Dnes je skalní cesta v čínském pohoří Tchaj-chang vyhledávanou turistickou atrakcí a je považována za osmý div světa. Ještě před 50 lety ale šlo o otázku života a smrti. Jediné spojení s vnějším světem představoval pro obyvatele vesnice Kuo-liang „nebeský žebřík“ – 720 strmých schodů vysekaných do skály, pocházejících z časů vládní dynastie Song (960-1279). Dopravit člověka do nemocnice tak znamenalo absolvovat namáhavý výstup osmi lidí, a poté zhruba čtyřhodinnou cestu do nejbližší nemocnice.

Nepřístupnost vesnice představovala také ekonomický problém. Dopravovat zemědělské produkty do a ze „světa za horou“ bylo pro místní nesmírně složité a vyčerpávající. Pro přibližně 300 vesničanů to znamenalo takřka dokonalé odříznutí od světa a mnoho z nich uvažovalo o tom, že Kuo-liang opustí a vyrazí hledat snazší život mimo vesnici. 

TIP: Neobyčejný příběh Huang Dafa: Muže, který dokázal pohnout horami

V roce 1972 se proto místní obecní rada usnesla, že se pokusí prorazit cestu skrze horu ručně. Vybrali 13 nejsilnějších vesničanů, kteří vybaveni lany a primitivními sekáči a kladivy, začali kutat cestu. V prvních dnech zvládli vysekat do skály za tři dny sotva metr. Svou urputností ale dokázali přesvědčit další vesničany, že jejich snaha má smysl. Postupně se tak do projektu nové cesty zapojilo více vesničanů. 1250 metrů dlouhou cestu, vinoucí se po straně skalního útesu, prorazili vesničané za pět let a spoustu dalších let věnovali jejím úpravám a rozšiřování. Přestože jde o jednu z nejnebezpečnějších komunikací na světě, dnes díky ní vesnice Kuo-liang prosperuje a je i vděčným cílem mnoha turistů.

Lidé v řadě případů dovedou s pomocí různých vodítek určit, zda jim jiní lidé říkají pravdu. Rakouský výzkumný tým zjišťoval, zda podobnou dovedností disponují také psi ve vztahu k lidem. Badatelé za tímo účelem uskutečnili sérii jednoduchých experimentů se 260 psími dobrovolníky z rozmanitých plemen.

V experimentech měli psi za úkol reagovat na pokyn neznámého člověka a vybrat si, která ze dvou nádob obsahuje ukrytý pamlsek. Nejprve jim jeden člověk poradil správně a ukázal, kde je pamlsek. Pak pes sledoval, jak jiný neznámý člověk pohybuje s nádobami a zároveň ho pozoruje nebo nepozoruje další neznámý člověk. Pes v tomto experimentu vždy viděl, kde pamlsek ve skutečnosti je.

Polovina psů se neřídí špatnou radou

Když pak psi měli opět reagovat na lidskou radu, ukázalo se, že ignorují doporučení člověka, který nebyl přítomen u rozmísťování nádob s pamlskem. Psi očividně věděli, že takový člověk netuší, kde pamlsek je. Ještě zajímavější ale bylo, že zhruba polovina psů neposlechla člověka, který sice byl u přípravy nádob, ale psovi radil záměrně špatně. To podle vědců dokazuje, jak psi chápou, že jim člověk v takovém případě lže.

TIP: Chápavá němá tvář: Psi rozumějí emocím ostatních psů i svých pánů

Psi přitom v tomto typu experimentů dopadli výrazně lépe, než děti mladší pěti let, makaci a nebo šimpanzi, kteří se dříve zúčastnili navlas stejných experimentů a často důvěřovali neznámým lidem, i když vlastně věděli, že jim radí špatně.

Zástupci vyšší společenské třídy si ve Velké Británii devatenáctého století dávali velmi záležet na tom, aby se pikantní příběhy z jejich soukromého nedostaly na veřejnost. Historky a klepy o tom, že je nějaký šlechtic nebo vážený pan továrník pravidelným návštěvníkem vykřičených domů, se do slušné společnosti nehodily. Ale už tehdy byl bulvární tisk neúprosný a na jakýkoli náznak skandálu se slétal jako včela na med. Čtenáři byli dychtiví zpráv o slavných milencích a milenkách, tajných schůzkách a dostaveníčkách diskrétních hotelových pokojích. Někdy je prozradila podplacená pokojská, někdy sama zhrzená milenka…  

Divoká madam Lambová

Vážené dámě Caroline Lambové bylo právě šestadvacet, když potkala o dva roky mladšího lorda Byrona. Vzplanutí to bylo náhlé a intenzivní, stejně, jako celý vztah. To se od ženy, která byla už sedm let řádně provdaná za váženého vikomta z Melbourne, zrovna neočekávalo. Láska však trvala pouhý rok – Byron byl přelétavý a Caroline jej jednoduše přestala bavit. Navíc jej čekala už náruč další ženy… Byron pustil svou milenku k vodě, ta se však vzdát odmítla. Ne, že by mu ztropila scénu – provedla mu hned celou kaskádu trapasů! 

Žárlivostí zaslepená Lambová byla doslova jako ničivá lavina. Vůbec se netajiila s podrobnostmi jejich intimního soužití, a vyprávěla tisku velmi šťavnaté historky. Nebála se zveřejnit milostnou korespondenci. A když ztratila v důsledku melodramatické hladovky třetinu tělesné váhy? Tisk byl znovu u toho. Byron o ní mluvil jako o kostlivci, který jej pronásleduje. V mnohém měl pravdu, Lambová mu byla neustále na stopě. Dokonce brzy přestal chodit na večírky, protože na jednom si chtěla přede všemi pořezat obličej střepem z láhve vína. Bombardovala falešnými dopisy dokonce i jeho nakladatele! 

TIP: Casanova, Byron nebo Moulay Ukrutný: Kdo byl největší milovník v dějinách?

Na Byrona tímto však dojem neudělala, naopak svým chováním na sebe strhla nevoli celé britské šlechtické vrstvy. Uchýlila se do ústraní k alkoholu a dalším utišujícím prostředkům. Když umírala, jediný, kdo ji bez přestání podporoval, byl její manžel, kterého kvůli Byronovi opustila…  

„Naše práce oznamuje spolehlivou detekci disku, ve kterém by se mohly formovat měsíce,“ říká Myriam Benisty, vedoucí vědeckého týmu podepsaného pod výzkumem. „Pozorování získaná radioteleskopem ALMA mají tak mimořádné rozlišení, že jsme mohli spolehlivě identifikovat souvislost mezi diskem a planetou. Poprvé jsme byli také schopni určit jeho velikost,“ vysvětluje francouzská astronomka.

Popsaný cirkumplanetární disk obklopuje extrasolární planetu PDS 70c, jednu z dvojice obřích Jupiteru podobných plynných planet obíhajících kolem hvězdy vzdálené asi 400 světelných let od Slunce. Astronomové již v minulosti u této exoplanety nalezli známky disku, ve kterém by se mohl formovat měsíc planety, až dosud ale nebyli schopni ho spolehlivě odlišit od okolního prostředí a tato pozorování potvrdit. Týmu pod vedením Myriam Benisty se navíc podařilo zjistit, že disk má průměr srovnatelný se vzdáleností Slunce-Země a obsahuje dostatek hmoty pro tvorbu až tří satelitů o velikosti našeho Měsíce.

Jak se rodí planety a měsíce

Planety vznikají v prachových discích kolem mladých hvězd, ve kterých díky nabalování hmoty během svého růstu vytvářejí mezery. Při tomto procesu může planeta získat svůj vlastní cirkumplanetární disk, který k jejímu vývoji přispívá tak, že reguluje množství dopadající hmoty. Zároveň však může dojít k tomu, že se materiál uložený v disku začne prostřednictvím kolizí shlukovat do větších celků, a nakonec se kolem planety mohou vytvořit měsíce. Astronomové zatím ještě plně nerozumí detailům těchto procesů. „Stručně řečeno, stále není jasné kdy, kde a jak se planety a jejich měsíce formují,“ upřesňuje spoluautor studie Stefano Facchini.

„Dosud bylo objeveno přes 4 000 exoplanet, ale všechny byly nalezeny ve vyvinutých planetárních systémech. Planety PDS 70b a PDS 70c připomínají pár Jupiter-Saturn ve Sluneční soustavě a jsou jedinými známými objekty tohoto typu, které jsou stále ve fázi zrodu,“ upozorňuje spoluautorka studie Miriam Keppler z německého institutu Maxe Plancka.

TIP: U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Ještě detailnější pochopení podmínek panujících v tomto planetárním systému přinese dalekohled Extrémně velký teleskop (ELT), který je ve fázi výstavby na hoře Cerro Armazones v chilské poušti Atacama. „ELT bude pro tento výzkum klíčovým přístrojem. S mnohem větším rozlišením budeme schopni zmapovat tuto soustavu do detailu,“ doplňuje další spoluautor práce Richard Teague z harvardského centra pro astrofyziku. Konkrétně s použitím přístroje METIS (Mid-infrared ELT Imager and Spectrograph) budou mít vědci možnost sledovat pohyby plynu v okolí planety PDS 70c a získat trojrozměrnou představu o tomto systému.

U další varianty ohledně budoucnosti českých tankových sil je třeba zmínit, že s leasingem techniky má čs. armáda zkušenost díky provozování letounů JAS-39 Gripen. Aktivita Evropské obranné agentury tak přichází možná právě včas.

Cena nového Leopardu 2A7+ se pohybuje kolem 9 000 000 dolarů, naproti tomu roční pronájem v rámci programu OMBT-Leo 2 by přišel asi na 1 500 000 dolarů. Za deset let minimálního pronájmu tedy zaplatíme téměř o 50 % více, nicméně ze zkušenosti víme, že politicky se bude mnohem snáze prosazovat menší úvodní investice, i když na konci bude částka výrazně vyšší. Byť tedy získáme dlouhodobý přístup ke sdíleným technologiím, opravárenským a výcvikovým kapacitám, celkové náklady představují oproti přímému nákupu jednoznačně nevýhodu tohoto řešení.

Repasování starších typů

V případě páté varianty – obstarání použitých strojů, již nezbývá mnoho možností. Pořídit oblíbený Leopard 2A4 s následnou modernizací lze jen obtížně, protože vozidla z přebytků se většinou už rozebrala a ve skladech zůstávají kusy v nejhorším technickém stavu. Navíc část starších verzí odčerpá i program OMBT-Leo 2.

Teoreticky se tedy dá poohlédnout v USA po abramsech ve verzi M1A1, která by mohla projít repasem a částečnou modernizací, popřípadě poptat v Británii typ Challenger 2 z přebytků. Zmínit musíme rovněž M60 Sabra Mk.III, které nám možná bude nabízet IMI. V takovém případě však vzniká otázka, proč má ČR modernizované tanky ze 70. let nahrazovat modernizovanými tanky ze 60. let, a to navíc za cenu srovnatelnou s nákupem nových strojů.

Made in Italy, France and GB

Stroji, které by vyhovovaly z hlediska našeho politického spojenectví a zároveň by nekladly zvýšené nároky na logistiku přesunů, by byly italský C1 Ariete nebo francouzský Leclerc, oba s hmotností kolem 55 tun. V případě Ariete by šlo o volbu o to zajímavější, že tento tank nese systém řízení palby Turms, který v omezené verzi využívá i modernizovaný T-72M4 CZ.

O dost těžší (75 tun v posledních verzích) je pak britský stroj Challenger 2. Bohužel všechny tři typy se již přestaly vyrábět. A jakkoli francouzská firma Nexter, výrobce tanku Leclerc, dlouhodobě deklaruje připravenost v případě zájmu znovu zprovoznit výrobní linku (což potvrdila i účastí na vývoji typu EMBT, kombinujícího podvozek Leopardu 2 s věží Leclerc), nedá se předpokládat, že by se AČR vydala touto cestou.

Nákup, či vývoj zbrusu nových?

Pokud by přezbrojení proběhlo výměnou za nový typ, k prvním adeptům budou patřit Leopardy 2A6 nebo 2A7+. V jejich prospěch hovoří geografická blízkost výrobce a dodavatele náhradních dílů i rozšíření typu v okolních zemích. Zmínit lze také mnohem lehčí francouzský Leclerc, jehož výroba může být obnovena a který by naší armádě dal více času na řešení problémů s infrastrukturou. Nelze opomenout ani Merkavy Mk.IV vzhledem k jejich příznivé ceně, dlouhodobě skvělým výkonům na bojišti a dobrým vztahům s Izraelem.

Poslední variantu představuje zapojení do vývoje nového typu. V roce 2015 vytvořily dvě velké zbrojovky, francouzský Nexter a německý Krauss-Maffei Wegmann, společnou firmu pod názvem KNDS. Několik týdnů předtím vystoupil ve francouzském parlamentním výboru pro obranu předseda představenstva KMW Frank Haun a prohlásil, že pokud se na tom obě vlády domluví, dokáže společná firma do pěti let vyvinout nový tank. Z dosavadní spolupráce zatím vzešel již dříve zmíněný hybrid podvozku Leopard 2 s odlehčenou věží leclercu (EMBT), zatím se však neví, v jaké fázi se nachází vývoj zcela nového typu v rámci programu MCGS.

Benátky jsou sice starobylé město, mnoho zpráv z časů římské říše o nich ale nemáme. Většina archeologů je přesvědčena, že vznikly z vesnic na ostrovech, někdy v časech po zhroucení Západořímské říše na konci 4. století. Na jednotlivých ostrovech a v lagunách se sice podařilo nalézt několik historických artefaktů, přesvědčivých důkazů je ale málo. Část vědců se přiklání k tomu, že dávné Benátky mohly přestavovat trvale osídlené místo, existuje ale i nemalá část vědců, kteří jsou opačného názoru.

Vlevo rekonstrukce římské cesty, vpravo situace dnes

Nedávný objev vědců z Institute of Marine Science (ISMAR) dává argumenty zastáncům osídlení v oblasti Benátek. Geofyzička Fantina Madricardo vedla výzkumný tým, který v roce 2020 objevil s pomocí sonaru v kanálu Treporti na dně Benátské laguny pozůstatky římské cesty. U cesty vědci objevili pozůstatky staveb, které zřejmě bývaly dokem a osídlením. Celkem 12 objevených struktur se vine zhruba 1 100 metrů v severovýchodním směru. Některé z nich jsou až 2,7 metru vysoké a na délku měří přes 50 metrů. Podstatné je, že tyto nálezy jsou o několik set let starší než předpokládaný původ Benátek na začátku středověku.

TIP: Zázrak zrozený z bažin: Kde se vzaly slavné Benátky?

Podle Madricardové, vše nasvědčuje tomu, že oblast Benátek byla osídlena již v římských dobách. Pravděpodobně šlo o několik menších trvalých sídel, která byla propojena cestami s blízkými obchodními stanicemi. Zároveň jde o důkaz, že v době římské říše se podstatná část Benátské laguny nacházela na souši, která byla snadno dostupná z hlavní pevniny. Před dvěma tisíci let, byla hladina moře v těchto místech asi o 2,5 metru níže, než je tomu dnes. Východní strana objevené cesty tak zřejmě představovala pobřeží, západní část hranici uzavřené vodní cesty.

Na větších hradech tvořilo služebnictvo (latinsky families, jinak též čeleď) až několik desítek lidí. V menších usedlostech by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ti všichni museli být k ruce hradnímu pánovi a jeho rodině. Ve středověku byl za šlechtice považován svobodný a urozený držitel statku, který podléhal zemskému právu. Neměl tedy vztah k žádné další instituci kromě panovníka.

V průběhu 15. století se začal panský stav uzavírat a stávalo se tak téměř nemožným, aby se z člověka neurozeného stal šlechtic. Ve druhé polovině 15. století již byla pevně stanovena pravidla stavovské společnosti. Nejvyšší postavení si vyhradili páni (nazývaní také barones, nobiles či Herren), ostatní se označovali za zemany, vladyky či rytíře. K šlechticům patřili i panoši, kteří byli ve služebném poměru k jinému šlechtici, stejně jako manové vázaní lenním slibem ke svému pánovi. Z této široké skupiny se postupně formovala nižší šlechta.

Správci a organizátoři

Po hradním pánovi následoval v hierarchii jeho purkrabí, který měl na starosti správu objektu a podléhali mu všichni služebníci. Dohlížel také na bezpečnost na území, které jménem svého pána spravoval. Na panovnickém dvoře měl navíc hlavní velitelskou funkci v případě války, kdy velel zemské hotovosti a v nepřítomnosti panovníka jej zastupoval v soudní funkci.

Na nejbohatších dvorech hráli významnou roli také heroldi, kteří měli na starosti organizaci jednání a slavností, postupně se také začali zabývat tvorbou erbů a jejich popisem. Tato funkce nabývala na významu s postupujícím středověkem, kdy se dvůr začal více „formalizovat“ a kromě praktických úkolů začal vládce i šlechtici dbát i na etiketu a hlavně sebeprezentaci.

S nástupem renesance a rozvojem panských dominií, která tvořilo několik měst, městeček a vesnic, začaly vznikat další funkce. Jednou z nich byl například hejtman, který měl za úkol zastupovat vrchnost a stal se také nejvyšším správním úředníkem. Sídlil v centru panství a řídil jeho chod – přiděloval ostatním úkoly. Některé jeho povinnosti mohl, pokud bylo třeba, převzít purkrabí.

Strážci klidu

Na bezpečí hradu dohlíželi zbrojnoši. Obvykle se jednalo o několik v boji cvičených mužů, kteří měli na starosti nejen hlídky, ale také pořádek na hradě. Často tvořili součást pánovy družiny a část jej doprovázela na tažení, kde mu v boji asistovali a mimo bojiště se o něj starali. Zbraně a zbroj měli uloženy ve zbrojnici, která musela být umístěna na bezpečném, snadno dosažitelném, ale i dobře střeženém místě hradu. 

Větší hradní domácnosti měly i své dveřníky, z nichž byl asi nejznámějším Jan Žižka z Trocnova, který v této funkci působil na dvoře Václava IV. Dveřník u pánovy komnaty zajišťoval, aby pána nikdo nerušil v nevhodnou chvíli a naopak ohlašoval či uváděl očekávané návštěvy.

Z lesa až na panský stůl

Na dvorech bohaté šlechty bylo osazenstvo kuchyně vskutku bohaté – našli bychom zde kuchmistra, který dohlížel na její správný chod, rozděloval jednotlivé úkoly a sám pokrmy dochucoval. K ruce mu byli kuchtíci či kráječi a o čistotu nádobí se staraly ženy – myčky nádobí. Všichni tito pomocníci bývali ubytovaní přímo v kuchyni, kde spali na lavicích či na zemi na slámě, kterou si vždy nanosili a ráno opět uklidili. Kuchmistr jakožto vážený člověk míval vlastní pokoj či alespoň komůrku.

Na královských dvorech dohlíželi na organizaci lovu lovčí, kteří také cvičili psy. Lesy a všechna zvěř byly zprvu majetkem krále, jenž propůjčoval právo lovu šlechtě a církevním osobám. Postupem času si však mohli lovčí dovolit i bohatší šlechtici, kteří napodobovali dvůr svého vládce. Navíc získali část lesů do svého držení. Lovčí se také lovu věnovali profesionálně a dodávali předem určenou zvěřinu do hradní kuchyně.

Duchovní a vzdělanci

V bohatších domácnostech mohli mít i kaplana, který se staral o duchovní život hradního pána, jeho rodiny a hradní posádky. V ranějších dobách také vedl kancelář, ale jeho funkci postupně přebírali školení úředníci, kteří dohlíželi na hospodářský chod domu. Hradní kaplan sloužil mše v kapli, ale měl i funkci zpovědníka pánovy rodiny. Někdy také mohl vychovávat a vyučovat jeho děti.

Obzvláště bohatí šlechtici mohli na svých dvorech hostit či dokonce dlouhodobě zaměstnávat umělce či vzdělance. Ti nejbohatší si také mohli držet lékaře. Platilo to však spíš pro panovnický dvůr, jemuž se teprve na konci středověku začali přibližovat nejbohatší magnáti.

Péče o oře a děti

O koně se staral štolba či podkoní a obvykle mu byl k ruce i pomocný pacholek. Kůň byl nejdůležitějším dopravním prostředkem. Vyjíždělo se s ním jak na cesty, tak na lov či do boje a používal se k tahání vozů pro přepravu většího objemu nákladu. Bylo proto nezbytné, aby k hradu patřily i stáje, kde měli koně připravené své stání a štolba je mohl náležitě opečovávat. Měl na starosti jak běžnou údržbu (sedlání či odsedlání, hřebelcování, vysušování, uklízení), tak případné speciální požadavky, když se koni něco stalo či onemocněl. Čas od času musel brát koně na projížďky, když je pán či další obyvatelé hradu nestihli dostatečně protáhnout při běžných úkolech.

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Bylo obvyklé, že pokud manželky šlechticů nemohly či nechtěly kojit (případně dokonce při porodu zemřely), najímaly se kojné. Někdy to byly ženy, které o dítě přišly, ale stále měly mateřské mléko, ale také mohly být statnější postavy a odkojit jak dítě vlastní, tak i pánovo, které potom mělo při kojení přednost. Kojné potom také často dítě vychovávaly. Mohlo mít ale i zvláštní chůvu.

Planeta Jupiter má největší a také nejsilnější magnetické pole ze všech planet Sluneční soustavy – jeho zdroj je zhruba 20 000× silnější než zdroj magnetického pole Země a v závislosti na intenzitě slunečního větru může dosahovat až k oběžné dráze Saturnu. Je tak monumentální, že některé velké měsíce Jupiteru obíhají uvnitř jeho magnetického pole. Týká se to i měsíce Io, který je známý svou bouřlivou vulkanickou aktivitou. Io se totiž nachází v příboji rozbouřených gravitačních sil mezi Jupiterem a dalšími velkými měsíci. 

Vědci odhadují, že vulkány na Io každou sekundou vychrlí do vesmíru tunu plynů a prachu. Část tohoto materiálu se rozdělí na elektricky nabité ionty a elektrony, které pak padají na Jupiter. Procházejí přitom magnetickým polem Jupiteru, které urychluje elektrony směrem k pólům plynného obra. Během toho procesu dochází ke tvorbě zvláštních rádiových vln s vlnovou délkou desítek metrů, kterým se říká dekametrické (DAM, podle anglického Decametric radio emissions).

Zpěv Jupiterova měsíce

Meziplanetární sondě Juno, která operuje na oběžné dráze kolem Jupiteru, se podařilo tyto specifické rádiové vlny zaznamenat. Nyní je analyzují vědci z Goddardova kosmického střediska NASA a věří, že se jim z nich podaří vyčíst leccos zajímavého o magnetických polích Jupiteru.

TIP: Proč je Jupiterův měsíc Io plný sopek, které tryskají až 500 km nad povrch?

Badatelé se již mimo jiné dozvěděli, že elektrony, které jsou zodpovědné za dekametrické rádiové záření, vyzařují spoustu energie – mnohem více, než jsme si mysleli. Rozdíl odhadované a zjištěné intenzitě je podle vědců až 23násobný. Vědecká asistentka a přední členka vědeckého týmu analyzující záznam Yasmina Martos se přitom domnívá, že zmíněné elektrony nemusejí pocházet jen z vulkanické aktivity měsíce Io, ale také z dalších zdrojů, například z magnetosféry Jupiteru anebo ze slunečního větru.

Že čtyřlístky nosí štěstí, je známá věc. Méně známým faktem je že jde o výsledek velmi složité genetické mutace, jejíž rozřešení motá vědcům hlavy již několik desítek let.

Lidská DNA je uspořádána do tzv. pravotočivé dvoušroubovice, která je tvořena dvěma vlákny DNA, které se obtáčí kolem společné osy a interagují spolu. Vlákna jsou tzv. antiparalelní, což znamená, že směřují opačnými směry. DNA čtyřlístku je ale mnohem složitější.

Čtyřlístek z vesmíru

Jetele existuje více než 300 druhů a roste v podstatě na všech kontinentech. Se čtyřlístky je nicméně nejčastěji spojován jetel plazivý. Tato rostlina je allotetraploid a jde v podstatě o hybrid. „Ploid“ znamená chromozom, „tetra“ znamená čtyři, což značí, že jetel bílý má dvojnásobné množství chromozomů než lidé a konečně předpona „allo“ znamená, že každý pár chromozomů pochází z různých druhů jetele. Genetická struktura jetele tak vedle té lidské vypadá, jako by snad ani nepocházel ze Země.

Vysvětlení je ale prostší – jetel plazivý, podobně jako mnoho jiných rostlin, je náchylný k mezidruhovému mísení. Vzhledem k jeho značné rozšířenosti a velkému počtu odrůd tak vznikají ideální podmínky pro vylepšení vlastní DNA šroubovice.

Jak nalézt čtyřlístek? V létě

Přestože se biologům zatím DNA čtyřlístku rozmotat nepodařilo, dílčí úspěchy si již připsali. Podařilo se jim například identifikovat genom společný pro třílisté rostliny. Tento genom bývá podle vědců v letních měsících potlačen a větší šance na nalezení čtyř a více lístků proto existuje v teplejších měsících. Podle biologů je pravděpodobné, že „třílistá varianta“ je možnou adaptací rostliny na nedostatek tepla. 

TIP: Levá, nebo pravá? Co určuje, kterou ruku budete v životě preferovat?

Složitost genetického spletence jetele dokládá i zápis v populární Guinnessově knize rekordů. Jistá Shigeo Obara, totiž v roce 2009 našla na louce u městečka Hanamaki City rostlinu, s neuvěřitelnými 56 lístky na jednom výhonku. A uznejme: nalézt padesátišestilístek, už vyžaduje pořádnou porci štěstí.