Problémem bylo sestavit soudní tribunál, protože o účast v něm nikdo nestál. Odmítli to i oběti pražské defenestrace Slavata a Martinic a stejně tak i další místodržící, třeba Adam ze Šternberka. Všichni prosili císaře, aby na ně tento úřad nevkládal. Vedli je k tomu nejspíše příbuzenské svazky s obviněnými a obava z veřejného mínění. Nakonec byl předsedou soudu jmenován Karel z Lichtenštejna a jeho zástupcem Adam z Valdštejna. Od 17. května do 12. června 1621 vynesla pražská exekuční komise 51 rozsudků, vesměs tresty smrti.

Ortel a exekuce

Nad verdikty probděl Ferdinand II. celou noc a nakonec 16. června podepsal 43 rozsudky smrti, u 16 z nich ale poskytl odklad až do dalšího císařského rozhodnutí. 19. června se v soudní síni na Pražském hradě měli odsouzení dozvědět verdikt.

Obžalobu přečetl česky a německy královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda. Vždy když dočetl, doktor Melander jménem soudního tribunálu odpověděl, že rozsudek je sepsán a bude oznámen. Nikdo to sice nevěděl jistě, všichni však počítali s hrdelním ortelem. O to větší překvapení přišlo, když bylo u patnácti jmenovaných oznámeno, že jejich rozsudek se mění.

Šestnáctým omilostněným byl Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, který se o své milosti ale dozvěděl až na popravišti, těsně předtím, než dopadl meč mistra popravčího. Ostatních sedmadvacet odsouzených čekalo na milost marně, přestože mnozí z nich doufali až do poslední chvíle.

Krvavé divadlo

Poprava začala 21. června 1621 o páté hodině ranní. Jako první vstoupil na popraviště Jáchym Ondřej Šlik a s modlitební knihou poklekl na rozprostřené černé sukno. Pak ťal kat Jan Mydlář a hlava hraběte se odkutálela. Tělo zabalili do onoho sukna a odnesli z lešení. Byla položena nová tkanina a na lešení mohl vystoupit další z pánů. Všechno bylo dokonale zinscenováno, svoji schůzku s osudem zde měli tři osoby panského stavu, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů.

K představě popravy u nás patří špalek a sekera, na Staroměstském náměstí však ale nebylo ani jedno. Popravovalo se mečem a špalek se používal pouze k utětí rukou. Odsouzenec poklekl na kolena, vztyčil hlavu a tehdy k němu zezadu přistoupil kat a vodorovným úderem ve výši ramen přeťal hrdlo. Nutno říct, že Jan Mydlář byl skutečným profesionálem a nikdo z odsouzených netrpěl. Všichni byli sťati jediným úderem. Za tuto práci dostal velmi dobře zaplaceno, účtoval si celkem 584 kop míšeňských grošů, což byla částka, za niž se dal pořídit v Praze dům. 

TIP: Nejslavnější český kat: Co víme o Janu Mydlářovi?

Tři odsouzení byli namísto „čestné smrti mečem“ oběšeni, snad aby si Mydlář odpočinul. Dva oběsili na trámu trčícím z okna radnice a jeden skončil na šibenici uprostřed náměstí. Hrůzné divadlo, jaké nemělo v českých zemích obdoby, skončilo po deváté ráno. Dvanáct hlav se pak ocitlo na ochoze Staroměstské mostecké věže, odkud je sňaly teprve saské oddíly, které Prahu obsadily o deset let později. 

Když ženatý britský herec Richard Burton v Římě poprvé uviděl svou hereckou partnerku z filmu Kleopatra Elizabeth Taylorovou, jak se coby egyptská královna koupe, zasáhla ho její krása tak, že ve společných scénách zapomínal text. Když se spolu před kamerou líbali, režisér se dokonce bál říkat „stop“. Liz byla rozhodnutá známému svůdníkovi nepodlehnout, vždyť byla sama vdaná, jenže příroda byla silnější a dvojice se začala potkávat nejen před filmovou kamerou. 

Když jejich italská aférka praskla, bulvár měl žně. Vatikán je označil za urážku mravnosti. Liz se chtěla hned rozvést, Richard váhal. Teprve když se pokusila o sebevraždu, podlehl. 

Dvě svatby a dva rozvody

Vzali se v březnu 1964 a stali se hollywoodskou šlechtou. Deset let spolu točili a žili ve velkém stylu. Jachty, luxusní hotely, cestování, šperky, umělecká díla, silná auta… a paparazzi. To byl jejich svět. A alkohol. Richard ho snášel hůř, stejně jako Lizinu slávu. Někdy ji uhodil. Nakonec ji podvedl. Po několikaměsíčním pokusu o návrat vydala Liz tiskové prohlášení: „Měli bychom s Richardem nějaký čas žít odděleně. Asi se milujeme příliš…“ V červnu 1974 se rozvedli. 

Ani ne za rok vydali nové tiskové prohlášení – že se zase milují a brzy se konala druhá svatba. Ale po pár týdnech oba zase celé dny pili, hádali se a bili… O Vánocích Richard potkal modelku Suzy Huntovou a od Liz s ní doslova utekl. 

Když na počátku 80. let Richard Burton zemřel, Liz se bolestě vyznala z veliké lásky, kterou k němu stále cítila. V záplavě květin na jeho pohřbu ležela na rakvi jedna jediná rudá růže. Od Elizabeth Taylorové.

Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem již navštívila mokřady a možná bych ani neuměla vypočíst všechny jejich podoby. Rozmanitost tohoto ekosystému je totiž mimořádná. Zahrnuje slepá ramena meandrující říčky Ploučnice, kam jsme se dostali pouze na loďce, podmáčenou loučku zarostlou pcháčem zelinným s klikatícím se potůčkem uprostřed; lesní rybníky obklopené spadlými kmeny hustě obrostlými kobercem zeleného mechu; vodu rozlitou v lukách, nad níž naříkavě volaly čejky… Všechny tyto a mnohé další typy mokřadů spojuje voda jako pevné vlákno života. 

Kde je voda, tam je život

Během posledních několika měsíců jsme procházeli nejrůznější mokřadní biotopy, abychom v nich zdokumentovali život. Ten v blízkosti vody bují a překypuje rozmanitostí. Za všechen ten čas úmorných sestupů ve vysokých broďácích z lodi do vody a zpět, strnulého ležení mezi pcháči, na nichž jiskřila jinovatka, prodírání se mokrým rákosem a brodění se v zapáchajícím bahně, jsme byli odměněni úžasnými přírodními scenériemi a stálou přítomností živočichů.

Navždy se nám vtiskly do paměti splývající koberce bílých lakušníků, nad nimiž tančily své zásnubní tance modré a zlaté motýlice; popelaví jeřábi, jejichž troubení se zrána a navečer neslo daleko za obzor, shánčlivé ondatry, pasoucí se na rostlinách a vystýlající si travou své nory, hašteřivé slípky zelenonohé, zpěvy cvrčilek i noční koncerty žab, kvůli kterým se někdy těžko usínalo.

Stručně řečeno, kde je voda, tam je život. A proto je škoda, že Česká republika zjednodušeně řečeno vysychá. Od poloviny 19. století zmizelo z české krajiny více než 3 000 větších rybníků s plochou nad půl hektaru; včetně těch menších jich ubylo dohromady skoro 20 000. Celková délka vodních toků se z původních 76 000 kilometrů regulací zkrátila zhruba na třetinu (zdroj: Zpráva o Ekologické obnově ČR, 2012). Ani jinde ve světě není situace jiná a mokřadů ubývá. Odborné odhady tvrdí, že během dvacátého století jich z povrchu Země zmizela celá polovina. Přitom nejde jen o místa živoucí krásy. Mokřady mají i mimořádný význam.

Mokřady jako prvek stability

Mokřady mají v krajině nezastupitelnou úlohu, neboť se podílejí na koloběhu vody v přírodě. Při vydatných srážkách se stávají vodními rezervoáry a poté zase životodárnou tekutinu postupně uvolňují, čímž udržují v okolní krajině příjemné klima a v horkých letních dnech ji „chladí“. To velká pole, natož asfalt nebo beton neumí. Proto také dochází v poslední době k záplavám – kvůli vysušeným mokřadům a zregulovaným tokům se nemá voda v krajině kde zadržet (a naopak v období sucha v ní chybí). Podle odborníků je výkonnost v zadržování dešťové vody mnohem vyšší u mokřadů než u umělých vodních nádrží!

Mokřady navíc pohlcují nadbytečný oxid uhličitý z ovzduší. Tuto funkci zastávají nejlépe rašeliniště, kde se uhlík ukládá ve vrstvách rašeliny. V nížinách jsou zase rašeliništím podobná slatiniště, která však na rozdíl od kyselé rašeliny mají neutrální pH. Význam mokřadů je tedy i ve zmírňování klimatických změn.

Zásobárna druhů

Význam mokřadů je samozřejmě i v tom, že jsou domovem mnoha druhů rostlin a živočichů, z nichž mnohé nikde jinde nenajdete. Na rašeliništích například roste rosnatka okrouhlolistá nebo zde žije evropsky významný potápník dvojčárý, který v rámci ČR obývá především lesní rybník Vizír, jenž byl díky němu vyhlášen evropsky významnou lokalitou. Dalším příkladem může být motýl perleťovec mokřadní (Proclossiana eunomia), který patří k raritám české fauny a vyskytuje se již jen ostrůvkovitě na zamokřených horských loukách NPR Šumava a v šumavském podhůří.

Z Jestřebských slatin, které jsme také navštívili, stojí za zmínku endemická masožravka tučnice česká (Pinguicula bohemika) nebo endemický prstnatec český (Dactorhiza bohemica). Také se nám zde zcela náhodně podařilo vyfotografovat samce vážky plavé (Libellula fulva), aniž bychom tušili, že se jedná o unikátní nález. Doposud byl tento druh znám především z Moravy. Jedna populace žila na malé lokalitě ve Středních Čechách, odkud se zřejmě rozšířila i na Jestřebské slatiny. Na pracovišti Správy CHKO Kokořínsko Máchův kraj byla z fotografie vážky plavé velká radost a náš nález označili za „bombu“. Je tedy vidět, že fungující mokřady nám mají i z hlediska přírodovědného stále co nabídnout.

Záchrana domova rusalek a bludiček

V minulosti se však na mokřady nepohlíželo stejnýma očima jako dnes. Hlad po půdě vedl naše předky k tomu, aby mokřiny a podmáčená místa přeměňovali na ekonomicky užitečnou, tedy především ornou půdu. Mokřady navíc byly odjakživa vnímány jako prostředí nepřátelské, domov komárů a pohádkových bytostí, často byly považovány za zdroj nákaz. Proto byly přeměňovány na „lidem bližší“ krajinu.

Ještě před druhou světovou válkou bylo mnoho mokřadních luk extenzivně obhospodařováno, ale obtížnost takového obdělávání vedla zejména za socialismu k plošnému odvodňování. Docházelo tak k zavážení mokřadů, rozsáhlému napřimování toků a intenzifikaci rybničního hospodářství, jehož výnosy bohužel i nadále rostou (dříve se produkce ryb pohybovala kolem 50 kg/ha, dnes je to cca 500 kg/ha). Z rybníků se staly sterilní nádrže plné kaprů, zatímco ostatní živočichové zde nemají šanci na život.

K historickému průlomu došlo po roce 1990, kdy se Česká republika připojila k mezinárodním ochranářským akcím a konvencím (Natura 2000, Ramsarská úmluva, AEWA - Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti). V současnosti začalo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s různými subjekty věnujícími se ochraně přírody program na mapování mokřadních lokalit ČR a jejich návratu do české krajiny. Součástí programu je i příprava vzdělávacích materiálů pro školy i veřejnost, v plánu je odborná publikace o mokřadech, film a mnoho dalšího. Metodické a pracovní listy pro školy na téma mokřady připravují též jednotliví partneři projektu, např. Česká společnost ornitologická. 

Hrozby nejen pro mokřady

K ochraně mokřadů a přírody vůbec nepřispějete tím, že budete do přírody vypouštět exotické živočichy, kteří přerostli nejen domácí teritorium ale i samotným chovatelům přes hlavu. Tuhle neřest prostě musím zmínit a to i bez naléhání plynoucího z rozhovoru se strážci přírody. Jedním z nejkřiklavějších příkladů je želva nádherná (Trachemys scripta elegans), která již poměrně běžně okupuje české rybníky na návsích a bohužel se vyskytuje i leckde ve volné přírodě. Tato americká kráska totiž nemá problém s přezimováním v našich klimatických podmínkách a úspěšně se množí. Vytlačuje tak naši jedinou, kriticky ohroženou želvu bahenní, která pohlavně dospívá až kolem desátého roku života, zatímco pruhovaná Američanka se může množit již mezi třetím a pátým rokem. Také apetit želv nádherných je ohromný, takže bezhlavě decimují drobné vodní živočichy (ti tvoří 60 % potravy) včetně obojživelníků, jejichž řady v Česku už beztak drasticky řídnou v důsledku mnoha jiných vlivů.

Na poli ochrany přírody v ČR bylo dosaženo spousty vynikajících výsledků. Co se týká mokřadů, bylo revitalizováno několik toků (např. říčka Hučina ve Vltavském luhu), byly obnoveny Kozmické ptačí louky u Opavy či revitalizována krušnohorská rašeliniště na Cínoveckém hřbetu a nelze nezmínit obnovu řízeně zaplavovaných luk v Ptačím parku Josefovské louky u Jaroměře, atd. 

TIP: Dunajská delta: Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Zároveň se však u nás stává, že z dotačních peněz na obnovu mokřadů jsou někdy pořízeny intenzivní chovy kaprů. Temným mrakem vznášejícím se nad ochranou našich mokřadů je též nevyřešená otázka případného budování kanálu Dunaj – Odra – Labe, který by procházel třemi mezinárodně významnými mokřady zařazenými do seznamu mokřadních lokalit dle Ramsarské úmluvy (Dolní tok Dyje, Poodří a Litovelské Pomoraví). Netřeba zdůrazňovat, že výsledek této megalomanské stavby na tyto mokřady by byl naprosto fatální.

V poslední době jsme svědky sporů a dohadů mezi astronomy ohledně existence galaxií bez temné hmoty. Některá pozorování tomu nasvědčují, jiná zase existenci takových galaxií vyvracejí. Pokud by takové galaxie opravdu existovaly, máme problém, protože galaxie bez temné hmoty se poněkud vzpěčují našim teoriím o vzniku a vývoji galaxií ve vesmíru.

A jak se zdá, ten problém opravdu máme. Zili Shen z americké Yale University a její spolupracovníci detailně proměřili vzdálenost galaxie NGC1052-DF2, pomocí snímků Hubbleova vesmírného dalekohledu. Změření co nejpřesnější vzdálenosti galaxie je přitom klíčové pro úvahy o její temné hmotě. NGC1052-DF2 je takzvaná ultra difuzní galaxie (UDG, podle anglického Ultra Diffuse Galaxy), což znamená, že září jen velmi slabě. Velikost této galaxie je podobná Mléčné dráze, ale její hmotnost odpovíká asi jednomu procentu hmoty naší Galaxie.

Galaxie bez temné hmoty

Pokud by se potvrdily odhady, podle nichž je NGC1052-DF2 blíže k Zemi, znamenalo by to, že je menší a méně září, a že by měla obsahovat temnou hmotu. Shenová s kolegy ale zjistili, že pro NGC1052-DF2 platí odhady větší vzdálenosti od Země. Z nich vyplývá, že dotyčná galaxie má buď velmi málo temné hmoty anebo nemá prakticky žádnou. Stejné je to s podobnou galaxií NGC1052-DF4.

TIP: Konec senzace: Galaxie Dragonfly 44 není tvořena z 99,99 % temnou hmotou

Jak se zdá, opravdu mohou existovat galaxie s velmi malým množstvím temné hmoty. Podle vědců to ale není žádná katastrofa. Spíše je to motivace pro další výzkum. Astronomové si teď budou lámat hlavy, jak takové galaxie vlastně vznikají. A to, že v nich schází temná hmota, by paradoxně mohlo přispět k většímu pochopení této stále záhadné substance.

V raně středověké Evropě nemusela smrt a pohřeb znamenat konec lidského příběhu. Archeologické výzkumy ukazují, že překvapivě velký počet hrobů byl v období od 5. do 8. století krátce po pohřbu znovuotevřen. Dříve si badatelé mysleli, že důvodem bylo řádění vykradačů hrobů, podle nové hypotézy by ale mohlo jít o doklady morbidních rituálů.

Rituály s blízkými mrtvými

Znovuotevřené hroby se nalézají od Anglie až po Rumunsko, území dnešního Česka nevyjímaje. Konkrétní praktiky se mohly kraj od kraje lišit, podle místních tradic. Badatelé se domnívají, že obvykle šlo o vyzvednutí různých částí těl mrtvých, například lebky, předtím, než se tělo zcela rozloží anebo o různé manipulace s tělem. V jednom případě v Bavorsku byla do hrobu přidána mrtvola psa. 

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Motivace těchto praktik, které nám v 21. století připadají velmi zvláštní, zůstávají nejasné. Vědci se přesto domnívají, že to obvykle byly sociálně „pozitivní“ rituály, které pomáhaly pozůstalým vyrovnat se s úmrtím členů rodiny, přátel, nebo třeba významných členů místní komunity.

Mapa raně středověkých pohřebišť, na kterých bylo zaznamenáno znovuotevření hrobů.

Na jihu obrovského afrického jezera Malawi se na 94 km² rozkládá stejnojmenný národní park, zčásti tvořený právě jeho vodami. Celý rezervoár pak pokrývá plochu 30 800 km² na území států Malawi, Tanzanie a Mosambik a s hloubkou 706 metrů mu patří čtvrtá příčka v celosvětovém žebříčku.

Poklady evoluce

V čistých a hlubokých vodách žijí stovky druhů ryb, včetně 700 druhů cichlid, z nichž naprostá většina patří mezi endemity – jinde na Zemi se nevyskytují. Z evolučního a vědeckého hlediska mají přitom stejnou hodnotu jako pěnkavy na Galapágách či havajští včelí ptáci. Izolovanost jezera od ostatních vodních ploch u nich totiž vyústila ve fascinující druhové rozvinutí i adaptaci na různá stanoviště.

Jezero leží ve Velké příkopové propadlině a návštěvníkům učaruje jedinečnou krásou i okolní krajinou. Její rozmanitost zahrnuje skalnaté břehy, písečné pláže a zátoky, zalesněné svahy, bažiny, laguny i granitové kopce. K parku náleží také velká část poloostrova Nankumba, čnícího do jezerních vod: Od některých břehů se prudce zvedají neobydlené vrcholky, zatímco v rovinatějších částech se nachází několik rybářských vesnic.

Britská kolonie

Jako první Evropan stanul u jezera skotský cestovatel David Livingstone a pojmenoval jej Nyasa, což ve svahilštině znamená právě „jezero“. Vodní plocha i její okolí se tak pod názvem Nyasaland neboli Ňasko staly součástí britského impéria a teprve v roce 1964 se země osamostatnila jako Malawi.

TIP: Moře v srdci kontinentu: Kyrgyzské slané jezero Issyk-kul

Dnes celé výjimečné území spravuje malawské ministerstvo národních parků a divoké zvěře. Ochránci bojují s pytláctvím, s nelegálním sběrem palivového dřeva, ale také s důsledky populačního růstu. Přímo v parku se nachází pět vesnic, jejichž obyvatelé závisejí na rybaření, jelikož místní půda je neúrodná. Tamní správa proto spolupracuje s lokálními komunitami na ochraně přírody, mimo jiné před zavlečením cizích rybích druhů či před znečištěním z lodí. 

První rozhodující spojenecké vítězství na některé z pozemních front druhé světové války a také jediná významná bitva na zemi, kterou britské impérium vybojovalo bez přímé americké pomoci. Proti silám Osy vedeným polním maršálem Erwinem Rommelem se postavila britská 8. armáda složená z Indů, Australanů, Novozélanďanů, Svobodných Francouzů či Řeků.

Peklo na černém kontinentu

Ty vedl tehdy ještě víceméně neznámý generál Bernard Montgomery, který disponoval materiální i početní převahou. I když Britům pečlivě připravená německá obrana způsobovala těžké ztráty, australským a novozélandským divizím se nakonec podařilo na několika místech nepřátelskou linii prolomit, takže Rommelova porážka se stala nevyhnutelnou. Pro britské impérium šlo o obrovské pozvednutí morálky.

Krvácející Wehrmacht

Často nicméně zaznívají i názory, že větší dopad na konečnou porážku Afrikakorpsu měla operace Torch neboli spojenecké vylodění v severovýchodní Africe. Ta proběhla během závěrečné fáze střetnutí u El Alameinu a síly Osy se po ní dostaly do kleští, což vedlo k jejich nevyhnutelné kapitulaci v květnu 1943. Angloamerických silám se pak otevřela cesta k invazi na Sicílii a do Itálie.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Tamní krvavé boje sice Spojencům nepřinesly zásadní strategickou výhodu (snad kromě leteckých základen pro bombardování třetí říše), Wehrmachtu nicméně tato fronta odčerpávala značné množství sil. My si ale myslíme, že všechny tyto události začaly právě u El Alameinu – pokud by byl Montgomery poražen, mohla se situace vyvíjet jinak.

Dvojhvězdy patří k vděčným cílům amatérských pozorovatelů, dokonce i těch, kteří se své zálibě věnují v centrech měst, kde „překáží“ světelný smog. Hvězdárny si pečlivě vedou seznamy vhodných dvojhvězd a vícečetných systémů, jež lze návštěvníkům prostřednictvím dalekohledů ukázat téměř za každých podmínek. Na jména několika známějších těles by si asi vzpomněl každý, kdo se alespoň trochu zajímá o astronomii: tak třeba Alcor–Mizar, Albireo, Castor, … 

Osm z deseti

Mohlo by se zdát, že dvojhvězdy, či dokonce vícehvězdy představují naprostou vzácnost, přesto je opak pravdou. Bohužel nedisponujeme přesnými údaji, neboť se astronomové potýkají s observační nedostatečností – jinými slovy nedokážou pozorovat úplně všechny stálice ve studovaném objemu vesmíru. Narážejí tak například na tzv. výběrový efekt, kdy lze jasné hvězdy sledovat na velké vzdálenosti, zatímco ty slabé – byť by se nacházely „za humny“ – zůstávají často mimo dosah i těch nejvýkonnějších dalekohledů. Několik nezávislých studií nicméně poukázalo na zjevný fakt, že dvojhvězdy ve vesmíru převažují. Podle některých ze zmíněných prací tvoří dokonce osm z deseti hvězd součást vícenásobného systému. 

Stálice nevyhledávají společnost náhodou. Očekává se, že jsou složky dvoj- a vícehvězd vývojově spjaty, neboť vznikly zároveň, ve stejném místě vesmíru. Vraťme se však ve zkratce k samotnému zrodu hvězd. Vznikají gravitačním kolapsem chladného plynného oblaku: Obří mračno prachu a plynu (o velikosti stovek světelných let) se buď samovolně, nebo vnějším zásahem začne drobit na menší oblasti, u nichž převládne vlastní gravitace. Jednotlivé lokality již mají hmotnost srovnatelnou se Sluncem a v podstatě se volným pádem zahušťují a zahřívají. Relativně záhy, během desítek milionů let, se v centru oblasti zrodí horký objekt – hvězda, obklopená případně zbytkovým materiálem, z nějž se mohou formovat planety. 

Jelikož se zmíněný obří oblak nejprve rozdrobí a teprve z těchto menších částí kolabují hvězdy, vznikne evidentně v jedné oblasti vesmíru – tzv. hvězdné porodnici – současně hned několik stálic. Kupy mladých hvězd pak můžeme pozorovat i na noční obloze v mnoha exemplářích, přičemž mluvíme o otevřených hvězdokupách. Nicméně vzájemné rychlosti jednotlivých stálic jsou vysoké, takže otevřená hvězdokupa nedrží příliš pohromadě vlastní gravitací a postupně se zcela rozplyne do okolí. 

Sourozenci, nebo manželé?

Podle naivní představy by se mohlo zdát, že dvojhvězda vznikne, když se potkají dvě hvězdy a vzájemně se zaklesnou ve svých gravitačních pažích. Šlo by pak v podstatě o vesmírné manžele, nebo přinejmenším o registrované partnery. Ve volném prostoru galaxií jsou však vzhledem k průměrným vzdálenostem stálic podobná setkání téměř vyloučena. V hustých jádrech mladých hvězdokup by k nim sice docházet mohlo, přesto i zde narážíme na problém: Mají-li dvě stálice dostatek kinetické energie, aby se k době dostaly, budou jí mít dost i na to, aby od sebe odletěly. Zachovává se celková energie a také celkový moment hybnosti, takže bez procesu, při němž by se uvedené dvě fyzikální veličiny ze systému eliminovaly, není náhodné gravitační zachycení možné. 

Úlohu takového „odstraňovače“ by mohlo plnit další těleso – třetí hvězda nebo planeta v soustavě. Vzájemné interakce by pak absorbovaly množství energie pohybu obou hlavních složek i jejich moment hybnosti, až by byl nakonec třetí objekt vysokou rychlostí katapultován ven ze systému na bludnou dráhu. Podobně by se mohla pohybová energie ztrácet třením o mezihvězdný materiál, jehož bývá v mladých otevřených hvězdokupách dostatek. Některé dvojhvězdy by tedy sice mohly patřit mezi „manžele“, přesto by tímto způsobem – vzhledem k jejich poměrnému zastoupení vůči osamoceným stálicím – jistě nevznikly všechny. 

Rozpadající se molekulové mračno však dává dostatek příležitostí ke vzájemným výměnám energie a hybnosti, a snadno proto najdeme dva oblaky, jež jsou k sobě navzájem gravitačně vázány víc než k jiným. Jakmile se z nich zformují stálice, vytvoří ukázkovou dvojhvězdu. A jelikož dnes známe i několik dvojčlenných systémů v protohvězdném stadiu, zdá se uvedený scénář pravděpodobnější. Astronomové se tudíž domnívají, že stálice ve dvojhvězdě patří většinou mezi sourozence. 

Na první pohled

Odborníci rozdělují dvojhvězdy do mnoha skupin, převážně podle metod, jakými lze odlišit jejich složky. V první řadě se přirozeně jedná o soustavy, které můžeme jako dvojhvězdné sledovat i bez přístrojů nebo pomocí dalekohledu. V takovém případě mluvíme o vizuálních dvojhvězdách a právě ty figurují na seznamu amatérských pozorovatelů. 

Historicky se jasnější složka označuje jako „primár“ a slabší pojmem „sekundár“, přestože vzhledem ke strastiplným cestám hvězdného vývoje může být slabší element hmotnější nebo větší a naopak. Složky vizuálních dvojhvězd se od sebe v prostoru obvykle nacházejí velmi daleko, obíhají se s dlouhými periodami, a u mnohých z nich se tak dosud nepodařilo zaregistrovat změnu vzájemné pozice.

Striktně vzato lze za dvojhvězdu považovat pouze takový pár, který je k sobě gravitačně vázán. Na obloze však najdeme i dvojice stálic, jež spolu nemají nic společného, plují vesmírem v různých vzdálenostech a jako dvojhvězda se pouze tváří – na pozemském nebi se promítají blízko sebe. Označujeme je jako zdánlivé, optické či falešné a pro astrofyziky představují naprosto nezajímavé objekty. 

Nepřímé důkazy

Většinu dvojhvězd ovšem nerozlišíme ani velkými dalekohledy. Astronomové pak mají k dispozici jen nepřímé informace o podvojnosti. Využívají například faktu, že obíhají-li se dvě stálice navzájem, pak se při pohledu ze Země zdá, že se k nám vždy jedna z nich přibližuje, zatímco druhá se vzdaluje, a po chvíli zase naopak. Pořídíme-li spektrum takové dvojice, uvidíme spektrální čáry prvků, jež se posouvají Dopplerovým jevem. Někdy lze snadno rozlišit spektra obou složek, jindy pouze jedné z nich (a pozice spektrálních čar se pak cyklicky mění s periodou oběhu). V takovém případě mluvíme o spektroskopických dvojhvězdách. 

Je-li oběžná dráha dvojhvězdy kolmá na zornou polopřímku, pak se stálice vůči pozorovateli nepohybují, ale na obloze můžeme přímo sledovat jejich vzájemný oběh. Citlivá pozorování z oboru astrometrie umožňují měřit pozice hvězd s nebývalou přesností a jejich vlastní periodický pohyb odhalit – mluvíme o astrometrických dvojhvězdách. Leží-li však naopak zorná polopřímka v oběžné rovině systému, pak se z pohledu pozorovatele obě složky při oběhu periodicky zakrývají. Označujeme je spojením „zákrytové dvojhvězdy“ a pro astronomy představují nejvzácnější studijní materiál, neboť s dostatkem pozorování je lze na dálku změřit i zvážit v absolutních jednotkách. 

Vzácný kontakt

Z hlediska konfigurace dále rozlišujeme dvojhvězdy oddělené, dotykové a polodotykové. Gravitační pole dvojhvězdné soustavy má totiž podobu dvou kapek přilepených k sobě, přičemž odborníci označují uvedené přiblížení jako Rocheův model. Pokud hvězda časem zcela vyplní svůj Rocheův lalok, může látka z jedné složky přetékat skrz bod na styku obou kapek na druhou složku. Vyplní-li své laloky obě stálice, jedná se o dotykový nebo také kontaktní systém, je však ve vesmíru vzácný. 

Kosmické míry a váhy

Určité typy dvojhvězd umožňují na dálku obě složky změřit i zvážit v absolutních jednotkách a s vysokou přesností. S výjimkou studia vlastních oscilací stálice v oboru asteroseismologie přitom nelze podobná měření provádět, a tak se zmíněné parametry získávají jen na základě kvalifikovaného odhadu. 

Vzájemný pohyb složek dvojčlenného systému lze popsat podobně jako oběh planet kolem Slunce Keplerovými zákony, které dávají do jednoznačného vztahu hmotnosti obou složek s rychlostmi jejich oběhu, oběžnou periodou a tvarem trajektorie. V případě zákrytových spektroskopických dvojhvězd můžeme určit limitu na oběžnou rychlost z tzv. křivek radiálních rychlostí získaných ze spektroskopie, jež popisují vývoj dopplerovské složky rychlosti oběhu hvězdy v čase. Zmíněné křivky mají nejčastěji tvar modulovaných trigonometrických funkcí. Oběžnou dobu lze určit také z křivky radiálních rychlostí i ze světelné křivky, která zachycuje vývoj celkového přicházejícího zářivého toku v čase: V optimálním případě obsahuje dva poklesy jasnosti, jež souvisejí se zákryty primáru sekundárem a sekundáru primárem. 

Délka jednotlivých zákrytů na světelné křivce má přirozenou spojitost s geometrickými rozměry stálic. Získáme-li navíc ze spektroskopie či modelování spekter spolehlivý odhad efektivní teploty obou složek, můžeme vypočíst i jejich absolutní zářivé výkony a celkový zářivý výkon soustavy a porovnat je se zdánlivou jasností dvojhvězdy měřenou ze Země. Nepřímo tak s vysokou přesností změříme i vzdálenost celého systému. 

TIP: Když jedna hvězda nestačí: Mohlo by být Slunce dvojhvězdou?

V tomto případě lze tedy určit základní parametry obou hvězd. S ohledem na přesnost současných přístrojů činí chyba při stanovení vlastností stálic v zákrytové spektroskopické dvojhvězdě pouze několik procent. A to se zdá být až nečekané, uvážíme-li, že ze Země takový systém vidíme pouze jako proměnlivý jasný bod. Na obou zmíněných křivkách se projevují i další efekty, například přítomnost hvězdných skvrn ve fotosférách složek, přenos hmoty mezi oběma tělesy či výskyt okolohvězdného materiálu. Také uvedené aspekty můžeme s vysokou úspěšností studovat. Dvojhvězdy tak představují důležitou laboratoř pro zkoumání struktury a vývoje stálic a hrají v astrofyzice nezastupitelnou úlohu. Jejich výzkumu se věnují i čeští astronomové. 

Nejmenovaný Albánec se před devíti lety vloupal do bytu v německém Schwelmu. Při plundrování obydlí však narazil také na neodolatelnou klobásu a jednoduše podlehl jejím svodům. Ani ve snu by ho zřejmě nenapadlo, že právě na základě osudového kousnutí jej policie o řadu let později usvědčí.

TIP: Vytrvalá ruka spravedlnosti: Američanku úřady stíhaly za 21 let nevrácenou videokazetu

Příslušníkům přitom pomohla náhoda: Z klobásy sice získali vzorek DNA, ale nevěděli, komu patří. Stejná genetická sekvence se pak letos objevila na místě činu násilného přepadení ve Francii, jehož pachatele se podařilo dopadnout. Německý zločin je však bohužel již promlčený, a tak se do délky pobytu výtečníka za mřížemi nepromítne.

Ještě na začátku 19. století se americký prezident Thomas Jefferson k pozorování dopadajících meteoritů vyjádřil následovně: „Raději uvěřím, že dva profesoři z Yale lžou, než že kameny mohou padat z nebes.“ Brzy však zavládla mnohem příznivější situace pro uznání meteoritů coby vesmírných těles střetávajících se s povrchem Země. V roce 1813 francouzský astronom, fyzik a matematik Pierre-Simon Laplace napsal, že by obří kosmický objekt při nárazu do naší planety vyvolal kataklyzma, jež by vyhubilo celé druhy. Jak prozíravá myšlenka, předcházející svou dobu více než o století a půl! Tehdy totiž ještě nikdo nemohl tušit, že dopad asteroidu Chicxulub na konci křídy před 66 miliony let nejspíš nasměroval vývoj života k modernímu světu a člověk by se bez něj možná na modré planetě nikdy neobjevil.

Katastrofy nejsou třeba

Poskočíme-li nyní poněkud v čase, můžeme konstatovat, že byly meteority postupně vzaty na milost, a jejich hledání se dokonce stalo výnosným obchodem. Jen mezi léty 1740 a 1990 se jich podařilo objevit asi 4 660, o celkové hmotnosti bezmála půl milionu tun, což znamená průměrně 106 kg na jeden. Zemi zaslíbenou představuje v daném směru Antarktida, kde se do roku 2000 našlo přes 30 tisíc kusů meteoritů. 

Přesto i v průběhu 19. století dál převládalo mínění, že dopad meteoritu patří mezi nevýznamné události, jež ve skutečnosti nemohou dlouhodobé dění na Zemi ovlivnit. Geologové podobné myšlenky obvykle odmítali: Žádné katastrofy v podobě dopadů gigantických těles z vesmírného prostoru jednoduše nebyly třeba a nikdo v této době jejich stopy ani nehledal. 

Sopka, nebo meteorit?

Důkazy se však přece jen nabízely a už je nešlo přehlížet. Na konci 19. století začali vědci poprvé zkoumat kruhovou jámu o průměru 1,2 km, zvanou tehdy Canyon Diablo Crater neboli „kráter v kaňonu Diablo“, ležící v Arizoně. Prstencový val z vyvržené zeminy měří na výšku kolem 40 m a hloubka jámy přesahuje 170 m. Jelikož se v okolí San Francisca hojně vyskytují sopečné horniny, badatelé od počátku předpokládali, že má i zmíněný útvar vulkanický původ. Grove Karl Gilbert, jeden ze zakladatelů americké geologické služby U. S. Geological Survey, jej v roce 1891 mylně označil za výsledek podpovrchové sopečné exploze. Právě on pak paradoxně jako jeden z prvních prokázal impaktní původ kráterů na Měsíci. 

V roce 1903 se ke Canyon Diablo Crater dostal důlní inženýr, geolog a obchodník Daniel Moreau Barringer Jr. a brzy jej označil za impaktní strukturu, pozůstatek po dopadu železného meteoritu. Který ze zmíněných pánů měl pravdu, napoví dnešní název kráteru: Vědci jej na počest „objevitele“ pojmenovali Barringerův. 

Impakt potvrzen

Barringer, sám zkušený autor knihy o důlním právu v USA, si byl impaktním původem formace jistý již kolem roku 1906, jeho názor však nikdo nebral příliš v potaz. Obchodník se navíc pokoušel najít zbytky meteoritu pod dnem kráteru – což se mu ovšem nikdy nemohlo podařit, protože těleso se při impaktní explozi z drtivé části vypařilo a zbytek byl rozprášen do okolí. Barringer strávil pátráním po domnělém „pokladu“ v podobě zásob meteoritického železa celých 27 let, během nichž uskutečnil 28 nákladných vrtů a nechal na dně útvaru vyrazit dvě šachty do hloubky 55 m. 

Definitivní potvrzení impaktního původu arizonské struktury přišlo až o půl století později, kdy k ní obrátil pozornost geolog a planetolog Eugene Merle Shoemaker. Agilní vědec obhájil doktorskou práci o mechanice meteoritického impaktu a po roce 1960 se začal věnovat astrogeologii a studiu kráterů na Měsíci i na Zemi. V Arizoně objevil jasné známky impaktu v podobě stišovitu a coesitu i šokem přeměněných křemenů – minerálů, jimž se prudkým nárazem a žárem po dopadu pozměnila lomivost, respektive krystalová struktura. Porovnal také vzhled a stavbu kráteru s výsledky podzemních explozí jaderných náloží v Nevadské poušti (například umělý kráter Sedan o průměru 390 m) a rovněž našel jisté shodné znaky, třeba převrácené vrstevní sledy hornin v okrajových valech. Od dob jeho výzkumu v 60. letech už o impaktním původu Barringerova kráteru ani mnoha dalších podobných struktur prakticky nikdo nepochybuje. 

Krátery, samé krátery

Vulkanismus tedy mohl být jako původce kráteru vyloučen. Arizonská formace – a některé další, tehdy již známé – měla prokazatelně impaktní „kořeny“. Od 50. a 60. let se tak díky Shoemakerovi a jeho kolegům stala nauka o dopadech planetek a kometárních jader skutečnou vědou a impakty velkých až obřích kosmických těles, tedy nikoliv pouze malých meteoritů, představovaly definitivně prokázanou a nikým nezpochybňovanou skutečnost. 

Zajímavá historie Barringerova kráteru se však psala i v následujících dekádách. Již od roku 1960 v něm američtí astronauti trénovali na budoucí lunární mise a o osm let později byla oblast prohlášena za chráněný přírodní výtvor. Pravidelně od roku 1982 se také úspěšným výzkumníkům zabývajícím se impakty uděluje Barringerova medaile. V blízkosti formace se dnes nachází naučné středisko i muzeum a pořádají se tam prohlídky pro návštěvníky z celého světa. 

K uznání velkých impaktů mezitím významně přispěl rovněž kosmický věk a studium povrchu Měsíce i kamenných planet a jejich souputníků pomocí sond. Výzkum prokázal, že vznik kráterů na objektech s pevným povrchem tvoří ve Sluneční soustavě spíš pravidlo než výjimku, a na Zemi tomu v minulosti nemohlo být jinak. Dnes známe i pod zemským povrchem pohřbené krátery starší než tři miliardy let, jejichž odhadované původní rozměry přesahují 400 km.

Zdrcující dopad

A jak se vlastně odehrála katastrofa, kterou arizonský kráter dosud připomíná? Díky podrobnému zkoumání víme, že zhruba před 49 tisíci lety zasáhl oblast asi 50metrový železoniklový meteorit, načež zanechal v terénu zhruba 1,2 km širokou a 200 m hlubokou „stopu“, viditelnou i z oběžné dráhy. 

Lokální následky impaktu byly zdrcující: Těleso se srazilo se Zemí rychlostí kolem 13–18 km/s, a pohybovalo se tedy mnohem rychleji než kulka. Oproti drobnému náboji vystřelenému z pistole však jeho objem činil zhruba 62 300 m³ a vzhledem k průměrné hustotě kovového materiálu kolem 8 000 kg/m³ vychází jeho hmotnost přibližně na 500 000 tun, což odpovídá pěti letadlovým lodím třídy Nimitz. Výsledná energie impaktu pak měla hodnotu okolo 1,2 × 1017 J, tzn. ekvivalent 1 930 hirošimských atomových bomb nebo 29 megatun TNT. 

Horké supertornádo

Kromě vypaření většiny impaktoru tak rovněž zahynulo vše živé na povrchu do vzdálenosti mnoha kilometrů, přičemž těžká zranění utrpěla zvířata ještě asi 20 km od místa dopadu. Rázová vlna utvořila „horké supertornádo“, jež se hnalo nejméně 5 km všemi směry fantastickou počáteční rychlostí. Následovaly jej miliony tun vyvrženin, které se dostaly se vysoko do atmosféry. Zanikla vegetace na ploše asi 1 500 km², stromy skončily vyvrácené v okruhu zhruba 20 km. Obnova zpustošené lokality, například návrat souvislé vegetace, pak trvala celé století. 

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Pokud by se něco podobného stalo dnes a navíc v hustě obydlené oblasti, šlo by nepochybně o největší přírodní katastrofu, jakou lidstvo zažilo. Počet obětí by mohl dosáhnout milionů. V době impaktu však severoamerický kontinent zřejmě ještě nebyl osídlen, a potenciální oběti tak představovali hlavně mamuti a velcí lenochodi. Dopady o podobné síle se ovšem odehrávají v průměru jednou za tisíciletí, což není zanedbatelná frekvence. Oblohu se tak skutečně vyplatí sledovat…