Ostrov Icukušima pokládali šintoisté za svaté místo od nepaměti. První zdejší svatyně se datuje již do roku 593. Dnešní podoba lokality se nicméně váže až k 12. století, kdy ji nechal zvelebit slavný císařský kancléř Taira Kijomori.

Posvátná plující torii

Celá sakrální památka se rozkládá na ploše 431,2 ha, a to nejen na souši – včetně zalesněné oblasti na úpatí hory Misen –, ale i na moři. Sedmnáct budov a tři architektonické komplexy dohromady tvoří dvě svatyně: hlavní se nazývá Honša a menší z nich se říká Seša Marodo-džindža.

Snad nejznámější turistické lákadlo představuje tzv. torii, jedna z největších posvátných bran Japonska. Její současná podoba se datuje do roku 1875, ale původní tvar vznikl už v roce 1168. Za přílivu vypadá tato rudá šestnáctimetrová kráska z kafrového dřeva, jako by plula po moři, zato za odlivu k ní lze dojít „suchou nohou“.

TIP: Přísně tajné svatyně: Pevná víra za čtyřmi ploty šintoistické svatyně

Ke svatyním se váže i další zvláštnost: lidé v jejich blízkosti dříve nesměli žít, a dokonce jim byl zapovězen vstup na posvátnou půdu – ke stánkům bohů mohli přijíždět jen na loďkách. Celý ostrov přitom nepředstavuje duchovní místo pouze pro šintoisty, ale nachází se tu i řada buddhistických chrámů. Turisté mohou obdivovat rovněž představení tradičního japonského divadla nó nebo starodávné dvorní tance gagaku.

Čínská národní vesmírná agentura (CNSA) by ještě během letošního dubna měla vypustit první modul své vlastní orbitální stanice Tchien-kung 3 (Nebeský palác 3), označovaný jako Tchien-che (Harmonie). Osmnáct metrů dlouhý centrální modul Tchien-che má být první ze tří hlavních částí budoucí vesmírné stanice. Dva další, čtrnáctimetrové moduly, Čína označuje jako Wen-tchien (Pátrání po nebesích) a Meng-tchien (Snění o nebesích).

TIP: Třetí nebeský palác: Jak bude vypadat nová čínská vesmírná stanice?

Součástí projektu čínské orbitální stanice má být i vesmírný teleskop, který s ní má pracovat v těsné souhře a do budoucna se počítá i s jeho připojením ke stanici. Do vesmíru by měl teleskop zamířit v roce 2024, tedy dva roky po plánovaném dokončení stanice Tchien-kung 3.

Čínský Hubble

Připravovanému Čínskému vesmírnému teleskopu (Chinese Space Station Telescope – CSST) se v Číně přezdívá Sün-tchien (Xuntian), což doslova znamená „prohlídka nebes“. Teleskop má být vybavený dvoumetrovým primárním zdrcadlem, čímž se téměř vyrovná Hubbleovu vesmírnému teleskopu, který má zrcadlo o průměru 2,4 metru. Na rozdíl od 31 let starého dalekohledu se ale Sün-tchien může pochlubit při podobném rozlišení až 300× větším zorným polem.

TIP: Čína plánuje vybudovat vědeckou základnu u jižního pólu Měsíce

Podle CNSA má teleskop Sün-tchien fungovat jako nezávislý modul orbitální stanice. Kolem Země tedy sice bude kroužit samostatně, bude se ale moct spojovat s mateřskou orbitální stanicí. Tento koncept je pochopitelně velmi výhodný s ohledem na údržbu, opravy a případná vylepšení. Čína si zjevně vzala ponaučení z historie Hubbleova teleskopu, jehož provoz si vyžádal pět servisních návštěv amerických raketoplánů. Data z teleskopu má zpracovávat speciálně navžené pozemské centrum astronomického výzkumu.

Teleskop Sün-tchien má pozorovat vesmír ve viditelné a blízce ultrafialové oblasti. V jeho hledáčku mají být objekty související s temnou hmotou a temnou energií, největší struktury ve vesmíru, a také galaxie. Rovněž by se měl podílet na pozorování transneptunických těles a blízkozemních planetek.

V rámci výzkumu australské University of Adelaide se pomocí dálkově ovládaných robotických kamer podařilo zhotovit záběry vodnářů, jimž se v češtině říká také tajpani, potápějících se do hloubek kolem 250 metrů. Hloubky od 200 do 1 000 metrů přitom patří do tzv. mezopelagické zóny, jíž se kvůli malému množství světla někdy říká soumračná. 

TIP: Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

„Už delší dobu jsme věděli, že vodnáři se dokážou vypořádat se změnou tlaku při potápění díky výměně plynů, která probíhá přes jejich kůži. Nikdy jsem si ale nepředstavovala, že by jim to mohlo umožnit ponory do takovýchto hloubek,“ komentovala tato zjištění vedoucí autorka studie Jenna Crowe-Riddellová. Je pochopitelné, že záznamy rekordních ponorů vyvolávají další otázky o ekologii a biologii vodnářů.

Představa o panenské a nedotčené krajině před několika sty lety je podle vědců mýtem. Kromě Antarktidy byla podle nich většina pozemské souše osídlena a změněna již před 12 000 lety, tedy na konci nejmladší doby ledové. Dřívější teze přitom pracovaly s tím, že většina planety byla až do průmyslové revoluce lidmi relativně nedotčena.

Nový pohled na historii obhospodařování země člověkem je dílem studie vědců z deseti institucí z celkem šesti zemí. Podle vedoucího skupiny, profesora Erla Ellise z Marylandské univerzity se ukazuje, že většina oblastí, které jsme v nedávné minulosti považovali za nedotčené a panensky divoké, měly za sebou poměrně dlouhou historii lidského osídlení a s ním souvisejících změn.

TIP: Tisíce lesních ostrovů: Jak nejstarší obyvatelé Amazonie změnili krajinu

Před zavedením intenzivního a plošného zemědělství se podle badatelů lidský vliv projevoval především častým vypalováním porostů, intenzivním lovem a záměrným šířením semen rostlin, které byly pro tehdejší lidi užitečné. Vědci jsou přesvědčeni, že by jejich výzkum mohl změnit náš pohled na ochranu přírody a krajiny. Podle nich není hlavním problémem samotná lidská přítomnost a její vliv. Minulost krajiny ukazuje, že lidé mohou s přírodou dlouhodobě koexistovat, pokud ji využívají v rozumné míře.

Podíváme-li se na počátky kariéry většiny generálů Jeho Veličenstva, podobaly se sobě jako vejce vejci. Až na výjimky pocházeli ze šlechtických kruhů, rodin s vojenskou či námořní tradicí nebo vyšších vrstev jiného druhu. Po absolvování veřejných či soukromých škol vstoupili kolem dvacátého roku věku coby kadeti do armády, kde pak sloužili u rozličných pluků pěchoty, dělostřelectva a kavalerie, tvořených profesionálními vojáky z povolání. Většinu předválečné služby pak strávili jako správci zámořských držav impéria nebo coby potlačovatelé vzpour v koloniích.

Odcizeni od vlastních mužů

Jakmile se nad Evropou stáhla válečná mračna, stanuli v čele podstatně rozsáhlejších svazků. Často si pak počínali způsobem, který znali z civilního života – s povýšeností typickou pro jejich společenskou vrstvu. „Třídní“ systém ve viktoriánském stylu se v armádě projevoval silněji než v civilní společnosti – jedna skupina mužů měla velet těm druhým, od nichž se očekávala bezbřehá poslušnost.

Pokud lze britským důstojníkům něco vyčíst, pak je to častá odcizenost od vojáků daná touto společenskou propastí. Platila přímá úměrnost – čím vyšší šarže, tím větší odloučenost a rezervovanost, a tak muži v zákopech zpravidla ani neznali jména svých štábních důstojníků. Během války se rozšířilo rčení, že statečné britské vojáky vedou do bitev nekompetentní generálové, zbaběle ukrytí v bezpečí zámků.

Řezníci na Sommě

Pro takové velitele se vžilo posměšné označení „châteaux generals“ neboli zámečtí generálové, dokonce se mluvilo o „lvech vedených osly“ nebo „řeznících na Sommě“. Pomluvy šířili zejména němečtí důstojníci, aby navýšili svou vlastní autoritu. Vedle vilémovské propagandy však takový názor zastávali i historikové včetně těch britských – zejména na přelomu 20. a 30. let, kdy válečné hrůzy ještě zůstávaly v čerstvé paměti.

Mnoho knih vykreslovalo krvavé střety jako nesmyslné a jejich protagonisty – generály – coby zbytečné existence. Statistiky královských ozbrojených sil shazují mýty o zbabělosti ze stolu. V armádě Velké Británie a jejích dominií padlo nebo zemřelo z nebojových příčin 78 důstojníků v hodnosti od brigádního generála výše. Dalších 146 utrpělo zranění, bylo zasaženo plynem nebo putovalo do zajateckých táborů.

French u Loose

Tyto ztráty jsou až překvapivě vysoké vzhledem k oficiální doktríně, která u důstojníků s generálskou šarží (velícím svazku o velikosti brigády a výše) nepředpokládala přítomnost v první linii. Byli považováni za příliš cenné, než aby se riskovala jejich ztráta. Přesto se mnozí přímo na frontu z vlastních pohnutek vypravovali – často i ve chvílích, kdy jejich přítomnost nejenže nebyla k užitku, ale naopak vedení bitvy uškodila.

Příkladem může být jednání polního maršála Johna Frenche při bitvě u Loose, který 24. září 1915 v předvečer střetu opustil velitelství v Saint-Omer a vydal se na předsunuté stanoviště poblíž Lillers. Tím výrazně omezil svůj vliv na další průběh bojů, protože neměl přímé telefonické spojení se štábem 1. armády v Hinges. French si s sebou na frontu navíc vzal jen pár podřízených a většinu aparátu nechal v Saint-Omer.

Pokračování: V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (2)

Když se bitva nazítří dostala do kritické fáze, nacházel se daleko od míst, kde ho bylo nejvíce zapotřebí. Sám situaci vnímal jinak: „Viděl jsem mrtvé, umírající a těžce raněné všude kolem. Tito nebozí muži nesli svou bolest statečně a někteří mi věnovali uznalý úsměv.“ 

Kdo by si nechtěl popovídat s některou z velkých osobností historie? Jaké by to asi bylo, povídat si s Ježíšem, Masarykem, Napoleonem nebo třeba s Albertem Einsteinem? Díky nejmodernějším technologiím to naštěstí není úplně nemožné.

Americko-novozélandská firma UneeQ, zabývající se technologiemi umělé inteligence, vytvořila u příležitosti 100. výročí udělení Nobelovy ceny Albertu Einsteinovi digitální kopii tohoto geniálního vědce. Jejich Digitální Einstein dokonce mluví stejným hlasem jako slavný fyzik. Hlas slavnému fyzikovi vyrobili na míru odborníci britsko-španělského startupu Aflorithmic, neobešlo se to ale úplně bez komplikací.

Digitální Nobelista

Tvůrci digitálního Einsteina vycházeli z historických nahrávek Einsteinova hlasu. Jejich kvalita ale nebyla příliš vysoká a nebylo tak možné použít konvenční postupy pro tvorbu syntetického hlasu. Pro vytvoření definitivní podoby fyzikova hlasu proto využili poznatky historiků. Výsledkem této spolupráce je měkce anglicky hovořící avatar s typickým německým akcentem. Virtuální Einstein dokáže poučit i pobavit a soudě z jeho odpovědí, nepřestal vědecký vývoj sledovat ani po své smrti. 

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

A k čemu je vlastně projekt digitálního vědce dobrý? Podle zástupců společnosti Aflorithmic jde především o technologickou demonstraci pokroku v oblasti umělé inteligence a syntetického hlasu. Podobní avataři by se ale mohli časem uplatnit například ve výuce, v online sociálních či psychologických službách nebo v prostředí internetového nakupování.

Strach z pohřbu zaživa existoval patrně od nepaměti a v druhé polovině 18. století se zdánlivá smrt dokonce stala jedním z hlavních témat státem organizované medicíny – zdravotní policie. Hrůza z předčasného pohřbu se prolínala s neméně aktuální obavou ze škodlivosti mrtvých těl, konkrétně z takzvaných mefitických výparů, jež z nich podle dobového přesvědčení vycházely.

Rovněž v českých zemích byla za vlády Josefa II. (vládl 1780–1790) provedena řada pohřebních reforem týkajících se času a místa pohřbu, prohlídky mrtvých a zakládání nových hřbitovů za městskými hradbami. Po staletí existující průběh pohřebních rituálů i zacházení s mrtvým tělem se změnily. Byl položen základ k dnešní podobě umírání – k dokonale hygienické a ze světa živých vyloučené smrti.

Nejisté hranice

Několik případů významných osobností, jež ožily při vlastním pohřbu na hranici, zmínil v encyklopedii Naturalis historiae libri již římský válečník a filozof Plinius Starší: „Bývalý konzul Aviola na pohřební hranici oživl, a poněvadž mu pro prudké plameny nemohl nikdo přijít na pomoc, byl upálen zaživa.“ Dobře známý je i příběh východořímského císaře Zenona, který podlehl 9. dubna 491 úplavici, nebo epilepsii. Podle legendy upadl v opilosti či z důvodu nemoci do bezvědomí a považován za mrtvého, byl pohřben. Později se probral a volal o pomoc. Jeho manželka Ariadna však odmítla dát otevřít sarkofág. Nešťastník prý z hladu snědl vlastní ruce i řemínky od obuvi. 

Zkušenosti s nejistotou smrti měla řada středověkých a raně novověkých lékařů, mimo jiné nejvýznamnější český lékař 17. století a polyhistor Jan Marek Marci z Kronlandu. Zdánlivá smrt podle něj postihovala zejména ženy, které trpěly hysterií. Popsal příběh, který se udál v Praze, ve významné šlechtické rodině Fürstenbergů. Když jedna z představitelek rodu, Heroina, zemřela, byla přemístěna z úmrtního lože do světnice, aby zde spočinula do pohřbu. Prodlévala u ní věrná služebná, která se při manipulaci s plátnem, které zakrývalo tělo, lehce dotkla chodidla zesnulé. Náhle ucítila pohyb a z leknutí uprchla. Následně byli přivoláni lékaři, kteří domněle mrtvé podali léky, a ta otevřela oči.

Obživlé mrtvoly

K znepokojivým otázkám, jež souvisely s nejistou hranicí mezi životem a smrtí, patřilo přesvědčení, že některým mrtvolám nepřestávaly růst vlasy, zuby a vousy, jak barvitě zachytil ve spise De miraculis mortuorum (O zázracích mrtvých) z roku 1670 německý luteránský lékař Christian Friedrich Garmann, který shromáždil veškeré tehdy známé poznatky o smrtelnosti lidského těla. Doplnil je zkušenostmi z každodenního života svých současníků, vlastní lékařské praxe, i lidovými pověrami. Popsal krvácení mrtvoly v přítomnosti jejího vraha, posmrtnou erekci penisu, slzy mrtvých či škodlivost otvírání hrobů. Zabýval se otázkami, zda sovy vysávají mrtvé, proč se nebožtíkům vkládají mince do úst nebo zda mrtví koušou sami sebe. Zvuky „připomínající žeroucí prasata“, jež bylo podle dřívějších svědků i jeho vlastní zkušenosti možné slyšet u hrobů a rakví, vysvětloval působením démonických sil.

Mrtvé nevěsty

V českých zemích kolovalo množství pověstí o předčasném pohřbu. Jejich častou protagonistkou je zdánlivě mrtvá dívka, která procitne v rakvi při krádeži svých šperků – lupičem je zpravidla hrobník, který se domněle mrtvé snaží uříznout prst, z něhož nejde stáhnout prsten. S okradenou zdánlivě mrtvou ženou se lze setkat například v českobudějovické pověsti Dům U Mrtvého pekaře. Bohatý pekař z domu číslo 17 v Krajinské ulici pochoval s okázalou pohřební pompou svou jedinou dceru. V noci se k hrobu přikradl hrobník, který se jal loupit její klenoty, mezi jinými i prsten: „Bez sebemenší výčitky svědomí se chystal prst uříznout. Sotva však ostří nože vniklo do kůže, hrůza a děs zastavily mužovo strašné počínání. Hrobař prudce přirazil víko rakve a v mžiku i s uloupenými skvosty zmizel. Dívka totiž byla jen zdánlivě mrtvá a ostří nože ji probudilo z tvrdého spánku.“ 

Na podobnou pověst je možné narazit v Poličce na českomoravském pomezí. V jistém domě na náměstí bydlel v 18. století lékař, který vdával dceru. Byla již oblečená do svatebních šatů, ozdobená šperky a závoji. Lačně jedla, když tu jí sousto uvízlo v krku. Bezduchou dívku uložili do rakve a pohřbili do rodinné hrobky. V noci ji chtěl okrást hrobník. Když lomcoval víkem rakve, nešťastné sousto náhle vyskočilo a mrtvá ožila. 

Děsná smrt v hrobce 

Staropražská pověst Děsná smrt v hrobce u sv. Jakuba zachycuje příběh Václava Wratislava z Mitrowicz, významného diplomata u vídeňského dvora a nejvyššího kancléře Království českého: „Hrabě byl prý však jen zdánlivě mrtev, když jej do hrobky rodinné v kostele onom kladli, a přišel za nedlouho zase k sobě. Vyrazil víko u rakve, ale ze zazděné hrobky pod pomníkem se více dostati nemohl.“ 

Pověst Strašidlo z Jakubského mlýna z Olomoucka zase praví, že v polovině 18. století v Jakubském mlýně pod olomouckými hradbami hospodařili šafář Martin a jeho žena Lenka. Ta na Silvestra náhle zemřela. Přišly sousedky, nebožku umyly a oblékly do pohřebního rubáše. Bylo jim divné, že nebožčino tělo nebylo vůbec ztuhlé. Mrtvou odnesly do komory, ta se však po půlnoci ke zděšení bujaré společnosti vrátila.

Márnice jako prevence

Účinným preventivním prostředkem proti předčasným pohřbům se měla stát zcela nová instituce – márnice. V habsburské monarchii je její zrod datován k 7. březnu 1771. Podle dvorského nařízení měl márnicí disponovat každý kostel. Komora měla být opatřena kamny a v zimě vytápěna, aby zdánlivě mrtví neumrzli. Okna měla být chráněna drátěnou mříží. Nebožtíci měli být uloženi s nezakrytým obličejem a nespoutanými končetinami v otevřených rakvích na šest až sedm coulů vysokém podstavci, odkud by mohli v případě oživnutí bez rizika úrazu slézt. Jedna ruka každé mrtvoly měla být spojena pomocí šňůry či drátu se zvoncem, který měl být umístěn v příbytku nejblíže bydlícího člověka. V noci měla být márnice osvětlena, dveře zabezpečeny zvenku, zevnitř však měly jít snadno otevřít. 

Osvícenský „ústav smrti“ se prosazoval do pohřební praxe v českých zemích těžce. Výstavbě márnic bránily nedostačující finanční prostředky, hlavně však, zdá se, nepřijetí myšlenky samotné. Márnice byla na mnoha místech v Čechách, zvláště na venkově, považována za zbytečné zařízení. 

Počátky první pomoci

Světlou stranou mince se v problematice zdánlivé smrti stala organizovaná snaha zachraňovat lidský život. Zvláštní pozornost byla věnována topícím se a utonulým: „Máme dosti příkladů, že lidé několik hodin pod wodou leželi, a předce wzkříšeni byli, pročež musíme býti při utopených velmi opatrni a nesmíme tu pomáhání nikdy zanedbati.“ Již v šedesátých letech 18. století se k otázce první pomoci vyjádřil habsburský dvorní lékař Gerhard van Swieten, který považoval za nejlepší oživovací prostředky tření celého těla, zvláště však končetin, prudké klystýry, pouštění žilou, vefukování vzduchu do úst, zahřívání těla horkým popelem či pískem, dráždění patra a jazyka pírkem, ale i pronikavé čichací látky. 

V roce 1767 byla založena první záchranná společnost na pomoc topícím se a utonulým osobám v Amsterdamu, po roce 1770 začaly vznikat podobně organizované instituce ve Francii i v dalších zemích. Šlo o svého druhu předchůdkyně dnešní záchranné služby.

Záchrana topících se

Zahraničními vzory byl inspirován i český záchranný ústav, který vznikl roku 1798 v Praze z popudu vytrvalého bojovníka proti předčasným pohřbům, lékaře Adalberta Vinzenze Zardy. Šlo o první takovou instituci ve střední Evropě. Jeho vzniku předcházelo založení Zardovy České soukromé lidumilné společnosti pro neštěstím postižené a zdánlivě mrtvé lidi. Jejím předobrazem byla tehdy již dvacet let existující londýnská Royal Humane Society. Základní kámen pražského záchranného ústavu byl položen 1. srpna roku 1797 na pravém břehu Vltavy poblíž Týna. 

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Dřevěná či kamenná stavba měla sloužit jako záchranný dům, zároveň i jako márnice. Její součástí byly kuchyně, pokojík strážce, kůlna určená pro nářadí používané při první pomoci topícím se a utopencům; dále loďka opatřená dvěma koly, ojí a lucernou a člun na led na způsob koše z vrbového proutí potaženého kravskou kůží. Spodní strana člunu byla provedena jako sáně s dvěma železnými noži a otvorem pro nohy – zachránce se mohl posunovat nohama vpřed a zároveň zůstat v bezpečí člunu. Štědrým mecenášem záchranného domu byl Leopold hrabě Berchtold, který věnoval nebezpečí zdánlivé smrti i několik osvětových spisů. Dne 11. července 1798 byl Zardovým institutem zachráněn první ve Vltavě se topící člověk, k roku 1810 to bylo 157 osob.

Na konci října roku 2005 se mexičtí rybáři Lucio Rendón, Salvador Ordóñez, Jesús Eduardo Vidaña a další dva jejich společníci vydali z mexického přístavu San Blas na lov žraloků. Osm a půl metrů dlouhý člun ze sklolaminátu měl sice motor, ovšem ten na silnou bouři, která loď zahnala daleko od plánované trasy, nestačil.

Muži neměli k dispozici rádio ani jiné spojení se světem, a zůstali tak vydáni na pospas silným východním větrům a rovníkovému proudu, který směřuje napříč Tichým oceánem od břehů Mexika k Filipínám.

Hlad a žízeň uprostřed oceánu

Na lodi brzy nastala nouze o jídlo. Nedobrovolní mořeplavci si proto vyrobili rybářské „pruty“ z kabelů a jiných součástek jinak nepotřebného motoru. Rovněž se snažili srazit racky létající kolem lodě nebo chytali mořské želvy tak, že se potápěli s provazem přivázaným kolem pasu.

Jedli všechno: maso, krev, vajíčka, a dokonce i kosti. Do prázdných kanystrů na benzin chytali dešťovou vodu. V průběhu prvního měsíce pršelo málo, ale pak už byly deště poměrně časté. „Jednou jsme neměli nic do úst plných patnáct dní,“ vzpomínal později jeden ze zachráněných, Jesús Vidaña. Prvního z pětice mužů zabilo strádání z plavby pravděpodobně v lednu, další skonal zhruba o čtyři týdny později. Jejich těla byla vydána moři.

Rybáři brzy usoudili, že pro ně bude snazší pokračovat dál na západ než se snažit probojovat zpět proti proudu a větrům k pobřeží Mexika, vyrobili si proto primitivní plachtu z dek. Zbylá trojice se střídala na místě v jejím stínu a během dlouhých devíti měsíců nuceného pobytu na palubě si Lucio, Salvador a Jesús nahlas četli z Bible. Překonali několik bouří, ale jak tvrdili, nikdy neztratili víru ve svou záchranu.

Devět měsíců uprostřed oceánu

Naděje trosečníků se začaly reálněji rýsovat, když ve výšce pravidelně pozorovali letadla směřující od západu. Devátého srpna 2006 je pak objevil na radaru kapitán tchajwanské rybářské lodi, který usoudil, že je signál příliš silný, než aby šlo například o hejno racků – na palubu je vyzvedli asi 300 kilometrů východně od Marshallových ostrovů.

Zachránění byli velmi hubení a hladoví, ale jinak v dobrém zdravotním stavu. Tchajwanští rybáři je ošetřili, poskytli jim jídlo a šaty a po dalších třinácti dnech je vysadili na Marshallových ostrovech. Zmocněnec mexické ambasády jim později zajistil přepravu letadlem domů. Houževnatí Mexičané nakonec přečkali na své lodi více než 270 dnů a překonali zhruba dvě třetiny Pacifiku – asi 8 800 kilometrů. 

Po druhé světové válce musela Velká Británie revidovat své pozice v oblasti Blízkého východu. Vznik nezávislého Izraele v roce 1948 spojený s porážkou arabských vojsk při pokusu o jeho zničení vedl k vzestupu arabského nacionalismu, což byl do té doby jev v oblasti téměř neznámý. Nová generace egyptských politiků, podstatně radikálnější než jejich předchůdci, začala hledět na britskou přítomnost ve své zemi s nelibostí. Nezaměstnanost, inflace a ekonomická nestabilita jen přiživovaly čím dál tím radikálnější postoje.

Pád krále

Napětí eskalovalo v říjnu 1951, kdy Káhira vypověděla anglo-egyptskou smlouvu z roku 1936, která garantovala Britům pronájem Suezského průplavu na dalších 20 let. Britové odmítli stáhnout své síly ze Suezu, což vedlo k sérii protibritských násilností s mrtvými na obou stranách.

Situace vyvrcholila 23. července 1952, kdy byl vojenským pučem svržen král Farúk I. a moci se ujalo Hnutí svobodných důstojníků, v jehož čele stál generálmajor Muhammad Nadžíb a plukovník Gamál Abdul Násir. Ačkoli pronájem průplavu se před novými egyptskými vládci podařilo uhájit, a dokonce prodloužit, britská vojska se musela stáhnout a 13. června 1956 opustil Egypt poslední anglický voják.

Zájmy mocností

Politické změny v Egyptě se snažily využít především Spojené státy americké, které se prezentovaly jako tradiční protikoloniální mocnost a měly zájem vytvořit na Blízkém východě účinnou hráz proti komunismu. Čtyřiatřicetiletý Násir se zpočátku jevil jako vhodná osoba pro jejich záměry. Američané však nepochopili, že sjednocující myšlenkou panarabského nacionalismu je odpor proti novému židovskému státu, a prodej svých zbraní podmiňovali závazkem, že v žádném případě nebudou použity proti Izraeli, s kterým Egypt formálně zůstával od roku 1948 ve válečném stavu.

Násir sice nebyl orientován vyloženě protižidovsky, ale pokud usiloval o roli arabského vůdce, nemohl z prestižních důvodů americké podmínky přijmout. Začal proto hledat zdroje vojenského vybavení v SSSR. První diplomatické styky byly navázány v roce 1954 a následující rok již prostřednictvím Československa mířily do Egypta první dodávky sovětských zbraní.

Když se dva perou...

Chruščov se k tomu rozhodl při vědomí, že Násir sice není komunista, ale při správném vedení by mohl Západu způsobit velké škody. Nejvíce skeptická vůči egyptskému prezidentovi byla Francie, která již dva roky válčila v Alžírsku s nacionalistickou frakcí FNL.

Pokračování: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (2)

Nejen že egyptské lodě dodávaly zbraně rebelům, ale Násir využíval svůj řečnický um na Rádiu Káhira k jejich podpoře a otevřeně zaujímal radikálně protifrancouzské postoje. Francouzský premiér Guy Mollet na oplátku přirovnal jeho knihu Filozofie revoluce k Hitlerovu Mein Kampfu. Ze situace nakonec těžil Izrael, kterému se pro očekávanou izraelsko-arabskou válku podařilo ve Francii zajistit potřebné zbraně.

Běžně se vítáme a loučíme různými variantami přání hezkého dne, dobré noci či šťastného shledání. Jde o tradiční, ustálené fráze, jejichž doslovný význam po tisícerém opakování příliš nevnímáme. Pokud se nad nimi přesto pozastavíme, asi se shodneme, že vzájemně si přát příjemné prožití času dává smysl. Jenže jak do toho zapadá takový pozdrav jako „nazdar“?

TIP: Čeština neznámá: Odkud se vzal „zlatý hřeb“?

Popřát si zdar spíš než neúspěch je jistě milé, ale trochu zde postrádáme vyjádření, v čem nás má onen zdar potkat. Pro objasnění se však stačí vydat do dob národního obrození, konkrétně ke sbírce na výstavbu Národního divadla. Příspěvky se totiž vkládaly do pokladniček s heslem „Na zdar Národního divadla“, což dalo následně vzniknout pozdravu „nazdar“, psanému již jako jedno slovo.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.