Některé invaze probíhají dost nenápadně. Spojené státy se například v posledních letech potýkají s asijskými žížalami. Přezdívají jim „šílení červi“, „hadí červi“ nebo podle zběsilých pohybů těchto kroužkovců „alabamští skokani“. Ve skutečnosti jde o tři druhy žížal rodu Amynthas, které pocházejí z Dálného Východu.

Žížaly obvykle známe jako užitečné tvory, které svou přítomností prospívají půdě. „Zlé“ invazní žížaly ale moc užitečné nejsou. Odstraňují ze zeminy vše výživné a zanechávají po sobě jen hlušinu. Aby toho nebylo málo, tyto invazní žížaly jsou velmi silné v konkurenci. Postupně vytlačují domácí žížaly, což vede k poklesu kvality půdy a zhoršení životních podmínek pro rostliny, houby i bezobratlé živočichy.

Invaze z Asie

Žížaly rodu Amynthas se dostaly do Severní Ameriky někdy v průběhu 19. století. Podobně jako mnoho dalších invazních druhů si „stoply“ lodě, které se plavily z Dálného Východu do Ameriky. Svezly se s lodním balastem a se zeminou, v níž se převážely rostliny. Podobně se zřejmě šíří i dál po Spojených státech, přičemž dokážou využít i vodní cesty, které mohou přenášet jejich kokony s vajíčky.

TIP: Lstiví hadi: Invazní bojgy hnědé létají po světě letadly

Pokud jde o možné zásahy proti invazním žížalám, je to bohužel svízelné. V půdě jsou velmi dobře chráněné. Mrazivé zimy sice zdecimují jejich populace, dobře maskovaná vajíčka jsou ale odolná a zpravidla přežijí. Podobné je to s ohněm, takže ani vypalování problém s těmito žížalami neřeší.

Nákladní plachetnice Ena vyplula na moře již v roce 1906. Zboží z Británie na kontinent převážela už za první světové války, kdy těžila ze svého nízkého ponoru i z toho, že německé ponorky na dřevěné plachetnice odmítaly plýtvat torpédy.

Během operace Dynamo se Ena stala součástí flotily plující k Dunkerku, jenže již po cestě přes průliv se dostala do vážných potíží. Kvůli neustálým leteckým útokům i potížím s manévrováním nakonec posádka loď opustila a vrátila se do Británie na přispěchavší minolovce. O něco později opuštěné plavidlo objevila na jedné dunkerské pláži skupina asi 30 britských vojáků.

Nemohli uvěřit svému štěstí, a ačkoliv nikdo z nich neměl s plachtěním mnoho zkušeností, spustili zašlou loď na vodu. Následovala podivuhodná plavba přes La Manche, při které na loď několikrát zaútočila německá letadla. Plavidlu se ale podařilo přežít, a dokonce doplout až k britským břehům, kde jej našel a odtáhl pomocný remorkér. Po válce se Ena vrátila zpět do služby a po jejím konci se účastnila jako uznávaná veteránka plachetnicových závodů. V současnosti je v soukromých rukou v nepříliš dobrém stavu.

Malá, ale šikovná

Příběh lodi Tamzine se podobal většině podobných plavidel – zkonfiskovalo ji námořnictvo bez vědomí jejího majitele Ralpha Bennetta, kterého se nepodařilo zastihnout. Následně ji čekalo odvlečení do Dunkerku, kde sloužila k přemísťování vojáků z pláží na větší transportní plavidla. To, co loď proslavilo, byla jednoznačně její velikost. Tamzine totiž měří pouze 4,5 metru na délku, což z ní dělá nejmenší známou loď, která se zúčastnila operace Dynamo.

TIP: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války

Zda jí patří tento primát, ale nelze s jistotou říci, protože většinu takto malých plavidel ponechalo námořnictvo po opuštění přístavu jejich osudu. Ačkoliv byla loď v závěru operace údajně neskutečně špinavá a zcela nasáklá krví, dopravilo ji námořnictvo zpět do Británie, kde se o ni záhy přihlásil její majitel. Tamzine se následně dostalo nejlepší možné péče a potomci Ralpha Bennetta ji věnovali Imperiálnímu válečnému muzeu, kde si ji návštěvníci mohou prohlédnout dodnes.

V Portugalsku byla pro veřejnost otevřená lávka 516 Arouca, která se může pyšnit titulem nejdelší visuté lávky (tedy mostu určeného pro pěší) na světě. Jméno lávky je odvozené od místa, kde se nachází – města Arouca a své délky – 516 metrů. Lávka se vine ve výšce 175 metrů nad řekou Paiva a vstup je pro návštěvníky zpoplatněn mýtným ve výši 12 euro (300 korun), místní zaplatí pouze pět eur (asi 130 korun). 

Portugalská stavba (alespoň pokud jde o celkovou délku) překonala dosavadního rekordmana – švýcarskou lávku Charlese Kuonena, která na délku měří 494 metry. Dlouhé visuté lávky jsou k vidění také v sousedním Německu – od roku 2017 zde v pohoří Harz funguje 483 metry dlouhá lávka TitanRT a v pohoří Hunsrück lávka Geierlay, která na délku měří úctyhodných 360 metrů a od země ji dělí stometrová hloubka.

TIP: Turecko staví nejdelší visutý most na světě: Má spojit Evropu a Asii

Nejvýše položená visutá lávka se pak nachází v Číně. Stavba, která se klene ve výšce 300 metrů nad kaňonem Čang-ťia-ťie, ale není nic pro slabé povahy: chodník mostu totiž tvoří skleněné desky. 

Pokud byste si mohli vybrat libovolné místo k životu, bylo by zřejmě rozumné volit mezi Kanadou, Dánskem a Švédskem. Právě uvedené státy totiž vyšly z mezinárodních průzkumů spokojenosti jako nejstabilnější, nejpřívětivější vůči rozličným kulturám, nakloněné podnikání a ohleduplné k životnímu prostředí. Nutno podotknout, že tam rovněž tolik nehrozí přírodní katastrofy: Ve všech jmenovaných zemích sice panují poměrně tuhé zimy, ale netrápí je zemětřesení, tornáda ani pravidelné povodně.

Řeka patří do koryta

Na druhou stranu voda vylévající se z koryt a ničící města i pole odedávna představuje problém Indie. Z analýzy neziskové organizace World Resources Institute, jež zkoumala podmínky ve 164 státech, vyšla dokonce lidnatá republika jako vůbec nejvíc sužovaná povodněmi. Podle studie ohrožuje vysoká hladina každý rok po celé planetě v průměru 21 milionů lidí – a Indové z nich tvoří víc než pětinu: Kvůli rozbouřeným řekám jich každoročně musí z domova uprchnout na 4,84 milionu. Druhou příčku neradostného žebříčku obsadil Bangladéš s 3,48 milionu a třetí zaujala Čína s 3,28 milionu. Proč se však pravidelně a v takové míře ocitá pod vodou právě Indie?

Zčásti je na vině poloha: Indické státy Bihár, Uttarpradéš, Západní Bengálsko či Ásám leží na úpatí Himálaje, kde vyvěrají stovky řek. Jakmile přijde období dešťů, obvykle trvající od června do září, mnoho toků se vylije z břehů a ničí vše, co jim stojí v cestě. Situaci dál ztěžuje globální oteplování jdoucí ruku v ruce s klimatickými změnami, kvůli nimž jsou deštivá období nevyzpytatelná. V roce 2018 například povodně zabily 1 808 Indů a způsobily škody v přepočtu za 277 miliard korun. Navíc nemluvíme o žádném aktuálním extrému: Indická vládní data odhalila, že v letech 1953–2011 si voda brala v průměru 1 653 životů ročně. 

Pod hromadou odpadků

Drastická statistika však narostla až v průběhu posledního století, spolu s přibývající populací. Dřív se daly povodně předvídat a týkaly se obvykle pouze řek Brahmaputra, Kósí, Gandak, Dámódar a Mahánadí. Místní byli na živel připraveni a dovedli se s ním vypořádat. Vzestup počtu obyvatel ovšem provázelo budování nových měst a rozšiřování těch stávajících. Ráz krajiny se tak měnil a přirozené zábrany proti záplavám mizely. 

„Himálajské podhůří bylo doslova prošpikováno jezery či rybníky, jež dokázaly vodu při vydatných deštích zachytit,“ vysvětluje profesor Shiraz Wajih, který se v Indii podílí na obnově přírodního prostředí. „V posledních letech však tyto rezervoáry ničí stavba nových obydlí nebo se do nich sváží odpad. Lidským přičiněním tak zmizel ‚přírodní polštář‘, který riziko záplav mírnil.“

V boji s vysokou vodou nepomáhá ani fakt, že se Indie člení na 28 spolkových států a osm svazových teritorií. Preventivní opatření a zásahy při vylití řek má tudíž na starosti ohromné množství institucí. Teoreticky všechny fungují pod jednou střechou: Ministerstva vodních toků každého státu například konzultují své kroky s ústřední komisí pro vodu, jež obratem spolupracuje s meteorology. Jenže koordinace mezi ministerstvy je zoufalá, krizové týmy se nedokážou sladit a data si předávají velmi krkolomně. Reakce na povodně tak vázne, a přestože úředníci mluví o potřebě jediné rozhodovací komise, řešení problému zůstává v nedohlednu. 

Desky, jež tvoří svět

Co se zvládání přírodních katastrof týče, Japonsko tvoří přesný opak Indie, jen místo záplav se musí vypořádat se zemětřeseními. U ostrova Honšú se totiž setkávají čtyři litosférické desky – Pacifická, Filipínská, Eurasijská a Severoamerická – a jejich vzájemná interakce způsobuje otřesy. Zároveň se ostrovy rozkládají podél tzv. Ohnivého kruhu, známého také jako Tichomořský lem: Jedná se o pásmo dlouhé 40 000 km a široké až 500 km, kde se nachází zhruba tisícovka sopek, z toho asi 350 stále aktivních.

Japonsko tak zachvátí na pět tisíc zemětřesení ročně. Zhruba 3 800 z nich je však natolik slabých, že je lidé přecházejí bez povšimnutí. Asi 900 otřesů způsobí obyvatelům mírný šok a viditelně zasáhne okolní předměty – třesou se lampy a řinčí nádobí. Síla přibližně 140 otřesů znesnadňuje chůzi, hýbe těžkým nábytkem a může vyvolat paniku. Průměrně v 17 případech živel Japonce téměř paralyzuje a během tří zemětřesení ročně se vůbec nelze pohybovat, přičemž nepřipevněné vybavení domácností doslova létá vzduchem.

Počítáme s čímkoliv

Ačkoliv je tedy pravděpodobnost skutečně zničujících otřesů relativně malá, země vycházejícího slunce s ní neustále musí počítat, a proto vyvinula několikastupňový poplašný systém. Pokud seismografy zachytí chvění, okamžitě vyšlou signál a všem majitelům chytrých telefonů s japonským číslem se na displeji zobrazí upozornění. Varování přenáší i televize a v neposlední řadě se rozeznějí hlásiče v ulicích. 

Drtivá většina obyvatel zasažených oblastí se tak o otřesech dozví s dostatečným předstihem, aby se mohli připravit, k čemuž jsou ostatně školeni od dětství. Moderní budovy se navíc stavějí s přihlédnutím k nebezpečí: Základy spočívají na masivních pružinách a stěny zahrnují deformační zóny. Navzdory prvenství v počtu otřesů tedy Japonsko zvládá svůj úděl na jedničku.

Podobně se však až do 21. století nedalo mluvit o Floridě, kterou ročně zasáhne nejvíc tropických a subtropických cyklon neboli hurikánů. Od poloviny 19. století, kdy se jejich výskyt začal zaznamenávat, poničily devastující větry americký stát více než pětsetkrát. 

Všechny hurikány míří na Floridu

Tak jako Indii či Japonsko, i Floridu předurčuje k nelehkému osudu zeměpisná poloha. Hurikány se totiž coby masivní tropické bouře utvářejí nad rovníkovým oceánem, z jehož vod ohřátých sluncem získávají energii a přesouvají se dál. V případě amerického kontinentu většinou vznikají v Karibiku, postupují na západ, a Florida se tak často nachází „na kolizním kurzu“. 

Hurikánová sezona obvykle trvá od června do listopadu. Díky moderním meteorologickým satelitům se dnes lidé o vzniku bouře a její cestě nad oceánem dozvídají mnohem dřív, než začne páchat škody. Obyvatelé ohrožených oblastí dostávají potřebné informace i několik dní předem, a nedá se tedy říct, že by se na ničivý vítr nemohli připravit. Problém tkví v tom, že velká část floridských příbytků fatálním poryvům neodolá. 

Silný vítr nejvíc ohrožuje ty, kdo se do státu stěhovali v 70. a 80. letech 20. století. Tehdy Florida zažívala populační boom, takže pro zástupy příchozích musela rychle vznikat levná obydlí a stavební společnosti se uchylovaly ke spoustě zjednodušení: Zdi domů tvořila obyčejná překližka, tašky se na střechu nepřibíjely hřebíky, ale nastřelovaly se pomocí spon… Na první pohled se vše zdálo v pořádku, ale ničivý vichr pak příbytky doslova trhal na kusy.

S výhledem na nebe

Situace se vyhrotila v roce 1992, kdy na Floridu udeřil hurikán Andrew. Vyžádal si 44 životů a podle některých odhadů napáchal škody v přepočtu za 1 349 miliard korun. Zároveň poničil nebo rovnou srovnal se zemí 101 241 obydlí a 175 tisíc lidí muselo vyhledat náhradní ubytování. „Z horního patra, kde byly pokoje dětí, jsme se mohli dívat na oblohu,“ vzpomíná Cheryl Lani Juarezová, které vichr strhnul střechu. „Když jsem vyšla na ulici, všechno bylo totálně zdemolované a silnici pokrývaly střešní tašky.“ 

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

Majitelé domů poté stavitele žalovali a proběhlo mimosoudní vyrovnání. Stát se však rozhodl podniknout kroky k ochraně obyvatel a zavedl nové regulace: Od roku 2002 musejí firmy používat pevnější materiály, pečlivěji zajišťovat střechy a instalovat nárazuvzdorná okna či bezpečnostní žaluzie. Na Floridě se také budují bezpečnostní kryty, občané jsou nabádáni, aby si doma udržovali zásoby potravin, léků i dalších nezbytností, a mnozí dokonce pořizují generátory pro případ přerušení dodávky proudu. Do jisté míry se tedy i Florida naučila se svým údělem žít.

Kuchařka nazvaná Taste and Flavour (Chuť a vůně) zahrnuje 18 receptů s úžasnými fotografiemi a je k dispozici ke stažení zdarma. Britští kuchaři Ryan Riley a Kimberley Dukeová strávili celé měsíce sestavováním receptů, které jsou speciálně navržené pro osoby trpící narušeným čichem a chutí kvůli covidu-19.

„Když žijete se ztrátou chuti, nikdo o tom nemluví. Po šesti měsících, kdy nic necítíte, si ale vytvoříte vůči jídlu psychickou bariéru. Samo o sobě se to může změnit na problém duševního zdraví,“ řekl autor kuchařky Ryan Riley.

Když jídlo nevoní

Vědci odhadují, že asi deset procent lidí nakažených koronavirem má dlouhodobé příznaky. To znamená, že mohou přetrvávat celé měsíce – a v některých případech navždy. U čtvrtiny lidí trpících narušeným čichem či chutí se tyto problémy zlepší během několika týdnů, uvádí vědci z Lékařské školy Johnse Hopkinse. Ale u většiny tento problém přetrvává a jsou známé případy, kdy se lidem čich a chuť nezlepšily ani během jednoho roku.

Riley a Dukeová vedou kuchařskou školu pro nemocné s rakovinou, které rovněž trápí ztráta chuti. Své recepty konzultovali s Barrym Smithem ze Střediska pro výzkum smyslů Londýnské univerzity, který je předním britským vědcem v oboru ztráty čichu jako symptomu covidu.

Riley uvádí, že asi 80 procent chuti je ve skutečnosti čich a tyto dva smysly jsou značně propojené. Někteří lidí trpící dlouhým covidem zažívají anosmii, tedy ztrátu čichu nebo chuti, zatímco jiní trpí parosmií, kdy se jejich vnímání vůní a pachů změní.

Bez česneku a cibule

Vytváření receptů do kuchařky tak zahrnovalo zvýraznění některých chutí, zatímco jiným se kuchaři museli vyhnout. Například káva může některým lidem s parosmií páchnout jako septik. Potraviny, jako je cibule, česnek, vejce, pečené maso a ořechy, pro ně mohou být odpudivé, skoro jako hnijící tkáň. Podle Rileyho nešlo o nic jednoduchého – sestavovat recepty bez česneku a cibule je obtížné, jsou totiž podle něj základem chutí.

Namísto toho se kuchaři soustředili na zesílení slaných chutí a přidání textury a svěžesti, aby se vyvážil nedostatek chuťové hloubky pokrmů. Oba kuchaři prý postupně vyzkoušeli téměř 300 receptů.

Opírají se o intenzivní slané chuti, jako je sójová omáčka, miso pasta, parmezán a houby, aby do pokrmů dostali všech pět základních chutí – sladkou, slanou, kyselou, hořkou a umami. Použili také ingredience stimulující trojklanný nerv, který je zodpovědný za citlivost obličeje a dutiny nosní, a cítíme ho, když jíme pokrmy, jako je křen či wasabi.

V tomto ohledu jsou podle nich dokonalým receptem například brambory s máslem ochuceným pastou miso a octem se zelenými bylinkami. Brambory mají bohatou chuť umami. Miso a sójová omáčka dodávají také chuť umami a jsou slané. Bílý pepř a čerstvá máta stimulují trojklanný nerv. Zelené čili papričky dodají křupavou texturu a ocet aktivuje receptory kyselosti.

Speciální kuchařka je zdarma ke stažení na stránkách kuchařské školy Life Kitchen pro nemocné rakovinou.

Polští archeologové odhalili skryté tajemství egyptské mumie z prvního století našeho letopočtu. Vědci prozkoumali egyptskou mumii, která je od roku 1826 majetkem Varšavské univerzity. Podle nápisů na sarkofágu mělo jít o ostatky vysoce postaveného kněze ze starověkých Théb. Badatelé původně pátrali po známkách nemoci či příčině smrti, to, co ale objevili, je opravdu překvapilo. Rentgen a výpočetní tomografie totiž prozradily, že uvnitř mumie je žena, navíc v pokročilém stupni těhotenství. Ženě bylo v době smrti 20 až 30 let a byla na konci druhého trimestru těhotenství (26 až 28 týden).

Kněz, kterému chyběl penis

Okolnosti identity těla zřejmě zůstanou trvalou hádankou. Paradoxně v časech, kdy byla mumie před téměř 200 lety dopravena do Polska se věřilo, že je o ostatky ženy. Teprve na počátku 20. století se podařilo rozluštit nápisy na sarkofágu, podle kterých mělo jít o kněze jménem Hor-Djehuty. Podle vedoucího výzkumu Wojciecha Ejsmonda je možné, že vydávání ženského těla za tělo kněze mělo zvýšit hodnotu mumie, mohlo jít ale i o dílo vykradačů hrobů. Ejsmond to ostatně nepovažuje za nic neobvyklého, až 10 % mumií v muzeálních sbírkách je podle něj identifikovaných chybně.   

Na první nesrovnalosti vědci narazili relativně brzy – snímkování pomocí výpočetní tomografie ukázalo na muže nepřirozeně jemnou kosterní strukturu. Další snímky a 3D vizualizace pak odhalily dlouhé vlasy, mumifikovaná prsa a chybějící penis. Bylo tak zřejmé, že se nejedná o tělo kněze, nýbrž o tělo ženy.

Mumie s outěžkem

Další pátrání pak vědcům přineslo více otázek než odpovědí. Že je něco v nepořádku, si jako první všimla antropoložka a archeoložka z Archeologické fakulty Varšavské univerzity Marzena Ożarek-Szilke. Během závěrečných prací na projektu si tato matka tří dětí na jednom ze snímků všimla, že mumie má v břiše něco, co připomíná malou nožičku. Její podezření pak potvrdil rentgen a výpočetní tomografie.

TIP: Rozřešení záhady: Co zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Podle Wojciecha Ejsmonda je to vůbec poprvé, kdy byla objevena mumie těhotné ženy. V minulosti se již podařilo objevit kosterní pozůstatky těhotných žen, ale pozůstatky v podobě mumie ještě nikdy. Vědci zatím nemají odpověď na otázku, proč nebylo tělo nenarozeného dítěte z břicha matky vyjmuto. Při mumifikaci totiž běžně docházelo k odstraňování vnitřních orgánů. Neznámou zůstává také příčina smrti ženy, vzhledem k jejímu pokročilému stupni těhotenství ale vědci předpokládají, že by mohla souviset právě s ženinou graviditou.

Úplnou jistotu vědci nemají ani v otázkách stáří mumie. Techniky použité při mumifikaci totiž naznačují, že by ve skutečnosti mohla být mnohem starší, než se původně předpokládalo. Jistotu má ale přinést až další výzkum.

Společnost Stratolaunch Systems před časem postavila gigantický nosný letoun Stratolaunch, přezdívaný „Pták Noh“. Původně měl vynášet do vzduchu menší rakety, které by startovaly na oběžnou dráhu. Stroj s křídly o rozpětí přes 117 metrů poprvé vzlétl v dubnu 2019. Přestože testovací let dopadl velmi úspěšně, s ptákem Nohem to od té doby nevypadalo dobře.

V době prvního letu již byl po smrti zakladatel společnosti Paul Allen. Společnost Stratolaunch se rozpadala a propouštěla zaměstnance. Nad „Ptákem Nohem“ se stahovala mračna a nebylo vůbec jasné, zda se ještě někdy podívá do vzduchu. Jak se ale zdá, velkolepý nosný letoun má tuhý kořínek.

Návrat ptáka Noha

Po více než dvou letech od svého prvního (a jediného letu), se na konci letošního dubna Pták Noh vznesl znovu. Opět to bylo v Mohavské poušti, z připravovaného kosmodromu Mojave Air and Space Port. Let trval 3 hodiny a 14 minut. Stroj se dostal do výšky téměř 4 300 metrů a dosáhl rychlosti 320 kilometrů za hodinu. 

TIP: Soukromá společnost Stratolaunch poprvé vzlétla s největším letounem světa

Jak oznámil vedoucí operací Stratolaunchu Zachary Krevor, let byl velmi úspěšný. Pták Noh a jeho posádka splnili všechny naplánované úkoly. Během letu nedošlo k žádným anomáliím nebo poruchám a po přistání byl stroj ve výborném stavu. Vlastníkem Stratolaunchu je nově společnost Cerebus a nosný letoun plánuje používat při vývoji hypersonického stroje Talon-A.

Herec Douglas Fairbanks podepsal svou první filmovou smlouvu v roce 1915. O rok později potkal kolegyni Mary Pickfordovou, která dobývala filmový svět už od svých sedmnácti let a byla nejlépe placenou hollywoodskou herečkou. A nejroztomilejší. On byl k tomu ženatý, ona vdaná za despotu.

V hollywoodských kulisách to snad ani nemohlo skončit jinak – potkali se na jednom večírku a byla to láska. Mimomanželský vztah trval léta. Až v roce 1920 se rozvedli s původními partnery, vzali se a stali se okamžitě hollywoodskými legendami. Postavili si dokonce kouzelné sídlo Pickfair, kde po celá 20. léta pořádali ty nejbláznivější večírky. Zvali nejen filmové hvězdy, ale i slavné spisovatele, myslitele, muzikanty…

Skomírající hnízdečko lásky

Aby láska neuvadla, plánovali pravidelné romantické víkendy a prázdniny. Jenže Fairbanksova kariéra s příchodem zvukového filmu ve 30. letech začala stagnovat. Mary oproti tomu byla stále hvězdou. Manžel ji začal podvádět. Rozvedli se v roce 1933. Ona se znovu provdala, on za pár let poté zemřel. Jejich manželství se stalo prvním milostným spojením filmových hvězd – a ukázalo, jak magický je takový vztah pro novináře a fanoušky. Byli první a nejzářivější...

TIP: Příběh továrny na sny: Jak vypadaly začátky Hollywoodu?

Sídlo Pickfair už nestojí. Na konci osmdesátých let je koupila herečka Pia Zadora s manželem a zbourali je, aby si na pozemku postavili vlastní sídlo. Na kritiku nostalgické společnosti odpovídali, že dům byl tak zchátralý, že jej již nešlo opravit. Z původních budov nechali jen křídlo pro hosty.

Některé soukromé firmy vyvíjejí suborbitální systémy schopné dopravovat turisty k pomyslné hranici vesmírného prostoru. Tím však naše ambice zajisté nekončí. Mnohem složitější, ale o to atraktivnější krok představuje rozvinutí kosmického turismu až na orbitální dráhy. Logickým postupem se zdají být komerční vesmírné hotely, které se mohou časem rozvíjet z menších modulárních stanic až po složité soběstačné komplexy a osobní kosmické rezidence.

Popsané plány si žádají extrémně vysoký počet startů raket a schopnost budovat ve vesmíru velké, složité a zároveň funkční struktury. Nejspíš se neobejdeme ani bez kosmické těžby a výroby materiálu na Měsíci či jiných objektech blízkých Zemi. Většina z výše uvedeného je zapotřebí k vytvoření první opravdové lidské kolonie ve vesmíru. 

Cesty k osídlení kosmu 

V 70. letech 20. století vypracoval Gerard K. O’Neill z Princetonu za přispění NASA’s Ames Research Center a Stanford University dvě velmi zajímavé studie, jež podpořily názor na proveditelnost až kilometrových „měst“ na oběžné dráze Země. Rotující konstrukce se v populární literatuře objevují už od 19. století. Zabýval se jimi Konstantin Ciolkovskij, Hermann Oberth nebo John Desmond Bernal, který obdobné stavby jako první vědecky popsal. Dodnes je známe pod pojmem „Bernalova sféra“ (viz Megakonstrukce nad Zemí) a právě jeho práce dál inspirovala O’Neilla, jenž rozpracoval několik návrhů rotujících vesmírných ostrovů. 

Jeho koncepty mimo jiné ukázaly, že kosmický prostor představuje dobré místo pro další rozvoj pokročilé civilizace. Od těch dob ovšem uplynulo téměř 40 let, a popravdě jsme v daném směru příliš nepokročili. Každopádně O’Neill nakonec pro NASA vytvořil tři hlavní studie tzv. ostrovů…

Tři ostrovy

Ostrov jedna neboli Island One si lze představit jako rotující kouli o průměru 512 m po vzoru Bernalovy sféry. Tým NASA ve spolupráci se Stanford University studii později upravil a nabídl alternativní verzi známou jako Stanford torus z roku 1975. Ostrov dva, Island Two, rovněž tvoří kruhovou stavbu, avšak výrazně větší: V průměru už měří přes 1,5 km. 

Island Three, třetí a nejambicióznější, pak známe spíš jako O’Neillův válec neboli O’Neill cylinder. Sestává ze dvou torusů rotujících proti sobě, o délce až 32 km a průměru 6,5 km. Každý se člení na šest segmentů o stejné ploše, ale otáčejících se rozdílnou rychlostí kvůli dosažení optimálních podmínek pro různé činnosti prováděné uvnitř. Tři segmenty zahrnují průhledná okna zaručující střídání denního a nočního režimu. Vnější část slouží pro zemědělství, zatímco uprostřed se nachází průmyslový oddíl s minimalizovanou gravitací, pro speciální výrobní procesy. Zbytek tvoří obyvatelný prostor se spoustou zeleně a volnočasových míst.

Realizace popsané megalomanské stavby by vyžadovala obrovské množství surovin a hlavně peněz. Proto ji autor navrhoval financovat z prodeje elektrické energie vyprodukované v kosmu, přičemž potřebné zdroje doporučoval vytěžit na Měsíci a později na nějaké blízkozemní planetce. O’Neill předpokládal umístění komplexu v Lagrangeových neboli libračních bodech v soustavě Země–Měsíc.

TIP: Stanice Voyager: V roce 2027 má ve vesmíru fungovat první hotel

Přestože je dnes uvedený koncept víceméně utopickou představou, nelze vyloučit, že jednou takové stavby skutečně vyrostou. Záměrem NASA ani Gerarda O’Neilla nebylo komplex vybudovat, ale shromáždit dostupná čísla a nápady, zhodnotit lidské možnosti, vyvodit ekonomické důsledky a posoudit technickou proveditelnost. Podobné práce nám dávají vizi, jež dokáže zaujmout naši představivost a nutí k přemýšlení. 

Pokračování: Domovy na oběžné dráze (2): Kudy vedou cesty k osídlení kosmu (vychází v neděli 9. května)