Jaké alkoholické nápoje se ve středověku pily? V nápojovém lístku se odrážejí staletí nejrůznějších vlivů – spojení anticko-křesťanské kultury s převážně germánsko-slovanskými tradicem i příspěvkem islámské civilizace. Té posledně jmenované vděčíme zřejmě nejen za objev destilace, ale také za původ samotného slova alkohol. Přestože ve středověku destilaci znali, pálený alkohol se používal převážně k lékařským účelům. O jeho případné konzumaci nepanuje mezi historiky shoda.

Hlavní středověké alkoholické nápoje odráží tradici dvou kultur: středomořské víno versus barbarské pivo. Ale nejde jen o střet protikladů, tak charakteristický pro středověkou společnost, ale i o setkávání a prolínání. Právě přijetím křesťanství si barbarské kmeny osvojily kulturu vína a naopak pivo, tedy tekutý chléb, získalo status postního nápoje ve středověku křesťanském.

Sladká medovina

Včelí med lidé sbírali ještě před neolitickou revolucí. Není jasné, kdy z medu začali připravovat kvašený nápoj, je však jisté, že medovinu znali už starověké národy. V raném středověku ji hojně požívali jak Germáni tak Slované. Posledně jmenovaní jejím nedostatkem rozhodně netrpěli, když s ní v 11. století, kvůli nedostatku vody, dokonce hasili požár míšenského hradu!

Medovina se dělila na světlou a hnědou a lidé ji pili nejen kvůli chuti a obsahu alkoholu, ale také pro její léčivé vlastnosti. Však byla také k dostání i v apatykách! V lucemburské Praze máme doloženy dva známé medníky, tedy osoby, které se zabývaly jejím šenkováním. Zvlášť oblíbená byla medovina přivážená z Chebu.  

Posvátný nápoj

Pití vína bylo doménou Řeků a Římanů. Pěstování vinné révy se rozšířilo pravděpodobně z Kavkazu – samotný název gvino je původně gruzínský. Podle řeckých mýtů vynalezl tento kvašený nápoj bůh Dionýsos. Na jeho počest se konávaly slavnosti, spojené nejen s popíjením a všeobecným veselím, ale také s literární činností. Víno a poezie od pradávna patřily k sobě.

Když se na počátku 4. století stalo křesťanství státním náboženstvím, pití vína získalo nový rozměr. Coby symbol Kristovy krve se společně s chlebem stalo základním prvkem křesťanské liturgie. A rozšířilo se po celé středověké Evropě. Samozřejmě že barbarům nebylo víno neznámé, vinnou révu pěstovali např. Keltové, nicméně postupující christianizace povznesla víno na hlavní a nejdůležitější alkoholický nápoj.     

Vinná réva v Českých zemích

Ve středověku se v našich kotlinách pěstovala vinná réva už na Velké Moravě a v 10. století v knížecích Čechách. Její sbírání datujeme ještě o staletí dříve. O vinicích se prvně zmiňuje zakládací listina Břevnovského kláštera v roce 993. Pro kláštery coby církevní instituce bylo zakládání vinic samozřejmě nezbytností. Sakrální charakter vína dokazuje i jedna z nejstarších legend o sv. Václavovi zvaná Crescente fide, která popisuje světce, jak v doprovodu svého druha připravuje v noci mešní víno. Svatý Václav pracující na vinicích je oblíbeným tématem i dalších svatováclavských legend.

Víno bylo nejen mešním, ale také obvyklým postním nápojem. V legendě o blahoslavené Anežce se píše, že se česká princezna čtyřicet dní sama o chlebě a víně se postila. Podobně se vypráví o Petru Poustevníkovi, kazateli první křížové výpravy, že se živil jen rybami a vínem, tedy dvěma poživatinami, které symbolizují Krista. 

Česká knížata a králové často zakládání vinic přímo iniciovali. Tak se např. v listině českého knížete Soběslava II. z roku 1178 se dočteme, že kníže daruje kanovníkům vyšehradské kapituly „kopec, který se nazývá Psář, celý k vybudování vinic“. O necelé dvě století později vydal Karel IV. privilegium, v němž nakázal vysazovat vinice na tři míle vzdálenosti od Prahy. Přísné tresty, jako např. utnutí pravé ruky či přímo ztráta hrdla, které hrozily těm, jež by vinice záměrně poškozovali, svědčí o důležitosti, jaká se pěstování révy přikládala.  

O tom, že víno hrálo v české historii důležitou úlohu, svědčí i jiná událost. Právě požadavek přijímání podobojí, tedy chleba i vína, byl jeden ze čtyř artikulů pražských, za který se husité nemilosrdně bili. Obraz kalicha se stal hlavním symbolem husitské revoluce. Kalichem si nazval Žižka svůj nový hrad a artikul přijímání z kalicha byl taky jediný, který si husité na církvi nakonec vybojovali.  

Barbarská břečka

Už ve staré Mezopotámii se pití piva, vařené z ječmene či pšenice, těšilo velké oblibě, a na pivu si pochutnávaly i další národy, mezi nimi zvlášť Egypťané. Antika však po dlouhá staletí holdovala vínu. Do středověké společnosti kulturu pití piva přivlekly barbarské germánské a slovanské kmeny. Římský historik Tacitus se o pivu vyjádřil, jako o „nuzné, zvláštní, poněkud prý vínu podobné omáčce, kterou připravují z ječmene nebo pšenice“. Řecký historik Diodóros ho přímo nazval obilnou břečkou.

TIP: Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

S postupným úpadkem římské říše se ovšem pivo stalo velmi oblíbeným nápojem. A jeho příprava patřila mezi velmi výnosné činnosti. Dokládá to nejen spoustu druhů piva, které se lišily kvalitou, ale také existence práva várečného, jež bylo jedním z nejdůležitějších městských privilegií. Pivo bylo též nápojem postním, vařily ho tudíž i řeholníci. Ze života sv. Kolumbána víme, že v jednom burgundském klášteře, který založil, dostávali mniši každý den vyměřený díl piva. A stalo se i součásti místního zázraku, když došlo nejen na biblické lámání chleba, ale také na množení piva. 

Generál William „Billy“ Mitchell předpověděl v roce 1925 válku s Japonskem a vyslovil předpoklad, že nepřítel napadne základnu Pearl Harbor. Jeho kniha vzbudila bouřlivou diskusi. Ta se ještě vyostřila po havárii námořní vzducholodi Shenandoah v září 1925, kdy Mitchell veřejně nařkl velitele armády i námořnictva z „téměř velezrádné neschopnosti“.

Výroky Billyho Mitchella o neschopnosti velitele armády i námořnictva rozzuřily generalitu i politické špičky. V listopadu 1925 na rozkaz prezidenta Coolidge začal vojenský soud s Mitchellem. Proces trval sedm týdnů, obžalovaného zastupoval advokát a kongresman Frank Reid. Ten celý proces považoval za porušení práva na svobodu projevu. Tribunál tvořilo 13 vysokých důstojníků, z nichž ani jeden nebyl letcem.

Zproštěn funkcí

Nejmladším členem se stal Douglas McArthur. Syn starého přítele Mitchellova otce a pozdější hrdina války v Pacifiku po roce 1945 tvrdil, že proces považoval za nešťastné řešení a že se v závěrečném tajném hlasování vyslovil pro nevinu. Ve prospěch obžalovaného svědčila řada významných figur amerického letectva, jako stíhací eso Eddie Rickenbacker či pozdější generálové Hap Arnold a Carl Spaatz.

Obhajobě se také podařilo docílit odvolání několika členů tribunálu pro podjatost. To se týkalo i Charlese Summeralla, jehož Mitchell opakovaně kritizoval za nezajištění obrany Havajských ostrovů. Soud nakonec obviněného zprostil funkcí a na pět let vyřadil z vojenské služby bez nároku na plat. Coolidge mu později přiznal poloviční mzdu. 

Rooseveltův konzultant

Bývalý generál se navzdory výsledku procesu nadále těšil značné oblibě veřejnosti i nižších důstojníků letectva. Nervové vypětí se však citelně projevilo na jeho zdraví. Poslední dekádu dramatického života strávil v ústraní na farmě ve Virginii se svou druhou manželkou.

Skrze noviny a rozhlas mohl pozorovat vzestup císařského Japonska i nacistického Německa, které při prosazování svých mocenských záměrů vsadily na investice do modernizace vzdušných sil. Dočkal se však také Rooseveltova zvolení prezidentem a navzdory jistým neshodám s ním dále konzultoval záležitosti letectva. Realizace svých představ se však již nedožil. Počátkem roku 1936 se k Mitchellovým srdečním potížím přidružil těžký průběh chřipky. Otec amerických vzdušných sil zemřel 19. února v New Yorku.

Opožděná satisfakce

Stalo se tak jen pár měsíců před vypuknutím španělské občanské války, která prokázala význam vojenského letectva. Za pravdu mu pak daly i boje druhé světové války v Tichomoří. Po smrti se tak Mitchell stal národním hrdinou. Roosevelt jej in memoriam povýšil na generálmajora, jeho jméno nesl bombardér B-25 i letiště v Milwaukee.

TIP: Útok na Pearl Harbor: Mohli Američané odvrátit překvapivý úder císařských orlů?

Generálovy zásluhy ocenil i jeho první životopisec Issac Levine v biografické knize Mitchell, Pioneer of Air Power (Mitchell, průkopník vzdušných sil) z roku 1943. V roce 1955 vznikl film o Mitchellově soudním procesu, v němž hlavní roli ztvárnil Garry Cooper.  

Přestože se vyšetřovatelům často podaří podezřelou osobu natočit nebo vyfotit, pro identifikaci nezřídka jejich záznam nestačí. Určení totožnosti je přitom pro odhalování pachatelů trestných činů nebo teroristů naprosto zásadní. „Nejčastější problém tkví v tom, že kamera zachytí obličej ze strany, kde je vidět pouze jeho malá část. V řadě případů má také záznam příliš nízké rozlišení a obličej je rozmazaný. To se podle našich odhadů děje minimálně ve třetině případů, což výrazně ovlivňuje úspěšnost vyšetřování,“ říká Walter Pavliš, obchodní ředitel Cogniware. Systém českých vývojářů by tak znamenal pro svět kriminalistů a zločinců malou revoluci. S pomocí umělé inteligence totiž překračuje hranici, která platila prakticky od vzniku fotografie, tedy že rozmazaný snímek či nekvalitní záběr se příliš vylepšit nedají.

Kriminálka Cogniware

Podle Waltera Pavliše bude nová technologie pomáhat zejména silovým složkám států, jako je police nebo armáda. „Zatím funguje v podobě prototypu, ale očekávám, že do konce roku bychom měli mít hotovou její první verzi, kterou bude možné nasadit a testovat v reálném provozu,“ vysvětluje. Podle Pavliše zvládne umělá inteligence při správném nastavení osobu identifikovat až s 80% pravděpodobností shody, a to i za předpokladu, že na výchozí fotografii jsou znát pouze základní rysy obličeje.

Převratný systém využívá technologii tzv. generativních neuronových sítí (GAN). „V principu jde o dvě umělé inteligence, které spolu hrají „hru“. Jedna na základě nekvalitní fotky navrhuje možné podoby podezřelého a druhá se snaží odhalit, která je podvrh a která reálná. Tuto „soutěž“ absolvují umělé inteligence milionkrát – výsledkem je „dopočítaná“ fotka, která se mnohem více blíží reálné podobě podezřelého,“ říká Dominik Franěk, vedoucí výzkumu v Cogniware. 

TIP: Po vychladlých stopách: Jak dopadnout vraha i po 50 či 100 letech?

Systém nejenže umí „vylepšit“ nekvalitní fotografii, zvládne i vypočítat pravděpodobnou podobu osoby jen z fotky z profilu. Podle Fraňka je tak systém dalším článkem do skládačky v boji proti zločinu. Plánují ho totiž propojit se softwarem na rozpoznávání tváří, který Cogniware představilo loni a používá jej například Policie ČR. „V řádu vteřin tak půjde i z nekvalitních nebo neostrých fotek a videozáznamů určit pravděpodobná totožnost podezřelého. A přestože se i „dopočítaná“ fotografie může zdát lidskému oku špatně čitelná, systému mnohdy vyhovuje mnohem lépe. Překážkou navíc není ani člověk v roušce. Tím se celé vyšetřování zásadně zrychlí, systém může pomoci i při objasňování nevyřešených případů,“ uzavírá. Podle vývojářů by novinka mohla být hotová už do konce letošního roku.

Oněch tři sta kilometrů Tasmanova moře představuje něco jako námořnický očistec. Kombinace silných mořských proudů a téměř neustávajícího vichru vanoucího opačným směrem zvedá až patnáctimetrové vlny, které se s ohlušujícím řevem pokoušejí roztříštit každou proplouvající loď o některý z útesů. Zvláště v blízkosti ostrova King se vždy pokřižují i ti nejotrlejší mořští vlci. Ne náhodou se jeho břehy nazývají Pobřeží vraků.

Bassův průliv se považuje za jednu z nejobtížnějších námořních cest vůbec. Předpokládá se, že jen od konce 18. století v něm zmizelo více než 800 lodí. Důrazné varování, čeho je schopen, vyslala úžina například v roce 1998 při slavném jachtařském závodu Sydney–Hobart. Při bouři se v tamních vodách potopilo pět lodí a zemřelo šest jachtařů. Ze 155 plavidel dokončilo tehdy závod jen 44.

V průlivu se ovšem neztrácejí pouze lodě. A stejně jako v případě záhadných zmizení plavidel a letadel v oblasti bermudského trojúhelníku se i kolem Bassova průlivu objevuje spousta záhad a podivných úkazů, u nichž se lze jen těžko odvolávat na extrémní přírodní podmínky.

Je to letadlo, není to letadlo?

V podvečer 21. října 1978 odstartoval z letiště v Melbourne jistý Frederick Valentich. Přestože mu bylo teprve dvacet let, šlo o poměrně zkušeného pilota, který měl ve své Cessně nalétáno asi 150 hodin. Valentich mířil na ostrov King, vzdálený od Melbourne zhruba 160 kilometrů vzdušnou čarou. 

V sedm hodin večer oznamuje pilot přelet mysu Otway, což znamená, že vstoupil do vzdušného prostoru nad Bassovým průlivem. O šest minut později se ptá řízení letového provozu, zda je v oblasti hlášen výskyt nějakého dalšího letadla. Obdrží zápornou odpověď, na kterou reaguje překvapivým hlášením. „Asi tři sta metrů nade mnou, tedy ve výšce kolem 1500 metrů, vidím velké letadlo. Je úplně osvětlené, jako by šlo na přistání.“

O dvě minuty později Valentich pokračuje. „Není to letadlo… Nedokážu určit rychlost, míhá se nade mnou sem a tam. Je to… Vidím jen protáhlý tvar, pohybuje se to strašně rychle!“

Deset minut po sedmé pokračuje pilot v popisu svého vzdušného doprovodu. „Teď se to nehýbe. Kroužím a ta věc krouží přesně stejně nade mnou. Má to zelené světlo a na povrchu nějakou metalízu.“

Dvanáct minut po sedmé se Valentich ohlásil naposled: „Vynechává mi motor. Musím se dostat na ostrov King. Panebože, ta zvláštní věc se nade mnou už zase vznáší! Není to letadlo…“ Pak už se mladý pilot neozval. Služba na věži v Melbourne slyšela ve vysílačce ještě nějaké kovové zvuky, ale Valentich se odmlčel navždy...

Následné pátrání na moři v okolí ostrova King nepřineslo žádné výsledky. Nenašla se ani stopa po vraku Valentichovy Cessny ani nic jiného, co by mohlo do jeho záhadného zmizení vnést alespoň trochu světla. O to víc se samozřejmě vyrojilo spekulací o možných příčinách podivné události.

Podle zřejmě nejstřízlivější verze viděl Valentich světla majáků z mysu Otway a ostrova King. Pilota, který neměl zkušenosti s létáním za soumraku a potmě, mohla intenzivní záře pobřežní navigace dezorientovat a zmást. Zastánci přesvědčení, že mladého muže unesli mimozemšťané, však namítali, že se uvedená teorie drží až příliš při zemi, zatímco Valentich popisoval vysoko letící osvětlený objekt s metalízou. Ostatně i pilotův zoufalý otec vyjádřil po synově zmizení naději, že by se Frederick nakonec mohl vrátit živý. 

Falešné signály z pobřeží

Spisovatel John Pinkney, který případ popsal v jedné z několika svých knih o australských záhadách, ovšem poukazuje i na svědectví několika lidí z ostrova King: onoho večera prý spatřili stejná světla, jaká podle svých útržkovitých hlášení viděl Frederick Valentich. Neexistuje však žádné svědectví, že by někdo viděl jakýkoliv letící objekt včetně Valentichova letadla. 

Pinkney připomíná, že Valentich nebyl ani zdaleka prvním pilotem, který nad průlivem nevysvětlitelně zmizel. Dopravní letadlo s dvanácti pasažéry na palubě se v oblasti ztratilo už v roce 1934. O rok později byl zaznamenán případ dodnes nevysvětleného zmizení nákladního letadla s pětičlennou posádkou – nenašly se trosky, zbytky nákladu ani těla. 

Nejrůznější spekulace provázelo také zmizení lodě Britomart v prosinci roku 1839 při plavbě z Melbourne do Hobartu v Tasmánii, která se tehdy nazývala Van Diemenovou zemí. Přestože zastánci teorií o působení nevysvětlitelných jevů v Bassově úžině považují zmizení Britomartu za „svoji“ katastrofu, našlo se nakonec zcela prozaické vysvětlení: loď prý přepravovala do Van Diemenovy země náklad zlata a podle některých domněnek ztroskotala v oblasti skupiny ostrovů Furneaux či u Clarkova ostrova. Uprchlí trestanci ji údajně vylákali falešnými světly na skaliska a pak ji přepadli. Obyvatelé ostrovů ležících v Bassově úžině postupem času objevili různé kusy trosek a část lodního deníku či palubní kompas. Dopisy a noviny z lodě se našly například na ostrově Preservation už několik dní po vyplutí Britomartu z přístavu v Melbourne. 

U tehdejšího tisku vzbudil případ velkou pozornost. Lidé uvěřili historce o přepadení plavidla a rozhořčení kolonistů kritizujících vládní úředníky, že nedokázali Britomart dostatečně ochránit, vedlo k rozsáhlému vyšetřování. Psalo se také, že někdo z lodě přežil a zachránili ho domorodci: rozběhlo se například horečné pátrání po jisté bělošce, jíž se domorodci údajně ujali. Příběh se stal mezi kolonisty doslova mýtem a později inspiroval k napsání románu i australského nositele Nobelovy ceny za literaturu Patricka Whitea. Jediným důvěryhodným zdrojem koloniálního tisku se však stala svědectví obyvatel ostrovů, kteří nacházeli trosky.

TIP: Tajemná místa pohledem vědy: Bermudský trojúhelník

Dnes se vyšetřovatelé historických námořních katastrof shodují spíše v názoru, že Britomart ztroskotal v Bassově průlivu kvůli tamní smrtící kombinaci nepříznivých povětrnostních podmínek. A nikdo z cestujících ani členů posádky nepřežil. 

Otec černé skříňky

Za vynálezce zařízení, které v letadlech zaznamenává důležitá data a často představuje jediný zdroj informací o příčinách leteckých katastrof, se považuje australský vědec David Warren. Celý život pracoval v leteckém výzkumném středisku v Melbourne a v roce 1953 vymyslel „černou skříňku“, která se však do letadel začala instalovat až po roce 1961. Warrena přitom motivovalo nevyjasněné úmrtí jeho otce při letecké havárii poštovního letadla nad Bassovou úžinou mezi Tasmánií a Austrálií v roce 1934. Budoucímu vědci bylo tehdy devět let.

V poměrně pravidelných intervalech zaplavují internet lépe či hůře upravené fotografie „zaručeně pravých“ kosterních pozůstatků našich obřích předků. A vědci pokaždé trpělivě vysvětlují, proč něco podobného není možné. Za vším stojí vcelku jednoduchá fyzika: Se zvětšujícími se rozměry jakéhokoliv objektu totiž jeho objem roste rychleji než povrch. Například při výšce 18 metrů, tedy desetinásobku běžného vzrůstu, by tak tělo muselo „unést“ stokrát větší objem hmoty – což by kosti případného obra rozdrtilo na prach. 

Nejvyšším známým člověkem v dějinách, jenž se dočkal i zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, se stal na počátku 20. století Robert Wadlow: Měřil 2,72 metru a vážil téměř 200 kilogramů. Na vině u něj byla zvětšená hypofýza a související nadměrná produkce růstového hormonu.

Zárodky budoucích rýh na bříškách prstů se u embrya vytvářejí už ve 24. týdnu. Pokud k uvedenému procesu nedojde, je podle vědců na vině mutace genu SMARCAD1, jež kóduje jeden z proteinů v pokožce a vývoji kožních rýh brání. U některých lidí se tak unikátní kožní rýhy jednoduše nikdy nevyvinou.

Vzácná porucha zvaná adermatoglyfie se projeví u poměrně malého procenta jedinců – dnes je popsána pouze v několika rodinách na světě. Absence otisků prstů se přitom pojí s celou řadou komplikací, především při cestování: V mnoha zemích se totiž otisky používají při identifikaci pasažérů.

TIP: Rodina neviditelných: Muži v bangladéšské rodině se rodí bez otisků prstů

Objevila se i řada  pokusů, jak daktyloskopii obelstít. Lidé zkoušeli seřezávání bříšek prstů, odleptání vzoru pomocí kyselin nebo louhů či pomocí horkého oleje. Ve všech případech se však prokázalo, že v prstech je zakódováno obnovení stejného vzoru. Výjimkou bylo pár případů, kdy se zločincům podařilo zničit zárodečnou vrstvu kůže. Těm se pak otisky nikdy neobnovily.

V souvislosti se svým procesem Dominik Pecka (1895–1981) napsal: „V soudnictví nejsou jen bludné kruhy, nýbrž i všelijaké hádanky. Tak třeba tato: Jaký je rozdíl mezi svědkem, znalcem a soudcem? Svědek to viděl a nerozumí tomu. Znalec to neviděl, ale rozumí tomu. Soudce to neviděl, ani tomu nerozumí, ale vynáší rozsudek.“

Velezrádcem za mlčení

Uvedený citát poukazuje na problémy, které mohou být přítomny i v demokratické společnosti. Autor však měl poznat na vlastní kůži paradoxy mnohem hlubší, jimiž se vyznačovala marxisticko-leninská justice. Ta byla v padesátých letech vedena mánií při hledání třídních nepřátel, přičemž málokdy šlo o spravedlnost, ale o eliminaci údajných protirežimních zločinců. 

Dominik Pecka vydal svědectví o svém uvěznění, soudu a pobytu v komunistických žalářích v životopisném románu s názvem Z deníku marnosti, který vyšel v Brně v roce 1993. Jeho styl je sice literární, ale prozrazuje mnoho ze soudní praxe oněch smutných časů. Pecka byl souzen za to, že neudal svého kaplana, který po roce 1948 odešel za hranice kvůli důvodné obavě, že by byl jinak zatčen. Protože se uchýlil do Říma, jeho nadřízený farář byl obviněn mimo jiné z nepřímé účasti na velezradě agenta cizí mocnosti.

Svérázné soudní líčení 

Peckovo románové líčení soudu dokládá, jak si komunističtí prokurátoři byli často vědomi, že obžalovaný je již v podstatě odsouzen a jen se ve svých dramatických výstupech bavili – v případě odsouzených kněží o otázkách náboženství. Krátký citát z románu: „Pan krajský prokurátor si vyžádá, aby mi směl dát ještě nějaké otázky. Pan předseda souhlasí. První otázka se týká reglementace prostituce ve Španělsku. Druhá otázka se týká žehnání zbraní za první světové války (starý kus proticírkevní agitace). Nevím sice, co s tím mám společného a jak to souvisí s mým případem, ale přesto obšírně vysvětluji… A aby bylo ještě patrnější, že tu nejsem souzen jen já, nýbrž i Církev, anebo že Církev už je dokonce odsouzena, poznamenává pan prokurátor jízlivě: ,Musíte přece uznat, že náboženství je v dnešní době odbytá věc. Věřících vůčihledně ubývá.‘ Moje odpověď: ,Nikdy jsem si nemyslil, že by platnost ideje závisela na počtu jejích vyznavačů.‘“ 

TIP: Manželka vlastizrádce: Co čekalo Josefu Slánskou po zatčení manžela?

Dominik Pecka byl samozřejmě odsouzen a podivné komunistické spravedlnosti bylo učiněno zadost. Podobných krutých paradoxů bylo tehdy nepřeberné množství. Pověstná dáma se zavázanýma očima a váhami v ruce přestala být významným symbolem, stala se pouhou dekorací v síních, kam pronikla nelidská ideologie.

Ačkoli v oblastech položených severněji, než se rozkládá Panama a Kostarika, jsou přírodní podmínky velmi podobné, psi pralesní (Speothos venaticus) se zde z nějakého důvodu nevyskytují. Výše uvedené tvrzení bylo zoology mnoho let přijímáno jako ověřené a spolehlivé. Snímky z fotopastí rozmístěných v horách střední části Kostariky ovšem ukázaly, že jsou tato zvířata přítomna i dále na sever – navíc v nadmořských výškách, v jakých jejich výskyt rovněž dosud nebyl zaznamenán. 

Doktorandka Carolina Saenz-Bolañosová a profesor Todd Fuller zveřejnili svá pozorování v časopise Tropical Conservation Science. Dvojici se podařilo zachytit psy na fotopastech umístěných v rozeklaném pohoří Cordillera de Talamanca, jehož nejvyšší vrcholky přesahují výšku 3 000 metrů. 

TIP: Všudybyl nosál červený: Pinocchio jihoamerických lesů

Carolina, která zde s fotopastmi pracuje už od roku 2012, se ke zjištění vyjádřila slovy: „Zdejší obyvatelé mají sice ve svém jazyce pro psy pralesní konkrétní jméno a v ústním podání se traduje, že zde tato šelma v minulosti žila, ale v současnosti nikdo z nich žádného psa už dlouho neviděl.“

Psi byli sice několikrát pozorováni severně od Panamského kanálu poblíž hranice s Kostarikou, ale v severních částech pohoří Cordillera de Talamanca je jejich spatření naprostým překvapením. Navíc se jedná o tak obrovskou a odlehlou oblast, že vůbec není jasné, zda sem psi nedávno pronikli od jihu, vracejí se na svá někdejší působiště, nebo zde prostě celou dobu žili a vyhýbali se kontaktu s lidmi.

Otevřená hvězdokupa dostala jméno Valparaíso 1. Nachází se v souhvězdí Štítu a obsahuje hvězdy o úhrnné hmotnosti asi 10 tisíc Sluncí. Některé z hvězd nově objevené hvězdokupy jsou vidět i malým amatérským dalekohledem. Přesto unikla pozornosti i profesionálům, kteří pátrají po otevřených hvězdokupách v Mléčné dráze. Důvodem je zřejmě to, že Valparaíso 1 nevypadá jako běžná otevřená hvězdokupa.

Otevřená hvězdokupa středního věku

Mimo jiné jde o první známou velkou hvězdokupu „středního věku“, která vznikla asi před 75 miliony let. Pro vědce představuje cenný úlovek, který jim doposud scházel ve sbírce hvězdokup. Až doposud jsme totiž znali jen mladé otevřené hvězdokupy, cca do stáří 25 milionů let, a pak pár prastarých hvězdokup tohoto typu, jejichž stáří se naopak počítá v miliardách let.

TIP: Krvácející Hyády: Jedna z nejznámějších hvězdokup se rozpadá

Otevřená hvězdokupa Valparaíso 1 tudíž představuje vytoužený „chybějící článek“, který teď astronomům umožňuje doplnit si představy o vzniku a vývoji otevřených hvězdokup. Chilský astronom Ignacio Negueruela z University of Alicante a jeho kolegové využili při tomto objevu dnes velice populární data vesmírné observatoře Gaia. V nich vystopovali velkou skupinu hvězd, které se společně pohybují Mléčnou dráhou.

Sibiřská řeka Alazeja protéká severovýchodem Jakutska a vlévá se do Východosibiřského moře. Právě u této řeky byly z hloubky 3,5 metru pod povrchem odebrány vzorky permafrostu. Podle radiokarbonového datování jsou staré asi 24 tisíc let. Mezinárodní tým vědců nechal vzorky roztát, a pak sledoval, co se bude dít.

V roztátém permafrostu začali rejdit vířníci (Rotifera), převážně sladkovodní nebo původní mnohobuněční živočichové o velikosti maximálně 2 milimetrů, kteří na první pohled připomínají velké nálevníky. Nejenom že přežili zamražení na 24 tisíc let, aniž by došlo k destrukci jejich buněk, ale také byli schopní se množit.

Odolní vířnici

Badatelé si pochvalují, že jejich výzkum představuje zatím nejlepší doklad schopnosti mnohobuněčných živočichů přežít desetitisíce let ve stavu kryptobiózy, v němž mají prakticky zastavené tělesné pochody a metabolismus. Doposud jsme si byli jistí jen tím, že zmražení přežijí deset let. Vše nasvědčuje tomu, že vířníci jsou opravdu odolní.

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Vědci již dříve zjistili, že arktický permafrost ukrývá řadu organismů, které v něm zamrzly a přežily dlouhé tisíce let. Jde o mikroby, viry nebo rostliny. Rekordmany jsou v tomto směru hlístice, které byly rozmraženy po více než 30 tisících let. Badatelé zatím do detailu nevědí, jak vířníci mohli přežít v permafrostu tak dlouhou dobu. Je to námět na další výzkum, jehož výsledky by se mohly uplatnit i medicíně i dalších odvětvích.