Už dvě hodiny sedím ve svém úkrytu s fotoaparátem namířeným na tři díry v zemi. Jde o východy z „hradu“, jak příbytku jezevce lesního (Meles meles) říkají myslivci. Opodál se z lesního podrostu vynořil srnec a bez povšimnutí prošel kolem mne. Zarazil se až při výkřiku mladého strakapouda, který se z vykotlané díry ve kmeni třešně dožaduje na rodičích dalšího sousta. Čas neúprosně běží a mně zbývá už jen slabá hodina denního světla, když z tmavé díry najednou vykoukne bílá hlava se dvěma černými pruhy.

Samice jezevce nejprve zkoumá okolí a teprve po chvíli vyleze ven. Ostražitost je na místě vždy, ale teď má pro ni bílo-černá dáma o důvod víc. Respektive o tři důvody víc, protože hned za ní se z díry vynořují její tři menší kopie. Mláďata bezpečnost evidentně nezajímá, obavy nechávají na mámě. Jejich hlavní starostí je vyhrát nad sourozencem v „pošťuchované“ a uštědřit mu dobře zasazený kousanec. Pokud hra se sourozenci některé z mláďat už nebaví, tak je tu vždy ještě matka, která se sice snaží v blízkosti nory o očistu, ale po chvilce se stane terčem útoku nejčipernějšího ze svých dětí … 

Silné drápy a špatný zrak

Jezevec lesní je robustní tvor. I s ocasem dorůstá bezmála jednoho metru a jde tedy o bezkonkurenčně největší kunovitou (resp. lasicovitou) šelmu žijící v našich krajích. V případě, že byste byli zkušení stopaři a narazili v přírodě na jezevčí stopu, možná byste si všimli, že zvíře při chůzi došlapuje na celé chodidlo. Proto říkáme, že jezevci jsou ploskonožci. Jejich přední tlapy jsou vybaveny pěticí silných prstů s výraznými bříšky a dlouhými drápy, díky nimž šelma dokáže vyhrabávat i velmi rozsáhlé podzemní chodby. 

Při pohybu v lese a hledání kořisti se jezevci orientují především sluchem a čichem, jejich zrak je poměrně špatný. Pokud narazí na nějaký úlovek, naporcují si jej celkem 38 zuby, z nichž nejmohutnější jsou horní špičáky. Trháky a všechny zadní zuby postrádají ostré řezací koruny, což dokumentuje fakt, že jde spíše o všežravce, než typické masožravce. Potrava jezevců se během roku mění. Zhltnou žížaly, hmyz, měkkýše, drobné zemní savce, vajíčka nebo i mláďata na zemi hnízdících ptáků. Nepohrdnou ani zdechlinou. Z rostlinné složky konzumují nejčastěji hlíznaté kořínky a plody. Teritorium, kde si shání jídlo, je podle dostupnosti potravy určeno vzdáleností jednoho až pěti kilometrů od hlavní nory. 

Labyrinty podzemních hradů 

Jezevci žijí především v listnatých lesích, kde si hledají vhodná místa pro doupě ve strouhách a skalních útvarech. Jejich obydlí ale byla objevena i na hrázích, v březích řek a dokonce na mořském pobřeží. V případě, že jezevec nenajde přirozený úkryt, dokáže si vyhrabat již zmíněný „hrad“, jehož rozvětvené nory dlouhé desítky metrů dosahují do hloubky 3 až 5 metrů pod povrch. Celá stavba přitom může zabírat území větší než 100 m² (největší odhalený hrad se rozprostíral na ploše 266 m²). 

Teplota uvnitř celého podzemního systému je relativně konstantní i za prudkého kolísání tepla na povrchu – podpovrchové teploty oscilují cca mezi 6–15 °C. Jezevčí nory mají několik vchodů (tzv. vsuky) a na konci každé z nich je prostor (tzv. kotel) vystlaný mechem, trávou a listím. Tady jezevec odpočívá a samice zde rodí mláďata. Mechovou peřinu jezevci pravidelně mění a i díky ní dokážou regulovat vnitřní klima. Oproti liškám jsou jezevci mnohem čistotnější, v norách nenajdete zbytky potravy ani trus, který ukládají do děr rozmístěných kolem nory. Jezevci nejsou ovšem jen pečliví „uklízeči“, ale i zapálení stavitelé, kteří své domovy po několik generací zvětšují a upravují.

Klany jezevčích rodin

Doba, kdy se jezevci vydávají na průzkum, je podle pozorování závislá na tom, kde přesně se nora nachází. V místech, kde se často pohybují lidé, je jezevec nucen opouštět svůj domov až pod rouškou tmy. V odlehlých oblastech, kde jsou nory od lidských usedlostí daleko, byly naopak pozorovány případy, kdy jezevec nerušeně spal vně své nory i přes den. 

O jezevcích se traduje, že jsou bručouni a samotáři. Skutečnost je ovšem od této představy dost vzdálená. Jde totiž o velmi společenská zvířata žijící v rozsáhlých rodinných svazcích. Nejvyšší zjištěný počet členů jezevčího klanu byl 35 jedinců, z nichž pět bylo mláďat. Nejčastěji však skupina čítá kolem pěti jedinců. Páry samců a samic jsou si často po celý život věrné. To ale nutně neznamená, že spolu žijí ve společné noře; samec i samice se mohou pohybovat ve svém vlastním území v rámci jednoho teritoria. 

Škodná, nebo ne?

Pohled lidí na populace černo-bílých šelem se v průběhu času dost proměňoval. Koncem 19. století měli lidé za to, že přítomnost jezevce v honitbě je blahodárná a lov černo-bílých šelem byl celoročně zakázán. Počátkem 20. století se přístup radikálně změnil a jezevci byli loveni po celý rok. Např. údaje z roku 1933 uvádí, že na našem území bylo hlášeno 344 úlovků, v roce 1963 to již bylo 1 251 kusů. Nejtěžší však pro jezevce byla 70.–80. léta, kdy probíhalo masivní hubení lišek, a to technologií zaplynování nor. Na plyn vháněný pod zem nejvíce doplatili právě jezevci, kteří jsou mnohem více než lišky vázáni na pobyt v noře. Odhaduje se, že jejich stavy v této době klesly na třetinu. 

Dnes je jezevec lesní v mnoha zemích Evropy celoročně chráněn, jinde je možné jej lovit, ale pouze na základě zvláštního povolení. U nás je povolení lovu vymezeno na říjen a listopad, ale zároveň vzrůstá tlak na změnu legislativy, která by měla dobu hájení omezit. Výjimky celoročního lovu aktuálně platí na lokality v bažantnicích, honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa. V ČR je stav populace jezevců, až na některá místa, odkud šelma zcela vymizela, stabilní a má stoupající tendence. Početnost se tak podle některých údajů drží na cca 13 500 kusech. 

Od slepoty po samostatnost

V sociální skupině jezevců může mít mladé jen dominantní samice. Doba páření přitom není nijak úzce vymezena, ale trvá od jara do zimy. Podle okamžiku, kdy dojde k zabřeznutí, pak mají samice i proměnnou délku březosti. U jezevců se totiž objevuje tzv. latentní březost, což znamená, že samice, které se spářily dříve, mohou v děloze pozastavit vývoj zárodku. Díky tomu se všechna mláďata rodí na konci zimy a začátkem jara. Doba březosti tím pádem kolísá mezi 3 až 10 měsíci, i když skutečný vývoj zárodku trvá asi 8 až 10 týdnů. 

Ve vrhu je zpravidla 1 až 5 mláďat, jež matka kojí po dobu tří měsíců. Mláďata se rodí slepá a řídce osrstěná, vidět začínají kolem jednoho měsíce věku a na normální stravu přecházejí ve třech měsících. Následující zimu mláďata často bydlí ještě s matkou a osamostatňují se zhruba v jednom a půl roce, kdy se zároveň stávají pohlavně dospělými. 

„Zázračná“ těla 

Od října do února upadají jezevci do zimního klidu, který je občas přerušen. Tomuto způsobu přečkávání zimy říkáme nepravý zimní spánek. V mírnějších podmínkách dokonce u jezevců stav klidu vůbec nenastává. Na podzim se v každém případě stávají zavalití jezevci ještě zavalitějšími, když nabírají podkožní tuk. Tuková vrstva může být až 5 cm silná a jezevec tak může vážit až 20 kg. 

Lidé dříve věřili, že jezevčí sádlo pomáhá na ochrnuté údy, proti ledvinovým a močovým kamenům, na nemoci sleziny, dnu, neštovice, nebo lišeje. Jezevčí krev se pak aplikovala proti malomocenství a mozek vařený v oleji údajně mírnil všechny bolesti. Rozšířená byla i pověra, že jezevčí kůže vložená do boty pomůže lidem od bolesti nohou. 

Dnes už jezevci nejsou loveni pro „léčivé schopnosti“ svých tělních částí, ale převážně kvůli trofejím. V některých oblastech Evropy je ovšem stále oblíbená i konzumace jejich masa a sádla. Větší ohrožení než lov ovšem pro tuto pohlednou šelmu představuje střet s motorovými vozidly. V mnoha zemích západní Evropy jsou proto i pro jezevce zprovozňovány „zelené“ podchody pod silnicemi.

Nepřátelé i sousedi 

Také v živočišné říši má jezevec své nepřátele. Asi nejnebezpečnější jsou pro dospělé jedince vlk euroasijský (Canis lupus) a rys ostrovid (Lynx lynx). Mláďata se pak musí mít na pozoru před orly, jestřáby, výry a v menší míře i před liškou. 

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Liška je ovšem často i trpěným sousedem jezevčí rodiny. Měl jsem jednou možnost sledovat, jak z nory vylezla liška, dlouho se slunila a pak opět zalezla pod zem. O hodinu později ze stejné díry vylezl jezevec a začal provádět očistu a úklid nory. Pak zmizel v šeru okolního lesa. V hradech žije několik jezevců dohromady, ale jak vidno, mohou mít i poněkud nezvyklého „nájemníka“. Jezevci jsou zkrátka tvorové, kteří před lidmi skrývají nejednu záhadu a já se už těším na další rok, až mi jezevčí nora odhalí další ze svých tajemství.

Na severním pobřeží Korsiky leží městečko L'Île-Rousse (v překladu „Červený ostrov“). Toto místo je osídlené lidmi přibližně sedm tisíc let a je proto cílem zájmu archeologovů. Ti zde nedávno během vykopávek ve zdejší starověké nekropoli odkryli 40 hrobek. V některých z nich byly nalezeny lidské pozůstatky, které byly pohřbené ve velkých amforách.

V nekropoli byli pohřbeni lidé různého věku, od malých dětí až po dospělé. Pohřbívalo se tam především ve 3. až 5. století našeho letopočtu, tedy v době, kdy město bylo součástí římské říše, která tehdy postupně upadala. Archeology ihned zaujalo, že řada lidí tam byla pohřbena ve velkých amforách, tedy v nádobách, které se obvykle používali k přepravě zboží, jako byl olivový olej, víno nebo okurky.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Podle archeologů jsou na nekropoli, včetně pohřbů v amforách, uloženi lidé, kteří žili v blízkém okolí. Vzhled amfor ukazuje na to, že pocházely ze severní Afriky. Některé z nich mohly být vyrobeny v Kartágu. Jak k tomu dodává vedoucí vykopávek Jean-Jacques Grizeaud z institutu French National Institute for Preventive Archaeological Research (INRAP), v té době zde probíhal čilí obchod, který propojoval celé Středomoří.

Televizní seriály jsou populárním zábavním žánrem a po celém světě jich bylo natočeno nespočetné množství. Některé dosáhly celosvětové obliby, jiné zapadly. Výhodou je, že je lze natočit prakticky o čemkoliv – od napínavých detektivek přes telenovely až po katastrofické příběhy. Jeden z motivů TV seriálů však zůstává dlouhodobě mimořádně žádán a neustále se recykluje v různých podobách – jedná se o příběhy z lékařského či nemocničního prostředí, kterých jen u nás vzniklo několik, celosvětově jistě stovky či tisíce.

Proč zrovna medicínské prostředí tolik fascinuje široké spektrum diváků? O přesných příčinách se samozřejmě můžeme dlouze dohadovat. Nezpochybnitelným faktem zůstává, že právě tato tematika nabízí mnoho divácky vděčných motivů: milostné zápletky, mezilidské vztahy, třenice na pracovišti, napětí, akci a hraniční situace, ve kterých jde o každou vteřinu. Medicínské prostředí nemá nouzi o happyendy ani o tragické zvraty, jež mění lidské životy. To vše se odehrává v místech, která většina lidí zná, jsou jim blízká a snadno představitelná, zároveň tak trochu zahalená rouškou tajemství až mysteria.

Skutečnost, nebo smyšlenka?

Jistě si část diváků klade otázku, nakolik tyto seriály odpovídají realitě. Odpověď je prozaicky mnohoznačná: jak který. Téměř každý scenárista seriálů (nejen nemocničních, ale i detektivek) má k dispozici příslušného konzultanta, který pomáhá korigovat zápletku. S ním může debatovat například o rozložení rekvizit, aby odpovídalo skutečnému nemocničnímu provozu, o dialozích v profesní hantýrce či průběhu různých chorob a operací. Ne všechny tyto připomínky jsou však zohledněny, obvykle z důvodu srozumitelnosti či plynulosti příběhu.

Z pohledu profesionála se tak v podobných seriálech často setkáváme s kuriózními až nechtěně humornými situacemi, jako je například dialog dvou lékařů, kteří si vysvětlují naprosto základní věci (jež by zkušení odborníci měli zcela bez debat znát), případně naprosto nelogické chování na operačním sále či komentáře, které by skutečný lékař v praxi nevypustil z úst.

Asi nejpoužívanější seriálová hláška, kterou by lékař nikdy neřekl, je „ztrácíme ho!“ Tyto nepřesnosti pramení obvykle buď z neznalosti autorů, snahy o zjednodušení pro běžného diváka, ale také se může jednat o záměr a nadsázku ke zdůraznění absurdity situace. Jak obstálo několik nejznámějších seriálů – ať už naší, či zahraniční produkce – podle profesionála a zároveň diváka, který se chce pobavit, poučit, něco se dozvědět a nahlédnout malinko pod pokličku života zdravotníků?

Sanitka

Hodnocení ČSFD.cz: 64 %

V roce 1984 vznikl mimořádně populární seriál Sanitka, který zachycuje práci záchranářů. Ač byl natočen v 80. letech, jeho děj se odehrává v době o více než čtvrtstoletí dříve. Přestože se jednalo o normalizační seriál do jisté míry poplatný době vzniku, velmi dobře popisuje obtíže a nešvary tehdejší společnosti. Také zde nejde ani tak o lékařskou problematiku, jako spíš o popis běžných každodenních starostí mladého lékaře záchranky a existenciálních problémů života v tehdejší společnosti.

Pohotovost (ER)

Hodnocení ČSFD.cz: 73 %

Seriál Pohotovost vládl televiznímu éteru neuvěřitelných 15 let a jeho první série pravidelně sledovalo 20 až 30 milionů diváků. O jeho úspěchu vypovídá množství ocenění (151) i neproměněných nominací (celkem 356), včetně ocenění pro nejlepší seriál a mnoha ocenění pro nejlepší herecké výkony podle televizní akademie Emmy a porotců Zlatých glóbů. V seriálu zazářil například tehdy 33letý George Clooney jako doktor Douglas Ross.

Idea seriálu se datuje už do roku 1974, kdy Michael Crichton napsal scénář inspirovaný jeho vlastní praxí na pohotovosti.  Poté, co se Stevenem Spielbergem natočili na začátku 90. let Jurský park, se k textu vrátil a rozhodli se, že z něj bude pilotní díl nového seriálu.

Při dnešních reprízách už můžou diváci kroutit hlavou nad tím, že seriál byl tehdy vítán pro svůj nový realistický styl vyprávění, který ukazoval americké zdravotnictví i zákulisí nemocnic. 

Nemocnice na kraji města

Hodnocení ČSFD.cz: 73 %

Éru československých lékařských seriálů zahájil ten dodnes nejproslulejší – Nemocnice na kraji města z pera Jaroslava Dietla. Natáčel se mezi léty 1976 až 1981 zprvu v Nemocnici Most, poté na České zemědělské univerzitě a dodnes zůstává jakýmsi etalonem seriálů nemocničního prostředí. Svůj podíl na tom jistě má hvězdné herecké obsazení s Ladislavem Chudíkem, Milošem Kopeckým, Josefem Abrhámem, Eliškou Balzerovou či Oldřichem Kaiserem. Seriál měl dvě řady o celkem dvaceti dílech a kromě tehdejšího Československa byl vysílán i v Německu.

Věnoval se především životním osudům lékařů ortopedického oddělení a jejich blízkých, medicínské záležitosti tak nehrály ve scénáři prim a nemocniční prostředí bylo spíše dějovou kulisou. Přesto lze seriál hodnotit jako poměrně přesný a věrohodný; ve scénách z operačních sálů jsou totiž použity záběry skutečných ortopedických výkonů.

Chirurgové (Grey’s anatomy)

Hodnocení ČSFD.cz: 78 %

Chirurgové jsou „čistokrevný“ nemocniční seriál, který se natáčí od roku 2005 až dodnes a byl oceněn jak Zlatým glóbem, tak cenou Emmy. V originále se vysílal po názvem Grey’s anatomy podle protagonistky Meredith Grey (jedná se zároveň o slovní hříčku odkazující na významnou stejnojmennou učebnici anatomie). Příběh začíná u absolventky medicíny a zároveň stážistky v Seattle Grace Hospital, jejíž role se zhostila Ellen Pompeo. Ta ostatně v seriálu hraje i dnes, ačkoli ten se během šestnácti sérií rozrostl o mnoho dalších hlavních i vedlejších postav.

U Chirurgů diváci oceňují vyváženost dramatu, humoru, vztahových linek a napětí. Z medicínského hlediska je však seriál hodnocen jako nepřesný, specialisté mu vyčítají řadu chyb: například že mladí lékaři opakují množství pochybení bez patřičných důsledků, internista by sám nikdy neprováděl chirurgický výkon bez souhlasu nadřízených, chirurgové v praxi neprovádějí takové spektrum výkonů – od porodu až po neurochirurgické operace, chirurg by také nikdy nevyběhl z nemocnice do sanitky k pacientovi... I přes to všechno jsou Chirurgové populárním seriálem.

Doktůrci (Scrubs)

Hodnocení ČSFD.cz: 81 %

Seriál Doktůrci (Scrubs) popisuje profesní i milostné trable Johna Doriana, mladého absolventa – internisty. Jde spíše o sitcom, přičemž příběhem nás provázejí humorné surrealistické představy odehrávající se v hlavě mladého doktora. Z odborného hlediska je vnímán jako jeden z nejrealističtějších lékařských seriálů. Za mimořádný úspěch vděčí – kromě nevšedního scénáře – také mimořádným hereckým výkonům Zacha Braffa.

M*A*S*H

Hodnocení ČSFD.cz: 86 %

Jeden z nejoblíbenějších seriálů s medicínskou tematikou, jenž je v podstatě stále reprízován, pochází z americké produkce. Sitcom o skupině zdravotníků z polní nemocnice za války v Koreji se točil po dobu více než deseti let, ačkoli válka samotná trvala jen tři roky.

Seriál v jedenácti řadách je zřetelně protiválečného zaměření a absurdně vyhrocené komické situace se v něm střídají s vážněji pojímanými životními tématy. Ačkoli zranění, umírání, léčení a operace se objevují v mnoha dílech, nejedná se o stěžejní témata seriálu. Ten se zaměřuje spíše na kritiku války, vojenského režimu a rozebírá vztahy mezi postavami, než aby se obsáhleji věnoval medicínské problematice. Ta je však vyobrazena poměrně věrně, včetně kulis, dialogů lékařů, diagnóz raněných a vlivu hrůz války na lidskou psychiku.

Dr. House

Hodnocení ČSFD.cz: 87 %

Lékařský slídil a mizantrop dr. Gregory House pečlivě studuje motanici příznaků a objevuje překvapivé diagnózy – tak známe protagonistu stejnojmenného seriálu z produkce TV Fox.

Hugh Laurie a jeho mimořádné herecké výkony, stejně jako zápletka, hudba a vedlejší postavy zajistily Dr. Housovi celosvětovou popularitu a ocenění Emmy i Zlatý Globus. Z hlediska přesnosti popisu jednotlivých diagnóz, příznaků, vyšetřovacích metod a postupů se jedná o jeden z nejpřesnějších a odborníky nejlépe hodnocených seriálů s medicínskou tematikou.

TIP: TOP 10 válečných filmů na Netflixu: Vybrali jsme pro vás ty nejlepší bijáky

Dr. House nesází na adrenalinem napumpované scény s hektolitry krve, spíše na trpělivou mravenčí práci lékaře – detektiva. Ačkoli diagnózy a jejich vyšetřovací metody jsou v seriálu skutečné, méně realistické je ztvárnění osobnosti a profesionality samotného House. Andrew Holtz (autor knihy o seriálu) tvrdí, že při takovém jednání by měl na krku žaloby za porušování práv pacientů, stejně tak problémy s překračováním kompetencí a prováděním drahých experimentů. Také je nepravděpodobné, že by jeden lékař za svou kariéru přišel do styku s tolika vzácnými a mimořádnými diagnózami. Přesto je tento morous a „detektivní lékař“ celosvětově oblíben právě pro svou nepřátelskou a komplikovanou povahu.

Astrobiologové a budoucí kolonisté cizích světů pozorně sledují, jak si vede sofistikovaný skleník EDEN ISS v Antarktidě. Provozuje ho tam německé centrum výzkumu kosmických technologií German Aerospace Centre (DLR) ve spolupráci v NASA. Cílem tohoto projektu je testování technologií vesmírného zemědělství, které by měly časem zajišťovat potraviny pro obyvatele Měsíce a Marsu.

Skleník EDEN ISS funguje v Antarktidě již čtvrtým rokem. Je součástí výzkumné stanice Neumayer Station III, na které sídlí němečtí odborníci. Jedním z 10 členů posádky stanice během současné 14 měsíční mise je botanička NASA Jess Bunchek. Jejím úkolem je každý den kontrolovat, zda je skleník EDEN ISS a jeho plodiny v pořádku.

Zelenina v mrazivé pekle

Práce Bunchekové je náročnější, než by se na první pohled zdálo. Skleník je sice vzdálený jen 400 metrů od hlavní části základny, ale v Antarktidě panují takové podmínky, že i to dá člověku zabrat. Buncheková se musí vypořádat s mrazem mínus 50 °C, vichry blízkými síle hurikánu a sněhovými bouřemi. Prý se to ale vyplatí. Čerstvá zelenina je podle ní k nezaplacení a oddech mezi živými rostlinami jakbysmet.

TIP: Nový experiment NASA slibuje čerstvé plodiny ve vesmíru

Rostliny ve skleníku EDED ISS rostou bez půdy, jejich zavlažování a hnojení je plně autonomní. Úspěšné sklizně jsou nadějí pro budoucí zemědělce na Měsíci i na Marsu. V roce 2025 by měl na Zemi vyrůst demonstrační lunární skleník a v roce 2030 bude skleník tohoto typu připravený k cestě na Měsíc. Budoucí měsíčňané se mají na co těšit, podle Jess Buncheková je rukola ze skleníku EDEN ISS tou nejlepší, jakou v životě jedla.

V horách Arizony a Nového Mexika žili ještě na počátku minulého století jaguáři. V polovině 20. století ale vymřeli, přinejmenším z části kvůli lovcům placených americkou vládou. Početný tým odborníků na ochranu zvířat doporučuje, že právě teď je vhodná doba uskutečnit reintrodukci, tedy znovuvysazení jaguárů ve zmíněných oblastech Spojených států.

Podle dřívějších studií badatelé odhadují, že by ve vhodných oblastech Arizony a Nového Mexika, které zahrnují území o rozloze 82 tisíc čtverečních kilometrů, mohlo žít asi 90 až 150 jaguárů. Zároveň došli k závěru, že za současné situace není pravděpodobné, že by na tato území během příštích 100 let jaguáři rozšířili „vlastními silami“, z nejbližších populací, které se nacházejí v Mexiku.

TIP: Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

Experti proto navrhují přikročit k reintrodukcím jaguárů v arizonských horách a horách Nového Mexika, kteří v minulosti představovali nejsevernější populace jaguárů. Jak uvádí Sharon Wilcox z iniciativy Defenders of Wildlife, úspěšná reintrodukce by mohla být bodem obratu v osudu této ikonické kočky. Michael Robinson z centra Center for Biological Diversity k tomu dodává, že se příroda na americkém jihozápadě vyvíjela za přítomnosti jaguářů, a že by pro ni nemělo být obnovení přítomnosti jaguárů takovým šokem.

Začátkem podzimu 1915 se nad frontami objevily první opravdové stíhačky. Zpočátku měli navrch Němci se svými fokkery řady E, známými jako eindeckery – především díky synchronizátoru umožňujícímu pálit skrze okruh vrtule. Francouzi koncem roku kontrovali stíhací verzí letounu Nieuport 10 s výklopným kulometem na horním křídle, v lednu 1916 pak na frontu dorazily i Nieuporty 11, které byly od počátku konstruované jako stíhačky.

Letci obou stran zpočátku létali samostatně či ve dvojicích, od jara 1916 se ale Němci začali objevovat ve větších skupinách, které se staly základem pro proslulé stíhací letky – Jasta. Nepřítel s jistým zpožděním zareagoval stejně a stíhačky začal organizovat do samostatných eskadril (Francouzi) a perutí (Britové). Při velkých ofenzivách u Verdunu a Sommy se už ve vzduchu běžně střetávaly celé tyto jednotky a převaha se přelévala ze strany na stranu dle toho, kdo měl zrovna výkonnější stroje či používal lepší taktiku.

Stále nové a lepší stíhačky

Koncem roku 1916 už základ výzbroje německých letek tvořily vynikající stíhačky Albatros D. III. Šlo o elegantně tvarované dvouplošníky vyzbrojené dvojicí synchronizovaných kulometů v přídi. Piloti si je velmi oblíbili pro dobré výkony a příjemné letové vlastnosti. Vyskytly se ale problémy při střemhlavém letu, při němž se jim někdy bortila spodní křídla, a stíhači se proto museli vyvarovat příliš prudkých manévrů.

Podobný problém ale řešily i lehké a obratné francouzské nieuporty a postihoval i nové verze 17, které už konečně také nesly synchronizovaný kulomet. Naopak velmi robustně byl stavěný stíhací SPAD VII, při jehož vývoji se nekladl takový důraz na obratnost. Měl velmi pevnou konstrukci, čehož piloti brzy začali využívat při útoku střemhlavým letem a s převahou výšky. Oproti albatrosům měl však pouze jediný kulomet.

Potíže královských konstruktérů

Britské Royal Flying Corps (RFC) se po většinu roku 1916 potýkaly s velkými problémy. Konstruktérům se dlouho nedařilo postavit výkonnou stíhačku se synchronizovaným kulometem a nejvýkonnějším strojem určeným k vybojování vzdušné převahy zůstával Airco D.H. 2 s tlačným motorem a rámovým trupem.

Teprve ve druhé polovině roku začaly na frontu přicházet první skutečně moderní stíhačky Sopwith Pup. Jednalo se o malý kompaktní dvouplošník vyzbrojený jedním 7,7mm synchronizovaným kulometem. Piloti si velmi pochvalovali jejich obratnost a hlavně možnost konečně pálit vpřed skrz točící se vrtuli. Ještě větší oblibě se těšily trojplošníky Sopwith Triplane, které disponovaly fantastickou obratností a vynikaly stoupavostí.

Chystá se ofenziva

Zima 1916–1917 bojové operace přibrzdila a po většinu března omezovaly aktivity obou stran rozmoklé vzletové dráhy. Teprve v dubnu se obloha vyjasnila a operace se rozjely naplno. Němci tou dobou na západní frontě disponovali 36 letkami a skoro všechny létaly na albatrosech. To Britové na tom byli mnohem hůř. U jejich perutí létalo neuvěřitelné množství typů letounů a jen 12 jednotek mělo ve výzbroji moderní stíhačky (dvě měly triplany, tři pupy, pět létalo na francouzských nieuportech a dvě na spadech).

TIP: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma 

Zatímco Francouzi většinu svých jednotek stáhli k přípravě svého útoku na řece Aisně, Britové se rozhodli zaútočit v severní Francii u Arrasu. Do oblasti přesunuli 25 perutí s 365 letouny. Více než dvě třetiny ale měly ve výzbroji dvoumístné průzkumné a pozorovací stroje a jen necelá třetina připadla na stíhačky. Na druhé straně fronty na ně čekalo pět německých letek Jasta s přibližně 50 stíhacími albatrosy.

Pokračování: Příliš nebezpečná obloha (2): Krvavý duben nad západní frontou (vychází v pátek 21. května)

Slunce stoupá po bezoblačné obloze a praží plnou silou do saharského písku. Rtuť teploměru šplhá k padesáti stupňům Celsia. I ti nejodolnější z tohoto pekla mizí a čekají v úkrytech na podvečerní ochlazení. Jen pro jednoho tvora je nastupující polední výheň signálem k opuštění chladu podzemí. Z chodbiček mraveniště vylézají jako na povel stovky drobných, asi centimetr dlouhých, stříbřitě zbarvených mravenců Cataglyphis bombycinus. Jejich úhlavní nepřátele z řad ještěrek vyhnal žár z písečných dun. Venku je tedy bezpečno. Zároveň s narůstající výhní svítá mravencům naděje, že narazí na tvora, který nebyl na útěku před horkem dost rychlý a svou liknavost zaplatil životem. To je jejich kořist.

Jako kapky rtuti

Mravenci musí být rychlí. Ven se vydávají, když teplota stoupne na 47 °C a do hnízda se musí vrátit dřív, než se vzduch rozpálí na víc než 53,6 °C. Maximální teploty dosahují na Sahaře 70 °C a to je i pro „žáruvzdorné“ mravence příliš. K výpravě za potravou proto mívají k dispozici třeba jen deset minut. Aby nepromarnili ani sekundu drahocenného času, spoléhají mravenci na dokonalou sluneční navigaci. Díky ní kdykoli najdou nejkratší cestu do bezpečí kolonie. 

Peklu Sahary jsou přizpůsobeni i jinak. Mají například delší končetiny a na nich drží tělo dál od rozžhaveného písku. Při úprku plnou rychlostí zvedají první pár končetin nad písek a běží jen po druhém a třetím páru nohou. Snižují tak kontakt s rozpáleným podkladem. Náhodnému pozorovateli se mohou mravenci chvátající rychlostí kolem 70 centimetrů za sekundu jevit jako stříbrné kapky rtuti střelhbitě tekoucí po rozpáleném písku. 

Na výlet do sluneční výhně se mravenci připravují už v hnízdě. Vyrábějí si speciální bílkoviny označované jako proteiny teplotního šoku. Ty jsou běžnou součástí obrany mnoha organismů. Pozemské formy života je produkují k likvidaci následků silného stresu, například ke zhojení škod napáchaných vysokými teplotami. Saharský mravenec je ale výjimečný v tom, že si tyto „léčebné“ molekuly vyrobí předem, ještě než je extrémně vysokým teplotám vůbec vystaven. 

Relativní chlad v horku

Švýcarští a američtí vědci nyní objevili u mravence Cataglyphis bombycinus jedinečný chladicí systém, jehož principy by mohly najít uplatnění i při chlazení nejrůznějších strojů, budov a dokonce i oblečení. Horní stranu a boky těla a hlavy mravence Cataglyphis bombycinus kryjí stříbřité chloupky. Ty mají trojúhelníkový průřez a velmi dobře odrážejí podstatnou část spektra slunečního záření včetně vln blízkých infračerveným vlnovým délkám. Právě odražené světlo dává mravencům jejich stříbřité zbarvení. Mnohem důležitější je, že odražené záření nedopadá na povrch mravencova těla a neohřívá ho.

Snímky z elektronového mikroskopu ukazují detaily mravenčího porostu. Chloupky rostou souběžně s „kůží“ mravence a vytvářejí mezi jeho tělem a porostem malou vzduchovou štěrbinu. Na pravém snímku je dobře vidět průřez chloupků.

Není to jediná unikátní vlastnost chloupků na povrchu těla mravence Cataglyphis bombycinus. Ty vynikají i v tepelném vyzařování a jsou velmi výkonné v předávání tepla do okolí. Teplo, které chloupky neodrazí a které ohřeje mravenčí organismus, se tak dostává zase pryč. Podobný ochlazovací efekt zažíváme, když ráno vstaneme z vyhřáté postele do běžné teploty ložnice. Povrch našeho těla se pod pokrývkou zahřál na podstatně vyšší teplotu, než jakou má okolí. Teplo proto přechází z naší kůže do okolního vzduchu a my máme pocit podstatně většího chladu, než odpovídá teplotě na teploměru. Tepelným vyzařováním v té chvíli ztrácíme polovinu veškeré tepelné energie. 

Mravenčí patent

Údiv vědců vzbudila především šířka spektra vlnových délek záření, které chloupky na těle mravence Cataglyphis bombycinus ovlivní. Navzdory jednoduché stavbě chloupků je jejich ochlazovací efekt skutečně obdivuhodný. Pokud by mravenec neměl své stříbřité ochlupení, stoupla by teplota jeho těla o 5 až 10 °C. A to by pro něj mělo při většině pobytů mimo mraveniště smrtelné následky. 

Tým vědců z americké Columbia University a švýcarské Universität Zürich se nyní snaží napodobit povrch těla saharských mravenců různými materiály. Hodně nadějí vkládají do tzv. metapovrchů. Ty jsou tvořeny různě uspořádanými strukturami nanometrových rozměrů, které dovolují měnit vlastnosti povrchu i s ohledem na množství odraženého a vyzářeného tepla. 

Nechejme se inspirovat

Úspěšná inspirace stříbrnými mravenci Cataglyphis bombycinus vědce namlsala. Rozhlížejí se po dalších vynálezech evoluce. Živočišná říše nabízí nepřeberné množství strategií pro vnímání a využívání elektromagnetického záření. Například hlubinné ryby obývající svět věčné temnoty dokážou očima rozlišit nejen překážky, ale i kořist. Motýli dosahují úžasné hry barev na křídlech často bez pomoci barevných pigmentů. Využívají k navození barevných efektů jemné struktury povrchu křídla. Včely a mnoho dalších tvorů vnímá jak ultrafialové tak i polarizované světlo. Světlušky zase rozvinuly dokonalý systém komunikace pomocí světelných záblesků. 

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

„Orgány, které se vyvinuly u živočichů pro vnímání a kontrolu elektromagnetických vln, často výrazně překonávají všechno, čím doposud vládne naše technika. A to jak výkonností, tak i důmyslností. Pokud tyto vynálezy přírody pochopíme a naučíme se je využívat, otevře se nám cesta k úplně novým technologiím,“ konstatují vědci.

Ačkoliv zívání představuje zcela běžný jev, jeho podstatu se vědcům dosud uspokojivě objasnit nepodařilo. Zívání je navíc běžné nejen u lidí, ale i u savců a ptáků. Etolog Jorg Massen z nizozemské Univerzita v Utrechtu a jeho spolupracovníci uskutečnili rozsáhlý výzkum zaměřený právě na zívání, do něhož zahrnuli 55 druhů savců a 46 druhů ptáků. K dispozici měli detailní údaje o celkem 1 291 zívnutích, která sami natočili v zoologických zahradách anebo získali z online zdrojů.

Z jejich výzkumu vyplynulo, že zívání je evolučně velmi stará a konzervovaná záležitost, která se vyskytovala již u předků skupiny zahrnující jak savce, tak i ptáky a jejich příbuzné, tedy krokodýly, želvy, ještěry, atd. Jinými slovy, savci a ptáci zívají stejně a nejspíš ze stejného důvodu. Zároveň se ale také objevila velmi zajímavá souvislost mezi zíváním daného druhu a velikostí mozku. Čím má daný živočich větší mozek, tím déle zívá. Lidé by tím pádem měli být v zívání mistry, což opravdu jsou.

Zívání zřejmě chladí mozek

Závěry výzkumu podle autorů podporují hypotézu, podle které je zívání významné pro rychlé ochlazení mozku. Čím větší má někdo mozek, tím déle musí zívat, aby jej v potřebné míře ochladil. Během podobného výzkumu v roce 2016, který zahrnul 24 druhů, vyšlo najevo, že nejkratší zívání mají myši (průměrně 0,8 sekundy), zatímco nejdéle ze studovaných druhů zívali lidé (6,5 sekundy).

TIP: Obnova kyslíku, nebo varovný signál: Proč lidé zívají?

Bioložka Margarita Hartlieb z Vídeňské univerzity prohlásila, že analýzy velkého počtu zívnutí byly velmi náročné. Zívání je totiž, jak známo, nakažlivé a s kolegy museli přemáhat spánek. Nakonec se ale stali vůči zívání imunními. Nakažlivost zívání zřejmě souvisí s jeho sociálními funkcemi. Mohlo by například pomáhat sladit náladu ve skupině.

Okolo roku 1900 byl vídeňský trh Naschmarkt, jak zachycuje dobová fotografie, rušným nákupním centrem. Vídeňané zde už tenkrát mohli dostat ke koupi nejrůznější druhy ovoce, zeleniny, sýrů i vybraných specialit. Díky pestrosti sortimentu a jedinečnému prostředí je trh dodnes oblíbeným cílem místních i turistů.

Tradice zdejších stánků sahá až do 16. století, kdy bylo hlavní nabídkou čerstvé mléko. Tehdy ještě sneslo tržiště původní jméno Aschmarkt. Mléčný trh totiž stál v areálu, kde byl dříve skladován popel a hnůj. Svůj distingovanější název získal až na počátku 19. století.

TIP: Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Dnes zde může návštěvník obdivovat na 120 stánků s potravinami, navštívit hospůdky nabízející nejrůznější kuchyně či pravidelný sobotní bleší trh, ale především si naplno užít zcela neopakovatelnou atmosféru.

Vídeňský Naschmarkt jak jej zachytil malíř Carl Julius Rudolf Moll.