Muži skutečně procházejí jistými výkyvy hormonů, které můžeme označit jako cykly. Například se všeobecně ví, že hladina testosteronu v jejich těle je nejvyšší po ránu a v průběhu dne klesá. Další změny, a to v závislosti na ročním období, potvrdili norští a dánští vědci z Baylor College of Medicine v Houstonu. Někteří odborníci dokonce zmiňují termín Irritable Male Syndrome (IMS) neboli „syndrom podrážděného samce“, který si vypůjčili ze zvířecí říše.

Poprvé s ním přišel Gerald Lincoln, jenž při studiu chování beranů zjistil, že na podzim u nich hladina testosteronu vzrostla, načež se často pářili. Naopak v zimě výrazně poklesla a samci pak byli nervózní a chovali se iracionálně. Podobné chování se přitom podařilo pozorovat také u slonů.

TIP: Chcete oddálit nástup menopauzy? Jezte více hrášku, fazolí a ryb

Do světa lidí přenesl termín IMS Jed Diamond, psychoterapeut zabývající se agresivitou a úzkostmi u mužů. Podle něj kolísá hladina testosteronu v mužském těle v denních, měsíčních i sezónních cyklech, což má významný dopad na chování silnějšího pohlaví. Diamond zavedl také další termín – andropauza –, jenž souvisí s náhlým poklesem testosteronu a tvoří do značné míry analogii k ženské menopauze.

Výrobce námořních dronů Saildrone a americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) společně připravili na letošní rok výzkumnou misi flotily pěti dronových plachetnic Saildrone. V srpnu bude operovat z Amerických Panenských ostrovů v Karibském moři a vyrážet přímo do hurikánů, které se v této oblasti objeví během letošní hurikánové sezóny. Během plavby hurikánem budou získávat velmi cenná vědecká data, díky nimž bude možné vytvořit lepší modely a předpovědi hurikánů.

Saildrony jsou podle všeho v dnešní době jediná plavidla bez posádky, která mohou takové údaje získat. Pro tuto extrémní misi budou vybaveny speciálními pětimetrovými hurikánovými plachtami „hurricane wings“, díky nimž se mohou plavit v nesmírně náročném prostředí uvnitř hurikánu. 

TIP: Jako hmyz: Hejna autonomních dronů CICADA budou zkoumat hurikány

Dronové plachetnice budou v hurikánech čelit vichrům o rychlostech nad 110 kilometrů za hodinu a vlnám přesahujícím 3 metry. Už dnes mají za sebou náročnou přípravu během zimních bouří v severním Pacifiku. Podle zakladatele a šéfa Saildrone Richarda Jenkinse jsou zmíněné hurikánové plachty zásadním vylepšením saildronů. Díky nim se dronové plachetnice dostanou tam, kam se zatím výzkumné lodě neodvážily. Pokud projekt uspěje, tak by se v budoucnu měly v Atlantiku objevit větší flotily podobných výzkumných dronů.

Cílem nových projektů je pochopit, jak se z Venuše stal „svět připomínající inferno“, ačkoli se toto vesmírné těleso v různých ohledech podobá Zemi. NASA uvádí, že Venuše mohla být kdysi první obyvatelnou planetou Sluneční soustavy, s oceánem a klimatem podobným Zemi.

„Je ohromující, jak málo toho o Venuši víme, ale výsledky těchto misí nám v součtu odhalí příběh planety od mraků na jejím nebi, přes sopky na jejím povrchu až po její jádro,“ řekl o chystaných misích vědec NASA Tom Wagner. „Bude to, jako bychom tu planetu znovu objevili,“ dodal.

Návrat po 30 letech

Prvním z vybraných projektů je DAVINCI+ (Deep Atmosphere Venus Investigation of Noble gases, Chemistry, and Imaging). Od něj si americká vesmírná agentura slibuje poznatky o složení atmosféry a vhled do změn, kterými prošla. Druhá mise s označením VERITAS (Venus Emissivity, Radio Science, InSAR, Topography, and Spectroscopy) má zmapovat povrch planety a zjistit, zda na Venuši dochází k pohybu tektonických desek a vulkanické aktivitě. Oba projekty zároveň získaly finanční injekci ve výši 500 milionů dolarů (přes deset miliard Kč) na další přípravu.

Dvojice sond, které mají zamířit k Venuši, představují americký návrat k naší sousední planetě po více než 30 letech. Poslední sondou NASA, která studovala Venuši byla sonda Magellan. Po ní k Venuši ještě zamířila evropská sonda Venus Express a japonská Akacuki.

Součástí velkých misí jsou i dva menší projekty – společně s misí VERITAS se májí do vesmíru podívat i superpřesné atomové hodiny Deep Space Atomic Clock-2, mise DAVINCI + má hostit širokospektrální spektrometr Compact Ultraviolet to Visible Imaging Spectrometer (CUVIS).

„Doufáme, že tyto mise prohloubí naše chápání vývoje Země a toho, proč je dnes obyvatelná, zatímco jiné planety naši Sluneční soustavy nejsou,“ řekl při středeční tiskové konferenci šéf NASA Bill Nelson.

Srpice (Mecoptera) jsou řádem blanokřídlého hmyzu, který obsahuje devět různých čeledí a zhruba 550 druhů žijících po celém světě. Jde o malý až středně velký hmyz se štíhlými prodlouženými těly. Stejně jako mnoho jiných skupin hmyzu, i srpice mají po stranách hlavy složené oči a trojici jednoduchých oček (ocelli) v horní části hlavy.

Většina srpic nachází potravu na vlhké vegetaci a samičky v těchto podmínkách také kladou vajíčka. Ta obvykle po nakladení vstřebají část okolní vlhkosti a zvětší svůj objem. Druhy žijící v teplých klimatických oblastech jsou proto aktivní jen po krátkou část roku. Nakladená vajíčka pak vydrží čekat i několik měsíců ve stavu hibernace a larvy se vyklubají teprve poté, když skončí období sucha.

TIP: Včela versus vosa: Kdo má silnější jed?

Pozoruhodná je role srpic ve vývoji hmyzu. Dva nejvýraznější hmyzí řády – motýli (Lepidoptera) a dvoukřídlí (Diptera), společně s chrostíky (Trichoptera) – se pravděpodobně vyvinuli z předků, kteří patřili mezi srpice, nebo s nimi byli blízce spříznění. Určitě také není bez zajímavosti, že podle analýz DNA jsou blechy, jimž je tradičně vyhrazen zvláštní řád Siphonaptera, ve skutečnosti úzce specializovanými příslušníky řádu Mecoptera.

Málokdo si dnes dovolí pochybovat, že fotbal představuje nejoblíbenější sport na Zemi. Podle statistik federace FIFA je v klubech všech úrovní registrováno asi 265 milionů aktivních hráčů, ke kterým musíme připočítat ještě pět milionů rozhodčích a funkcionářů.

Fotbal dělá ze sportovců opěvované hvězdy, z trenérů milované nebo nenáviděné celebrity a ze stadionů svatostánky reklam a čirých emocí. Průměrná návštěvnost na posledním mistrovství světa, které v roce 2018 hostilo Rusko, byla 47 371 diváků a dohromady tento svátek navštívilo 3 031 768 fanoušků ze všech zemí světa. Začátky oblíbeného sportu byly přitom velmi skromné a hlavně na hony vzdálené dnešním fotbalovým velmocím – kopaná se totiž zrodila v Číně.

Kdysi dávno v Číně

Přestože existují doklady o různých míčových hrách, kterými se lidé bavili ve staré Babylonii a v Egyptě už okolo roku 2500 př. n. l., organizace FIFA v roce 2004 oficiálně oznámila, že za praotce fotbalu považuje až čínskou kopanou zvanou cchu-ťü. Název se skládá ze slova „cchu“ neboli „kopnout“ a „ťü“, jež označovalo speciální kožený míč naplněný peřím. Zrod tohoto sportu se datuje do období mezi lety 476 a 221 př. n. l., jeho rozmach však nastal až za vlády dynastie Chan v letech 206 př. n. l. až 220 n. l.

Zpočátku se jednalo o armádní kratochvíli pro utužování kondice: Proti sobě stála dvě mužstva o 12 až 16 hráčích, kteří se pokoušeli dopravit míč kopáním do otvorů v sítích natažených mezi bambusovými kmeny. Mohla se používat také hruď, ramena a hlava, ruce však byly zakázány. Hra se postupně měnila a nakonec se kladl větší důraz na dovednosti hráčů než na vstřelené góly.

Vznikla celá řada pravidel a omezení, jež se týkala povinné délky nahrávek, výšky, kterou musel balon nabrat v určitém okamžiku, atd. Za každé porušení se pak strhávaly body a vyhrál samozřejmě ten, kdo chyboval nejméně. Za vlády dynastie Ming (1368–1644) však obliba sportu klesala, až se nakonec téměř vytratil.

Násilí na hřišti

Poněkud živelnější variantu kopané znali Řekové již před dvěma tisíci let. Jmenovala se episkyros a upomíná na ni mimo jiné dochovaná rytina v akropolském muzeu, na níž si nahý muž pohrává s míčem na stehně. Na rozdíl od cchu-ťü směli brát hráči míč i do rukou a nevyhýbali se ani násilí. 

Episkyros pak údajně ovlivnil římské harpastum, které bychom přirovnali asi ke kombinaci ragby, wrestlingu a volejbalu. Cílem však nebylo dopravit míč do soupeřovy branky, ale udržet jej co nejdéle na své straně hřiště – bez ohledu na tvrdost metod. Ze hry se brzy stala oblíbená kratochvíle legionářů a jejich velitelé je podporovali: Zachovat legii fit totiž patřilo k prvořadým úkolům.

S rozšiřováním Římské říše pak rostla i popularita míčové hry. Při svých taženích ji Římané dokonce přinesli až do Anglie, kde tou dobou již pravděpodobně kvetly méně pokročilé formy kopané. Údajně prý existuje i záznam o utkání mezi anglickými domorodci a dobyvateli – Římané vyhráli. Na rozdíl od mocného impéria ovšem harpastum nezaniklo a dodnes se mu věnuje řada nadšenců.

Vesnické veselí

Jedním z velmi primitivních předchůdců dnešní kopané se stal tzv. pouliční fotbal, který otřásal Anglií zhruba od roku 1175, se současnou podobou sportu měl však pramálo společného. Základní princip spočíval v dopravení míče za hranice na okraji města, přičemž se mohli zapojit klidně všichni obyvatelé. Hrálo se s použitím jakýchkoliv prostředků – pravidla zakazovala pouze zabíjení a mrzačení.

Veselí bylo natolik bouřlivé, že přimělo krále Eduarda II. pouliční fotbal v roce 1314 zakázat. Hrou pohrdali i jeho následovníci včetně Jindřicha VIII. Tudora, který ji označil za sprostou a nekultivovanou. Nižší sociální třídy však od míčových klání neodradily ani zákazy a lidová kratochvíle přežívala dál. V 17. století, za vlády Karla II. Stuarta, už byla „drsná kopaná“ natolik oblíbená, že panovníkovi nezbylo než ji roku 1681 opět povolit.

Calcio fiorentino

Další hrou, která se sice současnému fotbalu podobá jen vzdáleně, ovšem inspirovala jej mnoha svými pravidly, je florentské calcio – známé jako calcio storico fiorentino. Vzniklo už v 16. století, ale hraje se dodnes. Proti sobě stojí dva týmy o 27 hráčích, kteří se na pískovém hřišti pokoušejí všemi možnými prostředky dopravit míč do soupeřovy brány. Roku 1580 zveřejnil florentský hrabě Giovanni de’ Bardi oficiální pravidla, mimo jiné rozdělení hřiště na dvě poloviny, odlišení hráčů barvou kalhot, zapojení rozhodčích a jejich asistentů, a dokonce i zavedení různých formací.

Hru si můžete ve Florencii dodnes užít na vlastní oči a jde vskutku o brutální podívanou, do níž se obvykle zapojují aktivní boxeři, zápasníci nebo vyznavači smíšených bojových umění. Utkání tak připomíná spíš masovou hospodskou rvačku, ve které se nehlídanému soupeři tu a tam podaří zmocnit se míče a ve všeobecné skrumáži s ním proklouznout až k bráně. Pokud se pěstní souboj rozhoří příliš, mávají rozhodčí borcům před obličeji pštrosími pery, aby je dostali od sebe.

Hledání pravidel

První týmy soupeřily ve sportu, který se již dnešnímu fotbalu nápadně podobal, na anglických univerzitách zhruba v první polovině 19. století. Tou dobou však ještě neexistovala pevně stanovená pravidla, takže si každé mužstvo užívalo kopanou trochu jinak. K pokusu určit základní regule došlo roku 1848 v cambridgeské Trinity College. Zástupci britských škol tam do té doby „volnou“ míčovou hru rozdělili na fotbal, v němž se nesměly používat ruce, a ragby, které to naopak dovolovalo.

První oficiální a zároveň samostatný klub, který nebyl spojen se školou, spatřil světlo světa roku 1857 v Sheffieldu. O tři roky později nastoupili Sheffieldští proti rivalům z Hallamu v tzv. sheffieldském derby, jež vešlo do historie jako první meziklubový zápas. I v tomto případě se však hrálo podle upravených cambridgeských pravidel a fotbalu stále chyběla jednota.

Orgán, který by ji dokázal zajistit, se zrodil 26. října 1863 v londýnském podniku Freemasons Tavern a nesl název Fotbalová asociace. Zástupci jednotlivých klubů se sešli celkem šestkrát, načež konečně sepsali prvních třináct „zákonů“ fotbalu. Od roku 1872 navíc asociace pořádala vlastní pohár, v jehož rámci se téhož roku konal první oficiální mezinárodní zápas – konkrétně mezi Skotskem a Británií. V publiku tehdy údajně seděly čtyři tisíce fanoušků a utkání skončilo remízou.

S míčem okolo světa

Pravidla hry vzala v roce 1886 oficiálně na svá bedra Rada Mezinárodní fotbalové asociace, která úřaduje dodnes. Obliba fotbalu každopádně díky divácké přístupnosti raketově rostla. Jakmile pak přesáhla hranice kontinentů, bylo jasné, že musí vzniknout nová instituce, jež sjednotí celou planetu. Roku 1904 se proto ve Francii sešli zástupci Belgie, Dánska, Francie, Nizozemí, Španělska, Švédska a Švýcarska a založili Fédération Internationale de Football Association, jejíž název se zkracuje jako FIFA. Nová organizace převzala pravidla Rady Mezinárodní fotbalové asociace a ta na oplátku do svých řad přijala čtyři představitele federace.

TIP: Adidas versus Puma: Za vznikem slavných značek stál bratrský spor

V roce 1930 pořádala FIFA první ročník mistrovství světa: Ve finále proti sobě stanuly týmy Uruguaye a Argentiny, přičemž z vítězství 4:2 se radoval první z nich a utkání z hlediště sledovalo 93 tisíc lidí. Z mistrovství se stala oblíbená událost, která se opakuje každé čtyři roky – pouze v letech 1942 a 1946 se míči postavila do cesty druhá světová válka.

Před 17 lety byl po cestě do školy ve švédském Linköpingu pobodán osmiletý chlapec. Útočník pak ještě pobodal starší ženu, která se před svým domem stala svědkyní této události. Oba dva svým zraněním podlehli. Vrah zanechal na místě činu čepici a zavírací nůž. Kriminalisté sice získali stopy vrahovy DNA, vyšetřování ale vedlo do slepé uličky.

Švédská policie se ale nevzdala. Inspirovala se úspěšným dopadení vraha známého jako „Golden State Killer“ v roce 2018, při němž američtí kriminalisté využili data komerční genealogické online aplikace GEDmatch. Jejich švédští kolegové požádali vyšší místa o povolení použít stejnou metodu pro vyšetřování vražd v Linköpingu. V roce 2019 dostali zelenou a rozjeli vyšetřování, při němž analyzovali data genealogických platforem GEDmatch a FamilyTree.

TIP: DNA z ubrousku pomohla dopadnout brutálního vraha po 26 letech

Jejich úsilí bylo odměněno úspěchem, poprvé mimo území USA. Objevili řadu vzdálených příbuzných pachatele, kteří využili online genealogických služeb. Záhy je dovedli až k vrahovi. Dotyčný muž byl v roce 2020 obviněn z vraždy, přičemž vyšlo najevo, že trpí závažnou psychickou poruchou. Jak uvedl vedoucí výzkumného forenzního týmu Andreas Tillmar, odhalování zločinů pomocí komerčních genealogických aplikací je stále kontroverzní. Podle něj jde o konflikt dvou základních principů – nutnosti objasnění nejzávažnějších zločinů a práva jedince na soukromí, který ještě bude nutné vyřešit. Jak se zdá, i v tomto případě technologie předběhla zákony i etiku.

Oběžná dráha je plná smetí. A je to čím dál horší. Pozemní operátoři v dnešní době nepřetržitě sledují pohyb více než 23 tisíc objektů na orbitě, které jsou velikosti míče na softball a větší. Jejich snahou je předejít srážce takového objektu s Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS) anebo některým ze satelitů. Kolem Země pak samozřejmě obíhá ještě mnohem více menších objektů. Vzhledem k jejich velikosti je ale není možné sledovat.

NASA bere možnost srážky Mezinárodní vesmírné stanice s kosmickým odpadem velmi vážně. Bezpečnost astronautů na palubě stanice je ostatně absolutní prioritou všech zemí, které se podílejí na provozu ISS. Navzdory všem bezpečnostním opatřením se ale občas stane, že se stanice občas s nějakým kouskem kosmického smetí srazí.

Zásah robotické ruky

Jedna taková srážka byla odhalena před pár týdny, ve středu 12. května, při rutinní kontrole robotické ruky vesmírné stanice Canadarm2. Experti Kanadské vesmírné agentury CSA a NASA v těchto dnech analyzují snímky místa zásahu a hodnotí možné poškození robotické ruky, která byla zasažena malým kouskem orbitálního odpadu. 

TIP: Nebezpečí ve vesmíru: Americká sonda LRO přežila zásah mikrometeoroidem

Navzdory zásahu kosmickým smetím se podle dosavadních výsledků analýz zdá, že funkčnost robotické ruky nebyla narušena. Poškození struktury ruky je omezené na malou oblast. Při srážce vznikl otvor o velikosti cca 5 milimetrů. Vyšetřování srážky stále probíhá a Canadarm2 zároveň pokračuje v naplánovaných operacích. Každá taková srážka s dobrým koncem je ale zároveň varováním, že na orbitě není úplně bezpečno.

Ostrov Sulawesi věhlasem bezpochyby předčí západněji položené Borneo a východněji umístěná Papua, hojně navštěvovaná kvůli rajkám. Jejich menší sourozenec ale z biologického hlediska rozhodně nezůstává zastíněn. Co do počtu druhů se místní příroda nevyrovná bohatému Borneu ani rovníkové Jávě, ale v míře endemismu nemá sulaweská příroda mezi svými západními sousedy konkurenci. 

Vysoký podíl endemických druhů na Sulawesi je v prvé řadě výsledkem dlouholeté izolace od okolních ostrovů. Najdou se však i další příčinné souvislosti. Dodnes velice aktivní vulkanická činnost je hlavním motorem, který dal vzniknout hornatému reliéfu podivně tvarovaného ostrova. Pásy hor se tak staly další geografickou barierou a podnítily rozvoj odlišných lesních oblastí se specifickou faunou a flórou.

Na hranici různých regionů

Unikátní příroda zaujala už významného britského biologa Alfreda Russela Wallace, který při své plavbě Malajským souostrovím v polovině 19. století zakotvil i u zdejších břehů. Už na počátku plavby si Wallace všiml, že na těsně sousedících ostrovech Bali a Lombok žijí výrazně odlišní zástupci fauny. Zatímco Bali obývaly druhy společné Jávě, Sumatře, Borneu a Malajskému poloostrovu, na sousedním Lomboku našel Wallace zcela odlišné druhy, podobné spíše papuánským. A právě na Sulawesi se jeho hypotézy propojily při formulaci jednoho ze základních biogeografických pravidel. 

Klíčem pro dovršení Wallaceovy teorie byl kuskus (čeleď Phalangeridae) – zástupce australských vačnatců. Nejen vačnatci, ale i některé druhy ptáků byly v této oblasti podobné těm australským a guinejským a dále na západ se už nevyskytovali. Geografickou bariérou pro postup australských druhů západním směrem se staly hlubokomořské příkopy oddělující Bali od Lomboku a dále pokračující mezi Borneem a Sulawesi. Zvířecí obyvatelé ostrova Sulawesi mají proto původ v obou regionech. Z asijské pevniny jej osídlili primáti – makakové a nártouni – a velcí savci jako jeleni, turové a babirusy. Naproti tomu australská oblast obohatila ostrov o vačnatce a papoušky.

Wallaceova linie tedy odděluje faunu Austrálie a jihovýchodní Asie. V době před cca 26 500 lety byla mořská hladina zhruba o 110 metrů níž než v současnosti. I tehdy ovšem hluboký vodní příkop mezi ostrovy Lombok a Bali vytvářel nepřekonatelnou bariéru. Nová Guinea s Austrálií a dalšími ostrovy ovšem byly spojeny, podobně jako východně položené ostrovy Malajského souostroví (Jáva, Sumatra, Borneo atd.). Linie původně stanovená samotným Wallacem byla později upravována a upřesňována dalšími biology. Základní závěr britského vědce byl ale všemi následovníky potvrzen. 

Makakové a sex z nudy

Sulaweskou faunu patrně nejvíce proslavili černě zbarvení makakové chocholatí (Macaca nigra) diferencovaní do sedmi poddruhů, které se mezi sebou značně morfologicky liší. Jejich tlupy čítají až desítky jedinců. Zatímco menší skupinu vede vždy jeden dominantní samec, v těch větších jich může být několik. O svém postavení dávají pravidelně vědět zíváním, při kterém odhalují dlouhé a ostré špičáky. Početnější samice tlupu neopustí po celý svůj život, avšak mladí samci se při dosažení dospělosti osamostatní a rodinu opouští. 

Makakové jsou velmi společenští, o čem svědčí nejen život v tlupách, ale i bohaté sociální chování. Tlupa je neustále v pohybu při honbě za potravou, mezidobí si ale krátí péčí o srst, či dováděním v podrostu. Velmi časté jsou i sexuální hrátky, které nemají s rozmnožováním moc společného. Makakové si tak možná jen zpestřují svůj den.

Skokani s velkýma očima

Dalšími dobře známými zástupci sulaweské fauny jsou „pralesní skřítci“ nártouni (rod Tarsius). Nejmenší primáti světa jsou více známi z nedalekého filipínského ostrova Bohol, jehož rezervace se díky nim těší vysoké návštěvnosti. Také Sulawesi ale skýtá příležitost celkem snadno pozorovat tato jen stogramová zvířátka ve volné přírodě. Jejich domovem jsou monumentální fíkovníky, parazitické stromy, které zaživa „uškrtí“ svého hostitele. Z korun spouští mocná ramena obepínající hostitelskou rostlinu, kterou nakonec zahubí a na jejím místě setrvávají po desítky let. Maličcí nártouni pak v dutých zákoutích fíkovníků nacházejí perfektní útočiště, kde po dlouhém nočním lovu pospávají. 

Se soumrakem začnou okolím pralesních škrtičů pronikat dlouhé hvizdy, kterými se nártouni svolávají k hostině. Mezi zkroucenými větvemi se začínají objevovat jejich tváře a teprve se rozkoukávají. Roztomilá stvoření ale klamou tělem. Nejsou to totiž žádní rozespalí truhlíci, ale velmi obratní lovci, kteří na svém lovu nepohrdnou ničím od bezobratlých až po malé druhy ptáků. A k lovu jsou vskutku perfektně vyzbrojeni. Jejich uši zachytí sebemenší šelest a obrovské oči proniknou i zdánlivě neprostupnou temnotou. Nártouni jimi nemohou pohybovat, ale zato dokážou otočit hlavou až o 180°. Výsledkem je dokonalý radar, kterému jen tak něco neunikne. Nízká váha a silné nožky pak dodají zvířátku schopnost skákat až několik metrů daleko. Malý roztomilý tvoreček se dokáže v mžiku změnit ve smrtícího predátora. Jakmile už ani poslední paprsky večerního slunce neprozáří pralesní houští, nártouni dlouhými skoky opouští svůj hotel a mizí v temnotách noční džungle. 

Líhně na horkých píscích

Také ptactvo zdejších lesů je nesmírně zajímavé, i když zdaleka ne tak proslavené jako místní primáti. Na první všimnutí může zarazit neobvyklé chování ledňáčků (čeleď Alcedinidae). Tyto létající drahokamy nejsou tak striktně vázané na říční toky jako kdekoliv jinde. Nehybně sedí na větvi jen pár metrů nad zemí a číhají na kořist. Podobné chování je typické pro trogony hojné v jihovýchodní Asii. Ti zde ale zcela chybí a zdá se, že ledňáčci plně přejali jejich úlohu. Z celkem deseti druhů je pět endemických. 

Dalším zajímavým opeřencem je tabon přílbový (Macrocephalon maleo), druh z řádu hrabavých, vyskytující se východně od Wallaceovy linie. Specifickým rysem tohoto opeřence jsou mohutné svalnaté nohy, které zejména samci uplatňují při stavbě obřích hnízd. Nashromážděný tlející materiál slouží jako inkubátor pro důmyslnou líheň. Samci ustavičně kontrolují teplotu v hnízdě díky receptorům v horním patře zobáku a podle potřeby přidají, nebo naopak uberou materiál. Tabon ale nemusí jen shromažďovat každičký lístek a větývku.

TIP: Fauna ve vodách Indonésie: Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Celá Indonésie je vulkanicky velmi aktivní a Sulawesi není výjimkou. Písek v blízkosti horkých pramenů je teplý díky geotermální energii a starostlivý rodič tato místo pro své inkubátory hojně využívá. Díky teplotě kolem 44 °C se vyvíjí abnormálně velká vejce, která domorodci s oblibou vyhrabávají a konzumují. Nadměrný sběr vajec bohužel stojí proti obnově taboní populace, která se postupně smrskává. 

S podobnými těžkostmi jako taboni se potýkají i ostatní obyvatelé sulaweských pralesů. Nejen nelegální lov, ale i těžba a expanze palmových plantáží ukrajují den po dni z původní divočiny.

Na protest proti stále převládajícímu historismu opustila v roce 1897 část mladých umělců Akademii výtvarných umění a začali tvořit nově, moderně. Jako znalci latiny použili pro svůj nový směr slovo secession, znamenající odchod či odtržení. A název tohoto nádherného uměleckého směru byl na světě. 

Pro pořádání výstav moderního umění se sdružení rozhodlo vybudovat vlastní stánek. Wiener Secessionsgebäude, nebo zkráceně Secession, byla z velké části financována z prostředků poskytnutých členy, pozemek poskytlo město Vídeň zdarma. Dokončena byla Secession v roce 1898. 

Hlávka zelí z Naschmarktu

Autorem pavilonu je opavský rodák Joseph Maria Olbrich. Vídeňané originální stavbě přezdívají „hlávka zelí z Naschmarktu“ kvůli kupoli ze zlatých lístků. Jednu dobu se mu také říkalo „citronová hora“.

Budova prošla několika úpravami a renovacemi. Vstupní hala byla například poprvé změněna již v roce 1901. Od roku 1908 je nad vstupem zlatý nápis „Der Zeit ihre Kunst. Der Kunst ihre Freiheit“ (Době její umění. Umění jeho svobodu), jehož autorem je židovský spisovatel a novinář Lajos Hevesi.

Na konci války byla budova významným způsobem poškozena během spojeneckých náletů na Vídeň. Ustupující německá armáda ji v roce 1945 navíc ještě zapálila.

TIP: Chcete ochutnat speciality? Naschmarkt zásobuje Vídeňany už od 16. století

Při rekonstrukci v roce 1963 byl obnoven její původní vzhled a nad vstupní halou bylo vybudováno druhé patro. Poslední velká rekonstrukce budovy proběhla v letech 1984–85, pod vedením architekta Adolfa Krischanitze, kdy získala Secession svou současnou podobu.

Nemravnosti v secesním pavilonu

V roce 2010 Vídeňany pohoršil výtvarník Christopher Büchel, který přemístil vídeňský klub Element6 do suterénu této světoznámé stavby. Během dvou měsíců tak v pavilonu v noci probíhaly nespoutané večírky, což řadu občanů pohoršovalo. A taky se není čemu divit – výtvarník chtěl údajně tímto počinem rozpoutat diskuzi a vyvolat paralelu k debatě, kterou spustil svým dřívějším dílem Beethovenův vlys Gustav Klimt.

Velitelé tankových jednotek tvoří dosti specifickou skupinu důstojníků, jelikož obvykle nevelí z pohodlí a bezpečí štábu kdesi za frontou, nýbrž z vozidla přímo na bojové linii. Ačkoli tento obraz pochází především z let 1939–1945, ve skutečnosti takoví muži existovali již během Velké války, když se tanky poprvé objevily na bojišti.

Své zkušenosti s ocelovými monstry už tehdy sbíralo i několik později velmi proslulých osobností, které zásadně ovlivnily pozdější evoluci organizace a taktiky tankových vojsk. Pořád se vedou debaty o tom, jaký vliv tanky skutečně měly na výsledek první světové války, nesporné ale je, že právě zkušenosti z ní položily základy pro velkou revoluci ve vedení ofenzivních operací.

Zásluhy Ernesta Swintona

Žádné pojednání o prvních tancích se nemůže obejít bez zmínky o muži, jenž bývá označován za „otce“ nové zbraně. Jmenoval se Ernest Swinton a nejprve se zabýval stavbou železnic a opevnění, ale posléze rozšířil svůj zájem na nasazení a význam kulometů. Po druhé búrské válce (1899–1902) vydal hodně oceňovanou knihu o taktice a po roce 1914 sloužil na západní frontě jako korespondent. Mohl proto zblízka sledovat „zákopový pat“ a uvažoval, jaká zbraň by jej mohla překonat.

Seznámil se i s americkým pásovým traktorem značky Holt, jejž britská armáda zkoušela jako dělostřelecký tahač. Swinton si uvědomil, že kombinace tohoto podvozku, pancíře a zbraní by se mohla stát oním potřebným nástrojem, a začal s touto ideou seznamovat vyšší velitele. Většina jej odmítla; vyslyšel jej však Winston Churchill, jenž zastával roli prvního lorda admirality.

Poprvé v boji

Další historie zrození prvních tanků Heavy Mark I je již dobře známá, avšak je nutné každopádně zdůraznit, že Swinton se o novou zbraň zasloužil zejména ideově a organizačně. Z ryze technického hlediska patří hlavní zásluhy inženýrům Fosterovi, Wilsonovi a Trittonovi, kteří navrhli design prvních tanků. Tato ocelová monstra se stavěla od jara 1916 a probíhal výcvik osádek pro první jednotku, jíž velel podplukovník Swinton a jež tvořila takzvanou Těžkou sekci Kulometného sboru.

Tanky se vydaly do prvního boje 15. září 1916 a výsledky byly navzdory řadě problémů impozantní; proto se britská armáda rozhodla s nimi pokračovat. Zvyšovaly se objednávky výroby a počet obrněnců se měl záhy vyšplhat do čtyřciferných čísel. Těžká sekce Kulometného sboru, jež se v roce 1917 změnila na samostatný Tankový sbor (Tank Corps), však potřebovala nového velitele, protože Swinton měl s mnoha generály velmi napjaté vztahy a koneckonců sám věděl, že zřejmě nemá taktické dovednosti a zkušenosti pro efektivní velení tak početné jednotce. Sám však na toto místo doporučil jednoho opravdu nanejvýš vhodného muže.

Přichází Elles

Novým velitelem britských tankových útvarů se proto stal podplukovník Hugh Elles (na portrétu vpravo), jenž stejně jako Swinton vzešel z řad ženijního vojska. Měl zálibu v technických novinkách, od počátku patřil mezi příznivce tanků a dohlížel na zkoušky jejich prototypů. Měl však i zkušenosti ze štábní práce na západní frontě, které Swinton postrádal. Na novou složku ale někteří generálové dosud hleděli s pohrdáním či nedůvěrou, což se v praxi odráželo v řadě byrokratických překážek, jimž musel Elles čelit, a také v jeho pomalém povyšování.

Pokračování: Vizionáři v čele obrněnců (2): Zrození Tankového sboru a první tankoví velitelé

Ačkoli se Tankový sbor rozrostl de facto na velikost divize, neboť čítal tři brigády, jeho velitel měl stále jen hodnost brigádního generála a až v létě 1917 se stal generálmajorem. Značně se rozrůstal i Ellesův štáb, kam nastoupil i důstojník, jenž si měl připsat obrovské zásluhy za vznik a rozvoj tankové taktiky.