Výchozí bod desetidenního treku okolo Manáslu představuje vesnička Soti Khola, kam vás z nepálského hlavního města Káthmándú doveze každodenní autobusový spoj. Cesta trvá celý den, přestože první část po nepálské „dálnici“ ubíhá relativně rychle. Jenže kopce okolo města Górkhá a poslední úseky před cílem jsou naopak neuvěřitelně „terénní“ a člověk je skutečně rád, když konečně vystoupí a může vyrazit po svých. 

Během prvních dvou dnů vám chůzi ulehčí základy silnice, která má propojit se světem výše položené vesnice. Až bude hotová, trek okolo Manáslu nejspíš potká podobný osud jako ten kolem známější Annapúrny: Většina trasy bude průjezdná džípem a skutečně pěší zůstanou jen nejvyšší partie.  

V záplavě zeleně

Vesnice Soti Khola leží pouhých 700 metrů nad mořem, takže ji obklopují spousty zeleně. S hukotem řeky Búrhí Gandakí tam navíc směle drží krok cikády. Ráno se nad rýžovými políčky převalují obláčky mlhy a přes cestu stékají pramínky z vysokých vodopádů, jež padají do hlavního údolí. V okolí řeky strávíte během treku víc než týden, tudíž můžete pozorovat, jak se její povodí zvolna mění: Bujnou zeleň vlhkých tropických lesů s kapradinami a orchidejemi postupně vystřídají světlejší jehličnaté porosty, tvořené téměř výhradně borovicemi.

Na hranici dvou tisíc metrů nad mořem vejdete do mlžného horského lesa, v němž se mísí duby, javory i břízy a později k nim přibývají borovice ztepilé, jalovce nebo tisy červené. Svými rozměry vás pak rozhodně ohromí smrky indické – obvod kmene největších exemplářů totiž přesahuje pět metrů. 

Jako houby po dešti

Úvodní část trasy se nese ve znamení chůze údolím a po dlouhých visutých mostech přes Búrhí Gandakí či její přítoky: Ačkoliv na první pohled vypadají spojnice břehů nebezpečně, všechny jsou stabilní a nově vybudované. Pohodlí trekařů v daném ohledu paradoxně napomohlo ničivé zemětřesení z roku 2015, jehož epicentrum leželo právě v této oblasti. Mohutné otřesy srovnaly se zemí trekovou trasu i mnoho vesnic ležících na ní. Na obnovu stezky a okolí však došlo relativně rychle a nová ubytování vyrůstala jako houby po dešti. Dnes si tak lze v každé vesnici vybrat z několika možností noclehu, vždy však půjde o holý pokoj s dvojicí lůžek a společnou jídelnou, kde je trochu tepleji než venku. Hlavní účel ovšem ubytovny splňují a na trek díky nim nemusíte nosit stan ani zásoby jídla.

V okolí vesnice Namrung už si začnete skutečně připadat jako v Himálaji. Krajina se mnohem víc otevře a rýžová políčka vystřídá obilí. Každou chvíli navíc budete procházet okolo zídek „mani“ z modlitebních kamenů, kolem pestrobarevných praporků a buddhistických „božích muk“ známých jako čorteny. Na přelomu října a listopadu se pak místní lesy barví do žluta.

Manáslu na dohled 

Před vesnicí Lho, které dominuje buddhistický klášter vypínající se na kopci kousek za ní, poprvé spatříte samotné Manáslu, tyčící se do 8 163 metrů nad mořem. Z této strany připomíná siluetou rybí ocas nebo hlavu čerta, jehož rohy tvoří dva hlavní vrcholy. Takřka po celý rok se kolem nich prohánějí mraky a jejich cáry vysvětlují, jak osmitisícovka získala své jméno – v místním jazyce totiž „manáslu“ znamená „hora duchů“.

Pokud byste si chtěli trek okořenit, můžete se vydat na některou z jeho jednodenních odboček: Zavedou vás k jezeru Kal Tal, k osamělému klášteru Pungyen Gompa nebo do základního tábora Manáslu. Mnozí přitom tyto krátké výlety dokonce doporučují, protože se během nich lépe aklimatizujete na nové podmínky. Trasa samotného treku sice stoupá relativně pozvolně, ale následný přechod horského sedla Larkya La bude s dodatkem času na přivyknutí snazší.  

Ticho před bouří

Ze Samdo, poslední opravdové vesnice před sedlem, se také nabízí jednodenní cesta po tradiční obchodní stezce do pohraničí s Tibetem. Překročíte při ní Búrhí Gandakí, která se zde změnila z bouřlivého živlu v klidnou říčku, jež se dá překonat po kamenech. A vystoupáte-li do sedla Rui La, naskytne se vám výhled na nekonečné tibetské pláně – poněkud narušený stožárem s rudou vlajkou a dvojicí čínských pohraničníků.

Lépe aklimatizovaní pak můžete spočinout v osadě Larkya Phedi, známé také jako Dharamsala neboli „dočasné útočiště“. Jedná se o shluk plechových budek a stanů, z nějž turisté brzy ráno vyrážejí na přechod sedla Larkya La. Můžete odtud pozorovat i stádo divokých koz nahurů modrých, nezřídka spatříte supy bělohlavé a s trochou štěstí se kolem vás mihne sněžný leopard.

Prudký sestup 

Váš den D by měl začít brzy nad ránem rychlou snídaní a poté už samotným výstupem. Většinu cesty zvládnete ještě za tmy a po východu slunce již budete v horní části, poseté kamenitými valy vzniklými ledovcovou činností – tzv. morénami. I díky nim budete vědět, že jste sedlo Larkya La v nadmořské výšce 5 160 metrů úspěšně zdolali. Zajímavých výhledů vám nicméně moc nenabídne, takže se rovnou můžete vydat na prudký sestup mnohem malebnější krajinou, jejíž západní obzor se bude ježit vrcholky Annapúrny, Lamjungu, Kanguru či Nemjungu.

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Dál už následuje v podstatě jen několikadenní sestup do údolí Dudh Khola, kde se trek napojuje na okruh okolo masivu Annapúrny. Místem již vede sjízdná cesta, takže naprostá většina turistů pokračuje do cílového města Besisahar několikahodinovou šílenou jízdou v džípu. Ve srovnání s dalšími namáhavými kilometry jde ovšem o jednoduchou volbu. Deset dní strávených v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů si totiž na fyzičce vybere pořádnou daň.  

V letech 1934–1963, kdy tamní věznice fungovala, zaznamenali dozorci čtrnáct pokusů o útěk. Zapletlo se do nich 36 mužů a 31 z nich bylo chyceno přímo při činu. Někteří však strážce přemohli, zmocnili se jejich zbraní, při čemž hned několik dozorců utrpělo smrtelná zranění. Následně se uprchlíci ponořili do vod Sanfranciského zálivu v zoufalé snaze dostat se na protější břeh. Téměř nikdo z nich ovšem nedoplaval dál než pár metrů od břehu, a pokud přece jen, silné proudy je později stejně přemohly – s jedinou výjimkou z června 1962, kterou dodnes halí tajemství...

Na motivy skutečnosti

Nejslavnější pokus uprchnout z pekla Alcatrazu se odehrál jen rok před ukončením jeho provozu. O plánovaném zavření nápravného zařízení ovšem nikdo z vězňů samozřejmě nevěděl. Útěku předcházely tak důkladné plány, že ve filmovém či literárním příběhu bychom hrdinům fandili už jen za snahu a vynalézavost. Ostatně snímek podle dané události skutečně vznikl – v Útěku z Alcatrazu z roku 1979 se proslavil Clint Eastwood a později se alcatrazská věznice objevila na plátně ještě několikrát.

Hlavní roli v celém dramatu sehrála trojice trestanců: 34letý Frank Lee Morris a přibližně stejně staří bratři John a Clarence Anglinovi. Prvního jmenovaného poprvé zatkli už v jedenácti letech a od té doby se zapletl do desítek zločinů. Nebyl „vybíravý“ – kradl, přepadával banky a neodradil ho ani fakt, že opakovaně končil ve vězení. Z většiny žalářů však dokázal uprchnout dlouho před odpykáním trestu.

Čtvero odvážných

Morris proto rozhodně nehodlal strávit čtrnáct let v obávaném ostrovním pekle. K překonání tamních zdí měl navíc ty nejlepší předpoklady: S IQ 133 zřejmě převyšoval nejen všechny vězně, ale i dozorce. Jeho kumpáni John a Clarence na tom z hlediska zločinecké kariéry nebyli o moc lépe. Také začínali už v dětství a roku 1961, kdy se všichni tři ocitli v alcatrazských celách, měli za sebou rovněž několik útěků. 

Ke skupině původně patřil ještě o tři roky mladší Allen West, odsouzený kvůli útěku z atlantské věznice, kde si odpykával trest za krádež auta. V osudnou chvíli se však nedostal únikovou cestou z cely a musel zůstat v posteli. Nakonec právě on pomohl FBI sestavit přesnou rekonstrukci události: Výměnou za příslib beztrestnosti s vyšetřovateli spolupracoval, takže dnes víme, jak se vše odehrálo. 

Pečlivé přípravy

Plán začali čtyři muži spřádat jen krátce poté, co za nimi zaklaply mříže. V průběhu roku 1961 si všimli, že zeď u větrací šachty v zadní části jejich cel narušilo působení mořského vzduchu, a v hlavě se jim okamžitě vylíhl nápad, jak toho využít. Díru bylo třeba mechanicky rozšířit, jenže vhodné nástroje samozřejmě k dispozici neměli. Museli si tedy poradit s tím, co se jim podařilo získat: Používali náhodou nalezený kovový list pily, lžíce ukradené z jídelny s obroušenými hranami nebo vrtačku vyrobenou z motoru vysavače. Veškerý inventář skladovali v tajném prostoru pod stropem cely – průběžně tam přibylo třeba padesát pláštěnek odcizených ze skladu, z nichž si vyrobili provizorní člun. K jeho nafouknutí pak posloužil měch z akordeonu jednoho spoluvězně. 

Práce postupovaly až mučivě pomalu, především proto, že dozorci nesměli pojmout ani stín podezření. Čtveřice odhodlaných kumpánů tak před jejich bedlivými zraky pokaždé díru pečlivě zakryla a situaci venku obhlíželi pomocí improvizovaného periskopu. Nakonec uběhlo dlouhých šest měsíců, než nastal den D.  

Kam se poděli?

V noci z 11. na 12. června 1961 vyrobili vězni ze směsi toaletního papíru a mýdla své figuríny a položili je do postelí, aby zmátli hlídku, která měla později zvonit budíček. Mysleli skutečně na všechno, a dokonce makety opatřili vlastními vlasy. Poté vyrazili ventilační mříž střechy, což byl údajně jediný zvuk, který mohl někdo zaznamenat. Slezli po komínu pekárny na zem, ukrytí před reflektory překonali dvě zdi zakončené ostnatým drátem a přikradli se až na pobřeží, aniž by je kdokoliv zahlédl. Zhruba v tu chvíli sice dozorci začali tušit něco nekalého, ale Morris i oba Anglinové už spustili na hladinu svůj sešitý člun a odpluli. A od té doby je nikdy nikdo neviděl.

Právě zde také končí vyprávění Allena Westa, který musel nedobrovolně zůstat ve své cele. Ani on neměl tušení, zda se jeho kumpáni dostali na druhý břeh. Správa věznice okamžitě zalarmovala policii a FBI. Usilovné pátrání trvalo deset dní a zprvu přineslo slibné výsledky: Moře vydalo zbytky pádla i roztrhané cáry člunu, našla se také peněženka se seznamem kontaktů na přátele a příbuzné bratří Anglinů. To vše naznačovalo, že trojice utonula. Pořád však chybělo to hlavní – těla. 

Podezřelé indicie

Mezitím byly ze San Francisca hlášeny podezřelé krádeže oděvů a vozidel, tedy přesně těch věcí, které by prchající potřebovali, aby se dostali co nejdál. Nicméně navzdory intenzivnímu vyšetřování jako by se po nich slehla zem. Šance, že se přece jen podaří záhadné zmizení objasnit, s přibývajícím časem rychle klesala. Případ přesto dál žil vlastním životem. 

V roce 1975 se na policii přihlásil někdejší přítel bratří Anglinů Fred Bizzi s fotografií, kterou údajně pořídil v brazilském Riu de Janeiru. Měl na ní být on spolu s Johnem a Clarencem, kteří podle jeho tvrzení uprchli do Jižní Ameriky. Pozdější forenzní analýza prokázala pravost snímku, ale nic dalšího z něj nevzešlo. Po dlouhých sedmnácti letech od události FBI nezbylo než případ uzavřít s tím, že se dotyční při pokusu o útěk s největší pravděpodobností utopili.

Záhada trvá

Otazníky však zůstaly. Mohli snad muži skutečně přežít a utéct do zahraničí? Pokud ano, není vyloučeno, že dosud žijí, přičemž by jim dnes bylo něco přes devadesát. Federální policie na rozdíl od FBI nechala vyšetřování otevřené. A oficiálně neskončí dřív, než se potvrdí smrt všech tří vězňů, nebo dokud nedosáhnou věku 99 let. Naději na rozluštění záhady navíc před pár lety rozdmýchala další podezřelá indicie – dopis podepsaný samotným Johnem Anglinem. 

TIP: Peklo jménem Alcatraz: Jak vypadal režim v nejznámější věznici?

Autor v něm píše, že trpí rakovinou, a slibuje, že prozradí místo svého útočiště výměnou za lékařskou pomoc. Dále uvádí, že je posledním, kdo z původní trojice přežil – jeho bratr Clarence prý zemřel v roce 2008 a Morris ještě o tři roky dřív. Pravost dopisu se ovšem zatím nepodařilo potvrdit. 

Chobotnice jsou fascinující mořští tvorové, kteří vědce stále ohromují svou inteligencí. Je jich mnoho druhů – existují jen pár centimetrů velké, roztomile vypadající chobotničky, ale jsou známy i chobotnice dosahující gigantických rozměrů. Vždyť některým druhům dorůstají chapadla do délky až devíti metrů a každé z nich je vybaveno miliony neuronů. 

Brnění odhozené evolucí

Chobotnice se na světě objevily poměrně nedávno, přibližně před 200 miliony let. Patří mezi hlavonožce, kteří spadají do jedné ze tříd kmene měkkýšů. (Do podtřídy dvoužábrých se spolu s chobotnicemi řadí také olihně a sépie.) Přitom jsou nejvyvinutější skupinou mezi měkkýši a bezobratlými vůbec. 

Fosilní nálezy mořských měkkýšů jsou známy již ze starších prvohor. Tehdy hlavonožci většinou bývali vybaveni schránkou, ale v průběhu evoluce se dokázali prosadit naopak měkkýši bez vnějších ulit. Většina současných žijících mořských měkkýšů již vnější schránku nemá, výjimkou jsou známé loděnky, které patří do čeledi loděnkovitých (Nautilidae).

Jediný útočník

Lidé si o chobotnicích již dávno vyprávěli strašidelné příběhy. Tyto báchorky byly často podporovány kreslenými ilustracemi a dokázaly lidstvo vystrašit tak, že se těchto mírumilovných tvorů dodnes do jisté míry bojí. Menší druhy obávaných vládců moří ovšem zároveň často končí na talířích v přímořských letoviscích mezi běžnými „plody moře“. 

Zejména občasným potápěčům je potřeba zdůraznit, že chobotnice je sice dravý živočich, ale člověku neublíží. Namísto útoku volí útěk a tehdy často používá nejen svou rychlost, ale také tmavě zbarvený sekret z takzvané inkoustové žlázy. Výměšek vytvoří matoucí „mrak“, který nejenže zablokuje zorné pole útočníka, ale navíc zasáhne i jeho čichové orgány. Chobotnice tak může snadno a rychle zmizet. Jedinou výjimku mezi neškodnými chobotnicemi tvoří sotva deseticentimetrová chobotnička žijící u australského pobřeží. Jmenuje se chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena maculoso) a produkuje toxin tak prudký, že může usmrtit i člověka. Účinky její smrtící látky se dají přirovnat k nejprudším hadím jedům. 

Vlohy stavebních inženýrů

Chobotnice můžeme zcela právem nazývat intelektuálkami podmořského světa. Vždyť i na internetu lze zhlédnout mnoho videozáznamů z vědeckých výzkumů, odborných testů nebo z akvárií, na nichž chobotnice prokazují svou vysokou inteligenci. Například se naučily fotografovat, umí najít únikový východ z akvária, dokážou přijít na kloub zavřené sklenici a šroubováním se dostat k jejímu obsahu. V neposlední řadě umí chobotnice rozlišovat různé geometrické tvary ale i předměty s různě upraveným povrchem a dokážou ve vodě detekovat i nepatrné koncentrace různých látek. 

Podle známých skutečností lze usuzovat, že tito hlavonožci dokonce disponují estetickým cítěním a inženýrskými vlohami. Mají rádi barevné předměty, jako například sklíčka, a obklopují jimi své domovy. Pro stavbu úkrytu si chobotnice pečlivě vybírá materiál a jeho tvar, nestaví podle jednoho vzoru nebo klíče, ale dokáže se přizpůsobit okolnostem. Zvládne shromáždit a spojit vhodné stavební prvky, nadzvednout kámen a podložit jej jiným kamenem. Chobotnice je velmi učenlivé stvoření, u nějž lze snadno vytvořit podmíněné reflexy na určité podněty. Hravě „pochopí“ souvislost předmětu s něčím příjemným nebo naopak. V tomto má tedy podobné dispozice jako například psi, ale přitom je na mnohem nižší vývojové úrovni. 

Geniální výkony, úniky a převleky

Podle některých názorů je inteligence chobotnic v mnoha ohledech srovnatelná s hlodavci. Řada výzkumů a pozorování ukazuje, jak si dokážou nad očekávání dobře poradit i se složitějšími problémy. Rakouský etolog Hans Fricke pozoroval chobotnici, která zvládla manipulaci s průhlednými přepážkami oddělujícími jednotlivé části akvária. Jiné chobotnice byly nafilmovány, jak vyřeší otevření obalu s krabem uvnitř, vlezou do úzké nádoby, když kořist nejde vytáhnout ven. Umí se protáhnou i úzkou a dlouhou trubicí, když je jejich cílem kořist nebo svoboda.

Chobotnice Paul se stala v roce 2010 televizní hvězdou v předpovídání výsledků fotbalových zápasů při MS světa a jedna kalifornská chobotnice se proslavila otevřením výpustě u obrovského akvária. Výčet podobných případů by přitom mohl být mnohem delší … 

S nadsázkou by se dalo říct, že inteligence chobotnic je částečně uložena přímo v chapadlech. Mají jich osm až deset a dosud byly zaznamenány pouze dva unikátní případy druhů se šesti rameny. Zdánlivě jednoduchý nervový systém chobotnic musí zvládnout velké množství úkolů – například směr pohybu, ale také ovládání jednotlivých chapadel. Všechny zvládá dobře, ale přitom má své oblíbené a nejšikovnější chapadlo. Celkem logicky to bývá to, jež má podmořská intelektuálka pod kontrolou svého velmi dobrého zraku. Chobotnice je také mistryní převleků. Řídí velké množství pigmentových buněk v kůži (chromatoforů) a velmi rychle zvládne změnit barvu povrchu svého těla. 

Naprogramovány pro smrt

U většiny druhů chobotnic vybíhá z kulovitého těla osm ramen, i když jak už víme, jsou z tohoto počtu i výjimky. U samců je jedno z ramen nazváno hektokotylus a jsou v něm uloženy spermatofory (malá schránka se spermiemi). Tato část těla je samčím pohlavním orgánem potřebným při páření. U některých druhů jsou samci dokonce schopni oddělit rameno od těla a „nabídnout“ jej samici. Orgán vnikne do její plášťové dutiny a ve správnou chvíli uvolní spermie. Většina druhů ovšem hektokotylus neodděluje. 

Chobotnice jsou plodné jen jednou za život a svá vajíčka kladou v bělavých slizových provazcích, které bývají zavěšeny v jeskyňkách nebo na jiném pevném podkladu na chráněných místech. Matka svá vajíčka hlídá, dokud se nevylíhnou, což obvykle trvá jeden až tři měsíce. Během této doby téměř nepřijímá potravu. Vylíhnuté larvy se podobají buď dospělým jedincům, nebo jsou velmi drobné, a tvoří pak součást mořského planktonu. Jakmile se vajíčka vylíhnou, chobotnice v drtivé většině případů uhyne. 

Donedávna se zoologové domnívali, že chobotnice hyne vyčerpáním a nedostatkem potravy, ale nedávno přišli na to, že vše je jinak. Prvotně je její smrt způsobena genetickým naprogramováním, když jsou aktivovány sekrety endokrinních žláz. V experimentech bylo dokázáno, že pokud jsou tyto žlázy chirurgicky odstraněny, chobotnice může žít několik dalších měsíců. Teprve pak skutečně umírá hlady. 

Uznání pro podmořské „pavouky“

Další neméně pozoruhodnou částí těla chobotnic je ústní otvor nazývaný radula. Ústa jsou tvořena dvěma pysky s několika řadami zubů a uvnitř ústního otvoru je drsný jazyk zpevněný chrupavkou. Kořist sevřenou chapadly chobotnice usmrtí toxickým výměškem, jenž vylučují žlázy umístěné po stranách jícnu. K ústům patří i zobák, který je společným znakem hlavonožců. Jeho spodní polovina je o něco delší a větší než horní a toto hrozivé zařízení umožňuje všem hlavonožcům rozlamovat i velmi tvrdé schránky a skořápky krabů.

Chobotnice se živí především kraby, různými měkkýši, mlži, mořskými raky a malými rybami. Jejich těla nejdříve natráví vně, což znamená, že vypustí do kořisti trávící enzymy, a potom rozpuštěnou tkáň vysají. Podobně, jako to dělají pavouci. 

TIP: Pořádek ve změti končetin: Proč si chobotnice nezauzlí svá chapadla?

Samotné chobotnice jsou naopak vítanou pochoutkou mořských savců, jako jsou například vorvani nebo delfíni. Rovněž se stávají kořistí člověka a jsou připravovány na mnoho nejrůznějších způsobů. V Jižní Koreji a v Japonsku a zřejmě i jinde v Asii jsou restaurace, které nabízejí ke konzumaci i živé chobotnice. Alespoň někde se ale chobotnicím, které byly jako všichni ostatní bezobratlí odedávna považovány za tvory, kteří necítí bolest, blýská na lepší časy. V Británii například prošly Sněmovnou lordů nové zákony proti týrání zvířat. Mezi chráněné druhy byl vedle mnoha obratlovců poprvé uveden také jediný zástupce bezobratlých – chobotnice.

Mimořádně vzdělaná aristokratka se domluvila šesti jazyky, česky se však nikdy nenaučila. Ve dvaceti letech se provdala za svého vzdáleného příbuzného Alexandra Jana z Thurn-Taxisu, syna majitele zámku Loučeň, s nímž měla tři syny. Alexandr se do ní zamiloval, protože byla krásná a skvěle jezdila na koni. Ženit se z lásky v té době ve šlechtických kruzích nebylo vůbec běžné. Marie podobně jako manžel, který byl výborným houslistou a muzicíroval i s Bedřichem Smetanou, milovala hudbu i literaturu. Sama také literárně tvořila, byla i nadanou malířkou a sochařkou, ateliér měla v podkroví zámku.

Pohostinná Marie

Krátce žili mladí manželé v blízkých Mcelích, kde se stále něco slavilo. Po smrti Alexandrova otce se pak přestěhovali na Loučeň. A pokud nebyli na cestách, bylo veselo i tam. Marie byla známá svou pohostinností. Zvala významné osobnosti z uměleckých a společenských kruhů. K návštěvníkům patřil spisovatel Mark Twain či Eliška Krásnohorská, z Jabkenic sem zajížděl stárnoucí Bedřich Smetana, jehož zeť tu byl nadlesní, hostovalo tu i České a Pražské kvarteto. Jan Evangelista Purkyně tu na dálku řídil vybudování zámeckého parku, František Křižík zámek elektrifikoval. Dvakrát sem zavítal i básník R. M. Rilke. Marie k němu měla mateřský vztah a nezištně mu poskytovala zázemí pro jeho tvorbu nejen na loučeňském zámku, ale též ve svém paláci v Benátkách či na hradě Duino. Za první světové války byl dokonce díky její intervenci osvobozen od aktivní vojenské služby a přeložen do válečného tiskového střediska ve Vídni.

Marie později vzpomínala na jejich první setkání v Paříži. Znala jeho knihy, a tak na něj byla zvědavá. Zažila totální zklamání. Nelíbil se jí, byl malý a nepříliš hezký. Nicméně Rilke to se ženami, obzvláště těmi staršími uměl a Marii si brzy získal. Měl se u ní jak v bavlnce, starala se o něj přímo ukázkově. A on se jí odměnil! Věnoval jí své vrcholné dílo – Elegie z Duina. Spolu také cestovali po Evropě, jistě na Mariiny útraty. Přátelství pak přetrvalo až do jeho smrti v roce 1926, Marie ho přežila o osm let…

Image

Čtěte také

Pavlína ze Schwarzenberku: Krátký život okouzlující kněžny

SpaceX se již dávno stali mainstreamem letů do vesmíru. Jejich roli dravých „černých koní“ vesmírných technologií převzaly jiné společnosti, které na svůj úspěch teprve čekají. Mezi ty nejzajímavější a zároveň velmi slibné náleží americká společnost Relativity Space se sídlem v Los Angeles.

Nosná raketa z 3D tiskárny

Tato společnost se netají důrazem na 3D tisk komponent pro rakety a kosmické lodě, který podle nich úzce souvisí s opětovným použitím raket při letu do vesmíru. Zatím sice ještě nevypustili ani jednou velkou raketu, podařilo se jim ale vyvinout systém Stargate, což by měla být největší 3D tiskárna kovových produktů na světě. Už teď tisknou naprostou většinu nosné rakety a jejich cílem je 3D tisk kompletního nosiče během 60 dní. 

Relativity Space plánují vypustit první nosnou raketu typu Terran 1 ještě letos. Měla by mít výšku 35 metrů a měla by být schopná dopravit na nízkou oběžnou dráhu 1 250 kg nákladu. Zároveň v těchto dnech oznámili, že intenzivně připravují další evoluční stádium svých nosných raket. Jde o 66metrovou plně znovupoužitelnou raketu Terran R, která dostane na nízkou oběžnou dráhu více než 20 tun nákladu. Do vesmíru by měla vyrazit v roce 2024.

TIP: Vytisknout a na start: Relativity Space plánují 3D tištěné nosné rakety

Rakety Terran 1 a Terran R budou poháněny motory Aeon 1, respektive Aeon R, na kapalné palivo, kterým bude směs kyslíku s metanem. Motory budou kompletně 3D tištěné, tak jako prakticky celé rakety.

Představitelé Relativity Space zdůrazňují, že díky 3D tisku vyrábějí rakety se stokrát méně součástmi než konkurence. A vyrábějí je velmi rychle. Velmi důležité je, že společnosti věří zákazníci. V červnu 2020 měli předprodáno více startů na oběžnou dráhu než jakákoliv jiná soukromá společnost od doby SpaceX.

Navzdory značnému úsilí lékařů i vědců se rakovina slinivky stále řadí mezi nejzhoubnější nádory ze všech. Po pěti letech od diagnózy v dnešní době přežívá jen 5 procent pacientů. Nádory slinivky jsou velmi nenápadné a často se prozradí až ve chvíli, kdy už se téměř nedá nic dělat. Také se velmi snadno a rychle šíří v těle pacienta. Kromě toho má nádor slinivky ve své výbavě několik smrtících triků, které na molekulární úrovni ztěžují práci imunitnímu systému nemocného.

Jedním z těchto triků je, že buňky nádoru slinivky produkují malý signalizační protein CXCL16. Tento protein k sobě neodolatelně láká buňky imunity, ale bohužel takové, které nemohou proti nádoru slinivky bojovat. Ty pak naopak svou přítomností velmi komplikují akce dalších buněk imunity, které by mohly proti nádoru zasáhnout.

TIP: Nová léčba vyvolává v nádoru zánět, aby ho našel imunitní systém

Mezinárodnímu týmu odborníků se podařilo proměnit tento trik v Achillovu patu. S pomocí genetického inženýrství upravili T-lymfocyty pokusných myší, které mohou zasáhnout proti nádoru slinivky, ale za normálních okolností nemají receptor pro zmíněný protein CXCL16. Vědci těmto T-lymfocytům zmíněný receptor poskytli a tím zařídili, že si nádor slinivky na sebe přivolá svého nejhoršího nepřítele. Experimenty potvrdily, že tato léčba funguje a zvyšuje šance na přežití u myší s nádorem slinivky. Teď bude řada na lidech.

Tanková taktika byla zpočátku vesměs improvizací, ovšem John Frederick Charles Fuller, známý též pod přezdívkami J. F. C. nebo Boney, se na celou záležitost jako první podíval takříkajíc vědeckým pohledem. Swinton napsal první pokyny pro osádky tanků, z nichž mnohé stále platí, kdežto Fuller vytvořil první komplení taktiku obrněných vojsk.

Předchozí část: Vizionáři v čele obrněnců (1): Zrození Tankového sboru a první tankoví velitelé

Akce u Cambrai

Na rozdíl od drtivé většiny současníků rozpoznal jejich obrovský potenciál nejen jako prostředku podpory pěšáků, ale i jako hlavní útočné zbraně, která sama prolomí linie protivníka a vytvoří taktický úspěch, jejž pak infanterie rozšíří a udrží. Fuller navrhl reorganizaci tankových oddílů a vytvořil postup, podle kterého trojice tanků překonávaly linie zákopů tak, aby neustále vedly maximálně účinnou palbu.

Fuller a Elles sestavili i plán nasazení tanků v bitvě u Cambrai, kde šlo v listopadu 1917 do akce 476 obrněnců, tedy de facto celý Tankový sbor. Dosáhl impozantních výsledků, jenže chyby na straně jezdectva a pěchoty způsobily, že se útok nerozvinul, takže Němci dokázali provést protiútok. Pozoruhodná byla i skutečnost, že Elles vedl své podřízené osobně do boje ve velitelském obrněnci, čímž vlastně položil základ image moderního velitele tankových sil, který se vždy nachází v čele postupu.

První francouzské pokusy

Přestože tanky jako první vyrobili a nasadili Britové, práce na podobných vozidlech začaly již dříve ve Francii. Také tam se omezeně používaly pásové traktory coby tahače či jako nástroje pro ničení zátarasů, ale i v tomto případě se vizionáři museli potýkat s nepružnou byrokracií. Ministerstvo obrany totiž sázelo spíše na „střihač ostnatého drátu“ Breton-Prétot, jehož tvůrce byl poslancem a vládním úředníkem.

Naštěstí ve francouzské armádě působil muž, jehož lze výstižně charakterizovat jako „francouzského Swintona“. Byl jím plukovník dělostřelectva Jean Baptiste Eugène Estienne, který se vždy zajímal o technické novinky a sám vymýšlel pozorovací přístroje pro dělostřelce. Sledoval i zkoušky pásového tahače Holt a jako jeden z mála si uvědomil, co by mohl dokázat ve spojení s pancířem a dělem.

Estiennovy nápady

Začal tedy předkládat návrhy, a přestože se zpočátku setkával s odmítáním, myšlenka se pomalu, ale jistě ujímala. Estienne si představoval lehké až střední vozidlo nejvýše se čtyřmi muži osádky, ale generálové se evidentně zhlédli v britských těžkých tancích a nařídili stavbu velkých strojů typu Schneider a Saint-Chamond. Zformovala se nová složka s názvem Artillerie d’Assaut (Útočné dělostřelectvo), které velel čerstvě povýšený brigádní generál Estienne. Již název napovídá, že Francouzi chápali novou zbraň zejména jako mobilní palebnou podporu, avšak první vozidla přinesla spíše rozčarování kvůli své zranitelnosti a nemotornosti.

Dokončení: Vizionáři v čele obrněnců (3): Zrození Tankového sboru a první tankoví velitelé

Estienne se vrátil ke své původní myšlence menšího vozidla, kterou prosazoval i průmyslník Louis Renault. Tak se zrodil tehdy přelomový lehký tank Renault FT, který se jako první chlubil otáčivou věží. Byl jednoduchý a levný, takže se dal produkovat v tisícových počtech. Zaujal rovněž nového nejvyššího velitele francouzské armády, jímž byl generál Philippe Pétain. V červenci 1918 tak mohli Francouzi u Soissons nasadit celkem 478 svých pásových obrněnců, do ofenzivy mezi řekou Mázou a Argonským lesem na podzim 1918 se zapojilo 544 tanků Renault.

V britském Cambridgeshire, na lokalitě zvané Knobb's Farm, bylo v nedávných letech objeveno celkem 52 hrobů z časů římské říše, tedy zhruba z 3. až 4. století našeho letopočtu. Devět mužů a osm žen starších 25 let tam bylo pohřbeno s useknutou hlavou. Archeologové, kteří ostatky nalezli, se domnívají, že by mohlo jít o popravené zločince, většina odborníků s tím ale nesouhlasí.

Objevitelé hrobů zdůrazňují, že mrtví pocházejí z doby, kdy se v římské říši, která již v té době byla v citelném úpadku, podstatně zpřísnily tresty a dramaticky narostl počet hrdelních zločinů. Nicméně zmíněné pohřby na Knobb's Farm jsou opravdu zvláštní. V řadě případů byl člověk uložen do hrobu s uťatou hlavou a vloženou mezi nohama. V místě, kde obvykle bývá hlava, měl umístěnou keramickou nádobu. Zvlášní je i skutečnost, že dotyční byli často pohřbeni v poloze na břiše.

Záhadné pohřby v Británii

Podle odborníků existuje celá řada znamení, že nejspíš nešlo o popravené zločince. Na Knobb's Farm bývalo logistické centrum římské armády, zatímco popravy se obvykle odehrávaly ve velkých sídlech. Popravy byly v té době veřejným projevem a fungovaly i jako výstraha. Ani výbava hrobů neodpovídá zločincům. Nalezlo se v nich mnoho předmětů, včetně cenných věcí, což podle odborníků nenahrává teorii o popravených zločincích. Někteří dekapitovaní mrtví jsou navíc uloženi v rakvích, což by bylo v případě zločinců velice zvláštní. Stejně tak nejspíš nešlo o otroky.

TIP: Zvláštní nález: Na pohřebišti v Británii objevili ostatky dvakrát zabitého válečníka

Pro odborníky představují hroby z Knobb's Farm záhadu a jednoznačné vysvětlení nemají. Podobných hrobů s ostatky dekapitovaných známe z římské říše více, přičemž prakticky všechny pocházejí z území Británie. Není jasné, zda šlo o popravy z moci římského práva nebo třeba popravy v jurisdikci lokální spravedlnosti. Zvláštní je i velký počet žen mezi těmito pohřbenými. Snad to souvisí s tím, že v římské říši té doby ženy často čelily nařčení z čarodějnictví nebo cizoložství, což oboje mohlo být posouzeno jako hrdelní zločin.

Částečné zatmění Slunce odstartuje v dopoledních hodinách, bude však poněkud nesmělé. Měsíc, který jej vyvolá nasunutím mezi Zemi a Slunce, se bude zdráhat „zakousnout“ se do naší denní hvězdy pořádně. Zažijeme zkrátka jen částečné zatmění a i v tom nejlepším případě zakryje zemský souputník pouze 17 % průměru zářivého slunečního disku.

Ukousnuto Měsícem

Přesný start zatmění bude záležet na tom, odkud z České republiky jej budete sledovat. Následující časové údaje se vztahují k 50. rovnoběžce severní šířky a 15. poledníku východní délky, tedy k souřadnicím přibližně v centru naší země. Budete-li se nacházet v západní části republiky, počítejte s několikaminutovým předstihem, zatímco ve východní polovině naopak s obdobně dlouhým zpožděním. Ať už se ovšem budete na zatmění dívat odkudkoliv, vždy dodržujte všechna nezbytná bezpečnostní opatření (viz Jak si bezpečně užít zatmění Slunce?). 

První náznak temné měsíční siluety se na Slunci objeví v 11:44 SELČ, a to při pravém horním okraji jeho disku. V následujících 112 minutách jej Měsíc „olízne“ shora, přičemž maximální fáze zatmění nastane ve 12:39. Tehdy zůstanou odhaleny zhruba čtyři pětiny Slunce, načež se úkaz přehoupne do druhé poloviny: Okrouhlý obrys zemského průvodce bude z naší hvězdy pomalu ustupovat směrem k jejímu levému hornímu okraji a ve 13:36 nebeské představení skončí.

Kdy příště?

Dalšího slunečního zatmění, opět částečného, se u nás dočkáme již 25. října 2022, kdy Měsíc zakryje Slunce téměř z poloviny. Okouzlující úplný úkaz se však bude našim zeměpisným šířkám ještě dlouho vyhýbat, konkrétně do 7. října 2135. Časově, ale i geograficky nejpřístupnější úplné zatmění se tak odehraje 12. srpna 2026 ve Španělsku.