Ingenuity (Vynalézavost) dorazila na povrch rudé planety v únoru jako součást průzkumného roveru Perseverance. Původně měla vzlétnout už ke konci minulého týdne, operátoři mise ale museli nejdříve vyřešit softwarový problém se startovací sekvencí.

Po úspěšném zásahu operátorů a úpravě načasování jednotlivých startovacích příkazů se během včerejška 1,8 kilogramu těžký dron Ingenuity vznesl nad povrch Marsu. Letová sekvence, trvající zhruba 20 sekund, byla zcela automatická a vědci neměli během manévru se strojem přímé spojení. Ingenuity následně po dokončení letu odeslala data ze svých měřících přístrojů a jednu ze vzduchu pořízenou černobílou fotografii k roveru Perseverance, který pak soubory přeposlal do řídícího centra na Zemi.

TIP: NASA vyšle hledat život na Titan unikátní létající lander Dragonfly

Získaná data ukázala funkčnost všech klíčových částí dronu – správnou rychlost točení dvou protiběžných karbonových rotorů i údaje o změně letové výšku během manévru.

Vědci mají nyní v plánu několik dalších testů. Jejich cílem je zjistit, zda by mohly podobné stroje do budoucna sloužit k prozkoumávání cizích planet. Ingenuity samotná nenese (kromě fotoaparátu a vlastního navigačního systému) žádné vědecké přístroje, jejím úkolem je pouze vyzkoušet možnosti letů na mimozemských tělesech pro případné využití v budoucích průzkumných programech.

Roland W. Reed (1864–1934) pocházel z Wisconsinu, ale hranice pro něj nic neznamenaly. Pracoval na pile v Minnesotě i stavbě železnice. Měl srdce dobrodruha a sjezdil Arkansas, Texas i Nové Mexiko. Od dětství rád kreslil a později začal i fotografovat. Nakonec si v Montaně otevřel vlastní fotografické studio a vydělával pěkné peníze na portrétování svých spoluobčanů.

Po osmi letech však výnosný byznys prodal a vydal se na pozoruhodnou misi – celé dva roky fotografoval v rezervaci Red Lake místní indiány. To byl ale jen začátek – přesídlil do Kallispelu, brány do národního parku Glacier, a odtud vyrážel na své cesty, aby na pozadí Skalistých hor nafotil dechberoucí snímky a zároveň jedinečný dokument o životě přežívající indiánské populace…

Image

Čtěte také

Milovník divochů: George Catlin se stal nejslavnějším malířem indiánů

Na strmém kopci nedaleko kalifornského města duchů Crucero leží kovový válec dlouhý 2,4 metru. Proč se konstrukce usazená na pružinách a zakotvená do kamene nachází zrovna v uvedených místech a jaký má účel, nelze s jistotou říct. Podle některých slouží ke komunikaci s mimozemšťany, jiní ji překřtili na obrovský megafon.

TIP: Přísně střežená města a uzavřené zóny: Los Alamos

Zřejmě nepravděpodobnější vysvětlení však zní, že jde o pozůstatky sirény. Americká armáda totiž ve 40. a 50. letech prováděla v poušti tajné experimenty a zařízení mělo zřejmě varovat případné nešťastníky, kteří by se v nebezpečné oblasti ocitli.

Rituály vymítání patří v Etiopii ke zcela běžným obřadům, s nimiž se za život setkají celé tři čtvrtiny tamních obyvatel. Provádějí je především kněží místní ortodoxní církve. Pravoslavné křesťanství má v zemi dlouhou tradici sahající až do 4. století a dnes se k němu hlásí téměř polovina Etiopanů.

Při samotném rituálu vyhánějí kněží zlé duchy pomocí Bible, krucifixu a svěcené vody. Nezřídka se přitom uchylují i k násilí. Obřady tak doprovází krev, pláč, ale nakonec také šťastný jásot přihlížejícího davu a vyléčených. Nic však není zadarmo, a tak se za spirituální léčbu většinou draze platí – na seanci mnohdy padne až polovina měsíční výplaty. 

Show začíná 

Každý víkend se sejde několik stovek lidí, aby se zúčastnili exorcistické seance v kostele na okraji etiopského hlavního města Addis Abeba. Přímo na místo nejezdí žádná veřejná doprava, a lidé tak musejí pár zbylých kilometrů dojít pěšky zaprášenými kopcovitými stezkami. V současnosti je kostel známý především jako působiště slavného kněze Memehira Girmy Wondimua, který proslul svými kontroverzními postupy. Z několika jiných svatostánků jej vyloučili, protože svoji vymítačskou „show“ rozhodně neprovozuje z dobroty srdce, a dnes jej považují za velmi majetného muže. 

Stal se v podstatě zdejší celebritou. Má u sebe vždy několik asistentů, kteří mu pomáhají zkrotit rozvášněný dav zájemců o obřad. Oběti černé magie nebo různých démonů k němu přicházejí s nezlomnou vírou v jeho svatou pomoc. Někteří z nich vypadají normálně, jiní působí na první pohled vyšinutě a „posedle“, což podporují hlasitým křikem a mácháním rukama, případně útočnými výpady na své okolí. Mnozí trpí nejrůznějšími nemocemi, což rovněž připisují zlým duchům. Většina lidí přichází v tradičních oděvech, které si ručně vyrobili ve svých chatrčích. 

Démoni z břicha 

Kněz třímá stříbrný krucifix a postupuje metodicky. Nejprve mlátí ubožáka do hlavy a poté nečekaně i do břicha, aby se co nejvíce lekl. Věří, že právě tehdy se démoni ozvou – a skutečně. Reakce zlých duchů je přitom velmi různorodá: zatímco jeden posedlý nešťastník zůstává zcela netečný, jiný řve a chová se agresivně. Kněz mu přikládá k hlavě kříž, načež „zlo“ uvnitř začíná mluvit ústy hostitele – a to překvapivě arogantním způsobem. 

Další konverzace se nese v duchu výslechu. „Kdo jsi?“ táže se kněz a švihá oběť tlustým korálovým náhrdelníkem po zádech. „Já jsem ďábel a tato duše je má!“ promlouvá démon skrze nešťastníka. „Jak dlouho jsi s ním?“ pokračuje duchovní. „Mnoho let se živím z jeho duše a svádím ho ke zlu, tohle je má oběť a já neodejdu,“ trvá na svém démon, zatímco posedlý člověk křičí a svíjí se. Postupně kněz získává nad zlým duchem převahu, davy jásají, až nakonec duchovní vykřikne: „Vystup z něj a táhni do podsvětí!“ Poté sebevědomě přistupuje k další oběti, neboť si je jist svým vítězstvím. 

Kříž, korále a pláč 

Na řadu přichází starší paní. Dva muži jí pevně svírají hlavu, aby se nemohla hýbat. Kněz křičí: „Kdo jsi?“ A žena pláče a volá: „Nemáš nade mnou žádnou moc!“ Kněz zavtipkuje: „Ohohó, pěkná tvrdohlavost!“ Uhodí ženu silně křížem, ale ta se mezitím snaží dostat z násilného sevření a křičí: „My jsme démoni a vyrostli jsme s ní. Nikam nepůjdeme!“ 

Duchovní se zdá být s vývojem situace spokojen. „Kolik vás je?“ ptá se. „Je nás devadesát devět a jsme pod přísným dohledem svého pána, Lucifera,“ odpovídají démoni. „Jaké je vaše poslání?“ táže se opět kněz. „Naším úkolem je zničit její celoživotní práci, vytěsnit ji z její rodiny. Dosud jsme jí úspěšně kazili život. Jaká škoda, že jsi nás prozradil… Nemůžeme se bránit pálení tvého kříže, je to pro nás příliš!“ Žena propuká v nekontrolovatelný pláč. Démoni odcházejí. Účastníci shromáždění jásají a křičí, někteří pláčou dojetím. Kněz pronáší k davu: „Staňte se svědky zázraků našeho Pána. Nemějte strach, náš Pán je všemocný!“ Lidé jásají ještě hlasitěji. 

Spása za půl výplaty 

Memehir Girma vypadá po celém půldni léčby posedlých unaveně, ale odhodlaně pokračuje v boji se zlem a ve spirituální léčbě potřebných. Nyní je čas zaměřit se na „nižší zlo“, které představuje černá magie, především tzv. zlé oči. Etiopané totiž věří, že někteří lidé dokážou uhranout své okolí pohledem, což se pojí i s jejich dalšími nadpřirozenými schopnostmi: mohou se například změnit ve zvíře (především hyenu) nebo navázat kontakt s démony. 

TIP: Pastor ze Zimbabwe tvrdí: „Mám přímou telefonní linku na Boha“

Při ceremonii se dějí různé „zázraky“ – posedlí mluví nejprve hlasem opačného pohlaví nebo dva tisíce let starým jazykem. Poté padají na zem jako podťatí, a jakmile se proberou, nevědí, kde jsou, ani jak se tam dostali. Spousta z nich dojetím pláče. Zmíněné vykoupení však není zadarmo. Memehiru Wondimuovi lidé za vyléčení platí, a to na místní poměry opravdu hodně. Kněz se tak zařadil mezi milionáře a nebojí se si o peníze říct – dokonce přímo v rámci obřadu. „Máme tři sta dolarů, ale potřebujeme čtyři sta!“ křičí přímo do davu uprostřed exorcistické seance. Na jeho výzvu přichází stará paní a dává mu sto dolarů, což odpovídá zhruba polovině zdejšího průměrného měsíčního platu. 

Pandemie koronaviru vyhnala v Česku tisíce lidí na zahrady a zahrádky. Obdobně jsou na tom i obyvatelé dalších zemí Evropy, kde nejrůznější opatření omezila pohyb osob a nabídku služeb. Nápor zákazníků tak zaznamenala zejména velká zahradnická centra. Podle Iana Byrneho, vedoucího zahradnictví Highfield Garden World v anglickém Whitminsteru, byla poptávka po zahradnickém zboží v letos v březnu o 97 % vyšší, než tomu bylo v loňském roce. Velká zahradní centra se tak potýkala s výpadkem některých druhů zboží.

TIP: Kvůli protipandemickým opatřením nastoupili do korejských restaurací roboti

Problémy způsobené pandemií ještě vyostřila nedávná blokáda Suezského průplavu, kde na několik dnů uvízla kontejnerová loď Ever Given. V kontejnerech na zaseknutých lodích byl zahradní nábytek, ale i různé dekorace. Prodejcům v zahradních centrech se nyní nedostává například sádrových trpaslíků. Podle Iana Byrneho chybí základní suroviny, ze kterých jsou trpaslíci vyrobení, takže i přes vysokou poptávku jsou zahradní trpaslíci vysoce nedostatkovým zbožím. „Zahradního trpaslíka jsem u nás neviděl už šest měsíců,“ popisuje smutný stav vedoucí anglického zahradnictví Byrne.

Nástupcem císaře Františka Josefa I. se stal náš arcivévoda až jaksi dodatečně. Teprve potom, co korunní princ Rudolf spáchal v roce 1889 sebevraždu na zámečku Mayerling. Do té doby byl „jen“ jedním z habsburských arcivévodů. Ovšem ještě než si přiblížíme jeho osudy, měli bychom si něco říct o jeho rodičích, Karlu Ludvíkovi Habsburském a jeho druhé manželce Marii Annunziatě Neapolsko-Sicilské. 

Polovičním sirotkem

O Karlu Ludvíkovi a jeho starším sourozenci Františku Josefovi I. historik Jan Galandauer výstižně napsal: „Vzájemně si ti dva bratři vyhovovali: Karel Ludvík neměl politické ambice, on jen patriarchálně vládl svému domu a organizoval chod své rodiny (aniž přitom postřehl, že jej často organizuje a že v ní vládne jeho matka nebo manželka).“ A matka? Když bylo malému Františku Ferdinandovi sedm let, zemřela tato uměnímilovná dáma na souchotiny. Osud byl alespoň milosrdný v tom, že jejím dětem nadělil laskavou macechu. Ve třetí manželce Karla Ludvíka se rodina dočkala daru od Pánaboha. Výchovu dětí přijala Marie Terezie z rodu Braganza za svoji životní roli a osvědčila talent vytvářet klidný domov. 

Mladí arcivévodové pochopitelně nechodili do veřejných škol, ale dostávalo se jim vyučování soukromého, k čemuž byl vytvořen celý aparát. Vedl jej plukovník Degenfeld a pomáhali mu další urození důstojníci, což odpovídalo představě, že jediné vhodné povolání pro habsburské arcivévody je služba v armádě. Studijní plán, který hrabě Degenfeld vypracoval pro osmiletého Františka Ferdinanda, určoval vyučování náboženství, němčiny, psaní, počtů, zeměpisu, dějin, latiny, francouzštiny, angličtiny, maďarštiny a češtiny, dále šerm, jízdu na koni, tanec, gymnastiku a plavání.

Důstojníci sami neučili, za tím účelem dojížděli ke dvoru pedagogové. Hodiny začínaly v šest ráno a s přestávkami trvalo vyučování až do osmi večer. Vychovatelé měli k dispozici i tresty, například zákaz jízdy na koni, zákaz hry anebo (jako trest vrcholný) obědvat o samotě ve studovně. 

Čtrnáctiletý poručík

S výchovou dětí byly i přes blahodárnou přítomnost Marie Terezie potíže, hlavně u nejstaršího Františka Ferdinanda. Od útlého věku projevoval nevypočitatelnost, náladovost, zachmuřenost a vážnost. Z jeho bezvýrazných vodově modrých očí se nedalo vyčíst, zda sleduje výklad, či sní. Občas v něm drobný neúspěch nebo malá výtka vyvolaly nekontrolovatelný výbuch vzteku a to pak v záchvatu prchlivosti ničil sešity i knihy. Tresty přijímal s předstíranou lhostejností a nenávistným pohledem. Byl vážný, bez smyslu pro humor, a jak rostl, utvrzoval se v negativismu a divné pýše.

Jediný člověk, který na něj platil, byla jeho macecha. Nevlastní syn, jinak ve sdílení emocí vždy tak rezervovaný, se k ní upnul natolik, že ji v korespondenci i v dospělosti vždycky oslovoval „Milá maminko“. Což zní o to překvapivěji, že byl mezi nimi spíše sourozenecký věkový rozdíl pouhých osmi let. Tímto oslovením začínal i dopis, který napsal Franci poté, co císař jmenoval svého čtrnáctiletého synovce poručíkem 32. pěšího pluku:

„Měl jsem se stát plukovníkem v pluku číslo 32, ale tatínek byl proti tomu, a tak jsem se stal poručíkem v tomto pluku. Pluk je uherský, má číslo 32, nárameníky v nebeské modři a žluté knoflíky.“ A loučil se se slovy: „Líbám Ti ruku a zůstávám, Tvůj nejposlušnější syn František, c. k. poručík.“

Ještě předtím, než se František Ferdinand stal lajtnantem, však zasáhla do jeho života dalekosáhlá změna.

Kdo se naučí italsky?

Roku 1875 zemřel modenský vévoda František V. z Este, multimilionář a vlastník řady panství, z nichž některá ležela v Čechách. Osamělý Habsburk bez potomků odkázal svým testamentem vše, co měl, svému mladičkému příbuznému. Po francouzsko-piemontské válce z roku 1859 byl vévoda František nucen z Modeny uprchnout. Vévodství anektovala francouzská a piemontská vojska a brzy jej sardinský král Viktor Emanuel začlenil do nově vzniklého Italského království. 

Vypuzený vládce se s trpkým údělem vévody bez vévodství nedokázal vyrovnat. Dokonce si do svého vídeňského exilu přivedl estovské vojáky v bláhové představě, že se do své državy vrátí v jejich čele. Leč chrabří vojáci mu během dvou let propili po vídeňských hospodách takové peníze, že zbytečnou jednotku raději rozpustil. S vítězným návratem do ztraceného vévodství však František V. nikdy nepřestal počítat, dokud ho v šestapadesáti letech neskolila mrtvice. Zbyl po něm ohromný majetek a pětisetstránková závěť, do níž vložil donkichotský požadavek, aby jeho univerzální dědic horlivě usiloval o válečné znovudobytí Modeny a obnovení cti i panství rodu z Este. 

František Modenský nabídl Karlu Ludvíkovi, že ustanoví jednoho z jeho synů svým dědicem pod podmínkou, že chlapec přijme rodové jméno Este a naučí se během dvanácti měsíců obstojně italsky. Karel Ludvík o tom informoval své dva starší syny. Otto požadavek naučit se italsky striktně odmítl, František Ferdinand se k jeho splnění naopak zavázal. Poté, co císař František Josef I. udělil svolení, byl k habsburskému jménu Františka Ferdinanda připojen přídomek Este a arcivévoda podstoupil výuku italštiny.

Pohádkové dědictví

Bylo známo, že František Modenský v časech panování proslul vybíráním nejvyšších daní v celé Evropě, takže začaly kolovat přehnané fámy o pohádkovém majetku, který naškudlil. Kolem dědictví se vyrojili kdejací synovci a neteře z Bavorska, Španělska a další domnělí uchazeči. Najednou se ukázalo, že vévoda nebyl tak úplně kůl v plotě. Vymřel jím sice rod Este po meči, zůstala však manželka Adelgunda i vzdálenější příbuzenstvo, jemuž zemřelý vévoda závětí vypálil rybník. 

Ten tajný testament musel nejvíc šokovat osobu, které dědictví spadlo do klína. Správou dědictví rodu Este, včetně právních sporů s náhle se vynořivšími zájemci, se musel ujmout za nezletilého syna otec Karel Ludvík. Ujal se jí rád, neboť tak konečně dostal příležitost zúročit svou příslovečnou lakotnost. Tučné sousto pak léta bránil právě tak vehementně jako překvapivě chytře. Rozruch kolem dědictví byl pochopitelný. Dítě dostalo mimo jiné vévodský palác v Modeně, domy ve Vídni, Palazzo d’Este v Římě, dvě residence v Benátkách, statky v Uhrách a v Bavorsku, jakož i krásné jihočeské panství Chlum u Třeboně. K tomu tučná bankovní konta, umělecké sbírky či úžasnou zbrojnici chladných a palných zbraní, jež dodnes zůstává chloubou zámku Konopiště. Majetek se odhadoval nejméně na osm milionů zlatých a dalších 400 tisíc zlatých ročního výnosu. Dvanáctiletý kluk se stal jedním z nejmajetnějších habsburských arcivévodů a také českých velkostatkářů. 

Strach z nemoci

Ti, co vyšli naprázdno, mu tolik štěstí nemohli odpustit. Pro samotného Františka Ferdinanda se toho však zatím moc nezměnilo. Sbíral dál známky, dopisy, knoflíky z paroží, hrál si na vojáky, a vzal zřejmě na vědomí leda fakt, že mu přibylo další jméno. Svými nečekaně nabytými poklady ještě řadu let nemohl disponovat. 

Na rozdíl od dvou dcer, které přivedla na svět Marie Terezie, ožívalo v konstituci potomků její předchůdkyně Annunziaty rodové prokletí. Arcivévodové byli průsvitní jako sklo, jejich průdušky a plíce reagovaly na každé zhoršení počasí a nebyly schopny vzdorovat běžným infekcím. Zdravý venkovský vzduch, nejkvalitnější kravské mléko, med, otužování, nic z toho nepomáhalo. Strach z tuberkulózy, která jim vzala matku, byl oprávněný, a měl vliv i na výchovu arcivévodů. Osnovy sice zahrnovaly staré habsburské vzory, ovšem tým pedagogů dostal přikázáno vyžadovat v tělesných disciplínách třetinový výkon. Zdraví chlapců bylo nade vše, a tak se slevovalo a předstíralo. 

Jak arcivévodové získávali pochvaly či semestrální absolutoria i za nepatrné pokroky, upadala jejich náročnost vůči sobě samým. V případě opožděného Karla to bylo omluvitelné, zato bystrý Otto si v klimatu přehnané ohleduplnosti osvojil povrchnost, která mu později tragicky zkomplikovala život. A Franci? Fakticky nestudoval vážně nic, ani vojenské nauky, třebaže v armádě spatřoval svou budoucnost. Všechny čtyři děti Annunziaty se matce podobaly i povahově, František však z její psychické nevyrovnanosti zdědil nejvíc. 

Ve stínu sourozence

Jeho dospívání bylo ještě ovlivněno trýzní „odstrčeného dítěte“. Upozadil ho nezvedený, energií hýřící a dobrosrdečný mladší bratr Otto. Zatímco Karel, na něhož bylo třeba brát ohledy, Franciho neohrožoval, bujarý a pohledný Otto si snadno dobýval přízeň všech. František Ferdinand ho měl sice rád, ale přitom na něj hořce žárlil. Záviděl bratrovi, jak snadno vždy a všude vítězí a jak se mu ledasco promíjí. Jak oba dospívali v muže, spalovala Františka zlost na to, s jakou samozřejmostí se Otto dokáže vetřít do přízně kdejaké služky. 

Pokud šlo o studia, žádných velkých úspěchů František nedosahoval. Učení odbýval, literárním předmětům nevěnoval pozornost, k hudbě či k poezii měl odpor. Ač se stal v dospělosti sběratelem umění, jeho znalosti a cítění v tomto ohledu zůstaly povrchní a strnulé. „Toho mazala Kokoschku, toho bych dal nejraději zastřelit,“ řekl o slavném malíři Oskaru Kokoschkovi. Sice ho přiměli naučit se šesti jazykům, ale vedle němčiny zvládl pořádně jen francouzštinu. Letitý dril v maďarštině (kterou bytostně nesnášel stejně jako Uhry samotné) nevedl k žádnému pokroku. Ani češtinu si neosvojil líp než částečně. 

TIP: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este

První, kdo pochopil, proč se hoch trápí, byla macecha Marie Terezie. Aby Franciho zbavila komunikačních zábran i nejistoty, ve všem mu dávala přednost. Bylo však pozdě. Pocit nedostatečnosti se už do duše zapsal natrvalo. František se nikdy nenaučí projevovat kladné emoce, zůstane citově uzamčený a kromě macechy se otevře jen jednomu člověku. Své příští ženě...  

NASA se již pilně připravuje na návrat astronautů na Měsíc. Ti poslední se na něm prošli v roce 1972. Americká vesmírná agentura v těchto dnech oznámila, že vybraným dopravcem, který má astronauty na Měsíc dostat, je společnost miliardáře Elona Muska SpaceX. Firma tak získala zajímavý kontrakt v hodnotě 2,9 miliardy dolarů (téměř 63 miliard korun).

Jde o poměrně překvapivý krok, protože NASA dříve při podobných příležitostech vždy vybírala více adeptů, především proto, aby v případě selhání měla připravenou náhradu.

Přistání se Starship

Teď to ale vypadá, že jak Blue Origin Jeffa Bezose, tak i společnost Dynetics jsou ze hry. Podle analytiků tento krok potvrzuje, že se ze SpaceX stává nejbližší partner NASA ze soukromé sféry. Je to samozřejmě poněkud riskantní sázka, zvlášť pokud vezmeme v úvahu, že novou loď Starship, na které SpaceX pracuje, v poslední době provází jedna nepříjemnost za druhou.

TIP: NASA testovala motory pro raketu SLS: Zkouška ale nedopadla podle očekávání

Právě opětovně použitelná loď Starship přitom hraje ústřední roli v plánech s přistáním na Měsíci. Starship by měla pojmout početné posádky i množství nákladu, které může dopravit na Měsíc a později i do dalších destinací ve Sluneční soustavě.

Scénář letu astronautů na Měsíc v rámci programu Artemis počítá s dopravou pomocí nosné rakety Space Launch System a kosmické lodi Orion, která dopraví čtveřici astronautů na lunární orbitální stanici Gateway. Tam si dva z nich nastoupí na Starship a přistanou s ní na Měsíci, kde se zřejmě zdrží týden. Pak se opět vrátí na Zemi.

Mikroplasty, tedy nepatrné kousky plastů o velikosti od 100 nanometrů až po 5 milimetrů, jsou dnes rozptýlené doslova po celé planetě. Dostaly se do nejhlubších částí oceánu, jsou na polárních ledovcích, na odlehlých horských masivech a také uvnitř prakticky všech živých tvorů na Zemi.

Výzkumný tým, který vedla Janice Brahney z Utah State University, nedávno potvrdil, že mikroplasty jsou rovněž všude v ovzduší. Mezi prosincem 2017 a lednem 2019 vědci získali 313 vzorků materiálu z ovzduší z 11 různých lokalit na západě USA, které obsahovaly mikroplasty. Následně zjišťovali, odkud tyto mikroplasty pocházejí.

Vzduch plný mikroplastů

Ukázalo se, že 84 procent mikroplastů v ovzduší pochází z prachu na silnicích a cestách. 11 procent mikroplastů se do ovzduší dostalo z mořské vody a zbývající mikroplasty ze zemědělské půdy. Hlavním zdrojem mikroplastů, které jsou ve vzduchu, jsou tedy plasty rozdrcené při stavbě cest a při jejich využívání a plastový odpad v oceánu.

TIP: Průměrný Američan ročně zkonzumuje přes 74 tisíc mikroplastů. Češi jsou na tom podobně

Vědci si ze získaných údajů namodelovali „životní cyklus“ mikroplastů na Zemi. Z jejich modelů vyplývá, že částice mikroplastů se v atmosféře udrží od jedné hodiny do bezmála týdne. To je dost dlouho na to, aby se s větrem dostaly přes celé kontinenty. Největší koncentraci mikroplastů v ovzduší přitom badatelé zjistili nad oceánem. Znamená to, že například Antarktida, která neprodukuje takřka žádné mikroplasty, je jejich čistým „dovozcem“ a „dovozcem“ mikroplastů jsou i národní parky a většina ostatních pevninských oblastí. 

Podle Janice Brahneyové ovšem nejde o dnešní nebo včerejší odpad. Jde o odpad, který jsme v krajině, v oceánech a mořích nashromáždili za několik posledních desetiletí. Mimo jiné to podle ní ukazuje, jak velký úkol nás čeká, pokud chceme tuto situaci změnit. 

Mravenčík obrovský (Grallaria gigantea, v češtině se používá i název pitule velká) je z celé skupiny pozemních mravenčíků největší (dorůstá délky až 25 cm) a obývá jen velmi omezené území ekvádorských And, odkud se šíří do přilehlých oblastí Kolumbie. Nejen proto ví věda o jeho životě opravdu jen velmi málo. Pohybuje se totiž jako duch v hustém pralesním podrostu a jakákoliv jeho pozorování patří k těm absolutně nejvzácnějším, které si může ornitolog do svého celoživotního kalendáře zaznamenat.

Je však zajímavý také proto, že je skvělým příkladem tzv. ekologické konvergence. Stručně a laicky řečeno jde o jev, kdy „stejné prostředí vytváří stejné tvary u jinak zcela nepříbuzných živočichů“. Během evoluce se skupina výlučně neotropických pozemních mravenčíků z čeledi Formicariidae tvarem těla i chováním adaptovala na stejné prostředí jako čeleď zcela nepříbuzných pit (Pitidae), které obývají tropy Afriky a Asie. Výsledkem je až zarážející podobnost vzhledu i chování. Obě nepříbuzné skupiny charakterizuje zavalité tělo „bez krku i ocasu“ a dlouhé nohy, které ptákům umožňují obratný pohyb po zemi – mezi dobré letce rozhodně nepatří.

TIP: Putování s ptáky: Rozhovor s ornitologem Tomášem Grimem

Fotografování zvířat ve vysokohorských mlžných lesích vyžaduje mimořádné odhodlání a sebezapření. Zvířata ve svém přirozeném prostředí zásadně nespolupracují, klimatické podmínky kladou na techniku i trpělivost fotografa nároky až nelidské a když se pak spolu po návratu domů probíráme stovkami Radaniných záběrů, s nelibostí zjišťujeme, že výsledek mnohatýdenního úsilí je více než tragický. Opravdu použitelný snímek nakonec nenajdeme snad ani jeden. Tedy až na výjimky, které jsou odměnou za hodiny a dny protrpěné v krytu, probdělé noci strávené v  promrzlé hamace. Věčnou mlhu a déšť náhle protne paprsek slunce, prales se krátce zachvěje pod náporem zpěvu ptáků a těsně před vámi se na větev porostlou mechem na pár vteřin posadí překvapený mravenčík…