Psal se rok 1413 a katolická církev měla tři papeže. Všichni si uvědomovali, že tuto záležitost může vyřešit jen všeobecný církevní sněm. Proto byl roku 1414 svolán koncil do města Kostnice u Bodamského jezera. Jeho hlavním iniciátorem byl římský a uherský král Zikmund Lucemburský (svolání pak dodatečně potvrdil papež Jan XXIII.). Samotný koncil zahájil svou činnost 5. listopadu roku 1414. Známé procesy s Janem Husem a Jeronýmem Pražským tvořily v agendě koncilu jen podružnou záležitost. Sněm měl především odstranit papežské schizma a provést reformu církve, popřípadě pak dojednat církevní unii s pravoslavnými Řeky. Přesto Husův proces sehrál v určitý okamžik důležitou roli.

Léčba Husem

Ten okamžik nastal po útěku papeže Jana XXIII., který původně počítal s tím, že koncil podpoří jeho autoritu. Ale začal ztrácet půdu pod nohama, když se shromáždění počalo zabývat jeho nemravným životem (jednu dobu dokonce působil jako pirát). Nakonec musel přislíbit rezignaci, což měli učinit i zbylí dva papežové, římský Řehoř XII. a avignonský Benedikt XIII., s tím, že koncil zvolí papeže nového. Aby nemusel odstoupit, uprchl Jan v noci 20. března 1415 v přestrojení do Schafhausenu. Papež byl svolavatelem sněmu, mohlo tedy setkání pokračovat proti jeho vůli? Koncil se začal rozpadat, ale král Zikmund musel shromáždění za každou cenu udržet pohromadě. A tak si vzpomněl na vězně, který už několik měsíců dlel v kostnickém žaláři – Jana Husa.

Český reformátor přijel do Kostnice 3. listopadu 1414 v naději, že zde bude moci hájit své myšlenky a očistit se z nařčení z kacířství. Hus očekával, že s ním koncil bude diskutovat jako rovný s rovným. Brzy ale pochopil, že realita je zcela jiná. Husovi čeští odpůrci v čele s Michaelem de Causis (viz Nejhorší nepřátelé), kteří byli na koncilu přítomni, proti němu začali agitovat. Papež na Husa již 28. listopadu uvalil vazbu a o šest dní později pověřil vyšetřovací komisi zahájením procesu proti němu.

Král Zikmund sice usiloval o Husovo propuštění, protože si uvědomoval, že v českých zemích by jeho odsouzení vyvolalo bouři nevole, ale koncilní otcové neústupně hájili svou pravomoc rozhodovat ve věcech víry. Zikmundovi se alespoň podařilo vymoci mistru Janovi veřejná slyšení. Už to bylo samo o sobě mimořádné, protože se ještě nikdy nestalo, aby člověk obviněný z kacířství mohl veřejně prezentovat své názory – byť v rámci soudního procesu.

Obětní beránek

Ačkoli se římskému králi podařilo přimět většinu církevních otců k setrvání v Kostnici, bylo třeba dát na program nové body. Trojpapežství šlo stranou a koncil se zaměřil na kacířství. Církev se cítila ohrožena jednak myšlenkami Husovými, jednak učením zesnulého anglického teologa Johna Wyclifa. Koncil ale současně řešil otázku vlastní legitimity po útěku papeže. Pro souběžné řešení obou témat je příznačné, že na páté sezení dne 6. dubna 1415 koncil ustavil jak novou komisi pro šetření Husovy záležitosti, tak i vydal bulu Haec sancta, která vyhlašovala  svrchovanost koncilu nad papežem.

Církevní sněm se nejprve vypořádal s Wyclifem a 4. května 1415 odsoudil 45 jeho tezí. To bylo důležité pro Husův proces, neboť koncilní otcové jej nyní mohli obžalovat z toho, že vyznává některé z těchto odsouzených bodů. Proces s pražským kazatelem nepřerušil ani další bouřlivý vývoj událostí – dopadení papeže Jana, koncilní soud a jeho sesazení 29. května 1415.

Nicméně na tři Husova veřejná slyšení na koncilu se dostalo až 5.–8. června. Jejich průběh je dostatečně znám – místo rovnocenné disputace se pražský teolog ocitl v roli „sprostého obviněného“. Duchovní vystupovali jako všemocní soudci a chtěli, aby se Hus sklonil před jejich autoritou a své názory odvolal. Hus ale odmítl cokoli odvolat, pokud mu koncil neprokáže, že se mýlí. Koncil tedy Husa prohlásil za kacíře, vyobcoval jej z církve a 6. července 1415 nechal upálit.

Ach, ti Češi

Když dohasínaly plameny hranice, mohli si preláti myslet, že záležitost českého kacířství je vyřešená. Zvláště když 15. června vyhlásili zákaz přijímání laiků z kalicha jako reakci na zprávy z Čech. Tímto přesvědčením se mohli kolébat do 30. prosince 1415, kdy byly do Kostnice doručeny protestní listy české šlechty proti Husovu upálení. Česká a moravská šlechta (452 pánů i rytířů) se v nich vzepřela autoritě koncilu, postavila se za Husa a vyjádřila ochotu bránit zákon Boží. 

Koncilu mělo dojít, že v českých zemích se začíná rýsovat opravdu velký problém. Jenže středověká církev nedokázala překročit určitá myšlenková schémata. Pokud církev něco zakázala, nebylo o tom možné diskutovat. A tak koncil nejen že odmítl jakákoli jednání s Čechy, ale rozhodl se proti nim demonstrovat ještě jednou svou moc.

Druhým obětním beránkem se stal Jeroným Pražský, Husův přítel, který byl rovněž v Kostnici uvězněn. Ten se hodil i proto, že jeho styky s českou i moravskou šlechtou byly dobře známé.

TIP: Jan Malkaw: Ten, kterého v Kostnici neupálili

Jeroným se sice už 11. září 1415 pod nátlakem zřekl Husova a Wyclifova učení, nicméně po zásahu jeho českých odpůrců byl proti němu proces 24. února 1416 obnoven. Jeroným statečně obrátil a prohlásil, že lituje svého zřeknutí se Husa, a čelil žalobám. Jeho proces se do značné míry podobal procesu Husovu, ani s ním koncil nemínil diskutovat. Přesto se i jemu dostalo 23. a 26. května veřejných slyšení. Dne 30. května byl shledán vinným i on a upálen na hranici.

Stovky miniaturních disneyovských hradů, kam až oko dohlédne. Velkolepý projekt bratrů Yerdelenů, který měl do Turecka přitáhnout bohatou klientelu ze Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů, ale nevyšel. V žádné z více než 700 plánovaných disneyovských vilek v Burdž Al Babas dodnes nikdo nebydlí a po letech bez života se na nich začíná podepisovat zub času.

Svůj projekt Mezher Yerdelen představil v roce 2014 a zpočátku vše vypadalo životaschopně. Díky velkorysému rozpočtu a nasazení více než 2 500 dělníků začalo poblíž historické vesnice Mudurnu v severozápadním Turecku rychle vyrůstat městečko, které jako by vypadlo z pohádek Walta Disneye. Příjemné klima a místní vyhlášené horké prameny lákaly především kupce z bohatých zemí Středního východu. Yerdelenova firma získala zálohy na zhruba 100 plánovaných domků. Nešlo přitom o žádné laciné bungalovy – turečtí developeři domky nabízeli za 400 až 500 tisíc dolarů (v dnešním kurzu zhruba 9 milionů korun). 450 částečně dokončených staveb zůstalo bez majitele, dalších 200 se vůbec nepodařilo dokončit.

TIP: Sídla narýsovaná do prázdna: Města budoucnosti dodnes zejí prázdnotou

První ránu projektu ale zasadil pád cen ropy v druhé polovině roku 2014, doprovázený setrvalým poklesem turecké ekonomiky, který pokračuje dodnes. Poté, co vyschly finanční zdroje, se výstavba zastavila a developerská firma vyhlásila bankrot. V roce 2018 se ještě bratři Yerdelenovi pokoušeli sehnat investora, který by jim s dokončením projektu pomohl. Plán na záchranu ale nevyšel a z disneyovského Burdž Al Babas je dnes jen město duchů, které láká milovníky rozvalin a opuštěných staveb.

Teplotní rekordy padají po celém světě a Antarktida není výjimkou. Světová meteorologická organizace (WMO) nedávno potvrdila nový rekord pro pevninskou Antarktidu, který tam padl loni v zimě. Na argentinské výzkumné stanici Esperanza naměřili 6. února 2020 teplotu 18,3 °C. To je nejvíc, co jsme kdy v Antarktidě standardním měřením zaznamenali. Potvrzení rekordu přitom vychází z analýzy počasí v dané oblasti, které opravdu umožňovalo rekordní teploty.

Jak uvedl generální tajemník Světové meteorologické organizace Petteri Taalas, ověření tohoto teplotního rekordu bylo významné, protože přispělo k budování celkového obrazu vývoje klimatu v této oblasti světa. Antarktický poloostrov, kde se stanice Esperanza nachází, je podle Taalase jednou z oblastí planety, kde se otepluje nejrychleji. Za posledních 50 let tam průměrná teplota vzrostla zhruba o 3 °C.

TIP: Arktida má nejméně ledu v historii satelitních měření

Předešlý rekord pro pevninskou Antarktidu padl rovněž na stanici Esperanza. 24. března 2015 tam naměřili 17,5 °C. Ne každé rekordní měření ale vyhoví přísným nárokům Světové meteorologické organizace. Nedávno například odmítli uznat teplotu 20,75 °C, kterou 9. února 2020 naměřila brazilská automatická stanice na blízkém Seymourově ostrově. V tomto případě byl problém s konstrukcí stanice, protože improvizovaná clona proti záření prokazatelně ovlivňovala měřené teploty. 

Ve Spojených státech tradičně oslavují 4. července Den nezávislosti velkolepými ohňostroji. Letos byly oslavy kvůli pandemické situaci poněkud skromější než obvykle. Shodou okolností se ale o pořádný ohňostroj postaralo Slunce, které v předvečer Dne nezávislosti odpálilo pro astronomy poměrně překvapivě mohutnou erupci.

Tato erupce se zrodila 3. července 2021 ve sluneční skvrně, kterou odborníci pojmenovali AR2838. Skvrna se vyvinula noc předtím jako nová aktivní oblast na Slunci. Podle amerického centra Space Weather Prediction Center (SWPC) šlo o velmi silnou sluneční erupce, která byla ohodnocena jako erupce třídy X1,5, tedy nejsilnější z rozlišovaných tříd.

Erupce třídy X

Víkendová erupce byla nejsilnější, jakou jsme na Slunci detekovali za poslední čtyři roky a v jejím důsledku došlo i ke krátkodobým výpadkům rádiové komunikace. K poslední silnější erupci došlo 6. září 2017, kdy Slunce odpálilo monstrum označené jako erupce třídy X9,3.

TIP: Pořádná rána: Slunce odpálilo nejsilnější erupci za poslední tři roky

Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. V případě třídy M jde maximálně o rušení rádiového a GPS signálu, případně vznik polárních září; erupce tříd X již mohou mít vážnější dopady. 

Největší erupcí zaznamenanou GOES byla exploze ze 4. listopadu 2003, kdy výboje dosahovaly stupně X28, později dokonce překvalifikovaného na X40 a X45. Tou úplně největší ale byla erupce z roku 1859, která zanechala stopy v Grónském ledu ve formě nitrátu a berylia.

V případě stíhačů tanků ferdinandů došlo ke zformování specializovaného pluku těžkých stíhačů tanků 656, který měl hrát roli ryze útočného útvaru. Kromě dvou rot ferdinandů tak pluk disponoval i útočnými děly StuG III a Sturmpanzer IV, několika středními tanky PzKpfw III a také dálkově ovládanými demoličními vozidly Borgward IV.

Ne vždy se nicméně dařilo organizační řády dodržovat. Nejvýraznější odchylky nalezneme u praporů jagdpantherů sužovaných malou rychlostí výroby. Ačkoliv tak vzniklo plných šest oddílů těžkých stíhačů tanků vyzbrojených těmito stroji, jen málokterý z nich obdržel plný počet 45 strojů. Od září 1944 proto jagdpanthery dostávala pouze první rota každého praporu a zbytek si musel vystačit buď s útočnými děly StuG III nebo s lehčími stíhači tanků Jagdpanzer IV.

Problémy u Kurska

Co se samotného bojového působení uvedených strojů týče, nelze než konstatovat, že nejzávažnějšími problémy trpěly ty nejtěžší z nich. V případě ferdinandu se dlouhý seznam potíží začal psát již během první polní zkoušky. Většina se týkala složité a velmi poruchové pohonné soustavy, na nápravu ale nezbýval čas. Německé nejvyšší velení totiž ve ferdinandy kladlo velké naděje a počítalo s nimi pro plánovanou ofenzivu u Kursku (operace Citadela).

Následky této uspěchanosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Jen během prvních čtyř dní operace muselo být sedm strojů odepsáno a dalších 46 zamířit k opravám. Většinu poškozených vozidel znehybnily poruchy, řadu z nich také protitankové miny. Situaci pak zhoršoval i fakt, že Němci neměli žádné vyprošťovací vozidlo schopné pětašedesátitunové monstrum odtáhnout. V praxi proto používali až pět polopásových tahačů.

Zabiják tanků

Když pak Rudá armáda přešla u Kurska do ofenzivy, na odtah mnohdy nezbyl čas a osádky svá vozidla musely zničit výbušninami či je ponechat jejich osudu. U strojů zničených nepřítelem se navíc projevila fatální slabina designu v podobě mřížovaného krytu motorového prostoru, kudy mohly k pohonné soustavě pronikat střepiny granátů a způsobit požár paliva či přehřátí motoru vinou poškozeného chlazení. Do konce bitvy u Kursku tak Němci museli odepsat 42 ferdinandů.

Na druhou stranu si ale jejich osádky připsaly úctyhodné úspěchy, když si jen mezi 5. a 16. červencem nárokovaly přes 320 zničených nepřátelských obrněnců. Přeživší ferdinandy během ledna 1944 prošly modernizací, při které obdržely kulomet MG 34, novou velitelskou věžičku, posílený kryt motorového prostoru a antimagnetickou pastu Zimmerit nanášenou na trup.

Slon jde na scénu

Takto upravená vozidla dostala nové jméno Elefant a v lednu 1944 jich 14 odcestovalo do Itálie, zatímco zbytek se vrátil na východní frontu. V Itálii se elefanty postavily Spojencům, místní hornatý terén a úzké silnice pro ně ale představovaly krajně nevhodné působiště. Stroj tam proto nezaznamenal žádné výraznější úspěchy a v létě 1944 byly poslední dva přeživší kusy přepraveny zpět do Německa.

Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (4)

Zbývající elefanty následně bojovaly na Ukrajině, v Polsku a nakonec i na německé půdě. Jejich osádky si připsaly stovky zničených nepřátelských obrněnců a elefant se stal vůbec nejúspěšnějším německým stíhačem tanků, kdy na jeden vyřazený stroj připadalo v průměru více než 10 zničených nepřátelských obrněnců. I přes tyto výkony ale počet elefantů postupně klesal a v prosinci 1944 jich zbývalo již jen 10. Poslední dva stroje Němci ztratili v závěrečných týdnech války v okolí Berlína.

Než loni v listopadu odešel Andreas Flaten ze zaměstnání v autoservisu, nepohodl se s bývalým chlebodárcem Milesem Walkerem, který mu odmítl dát poslední výplatu. Po měsících Flatenovy marné snahy získat zbytek mzdy však majitel firmy ustoupil a dlužnou odměnu mu doručil: Na příjezdovou cestu před jeho domem vysypal 91 515 mincí zamazaných od oleje i s výplatní páskou. Bývalý Flatenův šéf Walker odmítl celou záležitost blíže komentovat. „Dostal zaplaceno, a to je vše na čem záleží,“ uvedl pouze. 

TIP: Naštvaný Američan zaplatil daně v mincích: Vážily 700 kilogramů

Bývalý zaměstnanec se nicméně zlovůlí šéfa odmítá trápit. Podle svých slov je rád, že peníze dostal, a zatímco jednotlivé mince čistí, hřeje ho představa, jak se Walker kvůli své pomstě nadřel. Incident má ale podle něj i svou světlou stránku – je totiž pravděpodobné, že v kupě mincí objeví i nějakou sběratelskou raritu. Ostatně na jeden ceněný cent z roku 1937 již prý narazil. 

Jakýkoliv nález učiněný v okolí Mrtvého moře má na poznání lidské historie ohromný dopad. Ačkoliv dnes se tamní region jeví jen jako vyprahlá poušť, ještě před deseti tisíci lety měla vodní plocha víc než dvojnásobnou rozlohu a relativně přívětivá krajina – alespoň ve srovnání s okolní pustinou – přitahovala nomády. Jak během tisíců let jezero vysychalo a klima se měnilo ve stále méně přátelské, vyšly najevo i další výhody neobvykle slaného rezervoáru: Ze sedimentů na dně se uvolňoval přírodní asfalt a stal se žádanou surovinou pro balzamování egyptských mumií. 

Mrtvé moře, spojující jinak těžce přístupné části hornaté krajiny, se také ukázalo jako dar z nebes pro obchodníky. Přepravovali totiž po vodě sůl i zemědělské produkty, zásadní pro přežití v oblasti známé jako Judea, v srdci dnešního Izraele. Klíčová poloha a minerální bohatství znamenaly důvod, proč tam nechal král Herodes vybudovat zdánlivě nedobytnou pevnost Masada. 

Kouzlo regionu se jako červená nit vine řadou pasáží Starého zákona. Nedaleko jezera stála „hříšná města“ Sodoma a Gomora, z Galileje tam putoval Ježíš a v půli cesty se dal pokřtít vodou z Jordánu. Na východním i západním břehu, v jeskyních daleko od civilizace, pak žily radikální sekty, jež ovlivnily formování biblického kánonu a tvář raného křesťanství. 

Jeskyně hrůz

Na západním břehu Mrtvého moře, v oblasti Kumránu, se nacházejí četné hluboké kaňony lemované liniemi zubatých útesů. Přirozeně drolivá skála dala vzniknout bezpočtu jeskyní a tunelů, které odpradávna poskytovaly přístřeší kočovným kmenům při zimování. Nedostupnost byla velmi vítaná: Do mnoha kaveren se lze dostat pouze strmým výstupem nebo pomocí lana. Například do tzv. Jeskyně hrůz se člověk musí nejdřív spustit po laně či žebříku asi osmdesát metrů z okraje útesu, načež stane na uzounké římse, jež ho po pár krocích pustí do tunelu v nitru skály. Stačí přitom jediné uklouznutí, a odvážlivec se zřítí o dalších sto metrů níž, na kamenité dno kaňonu. 

Roku 132 se Židé podruhé vzbouřili proti římské nadvládě v tzv. bar Kochbově povstání a na čas získali nezávislost. Císař Hadrián však nemínil urážku svého majestátu přijmout: Kontingent šesti legií a šesti pomocných sborů tak revoltu během tří let rozdrtil. Židovská populace Judeje byla buď zmasakrována, nebo skončila v otroctví a z Jeruzaléma zůstaly jen ruiny. Zbylí povstalci se bránili do posledního dechu jak z pevnosti Masada, tak z řady jeskyní rozesetých po okolí. 

Právě v Jeskyni hrůz našli archeologové před šedesáti lety těla asi čtyř desítek lidí, včetně dětí a kojenců. Šlo zřejmě o rodiny těch, kdo se odmítli vzdát. Podle dostupných zdrojů se je Římané ani nepokusili z útočiště vypudit – zlézat skálu s odhodlanými ozbrojenci pod sebou by znamenalo sebevraždu. Vojákům však stačilo obsadit i vrchol útesu a nechat skupinu v jeskyni vyhladovět. Zmíněný objev ostatků dal potom místu název. 

Staré místo, nové objevy

Jeskyni hrůz již archeologové v minulosti prozkoumali mnohokrát, nikdy však dostatečně pečlivě. Největší pozornost totiž vždy upírali k tzv. Jeskyni listin, kde se našla naprostá většina kumránských svitků: Coby svoji „knihovnu“ je tam po pádu povstání pohřbila sekta esejců. Protože se ovšem v posledních letech rozmohlo rabování archeologických lokalit spolu s tím, jak si místní beduíni pořídili dokonalejší technické vybavení, začaly izraelské autority jednat s neobvyklou svižností. V roce 2017 odstartoval projekt, který měl pomocí dronů a pozemních radarů odhalit dosud neprozkoumaná místa. Ačkoliv se přes veškerou snahu podařilo proskenovat asi jen polovinu celkové délky útesů, přineslo úsilí první průlom. 

Z období bar Kochbova povstání se našly fragmenty několika řecky psaných svitků, patřících do cyklu tzv. Menších proroků a vytvořených nejspíš pro Židy, kteří žili mimo Judeu a místním jazykům jako hebrejštině a aramejštině už příliš nerozuměli. Zlomky obsahují nejstarší známé verze slov proroků Zachariáše a Nahuma. Znamenají přitom podstatný přínos pro vědce zabývající se Biblí, protože dokumentují její proměny v čase, kdy ještě neexistoval kánon, tedy jediná „oficiální“ verze. Zmíněné spisy patří k těm několika málo, které se poslední obyvatelé jeskyně rozhodli v posledním záchvatu zoufalství nespálit a zahrabali je. V kaverně se našly stopy po větším ohništi a v plamenech možná skončily všechny zbytné věci, aby si vyčerpaní a umírající lidé dopřáli trochu tepla nebo posledního upraveného jídla. 

Kromě toho se podařilo nalézt několik dokonale zachovaných mincí, se symboly palmy a s nápisem „rok 1 od spasení Izraele“. Coby znak znovunabyté státnosti je nechal vyrazit Šimon bar Kochba, avšak svoboda netrvala ani tři roky. Motiv palmy paradoxně použili sami Římané na mincích, jež oslavovaly prvotní zábor Judeje.

Nejstarší koš světa

Velké překvapení nicméně čekalo především archeology zaměřené na předbiblickou historii. Pod vrstvou, která odpovídala dějinám povstání, se nacházela ještě mnohem starší, neolitická – ovšem neméně emotivní: Pod dvěma velkými kameny odhalili pracovníci archeologického ústavu mumii holčičky ve věku 6–12 let, jež zemřela asi před šesti tisíci roky. Na jejím těle spočívaly zbytky větší tkaniny, pravděpodobně přikrývky. Ten, kdo dívenku položil do hrobu, si dal nejspíš láskyplně záležet, aby vypadala jako spící dítě. 

Odborníkům pak zcela vyrazil dech nález ohromného, asi stolitrového koše z pleteného proutí, starého přes deset tisíc let. Jde o vůbec nejstarší objev svého druhu: Zachování tak snadno rozložitelného materiálu vyžaduje velmi vzácnou souhru okolností, z nichž tu nejdůležitější představuje suchý vzduch a půda neporušená průsakem vody po stovky generací. 

Vědci koš opatrně vyzvedli a v laboratoři provedli jeho počítačovou rekonstrukci. Došli k závěru, že ho neolitičtí nomádi zřejmě používali k uchovávání trvanlivých potravin – zakopali ho do země a překryli kamenem, kde pak čekal na jejich sezonní návrat. Uvnitř se však nenacházely žádné zbytky, takže definitivní potvrzení hypotézy zůstává ve vzduchu. Další skvělá překvapení přitom možná ještě leží před námi, protože polovina místních jeskyní na důsledné prozkoumání stále čeká. 

Na způsob fungování pracovní paměti šimpanzů se zaměřili zoologové z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Vědci šimpanzům předložili několik malých neprůhledných krabiček, do nichž před jejich očima umístili jídlo. Primáti poté mohli na libovolnou krabičku ukázat a v případě, že obsahovala dříve vložený pamlsek, dostali jej. Po každé volbě výzkumníci na 15 sekund krabičky překryli.

Tak trochu tento úkol připomíná jednoduché pexeso, protože šimpanzi bažící po jídle si museli zapamatovat, na které krabičky už dříve ukázali. Vědci navíc těm nejúspěšnějším zvířatům postupně ztěžovali úkol tím, že zvyšovali počet krabiček a mezi každou další volbou je promíchali. 

Jako sedmileté děti

Ukázalo se, že pracovní paměť šimpanzů pracuje v klíčových aspektech podobně jako ta lidská. Nejúspěšnější z testovaných primátů si spolehlivě zapamatovali přinejmenším čtyři položky, jeden mladý šimpanz jich zvládl dokonce sedm. Zvířata si krabičky pamatovala jak podle jejich vzhledu, tak podle jejich předchozí polohy v řadě. A podobně jako lidé měli i šimpanzi horší výsledky, když souběžně prováděli druhý podobný úkol.

Takto měli šimpanzi možnost vybírat si z krabiček, z nichž některé obsahovaly lákavý pamlsek. (Ilustrace: Institut Maxe Plancka pro evoluční antropologii, CC0)

TIP: Konec mýtu o mírných gorilách? Fosseyová možná nepozorovala „normální chování

„Naše výsledky ukazují, že šimpanzí pracovní paměť funguje na intuitivním základu podobně jako u přibližně sedmiletých dětí. Jako u lidského mozku, jenž neprodělal delší trénink,“ komentoval studii vedoucí této práce Christoph Voelter. Zřejmě největší zjevný rozdíl mezi lidskou a šimpanzí pracovní pamětí tedy nepředstavovala její kapacita, ale strategie, k nimž by se při podobném úkolu lidé uchýlili – šimpanze například nenapadlo, aby prohledávali krabičky postupně jednu po druhé.

20. července 2020 vyslaly Spojené arabské emiráty k Marsu misi „Emirates Mars Mission“, s pomocí japonské nosné rakety H2A202. V rámci této mise dorazila 9. února 2021 k rudé planetě sonda Al-Amal (Naděje) a zahájila výzkum atmosféry a povrchu Marsu. V těchto dnech se misi Emirates Mars Mission povedl první zásadní vědecký úspěch.

Sonda Al-Amal pořídila unikátní snímky prchavých polárních září Marsu. Tyto snímky vlastně nevznikly během oficiálního vědeckého programu mise, ale během testování přístrojů na palubě sondy. Vědci se snaží studovat polární záře rudé planety už dlouhou dobu. Tyto jevy jsou ale velmi obtížně zachytitelné.

Právě proto jsou podle planetárního vědce Justina Deighana z americké University of Colorado, který se podílí na vedení vědeckého programu mise Emirates Mars Mission, snímky sondy Al-Amal unikátní, doslova vzrušující. Na Zemi jsou polární záře spojené s planetárním magnetickým polem a vyvolávají je elektricky nabité částice slunečního větru. Na Marsu je ale situace mnohem složitější.

TIP: Poslední hodiny před startem: K Marsu má dnes vyrazit sonda Spojených arabských emirátů

Pokud víme, na rudé planetě existují tři typy polárních září. Jeden se vyskytuje na denní straně planety, dvě na noční straně. Jedna z nočních polárních září je důsledkem extrémních prachových bouří a rozsvítí celou noční stranu, zatímco druhý typ nočních polárních září osvětluje jen určité oblasti. Právě tyto lokální polární záře pozorovala sonda Al-Amal a to mnohem lépe, než předtím evropský orbiter Mars Express a americký MAVEN. Obíhá totiž kolem rudé planety ve větší vzdálenosti, což je pro pozorování zmíněných polárních září výhodou.

Na budoucím velkomoravském území začalo křesťanství hrát významnou roli koncem 8. století. Roku 798 Karel Veliký po tuhých bojích rozvrátil Avarský kaganát, což Slovanům žijícím na území Moravy přineslo možnost užšího kontaktu s Franskou říší. Rozpad avarské říše a setkání s vyspělou franskou kulturou tak zavdalo impuls k počátkům christianizace Moravy.

V současnosti poměrně diskutovanou myšlenkou je teorie o působení iroskotské misie, která mohla na Moravu přinést křesťanství již během druhé poloviny 8. století. Za důkaz jejich přítomnosti se obvykle považuje nález v Modré u Velehradu – jedná se o základ kostela, jehož půdorys velmi pravděpodobně vychází z tamější církevní architektury.

Mniši z ostrova Éire

Putující iroskotští mnichové se usadili v Bavorsku už počátkem 7. století. Je však otázkou, zda tito duchovní opravdu aktivně působili také ve velkomoravské oblasti. O myšlence vyslat irskou misii k západním Slovanům sice existuje zmínka v životopise svatého Columbana, k takové akci většího rozsahu však pravděpodobně nikdy nedošlo. Misie, které irští mnichové u Slovanů prokazatelně prováděli, se tak dle současných výsledků bádání omezovaly zejména na oblasti původního Norika (pozdější Korutany a Kraňsko) a Dolní Panonii. Působení irské misie zde dosáhlo vrcholu v letech 745–784 zejména díky iniciativě a vedení salcburského biskupa Virgila, který i díky těmto snahám vešel do dějin jako „apoštol Korutanců“.

Během 8. století však iroskotské misie postupně zanikaly a jejich působiště převzali franští misionáři. Po smrti Virgila totiž Karel Veliký jmenoval za jeho nástupce benediktinského opata Arnona a nařídil, aby ve všech iroskotských klášterech byla zavedena benediktinská řehole. Po dokončení této reformy Benediktem z Aniane v první polovině 8. století tak ze střední Evropy postupně vymizely všechny prvky irské misijní tradice. Nelze samozřejmě vyloučit možnost, že se izolovaní irští mniši nadále věnovali misiím u Slovanů i poté, co se v této činnosti začalo výrazněji angažovat franské duchovenstvo, nicméně stěží přitom mohli  hrát nějakou důležitější roli v christianizaci Moravy.

Misionáři z dalmatských hor

Podle údajů Života Metodějova působilo ještě před příchodem Konstantina a Metoděje na Moravě velké množství jiných misionářů, neboť poslové k byzantskému dvoru tlumočili císaři Michaelu III. tato slova: „Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili.“

Na Moravě skutečně již před příchodem Konstantina a Metoděje působili také řečtí kněží, kteří přicházeli zejména z byzantských držav v Dalmácii. Přítomnost řeckých duchovních v oblasti Velké Moravy naznačují kromě Metodějova životopisu i archeologické nálezy. Například kostel v Sadech u Uherského Hradiště nemá z architektonického hlediska obdobu ve Franské říši ani v Bavorsku, ale podobné stavební prvky můžeme najít právě na sakrálních stavbách dalmatsko-istrijské oblasti. Řečtí misionáři z dalmatské oblasti také ovládali tehdy ještě poměrně jednotný slovanský prajazyk, díky čemuž je velkomoravská společnost nevnímala jako cizorodý prvek.

Křest nebyl vždy dobrovolný

Misijní postupy vedoucí ke křtu se ne vždy děly na dobrovolné bázi a křest samotný často zneužívala světská moc, která na nové „věřící“ uvalovala záhy po křtu těžké daně. Duchovní se naopak běžně účastnili vojenských výprav, čímž si pochopitelně také mnoho sympatií pohanského obyvatelstva nezískali, neboť se v očích prostého obyvatelstva stali součástí obrazu násilí a utrpení. Ani metoda sociální diskriminace, úspěšná spíše na již částečně christianizovaných územích, která zakazovala například stolování nebo sňatky s nepokřtěnými, obraz křesťanství coby náboženství lásky příliš nedokreslovala. 

Změna v tvrdých církevních postupech přišla až během druhé poloviny 8. století, a to zejména zásluhou anglosaského mnicha Alcuina z Yorku. Ten působil na dvoře Karla Velikého a coby králův rádce navrhl nový systém christianizace. Namísto dosavadních násilných křtů, často vynucených pod pohrůžkou smrti, nabídl rozvolněnější postup, pro pohany víceméně dobrovolný. Kandidáti křtu se během něj nejprve měli naučit nazpaměť Modlitbu Páně (Otčenáš) a Vyznání víry (Credo), v druhé fázi měl proběhnout křest samotný a v poslední části pak bylo čerstvě narozeným božím dětem vyloženo Desatero a nauka o hříších a trestech. 

Jak je dobré znáti jazyk

Franští a bavorští duchovní si zřejmě velmi dobře uvědomovali nutnost komunikace se Slovany v jejich jazyce, neboť právě až po navázání jazykového kontaktu mohly být rozvíjeny další misijní aktivity. Jazyk, který dnes označujeme termínem „praslovanština“, byl údajně vyučován v řezenské klášterní škole, a zejména salcburská misie už počátkem 8. století u panonských, korutanských a rakouských Slovanů používala slovanštinu při kázáních a modlitbách. Členové misie se údajně také zasloužili o vytvoření základního slovanského názvosloví pro důležité církevní pojmy a instituce a o přeložení základních modliteb církve. 

TIP: Byzantská misie na Velkou Moravu: Příchod Konstantina a Metoděje