Dlouhá staletí spadalo území Bosny a Hercegoviny pod svrchovanost Osmanské říše. Situace zde byla složitá, protože šlo o území ležící na hranici s habsburskými državami a navíc se tu prolínaly různé kultury. Místní obyvatelstvo hovořilo slovanským jazykem, ale v oblasti náboženského vyznání se dělilo na tři skupiny. Největší část byla pravoslavná, následovali muslimové a katolíci.

Turecká nadvláda byla ze strany křesťanů stále více chápána jako negativní jev a během 19. století proběhla řada protitureckých revolt a rolnických vzpour. Při poslední z nich roku 1875 povstalcům pomáhali Srbové, Černohorci a Bulhaři. Posléze začalo s Osmanskou říší válčit také Rusko a Turci nakonec utrpěli porážku. Vítězní Rusové nadiktovali skomírající říši tvrdé podmínky, ale ostatní evropské mocnosti si nepřály dominanci ruského vlivu na Balkáně. Situaci měl vyřešit kongres probíhající od 13. června do 13. července 1878 v Berlíně. Mocnosti zde dohodly uspořádání balkánských poměrů na základě svých představ a Rakousko-Uhersko získalo souhlas k okupaci Bosny a Hercegoviny.

Krvavá okupace 

Pro císaře Františka Josefa I. byl tento akt významnou událostí. Vždyť během své dosavadní vlády zatím po prohraných válkách území jenom ztrácel (roku 1859 Lombardii, 1866 Benátsko) a nyní se tedy konečně dočkal nějakého zisku. Jenže to nebylo vůbec jednoduché. Bosenští Srbové i muslimové přijali rozhodnutí Berlínského kongresu s nelibostí, a když koncem července 1878 vtáhl na bosenské území rakouský XIII. armádní sbor, setkal se s nečekaně tvrdým ozbrojeným odporem.

První větší srážka proběhla při obsazování Maglaje a Rakušané během ní ztratili přes čtyři desítky vojáků. Mírně zkomolené jméno města se pak v Čechách stalo synonymem pro nějakou nepřehlednou rvačku nebo nepořádek („to byl ale maglajs!“). Postupující jednotky musely svádět tuhé boje i v příštích dnech a 19. srpna obsadili Rakušané Sarajevo. Stále víc však bylo jasné, že poměrně slabé jednotky vyčleněné pro okupaci na zvládnutí svého úkolu nestačí. Proto byla mobilizována II. armáda pod velením polního zbrojmistra Josipa Filipoviće o celkové síle přes 150 000 mužů. Ta postupně likvidovala jednotlivá ohniska odporu, až koncem srpna padl do rakouského zajetí i vůdce povstalých muslimů – učitel náboženství Hadži Loja, který byl uvězněn v terezínské Malé pevnosti. Poslední větší boje proběhly počátkem října, načež bylo celé území Bosny a Hercegoviny pacifikováno. Jednotky c. k. armády však za okupaci zaplatily vysokou daň v podobě 5 198 mrtvých, nezvěstných a zraněných vojáků. 

Nové problémy 

Nastalé poměry v Bosně a Hercegovině dostaly právní rámec uzavřením takzvané Cařihradské dohody z 21. dubna 1879. Na jejím základě zůstávalo toto území formálně nadále pod svrchovaností Osmanské říše, ale v praxi o všem rozhodovala okupační mocnost. V Sarajevu došlo ke zřízení zemské vlády a v jejím čele vždy stanul nějaký generál rakousko-uherské armády. Velké slovo zde pak mělo i společné rakousko-uherské ministerstvo financí. Na území Bosny a Hercegoviny přitom nadále zůstávaly silné armádní i policejní jednotky. A bylo jich třeba, protože další nepokoje na sebe nedaly dlouho čekat.

V říjnu 1881 totiž Rakušané vyhlásili nový zákon o zemské obraně, který stanovoval pro veškeré mužské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny brannou povinnost. To vyvolalo mezi muslimy a pravoslavnými velkou nespokojenost, takže koncem roku začali napadat četnické stanice i menší vojenské jednotky. Útok na kasárna v Uloku 11. ledna 1882 se stal signálem k vypuknutí povstání ve východní Hercegovině, kterého se účastnilo asi 2 až 3 tisíce ozbrojenců. C. a k. armáda nasadila k potlačení nepokojů přes 25 000 vojáků, kteří se podle oficiální statistiky střetli s povstalci v 205 srážkách různě velké intenzity.

Do poloviny roku 1882 byl odpor zlomen, ale vývoj názorně ukázal, jak nestabilní situace v zemi panuje. Rakušané se proto snažili Bosnu a Hercegovinu co nejvíce připoutat k monarchii – ať už připojením k jejímu celnímu systému, nebo založením Privilegované zemské banky určené na podporu průmyslového a obchodního rozvoje.

Všeobecný rozkvět

Je třeba říci, že okupace z roku 1878 přinesla místnímu obyvatelstvu dosud nepoznaný rozvoj po ekonomické i kulturní stránce. V následujících letech byly zakládány průmyslové podniky zabývající se zejména těžbou uhlí a zpracováním dřeva. Vznikaly nové silnice, železniční tratě a stavěly se moderní mosty. Dosud silně zaostalá země si pomalu zvykala na výdobytky západní civilizace v podobě státních škol a nemocnic. Lidé také měli možnost navštívit první divadla či muzea, významným způsobem také rostl počet titulů vydávaných novin a časopisů.

Vidina úspěšné kariéry lákala i mnohé podnikavce. Do začátku první světové války se do Bosny a Hercegoviny přistěhovalo z různých koutů monarchie na 200 000 lidí, zejména z řad inteligence, podnikatelů, úředníků, ale i řemeslníků a dělníků. Na druhé straně se však byrokratické správě země nepodařilo překonat příliš velké kulturní rozdíly mezi jednotlivými etniky. Rostlo rovněž daňové zatížení rolníků, což zvyšovalo sociální a politické napětí.

Také narůstající emancipace srbského i muslimského obyvatelstva v podobě zakládání různých osvětových, vzdělávacích a posléze i politických spolků nebyla Rakušanům zrovna po chuti. Na počátku 20. století se objevily i první politické strany, založené ovšem opět na národnostním a náboženském základě. Své vlastní tak měli Chorvaté, Srbové i muslimové. Situace se potom vyhrotila roku 1908, kdy v Osmanské říši vypukla takzvaná mladoturecká revoluce. Vyvolali ji nacionalisté toužící získat politické svobody a obnovit zašlou slávu své země.  

Anekční krize

Rakušané se obávali, že volání mladoturků po svobodě by mohlo nalézt odezvu i mezi bosenskými muslimy. Země totiž stále formálně patřila Turkům, i když fakticky to už dávno nic neznamenalo. Rakousko-uherský ministr zahraničí baron Alois Lexa von Aehrenthal proto přišel s návrhem na okamžitou anexi Bosny a Hercegoviny a nalezl podporu u císaře. Je zajímavé, že právě František Ferdinand d´Este proti tomuto záměru protestoval, ale nebylo mu to nic platné. Počátkem října 1908 vydal František Josef I. manifest oficiálně proklamující anexi, čímž definitivně skončila „papírová“ sultánova svrchovanost a Bosna se stala oficiálně součástí mnohonárodnostního soustátí. Rakousko-Uhersko zároveň mobilizovalo šest armádních sborů.

Evropská veřejnost tak byla postavena před hotovou věc, což se pochopitelně nelíbilo některým mocnostem. Anexi silně kritizovala především Itálie, ale protestovali také Britové s tím, že „porušení nebo změnu zásad Berlínské smlouvy bez předchozí dohody s ostatními státy, z nichž je v daném případě nejvíce dotčeno Turecko, nemůže vláda Jeho Veličenstva nikdy schválit, ani uznat.“

Někteří generálové ve Vídni chtěli využít dané situace a vyprovokovat válku se Srbskem jakožto nevítaným konkurentem na Balkáně. Nakonec však zůstalo jen u pomyslného řinčení zbraněmi. Mocnosti se tentokrát ještě dokázaly dohodnout bez války. Ne však nadlouho, protože první světová válka se již nezadržitelně blížila.

Poslední mírová léta

Aby uklidnil rozjitřené vášně, slíbil František Josef I. bosenskému obyvatelstvu již ve svém anekčním manifestu vydání ústavy. Ta byla císařem podepsána 17. února 1910 a oficiálně se jí říkalo Zemský statut. Z Bosny a Hercegoviny se tím staly korunní země Habsbursko-lotrinského rodu, přičemž došlo i k vytvoření Zemského sněmu, což byl jakýsi místní parlament. Měl však dost omezené pravomoci a do politických záležitostí prakticky nemohl zasahovat.

TIP: Neklidný Balkán: Proč je již 150 let poloostrov zdrojem trvalého napětí?

Anexe tedy v praxi nic moc nezměnila, rakousko-uherská správa země byla v podstatě stále stejná. Společenské a politické poměry naopak v posledních letech před vypuknutím světového konfliktu spíše houstly a vlivem propagandy z okolních slovanských zemí (Srbsko a Černá Hora) se radikalizovala zejména mládež. Projevilo se to například 15. června 1910, kdy čtyřiadvacetiletý student Bogdan Žerajić provedl nezdařený atentát na vojenského guvernéra Bosny generála Marijana Varešanina. Budoucnost tedy nevěstila nic dobrého. 

Do malého městečka Svatá Kateřina na Sinajském poloostrově jezdí přímá autobusová linka, a to nejen z Káhiry, ale také z okolních letovisek. Cesta sice může trvat i přes patnáct hodin, jelikož egyptská metropole leží asi 500 kilometrů daleko, přesto patří zmíněný zážitek ke zdejšímu koloritu. Využít se dá rovněž autostop, především od 180 kilometrů vzdálených izraelských hranic, odkud přijíždí množství evropských turistů. Musíte však počítat s tím, že jsou místní lidé zvyklí nechat si za svezení zaplatit, a také je třeba zvážit bezpečnostní situaci. Pohyb na severu Sinaje totiž značně omezují islamistické skupiny, jež tam stále operují, i vojenská kontrolní stanoviště střežící průjezd po silnicích. 

Prázdné město, plný klášter

Turisté dávají obvykle přednost jednodennímu výletu v malých minibusech z přímořských letovisek, jako jsou Dahab nebo Šarm aš-Šajch. Také proto přilehlé městečko a místní hotely i restaurace zejí prázdnotou. Navíc beduíni nechtějí cestovatele příliš pouštět do okolních hor, a většina návštěvníků se tak v oblasti Svaté Kateřiny nezdrží déle než pár hodin. 

Klášter se nachází v Protektorátu Svatá Kateřina, chráněné oblasti označené jako národní park. Za vstup do ní se platí, včetně automobilu, jímž do parku jedete. Může se také stát, že po vás úředník bude chtít poplatek, i když vám vozidlo nepatří – cestujete-li například stopem či s místním průvodcem. V takovém případě nezbývá než si svoji pravdu trochu „uhádat“.

Ráj samotářů

V malé příjemné obci Svatá Kateřina na turisty téměř nenarazíte. Většina přijíždějících totiž na kruhovém objezdu, zdobeném mozaikou světice, zahýbá po návštěvě turistického centra rovnou ke klášteru a mezi tamní beduíny ani nezavítá. Na první pohled se není čemu divit – v městečku je víc vojáků, armádních stanovišť a základen než hostelů, restaurací a zařízení pro civilisty. Při cestě ke klášteru pak narazíte na řadu zátarasů a dva kontrolní body. 

Egypt totiž v posledních letech zaznamenal několik teroristických útoků cílených přímo na turisty, a nejvyhledávanější památky se tak nacházejí doslova v sevření bezpečnostních složek. Politická nestabilita a koronavirová krize pak exodus zahraničních návštěvníků završily: Loni do Egypta zavítalo asi 3,5 milionu lidí – výrazně méně oproti roku 2019, kdy si tamní pamětihodnosti prohlédlo 13 milionů zájemců. Vláda přesto věří, že se v příštím roce čísla vrátí na dřívější úroveň. 

Prázdné městečko tak nabízí ideální prostor pro samotáře, kteří mohou mít sami pro sebe i celý hotel. Do dvou či tří lokálních vývařoven chodí spíš místní, ale jídlo je dobré, a hlavně máte šanci se setkat s obyvateli a jejich kulturou. Část z nich se hlásí ke křesťanství, což představuje v jinak muslimském Egyptě opravdovou výjimku.

Co vypráví Bible

„Mojžíš zatím pásl ovce svého tchána, midiánského kněze Jetra. Jednou, když vedl stádo hluboko do pouště, přišel až k Boží hoře Oréb. Vtom se mu v ohnivém plameni z prostředku keře ukázal Hospodinův anděl. Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován.“ Tento biblický příběh z knihy Exodus osudově ovlivnil vývoj oblasti kolem Svaté Kateřiny, protože právě tam se Mojžíšovi zjevil hořící keř, skrz který pak promluvil Bůh. Vyjevil praotci několika náboženství své pravé jméno Jahve, tedy v překladu knihy Septuaginta „jsem, který jsem“. 

Zdejší krajina se stala dějištěm také dalších význačných biblických příběhů: Podle židovské i křesťanské tradice dostal Mojžíš od Boha desky s deseti přikázáními na hoře Sinaj, jež se tyčí jen několik kilometrů od Svaté Kateřiny. A navzdory původním sporům, zda se skutečně jedná o legendární biblický vrchol, o tom dnes již pochybuje málokdo.

Svatá matka Helena

Samotný klášter se ukrývá v malém údolí ad-Dér v nadmořské výšce 1 585 metrů, na úpatí zmíněné svaté hory Sinaj s 2 285 metry nad mořem a na dohled hory Svaté Kateřiny, jež se tyčí až do 2 629 metrů. V okolí se vypíná několik dalších dvoutisícových vrcholů a mezi nimi se vine řada působivých údolí. 

První doložené stálé osídlení regionu se datuje do začátku 4. století. Záhy poté tam Helena, matka římského císaře Konstantina Velikého, nechala postavit kapli. Nešlo přitom o její jediný čin posilující pozici nového náboženství: Coby horlivá křesťanka se údajně významně podílela na nalezení kříže, na němž skonal Ježíš. A za tento i další skutky ji po smrti prohlásili za svatou.

Zjevení mučednice

Kapli ničily občasné nájezdy beduínů i další nepokoje, proto se římský císař Justinián v roce 537 rozhodl areál opevnit patnáct metrů vysokými hradbami a nechal vybudovat i trojlodní baziliku a další infrastrukturu. Přestavby trvaly přibližně do roku 560 a daly klášteru jeho dnešní podobu. Ve 12. století přibyla mešita pro muslimské poutníky, ovšem dnes se již neužívá. Velké rekonstrukce se památka dočkala v roce 1800, kdy ji po dobytí Egypta nařídil opravit sám Napoleon. 

V roce 2002 se klášter dostal na seznam UNESCO, jako jedna z nejdéle fungujících institucí svého druhu. Jeho název se odvozuje od mučednice z Alexandrie, jež zemřela ve 4. století (viz Nesená anděly). Kostel byl původně zasvěcen Panně Marii, ale protože se zmíněná egyptská obránkyně víry podle legendy zjevovala místním mnichům, dočkal se svatostánek přejmenování. Dnes komplex spravuje dvacítka řeholníků a veřejnosti zůstává přístupný pouze zčásti, jelikož stále slouží svému účelu. 

Pouť k hořícímu keři

Skrz mohutné opevnění vstoupíte do srdce svatého místa malou brankou. Uvnitř vám vyrazí dech krása klášterní kaple i mnoho artefaktů. Areál se rozkládá na sto hektarech, a to včetně rozlehlých zahrad. Zdejší knihovna patří mezi nejstarší dosud fungující na světě a obsahuje stovky ikon i spisů, s nevyčíslitelnou kulturní, historickou a náboženskou hodnotou. Část z nich spatříte v malém muzeu, jež ikony vystavuje. 

TIP: Průvodce biblickými místy: Tam, kde se psaly dějiny víry

Bohužel, tzv. Sinajský kodex už v 19. století odvezl – podle některých ukradl – lipský evangelický teolog Konstantin von Tischendorf. Unikátní pergamenový rukopis z druhé poloviny 4. století obsahuje téměř celý Starý i Nový zákon a dnes se jeho velká část nachází v Britské knihovně. Návštěvníci však míří převážně k biblickému „hořícímu“ keři: Zástupy tam proudí po celý den, což místu dodává atmosféru pouti. 

Pokud jde o virové infekce, jednou z velkých záhad pro nás stále je, proč jsou někteří lidé postižení takovým onemocněním mnohem méně než jiní. Američtí odborníci ve své nové studii nedávno zjistili, že lidé, kteří jsou vysoce citliví na hořkou chuť, jsou zároveň zřejmě více odolní vůči pandemickému koronaviru.

Schopnost lidí vnímat chuti těsně souvisí s genem pro receptor hořké chuti TAS2R38. Podle toho, jestli člověk má dvě, jednu nebo žádnou specifickou kopii tohoto genu, tak je odborníci někdy rozlišují na „superchutnače“, „chutnače“ a „nechutnače“ (anglicky supertasters, tasters, nontasters).

Nečekaná výhoda

Lidé se dvěma kopiemi genu, tedy superchutnači, intenzivně cítí především hořké chutě, což má vliv na složení jejich stravy, protože se obvykle vyhýbají jídlům s výraznou chutí. Vedoucí výzkumu Henry Barham z Baton Rouge General Medical Center v Louisianě byl k tomuto výzkumu inspirován vlastní zkušeností. Sám je superchutnač a zúčastnil se operace, při níž se jeho kolegové nakazili covidem-19, ale on nikoliv. 

V rámci výzkumu studovali celkem 1935 dobrovolníků. Jednoduchým testem chuti je rozdělili na superchutnače (508), chutnače (917) a nechutnače (510), a následně sledovali jejich osud během pandemie covid-19, v období mezi začátkem července a koncem září 2020. Výsledky jsou přesvědčivé. Nechutnači byli mnohem častěji pozitivně testováni s pandemickým virem, byli častěji hospitalizováni a měli příznaky choroby delší dobu. V nemocnici skončilo kvůli covidu 55 účastníků výzkumu a 47 z nich byli nechutnači.

TIP: Otázka pohlaví: Je pravda, že covid-19 zasáhne hůře muže než ženy?

Z předešlých výzkumů je známo, že superchutnači nejsou jen vnímavější vůči výrazné chuti. Mají také větší počet brv na buňkách uvnitř nosu a dutin a jejich těla produkují více hlenu a oxidu dusnatého. To zvyšuje jejich přirozenou obranu proti patogenům. Vědci ale zároveň upozorňují, že tato obrana není stoprocentní. I superchutnač se může nakazit pandemickým virem a vážně onemocnět, například je-li vystaven velkému množství virových částic.

V okrajových částech Sluneční soustavy se pohybuje mnoho tajuplných objektů, o kterých prakticky nic nevíme. V příštích letech by se ale naše poznání v tomto směru mohlo rozšířit – jeden takový objekt se totiž na své velmi velké a extrémně protáhlé oběžné dráze v tomto desetiletí přiblíží ke Slunci.

Objekt nese označení 2014 UN271. Astronomové ho odhalili teprve nedávno, v datech pozorování Dark Energy Survey, která pocházejí z let 2014 až 2018. Podle astronomů jde o transneptunické těleso podobné kometě. Není to žádný střízlík. Odborníci odhadují, že jeho velikost činí cca 100 až 370 kilometrů.  Pokud je 2014 UN271 opravdu kometou, jde rozhodně o megakometu nevídaných rozměrů.

Oběh jednou za 612 190 let

Asi nejzajímavější je na objektu 2014 UN271 (vedle jeho velikosti) jeho oběžná dráha kolem Slunce. Putuje mezi vnitřní částí Sluneční soustavy a Oortovým oblakem, přičemž jeden oběh tělesu trvá 612 190 let. V současné době je objekt vzdálený od Slunce asi 22 AU, tedy méně než Neptun. Nejblíže ke Slunci by se měl dostat v roce 2031, kdy se k němu přiblíží na vzdálenost 10,9 AU, což se velmi blíží oběžné dráze Saturnu.

Již předtím by měl objekt 2014 UN271 vytvořit typickou podobu komety, tedy koma a ohon, kvůli zahřívání slunečním zářením. Pro astronomy půjde o fascinující příležitost detailně pozorovat a analyzovat návštěvníka z okraje Sluneční soustavy. Pro veřejnost bez astronomického vybavení to ale zase taková show bohužel nebude.

TIP: Konec vesmírného návštěvníka? Mezihvězdná kometa Borisov se rozpadá

Předpovědět, zda se nějaká kometa stane velkou kometou, je velmi těžké, protože na jasnost komety působí mnoho faktorů. Obecně řečeno, pokud má kometa velké a aktivní jádro, bude procházet blízko povrchu Slunce a není v momentě nejvyšší jasnosti v zákrytu za Sluncem, má velkou šanci se zařadit mezi velké komety. Přestože Kohoutkova kometa v roce 1973 všechna tato kritéria splňovala, očekávaná podívaná se nekonala. Naopak kometa West, která se objevila o tři roky později a která se velkou kometou stát neměla, nakonec byla velmi působivá.

Pár desítek kilometrů severně od Melbourne narazil náhodný kolemjdoucí na „hromadu“ vlny, z níž se překvapivě vyklubal beran. Přivolaní ochránci zběha odchytili a odvezli na stanici Edgar’s Mission Farm Sanctuary, kde došlo na náročné stříhání.

Přes vlnu vážící víc než 35 kilogramů nebohý sudokopytník skoro neviděl a špatně se mu chodilo i žralo, takže byl podvyživený. Během stříhání také utrpěl pár škrábanců, ale jinak byl Baarack, jak jej na stanici pojmenovali, čilý, a brzy se proto mohl přidat k ostatním ovcím na stanici. Obludné beránčí rouno pak ochránci vyhodili.

TIP: Ovce, která utekla před 7 lety před požárem, se vrátila na domovskou farmu

Ovce se musí stříhat nejméně jednou ročně, aby nedocházelo k plstnatění, a z průměrné ovce lze ostříhat zhruba pět kilo vlny. 35 kilogramů, o které přišel beran Baarack tak představuje mimořádnou, byť ne rekordní porci vlny. Rekodmankou je v tomto směru jiná ovčí tulačka - v roce 2015 se podařilo ze zaběhnuté ovce Chris ostříhat dokonce 41 kilogramu vlny.

Slovnímu spojení „platit bezpečně“ dali Češi nový význam: Vědci z Akademie věd se totiž postarali, aby byly platby papírovými bankovkami zcela bez rizika. Jde o významné přenašeče virů, a některé mikroorganismy na nich přežijí až dvacet let. O totální likvidaci nezvaných tvorů se má postarat unikátní anticovid papír, respektive jeho plnivo, které zničí 99 % bakterií do 60 sekund a nový koronavirus i jeho příbuzné vymýtí do deseti minut. Speciální papír z Česka se využije hlavně na tisk bankovek, dokladů a dalších cenin či dokumentů.

Zájem celé planety

„Když se bakterie nebo vir dostanou do kontaktu s tímto plnivem, dochází k jejich smrti či inaktivaci, ale plnivo funguje dál a je funkční i poté,“ vysvětluje Jiří Sobek z Ústavu chemických procesů AV ČR. Antibakteriální a antivirové bankovky měly původně obíhat v zemích třetího světa, ale po vypuknutí pandemie má o český papír zájem řada států. Výroba zázračného plniva není drahá, a zůstává tak možná jen otázkou času, kdy si český vynález doslova ohmatají lidé z celé planety.

„Proti virům a bakteriím účinkují komplexy zinku a stříbra nanesené na anticovidovém papíru,“ popisuje Sobek. Kdybychom jej však u nás chtěli uplatnit hned, museli bychom stáhnout veškeré papírové oběživo, které mezi občany koluje. Pás používaných českých bankovek vyrovnaných za sebou by přitom téměř dvakrát obepnul Zemi kolem rovníku – měřil by přes 70 tisíc kilometrů.

Hřebci, lustry a buvol

„Kdybychom uvažovali o jiném materiálu, znamenalo by to úplně změnit koncepci bankovek. Staré motivy nelze jednoduše převést na plastové bankovky, proces by musel proběhnout úplně od začátku, se vším všudy,“ uvádí Oldřich Dědek, člen bankovní rady ČNB. 

Od vzniku samostatné České republiky vzrostlo množství peněz v oběhu 31krát, přičemž jednotlivé finanční krize včetně té současné tisk nových bankovek ovlivňují. Ve zlých časech se totiž možná víc než jindy rádi „pomazlíme“ s Emou Destinnovou či tatíčkem Masarykem. Po 30 letech však studenti pražské umělecké průmyslovky nabízejí alternativu: Je libo nafukovacího buvola místo legendární pěvkyně? Porcelánové hřebce namísto Palackého? Či nahradit Tomáše Garrigua skleněnými lustry?

Důvod k hrdosti

„Klíčové je nalézt nějaký řetězec symbolů, které by reprezentovaly stát. Což se ukázalo jako docela těžký úkol, už proto, že naše republika zažila za několik posledních dekád různé politické kotrmelce a doba komunismu státní symbol degradovala. Také z toho důvodu již nemáme příliš vlasteneckou kulturu, nejsme nijak zvlášť hrdí na žádnou určitou oblast, na niž bychom se mohli odkazovat,“ objasňuje typograf a prorektor pražské UMPRUM Radek Sidun.

TIP: Zrod koruny československé: Zavedení měny nového státu probíhalo v tajnosti

„Říkal jsem si, že by bylo zajímavé to bohatství vyjádřit skrz významné české produkty, a došel jsem k designovým výrobkům, které jsem se snažil zařadit napříč stoletou historií,“ popisuje svůj návrh student zmíněné školy Tuan Vuong. Bankovky představují vizitku země a při jejich navrhování se musí počítat se spoustou věcí. Motivů je třeba připravit celou řadu, ale na rozmáchlá umělecká gesta lze rovnou zapomenout. Navíc se do malého prostoru musejí vejít i bezpečnostní prvky.

Nahá ochrana

Dřív ke zmíněným prvkům patřila třeba i nahá těla – a jedno chránilo také stokorunu z roku 1932. Návrh Maxe Švabinského pobouřil veřejnost, neboť žena vyvedená do nejmenších detailů poněkud odváděla pozornost od Masaryka. Přesto bylo její vyobrazení z bezpečnostního hlediska možná důležitější než tvář prvního československého prezidenta.

„K ochranným prvkům se řadí i technika hlubotisku, a právě v něm jsou většinou postavy vyvedeny. Kůže je na rozdíl od hladkých šatů různě zvrásněná, a tak se hůř falšuje,“ vysvětluje Tomáš Hebelka, generální ředitel Státní tiskárny cenin. Padělatele naštěstí víc než koruny přitahují dolary či eura. K přijetí evropské měny se zavázalo i Česko, do té doby však možná bankovky nahradí virtuální oběživo. 

Společnost Safdie Architects dostala zelenou od kanadských úřadů v Torontu pro svůj projekt Orca. Má zde vzniknout devět vzájemně propojených věží, které lidem umožní procházet mezi nimi, aniž by museli vstoupit na ulici. Jedna z věží má sloužit jako kancelářský komplex, ve zbytku bude 3 000 soukromých bytů.

TIP: Nová dominanta Sydney: 40patrový eko-mrakodrap ze dřeva, skla a oceli

Komplex Orca je součástí snahy o revitalizaci a návrat společenského života do dříve převážně průmyslové části města, která je dnes od zbytku „starého“ Toronta oddělena železniční tratí. Návrh architektů počítá s komerční infrastrukturou v podobě obchodů, restaurací a velké nákupní galerie. Ta má být v zimních měsících krytá, v létě se pak otevře a propojí s městským parkem. Další odpočinkové zelené plochy mají vzniknout na mostech, které spojují jednotlivé věže. King West Village, na kterou projekt Orca navazuje, patří k nejrychleji rozvíjejícím se částem Toronta. Odborníky je srovnávána například s čtvrtí SoHo v New Yorku.

Mnozí z nás  dobře vědí, že tma dovede pořádně vystrašit. Iracionální strach či úzkost jsou u lidí, především v dětství, typickou reakcí na tmu. Australský tým odborníků nedávno odhalil zajímavý mechanismus ohledně působení světla v lidském mozku, který by se strachem ze tmy mohl úzce souviset.

Vědci zjistili, že osvětlení části mozku zvané amygdala tlumí aktivitu v této oblasti. Platí přitom nepřímá úměra – čím více světla, tím méně je amygdala aktivní. Právě tato část mozku hraje zásadní roli při zpracování emocí, včetně radosti a strachu. Světlo rovněž zesiluje spojení mezi amygdalou a takzvanou ventromediální prefrontální kůrou, další oblastí mozku, které se podílí na ovládání strachu.

TIP: Proč se bojíme pavouků? Arachnofobii máme v genech

Badatelé sledovali 23 dobrovolníků, které osvětlovali různě intenzivním světlem a zároveň skenovali jejich mozky s pomocí magnetické rezonance. Výsledky jejich výzkumu potvrzují, že lidský mozek je citlivý na světlo a že různá míra osvětlení ovlivňuje jeho fungování. Nejde přitom jen o strach. Z předchozích výzkumů vyplývá, že světlo ovlivňuje mozek při usínání, má vliv na náladu nebo na to, jak zvládáme stresové situace.

Nejzajímavější snímek sondy Juno zachycuje Ganymed v pozoruhodných detailech. Fotografie, pořízené kamerou JunoCam z výšky pouhých 1 038 kilometrů, ukazují povrch plný světel a stínů, zbrázděný hřebeny, které podle vědců mohou představovat známky tektonické aktivity.

Těsný průlet využila Juno ke gravitačnímu manévru, díky kterému se zkrátí její oběžná dráha kolem Jupiteru z 53 na 43 dnů. Na příští rok je naplánován podobný manévr v blízkosti dalšího z Jupiterových měsíců – Europy a o rok později průlet kolem dalšího Jupiterova souputníka – vulkanického měsíce Io.

TIP: Na Jupiterově měsíci Ganymedu se zřejmě nachází největší impaktní kráter Sluneční soustavy 

Jupiterův Ganymed navštívilo v minulosti již několik pozemských sond – první byl americký Pioneer 10 následovaný Pioneerem 11. Ani jedna z meziplanetárních sond ale mnoho poznatků o měsíci nepřinesla. Po nich soustavu navštívila v roce 1979 dvojice amerických sond Voyager 1 a Voyager 2. Průlet Voyagerů pomohl určit průměr měsíce a ukázal povrch měsíce pokrytý trhlinami a prasklinami. V roce 1995 přiletěla do soustavy sonda Galileo. Mezi lety 1996 až 2000 provedla celkem šest těsných průletů kolem Ganymedu s cílem podrobně ho zmapovat a prozkoumat. Průlet z roku 1996 přinesl objev magnetické pole měsíce, později bylo ohlášeno objevení podpovrchového oceánu. V roce 2007 proletěla kolem Ganymedu americká sonda New Horizons na své cestě k Plutu. Sonda během průletu vyhotovila topografickou mapu jeho povrchu. Od Jupiterova měsíce ji ale v době průletu dělilo 3,5 milionu kilometrů.

Ačkoliv se to vzhledem k výzbroji, váze (zejména v případě Jagdtigeru a Ferdinandu) a síle pancéřování nezdá, společným předkem všech německých těžkých stíhačů tanků byl malý a lehký Panzerjäger I. Toto vozidlo vzniklo v roce 1940 jako kombinace podvozku tanku PzKpfw I a čs. protitankového kanonu KPÚV vz. 38 ráže 47 mm umístěného ve shora otevřené, lehce pancéřované nástavbě. Po invazi do SSSR v létě 1941 pak následoval další vývoj konceptu Panzerjägeru I, který vyústil například v sérii stíhačů tanků Marder či v prototypy Dicker Max a Sturer Emil.

Na počátku kanon

Vrchol této konstrukční filozofie přišel v roce 1942, kdy zbrojovka Krupp vytvořila protitankový kanon PaK 43 ráže 88 mm. Zbraň disponovala hlavní o délce 71 ráží (6,28 m) a její protipancéřové projektily dokázaly probít přibližně 230 mm pancíře na krátkou vzdálenost a okolo 150 mm na vzdálenost 2 000 m. Díky tomuto výkonu se PaK 43 ve své době stal vůbec nejvýkonnější protitankovou zbraní Wehrmachtu a požadavek na vývoj samohybné verze na sebe nenechal dlouho čekat.

Úkolu se zhostil podnik Alkett, který v únoru 1942 představil design založený na pásové platformě Geschützwagen III/IV, tedy kombinaci součástek tanků PzKpfw III a IV. Kanon PaK 43 konstruktéři umístili do shora otevřené, lehce pancéřované nástavby. Vzniklé vozidlo získalo označení Hornisse (sršeň) a jeho sériová výroba se rozběhla na počátku roku 1943. Ještě před bojovým debutem pak Alkett do designu zapracoval několik menších úprav a stroj dostal definitivní jméno Nashorn (nosorožec).

I přes výhodu výkonné výzbroje měl design vážnou slabinu v podobě slabé pancéřové ochrany. Ta nepřesahovala 30 mm, v boji proto musel nashorn spoléhat pouze na střelbu ze zálohy či na dlouhé vzdálenosti. Ve stejné době ale slavilo úspěch útočné dělo StuG III vybavené plně uzavřenou a solidně pancéřovanou nástavbou a vyzbrojené 75mm kanonem. Právě to se stalo inspirací pro druhou větev vývoje německých stíhačů tanků, která nově kromě palebné síly kladla důraz i na silnou pasivní ochranu. 

Hybridní průkopník

Prvním představitelem této nové filozofie se stal těžký stíhač tanků Ferdinand, jehož vývoj má kořeny v prototypu těžkého tanku VK 45.01 (P). Tento stroj z rýsovacího prkna slavného konstruktéra Ferdinanda Porscheho soutěžil o zakázku na první německý těžký tank a mohl se pochlubit ve své době zcela revolučním hybridním pohonem, kdy hnací kola roztáčel pár elektromotorů napájených dvojicí benzinových agregátů.

Pokračování: Hitlerovi těžkotonážní predátoři: Německé těžké stíhače tanků (2)

Porsche se dlouhodobě těšil Hitlerově přízni a nebylo proto překvapením, když z diktátorovy iniciativy ještě před zkouškami prototypů započala výroba stovky podvozků dle zmíněného návrhu. Při testech ale prototyp zcela propadl a z největší míry neslo na neúspěchu vinu právě novátorské, avšak také složité a vysoce poruchové pohonné ústrojí. Vítězem tendru se tak stal konkurenční návrh Henschelu (později zaveden do výzbroje jako PzKpfw VI Tiger), zatímco na Porscheho podvozky čekalo jiné využití v podobě přestavby na těžká útočná děla. Design schválený v říjnu 1942 měl kombinovat již zmíněný kanon PaK 43 s do té doby nevídaným pancířem o síle až 200 mm.