Brány univerzit zůstaly dlouhou dobu pro ženy uzavřené a studovat pro ně tedy bylo nadlidským úkolem. Ještě na konci 19. století například v Rusku dívkám vzdělání odpírali a tak se skutečnost, že na konci 17. století existovala žena, která se pyšnila doktorským titulem, jeví skoro neuvěřitelnou! Přesto je to tak. Italka Elena Lucrezia Cornaro Piscopia byla jednou z prvních žen, kterým se podařilo získat univerzitní titul a úplně první ženou na světě, která získala doktorát. Elena byla hudebně nadaná, ovládala hru na různé nástroje a důkazem jejích rozsáhlých teoretických znalostí jsou hudební díla, která sama zkomponovala.

Geniální a skromná

Mladá žena s hustými černými vlasy lokty rozrazí vrata rohového domu, vejde do atria a po schodech vyběhne do prvního patra. Hlavou se jí honí spousta myšlenek. Otevře vyřezávané dveře a s posvátnou úctou vejde do prostorné knihovny. Najisto vytahuje objemnou knihu v kožené vazbě a usedá s ní přímo na podlahu. Na tváři se jí objeví spokojený výraz. Konečně je tam, kde je jí nejlépe. Prstem bloudí po řádcích a noří se do úplně jiného světa.

Elena si ve své době velmi rychle získala pověst génia. Pro svou laskavou povahu a skromnost, která byla v jejím případě zcela zbytečná, ji obdivovali učenci napříč celou Evropou. Byla členkou hned několika akademických obcí. Univerzity se předháněly v tom, aby Eleně nabídly co nejlepší podmínky k výuce. Studenti hltali její přednášky. Elena byla nejen vynikající vědkyní, ale dokázala své studenty nadchnout pro humanitní i exaktní vědy, jimž se věnovala.

Jejím osudem se stala hudba, ale byl by hřích ženu tolika talentů vměstnat do jediné úzké katgorie. Přestože Elena začínala jako lektorka matematiky na univerzitě v Padově, vynikala především v teologii a filozofii. 

Vlivný muž a jeho dceruška

Elena se narodila v Benátkách v roce 1646 jako třetí dcera Giovanniho Cornaro Piscopia. Její matka Zanetta Boni byla pouhá venkovanka a v době, kdy se Elena narodila, nebyla s otcem svých dětí ani sezdaná. Elenin papá byl však vysokým státním úředníkem v Benátské republice, což ho opravňovalo k tomu, aby i s rodinou bydlel v samém centru Benátek, na náměstí svatého Marka. Jeho rod už po celé generace bohatě podporoval umění a vědy a není tedy divu, že vzdělání dětí stálo vždy na prvním místě a v otázkách poznání nedělal rozdíl mezi synem a dcerou. 

V Benátkách, městě, které pulzovalo životem a v němž se shromažďovali velcí učenci a umělci své doby, měla Elena ideální podmínky. Rodinný přítel rodičům nadějné žačky doporučil, aby se Elena začala učit jazyky. Jejími pedagogy se stali ti největší vzdělanci. Elenin otec na výdajích nešetřil, a tak už v sedmi letech hovořila plynně řecky a latinsky. Brzy na to si osvojila hebrejštinu, španělštinu, francouzštinu a arabštinu. 

Lingvistika jí ale nestačila a tak se vrhla do studia matematiky, filozofie a teologie. Své znalosti si rozšiřovala četbou a argumentační dovednosti brousila v disputacích s největšími benátskými intelektuály. Dveře do Evropy měla otevřené. Před honosnými bály na evropských dvorech, kde by mohla oslňovat svými znalostmi, šarmem a inteligencí, dala prozatím přednost zdem kláštera.  

Žena káže o Bohu?

V roce 1665 oblékla roucho řádu benediktinek, ale jeptiškou se nestala. Její otec trval na tom, aby nemusela skládat slib a spíše dál rozvíjela svůj zájem o teologii. Věnovala se překladu a psaní knih. V roce 1670 se stala prezidentkou benátské společnosti Accademia dei Pacifici.

Předcházela ji pověst nadané a přesto neobyčejně laskavé a přátelské ženy. Její mentor vyzval univerzitu v Padově, aby jeho šikovné svěřenkyni udělila doktorát z teologie. Když se to však dozvěděl místní biskup, rozhodně to odmítl a návrh vetoval. „Žena přeci nebude kázat o Bohu!” Bál se, že by Elena poté teologii vyučovala, což mu připadalo nemístné. Nakonec souhlasil s tím, aby byl Eleně udělen doktorát z filozofie. 

Titul by však získala prakticky v jakékoliv oblasti, do níž se s nadšením a elánem pustila. Zkoumat a objevovat, učit se a vyučovat jí přínášelo velkou radost. Po složení náročných zkoušek, při nichž komisi zcela uchvátila, doktorát získala. 

Naděje pro ostatní

Ke slavnostnímu udělení titulu došlo 25. června 1678 v katedrále v Padově. Elena jej získala jako první žena vůbec! Významné historické události se zúčastnili univerzitní profesoři a studenti, vetšina benátských senátorů a mnoho hostů z univerzit v Boloně, Perugii, Římě nebo Neapoli. V rámci obhajoby Elena více než hodinu latinsky vysvětlovala složité, náhodně vybrané pasáže z Aristotelova díla. Mluvila poutavě a zároveň jasně a stručně. V textech starověkého filozofa nacházela nové nápady a jeho myšlenky interpretovala zcela jinak.

TIP: První fyzička světa: Laura Bassi pronikla mezi vědeckou elitu už v 18. století!

Jako čerstvě jmenovaná doktorka Elena buď cestovala po světě, nebo učila na své alma mater v Padově. Neustále se vzdělávala a nezapomínala ani na charitu. Zemřela však příliš brzy - v pouhých osmatřiceti letech podlehla tuberkulóze. Posledního odpočinku se žena, která předběhla svou dobu, dočkala v padovském kostele svaté Giustiny. Vědění není nedosažitelné a limity mu kladou jen lidé, hlásala celým svým životem…

Nejrůznější druhy rakoviny jsou notoricky známé svou schopností rychlého bujení a metastázování do dalších částí těla. Za tuto schopnost „vděčíme“ účinkům proteinu BRAT1, který se podílí na opravách DNA v buňce. Za normálních okolností je to samozřejmě užitečné, ale v případě zhoubného bujení jde o velký problém. Až doposud byl BRAT1 považovaný za „neléčitelný“ a nebylo ho možné zasáhnout léčivem. To teď už ale naštěstí neplatí.

Dávivec proti rakovině

Chemik Mingji Dai z americké Purdueovy univerzity a jeho spolupracovníci nedávno zjistili, že jedna z obsahových látek dávivce černého, konkrétně diterpen kurkuson D, dokáže aktivitu proteinu BRAT1 potlačit. Je to vůbec první známý inhibitor tohoto nebezpečného proteinu. Použití této látky zabíjí nádorové buňky a brání jejich šíření v těle. Tento objev by se mohl příznivě projevit v léčbě mnoha nádorů, včetně řady těch, u kterých jsou prognózy nepříznivé. Látka dávivce je navíc velmi účinná i v kombinaci s již schválenými léky.

TIP: Nově objevená látka z vrb pomůže v léčbě rezistentních nádorů

Kurkuson D a další podobné látky mají velmi zajímavou strukturu a mohly by být velmi užitečné. Bohužel rostliny dávivce vytvářejí jen velice malé množství těchto látek. Nejvíce jich je v kořenech, a i tam jde jen o 0,002 % obsahu v sušině, což prakticky vylučuje jejich širší využití. Daiův tým ale vyvinul ekonomicky schůdnou cestu výroby syntetické verze této látky, což otevírá cestu k jejich dalšímu uplatnění v medicíně.

Podle vědců jsou první výsledky slibné, zároveň ale upozorňují, že k léčbě samotné je ještě dlouhá cesta. Mimo jiné je třeba ověřit, zda látka dávivce není pro lidský organismus toxická, vzhledem k jejímu historickému využívání v lidové medicíně to ale nepředpokládají.

Objevená černá díra ze souhvězdí Jednorožce tvoří binární soustavu s velice jasnou hvězdou typu červený trpaslík a její objevitelé ji oficiálně nazvali zkratkou V723 Mon.

„Dali jsme téhle černé díře přezdívku Jednorožec, částečně proto, že se V723 Mon nachází v souhvězdí Jednorožce (Monoceros), ale částečně i proto, že jde o zcela jedinečný systém,“ uvedl Tharindu Jayasinghe z univerzity v Ohiu. Tento postgraduální student astronomie je jedním z hlavních autorů článku v odborném magazínu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, v němž vědci nově objevenou černou díru popsali.

Nejmenší z malých

Podle vědců je nebývalé zejména to, že tato černá díra je velice malá. „Je jasné, že černé díry vznikají v širokém spektru hmotnosti. Ale existence černé díry jen třikrát hmotnější než Slunce je velké překvapení. Neexistují žádné propracované modely ohledně toho, jak by taková černá díra mohla vzniknout,“ uvedl spoluautor studie Kris Stanek.

TIP: Astronomové nalezli Zemi nejbližší černou díru: Její domov je viditelný i pouhým okem

Dalším překvapením je podle astronomů fakt, že tato černá díra je od nás relativně nedaleko. Odhadovaných 1 500 světelných let značí, že jde v tuto chvíli o druhou nejbližší známou černou díru. Tou úplně nejbližsší je v loňském roce objevená černá díra nacházející se v systému HR 6819, vzdáleném asi 1 000 světelných let od nás. Superhmotná černá díra v centru Mléčné dráhy o hmotnosti asi čtyř milionů Sluncí je od nás vzdálená okolo 26 tisíc světelných let.

Kolesový parník Medway Queen se od roku 1924 staral o lodní dopravu na řece Medway a v ústí Temže. Po vypuknutí války plavidlo nejprve pomáhalo s převozem dětí z Gravesendu do bezpečnějšího zázemí, později jej Britové přestavěli na minolovku. Medway Queen dostala odminovací zařízení, protiletadlové dělo a dva kulomety.

Původní posádka

Loď krátce hlídkovala v okolí Doveru, po zahájení operace Dynamo se stala součástí civilní flotily a měla pomoci s evakuací vojáků z Dunkerku. Na parníku v té době sloužila část jeho původní posádky včetně servisního mechanika starajícího se o fungování motorů a lodního kuchaře hostícího vyčerpané členy posádky i zachráněné vojáky sendviči a teplým čajem.

Již první cesta plavidla byla dost dobrodružná – po nalodění mužů v přístavu vyrazila Medway Queen k domovu, když se ale přiblížila k Doveru, začal nepřátelský nálet. Obsluze protiletadlových zbraní se podařilo jedno z německých letadel sestřelit, avšak nedaleko plující parník Brighton Belle najel na trosky a začal se potápět.

Na pomoc trosečníkům

Medway Queen tak musela provést úspěšnou záchrannou operaci, při které se trosečníky podařilo dostat na její palubu, a přetížená loď se konečně dovlekla do Doveru. Na druhý den vyrazila znovu a tentokrát nabrala vojáky přímo na plážích – k jejich nalodění využila posádka záchranné motorové čluny.

Nakonec parník přejel La Manche sedmkrát tam a zpět a na ostrovy převezl na 7 000 britských a francouzských vojáků. Jako třešničku na dortu si pak loď nárokovala tři sestřely nepřátelských letadel. Právem obdržela několik ocenění a čestný titul „Hrdinka od Dunkerku“. Po válce se vrátila ke své původní službě, a když se po čase uvažovalo o jejím sešrotování, koupilo ji několik soukromých sběratelů. V současnosti patří Medway Queen opět státu, který v roce 2014 vynaložil 1,8 milionu liber na její rekonstrukci.

Proxima Centauri je pro pozemské pozorovatele po Slunci nejbližší známou hvězdou. Po astrofyzikální stránce jde o nepravidelnou eruptivní proměnnou hvězdu typu UV Ceti. Její hmota odpovídá zhruba jedné osmině Slunce, a je také mnohem chladnější než naše mateřská stálice. Na první pohled jde o běžnou a ničím výjimečnou hvězdu. Zdání ale klame. Náš hvězdný soused zřejmě umí odpálit velmi intenzivní erupce. A jak se zdá, odpaluje je až nepříjemně často… 

Pořádně vzteklý trpaslík

Astrofyzička Meredith MacGregorová z americké University of Colorado Boulder a její kolegové, před časem důkladně zmapovali chování Proximy Centauri. Šlo přitom o nebývale velkorysý projekt – v průběhu několika měsíců v roce 2019 měli vědci k dispozici 40 hodin pozorovacího času na celkem devíti pozemních i vesmírných teleskopech, včetně Hubbleova vesmírného dalekohledu, soustavy ALMA nebo nového lovce exoplanet TESS.

Během jejich pozorování (1. května 2019) Proxima odpálila gargantuovskou erupci, která trvala sedm sekund. Ve viditelném světle nebyla erupce téměř patrná, většina energie se uvolnila v podobě ultrafialového a rádiového milimetrového záření. „Během okamžiku se Proxima na ultrafialových vlnových délkách na několik sekund 14 000× zjasnila,“ uvádí ve své zprávě hlavní autorka studie MacGregorová.

TIP: Planety červených trpaslíků možná nejsou tak obyvatelné, jak jsme si mysleli

Pozorovaná erupce byla asi stokrát silnější než největší erupce vyprodukované naším Sluncem. Podle MacGregorové navíc zřejmě nešlo o výjimečný jev. Až doposud jsme si mysleli, že červený trpaslík podobné devastující erupce odpálí zhruba jednou za sto let. Nová zjištění ale připouští, že se tak může dít i několikrát za den. To by pochopitelně mohlo mít vážné dopady na případnou obyvatelnost planet soustavy Proximy Centauri a mnoho podobných červených trpaslíků. „Pokud by na planetách v blízkosti Proximy Centauri existoval život, musel by vypadat úplně jinak než cokoli, co známe ze Země,“ uvádí astrofyzička MacGregorová ve svém prohlášení. „Lidská bytost v těchto podmínkách mohla existovat jen velmi těžce.“

Archeologové a paleontologové už nějakou dobu úspěšně spolupracují s genetiky, kteří dokážou získat a přečíst sekvence DNA dávných lidí, živočichů, rostlin i mikrobů. Až dosud ale platilo, že k rozboru DNA vědci potřebovali fosilní pozůstatky. To už ale zdá se neplatí…

Eske Willerslev z britské University of Cambridge a jeho tým prováděl rozsáhlý genetický výzkum v mexické jeskyni Chiquihuite, odkud již pochází řada zajímavých objevů. Badatelé dokázali poprvé v historii získat dávnou DNA i z jiného materiálu, než jsou fosilie. Jak k tomu s nadsázkou dodávají, podařilo se jim to díky tomu, že medvědi baribalové před 16 tisíci let chodili na toaletu nejen do lesa, ale také do jeskyně.

TIP: Objev v jeskyni Chiquihuite dramaticky posouvá příchod lidí na americký kontinent

Willerslevův tým na vhodných místech v jeskyni Chiquihuite odebral vzorky sedimentu, a pak v nich „lovil“ sekvence DNA. Mimo jiné narazili na sekvenci medvěda baribala, který tehdy navštívil jeskyni a vykonal tam potřebu. Jejich úspěch je vyústěním asi pětiletého úsilí a zlepšování stávajících postupů odběru vzorků a zpracování dat. Jde zásadní o průlom v paleogenetice, který určitě v dohledné době přinese další zajímavé objevy.

V pověsti o pražském golemovi je zrnko pravdy obsaženo pouze ve skutečnosti, že rabín Jehuda Löw (či Liva, Löwy) ben Becalel, zvaný též Maharal, byl snad jednou kolem roku 1592 přijat na audienci v paláci císaře Rudolfa II. Možná spolu hovořili o alchymii či židovské mystice, ale v pozdějším lidovém podání narostlo toto setkání do neuvěřitelných rozměrů, protože nebylo obvyklé, aby císař zval rabíny na návštěvu.

Říkalo se, že si Maharal kvůli Rudolfovi přenesl do Prahy zámek, kde hostil císaře vybranými pokrmy. Podle jiné verze se setkání uskutečnilo na Pražském hradě, kde Maharal vyvolal před zraky císaře i dvořanů přízraky starozákonních bytostí. Pravda je, že Rudolf II. byl rozporuplnou osobností. Byl postižený duševní chorobou, která se však výrazně projevovala až v po roce 1600, ale zejména se kromě umění zajímal o různé esoterické vědy včetně alchymie, pročež mohl mít upřímný zájem dozvědět se i něco o židovské mystice, v níž se Löw bezpochyby vyznal. Všechno ostatní už si dotvořila lidová představivost.

Vytvořen z vltavské hlíny

Golem získal popularitu právě díky zmíněné pražské pověsti. Na jejím základě vzniklo mnoho literárních i filmových zpracování, z nichž nejznámější je komedie s Janem Werichem Císařův pekař a pekařův císař. Existuje samozřejmě několik různých verzí pověsti, ale většinou je Maharalův golem popisován jako hloupý a silný (nikoliv velký) tvor podobný člověku, jenž svému pánu sloužil a vykonával pro něj různé úkoly. 

Rabín ho údajně stvořil z hlíny přinesené z Vltavy a provedl rituál popsaný v praktické kabale již ve 12. století Eleazarem z Wormsu (viz níže), přičemž samotné oživení provedl vložením pergamenového lístku do golemových úst. Na lístku bylo napsáno Boží jméno, jež se nesmí vyslovit: Šem. Takto stvořený služebník prý dokázal vykonávat různé mechanické práce, ale nedokázal nad přidělenými úkoly přemýšlet. Jednou mu rabi Löw uložil, aby nanosil do jeho domu vodu ze studny. Pak ho zapomněl zastavit a golem zaplavoval dům stále dalšími vědry vody. Jindy Maharalův golem nakupoval jablka, ale neuměl mluvit (což je mimochodem typické pro všechny golemy v židovské tradici), proto nedokázal na trhu vysvětlit, co chce. Popadl tedy stánek i s trhovkyní a donesl ho rabínovi.

Nejznámější příběh ale vypráví o golemově vzbouření. Když Maharal jednou před šabatem zapomněl vyjmout golemův zázračný Šem z úst, nemohlo stvoření ve svatý den zaslouženě odpočívat a rozhodlo se využít svou sílu k ničení všeho, co mu přišlo pod ruku. Když rabín ve Staronové synagoze vedl bohoslužbu, uslyšel z ulice hluk. Musel tedy výjimečně ukončit modlitby, vyjmout golemovi Šem a napravit škody, které jeho sluha způsobil. Brzy poté pochopil, jak nebezpečnou bytost stvořil, zbavil ho Šemu nadobro a jeho tělo (hlínu) uložil na půdu Staronové synagogy, kam přísně zakázal vstupovat. Mnozí badatelé v 19. a 20. století pak půdu zkoumali, ale nic nenašli.

Vzdělaný rabín

Kdo byl Jehuda Löw ben Becalel doopravdy? Především učenec a filozof, který dlouhá léta vedl v pražském židovském městě proslulou školu zvanou Klausy. Napsal celou řadou knih, v nichž ovšem není ani zmínka o tom, že by byť jen uvažoval o stvoření golema. Zabýval se především úlohou člověka ve světě a jeho vztahu k Bohu, přírodě i ostatním stvořením. Kladl dokonce člověka ve své hierarchii hned pod Boha, tedy ještě před anděly, protože ti jen vykonávají boží vůli, zatímco člověk je nadán svobodou rozhodování. Miloval ovšem různé paradoxy a rád odhaloval skryté pravdy. Tvrdil, že člověk by měl svého intelektu využít k tvořivosti a ne jen k opakování frází. Přitom by se však zároveň měl přibližovat Bohu a dbát na staré tradice. Kritizoval své současníky z rabinátu, kteří podle něj ohýbají tradice k vlastnímu prospěchu, za což musí národ Izraele v současnosti trpět. 

Byl zároveň velkým pedagogem, který ještě před Komenským formuloval základy moderní pedagogiky, když kritizoval neproduktivní a rigidní způsob výuky v židovských školách. Podle něj by měla výuka vycházet z přirozeného psychologického a intelektuálního rozvoje studenta, zatímco v současnosti jsou do dětí nalévány vědomosti, na něž nejsou psychicky připraveny.

Součástí židovské tradice je ovšem i mystika obsažená v kabale a hlavně v Tóře, na niž Maharal nedal dopustit a vyzýval k jejímu podrobnějšímu studiu a následování. Sám Maharal připouštěl, že zákonitost Boží natolik převyšuje zákonitosti přírodní, že je lze operacemi s Božím jménem měnit – to znamená, že připustil Boží zázrak. Díky tomu rabín stvoření golema (z Boží vůle) připouštěl, ale rozhodně to nenasvědčuje, že by se o to sám snažil. Naopak v komentáři Chidušej agadot (Nové pohledy na vyprávění) představu dokonalého golema výslovně odmítl. Psal o něm pak už pouze jednou ve zcela jiném významu. Druhé židovské pojetí slova golem totiž označuje nikoliv umělou bytost, ale hloupého a nevychovaného člověka – tedy opak učence. A bytosti tupé a omezené (golemové) porušují harmonický řád Božího makrokosmu, což právě rabimu nejvíce vadilo. V hlouposti viděl největší překážku rozvoje lidstva a zvláště židovského národa.

Proč právě Maharal?

Důvod se zdá být prostý: lidé pokládali Jehudu Löwa za velkého čaroděje i bez golema a Praha za Rudolfa II. navíc tvořila vhodnou kulisu podobným legendám. První zmínka o spojení Maharala s golemem vznikla roku 1841, tedy více než 200 let po rabínově smrti. Pochází ovšem od německy píšícího nežidovského novináře. První židovský autor, Leopold Weisel, napsal příběh o golemovi až o 6 let později. Důležité je, že vycházel z takzvané chasidské židovské tradice, která měla své kořeny v Polsku. Odtud pochází mnohem starší legenda o chelmském golemovi, jež byla publikována kolem roku 1630. Toho stvořil jistý rabín Elijahu Baal Šem. Chelmská legenda se velice podobá té pražské a zjevně byla jejím vzorem. 

Od poloviny 19. století se pak v Praze objevilo několik příběhů, jež spojily Maharala s golemem. Mimořádnou popularitu a zdánlivou důvěryhodnost přineslo legendě dílo Nifloat ha-Maharal (Zázračné činy Maharalovy) od polského chasidského autora Judela Rosenberga z roku 1909.

TIP: Tajemné sídlo kouzelníků a astronomů: V centru Prahy stávala alchymistická dílna

Kniha popsala mimo jiné stvoření golema Maharalem a jeho dvěma pomocníky, Maharalovy hovory o golemovi (obsahují devatenáct výroků o golemově přirozenosti) a dokonce golemovo jméno Josele. Rosenberg se odvolával na spis jistého rabiho Katze, který měl být očitým svědkem popisovaných událostí. Vše působilo natolik pravdivě, že se toho chytlo mnoho vědců, dobrodruhů a především okultistů. Přitom je však údajný Katzeho spis očividným padělkem asi jako známé rukopisy Zelenohorský a Královédvorský. Dodnes je pověst natolik pevně zakořeněná mezi lidmi, že seriózní badatelé si zoufají, když přesvědčují veřejnost o její nepravdivosti. 

Pro Američanku Caron McBrideovou to byl šok. Po svatbě se obrátila na úřady s žádostí o změnu příjmení v řidičském průkazu. Vzhledem ke koronavirovým opatřením svou žádost podávala elektronicky, úřednice ji ale v odpovědi kvůli „nějakému staršímu problému“ odkázala na státní zastupitelství v Oklahomě.

Caron se proto obrátila na oklahomské státní zastupitelství, kde se ke svému překvapení dozvěděla, že je již 21 let stíhaná kvůli vážnému zločinu zpronevěry – údajně v roce 1999 nevrátila půjčovně Movie Place v Normanu videokazetu Sabrina – mladá čarodějnice.

Vytrvalá ruka spravedlnosti

„Nevěřila jsem vlastním uším, musela jsem úřednici říct, aby mi to zopakovala,“ popsala své pocity Caron McBrideová, když se dozvěděla, že je obviněna z vážného zločinu a že na ni byl vydán zatykač. V rozhovoru pro oklahomskou televizní stanici FOX 25 uvedla, že si vůbec není vědoma, že by si videokazetu o mladé čarodějnici kdy půjčila. „Žila jsem tehdy s mužem, který měl dvě malé dcery, možná si tu videokazetu půjčil na mé jméno. Sama jsem ten pořad nikdy neviděla, není to můj šálek čaje,“ vysvětlila Caron.

TIP: Po vychladlých stopách: Jak dopadnout vraha i po 50 či 100 letech?

Případ s poněkud absurdní příchutí má naštěstí dobrý konec. Američanka požádala oklahomské úřady o zastavení stíhání, které jí po medializaci celého případu skutečně vyhověly a obvinění stáhly. Podle Eda Blaua, bývalého státního zástupce a specialisty na občanské právo, ale šlo ze strany státního zastupitelství o shovívavý přístup. Ani skutečnost, že videopůjčovna už od roku 2008 neexistuje a de facto tak není nikdo, kdo by zastupoval poškozenou stranu, podle něj neznamená, že by okres Cleveland nemohl Caron McBrideovou stíhat.

Amatérský archeolog Jim Bailey objevil v roce 2014 na ostrově Aquidneck pomocí detektoru kovů vzácnou stříbrnou minci arabského původu. Od té doby bylo na východním pobřeží USA v oblasti Rhode Islandu nalezeno víc než tucet takových mincí. Podle odborníků by mohlo jít o stopy jednoho z největších zločinů historie.

Tímto zločinem by podle všeho mohl být útok pětice pirátských lodí z roku 1695, kterým velel slavný pirát Henry Every. Cílem pirátů byla flotila Mughalské (čili Mogulské) říše s lodí Ganj-i-sawai. Ta se plavila z Jemenu do Indie a podle toho co o ní víme, převážela drahocený náklad. Útok se zdařil a piráti si rozdělili zlato, stříbro a drahokamy, jejichž hodnota by dnes mohla činit až 130 milionů dolarů (asi 2,8 miliardy Kč).

Hon na piráta

Pirátský útok poškodil zájmy britské Východoindické společnosti, která přiměla anglického krále Viléma III. Oranžského, aby zorganizoval první mezinárodní hon na zločince, tedy na Everyho a jeho kumpány. Piráti proklouzli a Every poté odplul na své vlajkové lodi Fancy do Karibiku, kde později zmizel. Většina cenností byla zřejmě roztavena či rozebrána, aby piráti zamaskovali jejich původ. Část mincí ale zřejmě piráti používali při nákupech.

TIP: Vrak obchodní lodi ze 17. století vydal archeologům své poklady

Názory specialistů na objevené mince se různí. Bailey každopádně uvádí, že letopočty či jména vládců, které jsou uvedené na některých ze zmíněných stříbrných mincí, jsou staršího data než 1695, kdy Every získal poklad lodi Ganj-i-sawai. Ať už ale jde o Everyho mince či nikoliv, pro archeology jsou tyto artefakty vzrušujícím obrazem napínavé historie.