Indiáni obývali okolí Sanfranciského zálivu již před deseti tisíci lety. Ostrovu dnes známému jako Alcatraz se však vyhýbali obloukem: podle prastaré legendy tam měli sídlit zlí duchové, čemuž odpovídal i původní indiánský název – Ďábelský ostrov.

Pro Evropany tento drobný kousek země o rozloze pouhých devíti hektarů znovu objevil až španělský důstojník Juan Manuel de Ayala, a to v roce 1775. Nijak zvlášť nadšený z něj ovšem nebyl – kromě nehostinných, větrem bičovaných skal tam nenašel nic zajímavého. Velké množství mořských ptáků jej inspirovalo k názvu Isla de los Alcatraces neboli Ostrov pelikánů. Postupné komolení španělského jména nakonec vedlo až k dnešnímu pojmenování Alcatraz.

Více než sedm následujících desetiletí zůstal ostrůvek, nacházející se pouhé dva kilometry od pobřeží, ležet ladem. Až v roce 1846 jej od mexického guvernéra získal darem Julian Workman, který na něm přislíbil vybudovat maják. Z jeho záměru však nakonec sešlo a ještě téhož roku se Alcatraz dostal do vlastnictví vojenského důstojníka a politika Johna Charlese Frémonta, který jej odkoupil za směšných pět tisíc dolarů. Právě on nechal ostrov pečlivě prozkoumat a posléze na něm navrhl vybudovat vojenské opevnění, jež by chránilo především přilehlé bohatnoucí San Francisco. Během roku 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka, se totiž populace města navýšila z jediné tisícovky hned pětadvacetinásobně. Zlato přilákalo řadu dobrodruhů, ale i obchodníků a investic, a budoucí metropole tak všeobecně vzkvétala.

Od vojáků k vězňům

V roce 1850 získala ostrov vláda Spojených států a tehdejší prezident Millard Fillmore jej vzhledem ke strategické poloze nařídil využívat k vojenským účelům. Plánovaná základna měla sloužit především k ochraně San Franciska, jež tou dobou představovalo jedno z nejbohatších měst světa. Její výstavba započala v roce 1853, ovšem postupně se v nehostinném terénu velmi prodražovala – přesto dělníci dokončili první ze tří plánovaných obranných staveb již roku 1859. Nedílnou součástí projektu se stal i maják, jenž vyrostl v roce 1854 a měl bezpečněji navigovat lodě v nedalekém rušném přístavu.

Celkem 111 děl, 450 elektricky řízených podvodních min, dokonale opevněná příjezdová cesta – tím vším se mohla pevnost chlubit ještě v 60. letech 19. století. Jenže s postupujícím rozvojem válečného loďstva obranné technologie zastaraly, a otevřela se tak otázka, jak s pevností naložit. Odpověď se vyloženě nabízela – základna vklíněná mezi nehostinná skaliska a omývaná chladnou vodou představovala dokonale izolované místo, odkud nebylo úniku. I proto sem vážné provinilce deportovali již v dobách občanské války (1861–1865). Oficiálně se pak Alcatraz stal vojenskou věznicí roku 1907.

Éra gangsterů

První vězni v období zmiňované občanské války Severu proti Jihu v ostrovním vězení velmi často umírali v důsledku tvrdých podmínek. Po skončení konfliktu sem umisťovali válečné trestance a v 30. letech 20. století nastoupila nová vlna zločinu – gangsteři, kteří dělali běžným lidem i politikům ze života skutečné peklo.

Únosy, bankovní přepadení a vraždy se staly v mnoha amerických městech každodenní realitou, přičemž se zdálo, že je policie na rozmáhající se kriminalitu krátká. S řešením přišel v roce 1933 tehdejší ministr spravedlnosti Homer Cummings: Navrhl vytvořit jakýsi superkriminál, kam by se posílali ti nejhorší z nejhorších. Panovaly by tam přitom tak tvrdé podmínky, že by se vězení stalo dostatečnou výhružkou i pro otrlé gangstery.

Nápad padl na úrodnou půdu a jako ideální místo byl zvolen právě Alcatraz. První federální věznice se zvýšenou ostrahou začala na ostrově fungovat v roce 1934 a brzy si vysloužila přezdívku Skála. Podle plánu získalo vězení záhy pověst nejděsivějšího kriminálu všech dob, kde existovala jediná šance na vysvobození – smrt.

Miniaturní cely

V bývalé pevnosti vzniklo 600 betonových cel s ocelovými mřížemi, jež nebylo možné přepilovat. Každá kobka měřila dva krát tři metry a byla určena pro jediného vězně. Odsouzený musel projít kontrolou dvou nezávislých dozorců, přičemž pevnost nepřetržitě hlídali ozbrojenci ve strážních věžích. Sebemenší přestupek se tvrdě trestal pobytem v neosvětlených podzemních kobkách, jimž nikdo neřekl jinak než „díra“. Vězni tam museli nazí a spoutaní prostát několik dnů, či dokonce týdnů, s téměř absolutním zákazem mluvit. Není divu, že se začali brzy uchylovat k sebevraždám, a to jakýmikoliv dostupnými prostředky. O jedné ze samotek se navíc tradovalo, že je sídlem zla – mnozí nešťastníci tam totiž údajně spatřili ducha vězně z 19. století.

O hrůzných podmínkách Alcatrazu by ostatně mohli vyprávět zločinci zvučných jmen jako George Kelly nebo Floyd Hamilton, komplic Bonnie a Clyda. K nedobrovolným „hostům“ neblaze proslulého místa patřil i Al Capone. A přestože se ze „Skály“ nakonec dostal, stálo ho to několik otřesných zážitků: jeden z vězňů jej bodl nůžkami do zad a pobyt na samotce ho doživotně poznamenal mentálně i fyzicky.

Mezi „hvězdy“ Alcatrazu patřil také notorický kriminálník a vrah Robert Stroud, řečený Ptáčník. Vězeňský lékař diagnostikoval vášnivého ornitologa jako psychopata, ovšem s IQ 134. Stroud strávil za zdmi ostrovní pevnosti zbytek života – celých sedmnáct let. Roku 1962 vznikl na motivy jeho životního příběhu snímek Ptáčník z Alcatrazu, který však odsouzenec nesměl nikdy zhlédnout.

Téměř třicet následujících let zůstala věznice věrna své pověsti, jež ostatně zcela nevybledla ani dnes. Vlna kritiky se na tamní kruté, až nelidské podmínky snesla teprve počátkem 60. let minulého století. V březnu roku 1963 pak Federální vězeňská kancelář Alcatraz uzavřela.

Dodnes na útěku?

Ještě v roce 1962 se však Frank Morris a John a Clarence Anglinovi – tři vězni odsouzení za bankovní loupež – rozhodli skalnaté břehy Alcatrazu navždy opustit. Z 36 zoufalců, kteří se kdy pokusili z ďábelského místa uprchnout, bylo 23 prakticky ihned chyceno, šest zastřeleno a dva utonuli v moři. Trojice proto strávila přípravou na útěk dlouhé měsíce. Pracovali ve vězeňské dílně, odkud si „vypůjčili“ všechny potřebné nástroje. Vrtačku například zhotovili ze součástí vysavače a dělnický stejnokroj jim zase posloužil jako plachty do loďky. Aby u dozorců nevyvolali podezření, vytvořili realistické makety svých obličejů, které na noc přikrývali dekami. Mohli se pak tajně prokopávat z cely ven – stavba narušená slanou vodou se nástrojům poddávala poměrně snadno.

TIP: Peklo jménem Alcatraz: Jak vypadal režim v nejznámější věznici?

Nakonec vyšplhali údržbářskou šachtou, přelezli střechu a po okapu se spustili na vytouženou zem. Následně si postavili malé loďky a zmizeli pravděpodobně na tři kilometry vzdálený Andělský ostrov. Rozhodně však ještě neměli vyhráno. Teplota tamního moře dosahuje i v červnu asi 10 °C, a zálivem navíc vedou desítky rušných dopravních tras.

Podle oficiálního stanoviska věznice se muži utopili. Faktem však zůstává, že jejich těla ani přes usilovné pátrání policie nikdy nenašla. Legendu o jediných uprchlících z Alcatrazu později přiživila i zpráva televizní stanice CNN z roku 1992, podle níž se jeden z dezertérů objevil v Kolumbii.

Když irský přírodovědec Robert Boyle zkoumal v 17. století dopady vodního tlaku na lidské tělo, došel k závěru, že zhruba 30 m pod hladinou by nám tekutina jednoduše roztrhala plíce. Jeho teze vešla ve známost jako Boyleův zákon a dlouhá staletí se považovala za platnou. V roce 1949 se však maďarský pilot Raimondo Bucher vsadil a ponořil se do hloubky 30 m. Nejenže tehdy vyhrál v přepočtu na dnešní ceny 17 tisíc korun, ale také položil základy tzv. freedivingu, tedy potápění na jedno nadechnutí. V následujících letech pak padal v dané disciplíně jeden rekord za druhým: V roce 1976 klesl například Francouz Jacques Mayol až do 100 m.

Extrémní koníček

Primát v délce zadržení dechu pod hladinou dnes drží Španěl Alex Segura – vydržel tak 24 minut a tři sekundy. Rekord v hloubce ponoru náleží Herbertu Nitschovi z Rakouska, který dosáhl 214 m. Spustil se sice také do těžko uvěřitelných 252 m, ale daný výkon neplatí, protože cestou zpět ztratil potápěč vědomí. Polák Mateusz Malina se zas pyšní prvenstvím, pokud jde o uplavanou vzdálenost: Na jeden nádech pod vodou urazil 244 m bez ploutví a 300 m s nimi.

Je pravda, že se freediverem může stát téměř každý člověk ve slušné kondici, pod správným vedením a s dostatkem tréninku: 20 m hloubky a dvě minuty bez dechu opravdu neznamenají problém. Rovněž je pravda, že freediving představuje v první řadě rekreační sport. Jak je však možné, že suchozemský tvor dosáhne pod vodou zmíněných extrémních výkonů? Z počátečních studií vyplývalo, že čistě na základě objemu plic a tvaru lidského těla by podobné rekordy neměly být dosažitelné. Nakonec se ovšem ukázalo, že jsme k pobytu pod hladinou uzpůsobeni mnohem lépe, než jsme si mysleli. 

Pod hladinou meditujte

Zjistilo se kupříkladu, že při potápění člověku drasticky klesá tep, podobně jako vodním živočichům. Fyziolog Per Scholander ze Scrippsova oceánografického institutu v USA hovořil o „potápěcím reflexu“. A právě uvedená adaptace tvoří jednu z odpovědí ohledně neuvěřitelných výkonů potápěčů. Naše tělo se pod vodou dostává do stavu podobného hibernaci a srdce zpomaluje až na 40 úderů za minutu, ale u výjimečných jedinců i na pouhých deset. Klesá tak rovněž spotřeba kyslíku. Krev z končetin se navíc přesouvá do srdce, mozku a dalších vitálních orgánů: Z daného principu těží hlavně plíce, které ji do sebe natahují a vytvářejí si z ní pomyslný ochranný val. V hlubinách proto nepraskají, jak si myslel Boyle, pouze se smršťují.

Důležitá je také mentální průprava, protože freediving sice může být extrémním sportem, ale rozhodně ne adrenalinovým. Vzrušení výkonům neprospívá, naopak se vyžaduje maximální klid a uvolnění, čímž se opět snižuje spotřeba kyslíku. Mnoho freediverů přistupuje k potápění jako k meditaci: Snaží se pokud možno na nic nemyslet, což pozitivně ovlivňuje čas, který jsou schopni pod vodou strávit. Potápěcí reflex mají přitom už děti. A kmeny, pro něž se stal podvodní lov každodenní rutinou, vykazují další tělesné modifikace – jako úspornější metabolismus či mírně odlišnou stavbu oka (viz Podvodní nomádové). 

Maska plná vody 

K lepším výkonům pomáhá také adekvátně zvolená výstroj a její nejdůležitější součást tvoří maska: Na rozdíl od klasických brýlí pro šnorchlování či přístrojové potápění má menší vnitřní objem, aby pojala méně vzduchu. S rostoucí hloubkou se totiž přitlačuje k obličeji, takže hrozí barotrauma oka – poškození způsobené rozdílným tlakem tělesných dutin a prostředí. Problému lze předejít například vydechováním nosem přímo do masky, potápěče to však stojí drahocenný vzduch.  

Při sportovním ponoru do extrémních hloubek se proto používají speciální brýle, které se naplní vodou. Díky vestavěným čočkám umožňují vidět podstatně lépe než prostýma očima, ale současně nedochází k potížím s tlakem. Sportovci je pak také doplňují klipem na nos. Další základní položku výstroje představují ploutve. Modely navržené přímo pro freediving bývají podstatně delší než ty klasické, mohou měřit až téměř metr. Jejich tvar přitom umožňuje co nejúčinnější pohyb. Specialitu potom tvoří tzv. monoploutve, tedy jedna ploutev pro obě chodidla. Zvládnutí zmíněné techniky vyžaduje značné úsilí, ale odměnou je nejvýhodnější možný pohyb při freedivingu. 

Jako druhá kůže

Sportovní potápěči standardně používají neoprenový oblek. S rostoucí hloubkou totiž poměrně rychle klesá teplota vody a déletrvající vystavení chladu je jednak nepříjemné a jednak zvyšuje spotřebu kyslíku. Freediveři proto běžně sahají po dvoudílném kompletu z neoprenu se zapínáním v rozkroku. Freedivingový neopren musí velice dobře sedět, a často se tedy uzpůsobuje na míru. Před ponorem se pak potápěč zpravidla maže nějakou látkou, jež zmenší tření mezi pokožkou a oblekem – osvědčil se například naředěný kondicionér. Neopren potom působí doslova jako druhá kůže. 

Sportovní speciály jsou navíc maximálně odlehčené a jejich povrch bývá co nejhladší, aby se snížil odpor ve vodě. Tloušťka neoprenu závisí na teplotě okolí. Většina freediverů si dál pomáhá olověnou zátěží, umístěnou obvykle na gumovém opasku: Díky ní lze dosáhnout vhodného vztlaku, což šetří síly a snižuje spotřebu vzduchu.  

Ve dvou ke dnu 

Freediving samozřejmě ukrývá jistá rizika, obzvlášť jeho extrémní sportovní varianty. Obecně však platí, že pokud dodržujete všechna opatření a nepotápíte se „na doraz“, jde o poměrně bezpečnou aktivitu. Největšího zabijáka tak představuje tzv. blackout neboli náhlá ztráta vědomí. Zjednodušeně řečeno nastává kvůli nedostatku kyslíku, jedná se však také o následek přílišného prodýchání před ponorem, změny tlaku při výstupu a podobně. Dochází k němu ovšem poměrně vzácně a rizikový je zejména proto, že o sobě většinou nedá vědět dopředu. 

Jedinou nadějí potápěče v bezvědomí samozřejmě zůstává, že jej někdo vytáhne nad hladinu. Podobně jako v případě klasického potápění je tudíž vhodné se dolů vydávat v páru. Další bezpečnostní prvek spočívá ve správném vyvážení – až do své limitní hloubky by měl mít freediver lehký vztlak. Pokud by tedy například ztratil vědomí, jeho tělo by začalo samo stoupat vzhůru. 

S ploutvemi či bez

Sportovní freediving zahrnuje několik základních disciplín, které se dělí na bazénové a hloubkové. Do první skupiny patří tzv. statická apnoe, jejíž podstatou je vydržet pod vodou na jeden nádech co nejdéle, a dynamická apnoe, kdy se měří uplavaná vzdálenost s ploutvemi nebo bez nich. Při hlubinném potápění se využívá lano, sloužící v některých disciplínách i jako vodič závaží, kterého se freediver drží.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Základní hloubkovou disciplínu tvoří „konstantní váha“, kdy sportovec plave – opět s ploutvemi či bez – podél lana do maximální hloubky a následně se vynoří bez odhození závaží. Dále se soutěží v tzv. free immersion neboli „volném ponoru“, při němž se místo plavání po laně ručkuje. V disciplíně „variabilní váha“ pak sportovec využívá závaží do 30 kg, v cílové hloubce se jej pustí a k hladině vystoupá vlastními silami. Poslední a nejextrémnější disciplínu představuje „no limits“, tedy „bez omezení“, kdy není limit hmotnosti závaží stanoven a vystupuje se pomocí tažného balonu. 

Sativex, známý též jako Nabiximols, je ústní sprej založený na extraktu z konopí. Používá se k mírnění nepříjemných symptomů roztroušené sklerózy. V roce 2011 bylo zjištěno, že účinné látky z konopí, tedy především tetrahydrokanabinol (THC) a kanabidiol (CBD), omezují růst nádorů mozku, v buněčných kulturách a u myší. 

Tým odborníků, který vede Susan Short z britské University of Leeds, v dohledné době zahájí další kolo prvních klinických testů tohoto druhu, které ověří využití spreje Sativex v léčbě nádorů mozku u lidských pacientů. V nadcházejícím kole se testů zúčastní 232 pacientů s mozkovým nádorem glioblastomem z 15 britských nemocnic. Dvě třetiny z nich dostanou Sativex v kombinaci s chemoterapeutickým přípravkem temozolomidem a zbývají třetina placebo.

TIP: Pomoc v nemoci: Marihuana podporuje duševní kondici pacientů s HIV

Shortová s kolegy letos zveřejnila výsledky 1. fáze těchto klinických testů, kterého se zúčastnilo 27 pacientů s glioblastomem. Jeho cílem bylo ověřit bezpečnost léčby Sativexem s temozolomidem u lidí. 1. fáze testů dopadla výtečně. I když úvodní část klinických testů nebyla zaměřena na hodnocení úspěšnosti léčby, i v tomto směru jsou výsledky slibné. Po uplynutí jednoho roku žilo 83 procent účastníků, kteří dostali tuto léčbu, zatímco pacientů s placebem žilo jen 44 procent.

Začátek vlády mladičkého krále Ludvíka Jagellonského (vládl 1516–1526) nepřinesl v zemích Koruny české žádnou podstatnou změnu. Po slabém panování jeho otce, stále nepřítomného krále Vladislava II., se o moc v království dělila zejména česká šlechta, kvůli neustálým sporům rozdělená hned do několika politických frakcí, které udržovaly mír prostřednictvím takzvaných landfrýdů.

Také v německých zemích to roku 1517 vřelo. V Curychu kázal Zwingli proti katolíkům a k zásadnímu vystoupení proti Římu se už chystal i mladý teolog z Wittenberku Martin Luther. Na mnoha místech docházelo k častým povstáním proti vrchnosti, což poddaným v českých zemích jistě nezůstalo utajeno.

Hynek Suchý Čert

Nepokojnou dobu tvořili nepokojní lidé, mezi něž patřil i urozený Hynek Boček z Kunštátu a na Polné (1482–1518), pocházející ze slavného rodu s erbem tří černých pruhů na stříbrném poli. Bohatý šlechtic, jehož neotřesitelnou pozici podporovala i skutečnost, že pocházel ze stejného rodu jako král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, patřil v duchu rodové tradice k neochvějným utrakvistům, jejichž práva hodlal bránit všemi dostupnými prostředky. 

Kromě majetků v Čechách a na Moravě mu k tomu měly dopomáhat i jeho úzké vazby na nejvýznamnější šlechtické rody té doby. Jeho strýcem a poručníkem byl vůbec nejbohatší muž království Vilém z Pernštejna, díky své manželce Anně se stal švagrem mocného velmože Adama I. z Hradce a blízké přátelské vztahy udržoval i se vzdáleným vnukem krále Jiřího, knížetem Bartolomějem Minsterberským. Ani kontakty na nejvyšší aristokracii v zemi však nezměnily jeho prudkou, urputnou a neúprosnou povahu, kvůli níž byl běžně zván nepříliš lichotivou přezdívkou, která se v jeho rodině dědila už několik generací – Suchý Čert.

Časy jen pro otrlé

Hašteřivá a malicherná šlechta Jagellonského věku čekala jen na příležitost, aby mohla opět vytáhnout do boje. Stačilo málo. Například spor o peníze. Hlavní roli v jedné málem rozpoutané domácí válce s nedozírnými důsledky sehrál právě roku 1517 Hynek Boček z Kunštátu. Kvůli nesplacenému dluhu za prodané panství Polná vyhlásil v srpnu na svém hradě v Kunštátě válku Burianovi Trčkovi z Lípy. Přestože Kunštátovy nároky uznal i zemský soud, Trčka z Lípy platit nehodlal, a proto se Hynek Boček spojil s dalšími šlechtici, se záměrem poplenit Trčkovské statky. 

Proti porušení zemského míru se okamžitě ohradil tehdejší zemský hejtman Jan z Pernštejna, který s dalšími moravskými šlechtici vytáhl do boje proti Kunštátovi. Do zbraně krátce na to zavelel i český nejvyšší purkrabí Lev z Rožmitálu. Nechybělo mnoho a kvůli sporu o peníze se v Čechách a na Moravě mohla rozhořet domácí válka. Vyřídit si účty, případně zabrat majetky svého souseda bylo více než lákavé. Na poslední chvíli zasáhl jeden z královských diplomatů, který přivedl obě strany k jednacímu stolu. Hynek Boček riskoval téměř vše, ale nakonec se zaplacení svého dluhu dočkal. 

Jenže ještě téhož roku, snad jako dozvuk málem rozpoutané války, byl Hynek Boček obviněn jedním příbuzným, že vlastně ani není pravým členem urozeného rodu pánů z Kunštátu. Posměšné narážky, zkoušející trpělivost prchlivého šlechtice, donutily Kunštáta objet všechny příbuzné, kteří měli jeho původ doložit. Tuto listinu si pak nechal potvrdit zemským hejtmanem a členy zemského soudu, čímž uchránil rodovou důstojnost od dalších urážek. Ale to nemělo být vše. Hynek Boček se v onom roce 1517 stal původcem i další události, která se v podobě pověstí dochovala dokonce až do současnosti. I pro drsné poměry v moravském markrabství pod vládou Jagellonců šlo o historku pro otrlé. 

Hádka na hostině

Celý příběh měl začít na zámku v Černé Hoře, kde se Hynek Boček z Kunštátu zastavil u svých přátel, bratrů Dobeše a Tasa z Boskovic, kteří se stejně jako Kunštát hlásili ke kalichu. Suchý Čert se po zemské stezce vracel z Brna, kde si do zemských desek nechal zapsat své nově získané panství Kvasice na Hané, což byl samozřejmě důvod k oslavě. K slavnostní tabuli zasedli také kunštátský farář Jan a rychtář Burian. Oba poddaní byli přátelsky pohoštěni, ale za chvíli bylo více než zřejmé, že urození pánové dávají mnohem větší přednost utrakvistovi Burianovi před katolickým knězem Janem. 

S narůstajícím počtem vypitých číší se začali pánové bavit na úkor římského vyznání, což vyvrcholilo přípitkem na památku Jana Husa. Zjevná provokace slavila úspěch a kněz Jan byl čím dál víc zamlklejší a zachmuřenější. Vystoupit proti pánům se neodvážil, ale ani to mu nepomohlo. Zanedlouho jej napadl Kunštát slovy, které v rámci literární licence sepsal Josef Pilnáček (1883–1952): „To je jeden z těch, kteří husu pekli, aniž by ji mohli stráviti.“ To už se farář neudržel a urážku opětoval: „Takové maso není pro křesťany, nýbrž jen pro psy.“ Uraženého pána z Kunštátu jeho přátelé taktak udrželi, aby se nechopil meče. Na tuto poznámku však neměl zapomenout.  

Maso z těla utrakvisty

Po nepovedené hostině ovšem značně ochladly také vztahy mezi farářem a rychtářem, kteří dosud žili v přátelství. Nepřátelství mezi katolíkem a utrakvistou, na Moravě té doby zřejmě nic neobvyklého, trvalo až do Burianovy smrti. Zášť však faráře Jana neopustila ani tentokrát a Buriana jako údajného kacíře odmítl pohřbít v posvěcené zemi. Do sporu mezi kunštátským farářem a pozůstalou vdovou ale nečekaně zasáhl hradní pán. Nařídil ženě, aby mrtvolu dopravila na hrad a současně pozval faráře a jeho kaplany na hostinu u příležitosti zdařilého lovu.  

Pointa příběhu je celkem jasná. Duchovní zasedli k bohatě prostřené tabuli a za upřímného přání dobré chuti se pustili do skvostné pečeně. Hynek Boček z Kunštátu je pobízel v jídle, doléval jim vína, ale sám se krmě ani nedotkl. Teprve až si katoličtí kněží utírali mastná ústa, povstal a pronesl hrozivou větu: „Cítíte a poznáváte pečeni, která vám dobře chutná?“ Pak otevřel dveře vedlejší místnosti, kde ležel zbytek Burianova těla. Protože mu ani to nestačilo, měl cynicky dodat: „Zde vizte, že maso z těla utrakvisty, hodí se nejen pro psy, ale též i pro lidi.“ 

Ponaučení z tohoto příběhu bylo podle pověsti pouze částečné. Buriana, nebo spíše to, co z něj zbylo, slavně pohřbili u kostela a farář se prý z hostiny tak roznemohl, že zanedlouho zemřel také. Na své výslovné přání byl pochován s Burianem ve společném hrobě. O tom, zda tak učinil z křesťanské lásky, či z obav před komplikacemi, které mohly nastat při posledním soudu, se pověst nezmiňuje.

Pověst a fakta

Pověst o snědeném kunštátském rychtáři se poprvé objevila v Pamětích renesančního rytíře Mikuláše Dačického z Heslova. Jeho verze, v níž zpracoval zápisky svého dědečka Mikuláše z Práchňan, byla o poznání stručnější než ta, kterou mnohem později zachytili vlastivědci konce 19. století. „Léta 1517 měsíce ledna umřel v Kunštátě rychtář, člověk urozeného pana Hynka Bočka z Kunštátu. A ten rychtář byl víry boží pod obojí spůsobou. Z té příčiny farář kunštátský s kněžími svými, jsa strany římské, nechtěl mu dáti pohřebu na krchově, pravě, že kacíř jmá pohřben býti pod šibenicí nebo u stínadel. I rozkázal pan Boček toho umrlého rychtáře rozsekati a nadělati z něho krmí vařených a pečených a zval toho faráře s kněžími k obědu a dal jim toho rozsekaného, vařeného a pečeného rychtáře k jídlu. Po obědě pak žádal jich, aby rychtáře dopustili na krchově pohřbíti, a když vždy odpírali, lál jim a řekl: ‚Jste sami kacíři zvyvedení! Nechtěli jste ho pohřbíti na krchově, i žrali jste jej a pohřbili v svých břiších. I vyhnal je ze zámku a ostatky toho rychtáře kázal na krchově pohřbíti, jsa osobně přítomen toho.“

Mikuláš z Práchňan byl současníkem příběhu kunštátského rychtáře. Je proto pravděpodobné, že historka, která kolovala po celém království, mohla mít reálný základ. Její podstata ovšem v první řadě obsahovala morální poselství. Mířila na konfesijní spory a měla do značné míry odhalit pokrytecké jednání katolické strany, porušující kompaktáta. Horší už je to se samotnými aktéry.

TIP: Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové

Farář Jan, ani rychtář Burian v pramenech doloženi nejsou a podobné to je i s oběma pány z Boskovic, kteří byli roku 1517 ještě příliš mladí. Navzdory lidové tradici a literární licenci sběratelů pověstí z přelomu 19. a 20. století, je tak možné brát vážně pouze jádro příběhu o částečně zkonzumované mrtvole. Pověst je to nicméně v českých zemích zcela mimořádná a její autentičnost může dokládat i skutečnost, že prozatím nemá žádný známý ekvivalent ani v cizích zemích. 

Snadné dobytí italských základen v prosinci 1940 jasně ukázalo jejich slabiny. Především šlo o to, že obranu tvořily hlavně pěší jednotky, které britské tanky izolovaly a zničily dříve, než mohly zorganizovat efektivní obranu. Samotné tábory sice chránilo dělostřelectvo a minová pole, ale chyběly protitankové kanony a mobilní jednotky k udržování kontaktů se sousedními základnami.

Před branami Sídí Barrání

Britové rozdělili své síly tím způsobem, že 7. obrněná divize odřízla Sídí Barrání od italských posil přicházejících ze západu a ostatní jednotky postupovaly přímo na město. Útočící vojáci nejprve přerušili Italům telefonní vedení i přívod vody a samotný útok zahájili ráno 10. prosince.

Generál O’Connor vyslal ke zteči proti Sídí Barrání z jižního směru 1. prapor elitního pluku Argyll and Sutherland Highlanders následovaný 2. praporem leicestershireského pluku. Britský úder doprovázela podpůrná palba děl a 11 tanků Matidla. Z východu potom město sevřely jednotky brigádního generála Selbyho. Ani zde nebyl italský odpor nikterak sofistikovaný a do setmění jej Britové překonali. Nad ránem 11. prosince už mohl O’Connor v klidu počítat zajatce. Do rukou jeho mužů padlo 20 000 italských vojáků a navíc se mohl pochlubit ukořistěním 180 děl různých ráží a 60 tanků. To vše za cenu pouhých 600 padlých či zraněných Britů. Pád Sídí Barrání uštědřil obrovskou ránu prestiži italské armády a společně s neúspěchy v Řecku se významně podílel na dalším poklesu morálky Grazianiho vojáků.

Pronásledování

Zatímco se hlavní část britských sil podílela na dobytí města, další jednotky odřízly ústupové cesty a zajaly tisíce mužů. Během tří dnů od zahájení operace Compass se Britům vzdalo přes 40 000 Italů a ostatní ve zmatku prchali na západ. V tom okamžiku se však britské velení dopustilo závažné chyby, která překazila dosažení ještě větších úspěchů. Ke 12. prosinci totiž Wavell odvolal 4. indickou divizi, která se měla přesunout na nové působiště do Súdánu a podílet se na nové ofenzivě proti sousedním italským koloniím.

Nahradily ji jednotky 6. australské divize. Jenže tato výměna určitou dobu trvala a umožnila mnoha italským vojákům vyklouznout z pasti, kterou pro ně dosavadní rychlý postup Britů představoval. Tankové jednotky společně s 16. brigádou však postupovaly dál a 15. prosince obsadily přístav Sollúm a Forte Capuzzo, což dovršilo vyčištění egyptského území od Italů.

S tím se však Wavell nespokojil a pokračoval v postupu do libyjského vnitrozemí. Jeho cílem byla pevnost Bardíja, kde se protivník silně opevnil. Britové museli počkat na australské posily a poté, 3. ledna 1941, zahájili úspěšný útok: během tří dnů se vzdalo dalších 38 000 Italů. Do rukou vítězů padlo také velké množství válečného materiálu za cenu necelých 500 mrtvých a zraněných. Během dalšího postupu zaútočily 21. ledna O’Connorovy jednotky na strategický přístav Tobrúk a o den později už byl jejich. Počet zajatých zde dosáhl počtu 30 000. 

Hon na „elektrického bíbra“

Mezi italskými důstojníky v severní Africe se velké popularitě těšil velitel XXXIII. sboru generál Annibale Bergonzoli. Upozornil na sebe už během španělské občanské války a vojáci mu kvůli jeho rezavým vousům, z nichž prý jako by sršely jiskry, přezdívali „vysokonapěťová veverka“ nebo „elektrický bíbr“. Během překotného italského ústupu se pro britské vojáky stalo věcí cti, kdo tohoto energického velitele dopadne. Britové po něm po každém vítězném střetu mezi zajatci pátrali, ale Bergonzoli, přestože byl jeho sbor prakticky celý zničen, stále unikal.

Generál na nepřátelském území

Štěstí jej opustilo až během dobytí Benghází 7. února 1941. Na generálův automobil totiž narazil nadporučík James Clark od 11. husarského pluku, a když okénkem prostrčil hlaveň svého automatu, italský velitel pochopil, že jeho ústup tady končí.

Během výslechu na O’Connorově velitelství zajatec rezignovaně poznamenal: „Když jste v prosinci obklíčili Bardíji, prošel jsem s několika důstojníky v noci vašimi liniemi. Ve dne jsme se schovávali v děrách. Trvalo nám pět dní, než jsme se dostali do Tobruku. Když padl Tobruk, stahoval jsem se dál na západ, až do Derny. A když Dernu obléhali Australané, odjel jsem pobřežní silnicí do Benghází. Ale teď jste mě dostali. Tentokrát jste byli příliš rychlí.“

Kromě Bergonzoliho zajali Britové v Benghází dalších šest italských generálů. Nekladli odpor a naopak působili dojmem, že mají všeho dost a zajetí v podstatě vítají.

Následky

Dobytí Benghází a porážka Italů u Beda Fommu v první polovině února 1941 představovaly poslední úspěchy operace Compass. Winston Churchill totiž 12. února nařídil postup v Libyi zastavit a některé jednotky přemístit jako posily do Řecka, kde se situace začínala horšit. I když se části italských jednotek podařilo proklouznout průsmykem Agheila a ustoupit směrem na libyjské hlavní město Tripolis, mohli být Wavell a O’Connor s dosavadním průběhem operací spokojeni. Celkový počet italských zajatců se vyšplhal k číslu 110 000 včetně 22 generálů a jednoho admirála. Britové dále ukořistili velké množství válečného materiálu, a to vše za cenu pouhých 500 vlastních mrtvých, 1 373 zraněných a 55 nezvěstných vojáků.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Ofenziva Compass se stala prvním pozemním vítězstvím Britů za druhé světové války a jako taková byla propagandou v Londýně náležitě oslavována. Italský debakl v poušti však velmi rozladil Adolfa Hitlera a nacistický diktátor se rozhodl vyslat Mussolinimu na pomoc do Libye německé jednotky. Jejich velením pověřil talentovaného generála Erwina Rommela, který na sebe upozornil během tažení ve Francii. Do Tripolisu dorazil 12. února a ihned začal plánovat ofenzivu s cílem vytlačit Brity z dobytých pozic. Skutečná válka měla v severní Africe teprve začít… 

Malé, mlhovinám podobné Herbigovy–Harovy objekty vznikají v okolí mladých hvězd. Formují se ve fázích, kdy stálice vytváří výrazné polární výtrysky v důsledku akrece látky z okolního protoplanetárního disku. Materiál je do prostoru vyvrhován rychlostí několika stovek kilometrů za sekundu. Jelikož jde převážně o plyn s podobným složením jako původní mateční mlhovina, jeví se zmíněné objekty v dalekohledu právě coby mlhoviny.

TIP: Kamera v důchodu zachytila zrod mladičké protohvězdy

Jejich záření má původ v rázových vlnách, jež vznikají při kolizi vyvržené látky s mezihvězdným plynem. Z toho vyplývá i značná proměnnost HH objektů: Výrazně mění vzhled již na časových škálách roků. Proces akrece u mladých hvězd velmi rychle variuje a tvorba výtrysků představuje záležitost maximálně několika tisíc let. Životnost, respektive pozorovatelnost Herbigových–Harových objektů se tak odhaduje na pouhá staletí.

Architekt, urbanista a příznivce zeleně v městských celcích Stanislav Semrád v článku Dnešní výstavba sportovních a lidových koupališť v časopise Architekt roku 1933 uvedl, že „spojení vodních lázní s lázněmi slunečními a vzdušními jeví se jako nejrychlejší a nejlacinější prostředek osvěžení (rekreace). Proto má pro široké vrstvy lidu nedocenitelný význam. Ale i tehdy, uvažujeme-li účely čistě sportovní, jsou vodní sporty, zvláště plování, nejdůležitější součástí sportovního programu. Poválečná doba svým kromobyčejným rozvojem sportu postavila architekty před úkoly zcela nové“. V areálech totiž často kromě ploch pro slunění a bazénu či přírodní vodní plochy chtěli mít jejich vlastníci i dětské brouzdaliště, hřiště pro volejbal, prostory pro šatny a restauraci. 

Symfonie dřeva a vody

Říční lázně ovšem žádnou „velkou“ architekturu nevyžadovaly. Zpravidla se budovaly vždy po zimě v těsné blízkosti vodního toku ze sbitých dřevěných trámů. Majitelé dali smontovat dřevěná plata na opalování a spustit bazény, v nichž se pak návštěvníci ochlazovali přímo vodou z řeky. V blízkosti pak vznikly dřevěné kabinky na převlékání a stánek či menší stavba, sloužící jako občerstvení. V Praze u Vltavy jich fungovala celá řada. 

Zánik mnoha z nich zapříčinila výstavba přehrad Vltavské kaskády (nejintenzivněji v padesátých a šedesátých letech 20. století), jejímž důsledkem došlo k ochlazení vody v řece a navíc se snížila i její kvalita. Druhý důvod spočíval ve vyvlastňování plováren během komunistického režimu – většina z nich totiž mívala soukromého majitele. Poslední u Vltavy dožívaly do šedesátých let, kdy je nahradila koupaliště a bazény s upravenou vodou.

Rozmarná léta v plavkách

Oproti říční vodě nabízely plovárny s betonovými bazény, napouštěnými spodní vodou z pramenů či z městského vodovodu, vždy „čisté koupání“, neboť již naši předkové se zabývali její filtrací a chlorováním. Areály v sezóně sloužily nejen pro sport a rekreaci, ale i jako místo pro setkávání a seznamování, korzování v plavkách a také pro různé kulturní účely. Večer se tu konaly koncerty, projekce filmů nebo taneční zábavy.

Vzpomíná se i na provazochodecká vystoupení, jako je známe z filmu Rozmarné léto. Plovárny měly své správce, kteří tu často i trvale bydleli a v zimě se starali o údržbu nebo proměnu vodní plochy na kluziště. Zdejší mistři plavčíci museli absolvovat kurz plaveckého výcviku a záchrany tonoucích a zájemce učili plavat. 

TIP: Plavková revoluce: Za střih odhalující nohy hrozilo návrhářce Kellermanové vězení

Lidé často trávili na plovárně celé dny. Otevíralo se většinou ráno v osm a zavíralo se kolem osmé večerní. Pravidelní návštěvníci si pronajali kabinu na převlékání nejen na celý rok dopředu, někteří ji měli i po desetiletí. Tyto dřevěné kabinky se po roce 1989 na některých prvorepublikových plovárnách obnovovaly, protože patří k typickým symbolům města a mají i svůj originální půvab. 

Něco k zakousnutí

Návštěvníci plováren se v letních vedrech pochopitelně zaměřovali především na nápoje – točené pivo a malinová limonáda v nabídce rozhodně nesměly chybět. Děti by tu nevydržely bez zmrzliny, dospělí zase bez buřta nebo párku s hořčicí. Pokud byla v areálu restaurace, vařily se i guláše a jiná teplá jídla. Ke stolu by však naši předci nikdy neusedli v plavkách; ostatně tenhle úbor ještě dlouho vypadal velmi cudně, a přesto se v něm nesmělo jinam než do přesně vyhrazených prostor. 

Pokud se občas šťouráte v nose, nejste žádnou výjimkou. První vědecká studie na toto téma z roku 1995 anonymně zkoumala obyvatele okresu Dane z amerického Wisconsinu. Vědci tehdy dospěli k závěru, že alespoň občas se v nose šťourá přes 90 procent sledovaných. Mnozí z nich také anonymně přiznali mukofagii, což je odborný výraz pro snězení vyšťouraného materiálu.

Očividně je to velice běžný zlozvyk. Odborníci ale varují a doporučují, aby lidé tuto praktiku pokud možno drželi na uzdě. Při šťourání může dojít k poranění vnitřních částí nosu, čehož využijí přítomné bakterie a rozpoutají infekci. Při troše smůly může být dost ošklivá, například pokud jde o stafylokoky.

Smrkance pro zdraví?

Někteří lidé věří, že pojídání smrkanců může být prospěšné pro imunitu. Někdy dokonce povzbudí děti, aby to dělali. Před pár lety se také objevila studie, podle které je tato činnost prospěšná pro zdraví zubů. Ani jedna z těchto věcí se ale nepotvrdila. Se vší pravděpodobností to jsou jen pověry.

TIP: Dali byste si? Vědci vyvíjejí energetické superjídlo ze švábího mléka

Hleny v nose fungují jako mucholapka. Zachycují mikroby a nečistoty, které se dostanou do nosu a brání jim ve vstupu do těla. Když člověk tyto hleny spolkne, docílí tím jedině toho, že se dotyční mikrobi dostanou tam, kam chtěli. Jen jiným otvorem. Sečteno a podrženo – mnohem lepší než šťourání v nose je použít kapesník a pořádně vysmrkat.

Supernovy jsou fascinující. Nesmírně energetická exploze rozpráší zhroucenou hvězdu do okolního vesmíru. Astronomové jejich pozorování a výzkum milují. Se supernovami je ale problém – explodují bez varování, takže dopředu nevíme, ve které oblasti vesmíru k takové explozi dojde. Pozorování explozí v plné síle a jejich „vychládání“ už máme za sebou spoustu, rané fáze supernov jsou pro nás ale stále do značné míry záhadou.

Exploze supernovy začíná zhroucením jádra masivní hvězdy, po němž následuje zpětný ráz. Při tom dojde ke spuštění rázu (anglicky shock breakout) a chladnutí rázu (shock cooling). Během pár dní pak následuje samotná spektakulární exploze supernovy. Patrick Armstrong z Australian National University a jeho tým měli to štěstí, že jako první detailně pozorovali fázi chladnutí rázu před výbuchem supernovy.

Štěstí s teleskopem Kepler

Podařilo se jim to u supernovy SN 2017jgh, která se odpálila po zhroucení masivní hvězdy v galaxii vzdálené asi miliardu světelných let. Záře této supernovy dorazila k Zemi před 4 lety. Astronomové měli veliké štěstí. Americký „lovec exoplanet“, vesmírný dalekohled Kepler měl právě v té době v zorném poli relativně blízkou hvězdu, která byla prakticky na stejném místě, kde se objevila supernova SN 2017jgh. 

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

Právě díky teleskopu Kepler a následně dalším zařízením se Armstrongovi a jeho kolegům podařilo sledovat celou fázi chladnutí rázu, která trvala asi tři dny. Rovněž se jim podařilo identifikovat hvězdu, která v tomto případě vybuchla. To je obvykle velice obtížné. Badatelé určili, že šlo o žlutého veleobra o rozměrech 50 až 290 Sluncí.

Autoři studie zaznamenali varovné signály značící zhroucení oceánského proudění, které unáší teplou vodu z tropů podél východního pobřeží severoamerického kontinentu. Golfský proud se cestou postupně ochlazuje, v oblasti Grónska klesá ke dnu a chladnou vodu unáší jižním směrem do Atlantského oceánu. Kdyby se proud zhroutil, podle těchto vědců by asi existoval i nadále, ale byl by slabší a pomalejší.

Z analýzy vyplynulo, že proudy z takzvané Atlantické jižní cirkulace (AMOC) za poslední století téměř kompletně ztratily svou stabilitu. Dřívější studie publikovaná v odborném magazínu Nature Geoscience ukázala, že proudy zpomalily vinou globálního oteplování na nejnižší rychlost za poslední tisíciletí. Podle nového výzkumu je toto zpomalení dovedlo na pokraj kolapsu.

Zhroucení by mělo katastrofické dopady po celém světě. Ohrozilo by dešťové srážky, na kterých závisí miliardy lidí v Africe, Indii a Latinské Americe. Zvedlo by hladinu oceánů omývajících pobřeží Severní Ameriky a v Evropě by ochladilo počasí a přispělo k četnějším a vydatnějším bouřím. Složitost systému oceánského proudění neumožňuje předpovídat, kdy by ke kolapsu mohlo dojít. Může nastat v řádu staletí, ale i během následujících dvou až pěti dekád.

Nejasné vyhlídky

Ke zpomalování mořských proudů přispívají uhlíkové emise, není ale jasné, jaké množství by způsobilo zhroucení. Proto je důležité jich vyprodukovat co nejméně, uvedl hlavní autor studie Niklas Boers z Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu.

Boers a jeho kolegové analyzovali osm nezávisle naměřených datových sad, které sledovaly teplotu a slanost oceánů v posledních 150 letech. Z jejich výzkumu vyplynulo, že globální oteplování proudění nejen zpomaluje, ale zásadně narušuje i jeho stabilitu.

Podle Davida Thornalleyho z londýnské univerzity UCL, který se na studii nepodílel, jsou její závěry sice znepokojivé, ale vědci zároveň netuší, zda ke kolapsu vůbec dojde a případně kdy. Kolaps by byl jedním z takzvaných bodů zvratu - rychlých, obrovských a nevratných klimatických změn - jejichž překročení může vést k velkým změnám celého systému.

Boers a jeho kolegové v květnu varovali, že významná část grónského ledového příkrovu je vážně ohrožena a může způsobit vzestup hladiny oceánů po celém světě. Další studie ukázala, že amazonský prales nyní vypouští více emisí než absorbuje. Požáry, které se v létě 2020 prohnaly Sibiří, zase způsobily uvolnění znepokojivého množství metanu do atmosféry.

Jiná analýza z roku 2019 tvrdí, že svět už možná překročil dostatečné množství bodů zvratů na to, aby byla ohrožena existence lidstva. Očekává se, že Mezivládní panel pro změnu klimatu v pondělní zprávě vyhlásí zhoršující se stav klimatické krize.