„Než praskne žárovka, někdy chvilku bliká. V srdci je to podobné. Okamžik smrti je z biologického pohledu proces. Z právního a etického hlediska však smrt za proces považovat nelze, a proto na základě celospolečenské dohody pracujeme se smrtí jako s okamžikem,“ uvedla Kateřina Rusinová, která je přednostkou Kliniky paliativní medicíny 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která se studie zúčastnila.

To, jak tento okamžik určit, bylo cílem studie, do níž se zapojily dvě desítky jednotek intenzivní péče v Kanadě, Česku a v Nizozemsku. Podle zástupců Univerzity Karlovy výzkumníci požádali přes 600 rodin, aby lékařům umožnily sledovat životní funkce jejich blízkých při umírání.

Kdy přesně nastává okamžik smrti?

Výsledky studie, kterou publikoval New England Journal of Medicine, ukázaly, že srdeční aktivita se při umírání může po zastavení opět na chvíli obnovit. Podle vědců byla nejdelší prodleva mezi srdeční zástavou a krátkodobým znovuobnovením činnosti čtyři minuty a 20 sekund. Nikdy se však nestalo, že by se krevní oběh obnovil trvale, nebo že by pacient nabyl vědomí. Studie tak podle odborníků poskytla důkazy podporující přístup, kdy se po zástavě srdce čeká pět minut, než lékař stanoví čas úmrtí. Data lze mimo jiné použít k formulování dalších zásad pro dárcovství orgánů.

Aby byla transplantace úspěšná, je nutné k odběru orgánu od dárce přistoupit v co nejkratší době po stanovení smrti. Příjemce tak má optimální šanci, že u něj bude orgán dobře fungovat. Odborníci o možnosti darování orgánů musí uvažovat ještě před smrtí pacienta. Je třeba řešit řadu parametrů, včetně převozu orgánu. Podle zástupců UK ke konci roku 2020 v Česku čekalo na transplantaci některého život zachraňujícího orgánu 1 103 lidí. V loňském roce se také 81 lidí transplantace nedočkalo.

TIP: Darovat kus sebe: Jak probíhá transplantace živých orgánů

„Ve chvíli přijetí pacienta je prognóza neznámá a o pacienta pečujeme s cílem ho uzdravit. Když se ukáže, že je jeho stav neslučitelný se životem a zároveň, že jeho orgány by mohly pomoci někomu, kdo orgán potřebuje, pokračujeme v péči, která se nazývá péče o 'potenciálního dárce orgánů',“ popsala Kateřina Rusinová. Dodala, že je pak třeba seznámit s tím rodinu a společně probrat možnost zařazení pacienta do dárcovského programu. Podle přednostky Rusinové blízcí zpravidla potřebují čas, aby se se situací vyrovnali. V naprosté většině případů ale nakonec odběr orgánu podpoří.

Mimo honosné paláce se ve starověkém Římě servíruje nezbytná klasika: víno, obilniny a olivy tvořily základní pilíře římského jídelníčku. Říká se tomu potravní triáda Středozemního moře a nesměla chybět v žádné spíži nebo kuchyni. Za opravdu chudé vás považovali tehdy, když se vám jedné nebo více z těchto surovin nedostávalo. Pochopitelně – roli tu hrála cena a kvalita – a také způsob zpracování. Víno mohlo mít podobu hroznů, rozinek, vinného střiku, archivního moku nebo aspoň běžného acetum čili octa. Ten se využíval během vaření a dochucování a mimo jiné také pro hašení malých požárů. 

A obilniny? Opravdu movití si dopřávali pečiva z vlastní pekárny, méně zámožní nakupovali na tržištích, chudší si připláceli za „vypůjčení“ veřejné pekárny a ti opravdu chudí si placky z nahrubo drcené mouky smíchané s vodou pekli jen tak na horkých kamenech. 

Olivy byly naprosto univerzální. Jako dekorace, chuťovka i plnohodnotná svačina. Syrové nebo v nálevu? Jak je libo. A nezapomínejte ani na nepostradatelný olivový olej, který se hodil zrovna tak na vaření, do lampy ke svícení nebo ke koupelím. Bez triády zkrátka žádný Říman nemohl přežít.

Pochoutka z odpadků

Co je to garum? Ta otázka trápila historiky i znalce archeo-gastronomie opravdu dlouho. Protože jak víme z dobových záznamů, kolem 1. století jedl garum v podstatě každý. Jenže jednou bylo tak levné, že si je mohl dovolit i naprostý chudák a pomocný dělník, zatímco luxusní varianta mohla přivést na mizinu i solidního majitele půdy. O co tedy šlo? V naší kuchyni nemá garum přesný ekvivalent. Je to něco na pomezí dochucující rybí omáčky a řekněme rybí pomazánky. 

V zásadě se jednalo o překvašené rybí vnitřnosti se solí, které se uchovávaly v speciálních nádobách či nádržích. Tento odpad z rybích trhů postupně fermentoval do podoby polotekuté pasty, kterou jste si mohli doladit pepřem, bylinkami, vínem a olejem – a poněkud páchl. Přesné recepty na složení se lišily detailech a chránily se jako výrobní tajemství. To luxusní pocházelo jen z konkrétních druhů ryb a přísady byly velmi vzácné. Třeba takové garum sociorum z dnešního Katalánska patřilo podle Plinia staršího k nejlepším na celém světě.

Chleba a zuby

Jídelníček prostých obyvatel měst a venkova se pochopitelně dost lišil. Stejně jako kvalita jejich chrupu. Jak to? Venkovská strava byla sezónní, pestřejší a méně sázela na chleba. Nedává to logiku? Oblíbený římský panis quadratus, tedy kulatý pecen chleba s osmi naznačenými cípky, totiž ve verzi pro běžný lid nepocházel ze zrovna kvalitní mouky. Zrno na ni se mlelo mezi kamennými žernovy a dost často se přitom odštěpovaly drobné kamenné zlomky. 

Pár let o římském „kamenném“ chlebu vás snadno připravilo o chrup. Pokud jste hledali kvalitu a byli jste ochotni si za ni připlatit, hodilo se hledat chleba světlé barvy. Ten pocházel z jemnější, opakovaně prosévané mouky. Čím tmavší, tím hrubší byla mouka a více kameniva v ní. Pro chudé byl chleba zadarmo, ale na ten už jste museli mít silný žaludek. Na nepovedený pecen jste si ale mohli stěžovat přímo u výrobce. Každý bochník se totiž značil razítkem pekárny.

Tvrdá kaše

Život vojenský není nikdy lehký a v římských legiích tomu nebylo jinak. Řadový voják byl často odkázán na standardní příděl pravidelného žoldu. Ten tvořil žok zrní, zvaný puls a velký měch plný nekvalitního vína posca. Zrní není specifikováno: mohli jste dostat oves i ječmen. Podstatné je, že k vám putovalo dlouhou dobu a dostalo se k vám už se stopami plísně. Vojáci zrní fasovali v rámci svého contubernium, tedy osmičlenné jednotky. A obvykle bylo hned uvařeno na univerzální kaši, která na krátký čas zabránila plesnivění. Do hutné kaše se někdy přimíchával sýr, med nebo vajíčka, které dodaly šlichtě trochu chuti. 

Chuť na sladké

Med si v impériu nemohl dovolit každý. Spousta lidí se musela spokojit s mnohem civilnější náhražkou zvanou defrutum. To je mimochodem originálním dokladem toho, jak úspěšně Římané recyklovali odpad. Základem jsou nejrůznější slupky a vymačkané citrusové plody, bobule ovocných keřů, hroznové víno a k tomu nějaké koření. Vše se rozmačkalo a povařilo. Výsledkem je hodně nenáročný džem, který v uzavřené nádobě přečká věčnost.

TIP: Opít se! Ale čím? Poznejte 5+1 alkoholických nápojů dávné minulosti

Římané jej používali jako náhradní sladidlo prakticky ke všemu: na placky, k dochucení omáček i při pečení masa. I nevábné obilné kaše se prý po přídavku defrutum staly nejen výživné, ale konečně i poživatelné. Chuťovým opakem je moretum, tedy variace na pikantní tóny. Základem je čerstvý, leč nepříliš kvalitní sýr, jakékoliv dostupné bylinky a spousta česneku. Tahle zrající pasta navíc umí na strávníka nějaký ten týden počkat.

Asi před 4,5 miliardami let se proto-Země srazila s menší protoplanetou zhruba velikosti Marsu, které se říká Theia. Byla to ultimátní srážka, z jejíž trosek se zrodil náš Měsíc. Země se v té době na nějaký čas změnila na pekelný svět, pokrytý oceánem žhnoucího magmatu.

Přestože to tehdy musela být opravdu dramatická celoplanetární katastrofa, dnes jen velmi těžko hledáme doklady tehdejších událostí. Stalo se to velmi dávno. Země je geologicky aktivní planeta a tak staré události jsou v naprosté většině už úplně překryté novějšími procesy. Jak ale ukazuje nedávný objev v Grónsku, najdou se i výjimky.

Pradávné izotopy z Grónska

Helen Williams z britské University of Cambridge společně s dalšími odborníky zkoumala horniny takzvaného zelenokamového pásu Issua (anglicky Isua Greenstone Belt), které se nacházejí v provincii Nuuk na západním pobřeží Grónska. Jde o světoznámou lokalitu s jedněmi z nejstarších známých hornin na Zemi. Věk těch nejstarších vědci odhadují na 3,8 až 3,7 miliardy let.

TIP: Měsíc možná vznikl z pozemského magmatu, který vyšplouchl do vesmíru

Badatelé v horninách objevili neobvyklé izotopy hafnia a neodymu, které vznikají za extrémně vysokých tlaků, jako například ve spodním plášti Země. Společně s nimi narazili i na neobvyklý izotop wolframu, který vznikl z jiného izotopu, existujícího na Zemi jen prvních 45 milionů let po vzniku planety. Williamsová a spol. jsou přesvědčeni, že tyto izotopy jsou stopami planetárního oceánu magmatu, který zalil Zemi po srážce s Theiou.

Dávný původ velké rodiny indoevropských jazyků, kam patří i většina evropských jazyků včetně češtiny, vysvětlují dvě soupeřící hypotézy. Podle jedné z nich se indoevropské jazyky začaly šířit s rozvojem pastevectví asi před 6 a půl tisíci lety, z rozsáhlých stepí, které se rozkládaly na území dnešního Moldavska, Ukrajiny, Ruska a Kazachstánu. Druhá hypotéza tvrdí, že se indoevropské jazyky začaly šířit už před 9 tisíci lety z Předního východu, společně se zemědělstvím.

Lingvisté Kalifornské univerzity v Berkeley využili toho, že je možné analyzovat evoluci jazyků, stejným způsobem jako evoluci druhů. Zkoumali soubory 200 slov z více než 150 dnešních i vymřelých indoevropských jazyků a zjišťovali, jak rychle se slova mění během historie.

Když jim vyšlo, že původní indoevropština existovala asi před 6 500 lety, měli jasno. Krásně to sedí na stepní hypotézu. Řečí, která byla prapůvodním předkem češtiny i všech ostatních indoevropských jazyků, se tedy s velkou pravděpodobností mluvilo mezi pastevci ve stepi.

Už je to 120 let, co byl ve vraku římské lodi u řeckého ostrova Antikythéra objevený podivuhodný „mechanismus z Antikythéry“. Loď se přitom potopila zhruba v letech 70 až 60 před naším letopočtem a mechanismus byl vyroben někdy v letech 150 až 100 před naším letopočtem. Objevené zařízení zhruba velikosti krabice od bot je řecký astronomický kalkulátor s komplikovaným systémem ozubených kol s diferenciálními převody, který musel být na samotné hraně možností tehdejších inženýrů. 

Kolem mechanismu se vyrojila celá řada teorií, které nabízely více či méně uvěřitelná vysvětlení o jeho původu. Postupně se ukázalo, že jde o velmi důmyslné, ale nikterak magické zařízení, které sloužilo k předpovídání pozic Slunce, Měsíce a planet, stejně jako zatmění Měsíce a Slunce. Je to vlastně ručně poháněný analogový počítač, nejstarší svého druhu. Znalosti o konstrukci zařízení se ztratily z historie a trvalo tisíc let, než se podobné strojky znovu objevily.

Rekonstrukce mechanismu z Antikythéry

Problém je v tom, že se z původního mechanismu zachovala jen asi jedna třetina původní konstrukce, navíc ještě poškozená pobytem na mořském dně. Zařízení je intenzivně zkoumáno různými moderními metodami, stále ale plně nerozumíme tomu, jak fungovalo a co všechno dokázalo. Tony Freeth z britské University College London a jeho tým nedávno vytvořili věrný digitální model mechanismu z Antikythéry, který je v souladu se všemi doposud získanými důkazy o jeho fungování.

TIP: Vědci objevili lidské pozůstatky ve slavném vraku z Antikythéry

Díky modelu se vědcům podařilo odhalit nové funkce mechanismu. Badatelé například zjistili, že na textech mechanismu jsou zmíněné 462 letý cyklus pro Venuši a 442 letý cyklus pro Saturn. To jsou velmi přesné hodnoty, které souvisejí se zdánlivými cykly těchto planet při pozorování ze Země. Akademiky překvapilo, že tohle Řekové před naším letopočtem věděli. Zároveň se jim podařilo přiřadit část systému mechanismu z Antikythéry právě ke zmíněnému cyklu Venuše. Dalším krokem bude výroba repliky mechanismu podle modelu, s využitím původních technologií.

Národní park Mount Kenya vznikl v roce 1949 na ochranu stejnojmenné hory a jejího okolí. Je po Kilimandžáru druhou nejvyšší horou Afriky, ale vědci se domnívají, že původně měřila přes šest tisíc metrů a byla nejvyšší horou kontinentu. Ve skutečnosti se jedná o vyhaslou sopku, která má období své aktivity již asi dva miliony let za sebou.

Návštěvníci při výstupu nejprve narazí na deštný prales, který ji obklopuje. Vlhkost, stoupající z husté vegetace, vytváří mraky, které často zahalují vrcholek hory a chrání jej tak před přímým slunečním světlem. To je možná také důvod, proč je trvale pokrytý sněhem a nachází se na něm hned dvanáct ledovců, ačkoliv hora leží jen pár kilometrů od rovníku. V posledních letech však kvůli změnám klimatu ledovce rychle ustupují a podle některých odhadů během třiceti let zcela zmizí. V průběhu dne zde bývají také velké teplotní rozdíly, kolem poledne tu mohou panovat tropy, v noci pak mráz. Zdejší rostliny jsou však na tyto extrémy přizpůsobené.

Se stoupající výškou prales střídá bambusový porost, který pak přechází do roztodivné vysokohorské vegetace, připomínající pravěkou flóru. Samotný vrcholek je skalnatý. Mount Kenya je hlavním zdrojem vody pro dvě největší keňské řeky, Tana a Ewaso Nyiro, které poskytují životodárnou tekutinu zhruba pro polovinu Keňanů. 

Ohrožená příroda

V národním parku se nachází přes 880 druhů rostlin, z nichž nejméně 11 je endemických, nerostou tedy nikde jinde na světě. Žije tu také několik ohrožených druhů savců, jde například o 1 200–2 000 slonů afrických. Pokud budete mít štěstí, můžete spatřit i vzácného nosorožce dvourohého, kterého tu zbývá jen několik kusů.

TIP: Národní park Uluru-Kata Tjuta: Rudá pýcha Austrálie

Mount Kenya má pro domorodé obyvatele spirituální a náboženský význam, proto své domy stavějí tak, aby vchod směřoval k hoře. Některé místní kmeny ji totiž považují za sídlo svého boha. Posvátná jsou pro ně i některá zdejší jezera, jeskyně a řeky. Toto sídlo boha je však v posledních letech ohroženo intenzivním zemědělstvím a ničením místních pralesů, které trpí mimo jiné i požáry, ať už přírodního původu nebo úmyslně založenými zdejšími sběrači medu. V posledních letech byly za období sucha tímto způsobem zničeny velké kusy pralesa.

Jak je vidět, vědci nemají příliš velkou důvěru v lidstvo a jeho nerušené přežívání na Zemi v následujících stoletích. Ať už kvůli naší chybě, nebo z  přirozených příčin, může dojít k tomu, že bude na naší planetě vyhlazena část biosféry. Kdyby k tomu opravdu došlo, nebylo by špatné mít někde uložené vzorky organismů, z nichž by bylo možné do jisté míry biosféru zase obnovit.

Odborníci americké University of Arizona navrhují, že by takové úložiště nebylo špatné mít někde bokem, mimo dosah případné pozemské katastrofy. Například na Měsíci. Chtějí proto na Měsíci vybudovat globální úložiště organismů, kde by byly vzorky semen, vajíček i spermií co největšího počtu rostlin a živočichů, lidi nevyjímaje.

Lunární archa

Zní to sice jako science-fiction, ale podle komentátorů je to až překvapivě funkční řešení. V „lunární arše“ by byly uloženy kryogenicky zmražené vzorky asi 6,7 milionů druhů organismů, které by tam byly k dispozici pro případné napravování škod po katastrofálním poničení biosféry.

TIP: Postapokalyptická společnost bude mít k dispozici semena rostlin i digitální data

Měsíc je sice poněkud z ruky, projekt „lunární archy“ ale předpokládá, že lidstvo po zmíněné katastrofě bude stále schopné létat do vesmíru a vozit odtamtud vzorky organismů zpět. Měsíc navíc pro takové úložiště nabízí řadu výhod. Kromě klidu a bezpečí to je například vhodný terén, alespoň pokud víme. Pod povrchem Luny by se měly nacházet početné lávové tunely a jeskyně, kde by bylo možné takové úložiště vybudovat. Vzorky tam budou dobře chráněné před nepřízní vesmíru.

Michael Moore a Ryan Martin z Case Western Reserve University v americkém Clevelandu podrobili podrobnému zkoumání zhruba 600 fotografií vážek druhu Pachydiplax longipennis, které byly pořízeny jednak na západě USA a rovněž ve zhruba 3 000 kilometrů vzdáleném severovýchodním Ohiu. Díky trpělivému srovnávání odstínů křídel a enviromentálních a klimatických údajů zjistili, že samečci vážek z teplejších oblastí mají mnohem méně probarvená křídla než jejich protějšky žijící v chladnějším podnebí. Delší dobu ovšem neměli představu, proč tomu tak je. 

K obratu došlo, když Moore spolu se studentkou Cassandrou Lisovou sledovali na výzkumné farmě v Ohiu samečky vážek, kteří soupeřili o teritorium kolem tamního rybníčku. V sérii pokusů, při nichž si označili jednotlivé vážky podle velikosti a zabarvení křídel, zjistili, že tmavší zbarvení křídel je výhodou v chladnějších jasných dnech. Samečci se díky tomu rychleji zahřáli na slunci a jejich svaly byly lépe připraveny na souboje při ochraně teritoria nebo při potyčkách o samičky. Jenže když bylo moc horko, obrátil se přínos tmavších křídel v nevýhodu.

„Další testy prokázaly, že při vyšších teplotách způsobila tmavší křídla přehřátí svých majitelů, kteří poté naopak byli neschopní efektivně se postavit svým soupeřům,“ vysvětlil Moore. Zdá se tedy, že z tohoto důvodu se u samečkův nejteplejších částech USA vyvinula méně probarvená křídla. Dvojice zoologů dále zvažuje, zda podobný princip obecně platí i u jiných živočišných druhů.

Po celá staletí měly dcery panovníků na výběr jen ze dvou možností: buď přijaly postavení manželky a matky, nebo vstoupily do kláštera. Ani v moderním 19. století se toho v tomto ohledu příliš nezměnilo. Přesto si bavorská princezna Tereza našla způsob, jak se vyhnout všem nabídkám k sňatku. Navzdory protestům rodiny se pustila do něčeho pro ženu, a urozenou dámu zvlášť, naprosto neslýchaného. Zcela se ponořila do vědeckého výzkumu. Právě jí tak německá muzea vděčí za rozsáhlé sbírky hmyzu, rostlin i kultovních předmětů z různých částí světa. Přitom možná chybělo jen málo k tomu, aby šlechtična zakotvila ve svazku manželském, jak od ní žádali její nejbližší.

Neobvyklé záliby

Vědkyně s modrou krví přišla na svět roku 1850 jako jediná dcera budoucího bavorského prince regenta Luitpolda a jeho ženy rakouské arcivévodkyně Augusty Ferdinandy. Děvčátko vyrůstalo ve společnosti svých tří bratrů Ludvíka, Leopolda a Arnulfa. Zřejmě díky tomu se Tereza už od dětství zajímala o naprosto neženská témata. Princezna se účastnila výuky svých bratrů, takže propadla vábení přírodních věd. Uchvátila ji botanika, zoologie i etnologie. Už tím se vymykala. 

Od princezen se očekávalo, že se budou věnovat učení se cizím jazykům, hudbě, tanci, vyšívání či malování. Studium přírodních věd podle tehdejšího přesvědčení náleželo mužům. Co si však počít, když princezně přišlo vyučování jejích bratrů o tolik zábavnější než to její? I tak si o mnoho let později stýskala, jak málo toho stihla pochytit. Chyběly jí znalosti především ze dvou pro ženy zapovězených odvětví: matematiky a latiny. Cestu k matematice si našla sama. Hůře to dopadlo s latinou. Vychovatelé totiž považovali za dostačující, když urozené dámy zvládly latinské zpěvy či modlitby. Proč je zatěžovat nějakou složitější gramatikou? Kvůli tomuto přístupu se Tereza v budoucnosti potýkala s problémem, jak vědecky popsat všechny zástupce živočišné i rostlinné říše, s nimiž se setkala. Nicméně k tomuto okamžiku vedla ještě dlouhá cesta. Předtím ji zasáhl Amorův šíp… 

Pomatený kavalír

Zájem učené princezny neupoutal nikdo jiný než její o tři roky starší bratranec Otto I. Bavorský. Šlo o inteligentního, společenského, milého mladíka, který se navíc mohl pochlubit přitažlivým zjevem. Proti takovému svazku by rodina nic nenamítala. Vždyť Otto patřil k synům bavorského krále.

Jak bylo tehdy zvykem, nastoupil mladíček v roce 1863 k armádě. Zúčastnil se dvou válek – roku 1866 rakousko-pruské a o čtyři roky později prusko-francouzské. A právě tehdy se něco pokazilo. Po zážitcích z bojiště mladý muž upadal do depresí a vyhledával samotu. Postupně se začal chovat víc než podivně. „Je velmi bolestné vidět Otta v takovém stavu utrpení, který se denně zhoršuje. Obvykle nespí čtyřiadvacet hodin, po osm týdnů si nesundává boty, chová se jako šílenec, dělá strašné obličeje, štěká jako pes,“ napsal o stavu svého bratra mladý král Ludvík II. Bavorský.

Pomateného prince jeho příbuzní v dalších letech drželi v domácím vězení na různých německých zámcích. A co Tereza? Ta se chtíc nechtíc musela smířit s tím, že ke sňatku s jejím vysněným kavalírem nikdy nedojde. Nezapomněla na něj však, navštěvovala ho, psala mu dopisy a prý velmi těžce nesla, jak špatně s ním její vlastní rodina zachází. Její blízcí ale neprojevili žádné pochopení pro její zlomené srdce. Rozhodli se, že dívka musí dostát svým povinnostem a co nejdříve se provdat.

Vzpurná nevěsta

O nápadníky neměla princezna nouzi. Žádný však nevzbudil její zájem. O jednom z kandidátů na ženicha, nejmladším bratrovi císaře Františka Josefa I., si dokonce poznamenala: „Ten muž je mi trnem v oku, je mi doslova odporný, dělají narážky na to, že si mě vezme, za něco takového pěkně děkuji. Prý je navíc zlomyslný a bezcitný, nemá žádný talent, vyhledává jen zábavu a vymýšlí hloupé žerty. A za toho se mám provdat? Ani mě nenapadne!“

Osobní schůzky s potenciálním manželem Terezin odpor k němu nijak nezlomily. Ba naopak! Ještě zesílil. Považovala ho za hejska, ani slušně zaopatřit ji nemohl, protože dle jejích slov neměl žádný majetek. Ze zamýšleného spojení urozených rodů tedy sešlo.

To ovšem neznamenalo, že by se otec a bratři vzdali dalších pokusů o princeznino provdání. Proč se těchto vyjednávání neúčastnila Terezina matka? O tu přišla princezna již v pouhých třinácti letech. Kdo ví, zda by si rakouská arcivévodkyně v dohazovačských praktikách počínala obratněji než mužští členové domácnosti…

I tak musela mladá dáma čelit nejrůznějším metodám, jak ji dostat pod čepec. Například ji nutili snídat s budoucí tchyní. Když tohle selhalo, přišla na řadu otázka životního zabezpečení. S tou vyrukovali především její bratři. „Můj vztah k bratrům nebyl snadný. Jeden z nich, když viděl, že se nechci vázat, mi dal na srozuměnou, že je to nezbytné pro rodinu. Žili jsme ve skromných poměrech, a pokud bych zůstala v domě rodičů, byla by to zátěž pro všechny. Tímhle argumentem jsem se trápila dlouhé měsíce a roky,“ vzpomínala Tereza. Nakonec však všudypřítomný tlak ustála. Celým svým srdcem i duší se upnula k vědě. Copak by nějaký manžel mohl její badatelskou vášeň pochopit?

Neúnavná cestovatelka

Tereza Bavorská se nespokojí s bádáním z pohodlí pracoven, jak se to tehdy běžně dělávalo. Chce na vlastní oči spatřit krásy přírody. Její první kroky vedou roku 1875 do Tuniska. Cestuje v utajení, avšak s doprovodem přiměřeným svému postavení. Jeden muž ji má chránit, další jí slouží a ženská společnice dohlíží na její počestnost. A co vlastně princezna zkoumá? Zajímá ji všechno. Od nejmenších broučků a rostlinek po velká zvířata či domorodé zvyky. Kromě Tuniska navštíví Skandinávii, zejména oblasti severně od polárního kruhu, také Rusko, Brazílii a západní části Jižní Ameriky. Při těchto výpravách se může plně spolehnout na své jazykové znalosti. Ovládá prý až dvanáct cizích řečí! 

Její badatelské cesty rozhodně nelze považovat jen za pouhou zvláštnůstku znuděné aristokratky. Popíše čtyři nové druhy ryb, seznámí učence s dosud neznámými druhy hmyzu i rostlin. Její otec ani bratři si už nestýskají, že neprovdaná žena představuje zátěž pro rodinný rozpočet. Jejich poměry se totiž mezitím značně změnily. Jak to?

Otec regent, bratr král

Král Ludvík II. Bavorský je roku 1886 prohlášen za nepříčetného. Kdo bude místo něj řídit zemi? Nikdo jiný než Terezin otec a Ludvíkův strýc Luitpold, který se tak ocitá v pozici regenta. Tato úloha mu zůstane i poté, co král zbavený svéprávnosti záhy po svém uvržení do domácího vězení zemře. Trůn totiž připadne Ludvíkovu mladšímu bratrovi Ottovi, onomu princi, do nějž se tak nešťastně zamilovala Tereza. Novopečený panovník už dávno držený v ústraní kvůli pomatenosti usedne na trůn pouze formálně. Ve skutečně zemi spravuje Luitpold. Tak to zůstane až do jeho smrti roku 1912. Co bude dál? Otto přece nemůže vládnout. O blaho Bavorska má nyní pečovat Terezin nejstarší bratr Ludvík. 

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Ten se ovšem s rolí pouhého regenta nespokojí. Z jeho popudu roku 1913 parlament schválí zákon, podle něhož se v případě, že regenství z důvodu panovníkovy neschopnosti trvá nejméně deset let, může regent stát králem. Ctižádostivý Luitpoldův syn tak usedá na trůn jako Ludvík III. Jeho sestra mezitím plánuje svoji poslední cestu za přírodními krásami. Jenomže pak vypukne první světová válka. Místo obohacování přírodovědných sbírek tak Tereza otevírá dokořán dveře své vily v Lindau, kde pečuje o zraněné vojáky. A co po válce? Ludvík III. přichází o trůn, neboť z království se stane republika. Dožije v Maďarsku, kde roku 1921 umírá. Jeho stále více churavějící sestra ho následuje na věčnost o čtyři roky později. Její odkaz ovšem žije ve vědeckých kruzích dál…

Budova Tao Zhu Yin Yuan (dříve označovaná také jako Zahrada Agora) je dílem pařížského architektonického studia Vincent Callebaut Architectures. Výstavba téměř sto metrů vysokého mrakodrapu, který svým vzhledem připomíná dvoušroubovici DNA, odstartovala již v roce 2013 a o pět let později byla dokončena hrubá stavba. Práce na mrakodrapu tím ale zdaleka neskončily. Podle původních plánů má budova sloužit jako obří lapač oxidu uhličitého – ročně by měla absorbovat přibližně 130 tun tohoto skleníkového plynu. Klíčovou roli v tomto úkolu má sehrát 23 tisíc keřů, stromů a dalších rostlin, vysazených na balkonech a terasách v jednotlivých patrech. Finální „zezelenání“ mrakodrapu má být dokončeno v druhé polovině tohoto roku.

TIP: Zelený super mrakodrap jako čistička vzduchu pro New York

Zelený mrakodrap patří mezi nejdražší adresy v Tchaj-peji. V každém z 20 obytných pater se nachází dva apartmány o výměře 165 m². Budova splňuje nepřísnější standardy z hlediska bezpečnosti a odolnosti vůči zemětřesení a tajfunům a je také vysoce energeticky úsporná. Díky své pozoruhodné konstrukci nabízí každé její patro mírně odlišný výhled – jednotlivá patra jsou pootočená o 4,5 stupně ve směru hodinových ručiček, takže rozdíl mezi přízemím a nejvyšším patrem činí 90 stupňů.