Sérii záběrů a fotek zobrazujících zvláštní létající předměty nedávno zveřejnil server Mystery Wire (web je pro návštěvníky z Evropy nepřístupný) ve spolupráci s dokumentaristou a odborníkem na UFO Jeremym Corbellem. Pentagon následně potvrdil, že 18sekundové video tří objektů vznášejících se nad americkým torpédoborcem USS Russell z července 2019 je autentické.

Mluvčí Pentagonu Sue Goughová také potvrdila, že fotografie, které zachycují tři neidentifikované létající objekty, pořídili příslušníci americké armády. Bližší informace o povaze snímků mluvčí komentovat s ohledem na „strategičnost takových informací“ ale odmítla. Potvrdila ale, že se záznamem zabývá pracovní skupina pro neidentifikované vzdušné jevy (Unidentified Aerial Phenomena Task Force – UAPTF), která je složkou Úřadu pro námořní zpravodajství Spojených států (ONI).

Neidentifikované vzdušné jevy

Na sociálních sítích se rozběhla vášnivá debata o tom, co na fotkách a videích ve skutečnosti je a zda může jít o důkazy přítomnosti mimozemšťanů na Zemi. Zatím jde ale jen o spekulace. Potvrzení, že se záběry zabývá UAPTF značí jen tolik, že se zatím nepodařilo zjistit, co přesně záznam zachycuje.

Americké úřady se v posledních letech snaží vyhýbat používání termínu UFO a nahrazují jej zkratkou UAP - „unidentified aerial phenomena“, v překladu „neidentifikované vzdušné jevy“. Důvodem je hlavně zprofanovanost označení UFO popkulturou a konspiračními teoretiky. Používané označení UAP může zahrnovat cokoliv, co se nachází mimo naše znalosti a nelze to vysvětlit běžnými jevy. V praxi může jít nejen o „setkání třetího druhu“, ale také o nové technologie, které úřady či představitelé armády před veřejností a leckdy i před „nižšími armádními šaržemi“ jednoduše tají.

Podle odborníka na problematiku UFO – Jeremyho Corbella, jsou záběry pořízené americkými námořníky doposud nejzajímavějšími, jaké jsme v souvislosti s UFO mohli vidět. Skutečnost, že se záznamem zabývá UAPTF podle Corbella značí, že nejde o žádné balóny ani drony.

Nejde o první podobnou událost. Také v roce 2017 se internetem šířila videa zachycující létající objekt, která údajně pořídili piloti amerického námořnictva. Na rozdíl od nesčetného množství předešlých materiálů také tehdy zástupci amerického námořnictva potvrdili, že se nejedná o falzifikáty, nýbrž o autentické záběry z kabin stíhaček. Ani u nich ale nebylo jasné, co přesně zachycují.

TIP: UFO nad Británií: Co vydaly odtajněné archivy?

Přístup amerických úřadů k problematice UFO se výrazně proměnil během vlády bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Dokladem je i očekávaná obsáhlá zpráva o aktivitách UFO nad Spojenými státy, kterou má Pentagon zveřejnit během letošního léta.

Jak se ale postupně ukázalo, Viktorie chápala, co to znamená být královnou Británie a císařovnou Indie, daleko lépe, než si její mamá myslela. Již za svého života se stala uznávanou panovnicí, novátorkou i módní ikonou. Její lid ji miloval, a to mimo jiné i proto, že dokázala spojit své státnické povinnosti s opravdovými city.

I manžel, Albert Sasko-Koburský, více známý jako princ Albert, byl nejen dobře postaveným ženichem pro mladou následnici trůnu, ale i jejím opravdu milovaným mužem a tím nejuznávanějším rádcem.

Korunní princezna od narození

Jakmile se Viktorie narodila, bylo jasné, že jednou usedne na trůn. Šlo jenom o to, kdy se tak stane. Už od plenek byla proto holčička vychovávána s nemalými nároky. O soubor striktně daných pravidel se postaral, kdo jiný než – její matka. Nazvala ho „Kensingtonským systémem“ a bylo v něm obsaženo vše, co Viktorie smí a musí. Budoucí královnu tak zcela odřízli od reálného života, světa za okny paláce. Jejím jediným přítelem byl v té době kokršpaněl Dash. Až do plnoletosti žila princezna prakticky osamocena. Ovšem se smrtí jejího strýce se vše změnilo. Viktorie se stala královnou. 

Ošklivé káčátko? Ne, velká žena! 

Ačkoliv prý nebyla nějak zvlášť půvabná a neuměla se ani dobře oblékat, vše vynahradila její šikovnost. A asi taky chytrost. Jak si jinak totiž vysvětlit, že se coby nová panovnice okamžitě přestěhovala do Buckinghamského paláce a své „drahé“ mamá přidělila komnaty na druhé straně budovy, než je měla ona sama? Vyřešila tak navždy problematický vztah. Od teď, když chtěla vévodkyně mluvit s dcerou, musela se ohlásit. A královna neměla vždy čas, vlastně téměř nikdy. K tomu všemu se, neslýchaná věc, sama Viktorie začíná poohlížet po manželovi! 

Když o ruku požádá královna… 

S bratrancem Albertem Sasko-Kobursko-Gothajským se samozřejmě už nějakou dobu znali a Viktorii se i zdál jako milý společník. Pár větami si jeho půvaby zaznamenala i do svého deníčku. Jeho první dojem ze sestřenky nebyl bez pochyb, ale nedal na sobě nic znát. Psali si a čas od času se setkávali. Ve vší počestnosti, samozřejmě, ale jejich srdce velmi rychle zahořela láskou jednoho k druhému.

Když přijel Albert na královský hrad do Windsoru, trvalo pouhých pět dní, než se Viktorie vyjádřila a nabídla mu svou ruku. Jak se mohlo stát, že se ptá žena muže na sňatek? Jednoduše, ona je přece královnou země, on pouhým princem!

Skandál, nebo nová tradice? 

Albert s uzavřením manželství souhlasí. Jednak se přání královny neodporuje, a jak jinak, je zamilovaný. A tak je 10. února 1840 doslova celý Londýn na nohou, protože panovnice se nevdává každý den. Do kaple vešla Viktorie v honosných bílých šatech. Veřejnost i příbuzní byli šokovaní, nevěsta by měla být v modré barvě, ta symbolizuje věrnost a čistotu! Jenže všem se královna, jak kráčí k oltáři v bílé, líbí. A tak se z módní extravagance stává tradice. Od teď se ženy budou vdávat v bílé!

Mimochodem i proto, aby upozornily na to, že jsou tak majetné a svého jedinečného dne si natolik považují, že si na něj pořídí nové neprakticky světlé šaty využitelné jen jednou.

Rozrůstající se rodina 

Ačkoliv navenek působí manželé snad až upjatě, mají krásný vztah. Brzy je jasné, že Viktorie čeká potomka. Sama sobě si těhotná připadala ošklivá. Když za pár měsíců země slavila narození princezny, vladařka byla navíc z dítěte zklamaná. Přišlo jí nehezké, nerada o dceru pečovala. A nezlepšilo se to ani po dalších osmi porodech.

Děti tak dostaly na starosti chůvy a taky se o ně láskyplně zajímal tatínek, princ Albert. Ten se v roli otce našel! A postupně se stal i Viktoriiným nejlepším a nejbližším rádcem, podle některých dokonce nekorunovaným vládcem země. Společně s manželkou vedl prosperující království k vrcholu jeho slávy. Británie zažívala opravdu zlaté období.

Prokletý a nešťastný rok 1861 

Ačkoliv svou matku Viktorie nikdy v lásce neměla, její smrt panovnici zasáhla. Cítila se na dně. Ke všemu princ Albert tou dobou trpěl žaludečními problémy, kterých se ne a ne zbavit. Viktorie byla ve stresu, celé dny i noci pracovala a hlavně, zuřivě a často se hádala se synem Edwardem. Mladý pán totiž ignoroval hodnoty rodičů a vedl dosti neřestný život. Pil a často byl vidět v náručí žen lehčích mravů. V druhé půlce roku diagnostikovali lékaři Albertovi břišní tyfus. Rodina byla skutečně v šoku, který se změnil v zoufalství, když 14. prosince manžel královny zemřel.

TIP: Panenská Alžběta muže odmítala, vdova Viktorie milovala jediného

Pokud mohla Viktorie propadnout ještě níže, než na dno, tak se to stalo. Tomu, co prožívala, se ani nedalo říkat smutek. Odmítala vše, jíst, pít i vládnout. Na pohřeb svého milovaného oblékla černý smuteční šat, který už nikdy nesundala, i když se ke svým povinnostem královny a císařovny po čase vrátila. Ke všemu si nechala manželovy sluhy, kteří museli zesnulému každé ráno přinést vodu na mytí a chystat čisté šaty, jako by byl živ. A když sama panovnice po dlouhých čtyřiceti letech umírá, jaká byla její poslední slova? Volala jméno milované muže Alberta. Tak moc jí chyběl...

Extrasolární planety, tedy planety obíhající kolem jiné hvězdy než kolem Slunce, jsou pro nás (a zřejmě ještě dlouhou dobu budou) nedosažitelnými cíli. Při jejich průzkumu se tak musíme spoléhat na (naštěstí stále výkonnější) vědecké přístroje. Na taková pozorování je ale nutné se důkladně připravit, abychom rozuměli tomu, co vlastně v teleskopech vidíme. Součástí těchto příprav byl i nedávný experiment amerických odborníků, kteří zjednodušeně řečeno „pekli v troubě meteority“.

Studentka astrofyziky Maggie Thompsonová a její kolegové získali vzorky ze tří meteoritů, které dopadly v různou dobu na různá místa na Zemi. Konkrétně šlo o Murchisonův chondrit, který dopadl v roce 1969 v Austrálii, Jbilet Winselwan, nalezený v Západní Sahaře v roce 2013 a Aguas Zarcas, který dopadl na území Kostariky v roce 2019.

Všechny tři meteority patří do skupiny uhlíkatých chondritů typu CM. Tyto meteority by podle našich představ měly svým složením dobře odpovídat materiálu, z něhož vznikla Sluneční soustava.

Meteority v peci

Vzorky meteoritů vědci umístili do pece, kde je pekli při teplotě 1 200 °C a pomocí hmotnostní spektroskopie analyzovali plyny, které se v troubě při pečení uvolňovaly. Experiment tak v podstatě simuloval vznik rané atmosféry na čerstvě utvořené terestrické planetě. Současné teoretické modely předpokládají, že rané atmosféry kamenných planet se zrodily převážně z plynů, které se uvolňovaly z povrchu rodící se planety v důsledku jejího intenzivního zahřívání a teprve později z plynů, které vznikaly v důsledku vulkanické činnosti.

TIP: GJ 1132b: Pekelná výheň extrasolární Venuše s atmosférou plnou kyslíku

Vědci zjistili, že pečení z meteoritů uvolňuje především vodní páru, kterou doprovází nemalé množství oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého, plus menší množství vodíku a sulfanu. Rámcově to tedy odpovídá výsledkům teoretických předpovědí, i když na určité odlišnosti vědci narazili. Badatelé věří, že výsledky jejich neortodoxního výzkumu nám umožní vylepšit modely atmosfér u vzdálených exoplanet.

Muž, který pracuje jako pokladní v bance v Tchaj-peji, se poprvé oženil šestého dubna loňského roku a banka mu poskytla osm dní placeného volna. Když osmidenní líbánky skončily, muž se s manželkou rozvedl a následující den si ji znovu vzal - a požádal o další placené volno. Stejný postup zopakoval ještě dvakrát, a nakonec se ženil čtyřikrát a rozváděl třikrát.

Věci ale nešly, jak plánoval. Bance došlo, oč mu kráčí, a místo 32 dní placeného volna mu proplatila jen prvních osm. Muž následně podal stížnost na svého zaměstnavatele u městského pracovního úřadu v Tchaj-peji a obvinil banku, že nedodržela ustanovení o právu na placené volno.

TIP: Peníze na prvním místě: Manželství dubajského páru trvalo jen 15 minut

Pracovní úřad záležitost prověřil, v říjnu loňského roku rozhodl, že zaměstnavatel skutečně porušil Zákoník práce, a banka dostala pokutu. Proti rozhodnutí se odvolala, ale pracovní úřad před několika dny potvrdil své předchozí rozhodnutí. Ve zdůvodnění úřad uvedl, že jakkoli bylo mužovo počínání neetické, zákon neporušil - a naopak banka se nedržela paragraf Zákoníku práce.

Tento bizarní případ mezitím začal kolovat po tchajwanských sociálních sítích, kde lidé povětšinou vyjadřují nevíru, že v tchajwanském právu může existovat taková mezera; a někteří možná v tichosti uvažují o rozvodu.

Americký Kongres zvažuje zákaz dovozu a prodeje výrobků z klokanů. Zákaz podporují aktivisté a jeho cílem má být omezení „masového vraždění klokanů v Austrálii“, kvůli jejich kůži a dalším produktům. Proti tomuto připravovanému zákonu ovšem protestují nejen představitelé „klokaního průmyslu“, ale také odborníci, kteří se vačnatci dlouhodobě zabývají.

Zákazy vyvolané pouze na základě emocí jsou často dvojsečné a v mnoha případech mohou situaci zvířat naopak zhoršit. Jak upozorňuje George Wilson z australské Australian National University, „klokaní průmysl“ vlastně zlepšil život těchto vačnatců. Vedl k vytvoření stabilnějších populací a je příznivý i s ohledem na ochranu klokanů. Celosvětová populace klokanů je nyní vyšší, než tomu bylo v minulosti.

TIP: Co by mohlo zachránit kriticky ohrožená zvířata? Změna chutí Číňanů

Wilson a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že oslabení „klokaního“ průmyslu povede k většímu utrpení těchto pozoruhodných zvířat. Pokud zmíněný zákon projde, lze očekávat pokles poptávky po klokaních produktech. V důsledku toho se klokani na řadě míst přemnoží a bude následovat jejich neregulovaný, nekontrolovaný a často též ilegální lov nebo spíše likvidace amatérskými lovci, což může těžce zasáhnout populaci australských klokanů.

Když ve fosilním záznamu objevíme tvory, kteří dnes již nemají žádné žijící blízké příbuzné, bývá pro nás obtížné pochopit, jak mohli ve své době „fungovat“ a žít. Rozhodně to platí pro azdarchidy z období křídy, největší známé ptakoještěry a také zřejmě největší létající živočichy všech dob.

Azdarchidé měli křídla o rozpětí až 10-12 metrů a dlouhé krky podobné žirafím, někdy dokonce delší než mají dnešní žirafy. Podle fosilních nálezů se zdá, že mohli vážit až kolem půl tuny. Odborníky velmi mate, jak mohla tak masivní zvířata s tak dlouhými krky létat, aniž by se jim krk zlomil či jim jeho hmotnost narušovala let.

Velmi efektivní obratle

Podle nového výzkumu britských odborníků se zdá, že by řešením této hádanky mohly být obratle azdarchidů, které jsou velké, lehké a zároveň překvapivě pevné. Tyto obratle totiž mají výraznou vnitřní houbovitě uspořádanou strukturu, která připomíná výplet kola bicyklu.

TIP: Zbaveni zemské tíže: Kdy se vznesli první tvorové do vzduchu?

Paleontolog Dave Martill z britské Univerzity v Portsmouthu a jeho kolegové využili rentgenovou výpočetní tomografii a s její pomocí prozkoumali krční obratle křídového azdarchida rodu Alanqa. Na snímcích výpočetní tomografie se objevila efektivní, lehká a přitom velmi pevná vnitřní struktura obratlů. Právě díky ní mohli podle vědců azdarchidé létat a lovit velkou kořist, aniž by si při tom poranili krk.

Do evakuace spojeneckých sil od Dunkerku se v roce 1940 zapojilo na 850 soukromých plavidel, první z nich doplulo do přístavu 28. května. Menší bárky obstarávaly spojení mezi pláží a velkými transportními loďmi – sklon pláže byl natolik pozvolný, že i k nejmenším loďkám se evakuovaní muži museli brodit asi 80 metrů vodou. Větší plavidla pak převážela naloděné vojáky přes průliv. 

Předchozí část: Velká a důležitá práce drobných lodí: Malá plavidla u Dunkerku (1)

Zdroj národní hrdosti

Úspěšná evakuace Britského expedičního sboru představovala pro morálku ostrovanů důležité povzbuzení. Navzdory nemalým ztrátám na životech i vybavení představil Churchill operaci Dynamo jako důležité vítězství (o velkém vítězství v „největší bitvě dějin“ však mluvil i Hitler). Z přístavu se nakonec podařilo zachránit na 338 000 spojeneckých vojáků a civilní lodě měly na tomto husarském kousku lví podíl.

Na dvě stovky vojenských i nevojenských plavidel také klesly ke dnu, často i s posádkami. Desítky dalších lodí utrpěly hlavně v důsledku nepřátelských náletů vážná poškození. Účast civilní flotily představovala důležité sousto pro britskou propagandu a celý příběh se záhy stal součástí národního mýtu. Již za války vznikla na toto téma řada knih a motiv civilních lodí zachraňujících vojáky z pláží se později objevil také v několika válečných filmech.

Zkušenost k nezaplacení

Kromě samotné pomoci s evakuací vojáků přineslo nasazení soukromých lodí během operace Dynamo Spojencům také velmi zajímavý poznatek. Vědci z Královské námořní výzkumné společnosti (Royal Naval Scientific Service) si při prohlížení plavidel použitých během operace všimli vysoké odolnosti podehtovaných částí trupů proti nepřátelským střelám.

„V neradostných dnech evakuace z Dunkerku bylo na některých z civilních lodí s živičnými podlahami vypozorováno, že střely z útočících letadel palubou nepronikly, ale zůstaly v ní uvízlé. Výzkum ukázal, že ačkoliv tyto střely pravděpodobně přilétaly pod úhlem či z velké dálky, složení pláště paluby účinně tlumilo či přímo zabraňovalo jejich pronikání. Okamžitě začal výzkum možného dalšího vývoje a využití takové ochrany,“ napsal s pětiletým zpožděním jeden z vědců – Dr. Lawrie, do časopisu The Engineer.

Následovala série testů, během níž se zkoušela výdrž materiálů pokrytých dehtem s příměsemi různých druhů štěrků a výsledky v mnoha ohledech překonaly očekávání. Kromě překvapivé odolnosti vůči palbě z lehkých zbraní se materiál osvědčil také proti výbušným střelám a střepinám z bomb a granátů. Jeho velkou výhodu představovala také relativní dostupnost oproti nedostatkové oceli. Později se podařilo vyvinout ještě lehčí a efektivnější ochranu tvořenou dehtem, pilinami a vápnem zasazenými mezi dvě kovové vrstvy. V roce 1944 již touto technologií Spojenci chránili většinu svých lodí včetně vyloďovacích plavidel pro invazi v Normandii.

Cenný sběratelský artikl

Zvláštní péče se dostalo také lodím samotným. Několik z nich skončilo ve válečných muzeích, většina i po válce pokračovala v civilní službě. Postupem času se z nich ale stalo žádané sběratelské zboží, které jejich majitelé pečlivě hýčkají. Od roku 1964 pak vlastníci „malých lodí od Dunkerku“ (Dukirk little ships – jako „malá loď“ se označuje každé soukromé plavidlo, které se zúčastnilo operace Dynamo) pořádají pravidelné plavby přes Kanál z Ramsgate do Dunkerku.

V roce 1965 vznikla také Asociace malých lodí od Dunkerku – Association of Dunkirk Little Ships, která shání a eviduje veškeré informace o všech nevojenských lodích, které se evakuace zúčastnily. Na stránkách této organizace lze mimo jiné nalézt i burzu, na níž mohou případní zájemci některou z „malých lodí od Dunkerku“ zakoupit. V následujících částech seriálu vám představíme osudy jednotlivých plavidel.