Mise ExoMars, která je společným projektem Evropské kosmické agentury ESA a Roskosmosu, má dvě fáze – první proběhla v roce 2016, kdy se na orbitu Marsu usadila sonda Trace Gas Orbiter a o přistání se neúspěšně pokusil lander Schiaparelli EDM. Druhá fáze mise by měla proběhnout v letech 2022 a 2023, kdy by měl na povrchu Marsu přistát rover Rosalind Franklin.

Zároveň to ale neznamená, že se kolem mise ExoMars nic neděje. Rozhodně to platí pro dvojče roveru Rosalind Franklin, rover jménem Ground Test Model (GTM). Jak to v podobných případech bývá zvykem, na Zemi zůstává úplně stejný rover, který je vědcům k dispozici pro různé experimenty, simulace a řešení krizových situací.

Mars Terrain Simulator

A právě rover GTM byl nedávno zkompletován a již zahájil testovací jízdy v pozoruhodném simulátoru povrchu Marsu „Mars Terrain Simulator“. Ten provozuje italská společnost kosmických technologií ALTEC (Aerospace Logistics Technology Engineering Company) v Turíně. Pozemské dvojče roveru mise ExoMars sehraje zásadní roli při přípravě průzkumu Marsu, do něhož se pustí rover Rosalind Franklin po přistání na rudé planetě.

Mars Terrain Simulator obsahuje celou řadu vychytávek, jejichž cílem je co nejvíce věrohodně napodobit podmínky na rudé planetě. Jedním z nich je například zařízení, které roveru simuluje „marťanskou“ gravitační přitažlivost, jejíž síla je oproti Zemi jen asi třetinová. Operátoři pozemního dvojčete GTM teď mohou testovat mnoho různých aktivit roverů, od pohybu po obtížném terénu až po používání vědeckých přístrojů a pořizování snímků.

Dlouháni s nekonečnými krky sahajícími až nebesům, kteří v závratných výškách uštipují zelené výhonky mezi děsivě vyhlížejícími ostny akácií. Prapodivná zvířata, která snad Stvořitel ponechal v původně neplánovaném věku. Jakoby v pádící evoluci zapomněla vymřít spolu s dinosaury. Dnes patří mezi bezesporu nejbizarnější tvory černého kontinentu. Houpající se obři našlapují s noblesní lehkostí, až člověk žasne nad elegancí jejich pohybů. Když se ale tento kolos dostane do úzkých a musí se pustit do běhu, jeho tělo se začne zvolna přehupovat na přední a zadní nohy a velmi ladně dostává své stovky kil do rychlého běhu. A je až k nepochopení, jak člověk ve volné přírodě nejvyšší zvíře Afriky lehce přehlédne. 

Neviditelný kolos

Zní to skoro neuvěřitelně, ale žirafu je opravdu snadné přehlédnout. Mnohdy dřív objevíme ukryté antilopy, nebo dokonce krále zvířat – lva. Když ale projíždíme zalesněnou nebo hustě zarostlou krajinou, skvrnitého dlouhána často mineme. Zvíře dokonale splyne se vzrostlými stromy kigélií, ale zanikne i mezi menšími keři mopane. Jeho maskovací mimikry působí na otevřené planině jako pěst na oko, ale v neprostupném terénu fungují dokonale. Podobně jako levhart číhající dva metry od netušící kořisti, i mnohem větší žirafa se stává díky skvrnitému maskování pro oko cestovatele neviditelnou. 

Mnohokrát jsem si málem vykroutil hlavu na všechny strany, abych objevil nějaké ukryté zvíře, ale žirafu stojící mezi keři jsem přehlédl. Nesčetněkrát jsem tohoto poutníka savan uviděl až v okamžiku, kdy jsem k němu přijel s plechovou potvorou vybavenou hlučným motorem tak blízko, že se kvůli hlasitému dieselu pohnul a pohyb těla žirafí úkryt konečně prozradil. Několikrát jsem až ve zpětném zrcátku zahlédl, jak obr vyskočil z keřů a v prachu za mým vozidlem přeběhl písečnou cestou do druhé části buše.

Respekt z mokrého živlu

Žirafa vypadá téměř vždy vyrovnaně a důstojně. Výjimkou jsou okamžiky, když se přichází k vodě napít. Nejdříve dlouze váhá, kterou z naučených poloh pro sklonění se k hladině zvolit. Někdy se doširoka rozkročí, jindy jen pokrčí kolena. Pak následuje dychtivé hltání vody, po němž žirafí hlava obrovským švihem vystřelí zpět k nebesům. V poloze s hlavou dolů totiž nesmí strávit zbytečně moc času, protože je takto příliš zranitelná při případném útoku predátora. Nepochopitelné pro mne ale zůstává, jak je možné, že se jí z bleskurychlého vztyčení nezatočí hlava. Měl jsem možnost pozorovat i více než pětimetrové mohutné samce, kteří stáli na břehu nad hladinou a k vodě se museli sklonit až pod úroveň svých kopyt. A z tohoto „bodu nula“ vymrštili hlavu zpět vzhůru během zlomku vteřiny. 

Mohutní kopytníci ale pijí jen zřídka a z vody mají viditelný respekt. Neznám žádný případ, a to ani z filmů nebo vyprávění, že by žirafa v přirozeném prostředí využila vodní nádrž ke koupeli, nebo jen osvěžení za horkých dnů. Dokonce se na vědecké úrovni vážně spekuluje o tom, zda vůbec umí plavat. V zajetí bylo sice pozorováno pár jedinců, kteří do vodní nádrže vstoupili, ale nikdy si nenamočili o mnoho víc než kopyta. 

Taxi s obratným jazykem

Žirafy často slouží jako taxi pro malé kolonie klubáků. Tito ptáci skvrnitého dlouhána využívají k přepravě a na oplátku z jeho srsti vybírají drobné parazity, od nichž by si žirafy samy pomohly jen stěží. Spekuluje se ovšem o tom, že klubáci sami jsou spíše parazité než pomocníci. Ať už je pravda o klubácích jakákoli, žirafa si s nimi každopádně poradí. Když už se jí přítomnost okřídlených pasažérů nelíbí, jednoduše zatřepe hlavou a lehce se jich zbaví.

Pokud jde o očistu těžko dosažitelných míst, nejsou žirafy odkázány jen na cizí pomoc. Jejich dlouhý jazyk totiž může posloužit jako dokonalý kapesník. Vyběhne z ústní dutiny jako ukrytý had a mrštně zaútočí na jednu ze dvou nosních dírek. Vklouzne do nozdry a důkladně tak vyčistí dýchací cesty. Až čtyřicet dva centimetrů dlouhý orgán je však víceúčelový. Především slouží jako detektor informací o šťavnatosti lístků na vybraných keřích. Když je pak žirafa s analýzou spokojena, jazyk se omotá okolo větvičky a stáhne listí jako opečené maso ze špízu. Jazyk přijde ke slovu i tehdy, když samec potřebuje vědět, zda je jeho partnerka připravena k páření. S žirafí hmotností a snad i nepraktickou délkou končetin je totiž každý zbytečný pokus o početí potomka jen špatně využitou energií. Pár kapek moči a podrobná analýza na patře proto zkušenému samci prozradí, jestli už má smysl se snažit. 

Boj na hranici viditelnosti

Souboj žirafích samců je podívanou, která se nedá nijak naplánovat, ale o to víc utkví ve vzpomínkách. Díky tomu nemám problémy vybavit si den, kdy jsem naposledy takovému duelu přihlížel. … Projíždím vyprahlou pouští Chobe a slunce mi moc nepřeje. Už déle než hodinu je bílý kotouč ukryt za mrakem. Pro fotografa je to smutný čas, a tak nezbývá než ukrajovat kilometry krajinou a spokojit se s pozorováním. Pár žiraf rýsujících se na obzoru mě nejprve příliš nezaujal, ale cesta se nezadržitelně kroutila k nim, takže jsem je podvědomě začal odhadovat. 

Zprvu jsem si pomyslel, že jde o zamilovaný pár, který se toužebně dotýká hýžděmi. Když jsem ale přijel blíž, nemohl jsem přehlédnout, že jde o dva samce. A právě začínal rituál, který měl rozhodnou o dominanci jednoho z nich. První kontakty dvou soků byly spíše symbolické. Vzájemně se opírali stehny a jeden se snažil bez viditelného úsilí přetlačit toho druhého. Přitom se každý z nich díval na opačnou stranu, jako by se jej boj o pozici ve stádu vůbec netýkal. 

Úder, úkrok, úder

Nenásilná přetlačovaná žirafáků ale netrvala dlouho. Jeden ze samců najednou naklonil dlouhý krk až ke své zadní vzdálenější noze a rozmáchl se jako golfista odpalující míček. Jeho hlava pak vší silou narazila mezi přední nohy soupeře. Po úderu, který by pro menší zvíře musel být smrtelný, se protivník ani neotřásl a okamžitě oplatil útok podobným úderem. Jeho rohy dopadly na stejné místo, do něhož sám před chvílí inkasoval děsivou ránu. 

První samec o krok poodstoupil a já měl nejprve pocit, že jej silná rána vyvedla z rovnováhy. Ve skutečnosti ale jen udělal úkrok, aby se skloněnou hlavou mohl ještě víc rozmáchnout. Tentokrát jeho úder směřoval do mnohem zranitelnějšího místa. Tvrdá lebka zakončená dvěma růžky narazila do slabin, těsně pod nohu protivníka. Břicho se pod nárazem prohnulo, ale druhý žirafák nedal najevo bolest a okamžitě kontroval dalším úderem. 

Zdánlivě neškodná „oťukávaná“

Uběhlo několik chvil, během nichž do sebe samci střídavě tloukli a zhruba tak v deseti minutách si vyměnili dobrých padesát úderů. Pozorování nejednoho z rančerů, kteří se denně pohybují na pláních afrických savan, jasně dokazují, že dospělý samec v takových bojích dokáže doslova umlátit mladého a nezkušeného protivníka. Buší do něj tak silně, až praskají kosti. Ty ale nejsou cílem útoku. 

Místem, kam lze dobře zasadit ránu a zároveň způsobit skutečně vážná zranění, je podbřišek. Na první pohled tvrdé břicho obstojí proti mnoha úderům. Dobře mířená rána do míst, kde jsou játra a žaludek, ale způsobí protržení orgánů a vnitřní krvácení. Kosti by teoreticky mohly srůst; následkům vnitřního zranění ovšem zvíře zákonitě podlehne. 

Tito dva mladíci se možná tak trochu šetřili a trénovali na „skutečné“ souboje. V každém případě by ale každý jejich úder srazil k zemi stokilového chlapa, nebo by jej odhodil několik metrů daleko.

Pohlavek kopytem

Žirafí rvačka dál pokračovala ve stejném duchu. Pak se ale jeden z bojovníků znovu rozmáchl hlavou, aby namířil úder mezi přední nohy druhého. Ten se však rozhodl vnést do souboje prvek překvapení a vymrštil nahoru levou přední nohu, která přistála útočníkovi za krkem. Zdánlivě nepohyblivá, těžkopádná a až neohrabaně vypadající zvířata mi znovu a znovu dokazovala, že se dokážou vybičovat k rázným a mrštným výpadům. 

TIP: Obři, o nichž pořád moc nevíme: Žirafy neberou na predátory vůbec žádný ohled

Samec, který dostal pohlavek kopytem, nakonec ustoupil. Vítěz ještě zasadil poslední úder a poražený se pokorně poklonil. Čekal jsem, že bude následovat obvyklý závěrečný akt, při němž vítěz definitivně pokoří svého soka. Jako výraz nadvlády nad poraženým vyskočí vítěz na jeho záda a naznačí kopulaci. Tím poníží rivala až ke dnu samotné žirafí hierarchie. Hrdost bijce, který snad ještě před pár minutami věřil ve vítězství, je zašlapána do bláta a tvrdě udusána pod kopyty pýchou se dmoucího přemožitele. U mých dvou borců ale k takové potupě nedošlo. Bok po boku odešli z místa rvačky a za chvíli společně okusovali zbytky zeleného listí na usychající akácii…

Žraloky obvykle považujeme za starou a velmi úspěšnou skupinu mořských predátorů, kteří se sice potýkají s lidským vlivem, ale stále kralují v oceánu. Podle nového výzkumu paleontologů je to ale jinak. Žraloci podle vědců mají mnohem temnější minulost, jejíž součástí je devastující katastrofa.

Elizabeth Sibert z americké Yale University a její kolegové zkoumali výskyt mikrofosilií žraločích zubů a plakoidních šupin, takzvaných dentiklů, společně s fosiliemi ryb, v hlubokomořských sedimentech, které pokrývaly období posledních 85 milionů let. Vědci s překvapením zjistili, že se ve spodním miocénu, tedy zhruba před 19 miliony let se žraloky stalo něco nesmírně dramatického.

Apokalypsa žraloků

Z fosilního záznamu je patrné, že před tímto obdobím byly volné oceány doslova plné žraloků. Na jednu fosilii žraloka připadalo pět fosilií ryb. Před 19 miliony let ale žraloky zřejmě postihlo nesmírně dramatické vymírání a od té doby ve fosilním záznamu na jednu fosilii žraloka připadá 100 rybích fosilií.

TIP: Obávaní žraloci bílí jsou v oceánu kořistí: Jejich lovcem ale tentokrát není člověk

Podle paleontologů se v té době neodehrálo žádné výrazné „globální“ masové vymírání. Přesto ale postižení žraloků bylo zhruba dvakrát horší než v nejmladším masovém vymírání na konci křídy a druhohor. Před 19 miliony let se z oceánů ztratilo možná až 90 procent všech jedinců žraloků. Dramaticky také poklesla jejich diverzita, podle vědců zhruba o 70 procent. Zmizely hlavně druhy volného oceánu. Dnešní žraloci jsou většinou potomci tehdejších pobřežních žraloků, kteří měli o něco větší štěstí. Špatnou zprávou pro žraloky je i to, že se jim už nepodařilo vrátit na počty jedinců i druhů před zmíněnou tajemnou katastrofou. Jak se zdá, žraloci jsou zranitelnější, než jsme mysleli.

Svého hrdinu ctí všichni Skotové i po sedmi stech letech. Světový věhlas jeho jménu však zajistil až velkofilm z roku 1995, a to i přesto, že se ve snímku většina klíčových okamžiků odehrává zcela jinak, než jak tomu bylo ve skutečnosti.

Neznámý hrdina

Prvních pětadvacet let života historického Williama Wallace (1270–1305) lze totiž zrekonstruovat jen opravdu velmi stěží. Narodil se zřejmě roku 1270 jako druhý syn v rodině nižšího šlechtice, sira Alana Wallace, jehož kořeny sahaly do Walesu. Dobové prameny dokládají i jména jeho bratrů Malcolma a Johna a naznačují, že William dostal dobré vzdělání u svého strýce. Nic bližšího však není známo. Stejně tak přesně nevíme, jak hrdina vypadal, neboť první popis jeho vzhledu je o sto let mladší. Byl prý vysoký, vyšší než ostatní, širokých ramen, měl hnědé vlnité vlasy a bystrý pohled. Alespoň tak ho popisuje básník Slepý Harry v 15. století. 

Stejně jako jeho vrstevníci se oblékal po vzoru šlechticů, nelze si ho tedy představovat jako borytovou modří pomalovaného horala oblečeného do velkého plédu z tartanu, kterého známe z filmu Statečné srdce. Popravdě, s válečníky tohoto typu, Pikty, se setkali o tisíc let dříve Římané, naopak nošení tradičního horalského oděvu je zhruba o tři století mladší.

Ukradli Kámen osudu!

A co vlastně vedlo ke vzniku celé rebelie? Roku 1295 uzavřel skotský král Jan I., původním jménem John Balliol, dohodu s Francií o vzájemné pomoci v případě napadení Anglií. Tato smlouva vešla do dějin jako takzvaná Stará aliance. V odplatu vytáhl anglický vladař Edward I. na sever a v bitvě u Dunbaru se střetl se skotským vojskem, které utržilo porážku. Jan byl zajat, eskortován do londýnského Toweru a vlády se ujal sám Edward. Aby bylo porobení definitivní, byl ze Skotska odvezen prastarý korunovační kámen, tzv. Kámen osudu. 

Rok 1296 byl tedy plný tragédií a právě v tomto roce také poprvé vstupuje na scénu světových dějin prakticky neznámý šlechtic William Wallace. Zřejmě prvním, kdo o něm sepsal ústní tradici byl však až kronikář Walter Bower ve 40. letech 15. století, avšak za hlavní pramen vztahující se k hrdinově osobě lze považovat epos s názvem The Wallace, který byl sepsán o přibližně třicet let později nám známým Slepým Harrym. A právě podle jeho díla vedla rekova cesta k revoltě přes osobní tragédii. 

Zavražděná manželka

V hrabství Lanark se prý hrdina spolu se svým přítelem Johnem Grahamem střetl s anglickými vojáky, bránil se a několik vojáků usmrtil. Oba druhové však utekli, a tak nepřátelé aspoň zapálili Wallaceův dům i s mladou manželkou uvnitř. Údajně doufali, že tak hrdinu vylákají z úkrytu. 

Tento smutný příběh však má zřejmě více společného s bardovou imaginací než s historií, neboť byl příměrem k politické situaci ve Skotsku té doby. Kronikář Walter z Guisborough naznačuje jiný důvod, proč byl William Wallace pronásledován. Příčinou mohla být mnohem pravděpodobněji absence jeho podpisu na takzvané Hadrářské listině, jejíž podepsání znamenalo podrobit se a uznat vládu anglického krále nad Skotskem.

Ponížení zvedají hlavu

Prvotním impulsem pro celoskotské povstání proti anglické okupaci bylo dobytí města Lanark a zabití místního šerifa Heselriga, který reprezentoval anglickou moc. Tímto činem si Wallace vysloužil sympatie mnoha místních, kromě jiného i sira Williama Douglase, který se k němu připojil.

To dodalo rebelii respekt i u místních baronů. Wallace s Douglasem pak společně dobyli hlavní město Scone, kde sídlil anglický justiciár Ormesby, nejvyšší úředník soudu. Revolta byla inspirací i pro ostatní, a tak se postupně rozhořela i další povstání. Nejen za pouhou zmínku stojí především vzpoura na severu v okolí Inverness a kraji Moray, neboť hraje ve Wallaceově příběhu důležitou úlohu.

Zatímco William vedl povstání na jihu, na severu se věrní shromáždili kolem Andrewa Moraye, jenž pocházel z významného šlechtického rodu. Ten získal postupně několik důležitých hradů na severu, včetně Inverness, a úspěšně rozpoutal vlnu skotského odporu proti anglickému králi. Během pár měsíců se oba vůdci setkali v Dundee, kde uzavřeli spojenectví. Zprávy se pochopitelně donesly i k anglickému králi Edwardovi, který byl toho času ve válce s Francií. Před odjezdem na kontinent však vydal jasné instrukce; dopadnout, uvěznit a odsoudit všechny narušitele. Přiblížilo se krvavé září roku 1297. 

Mokrý triumf

Klíčovou pevností skotského království byl hrad Stirling, momentálně obsazený Angličany. Wallace s Morayem si uvědomovali důležitost místa, stejně jako výhodnost terénu v okolí. Právě zde stál totiž jediný most v širokém dalekém okolí. A sem se blížila anglická trestná výprava pod vedením Johna de Warrenne, Edwardova zástupce ve Skotsku a Hugha de Cressinghama, jenž byl královým pokladníkem. Anglická armáda čítala na tři tisíce jezdců a osm až deset tisíc pěšáků. Wallaceova armáda dobrovolníků obsadila severní břeh s vulkanickým masivem Abbey Crags za zády, zatímco útočníci se rozložili na jižním břehu. 

Ráno 11. září 1297 Angličané začali s přechodem mostu, na nějž se vešli jen dva muži vedle sebe. Kronikář Walter z Guisborough uvádí, že útočníci také k rebelům vyslali dva dominikány s žádostí o mír. Hrdina však už o žádné příměří nestál. Chtěl vyhnat nepřítele ze země a takhle prý zněla jeho odpověď: „Vraťte se a řekněte svým lidem, že jsme sem nepřišli pro mír: jsme připraveni bojovat (…) a osvobodit naši zem.“

Wallace s Morayem vyčkávali, až se anglické vojsko při přechodu rozdělí na dvě části. Ve chvíli, kdy byla polovina armády na severním břehu, zaútočila skotská pěchota kopiníků na její bok, aby ji rozdělila ve dví. Anglická pěchota začala ustupovat, na mostě se však srazila s vlastní těžkou jízdou. Stavba nevydržela a zřítila se. Skotové slavili velkolepé vítězství, zatímco Angličané prchali za hranice. Mezi zabitými byl i nenáviděný Hugh de Cressingham. Pásem jeho kůže, který byl vyříznut z jeho těla od hlavy k patě, si William ozdobil opasek na svůj meč. 

Řež, která se nestala

Bitva u Stirlingského mostu je bezpochyby jedním z klíčových a nejslavnějších okamžiků Wallaceova života i celé války o nezávislost. O to pozoruhodnější je, že se de facto vůbec neobjevila v životopisném snímku Statečné srdce. Tedy vlastně ano, ale málokdo by ji poznal. Ve filmu měla podobu střetu na otevřené pláni, v níž hrdina slavně zvítězil díky nápadu s dlouhými kopími a léčkou s předstíraným ústupem šlechtické jízdy. Nikde žádná řeka, most, nedaleký hrad Stirling ani nic jiného. Přitom skutečnost byla mnohem působivější a atraktivnější, než její americká verze. Do snímku se pak samozřejmě nedostala ani scéna, ve které glorifikovaný hrdina stahuje kůži z mrtvoly. 

Filmoví tvůrci si pohráli se skutečností a vytvořili zcela novou bitvu. Wallace rozhodně nebyl objevitelem taktiky využití dlouhých dřevěných kopí, která ve filmu Skotové použili k likvidaci anglické těžké jízdy. Pevně sevřená formace kopiníků, známá jako schiltron, představovala základní skotskou bojovou formaci. Fakticky šlo o bitevní schéma „velkého kruhu“, který byl složen z pevně semknutých vojáků, vyzbrojených tři a půl metru dlouhými kopími, malými štíty a sekerami. To mohlo mít také podobu rovné linie, takto bylo možné přejít i do útoku. Schiltron byl tedy jakýsi velký ježek, kterým nedokázala proniknout ani těžká anglická jízda. 

Strážce království

V listopadu 1297 se William Wallace vydal v čele vojska na jih. Nesetkal se prakticky s žádným odporem, pokud ano, zlomil ho. Po návratu do Skotska byl pasován na rytíře a obdržel titul „strážce království“. Někteří velmožové však nesli nadřazenost méně urozeného muže velmi těžce. V březnu následujícího roku se vrátil do Anglie král Edward I., který ve Francii uzavřel s králem Filipem IV. Sličným roční příměří. Dost na to, aby si uvolnil ruce pro skotskou věc. 

Již v červnu měl v Roxburghu připravenu obrovskou invazní armádu. Dvě tisícovky obrněných jezdců, 10 900 Velšanů, převážně lučištníků, a 14 800 anglických pěšáků. Tato síla zamířila k Edinburghu, cestou plenila a snažila se Wallace přimět k otevřenému střetu. Ten však otevřený boj nechtěl. K střetnutí tak došlo až u Falkirku 21. července 1298. Zde se rebel opevnil ve svahu, s lesem za zády a mokřinou pod nohama. Vojsko pak rozdělil do čtyř schiltronů, před nimiž ještě nechal vybudovat palisádu a mezi ně umístil lučištníky. Za formací pěchoty zaujala místo šlechtická jízda. 

Zrada u Falkirku

Edwardova armáda dorazila na místo střetu unavená a kvůli problémům se zásobováním i hladová. Král za daných okolností střet odmítal, ale nakonec vyhověl baronům, kteří po obtížích tažení po konfliktu toužili. Anglická jízda podnikla obchvat na křídlech. Blízká hrozba zřejmě nestála za to jízdě skotských baronů, kteří z boje raději utekli. Ti, kteří zůstali, bojovali bez koní a Wallace zůstal s pěchotou sám. Skotským lučištníkům se náhle nedostávalo ochrany jízdy, a byli zlikvidováni. Poté nastoupili Edwardovi lučištníci a postupně těžce zdecimovali nekryté schiltrony. Ty pak již pro anglickou jízdu nebyly soupeřem.

Wallace však s malou skupinou z boje vyvázl a skryl se v lesích. Taktika součinnosti jízdy a lučištníků, která se velkolepě zrodila v bitvě u Hastingsu roku 1066, slavila opět úspěch. Jediný výraznější klad v celém Edwardově tažení, neboť Skotové se odevšad stáhli a uplatňovali důsledně taktiku spálené země. Vzhledem k filmové interpretaci je třeba zdůraznit, že Irové Skoty v bitvě u Falkirku neposílili a žádné ohnivé pasti se nekonaly. Ještě zásadnější je však akcentovat, že Robert Bruce nebyl žádný zrádce, který by bojoval po boku anglického krále. Stejně tak ani roku 1314 nepřišel panovníkovi složit slib věrnosti, jak se praví v závěru filmu. Tou dobou již Bruce vyhnal Angličany téměř z celého Skotska a u Bannockburnu si na Angličany počkal, aby je definitivně zlomil. 

Po bitvě u Falkirku se William Wallace vzdal titulu „strážce království“ ve prospěch mladého Roberta Bruce z Carricku a Johna Comyna z Badenochu, aby na kontinentě sháněl podporu proti králi Edwardovi. Roku 1299 pak přijíždí do Francie, kde se setkává s francouzským panovníkem Filipem IV. a žádá ho o pomoc. Bohužel, mezi Anglií a Francií ještě stále trvá uzavřené příměří. Filip však vydává Wallaceovi list, který mu má zaručit ochranu na cestě do Říma a zároveň přikazuje tamním vyslancům, aby mu pomohli. Tento list je jedním ze dvou dochovaných dokumentů přímo spojených s Wallacem. V Římě byl hrdina o něco úspěšnější, papež Bonifác VIII. mu projevil své sympatie a zaslal anglickému králi dopis, v němž žádal o mír se Skoty. O to však Edward I. nestál, naopak na hrdinu vypsal odměnu 300 stříbrných marek. 

Smrt a odkaz sira Williama

Někdy během let 1303 či 1304 se Wallace vrátil zpět do Skotska se záměrem pokračovat v boji. Příliš se mu však nedařilo a také politika mnoha jeho starých přívrženců z řad šlechty se změnila. Od léta 1304 bylo zpacifikováno celé Skotsko, v němž již Edward neměl oponenty. Král na skotských baronech žádal rebelovo vydání. Byla to osobní věc a bylo nanejvýš důležité, aby svého vůdce zajali sami Skotové. Na sira Williama čekala zrada a smrt.

Jeho někdejší spolubojovník John Stewart z Menteithu přeběhl k nepříteli, sám Williama vyhledal, a lstí zajal a předal Angličanům. Dne 23. srpna 1305 byl hrdina v londýnském Westminsteru postaven před soud, posměšně ověnčen vavřínovou korunou a souzen. Automaticky byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby; ze zrady krále, vzpoury, loupeže, svatokrádeže, vraždy a žhářství. Za každý „zločin“ byl odsouzen ke zvláštnímu trestu. 

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Na popraviště ho vlekli ulicemi přivázaného za koněm. Nejprve ho pověsili, ale byl odříznut dříve, než se mohl udusit. Následovalo natahování na skřipec, kastrace a poté mu byl do břicha vyříznut otvor, kterým mu vytahovali vnitřnosti. Nakonec byl sťat a jeho tělo rozčtvrceno. Hlavu vystavili na London Bridge, levá paže byla poslána do města Berwicku, pravá do Newcastlu, pravá noha do Perthu a ve Stirlingu byla jako výstraha vystavena noha levá. Jeho smrt měla Skoty zastrašit. Efekt byl však přesně opačný. Krutá poprava rozdmýchala ještě větší plamen nenávisti, který nebyl schopen uhasit ani Edward, ani jeho nástupci. 

Noční aktivity britských letců zprvu komplikovaly spíše rozmary počasí než síla německé protiletadlové obrany. Přesto již akce v noci z 8. na 9. září přinesla osádkám whitleyů pořádnou porci adrenalinu ze vzdušného boje. Neutkali se ale s Luftwaffe, nýbrž s letouny belgického vojenského letectva (Aéronautique Militaire). Některé stroje se totiž brzy ráno 9. září vracely ze shozu letáků nad německými městy „zkratkou“ přes území neutrální Belgie. Z Nivelles proti nim odstartovala hotovost v podobě jednoho stroje Fairey Fox VI 5. letky a dvou stíhaček Fairey Firefly IIM 4. letky.

Předchozí část: Letáky místo pum (1): Letecká operace Nickeling v roce 1939

Piloti dokázali nalézt Whitley Mk.III ze stavu 102. perutě RAF, za jehož řízením seděl kapitán Connell, a belgický stíhač za kniplem foxu zahájil výstražnou palbu před příď bombardéru, čímž jej hodlal přinutit k přistání. Britové ale měli jiné záměry a začali pálit přímo do černého – palubní střelec z ocasního střeliště zasáhl jeden Firefly IIM a belgický pilot se musel s poškozeným dvouplošníkem odpoutat a nouzově přistál. Obranná palba britského bombardéru zasáhla ještě jeden belgický stroj. Šlo o Fox VI, opět patřící do stavu 5. letky, který mezitím rovněž vzlétl z Nivelles.

Internace v Belgii

Dvouplošník dostihl bombardér v oblasti Mons, ale po přiblížení a výměně světlic se stal cílem britské palby. Zasažen začal hořet a dvoučlenné osádce nezbylo nic jiného než svěřit životy padákovému hedvábí. Oba belgičtí letci, kteří přistáli u Nouvelles, utrpěli zranění. Poškozený whitley nakonec havaroval u francouzského Lognes. Probíhající akce vyburcovala další letce belgického letectva, kteří mimochodem startovali stále ještě oblečeni do pyžam, přes která si rychle navlékli kombinézy. Příslušníci 4. letky sedlající Firefly IIM, záhy dostihli další whitley, tentokrát stroj nadporučíka Cogmana ze 102. perutě.

Belgičtí piloti vypálili zelenou světlici a bombardér donutili k přistání na svém mateřském letišti. Osádka byla internována, bombardér zůstal v Belgii a v květnu 1940 jej na letišti Nivelles ukořistili Němci. Britské letce Belgičané po zahájení německé invaze propustili.

Whitleye se nicméně při nočních akcích osvědčily a pronikaly při shozech letáků stále hlouběji nad nepřátelské území. Na začátku roku 1940 dolétly až nad protektorát Čechy a Morava. Nejnáročnější výzvu ale představovaly akce až nad okupované Polsko. Dva whitleye pronikly poprvé nad Varšavu v noci z 15. na 16. března a svrhly tam téměř sedm milionů letáků. V období od 17. února do 9. dubna Velitelství bombardovacího letectva vykonalo 228 letákových vzletů: 102 připadlo na wellingtony, 64 na hampdeny a 62 na whitleye. Ztraceno bylo šest letadel.

Na Prahu!

Pro nás jsou nejzajímavější průniky letadel shazujících letáky nad naše území. K úvodní akci došlo v noci z 12. na 13. ledna 1940. Z anglického Driffieldu nejdříve čtyři whitleye 77. perutě přelétly na předsunuté francouzské letiště Villeneuve-les-Vertus. Jeden tam musel zůstat kvůli technickým komplikacím a zbývající pak odstartovaly k vlastnímu letu nad vzdálený cíl – v případě dvou strojů šlo o Prahu a u jednoho o Vídeň. Konkrétně nad protektorátní metropoli zamířily stroje nadporučíků Saddingtona a Boardmana. Od startovací plochy se odlepily v 16.50 a v 17.00 a celá akce proběhla bez komplikací.

Německo bylo zatemněné, ale v protektorátu se toto opatření příliš nedodržovalo. Osádky nenarazily během dlouhého letu na žádný odpor, a to jak ze strany protiletadlové palby, tak od případných nočních stíhaček. Po akci whitleye přistály opět ve Villeneuve, a to mezi 00.50 a 1.50. Obě osádky podle svých hlášení úspěšně svrhly letáky na Prahu. K další akci došlo 22. února 1940. Z Driffieldu přelétly do Villeneuve-les-Vertus dva stroje 77. perutě.

Pumy místo letáků

Akce naplánovaná na tutéž noc (jeden bombardér měl směřovat nad Plzeň a druhý nad Prahu) byla odložena kvůli rozhodnutí použít nové letáky, které by informovaly obyvatele protektorátu o vzniku čs. armády ve Francii a Británii. Do země galského kohouta byly dopraveny vzduchem z Abingtonu během 23. února. Večer téhož dne v 17.30 odstartovaly oba bombardéry ke své dálkové misi. Opět proběhla bez větších komplikací a za absence nepřátelského odporu. Čtyřiadvacátého února ve 2.30 se již oba letouny nacházely zpět ve Villeneuve. Dva whitleye 102. squadrony RAF podnikly poslední shoz letáků nad protektorát v noci z 16. na 17. března. Francouzi nad naše území zalétli jedenkrát, v noci z 22. na 23. dubna. Akce se zhostil čtyřmotorový těžký bombardér Farman F.222.

TIP: Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Nedlouho poté začala i na západě bombardovací válka naostro. Zahájila ji brzy ráno 10. května 1940 Luftwaffe úderem proti francouzským, belgickým a nizozemským letištím v rámci letecké podpory bleskového západního tažení. Bomber Command odpovědělo v noci z 11. na 12. května vysláním 37 strojů (19 hampdenů a 18 whitleyů) proti železničním a silničním komunikacím v německém městě Mönchengladbach. Čas „niklákování“ definitivně skončil.

Amber Probynová a Hazel McShaneová z anglického Bristolu navrhly bezdotykovou toaletu Peequal, protože je rozčilovaly dlouhé fronty na dámské záchody na festivalech. Obě ženy na podobných hudebních akcích po celé Británii několik let pracovaly. „O pauze jsme si musely vybrat mezi tím, zda si dojdeme na záchod, nebo pro jídlo, protože fronty na dámy byly prostě šílené,“ uvedla McShaneová, která vystudovala fyziku.

„Takže pro náš magisterský projekt jsme měli vyřešit nějaký problém z denního života a hned jsme věděly, co uděláme,“ dodává McShaneová, která společně se svou kolegyní kvůli projektu oslovila přes 2 000 žen z Bristolu.

TIP: Palčivý problém: Proč si důkladně ulevíme na WC až po návratu domů?

„Nejsou v tom žádné trychtýře a je to napůl soukromé – nevidíte nic od pasu dolů,“ uvádí McShaneová k vynálezu, jehož prototyp chtějí autorky tento víkend otestovat na bristolské venkovní akci. 

„Je to ve skutečnosti adaptace tureckého záchodu, ale říkáme tomu piedestal,“ dodala McShaneová, podle které se design lehce vyvýšené toalety podobá lodi, aby se zmírnila možnost nechtěného vyšplíchnutí.

„Odvěký problém“ s dlouhými frontami na toaletu stojí podle antropoložky Probynové ženy hodiny života. „Nejdřív se na dámské pisoáry podíváte a možná si pomyslíte 'Tím si nejsem jistá', ale po pár drincích a po 15minutovém čekání ve frontě vám tahle možnost bude připadat podstatně přitažlivější,“ dodává Probynová.

Pomineme-li problémy s temnou hmotou a energií, většina parametrů standardního kosmologického modelu k sobě více méně „sedí“ a jejich hodnoty vycházejí v různých měřeních a experimentech velmi podobně, s odchylkou do 10 %. Významnou výjimku představuje parametr zvaný σ8 neboli sigma-8, jenž souvisí právě s hustotou hmoty ve vesmíru a s mírou její shlukovitosti. 

Předchozí část: Kolik váží vesmír a jakou hustotu má „vesmírné vakuum“

Sigma-8 představuje zásadní kosmologický parametr, který se podle všeho značně projevoval především při vývoji mladého vesmíru. Proto jsou kosmologové poněkud nesví z faktu, že podle různých analýz vychází σ8 dost odlišně, zhruba v rozsahu 0,7–1,1. Problém tkví v tom, že pokud by jeho hodnota přesáhla asi 0,85, bylo by podle převládajících teorií velmi problematické „zařídit“, aby se první hvězdy a kvazary objevily ve vesmíru v době jejich aktuálně předpokládaného vzniku. Podobnou nesrovnalost nacházíme u Hubbleovy konstanty, jež udává, o kolik vzroste rychlost vzdalování vesmírného objektu s ohledem na jeho vzdálenost (viz Trable s Hubbleovou konstantou).

Situace, která v poslední době σ8 provází, si dokonce mezi odborníky vysloužila přezdívku „sigma-eight tension“, tedy „napětí kolem sigma-8“. Pokud přesnější měření a pozorování v dohledné době rozpory nevyřeší, fyzici prý možná budou muset revidovat standardní kosmologický model. Momentálně se přitom jedná o nejlepší popis vesmíru, jaký máme k dispozici.

Pohled do hlubin

Podle astronoma Hendrika Hildebrandta z německé Ruhr-Universität Bochum se v potížích se sigma-8 skutečně rýsuje možnost rozpadu standardního kosmologického modelu, což by znamenalo vskutku revoluční důsledky. Jde o podobnou situaci jako v případě zmíněných problémů s Hubbleovou konstantou, jen zatím méně vyhrocenou.

Také Hildebrandtův tým se výpočtem σ8 nedávno zabýval. Vědci využili slabé gravitační čočkování, při kterém se nepatrně vychylují světelné paprsky přilétající k nám z velmi vzdáleného vesmíru, na něž po cestě působí gravitace bližších kosmických těles. Vychýlení je tak malé, že sotva ovlivní tvar sledovaného odlehlého objektu, obvykle galaxie. Pokud však badatelé analyzují podobu desítek tisíc hvězdných ostrovů v určité části oblohy, objeví se signál slabého gravitačního čočkování. Za předpokladu, že jsou uvedené galaxie při pohledu ze Země orientovány náhodně, měl by být jejich průměrný tvar téměř kruhový. V důsledku čočkování je však protažený do elipsy.

Hildebrandt s kolegy tuto průměrnou podobu galaxií ze vzdáleného kosmu následně použili k odhadu množství a rozložení hmoty – jak běžné, tak temné – která vytváří pozorovaný efekt slabého gravitačního čočkování. Uvedeným způsobem proměřili hustotu rozložení látky v dané části vesmíru.

Patnáct milionů galaxií

Aby mohli badatelé takto určit hustotu hmoty v kosmu, potřebovali znát vzdálenosti jednotlivých galaxií od Země. Zmíněný údaj se obvykle odhaduje pomocí tzv. rudého posuvu, tedy posunu záření konkrétního hvězdného ostrova k rudému konci spektra, na základě Dopplerova jevu. U velkého počtu galaxií, s nimiž Hildebrandtův tým pracoval, by však bylo nesmírně zdlouhavé jej určovat pro každou zvlášť.

Vědci proto využili tzv. fotometrický rudý posuv, který lze odvodit z většího počtu snímků stejného výseku oblohy v rozdílných částech spektra záření. Zahrnuli přitom různé oblasti viditelného a infračerveného záření a porovnáním fotografií určili rudé posuvy jednotlivých galaxií. Podle Hildebrandta není metoda tak přesná jako tradiční stanovení rudého posuvu hvězdných ostrovů, je však mnohem méně náročná na pozorovací čas teleskopů. 

Badatelé tak v rámci výzkumu zpracovali snímky velkých částí nebe ve vysokém rozlišení celkem v devíti různých oblastech elektromagnetického záření: čtyři byly v rozsahu viditelného světla a pět v blízce infračerveném záření. Snímky vznikly na Evropské jižní observatoři při průzkumech oblohy Kilo-Degree Survey a VISTA Kilo-Degree Infrared Galaxy Survey, jež využívají dva menší teleskopy chilské observatoře Paranal. Fotografie zachytily přibližně patnáct milionů galaxií.

Aby si vědci zajistili maximálně přesný odhad vzdáleností hvězdných ostrovů fotometrickým rudým posuvem, kalibrovali získaná data pomocí tradičního spektroskopického určení rudého posuvu několika vybraných galaxií. Pomohla jim k tomu velmi výkonná soustava dalekohledů – Very Large Telescope na observatoři Paranal a Keckovy teleskopy na havajské hoře Mauna Kea.

Zatím spíme klidně

Když Hildebrandtův tým nakonec ze svých sledování a měření vypočítal hodnotu sigma-8, dospěl k číslu 0,74. Pozorování reliktního záření družicí Planck přitom vedla k údaji 0,81. Podle astronoma existuje asi 1% šance, že rozdíl mezi hodnotami znamená jen statistický šum. Jde ovšem o relativně vysokou pravděpodobnost, takže – jak Hildebrandt říká – záležitost by zatím nemusela astrofyziky zcela připravit o spánek. 

Otázka zní, co bude se σ8 dál. Pokud se ukáže, že se jednalo o pouhé nedorozumění, zůstane veškeré pátrání jen epizodou ve výzkumu hmoty ve vesmíru. Statistická významnost potíží s parametrem se však může také zvyšovat. K něčemu podobnému došlo i při výzkumu Hubbleovy konstanty: Rozpory s ní související byly před pár lety srovnatelné s dnešními obtížemi se sigmou-8. Nyní, po sérii pozorování a řadě výzkumů, je pravděpodobnost statistického šumu menší než 1 ku 3,5 milionu.

Nová fyzika

Pokud otazníky kolem sigma-8 nezmizí, vzroste nátlak na standardní kosmologický model natolik, že už jej nepůjde ignorovat. Pak budou možná muset vědci hledat novou fyziku, jejíž projevy upraví výpočty směřující k parametru σ8 z pozorování reliktního mikrovlnného záření teleskopem Planck. 

TIP: Poselství světla: Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Pro Hildebrandta se ovšem jedná o velmi vzrušující možnost: Nová fyzika by mohla zahrnout změnu odhadovaného množství a povahy temné hmoty, temné energie, nebo obou. Případně se promění interakce mezi temnou hmotou a energií či jejich vzájemné působení s běžnou látkou. Časem se ukáže, zda bude podobný zákrok ve standardním kosmologickému modelu skutečně nutný. 

Velké publikum, pár lékařských nástrojů a tělo nebohého oběšence. Tato podivuhodná směsice se 8. června 1600 shromáždila v prostorách pražské univerzity, aby se stala součástí hotové senzace. Jan Jesenius se rozhodl provést první veřejnou pitvu!

TIP: Pitvy, vědci a šarlatáni: Jak vypadaly počátky lékařství v rudolfinské Praze?

Sotva třiatřicetiletý lékař, který studoval v Padově a Wittenbergu, se při své návštěvě Prahy rozhodl demonstrovat pozvané veřejnosti základy anatomie. Při zákroku, k němuž posloužilo tělo odsouzence, seznámil přihlížející se vzhledem vnitřních orgánů stejně jako tkání. Ambiciózní lékař šel ještě dál. Ctižádost a schopnosti ho katapultovaly do čestné pozice osobního  lékaře císařů Rudolfa a Matyáše! Kdyby se nebyl angažoval v bouřlivé předbělohorské době v politice, nemusel to být právě on, kdo se stal v roce 1621 jedním z hlavních aktérů krvavého staroměstského divadla.

Jako k nedostižnému vzoru vzhlížely Egypťanky k bohyni Eset. Ta nejenže po zavraždění svého manžela Usira podle bájí spravovala říši, ale navíc díky nesmírné obětavosti dokázala sesbírat kusy Usirova těla rozmetané po celé zemi a přivést ho zpět k životu. V záležitostech lásky se ovšem obyvatelky země pyramid obracely k jiné bohyni – Hathoře. Tu považovaly za nejlepší rádkyni, jak se stát přitažlivou bez ohledu na věk. Co nesmělo chybět žádné egyptské krasavici?

Ideální postava

Každá doba i kultura měla svůj vlastní ideál krásy. Zatímco někdy se těšily obdivu baculky, jindy slavily u mužů největší úspěch ženy s vosím pasem. Jakými tělesnými proporcemi se pyšnila kráska podle měřítek starověkých Egypťanů?

Obyvatelé říše na Nilu u žen nejvíce oceňovali štíhlou postavu s jemnými údy. Obdivovali se výrazným, nikoli však příliš silným kyčlím a kulatým, spíše drobným ňadrům. Takové ženy ukazují egyptská umělecká díla nejčastěji. Ani Egypťanky, které nesplňovaly tyto normy, se ovšem nemusely cítit opomíjené. Sochy zobrazují také ženy baculaté či s výraznou svalovou hmotou.

A jak mohla Egypťanka dát nejlépe vyniknout svým tělesným přednostem? Přece při tanci! Jak napovídají dochovaná zobrazení, tanečnice mnohdy musely prokázat velkou ohebnost. Taneční umění ve starověkém Egyptě zahrnovalo často i gymnastické cviky a baletní prvky. Nešlo však jen o způsob, jak dobýt mužská srdce. Nikoli, tanec v říši faraonů sloužil především k oslavě bohů, včetně mezi ženami tak oblíbené Hathory…

Co na sebe?

Současné Egypťanky by se nejspíš propadly hanbou, kdyby se měly obléct po vzoru svých dávných předchůdkyň. Oděv obyvatelek starověkého Egypta by pravděpodobně považovaly za nemravný, neboť ten mnohem více odhaloval, než skrýval. V jakém oblečení nemohla žádná egyptská ženy šlápnout vedle?

Materiálu jednoznačně vévodil jemný bílý, téměř průsvitný len. Bohatší Egypťanky se však klidně oblékly třeba do šatů tvořených korálky. Pokud jde o střih, ženy v období Staré říše upřednostňovaly přiléhavé šaty na ramínka, které spadaly až ke kotníkům a ukazovaly nahá ňadra. Později se v Thébách a Memfidě ujala móda plizovaných sukní. Ramena halily krátké rukávy. Svrchní oděv často doplňovala jemná košilka. Takto se ovšem Egypťanky oblékaly na společenské příležitosti. Při práci si vystačily s krátkými sukénkami, někdy směrem dozadu vykasanými. Jako ochrana proti chladu jim sloužily pláště a šály.

A co spodní prádlo? Ženy ve starověkém Egyptě většinou žádné nenosily. Jen někdy si pod šaty oblékly krátké sukénky trojúhelníkového střihu. Obuvníci s nimi moc práce neměli. Egypťané rádi chodili bosí nebo se spokojili se sandály. Ty nejprostší měly podešev z papyru, boháči si dopřávali kvalitní obuv ze zdobené malované kůže.

Největší ozdoba

Ani drahé šperky, důmyslné líčení či půvabná postava nemohly ženu učinit krásnou, pokud se nemohla pochlubit dokonalým účesem. Největší pýchu egyptských žen totiž představovaly vlasy, kterým se proto věnovala nesmírná péče. Snad ničeho se Egypťanky neobávaly tolik jako plešatosti. V takzvaném Ebersově lékařském papyru se dokonce nachází kuriózní recept, jak pohromě spojené se ztrátou vlasů zabránit. Dochovaný postup zahrnuje vaření jader datlí, oslího kopyta a rostliny se zvláštním názvem chrtí tlapy v hrnci ponořeném do oleje. Jestli tato směs skutečně zabránila vypadávání vlasů, lze jen těžko soudit. 

K běžnému ošetření své kštice používaly Egypťanky nepříliš vábně vonící ricínový olej. Šediny měla skrýt krev z černého vola svařená s olejem. Pokud však přes veškerou péči nenarostla ženě bujná hříva, nemusela zoufat. V takovém případě ji mohla zachránit paruka. Tyto pokrývky hlavy se zhotovovaly z rostlinných vláken, lidských vlasů, vzácně i zvířecích chlupů. Bohatým dámám pak zkušené kadeřnice splétaly kadeře paruky do složitých účesů. Nejčastěji se ženy chlubily množstvím copánků. Copánky ovšem zdaleka nestačily, pokud jste chtěly opravdu vyniknout. Například vlasová ozdoba z hrobky princezny žijící na dvoře faraona Thutmose III. obsahovala neuvěřitelných devět set zlatých růžiček, které pokrývaly celý povrch paruky.

Bez líčidel ani ránu

Jak docílit uhrančivého pohledu? Tak v tom se Egypťanky skutečně vyznaly. Snad každému se v této souvislosti vybaví používání černých linek, které dávaly očím mandlový tvar. Ke zkrášlení pohledu používaly egyptské ženy nejčastěji černou či zelenou barvu. Ty získávaly z minerálů galenitu, antimonu a zeleného malachitu. Líčidel si dopřávali i ti nejprostší obyvatelé. Všude sebou nosili směsi rozetřené na destičkách z včelích pláství. Když za vlády faraona Ramesse III. ve 12. století př. n. l. dělníci stávkovali, dožadovali se kromě jídla právě líčidel. Proč? Linky kolem očí totiž neplnily pouze estetickou funkci, ale sloužily také jako ochrana před hmyzem či pouštním pískem.

TIP: 3000 let ženské krásy ve třech minutách

A co rty, tváře či nehty? Na ty egyptské parádnice samozřejmě také nezapomínaly. Ke zvýraznění rtů používaly rudé rtěnky z červených kysličníků železa, tvářím dodávaly barvu červení a nehty si natíraly rovněž červenou hennou. Pastou z listů této rostliny si ty horlivější někdy potřely i celé dlaně a chodidla. Hennu Egypťanky zkrátka milovaly!