V místech, kde se táhlé horstvo Alborz odklání od pobřežní linie Kaspického moře a pokračuje dál na východ, leží Golestán – nejstarší národní park a největší lesní masiv v Íránu. Peršané, zvyklí na otevřenou krajinu bez kousku zeleně, odedávna vnímali les jako magický a symbolický prostor a v náruči stromů popouštěli uzdu fantazii. Ne náhodou pojmenovali mohutný zalesněný kus země Golestán – Růžová zahrada.

Džungle daleko od rovníku

V tisíc let starém cestopise líčí arabský kupec strastiplnou pouť z Mašhadu do Rej, tehdy hlavního města Persie: „Šel jsem po celý čas ve stínu staletých stromů…“ Popsal tak obrovský komplex lesa, který dnes nese název Golestánský. Mísí se tu historie s mytologií a skutečnost 21. století jakoby přestává platit.

Fenomén lesa neznámého stáří, v němž lze stěží najít zásah lidské ruky, zůstal dodnes. Při cestě od východu, z aridního vnitrozemí, se nejdřív přihlásí jalovce na vápencových výchozech. Keře přibývají, až jsou z nich stále vyšší stromy s hustým podrostem, a to už se objeví skutečný les. Souvislé dubové porosty sestupují z hřebenů hor do hlubokých dolin. Tam návštěvníka postupně pohltí neprostupný, vlhký a temný prales. Jen na málo místech se jeho náruč otevře, aby poskytla místo rýžovištím. A tak to jde takřka beze změny nejméně osmdesát kilometrů. Pouhý krok do houští zimostrázu a je tu nefalšovaná divočina, která brání projití. Mužíci z lišejníků a závěsy mechů oživují svět, v němž pro člověka náhle není místo. Scenerie tropické džungle tisíce kilometrů od rovníku.

Prototyp ztraceného ráje

Na rozhraní dvou typů krajiny – vlhké (přímořské) a suché (kontinentální) – a dvou biogeografických oblasti (eurosibiřské a íránsko-túránské), oplývá příroda nesmírným druhovým bohatstvím. Dřeviny známé z Evropy (habr, dub, javor, jasan, lípa či dřín) zastupují východní, orientální druhy. Mezi nimi nalezneme vzácné relikty či kaspické endemity, třeba parocii perskou (Parrotia persica), které se tady říká „železné dřevo“. Byť Golestán vzhledově odpovídá středoevropským horským lesům, divokostí se skutečně blíží džungli (les se mimochodem v perštině řekne džangal). Všechno, co tu roste, se zdá být mohutnější a úctyhodnější, nadčasové a stěží zařaditelné.

Temný a neprostupný hvozd plný zvěře s všudypřítomným pachem prasat a ryzí divočiny vzbuzuje až strach. Věkovité kmeny stromů nesou stopy medvědích drápů a odkudsi z pokroucených větví se ozývají neznámé zvuky, což ve stálém šeru vyvolává nejrůznější asociace.

Golestán se zdá být prototypem ztraceného ráje, což může z určitého pohledu vyznít paradoxně. Nad místem zamořeným mraky komárů totiž až donedávna visela hrozba malárie. Ještě po druhé světové válce byl zdejší kraj zapovězeným místem a malárie zastavila skoro každého, kdo se odvážil do pralesních mokřin. I díky ní se prales dochoval v tak nedotčené a úctyhodné podobě.

Souboj s řekou

Zdejší vlhko je na íránské poměry mimořádné a vegetace v něm bují skoro celý rok. Všudypřítomný pocit vlhkosti panuje i za dlouhého sucha, kdy se zvěř stahuje k posledním zbytkům tůní. Neobvyklou zkušeností je zažít zdejší povodně. Přicházejí několikrát do roka – vždy neočekávaně a bleskově. Během dvou tří hodin stržemi doslova propadává nesmírný proud a v něm balvany, padlé větve a vývraty. Už jen stopy po velké vodě působí impozantně. Náplavy dřeva nakupené podél obřích kmenů připomenou pravěká lidská obydlí. Ještě o kus výš zejí v dubech rány po nárazu stromů, které příval unáší jako dětské lodičky.

Co svedou golestánské vody, jsme poznali na vlastní kůži. Šňůry vod přinesly 160 milimetrů za jediný den a noc. Řidiči čekali naprosto klidně, vědomí toho, že oprava silnice potrvá týdny, je nijak nerozházelo. Když jsme se vydali proti živlům, netušili, jsme, do čeho jdeme. Prodrali jsme se třicet kilometrů napříč pralesem jako jediní – pěší. Řeka brala všechno: asfalt, pilíře vyšších mostů, zatímco ty nízké rovnou zaplavovala. Ustavičně jsme se brodili skrz pahýly stržených mostů, kličkovali přes rozbouřené přítoky po padlých kmenech. Velebná příroda vládla všude kolem a stáda prasat na břehu to naše pinožení pozorovala za zpěněnou hladinou netečně a s klidem.

Bohatá přehlídka fauny  

Skladba přítomných velkých savců a jejich kvanta vzbuzují respekt. Stovky šakalů zlatých, stovka medvědů a několik smeček vlků. Několik druhů zastupuje středně velké kočky – třeba manul, údajný předchůdce ušlechtilých plemen perských koček. Zdejší levhart (Panthera pardus) je největší na světě, o polovinu těžší než indičtí či afričtí bratránci. Na ploše několika tisíc kilometrů čtverečních se jich pohybují desítky. Krom vlků, kteří se zimě stahují k okolním vesnicím, představuje levhart pro člověka skutečné nebezpečí, skoro každoročně se odehrají tragická setkání, často se smrtelným koncem.

Golestán je místem s největší koncentrací levhartů v Íránu. Už při letmém pohledu do interiéru lesa je jasné proč. Břehy potoků jsou souvisle rozryté divokými prasaty, která jsou hlavní potravou obávaného predátora. Kromě divočáků se v lesích a na skalnatých svazích pasou stovky až tisíce divokých ovcí arkalů, jelenů východních a menších maralů, kozorožců, muflonů či gazel. Běžně lze narazit na metrového dikobraza. Statut parku omezil vnější vlivy a dal vzniknout skutečnému útočišti, v němž mnohé druhy mají blízko k přemnožení. Tolik zvěře jako v Golestánu nežije na žádném jiném místě v Íránu.

Černí vládci Golestánu

Nejvíc o sobě dávají vědět divoké prasata. V Íránu je nikdo nestřílí a prales plný žaludů, bukvic a larev hmyzu je pro ně optimální biotop. Rok od roku jejich stavy kolísají, ale přibližné odhady mluví o pěti, možná i více tisících. Štětinaté zvíře se dokonale adaptovalo na rostoucí návštěvnost. Stahuje se k silnici, kde se hromadí odpadky, a postupně ztrácí ostražitost. Byť tu jsou sporadické odpadkové nádoby v podobě velkých klecí, kolem nich je pro prasata i tak dost. Každou chvíli nalézáme výkaly v „ekologickém balení“, rozdělené igelitovými sáčky a kusy polystyrénových talířů – všežravci si zvykli na každodenní přikrmení. Pozorovat stovky divokých prasat za jediný den se snad nepodaří nikde jinde. Celá stáda se nerušeně pasou hned vedle přihlížejících výletníků.

TIP: Iránský národní park Tendooreh: V roklích a kaňonech Kopet Dagu

A zůstat tu v noci mezi pobíhající černou zvěří? Rozhodně nelze doporučit. Golestánští kanci s třiceticentimetrovými tesáky se dokážou postavit vlkům a mohou být stejně nebezpeční jako levharti. Lesní mýtinu, kde ve dne hlučí mraky výletníků, v noci opanuje divoká zvěř. Za světla zaslíbené místo, ale jakmile přijde šero, les ožívá: prasata přibíhají v ohromném množství a tlupy se dožadují potravy. Tuhle situaci nelze zvládnout a nezbývá než se stáhnout. Další den pro jistotu nocujeme na zpola oploceném dvoře u cestářů. Večer je to zábava, bachyně s mláďaty si to rázuje mezi zaparkované náklaďáky. Ale za úsvitu se zjeví statný divočák, jen pár metrů od mého spacáku – div se o něj neotře. Snad aby dal najevo, kdo je pánem Golestánu.

Už od středověku byli Židé obviňováni z rituálních vražd křesťanů, jejichž krev měli o Velikonocích přidávat do nekvašeného chleba. Velmi známý je případ Simona z Tridentu z roku 1485, dvou či tříletého křesťanského chlapce, kterého údajně Židé rituálně zabili právě z takového důvodu. Tuto kauzu, která skončila popravou 14 Židů, zaznamenává také slavná Norimberská kronika z roku 1493. 

Český antisemitismus

V českých zemích druhé poloviny 19. století nebyl antisemitismus a spory kolem údajných rituálních vražd ničím novým. Ostatně podívejme se, co píše Jan Neruda v pamfletu Pro strach židovský z roku 1869: „My podrobujeme se těžké práci, on, Žid, se jí vyhýbá, my s malým výtěžkem jsme již spokojeni, on rozmnožuje své jmění do smrti, my milujme požitek, jemu je požitkem výdělek, my jsme lehkověrní, on stále nedůvěřivý.“ Ano, autorem je náš národní básník.

V Národních listech o něco později a po svém vítal vznik sionistického hnutí. Psal o „dobrodiní všeobecného vyhazovu“, kdy si Evropa „od všech těch nemakačenků oddychne“, jelikož „zmizí v Palestině“. Problém podle něj spočíval v tom, že pak bude země pro Židy zaslíbená „potřebovat přísun několika milionů křesťanských otroků“. 

Protižidovskou náladu rozjitřily spisy profesora pražské teologické fakulty Augusta Rohlinga (Der Talmudjude, 1871, Moje odpovědi rabinům, 1883), v nichž se do značné míry zabýval právě rituálními vraždami. Velké vášně pak vyvolal první závažný případ obvinění z rituální vraždy v druhé polovině 19. století. Souvisel se zmizením čtrnáctileté Uherky Esther Solymosiové v roce 1882 a značně aktivizoval antisemitské hnutí v celé střední Evropě. V neposlední řadě měl sílící antisemitismus u nás co do činění s narůstající sociální nespokojeností. Obojího využívali ve svém politickém boji radikální mladočeši, jak ukazuje i kolínský případ.

Smrt Marie Havlínové

Kolín bylo na konci 19. století okresní město s 15 000 obyvateli. Ve městě ale žila početná židovská komunita – přes tisíc obyvatel. Náboženská obec měla vlastní školu, kde se vyučovalo v němčině. Co o tom soudili čeští nacionalisté, si lze domyslet. Židé zaměstnávali mnoho křesťanů. Patřila k nim i slečna Marie Havlínová, služka v židovské rodině Brettlerových. Večer 1. března 1893 odešla a nevrátila se. Zaměstnavatelé se hned druhý den ráno obrátili na policii. Uvedli, že Marie má v místě tetu. Příbuzná vypověděla, že se dívka trápila, snad kvůli marné lásce, a že na zaměstnavatele si děvče nikdy nestěžovalo.

Kolínský lumpenproletariát měl ale jasno. Přidala se i střední třída, ba i špičky místních mladočechů. Blíží se Velikonoce, a Židé přece chtějí krev! Roli bulvárního tisku převzal mladočeský plátek Polaban. Už léta tepal komplot místního (rozuměj německého) cukrovaru a židovské menšiny. Obecní volby prý vyhrály jejich špinavé, z českých chudáků vydřené peníze. Za ně si „němčouři a židé v jedno jsoucí“ koupili hlasy chudých pomýlených Čechů. Polaban propagoval heslo antisemitské organizace Národní obrana „Svůj k svému“. Ostatně jak jinak, vždyť i Jan Neruda v již citovaném dílku radí: „Zbohatne-li židovský obchodník v dosti malé vesničce, proč by nemohla vesnička ta podržet svých peněz pro sebe, proč sobě nezřídit svůj obchod v tom zboží, které od cizího obchodníka bere.“ 

Utonulou Marii nalezli 11. dubna v Labi. Úřední ohledání a pitva měly jasný závěr. Nešlo o vraždu, tím méně pak o vraždu rituální, ale o sebevraždu. Šeptanda mezi lidmi ovšem šířila opak. Objevovaly se náznaky srocení davu k pogromu. Městská policie zasáhla a situaci toho dne večer zklidnila. Nazítří Polaban otiskl, že „na těle utonulé byly zaznamenány bodné rány“, a čtenářstvu nabídl své důvodné pochybnosti o sebevraždě. Inkriminované číslo Polabanu bylo sice zabaveno, ale lepší reklamu si list nemohl přát. Navíc se značný počet výtisků prodal před úředním zásahem.

Situace eskaluje

Situace se vyhrotila v den pohřbu. Ve smutečním průvodu zazněla antisemitská hesla a zvláště školní mládež Židy napadala. Ze hřbitova šli lidé na náměstí – sešly se jich tam asi dvě tisícovky. Uráželi Židy, vyhrožovali jim a zapřísahali se, že do jejich obchodů už nevkročí. Policie zasáhla a jménem zákona se pokusila náměstí vyklidit. Demonstranti neposlechli. Na strážníky křičeli urážlivé výroky a házeli kamení. Poté se rozdělili do skupin a napadali židovské domy. Rozbíjeli okna a vyhrožovali. 

Pod tlakem okolností požádal okresní hejtman o vojenskou pomoc. Obratem, 13. dubna, dorazila do Kolína rota vojáků a v Kolíně nastal klid. Horší byla situace v okolních městech a vesnicích. Rozbíjení oken, bojkot obchodů, nadávky i pokusy o lynč židovských podomních obchodníků byly zaznamenány v Kutné Hoře, v Kladně a ve Slaném. Razantním přístupem orgánů se zhruba po dvou týdnech podařilo situaci zpacifikovat.

Soudní dohra se zaměřila na malé ryby, nikoli na iniciátory. Tresty za výtržnost byly poměrně nízké, v řádu týdnů maximálně měsíců. Autor vymyšlené zprávy v Polabanu byl osvobozen. Národní listy si zahrály na objektivního arbitra. Nejprve psaly o tom, že pogrom není řešení, neboť křivdy nelze napravit křivdou. Posléze opakovaně vyzývaly Židy k zamyšlení nad jejich chováním i nekalými obchody. A nakonec přitvrdily úvahami o židovských pošklebcích za hradbou bodáků urážejících křesťany.

TIP: Před 100 lety vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

Opačné stanovisko zastávaly Polabské noviny řízené staročechy. Nešlo jim ale o ochranu židovstva, jen o politický boj s mladočechy, považovanými za ideové iniciátory akce. Klerikální listy pověsti o vraždě odsoudily. Nabízely však poněkud farizejské vysvětlení nepokojů: Židé tyjí z potu křesťanů. Nelze se divit, že ti mají dojem, že co Žid, to upír. Odtud prý pochází podezření o používání krve nevinných k rituálním účelům. 

Obvinění z rituálních vražd se na sklonku 19. století opakovalo. Nejde jen o nejznámější případ Anežky Hrůzové z Polné, kde šlo o prachsprostou kriminální záležitost (viz Hilsneriáda). Podobná obvinění se v té době objevila například v Ústí nad Orlicí a v Náchodě.

Podle údajů Institution of Mechanical Engineers až 50 % všech potravin vyrobených na světě končí každý rok jako odpad. Kolik vody je ale zapotřebí k jejich výrobě?

Pro vypěstování jednoho kila pšenice je zapotřebí 500 až 4 000 litrů vody. Kilogram chleba si vyžádá 1 600 litrů a jedna pizza zhruba 1 200 litrů vody. Masný průmysl je na tom v tomto směru ještě hůř - na jeden kilogram hovězího masa je třeba vynaložit zhruba 15 tisíc litrů vody, u skopového jde o zhruba 10 tisíc litrů, vepřového 6 tisíc litrů a u nejméně nákladného kuřecího přes 4 tisíce litrů vody.

Na výrobu jednoho kilogramu cukru z cukrové třtiny je zapotřebí 210 litrů vody. Jde tak o zhruba stejné množství vody jakou je třeba vynaložit na vypěstování kilogramu hlávkového zelí, rajčat nebo čtvrtlitrové sklenice mléka.

Obrovská spotřeba vody jde na vrub také textilnímu průmyslu - vodou, která je třeba pro vypěstování 250 gramů bavlny, z níž je možné zhotovit jedno tričko s krátkým rukávem, by bylo možné naplnit zhruba 35 van.

TIP: Jak se krade voda: V některých částech planety se z vody stal luxus

Ekonomové mluví o vodě, která je v pěstování a zpracování mezinárodně obchodovaných výrobků vázána, jako o vodě „virtuální“. Souhrn obchodu se odhaduje na zhruba tisíc kubických kilometrů vody ročně, což reprezentuje dvacetinásobek toku řeky Nil. Téměř desetina veškeré vody použité k zavlažování plodin vstupuje do mezinárodního obchodu s virtuální vodou. Voda tak putuje v množství a na vzdálenosti, které jsou mimo nejdivočejší představy všech vodohospodářských inženýrů.

Prakticky všechny části nové čínské vesmírné stanice Tchien-kung 3 neboli Nebeský palác 3, jsou již podle všeho hotové a čeká je řada zkoušek. Lidová republika by orbitální komplex ráda dokončila do roku 2022 a podle Čínské vesmírné agentury pro pilotované lety (CMSA) je v nadcházejících třech letech v plánu přes deset misí spjatých s uvedeným programem. Odborníci se však shodují, že před konstruktéry spočívá ještě mnoho výzev.

Předchozí část: Třetí nebeský palác: Jak bude vypadat nová čínská vesmírná stanice?

K vynesení centrálního modulu by mělo dojít v letošním roce, následovat budou v roce 2022 laboratorní segmenty Wen-tchien a poté Meng-tchien. Plánovaná životnost stanice činí minimálně deset let, přičemž není vyloučeno její postupné rozšíření. Čína očekává i mezinárodní účast.

Na stejnou oběžnou dráhu jako Nebeský palác by měl být v roce 2024 umístěn optický teleskop Sun-tchien alias Nebeský křižník, představující v podstatě samostatný modul o hmotnosti 10 t. Jeho zrcadlo bude mít průměr 2 m a totéž rozlišení jako legendární Hubble, oproti němu však dostane do vínku až 300krát větší zorné pole. A podle dostupných informací jej bude možné opravovat i vylepšovat.

Bezejmenný koráb

Další prvek v programu orbitální stanice tvoří nová kosmická loď. S délkou 8,8 metru a startovací hmotností okolo 21,6 tun pojme tři tchajkonauty a asi 500 kg nákladu. Byla navržena nejen pro obsluhu orbitálního komplexu, ale podle odborníků z CAST se v budoucnu vydá i k Měsíci. Návratová kabina bude dokonce znovupoužitelná, což by mělo ušetřit náklady. 

Vesmírné plavidlo tedy vzniká pro cesty jak na nízkou oběžnou dráhu Země, tak do meziplanetárního prostoru, a vyvinout pro něj univerzální tepelný štít prý tudíž znamenalo opravdový oříšek. Nakonec jej pokryjí tepelné pláty, které bude možné po každém návratu vyměnit, a jejich správnou funkci ověří již zmiňovaný testovací let. Nová loď zatím zůstává bez názvu a k budoucí stanici se vydá až později – první starty tchajkonautů zajistí již prověřená plavidla Šen-čou.

Krok za krokem

Čína zahájila svůj pilotovaný program už v roce 1992, přičemž si vytyčila tři hlavní cíle: První úkol splnil v roce 2003 Jang Li-wej, který úspěšně zamířil do kosmu a vrátil se v pořádku na Zemi. Jeho výprava trvala 21 hodin a návratová kabina přistála ve Vnitřním Mongolsku. Mise Šen-čou 5 tak katapultovala lidovou republiku na třetí místo v seznamu zemí, které dokázaly vlastními silami vyslat člověka na oběžnou dráhu. 

V rámci programu Šen-čou zatím Čína zdárně uskutečnila šest pilotovaných misí, během nichž se na orbitální dráhu podívalo 11 tchajkonautů (Šen-čou 5–7 a 9–11). Dál se úspěšně odehrála bezpilotní zásobovací výprava Šen-čou 8 a ještě před lidmi se do kosmu v rámci „dvojky“ dostala řada zvířat včetně opice, psa a králíka. Jejich osud bohužel neznáme: Během návratu údajně selhal jeden z padáků a kabina nejspíš přistála velmi tvrdě. Čínské úřady však uvedené spekulace popírají. 

Druhým cílem čínského pilotovaného programu bylo vyvinout pokročilé technologie k provádění výstupů do volného prostoru a osvojit si techniky dokování kosmických těles na oběžné dráze. Tato fáze se otestovala v programu Tchien-kung neboli Nebeský palác, v jehož rámci se již podařilo umístit na orbitu dvě krátkodobé laboratoře, Tchien-kung 1 a 2. Nyní tedy přichází na řadu třetí, zatím nejtěžší úkol – postavit a spravovat trvale obyvatelnou stanici Tchien-kung 3. 

TIP: Čína plánuje vybudovat vědeckou základnu u jižního pólu Měsíce

Úspěšným dokončením a provozem Nebeského paláce završí Čína první éru svého pilotovaného programu a započne další, jejíž cíle se již rýsují. K budoucím úkolům bude jistě patřit oblet Měsíce a vývoj techniky schopné dopravit člověka na jeho povrch i zpět na Zemi. 

V současné době bolestně zjišťujeme, že původci onemocnění nečekají na to, až vyvineme perfektně účinné léky a vakcíny, kterými bychom je mohli vyhladit. Opak je pravdou. Viry i bakterie se neustále vyvíjejí a neustále mají před námi náskok. Proto musíme být ve střehu i v případě chorob, které dnes běžně považujeme za „vyřešené“.

Britský tým University of Cambridge naléhavě varuje, že takovým nebezpečím je i záškrt. Badatelé analyzovali genom více než 500 původců záškrtu, kterým je bakterie Corynebacterium diphtheriae. Genomy pocházely ze 16 různých zemí, kde byl zachycen záškrt v průběhu posledních 122 let. Část genomů přitom pochází z Indie, kde byla v roce 2018 objevena více než polovina případů záškrtu z celého světa. Záškrt je sice dlouhodobě na ústupu, ale stále je každoročně zachyceno několik tisíc případů.

Záškrt se vyvíjí nebezpečným směrem

Analýzy odkryly řadu znepokojivých věcí. Původce záškrtu škodí především svým difterickým toxinem, což je jedovatý protein, produkovaný genem tox. Na tento toxin obvykle cílí vakcíny proti záškrtu. Vědci ale zjistili, že se struktura tohoto toxinu postupně mění. V dohledné době by mohlo dojít k tomu, že původce záškrtu obejde ochranu poskytnutou vakcínami. Ještě větší problém je v tom, že se původce záškrtu stává více rezistentním vůči antibiotikům.

TIP: Skrytá hrozba: Bakterie v prachu domácností šíří rezistenci na antibiotika

Pokud by se záškrt utrhl ze řetězu vakcín a antibiotik, mohla by to být katastrofa. Nemoc je schopná vyvolávat velké epidemie. Šíří se snadno vzduchem a může se přenášet i bezpříznakově. Prodělání nemoci podle všeho nechrání před opětovným nakažením. Samotné onemocnění se podobá velice ošklivé angíně s mnoha nebezpečnými komplikacemi, včetně zánětu srdečního svalu a obrny. Přibližně 5 až 10 procent nemocných se záškrtem umírá.

První kontakt japonských a amerických námořních sil nastal 24. října 1944 ve 22:15 hodin. Torpédové čluny na jižním okraji průlivu spatřily japonské lodě plující na sever a mezi 22:30 a 2:00 podnikly sérii útoků ve stylu „udeř a zmiz“. Japonské torpédoborce se snažily útočníky zahnat palbou ze všech zbraní. Nejméně sedm člunů se jim podařilo poškodit, ani jeden z nich však nepotopily.

Předchozí část: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (1)

Úspěch neslavili ani Američané – ani jedno z vypuštěných torpéd nezasáhlo cíl. Torpédové čluny nicméně umožnily Oldendorfovi sledovat Nišimurův pohyb a vnesly mezi jeho lodě zmatek.

Moře plné torpéd

Ve 2:15 japonské lodě na vzdálenost asi 30 km zachytil radar na palubě křižníku Louisville. Současně s tím vyrazila do útoku první sekce torpédoborců. Těsně před třetí hodinou ranní se Remey, McGowan a Melvin přiblížily na méně než 8 km a vypustily 27 torpéd. Zpozorovaly je přitom hlídky na palubě torpédoborce Šigure, po čemž následovala dvojice nepřesných salv z hlavních baterií Fusó i Jamaširo.

Než mohli japonští střelci své cíle řádně zaměřit, dorazila americká torpéda. Dvě z nich ve 3:08 udeřila do pravoboku Fusó a způsobila zaplavení strojovny č. 1. Exploze rovněž protrhla jednu z palivových nádrží a rozpoutala na palubě rychle se šířící požár. Téměř současně zaútočila ze západu druhá skupina torpédoborců, která vypustila dalších 20 torpéd.

US Navy skóruje

I nyní měli Američané šťastnou mušku – torpédoborec Jamagumo vyletěl do povětří po třech zásazích, zatímco Asagumo přišel o celou příď a Mičišio znehybnila trefa do strojovny. Čtvrtou zasaženou lodí se stala Jamaširo, exploze ve střední sekci levoboku ale kromě částečného zaplavení nenapáchala větší škody. Jedno z torpéd našlo i torpédoborec Šigure, naštěstí pro jeho posádku se ale vinou vadné roznětky pouze neškodně odrazilo.

Americké torpédoborce následně zahájily radarem řízenou palbu ze svých 127mm děl, kterou poslaly ke dnu těžce poškozený Mičišio a několikrát zasáhly křižník Mogami. Poté se stáhly z dostřelu a uvolnily prostor druhé vlně torpédoborců, která ve 3:24 vypustila deset torpéd. Jedno z nich zasáhlo Jamaširo do zádi a jeho exploze způsobila zaplavení kotelen na levoboku. Bitevní loď musela zpomalit, stále však zůstávala bojeschopná. Japonci útočníkům odpověděli vlastními salvami torpéd a střelbou, leč bez úspěchu.

Smršť granátů

Na palubě hořící Fusó se mezitím opravárenské čety marně snažily loď zachránit. Její kapitán Masami Ban nařídil otočit loď na jih ve snaze najet na mělčinu u nedalekého ostrova Kanihaan, voda ale do trupu pronikala příliš rychle a ve 3:20 musel Ban vydat rozkaz k opuštění lodi. Než stihla posádka evakuaci dokončit, loď se ve 3:45 převrátila. Unikající palivo vytvořilo okolo vraku ohnivé pole, ve kterém nalezla smrt velká část těch, kterým se podařilo loď opustit. Z celkového počtu 1 900 členů posádky jich tak zahynulo více než 1 600 včetně kapitána.

Z Jižního svazu v tu chvíli zbývala jen poškozená Jamaširo, lehce poškozený Mogami a jediný bojeschopný torpédoborec. Nišimura přesto nezavelel k ústupu – o dvě hodiny dříve se totiž konečně spojil s Šimou a zřejmě si myslel, že se k němu Šima připojí a pomůže mu probít se průlivem. Ve 3.51 se ale severní obzor rozzářil záblesky z děl Oldendorfových bitevních lodí a křižníků.

Image

Čtěte také

Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (3)

U příležitosti 110. narozenin značky Bugatti vznikla v roce 2019 limitovaná edice hypersportu Bugatti Centodieci. Exkluzivitu vozu podtrhuje i výjimečná cena – superluxusní vozy z desetikusové kolekce Bugatti nabízelo za 8 milionů eur (v přepočtu přes 200 milionů korun). Jak ale ukazuje příběh šikovného truhláře z Vietnamu, astronomická cena nemusí být jediným měřítkem exkluzivity – pan Nong vyrobil pro svého syna zdařilou repliku Bugatti Centodieci. Na rozdíl od francouzské automobilky se ale obešel bez hi-tech materiálů. Jeho hypersport je celý vyrobený z dubového dřeva. Zatímco originál pohání přeplňovaná 8.0 litrová W16, vietnamská varianta si vystačila a jednoduchým elektromotorkem napájeným z baterie.

TIP: Kachna s vůní pryskyřice: Šikovný truhlář vyrobil plně funkční Citroën ze dřeva

Planina džbánů v severním Laosu je jednou z nejpozoruhodnějších a nejvíce záhadných archeologických lokalit, přinejmenším v jihovýchodní Asii. Nalézá se na náhorní plošině Xiangkhouang, kde je asi na stovce známých míst k vidění několik tisíc kamenných nádob, vysokých 1 až 3 metry a vážících až 20 tun.

Účel těchto nádob není jasný a odborníci se o nich dohadují celá desetiletí. Podle některých byly používány na uskladnění vody nebo k vaření alkoholických nápojů. V některých jsou lidské pozůstatky, což zase ukazuje na nějaké pohřební nebo kremační rituály. Záhada stále trvá a jak se zdá, je ještě hlubší, než bývala.

Stáří Planiny džbánů

Australští archeologové z Australian National University (ANU) před pár lety na této planině objevili 15 nových lokalit s více než stovkou kamenných džbánů. Stejný tým odborníků teď přispěl k výzkumu Planiny džbánů ještě něčím mnohem podstatnějším. Posunuli totiž datování jejího vzniku hlouběji do minulosti.

TIP: Pomohou s výzkumem záhadné Planiny džbánů drony a virtuální realita?

Badatelé použili metodu opticky stimulované luminiscence k analýze vzorků sedimentu, odebraných těsně pod kamennými džbány. Metodou je možné určit, jak je to dlouho, co byl materiál vystavený slunečnímu svitu. Vědci zjistili, že kamenné džbány jsou na svých místech zhruba od období let 1240 až 660 před naším letopočtem. Dosavadní odhady přitom kladly stáří Planiny džbánů do doby železné, čili někam mezi lety 500 před naším letopočtem a 500 našeho letopočtu.

Na pohyb elektrokoloběžek po chodnících a jejich nevhodné parkování si stěžují obyvatelé velkých měst všude na světě. Stále častější jsou i srážky s chodci. Ze studie z Washingtonu vyplývá, že srážku nebo nějakou formu ohrožení ze strany koloběžkářů zažili tři dotazovaní z pěti. Ve Španělsku, Francii nebo Singapuru to došlo tak daleko, že zde museli v některých městech provoz elektrokoloběžek úplně zakázat.

Chytré elektrosvezení

Podobným problémům se proto snaží předcházet švédský operátor elektrokoloběžek Voi, který provozuje sdílená svá elektrovozítka v 50 evropských městech. Švédové nově navázali spolupráci s dublinským startupem Luna, ve snaze vybavit elektrokoloběžky systémem umělé inteligence.

Chytré elektrokoloběžky by měly být vybavené kamerami a senzory, které jednak vyhodnotí povrch, na kterém se vozítko pohybuje, a také přítomnost chodců. Umělá inteligence by pak automaticky upravovala rychlost vozítka, nebo vyslala akustický signál řidiči a varovala ho před možnou srážkou, nebo jízdou po chodníku. Konkrétní bezpečnostní nastavení má vzejít z celoročního testu, který byl zahájen již v listopadu v anglickém Northamptonu. První část testu si vývojáři nad míru pochvalují. Umělá inteligence dokázala správně vyhodnotit nebezpečí s přesností na 90 %. Druhá fáze testů startuje tento měsíc a zapojit by se do ní měla široká veřejnost.

TIP: Vzpoura strojů: Elektrokoloběžky v Austrálii svým uživatelům spílají a ujíždějí

Bezpečnostní prvky nejsou jediným chytrým vylepšením, se kterým Voi přichází. Jejich nejnovější elektrokoloběžky jsou vybavené senzory, které umí vyhodnocovat míru znečištění a varovat tak před nezdravým prostředím. Kromě kvality vzduchu koloběžky monitorují také úroveň hluku.