Když si naši předkové před 5 až 7 tisíci lety ochočili drůbež, byl to pro ně nepochybně velký krok vpřed. Ještě dlouho předtím ale lidé na Papui-Nové Guineji domestikovali kasuáry. Ukazují to archeologické nálezy vaječných skořápek kasuárů na lokalitách Yuku a Kiowa na novoguinejské Vysočině, staré okolo 18 tisíc let. Vyplývá z nich, že lidé z vajec vychovávali kuřata kasuárů. Některé skořápky také vykazují stopy po vaření.

Na výjimečný osud kasuárů ukazují i další okolnosti. Když se dávní lidé dostali do blízkosti mohutných ptáků na ostrovech, jako byli například moa na Novém Zélandu nebo „sloní ptáci“ aepyornisové na Madagaskaru, v relativně krátké době došlo k vyhynutí ptáků. Kasuáři na Nové Guineji a v Austrálii ale dokázali přežít ve společnosti lidí desítky tisíc let. Podle Kristiny Douglass z americké Pensylvánské státní univerzity to bylo výsledkem snah místních lidí o domestikaci kasuárů. Jejich chov byl ve srovnání s lovem snadnější způsob, jak získat maso a vejce kasuárů.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Málokteří ptáci v sobě mají tolik z druhohorních dinosaurů, jako právě kasuáři. Jsou to sice býložravci se zálibou v ovoci, zároveň ale dovedou být velmi agresivní. Jak je u ptáků obvyklé, jejich nejnebezpečnější zbraní jsou nohy – naštvaný kasuár dokáže svým ostrým drápem roztrhnout člověka jedinou ranou. Jejich chov je nebezpečnou zálibou, která si, především zpočátku, nepochybně vyžádala řadu zranění a lidských životů. Na Nové Guineji je přesto chovají dodnes.

Na Zemi je díky satelitům a mnoha dalším zařízením sledování velkých bouří poměrně snadné. Na vzdáleném Jupiteru to tak jednoduché není. Naštěstí mají vědci k dispozici Hubbleův vesmírný teleskop, který „krále planet“ monitoruje již více než 10 let.

Čerstvá data Hubbleova teleskopu ukazují, že vichry v Jupiterově Velké rudé skvrně zrychlují. Nezrychlují ale všude stejně – průměrná rychlost větru se ve vnější části skvrny za poslední dekádu zvýšila o 8 % a přesahuje 400 mil za hodinu (přes 600 kilometrů v hodině). Rychlost větrů ve vnitřní části je oproti tomu výrazně nižší. Podle planetární vědkyně Dr. Amy Simonové jde o tak malou změnu, že bychom ji bez Hubbleova teleskopu nebyli schopni zaznamenat. Průměrný roční rozdíl v rychlosti větru podle ní činní pouhých 2,5 kilometru v hodině. 

TIP: Slovo do pranice: Je možné, že se Velká rudá skvrna nezmenšuje?

Snímkování Velké rudé skvrny také ukázalo, že přestože se skvrna zmenšuje, její aktuální průměr je zhruba 10 tisíc mil (16 tisíc kilometrů). Stále by se tak do ní vešla celá Země s průměrem 12 742 kilometry.

Vinná réva byla za účelem výroby lahodného moku pěstována v Malé Asii od 5. tisíciletí př. n. l., ale nálezy fosilií naznačují, že její planě rostoucí forma mohla být sbírána už v mladší době kamenné. Pěstování se postupně rozšířilo i do antického světa, kde hrálo víno důležitou úlohu. Vinařství se naplno rozvinulo v Řecku a Římané plodinu rozšířili také na území, které dobyli...

Víno měli v oblibě i Keltové, kteří ho v době své historické expanze (přelom 6. a 5. století př. n. l.) přinesli na naše území a zřejmě ho zde i pěstovali. Rovněž germánské kmeny, které osídlily Čechy po vytlačení Keltů před začátkem našeho letopočtu, víno znaly. Skutečný rozmach ale vinařství zažilo až v období Velkomoravské říše.

Patron vinařů

První vinice v Čechách byla založena za vlády knížete Bořivoje v 2. polovině 9. století. Za zakladatelku českého vinařství můžeme pokládat kněžnu Ludmilu, která si víno nesmírně oblíbila a zasadila se o vysazení vinohradu mezi obcemi Nedomice a Dřísy u Mělníka. K vinaření přivedla i svého vnuka Václava, který si podle legendy vinnou révu sám pěstoval, sklízel, šlapal a vyráběl z ní víno, a stal se tak, trochu neprávem, místo své babičky Ludmily, patronem vinařů. Další patroni vinařů jsou také svatý Bartoloměj a hlavně na Moravě známější svatý Urban.

Vinohrady se obvykle zakládaly na svazích, které nebyly vhodné pro pěstování jiných plodin. Jejich založení obvykle trvalo tři až čtyři roky a plodily přibližně 30 až 40 let. Ve 12. a 13. století se začaly rozšiřovat vinice při klášterech a na Moravě, v okolí Pálavy zažilo vinařství rozmach především vlivem Lichtenštejnů. Známým faktem je, že se díky Karlovi IV. ve 14. století dostaly do Čech sazenice vinné révy z Burgundska, Porýní a Rakouska. Víno pěstovali i bohatí měšťané a největšího rozmachu doznalo pěstování vinné révy v jagellonském období. V roce 1515 se například v Praze nacházelo na 700 ha vinic. Velkou pohromu ale znamenala třicetiletá válka, v jejímž průběhu na Moravě zanikla přibližně polovina vinic. Opětovný rozkvět potom následoval až na počátku 19. století.

Nápoj bohatých

V Čechách se vinná réva pěstovala především v oblasti Litoměřic, Mělníka, Roudnice, Žernosek, Lovosic, Prahy a Loun, ale také v okolí Mostu, Ústí nad Labem, Berouna a Libochovic. Na Moravě potom na Znojemsku a v okolí Brna. Víno se do Čech i dováželo. Z 15. století máme zprávy o tom, že se importovalo z Peloponésu, Rakouska, Itálie a Uher. Rakouské víno se v období husitských válek dokonce stalo cílem jedné spanilé jízdy. Husitům se při ní podařilo v Rakousku ukořistit několik vozů vína, ale vzápětí o ně byli zase připraveni.

Víno měli v oblibě zejména šlechtici, církevní hodnostáři a později i bohatí měšťané, kteří si jeho nákup mohli dovolit. Chudší lidé z finančních důvodů upřednostňovali spíš pivo. Víno ředěné vodou se stalo ve středověku pro majetné vrstvy každodenním nápojem, a dokonce ho pily i děti. Oblíbené bylo také víno svařené s kořením či bylinami, které se užívalo i k léčení nemocí. Jan Hus například zmiňuje, že se do vína přidávaly šalvěj, zázvor a rozmarýn.

Víno se také již od středověku využívalo při přípravě celé řady panských pokrmů. Vařila se z něj vinná kaše, polévka, vyráběl se z něj ale i ocet. Hojně se jím také při vaření podlévala zvěřina, ryby a ostatní masa. Víno bylo také předmětem mnoha podvodů. Šenkýři ho pro lepší zisk ředili buď vodou, nebo méně kvalitní vína různě ochucovali bylinami či doslazovali medem.

Výjimka pro těhotné 

Vinice se v období dozrávání plodů pečlivě střežily a ten, koho náhodou přistihli při trhání bobulí, byl velice přísně potrestán. Jediná výjimka platila pro těhotné ženy, které mohly podle přísných vinařských zákonů na vinice volně vstupovat a víno trhat. Vinice vyžadovala údržbu v podstatě od jara až do podzimu, kdy vinařský rok vyvrcholil sklizní úrody. Vinobraní se tak stalo sváteční událostí a bylo velice důležité, aby proběhlo ve správnou dobu. Po sklizni následoval zase kolotoč prací kolem výroby lahodného moku. 

TIP: Jak chutnal středověk? Po kaši, rybách i zvěřině

Od roku 1982, kdy se Stará Havana ocitla na seznamu chráněných památek UNESCO, zde probíhají rozsáhlé rekonstrukce prakticky nepřetržitě. Zlí jazykové však tvrdí, že celá tato snaha je tak trochu „naoko“. Místo nekonečného zvelebování několika málo výstavních budov by podle nich měly opravy směřovat spíše k zlepšování nízké kvality bydlení většiny obyvatel Staré Havany. 

Mizející poklady 

Zatímco několik stavitelských unikátů kubánské metropole se opět skví svojí dávnou slávou, většina domovů obyvatel Staré Havany se nachází ve stavu nejen tristním, ale i životu nebezpečném. Na vině chátrání původních historických budov je nejen jejich stáří, ale i tamní horké a vlhké klima. V kombinaci s naprostým nezájmem úřadů o jejich údržbu se jejich zdi sypou na prach. 

 „Budovy stojí pouze dílem štěstěny,“ prohlásil nedávno architekt Jose Antonio Choy, prezident kubánské neziskové organizace pro ochranu havanské moderní architektury. A jiný kubánský architekt, Orestes del Castilo, k tomu dodává: „Mnohé stavby budou zcela zničeny do deseti let.“ 

Mnohdy se přitom jedná o opravdové stavitelské unikáty – v Havaně najdeme nejen výstavní ukázky španělských barokních a neoklasicistních budov, ale i jedny z nejkrásnějších příkladů architektury 20. století, zahrnující např. paláce ve stylu art deco z třicátých let nebo modernistické budovy z let padesátých.

Alarmující čísla 

Za vše hovoří čísla ze dvou sousedních městských částí Staré a Centrální Havany – každý týden se zde částečně nebo úplně zhroutí jedna budova a obyvatelé nemají jinou možnost, než žít nadále v jejích ruinách. 

Podle oficiálních statistik sedm z deseti domů vyžaduje větší opravy. Mezi hlavní problémy, sužující místní obyvatele, patří například zastaralá elektroinstalace, pouze základní nebo úplně chybějící přísun vody, nestabilní podlahy, propadající se stropy a stěny. Podtrženo, sečteno – aby město umístilo potřebné obyvatele do vyhovujících podmínek, potřebovalo by dnes 300 000 dalších obytných prostor. A ty samozřejmě nemá. 

Úpadek „Paříže Karibiku“ 

Přitom pouhých šest desetiletí zpátky se ještě Havana nacházela na vrcholu své slávy a právem se pyšnila přízviskem „Paříž Karibiku“. Vyhlášené centrum zábavy  a nedalekých sluncem zalitých pláží tehdy proslulo i neobyčejnou architekturou – její velkolepé domy, kasina a kluby byly pro svou krásu známé po celém světě. S nástupem komunistického režimu Fidela Castra koncem padesátých let minulého století však město prakticky ze dne na den zšedlo a zpustlo. Kluby byly hromadně uzavřeny a veškerý život se vytratil i z přepychových vil dřívějších boháčů, které režim vyhnal do exilu.  Novou výstavbu obstaraly nevzhledné socialistické bloky, ne nepodobné těm ze zemí Sovětského svazu. 

Dřívější skvosty stavitelství začaly kvůli nedostatečné údržbě a neexistujícím vládním programům nezadržitelně chátrat. Za celkovým nezájmem státu můžeme podle názorů odborníků hledat především politickou motivaci – Castrovi prý zkrátka přepychové budovy až příliš připomínaly někdejší éru Kubánské republiky a bylo tedy na místě se jich zbavit. Místní chudé obyvatelstvo samozřejmě nedokáže ze svých mizivých příjmů obstarat ani základní opravy. 

Záchrana v poslední chvíli? 

Roku 1982 kulminovaly snahy o zachování zdejšího architektonického dědictví zápisem Staré Havany na seznam ohrožených památek UNESCO. Věci se daly do pohybu a podle oficiálních informací se již od té doby podařilo zrestaurovat celou jednu třetinu zmíněné oblasti. Jenže jaká je realita? 

Peníze do oprav Staré Havany očividně proudí, avšak pouze do určitých jejích částí. Nejlépe je na tom zřejmě historické centrum Havany – má totiž exkluzivní smlouvu se státem, která mu dovoluje využívat část výnosů z provozu hotelů, restaurací, obchodů a pronájmu tamních nemovitostí. Z celkového ročního zisku pohybujícího se kolem 60 milionů dolarů (1,2 miliardy Kč) si tak na rekonstrukci budov utrhne až polovinu. 

Mimo peněžní toky 

Pro jiné městské čtvrti, jakými jsou Centrální Havana, Vedado nebo El Cerro, však podobně příznivá finanční schémata neexistují. Za nejzranitelnější v tomto směru odborníci označují právě Centrální Havanu. Ta totiž, s více než 160 000 lidmi žijícími na ploše jen asi 3,4 km² představuje vůbec nejhustěji obydlenou část Kuby. Předimenzované chlouby někdejšího stavitelství se tu však každým dnem mění v trosky. Podobná situace panuje i ve čtvrti Vedado. Jedna z obyvatelek místních rezidencí, Isabela Riveronová, našla dokument, podle něhož se řadí její dům z 19. století k národním památkám v nejvyšším stavu státní ochrany. V praxi to však podle ní nic neznamená – stát nepomůže ani s opravami, ani s finančním příspěvkem. 

Stará nová Havana 

Dnešní pohled na někdejší středisko Karibiku je tak poněkud dvojznačný. Na jednu stranu centrem pulsují všudypřítomné opravy (např. rozsáhlá rekonstrukce podzemního potrubí) a programy vlády i investorů se starají o zachování mizejících pokladů architektury. Na druhou stranu tu však nalezneme desítky tisíc obyvatel žijících v hroutících se stavbách, v horším případě v troskách svých někdejších domovů. 

Sovětské i čínské MiG-17 se dostaly rovněž do výzbroje letectva severního Vietnamu, které začátkem února 1964 prohlásilo za bojeschopný 921. stíhací pluk. Bylo to právě v období, kdy se do konfliktu zapojilo americké letectvo. K prvnímu utkání s Američany došlo 3. dubna 1965.

V dopoledních hodinách vzlétla čtyřčlenná formace sedmnáctek a utkala se se skupinou Vought F-8 Crusader. Pilot Pham Ngoc Lan jednu americkou stíhačku poškodil. Další z vietnamských účastníků boje později uvedl: „Američané si stále neuvědomují, že i my máme stíhačky, a nevěří, že by se k nim ve vzduchu někdo vůbec odvážil přiblížit. Samozřejmě toho náležitě využíváme.“

Nejnebezpečnějším soupeřem vzdušných sil komunistického Vietnamu se staly americké F-4 Phantom II. Měly skoro dvakrát vyšší rychlost než MiG-17 a na rozdíl od nich mohly na velkou vzdálenost odpalovat samonaváděcí protiletadlové řízené střely.

Vlaštovka v akci

Vietnamští piloti, kteří přicházeli k plukům pouze s malým množstvím nalétaných výcvikových hodin, oceňovali především jednoduché ovládání sedmnáctky a její výbornou obratnost. Pro svá šípová křídla si vysloužila přezdívku „chim nhàn“ – vlaštovka.

Boje se stále stupňovaly a 5. září 1966 pilot MiG-17 Nguyen Van Bay srazil z oblohy námořní F-8F. Šlo o jeho pátý úspěšný zásah, díky němuž se stal prvním stíhacím esem americko-vietnamské války. Později vzpomínal: ,,MiG-17 byl mnohem pomalejší než F-4. Jednou z možností, jak nad phantomem zvítězit, bylo zatáhnout ho do manévrového boje, kde příliš nemohl využít svou vyšší rychlost. Když jsme F-4 dostali do boje v zatáčkách, pilot MiGu-17 musel mířit do středu pomyslného kruhu a potom střílet skrz tento kruh. Pouze tímto způsobem jsme mohli dosáhnout sestřelu. Eventuálně mohl pilot MiG-17 přenést tento boj v zatáčkách do nižších výšek, kde byly vlastnosti MiGu-17 o něco lepší.“

Vietnamci se především museli vyhnout samonaváděcím řízeným střelám, které je mohly zasáhnout už na několik kilometrů, respektive se nedostat do pozice, aby je na ně phantomy zezadu nepozorovaně vypustily. Sami se pak museli přiblížit k americkým strojům nejméně na 300 metrů, tedy na hranici účinného dostřelu svých kanonů.

Proti phantomům manévrem

Konflikt se čím dál víc rozhoříval a od jara 1967 Američané zahájili nálety na letiště protivníka. Vietnamci ale dál vylepšovali svou taktiku: ,,Začali jsme útočit na F-4 čelně. Brzy jsme zjistili, že tím přinutíme americké stíhače přejít do zatáčky. Potom bylo mnohem jednodušší je z této situace donutit k manévrovému boji. Všechny boje MiGů-17 z toho vycházely a tradiční útok zezadu byl obecně opuštěn.“ Stále víc problémů ovšem zapříčiňovalo opotřebení, protože tropické podnebí se i přes robustnost a jednoduchost sedmnáctek na konstrukci stíhaček už značně podepsalo a mnoho jich ztrácelo letuschopnost.

V létě 1967 už tíhu většiny bojů přebíraly nadzvukové MiG-21. Přesto ale MiG-17 nešlo podceňovat. Jeden z veteránů druhé světové války a stíhací eso se 13 sestřely na kontě, Robin Olds jej zhodnotil následovně: ,,Oproti kancelářským teoretikům a jejich počítačovým rozborům vám říkám toto: MiG-17 je velmi, velmi nebezpečná malá šelma. Jeho manévrovací schopnosti jsou prostě fantastické.“ 

Když se v lednu 1972 nad severním Vietnamem po delší přestávce opět rozhořely vzdušné střety, mělo letectvo „rudých“ ve stavu asi 130 MiG-17. Žádných převratných úspěchů s nimi však už nedosáhlo. US Air Force přestávky v bojích využilo k důkladné analýze předchozích zkušeností a vypracovalo proti sedmnáctkám novou taktiku. Ta se projevila těžkými ztrátami a minimem vzdušných vítězství u vietnamských formací používajících uvedený typ.

Naposledy skóroval pilot MiG-17 osmého ledna 1973, kdy Nguyen Van Vuong poslal k zemi bezpilotní průzkumný prostředek Ryan Firebee. Naopak poslední sestřelený MiG-17 připadá na 12. ledna, kdy ho dostali američtí stíhači. Za nejúspěšnější stíhací eso operující na sedmnáctce lze považovat příslušníka 923. stíhacího pluku Van Baye. Nad přesným počtem jeho sestřelů ale visí řada otazníků. Některé prameny mu jich přisuzují 14, on sám ale tvrdil, že zničil sedm amerických letounů.

Pokrok v poznání lidského genomu umožňuje dělat dříve nevídané věci. Můžeme například do určité míry rekonstruovat vzhled a základní rysy člověka na základě jeho DNA. Pokud k tomu máme k dispozici nějaké kosti, tím lépe. Tímto způsobem forenzní umělci americké společnosti Parabon NanoLabs z Virginie oživili tváře tří mumií.

Co lze vyčíst z DNA?

Jde o mumie z Abúsíru, asi 20 kilometrů jihozápadně od Káhiry, kde se například nachází rozsáhlá nekropole egyptských panovníků 5. dynastie. Dotyčné mumie pocházejí z širokého časového období, zhruba od roku 1380 před naším letopočtem, do roku 425 našeho letopočtu. Jejich DNA přečetli v roce 2017 němečtí odborníci institutu pro výzkum lidské historie Max-Planck-Institut für Menschheitsgeschichte. Šlo o první úspěšně přečtení genomu mumií.

Experti společnosti Parabon NanoLabs použili přečtené genomy a s jejich pomocí procesem takzvaného forenzního DNA fenotypingu vytvořili digitální modely obličeje mumií – tří mužů, které rekonstruovali ve věku 25 let. Podle Paragonu je to poprvé, kdy byl takový postup v plné šíři použit u tak starých lidských ostatků.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Forenzní DNA fenotyping umožňuje ze sekvence DNA určit původ dotyčného člověka, barvu pokožky, a také základní rysy obličeje. U všech tří studovaných mumií šlo o muže se světle hnědou pokožkou, tmavýma očima a tmavými vlasy. Pozoruhodné bylo, že podle DNA byli tito lidé mnohem příbuznější dnešním obyvatelům Středomoří a blízkého Východu než moderním Egypťanům.

Mlýn vystavěl Jiří Komenda a dlouho nesl jeho jméno. Ještě na začátku 20. století jej v mapách můžeme nalézt pod označením Komendův mlýn (Komenda Mühle). Ale již v roce 1774 Komendovský mlýn zakoupil mlynář Kašpar Flosman, který se sem přestěhoval i s rodinou. Potomci Kašpara Flosmana pak drží struhadelský mlýn dodnes.

Konec starých časů

Posledním mlynářem, který zde hospodařil, byl František Flosman. Narodil se 18. prosince 1898 a v roce 1928 převzal mlýn od svého otce. Oženil se s Marií Ševčíkovou z Myslíva. Její starší bratr Josef se v meziválečném období výrazně angažoval v agrární straně. Byl velmi aktivní v zemědělském družstevnictví a v místní i okresní samosprávě. Za německé okupace spolupracoval s domácím odbojem a podporoval rodiny uvězněných a popravených odbojářů.

Z manželství Františka a Marie Flosmanových se narodili tři synové. Rodinou idylu narušily události druhé světové války. S postupujícími válečnými měsíci byl všeho stále větší nedostatek. Lidé žijící na vesnici si pro svoji potřebu směli ponechat pouze takzvané samozásobitelské dávky, které v jejich případě nahrazovaly přídělové lístky na základní potraviny, a vše ostatní museli povinně odevzdat. Je jasné, že když vám za domem roste obilí, nebudete čekat, až co vám úředník odsype. Zrní schováte, ale kdo vám ho potom semele?

Mlelo se načerno

Mlynář Flosman, vyhlášený svou dobrotou, odvážně pomáhal sousedům a riskoval život svůj i své rodiny. Před mlýnem čekaly dlouhé fronty lidí, kteří si po nocích přicházeli semlít načerno. To bylo velmi nebezpečné a mohli být zatčeni pro narušování válečného hospodářství. V případě vyzrazení jim hrozil koncentrační tábor. Mnoho lidí čekalo také u sousedních mlýnů, ale u Flosmana jich stávalo nejvíce. Jeho švagr Josef Ševčík dokázal za války šikovně zajistit obilí, ze kterého pak mohl tajně semlít mouku pro lidi z okolí jeho mlýna. Lidé si však nejezdili mlít plné pytle, ale třeba jen 3 kg v pytlíku.

Díky tomu se stal Flosmanův mlýn předmětem zájmu klatovského gestapa. Nacistická tajná policie tušila, že se zde něco nekalého děje, a taky věděla, že se vždy najde dost ochotných udavačů, kteří ze zloby, závisti, hlouposti nebo strachu rádi nahlásí i vlastní sousedy. Gestapáci několikrát Flosmana vyslýchali na četnické stanici v Němčicích. Nikdy se však nepodařilo chytit ho přímo při činu, a tak byl vždy propuštěn. Ovšem s blížícím se koncem války se potravinové příděly stále zmenšovaly a lidé měli opravdu hlad. Flosman noc co noc riskoval, když lidem mlel mouku, a i ty tři kila stály lidem za to, aby do mlýna v noci vážili cestu.

Ve spárech gestapa

Jednou ho však odvezli místo do Němčic přímo do Klatov. Mlynář zažíval nejtěžší okamžiky svého života. Gestapo ho vyslýchalo celé hodiny. Němci vsadili všechno na jednu kartu. Tvářili se, že mají přesné informace o tom, co se u Flosmanů dělo, a chtěli po něm, aby se jenom doznal. Čekali, že se nechá zlomit. Při výslechu ho nutili k přiznání, že u něj v noci stálo ve frontě na mouku sto lidí. On zapíral a velmi důvěryhodně prohlašoval, že sto lidí se do mlýna nemohlo vejít. 

Gestapo patrně příliš nevěřilo svému udavačskému zdroji a po několika hodinách ho propustili. Z výslechu odvážel Flosmana domů protektorátní četník. Byl to jeho spolužák, se kterým si důvěřovali, a tak se ho na rovinu zeptal: „Franto, jak jsi to dokázal, že jsi byl tak věrohodnej, a lhal jsi tak dobře, že tě pustili?“ Mlynář mu odpověděl: „Já nelhal. Nebylo jich sto. Bylo jich sto sedmdesát.“

Útočiště prominentního exulanta

Hned po skončení války uspořádali místní občané manifestační průvod s hudbou a nazdobenými povozy do mlýna Flosmanových jako poděkování mlynáři a jeho rodině za to, že po celou válku zásobovali občany moukou a zemědělcům umožňovali mlít i bez německého povolení. Oslavné básně, které při této příležitosti zazněly, stejně jako mlynářova dobrota však byly po třech letech zapomenuty a členové rodiny se znovu museli strachovat o život. 

Poté, co se komunisté v únoru 1948 chopili v Československu moci, mlynář Flosman na jaře 1948 po několik dní ukrýval bývalého ministra zahraničního obchodu za národní socialisty a jednoho z iniciátorů únorové demise nekomunistických ministrů Huberta Ripku (1895–1956). Tím mu pomohl mu na cestě do exilu.

Zátah Státní bezpečnosti

Ripka ve svých pamětech poměrně podrobně popisuje svůj první nezdařený pokus o útěk, kdy měl společně s bývalými ministry za lidovou stranu, Janem Šrámkem a Františkem Hálou, 20. března 1948 odletět francouzským letadlem z rakovnického letiště. Pro špatné povětrnostní podmínky se tak nestalo, proto v improvizovaném přístřešku z větví museli čekat další den a noc. Ráno 21. března proběhl v okolí zátah, při kterém byli Šrámek s Hálou zadrženi, ale Ripkovi se podařilo proklouznout: „Vyšel jsem pomalu z přístřešku, klidně jsem si zapálil cigaretu a jistým krokem jsem se vydal přes pole k nejbližší silnici. Velmi důstojně jsem přešel na dvacet metrů od policistů a nedovážil jsem se ani ohlédnout. Jakmile jsem se znovu dostal do lesa, kde jsem jim zmizel z očí, vzal jsem nohy na ramena. Policisté mě nepochybně považovali za jednoho ze svých, za vysokého úředníka ministerstva vnitra, na jehož příchod čekali.“ O svém druhém, již úspěšném úniku za hranice se logicky nerozepsal, aby nekompromitoval dosud žijící osoby. 

Dnes víme, že Ripka z obklíčení u Rakovníka doběhl až na železniční stanici do Petrovic. Aby zmátl bezpečnost, zakoupil jízdenku do Prahy, ale jel do Plzně, kde vyhledal svého přítele Vlastimila Bártu. V následujících dnech se skrýval v bytě rodiny Jindrovy. Odtud se Bártovým prostřednictvím spojil s Josefem Ševčíkem.

Poslední ministrův úkryt

Ševčík se po válce nemohl vrátit do zakázané agrární strany, proto vstoupil k národním socialistům. V květnu 1946 se v parlamentních volbách stal poslancem Ústavodárného národního shromáždění. A právě on počátkem dubna 1948 přestěhoval Ripku z Plzně do mlýna svého švagra Františka Flosmana v Mlýnském Struhadle – posledního Ripkova úkrytu ve vlasti. Pak Bárta a Ševčík spolu s Miladou Horákovou obnovili spojení s Francouzi přerušené po rakovnické anabázi a naplánovali nový Ripkův útěk. Po delších přípravách přistálo 26. dubna 1948 na poli u Flosmanova mlýna malé sportovní letadlo a v 5 hodin 17 minut opustil Hubert Ripka navždy československé území.

Útěk Huberta Ripky do zahraničí, ovšem ve značně překroucené verzi, se stal v roce 1975 námětem jednoho z dílů propagandistického seriálu Třicet případů Majora Zemana. Oproti skutečnosti však v epizodě nazvané Hon na lišku (1975) odletí z pohraničního letiště malým letadlem pouze příslušník SNB, všichni ostatní zůstanou na letišti a jsou zatčeni.

Pomoc od SNB

Jakmile Ripka odletěl, přišlo na Františka Flosmana udání. V době, kdy vzlétalo z jeho pole francouzské letadlo, jel okolo autobus. Jeden z cestujících ohlásil neobvyklou situaci na plánickém úřadě. Pro mlynáře si záhy přijeli. Odvezli ho do nedalekého městečka Plánice, kde už byl dopředu připraven soudní rozsudek. Ten ale těsně před příjezdem Flosmana „zmizel“. 

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let fungovala totiž v jihozápadních Čechách ilegální skupina skládající se vesměs z protikomunisticky naladěných příslušníků SNB, utvořená kolem tehdejšího velitele SNB v Klatovech Františka Havlíčka. Ta udržovala spojení s americkou zpravodajskou službou, které předávala zprávy bezpečnostního charakteru a organizovala přechody hranic do Bavorska. Havlíček byl s dalšími příslušníky SNB v roce 1951 zatčen, odsouzen za vlastizradu a popraven.

Smutek za mořem

Zdržovat vyšetřování tak nebyl problém a než došlo k novému projednání, byl už mlynář Flosman s manželkou a třemi syny za hranicemi. K útěku využili toho, že již dříve zakoupili dům přímo na hranicích určený k rozebrání na stavební materiál. Na jejich cestě za svobodou jim pomáhali i někteří příslušníci SNB, kteří emigrovali spolu s nimi. Kromě pěti členů rodiny Flosmanových přeběhlo totiž hranice i dalších 16 lidí, kteří s nimi jeli „rozebírat dům“. Ve skupině emigrantů byla i Ševčíkova manželka, syn a dcera.

Rodnou zem opustili 9. května 1949. V Německu se dostali do utečeneckého lágru, kde požádali o možnost odejít do Kanady. Mlynář Flosman za oceánem pracoval jako zedník a manželka se třemi syny pracovala na farmě, kterou v Ontariu zakoupili. Jejich život v emigraci nebyl nijak jednoduchý. Ve vlasti požívali úcty a vážnosti, jednalo se o starobylý rod předávající si mlynářské řemeslo po generace – a mlynář, to byl někdo. Navíc vždy aktivně pracovali ve spolcích i v komunální politice. Za mořem, bez znalosti jazyka, musela rodina vykonávat práci, ke které neměli vztah. Celý život toužili po svém domově pod Plánickým hřebenem v meandrech Úslavy. Nedočkali se. František Flosman zemřel v roce 1966.

Z nové zprávy americké společnosti Rhodium Group vyplývá, že v roce 2019 uvolnila lidová republika do ovzduší víc emisí než celá Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sestávající z 37 zemí.

TIP: Mrazivé odhady: V roce 2018 emise fosilních paliv zabily přes 8 milionů lidí

Analýza se zabývala klíčovými polutanty, jako jsou oxid uhličitý či dusný, metan a fluorid sírový. Ve zmíněném roce si přitom ČLR připsala 27 % globálních emisí, následována Spojenými státy s 11,4 % a Indií s 6,4 %. Obzvlášť alarmující bylo množství vypuštěného CO2, jež dosáhlo 14,093 miliardy tun. Navíc se předpokládá, že loni zmíněná statistika navzdory pandemii vzrostla.

Podle studie vypustila Čína do vzduchu více než 14 gigatun (jedna gigatuna je miliarda tun) ekvivalentu CO2. Ve srovnání s rokem 1990 je to trojnásobek, a za uplynulé desetiletí nárůst o 25 procent. (foto: Rhodium Group)

Pozornost u ksukolů ocasatých (Daubentonia madagascariensis) budí především prodloužené a mimořádně tenké prostředníčky, jimiž ksukolové v dutinách stromů pátrají po hmyzích larvách. Prostředníčky jim zároveň slouží jako „napichovátka“, kterými larvy vytahují ven. Prsty ksukolů se ovšem evolučně tak specializovaly, že se zároveň staly méně použitelnými pro běžný pohyb ve větvích stromů.

Studie Adama Hartstone-Rose a Edwina Dickinsona z americké North Carolina State University ukázala další kuriozitu v souvislosti s prsty ksukolů. Ukázalo se totiž, že madagaskarské poloopice jich nemají pět, ale vlastně šest. Dvojice zoologů studovala šlachy šesti ksukolů (samečků i samiček různého věku) vedoucí k jejich neobvyklým rukám a všimli si že jedna z nich nemíří k prstům, ale odbočuje k malému výrůstku na zápěstí.

Dále zjistili, že výčnělek je tvořen kostí a chrupavkou a je opatřen svalovinou, která umožňuje jeho pohyb ve třech různých směrech – velmi podobně, jako se může hýbat lidský palec. Jde o jakýsi pseudopalec, který dokáže vyvinout sílu odpovídající zhruba polovině hmotnosti ksukola. Při pohybu ve větvích je tedy velmi užitečný. Podle Hartstone-Rose a Dickinsona se pseudopalec u ksukolů vyvinul jako kompenzace příliš specializovaných prstů. 

TIP: Odrodilci z Afriky: Předci lemurů se na Madagaskar dostali před miliony let

„Také u jiných zvířecích druhů, například u pand, vznikl totožný pseudopalec, který jim dopomáhá k pevnějšímu úchopu,“ komentoval výsledky výzkumu Adam Hartstone-Rose. „Někteří primáti počet prstů zredukovali a pomohlo jim to k lepšímu pohybu. Ksukolové jsou první známí primáti, kteří si naopak jeden prst přidali.“

Na první pohled vypadá The World’s Hottest Shot celkem nevinně – pořídíte jej za 15 £ (440 Kč) v malé a neškodně vypadající 45ml lahvičce, kterou můžete jednoduše nalít do sklenice a usrkávat. Než to ale uděláte, měli byste vědět, že nejde o obyčejný drink. Nejen, že jde o extra silný 63% rum, jeho důležitou ingrediencí je i jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě. 

TIP: Ochutnal satanskou vodku s pálivou chilli papričkou a skončil v bezvědomí

The World’s Hottest Shot pochází z jihozápadní Anglie, konkrétně z vyhlášené farmy Wiltshire Chilli. Ta je jedním z nejznámějších výrobců chilli omáček a dalšího pikantního příslušenství z chilli. K výrobě pálivého rumu je používána Carolina Reaper – jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě, která se v destilátu louhuje nejméně tři měsíce.