Podobně jako u německého Leopardu 1, také zrod sovětského T-62 provázely velké spory. Zatímco v případě německého tanku šlo zejména o pancéřování, v Sovětském svazu se debaty točily kolem výzbroje. Tanky T-54/55 totiž nesly 100mm drážkované dělo D-10T, jehož průbojné střely nemohly spolehlivě probít pancéřování nových západních tanků. Řešení neznamenala ani kumulativní munice, která kvůli drážkování hlavně rotovala, což snižovalo efektivitu. Nabízely se proto dvě možné cesty, a sice buď nový 100mm kanon s delší hlavní a výkonnějšími prachovými náplněmi, nebo kanon větší ráže.

Předchozí část: Hledání nových cest vývoje: Duel tanků Leopard 1 vs. T-62 (1)

Debaty o správném kanonu

Do těchto sporů zároveň promluvila rivalita dvou tankových konstrukčních kanceláří, které ležely v Charkově a Nižním Tagilu. Ta druhá vznikla vlastně díky válečné evakuaci té první a potom získala obrovský význam, charkovský tým se však nechtěl vzdávat a vyvíjel tank nové generace Objekt 430, kdežto v Tagilu pracovali na rozvoji konstrukce T-54/55. Projevil se rovněž vliv Nikity Chruščova, který hleděl velmi skepticky na „tradiční“ zbraně včetně tanků, nekriticky preferoval řízené rakety a dokázal se nadchnout pro zajímavé novinky. Proto se mu zalíbil i nový protitankový kanon T-12 Rapira, jenž měl dosud kalibr 100 mm, ale tehdy neobvyklou hladkou hlaveň, z níž mohl vystřelovat jak podkaliberní munici s šípovou stabilizací (APFSDS), tak kumulativní granáty.

Pro perspektivní tanky se již sice chystal i nový 100mm drážkovaný kanon D-54, ale Chruščovovo nadšení vedlo k pokynu odstranit ze zbraně drážkování a zvětšit kalibr. Tak se na přelomu 50. a 60. let objevil 115mm hladký kanon U-5 Molot čili 2A20, který neslo pokusné vozidlo Objekt 166 z Tagilu, přestože se paralelně testoval též Objekt 165 s dělem D-54. Oba koncepčně vycházely z T-55, ale větší kanony si vynutily montáž větších věží, což se poté projevilo i na změnách korby. Od T-55 se daly oba nové typy na pohled velice snadno odlišit podle toho, že postrádaly nápadnou velkou mezeru mezi prvním a druhým párem pojezdových kol.

Vozidlo pro invazi do ČSSR

Objekt 166 se 115mm dělem byl v roce 1961 přijat do služby pod jménem T-62, zatímco jeho příbuzný se 100mm drážkovanou zbraní následoval o rok později. Dostal označení T-62A, ale vznikl pouze malý počet. T-62 se nejdříve chápal jako dočasné překlenovací řešení, než přijde tank nové generace T-64 z Charkova. Ten přinášel řadu nových prvků (včetně 125mm kanonu s automatickým nabíjením), avšak enormní množství „dětských nemocí“ působilo komplikace a zpoždění, takže „dočasný“ T-62 ve výzbroji tankových jednotek prvního sledu dominoval až do poloviny 70. let.

Příbuznost s T-54/55 umožnila masovou produkci, ale tank T-62 byl proti svým předchůdcům výrazně složitější a zhruba o polovinu dražší. Také proto nikterak výrazně neuspěl u zemí Varšavské smlouvy, jelikož jej koupilo jen Bulharsko, zatímco ostatní členové dospěli k závěru, že nárůst bojové hodnoty oproti „pětapadesátkám“ neodpovídá nákladům. O to lépe si však T-62 vedl při prodejích do třetího světa, zejména do arabských států, protože se v tisícových počtech exportoval do Egypta, Sýrie a Iráku. Promluvil proto do válek s Izraelem a Íránem, zatímco v Evropě tvořily obrněnce T-62 na počátku 70. let výzbroj zhruba tří čtvrtin sovětských tankových jednotek v NDR a Československu.

Bylo to právě Československo, kde T-62 prodělaly první „bojové“ nasazení, ačkoli označovat invazi v roce 1968 za „boj“ není asi zrovna nejpřesnější. Tank absolvoval také průběžné modernizace, z nichž největší se dostavila roku 1972, kdy byl doplněn nejen protiletadlový kulomet DŠKM, ale rovněž jeden prvek, jenž tehdy působil bezmála jako sci-fi, a sice laserový dálkoměr KTD. Počátkem 80. let, když byly T-62 intenzivně nasazeny v Afghánistánu, přišla další novinka – přídavný pancíř na verzi T-62M. Ještě dnes najdeme „dvaašedesátky“ v ruských záložních jednotkách a běžně se objevují v armádách a konfliktech ve třetím světě.

Měření sil

Na zrodu obrněnců Leopard 1 a T-62 lze ilustrovat občas velmi složité procesy „hledání cest“, které tehdy probíhaly na obou stranách železné opony. Němci nejprve preferovali pohyblivost v kombinaci s palebnou silou a záměrně použili slabý pancíř, protože zastávali názor, že adekvátní odolnost by zajistila jen ocel o takové tloušťce, že by hmotnost tanku narostla příliš vysoko. Postupně ale pochopili, že tento přístup byl zavádějící, takže pozdější verze leopardu již byly odolnější, na čemž měl velký podíl svařovaný vrstvený pancíř. Právě použití několika vrstev oceli představovalo první krok směrem ke kompozitnímu pancéřování, díky kterému se našlo řešení rébusu „pohyblivost/hmotnost“.

TIP: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel britského Chieftainu a sovětské T-62

V případě T-62 se naopak řešila zejména palebná síla, respektive hledala se odvaha použít zásadně novou koncepci v podobě hladké hlavně. Přestože 115mm kanon U-5 byl spíše nouzovým řešením, představoval rovněž krok správným směrem. Definitivním řešením se stal kanon ráže 125 mm, ale hladká hlaveň již zůstala a tato koncepce stále jasně dominuje. Ostatně celý tank T-62 znamenal svým způsobem nouzové řešení, avšak svou úlohu splnil více než dostatečně. Oproti Leopardu 1 byl odolnější a nabízel vyšší ničivou sílu, ale byl pomalejší a měl extrémně stísněné vnitřní prostory. Lze říci, že T-62 představoval závěrečný krok již neúprosně končící evoluční linie, kdežto Leopard 1 se dá popsat jako první produkt úplně nové tankové konstrukční školy NATO.

Tým vědců z newfoundlandské Memorial University vedený Franceskou Kertonovou zjistil, že plasty založené na rybím oleji by mohly poskytnout řešení šetrné k přírodě a zároveň se vypořádat s problematikou odpadu z továren na zpracování ryb. Už předchozí studie vyvinuly metody výroby plastů z rybího odpadu, nejnovější výzkum ale zachází ještě dál, když zjistil, jak by se tento materiál mohl snadno biologicky odbourat po skončení svého užitečného života.

Rozložitelné plasty z rybího odpadu

Aby vytvořili nový materiál, použili vědci olej extrahovaný z kousků lososa, které zbyly po okrájení masa určeného pro konzumaci. Nejprve do oleje přidali v kontrolovaném prostředí kyslík, aby vytvořili epoxidy – molekuly podobné těm v epoxidové pryskyřici. Pak k epoxidům přidali oxid uhličitý a vzniklé molekuly spojili s dusíkatými deriváty uhlovodíků. Tím vznikl nový materiál podobný polyuretanu.

Od minulého léta tým tento proces upravoval, aby zjednodušil a urychlil rozklad plastů z rybího oleje. Experimenty naznačují, že by se nový materiál mohl snadno biologicky rozkládat (pokud by to bylo potřebné). Při jednom z pokusů vědci namočili některé části rybího plastu do vody a k některým přidali lipázu – enzym, který rozkládá tuky v rybím oleji. Pod mikroskopem pak sledovali, jak na vzorcích začíná mikrobiální růst – a to včetně těch, které byly jen v obyčejné vodě. Výsledky tak podle týmu naznačují, že by se nový materiál mohl snadno biologicky odbourávat.

TIP: Druhý život odpadků: Pět kompletně recyklovaných výrobků

Kertonová s kolegyní Mikhaileyou Wheelerovou se nyní hodlají zaměřit na potenciální využití nového materiálu například v podobě obalů nebo vláken na oděvní tkaniny. „Připadá mi zajímavé, jak můžeme vzít něco z odpadu, co lidé běžně vyhazují, a udělat z toho nejen něco užitečného, ale také něco, co by mohlo změnit způsob výroby plastů,“ uvedla Wheelerová. Obavy nemá ani z typického rybího zápachu. „Na začátku procesu s rybím olejem sice přetrvává slabý pach rybiny, ale jak procházíme dalšími kroky, tento pach mizí," ubezpečuje Franceska Kertonová.

Prvním zákazníkem se ale nestala US Army, nýbrž armáda Britského impéria, která naléhavě potřebovala nové tanky pro tažení v severní Africe. První kusy M3 proto putovaly do Anglie, avšak ne všechny vyrobené exempláře základního (výše popsaného) provedení M3 byly shodné. Celkem jich vzniklo 4 924 kusů, z nichž okolo 1 250 odebrali Britové v modifikaci, která měla odlišnou věž podle jejich vlastního návrhu.

Předchozí část: Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec (1)

Verze pro Brity

Lišila se přesahujícími okraji, postrádala velitelskou kupoli a na její zadní části se objevil převis pro montáž vysílačky. Tanky M3 s touto věží britská armáda označila jako General Grant, kdežto vozidla s původní americkou věží měla označení General Lee. Oba názvy se však běžně zkracovaly na Grant a Lee a později se používaly i v americké armádě, která tehdy tankům slovní jména nedávala (a podobně tomu bylo později i s tankem M4 neboli Sherman, původně General Sherman).

Následovala varianta M3A1 alias Lee II (pak se původní vozidla M3 začala nazývat také Grant I a Lee I), která měla jako jediná korbu odlitou v jednom celku; vzniklo 300 vozidel. V nejmenším množství se vyráběla verze M3A2 Lee III se svařovanou korbou, jelikož té bylo zhotoveno jen dvanáct exemplářů. Tanky verze M3A3 měly svařovanou korbu a dva diesely General Motors 6-71 s celkovým výkonem 355 kW. Dodávaly je dvě různé továrny, což se odráželo v určitých rozdílech, kvůli kterým je Britové rozlišovali pod jmény Lee IV a Lee V; celkem vzniklo 322 kusů.

Další úprava jménem M3A4 čili Lee VI se vrátila k nýtování, ale korba byla prodloužena a vozidlo poháněl benzinový agregát Chrysler A-57, z linek sjelo celkově 109 tanků této varianty. A poslední provedení neslo název M3A5, vzniklo v počtu 591 kusů a z hlediska konstrukce šlo vlastně o základní M3, ale opatřený dieselem General Motors. Přestože mělo „americkou“ věž, v Británii obdrželo název Grant II. Vedle samotných tanků se dodávala řada účelových variant, především vyprošťovací vozidla M31, tahače M32 nebo samohybná děla M7 a M12.

Tanky M3 proti Afrikakorpsu

Ze sériové výroby, kterou zajišťovalo pět továren a která běžela do prosince 1942, celkově vzešlo 6 258 kusů tanků M3 všech verzí. Z nich 2 855 získala Velká Británie, kterou tento obchod vyšel na tehdy ohromující částku 240 milionů dolarů. Šlo víceméně o všechny finanční prostředky, kterými Británie disponovala na nákupy v USA. Svízelnou situaci vyřešil až zákon o půjčce a pronájmu, díky němuž mohli Američané začít Brity podporovat „na dluh“.

První tanky M3 byly dodány britské armádě v únoru 1942 a prodělaly svůj křest ohněm 26. května 1942 v bitvě u Gazaly. Ta sice skončila drtivým vítězstvím vojsk Osy, která obsadila klíčový přístav Tobruk, avšak tanky M3 se už tehdy ukázaly jako docela slibný typ, a to navzdory své fakticky zastaralé konstrukci a vysoké siluetě. Vynikaly především spolehlivostí a jejich 75mm dělo znamenalo pro Němce nepříjemné překvapení, neboť jeho nástup ukončil dobu převahy německých tanků nad britskými.

Další africké zkušenosti

Díky dostřelu, přesnosti a průraznosti dokázal ničit střední PzKpfw III na vzdálenost, na jakou mohly jejich 50mm kanóny nanejvýš poškrábat americký pancíř, a mohl spolehlivě „přestřílet“ i první varianty těžšího tanku PzKpfw IV. Nad celkově nepovedenými italskými tanky zcela jednoznačně dominoval. To, že britští (a poté i američtí) vojáci s tanky M3 utrpěli v Africe několik porážek, bylo zejména důsledkem taktické vyspělosti, nikoliv technické nadvlády Osy.

Američané se svými M3 prožili debakl v únoru 1943 během bitvy v Kasserinském průsmyku, kde od Němců utrpěli opravdu krutou porážku. Příčinu však opět nelze hledat v technické převaze, ale hlavně ve skutečnosti, že zcela nezkušení Američané zde stáli proti nejlepším veteránům Rommelova afrického sboru. Obrněnce M3 se posléze objevily i v tažení v západní Evropě, avšak tehdy již měly pouze pomocnou roli. Úlohu hlavního typu tanku západních Spojenců v té době totiž převzal M4 Sherman.

Na Pacifik stále špička

Tanky M3 se však objevily i na dalších druhoválečných bojištích včetně Asie a Tichomoří, a to opět v amerických i britských barvách. Do bojů proti Japoncům zasáhly obrněnce US Army jen jednou, a to v listopadu 1943 na ostrově Makin, ale síly Britského impéria používaly tanky M3 v jihovýchodní Asii zhruba od poloviny roku 1943 až do konce války. Jakmile totiž britské síly v Evropě získaly první tanky Sherman, začaly své M3 předávat armádám Austrálie a Indie, které celkem získaly asi 1 700 vozidel.

Kromě toho je stále nasazovali i samotní Britové, zvláště v Barmě. Z pohledu evropského bojiště, kde se střetávala špička tehdejších tankových technologií, sice šlo o nepochybně zastaralou konstrukci, v Pacifiku se ale situace zcela lišila. Japonské obrněnce totiž byly celkově slabé, a tudíž s nimi 75mm kanóny tanků M3 obvykle neměly sebemenší problém.

Pro soudruhy do SSSR

Posledním velkým uživatelem tanků M3 se stala Rudá armáda, která v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela mezi roky 1942 a 1943 celkem 1 386 obrněnců General Lee, tedy v provedení s původní americkou věží. I přes to jim Rusové zpravidla říkali „Grant“. Oficiálně se pro ně užíval název M3s (čili střední), aby se odlišily od tanků M3 Stuart, v SSSR označovaných i jako M3l (neboli lehké). Nasazení M3 Lee na východní frontě však nemělo nijak velký význam. Zpočátku sice Sověti kvůli své zoufalé situaci sahali po jakékoliv technice, jež byla k dispozici, v průběhu 1943 ale tanky M3 nedokázaly čelit novým německým panzerům a Rudá armáda navíc už získávala dostatek nových T-34.

Několik desítek M3 se sice zúčastnilo slavné bitvy u Kurska, většinu „třípodlažních“ amerických strojů Sověti stahovali na méně významná bojiště, např. arktickou frontu. Americké tanky se používaly až do konce války, je doloženo jejich nasazení proti Japoncům v srpnu 1945. Obecně ale sovětští tankisté neměli M3 v oblibě především kvůli jejich vysoké siluetě, snadno a na velké vzdálenosti rozpoznatelné německými protitankovými dělostřelci.

TIP: Dobyvatel z britských ostrovů: Odolný, ale poruchový těžký tank Conqueror

Střední tank M3 tedy představoval sice poněkud staromódní, ale vzhledem k časovému tlaku vlastně docela podařené dočasné řešení. V rámci možností odvedl dobrou práci, vedle toho se stal také důležitým zdrojem zkušeností pro armádní velitele i strojírenský průmysl a tím pádem i konstrukci svého nástupce M4 Sherman. 

Facebook na několik týdnů zablokoval stránky francouzského městečka Bitche, protože si jeho název spletl s anglickou nadávkou. Algoritmus internetové firmy usoudil, že jméno města porušuje pravidla ohledně užívání vulgarismů, protože ho zaměnil se slovem „bitch“ (čubka, kurva), což je v angličtině hojně užívaná urážka. Teď se šéf francouzského zastoupení společnosti Facebook starostovi města za kuriózní záměnu omlouvá.

„Facebook nás 19. března informoval, že naše stránky Ville de Bitche už nejsou on-line přístupné kvůli porušení podmínek užívání služby,“ uvedl starosta města Benoit Kieffer. „Zdá se, že jméno našeho města si někdo špatně vyložil,“ dodal.

Podle starosty tento případ dokazuje, že metody, které Facebook uplatňuje pro dohled nad obsahem, tak úplně nefungují. Ačkoli se město snažilo firmu kontaktovat, chybu se podařilo napravit až nyní. Mezitím město Bitche s 5 000 obyvateli na sociální síti vystupovalo pod neškodným označením „Mairie 57230“, tedy označením podle poštovního směrovacího čísla.

TIP: Facebook se omluvil za zablokování obrazu slavného francouzského malíře

Podobné „přehmaty“ algoritmů, které sociální síť využívá, přitom nejsou nic nového. V minulosti vzbudil poprask zablokovaný snímek sošky Willendorfské venuše – symbolu plodnosti pocházejícího z období mladšího paleolitu nebo obraz slavného francouzského romantického malíře Eugèna Delacroixe Svoboda vede lid na barikády. Před 10 lety Facebook zase smazal obal skupiny Nirvana Nevermind s odůvodněním, že jde o nedovolené zobrazení nahoty.

Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun své služby raketového inženýra nabídl německé armádě, která je s radostí přijala. Výsledkem vývoje se stala nechvalně proslulá raketa V-2, proti které všechny předválečné pokusy představovaly jen slabý odvar. Raketa V-2 měla výšku 14 metrů, startovací hmotnost 13 tun a dolet až 380 kilometrů. Bez nadsázky se dalo říci, že o takových raketách specialisté ostatních zemí ani neuvažovali.

Raketa se smrtícím nákladem

Nacistické Německo do vývoje rakety V-2 investovalo více peněz, než Spojené státy vložily do programu Manhattan, který měl vytvořit atomovou bombu. Při převodu na srovnatelnou jednotku (americký dolar v roce 1943) jsou to zhruba tři miliardy dolarů pro V-2 oproti dvěma miliardám pro projekt Manhattan. Přitom šlo o teroristickou zbraň, která měla z vojenského hlediska jen minimální šanci změnit průběh války. Její přesnost byla malá, takže jejím hlavním úkolem bylo rozsévat strach mezi civilním obyvatelstvem a podlamovat jeho morálku. 

Wernher von Braun se na konci války vzdal Američanům a následně byl společně s dalšími špičkovými odborníky internován v USA. Zde se snažil udělat tlustou čáru za svou minulostí, bagatelizovat svoji roli v projektu V-2 a maximalizovat svůj pozitivní přínos v něm. Je sice pravdou, že počátkem roku 1944 byl zatčen Gestapem za určité nesrovnalosti v programu V-2, ve skutečnosti se ale nejspíše stal obětí boje o moc mezi nacistickými představiteli, kteří toužili mít program V-2 ve své kompetenci. Každopádně mu toto zatčení po válce velmi pomohlo.

Není však pravdou, že vývoj rakety byl možný pouze za cenu ohromných lidských ztrát na životech nevinných vězňů. Ti k vlastnímu vývoji neměli přístup, úmrtí si vyžádala výroba v nelidských podmínkách, především v podzemní továrně Dora. V-2 se kvůli tomu stala zřejmě jedinou zbraní v historii, při jejíž výrobě zahynulo více lidí, než při jejím operačním nasazení.

Na vlně kosmonautiky

Ve Spojených státech von Braun pochopil, že zdejší dění do značné míry ovlivňuje veřejné mínění a tak se vrhl na propagaci kosmonautiky a kosmických letů. V osmi číslech časopisu Collier’s  mu vyšla série článků o kosmických raketách, družicích a kosmonautech. K ní napsal vydavatel zajímavý úvod: „Co zde budete číst, není fikce. Jsou to seriózní fakta. Navíc jde o akutní varování, že Amerika musí rychle začít budovat dlouhodobý program, který zajistí západu kosmickou převahu. Pokud to totiž neuděláme my, pak to udělá někdo jiný. A tím někým bude pravděpodobně Sovětský svaz.“

Časopisecký seriál měl velký úspěch, na jeho základě vznikly další materiály. Z nich byl nejdůležitější televizní seriál vysílaný v roce 1955, na jeho výrobě se podílela firma Walt Disney Production, nešlo však o žádnou lacinou zábavu nebo pouťovou atrakci. Von Braun v seriálu osobně vystupoval a hned první díl s názvem Člověk ve vesmíru vzbudil obrovskou pozornost. Kopii si dokonce na doporučení prezidenta zapůjčil i Pentagon.

Využitá příležitost

„Napravený hříšník“ se tedy zapojil do amerického raketového a kosmického programu. Přesto byl dlouhé roky odsouván na druhou kolej a až po selhání prvního amerického pokusu o dopravu družice do vesmíru vycítil svoji životní příležitost a poslední lednový den roku 1958 do vesmíru dopravil první americkou družici.

V americkém prostředí se naučil pohybovat bravurně, a tak když Kennedy vyhlásil lunární program, nemohl u toho chybět a ihned předložil své plány na superraketu Nova. Ta se sice nakonec nerealizovala, von Braun však u kormidla lunárního programu zůstal. Stále však tvrdě prosazoval technické koncepty, které by cestu na Měsíc velmi zkomplikovaly.

Prvním z nich byl plán přímého letu. Von Braun prosazoval cestu na Měsíc, přistání i návrat v jediné lodi. NASA se nakonec rozhodla pro jiný způsob, kdy astronauti použili dvojici lodí, jednu pro dopravu na oběžnou dráhu Měsíce a zpět na Zemi, druhou pro přistání na jeho povrchu a návrat k mateřské lodi. Tento koncept byl náročnější na provedení setkávacích manévrů, ale technicky jednodušší. Na Měsíc nebylo nutné vláčet loď schopnou přestát náročný přistávací manévr u Země, stejně jako nebylo třeba dopravovat až na jeho povrchu palivo nezbytné pro odlet od Měsíce.

S vodíkem nebo bez?

Proti všem šel von Braun také při použití kapalného vodíku jako paliva. Ten má totiž nízkou molární hmotnost: je dosaženo vysoké teploty při spalování (a vysoké výtokové rychlosti spalin z motoru). Díky tomu má vodíkový raketový stupeň nosnost o 35 až 40 procent vyšší ve srovnání s jinými palivy.

TIP: Spolčení s ďáblem: Využití nacistických zločinců za studené války

Jenže nic není zadarmo. Vodík je nutné skladovat při teplotě mínus 253 stupňů Celsia, což klade obrovské nároky na manipulaci, skladování i na vlastní raketový motor. Von Braun byl proto zapřisáhlým odpůrcem vodíku. Nakonec si NASA proti jeho vůli „vydupala“ použití vodíku ve druhém a třetím stupni obří rakety Saturn-5. Přesto si historie von Brauna pamatuje jako hlavního tvůrce této rakety i jako architekta amerického lunárního programu.

Podle vědců se hladina světových oceánů zvedá v průměru o 3 až 4 milimetry ročně. Pro obyvatele střední Evropy může jít o nepodstatný detail, pro obyvatele maledivského souostroví jde ale o ponurou zprávu. 80 % z 1 190 ostrovů, které tento korálový ráj tvoří, se totiž nachází méně než metr nad hladinou Indického oceánu.

Za bodem zlomu

Podle studie americké vědeckovýzkumné vládní agentury United States Geological Survey by se nejníže položené ostrovy mohly stát neobyvatelnými již v roce 2050. Důvodem nemusí být úplné zatopení ostrova, vzestup hladiny oceánu podle vědců přinese častější záplavy a omezení zdrojů pitné vody.

Špatnou zprávou je, že bod zlomu je v tomto směru již zřejmě za námi – podle zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) z roku 2018 je pravděpodobné, že by do roku 2100 mohla hladina světových moří vzrůst o půl metru, a to i v případě významného omezení skleníkových plynů. Pokud bude jejich produkce stoupat stejným tempem, bude nárůst hladiny moří zhruba dvojnásobný. Maledivské úřady tak stojí před zásadní výzvou, jak zajistit obyvatelnost ostrovů i přes tento nepříznivý trend. 

Jak se staví ostrov

Jednou z mála možností, jak stoupající hladině čelit, je výstavba umělých ostrovů. Jedním z nich je ostrov Hulhumalé, ležící severovýchodně od hlavního města Malé. Výstavba tohoto umělého ostrova odstartovala již v roce 1997 v laguně poblíž letiště. Od té doby se ostrov rozrostl na zhruba čtyři kilometry čtvereční a stal se tak čtvrtým největším ostrovem na Maledivách. Populace na Hulhumalé nabobtnala na více než 50 000 lidí, přičemž dalších 200 000 obyvatel by se sem mohlo přestěhovat v příštích letech.

Základem nového ostrova je písek vytěžený z mořského dna. Hulhumalé se díky tomu tyčí asi dva metry nad hladinou, tedy dvakrát výše než hlavní město Malé. Uměle vytvořený ostrov by se mohl stát nejen útočištěm pro Maledivany, které vyžene z mizejících ostrovů stoupající hladina, ale také jako bezpečné útočiště před tajfuny a bouřemi.

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

Bezhlavá stavba umělých ostrovů ale není samospásná. Jak naznačuje studie britských vědců, korálové útesy mají určitou šanci přežít vzestup oceánů díky dynamice přírodních procesů a naplavených sedimentů. Tyto procesy by ale rozsáhlejší změny mohly narušit nevratným způsobem. Podle geologa Murraye Forda z Aucklandské univerzity je tak třeba dbát na vyváženost, a pokud možno nezasahovat do prostředí neobydlených nebo jen řídce obydlených ostrovů.

Narušené duševní zdraví u mnoha lidí je jedním z aktuálních společenských problémů. Se stále zrychlujícím se světem, větší mírou globalizace, s nástupem moderních technologií a s prodlužováním lidského života, se ve větší míře objevuje duševní nepohoda, skleslost i osamělost, které mohou v mnoha případech vést až ke vzniku duševních poruch či nemocí.

Pro úspěšnou léčbu je přitom zásadní správná a rychlá diagnostika. To ovšem u těchto onemocnění nebývá úplně jednoduché. Co kdybychom ale dokázali diagnostikovat depresi či biopolární poruchu z kapky krve pacienta?

Biomarkery duševních poruch

Právě na takovém testu pracují odborníci americké Indiana University School of Medicine. Nedávno sestavili soubor biomarkerů zjišťovaných z krve pacienta, s jejichž pomocí je možné rozlišit, zda daný člověk trpí depresí nebo bipolární poruchou. S těmito biomarkery je rovněž možné odhadnout, jaké je u testovaného člověka riziko, že se u něj rozvine taková duševní porucha.

Badatelé nejprve prozkoumali několik vzorků krve, odebraných během několik let od značného počtu dospělých. Na základě těchto vzorků vytipovali 26 specifických biomarkerů, spojených s expresí určitých genů. Více než třetina z nich přitom souvisí s cirkadiánním rytmem. Účinnost těchto biomarkerů následně ověřili na nezávislé skupině lidí. 

TIP: Syntetická verze halucinogenní látky tropického keře by mohla léčit závislosti a deprese

Alexander Nicolescu a jeho spolupracovníci se dlouhodobě zabývají výzkumem takových biomarkerů, které by nám mohly pomoci s celou řadou onemocnění či poruch, jejichž diagnostika je problematická. Nedávno zveřejnili biomarkery založené na RNA, které nabízejí možnost efektivně odhalovat lidi, u nichž je vysoké riziko rozvoje posttraumatické stresové poruchy.

Jeden typ keramických nádobek nalézaných při vykopávkách pravěkých sídlišť vypadá tak trochu jako dýmka. Na malou baňatou „hlavičku“ přisedá dole úzká, různě dlouhá troubel. O účelu těchto fajfek se vědci dlouho přeli. Některým dali pravěcí hrnčíři tvar zvířátek, jiným vtiskli celkem jednoduché linie. Někdy se „fajfky“ najdou v hrobech dětí, ale archeologové na ně narážejí i na jiných místech pravěkých sídel. Nejstarší nálezy záhadných nádobek pocházejí z doby před 7 500 lety, ale vědci se s nimi střetávají i na mladších nalezištích z doby bronzové či železné. K čemu ale sloužily? 

Zbytky tuků

Podle některých vědců byly určeny ke krmení starých nebo těžce nemocných lidí. Podle jiných byly určeny kojencům a batolatům. Tento názor ale narážel na tuhý odpor zastánců představy, že v pravěku ženy děti kojily a jinou výživu kojenci a batolata nedostávaly. Letitou záhadu rozlouskl tým britských chemiků z University of Bristol pod vedením Richarda Eversheda, kteří analyzovali keramiku z tří „fajfkovitých“ nádobek používaných obyvateli dnešního Bavorska v době kolem roku 1000 př. n. l. a kolem roku 600 př. n. l.  

Keramika lidí z mladší doby kamenné, z doby bronzové či železné nebyla opatřená glazurou a měla porézní stěny. Do těchto pórů pronikaly částice z pokrmů a nápojů uchovávaných v nádobách, a ty se tam pak mohly uchovat po překvapivě dlouhou dobu. Velmi dobře ve stěnách nádob přežívaly zbytky tuku z mléka, protože kapénky mléčných tuků mají pro zachycení v pórech keramiky ideální velikost. Pór pak kapénku ochrání před rozkladem.

Tým Richarda Eversheda odebral vzorky z nitra tří „fajfkovitých“ nádobek z Bavorska a analyzoval v nich obsažené tuky. Ukázalo se, že jde o zbytky tuků z mléka. Protože se složení mléčných tuků jednotlivých druhů zvířat často výrazně liší, mohli vědci dokonce blíže určit zvířata, jejichž mlékem pravěcí lidé nádobky plnili. Ze dvou nádobek se pilo v drtivé většině mléko přežvýkavců – skotu, ovcí nebo koz. V třetí nádobce se kromě tuků z mléka přežvýkavců našly i tuky pocházející z mléka nepřežvýkavých savců, nejspíše z prasnic. 

Kojenecké láhve

Fakt, že nádobky byly v Bavorsku objeveny v hrobech dětí ve věku od šesti měsíců do šesti let a že byly plněné mlékem, dává za pravdu teoriím, podle kterých jsou „fajfky“ obdobou dnešních kojeneckých láhví a úzká „troubel“ sloužila jako dudlík. Nádobky měly průměr kolem pěti až osmi centimetrů a děti je snadno udržely v rukou. Když jim matka „kojeneckou láhev“ naplnila, s jejím obsahem už si snadno poradily. Vědci si to experimentálně ověřili, když vyrobili z keramiky věrnou repliku „fajfky“ a naplněnou mlékem ji nabídli malým dětem. Batolatům nedělalo pití z kojenecké lahve doby kamenné vůbec žádné potíže. 

O tom, že lidé z mladší doby kamenné konzumovali mléko hospodářských zvířat, existuje celá řada důkazů. Jasně to prokázaly například analýzy tuků uvízlých v keramice používané před 9 000 roky prvními zemědělci v severním Středomoří. Další snad ještě přesvědčivější důkaz předložili zcela nedávno vědci vedení Sophy Charltonovou z University York, kteří analyzovali zubní kámen z čelistí neolitických zemědělců žijících před 6 000 roky na území dnešní Anglie. Zjistili, že v zubním kameni uvízly za života pravěkých lidí bílkovinné molekuly pocházející z mléka krav, koz a ovcí.

TIP: Porcovna na mamuta: První řeznictví u nás existovala už v pravěku

Genetické analýzy DNA izolované z kostí a zubů zemědělců z mladší doby kamenné odhalily, že tito lidé ve své dědičné informaci ještě neměli varianty genů, které zajišťují trávení mléčného cukru laktózy v dospělosti. Pokud by tito lidé vypili větší množství mléka, prošla by jim nestrávená laktóza do střev, kde by se na ní silně pomnožily některé střevní bakterie. To by mělo za následek závažné trávící obtíže. Lidé z mladší doby kamenné tedy museli konzumovat mléko po úpravě, která obsah mléčného cukru výrazně snížila. Mohli jíst například sýry nebo fermentované pokrmy podobné našim jogurtům.  

V souhvězdí Mečouna na jižní obloze se nalézá pozoruhodná čočková galaxie NGC 1947. Objevil ji astronom James Dunlop v roce 1826, když studoval noční oblohu nad Austrálií. Struktura čočkových galaxií je zvláštní a nachází se někde mezi spirálními a eliptickými galaxiemi.

Když se o galaxii říká, že žije a roste, tak tím mají astronomové obvykle na mysli, že se v takové galaxii rodí nové hvězdy. Na galaxii NGC 1947 je naopak patrné, že vlastně umírá. Přišla o většinu plynu a prachu, který dříve tvořil její spirální ramena. Jejich pozůstatky jsou sotva zřetelné, jak ukazuje nedávno pořízený a úchvatný snímek galaxie Hubbleova vesmírného dalekohledu.

Galaxie bez prachu a plynu

V galaxii NGC 1947 schází právě ten materiál, ze kterého obvykle vznikají nové hvězdy. Proto je podle astronomů nepravděpodobné, že by se tam ještě nějaké hvězdy ve větším počtu rodily. Kvůli tomu bude galaxie NGC 1947 v následujících milionech a miliardách let zvolna pohasínat. 

TIP: Astronomové objevili doposud nejslaběji zářící galaxie z mladého vesmíru

Galaxii NGC 1947 pozorujeme ve vzdálenosti asi 40 milionů světelných let. Přízračné zbytky spirálních ramen jsou patrné díky tomu, že cloní záření milionů hvězd centra této galaxie. Pokud se nestane něco dramatického, jako například nějaká galaktická srážka, která by do galaxie vnesla nový materiál, bude tato galaxie dál umírat přímo před našimi zraky.

„Ola hombre!“ halasí na mě z kraje silnice parta indiánských chlapců. „Pojeď za mnou, ukážu ti místo ve stínu!“ Pokyvuji hlavou. Proč ne, je kolem padesátky na slunci. To již jeden z kluků běží před autem a zuřivě mává rukou nad hlavou, abych si to snad na poslední chvíli nerozmyslel. Naviguje mě pod korunu široce rozpřaženého stromu. Posledním výdechem motoru mi plechový služebník zřejmě děkuje za příjemný stín. „Dobré místo, co?“ zubí se na mě s opravdovou radostí ve tváři. „Můžu ti to tady taky pohlídat hombre. Občas se tu krade.“  Vytahuji bankovku. Hochův výraz potvrzuje, že jsem vybral tu správnou.

Paleta zelenomodrých odstínů

Od „parkoviště“ nedočkavě pokračuji dál. Než v krutém žáru a za stoprocentní vlhkosti dojdu k řece, není na mně nit suchá. Právě zakoupená láhev vody ve mně mizí na dva loky. Stromy se najednou rozestupují. První pohled na vodopády spolehlivě vyrazí dech každému. Řeka v barvě sytého tyrkysu vystupuje několika rameny z temně zelené hradby džungle. Vypadá to, jako by někdo výše proti proudu sypal do vody tuny porůznu naředěné tyrkysové barvy. Jméno řeky Agua Azul (Modrá řeka) je skutečně přiléhavé. Celou tu nadpozemskou krásu rámuje sytě modré nebe s konturami nadýchaných oblaků. Pohled na hranici kýče a snu.

Postupuji po pravém břehu kaskádou vodopádů. Mění se tím úhly pohledu na řeku, vodopády i džungli. Současně se mění i úhel dopadu slunečních paprsků. Dříve temně zelená hradba džungle najednou dostává tisíc odstínů zelené.

Různé toky různých jmen

Tyrkysová voda je pod každým vodopádem kaskády lemována prstencem bílých bublinek. Proti zelené hradbě neprostupné džungle je vidět jemnou vodní spraš, v níž se mihotají barvy duhy. Z kraje džungle visí liány. Kmeny a větve za nimi jsou obsypané kapradinami, trsy bromélií a orchidejemi nejrůznějších barev. Pestrá koexistence druhových společenství je pro oči Evropana malým zázrakem. Šumění vodopádů přehlušují hlasité zvuky obyvatel džungle. Vše se přitom odvíjí v jemném předivu souvztažností života v divočině, kterou ještě nestačil zničit člověk.

Kaskády nesou název Cataratas de Agua Azul. Rozmanitě se rozbíhají džunglí do četných ramen. Zřejmě proto dostává řeka na různých místech i různé názvy. Nejčastěji se jí říká Tulija nebo Agua Azul. Můžete se ale setkat i s charakteristikou, že se zde sbíhají řeky Yax Ha a Tulija Shumuljá. V jazyce původních indiánských kmenů Tzeltal nesly vodopády označení „Horská voda“.

Nejnavštěvovanější úsek vodopádů je přibližně kilometrový, ale celá hlavní část třpytivé tyrkysové kaskády je dlouhá kolem šesti kilometrů. Na ní leží pět hlavních kaskádových soustav, z nichž nejvyšší dosahuje výšky kolem šesti metrů.

Kde se bere barva řeky

Proč má voda tak okouzlující, sytě tyrkysovou barvu? Příčinou, jenž tuto působivou hru barev vytváří, je vápenec, kterým zdejší vody protékají. V důsledku eroze voda obsahuje malé částečky vápna, jehož součástí jsou hořečnaté soli a jiné chloridy. Ve vodě se tak vytvářejí přirozené sedimenty, především uhličatanu vápenatého a hydroxidu hořečnatého. Mají bílou až béžovou barvu.

Když následně vodou prochází světlo, je absorbováno celé barevné spektrum s výjimkou modré. Poté, co světlo dosáhne dna, odráží se zpět na povrch hladiny a tady se rodí efekt čarokrásných odstínů tyrkysové. V období dešťů se zvýšeným průtokem barevný efekt umocňuje.

Kromě fantastické modři jsou dalším charakteristickým rysem zdejších vodopádů přírodní bazény, jimž se říká „Guors“. Malé přírodní nádrže jsou ohraničené vápencovými hrázemi, mezi geology označovanými jako „Rimstone.“ Bezprostřední okolí vody má ještě jednu zvláštnost – jakýsi povlak na skalách, balvanech vodopádů nebo na padlých kmenech, který je tvořen sedimentujícím, ve vodě rozpuštěným vápencem a dalšími vodními usazeninami.

Národní Park Cascades de Agua Azul

Rozhodnutím mexické vlády z roku 1980 bylo toto území uprostřed provincie Chiapas v pohoří Sierra Madre vyhlášeno národním parkem. Později bylo i širší okolí vodopádů vyhlášeno biosférickou rezervací. Tato ochrana se týká prostředí, ve kterém žijí některé přírodní, ale i živočišné druhy blízké vyhynutím.

Charakteristickým rysem zdejší vegetace je stále svěží džungle. Její klima je v průběhu celého roku vlhké, horké a doprovázené různě vydatným deštěm. Celoroční průměrná teplota se sice pohybuje kolem 25 °C, ale na slunci může být i 40 až 50 °C. V „chladnějších“ fázích roku ale mohou teploty „spadnout“ až na 20 °C. V džungli roste vzácný mahagon, cedr a nekonečné množství dalších dřevin nebo květin. Některé stromy dosahují výšky až 40 metrů. Stromy jsou obsypány hustou vrstvou epifytických rostlin, ohromných trsů bromélií a orchidejí.

Ohlušující řev džungle

Džungle je přirozeným domovem množství zvěře a ptactva. Kromě živočišných druhů, koexistujících s řekou a vodopády, můžete narazit i na jaguára, ocelota, tapíra, vačici nebo různé druhy a poddruhy mravenečníků. Obvyklými obyvateli džungle jsou opice, velké množství ptáků, hmyzu, různé čeledi hlodavců a drobní savci. „Za odměnu“ se ukáže i pestrobarevný tukan, ukřičený papoušek nebo v podvečer některý z četných druhů zdejších netopýrů.

Kromě očí si přijdou na své i uši. Kulisou okolní krásy je totiž kakofonie všech možných zvuků ptáků, hmyzu a větších zvířat. Na některých místech je „řev džungle“ tak intenzivní, že je normální hovor téměř vyloučen.

Při vnímání svého okolí můžete zapojit i další smysly. Chuť – utržený banán chutná opravdu jinak, než ten ze supermarketu. Čich – vůni džungle si každý musí nejdříve uvědomit. Potom ji stačí jenom průběžně vnímat. Hodně intenzivní je po dešti. A cit? Všechno jde uchopit, ohmatat. Třeba liány, pohladit bromélii, kapradinu. Ale pozor! Všude zde žijí hadi, pavouci, stonožky, mravenci.

Chudoba uprostřed bohatství

Vodopády Agua Azul i příroda v jejich okolí je mimořádně působivá. Vnímají však tuto nevšední krásu i místní obyvatelé? Obyčejní lidé jsou zde totiž dodnes velmi chudí. Většina žije ve velmi podobných podmínkách, jako celé generace jejich předků před stovkami let.

Patří k etnické skupině Chol, která tvoří majoritní populaci širších regionů vesnic Tila, Tumbalá, Sabanilla, Agua Azul. Procházím vesnicí plnou chatrčí stlučených z prken, kůlů a dalších materiálů z džungle. Střechy ze slámy, podlaha z udusané hlíny. Muži celé dny dřou na skromných políčcích, ženy obstarávají chod domácnosti. Pár movitějších vlastní bufety, kde nabízí mexické speciality z fazolí, kuřat nebo skopového. Další možností výdělku je výroba a prodej ručně vyřezávaných masek, totemů, mayských bohů nebo aztéckých kalendářů četným turistům.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

V zamyšlení nad chudobou původních obyvatel uprostřed přírodního bohatství přicházím k autu. Poblíž poctivě hlídkuje „můj“ indiánský kluk. Srdečně se zazubí, přibíhá a nadšeně cosi brebentí. Ani si neuvědomuje, že místním nářečím. Pohladím ho a vytahuji další bankovku. Je evidentně potěšen a já též, že jsem mohl udělat radost. Mezi stromy naposledy slyším kaskády šumícího tyrkysu.