Sedmadvacetiletý francouzský lezec Léo Urban si jako cíl vybral výškovou budovu Silberturm, která je sídlem železničního přepravce Deutsche Bahn. Lidé kvůli odvážnému kousku zavolali hasiče, ale lezec postupoval nahoru tak rychlým tempem, že záchrana na místo dorazila až ve chvíli, kdy byl muž bezpečně na střeše.

Na střeše 166 metrů vysoké budovy již na něj čekala německá policie. Po zadržení byl odvážný lezec převezen k výslechu. Pro Léa nejde o nic nového, stejně dopadl v loňském roce, kdy v centru Paříže vyšplhal taktéž bez jištění na 152 metry vysoký mrakodrap Tour Ariane. Před pár dny pak společně se svým polským kolegou Marcinem Banotem zdolali 187 metrů vysoké sídlo společnosti TotalEnergies. 

Zdolávání mrakodrapů je v poslední době pro lezce oblíbenou kratochvílí. V dubnu například Brit George King vyšplhal na 116 metrů vysokou budovu hotelu Meliá v Barceloně. Také on posléze musel svůj kousek vysvětlovat policii. Francouz Alain Robert si za opakované výstupy po fasádách mrakodrapů vysloužil přezdívku Spiderman.

Autonomní roboti, kteří dnes pracují v průmyslových provozech, jsou obvykle poměrně malí a fungují v relativně stálém a předvídatelném prostředí. Pro bagry to ale neplatí. Musejí být robustní, aby zvládly svou práci. Rovněž se často pohybují v náročných nebo vyloženě nebezpečných prostředích: autonomní bagr musí nejen správně identifikovat cílové materiály, musí se umět vyhýbat překážkám, zvládat různé povětrnostní podmínky a musí si poradit s prostředím, kde ho může čekat prakticky cokoliv.

Právě takovými vlastnostmi podle vývojářů z Baidu Research Robotics, Auto-Driving Lab (RAL) a americké Univerzity v Marylandu disponuje autonomní systém AES (Autonomous excavator system). Je to jeden z prvních autonomních systémů pro bagry na světě, který může pracovat dlouhou dobu, déle než 24 hodin, bez lidského zásahu. Jeho výkon je podle inženýrů srovnatelný s bagrem řízeným zkušeným lidským operátorem. Velkou výhodou systému AES je, že se na rozdíl od lidského bagristy nikdy neunaví.

TIP: Autonomní a elektrický Monarch je nejchytřejší traktor na světě

Systém AES je vybavený pokročilou umělou inteligencí a také soustavou nejrůznějších senzorů, včetně LIDARu, kamer a mechanických senzorů. Jeho výhodou je, že je modulární, takže ho lze instalovat na bagry různých typů a velikostí. Tvůrci již systém AES prověřili na skládce odpadu, v rizikovém a toxickém prostředí, v němž by bylo žádoucí používat autonomní zařízení, a také při práci během zimního období. 

Kreslit a malovat se naučíme už jako malé děti a po zbytek života bereme tuto dovednost za naprosto samozřejmou. Přesto představuje zobrazování skutečnosti či pouhé představy náročný intelektuální výkon a vyžaduje rozvinuté abstraktní myšlení. Kdy se tato schopnost zrodila v lidské mysli?

Domněnky a předsudky

Vědci měli dlouho jasno. Jeskynní malířské umění vzniklo před 40 tisíci roky a „vynalezli“ je naši přímí předchůdci: pravěcí lidé Homo sapiens. To jejich ruce vytvořily nádherné malby ve španělské jeskyni Altamira či francouzské jeskynní obrazárně Lascaux. Paleoantropologové byli přesvědčeni, že právě jeskynními malbami složili naši předci pomyslnou intelektuální „zkoušku dospělosti“ a našlápli k vytvoření současné civilizace s rozvinutou technikou i kulturou. 

Někdy se v této souvislosti hovoří o paleolitické revoluci, protože abstraktní myšlení dokumentované jeskynními malbami se objevuje náhle a i jeho velmi staré projevy, např. malby šelem a srstnatých nosorožců ve francouzské Chauvetově jeskyni z doby před 32 tisíci roky, jsou dokonalými výtvory vrcholně zdatných malířů. Autoři těchto maleb byli da Vinciové a van Goghové pravěku. Jiným druhům člověka, ať už to byli vývojoví předchůdci lidí Homo sapiens nebo jejich evolučně méně pokročilí současnici, jsme byli ochotni přiznat abstraktního myšlení, jen co by se za nehet vešlo. Jeskynní malby jsme vždy zcela automaticky přičítali pravěkým Homo sapiens. Neandertálce nikdo s malbami na jeskynních stěnách nespojoval. 

Podcenění neandertálci

Stigma hrubého primitiva si nesl neandertálec už od počátku 20. století, kdy francouzský paleontolog Marcellin Boule rekonstruoval vzhled tohoto člověka na základě kostry muže nalezené poblíž francouzské vsi La Chapelle-aux-Saints. Podle Bouleho to bylo přihrblé stvoření vzhledem v mnoha ohledech bližší gorile než dnešnímu člověku. Tato pomýlená rekonstrukce ovlivnila představy odborníků i široké veřejnosti o neandertálcích na dlouhou dobu. 

Od dob, kdy Marcellin Boule vykreslil neandertálce jako hrubého primitiva, utekla dlouhá doba. Vědci během ní narazili na nové, znepokojivé nálezy. V řadě neandertálských sídlišť objevili překvapivě dokonalé kamenné nástroje. Našli tu zuby, které někdo upravil tak, aby se daly uvázat na tenký řemínek a nosit jako náhrdelník. Řada vědců nad těmito nálezy mávla rukou s tím, že jde o neumělý pokus neandertálců napodobit to, co viděli u svých neskonale vyspělejších současníků z řad Homo sapiens. Neandertálci prý ani nechápali, co vlastně kopírují. 

Jenže některé nálezy se jednoduchému vysvětlení vzpíraly. Například v chorvatské jeskyni Krapina našli archeologové orlí drápy, které někdo před 130 tisíci roky upravil tak, aby se daly nosit jako náhrdelník. Vzhledem k tomu, že „orlí náhrdelník“ vznikl v době, kdy do příchodu prvních lidí Homo sapiens do Evropy zbývalo ještě 85 tisíc roků, můžeme jeho autorství bez váhání připsat neandertálcům a zároveň se rozloučit s myšlenkou, že tento výtovr abstraktního myšlení okopírovali od vyspělejších sousedů. 

Další nálezy dokládají, že neandertálci používali ke zdobení a zřejmě i k rituálům ptačí peří. Snad si z per dravců a vran vyráběli čelenky, jaké nosili mnohem později některé indiánské kmeny v Americe. Podobně je tomu i s více než 100 tisíc let starou hlinkou, kterou si lidé zdobili těla, či se stejně starými náhrdelníky z provrtaných mušlí. I ty zjevně používali neandertálci.  

Příliš staré malby

Joao Zilhao razí už dlouhou dobu názor, že neandertálci byli duševně stejně zdatní jako jejich současníci pravěcí lidé Homo sapiens. Podle portugalského archeologa zvládali tito údajní primitivové i jeskynní malby. Poprvé se to Zilhao pokusil dokázat v roce 2012, kdy určil stáří usazenin překrývajících jednoduché obrazce namalované pravěkými umělci na stěny jeskyní ve Španělsku. Došel k závěru, že některé minerální povlaky se formovaly déle než 40 tisíc let a obrazce pod nimi namalovali neandrtálci. Většina expertů ale závěry portugalského archeologa šmahem zavrhla. Namítali celkem oprávněně, že obrazce mohou být dílem prvních pravěkých Homo sapiens, kteří je namalovali záhy po příchodu do Evropy. 

Zilhaa první nezdar neodradil. Moderní datovací metodou stanovil stáří několika desítek jeskynních maleb ve Španělsku, Francii a Itálii. V této doširoka rozhozené síti nakonec uvízly hned tři kapitální úlovky. V severošpanělské jeskyni Pasiega se na skále rýsuje pravěká malba rudou hlinkou tvořená svislými a vodorovnými čárami. Při zběžném pohledu připomíná jednoduchý žebřík. A její stáří? Celých 64 800 roků! V jižním Španělsku v jeskyni Ardales maloval kdosi na krápníky. Stáří jedné z maleb určili vědci přinejmenším na 45 300 roků. Druhou datovali do doby před 65 500 lety! A do třetice. V jeskyni Maltravieso na západě Španělska položil někdo ruku na skálu a přes ni pak z úst vyprskl jemnou spršku vody smíšené s rudou hlinkou. Skála pod rukou zůstala neobarvená a dodnes je tu na kameni patrný obrys ruky pravěkého člověka. Tato „negativní silueta“ vznikla před 66 700 roky!

Všechny tři obrazce někdo namaloval v době, kdy do příchodu prvních lidí Homo sapiens do Evropy chybělo 20 tisíc let! Kdo tedy připadá do úvahy jako jejich autor? Podle Zilhaa je odpověď na tuto otázku jasná: „Byl to neandrtálec!“ Archeolog dokonce volá po tom, abychom vzali neandertálce zpátky do rodiny. Dříve byl považován za pouhou variantu člověka Homo sapiens. Později ale převládl názor, že neandertálec patří k samostatnému druhu Homo neanderthalensis. 

Nic na tom nezměnilo ani zjištění, že se neandrtálci s pravěkými Homo sapiens křížili. Obyvatelé Evropy a Asie si z té doby nesou v dědičné informaci asi 2,5% neandertálských genů. Dogma, že se příslušníci dvou druhů nemohou křížit za vzniku zcela životaschopných a plně plodných jedinců, je mylné a zdaleka nemá obecnou platnost. Příkladů známe z přírody celou řadu. Můžeme sem počítat i děti zplozené v dávném pravěku lidmi Homo sapiens s neandertálci. Řada neandertálských genů přišla našim předkům zjevně k duhu a pomohla jim přežít na území Evropy a Asie v drsném klimatu ledových dob.  

Spory nekončí 

Zastánci Zilhaových argumentů poukazují i na křížením neandertálců s pravěkými Homo sapiens. Oba druhy člověka zjevně nedělila nepřekonatelná propast. Měli mnoho společného a zásadně se nelišily ani jejich duchovní světy. Zihaovi odpůrci namítají, že datovací metoda je náchylná k velkým chybám. Podle nich nejsou malby zdaleka tak staré. Ve prospěch propastných rozdílů mezi neandertálci a pravěkými lidmi Homo sapiens svědčí podle Zilhaových odpůrců fakt, že poslední neandrtálští starousedlíci zřejmě vymřeli před 28 tisíci roků, přičemž jejich zánik odstartoval záhy poté, co se střetli s imigranty z řad pravěkých Homo sapiens.

Alternativní vysvětlení?  

Nabízí se ještě jedno vysvětlení. Mohli být v Evropě první lidé Homo sapiens už před 67 tisíci roky? Mohli malovat ve španělských jeskyních? V roce 2017 se na základě nových nálezů z marocké jeskyně Jebel Irhoud posouvaly počátky existence Homo sapiens na africkém kontinentu o plných 100 tisíc roků do minulosti. Stáří našeho druhu tak narostlo na plných 300 tisíc let. Pokud bychom přisoudili extrémně staré malby ze Španělska lidem Homo sapiens, museli bychom datum jejich příchodu do Evropy posunout o „pouhých“ 22 tisíc roků. Je to málo, anebo příliš? 

TIP: Jak pravěcí lidé vyráběli své šípy a oštěpy? Používali nejstarší lepidlo!

Vědci zatím nenarazili na důkazy o přítomnosti lidí Homo sapiens na evropském kontinentu, které by byly starší než 45 tisíc let. Ale absence důkazů, není důkazem absence. Nemůžeme vyloučit, že přišli na náš kontinent mnohem dřív, ale my jsme stopy po tomto dávném osídlení zatím neodhalili. Možná jsou prvními takovými důkazy právě velmi staré obrazce z jeskyní Pasiega, Ardales a Maltravieso. Pak by příběh nejstarších pravěkých jeskynních maleb zdaleka nebyl uzavřený. Naopak, otevírala by se v něm zcela nová, neuvěřitelně překvapivá kapitola. 

Pro Scottův tým znamenalo zdolání trasy dlouhé více než 1 300 kilometrů naprosté utrpení, ale 17. ledna 1912 nakonec došli do cíle: Již den před dosažením točny však bylo jasné, že závod prohráli. „To nejhorší, nebo skoro nejhorší se vyplnilo,“ zapsal si do deníku Robert Falcon Scott, když 16. ledna odpoledne spatřili ve sněhobílé krajině temný flek, který se při pohledu zblízka ukázal být norskou vlajkou. Na místě ji vztyčila Amundsenova výprava, a to o celých pět týdnů dřív. 

Úvodní část: Scott vs. Amundsen (1): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Pro morálku mužů, už tak nahlodanou otřesnými podmínkami a horšícím se zdravotním stavem, šlo o těžkou ránu. Jejich zklamání je přímo hmatatelné i na fotografii, kterou na pólu pořídili. Posléze se tam na jednu noc utábořili a vydali se na cestu zpět, jež měla vydat na dva další měsíce strádání. 

„Antarktida je strašné místo a velmi mne rmoutí, že jsme přes vynaložené úsilí nedosáhli prvenství,“ uvedl Scott v deníku. „Teď nás čeká zoufalá pouť domů. Jsem zvědav, zda ji zvládneme.“ Na více než tisícikilometrový návrat se vydali zmožení a zlomení. Měli hlad, mrzli a hlavní technický asistent Edgar Evans se také potýkal se zraněním: 31. prosince si o sáně pořezal ruku a rána se zanítila. Deset dní před dosažením pólu se o něm Scott v deníku zmiňoval jako o „velkém dříči“, jelikož navrhl či přímo vyrobil sáně, stany, stupačky a řadu dalšího improvizovaného vybavení. „Teprve teď si uvědomuji, jak neocenitelným je mi asistentem,“ zapsal si velitel. 

Poslední procházka

Jenže o necelý měsíc později už Evans představoval víc přítěž než pomoc. V důsledku infekce, omrzlin a celkové únavy 16. února zkolaboval, a přestože se podle svých slov následujícího dne cítil dobře, během cesty zaostával, až mu došly síly. Když se k němu skupina vrátila, nalezla jej blouznícího, částečně svlečeného a omrzlého. Evans se jim omluvil s tím, že zřejmě omdlel. Z posledních sil jej tedy dopravili do bezpečí stanu, kde vzápětí zemřel.   

Druhého března dorazili k jednomu ze stanovišť se zásobami na Rossově šelfovém ledovci, ale ani tam věci nenabraly optimističtější směr – právě naopak. Polárníkům totiž takřka došel olej a ani s obnovenými zdroji nebylo jisté, že jim palivo vydrží k další zásobovací zastávce vzdálené 114 kilometrů. Teplota přitom pravidelně klesala pod minus 40 stupňů a bez oleje si jednoduše nedokázali rozpouštět led k pití. Ačkoliv je tedy obklopovala zmrzlá voda, zároveň trpěli dehydratací. 

Kvůli jednotvárným a chudým pokrmům s nedostatkem vitaminů je v pozdějších fázích výpravy postihly i kurděje, které se projevují krvácením z dásní, pod kůží či do svalů a poruchou krvetvorby. Naopak Amundsenovi lidé měli nejen dost pestré stravy, takže jim kurděje nehrozily – ale díky masu ze zabitých psů údajně dokonce přibrali. 

Tak umírají gentlemani

Lawrence Oates navíc již před zbylými členy nedokázal skrývat bolest, kterou mu způsobovaly omrzlé nohy – do jedné z nich se mu posléze pustila gangréna a všem začínalo být jasné, že ani on se do vlasti nevrátí. Oates si uvědomoval, že se stal přítěží, a nechtěl skupinu zdržovat stejně jako Evans. Nakonec tak vzal život do svých rukou a 17. března opustil stan se slovy: „Na chvíli se jdu projít.“ Už se však nevrátil.  

„Snažili jsme se ho zastavit, ale zároveň jsme si uvědomovali, že je hrdinou a pravým britským gentlemanem. Všichni doufáme, že až přijde naše chvíle, budeme schopni nevyhnutelnému čelit v podobném duchu,“ zapsal si Scott, aniž tušil, že se zbývající trojice ocitne ve stejné situaci již za pár dní: 21. března jim do dalšího zásobovacího stanoviště zbývalo 17 kilometrů, ale prudce se horšící počasí je uvěznilo ve stanu. 

Tou dobou už jim došlo palivo a neměli jak získávat vodu, byli vyčerpaní, omrzlí, dehydrovaní a zoufalí. Když se okolnosti ani v následujících dnech nelepšily, přijali muži svůj osud a po zbývající čas si zapisovali do deníků události posledních dnů i vzkazy pro své milované. Závěrečné řádky ve Scottově deníku pocházejí z 29. března: „Je to smutné, ale už dále nedokážu ani psát,“ stojí téměř nečitelně ke konci. „Pro boží smilování, postarejte se o naše drahé.“ 

Nesportovní vítěz

Ze svého stanu již polárníci nevyšli a pátrací čety jejich těla objevily až 12. listopadu 1912, osm měsíců od posledního zápisu. Britská veřejnost se o osudu výpravy dozvěděla v únoru následujícího roku, ovšem spíš než o tragédii se mluvilo o hrdinství. Dobývání jižního pólu se stalo jedním z nejodvážnějších činů v britských dějinách a značně přibarvená legenda o neohrožených mužích se dokonce vyučovala ve školách. Nad jejich smrtí truchlil i král Jiří V. a vzpomínkové akce se zúčastnilo na deset tisíc lidí. Scottova poslední slova rezonovala britskou veřejností natolik, že se vybralo dost peněz k zaopatření pozůstalých a ještě zbylo na založení výzkumného ústavu Scott Polar Research Institute v Cambridgi.

Amundsen se do civilizace vrátil živý a zdravý, nicméně ovace jej nečekaly. Jeho odklon od snahy dobýt severní pól byl vnímán jako podlý. Fakt, že se svým snažením postavil proti Scottovi a uměle tak vyvolal závod, kterého se Robert Falcon se svými muži v podstatě musel zúčastnit, se pokládal za nedžentlmenský a nesportovní. V Británii začátku 20. století přitom pro váženého člověka neexistovalo moc horších obvinění. 

TIP: V sevření ledové kry: Jak u severního pólu bojoval o život český vědec František Běhounek

Norský král Haakon VII. však Amundsenovi udělil medaili za zásluhy a dobrodruhovi se navzdory pošramocené pověsti v následujících letech nežilo špatně. Vítězná výprava jej finančně zaopatřila a pomohla mu založit lodní dopravní podnik, který prosperoval i během válečných let. Smrt si pro něj přišla až v roce 1928: Tehdy se za záhadných okolností ztratil, když spolu s dalšími letěl na pomoc posádce vzducholodi Italia, jež ztroskotala při přeletu nad severním pólem.

Všichni víme, že zdraví velmi prospívá přiměřený spánek. Přitom jde doslova o život, protože takový spánek razantně snižuje rizika infarktu, mrtvice, rakoviny a podobných „radostí“, které nám život dokáže přichystat. Zároveň se ale mnoha lidem nedaří spát tak, aby to bylo pro jejich zdraví uspokojivé. Důvody mohou být různé, od prostého nedostatku času a nervozity, až po nepříjemné choroby, které spánek ztěžují.

Je v takovém případě zdraví fatálně ohroženo? Odpověď nabídl nedávný rozsáhlý výzkum britských odborníků. Podle akademiků je samozřejmě ideální spát tak, aby to bylo pro zdraví dostačující. Pokud se to ale nedaří, existuje i tak možnost, jak si přesto udržet dobré zdraví. Recept je to velmi jednoduchý. Kdo spí špatně či nedostatečně, musí cvičit nebo prostě být fyzicky aktivní.

Badatelé prostudovali životní styl celkem 380 055 Britů středního věku, kteří se účastní dlouhodobého výzkumného projektu UK Biobank. Rozdělili si je podle úrovně jejich fyzické aktivity a kvality spánku, aby následně hodnotili míru rizika, zda zemřou na infarkt, mrtvici nebo rakovinu. Studie je sice založená spíše na sebehodnocení účastníků, výsledky výzkumu jsou ale i tak poměrně jednoznačné. Lidé, kteří se hodně hýbou nebo cvičí a zároveň mají kvalitní spánek, jsou na tom nejlépe. Naopak ti, kteří necvičí ani pořádně nespí, si prakticky sami kopou hrob.

TIP: Kolik času se musíme aktivně hýbat, abychom vyvážili jeden den sezení?

Poměrně očekávané výsledky přinesly ale i jedno zajímavé poznání –lidé, kteří špatně spí, ale zároveň se dostatečně hýbou, tím prakticky vyvažují negativní zdravotní důsledky mizerného spaní. Podle vědců je proto důležité, aby lidé s nekvalitním spánkem plnili alespoň dolní limity fyzické aktivity, kterou doporučuje Světová zdravotnická organizace. Pokud tedy máte problémy se spánkem, měli byste týdně věnovat alespoň 150 minut středně intenzivním aktivitám (procházka svižnou chůzí), nebo 75 minut intenzivní tělesné námaze (například skákání přes švihadlo nebo jízda na kole).

Britský ministerský předseda Winston Churchill ve svých pamětech napsal, že jediná věc, která ho v průběhu války skutečně děsila, byly nepřátelské ponorky. Souboj o Atlantik a německá námořní blokáda jej znepokojovaly dokonce víc než slavná letecká bitva o Británii.

Vlčí smečky

Není divu – podmořské čluny Kriegsmarine dosahovaly v první polovině války skutečně ohromujících úspěchů a Spojencům způsobovaly obrovské materiální ztráty. Pokud by se ponorkám Osy podařilo ovládnout Atlantik, nemohli by Spojenci ve Velké Británii shromáždit dostatek mužů a techniky k realizaci invaze do Normandie a také Sovětský svaz by zůstal ochuzen o většinu dodávek jídla, zbraní a materiálu.

Nelítostnou bitvu nakonec zvrátily na spojeneckou stranu technologie – rušení rádiového vysílání, prolomení německého kódu Enigma a především neustále zlepšovaný radar pro vyhledávání ponorek.

Po okupaci roku 1878 se do Bosny a Hercegoviny přistěhovala řada Čechů, kteří zde pracovali v různých odvětvích. Někteří obyvatelé Bosny je proto vnímali jako součást rakouského establishmentu, který nesnášeli. Před příjezdem urozeného páru do Sarajeva v červnu 1914 se v ulicích objevilo množství letáků dosti vulgárního obsahu, v nichž byla Žofie označena nejen za českou svini, ale celý text končil úderným heslem: „Pryč s d´estovským psem a jeho českým hovnem!“ Jak tedy následník trůnu k tomuto „českému přívěšku“ vlastně přišel?

Druhá polovina devadesátých let byla v životě Františka Ferdinanda z mnoha důvodů přelomová. Náhlá otcova smrt jej jistě zasáhla, ale nyní dobře věděl, že se s ním jako s následníkem musí počítat. František Josef synovcovo právo na trůn poprvé písemně zmínil v dubnu 1897, avšak na oficiální uznání své pozice si arcivévoda musel počkat ještě další rok. Během jarních měsíců roku 1898 také lékařská komise konečně dospěla k závěru, že tuberkulóza definitivně ustoupila a František Ferdinand je zcela zdráv. Nyní mu bylo třeba poskytnout nějakou významnou funkci odpovídající postavení následníka.

Dvorní dáma

Císař skutečně v březnu 1898 jmenoval Františka Ferdinanda generálním inspektorem vojenských jednotek, ale jeho samotného tehdy mnohem víc zajímaly jiné věci. Měl už totiž vyhlédnutou nevěstu, ovšem vzhledem k původu své vyvolené dobře věděl, že budoucnost rozhodně nebude jednoduchá. 

Není zcela jasné, kdy došlo k prvnímu setkání Františka Ferdinanda s hraběnkou Žofií Chotkovou. Obvykle se uvádí, že se tak stalo na podzim 1894 během plesu pořádaného v pražském paláci tehdejšího zemského místodržitele Františka hraběte Thun-Hohensteina. Jeden rakouský historik ale našel dopisy, které si oba vyměnili už v dubnu toho roku a z jejich obsahu je zřejmé, že se museli znát podstatně dřív.

K seznámení pravděpodobně došlo na některém z mnoha zámků bohatého arcivévody Bedřicha, který byl také titulárním vévodou těšínským. Jeho žena arcivévodkyně Isabella zaměstnávala Žofii Chotkovou jako dvorní dámu už od roku 1888. Vzhledem k tomu, že František Ferdinand příbuzné často navštěvoval, bylo příležitostí poznat tuto pohlednou a inteligentní ženu víc než dost.

Bedřich měl s Isabellou početný zástup osmi dcer a nejstarší z nich Marie Christina už pomalu dospívala do věku, kdy bylo třeba pomýšlet na vhodného ženicha. Isabella doufala, že právě František Ferdinand by mohl být tím pravým a vidina své dcery jakožto budoucí císařovny se jí nepochybně zamlouvala. Dlouho však nikdo netušil, že skutečným důvodem mnoha návštěv Františka Ferdinanda právě u této rodiny je bezvýznamná dvorní dáma Žofie. 

Bylo jen otázkou času, kdy tento vztah vejde ve všeobecnou známost. Jako jedna z posledních se o něm dozvěděla sama arcivévodkyně Isabella, která stále počítala s tím, že František Ferdinand vstoupí do manželství s její dcerou. Když se jednou Marie Christiny zeptala, jak námluvy pokračují, udivená princezna odpověděla: „Ale maminko, František Ferdinand sem přece nepřijíždí kvůli mně, nýbrž kvůli Žofince!“ Panovačná arcivévodkyně odmítala uvěřit, že by se císařský princ mohl nějak vážně zaobírat „obyčejnou“ hraběnkou, ale brzy došlo k události, která ji definitivně přesvědčila.

František Ferdinand rád hrával tenis a jednou si během návštěvy u Bedřicha zapomněl zlaté hodinky, které před zápasem na hřišti odložil. Sluha je odnesl Isabelle, a když zvědavá arcivévodkyně otevřela medailon připevněný na řetízku, našla uvnitř fotografii Žofie Chotkové. Ztropila potom velký skandál a svou dvorní dámu okamžitě s křikem vyhodila. 

Císařovo rozhodování 

Šokovaná i uražená Žofie hned sbalila kufry a odjela do Vídně. Celá záležitost ji natolik rozrušila, že dokonce uvažovala o vstupu do kláštera. Isabella si mezitím objednala audienci u císaře, ale František Josef ji přijal chladně a pouze nezávazně přislíbil, že synovci promluví do duše. Následník však dal ihned jasně najevo, že nejde o bezvýznamný románek a prohlásil, že si chce Žofii vzít. Pro císaře to byl šok. Následník trůnu se má oženit s jakousi chudou českou hraběnkou? Vyloučeno! František Ferdinand však trval na svém a jeho strýc viděl, že s ním prozatím nic nesvede. Dal mu tedy rok na rozmyšlenou.

Prostřednictvím vrchního hofmistra i dalších významných osob se pak císař pokoušel vyvíjet na Žofii nátlak, ale bez výsledku. Hraběnka klidně odpovídala, že se lásky k následníkovi nevzdá a obdobně reagoval i František Ferdinand. Císař mezitím svolal několik konferencí a jejich výsledkem byl dodatek k rodinnému statutu z roku 1839, který vstoupil v platnost 12. června 1900. Obsahoval seznam knížecích rodů považovaných za stavovsky přiměřené k uzavření sňatku s některým příslušníkem císařské rodiny a Chotkové mezi nimi pochopitelně scházeli. Jenže to nebylo nic platné…

Když se tedy všechny prosby, sliby i výhrůžky minuly účinkem, císař si s těžkým srdcem začal na možnost sňatku Františka Ferdinanda a Žofie zvykat. Došlo k němu ovšem za tvrdých podmínek. Žofii nebyl přiznán statut arcivévodkyně a děti z tohoto manželství ztratily právo usednout na trůn. František Ferdinand se vším souhlasil a císař tedy nakonec povolení k sňatku vydal. 

Svatba

Je třeba uznat, že František Ferdinand s Žofií projevili pevnost svého charakteru a jejich odhodlání překonat všechny překážky zaslouží respekt. Jen velmi málo lidí totiž stálo na jejich straně, ale našli se i takoví. Na prvním místě je třeba jmenovat následníkovu nevlastní matku Marii Terezii, která tento vztah podporovala a několikrát o celé situaci mluvila s Františkem Josefem mezi čtyřma očima. Většina členů císařské rodiny i významných politiků však byla tvrdě proti a rakouský ministerský předseda Ernest von Koerber například prohlásil: „Toto manželství bude pro monarchii osudovým neštěstím.“ 

Také oba bratři Františka Ferdinanda se následníka pokoušeli přesvědčit, aby plánované manželství zrušil. Všechny pokusy ale vyzněly naprázdno a naopak arcivévoda v budoucnu nikdy neodpustil lidem, kteří na něj v té době nevybíravým způsobem tlačili.

Dne 28. června 1900 se ve vídeňském Hofburgu konal teatrální renunciační akt, během něhož se František Ferdinand před očima panovníka, celé císařské rodiny, vídeňského arcibiskupa a dalších významných osob slavnostně vzdal nástupnických práv na trůn pro své potomky. O tři dny později proběhla na zámku v Zákupech svatba. Ženichovi tehdy bylo 37 a nevěstě 32 let. Kromě Marie Terezie a jejích dcer se prostého obřadu nikdo z císařské rodiny nezúčastnil a vše proběhlo jako soukromá záležitost. František Josef pak alespoň telegraficky manželský pár uvědomil o tom, že Žofii povýšil na kněžnu z Hohenbergu s predikátem „Knížecí Milost“. 

Rodinný život

Manželský pár odjel po svatbě na líbánky na zámek Konopiště. Ten koupil František Ferdinand už v roce 1887 od prince Lobkowitze a měl jej ze všech svých sídel nejraději. Stres nahromaděný za uplynulé měsíce zde konečně opadl a následník napsal své matce: „Žofinka je drahoušek a já jsem proto nevýslovně šťastný. Stará se o mne, daří se mi skvěle, jsem zdráv a mnohem méně nervózní. Cítím se jako znovuzrozený.“

Je třeba říci, že manželství bylo velmi harmonické a ani ti největší kritikové Františka Ferdinanda mu nedokázali v tomto ohledu nic vytknout. Manželům se narodily celkem tři děti, a to 24. července 1901 dcera Žofie, 29. září 1902 následoval syn Maxmilián a jako nejmladší pak 27. května 1904 druhý syn Arnošt.

U dvora však odmítali brát kněžnu z Hohenbergu vážně a nejvíce ústrků jí svým škodolibým lpěním na dvorním protokolu způsoboval císařův nejvyšší hofmistr Alfred kníže Montenuovo. Když Žofie například zašla na představení do dvorního divadla, nesměla sedět v lóži společně s Františkem Ferdinandem. Stejně tak nemohla zaujmout místo vedle manžela u dvorní tabule či stát po jeho boku během vojenských přehlídek. Ve společenské hierarchii císařské rodiny jí patřilo místo až za nejmladší neprovdanou arcivévodkyní. Mnohé princezny proto Žofii rády dávaly najevo svou nadřazenost a dcera tragicky zemřelého korunního prince Rudolfa Alžběta jednou pobouřeně prohodila: „Představte si, ona na mne promluvila!“

TIP: Alžběta Marie Rakouská: Šokující život vnučky Františka Josefa I.

Je jasné, že František Ferdinand toto šikanování své ženy těžce snášel a snažil se ji ušetřit oficialit, jak jen to bylo možné. Teprve když císař povýšil Žofii v roce 1909 na vévodkyni, její postavení se trochu zlepšilo. Arcivévoda ale vždy při své ženě stál a ještě nedlouho před Sarajevem pronesl tato slova: „Ze všeho, co jsem kdy v životě udělal, bylo nejchytřejší to, že jsem se oženil se svou Žofií.“ 

Na přelomu 19. a 20. století dospěl moderní člověk k přesvědčení, že dokáže překonat veškeré nástrahy přírody. Svou převahu přitom zkoušel prokázat i dobrodružnými výpravami do nejvíc nehostinných koutů planety, jimiž byly a stále jsou póly – přičemž ten jižní pro svou vzdálenost od Evropy platil za nebezpečnější. V době, kdy už vyšlo z módy rozšiřovat koloniální impérium, by proto jeho dobytí přineslo vítěznému národu ohromný kredit a nehynoucí slávu. A tak zatímco k severu pohlížel Nor Roald Amundsen, jih si vyhlédla stále ještě světová mocnost číslo jedna – Británie. Měla přitom důvod k optimismu, protože její expedice už u břehů Antarktidy několikrát zakotvily: Mezi léty 1901 a 1904 tam například vedl průzkumnou výpravu nadějný námořní poddůstojník Robert Falcon Scott.

Po návratu do vlasti získal ohromný věhlas a povýšil na kapitána. Když pak roku 1906 zdatný polárník Ernest Henry Shackleton spřádal plány na dobytí jižního pólu s cílem vztyčit tam britskou vlajku, cítil Scott, že má na antarktické prvenství výsadní právo. Svůj vliv proto využil, aby Shackletona odsunul na vedlejší kolej a sám se stal vedoucím britské expedice. Na cestu však hodlal vyrazit také s vědeckým vybavením a provést řadu pokusů, jež by člověku přiblížily takřka neprobádanou ledovou zemi.  

Telegram zkázy

Název Terra Nova získala výprava podle lodi, která ji na nebezpečnou pouť vezla. Cestu financoval jak soukromý sektor, tak vláda a z přístavu v Cardiffu plavidlo vyrazilo 15. června 1910: Směřovalo ke břehům Austrálie, odkud mělo pokračovat na Nový Zéland a k Antarktidě. Až do zakotvení v Melbourne se zdálo, že vše probíhá v pořádku a výpravu nic neohrožuje. Telegram, který na Scotta čekal v australské metropoli, mu však obrátil svět vzhůru nohama. 

Na pozadí jeho expedice se totiž odehrál dramatický zvrat v dobývání severního pólu, při němž Roalda Amundsena v září 1909 předběhl Američan Robert Peary. Norský polárník selhání nepřipouštěl, jenže výprava, která měla točnu pokořit, byla po letech plánování téměř připravená. Amundsen se tedy náhle ocitl v pozici lovce, jenž s nabitou zbraní tak dlouho mířil na kardinální úlovek, až mu ho těsně před výstřelem skolil někdo jiný. 

Nor však situaci vyřešil vskutku originálně: Rozhodl se ukořistit vavříny za dobytí jižního pólu. Protože si nebyl jistý, jak by natěšená veřejnost i sponzoři vnímali náhlou změnu kurzu, tajil svůj záměr úplně před všemi. Na loď Fram nastoupil i s dobrodruhy, jimž ovšem stále tvrdil, že míří k severní točně. O skutečném cíli – který měl výpravu oproti plánu protáhnout nejméně o dva roky a hrozil mnohem větším rizikem smrti mezi ledovými krami – údajně věděl pouze on, kapitán plavidla a dva další muži. Pravda se vyjevila až v okamžiku, kdy se loď stočila na jih k ostrovu Madeira, pod falešnou záminkou zkoumat tamní lokality.  

Připravit ke startu!

Když už nemělo smysl zapírat, seznámil Amundsen posádku i zbytek světa s plánem dobýt jižní pól. Svůj úmysl pak odhalil také Scottovi v krátkém telegramu zaslaném do Melbourne: „Informuji, že Fram na cestě do Antarktidy. Amundsen.“ Později norský polárník tvrdil, že britskou výpravu vnímal jako ryze vědeckou, s tím že u ní dosažení točny znamená pouze jakýsi bonus vedle hlavní výzkumné práce. Ve skutečnosti se však chtěl zřejmě projevit coby džentlmen a nevypadat jako „zloděj“ pokoušející se kolegovi tajně ukrást pod nosem vítězství, které dotyčný již předem vyhlásil s ohromnou pompou. Každopádně tak Nor rozpoutal závod o pokoření Antarktidy.

Pokud se Scott ocitl pod tlakem, nedal to na sobě znát. Novinářům dožadujícím se reakce sdělil, že odmítá zanevřít na vědecký aspekt své expedice jen kvůli vítězství. V Austrálii a na Zélandu nabral další zásoby a se silně přetíženou lodí vyrazil k Antarktidě. Po cestě je nicméně málem poslala ke dnu silná bouře, a v přívalech vln dokonce selhala čerpadla, takže se mořeplavci museli vody zbavovat pomocí kbelíků. 

Plavidlo řádění živlu přežilo, nicméně část zásob spolu s 10 tunami uhlí a 300 litry benzinu skončila v hlubinách oceánu. Následně Terra Nova ještě na 20 dní uvázla v zaledněné oblasti a během té doby spotřebovala dalších šest tun uhlí. Čtvrtého ledna 1911 konečně dorazila k antarktickému Rossovu ostrovu a zakotvila u Evansova mysu, kde muži rozbili tábor. 

Psi na práci i k jídlu

Základna sice skýtala řadu příležitostí pro vědecké bádání, nicméně cestu k jižnímu pólu prodlužovala o desítky kilometrů. Amundsen si toho byl vědom, a jelikož jeho expedice neměla žádné vědecké ambice, zakotvil v zátoce Velryb, asi o 96 kilometrů blíž k točně. Obě skupiny hodlaly překonat Rossův šelfový ledovec, zdolat ledovcový hřeben a pokračovat dál k cíli. 

O vítězi však nakonec nerozhodly ani tak badatelské pohnutky Scottova týmu, jako spíš jeho nepřipravenost na antarktické podnebí. Amundsen měl již za sebou řadu polárních cest a věděl, jak drsná krajina je čeká. Přepravu zásob proto svěřil psím spřežením, s nimiž si navíc počínal ryze pragmaticky: Jakmile dorazili na Jihopolární plošinu, členové expedice 24 psů z původních 52 zabili a snědli, přičemž si na mase pochutnali rovným dílem se zbývajícími chlupáči. Domů se tak vrátilo pouhých 11 tažných zvířat. 

Zároveň byli všichni Amundsenovi muži výborní lyžaři – výpravy se účastnil dokonce i Olav Bjaaland, šampion severské kombinace z roku 1902. A protože se dokázali ledovým územím pohybovat relativně rychle, zbývalo jim víc času na odpočinek.

Oblečení a zmrzlí 

Scott naopak dřív zakusil jen okrajové části polární krajiny a neměl dost zkušeností, aby své muže připravil na její nástrahy. Pro přepravu po bílých pláních hodlal využít troje motorové sáně, sibiřské poníky, psí spřežení a lyže. Jenže největší ze zmíněných motorových strojů se potopil při přesunu na pevninu, zatímco zbylé dva se neustále rozbíjely, takže výprava od jejich použití upustila. 

Podobný osud potkal koně, kteří se sice osvědčili při vykládání zavazadel z lodi na pevninu, ale při pochodu se propadali a neustále vláčeli břicha po sněhu. Polárníci je tedy nakonec utratili. Psů zas nebylo dost, aby těžké vědecké vybavení utáhli, a nikdo ze Scottových mužů s nimi neuměl pořádně zacházet. Pětici dobrodruhů tak nezbylo než náklad přesouvat vlastními silami.

Obtíž spočívala i ve zvolených oděvech. Amundsen poučen pobytem u Inuitů zajistil pro svou skupinu zvířecí kožešiny, jež chránily proti větru, dobře držely teplo a přirozeně větraly. Scott a jeho muži navlékli mnoho bavlněných vrstev, pod nimiž nosili vlnu. Jenže řešení, které může fungovat ve skotských horách, se naprosto nehodí do drsných podmínek pólů: Vlna sice udržuje u těla dobré mikroklima, ale s přemírou pocení nemůže voda odcházet a namrzá – což obratem vyžaduje mnohem víc energie na prosté zahřátí. To bylo ovšem v přímém rozporu s nedostatkem jídla, jímž výprava trpěla. Nutnost táhnout celý náklad svépomocí se stala posledním kamínkem v mozaice zkázy. 

Image

Čtěte také

Scott vs. Amundsen (2): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Je to jako začátek dávného mýtu. Bylo jedno jezero, ve kterém dlouhé tisíce let spočívala magická hůl ve tvaru hada. Žádná pohádka to ale není. Dotyčné jezero se nachází v lokalitě Järvensuo, severovýchodně od města Turku na jihu Finska. Archeologové v něm objevili dřevěnou hůl ve tvaru hada, kterou mohl před 4,4 tisíci let používat nejspíš nějaký šaman.

Vykopávky vedla archeoložka Satu Koivisto z University of Turku, která je specialistkou na archeologii v mokřadech a podobných místech. Nachází se v nich spousta zajímavých věcí, ale hůl ve tvaru hada je rozhodně unikátní. Nalezená hůl měří 53 centimetrů a vyřezaná byla z jediného kusu dřeva. Zobrazení hada je velmi naturalistické a připomíná užovku obojkovou nebo spíše zmiji obecnou.

TIP: Ve vysokohorském jezeře Titicaca objevili archeologové dávné obětiny bohům

Ve stejné lokalitě bylo objeveno mnoho artefaktů souvisejících s chytáním ryb. S hadí holí mohl čarovat šaman dávných rybářů. V těchto končinách bývají hadi často spojováni se symbolickými významy. Podle některých odborníků mohla být hůl do jezera vhozena záměrně, jako obětina. Výzkum nalezené hole i celé lokality stále probíhá, takže se časem možná dozvíme další podrobnosti.