Recyklace je alchymií dnešní doby. Proměňuje použité věci na nové výrobky. A občas jde o přeměny skutečně nečekané. Týká se to i nové technologie britských recyklačních vědců, kteří dovedou proměnit PET lahve na vanilkovou zmrzlinu. Přesněji řečeno na syntetický vanilin, čili vanilkovou příchuť, kterou je možné použít k výrobě dobrot, ale i pestré škály dalších produktů, od kosmetiky a farmaceutických produktů, až po čisticí prostředky a herbicidy.

Může se to možná zdát úsměvné, ale po vanilinu je ohromná poptávka. Velká většina této látky, asi 85 procent, se dnes přitom vyrábí z chemikálií, pocházejících z fosilních paliv. V roce 2018 se ve světě spotřebovalo asi 40 tisíc tun vanilinu a v roce 2025 to bude asi 65 tisíc tun. Technologie, která získá vanilin z méně problematického zdroje, je tak považována za skutečný majstrštyk recyklace.

TIP: Recyklace pro pokročilé: Bydleli byste v domě z odpadního kalu?

Biotechnolog Stephen Wallace z britské University of Edinburgh a jeho kolegové vytvořili geneticky vylepšené bakterie E. coli, které umí přeměnit kyseliny tereftalovou, produkt raných fází recyklace PET lahví, na vanilin. Využili přitom šťastné souhry okolností, díky níž mají kyselina tereftalová a vanilin velmi podobnou chemickou strukturu. Geneticky upravené bakterie se pak vlastně ani moc nenadřou. Stačí několik malých změn a z PET lahví se stane vanilin. Vědci nový postup dále vylepšují a věří, že časem by se mohl dočkat využití v běžném životě.

Od chvíle, co Felmetovi Esme adoptovali, se u ní začaly projevovat její sběratelské sklony a touha nosit rodině malé dárečky. Dokud pobývala jen uvnitř domu, byly to kousky látek a šatičky pro panenku. Během prvních výprav do okolního světa přešla k plastovým sáčkům a kouskům papíru.

Postupem času začal být Esmin lov pokročilejší a domů začala přinášet vybrané předměty. Na začátku pandemie podržela tlapku na tepu doby a rodině nosila spoustu ochranných roušek. Přibíhala postupně s jednou rouškou po druhé, vybírala všechny možné druhy a v jednu chvíli dosáhla osobního rekordu – jedenácti roušek za jediný den.

„Jsem lékařka na jednotce intenzivní péče, takže jsme měli trochu obavy. Zdá se, že má Esme prapodivnou schopnost nosit domů věci, které nějak souvisí s tím, o právě děláme,“ řekla majitelka kočky Kate Felmetová.

Učenlivá kočička

Například když se Felmetovi rozhodli vymalovat pokoj své dcery, Esme domů nosila roličky lepící pásky a náhradní návleky na malířský váleček. Jindy, když Kate chystala dětem halloweenské kostýmy, donesla Esme domů tři různé druhy látek na jejich dokončení.

Během deštivého počasí si Esme dala od svých loupeživých spádů pauzu a opět se k nim vrátila se začátkem jara, kdy Felmetovi začali zahradničit. A protože její ohleduplnost nepolevila, začala Esme krást zahradnické rukavice. Nosila je sice po jedné, ale pokaždé celý pár.

Když už Esme páchala své kočičí činy v sousedství celý rok, Kate Felmetová vyvěsila na zahradě oznámení, kde Esminy sklony vyzradila. Hned vedle prádelní šňůry se zavěšenými nakradenými rukavicemi a rouškami na ceduli napsala: „Moje kočka je zlodějka. Prosím, vezměte si tyto věci, pokud jsou vaše.“

Díky nápisu se podařilo část věcí vrátit jejich právoplatným majitelům – byť některé dílem přičinlivé Esme opět skončily u Felmetových. „Teď už alespoň sousedé vědí, kde mají své věci hledat,“ řekla majitelka kočičí kleptomanky. „Stalo se, že jel kolem školní autobus, zastavil, řidič vystoupil a šel si vzít pár věcí.“

TIP: Zrzka zlodějka: Divoká liška z Berlína ukradla více než stovku bot

Kate Felmetová si není tak docela jistá, odkud vzala Esme své zlodějské tendence, ale možná souvisejí s tím, jak kočku chválila, když jí místo uloveného ptáčka, myšky či jiného malého tvora donesla nějaký neživý předmět. „Co nosí domů rukavice, už prakticky vůbec neloví ptáky. Ví, že když přinese rukavice, pochválím ji, a když přinese domů ptáčka, nepochválím ji.“ Kdykoli Esme dorazí domů s nejnovějším nálezem, ohlásí svůj příchod hlasitým: „Mňau,“ a čeká na pochvalu. „Mňouká u zadních dveří tak dlouho, dokud nepřijdu a neřeknu: 'Dobrá práce, Esme.'“

Problémem bylo sestavit soudní tribunál, protože o účast v něm nikdo nestál. Odmítli to i oběti pražské defenestrace Slavata a Martinic a stejně tak i další místodržící, třeba Adam ze Šternberka. Všichni prosili císaře, aby na ně tento úřad nevkládal. Vedli je k tomu nejspíše příbuzenské svazky s obviněnými a obava z veřejného mínění. Nakonec byl předsedou soudu jmenován Karel z Lichtenštejna a jeho zástupcem Adam z Valdštejna. Od 17. května do 12. června 1621 vynesla pražská exekuční komise 51 rozsudků, vesměs tresty smrti.

Ortel a exekuce

Nad verdikty probděl Ferdinand II. celou noc a nakonec 16. června podepsal 43 rozsudky smrti, u 16 z nich ale poskytl odklad až do dalšího císařského rozhodnutí. 19. června se v soudní síni na Pražském hradě měli odsouzení dozvědět verdikt.

Obžalobu přečetl česky a německy královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda. Vždy když dočetl, doktor Melander jménem soudního tribunálu odpověděl, že rozsudek je sepsán a bude oznámen. Nikdo to sice nevěděl jistě, všichni však počítali s hrdelním ortelem. O to větší překvapení přišlo, když bylo u patnácti jmenovaných oznámeno, že jejich rozsudek se mění.

Šestnáctým omilostněným byl Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, který se o své milosti ale dozvěděl až na popravišti, těsně předtím, než dopadl meč mistra popravčího. Ostatních sedmadvacet odsouzených čekalo na milost marně, přestože mnozí z nich doufali až do poslední chvíle.

Krvavé divadlo

Poprava začala 21. června 1621 o páté hodině ranní. Jako první vstoupil na popraviště Jáchym Ondřej Šlik a s modlitební knihou poklekl na rozprostřené černé sukno. Pak ťal kat Jan Mydlář a hlava hraběte se odkutálela. Tělo zabalili do onoho sukna a odnesli z lešení. Byla položena nová tkanina a na lešení mohl vystoupit další z pánů. Všechno bylo dokonale zinscenováno, svoji schůzku s osudem zde měli tři osoby panského stavu, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů.

K představě popravy u nás patří špalek a sekera, na Staroměstském náměstí však ale nebylo ani jedno. Popravovalo se mečem a špalek se používal pouze k utětí rukou. Odsouzenec poklekl na kolena, vztyčil hlavu a tehdy k němu zezadu přistoupil kat a vodorovným úderem ve výši ramen přeťal hrdlo. Nutno říct, že Jan Mydlář byl skutečným profesionálem a nikdo z odsouzených netrpěl. Všichni byli sťati jediným úderem. Za tuto práci dostal velmi dobře zaplaceno, účtoval si celkem 584 kop míšeňských grošů, což byla částka, za niž se dal pořídit v Praze dům. 

TIP: Nejslavnější český kat: Co víme o Janu Mydlářovi?

Tři odsouzení byli namísto „čestné smrti mečem“ oběšeni, snad aby si Mydlář odpočinul. Dva oběsili na trámu trčícím z okna radnice a jeden skončil na šibenici uprostřed náměstí. Hrůzné divadlo, jaké nemělo v českých zemích obdoby, skončilo po deváté ráno. Dvanáct hlav se pak ocitlo na ochoze Staroměstské mostecké věže, odkud je sňaly teprve saské oddíly, které Prahu obsadily o deset let později. 

Když ženatý britský herec Richard Burton v Římě poprvé uviděl svou hereckou partnerku z filmu Kleopatra Elizabeth Taylorovou, jak se coby egyptská královna koupe, zasáhla ho její krása tak, že ve společných scénách zapomínal text. Když se spolu před kamerou líbali, režisér se dokonce bál říkat „stop“. Liz byla rozhodnutá známému svůdníkovi nepodlehnout, vždyť byla sama vdaná, jenže příroda byla silnější a dvojice se začala potkávat nejen před filmovou kamerou. 

Když jejich italská aférka praskla, bulvár měl žně. Vatikán je označil za urážku mravnosti. Liz se chtěla hned rozvést, Richard váhal. Teprve když se pokusila o sebevraždu, podlehl. 

Dvě svatby a dva rozvody

Vzali se v březnu 1964 a stali se hollywoodskou šlechtou. Deset let spolu točili a žili ve velkém stylu. Jachty, luxusní hotely, cestování, šperky, umělecká díla, silná auta… a paparazzi. To byl jejich svět. A alkohol. Richard ho snášel hůř, stejně jako Lizinu slávu. Někdy ji uhodil. Nakonec ji podvedl. Po několikaměsíčním pokusu o návrat vydala Liz tiskové prohlášení: „Měli bychom s Richardem nějaký čas žít odděleně. Asi se milujeme příliš…“ V červnu 1974 se rozvedli. 

Ani ne za rok vydali nové tiskové prohlášení – že se zase milují a brzy se konala druhá svatba. Ale po pár týdnech oba zase celé dny pili, hádali se a bili… O Vánocích Richard potkal modelku Suzy Huntovou a od Liz s ní doslova utekl. 

Když na počátku 80. let Richard Burton zemřel, Liz se bolestě vyznala z veliké lásky, kterou k němu stále cítila. V záplavě květin na jeho pohřbu ležela na rakvi jedna jediná rudá růže. Od Elizabeth Taylorové.

Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem již navštívila mokřady a možná bych ani neuměla vypočíst všechny jejich podoby. Rozmanitost tohoto ekosystému je totiž mimořádná. Zahrnuje slepá ramena meandrující říčky Ploučnice, kam jsme se dostali pouze na loďce, podmáčenou loučku zarostlou pcháčem zelinným s klikatícím se potůčkem uprostřed; lesní rybníky obklopené spadlými kmeny hustě obrostlými kobercem zeleného mechu; vodu rozlitou v lukách, nad níž naříkavě volaly čejky… Všechny tyto a mnohé další typy mokřadů spojuje voda jako pevné vlákno života. 

Kde je voda, tam je život

Během posledních několika měsíců jsme procházeli nejrůznější mokřadní biotopy, abychom v nich zdokumentovali život. Ten v blízkosti vody bují a překypuje rozmanitostí. Za všechen ten čas úmorných sestupů ve vysokých broďácích z lodi do vody a zpět, strnulého ležení mezi pcháči, na nichž jiskřila jinovatka, prodírání se mokrým rákosem a brodění se v zapáchajícím bahně, jsme byli odměněni úžasnými přírodními scenériemi a stálou přítomností živočichů.

Navždy se nám vtiskly do paměti splývající koberce bílých lakušníků, nad nimiž tančily své zásnubní tance modré a zlaté motýlice; popelaví jeřábi, jejichž troubení se zrána a navečer neslo daleko za obzor, shánčlivé ondatry, pasoucí se na rostlinách a vystýlající si travou své nory, hašteřivé slípky zelenonohé, zpěvy cvrčilek i noční koncerty žab, kvůli kterým se někdy těžko usínalo.

Stručně řečeno, kde je voda, tam je život. A proto je škoda, že Česká republika zjednodušeně řečeno vysychá. Od poloviny 19. století zmizelo z české krajiny více než 3 000 větších rybníků s plochou nad půl hektaru; včetně těch menších jich ubylo dohromady skoro 20 000. Celková délka vodních toků se z původních 76 000 kilometrů regulací zkrátila zhruba na třetinu (zdroj: Zpráva o Ekologické obnově ČR, 2012). Ani jinde ve světě není situace jiná a mokřadů ubývá. Odborné odhady tvrdí, že během dvacátého století jich z povrchu Země zmizela celá polovina. Přitom nejde jen o místa živoucí krásy. Mokřady mají i mimořádný význam.

Mokřady jako prvek stability

Mokřady mají v krajině nezastupitelnou úlohu, neboť se podílejí na koloběhu vody v přírodě. Při vydatných srážkách se stávají vodními rezervoáry a poté zase životodárnou tekutinu postupně uvolňují, čímž udržují v okolní krajině příjemné klima a v horkých letních dnech ji „chladí“. To velká pole, natož asfalt nebo beton neumí. Proto také dochází v poslední době k záplavám – kvůli vysušeným mokřadům a zregulovaným tokům se nemá voda v krajině kde zadržet (a naopak v období sucha v ní chybí). Podle odborníků je výkonnost v zadržování dešťové vody mnohem vyšší u mokřadů než u umělých vodních nádrží!

Mokřady navíc pohlcují nadbytečný oxid uhličitý z ovzduší. Tuto funkci zastávají nejlépe rašeliniště, kde se uhlík ukládá ve vrstvách rašeliny. V nížinách jsou zase rašeliništím podobná slatiniště, která však na rozdíl od kyselé rašeliny mají neutrální pH. Význam mokřadů je tedy i ve zmírňování klimatických změn.

Zásobárna druhů

Význam mokřadů je samozřejmě i v tom, že jsou domovem mnoha druhů rostlin a živočichů, z nichž mnohé nikde jinde nenajdete. Na rašeliništích například roste rosnatka okrouhlolistá nebo zde žije evropsky významný potápník dvojčárý, který v rámci ČR obývá především lesní rybník Vizír, jenž byl díky němu vyhlášen evropsky významnou lokalitou. Dalším příkladem může být motýl perleťovec mokřadní (Proclossiana eunomia), který patří k raritám české fauny a vyskytuje se již jen ostrůvkovitě na zamokřených horských loukách NPR Šumava a v šumavském podhůří.

Z Jestřebských slatin, které jsme také navštívili, stojí za zmínku endemická masožravka tučnice česká (Pinguicula bohemika) nebo endemický prstnatec český (Dactorhiza bohemica). Také se nám zde zcela náhodně podařilo vyfotografovat samce vážky plavé (Libellula fulva), aniž bychom tušili, že se jedná o unikátní nález. Doposud byl tento druh znám především z Moravy. Jedna populace žila na malé lokalitě ve Středních Čechách, odkud se zřejmě rozšířila i na Jestřebské slatiny. Na pracovišti Správy CHKO Kokořínsko Máchův kraj byla z fotografie vážky plavé velká radost a náš nález označili za „bombu“. Je tedy vidět, že fungující mokřady nám mají i z hlediska přírodovědného stále co nabídnout.

Záchrana domova rusalek a bludiček

V minulosti se však na mokřady nepohlíželo stejnýma očima jako dnes. Hlad po půdě vedl naše předky k tomu, aby mokřiny a podmáčená místa přeměňovali na ekonomicky užitečnou, tedy především ornou půdu. Mokřady navíc byly odjakživa vnímány jako prostředí nepřátelské, domov komárů a pohádkových bytostí, často byly považovány za zdroj nákaz. Proto byly přeměňovány na „lidem bližší“ krajinu.

Ještě před druhou světovou válkou bylo mnoho mokřadních luk extenzivně obhospodařováno, ale obtížnost takového obdělávání vedla zejména za socialismu k plošnému odvodňování. Docházelo tak k zavážení mokřadů, rozsáhlému napřimování toků a intenzifikaci rybničního hospodářství, jehož výnosy bohužel i nadále rostou (dříve se produkce ryb pohybovala kolem 50 kg/ha, dnes je to cca 500 kg/ha). Z rybníků se staly sterilní nádrže plné kaprů, zatímco ostatní živočichové zde nemají šanci na život.

K historickému průlomu došlo po roce 1990, kdy se Česká republika připojila k mezinárodním ochranářským akcím a konvencím (Natura 2000, Ramsarská úmluva, AEWA - Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti). V současnosti začalo Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s různými subjekty věnujícími se ochraně přírody program na mapování mokřadních lokalit ČR a jejich návratu do české krajiny. Součástí programu je i příprava vzdělávacích materiálů pro školy i veřejnost, v plánu je odborná publikace o mokřadech, film a mnoho dalšího. Metodické a pracovní listy pro školy na téma mokřady připravují též jednotliví partneři projektu, např. Česká společnost ornitologická. 

Hrozby nejen pro mokřady

K ochraně mokřadů a přírody vůbec nepřispějete tím, že budete do přírody vypouštět exotické živočichy, kteří přerostli nejen domácí teritorium ale i samotným chovatelům přes hlavu. Tuhle neřest prostě musím zmínit a to i bez naléhání plynoucího z rozhovoru se strážci přírody. Jedním z nejkřiklavějších příkladů je želva nádherná (Trachemys scripta elegans), která již poměrně běžně okupuje české rybníky na návsích a bohužel se vyskytuje i leckde ve volné přírodě. Tato americká kráska totiž nemá problém s přezimováním v našich klimatických podmínkách a úspěšně se množí. Vytlačuje tak naši jedinou, kriticky ohroženou želvu bahenní, která pohlavně dospívá až kolem desátého roku života, zatímco pruhovaná Američanka se může množit již mezi třetím a pátým rokem. Také apetit želv nádherných je ohromný, takže bezhlavě decimují drobné vodní živočichy (ti tvoří 60 % potravy) včetně obojživelníků, jejichž řady v Česku už beztak drasticky řídnou v důsledku mnoha jiných vlivů.

Na poli ochrany přírody v ČR bylo dosaženo spousty vynikajících výsledků. Co se týká mokřadů, bylo revitalizováno několik toků (např. říčka Hučina ve Vltavském luhu), byly obnoveny Kozmické ptačí louky u Opavy či revitalizována krušnohorská rašeliniště na Cínoveckém hřbetu a nelze nezmínit obnovu řízeně zaplavovaných luk v Ptačím parku Josefovské louky u Jaroměře, atd. 

TIP: Dunajská delta: Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Zároveň se však u nás stává, že z dotačních peněz na obnovu mokřadů jsou někdy pořízeny intenzivní chovy kaprů. Temným mrakem vznášejícím se nad ochranou našich mokřadů je též nevyřešená otázka případného budování kanálu Dunaj – Odra – Labe, který by procházel třemi mezinárodně významnými mokřady zařazenými do seznamu mokřadních lokalit dle Ramsarské úmluvy (Dolní tok Dyje, Poodří a Litovelské Pomoraví). Netřeba zdůrazňovat, že výsledek této megalomanské stavby na tyto mokřady by byl naprosto fatální.

V poslední době jsme svědky sporů a dohadů mezi astronomy ohledně existence galaxií bez temné hmoty. Některá pozorování tomu nasvědčují, jiná zase existenci takových galaxií vyvracejí. Pokud by takové galaxie opravdu existovaly, máme problém, protože galaxie bez temné hmoty se poněkud vzpěčují našim teoriím o vzniku a vývoji galaxií ve vesmíru.

A jak se zdá, ten problém opravdu máme. Zili Shen z americké Yale University a její spolupracovníci detailně proměřili vzdálenost galaxie NGC1052-DF2, pomocí snímků Hubbleova vesmírného dalekohledu. Změření co nejpřesnější vzdálenosti galaxie je přitom klíčové pro úvahy o její temné hmotě. NGC1052-DF2 je takzvaná ultra difuzní galaxie (UDG, podle anglického Ultra Diffuse Galaxy), což znamená, že září jen velmi slabě. Velikost této galaxie je podobná Mléčné dráze, ale její hmotnost odpovíká asi jednomu procentu hmoty naší Galaxie.

Galaxie bez temné hmoty

Pokud by se potvrdily odhady, podle nichž je NGC1052-DF2 blíže k Zemi, znamenalo by to, že je menší a méně září, a že by měla obsahovat temnou hmotu. Shenová s kolegy ale zjistili, že pro NGC1052-DF2 platí odhady větší vzdálenosti od Země. Z nich vyplývá, že dotyčná galaxie má buď velmi málo temné hmoty anebo nemá prakticky žádnou. Stejné je to s podobnou galaxií NGC1052-DF4.

TIP: Konec senzace: Galaxie Dragonfly 44 není tvořena z 99,99 % temnou hmotou

Jak se zdá, opravdu mohou existovat galaxie s velmi malým množstvím temné hmoty. Podle vědců to ale není žádná katastrofa. Spíše je to motivace pro další výzkum. Astronomové si teď budou lámat hlavy, jak takové galaxie vlastně vznikají. A to, že v nich schází temná hmota, by paradoxně mohlo přispět k většímu pochopení této stále záhadné substance.

V raně středověké Evropě nemusela smrt a pohřeb znamenat konec lidského příběhu. Archeologické výzkumy ukazují, že překvapivě velký počet hrobů byl v období od 5. do 8. století krátce po pohřbu znovuotevřen. Dříve si badatelé mysleli, že důvodem bylo řádění vykradačů hrobů, podle nové hypotézy by ale mohlo jít o doklady morbidních rituálů.

Rituály s blízkými mrtvými

Znovuotevřené hroby se nalézají od Anglie až po Rumunsko, území dnešního Česka nevyjímaje. Konkrétní praktiky se mohly kraj od kraje lišit, podle místních tradic. Badatelé se domnívají, že obvykle šlo o vyzvednutí různých částí těl mrtvých, například lebky, předtím, než se tělo zcela rozloží anebo o různé manipulace s tělem. V jednom případě v Bavorsku byla do hrobu přidána mrtvola psa. 

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Motivace těchto praktik, které nám v 21. století připadají velmi zvláštní, zůstávají nejasné. Vědci se přesto domnívají, že to obvykle byly sociálně „pozitivní“ rituály, které pomáhaly pozůstalým vyrovnat se s úmrtím členů rodiny, přátel, nebo třeba významných členů místní komunity.

Mapa raně středověkých pohřebišť, na kterých bylo zaznamenáno znovuotevření hrobů.

Na jihu obrovského afrického jezera Malawi se na 94 km² rozkládá stejnojmenný národní park, zčásti tvořený právě jeho vodami. Celý rezervoár pak pokrývá plochu 30 800 km² na území států Malawi, Tanzanie a Mosambik a s hloubkou 706 metrů mu patří čtvrtá příčka v celosvětovém žebříčku.

Poklady evoluce

V čistých a hlubokých vodách žijí stovky druhů ryb, včetně 700 druhů cichlid, z nichž naprostá většina patří mezi endemity – jinde na Zemi se nevyskytují. Z evolučního a vědeckého hlediska mají přitom stejnou hodnotu jako pěnkavy na Galapágách či havajští včelí ptáci. Izolovanost jezera od ostatních vodních ploch u nich totiž vyústila ve fascinující druhové rozvinutí i adaptaci na různá stanoviště.

Jezero leží ve Velké příkopové propadlině a návštěvníkům učaruje jedinečnou krásou i okolní krajinou. Její rozmanitost zahrnuje skalnaté břehy, písečné pláže a zátoky, zalesněné svahy, bažiny, laguny i granitové kopce. K parku náleží také velká část poloostrova Nankumba, čnícího do jezerních vod: Od některých břehů se prudce zvedají neobydlené vrcholky, zatímco v rovinatějších částech se nachází několik rybářských vesnic.

Britská kolonie

Jako první Evropan stanul u jezera skotský cestovatel David Livingstone a pojmenoval jej Nyasa, což ve svahilštině znamená právě „jezero“. Vodní plocha i její okolí se tak pod názvem Nyasaland neboli Ňasko staly součástí britského impéria a teprve v roce 1964 se země osamostatnila jako Malawi.

TIP: Moře v srdci kontinentu: Kyrgyzské slané jezero Issyk-kul

Dnes celé výjimečné území spravuje malawské ministerstvo národních parků a divoké zvěře. Ochránci bojují s pytláctvím, s nelegálním sběrem palivového dřeva, ale také s důsledky populačního růstu. Přímo v parku se nachází pět vesnic, jejichž obyvatelé závisejí na rybaření, jelikož místní půda je neúrodná. Tamní správa proto spolupracuje s lokálními komunitami na ochraně přírody, mimo jiné před zavlečením cizích rybích druhů či před znečištěním z lodí. 

První rozhodující spojenecké vítězství na některé z pozemních front druhé světové války a také jediná významná bitva na zemi, kterou britské impérium vybojovalo bez přímé americké pomoci. Proti silám Osy vedeným polním maršálem Erwinem Rommelem se postavila britská 8. armáda složená z Indů, Australanů, Novozélanďanů, Svobodných Francouzů či Řeků.

Peklo na černém kontinentu

Ty vedl tehdy ještě víceméně neznámý generál Bernard Montgomery, který disponoval materiální i početní převahou. I když Britům pečlivě připravená německá obrana způsobovala těžké ztráty, australským a novozélandským divizím se nakonec podařilo na několika místech nepřátelskou linii prolomit, takže Rommelova porážka se stala nevyhnutelnou. Pro britské impérium šlo o obrovské pozvednutí morálky.

Krvácející Wehrmacht

Často nicméně zaznívají i názory, že větší dopad na konečnou porážku Afrikakorpsu měla operace Torch neboli spojenecké vylodění v severovýchodní Africe. Ta proběhla během závěrečné fáze střetnutí u El Alameinu a síly Osy se po ní dostaly do kleští, což vedlo k jejich nevyhnutelné kapitulaci v květnu 1943. Angloamerických silám se pak otevřela cesta k invazi na Sicílii a do Itálie.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Tamní krvavé boje sice Spojencům nepřinesly zásadní strategickou výhodu (snad kromě leteckých základen pro bombardování třetí říše), Wehrmachtu nicméně tato fronta odčerpávala značné množství sil. My si ale myslíme, že všechny tyto události začaly právě u El Alameinu – pokud by byl Montgomery poražen, mohla se situace vyvíjet jinak.