Po třídenním letu z německého Frankfurtu zahájila vzducholoď, dlouhá 245 metrů, přistávací manévr na newyorském letišti Lakehurst. Dodnes není jisté, zda šlo o sabotáž, proražení látkového potahu nebo – nejspíše – jiskru statické elektřiny, která zapálila 200 000 m³ vodíku. Vzducholoď, která v tu dobu byla ve výšce okolo 60 metrů nad zemí, shořela za 34 sekund a z necelé stovky lidí na palubě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky.

Důvodem, proč se ve vzducholodích používal vysoce hořlavý vodík namísto hélia, bylo americké embargo hitlerovského Německa. Konstruktéři ale měli s použitím vodíku zkušenosti, jeho vyšší vztlak umožnil přidat další kabiny pro pasažéry. O bezpečnosti vzducholodi byl výrobce tak přesvědčen, že na palubě byla i kuřárna.

Interiér vzducholodi byl luxusní: o pohodlí padesátky cestujících se při transatlantickém letu staralo 61 členů posádky, nechyběla sprcha s teplou vodou, piano pro obveselení i možnost přepravy automobilů. Úrovni cestování odpovídala i cena: 450 $ za jednosměrnou letenku odpovídá dnešním zhruba 150 000 Kč. Let z Evropy do Ameriky trval za ideálních podmínek lehce přes dva dny a vzducholoď, poháněná čtveřicí dieselových motorů, dosahovala rychlosti až 135 km/h.

O významu kyslíku pro život není třeba pochybovat. Stačí na chvíli zadržet dech a na vlastní kůži se lze přesvědčit, jak moc je pro člověka důležitý. Už po pár desítkách vteřin většina lidí nevydrží a slastně naplní plíce čerstvým vzduchem – a s ním právě i životodárným plynem. 

Trénovanější jedinci vydrží bez přísunu kyslíku i pár minut, ti nejlepší světoví rekordmani okolo 24 minut. Oproti několika dnům bez vody či týdnům bez jídla se však stále jedná o čas v podstatě směšný. Kyslík zkrátka potřebujeme neustále a jestliže se jej tělu přestane dostávat, následuje zástava srdce a krevního oběhu. O přežití pak rozhodují minuty.

První na ráně je při zástavě dechu mozek, který je bez nedostatku kyslíku velmi zranitelný – začíná odumírat už zhruba po šesti minutách bez vzduchu. Dříve či později po něm následují i další orgány a za pár desítek minut je celé tělo již nenávratně poškozeno. 

Kyslík se často označuje jako elixír života, bez něhož se, podobně jako téměř všechny mnohobuněčné organismy, lidé neobejdou. Na druhé straně však nelze o kyslíku tvrdit, že čím více, tím lépe. Zůstane-li totiž tělo dlouhodobě vystaveno jeho vysokým koncentracím, mohou se naopak objevit různé zdravotní problémy – nejčastěji poškození plic.

Budiž fotosyntéza 

Děti ve školních lavicích se učí, že tento plynný chemický prvek, který tvoří druhou hlavní složku zemské atmosféry, představuje jednu ze základních přísad vzduchu, který dýcháme. V atmosféře se jej nachází přibližně 21 %, přičemž její hlavní součást tvoří ze 78 % dusík a zbylé procento doplňují další plyny. Tato skladba ovšem v různých etapách vývoje Země vypadala  jinak: Prvních pár miliard let zemská atmosféra neobsahovala téměř žádný kyslík – byla anoxická čili bezkyslíkatá. Místo něj převažoval dusík a vyšších koncentrací dosahovaly i další plyny, včetně oxidu uhličitého, vodní páry či metanu. 

TIP: Životadárný kyslík: Neobyčejně obyčejná molekula

Pro mnohé tehdejší jednobuněčné organismy dokonce představoval kyslík toxický plyn, takže jim jeho nedostatek nebyl úplně „proti srsti“. Krátce po vzniku života, tedy asi před 4–3,5 miliardami let, se ovšem objevily bakterie, jež zvládaly takzvanou oxygenní fotosyntézu. Dochází při ní k přeměně oxidu uhličitého a vody na organické cukry, což způsobuje sluneční záření, a jejím odpadním produktem je právě kyslík. Toho ovšem zpočátku v prostředí moc nezůstávalo, neboť veškerá jeho produkce unikala do vesmíru, nebo skončila vznikem oxidů navázaná na různých minerálech.

„Kyslíkový holokaust“

Ruku v ruce s tím, jak asi před 2,5 miliardami let nápadně přibylo fotosyntetizujících bakterií produkujících kyslík a ubylo materiálů, které by ještě mohly zoxidovat, se životodárný plyn začal v atmosféře poměrně rychle hromadit. Ačkoli jeho koncentrace tehdy stoupla zřejmě jen na jednotky procent a zůstávala stále několikanásobně nižší, než je tomu dnes, pro život to mělo dalekosáhlé důsledky. Mnohé organismy navyklé na bezkyslíkatou atmosféru se totiž novému prostředí nedokázaly přizpůsobit a hromadně hynuly. Ne nadarmo se této události, jež se odehrála někdy v době před 2,4–2 miliardami let, přezdívá „kyslíková revoluce“, „kyslíkový holokaust“, nebo též „velká oxidační událost“. 

Některé jednobuněčné druhy si však s kyslíkem rozuměly docela dobře. Nový plyn „zkrotily“ a začaly jej využívat k efektivnějšímu vytěžení energie z přijímaných organických látek. Na zmíněném plynu se nakonec staly i díky mitochondriím (viz Původ buněčných elektráren) závislými. Ačkoli se některé, většinou jednobuněčné organismy bez kyslíku obejdou, většina druhů kyslík k životu nezbytně potřebuje.  

Maximum v karbonu

Vědci tvrdí, že kyslík během dalších dvou miliard let po „holokaustu“ přehodil evoluční výhybku ještě několikrát – byť je třeba dodat, že se jedná o hypotézy, které nejsou plně potvrzené. 

Podle nich se po ukončení velké oxidační události procento kyslíku v atmosféře na přibližně miliardu let stabilizovalo. Jeho podíl se ovšem začal opět zvyšovat před necelou miliardou let a maxima dosáhl v karbonu (předposlední periodě prvohor) před 359–299 miliony let. Tehdy se jeho zastoupení v atmosféře zastavilo na dnes těžko uvěřitelných 35 %.

Mnohé odborníky nejvíc zaujala poměrně nápadná souvislost mezi zvyšujícím se množstvím kyslíku v prostředí a rozvojem „různorodosti“ pozemského života. Začalo to vznikem eukaryotické buňky před asi dvěma miliardami let, bez níž by nevznikly složité mnohobuněčné organismy jako rostliny a živočichové. Ti pak v prvohorách vystoupili z vody a začali osidlovat pevninu. 

Kambrický výbuch života 

Vztah mezi množstvím kyslíku v prostředí a evolucí života se často zmiňuje jako jedno z možných vysvětlení takzvané kambrické exploze. Jedná se o událost, která se odehrála na samém počátku prvohor, tedy v kambriu před asi 541–485 miliony let. Tehdy se během poměrně „krátké“ doby, ve skutečnosti to bylo několik desítek milionů let, objevilo ve fosilním záznamu velké množství různých mnohobuněčných živočichů. Jak se to však mohlo stát? Vědci zvažovali možnost, že vyšší koncentrace kyslíku v prostředí umožnily přežití větších a energeticky nákladnějších organismů, což podnítilo vznik dalších rozmanitých životních forem. Tato skutečnost také zajistila snadnější fosilizaci neboli proces vzniku zkamenělin těchto zvířat. 

TIP: Kdy se začneme dusit: Může se stát, že nám jednoho dne dojde kyslík?

V roce 2018 se v časopise Geology objevil zajímavý článek. Shrnoval výzkum, který odhalil, že zhruba před půl miliardou let existovala hned dvě krátká, ale dost možná zásadní období, kdy množství kyslíku v prostředí zásadně pokleslo. Jeden takový propad nastal navíc jen krátce před kambrickou explozí, druhý před asi 525 miliony let – také po něm se v geologickém záznamu objevilo hned několik nových skupin živočichů.

Autoři studie spekulují, že obě kritická období mohla stát za vymřením části druhů, potažmo uvolnila prostor pro vývoj nových. Jakmile se množství kyslíku rozpuštěného ve vodě vrátilo do normálu, podnítilo to u přeživších druhů podobnou evoluční explozi, jaká nastala u savců poté, co jim na přelomu křídy a třetihor uvolnili cestu dinosauři. V současnosti tak víme, že kyslík je jedním z hlavních nástrojů, kterými evoluce disponuje. 

Vědci podrobněji popsali jednoho z těchto chlupatých korýšů s latinským názvem Kiwa tyleri. Jedná se o jediný druh obývající Jižní ledový oceán u Antarktidy. První snímky kraba pocházejí z roku 2010, kdy se také v hloubce 2 600 metrů pod hladinou moře podařilo odchytit několik exemplářů. Od té doby vědci zkoumají Kiwa tyleri pomocí počítačové tomografie a sekvencování DNA.

Smrt pro zajištění rodu

Mnohé z typických rysů korýše – například čistě bílé zbarvení a ochmýřené tělo – představují postupnou adaptaci živočicha na jeho prostředí. Kiwa tyleri žije v termální „schránce“ velké jen několik metrů, kde má voda ideální teplotu. „Na některých místech jsou naskládaní jeden na druhém,“ říká profesor zoologie z Oxford University Alex Rogers, jehož týmu se v roce 2012 podařilo vyfotografovat 600 krabů na jednom metru čtverečním. Voda obklopující jejich přeplněný domov je velmi chladná – dosahuje teploty od -1,3 do 0,5 °C. V takto studeném prostředí se krabi a humři vyskytují jen velmi vzácně.

Krabi Kiwa tyleri nahloučení v co nejtěsnější blízkosti sopečného vývěru.

„Fyziologický limit k udržení aktivit nutných pro přežití je zřejmě kolem 0,5 °C,“ vysvětluje vedoucí studie Sven Thatje z University of Southampton v Anglii. Někteří korýši přesto opouštějí bezpečí teplého domova a vydávají se do ledových vod. Například samičky sedí na vajíčkách právě v chladnějších vodách. Vědci se domnívají, že vajíčka potřebují pro svůj vývoj nižší teplotu a že by v blízkosti hydrotermálních vývěrů vypouštějících do okolí síru nepřežila. Obětavé matky za hlídání vajíček obvykle zaplatí životem: „Samičky, které opustí domoviště, nic nejí; v podstatě vyhladoví,“ říká Thatje. Nedostatek energie a sil jim brání v návratu zpět k teplým vývěrům.

Přezdívka podle Pobřežní hlídky

Krabi Kiwa tyleri jsou zvláštní také tím, jak si zajišťují hojnost potravy. Jejich bohatá srst jim slouží jako zahrada pro pěstování množství bakterií, jimiž se živí. Na rozdíl od druhu Kiwa puravida žijícího na pobřeží Kostariky, a druhu Kiwa hirsute který má ochmýřené pouze končetiny, využívá Kiwa tyleri také ochmýření podél spodní části svého těla. Pomocí tohoto zařízení dokáže smést bakterie ze sopečných komínů a zajistit si tak oběd.

Thatje, který na univerzitě působí jako profesor mořské evoluční a ekologické biologie, přiznal, že nově popsanému druhu přezdívají 'krab Hoff' podle Davida Hasselhoffa známého ze seriálu Pobřežní hlídka. I on se totiž pyšní chlupatým hrudníkem, ačkoli jej pro svou obživu využil zcela jiným způsobem.

TIP: Citlivost pod tvrdou slupkou: Také krabi cítí bolest

Evoluce poskytla mořskému Hoffovi navíc ještě jednu významnou výhodu. Od svých dvou bratranců se liší bodci na konci nohou, jež používá při zlézání strmých povrchů. Bezproblémový pohyb po sopkách pro něj znamená usnadněnou práci při shánění potravy.

Ačkoli se vědcům podařilo odhalit některé záhady obklopující antarktického Yettiho, zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Například není jasné, jak došlo ke kolonizaci dvou sopečných systémů oddělených kilometry a kilometry chladných vod a jak se krabí larvy dostanou z nebezpečně studeného prostředí ke komínům poskytujícím životně důležité teplo.

V současné době obíhá kolem Země téměř 10 tisíc tun kosmického odpadu. Tvoří jej nefunkční satelity a jejich komponenty, od velkých kusů až po nepatrné součásti. Není tajemstvím, že orbitální odpad přináší řadu problémů. Ohrožuje lety do vesmíru a povoz na oběžné dráze. Jak se ale ukazuje, problémy dělá i na zemském povrchu.

Kosmický odpad je totiž z větší části lesklý a odráží sluneční záření. Jak ukazuje nový výzkum, na mnoha místech zemského povrchu to zvyšuje celkový jas oblohy o více než 10 procent. Pro vedoucího výzkumu Miroslava Kocifaje ze Slovenské akademie věd a jeho kolegy to bylo překvapením. Původně se domnívali, že vliv kosmického odpadu na jas oblohy bude jen okrajový, pokud vůbec nějaký.

Pohroma pro astronomy

Takové zvýšení osvětlení oblohy má své důsledky. Kosmický odpad tímto působením přispívá ke světelnému znečištění, které je už tak komplikované. Výsledkem je zhoršení kvality pozorování oblohy, jak pro veřejnost, tak i pro astronomy. Na astronomických snímcích se kvůli odpadu na oběžné dráze objevují optické vady, které snímky znehodnocují.

TIP: Světelné znečištění světa se stále zhoršuje: Mohou za to úsporné technologie

Jak zdůrazňují autoři zmíněné odborné studie, kosmický odpad je ve skutečnosti pro astronomy ještě horší než klasické světelné znečištění. To vzniká především kvůli osvětlení lidských sídel a vědci se mu mohou do jisté míry vyhnout, když umístí své observatoře dál od obydlených oblastí. Světelnému znečištění od kosmického odpadu, které zasahuje geograficky rozsáhlá území, se tak snadno uniknout nedá.

Severní ledový oceán je výjimečný v tom, že jeho vody jsou rozvrstvené podle slanosti a nikoliv podle teploty. Jeho povrchovou vrstvu tvoří chladná a jen málo slaná voda, pocházející z řek a z tajícího ledu. Z Pacifiku proniká Beringovou úžinou do Arktidy teplá a relativně slaná voda, která klesá pod povrchovou vrstvu a vytváří velké kapsy teplé vody. Těmto kapsám se říká ‚tepelné bomby‘.

‚Tepelné bomby‘ jsou dost stabilní na to, aby se udržely po celé měsíce nebo i roky. Výzkumný tým, který vedli odborníci amerického institutu Scripps Institution of Oceanography na University of California San Diego, tento jev detailně prozkoumal, především pokud jde o jeho vztah k tání arktického mořského ledu.

Tepelné bomby pod ledem

Z jejich výsledků vyplývá, že ‚tepelné bomby‘, které jsou stále častější a mohutnější, významně urychlují tání ledu v Arktidě. Výzkum představuje další z řady důkazů, podle kterých může arktický vodní led v dohledné době na mizet na stále delší část roku. To představuje významný zásah do globálního klimatického systému, protože arktický led je považován za významný zdroj klimatické stability.

TIP: Arktida má nejméně ledu v historii satelitních měření

Výzkumu tohoto druhu by nebyl možný bez nových technologií a metod měření. Odborníci Scripps Institution of Oceanography pro tento účel vyvinuli například speciální senzor Fast CTD, který umožňuje velmi rychlé změření teplotního profilu oceánu přímo z paluby výzkumného plavidla.

Ulice finských Helsinek brázdí první autonomní pouliční čistič. Trombia Free, jak se stroj jmenuje, vypadá trochu jako přerostlý robotický vysavač – na délku měří 3,5 metru a široký je 2,3 metru. Po ulicích se dokáže pohybovat rychlostí až 10 km/h pro potřeby úklidu si ale vystačí se zhruba poloviční rychlostí. Na jeden zátah dokáže Trombia Free pojmout až 1,8 metru kubického odpadu.

Robotický superuklízeč

Výhodou robotického uklízeče je, že může pracovat zcela samostatně – je vybavený technologií LiDAR, díky níž se zvládne vyhýbat i případným překážkám a může pracovat za každého počasí. Premiéru si Trombia Free odbyl již v loňském roce, kdy se ve finském hlavním městě staral o úklid v okolí pěší zóny a cyklostezky Baana. Nyní ho čeká náročnější městské prostředí.

Podle společnosti Trombia Technologies, která má robotického uklízeče na svědomí, je Trombia Free výhodný i z hlediska energetické náročnosti. Oproti standardním prostředkům si vystačí s necelými 15 % energie. Díky lithium-iontovým akumulátorům je robotický čistič schopný pracovat na jedno nabití 8,5 až 17 hodin v režimu běžného úklidu, případně 4 až 8 hodin v intenzivním režimu.

Trombia Technologies plánuje nasazení robota ve zhruba desítce pilotních programů a po jejich vyhodnocení by se měl Trombia Free dostat na trh. Podle předpokladů by se tak mělo stát během prvního čtvrtletí příštího roku. Cenu svého robota vývojáři zatím nezveřejnili.

Do předního jihočeského královského města se vydáme v polovině srpna, jen tři týdny poté, co se Budějovicemi 24. července prohnal ohnivý kohout. Abychom viděli zkázu v jejím plném rozsahu, musíme se k poničené obci přiblížit od jihovýchodu. Na té straně totiž požár přeskočil z vnitřního města na předměstí.

Už pohled na příměstské dvory, stodoly a další zemědělské stavby, ale i na sady, zahrady a políčka je velmi neutěšený. Spatříme zde spálená torza převážně dřevěných budov, ohořelé pahýly ovocných stromů a sežehnuté plochy, ještě před nedávnem zdobené zlatavými klasy dozrávajícího obilí.

Naši průvodci 

Místem tragédie se nebudeme pohybovat sami. Před černými sutinami zborcené Svinenské brány na nás čeká dvojice navýsost kompetentních průvodců. První z nich, městský písař Kristián Adalbert Čerlík, se už dva dny po katastrofě rozepsal o jejím rozsahu na stránkách radního protokolu. Druhým je David Daublebský, dobře informovaný člen místní městské rady, jenž se později o neštěstí nezapomene zmínit ve své kronice Českých Budějovic. V jejich doprovodu překonáváme hradební příkop po provizorní lávce stlučené na místě, kde býval padací most. Mezi hromadami kamenů a zuhelnatělých trámů ze zborceného barbakánu a z vlastní městské brány pak procházíme do vnitřního města.

Otevírá se před námi ulice, nazývaná Svinenskou – stejně jako zničená brána, která stála na jejím konci. Tato komunikace, nyní lemovaná zčásti pohořelými, zčásti požárem nedotčenými domy, sice vede až k náměstí, my však spolu s Čerlíkem a Daublebským na první křižovatce odbočíme doprava. Vstoupíme tak do ulice, jíž se nyní říká Kapucínská. Na její pravé straně stojí poměrně nová chlouba města. Je jí konvent kapucínů s kostelem svaté Anny, založený léta Páně 1614. Naproti i v bezprostředním sousedství sice hořelo, avšak samotný areál konventu byl ohněm zasažen jen lehce a kostel zůstal zcela nedotčen. Měšťané si řeholníky a jejich působivá kázání velmi oblíbili, teď jsou však na ně prý nazlobení, protože u nich našel azyl proklatý vídeňský felčar Haller, který všechnu tu ohnivou spoušť zavinil.

Hrozící exploze

Na nejbližším nároží nás průvodci upozorňují na masivní hradební Břidlicovou věž vpravo na konci ulice U Nových vrat. Její vršek pozřely plameny. Písař Čerlík nám vypráví o panice, kterou vzbudilo vzplanutí tohoto objektu, v němž bylo uskladněno čtyřicet centnýřů střelného prachu. Na tři stovky žen a dětí prý utekly ven z města, avšak dobře zaklenutá místnost s prachem ohni odolala a k explozi naštěstí nedošlo.

Pak se otáčíme doleva a konšel Daublebský začne pohnutým hlasem mluvit o největší pohromě, kterou požár způsobil. Z majestátního farního kostela svatého Mikuláše nezbylo o mnoho více než jen ohořelé zdivo presbytáře. Oheň zničil i kapli svatého Jakuba za kostelem a budovu děkanství s městskými školami a nezastavil se ani před lidskými ostatky vyskládanými v kostnici na farním hřbitově. Ještě že ničivému živlu odolala alespoň samostatná Velká věž čnící za troskami chrámu, nebetyčná stavba, do níž Budějovičtí v letech 1549–1577 investovali obrovské sumy peněz.

Zázrak Panny Marie

Oba průvodci odvracejí slzami zalité oči a vedou nás Kněžskou ulicí až k hradbě na jejím konci. Během procházky po vnitřním obvodu poškozené severovýchodní části městského opevnění se dovídáme, že oheň postupoval po dřevěném hradebním ochozu a postupně pohltil dřevěné konstrukce tuctu obranných věží a bašt. V některých dokonce vybuchla nabitá děla. Než dojdeme k Pražské bráně, kterou požár bohudík ušetřil, míjíme bloky domů, z nichž téměř žádný nemá střechu a mnoho je zčásti či úplně zborcených. Na nároží proti bráně lehl popelem i městský špitál s kostelíkem svatého Václava, v jehož vížce se roztavily dva zvony.

Čerlík a Daublebský nás nyní vedou k náměstí Krajinskou ulicí, kde katastrofa začala. Vlevo ukazují dům pekaře Kottera, ve kterém se odehrál zázrak: oheň tam prý pohltil veškerý nábytek, zastavil se však před postelí, na níž ležel obraz Panny Marie Budějovické.

Za křižovatkou s Masnou ulicí si vpravo prohlížíme požárem poškozené masné krámy. Ob jedno obydlí dále se nachází Müllerův dům. Před ním už průvodci neovládnou emoce a začnou spílat uprchlému ranhojiči Hallerovi, kvůli němuž se velká část města proměnila v popel. Už jen pár desítek kroků nás dělí od severozápadního rohu budějovického rynku. Než tam pomalou chůzí dorazíme, rozpovídá se kronikář Daublebský o starobylém klášteře dominikánů s kostelem Obětování Panny Marie. Ten prý pamatuje časy „železného a zlatého krále“ a díky tomu, že nad ním drží ochrannou ruku sama Bohorodička, se jej zhoubné plameny ani nedotkly. Když pak z Krajinské vstupujeme na náměstí, kolmou uličkou vpravo spatříme za nízkými domky část klášterního areálu. 

Osvěžení pro hříšné tělo

Nyní nás ale průvodci vedou jinam. Podél západní strany rynku se blížíme k radnici, jíž vtiskli podobu vlašští mistři, nedojdeme však až k ní. Vstupujeme do sousedního domu, vyhlášeného hostince U Tří korun, kde se ubytovávají všichni „lepší lidé“ přijíždějící do Budějovic. Před několika dny tam přebývali komisaři Jiřík Oldřich Kořenský z Terešova a Jan Sudek z Dlúhé, pověření zhlédnutím škod, jež městu způsobil požár.

Nad džbánkem budějovického piva se Čerlík s Daublebským rozpovídají o tom, jak těžké dnes je domoci se práva. Vždyť i ten pranýř stojí uprostřed náměstí jako kůl v plotě, zatímco žhář Haller, který by k němu měl být přikován, se teď drze domáhá svých svršků. Pokud by město raději nechalo vybudovat kašnu, udělalo by lépe. Kdyby snad, nedej Bože, v Budějovicích zase někdy vypukl požár, měli by měšťané po ruce alespoň vodu na hašení. 

I když jsou skutečně devastující dopady asteroidů na povrch Země zcela mimořádnou záležitostí, nelze jejich riziko podceňovat. Země je bombardována velkými i malými planetkami po miliardy let. Exploze malého asteroidu v atmosféře, ke které došlo v roce 2013 nad ruským městem Čeljabinsk a která způsobila zranění 1 600 lidí (následkem efektů spojených s rázovou vlnou, zasažením troskami rozbitých skleněných výplní), dále zvýšila povědomí veřejnosti o nebezpečí, jaké blízkozemní objekty přinášejí. 

Větší planetky způsobují rozsáhlejší škody, naštěstí se však snadněji objevují a dráhy známých asteroidů jsou důkladně zkoumány. Odhaduje se však, že je značný počet menších dosud neobjevených těles, u kterých si neuvědomujeme, že by mohla způsobit rozsáhlé škody, pokud by zasáhla hustě obydlené oblasti.

Nový strážce oblohy

Nově se do vyhledávání potenciálně nebezpečných blízkozemních objektů zapojil nový dalekohled na umístěný na Observatoři La Silla. Dalekohled TBT2 (Test-Bed Telescope 2) se zrcadlem o průměru 56 centimetrů je identickým dvojčetem teleskopu TBT1, který se nachází ve španělském Cebreru. Společně tvoří předvoj plánované sítě dalekohledů ‚Flyeye‘, samostatného projektu, na kterém ESA pracuje s cílem vybudovat přehlídkový program pro sledování rychle se pohybujících kosmických objektů.

Tato budoucí síť bude zcela robotická – specializovaný software v reálném čase připraví program pozorování a na konci ‚směny‘ ohlásí polohy a další informace o detekovaných objektech. Cílem projektu TBT je ukázat, že technické a programové vybavení pracuje podle předpokladů.

„Abychom byli schopni určit riziko, jaké pro Zemi přestavují potenciálně nebezpečné objekty pohybující se Sluneční soustavou, potřebujeme je nejprve spočítat. A projekt TBT k tomu směřuje,“ říká Ivo Saviane, vědecký vedoucí Observatoře La Silla v Chile.

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Na tomto projektu spolupracují Evropská jižní observatoř (ESO) a Evropská kosmická agentura (ESA). „Jedná se o testovací zařízení, které má demonstrovat schopnosti potřebné pro detekci a následná pozorování blízkozemních planetek pomocí stejného dalekohledu,“ říká manažer projektu Clemens Heese, který je zároveň vedoucím Sekce optických technologií ESA. „Zahájení pozorování TBT2 na La Silla umožní celému systému pracovat v zamýšlené konfiguraci dvou dalekohledů a naplnit tak původní cíl projektu,“ doplňuje Clemens Heese.

O stresu mluvíme často. Někteří si v něm dokonce „libují“ a mají tendenci na něj alibisticky svalovat všechny své problémy. Jindy se ovšem o pouhé výmluvy nejedná, a tehdy může nastat poměrně vážný problém. Příčin stresu existuje spousta, od frustrací a nesplněných přání přes strach ze stárnutí až po různé osobní i pracovní potíže. A každý mu odolává jinak – situace, kterou jeden zvládne s ledovým klidem, může druhého naprosto vykolejit a naopak. 

Mladí a stresovaní

„Odmalička se setkáváme s různými stresory a bez nich bychom se zřejmě vyvíjeli komplikovaněji, neboť nám pomáhají: Pokud se je naučíme zvládat, dokážeme se lépe přizpůsobovat novým, a ještě náročnějším situacím,“ objasňuje psycholog Marek Preiss.

Psychiatr Jan Michálek doplňuje: „Často si ani neuvědomujeme, že jsou pro nás některé věci významně stresové, a někdy pro boj s nimi používáme špatné či nezdravé strategie.“ Při stresu tělo vylučuje hormon kortizol z nadledvin, který v reakci na zátěžovou situaci aktivuje energetické zásoby a podnítí tak obnovu správného nastavení tělesných funkcí.

„Tělo najednou upozadí klasické pochody, jež jsou pro nás důležité, například růst či regeneraci buněk. Dochází i k hormonálním útlumům, což u žen ovlivňuje ovulaci, zatímco u mužů klesá hladina testosteronu. U všech se ovšem projeví velice negativní vliv na imunitu,“ popisuje primářka antiagingové kliniky Monika Golková.

Ten zdravý 

Rozpoznat, jaký stres prožíváme, je někdy velmi obtížné. Tzv. eustres neboli zdravý stres nás žene k lepším výsledkům a například naši předci v pravěku si díky němu dokázali obstarat potravu. „Stres rozhodně není primárně negativní, protože klasický eustres nás tlačí, abychom dokázali víc. Zvládáme se při něm lépe učit, něco vymyslet, vykonat. Zkrátka nás pohání kupředu,“ doplňuje Golková.

Problém však nastává při dlouhodobém stresu. „Říkáme mu distres a může způsobit poruchy nálady i spánku, úzkost, závislost, ale také tělesná onemocnění – například ta srdeční, nádorová, poruchy reprodukčního zdraví a tak dále,“ upřesňuje Michálek.

Důležité je rozpoznat, kdy jde do tuhého a běžné problémy nám začínají přerůstat přes hlavu. Pak totiž může nastat psychické i fyzické selhání. Jan Michálek podotýká: „Ideální je prevence, kdy na sobě člověk začne pozorovat první příznaky – špatně spí nebo se mu zhoršují vztahy – a tehdy přijde na terapii. V takovém případě často stačí úprava životního stylu, cvičení, procházky do přírody, jiná strava. U někoho však obtíže zajdou tak daleko, že se musí nasadit léčba.“

Dýchaní, jídlo a „ne“

Ovládnutí stresu znamená složitou a dlouhou cestu a projít ji bez pomoci odborníka představuje nelehký úkol. Alespoň něco však zvládneme sami: Kdykoliv pocítíte stresové příznaky, zkuste se jít protáhnout ven. Pohyb na čerstvém vzduchu zvedne hladinu růstového hormonu, který tvoří protipól zmíněného kortizolu, a úroveň stresu se tak jednoduše srovná. 

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrdil, že stres má blízko k autoimunitním nemocem

Pomoct si můžete také správným dýcháním i snahou rozlišovat podstatné od nepodstatného. V neposlední řadě je užitečné, přestože nijak snadné, naučit se říkat „ne“. Obyčejná záporná odpověď, pokud něco dělat nechcete, může váš stres snížit o několik procent. Rovněž je dobré si hlídat příjem potravin: Lidé ve stresu jedí buď příliš málo, nebo naopak moc, ve spěchu a nepravidelně. Pestrá a regulérní strava znamená krok správným směrem.