Loupeže vzácných obrazů tvoří vděčný námět krimi filmů zobrazujících důvtipné zloděje, kteří se snadno vyhýbají překážkám v podobě laserů i muzejní ochranky. Za skutečnou krádeží uměleckých děl však přitom často stojí mnohem prozaičtější příběhy, než nám předkládají filmoví a televizní tvůrci. 

Každý rok zmizí z muzeí a galerií díla za miliardy dolarů a samy instituce zlodějům práci nezřídka usnadňují, jak dokládá případ dvojice rumunských výtečníků. V říjnu 2012 se vloupali do rotterdamské galerie Kunsthal a odnesli sedm obrazů od Picassa, Matisse, Freuda, Moneta, Gauguina a de Haana v hodnotě až 100 milionů eur. Celá operace trvala jen pár minut: Pachatelé se do budovy dostali skrz nouzový východ, který jednoduše otevřeli kleštěmi. Zmíněné obrazy visely na stěně hned v přízemí a žádný z nich nebyl připojen k poplašnému zařízení. Zloději je prostě sundali a odnesli. 

Chyba muzea?

Vyšetřovatelé měli zpočátku za to, že šlo o profesionály zaměřené na krádeže historických kusů. Po dopadení lupičů hned v lednu následujícího roku se ovšem ukázalo, že umění vůbec nerozumějí. Kromě zmíněné dvojice uvízli v síti ještě čtyři komplici, včetně matky jednoho z hlavních podezřelých. Když se jí soudce dotazoval na osud ukradených obrazů, uvedla, že je prostě spálila doma v kamnech. A jelikož se dosud ani jeden nenašel, je skutečně možné, že poklady světového malířství skončily v plamenech kdesi v Rumunsku. Olej do veřejného pobouření nad nenahraditelnou ztrátou ještě přilil advokát obviněných. Prohlásil totiž, že by mělo škodu zaplatit samotné muzeum, protože plátna vhodně nezabezpečilo.

Ve skutečnosti nejde o první ani jediný případ, kdy se zloději dostali k hodnotným dílům tak jednoduše. Loni odnesl neznámý pachatel z nizozemského muzea Singer Laren van Goghův obraz Jarní zahrada. Před svítáním rozbil dvoje skleněné dveře a utekl s lupem dřív, než stačili muži zákona zareagovat na spuštěný alarm.

Do vlastní sbírky

Největší otázkou zůstává, co zloději s takto ceněnými a známými díly dělají. Muzea totiž krádež okamžitě ohlásí a policie předmět zanese do Databáze chybějících uměleckých objektů, kterou spravuje Interpol. Aukční síně, galerie ani soukromí sběratelé tak dílo s vědomím, že je kradené, nekoupí. Proč si tedy nezákonně přivlastňovat něco, co nelze prodat? Existují jen dvě možnosti: Pachatelé jsou buď velmi hloupí, nebo naopak nesmírně chytří. 

Ti hloupí obvykle vůbec netuší, jak to s krádežemi ve světě umění chodí. Zmínění Rumuni nevěděli nic o policejních databázích ani o aukčních síních. Vedla je prostá představa, že plátno z muzea snadno prodají a zázračně zbohatnou. Popsaný typ zločinu převažuje. Menšinu obrazů však kradou „chytří“ profesionálové, kteří si dobře uvědomují, že uloupený artefakt už nesmí nikdy na světlo. Obvykle tedy pracují na zakázku vášnivého sběratele, jenž se nemůže vyrovnat s představou, že se o svůj oblíbený kus musí ve veřejné galerii dělit s ostatními. 

Jindy se zloději na ukradeném obraze snaží vydělat tak, že za něj od muzea požadují výkupné. Nebo vyčkají, než instituce sama nabídne odměnu za vrácení díla. Většinou však galerie odmítají se zločinci vyjednávat. 

Loupež ze skladu

Z pohledu lupičů se pak jeví jako poměrně chytré zcizit nikoliv vystavená díla, nýbrž ta, jež leží ve skladech. Prázdné místo na zdi je hned vidět, ale když něco zmizí z archivu, galeriím obvykle trvá týdny či měsíce, než na zločin přijdou. Britské Národní muzeum dokonce donedávna odmítalo o popsaném druhu krádeží informovat veřejnost ze strachu, že tím povzbudí další zloděje. Zmíněné období „ticha“ tak pro lupiče představuje příhodné časové okno, kdy mohou méně známé artefakty nabídnout aukčním síním. 

Poslední možnost představuje prodej na černém trhu, ale i ten je ošemetný. Často se totiž stává, že záhy po nahlášení krádeže začne podsvětím kolovat falešná kopie díla, a kupci tak obvykle nemají o obchod zájem. Pokud se přece jen podaří obraz popsaným způsobem zpeněžit, nezřídka to vynese pouhý zlomek jeho skutečné hodnoty a dílo se následně stane v rukou zločinců jakýmsi novým oběživem. Například obchodníci s drogami zajišťují kradenými artefakty půjčky, zatímco jiní je vyměňují za zbraně. Obrazy pak už mají se svou uměleckou cenou pramálo společného a původní majitelé se pouze modlí, aby se o ně zločinci rozumně postarali. 

Cesta zpátky

Jak dostat ztracené poklady zpět? Kromě registrace u Interpolu představuje jednu z možností zanesení do databáze Art Loss Register, která momentálně eviduje na 700 tisíc položek a v níž si může každý umělecký dealer ověřit, co přesně mu náhodní prodejci nabízejí. Vedle pasivních opatření v podobě registrů se hledání ztraceného umění aktivně věnuje i policie, Interpol i FBI. Americký vyšetřovací úřad dokonce ustavil specializovaný tým dvaceti agentů, trénovaných specificky pro popsaný druh zločinu. Od roku 2004, kdy skupina vznikla, již nalezla 2 600 předmětů v hodnotě přes 150 milionů dolarů.

Oficiální cesty tedy existují. Nicméně i obří organizace jako FBI dokáže ze svého sboru 35 tisíc zaměstnanců vyčlenit jen dvacítku lidí. Pokud se vám tudíž neztratí zrovna Mona Lisa, nejspíš se vyšetření zločinu pouze zařadí na čekací listinu místních policejních sborů – a zmíněné seznamy mohou být dlouhé. Okradená instituce se ovšem může obrátit i na soukromého detektiva. A mezi ty, kteří se specializují výhradně na umění, patří nizozemský vyšetřovatel Arthur Brand. 

Umění soukromého očka

Brand je považován za jakéhosi Indiana Jonese v oblasti kradeného umění. Život zasvětil hledání ztracených děl mistrů, jako byli van Gogh či Picasso, a během své kariéry již vypátral desítky artefaktů v celkové hodnotě 307 milionů dolarů. Obvykle pracuje na několika případech současně a podle svých slov má telefon vždy zapnutý, protože se kdykoliv může ozvat někdo s důležitou stopou. 

Na rozdíl od veřejných institucí si „soukromé očko“ může dovolit ušpinit si ruce a udržovat kontakty s podsvětím. „Znát lidi, kteří znají lidi“ je podle Branda klíčem k úspěchu, protože nejlepší informace mívají překupníci. Detektiva často žádají o pomoc sami policisté, když jsou po měsících pátrání bezradní a nenacházejí žádné nové stopy, zatímco je tlačí jiné, horké případy. Brandovi pátrání nezřídka zabere i několik let, může si to však dovolit – živí se jako historik umění a konzultant, přičemž svoji pomalou detektivní práci považuje za službu veřejnosti.  

Nejnovější případ

Jeho zatím poslední kauzou se stala právě van Goghova Jarní zahrada, jež zmizela loni v březnu z muzea Singer Laren. Na rozdíl od mnoha jiných kusů, které se po krádeži ztratí beze stopy, se Brandovi podařilo získat indicii v podobě snímku obrazu. Zřejmě jako důkaz, že v době pořízení fotky bylo plátno v pořádku, k němu neznámý autor přiložil deník New York Times z 30. května 2020 a knihu. Nešlo však o náhodný výběr, nýbrž o životopis Octava Durhama, jednoho z nejznámějších současných zlodějů umění. 

Podle Branda obraz koluje v mafiánských kruzích. Fotografii prý získal ze svých tajných zdrojů a považuje ji za dobrou zprávu: Plátno není zničené ani závažně poškozené. Kniha o Durhamovi má potom tvořit jasné vodítko. Sám zločinec ovšem nařčení odmítá s tím, že byl v době loupeže v nemocnici a krádež se prý odehrála velmi amatérsky. Ani jeho někdejší zločin nicméně profesionalitou právě nezářil. V roce 2002 vlezl spolu s komplicem skrz střešní okno do Van Goghova muzea v Amsterodamu, k akci použili hrubé zednické nářadí a odnesli dvě drahocenná díla. O rok později policie Durhama dopadla ve Španělsku a usvědčila ho na základě DNA z kšiltovky, kterou na místě činu zapomněl. 

Typická krádež

Příběh obou obrazů je však pro podobné loupeže naprosto typický. Durham tvrdí, že je ukradl, protože zkrátka viděl dobrou příležitost, jak na to – jednoduše rozbít okno a odnést si je. Kupce prý předem neměl a pouze doufal, že se nějaký najde, případně hodlal plátna použít k vyjednávání s muzeem a policií, pokud by jej chytili. Díla pak nabídl dvěma jiným překupníkům, ale oba byli zavražděni, ještě než k obchodu došlo. Durham se chtěl obrazů co nejdřív zbavit, a tak je nakonec prodal jednomu z bossů italské mafie Camorra. Roku 2016 pak policie oba artefakty našla při zátahu v Neapoli. Nebyly nijak vážně poškozeny a vrátily se do muzea.

TIP: 50 miliard na plátně: Deset nejdražších obrazů historie

Obdobnou cestou se zřejmě vydal i neznámý pachatel s Jarní zahradou, která teď koluje v podsvětí. Arthur Brand přiznává, že má ještě další fotografie a stopy, ovšem kvůli bezpečnému průběhu vyšetřování je nemůže zveřejnit. Pokud se mu podaří obraz do muzea Singer Laren vrátit, půjde o další z jeho „majstrštyků“.  

Ze všech dětí egyptského faraona Ptolemaia XII. si největší slávu bezpochyby vydobyla Kleopatra VII., obratná manipulátorka a svůdkyně hned dvou římských státníků. Ptolemaios však zplodil ještě další čtyři děti – dva syny a dvě dcery. Všichni alespoň chvíli seděli na egyptském trůně. Proč nesmrtelnost získala pouze Kleopatra, zatímco její sourozence halí závoj zapomnění? Vždyť zejména její sestry se jí v ctižádostivosti určitě vyrovnaly.

Neskutečná opovážlivost

Ptolemaios XII. se v Egyptě netěší zrovna velké popularitě. Lidé se proti jeho vládě bouří, a tak nakonec faraon prchá do Říma. Jeho nepřítomnosti ovšem využije Ptolemaiova nejstarší dcera Bereniké. Nechá se prohlásit královnou Bereniké IV. Její otec vše rozhořčeně sleduje ze zahraničí a snaží se najít cestu, jak získat své království zpět. Tuto hrozbu si dobře uvědomují i rádci mladičké královny. Co by mohlo upevnit vratkou pozici novopečené vládkyně? „Musíte se co nejdříve provdat, Božská,“ naléhají na Bereniké vysoce postavení dvořané. Ta se tedy neochotně provdá ze Seleuka VII. Kybiosakta, kterého jí doporučili.

Mladý muž příbuzný s Ptolemaiovci se prohlašuje za právoplatného krále Sýrie. Doopravdy však zemi řídil arménský král Tigranes, kterého v roce 69  př. n. l. sesadili Římané. Seleukus navíc vůbec nemá vystupování hodné krále, svým chováním mnohem spíše připomíná prodavače ryb, což napovídá i jeho řecká přezdívka Kybiosaktes. Znechucená Bereniké se ho tedy snad již tři dny po sňatku zbaví, pravděpodobně ho nechá uškrtit. 

Asi v roce 56 př. se mladá panovnice provdá za Archelause. Ani ten však Egyptu nezajistí žádné mocné spojenectví. Královnin vyvolený o sobě prohlašuje, že je synem pontského krále Mithridata. Ve skutečnosti se však zřejmě jedná o syna jednoho z králových generálů. Ani tento manžel Bereniké dlouho nevydrží. Ptolemaiovi XII. se totiž podaří získat podporu římského prokonzula v Sýrii Aula Gabinia. Jeho vojska vtrhnou do Egypta a během bitvy zahyne i Archelaus. Ptolamios XII. s pomocí Římanů znovu usedá na egyptský trůn. Jak naloží se svou vzpurnou dcerou? Jednoduše nařídí její popravu. Nechají si po této výstraze jeho ostatní děti zajít chuť na podobné rebelie?

Když se dva perou...

Faraon se rozhodne do vlády zasvětit svoje další dítě budoucí královnu Kleopatru VII. Ta se, jak bývá v egyptské panovnické rodině zvykem, provdá roku 51 př. n. l. za svého mladšího bratra Ptolemia XIII. Dvojice po otcově smrti společně vládne Egyptu. V jejich soužití však nepanuje žádná idylka, spíš naopak. Kleopatra se neustále snaží strhnout veškerou pozornost na sebe. Pubertální faraon toho má až po krk, pošle svoji choť i sestru v jedné osobě do vyhnanství do Palestiny. Jenže pokoj od ní stejně nemá. Hrdá královská dcera se s životem v exilu nehodlá smířit. Shromažďuje kolem sebe armádu. Stejně jako její otec touží trůn dobýt zpět.

V tu chvíli vycítí příležitost nejmladší ze sester Arsinoé. Zatímco spolu její starší sourozenci soupeří o vládu, shromáždí kolem sebe stoupence. Egypt získá novou královnu Arsinoé IV. Jenže sebevědomá dívka má smůlu. Egyptskými kartami opět zamíchá Řím. Mocný římský vojevůdce Gaius Julius Caesar vrátí trůn zpět manželům Ptolemaiovi XIII. a Kleopatře. Odstrčená královnička však nezůstane docela zkrátka. Spolu s nejmladším bratrem Ptolemaiem XIV. obdrží jako kompenzaci Kypr. Římský vojevůdce ovšem egyptské královské rodině nevěří. Všechny Ptolemaiovce kromě své oblíbenkyně Kleopatry nechá bedlivě střežit. Znamená to konec Arsinoiným ambicím? Ale kdepak!

Vojevůdkyně

Caesar má dost starostí s římskou říší. Proto nemá čas hlídat každý krok egyptské královské dynastie. Arsinoé neváhá. S pomocí svého učitele Ganyméda uprchne ze zajetí. Společně se připojí k egyptské armádě generála Achillase. „Bojujte za mě a královská odměna vás nemine. Já se před Římem nikdy neskloním,“ slibuje Arsinoé vojákům. Doufá, že se jí znovu podaří získat královskou korunu. Jenže mezi Achillasem a Ganymédem vypuknou spory o vůdcovství. Kandidátka na trůn proto nechá Achillase popravit. Vrchní velení tak získává její učitel. Ke své smůle však Arsinoé přecenila sympatie vojáků ke své osobě. Ganymédes začne vyjednávat s Římany o její výměně za Ptolemai XIII. Taková potupa, to ona má přece všemu velet...

Oba mladší Kleopatřini sourozenci se postaví do čela povstání proti své vlastní sestře a jejímu milenci Caesarovi. Římský diktátor má na mále, avšak nakonec získá posily.  Roku 47 př. n. l. definitivně porazí povstalce u Kanóbu. V bitvě zahyne i Ptolemaios XIII., který se utopí v Nilu. A co Arsinoé? Ta spolu s dalšími vznešenými rukojmími putuje do Říma. Celý vyspělý svět přihlíží její potupě!

Nelítostná sestra

Římané život ponížené vzdorokrálovny prozatím ušetří. Arsinoé se uchýlí do Artemidina chrámu v Efezu v Malé Asii. I v jeho zdech se však třese o svůj život. Bojí se, že Kleopatra vůči ní chystá krutou odplatu. A v tom se nejmladší Ptolemaiovna nemýlí!

Kleopatra mezitím vládne Egyptu. Svým spoluvládcem jmenuje zbývajícího bratra Ptolemaia XIV. Zároveň se za něj provdá, ale přitom dál nerušeně pěstuje svůj poměr s Caesarem. Malý chlapec pouze nosí královskou korunu, všechnu moc ve skutečnosti drží v rukou jeho starší sestra. V roce 44 př. n. l., kdy v senátu najde krvavý konec Kleopatřin milenec Caesar, dostihne smrt i Ptolemaia XIV. Nelze to nijak dokázat, ale královna se ho zřejmě zbavila, aby mohla učinit svým nástupcem svého syna Ptolemaia XV. přezdívaného Caesarion, jehož prý zplodila s římským diktátorem. Zbaví se také ve vyhnanství žijící Arsinoé?

Vhodná chvíle brzy nadejde. Dívka s hrůzou sleduje, jak si její starší sestra omotává kolem prstu dalšího Římana. Do jejích osidel tentokrát padne Marcus Antonius. To pro Arsinoé nevypadá vůbec dobře! „Dokud bude moje sestra dýchat, nebudu mít klid. Ta malá harpyje je schopna stále kout pikle proti mně,“ přesvědčuje Kleopatra svého nového milence. Ten se nakonec nechá přemluvit a vydává rozkaz k Arsinoině popravě. Roku 41 př. n. l. tak po schodišti Artemidina chrámu stéká krev. Patří nejmladší dceři Ptolemia XII., která měla tu drzost, že se pokusila Kleopatře uzmout trůn. Kněží marně protestují proti znesvěcení svatyně odpornou vraždou.

TIP: Potomci Královny králů: Z Kleopatřiných dětí uspěla pouze jediná dcera

Ani Kleopatra se ovšem ze svého triumfu neraduje věčně. V roce 31 př. n. l. spolu s Marcem Antoniem pohrává bitvu u Actia. Oba za nedlouho poté spáchají sebevraždu. Kleopatřin syn Caesarion pak najde smrt z rukou Kleopatřina přemožitele Octaviána. Tak končí slavná dynastie Ptolemiaovců a s ní éra samostatného egyptského státu.

Černé díry jsou nejvíce extrémně objekty ve vesmíru, jaké připouští soudobá fyzika. Přesto, jak se zdá, i černé díry musejí dodržovat určitá pravidla. Jedním z takových pravidel je takzvaný Hawkingův teorém plochy. Slavný fyzik Stephen Hawking jej formuloval v roce už v roce 1971. Podle tohoto teorému se plocha horizontu událostí černé díry, tedy pomyslné hranice, zpoza které se již nic nemůže z černé díry dostat zpět, nemůže zmenšit.

Týká se to i situací, kdy se srazí a vzápětí splynou dvě černé díry. V takovém případě podle zmíněného teorému nemůže být plocha výsledné černé díry menší, nežli součet ploch horizontů událostí dvou původních černých děr, které splývaly. Pro astronomy bylo až donedávna nepředstavitelné, že by něco takového mohlo být pozorováno či dokonce ověřováno. Uplynulo půl století a Hawkingův teorém plochy zůstával nedoložený.

Připlouvají gravitační vlny

Všechno to radikálně změnil nástup gravitační astronomie. S pomocí gravitačních vln lze totiž zkoumat černé díry překvapivě detailně, skoro jako kdybychom byli poblíž nich. Saul Teukolsky z americké Cornell University s kolegy využil úplně první detekovaný gravitační signál splývajících černých děr GW150914 z roku 2015 a prověřil na něm platnost Hawkingova teorému plochy.

TIP: Nová teorie Stephena Hawkinga: Černé díry nemají vlasy, ale měkký kožíšek

Gravitační signál GW150914, stejně jako ostatní podobné signály, zachycuje situaci těsně před splynutím černých děr, samotné splynutí i situaci těsně po něm. Když vědci tento signál detailně analyzovali a prohnali jej sofistikovanými počítačovými modely, tak s velkou mírou statistické jistoty potvrdili, že plocha horizontu událostí černé díry vzniklé splynutím nebyla menší, než součet plochy obou původních horizontů událostí černých děr. Hawking trefil hřebík na hlavičku.

Drony se dnes prosazují v mnoha oblastech lidských aktivit. Velmi intenzivní využití, pro mnohé překvapivě, nalezly v ochraně přírody. Drony mohou mapovat území s ohroženými druhy, hledat takové druhy v terénu, hlídat chráněné oblasti před pytláky či odlesňováním nebo také mohou aktivně bojovat proti invazním druhům, které dnes na řadě míst světa představují fatální hrozbu pro ohrožené organismy.

Takovým místem jsou i Galapágy. Na slavné souostroví v 19. století připluly na lodích věčně hladové krysy. Na Galapágách ale neměly přirozené nepřátele, takže se rychle rozmnožily a zahájily nelítostnou likvidaci zdejších cenných živočichů i rostlin. Vědci a ochránci přírody se s nimi snaží bojovat, ale jejich snahy byly až doposud neúspěšné.

TIP: Astronomie a ekologie spojily síly k záchraně nosorožců pomocí dronů

Teď se zdá, že díky dronům dochází ve válce s krysami ke zvratu. Od roku 2019 operují drony na Galapágách a rozmísťují tam speciální návnady s jedem. Jak v nedávném prohlášení uvedl Danny Rueda, ředitel Národního parku Galapágy, po dvou letech aktivit dronů byly ostrovy Seymour Norte a Mosquera zbaveny krys. Drony ještě pro jistotu nakladly návnady na pobřeží těchto ostrovů, aby je chránily před krysami, které by se tam mohly dostat ze sousedních ostrovů.

Polská matka žijící na Tchaj-wanu byla poněkud zaskočena nabídkou obchodního domu Carrefour. V oddělení hraček zde objevila roztomilý kaktus, který se po stisknutí tlačítka nakrucoval v podmanivém rytmu a chytlavé melodie. Na rozdíl od místních ale Ela Sobczak rozuměla polskému textu, který hudbu doprovázel:

Tylko jedno w głowie mam
Koksu pięć gram odlecieć sam
W krainę za zapomnienia…

Píseň Gdzie jest biały węgorz od rappera, který si říká Cypis, se už před časem stala globálně populární například na TikToku. Interpret v ní v polštině explicitně rapuje o depresivních stavech spojených s užíváním kokainu. 

Podle výrobce hračka skvěle stimuluje představivost a kreativitu malých dětí včetně batolat. S tím ale zásadně nesouhlasí Ela Sobczak. „Kokain a pokusy o sebevraždu opravdu nejsou témata, která by měly děti pořád dokola poslouchat.“ Hračka se kromě Carrefouru objevila také v nabídce nákupních platforem AliExpress, Shopee, Ruten nebo Rakuten a na Amazonu.

Velmi podobné problémy jako stíhače tanků ferdinand potkaly také ještě větší a těžší jagdtigery. Kvůli nízkému počtu vyrobených kusů obdržely vozidlo pouze dva útvary: oddíl těžkých stíhačů tanků 653, jehož 1. a 3. rota byly na jagdtigery přezbrojeny v září 1944, a oddíl 512 zformovaný v únoru 1945. První jmenovaný útvar mohl nasadit celkem 24 vozidel, druhý 20.

Oba prapory působily výhradně na západní frontě; 653. prapor stroje poprvé nasadil na sklonku roku 1944 během operace Nordwind, zatímco 512. prapor s jagdtigery vyrazil do boje v březnu 1945 u Remagenu.

Slabý motor, nezkušené osádky

V obou případech čelily těžkotonážní stíhače tanků drtivé početní převaze Spojenců a neustálé hrozbě útoků stíhacích bombardérů, zdaleka největším nepřítelem osádek se ale staly jejich stroje samotné. O pohon Jagdtigeru se staral dvanáctiválec Maybach HL 230 o výkonu 515 kW, původně navržený pro bezmála o 20 tun lehčí tank Tiger. Jagdtiger tak představoval silně podmotorovaný stroj, který v terénu dosahoval jen velmi nízké rychlosti. Přetížené pohonné ústrojí trpělo častými poruchami, kdy nejčastěji vypovídala službu převodovka.

Neméně vážný problém představovala i nízká úroveň výcviku osádek. Otto Carius, eso se 150 zničenými tanky na kontě a toho času velitel jedné z rot 512. oddílu, například vzpomíná na incident, kdy se jeden z jeho jagdtigerů utkal s několika americkými tanky Sherman. Ačkoliv Američané nedokázali čelní pancíř stíhače tanků prostřelit, mladý velitel pod palbou ztratil nervy a vydal rozkaz vozidlo otočit ve snaze urychleně ustoupit. Tím ale americkým tankům vystavil slabší boční pancíř a jagdtiger následně vyletěl do povětří.

Úspěšný střelec

Výše uvedené problémy způsobily, že jagdtigery do průběhu bojů zasáhly jen minimálně a kvůli neustálým poruchám nikdy nedošlo k jejich hromadnému nasazení. Výraznějším úspěchem tak je pouze střetnutí z 9. dubna 1945, kdy rota jagdtigerů z 512. oddílu zničila u Iserlohnu 11 amerických tanků a 30 dalších vozidel za cenu ztráty jediného vlastního stroje. Jen pár dní nato prapor kapituloval do rukou Američanů, ještě předtím ale všechna přeživší vozidla znehodnotil.

Osádky 653. oddílu bojovaly až do května 1945, kdy se coby součást skupiny armád Východní marka vzdaly Spojencům u Lince. Ve srovnání s problémovými jagdtigery a ferdinandy si obrněnce Nashorn a Jagdpanther vysloužily pověst efektivních a spolehlivých zbraní. Nashorn byl poprvé nasazen v bitvě u Kurska a hned zkraje potvrdil svou schopnost ničit techniku nepřítele na dlouhé vzdálenosti.

Ideální prostředí

Rozlehlé pláně Sovětského svazu pro nashorny představovaly vynikající terén umožňující naplno využít kvality kanonu PaK 43. Dle jednoho hlášení ze srpna 1943 se například nashornu ze stavu oddílu těžkých stíhačů tanků 655 podařilo vyřadit T-34 na vzdálenost přes 4 000 m. Osádky 519. praporu si zase jen mezi prosincem 1943 a únorem 1944 nárokovaly 290 zničených sovětských tanků při vlastní ztrátě pouhých šesti strojů.

Dokončení: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (5)

Nashorny 525. oddílu bojovaly i na italském válčišti, tamní terén jim ale příliš nesvědčil a vozidla se nedokázala výrazněji prosadit. Od roku 1944 procházely prapory nashornů postupným přezbrojováním na jagdpanthery, k plnému nahrazení ale nikdy nedošlo a „nosorožci“ se tak ve službě udrželi až do konce války.

Urban exploration, zkráceně urbex, je volnočasová aktivita spočívající v navštěvování objektů a míst vytvořených lidmi a momentálně chátrajících. Zpravidla se jedná o opuštěné stavby, typicky továrny, elektrárny, doly či třeba nemocnice. Milovníky urbexu láká atmosféra rozkladu, a nebojí se kvůli ní dokonce riskovat život: Některé cíle jsou technicky těžko dosažitelné, přičemž se musí využít například horolezecké či speleologické vybavení. Stejně tak může jít o dobře zajištěné prostory, hlídané čidly, kamerami nebo přímo ostrahou se psy. U nás po případném chycení narušitelů většinou následuje vykázání či pokuta. V zahraničí však zvědavcům hrozí i nějaká doba strávená ve vězení nebo reakce ozbrojených strážných, jež může být fatální. 

V drtivé většině případů navíc milovníci urbexu vstupují do neudržovaných objektů, na kterých si zub času postupně vybírá svou daň. Riskují tak, že se někam propadnou nebo na ně něco spadne. Samostatnou kapitolu tvoří podzemní lokality jako stoky, soustavy tunelů, kolektory, metro, bunkry, doly či sklepení. Obzvlášť podzemí evropských měst bývá členité, rozlehlé a zahrnuje jak středověké části, tak novodobé prostory, spletené mnohdy do nepřehledného labyrintu. 

Když se spustí liják

Někomu se mohou zdát návštěvy podobných míst podivné, ale právě tam lze pořídit nádherné snímky a také uspokojit objevitelskou zvědavost. Stoky s dostatečným proudem pak někteří nadšenci dokonce sjíždějí jako tobogany. Většina vyznavačů krás městského podzemí obvykle míří do odvodňovacích prostor a zatrubněných potoků, u nás hlavně pod Prahou a Brnem. Jde o nejsnazší cestu, protože doly a větší podzemní systémy bývají těžce přístupné. Pozůstatky těžební činnosti pod obcemi jsou obvykle dobře zapečetěné, zatímco kolektory a metro zas hlídají čidla. Do bunkrů či sklepů se dostává obtížně a stoky až na vzácné výjimky „urbexáci“ nijak zvlášť nemilují. 

Hlavní nebezpečí popsaných míst spočívá v nenadálém zvednutí hladiny a v síle proudění podzemních vod. Například během přívalových dešťů se některé stoky kompletně zatopí, a to mnohdy velice rychle, takže na útěk nezbývá příliš času. Podobná situace se v roce 2018 stala osudnou mladé dvojici, kterou velká voda zastihla v podzemní části Motolského potoka. Primárně šlo sice o vyznavače geocachingu, tedy hledání ukrytých skříněk pomocí GPS, ale ve zprávách o tragédii se urbex propíral natolik, že se dostal do obecnějšího povědomí – bohužel ne právě v lichotivém světle. 

Nebezpečí však hrozí, i když se stoka úplně nezatopí, protože silný proud vás může zavléct tam, odkud už není úniku. Riziko lze ovšem podstatně minimalizovat přípravou: Je třeba si pečlivě nastudovat předpověď počasí, a pokud sami nemáte zkušenosti, vzít s sebou někoho, kdo si v případné krizi bude vědět rady. 

Tři dny ve tmě

Zákeřnost podzemních prostor spočívá v tom, že tam můžete zabloudit nebo přijdete o zdroj světla a jednoduše nenajdete cestu ven. Tuzemské městské podzemí bývá relativně přímočaré, nicméně i v něm se lze ztratit. Za hranicemi naší vlasti pak existují mnohem komplikovanější systémy: Za nejpůsobivější se považují pařížské katakomby, jež tvoří opravdu spletité, organicky propojené a 190 kilometrů dlouhé bludiště chodeb, stok i důlních šachet. V jejich útrobách se kromě mnoha jiných podivuhodností ukrývá také kostnice s ostatky šesti milionů lidí.

Katakomby vždy lákaly zvědavce, a francouzská metropole proto jejich část zpřístupnila ve formě muzea. Zbytek zkusila zapečetit, nicméně milovníci urbexu si cestu našli – bohužel ovšem častěji dovnitř než ven. Kupříkladu v roce 2017 se v pařížském podzemí ztratili dva chlapci a v naprosté tmě bloudili tři dny, než je záchranáři našli. Z výpravy nakonec vyvázli živí, ale mnoho dalších podobné štěstí nemělo. I zde každopádně platí, že lze riziku zásadně předejít důkladnou přípravou: vybavit se nejméně dvěma nezávislými zdroji světla a náhradními bateriemi, vzít si mapu nebo mít alespoň důkladné povědomí o lokalitě. Vždy je navíc třeba sdělit cíl cesty a předpokládaný návrat důvěryhodné osobě, která zůstane venku.

Neviditelný nepřítel

Městská podzemí přitom nepatří mezi nejvíc nebezpečná „hřiště“ urbexu – vedle podpovrchových dolů totiž působí relativně neškodně. Zatímco vniknout do aktuálně využívaného dolu je prakticky nemožné, ty vyřazené bývají zasypané či zapečetěné tak důkladně, že byste se do nich museli prokopat. Najde se ovšem i pár výjimek: Například v Česku se dá vlézt do několika důlních lokalit, jež se svou krásou a urbexovým kouzlem řadí k nejlepším na světě. Nic to však nemění na nebezpečí, které tam číhá.  

Při představě zkoumání dolu většinu lidí asi napadne riziko závalu, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že se zvědavci noří do opuštěných šachet. Podzemní rozklad totiž nahlodává vzpěry a výztuhy; přesto by člověk musel mít docela smůlu, aby se strop zhroutil zrovna během jeho přítomnosti. Ze stejného důvodu nelze příliš věřit žebříkům, takže se urbexáci při jejich zlézání raději jistí lanem. Nicméně hlavní nebezpečí číhá ve vzduchu: Může být buď zkažený, což naštěstí ucítíte, nebo chudý na kyslík, čehož si obvykle nevšimnete včas a pak hrozí hypoxie a bezvědomí. 

V podzemí se může nahromadit také metan a s ním samozřejmě souvisí riziko exploze. Obzvlášť výkonným zabijákem je potom oxid uhličitý, který také není cítit. Bezvědomí a smrt tudíž mohou přijít náhle a bez varování. Složení ovzduší je proto nutné průběžně testovat pomocí speciálních přístrojů, nemluvě o tom, že bez helmy a několika zdrojů světla vůbec nemá smysl výpravu podnikat.

Nebezpečí hrozí všude

Mezi nejznámější v Česku patří mimořádně fotogenický jednopatrový kaolínový důl Hosín–Orty u Českých Budějovic. Momentálně je pečlivě zapečetěný, ale dřív se tam dalo narazit na opravdové bludiště s klenutými chodbami, vysokými až šest metrů. Část ovšem již zablokovaly závaly a místy byly tunely zaplavené, zúžené či ucpané naplaveninou, takže vstup do některých partií vyžadoval plazení. Přes veškerá rizika však výprava stála za to. Před dvěma lety nicméně báňská záchranná služba všechny vchody a trhliny zalila cementovou směsí, protože se důl začal na mnoha místech propadat. Jihočeský kraj nyní zvažuje, zda by se mohl znovu – kontrolovaně – otevřít. 

TIP: Krása zvaná urbex: Chvalozpěv zmaru, plísně, rzi a rozkladu

Hosín–Orty však nepředstavuje jediný jihočeský pozůstatek těžby, kam se milovníci podzemí vydávali. V kraji se nachází i další, mimořádně nebezpečný důl, jehož lokaci nebudeme zveřejňovat. Vinou se jím desítky kilometrů chodeb v několika patrech, sahajících až do hloubky osmdesáti metrů. Nemalá část tunelů je do určité výšky zatopená a všude se permanentně ozývá zurčení vody i ponurý hukot proudícího vzduchu. Patra propojuje několik žebříků v různém stupni rozkladu a hlavně nebezpečné komíny, vedoucí až na vzdálené dno komplexu. Agresivní prostředí se do výztuží a ostění vepsalo natolik, že akutně hrozí jejich sesutí. 

Amatérští archeologové Nico a Wim van Schaijkovi objevili v roce 2017 u nizozemské řeky Aa, poblíž města Berlicum, celkem 109 římských mincí a jeden bronzový přívěšek. Tento objev byl na počátku zajímavého výzkumu. Původně totiž nebylo vůbec jasné, kde se tam vlastně mince vzaly. Vesměs šlo o mince nízké hodnoty a většinu tvořily bronzové sestercie. Později se ukázalo, že mince byly vyraženy mezi lety 27 před n. l. a 180 našeho letopočtu. 

Archeology zaujalo, že mince pocházejí z různých období. Zajímavé ale bylo i to, že nebyly nalezeny na jednom konkrétním místě, například v nějaké amfoře. Spíše jako by byly poházené či pokládané na určité ploše. Podle badatelů zjevně nejde o poklad. Mince tam podle nich nejspíš postupně zanechalo velké množství lidí.

TIP: Poklad stříbrných karolínských mincí může pocházet z výkupného za Paříž

Vědci pro to mají pozoruhodné vysvětlení. Jsou přesvědčeni, že jde o mince obětované lidmi, kteří tehdy procházeli těmito místy a brodili se přes řeku Aa. V římských dobách se v těchto místech nacházel brod. Podle archeoložky Liesbeth Claes z nizozemské Universiteit Leiden něco podobného dělají lidé dodnes, když hází mince do kašen, studní a podobných míst. Tradice obětování do vody je součástí evropského folklóru a v době Římanů to nejspíš byla součást každodenního života.

Problém vědce zajímal proto, že mladé tilikvy (Tiliqua scincoides) jsou od narození odkázány výhradně samy na sebe – rodiče je nechrání, ani se nestarají o jejich potravu. A zatímco dospělí jedinci jsou přes půl metru dlouzí a mohou se spolehnout na tlustou kůži a silné čelisti, mláďata jsou v zásadě vydána na pospas predátorům. Chytrost by se jim tedy od začátku jejich životní dráhy určitě hodila… 

TIP: Lovec a kořist – Choutky největších ještěrů varanů komodský

Biologové Birgit Szaboová a Martin Whiting podrobili tucet dospělých ještěrů odchycených v přírodě (všichni byli nejméně dva roky staří) a šestnáct nedávno v zajetí narozených jedinců (ve stáří od 23 do 56 dnů) sérii testů, které měly ověřit jejich inteligenci.

„Ve všech testech obstály mladé tilikvy úplně stejně dobře jako ty dospělé. To ukazuje, že už prakticky od narození mají schopnost vyhodnocovat danou situaci na úrovni dospělého věku,“ komentovala výsledky testů Szaboová.

K testovacímu letu odstartoval raketoplán během včerejšího odpoledne z kosmodromu Spaceport America v americkém státě Nové Mexiko a zhruba o hodinu později tam stroj i přistál. Start byl zhruba o hodinu a půl odložen kvůli nepříznivému počasí. 

Po 16 letech výzkumu a testovacích letů byl včerejší, v pořadí dvaadvacátý, první s kompletní šestičlennou posádkou. Tu tvořili piloti Dave Mackay a Michael Masucci a čtyři „specialisté mise“ – šéfinstruktorka Beth Moses, viceprezidentka pro vládní záležitosti a výzkumné operace Sirisha Bandla, vedoucí provozní inženýr Colin Bennet a pochopitelně i majitel Virgin Galactic Richard Branson.

Branson chtěl podle svých slov na vlastní kůži zhodnotit zkušenost uživatele komerčního raketoplánu, než Virgin Galactic začne nabízet cesty do vesmíru platícím turistům. Z předchozích 21 zkušebních letů se uskutečnily s lidmi na palubě jen tři.

Samotný raketoplán VSS Unity vynesl do výšky kolem 15 kilometrů letoun VMS Eve. Pak se raketoplán oddělil, zažehl vlastní motory a strmým stoupáním se vydal k hranici 90 kilometrů nad zemským povrchem. Posádka pak několik minut pobyla ve stavu beztíže, načež se v raketoplánu vrátila na Zemi. Raketoplán tak sice nepřekonal Kármánovu hranici (100 km), považovanou za hranici mezi zemskou atmosférou a kosmickým prostorem, podle amerických měřítek ale hranice dosáhl. Ve Spojených státech se pro hranici kosmického prostoru počítá výška 50 mil (80 467 metrů). Po jejím překročení vzniká například nárok na označení astronaut.

Dveře pro vesmírné turisty se otvírají

„Sedmnáct let tvrdé práce, abychom se dostali takto daleko,“ řekl Branson, když gratuloval svému týmu po úspěšném dokončení letu. Miliardář Branson se stal prvním člověkem, který letěl ve vlastní vesmírné lodi a je teprve druhým sedmdesátníkem, který se vydal do vesmíru. Tím prvním byl v roce 1998, ve svých 77 letech, astronaut John Glenn.

Virgin Galactic už dříve sdělila, že počítá se zahájením svých vesmírných komerčních služeb v příštím roce. Předcházet by tomu ale měly ještě dva zkušební lety. Dnešní let měl posílit důvěru ve vesmírnou turistiku nabízenou společností Virgin Galactic. Ta je podle všeho vysoká, vesmírné lety si zarezervovalo více než 600 lidí. Jedna letenka přitom vyjde na 250 tisíc dolarů (přes 5,4 milionu Kč).

TIP: Americká FAA změnila pravidla pro udělování odznaku „Křídel komerčního astronauta“

Včerejší úspěšný suborbitální let je považován za milník soutěžení v rodící se lukrativní vesmírné turistice. Na 20. července svůj let do vesmíru v lodi New Shepard naplánoval Bransonův hlavní konkurent, zakladatel společnosti Blue Origin sedmapadesátiletý Američan Jeff Bezos.