Peripetie kolem amerických proudových UCAV ukazují, že vývoj takového stroje představuje i pro velmoc náročný technologicko-vojensko-politický projekt. Ozbrojené drony totiž mohou mít mnoho podob a ujasnit si jejich roli v komplexním systému ozbrojených sil není snadné. Už jen o pohonné jednotce lze vést sáhodlouhé diskuse, neboť UCAV se dá osadit nejrůznějšími typy motorů – od nízkonákladových pístových přes menší proudové až po nejvýkonnější „turbíny“ s přídavným spalováním.

Předchozí část: S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony? (1)

Zatímco vrtulové typy vydrží ve vzduchu nejdelší dobu, drony osazené naposled zmíněným pohonem by těžily z vysoké rychlosti při pronikání do nepřátelského vzdušného prostoru. A když by se v něm ocitly, díky vektorování tahu by měly takovou obratnost, že by vymanévrovaly i protiletadlové střely.

Jak jej ovládat?

To vše nicméně za cenu extrémní technologické náročnosti a vysokých vývojových i pořizovacích nákladů. O nic jednodušší není volba způsobu ovládání dronu. Operátoři mívají k dispozici pracoviště umístěné v bunkru, vozidle, kontrolním letounu či na válečné lodi, přičemž ke komunikaci s UCAV používají vysokorychlostní digitální datové spojení.

V některých případech operátor dron přímo řídí – podobně jako RC model. Pokud by sekomunikace přerušila, stroj buď úkol dokončí dle zadaných údajů, nebo se vrátí na základnu. Nejčastěji se však počítá s tím, že UCAV absolvuje celou misi autonomně v předprogramovaném režimu a operátor pouze dohlíží, aby se něco nezvrtlo. V takovém případě může zasáhnout a převzít manuální řízení.

Predátor s vrtulí

Vzhledem k těmto složitostem není divu, že dosud nejúspěšnější UCAV šel cestou nejmenšího odporu. Americký RQ-1 Predator vzhledem připomíná klasický letoun, pohání ho tlačná vrtule a dosahuje nižší rychlosti než druhoválečné spitfiry.

Zrodil se v polovině 90. let ze spolupráce CIA, Pentagonu a společnosti General Atomics. Vojáci i špioni totiž potřebovali průzkumný stroj, který by z těžko přístupných lokalit přinášel cenné informace. Typ s dlouhým rovným křídlem obdržel čtyřválec Rotax o výkonu 85 kW, jenž se vyznačuje tichým chodem a tunovému dronu dává rychlost 218 km/h. 

Nízká váha i spotřeba benzinu dovolovaly predatoru setrvat ve vzduchu 24 hodin, což přivedlo generály k myšlence uzpůsobit průzkumník i pro ofenzivní mise. Inženýři vyztužili křídla, osadili je pylony a doplnili laserový značkovač. Roku 2001 spatřil světlo světa MQ-1 Predator (M neboli multirole znamená víceúčelový, R čili reconnaissance upomínalo na průzkum), který unese dvě protitankové střely AGM-114 Hellfire, čtyři protiletadlové AIM-92 Stinger nebo šest protizemních AGM-176 Griffin.

Váha výzbroje snížila vytrvalost, přesto se z dronu stal nebezpečný bojový prostředek, který se zapojil do misí v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu nebo Somálsku. Záhy se však ukázalo, že US Air Force bude přece jen potřebovat výkonnější typ. Začátkem 21. století vznikl vývojový program Hunter-Killer, do něhož se zapojilo několik zbrojovek. Se svým želízkem v ohni přišla i General Atomics a její Predator B zaujal vojáky nejvíce. Stroj, posléze přeznačený na MQ-9 Reaper, je větší a těžší než předchůdce, unese více zbraní a dosahuje rychlosti 482 km/h. Jeho srdce tvoří turbovrtulový Honeywell TPE331 o 671 kW, na sedm pylonů lze kromě výzbroje zmíněné u MQ-1 podvěsit laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II nebo bomby JDAM.   

Do boje!

Reaper vstoupil do služby u USAF roku 2007 a 28. října odpálil první rakety proti afghánským povstalcům v oblasti Deh Ravod. Od té doby se drony v Afghánistánu zapojily do stovek operací. Úspěšné bylo kupříkladu krytí základny Bagrám, jež se stávala cílem raketových útoků. Bezpilotní stroje díky průzkumné výbavě mudžahedíny odhalily a operátor poté odpálil výzbroj. Ani reaperům se ovšem nevyhnuly problémy – roku 2009 ztratil pilot kontrolu nad jedním MQ-9, jenž neovladatelně mířil k hranici s Tádžikistánem. V obavách z úniku technologií Američané dron sestřelili stíhačkou F-15. 

Vrtulové UCAV se objevily též nad Irákem, posléze nad Sýrií zasahovaly proti Islámskému státu. Právě střela Hellfire z MQ-9 ukončila v listopadu 2015 život vraha známého jako Džihádista John. Zatím naposledy se reapery dostaly do hledáčku médií v lednu 2020, kdy jeden z nich zabil u bagdádského letiště velitele íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního. Stroje MQ-1 už Spojené státy roku 2018 vyřadily, reapery čeká ještě dlouhá kariéra. Kromě USAF si je pořídily ozbrojené síly Francie, Indie, Británie, Itálie, Maroka nebo Nizozemí. 

TIP: Nejnovější zbraň proti dronům dokáže zneškodnit dron na vzdálenost 500 metrů

A jak jsou na tom ostatní země? Zpravidla provozují jen průzkumné drony a případně zkoumají jejich vybavitelnost výzbrojí, nebo se nacházejí ve fázi testování proudových samokřídel podobných těm americkým. Mezi tyto projekty patří britský Taranis či Dassault nEUROn, vyvíjený v mezinárodní spolupráci. 

Ozbrojenou výjimku potvrzující pravidlo tvoří izraelský IAI Harop, který je zároveň dronem i municí – cíle ničí nárazem ve stylu kamikadze. K jejich likvidaci slouží jak kinetická energie stroje, tak 23kg bojová hlavice. Pokud UCAV cíl nenalezne, vrátí se na základnu a přistane. 

Kvazary jsou velmi aktivní a jasná jádra některých galaxií, kterým energii dodává superhmotná černá díra. Černá díra vtahuje okolní plyn a při tom se uvolňuje ohromné množství energie, která astronomům umožňuje tyto objekty pozorovat dokonce i na velmi velké vzdálenosti.

Kvazar z časů raného vesmíru

Nově objevený kvazar s označením P172+18 je natolik vzdálený, že jeho světlu trvalo asi 13 miliard let, než doletělo až k nám. Znamená to, že tento objekt pozorujeme tak, jak vypadal v době, kdy byl vesmír pouhých 780 milionů let starý. I když jsou známy i vzdálenější kvazary, byli astronomové v tomto případě poprvé schopni identifikovat neklamné známky rádiových výtrysků (jetů) v takto rané fázi vývoje vesmíru. Pouze asi 10 % kvazarů – které astronomové označují jako rádiově hlasité – má výtrysky, které intenzivně vyzařují na rádiových vlnách elektromagnetického záření.       

Kvazaru P172+18 dodává energii černá díra o hmotnosti asi 300 milionů Sluncí, která enormní rychlostí pohlcuje okolní plyn. „Tato černá díra velmi rychle požírá hmotu, nabírá na hmotnosti jednou z nejvyšších rychlostí, jaká kdy byla pozorována,“ vysvětluje astronomka Chiara Mazzucchelli, která společně s kolegou Eduardem Bañadosem z astronomického institutu Maxe Plancka, vedla výzkum, při němž byl objekt nalezen.

Astronomové se domnívají, že existuje spojitost mezi rychlým růstem superhmotných černých děr a mohutnými rádiovými výtrysky, jaké pozorují například u kvazaru P172+18. Zdá se, že výtrysky jsou schopné rozrušovat plyn v okolí černé díry a zvyšovat tak množství hmoty, kterou černá díra pohlcuje. Výzkum rádiově hlasitých kvazarů tak může pomoci pochopit, jak černé díry v raném vesmíru dosáhly svých superhmotných proporcí, tak krátce po velkém třesku.

TIP: Monstrum z počátku vesmíru: Vědci objevili nejstarší černou díru

I když byl tento objekt znám již dříve jako rádiový zdroj, že by P172+18 mohl být vzdálený kvazar si Eduardo Bañados a Chiara Mazzucchelli poprvé uvědomili při pozorování dalekohledem Magellan na Observatoři Las Campanas v Chile. „Jakmile jsme měli k dispozici data, prohlédli jsme je a okamžitě zjistili, že jsme objevili nejvzdálenější dosud známý rádiově hlasitý kvazar,“ okomentoval objev Eduardo Bañados.

Mandejci jsou nesmírně uzavřeným náboženským a etnickým společenstvím v jižním Iráku a Íránu, a v menším počtu i v dalších zemích, především v USA. Dnes jich ve světě žije asi 50 až 70 tisíc. Jejich historie není příliš známá. Mohli by mít něco společného s Hyksósy, kteří si podmanili Egypt a poté z něj byli vyhnáni v 16. století před naším letopočtem. Zároveň by mohli být těsně spojení s esény, kteří žili kolem počátku letopočtu v krajině kolem Mrtvého moře, k nimž patřil i Jan Křtitel.

Tom McCollough z americké Centre College v Kentucky a jeho spolupracovníci nedávno přeložili text na starobylém mandejském amuletu. Tento amulet představuje tenký plátek olova o rozměrech 20,3 × 4,4 centimetrů v obalu z mědi, který je pokrytý 62 řádky textu v mandejštině. Centre College získala amulet spolu se dvěma dalšími v roce 2009, kdy je zakoupili od sběratele za 5 tisíc dolarů (přes 110 tisíc Kč). Podle všeho pochází jižního Iráku.

Amulet proti zlým duchům

Přeložený text na amuletu prozrazuje, že jeho účelem bylo chránit muže jménem Abbiya, syna Mahui, před duchy a démony, kteří pijí krev a požírají maso svých obětí. Amulet se přitom odvolává na moc archanděla Gabriela. Odborníci Centre College odvodili z míry koroze amuletu, že byl vyroben v roce 450 našeho letopočtu a možná i dříve.

TIP: 2 700 let stará klínová tabulka z novoasyrské říše popisuje démona epilepsie

Vzhledem ke stáří amuletu a k uzavřenosti kultury Mandejců tento amulet představuje cenný zdroj informací o vývoji náboženství a společnosti Mandejců, kteří jsou bytostně pacifističtí a filozoficky založení. V současné podobě je náboženství Mandejců velmi komplexní a představuje syntézu několika dalších náboženství.

Z Itálie zachvácené hospodářskou krizí vycestovalo do Spojených států jen mezi roky 1880 až 1914 na čtyři miliony lidí. A další samozřejmě přibývali v následujících letech. Coby dělníci a horníci mířili do USA, zemědělci se naopak uplatňovali v Jižní Americe. Dnes například jen v Brazílii žije kolem 24 milionů jejich potomků a v Argentině jde až o polovinu populace země!

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Italové zkrátka tvořili zdaleka největší přistěhovaleckou skupinu a zároveň šlo o nejchudší a nejméně vzdělané evropské imigranty – pocházeli většinou ze zaostalého jihu poloostrova a ze Sicílie. Kvůli svému silnému katolickému vyznání museli v protestantsky založené Severní Americe čelit velkým předsudkům, což je vzhledem tomu, že kladli velký důraz na rodinu a rodinné vazby, ještě více semklo…

Italští přistěhovalci prodávají chleba na ulicích newyorského Manhattanu – fotochrom od Williama Henryho Jacksona z roku 1902 (zdroj: Shutterstock)

Čtyřka neboli IV. bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství Praha bylo po vzniku samostatného Československa v roce 1918 pověřeno všeobecnou agendou veřejné bezpečnosti. Již počátkem dvacátých let se skládalo z několika oddělení, z nichž jmenujme alespoň oddělení mravnostní (stíhání obchodu se ženami a dětmi, obchodu s narkotiky, kuplířství, tuláctví, pornografie), oddělení krádeží, oddělení pro stíhání kapesních zlodějů, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, šeků a cenných papírů, oddělení zjišťovací, které vedlo úřední sbírku fotografií a daktyloskopickou sbírku pro celé území republiky, trestní rejstřík a další.

Aby se to nepletlo, Čtyřka sídlila v Bartolomějské ulici číslo 4 a v jejím čele stál v podstatě po celé období první republiky Josef Vaňásek. Právě on se stal věrným předobrazem rady Vacátka, jak ho známe z povídek Jiřího Marka a ze seriálu Hříšní lidé města pražského, kde ho geniálně zahrál Jaroslav Marvan.

Na oblast takzvané Velké Prahy bylo vyčleněno 45 detektivů, jejichž pracovní podmínky nebyly zrovna k závidění. U jednoho stolu v kanceláři se tísnili čtyři až šest detektivů, kteří se dělili o jeden telefon. Dobový tisk je nazýval „kavalíry zákona“, neboť jejich platy zdaleka neodpovídaly jejich odpovědnosti a výkonu. Pohybovali se většinou pěšky nebo tramvajemi, o služebních autech se jim mohlo dlouho jen zdát. Technické nedostatky však nahrazovali vynikající znalostí svého rajonu a členů galerky.

Skutečný rada Vacátko

Josef Vaňásek předběhl svou dobu – byl prototypem moderního policisty, který se nebrání žádným vyšetřovacím metodám, vedoucím k odhalení a dopadení zločince. Nebránil se ani alternativním přístupům, jako byla spolupráce s tehdy věhlasnou grafoložkou Dolfinou Poppée. Navíc se angažoval v boji proti drogám, který se u nás po celou dobu první republiky hluboce podceňoval. Prosazoval své názory na mezinárodních policejních kongresech, kde si ho kolegové velmi považovali. Díky němu byl například zaveden mezinárodní systém evidence fluktujících živlů, tedy takzvaných kriminálních světoběžníků.

Josef Vaňásek se narodil 1. listopadu 1877 v Praze. Jeho otec pracoval jako konduktér tramvají a zemřel v pouhých 59 letech. Nedočkal se již okamžiku, kdy jeho syn nastoupil službu u policie, a už vůbec ne vnoučat (pan rada měl syna a dceru) – zemřel v lednu 1904 a jeho žena Anna ho přežila o 18 let. Josef Vaňásek vystudoval státní gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze, kde byl v červenci 1896 uznán dospělým s vyznamenáním. Ve studiích pokračoval na české univerzitě v Praze, kde postupně složil zkoušku z historie práva, judiciální zkoušku a v roce 1904 státovědeckou zkoušku. Mezitím také absolvoval jako jednoroční dobrovolník vojenskou činnou službu u pěšího pluku č. 88. 

Po studiích vstoupil Vaňásek do policejních služeb na bezpečnostní oddělení v Praze a stal se tak rakouským c. k. úředníkem. Pracoval tam od roku 1904 nepřetržitě s výjimkou válečných let. V roce 1914 byl totiž přeložen do Plzně, kde vedl expozituru státní policie v Bolevci. Tady ho 25. května 1917 zastihl výbuch zdejší největší rakousko-uherské muniční továrny. Na rozloze 60 hektarů stálo za ostnatým plotem 57 budov, v nichž pracovalo na 3 000 lidí. Výbuch dělostřelecké munice způsobil zranění 650 lidem a přes 200 pracovníků zahynulo.

Policejní řemeslo mu bylo vším

Boleveckou tragédii, která inspirovala Karla Čapka k napsání románu Krakatit, vyšetřoval právě Vaňásek. Ve vzpomínkovém článku, který vyšel po radově smrti v únoru 1938, napsal novinář František Gel, že „už tam se osvědčil jako muž spravedlivý, lidský a neohrožený, když se postavil vůči nátlaku vídeňského ministerstva a proti rozkazu rakouského hlavního stanu a prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží. Zachránil desítky nevinných lidí před žalářováním a skupinu nařčených před smrtí.“ 

Do Prahy se Vaňásek vrátil po převratu. Jeho mimořádné schopnosti byly oceněny, když ho prezident republiky jmenoval 26. července 1923 prostřednictvím dekretu vrchním policejním radou. Byl zařazen na Policejní ředitelství v Praze a pro svoje výjimečné kriminalistické vlohy byl pověřen zastupováním ministerského rady Knotka. Po jeho odchodu do výslužby se stal jako vládní rada přednostou IV. bezpečnostního oddělení. Do jeho pravomoci spadala veřejná bezpečnost, mravnostní policie, policejní věznice, ztráty a nálezy a Všeobecná kriminální ústředna.

Podle Františka Gela byl Vaňásek až fanaticky pilný a pracovitý, přísný na sebe i na své podřízené. Policejní řemeslo mu bylo vším, měl údajně k dispozici služební byt přímo v Bartolomějské ulici, aby mohl v práci i přespat. Měl svého řidiče, který ho vozil služebním vozem nejen v pracovní době, ale i ve chvílích volna. Podle svědectví Vaňáskova syna byla nejstarším vozem Minerva z roku 1910, zkonfiskovaná jakési maďarské šlechtičně. Vůz rady Vaňáska měl státní poznávací značku N III 814 a další vozidla Policejního ředitelství byla vesměs označována sérií N III 810 až 818. Takže i espézetka na pragovce, kterou jezdili detektivové ze Čtyřky v seriálu, odpovídá historické skutečnosti. V archivu režiséra Sequense se našla fotografie, která dokládá, že během natáčení Vraždy v hotelu Excelsior byl na place přítomen syn pana rady, JUDr. Josef Vaňásek. I takovou drobnost, jakou je číslo SPZ, nechali filmaři zřejmě upravit podle jeho doporučení.

Páni v buřinkách a pražská galerka

Kriminální rada Vaňásek by samozřejmě nemohl mít tak skvělé výsledky nebýt kvalitních spolupracovníků. Na jednoho z nich, revírního inspektora Jaroslava Kinkora, vzpomínal i sám Karel Čapek a nazýval ho lordem pražské kriminálky. Kinkor mu také pomáhal při psaní Povídek z jedné a druhé kapsy. Zřejmě právě tento muž se stal spolu se svým kolegou Petrem Salačem předobrazem pro inspektora Brůžka v hereckém podání Josefa Bláhy. Je pravděpodobné, že tvůrci zkombinovali vždy několik charakterů do jedné figury.

Dalším vzorem byli reální detektivové z protikapsářského oddělení Jiří Tuček a František Dlask. Zatímco Tučka, milovníka psů a mysliveckých honů, v seriálu nejvíc připomíná detektiv Mrázek alias František Filipovský, Josef Vinklář jako inspektor Bouše zase fyziognomicky odpovídá podsaditému Františku Dlaskovi. Protikapsářské oddělení bylo v prvorepublikovém tisku pravidelně chváleno, takže jejich případy i charakteristiky se daly poměrně snadno vyhledat. 

Dnešního diváka by jistě zajímalo, zda byla tehdejší galerka skutečně tak přátelská, jak je líčena v seriálu. Na to měl režisér Jiří Sequens již v roce 1968, tedy v době, kdy seriál připravoval, následující odpověď: „S Jiřím Markem jsme si řekli, že nebudeme dělat detektivky v tradičním duchu, ale že se pokusíme o poněkud zvláštní líčení osudů lidí a lidiček kolem zločinu, že zvolíme pohled, jakým tyto lidi viděl Karel Čapek, Karel Poláček aj. Chtěli jsme se na podsvětí Prahy podívat trochu s ironií a s humorem, někdy i s určitou poezií.“

Faktem je, že mnozí detektivové měli s galerkou nadstandardní vztahy a například s některými prostitutkami spolupracovali jako s informátorkami. Takhle je vylíčená například lehká holka v podání Jiřiny Bohdalové ve filmu Pěnička a Paraplíčko. Svého milého kasaře „práskne“ přímo panu radovi, a to ve chvíli, kdy kasař Pěnička překročí své „pravomoci“ a dopustí se vraždy. Potomci skutečných detektivů si vybavují situace, kdy se jejich otcové či dědové potkali po letech na ulici s bývalou prostitutkou a ta je uctivě zdravila. Nebylo přitom výjimkou, že bývalý detektiv se už v té době mohl živit jen manuální prací, kdežto někdejší prostitutka seděla třeba jako důležitá osoba na národním výboru. 

Čekání na ocenění

Bohužel osud většiny předválečných detektivů byl podobný. Řada z nich nepřežila druhou světovou válku, zapojila se do protifašistického odboje, byla vězněna v koncentračních táborech nebo předčasně zemřela pod vlivem silného stresu. A pokud se dožili míru, čekalo je nejprve povýšení a vyznamenání a následně po únoru 1948 nekompromisní vyhazov. Málokdo z nich byl ochotný podvolit se novým praktikám a vstoupit do Komunistické strany Československa.

Po vyhazovu od policie skončili v manuálních profesích nebo v důchodu. Pan rada Vaňásek zemřel ještě před vypuknutím druhé světové války, jinak by ho potkal stejný úděl. Bývalí detektivové dožili v ústraní a zapomnění a od našeho státu se dodnes nedočkali nějakého ocenění, byť už jen in memoriam. Je obdivuhodné, že dokázali nezatrpknout, žili dál pro své rodiny a udržovali se v dobré fyzické kondici. Například detektiv Albert Havelka chodil do sběrných surovin, kde ho režim donutil pracovat, perfektně upravený a udržoval si způsoby, na něž byl zvyklý za první republiky. Ve sběrně se setkával s bývalými členy galerky, kteří ho i nadále respektovali.

Image

Čtěte také

Co odkrývá černá kronika první republiky? Krvavé mordy i vraždy z vášně

Loňská exploze podpovrchového metanu na ruském poloostrově Jamal odhalila masivní, 30 metrů hluboký závrt. Za posledních sedm let jde již o 17 podobnou událost, která se v této sibiřské oblasti odehrála. Podrobný průzkum závrtu ukazuje, že tyto nejsevernější výběžky procházejí zásadní klimatickou změnou.

Varování zaznívá od moskevských vědců ze Skolkovského institutu vědy a technologie, kteří se na průzkumu podíleli. Vědcům tentokrát přálo štěstí – masivní kráter se jim podařilo objevit zhruba měsíc po explozi. Nebyl tak době průzkumu výrazně ovlivněn počasím a dalšími vlivy.

Pomalu tající bomba

Vědci do třicet metrů hlubokého kráteru nahlédli pomocí dronu a pořídili přes 80 fotografií, ze kterých následně vznikl přesný 3D model závrtu. Pohled do nitra kráteru vědcům potvrdil jejich očekávání – metan se hromadí v ledových dutinách, což se na povrchu projevuje vznikem jakési mohyly. Ta je po výbuchu rozmetána stovky metrů daleko.

Nejasný zůstává zdroj metanu. Podle vědců může pocházet z hlubinných rezervoárů i podpovrchových zásobáren, případně z obou jmenovaných zdrojů. Až donedávna jej bezpečně zadržovala silná vrstva permafrostu – věčně zmrzlé půdy. Vzhledem k tomu, že se Arktida otepluje dvakrát rychleji než zbytek Země, ale dochází k postupnému tání permafrostu a ztenčování této bezpečné vrstvy.

I když se závrty objevily ve velmi řídce osídlené oblasti (na Jamalském poloostrově žije trvale jen asi 20 tisíc lidí a na sousedním Gydském poloostrově okolo 7 tisíc), představuje explodující metan značné nebezpečí. Oblast je největší zásobárnou ruského zemního plynu a nachází se zde značné množství distribuční infrastruktury, včetně například přes čtyři tisíce kilometrů dlouhého plynovodu Jamal – Evropa, vedoucího přes Bělorusko až do Německa.

TIP: Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou

Podle vědecko-výzkumné organizace Woodwell Climate Research Center, která vyvinula algoritmus, umožňující předpovídání podobných změn, představují metanové krátery a další náhlé změny, ke kterým dochází v arktické krajině, důkazy o rychlém oteplování a rozmrazování Arktidy, což může mít vážné důsledky pro obyvatele Arktidy i na celém světě.

Před 266 až 260 miliony let, tedy na sklonku permu a celého období prvohor, žil v dnešní jižní Africe starobylý predátor, který svými proporcemi připomínal menšího hrocha. Byl jím Anteosaurus magnificus ze skupiny terapsidů – dorůstal délky 5 až 6 metrů a vážil přes půl tuny. Jeho masivní lebka měřila 80 centimetrů.

Vědci si až doposud mysleli, že robustně stavěný Anteosaurus, s těžkou lebkou a kostmi, byl sice hrůzný dravec, ale zároveň také pomalý a těžkopádný. Podle nové detailní analýzy fosilních nálezů anteosaura, především jeho lebky, kterou provedl tým Juliena Benoita z jihoafrické University of the Witwatersrand, to ale byl mnohem horší protivník.

Mašina na zabíjení

Podle závěrů vědců byl Anteosaurus masivně stavěný a zároveň překvapivě pohyblivý a hbitý. Vlastně i tím připomínal hrochy, kteří jsou navzdory svým proporcím nečekaně rychlí. Na rozdíl od hrochů ale Anteosaurus nebyl obojživelný, žil na souši, kde také pronásledoval svou kořist.

TIP: Zavalití draci s gigantickými hlavami kralovali potravnímu řetězci triasu

Díky doslova smrtící kombinaci těžkého těla s mocnou lebkou, vybavenou děsivými zuby, a vysoké pohyblivosti, byl anteosaurus nepochybně jedním z nejobávanějších vrcholových predátorů své doby. Někteří tehdejší terapsidi používali masivní hlavy v soubojích jako těžká beranidla. Anteosaurus k nim ale podle stavby lebky nepatřil. V soubojích se zřejmě spoléhal na své vražedné zuby.

Nad pozemskými oceány i nad pevninou řádí hurikány a další tropické cyklóny, veliké rotující bouřkové systémy v podobě obrovského víru. Astronomové nedávno poprvé pozorovali jev velmi podobný hurikánu v horních vrstvách atmosféry Země. Šlo o obrovský hurikán plazmatu, tedy ionizovaného plynu, o šířce asi 1 000 kilometrů.

Vesmírný hurikán řádil 20. srpna 2014, téměř 8 hodin. Otáčel se nad severním pólem Země. Tvořilo jej klubko siločar magnetického pole a proudy slunečního větru, takže hurikán nebyl viditelný lidským zrakem. Všimly si ho ale satelity, které v té době monitorovaly oblast severního pólu.

Liják elektronů 

Hurikán plazmatu byl pozoruhodně podobný klasickému hurikánu, včetně „oka“, klidné oblasti ve středu otáčející se bouře. Tento hurikán ovšem nebičoval své okolí dešťovou vodou, nýbrž elektrony, které z něho proudily do horních vrstev atmosféry. Přestože to byl první takový hurikán, jakého jsme si všimli, podle badatelů jsou takové jevy zřejmě relativně běžné.

TIP: NASA připravuje misi CYGNSS, která zlepší předpovídání hurikánů

Podle Mika Lockwooda z britské Univerzity v Readingu jde o důležité potvrzení, až doposud totiž nebylo jasné, zda takové vesmírné hurikány plazmatu vůbec existují. Stejně jako v případě klasických hurikánů, i vesmírný hurikán potřebuje obrovské množství energie. Podle všeho si ji bere z energie slunečního větru a jeho elektricky nabitých částic.

Během uplynulého týdne otřáslo jižním Islandem více než 20 tisíc zemětřesení. Většina z nich neměla příliš velkou sílu. Přesto ale geologové situaci velmi pozorně sledují, protože takové masivní zemětřesné roje bývají předzvěstí velkých sopečných erupcí. Právě na Islandu k tomu nikdy není moc daleko.

Zvýšenou seismickou aktivitu zahájilo středně silné zemětřesení 24. února, jehož epicentrum se nalézalo u poloostrova Reykjanes, asi 32 kilometrů od hlavního města Reykjavíku. Bylo to naštěstí stranou od osídlených oblastí, takže nebyla hlášena žádná zranění ani žádné škody. Jak uvedl vulkanolog Thorvaldur Thordarson z Islandské univerzity, následné otřesy byly sice v naprosté většině slabší, přesto ale obyvatelé Reykjavíku prakticky každý den nějaké pociťují nějaké otřesy.

Erupce na jihu Islandu

Podle odborníků jsou podobné zemětřesné roje projevem pohybů magmatu, které proudí podél hranice Severoamerické a Eurasijské tektonické desky. Toto neklidné geologické rozhraní přitom přímo probíhá Islandem. V minulosti zemětřesné roje ohlašovaly nadcházející erupci některého z pěti aktivních vulkánů, které se dnes nacházejí na poloostrově Reykjanes.

TIP: Kolosální sopečná erupce na Islandu zřejmě přispěla k rozšíření křesťanství

Možnou erupci jednoho, případně i více vulkánů, nasvědčuje i to, že na jižním Islandu se sopky probouzejí k intenzivní činnosti zhruba jednou za 800 let. Naposledy to bylo v 11. až 13. století, takže už je vlastně na čase. Na rozdíl od erupce vulkánu Eyjafjallajökull v roce 2010, který zastavil leteckou dopravu prakticky nad celou Evropou, bývají erupce v oblasti Reykjanes „pohodové“. Vulkány tu obvykle vyvrhují mohutné a pomalu tekoucí lávy. Bývá to úžasné a poměrně bezpečné divadlo pro turisty. Nepochybně by se sjeli z celého světa, nebýt nešťastné pandemie. Za těchto okolností se svět bude muset spokojit s dech beroucími záběry.