Stratosféra se klene nad troposférou, jako druhá významná vrstva pozemské atmosféry, směrem od povrchu do vesmíru. Dolní hranice stratosféry se nachází zhruba ve výšce 10 až 20 kilometrů, odkud se tyčí do výšky 50 až 60 kilometrů. V dolní části stratosféry se nachází slavná ozonová vrstva, která pohlcuje většinu ultrafialového slunečního záření.

Stratosféra je mohutná a rozlehlá. Jak se ale zdá, lidské aktivity ji mohou ovlivnit. Nedávno to zjistil výzkumný tým, který vedl český odborník na atmosféru Petr Pisoft z Karlovy univerzity. Podle vědců se od roku 1980 stratosféra scvrkla o zhruba 400 metrů. Dříve se sice uváděla lokální zúžení stratosféry, teď je to ale poprvé, kdy bylo odhaleno zúžení stratosféry v globálním měřítku.

TIP: Vzdušný štít Země: Z čeho se skládá atmosféra naší planety

Podle člena badatelského týmu Juana Añela ze španělské University of Vigo jde o šokující zjištění. Scvrkávání stratosféry je zřejmě důsledkem oteplování troposféry a zvyšování obsahu oxidu uhličitého. Tyto změny ve stratosféře a procesy, které je provázejí, by postupem času mohly ovlivnit provoz a fungování satelitů, GPS navigaci a rádiovou komunikaci.

Málokterá hra budí takový respekt jako šachy. Spojujeme si ji totiž s chladně kalkulujícími intelektuály, kteří své umění opírají o mnohaleté studium taktik a postupů. Není proto divu, že si obyčejný člověk drží od dění na šachovnici odstup: Má totiž pocit, že by mu jeho plné pochopení zabralo léta. 

Procenta stoupají

Veřejné vnímání šachu se však loni prudce změnilo poté, co americký placený on-line poskytovatel filmů a seriálů Netflix představil vlastní sérii Dámský gambit: Zachycuje život fiktivní Beth Harmonové, jež se v 50. a 60. letech propracovává ve Spojených státech mezi šachovou elitu. Sledujeme její život od útlého dětství, s velmi lidsky vykreslenou disciplínou, do níž dívka proniká. Seriál se zaměřuje na řadu osobností, nabourává jejich kult a šachy podává jako zábavu pro každého. I díky nesporným filmařským a scenáristickým kvalitám se stal Dámský gambit hitem a 28 dní po loňském říjnovém uvedení jej zhlédlo již 62 milionů diváků. 

Jako vedlejší účinek si pak připsal zatraktivnění šachu: Například v listopadu vzrostl počet uživatelů hledajících šachovnice na obchodním portále eBay o 215 %. Gambit se totiž mimo jiné trefil do doby, kdy lidé v sevření koronaviru trávili dlouhé dny doma a zoufale hledali nové způsoby, jak vyplnit volný čas. Šachy se přitom hodí naprosto ideálně – mají totiž relativně snadná pravidla, ale pokud hodláte proniknout hlouběji, můžete studiem různých taktik strávit prakticky celý život.

Šachová renesance

Zvětšily se ovšem i zástupy těch, kdo figurkami táhnou on-line. Například portál Chess.com se loni rozrostl o třetinu a v současnosti má přes 48 milionů členů, přičemž 16 milionů se registrovalo právě v uplynulém roce. O 15 % stoupl také počet denně odehraných partií a stranou nezůstal ani zájem o sledování zmíněné disciplíny: Internet si začal mnohem víc všímat šachových osobností, ať už se jednalo o velmistry vysílající na službě Twitch, nebo učitele zveřejňující videa na YouTube. Na první zmíněné službě zhlédli loni uživatelé podle analytického webu SullyGnome celkem 71 630 166 hodin šachových vysílání, což znamená oproti roku 2019 nárůst o 247 %. Šachy tak díky Dámskému gambitu, a za vydatného přispění pandemie, zažívají skutečnou renesanci.

Práce na tiskovinách mnohým politickým pracovníkům Rudé armády  umožňovala přežívat během války v relativním bezpečí a pohodlí, takže jejich výrobu a použití prosazovali všemi prostředky.

O tom, co si někteří vojáci upřímně mysleli o výsledcích jejich práce, svědčí vzpomínka příslušníka speciální jednotky, která byla v zimě 1941 vyslána do týlu nepřítele. Kromě potřebné výzbroje a vybavení museli její příslušníci na saních táhnout také několik balíků letáků, které se ze strachu, aby je někdo ze spolubojovníků neudal, neodvažovali odhodit. Politruky potištěný papír nakonec našel smysluplné uplatnění až jako obal kuřiva, případně jako nástroj také při intimnější činnosti.

Důstojníci a kontráši

Vzhledem k tomu, že politické vedení se v roce 1941 příliš neosvědčilo, došlo v říjnu 1942 k zásadní změně. Velitelům byla navrácena nedílná politická pravomoc a funkce komisařů a politruků byla v pozemních silách, letectvu i loďstvu zrušena. Významnou roli v tomto rozhodnutí sehrál také nedostatek důstojníků i odpor generality, jejíž příslušníci považovali tuto instituci za zbytečnou. Řada politických pracovníků tak byla převelena do velitelských funkcí a část z nich do nově vznikající kontrarozvědky SMERŠ („СМЕРть Шпионам“, česky: „Smrt špionům“).

Z většiny z nich se však stali tzv. zampolitové (zástupci velitele pro politické pravomoci), ovšem podřízení velitelům a s omezenými pravomocemi. Ukázalo se totiž, že více než 75 % z nich nemá ani základní vojenské znalosti. Většinou se jednalo o komunisty (v případě vyšších stupňů partajní funkcionáře) a komsomolce naverbované, případně povinně odeslané k vojsku. Většina z nich neměla k armádě a službě v ní dobrý vztah, protože museli vyměnit pohodlné kanceláře za kasárna nebo přímo za frontu.

Rozkaz o komisařích

Strašlivou kapitolu představují osudy zajatých politických komisařů. Na základě Hitlerova tzv. rozkazu o komisařích (Richtlinien für die Behandlung politischer Kommissare) z 6. června 1941 měli být zajatí politruci jako ztělesnění obrazu nepřítele a „židobolševismu“ popraveni.

Přestože část německého důstojnického sboru rozkaz vnímala jako něco odporujícího „cti německého důstojníka“ a rozkaz ignorovala, odhaduje se, že na jeho základě bylo fyzicky zlikvidováno až 10 000 politických pracovníků. V Rudé armádě se zpráva o jeho existenci rychle rozšířila a podle některých hlášení toto vědomí zvyšovalo morálku rudoarmějců a negativně ovlivňovalo ochotu vzdávat se. Adolf Hitler jej nakonec odvolal v květnu 1942. 

Význam propagandy

V roce 1942 byla také u útvarů zřízena funkce profesionálního agitátora (propagandisty), navzdory velkému počtu komunistů a komsomolců se v armádě začal vracet vlastenecký duch a bez ohledu na ideologii se zaváděly tradice z carských dob. Začaly tak vznikat gardové divize nebo se objevili plukovní popové (kněží pravoslavné církve).

TIP: Hon na sabotéry: Příběh tajemného Povstalce z obklíčeného Leningradu

Ukázkovým příkladem tohoto paradoxu byla například účast politického pracovníka v uniformě carského střihu na polní mši. Součást politické práce tvořily také různé propagandistické podvody včetně prefabrikace hrdinských činů. Jedním z nich se stala výroba gardových divizí. Zatímco běžná divize mohla toto označení získat pouze na základě bojovýchvýsledků, některé nově vznikající útvary jej získaly již při svém formování v týlu. Celou komedii řídila Hlavní správa politické propagandy, známá pod zkratkou GUPPKA (Glavnoe upravlenije političeskoj propagandy Krasnoj armiji), která patřila pod PUR.

Dokončení v neděli 23. května

Objevují se názory, že cesta k osídlení rudé planety povede přes asteroidy, lépe řečeno přes jeden z měsíců Marsu – Phobos, což přináší hned několik výhod: Přistát na jeho povrchu nebude tak těžké, protože má velice nízkou gravitaci. Obsahuje vrstvy bohaté na organické látky a poměrně snadno by se tam dalo získávat palivo. Těleso se tudíž nabízí jako vhodná předzákladna pro rozvoj a budování infrastruktury na rudé planetě, která zas skýtá mnohem víc místa k osídlení – přece jen Phobos v průměru měří pouze 22 km. Otevírá se tedy otázka, zda není výhodné k založení prvních kolonií využít právě planetky. 

Nejde sice o mainstreamovou myšlenku, ale podle odborníků je hned z několika důvodů celkem pravděpodobná. Pokud totiž chceme přesouvat svou činnost za hranice Země, měli bychom k tomu mít především dobrý důvod – a dobývání asteroidů jej rozhodně poskytuje. Kosmické „balvany“ jsou totiž velmi bohaté na vzácné kovy, navíc ve stavu nevyžadujícím mnoho dalších úprav. Lze z nich tedy nadrtit prášek nebo v podstatě ihned vyrábět zamýšlené produkty. 

Jedinou brzdou těžby ve vesmíru zatím zůstává cena, která převyšuje hodnotu získaného materiálu – tedy až na výjimky, jako jsou platina či zlato. Jeden kilogram zmíněných surovin stojí v současnosti tolik, že by se jejich dobývání v kosmu mohlo vyplatit už dnes. Další výhoda planetek tkví v jejich vysoké poréznosti, a tudíž i poměrně snadné dostupnosti požadovaných látek. Asteroidy navíc obsahují velké množství vody. 

Přestupní stanice

Myšlenku osídlení planetek doporučoval již v roce 1964 inženýr a vizionář Dandridge M. Cole a zpracoval ji v dodnes citované knize Beyond Tomorrow: The Next 50 Years in Space. Také se ví, že NASA dávala před návratem na Měsíc přednost právě asteroidům. Plánovala přesunout větší kus kamene z vhodného kandidáta z pásu planetek do cislunárního prostoru a následně jej podrobně zkoumat pro další využití. Projekt Asteroid Redirect Mission však vyvolal vlnu kritiky a v roce 2017 Kongres veškeré jeho financování definitivně seškrtal. Společnost Deep Space Industries se zas chtěla zaměřit především na těžbu a průmyslové zužitkování asteroidů, ale podle nejnovějších zpráv odkládá své snahy na neurčito. 

Planetky působí jako velmi zajímavé a perspektivní cíle pro další rozvíjení technologií. Spíš než k bydlení však zřejmě poslouží k těžbě a vývoji nových materiálů pro vznik prvních kolonií v blízkosti Země. Případně bychom mohli dobyté suroviny transportovat ještě dál, k tvorbě měsíční či marsovské infrastruktury. Velmi pravděpodobně tak bude vhodné, a možná dokonce nezbytné, zvolit hned několik kandidátů místo jednoho konkrétního. 

Otázka zní: Proč? 

Na Zemi máme spoustu problémů, které bychom měli vyřešit nejdřív. Proč tedy chtít někde v kosmu budovat složité a drahé osady či průmyslové parky? Hezký příklad pochází už z dob, kdy mořští tvorové začali osídlovat souš. Velmi náročná a na první pohled zbytečná činnost si jistě vyžádala mnoho obětí, ale z hlediska šancí na delší přežití se ukázala jako velmi efektivní. 

Druhy omezené na jediné pohodlné prostředí se často nacházejí na seznamu ohrožených nebo již vyhynuly. Naše druhová dominance netrvá tak dlouho jako někdejší nadřazenost dinosaurů – a jejich osud všichni známe. Ve vesmíru přitom existuje mnoho podobných asteroidů jako ten, který přinesl zkázu pravěkým tvorům, a ani lidstvo by dnes takovou katastrofu nepřežilo. 

Správná cesta

Naději představuje expanze do kosmu, a je-li naší povinností přežít, nesmíme upustit od jeho výzkumu. Fakticky nám vesmírná sídla nabízejí příležitost ke změně lidské povahy. Uzavřené společnosti by se musely naučit lépe spolu vycházet. Některým lidem bychom dokonce mohli usnadnit každodenní život: Zdravotně postižení či staří jedinci, potýkající se s problémy pohybového aparátu, by jistě ocenili pobyt v beztíži. Roli hraje také stále zřetelnější přelidnění a nedostatek zdrojů, kterých se přitom v kosmu nachází dost pro uspokojení potřeb nás i dalších generací. 

Elon Musk shrnul pohnutky k dobývání vesmíru následovně: „Myslím si, že pro lidstvo existují pouze dvě cesty – buď zůstat navěky na jedné planetě a žít si tu bez potřeby expandovat. Tím však náš druh nevyhnutelně riskuje vyhynutí, protože i v budoucnu může nastat událost s fatálními důsledky pro veškerý život na Zemi. Alternativou je stát se vesmírnou civilizací a multiplanetárním druhem, což je – a doufám, že budete souhlasit – správná cesta, kudy se vydat.“ 

TIP: Těžaři míří do vesmíru: Vědci chtějí podstatnou část Sluneční soustavy chránit

Následující léta budou velmi důležitá a může se v nich ukázat, zda máme odvahu v objevování kosmu pokračovat. Vyžádá si to značné úsilí, důvtip a propojení mnoha oborů, včetně vesmírné architektury. Musíme si však uvědomit, že pro dlouhodobé přežití lidského druhu je osídlení Sluneční soustavy opravdu nevyhnutelné. Čeká nás největší dobrodružství v historii, a pokud jej zvládneme, mohou být naše možnosti doslova neomezené a cesta ke hvězdám otevřená.

Z toho, co zažívá Jeremy Deane, student Goldsmiths College na Londýnské univerzitě, by se člověk slabší povahy zcela jistě psychicky zhroutil. Většinou to probíhá následovně: během usínání nebo při probouzení najednou zjistí, že se nemůže pohnout. Má silný pocit tlaku na hrudi a nemůže se pořádně nadechnout. V tu chvíli se kolem něj začínají dít děsivé věci. Například oblečení visící na skříni se změní v mrtvolu člověka. Někdy kolem sebe vidí také vousaté bytosti podobné skřítkům, které se mu chichotají, jindy dívku s tváří zakrytou vlasy, obcházející kolem jeho postele. Vše zmizí v okamžiku, kdy znovu získá kontrolu nad svým tělem a dokáže se hýbat. 

Podobné věci se lidem stávají častěji, než bychom čekali, a v základních rysech to probíhá vždy podobně. Člověk se najednou nemůže pohnout, cítí tlak na hrudi a má intenzivní strach, který navíc často umocňuje pocit, že je s ním v místnosti někdo cizí. K tomu se někdy přidávají halucinace – můžete například vidět světlé nebo tmavé stíny, pohybující se po místnosti. Podle jednoho odhadu se něco takového stane v průběhu života až 6 % populace. Mnohdy si lidé podobné prožitky vysvětlují návštěvou ducha. 

Na vině je spánková paralýza

Jeremy Deane měl štěstí – studoval na univerzitě Goldsmiths, kde se mimo jiné nachází i  oddělení pro výzkum paranormálních psychických jevů. Jde o jedno z mála vědeckých pracovišť tohoto typu na světě. Pro zážitky typu vidění duchů mají zdejší experti jednoduché pozemské vysvětlení: spánková paralýza. Vědci už dlouhou dobu vědí, že člověk během spánku prochází různými fázemi, které mají své charakteristické projevy.

TIP: Strašidelná místa: Poznejte 5 nejděsivějších měst na světě

Jednou z nich je fáze REM (Rapid Eye Movement), jež je pojmenovaná podle rychlého pohybu očí, které ji provázejí. V této fázi bývají nejživější sny a člověk se během ní prakticky nemůže hýbat. Podle vědců tento mechanismus zabraňuje tomu, abychom sebou během divokých snů prudce házeli a mohli se tak zranit. Pokud je například u koček uměle vypnuta část mozku způsobující paralýzu, běhají při spánku po místnosti a honí neexistující myši. 

Návštěva démonů 

Během spánkové paralýzy je navíc zřejmě hyperaktivní amygdala, část mozku, která vyhodnocuje smyslové vjemy a spouští případnou emoční odezvu, například strach. Ten je v případě zvláštních vidění navíc ještě zesílený faktem, že se člověk nemůže hýbat. Výsledkem bývá mimořádně stresující zážitek, který trvá od několika sekund až po trýznivé desítky minut.

Podle vědců existuje řada faktorů, které mohou spánkovou paralýzu způsobit: nedostatek spánku nebo jeho nepravidelný režim, nadměrné používání stimulantů nebo fyzická únava. K obzvláště velkým rizikovým faktorům kupodivu patří také spánek na zádech. V této poloze může dojít snáze k zablokování dýchacích cest a odtud také pocházejí ony časté průvodní jevy zvláštních stavů jako pocity tlaku na hrudi či nemožnost se nadechnout. 

Zjevení jménem infrazvuk 

Některá vidění ale spánkovou paralýzou vysvětlit nelze. Nestaly se během usínání ani probouzení, navíc bývají mnohdy spjaty s určitými místy. 

Svědkem takového podivného jevu se svého času stal i Vic Tandy, tehdy lektor na částečný úvazek na univerzitě v Coventry. Pracoval pozdě večer v laboratoři, když najednou spatřil periferním viděním šedivý obrys něčeho, co vypadalo jako duch. Muž se snažil uvažovat vědecky a usoudil, že v laboratoři musí být něco, co tohle zjevení způsobilo. Zjistil, že se v místnosti vyskytuje infrazvuk o frekvenci 18,98 Hz, který byl vytvářen větrákem. Ačkoliv zvuk o této frekvenci nemůžeme slyšet, tělo na něj prý reaguje mimo jiné nevysvětlitelnými pocity strachu a chvěním. Zároveň podle Tandyho infrazvuk rezonuje s očními bulvami, čímž v nich vytváří vibrace a ty zase způsobují optické iluze. Tandy ve svých měřeních pokračoval i na místech, které byly známy údajným výskytem duchů, a jeho teorie infrazvuku se později stala poměrně populární.

Helma plná duchů 

Jinde se odborníci pokoušeli vysvětlit častý výskyt údajných duchů pomocí vlivu elektromagnetického pole. Kanadský neurovědec Michael Persinger provedl řadu pokusů se speciálně upravenou helmou, která získala přezdívku „božská“ (God helmet). Ta po zapnutí vytváří elektromagnetické pole, působící na mozek. Vyzkoušela si ji řada lidí a mnozí při tom prožili zvláštní jevy – někteří měli například pocit, že v místnosti je s nimi ještě někdo další, jiní dokonce viděli duchy.

Skupina švédských vědců vedená psychologem Pehrem Granqvistem však kvůli pochybnostem experiment zopakovala, ale s tím rozdílem, že elektromagnetické pole zapnuli jenom u poloviny osob. Kupodivu podivné stavy zažili i ti, kteří měli po celou dobu helmu vypnutou. Závěr vědců zněl proto jasně: zvláštní zážitky nezpůsobuje elektromagnetické pole, nýbrž pouhá sugesce. 

Umělý strašidelný dům 

Chris French, šéf oddělení výzkumu paranormálních jevů v Goldsmithu, se spolu se svými kolegy rozhodl definitivně záhadu duchů vyřešit – v laboratorních podmínkách postavili „strašidelný dům“. Později zde strávilo 79 lidí (každý zvlášť) necelou hodinu ve spoře osvětlené kruhové místnosti. Zároveň dostali instrukce, aby zapsali veškeré podivné zážitky i pocity a uvedli, kdy a v které části místnosti k nim došlo. Během pokusu byli vystaveni infrazvuku, elektromagnetickým polím, popřípadě obojímu. Tato pole a zvuky však vědci nasměrovali jen do určité části místnosti. 

Po skončení pokusu skutečně řada účastníků uváděla pocit přítomnosti někoho dalšího v místnosti, brnění, pocity oddělení od těla, sedm osob dokonce uvedlo stavy hrůzy a zděšení. Vědci však s překvapením zjistili, že tyto zážitky nijak nezávisely na tom, ve které části místnosti se účastníci experimentu nacházeli a tedy ani na tom, zda byli vystaveni elektromagnetickému poli či infrazvuku. Ukázalo se ale, že lidé, kteří byli víc náchylní sugesci, v průměru hlásili více podivných zážitků než ostatní účastníci.

TIP: Bojíte se a nemáte proč? Jak vznikají nejrůznější fobie a jak se jich lze zbavit?

Vše tedy nasvědčuje tomu, že duchové existují pouze v našich hlavách. To si myslí i britský psycholog Richard Wiseman, který rovněž tyto paranormální jevy zkoumá: „Tyto jevy nevyžadují žádné „skutečné duchy“, podzemní proudy, nízkofrekvenční zvuky ani slabá magnetická pole. Je k tomu potřeba jen jediná věc, a tou je síla sugesce.“ 

Ochrnutí lidé měli doposud jen velmi omezené možnosti komunikace s okolním světem. To se teď postupně zlepšuje, díky rozvoji sofistikovaných rozhraní mezi mozkem a elektronikou. Taková rozhraní umožňují přenášet do počítače stále složitější a přesnější myšlenky. S novou technologií amerických odborníků je teď možné myšlenkami psát.

Jaimie Henderson ze Stanfordu a jeho kolegové vyvinuli zařízení, jehož součástí je rozhraní mezi mozkem pacienta a počítačem v podobě dvou soustav elektrod. Tyto elektrody snímají aktivitu asi 200 neuronů v motorické oblasti mozkové kůry, které za normálních okolností ovládají pohyb ruky. Pacienti s poškozenou míchou sice nemohou pohybovat končetinami, ale neurony v motorické kůře jim obvykle fungují, jak by měly.

Psaní myšlenkami 

Vědci své zařízení vyzkoušeli s 65letým ochrnutým dobrovolníkem s poškozenou páteří. Pacient si nejprve představil, jak píše jednotlivá písmena anglické abecedy malými písmeny tužkou na papír. Přístroj snímal signály mozkových neuronů a jeho umělá inteligence propojila soubory signálů neuronů s písmeny. Když si pak dobrovolník představoval, že píše tužkou určitý text, umělá inteligence dokázala překládat signály jeho neuronů a zobrazovat představovaný psaný text na obrazovce počítače.

TIP: Nová protéza ovládaná myslí umožňuje pohnout jednotlivými prsty

Experiment ukázal, že člověk tímto způsobem dokáže „psát“ text rychlostí asi 90 znaků za minutu. To zhruba odpovídá rychlosti, jako lidé odpovídajícího věku dovedou psát textové zprávy na chytrém telefonu. Soudobá zařízení tohoto typu přitom umožňují ochrnutým lidem psát rychlostí jen asi 40 znaků za minutu. 

Řada základních potravin byla už od podzimu roku 1939 na lístky. Nejprve chléb a mouka, máslo, cukr, později se ale seznam začal rozšiřovat i na drogerii a oblečení. Nakonec bylo „na lístek“ prakticky všechno z věcí každodenní potřeby! Jenže ani lístek neznamenal, že se obyvatel nebo obyvatelka protektorátu k žádanému zboží dostali. Lístek jen omezoval počet věcí, které si mohl člověk koupit, ale jestli na ně měl dost peněz, to už nehlídal nikdo. A ceny jídla se pohybovaly vysoko jak ve městech, tak na vesnicích.

I když se říkalo, že na venkově se vždycky nějaká ta zatoulaná slepice najde, ani tady to nebylo snadné. Za každé nenahlášené zvíře padaly tvrdé tresty. Za tajnou zabijačku hrozil trest smrti! Maso muselo do konzerv a ty putovaly na frontu, armáda musela mít v zásobování přednost. A navíc také zboží nebylo někdy vůbec a regály zůstávaly prázdné. Některé věci jako rýži nebo dobrou kávu nebylo možné sehnat prakticky vůbec.   

Do hospody bez peněz…

Pohostinství, kavárny a restaurace fungovaly i za války. Ovšem velmi omezeně. Do lepších podniků často směli jen Němci a ani v těch ostatních se nepěstovalo nějaké bouřlivé setkávání u piva. Pokud jeden přebral a dostatečně si nehlídal jazyk, mohlo se to ošklivě vymstít! Nikdo nevěděl, jestli u vedlejšího stolku třeba nesedí udavač. Ostatně, zdi v hostincích často nesly varovné nápisy: „Prosíme, abyste se vyvarovali diskuzí o politice.“ Nebo „Mluviti o politice je zde zakázáno.“

V období zákazu vycházení byla návštěva hospody nebo dokonce delší zdržení také hazardováním se životem. Navíc, cena piva rostla s cenami výrobních surovin. Pivo bylo jen sedmistupňové nebo třístupňové, a jako u ostatních potravin a nápojů platilo, že nebylo někdy vůbec. Tudíž i když se Čech ke kořalce vždycky nějak dostal, na dobré pivo si musel počkat až do konce války. 

Co na sebe?

Válka nebo ne, móda a chuť líbit se nemizí ani v dobách útlaku. I když oblečení a látky byly k dostání pouze na příděl a jejich cena byla vysoká. Ale elegance, ta s obdobím první republiky rozhodně neodešla. Hlavní roli hrála praktičnost. Sáhlo se do útrob skříně a tam se přešily šaty, tam se upravil starý kabát a vznikaly okouzlující kousky.

Velké oblibě se těšily boty s dřevěnou nebo korkovou podrážkou. S těmi přišla firma Baťa. Nebyly drahé, a hlavně – daly se pořídit i bez lístků. Ve zcela jiné situaci byli samozřejmě movitější obyvatelé protektorátu nebo filmové hvězdy. Tam se na nějaké peníze nehledělo a chodilo se jen do těch nejluxusnějších salonů! 

Přednost zprava, brzda, plyn

V době první republiky bylo běžné, že auta jezdila vlevo. Často se říká, že jízdu vpravo u nás prosadil Hitler. Není to tak úplně pravda – na začátku 30. let jezdila auta na pravé straně silnice ve většině evropských měst. A Československo tuto změnu plánovalo také. Zatímco v malých městech a obcích by změna byla jen otázkou zvyku, například v Praze se jednalo o mnohem větší zásah. A hlavním důvodem byly tramvaje. Plánovala se přestavba nástupních ostrůvků, výhybek a značek. Než se tehdejší státní aparát rozhoupal, byla tady válka, a německé orgány se s opatrností nezdržovaly.

Už v březnu 1939 byla novinka zavedena ve většině měst, vyjma Prahy. Tady se nařízení o dva týdny posunulo, aby bylo možno alespoň náznakem plynulý chod dopravy zajistit. Cedule na příjezdu do hlavního města upozorňovaly na jízdu vlevo, mnozí se tím ale neřídili, a tak na silnicích vládl několik týdnů chaos. Ani obří nápisy: „jezdí se vpravo!“ nedokázaly zabránit četným nehodám a srážkám. 

Co bylo v trafice?

Začíst se v době protektorátu do solidních novin bylo stále složitější. Byla válka, Československo bylo okupovaným územím a Němci rozhodně neměli zájem na tom, aby se k obyvatelům dostávaly jakékoli zprávy o skutečném vývoji války. Z počátku si lidé mohli vybírat téměř ze dvou tisícovek novin a časopisů, to však nemělo trvat dlouho.

Jak lépe kontrolovat, co se kde píše? Jednoduše. Zredukovat nezávislý tisk samotný! Z deníků se staly týdeníky, z týdeníku měsíčníky a z ostatních periodik občasníky, pakliže se jejich redaktoři a majitelé nedali do služeb nacistické ideologie. Psát pravdu o válce, o nedostatku jídla nebo jakkoli kritizovat Říši se rovnalo katastrofě. O to víc se do obliby dostaly nejrůznější časopisy. Například slavné Kinorevue informovalo o životě hvězd stříbrného plátna a o nových filmech. 

Stříbro stříbrného plátna

Jednou z klíčových součástí protektorátního zřízení byl film. Němci si brzy uvědomili, že plná kina můžou sloužit také jako nástroj propagandy a reklamy Třetí říši. V ateliérech tak i nadále vznikala celá řada komedií i dramat. Lidé milovali své hrdiny na plátně! Třeba takový Kristián nebo Eva tropí hlouposti paří dodnes mezi naše filmové klenoty. Jsou to snímky, které do kinosálů nalákaly tisíce obyvatel protektorátu.

A právě v tuto chvíli si Němci mohli začít mnout ruce. Před každým snímkem totiž běžely filmové týdeníky. Německo si zajistilo dobrou propagandu svého vůdce, demonstraci neporazitelnosti svého vojska a dokázalo i zastrašit ty, kteří třeba jen na chvíli přemýšleli o porušení některého z nařízení. A za to všechno si diváci ještě zaplatili!

Hurá do školy! A nebo ne…

Když vládne diktatura, kritické myšlení je na překážku. Proto ani vzdělání není příliš žádoucí. Jak oslabit vzpurné? Zakázat jim studium. A toho si byli vědomi i Němci za druhé světové války. Protektorátní školství z počátku pouze „třídilo“. Žádní Židé ve školách vůbec, v těch německých pouze Němci, Češi zvlášť. Základní vzdělání bylo povinné. A potom? Nejžádanější byly učební obory. Válečný průmysl potřeboval zručné řemeslníky, a tak na tyto obory často nastupovali i ti, kteří se viděli spíše na gymnáziích či odborných školách.

České vysoké školy byly uzavřeny v roce 1939. Někteří studenti mohli pokračovat na německých univerzitách, ale málokdo této možnosti využil. Věnovat se filozofii nebo historii? Naprosto nežádoucí! Takoví jedinci se častěji pouštěli do politických debat, dokázali argumentovat a podkopávali neohroženost Říše. To technické obory měly zelenou. Němcům bylo jasné, že válka nebude trvat věčně a potom bude potřeba každého schopného člověka k vybudování nového Německa. Ovšem jen takového, který bude rasově čistý a věrný ideologii... Naprostý mezník v protektorátním školství znamenala smrt studenta Jana Opletala při protiněmecké demonstraci 28. října 1939. Krátce na to byly české vysoké školy uzavřeny.

Čím se platilo? 

Ihned po vzniku Protektorátu mohli lidé zapomenout na bankovky se symboly míru, úrody nebo prvním československým prezidentem. Hlavní měnou byla říšská marka. Československé bankovky byly „přetištěny“ na protektorátní. Poměr mezi protektorátní měnou a markou byl uměle nastaven na 1:10, což působilo další ekonomické potíže, a později se stala fakticky jen přívěškem říšské měny. Navíc do Berlína putovalo i československé státní zlato. Svými omezeními tak nacisté protektorát fakticky vytunelovali. 

TIP: České školy pod hákovým křížem: Co se změnilo ve škole za Protektorátu?

Nacistická propaganda se snažila využít jakékoli téma, které bylo pro obyvatele Říše důležité, tedy i jídlo. Jedním z jejích výtvorů byla informační kampaň o tom, že obyvatelé protektorátu trpí hlady. Proto byly zřízeny nacistické organizace „sociální pomoci“, které rozdávaly „hladovějícím Čechům“ jídlo. Akce ale skončila totálním fiaskem a pojízdné kuchyně byly staženy zpět do Německa a výdejny jídla byly zrušeny. 

Foucaultovo kyvadlo, pojmenované po svém konstruktérovi J. B. Léonu Foucaultovi, představuje experiment přímo dokazující, že se Země otáčí kolem své osy. V době jeho objevu, v polovině 19. století, bylo sice víc než jasné, že naše planeta rotuje, ale kyvadlo se stalo prvním jasně viditelným důkazem. Zdálo by se, že lepší potvrzení spočívá ve střídání dne a noci nebo v otáčení oblohy. Musíme se však vrátit do vzdálenější minulosti a vzpomenout si, že zmíněné jevy lze snadno vysvětlit jako otáčení sféry Slunce a hvězd vůči nehybné Zemi.

TIP: Kdy přestane Polárka ukazovat sever?

Původní Foucaultovo kyvadlo instalované v Paříži vážilo 28 kg a viselo na 61 metrů dlouhém laně. Z hrotu se sypal písek, jeden kyv trval 16 sekund. Písek kreslil na podlahu trajektorii kyvadla a na první pohled bylo vidět, jak se rovina kyvu stáčí. Jde o důsledek působení Coriolisovy síly, neboť zvolená vztažná soustava (Země) není v důsledku zemské rotace inerciální. Dokonale zkonstruované Foucaultovo kyvadlo si zachovává rovinu kyvu v inerciální soustavě, pod touto rovinou se však otáčí Země. Proto vypadávající písek vykresloval na podlaze rozetu. 

Devětadvacetiletá Australanka Rhiannan Ifflandová si ojedinělým projektem zpestřila období, kdy kvůli koronaviru přišla o závody světové série Red Bull a musela trénovat jen z desetimetrové věže. Zvolila oblast přehrady Lostock v Novém Jižním Walesu. „Je to jedna z mých oblíbených oblastí a chtěla jsem navštívit lokalitu, kterou poškodily lesní požáry. Bylo strašně dojemné, když jsem to viděla vysoko z oblohy,“ uvedla čtyřnásobná vítězka světové série. Musela také čekat na ideální počasí. Vítr mohl mít rychlost maximálně pět kilometrů v hodině, jinak by byl balon jako platforma příliš nestabilní.

Ifflandová byla připoutána na malé plošině vně koše. Balon nejdříve vystoupal do čtyřiceti metrů, a když doletěl na místo skoku, klesl na osmnáct metrů. Nyní už odpoutaná Ifflandová pak měla jen krátký okamžik, aby se odrazila a skočila.

TIP: Adrenalin v hledáčku: Nejlepší snímky soutěže Red Bull Illume

„Je to neuvěřitelné. Snila jsem o tom, že dokážu něco jako první, už když jsem před dvaceti lety se skoky do vody začala. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít tuhle neuvěřitelnou příležitost skočit z horkovzdušného balonu. Trénovala jsem na tohle posledních několik měsíců, takže jsem strašně hrdá, že jsem to jako první dokázala,“ líčila nadšená Ifflandová.