K typickým příkladům patří humr, který je zejména ve vnitrozemských státech považován za luxusní pochoutku. Nicméně naši předkové k němu měli značně rezervovaný vztah, jenž vycházel už z biblického zákazu. Kniha Deuteronomium totiž říká: „Z veškeré vodní havěti v mořích a potocích, ze všech živočichů, kteří jsou ve vodách, bude pro vás hodné opovržení všechno, co nemá ploutve ani šupiny.“

Rak není problém

To ovšem neznamená, že by si příslušníci dřívější generace upírali například raky. Z 15. století se dochoval následující recept: „Uvař raky, olup je a skořápky utluč. K utlučeným skořápkám přidej víno, případně přidej i bílý chléb, proceď a okořeň pepřem, šafránem a nejvíce zázvorem. Omáčku podávej k masu raků.“ Ponecháme-li stranou, jak dobrý může být prášek z rozdrcených kutikul, pak vidíme, že s touto „vodní havětí“ problém nebyl.

Humři přesto měli pověst jakéhosi mořského hmyzu a jejich konzumace se považovala za cosi nechutného. Až do 19. století šlo proto o jídlo nižších vrstev. Při osidlování Ameriky existovaly dokonce v některých koloniích zákony, jež přímo zakazovaly krmit nebohé vězně humrem víckrát než jednou týdně – jsme přece dobří křesťané a takové ohavnosti se nemůžeme dopouštět ani na odsouzených delikventech!

Je libo ústřice?

Další vybranou lahůdku představují ústřice, které se těší oblibě zejména kolem dne svatého Valentýna, a to pro své údajné afrodiziakální účinky. Co se jejich konzumace týká, již zhruba šedesát let před naším letopočtem si historik Gaius Sallustius Crispus povzdechl nad ubohými Britony, kteří mají jedinou kvalitu, a sice že produkují ústřice. Pak se však náhled na sliznatou pochoutku s chutí tresčích jater radikálně změnil.

Charles Dickens vkládá svému Samu Wellerovi do úst větu, že chudoba a ústřice jdou vždy ruku v ruce. Není divu: tito mlži totiž byli jídlem britských a amerických dělníků, kteří z nich pouze s maximálním úsilím dobývali poživatelné maso, jež navíc vykazuje minimální nutriční hodnotu.

Změnu přineslo až 19. století, kdy si vdané anglické dámy začaly přivydělávat prodejem ústřic na promenádách; jejich děti pak stavěly ze skořápek malé jeskyňky a prodávaly je všem, kteří nemohli ke svatému Jakubovi do Compostely. Odtud pak už byl jen malý kousek ke zrodu drahé lahůdky.

Synáček rád husí jatýrka

Husí játra se podle všeho jedla již ve starověkém Egyptě, i když tehdejší husy jistě nebyly krmeny tak brutálním způsobem. Ve středověku však tato obliba zmizela a i později sice narazíme na recept na „husu pečenou v dobrém kondymentu“ (15.–16. století) a „husí krk nadívaný“ (18. století), ale recept na husí jádra zde najdeme s obtížemi, na rozdíl od jater slepičích.

TIP: Proč se humři vaří zaživa a cítí při tom bolest?

Změna přišla opět postupně, snad již s nástupem renesance. Kuchařka z roku 1948 pak radí: „Pěkná husí játra z krmené husy se dají do rozpáleného husího sádla, jehož má být tolik, aby játra do polovic byla potopena, okmínují se, opepří a dusí se za podlévání jen zcela málo vodou. Když jsou již téměř měkká, osolí se, šťáva nechá se vysmahnout, játra se nakrájejí na plátky, uloží do porculánové nádoby s víčkem, zalijí sádlem, v němž se dusila, a uloží ve studenu. Před dušením mohou se prošpikovat na nudličky krájenými loupanými mandlemi. Lze je péci též s husou. Vydrží ve studenu i měsíc.“ Nezbývá než popřát dobrou chuť.

Asi nikdo nepochybuje, že je práce astronautů fyzicky i psychicky nesmírně náročná. Jsou to lidé, kteří na palubách kosmických lodí spoléhají na neomylnost technického vybavení, na kolegy a především sami na sebe. Při pobytech ve vesmíru prakticky neexistuje rychlá záchranná síť, jež by vyřešila problémy na místě. Od nejbližší nemocnice dělí posádku přinejlepším několik hodin a přesun by také znamenal překotné opuštění kosmické stanice. Týmy setrvávají ve stejné nepočetné sestavě celé měsíce s vědomím, že nemohou jen tak odejít. Každý okamžik může být fatální, a práci ve vesmíru tak provází extrémní stres. 

To vše se může projevit psychickými potížemi, přičemž mezi nejčastější patří špatná adaptace na nové prostředí a režim. Výsledkem bývají příznaky podobné depresím či úzkostem a některé mohou somatizovat i do objektivních fyzických pocitů, nejčastěji bolestí nebo nevolností.

TIP: Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

Sovětští vědci jako první popsali tzv. astenizaci, tedy adaptační reakci, při níž jsou členové posádky unavení, podráždění, nervově labilní a trpí poruchami soustředění. S potížemi přitom bojují jak samotní účastníci mise, tak řídicí středisko, které se jim snaží let všelijak zpestřit a zlepšovat jim náladu. Pro nouzové případy se pak v palubní lékárničce nacházejí psychofarmaka.

Španělská chřipka řádila ve dvou vlnách mezi roky 1918 a 1920. V dubnu 1918 těžce postihla Itálii a Španělsko, v červnu Velkou Británii a v dalších měsících se šířila do střední Evropy. Jednou z prvních médii zdokumentovanou českou obětí byl v polovině září pětadvacetiletý koncipient pražského policejního ředitelství JUDr. Egon M. Prorok ze Smíchova, který zemřel na komplikující pneumonii. Koncem října bylo zaznamenáno již okolo tisíce zemřelých.

Již v dubnu 1918 pozoroval MUDr. Ernst Guth, závodní lékař kladenské Poldovky, indicie silné epidemie chřipky. V té době se přirozeně vědělo jen málo o smrtelných případech chřipky na západní frontě a v amerických kempech, kde desetitisíce rekrutů čekali ve stísněném prostoru na své nasazení v Evropě. Na frontách se šířila záhadná nemoc, ale v Praze o tom prakticky nikdo neslyšel, cenzoři vojenské správy takové zprávy v novinách netrpěli. Mezi vojáky venku v zákopech se mluvilo o flanderské horečce, ale i o chřipce z hladu...

Rostoucí obavy

Mezi vojáky se šířily znepokojivé zvěsti, že venku se šíří nebezpečné bacily, možná mor. Koncem května 1918 přinesly noviny zprávu o tom, že onemocněl král Alfons XIII., vládce neutrálního Španělska. Spolu s ním stonaly tisíce Španělů a řeč je i o mrtvých, v Madridu jich v květnu bylo celkem 56.

V Praze měli tou dobou jiné starosti než tuhle „španělskou chřipku“, jak se nemoci brzy začne říkat. Především jak nasytit sebe a vlastní rodinu v tom mokrém a studeném létě roku 1918. V pátém válečném roce panovala v celé monarchii holá nouze a hlodavý hlad, dlouho už se to nedalo vydržet. V červenci a srpnu se chřipka již nedala ututlat, příliš mnoho lidí onemocnělo i v zázemí. Ale začátkem září 1918 české noviny psaly, že chřipka pohasla…

Marný boj lékařů

Není toho moc, co mohli lékaři proti tzv. španělské chřipce dělat. Většina byla přesvědčena o tom, že původcem nemoci je Pfeifferův bacil – ovšem četní čeští lékaři, například Vladislav Švestka, Ivan Honl nebo asistent profesora Hlavy Antonín Spilka, o tom pochybovali. Žádný speciální prostředek proti původci chřipky známý nebyl, ale zkoušelo se jich hodně – urotropin, neosalvarsan či kreosot. MUDr. Jan Šimsa v sanatoriu v Krči propagoval kollargol. Avšak všechny tyto léky proti chřipce nakonec zklamaly. Obzvlášť komplikované léčení nastávalo, když se k chřipce přidal zápal plic, pak bylo třeba udržet pacienty nějak při životě, například prostřednictvím preparátů na srdce jako digitalis, strofantin, kofein, strychnin nebo kafr.

Profesor Wagner z pražské porodnické kliniky pozoroval, jak na vrcholu pandemie zemřelo mnoho těhotných žen a šestinedělek. Doufal, že mladé ženy zachrání injekcemi adrenalinu do svalstva. Profesor Rudolf Jaksch von Wartenhorst, přednosta II. lékařské kliniky pražské německé lékařské fakulty, měl pro toto počínání jen káravá slova – tento hormon byl pro používání v každodenní praxi příliš nebezpečný. Ale již v únoru 1919 začne jedna chemická továrna v Chrástu u Chrudimi vyrábět ampule proti chřipkové pneumonii podle Wagnerovy předlohy. 

Velké většině všech nemocných se nedostalo vůbec žádné pomoci, protože k dispozici bylo příliš málo lékařů i léků. Počet lékařů se v Praze v letech 1915 až 1918 snížil vlivem války ze 792 na pouhých 494. Na mnoha místech, jako tomu bylo v Košířích, připadal jeden lékař na 10 000 pacientů. Chřipce nakonec podlehlo i mnoho doktorů, kupříkladu primář klatovské nemocnice Bohumil Tyll nebo praktický lékař Michael Horníček ze Smíchova.

Lék, ke kterému se upíraly naděje všech, aspirin, nebyl skoro k dostání, obchodníci na černém trhu ho prodávali za horentní sumy. Přitom v případech ohrožujících život tento lék prakticky ničemu nepomohl. A proti strašným bolestem například při pneumonických komplikacích zabíralo mnohem lépe morfium nebo tehdy ještě používaný heroin nebo pantopon, opiový preparát ze Švýcarska.

Podzimní smrtící vlna

Koncem září 1918 se tzv. španělská chřipka vrátila s ohromnou silou ve druhé vlně zpátky. Tentokrát nešlo „jen“ o lehkou letní chřipku s několika málo mrtvými – virus se proměnil, v řadových činžácích měst sténaly stovky umírajících. Epidemie dosáhla vrcholu kolem 10. října. Postiženi byli především mladí mezi 20 a 40 lety. Jednou z obětí se stal Čeněk Klaus, osmadvacetiletý baryton plzeňského městského divadla, jenž podlehl chřipce 27. září. Jeho rakev pak táhli čtyři bělouši kolem dokola městského divadla a z balkónu na jeho průčelí hráli kolegové Klausovu oblíbenou árii z Dvořákova Jakobína. 

Umírání nepolevovalo celé týdny a prodlužoval se též seznam známých jmen – tak třeba obuvnický továrník Hans Budischowsky, který zemřel v Třebíči. Po smrti jej v nádherné měšťanské vile velmi brzy následovaly i jeho žena, vychovatelka a kuchařka. Nebo pražský šachový mistr Bohumil Semerád. Časopis Český svět otisknul na rozloučenou postavení figur jedné z jeho skvělých šachových partií.

Masové hroby

Na hřbitovech po celé zemi se odehrávaly strašidelné výjevy. Den co den sem z nemocnic i soukromých bytů na kárách přiváželi mrtvé, kteří se hromadili v márnicích, a když byly příliš malé, i před nimi. Záhy začaly chybět rakve, a zemřelí tak museli být pochováváni v jednoduchých bednách stlučených ze starých dveří nebo v nouzových rakvích z kartónů. Na Olšanech se hromadily mrtvoly, například 15. října čekalo na své pohřbení 82 mrtvých. Chyběli hrobníci i vozy na přepravu. Pohřební tramvaj přezdívaná Černá Máry linky 152 přivážela na hřbitov každou jízdou ve dvou kupé čtyři rakve. Černě nalakovaná souprava, zdobená stříbrnou barvou a velkým křížem, zůstala ve službě až do července 1919, než byla znovu přestavěna pro potřeby osobní dopravy. 

Na hřbitovy častokrát přicházeli příbuzní s lopatami, kteří si pro své zemřelé přáli soukromý hrob. Ale mnoho mrtvých muselo být pohřbeno do masových hrobů. Vojenské velitelství poslalo na Olšany jako hrobnickou výpomoc nejprve 20 sapérů, po intervenci městské rady tam bylo přiděleno dalších 80 mužů v uniformě. Jen 20. října pracovalo na Olšanských hřbitovech 250 hrobníků. Také například v Liberci se hromadily rakve. Ke všemu neštěstí byl koncem října zakázán provoz městského krematoria, protože nesplňovalo požadavky platných předpisů. Přitom tehdy ve městě umíralo tolik vojáků a civilistů, že museli být do hrobu kladeni ve dvou třech řadách na sebe. 

Dozvuky katastrofy

Až v listopadu 1918 začala smrtící podzimní vlna ztrácet na razanci, avšak umírání pokračovalo i přes Vánoce a pak – v lednu a únoru – chřipka napřáhla k dalšímu úderu. Této třetí vlně padl za oběť například i sochař Franz Metzner z Všerub, kterého chřipka dostihla v Berlíně. V Praze zemřel ve věku 36 let herec Národního divadla Antonín Čepela.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Chřipka se vrátila ještě jednou, po čtvrté. V roce 1920 zuřila influenza dokonce ještě hůř než v předchozím roce. K mrtvým této poslední vlny patřil například malíř Jan Autengruber z Pacova, který zemřel 20. července 1920 ve vinohradské nemocnici ve věku 33 let. Až do poloviny dvacátých let zůstala chřipková aktivita v českých zemích vysoká, potom se pandemie konečně rozplynula v obvyklé sezónní chřipce. 

Brzy se pustíme do důkladného hledání planet v cizích soustavách, na kterých by mohl být život. Už teď je ale jasné, že to nebude jednoduché. Stále totiž nemáme jasno v tom, jak vlastně takovou planetu se životem rozeznat. Za jeden z významných faktorů přitom obvykle považujeme přítomnost výrazného množství kyslíku v atmosféře planety. Jak ale ukázala nová studie amerických vědců, množství kyslíku v atmosféře může být dost zavádějící parametr.

Na Zemi žijeme v atmosféře s poměrně vysokým obsahem kyslíku a zvykli jsme si na to, že kyslík těsně souvisí s živými organismy. Jenomže už víme, že okolní vesmír je plný planet, které jsou často úplně jiné, než kterákoliv z důvěrně známých planet Sluneční soustavy. A tyto rozdíly se klidně mohou týkat i obsahu kyslíku v atmosféře.

Modelování exoplanet s kyslíkem

Joshua Krissansen-Totton a jeho kolegové vytipovali několik scénářů, v nichž mohou existovat exoplanety podobné Zemi a s atmosférou plnou kyslíku, ale tento kyslík nebude biologického původu. Tyto scénáře vytvořili díky detailnímu modelování průběhu evoluce terestrických planet, od jejich samotného vzniku, až po uplynutí miliard let jejich existence. Zohlednili jak atmosférické, tak i geologické procesy. 

TIP: Svět s dusivou atmosférou: Exoplaneta obklopená oxidem uhelnatým

Jeden z těchto scénářů například popisuje exoplanety s velkým množstvím vody, které se jinak příliš neliší od Země. Na těchto planetách mohly vzniknout velice hluboké oceány, které svou vahou extrémně tlačí na planetární kůru. V důsledku toho planeta přijde o zásadní geologické procesy, které by jinak odstranily kyslík z atmosféry. Kyslík tak v atmosféře exoplanety zůstává, i když na ní nebude žít jediný organismus.

Výhrou ale není ani opačný extrém – tedy planeta, která dostala do vínku oproti Zemi vody výrazně méně. Na takové planetě by vznikla „parní atmosféra“, která by ve své svrchní části mohla přinejmenším po určitou dobu vytvářet vrstvu kyslíku. Třetí scénář počítá s vysokým poměrem oxidu uhličitého vůči vodě, což by vedlo k intenzivnímu skleníkového efektu a planeta by se rozpálila tak, že by už na povrchu nemohla existovat kapalná voda. V atmosféře takové planety by ale opět mohl být hojně zastoupený kyslík.

Japonská vláda v těchto dnech potvrdila, že zahájí plánované vypouštění nashromážděné radioaktivní vody z jaderné elektrárny ve Fukušimě do vod Pacifiku. Na první pohled kontroverzní rozhodnutí vyvolalo protesty u místních i zahraničních rybářů a ekologů.

Jenomže zdání v tomto případě klame. Postup japonské vlády je podle všeho za daných okolností tím nejlepším a nejméně rizikovým. Chválí ho nejen Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA), ale přinejmenším podstatná část nezávislých expertů. Také nejde o žádné překvapení. Japonci začali uskladňovat radioaktivní vodu v prostoru Fukušimy v roce 2011 a rychle si spočítali, že v roce 2022 naplní dostupnou kapacitu.

Co s radioaktivní vodou?

Společnost TEPCO (Tokyo Electric Power Co.), která je provozovatelem poškozené elektrárny, vybudovala více než tisícovku nádrží na radioaktivní vodu. Jde buď o vodu z chladicích systémů reaktoru, anebo o vodu, která pronikla do zamořených prostor a byla vystavena radioaktivnímu záření. V současné době je ve Fukušimě uskladněno více než milion litrů této vody a každým dnem jí přibývá dalších zhruba 150 tun. Provizorní uskladnění tak nelze odkládat do nekonečna.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

V radioaktivní vodě jsou nebezpečné především těžší radioaktivní izotopy, které je ale možné relativně snadno odfiltrovat. Pak zůstane už jen radioaktivní tritium, které je naopak jen velmi těžko odstranitelné. S takovou vodou lze naložit několika způsoby.

Jako nejpraktičtější a nejméně rizikové je kupodivu právě její vylití do Pacifiku. I kdyby tam vytekla všechna najednou, Pacifik je tak extrémně velký, že se to na jeho celkové radioaktivitě vůbec neprojeví. Bude samozřejmě nutné hlídat radioaktivitu v oblasti vylévání vody, to by ale podle odborníků neměl být velký problém.

Když se v únoru 1917 objevil nad západní frontou britský trojplošník Sopwith Triplane, zapůsobily jeho výkony na německé letce natolik, že začali po velení požadovat vlastní letoun s třemi nosnými plochami.

Letoun pro ty nejlepší

Díky třem křídlům dosáhl totiž letoun většího vztlaku a menšího poloměru zatáček, takže byl velmi obratný, což představovalo výhodu v manévrovém boji. V srpnu 1917 dodala společnost Fokker armádě dva předsériové stroje, které začala zkoušet dvě velká stíhací esa – Werner Voss a Manfred von Richthofen, později díky barvě své stíhačky přezdívaný Rudý baron (ze svých 80 sestřelů jich na Dr.I dosáhl 19).

Základ konstrukce tvořil rám z ocelových trubek, dřevěné komponenty byly z překližky. Letoun oproti běžným dvouplošníkům vynikal nejen obratností, ale také stoupavostí, naopak byl pomalejší ve vodorovném i střemhlavém letu. Tyto první fokkery nesly označení F.I, další, vyráběné od října 1917 pak Fokker Dr.I, přičemž Dr znamenalo Dreidecker (trojplošník).

Do boje

Na frontě se však začaly projevovat také nedostatky – u několika strojů došlo během letu ke zhroucení horního křídla, což továrna Fokker napravila u již hotových i nově stavěných letounů. V posledním roce války pak docházelo kvůli nekvalitním mazivům k selhávání motoru. Hromadící se problémy měly za následek ukončení výroby typu v květnu 1918, do té doby vzniklo asi 320 kusů tohoto elegantního stroje, který je vděčným exponátem leteckých muzeí, a řada replik dokonce létá.

TIP: Nejvyšší pocta padlému protivníkovi: Pohřeb Rudého barona

Na snímku je replika letounu 425/17, ve kterém letěl Richthofen na svůj poslední let 21. dubna 1918. Během leteckého souboje (není jisté, zda od britské stíhačky či střelbou pozemních jednotek) utrpěl zásah plic. Ač těžce raněn, dokázal nouzově přistát, načež zemřel.

Pstruh mramorový (Salmo marmoratus) je endemitním druhem povodí italské řeky Pád a slovinských řek Soča a Rizana, které ústí do severního Jadranu. Tento vzácný evropský klenot zaujme na první pohled především velikostí. Největší dosud ulovený jedinec dosahoval délky úctyhodných 120 cm a hmotnosti 22 kg.

V ohnisku světové války

Pstruh mramorový jako druh měl v nedávné historii poměrně velkou smůlu a osud se s ním nemazlil. Sice malinké, ale zato malebné území světa (Julské Alpy), které dostal pstruh mramorový do vínku jako svou domovinu, se shodou náhod stalo oblastí krvavých bojů 1. světové války. V těžko přístupném terénu řeky Soči, kde se pstruh především vyskytuje, se v letech 1915–1917 odehrály stěžejní bitvy mezi Rakousko-Uherskem a Itálií a právě podle řeky byla oblast tehdy známá jako Sočská fronta.

Terén Julských Alp je náročný a zásobování obou znepřátelených stran bylo nesmírně obtížné. Zbídačeným vojákům na obou stranách tedy nezbývalo nic jiného, než hledat obživu v okolních řekách. Pstruh mramorový se mezi bojujícími stal velmi žádanou komoditou. Válka ani hlad nic neodpouští, a tak byly v těchto těžkých dobách ryby loveny nejčastěji za pomoci granátu.

Pomoc, která napáchala škody

Když válka konečně skončila a nad zpustošenou řekou Sočou zavládl klid a mír, neměl pstruh mramorový rozhodně vyhráno. V nejodlehlejších koutech řeky a v jejích přítocích se vyskytovali poslední jedinci této vzácné ryby a jejich setkání v době reprodukce tedy nebylo vůbec snadné.

Aby toho nebylo málo, postavil člověk pstruhu mramorovému do cesty další velkou překážku – vysadil zde nepůvodního pstruha potočního. Lidé jej do povodí řeky Soči přivezli ve chvályhodné snaze vrátit život do zpustošených vod. Bohužel, jak je u lososovitých ryb obvyklé, jsou tyto dva druhy schopny se mezi sebou úspěšně křížit. Pstruha potočního bylo v místních tocích mnohonásobně více, a proto došlo k prokřížení obou druhů tak intenzivnímu, že se vzácný a ohrožený pstruh mramorový geneticky téměř rozplynul v populaci nepůvodního vetřelce. Tato mylná pomoc člověka přírodě byla posledním hřebíčkem do rakve vládci místních řek. Pstruh mramorový měl ze seznamu druhů zmizet vlastně dřív, než vůbec status samostatného druhu dostal.

Život v ústraní

Se pstruhem mramorovým by to pravděpodobně dopadlo zle, kdyby nebylo maličké říčky Zadlaščice, která v Tolminských korytech ústí do prudké a běsnící řeky Tolminky. Ta se u města Tolmin dále vlévá do samotné Soči. Pstruh mramorový celé roky obýval nejdivočejší řeky, jaké si člověk dokáže představit. Nicméně i na nich byl dohnán ničivou rukou člověka. Na všech, kromě zmíněné říčky Zadlaščice. Ta je tak hluboko zaříznuta do Julských Alp a její břehy jsou tak strmé, že se sem žádná vojska nedostala. Navíc je její tok nesmírně prudký a je poset tolika vodopády, že je žádný pstruh potoční nedokázal překonat. Právě zde v neproniknutelné krajině horního toku této říčky si král divokých řek Julských Alp žil celé roky svým vlastním životem. Zde v zemi nikoho dokázal přežít.

Čistá populace pstruha mramorového byla objevena teprve v době, kdy si lidé uvědomili jeho jedinečnost a pokoušeli se najít geneticky čistou populaci. Úkol se skutečně podařilo splnit a právě v Zadlaščici dokázali lidé ulovit a následně uměle rozmnožit několik jedinců. Malí odchovanci byli poté vysazováni do místních řek, a tak se po několika letech podařilo populaci obnovit.

Hledání krále řeky Soči

Se vzácnou rybou jsem se poprvé setkal v řece Soči roku 2009 a od té doby jsem se za ní vydal ještě dvakrát. Samotná řeka Soča a její přítoky si na první pohled získají duši každého milovníka vodního živlu. Jejich divokost snoubící se s křišťálově čistou vodou v blankytně modrém nádechu bere dech. Největší bohatství ovšem skrývají pod hladinou.

Pstruh mramorový je vzácný drahokam mezi evropskými rybami a stává se výzvou pro každého rybáře, který tyto končiny navštíví. Jedná se o pověstně bojovnou a hlavně plachou rybu. Sám jsem se o tom mohl přesvědčit, když jsem za celkem osm dní intenzivního lovu chytil snad dvě stě pstruhů duhových, pět parem italských (Barbus plebejus), pět pstruhů potočních, čtyři místní jelce (Leuciscus cephalus cabeda), ale ani jediného pstruha mramorového. Začal jsem se pomalu smiřovat se skutečností, že pstruh mramorový je sice rybou zachráněnou, ale pouze na papíře…

Loví pstruh jen v noci?

Původně beznadějná situace se začala měnit ve chvíli, kdy jsem se za pstruhem mramorovým vydal do jeho království pod vodní hladinu. Ještě jsem nešnorchloval ani pět minut a už jsem měl tu čest vidět prvního jedince. Nalezl jsem ho v jedné tůni řeky Idriji pod strmou skálou, kde ležel v malé jeskyni vymleté vodou. Na první nádech jsem myslel, že je to pouze přelud. Když jsem se však na hladině vydýchal a vydal se znovu pod vodu, pstruh bez hnutí stále ležel v jeskyni. Od té chvíle jsem pstruhů mramorových v chladných vodách místních řek viděl ještě mnoho. Milují tůňky s hlubší vodou, vždy jsou dobře schovaní v jeskyni a nehybně leží. Svému úkrytu plně důvěřují a jen tak z něj před vámi neutečou. Takové chování jsem u žádné lososovité ryby neviděl.

Podvodní vápencové jeskyně a pstruzi mramoroví k sobě patří tak neodmyslitelně, že jsem jim začal říkat „jeskyňky“. Jedna věc mi však nehrála. Pokud jsou pstruzi celé dny schovaní, jak jen se proboha živí? Za mnoho hodin strávených pod hladinou jsem žádného neviděl lovit. Svým chováním mi připomínali typické noční predátory, jakým je například sumec, který přes den také nehybně leží v úkrytu. Můj závěr byl tedy takový, že pstruh mramorový musí být nočním dravcem, což je pro ryby lososovité zcela neobvyklé.

Na noční výpravě

Když se nám začátkem jednoho léta začalo stýskat po „jeskyňkách“, museli jsme se za nimi opět vydat. Rozhodli jsme se, že odhalíme záhadu jejich neobvyklého stylu života. Vzali jsme kompletní potápěčské vybavení a přibalili podvodní svítilny, abychom se na ryby mohli podívat v noci. Během dne jsme vytipovali hlubší tůně se skalami a nemohli jsme se dočkat, až tma prostoupí celou krajinu.

Modrou řeku pohlcuje černočerná tma a my konečně vstupujeme do vody. Celý svět se zužuje do světelného kužele baterky. Posloucháme tlukot vlastního srdce a na dně nacházíme první spící ryby. Leží zde parmy, jelci a vranky, sem tam se na písku válí pstruzi duhoví. Připlouváme k jeskyním, kde přes den lenošily mramorované jeskyňky, ale všude je prázdno. Pstruzi mramoroví jako by se do země propadli. Zdá se, že jsou to skutečně noční lovci. Tento tajemný a vzácný druh se rozhodl, že bude ještě tajemnější a na rozdíl od ostatních lososovitých ryb začal žít nočním životem.

TIP: Pod hladinou tekutého křišťálu: Švýcarské řeky Verzasca a Maggia

Při ponoru cestou zpět se necháváme unášet proudem řeky. Jak milé je pro nás překvapení, když na hraně viditelnosti vidíme postupně tři pstruhy mramorové. Jako jediní v řece aktivně plavali při dně a hledali potravu. Ráno vstávám brzy a táhne mě to opět k vodě. Pouze s maskou a šnorchlem se potápím k jeskyním a jeskyňky jsou na svých místech, zaparkované ve vápencových skalách. V tu chvíli mě tak napadá, že oni to jeskyňky vlastně ani nejsou. Pouze vyplouvají ven ze svých domovů až ve chvíli, kdy my se vracíme do těch svých.

Marie Antoinetta se narodila jako nejmladší dcera Marie Terezie. Od čtrnácti let pobývala na francouzském královském dvoře, kde se v necelých dvaceti letech stala královnou. Její nepříliš šťastnou vládu ukončila francouzská revoluce, která ji nakonec ve věku třiceti sedmi let přivedla pod gilotinu. 

Poddaní vnímali Marii Antoinettu jako sobeckou osobu, která se zajímá jen o svůj prospěch. Její rozmařilý životní styl přiživil nenávist lidu vůči monarchii. Marii Antoinettě se mimo jiné tradičně připisuje výrok v reakci na hladovění obyvatelstva „Ať jedí koláče“ (v angličtině ještě extrémněji „Let them eat cake“), který má ilustrovat její rozmařilost a naprosté odtržení od reality francouzského lidu. Řekla to ale královna doopravdy?

Co řekla královna?

Velmi pravděpodobně nikoliv. V originále má její věta znít „Qu'ils mangent de la brioche“, což by se mělo překládat jako „Ať jedí briošky“, čili sladké pečivo podobné mazanci. Jak ovšem uvádí Denise Maior-Barron z americké Claremont Graduate University, ve skutečnosti neexistuje žádný doklad, že by královna něco takového kdy řekla. 

TIP: Skandální Madame Deficit: Čím si Marie Antoinetta znepřátelila Francii?

Vše nasvědčuje tomu, že se tento nelichotivý výrok začal připisovat Marii Antoinettě až dlouho po její smrti, během třetí francouzské republiky v letech 1870 až 1940. Republikánský režim, který úspěšně sesadil Napoleona III, věnoval hodně úsilí propagandistické kampani, cílené proti symbolům monarchie. A její obětí se zřejmě stal i odkaz Marie Antoinetty, která byla vykreslena jako nelidské monstrum...

Přesně na Štědrý den roku 1971 seděla Juliane Koepcke spolu se svou matkou, dalšími 91 pasažéry a členy posádky na palubě letadla z Limy do menšího peruánského města Pucallpa. Stroj se však dostal do bouřky, ve výšce zhruba tří tisíc metrů jej zasáhl blesk, načež se prakticky rozlomil v půli. Juliane – připásanou v sedadle – to vymrštilo ven a po tříkilometrovém volném pádu skončila v hustém porostu, stále ještě připoutaná v křesle. Měla ošklivou tržnou ránu na ruce, zlomenou klíční kost a oči jí natekly tak, že téměř neviděla. Navíc přišla o brýle. Kromě těchto zranění a traumatického šoku však jako jediná z bezmála stovky lidí na palubě zázračně přežila. 

Sedmnáctiletá dívka se nejprve pokoušela – neúspěšně – najít svou matku. Později objevila sladkosti z paluby letadla, a další dny tak měla alespoň něco málo k jídlu. Naštěstí jí její otec, biolog Hans-Wilhelm Koepcke, často vyprávěl o džungli. Když tedy Juliane našla vodní tok, vydala se podél něj vstříc záchraně v civilizaci. Říčka jí rovněž poskytovala dostatek čisté vody. Touto „vodní cestou“ postupovala dívka devět dní, až narazila na kánoi zakotvenou u břehu. Pádlovala na ní dál po proudu, kde našla opuštěný dřevařský srub a u něj motorovou loď. Později na tuto situaci vzpomínala: „Zůstala jsem tam, i když bych ráda pokračovala dál. Jenže jsem tu loď nechtěla vzít. Nechtěla jsem ji ukrást.“ 

Pár hodin nato dorazili na místo dřevorubci, kteří přístřešek používali jako dočasný úkryt. V rámci možností ošetřili Juliane rány a následujícího rána ji po řece dopravili do městečka Tournavista. Odtam se už dostala malým letadlem do Pucallpy.

TIP: Překvapivá statistika: Lze přežít přežít volný pád z letadla bez padáku?

Havárie letu Lansa 508 je podle záznamů v Guinnessově knize rekordů nejtragičtější událostí způsobenou zásahem blesku. Z 92 cestujících a členů posádky ji dokázala přežít jen Juliane Koepcke. Tragická událost se dočkala několika filmových zpracování – již v roce 1974 natočil na motivy Julianina příběhu Giuseppe Maria Scotese film Zázraky se dějí a v roce 2000 Werner Herzog dokumentární drama Julianin pád do džungle. Příběh Juliane Koepcke vyšel i knižně – v češtině pod názvem Zázraky se dějí.