Víc než polovina vyrobené energie v současnosti pochází z fosilních paliv. Přitom v roce 2035 budeme podle odborníků potřebovat až o 40 % elektřiny víc než dnes, abychom zajistili obrovský výkon pro průmysl a dopravu. V budoucnosti by nám mohla pomoct jaderná fúze coby základní energetický zdroj ve vesmíru (viz Jak získat energii vesmíru). Je ekologická, udržitelná a na rozdíl od jaderných elektráren neprodukuje radioaktivní odpad. Technologicky je však velmi náročná a zatím se nepodařilo zkonstruovat reaktor, který by dokázal generovat víc energie, než pro fúzi sám spotřebuje.

K dosažení návratnosti je třeba vyřešit dva problémy: iniciovat fúzní reakci a následně ji dlouhodobě udržet. Nejdřív se musí z plynu vytvořit plazma a po zahájení fúzní reakce se musí hořící plazma udržovat, jinak se stane nestabilním a reakce se zhroutí.

Mezi nejnadějnější cesty k uskutečnění řízené jaderné fúze v pozemských podmínkách dnes patří reaktor fungující na principu tzv. tokamaku. Jedno takové zařízení, pojmenované GOLEM, mají i na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Slouží tam k provádění četných experimentů a pomáhá budoucím vědcům pochopit základní principy fúzní technologie. Jak hrdě říká hlavní inženýr GOLEMa Vojtěch Svoboda, s nímž jsme si na dané téma povídali: „Recept na energii budoucnosti už máme. Teď ještě potřebujeme zhotovit nádobí a vychovat si dobré kuchaře.“

Můžete nám tokamak GOLEM nejprve představit? 

Jedná se o nejstarší funkční tokamak na světě, vznikl již v padesátých letech v Moskvě v Kurčatovském výzkumném ústavu. Jeho duchovními otci se stali Igor Tamm a Andrej Sacharov, kteří se inspirovali myšlenkou ruského vojáka Olega Lavrenťjeva. Tenkrát se však přístroj nazýval TM-1. 

Jak přišel ke svému novému pojmenování?

Je v tom samozřejmě určitá symbolika. Naše fakulta se nachází v Břehové ulici na Starém Městě a otvírá se z ní půvabný výhled na Starý židovský hřbitov, kde je podle pověsti pochován i rabín Jehuda Löw ben Becalel. Ten prý roku 1580 vytvořil pro ochranu svého lidu nevídaného bojovníka Golema s nadpozemskou silou, která pocházela z koncentrované vesmírné energie. 

Cesta přístroje na fakultu nebyla úplně jednoduchá. Jak se tam nakonec dostal? 

GOLEM se do Československa přesunul z tehdejšího Sovětského svazu v roce 1977 a následujících třicet let fungoval pod názvem CASTOR jako špičkové zařízení v Ústavu fyziky plazmatu na Akademii věd. V roce 2007 však Akademie získala z Británie větší tokamak Compact Assembly neboli COMPASS, takže GOLEM dostal možnost fungovat na jiné úrovni – mezi studenty. Přibližně v době, kdy putoval k nám na fakultu, se u nás rozjížděl nový studijní obor „Fyzika a technika termojaderné fúze“. A tak mohl po krátkém zapracování začít úspěšně sloužit při testovacích experimentech studentům. Tedy těm, z nichž vychováme odborníky pro budoucnost jaderné energetiky.

Jaké procesy se snaží jaderná energetika napodobit?

Uvnitř hvězd probíhá jedinečný proces, který plní kromě jiných dvě důležité funkce: Hvězdy obohacují spektrum prvků ve vesmíru o těžké varianty a také produkují životodárnou energii. Po Velkém třesku se v kosmu vyskytoval jen vodík, shlukoval se a nabíral na sebe další a další hmotu. Jakmile už byl shluk příliš velký a vnější slupky příliš tlačily na jeho nitro, začal se gravitačně hroutit. Tlak a teplota uvnitř přitom rostly k hodnotám, kdy mohou částice díky své velké kinetické energii překonat elektrostatické odpuzování kladně nabitých jader vodíku. Takto se nastartovala fúze, tedy jaderné slučování, během níž se lehčí prvky v konečném důsledku slučují na těžší, přičemž se podle základních fyzikálních principů s použitím známého Einsteinova vzorce E = mc² uvolňuje energie.

Jak lze takovou „vesmírnou energii“ vyrobit na Zemi? 

Velmi zjednodušeně řečeno přivedeme do vakua izotopy vodíku, deuterium a tritium, načež je zahřejeme na extrémní teplotu, zhruba sto milionů stupňů. Částice tak získávají zmiňovanou kinetickou energii, jejíž pomocí překonají elektrostatické síly odpuzování jader atomů. Nastartuje se proces fúze a začne se uvolňovat energie.

A jak to vypadá v útrobách GOLEMa? 

Jeho srdce tvoří vakuová komora v toroidální geometrii, připomínající obrovskou duši pneumatiky či záchranný kruh. V ní se snažíme dosáhnout plazmatického stavu hmoty se zmíněnými extrémními teplotami. Těm ovšem neodolá žádný dosud známý materiál, z nějž bychom mohli komoru či reaktor postavit. Proto plazma spoutá a v toroidální komoře ho bezpečně uvězní magnetické pole šroubovicového charakteru, které žhavou hmotu donutí „levitovat“, aby se pokud možno co nejméně dotýkala vnitřního povrchu komory. 

Nesmírně důležité je udržet v nádobě tokamaku velmi vysoké vakuum. Vznik a ohřev plazmatu se zajišťují výbojem v plynném vodíku, který se do vakuové komory vstříkne předem, podobně jako je tomu ve výbojových trubicích u doutnavého výboje, s pomocí elektrického pole. K tomu je třeba byť jen na kratičký okamžik, v řádu jednotek až desítek milisekund, dosáhnout jeho velmi vysokého výkonu. K nezbytnému zkoncentrování energie slouží kondenzátorová baterie, přičemž se použité kondenzátory nabíjejí na napětí ve stovkách voltů. Lze tak na krátký čas získat značně vysoké proudy plazmatu v řádu kiloampér. 

Dokážeme-li v budoucnu vyrábět elektrickou energii „z vody“ a lithia, kolik takového paliva by zabezpečilo spotřebu běžného člověka po celý jeho život? 

Mohu odpovědět zhruba následujícím příkladem: Je spočítáno, že v klasické lithiové baterii, kterou známe z mobilů či notebooků, a ve sto litrech vody je dohromady dost energie, aby pokryla spotřebu jednoho člověka po celý jeho život. Jde o celkovou globální spotřebu západní společnosti v přepočtu na hlavu.

Jakých nejlepších výkonů se zatím při termonukleární fúzi podařilo dosáhnout? 

Do současných tokamaků se stále musí dodávat víc energie, než se následně vyprodukuje. Poměr by se měl zlepšovat s rostoucími rozměry zařízení. S tím však narůstají i finanční náklady a další technologické problémy. Dnes se staví největší experimentální tokamak světa ITER: Jeho cílem je ukázat, že lze nalézt vhodnou bezpečnou technologii, jak produkovat fúzní energii o výkonu pěti set megawattů nepřetržitě po deset až dvacet minut s fúzním ziskem za výhledově rozumnou cenou. 

Zatím nejlepšího výkonu se podařilo dosáhnout ve společném evropském fúzním reaktoru JET neboli Joint European Torus. Jeho rekord činí pětašedesát procent z celkové spotřebované energie. Poskytl tak nezvratný důkaz, že je získávání energie pomocí jaderné fúze vědecky realizovatelné.

Na vývoji poznání termonukleární syntézy se nepodílí mnoho států, ale Česko mezi ně patří. Jaké podmínky platí pro zajištění bezpečnosti takového zařízení? 

Bezpochyby se jedná o nejbezpečnější formu výroby energie z jádra. Nejde o ten typ případně nekontrolovatelné řetězové reakce a v okamžiku ostrého provozu bude v reaktoru nanejvýš pár gramů paliva. Daný potenciál by tak v mimořádné situaci nanejvýš částečně poškodil reaktor, ale určitě se zcela minimálními možnými ekologickými dopady. Tritium je samozřejmě radioaktivní a principiálně se může uvolnit do prostředí, jeho záření však zastaví malá vrstva vzduchu, takže by určité nebezpečí znamenalo pouze požití či vdechnutí.

Tvrdíte, že je GOLEM sice nejmenší a zároveň nejstarší tokamak na světě, ale s největším velínem. Mohl byste nám tuto kuriozitu vysvětlit? 

Při stěhování na fakultu v Břehové ulici bylo třeba pro něj vybudovat zcela novou infrastrukturu. Díky tomu je nyní napojen na nejmodernější informační technologie, servery a také na internet – tudíž si na něm může iniciovat a vyzkoušet výboj prakticky kdokoliv a odkudkoliv pomocí počítače, notebooku nebo třeba jen chytrého telefonu s internetovým připojením. Žádný jiný tokamak na světě takto rutinně nefunguje.

Zmíněnou možnost nabízíme evropským i světovým univerzitám, jež vychovávají novou generaci fyziků a technologů, kteří mohou v budoucnu naši snahu o efektivnější výrobu energie dotáhnout do úspěšného konce. Jediná nepsaná a nepovinná podmínka zní, aby nám ti, kdo si výboj vyzkoušejí, poslali pohlednici z místa, odkud jej provedli. A jak vidíte, máme jich na této stěně už skutečně spoustu. Dokonce jsme napočítali, že se zhruba patnáct set výbojů iniciovalo zpoza hranic naší republiky.

A jaké máte plány do budoucna? 

Chystáme se prodloužit výboj ze současných pětadvaceti milisekund na ideálních padesát, a dosáhnout tím teploty plazmatu blízko magického milionu stupňů Celsia. Rádi bychom dobudovali infrastrukturu GOLEMa tak, aby byla vhodná pro nácvik nápadů budoucích výzkumníků. Svými rozměry se totiž hodí právě pro pokusy v malých měřítkách, které lze potom testovat na velkých vědeckých zařízeních typu COMPASS či ITER. Chceme se stát centrem vzdělávání v oblasti tokamakové fyziky a plazmatu pro věhlasné evropské univerzity. 

Zároveň cítíme, že naplnění našich velkých cílů vyžaduje značnou podporu široké světové veřejnosti. Proto se chystáme jednou za čtvrt roku nabídnout naše zařízení v nejprostší podobě do internetové sítě tak, aby si mohl vlastní výboj v Břehové vyzkoušet kdokoliv a kdekoliv na Zemi. Prostě bych nerad, aby tu GOLEM jen tak nečinně stál – nejvíc žije, když to v něm vře statisíci stupni Celsia.

Když v roce 79 našeho letopočtu vybuchl s ničivou silou Vesuv, byl římský důstojník a filozof Plinius Starší velitelem římské flotily v nedalekém Misenu. Erupce Vesuvu okamžitě přilákala jeho pozornost, jako důstojníka i jako vědce. Vyrazil se svými loděmi na pomoc postiženým lidem a zároveň výbuch pozoroval. Během plavby do Stabií se proslavil výrokem „Štěstí přeje odvážným“, aby brzy poté zahynul a dokázal, že to neplatí vždy.

Archeolog Francesco Sirano z italské organizace Archaeological Park of Ercolano s kolegy nedávno prozkoumal kostru římského vojáka, která byla objevena v roce 1982, jak leží na břiše na pláži v Herculaneu. Pomocí metody rentgenové fluorescenční spektroskopie zjistili, že voják měl zbroj zdobenou drahými kovy. To ukazuje na vysoce postaveného důstojníka. V Herculaneu ale zřejmě nebylo mnoho vojáků a přítomnost takového důstojníka moc nedává smysl.

Muž Pliniovy expedice

U vojáka byly rovněž nalezeny tesařské nástroje, což je typická výbava námořníků. Kostra ležela poblíž zbytků člunu a společně s dalšími kostrami v okolí působí dojmem, že tito lidé neutíkali od města, ale naopak se pohybovali směrem do města. Sirano a jeho kolegové jsou vzhledem k těmto skutečnostem přesvědčeni, že jde muže z Pliniovy flotily, nejspíš důstojníka, který zahynul během pokusu o záchranu obyvatel Herculanea.

TIP: Forenzní výzkum: Mnohé oběti erupce sopky Vesuv se pomalu upekly za živa

Další odborníci považují tento výzkum spíše za kontroverzní. Je prý sice teoreticky možné, že jde o Pliniova námořního důstojníka, zároveň je to ale dost nepravděpodobné. Háček je totiž v tom, že podle dochovaných pramenů se Pliniova expedice vylodila ve Stabiích, tedy asi 22 kilometrů od Herculanea. Navíc podle některých expertů bylo Herculaneum v době, kdy se Plinius se svými muži vyloďoval ve Stabiích, již pohřbeno erupcí Vesuvu. Další vykopávky by mohly přinést do celé záležitosti více světla.

Dopis Alberta Einsteina, v němž fyzik vlastnoručně zapsal svou slavnou rovnici E = mc², se v aukci v USA prodal za 1,2 milionu dolarů (v přepočtu zhruba 25 milionů Kč). Aukční síň RR Auction přitom cenu dopisu z roku 1946 předem odhadla „jen“ na 400 tisíc dolarů.

Kvůli raritní povaze se ale o Einsteinův dopis strhla bitva – podle zástupců auční síně totiž existují jen tři další dokumenty, v nichž Einstein zapsal svou rovnici rukou. Vydražený dopis adresoval v roce 1946 Einstein svému kolegovi – polsko-americkému fyzikovi Ludwiku Silbersteinovi.

TIP: Albert Einstein: Sto let od vědecké revoluce aneb Počátek teorie relativity

Rovnice E = mc² popsaná Albertem Einsteinem ve speciální teorii relativity z roku 1905 patří mezi nejslavnější rovnice všech dob a znají ji i lidé, kteří se jinak o vědu nezajímají. Rovnice popisuje vztah mezi energií a hmotností, tedy: Energie = hmotnost × (rychlost světla ve vakuu)². Podle této rovnice je celkové množství energie, které lze z tělesa získat při nepůsobení vnějších sil (tedy kinetické i klidové energie), rovno hmotnosti tělesa vynásobené druhou mocninou rychlosti světla.

Již koncem června 1941 stanovilo rozhodnutí Ústředního výboru komunistické strany za hlavní úkoly propagandy: zamlžovat vlastní ztráty, zveličovat porážky nepřítele a vlastní sílu, odhalovat fašistickou propagandu a vyzývat nepřátelské vojáky k dezerci. Naopak vlastní vojáci se měli dozvědět, že pokud vyklidí postavení a ustoupí, budou zastřeleni politruky, pokud přeběhnou, postřílí je nepřítel, a kdyby nezastřelil, budou oni i jejich rodinní příslušníci potrestáni při návratu na sovětské území.

U partyzánů

Komisaři a jejich komsomolští pomocníci také prakticky po celou válku zůstávali součástí vedení partyzánských oddílů, které až do zpětného začlenění do armády po osvobození území, na kterém operovaly, kontrolovala Moskva. Výsledkem jejich práce byly například normy, podle kterých se odbojáři měli stát jakýmisi „stachanovci“. Podle nich se musel každý z nich zúčastnit minimálně tří akcí měsíčně a celkově zabít nejméně pět fašistů a „zrádců“.

Odvrácená tvář

Političtí pracovníci se nepopiratelně podíleli také na zločinech Rudé armády. Sloužili u jednotek a útvarů, které před válkou terorizovali civilní obyvatelstvo, a politické orgány posilovali funkcionáři komunistické strany také v případě, že Rudá armáda působila na nově obsazeném území, například v Pobaltí nebo v Polsku.

Politruci zde spolu s NKVD prováděli pacifikaci obyvatelstva a „potírání třídních nepřátel“. Výsledkem bylo vraždění v Katyni a na mnoha dalších místech. Ve vojenském archivu ve Freiburgu se nachází řada svědectví o vraždách a mučení německých zajatců včetně neozbrojených zdravotníků. Opakují se také hlášení o tom, že raněné a zajatce vraždili právě komisaři.

Na nepřátelském území

Například OGefr. Hertkampf 27. června 1941 v jednom z nich uváděl, že se kolona sovětských vojáků zmocnila dvou německých raněných, kterým dva komisaři prostřelili hlavy. Nelze se tak zbavit dojmu, že právě oni vystupovali v roli neoficiálních katů v jednotkách a útvarech Rudé armády. Celá řada zločinů politických pracovníků se váže k období poslední fáze války, kdy Rudá armáda vstoupila na území Německa.

Někteří z nich otevřeně vyzývali ke znásilňování německých žen a u 557. střeleckého pluku 153. divize byl před vstupem do Německa dokonce vydán rozkaz, který rudoarmějcům a jejich důstojníkům vyhrazoval následující práva: zastřelit kteréhokoli Němce, plundrovat německý majetek, znásilňovat ženy a vypalovat domy.

TIP: Jürgen Stroop: Muž, který rozdrtil povstání ve varšavském ghettu

Podle německých odhadů bylo na územích obsazených Rudou armádou zavražděno více než 100 000 žen. Takové jednání pak podporovala propaganda v sovětských médiích, jíž kraloval známý spisovatel a novinář Ilja Erenburg. Političtí pracovníci Rudé armády tak měli nezanedbatelný podíl na zvěrstvech a zrůdné podobě války na východě. 

Posádka japonské výzkumné lodi KAIMEI dosáhla významného úspěchu. V pátek 14. května 2021 vrtali na mořském dně v oblasti Japonského příkopu, v západní části Pacifiku. Jde o hlubokomořský příkop, který se táhne v délce asi 800 kilometrů, zhruba 200 kilometrů východně od severní části japonského ostrova Honšú. Jeho maximální hloubka dosahuje 8 046 metrů. Japonský příkop je geologicky velmi aktivní, až vyloženě „horký“. Souvisí s mnoha zemětřeseními i s vlnami tsunami.

Posádka KAIMEI vyvrtala vzorky v hloubce přes osm kilometrů, z míst, která se nacházejí 37 metrů pod mořským dnem. Jde o vrt z rekordně hlubokého mořského dna a rovněž vrt z rekordní hloubky pod mořským dnem. Tento rekord přitom vydržel velice dlouho. Jeho předchozím držitelem byla posádka vrtné lodi Glomar Challenger, která vyvrtala vzorky z mořského dna Mariánského příkopu v roce 1978 v hloubce okolo sedmi kilometrů.

TIP: Expedice za tajemstvím tsunami: Vědci budou hledat odpovědi pod dnem oceánu

V rámci projektu Expedition 386 spojily síly japonská agentura pro výzkum oceánu JAMSTEC (Japan Agency of Marine-Earth Science and Technology) a evropské konsorcium vrtařů ECORD (European Consortium for Ocean Research Drilling). Získané vzorky budou využity k výzkumu historie zemětřesení a geologických pochodů v Japonsku a v západním Pacifiku.

Martina je holka z pražského paneláku, vystudovala obchodní akademii, ale místo teplé kanceláře zatoužila po střechách. Cítila tam totiž volnost a pravý adrenalin: „Nemám ráda stereotyp – sedět někde v kanceláři a vařit šéfovi kafe. Tady je každý den jiný.“

Na kominickém řemesle ji nejvíc baví kontakt s lidmi. Podle vlastních slov je dost upovídaná a v komunikaci se zákazníky se doslova vyžívá. Její manžel Miroslav Chot popisuje: „Když jsou starší lidé sami a nemají si s kým popovídat, ona tam ještě vydrží další půlhodiny a rozebírají všechno možné.“ Martina dodává: „Poslouchám jejich osudy, šťastné i nešťastné příběhy nebo si vyměníme nějaké zkušenosti.“

Saze pro štěstí

O Martině se dá na sto procent říct, že je zdrojem pozitivní energie – a navíc pracuje jako kominice, takže může i nějaké to štěstí rozdat. „Jeden zákazník si asi týden po mé návštěvě vytočil na kole štěstí auto,“ vypráví. K milovanému řemeslu se přitom dostala náhodou, díky tehdejšímu příteli, jehož dědeček byl také kominíkem. „Expřítel si utrhl vazy v koleni a nemohl vylézt na střechu. Poprosil mě tedy, abych šla s ním, a jen mi dával instrukce, co mám dělat. Poprvé jsem tak vylezla nahoru a zjistila, že je to super.“

Otec Martiny Zdeněk Wimmer líčí: „Popravdě jsem z toho radost neměl, protože jsem čekal, že bude pokračovat ve studiu v Praze. Ale jelikož se jí ta práce velice líbila a byla v ní zdatná, nakonec jsem spokojený i já.“ Mladá kominice se smíchem popisuje: „Někteří žasnou, že přijela žena, a mají z toho radost. Ovšem chlapi, kteří neuznávají, že by mohly ženy dělat něco jiného než stát u plotny, bývají překvapení nemile.“

Aby se Martina mohla zařadit mezi skutečné profesionály, musela si doplnit patřičné vzdělání a požádat o přijetí do cechu: „Nejdřív mě nechtěli, protože jsem byla první žena. Když jsem přišla na valnou hromadu s tím, že se chci stát kominicí, chlapi úplně neskákali nadšením.“ Nakonec se však Martině podařilo cech přesvědčit, že má o řemeslo skutečný zájem a že ho bude vykonávat na maximum. K profesi v černobílém navíc už zlákala i manžela.

Umění za komínem

Pro začátek je důležité si osahat všechno nářadí a osvojit si, jak se s ním pracuje. Třeba rozmotat a následně smotat kominickou štětku není tak lehké, jak by se mohlo zdát. A ne každý to podle Martiny zvládne: „Železná kulička na konci může být nebezpečná, takže lidem doporučuju, aby se ke mně při smotávání štětky nepřibližovali, protože je může praštit.“

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků

Základem je také umět manipulovat s kominickým strojkem, s nímž se komín čistí shora: Musí totiž držet na rameni, aby zůstaly volné ruce pro práci i pro samotný výstup na střechu. Poté se strojek spustí vždy o půl metru níž a pomocí trhavých pohybů nahoru a dolů se komín krásně vyčistí. Říká se, že nejhezčí pohled na svět se otvírá z koňského hřbetu – ale podle kominické mistrové je ten ze střechy mnohem lepší... 

Snad nikdy nedosáhlo pontské království ležící na severovýchodě Malé Asie většího územního rozmachu než za panovníka Mithridata VI. Vzdělaný král si při rozšiřování své říše počínal nesmírně obratně. Jeho válečné úspěchy mu tak stouply do hlavy, že se dokonce neváhal postavit ani mocným Římanům. Pohořel, ale navždy zůstal žít v kronikách římských historiků. Antické autory a generace jejich následovníků však nezajímal ani tolik způsob Mithridatovi vlády, jako jeho údajný vynález. Pontský král se totiž prý tak usilovně věnoval výzkumu jedů, až se mu podařilo objevit, jak se před nimi ubránit. Proč?

Zavinila vše matka?

V pořadí pátý nositel jména Mithridatés na pontském trůně pořádá někdy v roce 120 př. n. l. velkolepou hostinu. Jejího konce se ovšem nedožije. Uprostřed hodování se panovník nenadále svalí k zemi. Přivolaní lékaři zjistí, že krále kdosi otrávil. Kdo a proč to udělal?

Mezi prvními podezřelými se ocitá vladařova manželka Laódika II. z rodu Seleukovců. Mitrhidatés prý odhalil její nevěru, a proto se ho rozhodla odstranit dřív, než ji za její prohřešek stihne potrestat. Na kolik se toto vyprávění zakládá na pravdě, se dnes už asi nedozvíme. Na základě historických pramenů lze říci jen to, že v době smrti Mithridata V. mají jeho synové Mithridatés VI. zvaný Eupatór a Mithridatés VII. s přízviskem Chréstus do dospělosti ještě daleko. Proto se vlády v Pontu prozatím ujímá jejich matka. A ta se údajně se svou novou mocnou rolí nehodlá jen tak rozloučit!

Traduje se, že zhruba kolem čtrnácti let začne starší z princů pociťovat po každém jídle v břiše křeče. Ihned mu dojde, kolik uhodilo. Vlastní matka se ho snaží otrávit, aby mohla sama dál nerušeně vládnout! Mithridatés VI. však rozhodně nečeká jako jehně na porážku. Uteče do hor, kde se sedm let skrývá. Právě tam se údajně začne poprvé zajímat o účinky nejrůznějších jedů. Postupně se mu také podaří získat přízeň vojáků, a tak asi ve dvaadvaceti letech svrhne matku z trůnu a uvrhne ji do vězení.

A co udělá s mladším bratrem? Pro jistotu ho dá zabít. To aby si pojistil, že mu mladší sourozenec nebude překážet. Za manželku si vezme vlastní sestru. Ani ta vražedným choutkám svého bratra na dlouho neunikne... 

Trůn na oplátku

Již asi po dvou letech od svatby nechá Mithridatés svou sestru a choť zabít. Důvod? Prý si našla milence. Pontský král se však neomezuje pouze na vraždění příbuzných. Podaří se mu podmanit Galatii, Frygii a Kolchidu. Roku 110 př. n. l. se na něj s žádostí o pomoc obrátí bosporský vládce Persiados V. Jeho zemi ohrožují nájezdy kočovných kmenů Skythů a Sarmathů. Pontský panovník víc než ochotně svého kolegu obtížných nájezdníků zbaví. Zadarmo to ovšem nebude. Persiados se musí vzdát trůnu v Mitrhidatův prospěch. Tak rozšíří své království o další území. Ani to mu ovšem nestačí.

Roku 99 př. n. l. nechá nenasytný dobyvatel zavraždit kappadockého krále. Na jeho místo dosadí svého vlastního syna, který má vládnout jako Ariaráthes IX. Tento krok se však nelíbí mocným Římanům. Donutí Mithridata se nové kořisti vzdát. Nevadí! Však pontský král nasbírá sílu, aby těm panovačným Římanům ještě ukázal, že si s ním nemohou dělat, co se jim zlíbí!

Silný soupeř

Mithridatés roku 88 př. n. l. rozpoutá první pontsko-římskou válku. Podaří se mu obsadit důležitý přístav Pergamon, z kterého učiní nové hlavní město své říše. Jeho záměrům pomáhá i skutečnost, že obyvatelé Malé Asie v něm vidí osvoboditele od římské nadvlády. S někdejšími pány nově získaného území se pontský král krutě vypořádá. Jeho vražedným choutkám prý padne za oběť až osmdesát tisíc italiků a římských občanů. Aby si zajistil věrnost nových poddaných, propustí Mithridatés VI. všechny otroky, kteří Římanům a Italikům jim dosud patřili. Rovněž obnoví samosprávu řeckých měst, kterým na několik let odpustí daně.

Povzbuzen svým úspěchem se pontský král vylodí se svou početnou armádou v Řecku. I zde ho prý podrobení obyvatelé vítají jako svého osvoboditele. Římané nyní konečně pochopí, jak moc nebezpečného získali soupeře. Před zkázou je zachrání vojevůdce Lucius Cornelius Sulla, který roku 86 př. n. l. porazí Mithridata v bitvě u Orchomenu. Následně pontský král uzavře s Římany křehký mír. Klid zbraní však na dlouho nenastane…

Nemilosrdný otec

V rodinném životě si nepočíná Mithridatés o nic mírněji než při vládnutí. Jak již víme, nerozpakoval se nechat zavraždit vlastního bratra a sestru. Shovívavost se nezachová ani ke svým potomkům. Roku 83 př. n. l. obviní svého syna Ariarátha z neschopnosti. Jaký trest mu vyměří? Ariaráthes skončí na popravišti. S případným nástupnictvím si pontský vladař nedělá starosti. Synů má přece dost… Jde jen o to, co jim bude moci předat. V roce synovy popravy totiž vtrhnou do Kappadokie Římané. Mithridatés se dovolává spravedlnosti u vojevůdce Sully. Teprve po zásahu tohoto římského státníka se drancují vojska stáhnou zpět. 

Záhy poté dosadí pontský vladař na trůn Bosporského království svého další syna Machara. Přitom nepřestává číhat na okamžik, kdy by mohl Římanům vyrvat nějaké další území. Příležitost zavětří, když roku 74 př. n. l. zemře bithýnský král Nikomedés IV. Ten sice odkáže svou zemi Římu, ovšem Mithridatés se rozhodne podpořit nárok na trůn Nikomedova syna. Tentokrát si však ukousne příliš velké sousto…

Oběť vlastních experimentů?

Roku 67 př. n. l. prohrává Mithridatés s římským vojevůdcem Gnaem Pompeiem. Pontský král se pokouší spasit útěkem. Oddechne si v Bosporském království, kde se zároveň zbavuje syna Machara.

Nad nelítostným panovníkem se pomalu ale jistě stahují mračna. Tři roky po osudné porážce se bosporským králem prohlásí Mithridatův další syn Farnakés. Oslabený Mithridates se neúspěšně pokouší vyjednávat s Římany, aby ho vzali na milost. Nakonec pochopí, že jeho volání o pomoc zůstane jak ze strany protivníka, tak ze strany syna Farnaka nevyslyšeno. Nezbývá mu než se pokusit zachovat si alespoň čest. Společně se svými dvěma dcerami se rozhodne spáchat sebevraždu. K svému odchodu na věčnost si zvolí jed. Ale ouha! Zatímco obě princezny umírají, Mithridatés otravu přežije.

TIP: Otrávené dějiny: Předlouhá historie jedů a zákeřných travičů

To představuje pro milovníky legend důkaz, že pontský král si během života vypěstoval odolnost vůči jedům. Jak toho měl údajně docílit? Zvířatům, odsouzencům a otrokům prý podával různé jedy tak dlouho, až zjistil, že pokud člověk pravidelně užívá smrtící přípravky v malých dávkách, dokáže pozřít takové množství jedovaté látky, která by jiného spolehlivě zabila. Mithridatés tedy nechává svůj organismus cíleně vystavit působení jedů. Nakonec se mu však jeho odolnost vymstí. Zdá se, že jedem si cestu do podsvětí nezajistí. Říká se, že zoufalému králi nezbyde nic jiného než požádat otroka, aby ho probodl. Tak neslavně prý skončil obávaný protivník Římanů...

Těleso dostalo označení 2020 QG a představuje nejblíž se pohybující známý asteroid, který se nesrazil se Zemí. O celých 2 500 km tak překonal rekord planetky 2011 CQ1, detekované projektem Catalina v roce 2011. Odborníci odhadují rozměry nového objevu na 3 × 6 metrů, takže byl velikostně srovnatelný s automobilem třídy SUV. Kdyby se s naší planetou střetl, nezpůsobil by větší problémy. 

TIP: Jak velký asteroid by mohl způsobit hromadné vymírání druhů?

Podle badatelů proletí takto velký asteroid v podobné vzdálenosti zhruba jednou ročně, většinu se však nepodaří odhalit. Menších těles je pak přirozeně víc. Statistika ukazuje, že do vzdálenosti geostacionární dráhy, tedy asi 40 000 km, prolétne desetimetrová planetka v průměru jednou za 70 dnů a stejně velký objekt do Země narazí každých 10 let. Metrová tělesa prolétají geostacionární dráhou průměrně jednou za osm hodin a s naší planetou se srážejí jednou za 20 dnů. Centimetrové tělísko pak stejnou kulovou plochou prochází častěji než jedenkrát za sekundu a do zemské atmosféry pronikne jednou za půl minuty. Modrá planeta tak čelí nekončící palbě z vesmíru. 

Přestože jsem naprosto fascinován mravenci, považuji za zajímavé i další skupiny bezobratlých živočichů. Jednou z nich jsou termiti, kteří bývají s mravenci často spojováni nebo dokonce zaměňováni. Jde však o dva zcela odlišné hmyzí řády. Mravenci patří mezi blanokřídlé (Hymenoptera), zatímco termiti mají svůj vlastní řád Isoptera. Termiti nejsou příbuzní mravenců, ale v zoologické taxonomii mají mnohem blíže k švábům. 

Termitiště s klimatizací

Termiti obývali naši planetu již před více než 100 miliony let, tedy ještě dávno před tím, než se na Zemi objevili obratlovci. Dodnes se s nimi můžete velmi často setkat v tropických a subtropických oblastech. Svá hnízda si budují v zemi, ve dřevě nebo si je staví na stromech. Termití kolonie jsou velmi početné a v hnízdech často bývá i několik milionů jedinců.

Přes tuto „kapacitní náročnost“ umí termiti své příbytky postavit s obdivuhodnou přesností a účelností. Uspořádání vnitřních struktur umožňuje v termitišti udržovat prakticky stálou vnitřní teplotu, bez ohledu na vnější podmínky. Bez přehánění se tedy dá říct, že tento nepatrný hmyz si dokáže vybudovat perfektně fungující klimatizaci. 

Houby pro dobré trávení

Velké množství jedinců na jednom místě samozřejmě kromě ubytování vyžaduje i dostatek jídla. Termiti se živí nejrůznější rostlinnou potravou, ať už jsou to trávy, dřevo nebo dokonce trus býložravců. Zcela mimořádná je jejich schopnost trávit celulózu. Aby to ale dokázali, musejí jim v tom pomáhat různé bakterie, bičíkovci nebo brvitky, které mají ve střevech. 

Kromě toho jsou téměř všechny druhy termitů schopny pěstovat houby, které jsou nejen potravou, ale zároveň jakousi „zažívací sodou“. Ve většině termitišť se proto nacházejí tzv. houbové zahrady, které vypadají jako výtvor avantgardního sochaře. Termiti houby požírají společně se špatně stravitelnou potravou, již jsou schopni strávit právě díky enzymům obsaženým v houbách. 

Na návštěvě v „sídlišti“

Při pobytu v Malajsii jsem měl možnost intenzivně pozorovat jednu z termitích staveb. Bylo to na místě vzdáleném několik kilometrů od naší stanice, kde si termiti v jílovité stěně podél lesní cesty zbudovali dokonalé podzemní sídliště. V materiálu ideální konzistence vytvořily armády drobného hmyzu kulaté komůrky, v jejichž středu je umístěna tzv. houbová zahrada. Jedná se o několikapodlažní dokonalou stavbu z rozkousaného a slinami spojeného organického materiálu. Takových houbových komůrek, jež jsou navzájem spojené důmyslným systémem chodeb, má jedna kolonie několik. 

Posadil jsem se k jednomu z hnízd ve stěně a dlouhé minuty jsem se na ně díval. Bylo úžasné sledovat ty úplně bílé drobné tvory, jak se obratně pohybují ve své zahradě a udržují vše čisté. Občas jsem zahlédl vojáky, jak buší hlavou o stěny chodbiček a tak komunikují s ostatními termity.

Každý má svůj úkol

Podobně jako u mravenců, i termiti mají různé kasty, jejichž příslušníci se věnují konkrétním činnostem. Velcí vojáci s mohutnými kusadly vše střeží a při narušení hnízda ihned vyrážejí proti útočníkům. Jejich bolestivé kousnutí jsem si několikrát sám nechtěně vyzkoušel. A i přesto, že se jedná o malého tvora, jeho útok je díky masivní hlavě a silnému stisku opravdu citelný. Navíc jsou někteří termití vojáci téměř 1,5 cm velcí.

Vojáci jiných druhů jsou vyzbrojeni odlišnou zbraní. Jedná se o nápadný výrůstek na hlavě. Jde vlastně o vyústění žlázy, která produkuje velmi lepkavou látku. Ta látka velmi rychle schne a pokud je vystřelena proti narušiteli, ten je po krátké době znehybněn lepkavými a rychle schnoucími vlákny. 

TIP: Výkonná mravenčí navigace: Kratší trasa nemusí být rychlejší

Další kastou jsou drobnější termití dělnice nebo dělníci, kteří se starají o chod hnízda. I přesto, že tato kasta má pohlavní orgány, není schopna rozmnožování. Důvod je velmi prozaický, všichni jedinci jsou sterilní. Shánějí potravu, krmí ostatní termity, uklízejí, starají se o královnu, odnášejí zbytky z termitiště a samozřejmě se starají i o houbové zahrádky, které by bez každodenní údržby nepřežily. Často můžete vidět i mladé, ještě zcela bílé jedince, kteří se již zapojují do běžných činností v termitišti.

První plány na její stavbu vznikly již v polovině 17. století za vlády Ludvíka XIV. Společně s pevnostmi Enet a Île-d'Aix měla pevnost Boyard chránit francouzské pobřeží a zejména strategické město Rochefort před ataky anglického královského loďstva. 

Francie se v této oblasti střetávala se svým odvěkým anglickým protivníkem pravidelně nejméně od 12. století. Francouzská děla ale neměla dostatečný dostřel a útočící královské loďstvo tak mohlo bezpečně proplouvat až k ústí řeky Charente. „Slepé“ místo mezi ostrovy Aix a Oléron měla pokrýt nově vybudovaná pevnost.

Jak chytit Měsíc do zubů...

Plánování výstavby nové pevnosti se v roce 1692 ujal francouzský inženýr Descombs, vzhledem k vysokým nákladům byl ale projekt rychle zastaven. Traduje se, že přední vojenský stavitel Sébastien Vauban nápad na stavbu rozmlouval králi Ludvíku XIV. slovy: „Pane, bylo by snazší chytit do zubů Měsíc než usilovat o stavbu v takové lokalitě.“

Potřeba výstavby nové pevnosti se opět vynořila v roce 1757 v reakci na sedmiletou válku, během které Britové na několik týdnů dobyli ostrov Île-d'Aix. Přestože vznikly další plány na stavbu, pracovat se opět nezačalo. 

Rozhodující krok přišel až v roce 1800 za vlády Napoleona Bonaparteho, kdy se začala pevnost skutečně budovat. Pro dělníky tehdy vznikla nová vesnice a v Ile d'Oléron byl zřízen nový přístav, odkud byl na stavbu dopravován veškerý materiál. Ostrůvek byl pomocí kamenů rozšířen a vznikla na něm základní plošina o rozměrech 50 × 100 metrů. Po devíti letech došlo k dalšímu přerušení stavby, tentokrát kvůli obtížím se stavbou pískovcových základů. Znovu se pokračovalo až od roku 1837, za vlády Ludvíka Filipa, kdy došlo k opětovnému zesílení napětí mezi Francií a Anglií. Definitivně byla pevnost Boyard dokončena v roce 1857, kdy její posádku tvořilo 250 mužů. 

TIP: Hornické mraveniště: Ostrov Hašima je dnes japonská Pripjať

Poněkud úsměvným paradoxem je, že v té době již nebyla zapotřebí – dostřel děl totiž doznal značného zlepšení a úžinu tak již bylo možné bránit i bez nové pevnosti.

Po roce 1871 byla pevnost krátce využívána jako vojenské vězení a o čtyřicet let později ji francouzská armáda definitivně opustila. Další léta pevnost chátrala a postupně se rozpadala. V roce 1950 naštěstí získala status chráněné památky a dožila se tak až do dnešních dnů.