Zita Bourbonsko-Parmská (1892–1989) se se svou jedinou láskou a budoucím manželem Karlem I. (1887–1922) znala vlastně od dětství. Byli totiž tak trochu příbuzní. Tehdy si ale Karel malého děvčátka příliš nevšímal. K opravdovému „seznámení“ došlo až ve Františkových Lázních ve Ville Imperial. A zdaleka nebylo náhodné! Vše obratně zrežírovala Zitina matka a Zitina teta, která byla zároveň Karlovou nevlastní babičkou.

Císařská romance

Sedmnáctiletá Zita se dvaadvacetiletému Karlovi líbila, ale láska na první pohled to nebyla. Poslední císařovna byla mimořádná žena. Krásná, vzdělaná, obětavá, empatická. Doma sice mluvili francouzsky, ale vychovávali ji mnohojazyčně, takže hovořila i německy, italsky, španělsky, portugalsky a anglicky. A před svatbou se naučila i česky a maďarsky. Největší devízu však představoval její bezchybný původ, pro Habsburky tak důležitý!

Po pohádkové svatbě ve Schwarzau, kterou svou návštěvou poctil i sám císař, a svatební cestě se novomanželé odebrali na zámek do Brandýsa. Karel tu byl velitelem posádky. Byť žili na zámku, vedli tu obyčejný život běžných měšťanů, proto si velice rychle získali oblibu u tamních obyvatel. Často se ale stěhovali, jak už to u vojáků bývá. A Zita? Ta manžela z lásky i povinnosti následovala. A když se stal Karel následníkem a posléze císařem, stála Zita vždy po jeho boku. Tolik se lišila od císařovny Sissi!

Do Brandýsa se rádi vraceli. Po vynucené abdikaci, s níž Zita bytostně nesouhlasila, měl prý císař dokonce v plánu žít v Brandýse jako prostý občan. U československých orgánů se ale setkal jen s nenávistí. Následoval nešťastný exil, v němž Karel v pouhých pětatřiceti letech na Madeiře zemřel. Ovdovělá Zita se už nikdy nevdala, celý život zasvětila svým dětem. Nezřekla se titulu císařovny, a tak do Rakouska, kde byla považována za personu non grata, směla zavítat teprve v roce 1982. Do milovaného Brandýsa se už nepodívala. Zemřela těsně před pádem železné opony v březnu 1989.

Image

Čtěte také

Dáma v černém: Osudy ovdovělé císařovny Zity Bourbonsko-Parmské

Jezero Rúp Kund leží v indickém Garhwálském Himálaji v nadmořské výšce přes 5 000 metrů. Odhaduje se, že na jeho březích leží ostatky nejméně osmi stovek lidí. Někdy se mu proto přezdívá Záhadné jezero nebo Jezero koster. Jací lidé našli v drsné velehorské pustině smrt? Odkud přišli a proč zemřeli? Mezi místními obyvateli se traduje několik příběhů o dávné katastrofě. Všechny souvisí s náboženskou poutí Nanda Dévi Raj Jat, která se koná jednou za dvanáct let na počest bohyně Nanda Dévi. 

Obyvatelé Garhwalského Himálaje ztotožňují 7 816 metrů vysokou velehoru hned se dvěma božstvy. Vyšší hlavní vrchol zosobňuje bohyni Nanda Dévi. O něco nižší východní vrchol představuje její protějšek Sunanda Dévi. Bezmála třítýdenní pouť k uctění Nanda Dévi vede vysokými horami a průsmyky Himálaje a i za dobrého počasí klade na fyzickou kondici poutníků značné nároky. Poutníci při ní procházejí i kolem Jezera koster. Tady už často doslova lezou po čtyřech vysílením. 

Pomsta královně

Procesí kráčí v čele s čtyřrohým černým beranem, který se občas narodí díky mutaci mezi místními ovcemi. Zvíře je pro pouť pomalováno ornamenty, ozdobeno girlandami květů a na zádech nese vaky plné šperků. Beran spolu s poutníky představuje doprovod bohyně Nanda Dévi, která se vrací z krátké návštěvy rodného domu ke svému manželovi Šivovi. Na konci pouti je beran vypuštěn na svobodu, aby ho už nikdy nikdo neviděl. Procesí pak obětuje bohyni jídlo, oblečení a další cenné věci a vrátí se domů. 

První zprávy o Nanda Dévi Raj Jat pocházejí až z 19. století, ale nápisy na skalách a další důkazy svědčí o tom, že historie pouti sahá mnohem dál do minulosti.

Poutníci z Řecka?

Vědci mohli při hledání pravdy o katastrofě u jezera Rúp Kund dlouho jen spekulovat. V roce 2000 proběhly první pokusy o analýzu DNA izolované z některých kostí. Jejich výsledky ukázaly, že nebožtíci od Jezera koster pocházeli z jižní Asie. Radiouhlíkové datování určilo stáří kostí na 1 200 roků. Vědci usoudili, že všechny kostry jsou pozůstatkem jediné tragické události. 

Mezi oběťmi byly ženy i muži, které zřejmě nevázala těsnější pokrevní pouta. Nikdo z nich nenesl stopy po zranění a na místě se nenašly žádné zbraně. Proto se zdá nepravděpodobné, že by tito lidé padli v bitvě. Nic také nenapovídá tomu, že by zemřeli na epidemii. První výzkum tedy do záhady Jezera koster mnoho světla nevnesl.

Nedávno provedl početný indicko-americký vědecký tým daleko rozsáhlejší analýzy, do kterých byly zahrnuty ostatky osmatřiceti lidí. U třiadvaceti genetici potvrdili jihoasijský původ. Pocházeli tedy z oblasti dnešní Indie, Pákistánu, Nepálu či Bangladéše. Jeden z nebožtíků žil ve východní Asii a jeho domovinu musíme hledat někde v západní Indonésii, východní Číně, nebo dokonce až v Japonsku. Největší překvapení přinesly analýzy DNA čtrnácti zbývajících nebožtíků, protože ti pocházeli z oblasti východního Středomoří, přesněji z Řecka či Kréty.

Přišli z daleka

Rozdílný původ potvrdily i rozbory bílkoviny kolagenu izolované z kostí. Z jejího izotopového složení se dá vyčíst typ stravy, jakou lidé konzumovali v posledních zhruba patnácti letech života. Základ jídelníčku lidí jihoasijského původu zřejmě tvořila rýže a proso, zatímco lidé mediteránního a východoasijského původu se živili hlavně pšenicí a ječmenem. Tihle lidé tedy nebyli jen cizího původu, ale pocházeli z daleka, z krajů, kde se pěstují zcela rozdílné zemědělské plodiny, a k jezeru Rúp Kund si přišli pro smrt. 

Překvapivá etnická různorodost obětí od Jezera koster vrhala stín vážných pochyb na jejich společný skon. Je dost nepravděpodobné, že by se do hor vydala tak nesourodá skupina. Nová datování radiouhlíkovou metodou potvrdila, že lidé tu nezemřeli všichni najednou. Část z nich přišla o život při různých příležitostech v rozmezí čtyř staletí mezi roky 600 až 1000. Ostatky čtrnácti zkoumaných nebožtíků pocházely z doby kolem roku 1800 a patřily lidem, kteří u jezera Rúp Kund zahynuli společně. Právě tito lidé pocházeli u Řecka či Kréty a k této „pozdní“ skupině patřil i jedinec východoasijského původu.

Potomci Alexandrovy armády?

Zdá se, že přinejmenším část koster od jezera Rúp Kund tedy patří poutníkům podnikajícím obřadnou cestu k uctění bohyně Nanda Dévi. Snad se stali obětí náhlého zvratu počasí, který není v těchto nadmořských výškách nijak ojedinělý. Větší záhadu představuje řecká skupina. 

Sami autoři studie zveřejněné ve vědeckém časopise Nature Communications přiznávají, že cítili silné pokušení považovat tyto lidi za potomky armády Alexandra Makedonského. Vpád armády z antického Řecka je dodnes jasně patrný na dědičné informaci některých asijských etnických skupin. To platí např. o Kalaších ze severního Pákistánu. Tato etnika však mají silnou příměs DNA jihoasijských etnik, což však není případ koster od jezera Rúp Kund. Tito lidé byli „čistí“ Řekové. Potomci Alexandrových vojáků by navíc vykazovali jen malou genetickou pestrost, protože by u zrodu jejich populace stála málo početná hrstka odpadlíků. Ani to pro řecké ostatky nalezené na březích jezera Rúp Kund neplatí. Tito lidé byli součástí velké a geneticky pestré populace. 

Smrtící krupobití?

Autorům studie se zdá nepravděpodobné, že by tak velká skupina Řeků podnikla náboženskou pouť k uctění hinduistického božstva. S tím souhlasí i přední odborník na náboženské pouti William Sax z univerzity v německém Heidelbergu. „Tohle vysvětlení nedává žádný smysl,“ přitakává Sax.

Autoři studie proto upozorňují na fakt, že záhadní Řekové od Jezera koster žili v době, kdy Balkán ovládali Turci. Osmanské impérium zasahovalo na východě daleko na asijský kontinent a říše měla čilé vazby třeba i na Čínu.

TIP: Tajemství terakotové armády: Naučili Číňany sochařskému umění Evropané?

Řekové se tak mohli dostat do oblasti Garhwalského Himálaje proti své vůli. Snad je tam zavlekli nebo je prodali jako otroky – jejich pánem mohl být právě onen jediný mrtvý muž východoasijského původu. Příčinou zkázy skupinky mohlo být silné krupobití. Podle některých zpráv se dříve nacházely u některých koster zbytky roztažených deštníků a některé lebky prý nesou stopy po smrtelných úderech. O tom, že se poutníci během Nanda Dévi Raj Jat se smrtícím krupobitím občas potkají, svědčí i staré místní legendy. 

V souvislosti s výzkumem ptačích genomů vědci přečetli i genomy některých evolučně starých plazů, jako jsou například krokodýli. Ti dnes patří k nejbližším žijícím příbuzným veškerého ptactva a k ptákům mají dokonce geneticky blíž než k ostatním plazům! Společný předek krokodýlů a ptáků žil před 240 miliony roky a vědci se také pokusili vydedukovat základní rysy genomu pravěkého plaza, který byl společným předkem ptáků, krokodýlů a vyhynulých dinosaurů.

Krokodýli – nejbližší příbuzní ptáků

Krokodýli se vyvíjejí velice pomalu, evoluce u nich postupuje řádově desetkrát pomaleji než u savců. Zřejmě to souvisí s tzv. generačním intervalem, tedy dobou, která uplyne od narození do zplození potomků.

Krokodýli přivádějí na svět potomky v poměrně pozdním věku. Například krokodýli nilští pohlavně dospívají až ve věku kolem 10 let. Naproti tomu savci byli na Zemi dlouho zastoupeni především malými, krátkověkými a rychle se rozmnožujícími druhy. Proto u nich evoluce spěchala mnohem větším tempem než u krokodýlů. Předci ptáků, krokodýlů a dinosaurů měli podobně pomalou evoluci genomu. Ptáci na své vlastní evoluční větvi ale „přidali plyn“ a jejich evoluce je celkem svižná.

TIP: Prastaré kořeny ptačího rodu: Jak ptáci přišli o zuby?

I když se traduje, že krokodýli jsou evolučně velmi úspěšní, protože přežili vymírání dinosaurů a udrželi se na světě dodnes, vždycky se jim tak skvěle nedařilo. V poslední době ledové měly mnohé krokodýlí druhy namále.

V našem vyprávění se však nejprve musíme vrátit o bezmála jedno tisíciletí zpět, kdy vládu nad českou zemí v rukách pevně třímal obratný diplomat Přemysl Otakar I. Na sklonku 12. století panovaly v říši dost nepřehledné poměry, neboť o titul římského krále se svářely mocné rodiny Štaufů a Welfů. Křivka moci a autority obou zmiňovaných rodů směřovala jednou nahoru, podruhé dolů, a stejně tak se ze strany na stranu přelévala podpora ostatních předních velmožů. Jedním z nejvlivnějších byl právě Přemysl.

Jeho politická strategie jako by přesně kopírovala mocenský graf a Přemyslovec dokonale předvídal, kdy z jednoho tábora bezpečně přeběhnout do druhého. Při neustálé výměně kabátů však musel sáhnout po veškerých dostupných prostředcích, z nichž v zásadě nejúčinněji fungovala sňatková politika. V rozehrané partii se tak jednou z klíčových figurek stala bílá dáma – jeho dcera Markéta.

Zavržená rodina

Markéta pocházela z Přemyslova svazku s Adlétou, dcerou míšeňského markraběte Oty. Sňatek mezi mladým párem však byl uzavřen v době, kdy ještě nic nenaznačovalo, jak slavná budoucnost jejího chotě čeká. Přestože se manželům narodil syn Vratislav, následovaný dalšími třemi dcerami, Přemyslova náklonnost k manželce velmi brzy vyprchala. Napětí mezi rodiči bylo takřka hmatatelné a tísnivá atmosféra jistě neblaze poznamenala dívčino dětství. Mělo však být ještě hůř.

Ctižádostivý a patrně nepříliš empatický Přemysl Otakar si totiž na sklonku 12. století přivedl novou ženu, mladou Konstancii Uherskou. Svůj někdejší svazek nechal anulovat s poukazem na blízký příbuzenský vztah, a tím pozbyly svého legitimního statutu rovněž jeho děti Vratislav, Markéta, Božislava a nejmladší Hedvika.

Za vyobcovanou Adlétou však stála vlivná rodina a zdálo se, že by Přemysl Otakar mohl za své jednání zaplatit víc, než si představoval. Po době strávené ve vyhnanství se proto zapuzená manželka na nějakou dobu opět vrátila po bok svého chotě. Setrvání na přemyslovském dvoře pro ni a její děti však nebylo vítězstvím. Jak trefně ve svých Obrazech z dějin národa českého poznamenal Vladislav Vančura, dívčina matka si z celého srdce přála, aby „Markéta vyšla z domu pokořování, kde její matka je přinucena se dotýkat poskvrněného lože, z domu, kde mezi přeházenými plášti plášť nejkrásnější jest plášť cizoložnice, z domu, jehož stěnami otřásá loutna jako nesmírné rány, kde bijí do hradeb města již ztraceného“.  

Ona naděje na odchod ze zvrácené rodiny královského trojlístku svitla Markétě v roce 1205, kdy do Čech zavítal vyslanec dánského krále Strange Ebbesön. A jelikož pozdější dánská literatura tématem o přemyslovské princezně nešetřila, objevil se mezi dalšími pověstmi a baladami i popis této návštěvy.

Ó slavný králi český, pozdraven buďtež nám,
pro vaši milou dceru král Valdemar poslal k Vám.
Přijměte vodu a ručník, sedněte za stůl, páni,
poselství vaše známe, buďtež nám uvítáni.
Přinesli vrchcábnici a zlaté kostky spolu,
by s pannou hrál pan Strange a mluvil bez okolku.

Jitřní hvězda

Český panovník Přemysl Otakar prý příliš dlouho neváhal, už kvůli tomu, že dánský král Valdemar byl vítaným spojencem stojícím na správné straně barikády. Mladá Markéta tak posílila, ba spíše vytvořila svazek mezi dánským a českým královstvím, přestože obě země od sebe dělila vzdálenost jak geografická, tak kulturní. Dánsko vůbec představovalo pro český průvod velkou neznámou. Drsná země a její pětatřicetiletý představitel mohli ve snoubence o polovinu mladší vzbuzovat nemalé obavy. Navzdory všemu se však dívka odebrala do Lübecku, kde spojila svůj život s Valdemarem Dánským. Česká princezna si okamžitě naklonila tamní společnost, která ji pro její krásu, jemnocit a dobrotu začala přezdívat jménem Dagmar, „(...) dítko světla, červánků a zoře, / Jitřenka, co plaší světa tmu a hoře“.

Nová dánská královna prý byla v mnoha směrech výjimečná. Přestože ji vyslali s jediným posláním, totiž dostát cílům sňatkové politiky a zajistit spojenectví obou zemí, Markéta Dagmar se zasloužila o mnohem víc. Její cítění se slabšími a chudými spolu s milým a skromným vystupováním jí vysloužily obdiv a lásku tehdejší společnosti, které se odrazily i v pozdější, do velké míry idealizované literatuře.

O skutečném životě dánské královny příliš mnoho nevíme. Jistě se však nejednalo o zamilovanou pohádku i vzhledem k faktu, že Valdemar si po čas svého manželství s přemyslovskou manželkou vydržoval několik milenek, s nimiž dokonce zplodil potomky. Levoboček Knud se později stal vévodou z Revalu, Lollandu a Blekinge, další syn Niels vstoupil do dějin jako hrabě hallandský.

Zdánlivě odsouzeníhodné pletky dánského krále nebyly ničím výjimečným, a tak je patrně přijímala i jeho manželka. Jim navzdory prý stála po boku svého muže nejen v dobách jeho největší slávy, ale i v časech zlých a bolestných.

To anděl byl,
neb kudy se brala,
vždy požehnání rolník měl.
A králi? Zpříjemnila žití.

Svou pozici na dánském trůně navíc upevnila, když na svět přivedla syna Valdemara. Jeho prostřednictvím mohla dánské dějiny ovlivňovat aspoň kapička české krve. Leč nestalo se tak. Mladý Valdemar byl totiž počátkem třicátých let zastřelen nešťastnou náhodou při lovu. Jeho smrtí se tak česká kapitola nenávratně uzavřela.

Synáčka vyřezali z boku

Je až s podivem, jak velkou náklonnost dokázala Dagmar vzbudit ve svém okolí za tak krátký čas, který jí osud nadělil. Zatímco prvorozeného potomka zřejmě přivedla na svět bez větších nesnází, druhý porod se pro Přemyslovnu stal osudným.  

Těžká hodinka přepadla královnu v rezidenci v Ribe. Očekávaný klidný průběh vzal brzy za své a porod se začal komplikovat. Po pár hodinách již bylo jasné, že královna nebude mít dost sil, a její opatrovníci tedy přistoupili ke krajnímu řešení, tedy císařskému řezu. Bolestmi soužená Dagmar ještě toužila naposledy vidět svého manžela. Chtěla mu totiž sdělit své poslední přání, aby se po její smrti v žádném případě neoženil s portugalskou princeznou Berengarií, která prý přinese dánské zemi jen a jen nesnáze. Král Valdemar se však v době porodu nacházel desítky kilometrů daleko, a přestože svého koně cvalem hnal zpět, před komnatami královny ho čekaly jen tragické zprávy.

V ložnici ženy bědují, tam velký pláč a žal,
královna Dagmar skonala,
když Valdemar přijížděl.
A Valdemar, král dánský,
teď do dveří vstoupí prudce,
a malá dobrá Kristina
vztahuje k němu ruce.
Nechť pominou již, králi můj,
přetěžké vaše žaly,
neb z Dagmařina boku vám
synáčka vyřezali.

Dobrá královna Dagmar skonala v bolestech dne 24. května. Vědci se ovšem rozcházejí v názorech na letopočet. Zatímco většina se přiklání k roku 1213, někteří čeští historici posunuli datum jejího úmrtí ještě o jeden rok zpět.

Shrneme-li všechna fakta, strávila Přemyslovna v dánské zemi pouhopouhých osm let. Během nich si však vydobyla takovou pozici, že se v průběhu pozdějších staletí stala často opakovaným námětem dánské literatury. Nutno podotknout, že jí dánští umělci přisoudili takřka nadpozemskou tvář. Za tímto zidealizovaným obrazem skutečná postava poněkud zaniká.

Zdrcený Valdemar nechal milovanou manželku pochovat v chrámu svatého Benedikta v Ringstedu na Sjællandu. V téže hrobce později spočinul sám a manželé se tak po letech opět ocitli bok po boku. Jenže ani druhá strana Valdemarova náhrobku nezůstala prázdná. Král totiž Dagmařino varování nevyslyšel a navzdory jejímu poslednímu přání se s krásnou Berengarií Portugalskou nakonec přece jen oženil. Markéta však měla pravdu. Dánský král si sice novým sňatkem načas pojistil spojenectví s Flandrami, novou královnu však dánský lid nenáviděl pro její krutost. I díky tomu Dagmařina sláva v kontrastu s její nástupkyní ještě o něco vzrostla.

TIP: Princezny na prodej: Na které dvory zamířily mladé Přemyslovny?

V roce 1928 byla v Ringstedu umístěna dvojjazyčná pamětní deska s vyobrazením oblíbené královny a jejích poddaných, jejíž výmluvný popisek upozorňuje na osobnost, kterou Dánové dodnes obdivují, přestože česká strana na dávno zemřelou Přemyslovnu spíše zapomněla.

„Přišla z české země královna Dagmar, přinesla mír všem bez pokoje, svobodu spoutaným a vítězící láskou získala si dánská srdce. Mír, svobodu a lásku ať hlásá její památka vždycky v budoucnu oběma národům.“ 

Letošní červnovou oblohu opanuje úkaz, který nás v České republice míjel šest let. Tak dlouhá doba totiž uplynula od posledního zatmění Slunce, jež jsme mohli z našich končin zahlédnout. To nadcházející se odehraje 10. června v dopoledních hodinách, bude však poněkud nesmělé. Měsíc, který jej vyvolá nasunutím mezi Zemi a Slunce, se bude zdráhat „zakousnout“ se do naší denní hvězdy pořádně. Zažijeme zkrátka jen částečné zatmění a i v tom nejlepším případě zakryje zemský souputník pouze 17 % průměru zářivého slunečního disku.

Ukousnuto Měsícem

Přesný start zatmění bude záležet na tom, odkud z České republiky jej budete sledovat. Následující časové údaje se vztahují k 50. rovnoběžce severní šířky a 15. poledníku východní délky, tedy k souřadnicím přibližně v centru naší země. Budete-li se nacházet v západní části republiky, počítejte s několikaminutovým předstihem, zatímco ve východní polovině naopak s obdobně dlouhým zpožděním. Ať už se ovšem budete na zatmění dívat odkudkoliv, vždy dodržujte všechna nezbytná bezpečnostní opatření (viz Jak na něj). 

První náznak temné měsíční siluety se na Slunci objeví v 11:44 SELČ, a to při pravém horním okraji jeho disku. V následujících 112 minutách jej Měsíc „olízne“ shora, přičemž maximální fáze zatmění nastane ve 12:39. Tehdy zůstanou odhaleny zhruba čtyři pětiny Slunce, načež se úkaz přehoupne do druhé poloviny: Okrouhlý obrys zemského průvodce bude z naší hvězdy pomalu ustupovat směrem k jejímu levému hornímu okraji a ve 13:36 nebeské představení skončí. 

Počkejte si na Venuši

Budete-li jej však sledovat dalekohledem, můžete si počíhat ještě na Venuši, která bude na denní obloze rovněž přítomna. A jelikož jde o nejjasnější nebeský objekt po Slunci a Měsíci (v červnu dosáhne zhruba −4 mag), snadno ji spatříte i v malém přístroji. Otázkou zůstává, jak ji na blankytně modrém nebi najít. S dalekohledem na naváděné montáži máte vyhráno, řešení však existuje i pro ty, jejichž přístroj spočívá na nejjednodušším možném stativu. Chce to pouze trpělivost: Venuši vám totiž do zorného pole „doručí“ zemská rotace.

V době zatmění se bude „sestra Země“ nacházet na obloze asi 20° od Slunce směrem na východ. Bude tedy zářit vysoko nad jihovýchodním až jižním obzorem, a to 1,25° od dráhy, po níž naše hvězda poputuje nebem v průběhu dne (1° odpovídá zhruba dvěma průměrům jejího disku). Stačí tedy namířit dalekohled na Slunce a počkat cca 80 minut, než se obloha posune o zmíněných 20° a Venuše se vám objeví v dalekohledu. 

Zamířit a nehýbat

Je však třeba dodržet několik důležitých podmínek: Zorné pole přístroje musí mít dostatečný průměr, aby ho Venuše neminula, ideálně kolem 5°. Dalekohled také musí být dobře zaostřený, což si snadno ověříte během zatmění na okrajích Slunce. V závěru úkazu pak nastavte sluneční disk do středu zorného pole a přístroj pevně zafixujte – od té chvíle se nesmí vůbec pohnout. 

Po 80 minutách zkuste do dalekohledu opatrně nahlédnout. Pokud jste při pozorování používali objektivový sluneční filtr, sejměte ho teprve nyní, a to tak, abyste přístroj nevychýlili. Venuše by se měla nacházet cca 1,51° na východ od středu zorného pole a její podoba v dalekohledu se odvine od použitého zvětšení: Bude-li desetinásobné, pátrejte po zářícím bodu, což může být na světlém pozadí náročnější. Výraznější zvětšení pak planetu s ohledem na její aktuální fázi ukáže jako drobný neúplný kotouček. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června v 5:32 SELČ vstoupí do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad severozápadem
• Mars – viditelný večer nad severozápadem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun –  viditelný ráno nad jihovýchodem

Zajímavé úkazy v červnu 2021

•  6. června – planetka Juno v opozici se Sluncem
• 10. června – částečné zatmění Slunce: začátek úkazu v 11:44 SELČ, střed ve 12:39 (zakryto 17 % průměru slunečního disku), konec v 13:36 
• 12. června – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na večerní obloze (cca 5,5°), o něco výš nad obzorem bude možné pozorovat i Polluxe a Castora z Blíženců a Mars
• 13. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na večerním nebi (cca 2°), poblíž bude možné pozorovat i Polluxe a Castora z Blíženců a zvečera nízko nad obzorem také Venuši
• 15. června – v první polovině noci měsíční srpek poblíž Regula ze Lva 
• 20. června – v první polovině noci Měsíc poblíž Spiky z Panny 
• 22. a 23. června – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 27. až 30. června – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera na brzkém ranním nebi: 27. 6. Měsíc cca 8° od Saturnu, 29. 6. cca 5,5° od Jupitera

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Válku William „Billy“ Mitchell (1879–1936) ukončil v dočasně přiznané generálské hodnosti. Po podpisu příměří panovalo přesvědčení, že se stane velitelem vzdušných sil USA, místo něj ale tuto pozici získal chráněnec generála Pershinga, dělostřelec Charles T. Menoher (1862–1930). Mitchella čekalo jmenování náčelníkem oddělení vojenské aeronautiky, tedy létajícího personálu, následně převzal výcvikové oddělení. Neměl však vliv na strategické a koncepční otázky. Zároveň pociťoval rozčarování z nedostatku pochopení pro potřeby a specifika letectva. 

Předchozí část: Americký vizionář před soudem: Průkopník bombardování Billy Mitchell (1)

Proti škrtům 

Přestože se na jaře 1921 stal zástupcem velitele vzdušných sil, měl problém prosadit své názory. Nevěřil v trvanlivost versailleského mírového systému a zároveň očekával, že v příští válce sehraje letectvo zásadní úlohu. Proto se ostře ohrazoval zejména proti škrtům v oblasti námořního letectví. Jisté pochopení našel u pozdějšího prezidenta Franklina Roosevelta, tehdy náměstka na ministerstvu námořnictva. S jeho podporou se snažil prosazovat vývoj torpéd shazovaných letadly, stejně jako využití letadel k hašení lesních požárů.

Letadla proti lodím

Pod Rooseveltovou záštitou mohl Mitchell v letech 1920 a 1921 uskutečnit takzvaný Projekt B. Šlo o bombardování vyřazených vojenských plavidel, které prokázalo, že vzdušný útok dokáže potopit bojovou loď. Ačkoliv veřejnost a média Mitchella silně podporovaly, narážel na odpor řady kolegů a nadřízených. Časté konflikty se projevily i na jeho psychice a rodinném životě.

Stres se projevil zvýšenou vznětlivostí a konzumací alkoholu, což roku 1922 vyústilo v rozvod jeho manželství. Jednou z příčin vyhrocené situace se stala i vysoká politika. Projekt B probíhal v době, kdy se ve Washingtonu chystala konference o námořním zbrojení. Fakt, že bombardovací testy poukázaly na zranitelnost námořnictva, podlamoval snahu politiků prezentovat USA na mezinárodní scéně jako silnou námořní velmoc. V mediálních polemikách Mitchella podpořil jeho nadřízený Menoher.

Varování před Japonci

Koncem léta Mitchell na přímý rozkaz prezidenta Hardinga převzal nový úkol, který jej měl patrně „uklidit“ do ústraní. Šlo o pacifikaci rozsáhlých nepokojů, které vypukly ve Virginii po střetu mezi stávkujícími horníky a pracovníky detektivní agentury. Mitchell připravil plán bombardování demonstrantů náložemi se slzným plynem. Nakonec však jeho jednotka prováděla pouze hlídkové lety a demonstrací síly přiměla většinu stávkujících ke kapitulaci.

Dokončení: Americký vizionář před soudem: Průkopník bombardování Billy Mitchell (3)

V roce 1922 se Mitchell setkal s italským leteckým teoretikem Giulio Douhetem a zasadil se o překlad jeho spisů do angličtiny. O dva roky později podnikl studijní cestu do Tichomoří, odkud se vrátil rozhořčen nad nedostatečnou obranou Havaje. Zakrátko zaslal nadřízeným orgánům memorandum o 324 stranách, jež se v roce 1925 stalo základem jeho knihy Winged Defense (Okřídlená obrana). V ní předpovídal válku s Japonskem a vyslovil předpoklad, že nepřítel napadne základnu Pearl Harbor. Očekával ovšem, že Japonci použijí základny na okolních ostrovech, ne letadlové lodě. Kniha vzbudila bouřlivou diskusi. Ta se ještě vyostřila po havárii námořní vzducholodi Shenandoah v září 1925, kdy Mitchell veřejně nařkl velitele armády i námořnictva z „téměř velezrádné neschopnosti“.

Výzkum nemocí si žádá odhodlání a oběti. Neplatí to přitom jen pro pandemickou chorobu. Ve světě jsou i jiná onemocnění, která postihují ohromné množství lidí a řadu z nich zabijí. Velkým a obávaným zabijákem mezi infekčními chorobami je tradičně malárie. Jen v roce 2019 trpělo touto nemocí v teplých oblastech planety asi 229 milionů lidí a 409 tisíc z nich na malárii zemřelo.

Malárie provází lidstvo již velmi dlouho, přesto o této nemoci stále mnoho nevíme. Rovněž stále nemáme k dispozici opravdu účinnou léčbu nebo prevenci. John Woodford z australské University of Queensland a jeho kolegové rozšířili naše poznatky o malárii díky výzkumu se sedmi statečnými dobrovolníky, kteří byli na začátku experimentu zdraví a v dobré kondici.

Dobrovolná malárie

Tito lidé se za přísných kontrolovaných podmínek nechali nakazit malárií, buď zimničkou třetidenní (Plasmodium vivax), nebo zimničkou tropickou (Plasmodium falciparum), která je nejnebezpečnějším původcem malárie. Vědci dobrovolníky snímkovali pomocí pozitronové emisní tomografie (PET) a magnetické rezonance (MRI), 7 dní před infekcí, a pak 7 až 11 dní po infekci.

TIP: Britští vědci nabízejí tisíce liber: Stačí se nechat nakazit černým kašlem

Snímkování dobrovolníků prokázalo, že se zimničky v rané fázi malárie hromadí ve slezině. Výraznější to přitom bylo u zimniček třetidenních. Výzkum potvrdil nedávné objevy, podle nichž se u lidí s chronickou malárii zimničky hromadí právě ve slezině a to v až překvapivě velkém množství. Právě hromadění ve slezině zřejmě souvisí s otázkou, proč jsou lidé s chronickou malárií často podle krevních testů zdánlivě zdraví, a později se u nich malárie náhle znovu objeví.

Pompézní oslava se konala přesně před 68 lety. Británie v roce 1953 ještě pociťuje následky druhé světové války. Například cukr a maso se stále vydávaly jen na příděl. Situace se ale obracela k lepšímu. Právě korunovace nové královny měla symbolizovat změnu. Znovuzrození země. Mladá, pohledná a hlavně svědomitá a dobře vychovaná dívka měla být ztělesněním nové zářivější budoucnosti. A slavnostní korunovace malým státním svátkem. Přehlídkou tradic, pompy a vlivu.

Bůh ochraňuj královnu!

V noci na 2. června 1953 pršelo, ale ani to neodradilo tisíce diváků, aby dlouhé hodiny neokupovali ta nejlepší místa podél trasy, kterou se bude ubírat průvod. Na druhý den se v ulicích shromáždily tři miliony lidí! Na čele procesí z Buckinghamského paláce do Westminsterského opatství kráčely elitní britské gardy a ozbrojené jednotky z celého Commonwealthu. Za nimi následovaly kočáry s příslušníky evropských panovnických rodin a prezidenty. V kočáře Gold State Coach z roku 1762, který dostal svůj název proto, že je pokrytý plátkovým zlatem, seděla královna s manželem.

TIP: Alžběta II.: Královna, která změnila svět

Ve Westminsterském opatství Alžběta před osmi tisíci pozvaných hostů přísahala, že bude prosazovat spravedlnost a právo království a bránit anglikánskou víru. Potom ji canterburský biskup pomazal svatým olejem a ona přijala královské žezlo, jablko a roucho. 

V zemědělství se stále používá mnoho chemikálií, které představují riziko jak pro lidské zdraví, tak i pro životní prostředí. Jsou ale i jiné možnosti. Španělští odborníci vymysleli postup, kterým lze vytvořit biopesticid proti škůdcům plodin v půdě a zároveň důmyslně využívá organický odpad z výroby piva a ze zemědělství.

Maite Gandariasbeitia a její kolegové zkoumali možnosti použití bagasy, čili zbytků obilí z výroby piva anebo šrotu z řepkových semen, v kombinaci s čerstvým kravským hnojem, jako biopesticidu pro potlačení škůdců v půdě. Tento pozoruhodný organický pesticid funguje tak, že vysokým obsahem dusíku podporuje aktivitu užitečných mikrobů v půdě, čímž dochází k rozkladu organické hmoty a likvidací škodlivých organismů. Experimenty španělského týmu přinášejí slibné výsledky. 

TIP: HomeBiogas: Domácí minitovárna vyrábí z odpadu bioplyn i hnojivo na zahradu

„Pivní“, případně „řepkový“ pesticid je účinný proti háďátkům a dalším podobným škůdcům. Napadení pěstovaných plodin těmito škůdci nemusí být na první pohled nápadné. Často ale způsobuje závažné škody na kořenovém systému plodin i na jejich vnitřních pletivech. Postižené rostliny nemohou potřebným způsobem využívat živiny. Slábnou, rostou pomaleji a co je hlavní, výsledná úroda může být mnohem nižší. 

Na začátku nečekaného zjištění stál terénní výzkum týmu Marcuse Drymona z Mississippi State University, který pátral po složení potravy mladých žraloků tygřích (Galeocerdo cuvier). Biologové vylovili z moře celkem 105 nedospělých jedinců, jimž vypumpovali žaludek a následně je nezraněné vypustili zpět. Plných 41 žraloků mělo v trávicím traktu zbytky ptačích těl a Drymon a jeho tým předpokládali, že jde o mořské ptáky. Protože ale těla byla v takovém stádiu rozkladu, že nebylo možné běžnými metodami určit, o jaké druhy se jedná, zapojil se do výzkumu i Kevin Feldheim z Chicago's Field Museum. Ten podrobil analýze DNA ptačích těl a s překvapením zjistil, že nejde o zbytky těl racků nebo pelikánů, tedy mořských ptáků, ale na souši žijících druhů, jako jsou vrabci, datlové nebo hrdličky. 

TIP: Velké sousto pro žraloky: Obávaný predátor nepohrdne ani velrybí mršinou

Jak se ale mladí žraloci tygří k takovému úlovku dostali? Odpovědí je místo a čas, kdy výzkum probíhal. Všichni žraloci totiž byli odchyceni v Mexickém zálivu během období migrace. Mořští predátoři se zaměřili na ty ptáky, kteří během letu přes moře zeslábli a spadli do vody nebo je na hladinu srazila bouře. Za takových okolností jsou pro žraloky snadnější obětí než mořští ptáci, pro něž vodní hladina nepředstavuje vážnější problém.