Novy mají typicky původ v interakci v rámci těsné dvojhvězdy zahrnující kompaktní objekt. Z hvězdné složky, která je ve vývoji opožděna, přetéká látka na kompaktní složku a ukládá se na jejím povrchu. Jakmile hmotnost obálky překročí kritickou mez, proběhne překotná termonukleární reakce. Systém prudce zjasní, palivo se však vyčerpá a jasnost novy postupně klesá. Až na výjimky se proces ukládání materiálu na kompaktní složku může opakovat. 

TIP: Pozůstatky katastrof: Divukrásné zbytky po explozích supernov

Supernov existuje několik typů, ale mají společného jmenovatele: destrukci stálice. Může nastat v systému podobném nově, kdy ovšem hmotnost přijímající složky přesáhne Chandrasekharovu mez, tedy asi 1,4 hmotnosti Slunce, a následuje zničení hvězdy. Podobně se může odehrát srážka dvou bílých trpaslíků ve dvojitě degenerovaném systému. Jiný typ supernov se týká velmi hmotných stálic, které v závěru života prohrají souboj s gravitací a jejich vyčerpané jádro se zhroutí na neutronovou hvězdu. Každopádně dojde k explozi a zjasnění objektu, jež je v porovnání s novou mnohonásobné. 

Extrémní případ kolabujících supernov představují tzv. hypernovy. Podle vědců se v daném případě přímo na černou díru hroutí jádro stálice, jež svou hmotností víc než 30krát převyšuje Slunce, a následné zjasnění mnohonásobně předčí běžné supernovy.

Legenda praví, že na Tiomanu odpočívá dračí princezna. Zavítala sem na cestě z Číny, když letěla navštívit svého prince do Singapuru. Pohádkový ostrov v křišťálových vodách Jihočínského moře ji však okouzlil natolik, že se rozhodla zůstat navždy a nabízet útočiště dalším poutníkům.

Výstroj s sebou!

Ostrov Tioman využívali rybáři po tisíce let jako navigační bod, zdroj pitné vody a dřeva. Během posledního tisíciletí přistávaly u jeho břehů arabské, čínské i evropské obchodní lodě. V 70. letech jej magazín Times vyhlásil jedním z nejkrásnějších ostrovů světa, a na místních plážích se dokonce natáčely scény z filmu Jižní Pacifik.

Tioman obklopený barevnými korálovými útesy představuje jednu z nejoblíbenějších potápěčských lokalit celé Malajsie, a to zejména díky skvělé viditelnosti a pestrému podmořskému životu. Ideální příležitost skýtá nedaleký Korálový ostrov, v jehož blízkosti spočívají na dně dvě válečné lodi britského námořnictva z druhé světové války. Potápěčská centra mají otevřeno po celý rok, i když v období monzunů v listopadu a prosinci se kvůli rozbouřenému moři výlety pod hladinu příliš nedoporučují. Podle místních můžete na některých místech v určitém období narazit i na delfíny a malé žraloky.

Cibetky a létající veverky

Rozmanitý podmořský život a rozsáhlé pralesní oblasti s pestrou paletou rostlin a živočichů daly podnět ke vzniku přírodní rezervace. Z chráněných druhů zde můžete obdivovat například makaka dlouhoocasého, dikobraza či cibetku palmovou. Na travnatém pobřeží se často vyskytují varani skvrnití a na kokosových palmách zase uvidíte létající veverky – zvláštní hlodavce, kteří mají mezi předními a zadními končetinami blánu, a dokážou tak plachtit vzduchem.

Pralesní porost obývají mimo jiné kaloni: buď nehybně visí ze stromů hlavou dolů, nebo si zrovna pochutnávají na plodech okolních rostlin. Z opic tu nejčastěji narazíte na makaky. Celkem na ostrově žije 49 druhů savců a 140 druhů ptáků. Další početnou skupinu představují hadi – ke třicítce zdejších druhů patří i kobra královská či krajta mřížkovaná.

Za levnými nákupy

Hlavním obchodním a společenským centrem se stala vesnice Kampung Tekek, která díky své centrální poloze představuje zároveň vstupní bránu na pevninu. Tioman se pyšní statusem bezcelního ostrova, tudíž zde najdete mnoho duty free obchodů a prodejen s levným alkoholem, tabákem a čokoládou. V Tekeku funguje letiště, vyrostl tu malý přístav pro jachty a panuje tady čilá automobilová doprava, zbytek ostrova však moderní technologie téměř nezasáhly. Široká pláž s jemným zlatavým pískem se táhne až k jižnímu konci vesnice a patří k nejkrásnějším na celém Tiomanu.

Ačkoli většinu svého života strávila Mary Cassattová v Evropě, zejména v milované Paříži, bývá paradoxně považována za nejlepší americkou malířku, i když v Americe prakticky netvořila.

Narodila se v Pensylvánii v roce 1844 bohatým rodičům a její počáteční výchova se nesla v tradičním duchu. Spočívala v přípravě na budoucí život manželky a matky. Nic nenasvědčovalo tomu, že by z Mary mohla vyrůst nezávislá žena. Otec byl vážený burzovní makléř, z bankéřské rodiny pocházela i Maryina matka. V rodině kladli velký důraz na vzdělání a díky otcovým kořenům, jeho předkové byli totiž francouzští hugenoti, rodina obdivovala vše francouzské.

Peníze nehrály u Cassattových žádnou roli. Rodiče mohli svým pěti dětem dopřát cokoli. Odmalička s nimi cestovali a navštěvovali evropské metropole, kde jim umožnili získat nejen přehled o kultuře starého kontinentu, ale i naučit se cizím jazykům. Mary se už v deseti letech dokázala obstojně domluvit německy i francouzsky.

Únik do Paříže

Ačkoli si rodiče nepřáli, aby se dcera věnovala studiu umění, Mary si to prosadila. Když ji pak jako šestnáctiletou přijali na Pensylvánskou akademii umění, smířili se s tím a v jejích studiích ji podporovali. Mary tu v letech 1861 až 1865 vystudovala pod vedením Thomase Eakinse realistické malířství. Studium ji však zklamalo. Teorie vysoce převyšovala praxi, nelíbila se jí také příliš škrobená atmosféra školy.

Rozhodla se tedy, že se přestěhuje do Paříže, „mekky“ tehdejšího umění, kde se chtěla věnovat studiu starých mistrů. Svou cestu ale musela odložit kvůli americké občanské válce. Mezitím si našla spřízněnou duši, přítelkyni podobných zájmů, která do Paříže odjela s ní. Mary používala svéráznou metodu studia, chodila do Louvru tvořit reprodukce starých mistrů. Na nich se učila malovat. Ostatně později se nechala slyšet: „Muzeum je jediný učitel, kterého umělec potřebuje!" Tento způsob výuky malování si v 19. století oblíbily především ženy, protože je málokterá umělecká škola přijímala ke studiu.

Inspirující impresionisté

Paříž Mary nadchla. Chodila tu na soukromé přednášky k Jean-Léonu Gérômovi, vyhlášenému profesorovi École-des-Beaux-Arts, a současně navštěvovala hodiny malby, které byly určeny především nemajetným ženám. Často z Paříže vyjížděla na studijní cesty za uměním do Itálie, Španělska, Nizozemí a Belgie. Do Paříže se ale ráda vracela. Velkou inspirací se jí stala díla Camilla Pissarra, jehož obrazy v pastelových barvách ji přímo nadchly. Dalším umělcem, který Mary celoživotně ovlivnil, byl Edgar Degas. I jeho obrazy jí byly od prvního momentu, kdy je uviděla u jednoho obchodníka s uměním, velice blízké. A když se pak s malířem seznámila, vzniklo mezi nimi celoživotní hluboké přátelství.

Aby byla v Paříži soběstačná a měla větší šanci uchytit se v uměleckém světě, přijímala zpočátku zakázky na portréty Američanů žijících v cizině, i když takovou prací zpočátku pohrdala. 

Přijata do Salonu!

V roce 1869 se Mary dostalo velké cti. Jeden z jejích obrazů vybrala porota do pařížského Salonu, kam Cassattová poté posílala svá díla po dalších deset let. Ne vždy však byla její díla porotou Salonu přijata a vystavena. Po jednom odmítnutí jí Edgar Degas nabídl, aby se přidala k impresionistům a vystavovala s nimi. Mary si toho vysoce považovala, neboť impresionisty obdivovala, i když je odborná veřejnost odmítala. Získala mezi nimi množství přátel, kterým finančně nezištně pomáhala. 

Kromě toho se snažila propagovat jejich díla v Americe. V tomto jí pomáhal její bratr Alexander. Ten díla impresionistů v Americe nejen vystavoval, ale i prodával a doporučoval bohatým sběratelům umění. Impresionismus byl v té době v Americe nesmírně populární. Určitě k tomu napomohla i tvorba Mary Cassattové, jejíž díla se dostala do tamních muzeí a galerií.  

Ženy a děti

I přes počáteční vliv impresionistů si Mary brzy vytvořila svůj osobitý malířský styl. Kladla důraz na detail a jasné kontury. Koncem osmdesátých let 19. století se začala zabývat tematikou žen a dětí. Tyto obrazy zajistily Mary ve Francii velkou oblibu i uznání. Vynikají jemností a jímavou lyrikou. 

Podstatně méně znali její tvorbu v Americe, i když i tam měla několik výstav, které kritika velmi příznivě přijala. V roce 1893 dostala Mary lukrativní zakázku pro Světovou kolumbijskou výstavě v Chicagu. Obří dílo nazvané Moderní žena, speciálně vytvořené pro ženský pavilon, se však bohužel nedochovalo. Když byl totiž pavilon stržen, obraz se ztratil. V té době se však stal inspirací pro mnohé začínající umělce. 

Kariéře obětovala rodinný život

Mary Cassattová se nikdy nevdala. Obávala se, že by ji děti mohly odvádět od práce. Byla to velká škoda, protože děti svých přátel, stejně jako své neteře a synovce nesmírně milovala. Ostatně něha a láska k dětem z jejích obrazů přímo čiší.

V roce 1877 se za Mary do Paříže přestěhovali její rodiče a sestra Lydie. Nebylo to pro ni zrovna jednoduché období. Na jednu stranu byla ráda, že je má u sebe, ale na druhou stranu jim musela v následujících letech věnovat péči a čas, takže její tvorba musela jít stranou. Všichni už totiž byli vážně nemocní. V roce 1904 jí byl ve Franci udělen prestižní řád Čestné legie za její přínos pro umění. Později byla oceněna i v Americe, ona však tato vyznamenání odmítala. 

TIP: Talentovaná Růžena Zátková: Proslavila se v Itálii, doma ji znala jen hrstka lidí

To už také ji začaly pronásledovat nemoci. Roku 1911 jí diagnostikovali cukrovku, revma a šedý zákal, který se nepodařilo operací odstranit. Nakonec téměř oslepla a v roce 1914 musela přestat malovat. To ji velice deprimovalo, nicméně stále se zajímala o boj za volební právo žen a na jeho podporu přispěla sufražetkám svými patnácti díly. Zemřela 14. června 1926 v Château de Beaufresne poblíž Paříže ve věku osmdesáti dvou let a po smrti spočinula v rodinné hrobce v Mesnil-Théribus.

Společnost Masten Space Systems vyvíjí robotický těžební rover Rocket M. Pokud uspěje ve tvrdé konkurenci, mohl by jednoho dne těžit vodu na Měsíci pomocí raketových zážehů. Rover využívá půlsekundové pulzy raketového motoru k rozrušení zmrzlé měsíční půdy. Tímto způsobem by získával částice vodního ledu.

Není tajemstvím, že doprava čehokoliv na Měsíc je přímo vražedně drahá. Proto NASA i další hráči, kteří chtějí v následujícím období dobývat Měsíc, usilovně vyvíjejí technologie, které umožní astronautům na Měsíci získávat co nejvíce potřebných surovin z místních zdrojů. Zásadní je především voda, která je nezbytná pro podporu života, pěstování plodin, produkci paliva i pro komfort lunárních kolonistů.

Break the Ice!

Především v oblasti jižního pólu Měsíce by měly být velké zásoby vodního ledu. Otázkou ale je, jak tento led najít a vytěžit ekonomicky přijatelným způsobem. Klíčový problém je tématem soutěže NASA „Break the Ice“, které se účastní i Masten Space Systems s roverem Rocket M. Účastníci klání navrhují rover, který bude možné poslat do oblasti jižního pólu Měsíce, kde vytěží 10 tun vody a dopraví ji na určené sběrné místo.

TIP: Nové zprávy o vodě na Měsíci přinášejí důvody k optimismu

Systém Rocket M zahrnuje rover o hmotnosti 1 118 kg. Na povrch Luny by jej dopravil lander, který by pak fungoval jako podpůrná stanice. Na povrchu Měsíce by se pohyboval rychlostí 3,45 kilometrů za hodinu. Rover by poháněla solární energie, zatímco raketový motor by spaloval vodík s kyslíkem, získané z vytěžené vody. Raketové pulzy roveru rozruší povrch až do hloubky dvou metrů. Zařízení poté nasaje materiál a během 5 až 10 minut ho roztřídí. Tvůrci roveru odhadují, že by za rok získal až 426 tun vody.

Během Velké války bylo povoláno do zbraně více než osm milionů francouzských vojáků, z nichž sedm milionů působilo přímo v oblastech bojů. Každý den padlo v průměru téměř 900 mužů. Při započítání vojáků z kolonií ztratila Francie na bojištích téměř 1 400 000 mužů, z nichž naprostou většinu tvořili pěšáci. Počet obětí války pak ještě vzroste, pokud přičteme ty, kteří zemřeli na následky zranění až po válce. Zraněny byly 4 300 000, z toho 1 100 000 si odneslo psychické poškození, 300 000 bylo zmrzačeno, 42 000 oslepeno...

Odčinit válku s Pruskem

Skutečné počty obětí však jsou zcela jistě vyšší, neboť osud čtvrt milionu mužů se nepodařilo za války ani po ní objasnit a jsou vedeni jako nezvěstní. Francie tak zaplatila za vítězství krutou cenu: životy svých drahých synů, manželů a otců. Po padlých zůstalo 700 000 vdov a více než milion sirotků... Celkovou výši ztrát však vrchní velení po celou dobu války přísně tajilo – vysoká čísla by totiž měla bezpochyby negativní dopad na morálku armády i civilistů.

Do první světové války vstupovala francouzská armáda plna odhodlání odčinit porážku ve válce s Pruskem (1870–1871) a znovu získat tehdy ztracené Alsasko a Lotrinsko. Stejně jako většina tehdejších evropských armád byla i ta francouzská organizována na základě všeobecné branné povinnosti. Každý rok narukovali muži, kteří v odvodním roce měli dovršit 21 let, a strávili ve službě tři roky (služba byla prodloužena ze dvou let na tři zákonem ze září 1913). Ti tvořili aktivní armádu, zatímco jejich předchůdci staří 24–34 let armádu záložní. Třetí složku – takzvané teritoriální vojsko – by v případě války utvořili 35–41letí, jejich zálohu pak 42–48letí.

Nehrdinní dobrovolníci

V době míru měla armáda 173 pěších pluků, 79 jezdeckých a 87 dělostřeleckých; všechny byly nenaplněny a v případě války by je doplnili muži prvních tří ročníků rezervistů. Záložníci byli organizováni do 201 rezervních a 149 teritoriálních pluků. Aktivních divizí bylo 49, záložních 23 a teritoriálních 11 (divize čítala přibližně 15 000 mužů). V roce 1915 se počet aktivních divizí zvýšil na 98, což umožnilo rozpuštění rezervních divizí a snížení počtu mužů v rotě z 250 na 200 (v roce 1918 na 175). Roku 1917 pak došlo k zásadní reorganizaci, když divizi nově místo čtyř pluků tvořily tři, každý měl po třech praporech, které tvořily vždy čtyři roty (včetně jedné kulometné). Snižoval se také věk branců – místo ve 20 či 21 nastupovali k útvarům už v 18 letech, v případě dobrovolníků byli přijímáni i 17letí.

Dobrovolníci – šlo hlavně o ty, kteří ještě nedosáhli věku pro službu v aktivní armádě – se hlásili z vlasteneckých důvodů především v první fázi války (v roce 1914 se jich přihlásilo přes 26 000). Postupem času, jak přibývalo krvavých bitev, však nadšení opadlo (v roce 1915 se hlásilo 10 000 dobrovolníků).

V roce 1916 však začaly počty mužů hlásících se o své vůli do zbraně zase narůstat. K takovému kroku je tentokrát už většinou nevedlo vlastenectví, ale snaha chránit se: díky tomu, že narukovali dobrovolně, mohli si zvolit zbraň – mnozí, kteří věděli, že je odvod tak jako tak nemine, se tak hlásili především proto, aby si mohli vybrat například službu u dělostřelectva, jež bylo méně vystaveno přímému boji než pěchota.

Modrá místo červené

K vyhlášení mobilizace došlo 1. září 1914 a podle plánu č. XVII, vypracovaného generálním štábem o dva roky dříve, byly povolány téměř tři miliony záložníků ve věku 24–38 let. Ve stovkách vlaků pak přijížděly jednotky z mírových posádek k východní hranici. Vojáci byli oblečeni v tradičních pestrých uniformách ještě z 19. století – pěšáci i kavaleristé nosili modrý kabátec, červené kalhoty a modro-červené čapky – képi. Často se zmiňuje, že kvůli nápadným barevným prvkům se stávali dobře viditelným terčem pro nepřátelské střelce, což potvrdilo slova těch, kdo už před válkou nabádali k přechodu na nenápadnější barvy.

Pokračování: Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (2)

Ve skutečnosti však po dlouhých pochodech v letním horku prašnými cestami a prudkých bouřkách, které proměnily tyto cesty v bahnitá koryta, se stejnokroje takříkajíc zamaskovaly přirozeně. K rozhodnutí o změně barvy uniformy na jednolitě modrou sice došlo už 10. července 1914, ale nové stejnokroje nebylo možné vyrobit v milionových sériích tak rychle, takže se ve větší míře objevily u jednotek až za několik měsíců.

O vztahu mezi stresem a šedivěním vlasů se vypráví spousty příběhů, jako například ten o náhlém zešedivění Marie Antoinetty po zajetí francouzskými revolucionáři. Seriózních vědeckých výzkumů je ale v této oblasti jako šafránu. Odborníci americké Columbia University se to rozhodli napravit a prostudovali spojitost mezi stresem a šedivěním vlasů. Badatelé vystopovali proteiny v lidských vlasech, které s tímto procesem souvisejí, a také zjistili, jak je možné šedivění vlasů kvůli stresu zvrátit.

Vědci při tomto výzkumu využili 14 dobrovolníků, kteří si vedli „deníky stresu“. Tito lidé během výzkumu poskytovali badatelům vzorky vlasů, aby mohli detailně analyzovat jejich šedivění. Řezali vlasy na plátky o tloušťce jedné dvacetiny milimetru a na nich pak měřili i nepatrné změny barvy vlasů.

TIP: Je opravdu možné, aby někomu zešedivěly vlasy strachem?

Výsledky výzkumu potvrdily, že stres opravdu těsně souvisí se šedivěním vlasů, přestože mezi jednotlivými lidmi mohou být velké rozdíly. Zároveň také vyšlo najevo, že když stres poleví, v některých případech se mohou vlasy opět vybarvit do původní barvy. Dokládá to zkušenost jednoho z účastníků výzkumu, který odjel na dovolenou, a tam mu pět šedivých vlasů ztmavlo zpět na jeho původní odstín. Zdá se tedy, že šedivění (alespoň v některých případech) nemusí představovat nevratnou změnu.

„Další úspěšný let Ingenuity! Marsovská helikoptéra v pondělí dokončila svůj osmý let,“ oznámila JPL na sociální síti. V krátkém tweetu se operátoři mise pochlubili, že vrtulník během 77,4 vteřiny uletěl vzdálenost 160 metrů. Přistál přitom na dalším novém místě 133,5 metru od robotického vozítka Perseverance.

Ingenuity v pondělí absolvoval již druhý bezproblémový přesun marsovskou atmosférou po sobě po potížích, které se vyskytly při šestém letu. Stroj 22. května zaznamenal v závěru letového testu technické problémy, ale nakonec bezpečně přistál. Podle expertů JPL vše způsobila určitá zranitelnost systému časování.

Dron měl původně naplánováno pět letů, nicméně pokračující zdárný průběh testování přiměl vědce k prodloužení programu a k experimentování s náročnějšími demonstracemi. Zvyšovala se rychlost i vzdálenost a od pátého letu vrtulník přistává vždy na jiném místě. Podle serveru Space.com by Ingenuity měl držet krok s Perseverance a sledovat jeho trasu s cílem vyzkoušet možnosti tandemové spolupráce vozítek a létajících aparátů při vědecké práci.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Perseverance a Ingenuity mají vlastní programy. Helikoptéra není vybavená vědeckými přístroji, jejím jediným úkolem je vyzkoušet možnost využívat v budoucnu při zkoumání povrchu mimozemských těles podobné létající aparáty. Mise robotického roveru zahrnuje především hledání známek možného minulého, nikoli současného, života na Marsu, shromažďování údajů o klimatu a geologii planety a sbírání vzorků hornin a prachu, které by někdy v budoucnu měly být přepraveny na Zemi.

Organizace africké jednoty přijala v roce 1977 úmluvu, kde činnost v žoldnéřských skupinách v boji proti právu národů na sebeurčení či proti územní celistvosti státu označuje za zločin. Stejně se k tomuto fenoménu staví Mezinárodní úmluva OSN proti získávání, používání, financování a výcviku žoldnéřů, která navíc rozšířila jeho definici. V platnost vstoupila v roce 2001, dosud ji však ratifikovalo jen 37 států. Česká republika mezi nimi není a zatím posledním signatářem je Arménie, která v listopadu 2020 reagovala na nasazení žoldnéřů na ázerbájdžánské straně v konfliktu o Náhorní Karabach.

Předchozí část: Mezi paragrafy: Žoldnéři a kontraktoři podle mezinárodního práva (1)

Další posun přišel v 90. letech při přípravě Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Objevily se návrhy, aby mezinárodní právo považovalo žoldnéřství za zločin, ale k zařazení do dokumentu nakonec nedošlo. Takto klasifikována je zde však agrese a jednou z jejích forem je i vyslání žoldnéřů státem nebo jeho jménem, kteří v závažné míře (v zásadě odpovídající vojenskému útoku) používají ozbrojenou sílu proti jinému státu.

Nejasné postavení

Dosud zmíněné dokumenty mezinárodního práva řešily hlavně tradiční žoldnéřské skupiny, avšak od konce studené války masivně narostl vliv a role soukromých vojenských společností, které se organizací, velikostí a zvláště smluvními vazbami na státy a mezinárodní organizace výrazně odlišují. Přesto část politické a právní sféry stále nahlížela a nahlíží na tyto firmy jako na klasické žoldnéře.

Mezinárodní společenství proto usiluje o odlišení a přesnou právní úpravu pro soukromé vojenské společnosti a kontraktory v jejich řadách, přičemž se na těchto snahách podílí i Mezinárodní červený kříž. Doposud nejvýznamnějším výstupem jednání je takzvaný Dokument z Montreux o souvisejících mezinárodněprávních závazcích a osvědčené postupy států pro působení soukromých vojenských a bezpečnostních společností během ozbrojeného konfliktu z roku 2008.

Zapojení tajných služeb

Byť se nejedná o právně závaznou mezinárodní úmluvu (obsahuje pouze soubor různých doporučených postupů), má dopad na jednání států, které se k němu připojily. Česká republika tak učinila v roce 2013. Na tento dokument odkazuje i usnesení Evropského parlamentu z roku 2017 o soukromých bezpečnostních společnostech. V něm europoslanci na jednu stranu uznali význam těchto společností pro vojenské operace EU, na straně druhé vyzvali k jejich důsledné kontrole.

TIP: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Proti usnesení se však staví část politiků zvláště z krajní levice. Celkový obraz soukromých vojenských společností narušuje celá řada ilegálních incidentů, které byly s jejich působením spojeny (asi nejznámější přestavuje střelba kontraktorů z firmy Blackwater do iráckých civilistů v roce 2007). I oni jsou přitom odpovědní za své zločiny.

Po výrazném příchodu ruských skupin na globální scénu (zvláště Wagner Group) se projevuje silné propojení mezi zájmy státních tajných služeb, tradičního žoldnéřství i nových forem kontraktů, což brání jejich přesnému zařazení. Mezinárodní právo tak nadále čelí výzvám, jak přesně „oddělit zrno od plev“ na poli privatizace vojenské bezpečnosti.

Nová studie vědců z McGillovy univerzity a francouzského národního výzkumného institutu pro zemědělství, výživu a životní prostředí INRA dokládá, že 51 až 60 % z 64 milionů kilometrů řek a potoků na Zemi, které vědci zkoumali, přestává pravidelně proudit, nebo po část roku vysychají. Jedná se o vůbec první empiricky podloženou studii tohoto druhu.

Vědci upozorňují, že v poslední době, především kvůli globálnímu oteplování a změnám hospodaření v krajině, se pravidelné zastavování či mizení řek týká stále více toků. Pozorujeme to například v Egyptě, v různých částech Asie nebo třeba v oblasti řeky Colorado v severní Americe.

TIP: Planeta řek: Země je pokrytá řekami a potoky ve větší míře, než jsme mysleli

V některých horkých a suchých oblastech, například v Indii nebo v Austrálii se tento fenomén týká až 95 % vodních toků. Ekohydrolog Mathis Messager a jeho kolegové tvrdí, že změny chování řek mají značný význam a dopad na místní ekosystémy i na obyvatele příslušných oblastí. Studie také na základě předběžných odhadů naznačuje, že více než polovina světové populace žije v lokalitách, kde nejbližší řeka nebo potok není trvalého rázu.