V posledních letech se objevila celá řada nejrůznějších hydrogelů, které zlepšují hojení svalů a šlach. Některé obsahují kmenové buňky, jiné zase vytvářejí podpůrné „lešení“, které urychluje regeneraci tkáně. Španělští odborníci nedávno představili hydrogel nového typu, který v těle pacienta uvolňuje bór. A sklízejí s ním úspěchy.

Tým vědců z Polytechnické univerzity ve Valencii vytvořil hydrogel založený na alginátu, který obsahuje bór. Tento biomateriál je možné aplikovat podkožní injekcí do místa poškozených svalů, kde se z něj postupně uvolňuje bór. Ten následně spouští celý řetězec reakcí, podporujících a zrychlujících regeneraci svalů.

Bór ve svalech

Jak to funguje? Když se bór dostane do svalových buněk, stimuluje produkci proteinů zvaných integriny, podporujících spojení mezi buňkami v tkáni, a také mezibuněčné hmoty, která se podílí na utváření tkáně. Tím se rozeběhnou procesy, které urychlí hojení svalů v takové míře, že hojení trvá jen polovinu obvyklé doby. 

TIP: Léčivý hydrogel aktivuje imunitu a během hojení tak vznikají menší jizvy

Tvůrci hydrogelu jsou přesvědčeni, že jejich produkt může pomáhat nejen lidem s poškozenými svaly, ale také seniorům, kterým slábnou svaly v důsledku stáří. Rovněž by mohl být užitečný pro pacienty s různými formami svalových dystrofií a dalších dědičných chorob svalů. Účinnost hydrogelu již potvrdily experimenty na myších.

Mandloňový sad na dohled Pavlovských vrchů působí jak zázrak. Jako by sem dorazili poslové z dalekého orientu! Kdy přesně byly mandloně na Staré hoře poprvé vysazeny není jisté, ale různé neurčité záznamy a indicie ukazují, že se tak stalo někdy před třemi sty lety. Tehdejší bohutická šlechta dala mandloně, respektive broskvoně, dovézt z Uher. Broskvoně totiž byly naroubovány na mandloňové podnože. Později za krutých zim broskvoně zmrzly, ale mandloňové podnože nikoliv. Teplomilná mandloň tak kuriózně prokázala vůči mrazům větší odolnost než broskvoň a zajistila si na Moravě dlouhou budoucnost. 

Ve sluneční lázni

Mandloň obecná (Primus dulcis nebo rovněž Amygdalus communis) patří do čeledi růžovitých (Rosaceae) a rodu slivoní (Primus). Dorůstá výšky tří až deseti metrů, má nepravidelnou, „rozvrkočenou“ korunu a většinou pokroucený a křivý kmen s drsnou, podélně rozpukanou borkou hnědé až načernalé barvy. V Česku rozkvétá na přelomu března a dubna bílými nebo růžovými květy, které vyrůstají v párech na kratičkých, tlustých stopkách na dosud neolistěných stromech. Tím, že se květy objeví na holých mandloních, je něžný dojem zázraku o to mocnější. 

Mandloně mohou růst v podstatě tam, kde se daří broskvoním a meruňkám. Na jižní Moravě (Valticko, Velkopavlovicko) se ovšem meruňky nekryjí s výskytem zbytků mandloňových kultur. Mandloně mají totiž na suché a žhavé léto ještě větší nároky než například vinná réva. Velmi jim svědčí horké stepní ovzduší bez vodních par, ranních mlh a bez zatažené oblohy. Nejlépe jim vyhovují sušší vápenité půdy s dostatkem draslíku.

Nebezpečí hořkých mandlí

Střídavě vyrůstající listy, které se na mandloních posléze objeví, mají světle zelený odstín. Jsou protáhle zašpičatělé a dlouhé 7–11 cm. Mandloň je příbuzná s broskvoní, ale její vnější oplodí není na rozdíl od broskví dužnaté; je naopak tuhé a při zralosti puká. Uvnitř se nachází tvrdá pecka, která ukrývá skutečný plod – mandli. 

Semena hořkých mandlí (varieta amara) obsahují podobně jako meruňky amygdalin. Kvůli této látce, z níž se za určitých okolností může uvolnit kyanovodík, může být pět až deset hořkých mandlí pro děti smrtelnou dávkou. Olej z hořkých mandlí, který se přidává jako přísada do pečení, kyselinu kyanovodíkovou neobsahuje, má pouze neškodnou aromatickou látku benzaldehyd. Sladké mandle (varieta dulcis) a praskavé mandle (varieta fragilis) chutnají příjemně sladce.

Vznik mandloňového „impéria“

Dlouho u nás převažovala domněnka, že mandloňové květy v pozdních mrazech zmrznou a tudíž nemohou plodit. To definitivně vyvrátil až inspektor univerzitní botanické zahrady František Jirásek. Dvacet let pozoroval mandloňové stromy v univerzitní zahradě v Brně i na mnoha místech Jižní Moravy a pečlivě studoval obecní kroniky a vědecké floristické záznamy. Jeho práce dokázala, že mandloň je vůči mrazům i škůdcům mnohem odolnější než broskvoně nebo meruňky.

Po druhé světové válce se k nám pro potřeby čokoládoven dováželo tři sta vagónů plodů mandlí ročně. Socialistické Československo chtělo být ve výrobě mandlí soběstačné a hledalo se místo, kde by se mandloním dařilo. Po dlouhém výzkumu padla volba na Hustopeče u Brna. A okamžitě bylo zahájeno scelování pozemků.

První výsadba mandloní byla realizována na jaře roku 1949 (do té doby rostlo v Hustopečích pouze sedmnáct starších mandlovníků). Zlatý věk mandloní však nastal v šedesátých letech 20. století – tehdy zde rostlo padesát tisíc mandloní na 185 hektarech, což ve střední Evropě absolutně nemělo obdoby.

Rozpad na fragmenty

Nic netrvá věčně. Ve „zlatém mandloňovém věku“ pozemky s mandloněmi vlastnila a obhospodařovala společnost Čokoládovny Zora Olomouc. V roce 1999 došlo k rozdělení společnosti a následníci ztratili o mandloňové sady zájem. Restituované pozemky mají mnoho majitelů – někteří z nich je nechali ladem, jiní mandloně vykáceli a přeměnili pozemky na vinice. 

Zbylé neprořezávané mandloně rychle zahušťovaly koruny, usychaly a rozlamovaly se. Nálet akátů jen dokončoval dílo zkázy. Z padesáti tisíc mandloní zbylo do dneška jen 1 200 stromů ve dvou sadech – na Staré hoře na ploše 2,7 ha a na Kamenci na 1,7 ha. Přesto se stále jedná o absolutní středoevropský unikát.

Záchrana prostřednictvím dětí

Na jaře 2006 nastalo to, co jednou nastat muselo: zanedbané a poničené mandloňové sady poprvé nevykvetly. Osud unikátní lokality však nenechal všechny lhostejnými. Polnici na poplach přiložily k ústům děti ze základní školy na Komenského ulici v Hustopečích – s učitelkou Miroslavou Beranovou vypracovaly projekt na záchranu mandloňových sadů, roznášely letáčky, sbíraly podpisy pod apelativní petici. 

Dětské hlasy byly naštěstí vyslyšeny. O sady projevilo zájem vedení města Hustopeče a snaží se vyřešit složité majetkové vztahy. Sady byly – i díky sponzorům – vyčištěny od náletových dřevin a mandloně postupně prořezávány. 

V květnu 2015 začala hustopečským mandloňovým sadům nová éra. K devíti stovkám stromů přibylo téměř sto padesát mladých výpěstků. Do jejich výsadby se mohla zapojit široká veřejnost. Zájemci si zasadili stromky na Den rodin 15. května. S vypěstováním pomohli pracovníci ústavu Mendeleum zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Lednici. Z matečných stromů, které rostly v Hustopečích, odborníci odebrali očka. Ty naočkovali na podnože. Díky tomu je všech pět odrůd mandloní, které se nachází v mladém sadu, původních hustopečských.

V roce 2016 opět došlo k výsadbě mladých mandloní. Nový sad vznikl na půl hektarovém pozemku na Starém vrchu za rozhlednou, zasadilo se téměř šedesát nových mandloní. V revitalizaci mandloňového sadu na Starém vrchu chce vedení města pokračovat i v budoucnu.

Skutečně pohádkový konec?

Rozkvetlé mandloně jsou velkým lákadlem pro turisty, kteří se u Hustopečí začali logicky více objevovat po rekonvalescenci stromů. Proto byla v jednom ze dvou sadů zbudována rozhledna slavnostně zprovozněná 31. března 2012. Vznikla zde i Mandloňová stezka, která spojuje sady s nedalekou přírodní rezervací Kamenný vrch. Ta na ploše 5,81 ha chrání vegetaci drnové stepi a teplomilných trávníků s množstvím vzácných stepních rostlin a živočichů – vyskytuje se tu např. vzácná rostlina hadinec červený (Echium maculatum). Stará hora skrývá i další Evropsky významnou lokalitu – Přední kopaniny, která chrání cenné stepní trávníky. Krajina na dohled Pálavy má poutníkům vskutku co nabídnout. 

TIP: Omamné květy a písně: Svícny jírovců a slavičí zpěv

Někdejší dlouholetý správce mandloňového sadu Rudolf Poslušný je střízlivým realistou: „Neočekávám, že by sad vydělával a byl výrazným finančním přínosem, ale byl bych rád, kdyby alespoň zůstal zachován. Byla by škoda, kdyby úplně zanikl.“ Většina pohádek mívá šťastný konec. Nezbývá než doufat, že pohádka hustopečského mandloňového sadu nebude výjimkou… 

Plným jménem se jmenoval Klemens Václav Nepomuk Lothar Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly. Výše uvedené přezdívky nejsou zdaleka jediné, kterých se mu dostalo. Car Alexandr II. prohlásil, že je to satanův pomocník, zatímco britský premiér Canning zlostně řekl: „Je to největší podvodník a lhář na kontinentě a možná, že v celém civilizovaném světě!“ A Napoleon na Metternichovu adresu uvedl: „Každý občas lže. Ale lhát neustále, to je přespříliš.“ Dodnes se na Metternichovu hlavu snášejí nadávky a kritika. I do českého povědomí se zapsal jako snad nejreakčnější představitel rakouské monarchie. Nehodláme dělat Metternichovi advokáta, ale měli bychom si přiznat, že při důkladnějším pohledu se například ukazuje, že se Metternich takřka vždy snažil řešit evropské konflikty politickými prostředky, aby zabránil konfliktům válečným.

Odpůrce revoluce

Klemens se narodil jako syn státního ministra trevírského kurfiřta v Koblenci roku 1773. Byl tedy rodem Němec, ale v rodině se mluvilo francouzsky. Lidé na levém břehu Rýna ani sami nevěděli, jestli mají blíž k Francii nebo k Německu. Když byly synovi dva roky, přešel jeho čtyřiadvacetiletý otec do služeb Vídně a stal se rakouským vyslancem při různých dvorech. Klemensova matka byla v mládí přítelkyní a chráněnkyní Marie Terezie. 

Panovnické dvory staré Evropy, u kterých mladý Metternich vyrůstal, to byl podivný svět. Třeba tím, že politika se v této době stala i doménou žen. Bylo je vidět na trůnech, jako Kateřinu II. v Rusku a Marii Terezii v Rakousku, ale i v zákulisí, jako madame de Pompadour ve Francii. Když vypukla velká francouzská revoluce, začal šestnáctiletý Klemens heslem „Volnost, Rovnost, Bratrství“ spontánně pohrdat. Nenáviděl takzvanou ulici a bál se jí, o čemž psal i po letech ve svých vzpomínkách.  

Studovat začal ve Štrasburku. Poslouchal hlavně přednášky z veřejného práva, ale přitahovaly ho i přírodní vědy a medicína. Klemens si zde poprvé uvědomil své přednosti, zejména osobní přitažlivost, ale i nedostatky: nedostatek tvrdosti a přecitlivělost. Po Štrasburku studoval na univerzitě v Mnichově, ale ani tuto vysokou školu nedokončil. Jako sedmnáctiletý se zúčastnil korunovace císaře Leopolda II. ve Frankfurtu. Byl to pro něj úspěšný den, protože si ho všiml o pět let starší arcivévoda František. V konverzaci s ním pokračoval dva roky nato, kdy se František ocitl namísto svého předčasně zemřelého otce na císařském trůně. Ti dva se výtečně shodli. Oba pociťovali hlubokou nevolnost, mluvilo-li se o revoluci. 

Vzestup uprchlíka

Svoje názory nezměnil Metternich ani v Bruselu, centru Rakouského Nizozemí, kde jeho otec působil jako ministr. Zde pobývaly tisíce francouzských emigrantů, kteří utekli před revolucí, včetně syna francouzské hraběnky, se kterým Klemens flámoval. Při této činnosti se oba zamilovali do paní de Caumont. Francouz ve svých pamětech tvrdil, že šlo o lásku platonickou, ale Metternich to viděl trochu jinak: „Miloval jsem ji, jak miluje mladý muž; ona mne milovala v celé nevinnosti svého srdce. Žil jsem jen pro ni a pro svá studia. Ona, nemajíc nic lepšího na práci, milovala mne každý den; své noci trávila s manželem a věřím, že při tom byla více naplněna mnou než jím.“ 

Z Bruselu však bylo zapotřebí rychle zmizet, neboť se blížila francouzská armáda. Poněkud nemilé bylo, že Francouzi pokračovali v invazi do západních částí Německa a zkonfiskovali i majetek Metternichů, kteří se pak uchýlili do Vídně jako zchudlá šlechta. Císař jim sice vyplatil jakousi náhradu, ale šlo jen o almužnu. Mimochodem, až do té doby se Klemens vyjadřoval lépe francouzsky než německy. 

V září roku 1795 odjel mladý Metternich kočárem z Vídně do městečka Slavkov. Tamní zámek patřil rodině dlouholetého kancléře Marie Terezie, hraběte Václava Antonína Kounice, a Metternich se tu oženil s jeho vnučkou Eleonorou. Bylo mu dvaadvacet, nevěstě o dva roky méně. Tento sňatek byl zřejmě dalším stupněm k politické kariéře. Eleonora Kounicová mu věnem přinesla majetek (například městečko Kojetín a obec Vrchoslavice), jistý politický vliv a možná časem i lásku. Prostřednictvím nové rodiny získal Metternich přízeň moravské šlechty, jež měla u vídeňského dvora tradičně silný vliv. Rozmnožoval rodinné bohatství a věnoval se svým zálibám. Rovněž zvědavě nahlížel do zákulisí lékařství a v nemocnicích a pitevnách zkoumal anatomii lidského těla. Politické záležitosti ho prý tehdy zajímaly méně než úprava zámeckých zahrad. 

První diplomatický post

Psal se první rok 19. století. Francouzský ministr zahraničí Talleyrand přesně odhadoval situaci v protifrancouzské koalici a nabádal Napoleona, tehdy ještě „pouhého“ konzula Bonaparta, k míru. A hlavně k tomu, aby nikdy nesrážel rakouské Habsburky až na kolena. Vždy Rakousko považoval za potenciálního spojence, v čemž se shodoval i s mladým Metternichem, který se právě chystal k nástupu do své první diplomatické funkce. Měl se stát císařským vyslancem u saského kurfiřta na drážďanském dvoře. Bylo to zrovna ve vzácné době míru a Metternich přijal poněkud ospalé Drážďany vděčně, protože se nacházely na rozcestí mezi Paříží, Petrohradem a Berlínem. Nic moc se tam nedělo, zato se odtud daly dobře pozorovat evropské záležitosti. Kurfiřta saského měl těsněji upoutat k Vídni, ale opatrnost saské politiky byla příslovečná, takže se mu příliš nedařilo. 

Ani zdejší společenský život ho neokouzlil. Dvorský ceremoniál byl zastaralý a dámy nosily ještě krinolíny! Metternich byl muž cílevědomý a bez skrupulí, takže překonával všechny překážky. Zapsal si na své konto i velkou milostnou pletku s manželkou ruského generála Bagrationa. Byla vzdělaná a prý i hezká, ačkoliv dobové tomu portréty příliš nenasvědčují. Výsledkem jejího vztahu k Metternichovi se stala jednak dcera, která dostala jméno Marie Klementina a k níž se Metternich vždycky hlásil, a rovněž trvalé přátelství s ruskou kněžnou. 

Napoleon mění mapu Evropy

V Drážďanech Metternich pobyl sotva dva roky, když ho císař jmenoval zplnomocněným ministrem v Berlíně u pruského krále. Ale ani na této štaci dlouho nesetrval. Po bitvě u Slavkova ho František I. poslal do Paříže. Císař dal svému novému vyslanci velice jasný, ale také obtížný úkol: dosáhnout zmírnění podmínek prešpurského míru. Nebylo to snadné. Napoleon byl v rozběhu, právě vyřídil jednu mocnost a připravoval se na další. Metternich měl možnost sledovat diplomatickou přípravu na rozdrcení Pruska. Postavení pruského krále Fridricha Viléma III. ho nijak nedojímalo. Vytýkal mu váhavost a neutralitu v předcházejícím roce, kdy se sám v Berlíně marně snažil přimět Prusko k účasti v protinapoleonské koalici. Teď s jistým zadostiučiněním sledoval, jak se smyčka kolem Pruska utahuje.  

Metternich uměl číst v lidech znamenitě, ale směřování vojáka na francouzském trůně v onen okamžik neodhadl dobře. Když si zrekapituloval situaci v Evropě, naskytl se mu tento obraz: Francie se zbavila interventů, dobyla postupně Nizozemí i Švýcarsko, podrobila si španělského krále, získala Itálii a pod její patronací vznikla aliance německých států (Rýnský spolek). Napoleon vlastně sjednotil pod svou hegemonií celou západní Evropu s výjimkou Británie. Ve dvou válkách pak porazil Rakousko a Prusko, aniž tyto dvě mocnosti anektoval. Metternich se nechal zmýlit dočasným francouzsko-ruským sblížením po míru v Tylži a obával se, že si obě mocnosti rozdělí Evropu. Nepostřehl, že Napoleon chtěl dominovat nad celou Evropu a že musel časem nutně vyřadit i Rusko. Proto také nesrazil Prusko a zejména Rakousko na kolena, protože chtěl mít alespoň z druhého z nich spojence proti carovi. 

Politické milenky

Jako vyslanec si Metternich získal dvě milenky, pohledné a vysoce postavené ženy, které se mu zdály být ideálním zdrojem informací z nejvyšších míst. Sice se ukázalo, že byly spíš zdrojem dezinformací a drbů, nicméně Metternich je pečlivě zapisoval a stavěl na nich své zprávy do Vídně. Lauře, drobné ženě Napoleonova generála Junota tehdy bylo šestnáct let a prý byla natolik krásná, že ji zbožňoval i Napoleon. Obývala výstavné domy, pěstovala četné známosti a střídala milence, mezi něž se zařadil i Metternich. Brzy se mezi nimi rozehrála podivuhodná hra na informace a dezinformace, předstírání a zastírání. Co mohla žena Lauřina typu vědět o politice kromě klepů? Kupříkladu informace, které jí podstrčil někdo jiný.

TIP: Zákulisní strůjce Napoleonova pádu: Jak změnil Metternich tvář Evropy?

A ta druhá dáma? Karolínu Muratovou, Napoleonovu sestru a pozdější královnu neapolskou, zbožňoval Metternich pro její postavu i tvrdohlavost, s jakou se vymykala bratrovu vlivu. Bylo o ní známo, že má vztah s intrikánským ministrem policie Fouchém. Metternich si usmyslel, že bude právě přes ni dodávat falešné informace, které se pak přes Fouchého donesou až k Napoleonovi. Podle hraběte Savaryho, generála, který patřil k Napoleonovým nejvěrnějším, věci dospěly tak daleko, že „to byl často on, Metternich, kdo byl autorem různých báchorek, jimiž Fouché přicházel pobavit císaře“. Kníže se Napoleona snažil utvrdit v tom, že ve Vídni je u moci mírová strana a že František I. už nehodlá podnikat válečné kroky, přičemž opak byl pravdou. 

První snadno pozorovatelnou oběžnicí dubnového hvězdného nebe se stane Mars, který se objeví s nástupem noci v souhvězdí Býka vysoko nad západem. Co myslíte, zaslouží si přízvisko „rudá planeta“? A pokud ano, jakým odstínem byste popsali podobně zbarvené jasné stálice v jeho okolí – tedy Aldebaran z Býka zářící přímo pod ním a Betelgeuze z Oriona nalevo? Půjde spíš o pomerančovou, nebo snad broskvovou?

Barvy planet

Drobné barevné nuance můžete studovat také u Jupitera a Saturnu. Jedna z uvedené dvojice planet je žlutobílá, zatímco druhá spíš nažloutlá, nad obzorem se ovšem objeví až mnohem později: Po celý duben budou zdobit pozdní ranní oblohu nízko nad jihovýchodem, na pomezí souhvězdí Kozoroha a Vodnáře – 6. a 7. dubna navíc v doprovodu velmi úzkého měsíčního srpku.

Zbývající dvě nápadné oběžnice, Venuše a Merkur, se přihlásí o slovo až v závěru dubna. A jelikož se obě budou nacházet za soumraku nízko nad severozápadem, s velkou pravděpodobností se na jejich vzhledu podepíšou neklidné přízemní vrstvy vzduchu. Připravte se proto na soustavné mihotání a občasný duhový nádech, vyvolaný rozkladem bílého světla na barevné spektrum – zejména u extrémně jasné večernice Venuše.

Nebeský otloukánek

Do kterých hvězdných zákoutí se vydat, až se setmí úplně? Co třeba do souhvězdí Malého lva vysoko nad jižním obzorem? Tento nebeský otloukánek se bojácně choulí mezi mohutnou Velkou medvědicí na severu a majestátním Lvem na jihu. „Narodil se“ v roce 1687, kdy jej do hvězdné mapy poprvé zanesla ruka polského astronoma Jana Heweliusze. Do vínku přitom dostal 18 poměrně obyčejných hvězd, z nichž ta nejjasnější – Praecipua alias 46 Leo Minoris – dosahuje pouze 4. velikosti. 

Astronomové přikládali Malému lvu zanedbatelný význam, jak dokládá i poněkud zmatečné pojmenování jeho hvězd. Pokud byste v něm hledali tradiční nejjasnější „alfu“, budete se snažit marně, neboť žádná taková neexistuje. Přesněji řečeno je jí zmíněná 46 Leo Minoris, což příliš reprezentativně nezní. Alespoň, že její latinské pojmenování Praecipua znamená „vedoucí“ – myšleno hvězda. 

Sesazená stálice

Abychom byli historicky přesní, až do roku 1826 zmíněná stálice řecké písmeno α v názvu nesla. Právě tehdy však vyšel hvězdný katalog Francise Bailyho, v němž o svou „alfu“ přišla. Anglický astronom se totiž rozhodl, že uvedené označení má příslušet pouze hvězdám s jasností pod 4,5 mag. Co na tom, že je Praecipua ve skutečnosti ještě o něco zářivější…

O to zvláštněji pak působí, že se hned druhá nejjasnější hvězda Malého lva se 4,2 mag nazývá Beta Leo Minoris. Jde o velmi těsný dvojčlenný systém tvořený obřími hvězdami, z nichž se v daleké budoucnosti stanou dva bílí trpaslíci. Bohužel krouží navzájem natolik blízko, že je nerozlišíme ani dalekohledem. 

Dvakrát tři

To ovšem neplatí pro jiné dvě hvězdné soustavy, 7 Leo Minoris a 42 Leo Minoris, obě představující trojhvězdu. První zmíněná leží v západní části Malého lva při hranicích se souhvězdím Rysa a její dominantní pár tvoří jasnější žlutooranžová složka s 5,9 mag doprovázená v úhlové vzdálenosti 1′ slabším naoranžovělým souputníkem s 9,7 mag. Jihozápadně od nich, ve vzdálenosti 1,6′, se pak nachází i zbývající bílá složka s 11,6 mag.

S trojhvězdou 42 Leo Minoris z východní partie Malého lva, jejíž stálice se rozprostírají do vrcholů pravoúhlého trojúhelníku, si hravě poradí i malý dalekohled. Nejjasnější bílá složka s 5,3 mag má ve vzdálenosti 3,3′ o něco slabšího naoranžovělého průvodce s 7,8 mag. Z východu se k nim ve vzdálenosti 7′ přimyká třetí člen s 8,3 mag, rovněž bíle zabarvený. 

Pro fajnšmekry

Malý lev je však docela bohatý na objekty vzdáleného vesmíru, přičemž jde výlučně o skutečně velmi odlehlé galaxie. Dalekohled zhruba s 15cm objektivem jich napříč souhvězdím ukáže asi desítku. Vypravte se třeba za tou nejjasnější, NGC 3344 s 9,9 mag, která leží 1,4° jižně od 40 Leo Minoris. V přístroji se jeví jako 3,5′ široká okrouhlá mlhavá skvrnka s jasným středem, jemuž směle konkuruje hvězda 10. velikosti na východě – ta však do galaxie vzdálené 43 milionů světelných roků nepatří.

Hezkou podívanou skýtá i NGC 3430 s 10,4 mag, kterou od nás dělí 90 milionů světelných let a na nebi ji najdete 1,3° jižně od 46 Leo Minoris. Jako první si ovšem v zorném poli jistě všimnete naoranžovělé stálice zhruba 7. velikosti, v doprovodu o dvě magnitudy slabšího namodralého souputníka. V úhlové vzdálenosti 9′ na severozápad od nich pak spatříte další stálici 9. velikosti. Představíte-li si spojnici mezi popsanými hvězdami jako základnu rovnoramenného trojúhelníku, bude se NGC 3430 nacházet v jeho vrcholu, směrem na jih. Vypadá jako značně oválná skvrnka o úhlovém průměru 1′ × 2′. 

Majitelé velkých dalekohledů mohou v zorném poli pošilhávat i po velmi protáhlé galaxii NGC 3424 s 12,4 mag či po spíš oválné NGC 3413 s 12,02 mag, které leží od NGC 3430 v úhlové vzdálenosti 6′ a 15′ směrem na jihozápad. Jedná se přitom o pouhý zlomek možného galaktického výčtu: Malý lev zkrátka představuje souhvězdí pro fajnšmekry, kteří vědí, kde hledat, a jimž na „nějaké té alfě“ nesejde. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 19. dubna ve 22:33 SELČ vstupuje Slunce do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na konci dubna večer nad severozápadem
• Venuše – viditelná na sklonku dubna večer nízko nad severozápadem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2021

•  2. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 6. a 7. dubna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Saturnu a Jupitera za svítání nízko nad jihovýchodem na ploše o průměru cca 17° (6. 4.) a 13° (7. 4.)
• 15. dubna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Aldebaranu a Plejád z Býka na večerním nebi na ploše o průměru cca 14°
• 17. dubna – setkání měsíčního srpku a Marsu na večerní obloze (cca 2,5°)
• 19. dubna – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 21. dubna – v noci nastává maximum činnosti meteorického roje Lyrid
• 22. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 25. dubna – Měsíc poblíž Spiky z Panny na noční obloze
• 27. dubna – superúplněk, pro pozorovatele v Česku bude úplňkový Měsíc nejblíž Zemi v roce 2021; při následujícím květnovém úplňku se však bude nacházet jen o pár set kilometrů dál
• 29. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Díky americko-australskému týmu badatelů již víme, proč mají vombati hranaté výkaly: Výzkumníci pitvali těla zmíněných živočichů sražených autem. Na základě nových poznatků o jejich zažívacím traktu pak vytvořili počítačový model a zjistili, proč jsou vombatí bobky hranaté.

TIP: Hádanka riskantní toalety: Proč někteří lenochodi vykonávají potřebu na zemi?

Tlusté střevo chlupáčů totiž měří zhruba deset metrů, takže než jím strava projde, zcela vyschne. Do krychliček ji pak vytvarují unikátní části střeva pokryté svalovinou, jež se stáhne a exkrementy „vymodeluje“. Zbývá zjistit, proč se jedinečný způsob formování trusu vyvinul.

Patnáct let po destrukci Juditina mostu už zřejmě začaly dožívat části dřevěné provizorní vysprávky. Zakladatelský počin Karla IV. byl však podmíněn nejen dostatkem financí pro založení mostu nového, ale především dostatkem kvalitních řemeslníků.

Pod dohledem stavbyvedoucího

Stavbu prováděla stavební huť – vlastně velmi dobře organizovaná firma, jejímiž představiteli byli podle některých kamenických značek stejní řemeslníci, jako v případě stavby katedrály na Pražském hradě. V čele huti stanul tzv. magister operis – architekt, stavbyvedoucí a vedoucí kameníků v jedné osobě. V mnoha publikacích se uvádí, že jím byl v případě Karlova mostu Petr Parléř – stavitel chrámu sv. Víta. Archeologický výzkum, který proběhl souběžně s opravou mostu však ukázal něco jiného. Prvním projektantem a stavitelem je zřejmě pražský měšťan Otto či Otlin – neznáme však o mnoho více, než jeho pečeť.

Mostní stavební huť se neobešla bez kameníků, tesařů, zedníků a lokátorů, pomáhala však i spousta jiných potřebných řemeslníků, jako například kováři, lamači kamene, provazníci, pilaři, bednáři a další. Pro pomocné práce bylo zapotřebí množství nádeníků.

Na rozdíl od dnešních dob byla odměna vyplácena především úkolově, časová týdenní mzda se vyplácela pouze vedoucím představitelům hutě. Stavba probíhala po celý rok, pouze mokrý zednický proces se omezoval na dobu od sv. Jiří do sv. Václava (duben až září). Po zbytek roku se činnost stavební hutě přesouvala většinou do krytých prostor, kde se opracovával kámen. A právě tyto prostory daly huti svůj název – francouzské slovo „la hutte“ znamená chatrč nebo bouda.

Hádání nad kvalitou

Z pramenů nezjistíme, zda se vedly spory o kvalitu řemeslné práce už ve středověku. Rozpaky i vyložené rozepře nad provedením oprav a kvalitě řemesla však máme doloženy od 17. století.

TIP: Vajíčka v maltě nebyla: Legenda padla, most stojí

Asi nejvášnivější debaty vyvolala oprava mostu po povodni v roce 1890, kdy se zřítily tři oblouky. Návrh Ing. Kruise tehdy počítal s tím, že budou nahrazeny pouhými dvěma klenbami, aby se zlepšila průtočná funkce mostu. Za to, že si most stále drží svou středověkou siluetu, dnes vděčíme především architektu Hlávkovi, který se proti navržené koncepci postavil.

Přibližně před 80 miliony let, v době kdy se chýlilo ke konci období křídy a spolu s ním celé druhohory, dominovali mezi predátory na severní polokouli tyranosauři. Ve stejné době se na jižní polokouli vše živé třáslo před abelisauridy, další skupinou mohutných dravých teropodních dinosaurů. Mezi ty nejnebezpečnější patřil i nedávno objevený abelisaurid z argentinské části Patagonie.

Dávný dravec dostal jméno Llukalkan aliocranianus, odkazující na místní etnikum Mapučů, známých též jako Araukánci. Llukalkan v řeči Mapučů znamená „ten, který šíří strach“.

Skvěle zachovalé fosilní pozůstatky llukalkana byly objeveny ve formaci Bajo de la Carpa v oblasti La Invernada, shodou okolností jen asi 700 metrů od místa objevu jiného abelisaurida, viavenatora.

TIP: Dinosaurus „Smrtka“ byl starším bratrancem Tyrannosaura rexe v Kanadě

Llukalkan i ostatní abelisauridi připomínali Tyrannosaura rexe, a to včetně jeho směšně malých předních končetin. Lišili se od nich neobvykle krátkými a mohutně stavěnými lebkami, s nimiž museli budit hrůzu široko daleko. Llukalkan sice nebyl největším z abelisauridů, své příbuzné ale předčil dobrým sluchem, který byl zřejmě na úrovni dnešních krokodýlů.

Poslední lednové dny roku 1788 jsou pro Austrálii důležité: tehdy totiž po menších peripetiích zakotvila v Botanickém zálivu flotila komandéra Arthura Phillipa. Ano, ta legendární První flotila, která na nový kontinent přivážela osadníky z Evropy.

Šest z celkem jedenácti plavidel vezlo kolonizátory nedobrovolné: odsouzené trestance, kteří tu měli svou poctivou prací položit základ nové civilizaci. A uvázány v klecích se s nimi trmáceli i zvířecí cestující: 2 býci, 7 krav, 44 ovcí, 32 prasat, 4 kozy a nějaká ta drůbež. Tito „pasažéři“ se nalodili během zastávky v jihoafrickém Capetownu. Jen okrajovou kuriozitou pak byl skromný náklad koroptví a králíků, které coby živé zvěřinové konzervy naskladnili kuchaři už o osm měsíců dříve v Portsmouthu. 

Živé konzervy

Zdá se neuvěřitelné, že dokázali přežít ve stísněných podmínkách v podpalubí celou, 252 dní dlouhou cestu. A když dorazili až do cíle, rozhodl komandér Phillip, teď už guvernér nově vznikajícího koloniálního městečka Rose Hill, že budou zařazeni nikoliv na talíř, ale raději k chovu. Bylo to velmi taktické rozhodnutí, které však mělo poněkud nešťastné následky.

Blíže nespecifikovanému počtu divokých králíků evropských tím poskytl čas k aklimatizaci. A prakticky každá další britská loď, připlouvající k Austrálii, přivážela další a další králíky. Ti se pářili s už dolnějšími a na místní sušší klima adaptovanými králíky a plodili přitom neméně zdatné potomstvo. Je to maličkost, ale podstatná: šance na přežití divokého evropského králíka v Austrálii by bez této aklimatizace nejspíš nebyly valné.

Motivace pečínkou

Prvním osadníkům mohli správci kolonií nabídnout jen málo. Nuzné ubytování v zavšivených karanténních barácích – alespoň do doby, než si při organizované práci vystaví něco vlastního. Také dřinu na polích, jedovaté nebezpečí číhající za každým křovím a ne zrovna přátelské aboridžince z klanu Bidjigal. Případně pohrůžky výpraskem devítiocasou kočkou...

Ale mohou jim slíbit i pár králíků z guvernérského chovu do začátku, protože těch je brzy opravdu nazbyt. Mají chutné maso a pro většinu deportovaných představuje taková pečínka luxus, který si ve své domovině dopřát nemohli. Jen se o ně musí postarat. A motivace trestanců k práci přes králíky funguje. Je to patrné i z archeologických záznamů, kde zprvu nepočetné kosti králíků postupně v potravě kolonizátorů dominují.

Země zaslíbená

Chov králíků se proto brzy stává standardem i pro osady vznikající v Tasmánii, kde pravděpodobně poprvé dochází k neplánovaným útěkům do přírody. V roce 1827 se kronikáři zmiňují o prvních volně žijících populacích na jihovýchodě ostrova. „Králíci jsou tu tak početní, že na některých farmách a usedlostech je můžete počítat na tisíce,“ píší místní noviny. V lednu roku 1842 přežívají z 1 030 lidských nedobrovolných kolonizátorů První flotily poslední tři. Britská vláda těmto statečným a pracovitým „old hands“ jako projev díků uzná státní penzi ve výši jednoho šilinku. A králíci? Ti si zatím vedou skvěle i bez pomoci státu.

Z několika málo králíkáren vznikla statisícová populace, která se už nedá dost dobře uhlídat. Nepřímo to dokládají i záznamy z jednání koloniálních soudů: přibližně do roku 1830 patřily krádeže chovaných králíků mezi nejčastější řešené případy. Po tomto datu už přestávají být králičí loupeže na pořadu dne. Kdo by řešil, že má v ohradě o jednoho míň. Chováni jsou teď v kamennými zídkami ohrazených výbězích, protože to pro hospodáře není tak náročné. Prvním takovým průkopníkem jednoduchosti je Alexander Macleay z farmy Elizabeth Bay a se svým přístupem slaví úspěch.

Poslední překážka?

Králíci se množí jako paví očka. Sypká a písčitá půda mezi dnešní Sydney a Botany Bay jim vyloženě svědčí, trsy sušších travin jim vůbec nevadí. Co osadníci nevidí je, že skutečné expanzi divokých králíků do volné přírody brání zatím jen přítomnost predátorů. Šelem, dravců a hadů. A právě s tím, jak se lidská sídla rozrůstají a osadníci cíleně ne zrovna příjemné druhy potlačují, uvolňují tím prostor pro šíření králíkům. V roce 1857 vypouští Alexander Buchanan, správce statku Dutton´s Anlaby, první stovky králíků do buše. Doufá, že se v divočině králíci uchytí a on je bude moci jen lovit pro maso. Nefunguje to. Králíci spíše vegetují, protože je dravci drží dost zkrátka. 

V říjnu roku 1859 se o něco podobného pokusí Thomas Austin, náruživý střelec žijící poblíž Winchelsea. Jde na to chytře. Na své farmě Barwon Park nejprve ohněm a broky „vyčistí půdu“ od predátorů, a pak vypustí čtyřiadvacet šedých králíků. Jsou to angličtí ušáci nakřížení s „australskou“ linií. Tím Austin efektivně odstranil všechny existující ekologické bariéry. „Zavlečení pár králíků nemůže přece uškodit. Navíc člověku trochu dodá pocitu domova a radosti z lovu,“ myslel si. Jenže v kontextu následujících překotných událostí se dost zmýlil.

Jeho „úspěšný“ přístup navíc inspiruje desítky dalších farmářů. Trvá přibližně další dva až tři roky, než si Australané všimnou, že s králíky není něco v pořádku. Kolem roku 1860 na kontinentu žije kolem jednoho milionu lidí a každý si dopřává králíka alespoň jednou týdně. Přírodní králičí rezervoár se tím ale nikterak netenčí.

Zde je Králíkovo!

Co za tím stojí? Ideální podmínky pro spokojený život: díky mírným zimám se mohou množit celoročně, zdecimovaní predátoři jim už starosti nedělají. Farmaření velkoplošně vyklučilo křovinaté a lesnaté porosty a nahradilo je travnatou rovinou. Prostě země králíkům zaslíbená!

V roce 1866 osidlují Kapundii na jihu Austrálie, zabírají pro sebe celý Nový Jižní Wales. V roce 1887 se vyskytují na jihozápadním okraji Queenslandu, roku 1894 se objeví na severu u Šarlotiných vodopádů. Objevují se i na západě a několik oddělených populací přežívá i v severních pouštních oblastech. Vynořují se zprávy o prvních incidentech, ale zatím jsou zřídkavé. Lidé totiž viděli jen víceméně stabilní počet králíků ve svém okolí a nedocházelo jim, jak masivně se šíří celým kontinentem.

Mění celý kontinent

Vliv králíků na přírodu celé Austrálie byl naprosto devastující. Spásali dostupnou vegetaci, a tím efektivně snižovali dostupnost potravy domácím býložravcům. Dodnes přesně nevíme, kolik původních druhů přivedli k záhubě tím, že je v konkurenčním boji o potravu odstavili na vedlejší kolej. Spásání bylo tak dalekosáhlé, že zbavilo rostlinného pokryvu plochy o rozloze celých států. Odhalená půda byla mnohem náchylnější k vysychání a erozi.

Vztah mezi šířením králíků a pouští se může zdát divoký, ale skutečnosti bohužel odpovídá. Po vypasení trav se králíci pustili i do křovité vegetace. A okusováním kůry úspěšně vymýtili i řadu jinak odolných dřevin. Zlikvidovali malé semenáčky, čímž zabránili regeneraci. A samozřejmě – při shánění potravy se králíci nerozpakovali pustit s chutí do toho, co osadníci vypěstovali na polích. Pro hladové králíky jste neviděli úrodu. Doslova.

Co s tím?

Jako první začnou řešit králičí problém v Novém Jižním Walesu. Místní vláda vypíše odměnu 25 tisíc liber za fungující nápad, respektive „za jakoukoliv úspěšnou metodu, kterou jsme dosud nevyzkoušeli“. Obdrží celkem 1 456 různých návrhů, ale nic nezabírá. V roce 1907 dostavěla západoaustralská vláda plot proti králíkům dlouhý 1 833 kilometrů! Jenže v „zachraňovaném“ území už bylo stejně ušáků tolik, že to nebylo nic platné.

TIP: Divoce žijící kočky zabijí jen v Austrálii přes milion plazů denně

V 50. letech 20. století zredukuje jejich počty uměle vyvolaná epidemie myxomatózy a tularémie, ale postupně se proti nim stanou téměř imunní. Boj pokračuje dál… V každém případě přišly chodící ušaté pečínky prvních osadníků celý kontinent dost draho.

V centrech galaxií se obvykle nacházejí supermasivní černé díry. Jejich okolí bývá extrémně turbulentní, plné gravitačních kopanců, mohutných magnetických polí a intenzivního záření. Odborníci až doposud měli za to, že takové podmínky nejsou vhodné pro tvorbu nových hvězd.

Podle japonských vědců to ale vypadá, že hvězdy mohou vznikat i v tomto extrémním prostředí. Xing Lu z japonské National Astronomical Observatory of Japan v Tokiu a další badatelé nedávno v blízkosti supermasivní černé díry Mléčné dráhy objevili řadu „hvězdných vajec“, která se zřejmě úspěšně „klubou“.

Záhada s hvězdnými vejci

Hvězdy se rodí v hustých mračnech relativně chladného kosmického plynu a prachu. Takové mračno se hroutí do sebe tak dlouho, dokud se v jeho centru nezažehne termojaderná fúze a neobjeví se nová hvězda. Mezi vědci až doposud panovala poměrně obecná shoda na tom, že takový proces vyžaduje poklidně kosmické počasí, aby se zárodečné mračno s „hvězdným vejcem“ nerozplynulo. Okolí supermasivních černých děr ale příliš poklidné nebývá.

TIP: Monstrum se probralo: Naše supermasivní černá díra je stále aktivnější

Badatelé využili radioteleskopy soustavy ALMA v Chile a prozkoumali takzvanou Centrální molekulární zónu Mléčné dráhy (CMZ), zónu kosmických mračen, která se rozprostírá asi 1 000 světelných let kolem supermasivní černé díry. Ke svému překvapení objevili přes 800 oblastí se zahuštěným plynem a prachem, které připomínají „hvězdná vejce“. A u 43 z nich nalezli slabé výtrysky hmoty, které jsou významným důkazem, že skutečně jde o rodící se hvězdy.