Již zítra by měla na svou dlouhou pouť přes Atlantik vyrazit sedmičlenná posádka mexických zapatistů. Dva muži, čtyři ženy a transsexuálka Marijose hodlají vyplout na dřevěné bárce a po zdolání Atlantického oceánu „mírumilovným způsobem napadnout Španělsko“. Cílem akce má být připomínka 500. let od události, kdy Tenochtitlán – tehdejší hlavní město Aztécké říše, porazila španělská vojska.

Na rozdíl od událostí z roku 1521 nechtějí mexičtí vyslanci prolévat španělskou krev. Spokojí se prý s mírumilovným převzetím země a večírkem, který tento akt stvrdí. Místo, kterému se nyní říká „Evropa“, hodlají potomci hrdých Aztéků přejmenovat na „SLUMIL K´AJXEMK´OP“, což prý v překladu znamená „Země rebelů“.

Anexe lásky a objetí

Plán mírumilovné anexe počítá i s možností, že se svérázným revolucionářům nepodaří vystoupit na španělskou pevninu. V takovém případě jsou vyslanci připraveni se obrátit a plout zpět do Mexika. Bárka, která nese jméno „La Montaña“, má na svou cestu vyrazit během zítřka z karibského ostrova Isla Mujeres a během léta přistát ve španělském Vigu. Poté se výprava hodlá přesunout do Madridu, kam by měla dorazit 13. srpna, tedy přesně 500 let od pádu Tenochtitlánu. 

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: Válka kvůli zaběhlému praseti

Zda se bizarní výprava opravdu uskuteční, nebo jde jen o recesi, není úplně zřejmé. Potomci Emiliana Zapaty Salazara ale posílají Evropanům hned dva vzkazy. Tím prvním je hrdé oznámení: „Nepřemohli jste nás. Nadále vzdorujeme a bouříme se!“ Druhý vzkaz je určený nejen Evropanům, ale i vlastnímu prezidentovi Lópezi Obradorovi, který před časem vyzval Evropu a katolickou církev k omluvě za způsobená příkoří a zločiny, které doprovázely dobývání Ameriky. Podle rozverných zapatistů ale: „neexistuje žádný důvod, abyste nás žádali o odpuštění…“

Pokud bychom měli vyjmenovat nejčastější příčiny úmrtní ve středověku, jistě by ve výčtu nechyběl mor a další smrtelné infekce, hlad a mizerná výživa, případně smrt způsobená zásahem meče či dýkou. Na rakovinu si ve spojitosti se středověkem vzpomene jen málokdo. Podle nového výzkumu Pierse Mitchella z Cambridgeské univerzity a jeho kolegů se ale zdá, že toto onemocnění bylo v dobách temného středověku častější, než bychom nejspíš čekali.

Rakovina v Cambridgi

Badatelé prozkoumali 143 koster lidí, nalezených na šesti středověkých hřbitovech v oblasti Cambridge, kteří zemřeli mezi lety 500 a 1600 našeho letopočtu. Ostatky vyšetřili pomocí snímkování výpočetní tomografií a dalšími pokročilými metodami. Vědci neočekávali, že naleznou nějaké závratné množství důkazů o nádorech, ostatně dřívější studie naznačovaly, že incidence rakoviny se pohybovala jen okolo 1 %. Výsledky šetření britských vědců ale ukázaly, že výskyt rakoviny byl ve středověku zřejmě mnohem četnější.

TIP: Neblahý rekord: Nejstarší lidský nádor narostl před 1,7 miliony let

Vědci pomocí výpočetní tomografie objevili zřetelné stopy po nádoru u 3,8 % případů, vesměs u mužů. Když pak svá data přepočítali podle známých faktorů, dospěli k závěrům, že v uvedené době trpělo nebezpečnými nádory 9 až 14 % obyvatel Anglie. V podobných odhadech bohužel není možné detailně upřesnit typy nádorů, se kterými se tehdejší lidé potýkali a není tak zřejmé o jak vážná onemocnění šlo.

Dnes trpí nejrůznějšími nádory 40 až 50 % Britů. To je sice mnohem více než ve středověku, ale po přehodnocení faktorů, které jsou dnes podstatně odlišné oproti středověku, je zřejmé, že rakovina představovala i před tisíci lety významný problém. Podobně jako dnes i tehdy ne každá rakovina končila smrtí, už jen proto, že lidé často zemřeli dříve z jiné příčiny. Přesto se ale nejrůznější typy nádorů objevovaly zcela běžně.

V sovětské armádě sahají kořeny funkce komisařů do let občanské války: tzv. Politická správa Rudé armády (PUR) vznikla již v roce 1919. Hlavním kádrovým předpokladem tehdejších politických pracovníků bylo členství ve straně, nikoli znalost vojenského řemesla, takže se už za občanské války objevovalo napětí mezi politruky a vojáky, kteří pro jejich zásahy do velení neměli příliš pochopení. Není divu: v případě potřeby totiž mnozí z nich neváhali na základě vlastního „odborného“ úsudku střílet důstojníky či vojáky přímo na místě. 

Absolutní kontrola nad armádou

Po skončení občanské války bylo v roce 1921 vydáno usnesení o politickém řízení revolučních ozbrojených sil, které armádu podřídilo straně a politrukům – tedy politickým vedoucím (rusky: političeskij rukovoditěľ), jako jejím reprezentantům. Jejich výchovu a odbornou úroveň zajišťovaly od 20. let leningradský Vojenský politický institut a Vojenská politická akademie, později Vojenská politická akademie V. I. Lenina.

V roce 1922 začalo zřizování stranických buněk také u jednotek (družstvo, četa, rota, prapor), zatímco dříve fungovaly pouze na úrovni útvaru (pluk nebo samostatný prapor) a výše. Ve 20. letech se tak politruk nacházel v každé jednotce počínaje četou a kromě toho v armádě působili také komsomolští vedoucí, propagandisté a na úrovních divizí a výš řada dalších politických pracovníků.

Právo zastřelit důstojníka

Politruci tvořili asi dvacet procent důstojnického sboru Rudé armády, a když k tomu připočteme působení NKVD (dříve Čeka, GPU a OGPU) a existenci sítě donašečů (v ruské terminologii „stukači“), kteří měli podle vojenského historika Viktora Suvorova dokonce v kritických situacích právo fyzicky likvidovat důstojníky, byla stranická kontrola nad armádou téměř absolutní.

Čistky třicátých let se samozřejmě nevyhnuly ani politickým pracovníkům, ale ve srovnání se zbytkem důstojnického sboru je zasáhly v menší míře. Mimochodem, maršál Tuchačevskij, významný vojenský vizionář popravený za údajnou špionáž a symbol stalinských čistek v armádě, marně usiloval o prosazení omezení politické práce v armádě.

Velká vlastenecká katastrofa

Pokud by ale někdo předpokládal, že letitá práce politruků přinesla Rudé armádě vynikající kázeň, uvědomění a důstojnický sbor na vysoké morální a odborné úrovni hluboce by se mýlil. V roce 1942 v armádě sloužilo už jen pouhých osm procent vojáků a důstojníků, kteří na západní hranici zažili začátek války. Ostatní padli, byli zajati, vyřazeni z boje v důsledku zranění nebo dezertovali.

Pokračování: Pod bedlivým dohledem komunistické strany (2): Političtí pracovníci v Rudé armádě (vychází v neděli 9. května)

Převážné části raněných z prvních měsíců bojů se nedostalo odborné péče a odsunu, takže zahynuli na bojišti. Jeden z důvodů tohoto debaklu spočíval v kvalitě důstojnického sboru, tedy i politruků. Ve sborníku Velká vlastenecká katastrofa se uvádí, že v prvním roce války z Rudé armády zběhlo až půl druhého milionu vojáků všech hodností, z nichž asi čtvrtina za to byla později odsouzena.

Vinařská oblast Thermenregion se rozkládá na jihovýchodě Dolního Rakouska, co by kamenem dohodil do Vídně. Její pojmenování odkazuje na četná lázeňská města, kam se jezdili léčit vídeňští měšťané i šlechta včetně samotného císaře. Za hranicemi Rakouska není region příliš známý, přestože se stal domovem světově unikátních vín špičkové kvality. Mezi domácí odrůdy patří Rotgipfler či Zierfandler, z nějž zřejmě pochází novosvětský Zinfandel. Daří se také Veltlínu nebo Neuburgu a překvapivě i modrým hroznům, které vděčí za skvělé podmínky specifickému mikroklimatu Panonské nížiny.

Tradice pokračuje

Právě tam začali vinnou révu ve velkém pěstovat Římané a oblast se proměnila v kolébku středoevropského vinařství. Po nápoji totiž panovala nemalá poptávka v Carnuntu, vůbec největším městě provincie Noricum. Ze sídla až s padesáti tisíci obyvatel se dochovala řada budov, jež si můžete prohlédnout v archeoparku, kde se čas zastavil v 1. století našeho letopočtu. 

Nejde však o „mrtvé“ muzeum – římská vinařská tradice trvá dál. Pár set metrů od dávných hradeb dnes hospodaří Josef Pimpel s manželkou a dětmi, jež se snaží pomáhat při odzrňování čerstvě nasbíraných hroznů. Vinař vysvětluje, že v porovnání se zbytkem země panují v lokalitě teplejší léta i sušší a větrné podzimy, což vínům dodává jedinečný ráz. Produkty z rodinného podniku jdou proto na dračku ve Vídni, stejně jako v Německu.

Jen o málo menší sídlo s obdobně početnou posádkou představovala Vindobona, dnešní Vídeň, jejíž římskou minulost připomíná muzeum se zajímavou expozicí. Podobnou mají ve „městě zahrad“ Tullnu, někdejší Comageně, kde kotvila podunajská flotila starověkého impéria. Na jižním břehu Dunaje pak narazíte i na další pozůstatky římského osídlení, například v Mauternu či Klosterneuburgu, kde se na místě dávného kastelu vypíná působivý barokní klášter.

Hudba mezi vinohrady

Coby vinařský kraj se ovšem proslavil spíš sever Dolního Rakouska. Hned za hranicemi s Moravou, v oblasti Weinviertel, leží malebné historické vesnice a městečka jako Langenlois, Retz či Poysdorf, jenž proslul svými slavnostmi a soutěžemi spojenými s vínem. Pěstují tam vinařskou kulturu v ledasčem podobnou té jihomoravské, v jiných ohledech však světově unikátní. I Dolnorakušané dělí rok na jaro, léto, burčák a zimu, přičemž německy se „mléko starců“ nazývá Sturm neboli „bouře“. Dokvašený a na podzim stočený jako velmi mladé víno se výsledný mok podává pod označením Heuriger neboli „letošní“, a to tradičně přímo u vinaře s různými druhy místních uzenin a sýrů.

Dolnorakouští vinaři přitom starobylé tradice nejen udržují, ale rovněž je pro milovníky vína i jejich děti rozvíjejí do nových formátů. Můžete se tak toulat uličkami sklípků s koštovačkou v ruce nebo také po nápaditých naučných stezkách.

Po stopách sklepní kočky

Ke druhým zmíněným patří mimo jiné Kellerkatze neboli „sklepní kočka“, jak zní také lidový název pro plíseň sklepní. Program pro děti spojený s vinnou kulturou nabízí řada obcí a institucí, za všechny jmenujme třeba Vino Versum v Poysdorfu. Pořádají se tam pikniky mezi vinohrady, konají se dny otevřených sklípků i koncerty a divadelní vystoupení.

TIP: Kousek Česka v lesích Kanady: Česká vesnice na druhém konci světa

Mezi malebnými vesničkami se lze přesouvat pěšky či na kole: Mírně zvlněnou krajinu vinohradů protínají turistické trasy a cyklostezky v celkové délce 1 600 km. Mimochodem, v Rakousku se smí sednout do sedla i s 0,8 promile alkoholu v krvi. A pokud se vám nechce šlapat, můžete v některých obcích po dobu konání vinařských akcí využít bezplatnou hromadnou dopravu – anebo exotičtější prostředek jako třeba historický Reblaus Express, vinný sklípek na kolejích. Loňskou sezonu pochopitelně ovlivnila pandemie, ale počasí se celkově vydařilo, a dolnorakouská vína ročníku 2020 tak budou opět stát za to. 

Mimořádně schopná a činorodá žena byla pro kata českého národa ideální partnerkou! Zapálená nacistka do konce svého života obhajovala manželovo působení v protektorátu a tvrdila, že přišel do Čech s těmi nejlepšími úmysly. Byla přesvědčená, že jeho politika pomohla zbavit český národ nezaměstnanosti a postavila ho téměř na stejnou úroveň s obyvateli Třetí říše…

Z nuzných poměrů

Lina von Ostenová pocházela z městečka Avendorf ležícím na ostrově Fehmarn v Baltickém moři. Narodila do zchudlé šlechtické rodiny se slušnými konexemi. Díky neutěšené finanční situaci musel její otec opustit rodinný statek a stal se učitelem na malém městě. Linina matka pocházela ze zámožné rejdařské rodiny, jenže i oni přišli o velký majetek kvůli válce a poválečné inflaci. Ostenovi své dvě děti Linu a Jürgena vychovávali v duchu idejí NSDAP. V nacismu viděli budoucnost Německa.

Když v roce 1927 ukončila Lina nižší střední školu, většina jejích učitelů si oddychla. Řečeno dnešním slovníkem, byla rebelka. Rodiče ji přesvědčili, aby se vrátila domů a rok se pod matčiným vedením učila vést domácnost. Lina se vzpírala, ale po letech to ocenila a uznala, že to byla skvělá průprava pro praktický život. Hned následujícího roku si doma prosadila studium na vyšší odborné škole v Kielu, kde plánovala odmaturovat, aby se mohla stát učitelkou. 

Osud jménem Heydrich

Tyto plány vzaly zasvé, když v prosinci 1930 navštívila s kamarádkami v Kielu veslařský ples. Tam potkala „svůj osud“ – vysokého blonďatého námořního důstojníka Reinharda Heydricha. Byla to prý láska na první pohled. Oboustranná! Celý večer tančili jen spolu, Heydrich pak Linu doprovodil a hned si s ní sjednal další schůzku. Po pouhých čtyřech dnech ji rovnou požádal o ruku a tajně se s ní zasnoubil. A tak se stalo, že Lina studia nedokončila. Ale už tehdy byla horlivou členkou NSDAP.

Její snoubenec Reinhard pocházel z umělecko-učitelské rodiny. Jeho dědeček založil světoznámou drážďanskou konzervatoř, otec byl operním zpěvákem, hudebním skladatelem a ředitelem konzervatoře v Halle. Vysoce inteligentní Heydrich chodil do těch nejlepších škol a všude vynikal. Souběžně s gymnaziálními studiemi navštěvoval na konzervatoři hru na klavír a violoncello a studoval také skladbu. Od čtyř let hrál na housle, od šesti na klavír, noty dokázal číst dřív než písmena. A jako dítko vystupoval na veřejnosti. Takový malý Mozart, dalo by se říct… Mimořádně ctižádostivý, ale ve škole neoblíbený chlapec se stal obětí dětské šikany. Spolužáci se mu vysmívali pro jeho hubenou postavu a vysoký pisklavý hlas.

Vše pro Linu

Odmaturoval s výborným prospěchem a zároveň ukončil studia na konzervatoři. Pak ale porušil rodinnou hudební tradici a rozhodl se pro kariéru námořního důstojníka. I proto, že rodina zchudla a studium na vojenských školách se neplatilo. Stal se kadetem Reichsmarine a po složení důstojnických zkoušek ho povýšili na námořního poručíka a brzy i nadporučíka. Toužil po slávě a výložkách admirála.

A nejspíš by se jeho kariéra ubírala tím správným směrem nebýt maléru, který všechny jeho vysněné plány zhatil. Kvůli lásce k Lině opustil svoji dívku, dcerku „z lepších kruhů“. Lépe řečeno, přestal se s ní stýkat. Nejspíš této avantýře nepřikládal patřičnou důležitost. Zanedlouho z toho vznikla aféra. Kolovaly fámy, že prý ji svedl a těhotnou těsně před porodem opustil! A její vlivný otec zařídil, aby byl Heydrich postaven před námořní čestný soud. Přísný kodex cti vojenského námořnictva zhodnotil rozvázání nevinné známosti jako nedodržení manželského slibu. Heydrich byl okamžitě propuštěn – po desetileté bezúhonné službě. Poslední nadějí byla intervence u prezidenta Hindenburga. Bohužel bezvýsledná.

Učitelem plachtění?

Heydrich byl nezaměstnaný a těžko sháněl práci. Vrcholila hospodářská krize. Trpěl depresemi, a tak Lina nasadila všechny páky, aby mu dopomohla k odpovídajícímu zaměstnání. Jaké měl možnosti? Byl to vynikající sportovec, mistr Německa v plachtění, získal několik cen v šermu, skvěle jezdil na koni, závodně plaval, měl i pilotní zkoušky. Plynně hovořil několika jazyky. Zároveň se mohl uplatnit jako virtuózní houslista či klavírista. Za jeho výkony by se nemuselo stydět leckteré světové hudební těleso. 

Vážně uvažoval o tom, že se stane učitelem plachtění v Hanzovní lovecké škole. Jenže učit děti zazobaných rodičů? Pro hrdého Heydricha trochu ponižující záležitost! Druhou, perspektivní možností se jevil vstup do sílících SS, jak mu radila Lina. To ona ho přesvědčila, aby vstoupil do NSDAP, to ona mu prý zprostředkovala přímluvu u Heinricha Himmlera.

Z oné veledůležité schůzky s Himmlerem málem sešlo. Říšský vedoucí SS, jinak v té době ještě vedlejším povoláním majitel drůbeží farmy, totiž onemocněl. Lina přemluvila Heydricha, aby ho přesto v jeho vesnickém domku u Mnichova navštívil, aby se mu „vnutil“. Himmler neohlášeného hosta nakonec v županu přijal a na místě si ho vyzkoušel. Zadal mu vypracování konceptu zpravodajské služby. A Heydrich, s průpravou od námořnictva, Himmlera doslova ohromil. Ten ocenil nejen jeho odborné znalosti, ale byl fascinován i Heydrichovou nordickou vizáží.

Svatba a nová budoucnost v SS

Místo bylo jeho! Brzy se dozvěděl, že ho o fous vyfoukl jinému uchazeči. Na začátku července 1931 tedy vstoupil do NSDAP, aniž znal její politický program. Jeho stranická legitimace měla číslo 544 916. Do začátku dostal plat 180 říšských marek, byt, stravu a úkol vybudovat zpravodajskou a bezpečnostní službu SS. Do své práce se pustil s takovou vervou, že ho záhy poctili přezdívkou „blonďatá bestie“. Byl zajištěn a mohl se oženit. Otázkou zůstává, co by dělal bez Lininy pomoci… Lina von Ostenová mu byla nablízku, o sedm let starší Heydrich však rozhodně nebyl její loutkou.

Svatba dvacetileté Liny se sedmadvacetiletým Reinhardem se uskutečnila v prosinci 1931 a mezi hosty byla řada členů NSDAP. Pozvala je Lina, zasloužilá členka, zatímco její snoubenec byl v té době jako nováček prakticky neznámý. Ač Heydrich nesnášel civil a jinak než v uniformě ho vlastně neznáme, ženil se ve fraku s cylindrem. Příslušníci SA a SS měli v té době zakázáno nosit uniformu mimo pracovní dobu. Svatba stála na začátku jeho strmé kariéry. Heydrich byl nesmírně výkonný, a tak utěšeně rostl i počet jeho funkcí. Za deset let to dotáhl na prvního muže Protektorátu Čechy a Morava. 

Zastupující říšský protektor 

V září 1941 „vyhověl“ Hitler žádosti dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha, který svou funkci nezvládal. Poslal ho na zdravotní dovolenou a do Prahy povolal Heydricha, který se od prvního momentu s ničím „nemazal“. Využíval politiku cukru a biče. Poskytl sociální výhody dělníkům pracujícím pro potřeby Třetí říše a zároveň zahájil brutální perzekuci odpůrců. Dělníkům zvyšoval příděly a ty nejpracovitější posílal na rekreaci. Odbojáře na smrt. Dostal taky pod kontrolu rozbujelý černý trh.

Lina Heydrichová nebyla z manželovy nové funkce zpočátku příliš nadšená. I tak se doma vyskytoval málo. To už měli tři děti. Nejstarší Klaus přišel na svět v roce 1933, o šestnáct měsíců později syn Heider a v roce 1939 dcera Silke, Heydrichův mazánek. Brzy se rodinka stěhovala za tatínkem. Jejich prvním bydlištěm se stalo levé křídlo Pražského hradu. Pak se začala Lina poohlížet po nějakém venkovském sídle, protože byla počtvrté těhotná.

TIP: Korunní princ černého řádu: Úřad protektora se stal pro Heydricha výzvou

Uvažovalo se o Konopišti, ale nakonec se jí zalíbily Panenské Břežany. Tam stály zámky dva. Původním majitelem obou byl cukrovarnický magnát Ferdinand Bloch-Bauer. Ve 20. letech 20. století si Horní zámek koupil výrobce nábytku Friedrich Gerstel. V roce 1939 nacisté oba zámky jako židovské arizovali. Horní pak obýval státní tajemník K. H. Frank a Dolní si nechali upravit Heydrichovi. Lina Heydrichová se tu zařizovala jako na „věčné časy“. Je paradoxem, že si tu společného rodinného života příliš neužili. Nastěhovali se o Velikonocích 1942 a za pár týdnů, 27. května 1942 došlo k atentátu. Jeho okolnosti i co se dělo potom, všichni známe…

Už z výše uvedených údajů je jasné, že Grand Canyon není žádný jednoduchý nebo dokonce pravidelný útvar. Geologové se stále nemohou úplně shodnout na způsobu a podobě konkrétních geologických procesů, jakými byl Grand Canyon vytvořen. Poslední výzkumy ale naznačují, že řeka Colorado si před 17 miliony let vybrala svůj definitivní směr a od té doby se prořezává vrstvami zdejších hornin. 

TIP: V sevření ohnivých skal: Cesty úzkými kaňony Coloradské plošiny

Coloradská plošina byla zároveň vyzdvižena vzhůru. Díky řece Colorado a jejím přítokům jsou dnes lidským očím v oblasti Velkého kaňonu odhaleny dvě miliardy geologické historie naší planety.

Podoba Grand Canyonu při pohledu z vesmíru je složená z většího množství nejrůznějších snímků a údajů. Při pohledu od východu je ve spodní části vidět řeka Little Colorado, která se vlévá do Colorada. Colorado prořezává náhorní plošiny Kaibab (sever, pravá část snímku) a Coconino (jih, vlevo), které jsou obě pokryty zelení. Odstíny růžové a fialové zobrazují různé geologické vrstvy odkryté erozí.

Jeden z prvních pokusů na poli hromadné dopravy se pojí s myslitelem Blaisem Pascalem. Jeho nápad spočíval v najmutí povozů, jež by projížděly Paříží po stále stejné trase a umožňovaly výstup a nástup u osmi význačných budov. Skupina aristokratů darovala Pascalovi sedm kočárů i s koňmi a zajistila mu monopolní právo – každá potenciální konkurence čelila hrozbě zabavení spřežení i vozů ve prospěch zmíněného podniku.

Pascalovým cílem nebylo vydělat, motivovala ho charita: Svezení mělo stát pět „sou“, jež si mohl dovolit zaplatit každý. Pro srovnání, jízda fiakrem určeným pro „lepší lidi“ vyšla na 2 500 sou. Učenec chtěl, aby i chudí Pařížané mohli okusit pohodlné cestování a ušetřit si každodenní vláčení přes půlmilionovou metropoli, ve své době největší v Evropě. Výnos z linkové kočárové dopravy měl potom připadnout pařížským chudobincům.

Slavné začátky…

Ráno 18. března 1662 tedy zahájila provoz kočárová doprava mezi Lucemburskou zahradou na levém břehu Seiny a bránou sv. Antonína na tom pravém. Povozy – každý pro osm pasažérů – vyjely za zvědavého zájmu Pařížanů. Obyvatelé utvořili toho rána špalír na Novém mostě a vítali projíždějící kočáry jásotem.

V průběhu roku 1662 rychle přibývaly nové linky: Druhá trasa spojovala význačné kostely na pravém břehu od konečné první linie, třetí směřovala od Lucemburské zahrady na Montmartre. Čtyřka představovala okruh kolem užšího centra Paříže a místo jednotné ceny se na ní účtoval poplatek podle projetých zastávek. Poslední trasa vedla od Lucemburské zahrady na severní okraj města, a vznikl tak komplexní dopravní systém, díky němuž se každý obyvatel metropole dostal téměř odkudkoliv kamkoliv.

… a neslavný konec

Kočáry dodržovaly mezi zastávkami interval 7,5 minuty a jezdily každý den od svítání do večera. Za prvního čtvrt roku vynesl bohulibý podnik neuvěřitelných 6 500 zlatých liber. Zdálo se, že jeho rozvoji nic nestojí v cestě, věci se však zkomplikovaly.

TIP: Den, kdy „přijelo metro“: Londýnské metro funguje už více než 150 let

Samotný Pascal zemřel již v srpnu 1662, takže úpadek svého podnikání nespatřil. S nadcházejícím podzimem totiž musela společnost „pěťákových kočárů“ řešit stížnosti na zapáchající a nevhodně oblečenou chudinu, jež vozy znečišťuje. Nevole narůstala v nepříznivém počasí, kdy do kočárů nastupovali zablácení a zmoklí cestující. Od září proto směli přepravu využívat jen vhodně odění a navonění klienti, zatímco jízdné vzrostlo na desetinásobek. Do konce roku pak společnost přestala fungovat, ačkoliv její výsada formálně zanikla až v roce 1675. 

Bakterie a další mikroorganismy mají v oblibě biofilmy. Vytvářejí je na rozmanitých typech povrchu, kde shluknou a ukryjí se před okolním světem do slizu, tedy materiálu polysacharidové povahy. Bakteriální biofilmy nám často přinášejí problémy a škody, především pokud jde o bakteriální infekce. Podle některých odhahů až 80 procent těchto infekcí zahrnuje bakterie v biofilmech, od zánětů středního ucha a infekcí močových cest, až po záněty dásní nebo endokarditidy.

Zároveň ale víme, že bakteriální biofilmy mohou být velmi prospěšné. Již delší dobu se například využívají při čištění odpadních vod. Na to navázal výzkumný tým Polytechnické univezity v Hongkongu, když použil lepivý bakteriální biofilm k lapání částic mikroplastů ve vodě a jejich odstranění.

Rybaření mikroplastů s biofilmem

Vědci použili biofilm jako biologickou síť. Vybrali si biofilm bakterií Pseudomonas aeruginosa, které jsou jinak často naším úporným protivníkem. Tyto bakterie jsou nenáročné na prostředí a již dříve vyšlo najevo, že nemají problém s kolonizací částic mikroplastů. Badatelé uspořádali sérii experimentů v bioreaktoru, kde vystavili biofilm procházejícím částicím mikroplastů.

TIP: Mikroplasty už pronikly všude: Jsou i ve vzduchu, který dýcháme

Ukázalo se, že biofilm obvykle obalí skupinu částic mikroplastů, která pak klesne na dno nádoby a může být snadno odebrána. Následně je možné do biofilmu přidat jeden specifický gen, který způsobí rychlé rozvolnění částic mikroplastů a jejich osvobození z biofilmu. Tento krok je jinak obvykle náročný a nákladný. Uvolněné částice mikroplastů je pak možné recyklovat.

Provincie Konya je díky svým nekonečným pšeničným lánům považována za nevyčerpatelnou obilnici Turecka. Situace se ale v posledních letech mění – přestože je oblast ve středoturecké nížině stále hlavním zemědělským centrem země, problémů zde rychle přibývá.

Turecké zemědělce stále častěji trápí masivní závrty, které se na jejich polích objevují. Některé měří v průměru jen několik metrů a jsou relativně mělké, objevily se ale už i obří závrty hluboké až 150 metrů. Podle profesora Fetullaha Arika se závrty objevují v posledních 10 až 15 letech, jejich množství a rozsah je ale rok od roku horší. Zatímco v roce 2018 bylo v provincii Konya nahlášeno přes dvě desítky závrtů, v loňském jich bylo už 350. Jen za letošní rok úřady evidují nejméně 660 závrtů. 

TIP: Brány do pekel: Obří závrty, které spolknou i třípatrový dům

Kořeny problémů sahají podle odborníků až do 70. let minulého století. Tehdy totiž začalo nekontrolované využívání podzemní vody pro zavlažování, což je ostatně praxe, která zde funguje dodnes. Sucha posledních let ale přinesla pokles podzemní hladiny vody a vznikly tak podmínky pro propad půdy. Vzhledem k množství závrtů je s podivem, že si doposud nevyžádaly žádné oběti na životech. Za příliš efektivní nepovažují odborníci ani praxi zasypávání závrtů. Závrty jsou podle nich mnohem hlubší, než je vidět z povrchu.