Dodávky sovětské výzbroje do Egypta v 50. letech donutily USA a Velkou Británii stáhnout příslib finanční pomoci na rozvoj egyptského hospodářství a stavbu Asuánské přehrady, čímž chtěly egyptského prezidenta Gamála Násira donutit, aby přestal obchodovat s Východním blokem. Egyptský prezident neuposlechl a ve snaze získat zdroj financí jinde znárodnil 26. července 1956 Suezský průplav.

Předchozí část: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (1)

Nový vlastník

Ten do té doby patřil Společnosti Suezského průplavu, jejíž akcie vlastnili především britští a francouzští investoři. Ve stejný den byl také odepřen přístup izraelským lodím jak do průplavu, tak do Tiranské úžiny. Znárodnění průplavu způsobilo šok v západní Evropě a překvapení v USA a SSSR, s kterým tento krok nebyl konzultován. Nutno však podotknout, že podle soudobých právních analýz byl tento akt legální.

Dosavadní investory navíc slíbil Násir odškodnit podle aktuálních cen na pařížské burze, což bylo podle některých amerických právníků dokonce nad rámec jeho povinností. Fakticky se však tímto krokem stávala západní Evropa rukojmím Egypta, protože ze dvou milionů barelů ropy, které denně směřovaly z Blízkého východu do Evropy, putovalo 60–65 % právě Suezským průplavem.

Pod tlakem opozice a bez podpory USA se britský premiér Anthony Eden a jeho francouzský protějšek Guy Mollet rozhodli vsadit vše na jednu kartu a ochránit zájmy svých zemí vojenskou intervencí.

Stahují se mračna

Cílem operace nemělo být jen dostat průplav pod mezinárodní správu, ale především svrhnout Násira a instalovat k Západu vstřícnější režim. Do rodící se aliance vzápětí Francouzi přivedli i Izrael. Strategický plán spočíval v izraelském útoku směrem k pásmu průplavu, což mělo vyvolat egyptskou reakci a vypuknutí bojů nejprve na Sinaji a poté přímo v Suezu.

Británie s Francií by pak vydaly ultimátum pro oba státy, aby se stáhly od průplavu. S Izraelci bylo vše tajně dohodnuto a očekávané odmítnutí ze strany Násira by poskytlo „spravedlivou“ záminku k útoku v očích OSN. Moše Dajan, náčelník izraelského generálního štábu, a David Ben Gurion, ministerský předseda, se okamžitě pustili do příprav operace s krycím názvem Kadeš. Spojený britsko-francouzský štáb začal plánovat operaci Mušketýr.

Operace Kadeš

V roce 1956 byla izraelská armáda považována za nejlepší na Blízkém východě. Její výzbroj pocházela z větší části z druhoválečných přebytků, které v zemi zůstaly po britské správě, nebo byly nakoupeny v zahraničí. Teprve krátce před suezskou krizí se podařilo zajistit i moderní francouzské zbraně, což bylo životně důležité především u rychle zastarávajícího letectva, které získalo nové a výkonné stroje včetně ve Francii teprve zaváděného stíhacího bombardéru Mystère IVA.

Hlavní izraelský cíl představovalo přístavní město Šarm aš-Šajch, jež bylo těžištěm blokády Tiranské úžiny, dále klíčové křižovatky a pásmo Gazy, které sloužilo jako základna pro útoky palestinských fedajínů na cíle v Izraeli. Operace byla naplánována tak, aby v prvních hodinách budila dojem pouhého odvetného nájezdu. Plán počítal nejprve s narušením telegrafního spojení a následným vysazením praporu výsadkářů u průsmyku Mitla 70 km od Suezského průplavu, kteří měli být následujícího dne posíleni po zemi postupujícím zbytkem výsadkové brigády.

TIP: Pomoc ze srdce Evropy: Jak vypadala československá podpora mladého Izraele

Odpoledne 29. října Izrael spustil operaci Kadeš. Navzdory řadě indicií vyhodnotili Egypťané útok jen jako další operaci proti palestinským záškodníkům, a než si uvědomili závažnost situace, postoupily již izraelské jednotky do hloubky Sinaje. Protože jádro egyptské armády zůstávalo západně od průsmyku Mitla, měli Izraelci místní převahu a přes tvrdý odpor protivníka rychle dosáhli svých cílů. Francie a Velká Británie daly oběma stranám ultimátum, které Násir dle očekávání odmítl, a 31. října začaly francouzské a britské bombardéry útočit na egyptská letiště.

Pokračování: Zbytečně dokonalý výsadek: Anglo-francouzská operace Mušketýr 1956 (3) vychází ve čtvrtek 6. května

Libanon se potýká s hlubokou hospodářskou a finanční krizí, která je pokládána za nejhorší v moderních dějinách země. Loni se tamní ekonomika propadla o 19 procent, o práci přišly desítky tisíc Libanonců a téměř polovina ze šesti milionů občanů žije v chudobě. Lidé ztratili důvěru v bankovní systém, který v minulosti patřil k nejspolehlivějším v regionu.

Pohroma od Rudého moře

Aby toho nebylo málo, čelí v těchto dnech tento blízkovýchodní stát neobvyklé a masivní invazi sarančat. Příčinou je podle odborníků nenadálá změna směru větru, která přinesla mohutné roje sarančat ze Saúdské Arábie přes Jordánsko a Sýrii.

Vážnost situace dokresluje i fakt, že libanonské úřady povolaly do akce armádu – armádní vrtulníky se snaží ničit hmyz postřikem pesticidy. „Podařilo se nám – za krátkou dobu – zničit obrovské množství sarančat, některým rojům se ale podařilo uniknout. Nejvíce zasažená je momentálně oblast v okolí Hermelu na severu země,“ řekl novinářům prozatímní ministr zemědělství Abbas Mortada.

TIP: Nejsmrtonosnější hmyzí roje: Mračna, která zastíní i slunce

Podle úřadů prozatím nedošlo k významným zemědělským ztrátám, neboť v severní a severovýchodní části země převažuje chov hospodářských zvířat. Nacházejí se zde ale i velké třešňové plantáže. Zranitelnější je především jižní, převážně zemědělská oblast Libanonu.

Michael Collins byl členem památné výpravy Apolla 11 v roce 1969, při níž Neil Armstrong jako první člověk vkročil na povrch Měsíce. Collins musel zůstat v modulu na oběžné dráze a počkat, až se Armstrong a Buzz Aldrin z výstupu na Měsíc vrátí.

„V astronautovi Michaelu Collinsovi národ ztratil skutečného průkopníka a celoživotního obhájce průzkumu,“ uvedl úřadující ředitel NASA Steve Jurczyk. „Jako pilot velitelského modulu Apolla 11 - někteří ho nazvali nejosamělejším mužem v dějinách – zatímco se jeho kolegové poprvé procházeli po Měsíci, pomohl našemu národu dosáhnout určujícího milníku,“ dodal Jurczyk.

Hold vzdal svému zesnulému kolegovi i Buzz Aldrin. „Drahý Miku, ať jsi byl nebo budeš kdekoli, vždy budeš mít oheň, který nás odnese do nových výšin i do budoucnosti,“ napsal na Twitteru nyní už poslední žijící člen mise Apolla 11. Neil Armstrong zemřel 25. srpna 2012.

Během památné mise čekal Michael Collins na své druhy osamocený ve velitelském modulu Apolla 11 přes 21 hodin. S letovou kontrolou v texaském Houstonu při tom pravidelně ztrácel spojení, pokaždé když se jeho loď při obletech dostala nad odvrácenou stranu Měsíce.

TIP: První muž na Měsíci: Proč ve výběru NASA nakonec zvítězil Armstrong?

„Vím, že bych byl lhář nebo blázen, kdybych řekl, že mám nejlepší ze tří sedadel Apolla 11, ale mohu popravdě a s vyrovnaností říci, že jsem s tím, které mám, naprosto spokojený,“ řekl ke své úloze v misi Collins podle poznámek, které NASA vydala v roce 2009.

V lednu 1970 odešel z NASA jako generálmajor a o rok později byl ředitelem Národního leteckého a kosmického muzea, které bylo součástí Smithsonova institutu ve Washingtonu. Od roku 1993 se věnoval podnikání. Včera, 28. dubna 2021 oznámila jeho rodina, že Michael Collins prohrál svůj poslední statečný boj s rakovinou a zemřel ve věku 90 let.

Magnetické póly naší planety se pohybují velmi výrazně. Statické ale nejsou ani geografické póly, které jsou vytyčené osou rotace Země. Pohyb zemských pólů určují procesy, kterým stále do detailu nerozumíme, jedním z významných faktorů je ale rozložení vody na zemském povrchu. A toto rozložení se může v čase měnit.

Shanshan Deng z Čínské akademie věd a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že kvůli tání ledovců dochází k tak velkým změnám rozložení vody, že to může do značné míry vysvětlit pozorovanou změnu pohybu pólů z jižního na pohyb východním směrem, k němuž došlo v polovině devadesátých let. Pokud mají vědci pravdu, tání ledovců vyvolané globálním oteplováním hýbe osou planety, i když jsou ve hře i další faktory. 

TIP: Severní magnetický pól Země se pohybuje k Sibiři. A vědci už tuší proč

Při výzkumu čínských vědců sehrála důležitou roli data amerického a německého projektu GRACE (Gravity Recovery and Climate Experiment). Satelity tohoto projektu měří gravitaci v prostoru Země, z čehož je možné odvodit rozložení hmoty planety. Pozorované změny nejsou nijak dramatické a neovlivňují každodenní život. Zmíněné pohyby pólů se projeví například na délce dne, ovšem jen v řádu milisekund.

V mezopotámském Eposu o Gilgamešovi přemlouvá krásná dívka divocha Enkidua k tomu, aby opustil svůj život se zvířaty a stal se civilizovaným člověkem: „Jez chléb, Enkidu, to náleží k žití! A pivo pij, jak zvykem je v zemi!“

Její slova padnou na úrodnou půdu – podaří se jí mladíka přesvědčit. Mezopotamský epos to líčí takto: „Rozjařila se mysl jeho a rozveselila, zaplesalo jeho srdce, tvář se mu rozzářila. Odstranil špínu, tělo své zarostlé pomazal olejem, v člověka se změnil.“  

Mnohé mýty v sobě skrývají odraz skutečných událostí. Zřejmě to platí i pro tuto pasáž Eposu o Gilgamešovi. Pečivo a kvašené nápoje patřily k produktům usedle žijících společenstev. Lovci a sběrači kočující v nomádských tlupách nic takového neznali. Podíl „chlebu a piva“ na vzniku lidské civilizace však byl zřejmě větší, než jsme byli ještě nedávno ochotni připustit. 

Čáry slunovratu

U vzniku lidské civilizace stála narůstající potřeba spolupráce. K tomu se ale musely izolované skupinky lovců a sběračů i nevelké komunity usedle žijících zemědělců setkat a navázat trvalejší kontakty. Významnou roli přitom zřejmě sehrávala konzumace pokrmů a nápojů v čase a místě vyhrazeném pro důležité náboženské rituály. Americký antropolog Charles Stanish z University of Southern Florida demonstroval tenhle nadmíru důležitý proces na stránkách předního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences ve studii o proměnách jihoamerické kultury Paracas.

Kultura Paracas vzkvétala na jižním pobřeží dnešního Peru mezi roky 800 až 200 př. n. l. Tato část pacifického pobřeží je extrémně suchá a v 1. tisíciletí př. n. l. tu byl život hodně těžký. Přesto si tamější obyvatelé vyšetřili čas i síly, aby do povrchu vyprahlé pampy vyryli dlouhé brázdy a ještě je olemovali kamením. Kromě těchto velkých, velmi nápadných obrazců, tzv. geoglyfů, našli archeologové mezi základními liniemi i další, mnohem menší obrazce vyskládané z jednotlivých kamenů. Všechny geoglyfy mají jedno společné – jejich linie ukazují k místu, kde v době letního slunovratu vychází nad obzor slunce. Zcela jistě nejde o náhodu. Letní slunovrat byl pro kultury z pobřeží Peru životně důležitým datem spojeným s významnými náboženskými svátky a obřady. 

Pyramida a chicha

Charles Stanish spolu s Henrym Tantaleánem vedli archeologickou expedici do jihoperuánského údolí Chincha a po šesti letech tvrdé práce představili její výsledky v souhrnné studii. V údolí narazili na nejrůznější formy osídlení lidmi kultury Paracas. Na jedné straně tu nacházeli zbytky malých vesnic roztroušených v krajině. Na druhé straně nemohli minout pozůstatky velkých pyramid sloužících k náboženským obřadům. 

Zvláštní pozornost věnovali archeologové pyramidovité stavbě nazývané místními lidmi Cerro del Gentil. Leží na konci jedné z linií směřujících k místu, kde vychází slunce o letním slunovratu, a tvoří ji tři stupně. Základna pyramidy má rozměry 50 krát 120 metrů. Na jedné straně pyramidy je na každém ze tří stupňů patrná prohloubenina o průměru zhruba dvanáct metrů. Právě v těchto „dolících“ narazili archeologové v Cerro del Gentil na bohaté nálezy.

V suchém klimatu údolí Chincha se dokonale zachovaly nejen kamenné nástroje a keramika, ale také tkaniny, zdobené nádoby z tykví, rákosové rohože a dokonce i zbytky jídla. V keramických nádobách zůstaly stopy po zkvašeném nápoji z kukuřice zvaném chicha. Nápoj si lidé zřejmě přinášeli s sebou. Jídlo si ale připravovali na místě z donesených surovin. 

Nikde v blízkém okolí Cerro del Gentil se nenachází lidské sídlo z té doby. Lidé sem museli přicházet ze vzdálenějších míst. Velký počet keramických nádob pro konzumaci nápojů a jídel svědčí o velkých hostinách. Dodnes se zachovaly i stopy po nápojích, které lidé lili na zem jako oběť božstvům. Okolnosti nálezů dokazují, že Cerro del Gentil bylo po většinu roku opuštěné. Lidé se tu scházeli jen při zvláštních příležitostech, jako je letní slunovrat. Hostiny byly součástí náboženských rituálů. O tom, jakou důležitost lidé kultury Paracas těmto obřadům přisuzovali, svědčí nálezy neklamných stop po lidských obětech. 

Poutní místo

Charles Stanish a Henry Tantaleán si kladli otázku, jak se vlastně zvyk pořádat obřady s hostinami vyvinul? Stála u jeho zrodu velmi úspěšná menší skupina, která zvala méně úspěšné sousedy z bližšího i vzdálenějšího okolí? Anebo se k obřadům spojily skupiny, které nejprve pořádaly své vlastní obřady s hostinami a následně se domluvily na společných oslavách?

Při hledání odpovědi na tyto otázky se vědci spoléhali na výsledky analýz izotopů stroncia v nejrůznějších organických zbytcích, kukuřicí a tkaninami počínaje a ostatky lidských obětí konče. Výsledky měření odhalily, že k slavnostem na Cerro del Gentil přicházeli lidé z velké dálky. Někteří dorazili až od vysokohorského jezera Titicaca vzdáleného 600 kilometrů. Jiní přicestovali z lokalit ležících na pobřeží Pacifiku o 200 kilometrů dál na jih. Přinášeli s sebou potraviny, nápoje nebo tkaniny, ale přiváděli s sebou i ty, kteří měli být na Cerro del Gentil obětováni bohům. Cerro del Gentil bychom mohli dnešní mluvou označit za významné „poutní místo“ lidí, kteří sjednocením malých nezávislých skupinek vytvořili paracaskou kulturu.  

Spojeni hodováním

Pozůstatky po obřadech konaných na Cerro del Gentil lidmi pocházejícími z velmi vzdálených lokalit nejsou starší než 2 400 let. Zbytky po obřadních hostinách z menších sídel jsou starší a svědčí o tom, že se jich účastnili jen místní lidé. To znamená, že se jednotlivé skupiny lidí paracaské kultury z údolí Chincha nejprve stavěly na vlastní nohy a teprve následně začaly vytvářet rozsáhlejší aliance pečetěné obřady zahrnujícími lidské oběti a následné hostiny. 

Aktivity většího počtu zcela nezávislých skupin lidí lze za podobným cílem sjednotit jen s velkými obtížemi. Pokud jsou ale tyto skupiny již propojeny společně sdílenými hodnotami, náboženstvím, rituály s obětmi, je jejich organizace na větším území a po delší dobu výrazně snazší. 

Najíst se a opít  

Můžeme předpokládat, že zákonitosti vývoje široce organizované společnosti, která vytvořila první státy, byly podstatně složitější a pestřejší a že vývoj paracaské kultury představuje jen jednu z většího počtu možností. Na druhé straně je však pravděpodobné, že se podobnou cestou ubíral také vývoj jiných kultur a to nejen v jižní Americe, ale i dalších koutech světa. 

TIP: Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

„Chléb a pivo“ v Mezopotámii nebo „placky a chicha“ v jižním Peru zřejmě nebyly jen pouhými poživatinami a nápoji. Jejich konzumace při velkých svátcích a obřadech sehrála významnou roli při spojování do té doby nezávislých skupin lidí do větších celků, k respektování společných norem a realizaci společných záměrů. 

Hubbleův vesmírný dalekohled odletěl do vesmíru 24. dubna 1990. Od té doby nás vytrvale zásobuje úchvatnými fotografiemi blízkých i velmi vzdálených kosmických objektů. Že mu to jde stále skvěle, dokazuje i jeho nedávný snímek, který Hubble pořídil v den svých narozenin, tedy 24. dubna 2021.

Snímek zachycuje podivuhodnou hvězdu AG Carinae ze souhvězdí Lodního kýlu, vzdálenou asi 20 tisíc světelných let od nás. Jde o divokou extrémní hvězdu, kterou obklopuje mračno vyvrženého materiálu o průměru zhruba šesti světelných let. Tato struktura přitom vznikla při jedné či několika mohutných hvězdných explozích, přibližně před 10 tisíci lety. Samotné mračno tvoří materiál o hmotnosti odpovídající 10 Sluncím.

Superstar na konci života

AG Carinae je gigantická hvězda, přestože je její hmotnost jen okolo 55 Sluncí, naši mateřskou hvězdu v zářivosti předčí zhruba milionkrát. Takové hvězdy jsou pravé superstar – ohromují svým jasem, jejich sláva ale bývá velice krátká. AG Carinae čeká právě takový osud – přestože je stará sotva pár milionů let, její životní pouť se už pomalu chýlí ke konci.

TIP: 10 nejlepších úlovků Hubbleova vesmírného teleskopu

AG Carinae se momentálně nachází v přechodné fázi takzvaného zářivého modrého proměnného veleobra (LBV). Podobných hvězd známe jen velmi málo. Ještě relativně nedávno byla velkým a horkým modrým veleobrem spektrální třídy O. A už brzy z ní bude bouřlivá a nespoutaná Wolf-Rayetova hvězda, který chrlí hmotu do okolního prostoru mohutným hvězdným vichrem a explozemi.

AG Carinae je sice momentálně v klidu, ale u těchto hvězd je více méně zaručené, že klid nepotrvá dlouho. Hubbleho nástupci snad budou mít štěstí a zachytí její další proměnu. Rozhodně se bude na co koukat.

Podle údajů Národního meteorologického centra zažila Čína mezi 15. březnem a 16. dubnem nejméně čtyři mohutné písečné bouře. Jde o nejhorší bilanci za poslední dekádu. Poslední podobná událost se odehrála v neděli, kdy se oblaka písku a prachu převalila přes milionové město Čang-jie v severní provincii Kan-su. Extrémní počasí má přitom vydržet nejméně do konce týdne, přičemž v ohrožení jsou provincie Peking, Tchien-ťin, Che-pej a Šan-si i rozsáhlé autonomní oblasti Vnitřního Mongolska a Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Tyto části Číny jsou přitom domovem zhruba 200 milionů lidí.

Letošní duben přinesl podle čínských meteorologů nejvíce písečných bouří za posledních 20 let. Tou nejsilnější za poslední dekádu byla bouře z poloviny března, kdy hodnoty polétavého prachu PM10 dosáhly v šesti pekingských čtvrtích hodnoty 8 108 μg na metr krychlový. Limitem podle WHO je přitom 50 μg na metr krychlový za 24 hodin.

TIP: Peking zasáhla písečná bouře: Skutečnost je ale podle odborníků daleko horší

Částice menší než 10 μm (PM10) se mohou usazovat v průduškách a způsobovat zdravotní problémy. Menší částice mohou vstupovat přímo do plicních sklípků, proto jsou tyto částice nejnebezpečnější. 

Podle čínských odborníků je letošní extrémní jaro průvodním projevem postupujícího globálního oteplování – zvyšujících se teplot a nižších srážek, což má za následek degradaci území na pouště a polopouště a častější vznik prachových a písečných bouří.

V roce 1837, v době výstavby nového Londýna, byla čtvrť Nine Elms jen nehostinnou bažinou. O dvě století později se mění v nejprestižnější adresu anglické megapole. Projekt nákladné revitalizace, který odstartoval v roce 2010, zlákal například Spojené státy, které přesunuly svou ambasádu na novou prestižní adresu. Podobné plány měla i například vláda Nizozemska (která ale od tohoto úmyslu před dvěma lety upustila) nebo vláda Číny.

Jedním z velkých lákadel nové Nine Elms bude i 25 metrů dlouhý nebeský bazén, klenoucí se 10 pater nad zemí. Celoakrylátový bazén je 5 metrů široký, 3,2 metru hluboký, má 20 centimetrů silné stěny a 30 centimetrů silné dno. Jeho hmotnost je (bez vody) 50 tun.

TIP: Nová dominanta Sydney: 40patrový eko-mrakodrap ze dřeva, skla a oceli

Sloužit má obyvatelům zrekonstruovaných domů, které originálním způsobem propojí. Na střeše bude plavcům k dispozici kompletní plážový servis s lehátky a letními bary. Kromě toho projektanti slibují úchvatný výhled na Londýn. Luxus pochopitelně nebude pro každého – ceny nových bytů startují na milionu liber (v přepočtu přibližně 30 milionů korun). Termín otevření nebeského bazénu je už za dveřmi – první plavci by si jej měli vyzkoušet již 19. května. 

Stoupáme strmými vápencovými svahy hory Mont Bastide, jejíž vrchol leží ve výšce pěti set sedmdesáti metrů nad francouzskou Riviérou v blízkosti vesničky Éze. Na chodnících je každou chvíli možné spatřit dlouhé řady migrujících housenek bourovčíka jižního (Thaumetopoea pityocampa). Jejich přítomnost, v podobě pavučinových zámotků, je vidět i na téměř všech jehličnanech kolem nás. 

Obdobnou situaci pozorujeme o měsíc později na Korsice v překrásné scenérii průsmyku Col de Bavella. „Je to tragédie!“ říká Francouzka Mireille Jacobi, která se sem každoročně vydává na dovolenou. „I tam, kde žiji, je množství lesů takto zničených. A boj proti housenkám vůbec není lehký, šíří se jako mor!“ Jde zřejmě o nejhoršího škůdce jehličnanů, jehož činnost se nejvíce projevuje na mladých porostech. Zejména území znovu zalesněná po těžbě tak hned na počátku svého vývoje dostávají ránu, z níž se už nemusí vzpamatovat. 

Postup jedovatých řad

Pozorovat housenky škůdce, v angličtině nazývaného Pine Processionary, jak se přesouvají v typické „vláčkové“ formaci k dalšímu stromu nebo na místo kuklení, je rozhodně působivé. Při pohledu na výsledek jejich řádění však nadšení pro organizované řady bourovčíků výrazně opadne. Kuklení se odehrává pod zemí, v hloubce přibližně deseti centimetrů a během migrace na místo kuklení je lídrem celého „procesí“ budoucí samička. Při pozorování migrujících řad biologové zjistili, že se za den se dokážou přesunout o více než třicet metrů. Když jsou vyšší teploty, vybírají si trasu ve stínu, nebo se při vhodné možnosti zaryjí do půdy. 

Jestliže někdy budete mít možnost sledovat „vláček“ těchto chlupatých housenek, určitě si od nich zachovejte mírný odstup. Kontakt s nimi totiž intenzivně dráždí kůži a oči, což způsobuje toxin thaumetopoein, obsažený v chloupcích. Kromě kožní alergie se vystavení tomuto jedu může projevit svěděním, otoky, nebo zánětem. Postižený dokonce může trpět horečkami, náhlou nevolností, dýchacími obtížemi a v krajním případě astmatickým záchvatem. Reakce dozní sama po několika dnech, nanejvýš týdnech. 

Jídelníček obyčejný i „sváteční“

Bourovčíci jižní se živí jehlicemi stromů a v některých případech mohou způsobit až jejich stoprocentní „odlistění“. Rostliny jsou v takovém stavu méně odolné vůči jiným chorobám a škůdcům, mladé stromy mohou dokonce úplně uschnout. Starší porosty naproti tomu nehynou, ale úbytek jejich dřevní masy je vůči zdravým jedincům až třetinový. Výrazně se prospívání stromů projeví na jejich výšce: například borovice černé postižené bourovčíkem mohou být až o šedesát procent nižší než zdravé stromy. 

Postiženými dřevinami jsou nejčastěji cedr atlantský, většina borovicovitých stromů z rodu Pinus, modříny, jedle Douglaska a hloh obecný. Bourovčík však nenapadá jen „obyčejné stromy“. V některých případech si vybírá i vzácné dřeviny, například sosnové lesy ve Španělsku, které jsou vzácnými glaciálními relikty. 

Jak bojovat se škůdcem?

Adrien, obyvatel Éze, který se do lesa na svazích Mont Bastide vypravuje téměř každý večer na procházku se psem, ukazuje feromonové lapače, zatím pokusně nainstalované na některých borovicích. „Zdá se, že zatím nemají velký účinek,“ komentuje jejich přítomnost a dodává: „Takové biologické prostředky jsou sice šetrnější, ale při přemnožení bych se nebál sáhnout k chemickému postřiku. Pak je tady ještě nejprimitivnější, i když spolehlivá metoda fyzického odstraňování hnízd.“ Z chemických preparátů jsou nejúčinnější ty, které obsahují diflubenzuron, cypermethrin a deltamethrin. Ty dokážou zahubit všechny instary – vzrůstové stupně larev. U čtvrtého a pátého instaru je jen třeba aplikovat vyšší dávku. 

Zajímavé jsou výsledky zkušebních bioinsekticidních postřiků v Turecku, kde je bourovčík také významným a do velké míry zanedbávaným škůdcům. Preparát obsahující bakterii Bacillus thuringiensis kurstaki se na borových lesích v oblasti Antalye ukázal jako účinný prostředek. Autoři Cebeci a Oymen tvrdí, že aplikace způsobila u housenek úmrtnost ve výši 97–99 %. Vědci si slibují dobré výsledky i od virových preparátů, které mohou výrazně snížit populační hustotu škůdce jehličnatých lesů. 

Hrozba pro naše lesy? 

Severní hranice výskytu bourovčíka smrkového ve Francii se v posledních dvou dekádách přesunula až k Paříži. Škůdce, jenž opanoval rozlehlá území střední Asie, severní Afriky a Středomoří, znají i ve Slovinsku, kde mu říkají „borov prelac-gnjezdar“. V našem okolí bylo hlášeno několik ojedinělých výskytů v Maďarsku a Rakousku. Druh, pro nějž je území Čech a Slovenska zatím nevhodným životním teritoriem, se však rozšiřuje i dál na sever. Případné další oteplování a zejména slabé zimy mohou nebezpečnému škůdci vytvořit příznivé životní podmínky také v místech, kde se zatím nevyskytoval. 

V našich oblastech žije jeho blízký příbuzný bourovčík toulavý (Thaumetopoea processionea), který škodí dubům. Jeho nájezdy trpí zejména dub cer (Quercus cerris). Přítomnost bourovčíka toulavého byla na Slovensku pozorována například v okolí Krupiny a Trenčianských Teplic. Na Slovensku se vyskytly i případy kožních reakcí na jeho jed u návštěvníků lesa a lesníků, kteří o takovém nebezpečí často nemají ponětí. Na mapě nálezů z území České republiky lze vidět několik výskytů na jižní Moravě. Dalším blízkým druhem je bourovčík borový (zvaný také sosnový, Thaumetopoea pinivora), který žije na středomořských sosnách. Jím způsobené škody jsou méně významné. 

Cesty na nová území 

Rozšiřování bourovčíka smrkového na sever není omezeno jen teplotou, ale také doletem motýlů. Samičky totiž dokážou zaletět maximálně na vzdálenost deseti kilometrů, což koresponduje s posouváním hranice rozšíření druhu ve Francii. Ta se přesouvá v průměru o 5,6 kilometru ročně. 

U umělého zavlečení je situace jiná a podle vývojového stadia škůdce různorodá. Hnízda housenek jsou velká a na první pohled viditelná. Jejich nechtěný transport při přepravě dřeva by tedy měl být velmi nepravděpodobný. Podobně je tomu u vajíček. Motýli žijí řádově několik hodin až dnů. V té době se spáří a nakladou vajíčka, jichž je sedmdesát až tři sta od každé samičky. Kladou je v létě, tedy v době, kdy se borovice zpravidla nepřepravují ani nesadí a život dospělých samiček je příliš krátký na to, aby dostatečně dlouho setrvaly na rostlinách určených k pěstování. 

Zavlečení vajíček nebo housenčích hnízd do nových oblastí se tedy bát spíše nemusíme. Mnohem pravděpodobnější je ovšem nechtěný dovoz kukel, které mohou být přítomny v balu stromků vyvážených z postižených lesů. Kukly dokážou v latentním stavu přežít v půdě až tři roky, přičemž je obtížné objevit je i při kontrole transportovaných sazenic. Právě takto byl zřejmě bourovčík jižní dříve zavlečen z jižnějších oblastí do okolí Paříže.

Životní cyklus a přírodní obrana 

Bourovčík má jednoletý životní cyklus, který se ve velmi chladných podmínkách může prodloužit i na dva roky, a to pro část populace, nebo i pro všechny jedince konkrétní oblasti. Důležitým faktorem pro život bourovčíka a jeho rozšíření je i počet slunečných dnů v regionu. Pohled na svislá, až půl metru vysoká hnízda, jaké si housenky budují na postižených stromech, probouzí v člověku s jehličnany soucit. Housenky se v hnízdech zdržují zejména přes den, kdy jsou vyhřátá. V noci je ovšem opouštějí, aby požíraly jehličí i na poměrně vzdálených větví stromu. Na hladkých větvičkách si pro usnadnění pohybu vytvářejí bavlně podobný povlak. Dokážou přežít i slabé mrazy a dokonce se v nich, byť velmi zpomaleně, pohybovat. Na jaře, zpravidla v březnu, jsou housenky dospělé a vydávají se na místo kuklení.

TIP: Tajemství jednoho života – Zázrak motýlího zrození

Predátoři ovlivňují jejich populaci jen do určité míry, což způsobuje časté přemnožení škůdce v některých oblastech, zejména po mírnější zimě. Příroda však není bezmocná: vajíčka a larvy škůdce dokážou eliminovat některé druhy hmyzu, larvami se živí i sýkorka a kukačka. Škody na jejich populaci dokážou způsobit i některé bakterie a netopýři zase požírají dospělé motýly.