tohoto výzkumu bude zjistit, jak tento zákrok funguje u mužů a zda by byl prakticky použitelný.

Že měl Oscar Wilde blízko k nevázanému životnímu stylu, drogám i alkoholu, by tak nějak v tichosti prošlo, konec konců, nebyl jediný. Navíc, pořád to byl milující otec dvou dětí, a díky své manželce měl i dobré postavení. Na rozdíl od Byrona a Lambové to však byl Wilde, kdo se trápil láskou – láskou tehdy společensky zcela nepřípustnou. Předmětem jeho naprosto zoufalého zbožňování se totiž nestala žena, ale o šestnáct let mladší muž. 

Oběť vášní za lásku tvrdě platí

V roce 1891 mu byl představen jistý Alfred Douglas, přezdívaný Bosie. Okouzlující mladík, velký obdivovatel mistrova díla. Není divu, že si měli o čem povídat. Jenže velmi záhy Wilde zcela propadl mladickému zápalu, a doslova se v Alfrédových očích utopil. A Douglas toho velmi dobře dokázal využít. Užíval si Wildovy pozornosti i cenných dárků, peněz a pozvánek na večírky. A občas mu to oplatil toužebně očekávanou fyzickou pozorností. Wilde nebyl zcela zaslepený, věděl, že je spíš tolerovaným sponzorem než milovaným partnerem. Přesto za sebou spálil všechny mosty a poslouchal jen vábení svého nerozvážného milence. Nenáviděl jej a miloval současně. Dobře to dopadnout nemohlo…

Urputný zhanobitel mládí

Nakonec se do celé věci razantně vložil Alfredův papá John Sholto Douglas, devátý markýz z Queensberry. Upřímně už svého zdivočelého synka dlouho nemohl vystát, a když se dozvěděl o jeho intimním vztahu s Oscarem Wildem, měl hned dobrý důvod jej vydědit. Vzduchem prý létaly urážky, rozvášněné telegramy, facky i střely z revolveru. Bulvár zavětřil další senzaci. A té se mu vrchovatě dostalo, když se ze soudu „urážky na cti“ stala dokonce veřejná obžaloba O. Wilda z homosexuality a sodomie!

TIP: Bouřlivák, pán jazyka i otrok lásky: Kdo skutečně byl Oscar Wilde?

Pán z Queensberry se postaral o takové množství svědectví z londýnských bordelů, že rozsudek dvou let nucených prací pro Wilda připadal mnohým jako velmi mírný trest. K tomu byl Oskar Wilde jako umělec i člověk naprosto zničen. Zdaleka největší ranou však bylo to, že Wilda u soudu nejvíce ponížila právě jeho láska Alfred. Sám sebe vylíčil jako oběť nechutných spádů zvrhlého starce…

Celý uplynulý rok měli vědci příležitost zjišťovat, jaký dopad na životní prostředí má globální zpomalení v důsledku pandemie. A zatímco emise oxidu uhličitého, úroveň hluku či znečištění ovzduší se prokazatelně snížily, příroda čelí novým hrozbám. Hygienické pomůcky vyrobené za účelem záchrany lidských životů mohou paradoxně způsobit zkázu jiným organismům, pro drobná zvířata totiž představují smrtící nástrahu. 

Hnízdo z roušek

Do volně se povalujících roušek se snadno zachytí například ptáci či ježci, přičemž se už nezřídka nedokážou sami vyprostit a hynou vyčerpáním. Nebo se drobní tvorové nedopatřením uškrtí poutkem. Latexové rukavice, které se dostanou do řek či oceánů, se mění v gumovou past: Pokud malá ryba nechtěně vpluje do otvorů pro prsty, je odsouzena k pomalému umírání. 

Mořští živočichové si navíc plující roušky snadno pletou s potravou – například želvám zdálky připomínají medúzy. Obětí podobného fatálního omylu se stávají i tučňáci na brazilském pobřeží a s rouškami bojují rovněž krabi, nebo dokonce chobotnice, jak dokládá nedávno zveřejněné video natočené u francouzské Riviéry. Už loni na jaře se pak objevily případy, kdy ptáci využívali nalezené kusy roušek jako materiál pro výstavbu hnízd. 

Latexové memento 

Vědci z nizozemského Leidenu nyní publikovali první výsledky výzkumu zaměřeného právě na dopady enormní spotřeby hygienických pomůcek. K vytvoření studie je pobídl osud okouna, kterého našli ochranáři loni v srpnu zamotaného v gumové rukavici v jednom z leidenských vodních kanálů. Ryba se nyní nachází v tamním muzeu, naložená v lihu jako memento pro budoucí generace. 

TIP: Kvůli plastům hynou velbloudi pomalou a bolestivou smrtí

Hygienický odpad však trápí celý svět: Podle odhadů hongkongské organizace OceanAsia skončilo za minulý rok 1,56 miliardy použitých roušek ve světových mořích, odkud se pak snadno dostanou tisíce kilometrů daleko. Leidenští vědci pod vedením Auke-Floriana Hiemstry proto vyzvali veřejnost, aby nebyla k podobným incidentům lhostejná a zdokumentovala je. Na webové stránce covidlitter.com můžete svými fotografiemi přispět i vy.  

Vše nasvědčuje tomu, že mnoho míst světa zasáhne v příštích měsících vlna hladovění, která prohloubí dnešní problémy s dostupností potravin. V čerstvě vydané zprávě o „hotspotech hladovění“ k těmto závěrům docházejí odborníci Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů (FAO) a Světového potravinového programu (WFP).

Podle této předpovědi by během příštích tří měsíců měly katastrofální problémy s jídlem zasáhnout obyvatelstvo především v oblasti Tigrej na severu Etiopie, v jižním Madagaskaru, Jemenu, Jižním Súdánu a v severní Nigérii. Odborníci se nejvíce obávají hladu v Etiopii, kde by měl počet hladovějících přesáhnout 400 tisíc, což je nejvyšší počet od katastrofálního hladovění v Somálsku, k němuž došlo v roce 2011.

TIP: Hladomor z druhé světové války mají Nizozemci stále ještě v genech

Situace eskaluje také v jižním Madagaskaru. Oblast zažívá nejhorší sucha za posledních 40 let a trápí ji problémy se škůdci a růst cen potravin. Podle FAO a WFP je pravděpodobné, že již během září zde pocítí „katastrofickou akutní potravinovou nejistotu“ spojenou s hladem a smrtí okolo 14 tisíc lidí. Na konci roku by zde mohlo být postiženo katastrofálním hladověním až okolo 28 tisíc lidí.

V devíti dalších zemích je podle zprávy FAO a WFP vysoký počet lidí, kteří čelí „kritické potravinové nejistotě“, spojené se zhoršujícími se příčinami hladu. Jedná se zejména o Afghánistán, Burkinu Faso, Středoafrickou republiku, Kolumbii, Kongo, Haiti, Honduras, Súdán a Sýrii.