Maledivská vláda nabídne v aukci do pronájmu 16 z více než tisícovky svých většinou neobydlených ostrovů. Úspěšní dražitelé je získají na 50 let pod podmínkou, že na nich postaví hotel s alespoň stolůžkovou kapacitou. Kabinet doufá, že se mu tak podaří povzbudit turistický ruch poškozený pandemií.

Ostrov v Indickém oceánu na jihu Asie o rozloze 1,2 hektaru se nabízí za 210 000 dolarů (4,3 milionu korun), o něco větší o 10,4 ha je k mání za 1,5 milionu dolarů (31 milionů korun). Zájemci budou ve svých projektech nuceni brát ohled na tamní citlivé ekosystémy. Měli by využívat energii z obnovitelných zdrojů a zhruba polovina zdejší vegetace má zůstat nedotčená.

TIP: Italské městečko Castropignano nabízí domy k rekonstrukci za 1 euro

Přihlášky je možné podávat do 10. června. Z výhry se ale nutně nebude těšit ten, kdo za pronájem ostrova nabídne nejvíce. Vláda vytvořila bodový systém, kde je 60 bodů za nejvyšší nabídku, 20 bodů pokud projekt zaměstná alespoň ze 70 procent místní - z toho nejméně pět procent žen - a 10 bodů může zájemce získat, pokud vloží peníze do vládního fondu turistiky. Ministerstvo cestovního ruchu doufá, že tak v příštích třech letech vznikne 3 700 dalších lůžek, která s sebou přinesou investice za 370 milionů dolarů.

Třetího září 1939 v 11.00, tři dny poté, co Německo napadlo Polsko, začal mezi Spojeným královstvím a třetí říší platit válečný stav. Francouzská vláda váhala ještě několik hodin a ke svému ostrovnímu spojenci se přidala až v 17.30 odpoledne. Od té chvíle de facto vypuklo na západní frontě nepřátelství.

V době, kdy Francie teprve zdráhavě vstupovala do válečného konfliktu, na základnách Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command) britského Královského letectva (RAF) již vrcholily přípravy k úvodní bojové akci. Zbrojíři ale do pumovnic tří bombardérů Armstrong Whitworth Whitley od 51. perutě a sedmi strojů stejného typu z 58. squadrony nenakládali pumy, nýbrž pět milionů propagandistických letáků.

Britské letouny poté v noci z 3. na 4. září pronikly nad přístavy Hamburk a Brémy a nad řadu měst v průmyslovém Porúří, kde svrhly svůj „hrozivý“ náklad. S odporem se nesetkaly, zato je potrápila délka letu trvající až sedm a půl hodiny. Tři whitleye kvůli nedostatku pohonných hmot přistály ve Francii a jeden z nich nakonec Britové museli kvůli rozsahu poškození vyřadit. Jednalo se o první z dlouhé řady podobných operací, kterými stroje Bomber Command v následujících válečných měsících prošly.

Bomby padat nebudou

Vyhlášení války nacistickému Německu představovalo ze strany Francie a Velké Británie spíše formální akt, na konkrétní čin v podobě mohutné pozemní ofenzivy čekalo na východě drcené Polsko marně. Na západní frontě setrvávaly pozemní síly až na malé výjimky po více než osm dlouhých měsíců v pasivním vyčkávání. Odtud úvodní válečné období získalo v Británii označení Phoney War (předstíraná válka) a v Německu zase Sitzkrieg (válka vsedě).

Také letecká kampaň na západní frontě probíhala v omezeném rozsahu. Na rozdíl od Polska, na které od prvních hodin německého útoku dopadal příval pum svržených bombardéry Luftwaffe, se tam obě strany omezily pouze na vysílání průzkumných letounů a na hlídky stíhaček. Francouzské vojenské letectvo (Armée de l’Air) i na kontinentě umístěné útvary Královského letectva se zdržely jakýchkoliv aktivit, které by mohly vést k růstu intenzity letecké války a k nutnosti nasadit rovněž bombardéry. Také Luftwaffe se této situaci během akcí nad Francií prozatím ochotně přizpůsobila.

Kriegsmarine na mušce

Absolutní omezení ofenzivních aktivit se ale nevztahovalo na útvary velitelství bombardovacího letectva operující přímo z britských letišť. Wellingtony, hampdeny a blenheimy pronikaly během podzimu a zimy nad pobřeží severozápadního Německa v sérii denních náletů cílených proti nepřátelskému námořnictvu. K prvnímu útoku proti plavidlům Kriegsmarine došlo hned den po vyhlášení nepřátelství 4. září. I v těchto případech ale kampaň podléhala přísným restrikcím. Bombardovány mohly být pouze nepřátelské lodě, cíle na vlastním německém území měli britští letci přísně zapovězeny. K prvním náletům na pozemní objekty vojenského charakteru došlo až v březnu 1940, poté co Luftwaffe svrhla úvodní pumy na britské Orknejské ostrovy.

Velitelství bombardovacího letectva vstupovalo do války na mateřských ostrovech se čtyřmi skupinami dvoumotorových bombardérů Bristol Blenheim, Vickers Wellington, Handley-Page Hampden a Armstrong Whitworth Whitley. Jedna skupina vyzbrojená jednomotorovými stroji Fairey Battle se přemístila na francouzská letiště. Hlavní úderná síla Bomber Command spočívala ve strojích těžších kategorií, nazývaných v té době těžké bombardéry, byť ve skutečnosti šlo o letadla střední třídy: No. 3 (Bomber) Group tvořilo šest perutí wellingtonů, No. 4 Group pět squadron whitleyů a No. 5 (Bomber) Group šest squadron hampdenů.

Zanedbaná příprava

Velitelé Bomber Command patřili mezi zapálené zastánce strategického bombardování a přáli si své „těžké“ bombardéry vrhnout do útoků proti průmyslovému Porúří. Pro odpor domácích politiků i francouzského spojence ale velitelství nemohlo kampaň zahájit hned na začátku války. Letecký maršál Edgar Ludlow-Hewitt, velitel Bomber Command, tedy musel přistoupit na omezené operace a jednou z jejich forem se stalo letákové „bombardování“. Tyto akce probíhaly výhradně v noci a obdržely krycí označení Nickel (niklák).

Zpočátku se na letákové kampani podílely výhradně stroje Whitley, neboť k nočním aktivitám byla původně určena právě jedině jimi vyzbrojená No. 4 Group. RAF totiž zprvu počítalo především s denním nasazením svých bombardérů. Až po úvodních těžkých ztrátách nad pobřežím severozápadního Německa a v dubnu 1940 nad Norskem přešly na noční akce i dvě další skupiny vyzbrojené „těžkými“ bombardéry.

Zprvu ale pro podobnou činnost nedisponovaly náležitou přípravou. Negativně se projevoval jen málo realistický výcvik z předválečného období, kdy se létalo téměř výhradně za pěkného počasí. Instruktoři zanedbávali také navigaci (orientační lety probíhaly jen nad Anglií) a noční lety (za tmy se orientace omezovala na linie železničních tratí a osvětlení měst). Často vysmívané „niklákování“ (Nickeling) tedy osádkám wellingtonů a hampdenů poskytlo příležitost k operačnímu výcviku před rozběhem vlastní bombardovací kampaně, ke které došlo během dubna v Norsku a nad Německem záhy po 10. květnu 1940.

V září 1939 byla tedy pro noční činnost připravovaná jediná ze skupin velitelství, No. 4 (Bomber) Group, vyzbrojená silně zastaralými dvoumotorovými bombardéry Whitley. Ty ale pro podobné aktivity disponovaly některými přednostmi: spolehlivostí a velkým doletem.

Dokončení: Letáky místo pum (1): Letecká operace Nickeling v roce 1939

Whitleye do noci z 23. na 24. prosince 1939 vykonaly při „niklákování“ celkem 113 vzletů (operovaly během 22 nocí) a RAF přitom muselo odepsat úhrnem 11 letadel. Během letákové akce v noci z 1. na 2. října stroje 10. perutě jako první britské letouny během druhé světové války pronikly nad Berlín. Od října přitom Britové při dálkových akcích používali jako předsunutou základnu francouzské letiště Villeneuve-les-Vertus nedaleko od Paříže.

Lidé spolu válčí od úsvitu věků. K podstatnému rozvoji válečných střetů došlo během historie poté, co se lidé usadili na jednom místě a začali se věnovat zemědělství. Podle archeologických nálezů víme, že k tomu docházelo na různých místech, zhruba před 12 tisíci lety. 

Jedním takových míst je Jebel Sahaba v Súdánu, kde jsou pohřbeni lidé z doby před 13 400 lety. Archeologové až doposud věřili, že jsou mezi nimi zranění z jedné bitvy. Archeoložka Isabelle Crevecoeur z francouzské Université de Bordeaux s kolegy pečlivě prozkoumala pozůstatky 61 lidí z Jebel Sahaba a zjistila, že šlo o mnohem rozsáhlejší konflikt. Podle toho, co francouzská archeoložka zjistila, šlo o regulérní válečný konflikt, který zřejmě trval řadu let. Mnoho pohřbených má totiž starší bojová zranění, která se zahojila.

TIP: V baskickém La Hoya se odehrál krvavý masakr doby železné

Jak uvádí Crevecoeurová, lidé v Jehel Sahaba byli lovci, rybáři a sběrači. Podle všeho žili ve skupinách, mezi nimiž dlouhodobě panovalo napětí. Občas došlo ke krvavým střetům. Jsou to zřejmě nejstarší doklady válečného konfliktu. Podle Lukeho Glowackiho z americké Harvard University jsou výsledky výzkumu v Jebel Sahaba významným potvrzením, že násilí a střety vojenského charakteru byly součástí života nejen zemědělců, ale i jejich předchůdců lovců sběračů. 

Madona či Matka přistěhovalců, jak je tenhle snímek znám, s utkvělým pohledem do naprosto nejisté budoucnosti vyjadřovala odhodlání přežít. „Nese v sobě veškeré utrpení lidstva, ale také vytrvalost. Krotkost i zvláštní odvahu…,“ řekl o fotografii Roy Stryker, organizátor projektu. V knihovně Kongresu, kde je snímek uložen, jej popsali takto: „Jedná se o opuštěnou sběračku hrachu v Kalifornii, matku sedmi dětí, ve věku třicet dva let, Nipomo, Kalifornie.“

Identitu oné ženy odhalil až v sedmdesátých letech reportér kalifornských novin, když ji objevil v karavanu v Modestu, a svět obletěla zpráva agentury Associated Press s titulkem „Žena bojuje proti šílenství kolem slavné fotografie z období Velké krize“. Florence Owen Thompsonová, jak se ta žena jmenovala, tehdy mimo jiné řekla: „Přála bych si, aby mě (Langeová) nikdy nevyfotila. Nemám z té fotky ani cent. Neptala se mě na jméno. Říkala, že ji neprodá a že mi jednu pošle. Nikdy to neudělala.“

Sběrači hrášku

Florence se narodila v září 1903 v čerokézské rodině na indiánském teritoriu v Oklahomě. V 17 letech se vdala, narodily se jí děti a rodina migrovala za prací po pilách a farmách v údolí Sacramenta. Když byla znovu těhotná, manžel zemřel na tuberkulózu. Později se seznámila s mužem, s nímž měla údajně další tři ratolesti. „Pracovala jsem v nemocnicích, barech, vařila jsem, chodila na pole (…), jen abych uživila své děti.“

V březnu 1936 cestovali z řepných polí v kalifornském Imperial Valley směrem na Watsonwill, kde chtěli najít práci při sklizni salátu. Na cestě se jim ale porouchalo auto, a tak museli zakotvit v táboře v Nipomu, kde se sjelo na tři tisíce sběračů hrášku. Ten ale pomrzl, a tak lidé zůstali bez práce a o hladu.

Když se John, Florencin muž, vydal se syny do města, aby auto opravili, přijela do tábora fotografka Dorothea Langeová, která pracovala pro výše uvedený projekt. Původně sem vlastně vůbec neměla namířeno a odbočku na Nipomo přejela, pak ale poslechla jistou intuici, a vrátila se. K Thompsonové s dětmi ji „jako by přitahovala magnetická síla“.

Paradoxy

„Viděla jsem ji a přistoupila k té hladové a zoufalé matce (…) Opravdu si nepamatuji, jak jsem jí vysvětlila mou přítomnost a přítomnost mého fotoaparátu, ale pamatuji si, že se mne na nic nezeptala,“ uvedla později fotografka, která na místě pořídila šest snímků. „Já jsem se na její jméno nebo příběh neptala. Řekla mi sama, že jí je 32 let. Řekla mi, že přežívají na zmrzlé zelenině ze zmrzlých polí a ptáků, které děti pozabíjely (…) Seděla tam opřena o stan obklopena svými dětmi a zdálo se, jako by věděla, že mé fotografie jí mohou pomoci, a tak ona pomohla mně. Skoro v tom byla taková rovnocennost.“

Florence evidentně nečekala, že fotka bude zveřejněna. Langeová ji poskytla agentuře fungující v rámci programu New Deal, ale objevila se i v San Francisco News se zprávou, že v Nipomu hladoví tisíce dělníků bez práce. Když během pár dní dorazily do tábora zásoby potravin, Florence s rodinou už tu nebyla. Sklízeli salát u Watsonwille.

Langeová pracovala pro federální vládu a snímek se stal veřejným majetkem, proto za něj nikdy – přestože jí přinesl slávu – nedostala honorář. Nicméně po její smrti na konci šedesátých let byly objeveny autorské tisky s ručně psanými poznámkami fotografky. Na aukci v Sotheby‘s jeden koupilo Getty Museum za 244 500 dolarů, jiný byl vydražen v Christie‘s za 141 500 dolarů.

TIP: Ikonický snímek 20. století: Kdo byl neznámý mladík s modrýma očima?

Florence pomohla sláva alespoň k tomu, že když onemocněla, sešlo se na žádost jejích dětí o finanční pomoc 25 000 dolarů na její léčbu. Roku 1983 zemřela na rakovinu. Na jejím hrobě stojí nápis: Florence Leona Thompson, Matka přistěhovalců – Legenda síly amerického mateřství. 

Jak řekla její dcera Katherine, „byla to velmi silná žena“. „Nikdy jsme neměli moc, ale ona se vždycky postarala o to, abychom měli alespoň něco.“ Podle ní se rodina za fotku, respektive za svou chudobu styděla, a teprve když se s finanční pomocí sešly i tisíce dopisů se slovy uznání a obdivu, dopřáli si pocit pýchy. 

Žabí jazyk je dlouhý jako třetina jejího těla, a to je jen začátek zázračných schopností tohoto tělesného orgánu. Dlouhý žabí jazyk je pokrytý tisícovkami hlenových žláz, které vylučují jedny z nejlepkavějších slin na světě.

Když v roce 2014 věci zkoumali sliny rohatek, zjistili, že by s pomocí svého lepkavého jazyka dokázaly zvednout 1,4násobek váhy vlastního těla. To je zhruba stejné, jako by člověk chtěl zvednout na jazyku ledničku.

Žabí supermani

S pomocí svého dlouhého jazyka jsou žáby schopné ulovit potravu přímo ze vzduchu. Za kořistí se nemusí nikam honit, stačí jim sedět a čekat – a přitom mnoho z žabích druhů loví jedny z nejrychlejších a nejhbitějších létajících tvorů, jako jsou mouchy, můry a šídla.

Je to ještě impozantnější, když si uvědomíte, že mouchy vnímají čas pomaleji než jiní tvorové. Každá vteřina připadá mouše jako čtyři vteřiny, takže má všechen čas na světě, aby unikla predátorovi. Jen si vzpomeňte, když jste naposledy zkusili plácnout mouchu. Není to tak snadné, že?

Žáby mají v rukávu ještě jeden trik – jejich jazyk je extrémně rychlý. Silné svaly jazyk vymrští ke kořisti ohromující rychlostí čtyř metrů za vteřinu. Zároveň žába otevře tlamu, což dodá jazyku rotaci, podobně jako hlaveň pušky letící kulce. Plesk, než stihnete mrknout, je po všem. Vědci zjistili, že žáby jsou schopné chňapnout po kořisti a vtáhnout ji do tlamy za necelých 0,07 vteřiny – pětkrát rychleji než lidské mrknutí.

Rychlost ale není jedinou žabí zbraní. Žabí jazyk je desetkrát měkčí než náš, zhruba stejně poddajný jako náš mozek. Díky této měkkosti je superohebný, takže se může omotat kolem kořisti, namazat mouchu svými lepkavými slinami a uvěznit ji na místě jako v pasti pomazané lepem.Tato moucha už nikam neuletí.

TIP: Proč se psi nedívají na televizi a proč je těžké chytit mouchu?

A zbývá ji jen vtáhnout zpátky do tlamy. Jazyk se stáhne jako pružící lano na bungee-jumping a během 15 setin vteřiny zmizí zpátky v tlamě. Aby uvolnila přilepenou kořist, vtáhne žába oční bulvy do hlavy. Vzniklý tlak stáhne kořist z jazyka, aby ji mohla spolknout vcelku.

Želvušky (Tardigrada) jsou kmenem, jenž patří mezi prvoústé (Protostomia). Latinský název Tardigrada lze přeložit jako „pomalochodci“, ale v anglické literatuře se těmto primitivním organismům říká water bears (vodní medvědi) nebo také moss piglets (mechová selátka). Žijí mezi lišejníky a mechy a jejich potravou jsou buňky rostlin, řasy, bakterie a malí bezobratlí tvorové. 

TIP: Těžký život na hraně extrému: Kdo jsou nejodolnější organismy na Zemi?

Želvušky nejsou obvykle větší než půl milimetru, ale přes svoji nepatrnost jsou považovány za jeden z nejodolnějších organismů na Zemi. Dokážou totiž přežít radiaci o intenzitě až tisíckrát vyšší, než jaké by odolal člověk. Smrtícímu záření takto vzdorují ve stavu anabiózy, která je jakousi formou hibernace. K životu totiž potřebují vodu a v případě, že se ocitnou v suchém prostředí, zjednodušeně řečeno samy naprosto vyschnou. V tomto stavu vydrží až deset let a k životu je probere zase jen voda.

Protoplanetární disky kolem hvězd obvykle vznikají ze zbytků matečné mlhoviny, z níž se nejprve zformovala sama stálice. Už krátce po prvotní kontrakci se mlhovina vlivem rotace zploští do diskového útvaru, a jak se otáčení zrychluje v důsledku výrazného zahušťování středu, kde se rodí protohvězda, disk se zplošťuje stále víc. U osamocených stálic zůstávají protoplanetární disky během fáze tvorby oběžnic obvykle velmi tenké, se vznikem větších a větších těles však pozbývají spojitost a objevují se v nich mezery či spirální vlny. 

TIP: Protoplanetární disky Petra Pana udivují svou dlouhověkostí

Ve vícehvězdném systému, zejména pokud se jeho členky navzájem obíhají těsněji, může jejich gravitace plochost disku výrazně narušit. Jde třeba o případ trojhvězdy GW Orionis. 

Trojhvězdný systém GW Orionis má pokroucený protoplanetární disk s prstenci hmoty různého sklonu. Na snímku vpravo, pořízeném přístrojem SPHERE, astronomové poprvé identifikovali stín, který prstenec vrhá na zbytek disku. Pomohlo jim to odhalit vzájemné prostorové uspořádání obou útvarů. Vizualizace vlevo znázorňuje vnitřní oblasti disku včetně prstence a staví na 3D rekonstrukci

Vědci důmyslným způsobem využili krevní testy a s jejich pomocí určili, jakého stáří je alespoň teoreticky možné dosáhnout. Z různých charakteristik lidského těla a jejich vztahu ke stárnutí vytvořili jeden jednoduchý indikátor DOSI (dynamic organism state indicator). Z něj pak následně odvodili, že pro lidský život je za normálních okolností maximální délkou života rozmezí mezi 120 až 150 lety. Stárnutí je přitom v lidském těle poháněné především nedokonalou DNA replikací – příslušný enzym dělá chyby při kopírování DNA do nově vznikajících buněk.

TIP: Kdy zemřete? Jednoduchý test vám ukáže očekávanou délku vašeho života

Singapurští vědci jsou přesvědčeni, že nám při snahách o podstatné prodloužení lidského života nepomohou ani velmi pokročilé léčebné metody a postupy. Lidské tělo se zřejmě nemůže dostat nad uvedený věk, aniž bychom vyřešili samotný proces stárnutí. Ten vede k postupné ztrátě celkové odolnosti lidského těla, což je mnohem významnější pro umírání než konkrétní nemoci.

Na západě Thajska se rozkládá jedna z nejnádhernějších přírodních rezervací světa. Oblast s krkolomným názvem Thung Yai – Huai Kha Khaeng zahrnuje dvě sousedící lokality: Thung Yai Naresuan a Huai Kha Khaeng. S rozlohou 6 222 km² zároveň představuje největší chráněné území v jihovýchodní Asii. Domov tam našlo ohromné množství rostlinných i živočišných druhů, z nichž mnohé jsou vzácné, ohrožené či endemické, a nevyskytují se tedy nikde jinde na planetě. V místních deštných lesích žije 120 druhů savců, včetně slonů, tygrů či levhartů obláčkových.

V pavučině vod

Zatímco stáda slonů lze v rezervaci pozorovat poměrně často, spatřit tygra je vcelku vzácné, a tak se návštěvníci obvykle musejí spokojit jen s otisky tlap na pěšinách. Vynahrazuje jim to 400 druhů hnízdících ptáků, včetně orlíka chocholatého či jory černokřídlé, v tocích pak mohou obdivovat 113 druhů sladkovodních ryb a v neposlední řadě se v Huai Kha Khaeng vyskytuje téměř stovka plazích druhů a 43 druhů obojživelníků.

TIP: Thajský národní park hodlá posílat odpadky turistům domů

Rozmanitá scenérie zahrnuje subtropickou až tropickou vegetaci, deštné a bambusové lesy, vápencová stanoviště i mokřady. Nad nížinnými pláněmi se tyčí přes 1 500 metrů vysoké horské vrcholy, přičemž rekordman Thung Yai ční do 1 830 metrů nad mořem. Rezervaci protkává pavučina toků s impozantními vodopády a dvě důležité říční soustavy, Khwae Yai a Huai Kha Khaeng, na nichž závisí takřka celý ekosystém včetně mnoha vzácných druhů.

Boj s těžaři

Turistům se nabízí přístup jen do malé části rezervace, což jejím krásám a zejména ohrožené fauně a flóře zajišťuje bezpečí. Přesto musí thajská vláda vynakládat na ochranu tamní přírody značné úsilí i peníze. Úřady a ochránci totiž čelí tlaku kvůli rozvoji těžby, odlesňování za účelem zemědělství i kvůli výstavbě přehrad a silnic. Nová infrastruktura by však umožnila ještě rozsáhlejší pytláctví, s nímž se ochránci již tak silně potýkají.