Myšlenka využít metro jako úkryt před útokem z nebe nebyla nová. Již za první světové války při náletech německých letounů a vzducholodí hledaly davy Londýňanů útočiště v podzemních stanicích a tunelech tehdy soukromých přepravních společností.

Zapovězené metro

V průběhu meziválečného období se dopravní síť pod městem ještě rozrostla, zároveň ale britská vláda podobnému využití drážní infrastruktury nepřála. Panovaly obavy, že se bezpečnostním orgánům nepodaří udržet v hlubokých podzemních tunelech pořádek, někteří odborníci také varovali, že jakmile si lidé na metro zvyknou, mohou se u nich projevit obtíže s návratem k normálnímu životu. Podzemní dráha nedisponovala ani dostatečným hygienickým vybavením a kupříkladu ventilace nebyla koncipována pro delší pobyt velkého množství lidí. Proto již ve 30. letech začaly v Londýně růst státem budované protiletecké kryty a společnost London Transport provozující podzemní dráhu dostala zákaz ukrývat obyvatele města během náletů.

Stěhování pod zem

Jakékoliv zákazy i opatření se ale v krizové chvíli ukázaly jako málo platné. Se začátkem náletů zamířily tisíce Britů spontánně do metra a zaměstnanci přepravní společnosti jim v tom neuměly zamezit. Především na noc se stanice podzemní dráhy stávaly samostatnými malými městečky.

Londýnská radní Barbara Castle na to vzpomínala: „Každou noc, těsně předtím, než zazněly sirény, zamířily tisíce lidí spořádaně do nejbližší stanice metra. S sebou si vzaly ložní prádlo, láhve s horkým čajem, občerstvení, rádia, balíčky karet a hromady časopisů. Brzy si každý zabral své pravidelné místo a vznikla podivná místní společenství.“

Úřady, velení, továrny...

Vláda rychle pochopila, že využívání podzemní dráhy jako protileteckého úkrytu nedokáže zabránit, a snahy rozmluvit lidem, aby se ukrývali ve stanicích, rychle ustaly. Namísto toho se veřejnosti otevřely nevyužívané či slepé tunely a v metru se objevili policisté a vojáci dohlížející na pořádek.

Do září 1940 využíval Londýn jako protiletadlové úkryty téměř 80 stanic a rozsáhlé kolejové prostory, ve kterých mohlo najednou nalézt útočiště na 177 000 lidí. Jen v nedokončeném rozšíření pod East Endem se jich někdy tísnilo skoro 10 000. Prostory pod Londýnem začala záhy využívat také vláda a armáda. V tunelech vyrostly kanceláře i malá kasárna, přesunula se tam také část výroby. Stanice Earl's Court a Gants Hill se přeměnily na improvizované továrny na letecké součástky. Do zastávky Aldwych zase Britové přemístili část expozic muzeí, kterým hrozilo poničení bombardováním.

Stanice metra nebyly uzpůsobené na dlouhodobý pobyt velkého množství lidí, což se záhy po zahájení německých náletů projevilo. Pamětnice Evelyn Rose vzpomínala: „Zápach byl nesnesitelný. Vzduch byl tak hrozný, že nechápu, jak je možné, že se tam nikdo neudusil. Tisíce těl a žádný čerstvý vzduch. Navíc lidé do stanic metra přicházeli dlouho před setměním, aby si zajistili co nejlepší místa. Neustále vznikaly hádky.“

Žádná idyla

Kromě toho rozsáhlé části metra dosud plnily svůj původní účel. Další z pamětníků o tom napsal: „Ve stanici Lancaster Gate jsem vystoupil na nástupiště, které na první pohled vypadalo jako pohřebiště po nějaké strašné katastrofě. Vedle sebe spali na zemi lidé všech věkových kategorií, obou pohlaví, napůl vysvlečení. Nechali jen úzkou cestu přes nástupiště. Horko bylo příšerné a zápach děsivý. Protože však šlo o každodenní jev, člověk si zvykl.“

Zároveň se stalo přesně to, čeho se vláda obávala – pobyt v podzemí se stal běžnou součástí života některých Londýňanů. Ti přicházeli do metra již v dopoledních hodinách, aby si zajistili co nejlepší místa. Nakonec došlo i na otevřené kšeftování s parcelami v podzemních stanicích.

Stát se tomu snažil předejít vydáváním zvláštních rezervačních potvrzení, ale tím jen černému trhu dodal další komoditu. Ti, na které místo nezbylo, nebo nedisponovali dostatečnými finančními prostředky, museli volný prostor shánět, jak jen mohli. Tehdy čtrnáctiletý Ben Korps později vzpomínal: „Byli jsme podzemní lidé. Když bylo ve stanici plno, donutili nás vojáci nastoupit do vlaku a jet dál po trati. Nejbližší zastávka Liverpool Street byla hodně populární, takže jsme museli jet dál, dokud jsme nenašli místo.“

Tragédie v podzemí

Stanice metra navíc nebyly tak bezpečné, jak lidé věřili. Například 17. září 1940 výbuch bomby způsobil zhroucení části stropu, přičemž o život přišlo 20 osob. O tři týdny později pak exploze způsobila kolaps betonu nad eskalátory a zabila tři desítky ukrývajících se Londýňanů. K největší tragédii ale došlo 14. října ve stanici Balham.

Výbuch bomby v ulici nad ní způsobil propad části stropu a do vzniklého kráteru následně spadl dvoupatrový autobus. Exploze také poškodila část vodovodu a do stanice se začala hrnout voda. Neštěstí si nakonec vyžádalo 68 životů a desítky zraněných.

Tragédie z Bethnal Green

Ne vždy ale tragédii způsobily nepřátelské nálety. Například v březnu 1943 zamířilo asi 1 500 místních do stanice Bethnal Green ukrýt se před očekávaným náletem. Z nepochopitelných důvodů však byly do stanice otevřeny pouze jedny dveře, kterými se nervózní dav dral vpřed. Když z nedalekého parku zazněly výstřely protiletadlových baterií, vypukla panika. V nastalém chaosu začali lidé padat z eskalátoru a následně došlo k ušlapání a zadušení mnoha obětí. Konečný účet tragédie z Bethnal Green činil 173 mrtvých, naprostou většinu z nich tvořily ženy a děti.

Přesto se část stanic využívala jako úkryt po celou dobu války. Postupně se dokonce zvyšoval jejich komfort, v roce 1941 v některých vyrostly improvizované umývárny a toalety, postupem času přibyla i lůžka a další vybavení – knihovna ve Westminsteru například do krytů věnovala 2 000 knih. Osvědčilo se však také vojenské využití, v části krytu pod stanicí Goodge Street například od konce roku 1942 sídlil štáb spojeneckých ozbrojených sil a posléze sloužil coby jedno ze spojovacích středisek americké armády. Část těchto prostor pak Britové využívali i po skončení druhé světové války jako nouzový kryt pro případ konfliktu se Sovětským svazem. Poslední stanici královští vojáci opustili teprve v roce 1972. 

V roce 2019 zveřejnila kalifornská společnost Gateway Foundation plány na hotel ve stylu výletních lodí, který by se jednoho dne mohl vznášet nad zemskou atmosférou. Tento futuristický koncept nazvaný Stanice Von Braun – rotující kolo obíhající kolem Země a složené z 24 modulů spojených výtahovými šachtami – by měl být plně funkční do roku 2027. Nyní, o dva roky později, má hotel nový název – Stanice Voyager.

Postavit ho má nová stavební společnost Orbital Assembly Corporation, provozovaná bývalým pilotem Johnem Blincowem, který také stojí v čele nadace Gateway Foundation. Blincow vysvětlil, že kvůli pandemii covidu-19 došlo k určitému zpoždění, ale očekává se, že stavba vesmírného hotelu začne v roce 2026 a pobyt v něm by mohl být realitou do roku 2027.

„Snažíme se, aby si veřejnost uvědomila, že zlatý věk cestování do vesmíru je za rohem. Přichází, a to rychle,“ řekl Blincow. Nákresy toho, jak by mohl hotel vypadat, naznačují interiér, který se neliší od luxusního hotelu na Zemi, ale který má pěkné nepozemské výhledy.

Pohodlí a vesmírný luxus

Když před pár lety měly premiéru původní návrhy, Tim Alatorre, hlavní designér společnosti Orbital Assembly Corporation, řekl, že estetika hotelu byla přímou reakcí na film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Snímek označil za „téměř plán toho, co nedělat“. „Myslím si, že cílem Stanleyho Kubricka bylo zdůraznit rozdíl mezi technikou a lidstvem, a tak záměrně udělal stanice a lodě velmi sterilní, čisté a mimozemské,“ vysvětlil Alatorre.

Místo toho chce Alatorre a jeho tým přenést do vesmíru trochu něčeho ze Země prostřednictvím příjemných apartmánů a elegantních barů a restaurací. Hosté mohou být ve vesmíru, ale stále si mohou užívat normální postele a sprchy. To neznamená, že hotel bude zcela ignorovat novost pobytu ve vesmíru. V hotelové restauraci se plánuje servírovat tradiční „vesmírné jídlo“, jako je třeba speciální zmrzlina pro astronauty. Navíc budou v nabídce rekreační aktivity, jež „zdůrazňují skutečnost, že jste schopni dělat věci, které na Zemi dělat nemůžete. Díky stavu beztíže a snížené gravitaci budete moci skákat výš, budete umět zvedat věci a budete běhat způsobem, který na Zemi neumíte,“ tvrdí Alatorre.

Jak přesně by tedy fungovala fyzika vesmírného hotelu? Podle Alatorreho rotující kolo zajistí vytvoření simulované gravitace. „Stanice se otáčí a tlačí vše, co je v ní, k obvodu, podobně jako když točíte kbelík s vodou – voda se tlačí do kbelíku a zůstává v něm.“ Blízko středu stanice umělá gravitace není, ale jak se pohybujete směrem k vnější straně, gravitace narůstá.

Původní název hotelu Stanice Von Braun byl zvolen, protože koncept byl inspirován 60 let starými návrhy Wernhera von Brauna, leteckého inženýra, který konstruoval raketovou techniku, nejprve v Německu a později v USA. Když žil v Německu, byl zapojený do programu vývoje nacistických raket, takže pojmenování vesmírného hotelu po něm bylo kontroverzní volbou. Částečně proto byl název změněn. „Stanice ve skutečnosti není o něm. Je založená na jeho návrhu a líbí se nám jeho příspěvky do vědy a výzkumu vesmíru,“ řekl Blincow. „Ale víte, Stanice Voyager je mnohem víc než jen to. Je to věc budoucnosti. A my chceme jméno, které nemá takové připomínky minulosti,“ dodal.

Vesmírná turistika se stává stále aktuálnějším tématem a existuje několik společností, které se o to snaží – od Virgin Galactic po SpaceX Elona Muska. Systém Starship společnosti SpaceX by mohl pomoci dostat stanici Voyager ze Země. „Nemůžeme SpaceX nazvat naším partnerem, ale v budoucnu se těšíme na spolupráci s nimi,“ řekl Blincow na nedávné akci propagující Orbital Assembly Corporation.

TIP: Zlatá éra dobývání kosmu: Kdy se do vesmíru podívají obyčejní lidé?

Vesmírný hotel prozatím nezveřejňuje cenu pobytu, ale dá se očekávat, že bude rozhodně vysoká. Společnost Virgin Galactic například plánuje, že bude cestujícímu účtovat za suborbitální let 250 000 dolarů (5,5 milionu korun). Nicméně tým, který pracuje na Stanici Voyager, doufá, že nakonec dosáhne toho, že pobyt ve vesmírném hotelu bude odpovídat „plavbě výletní lodí nebo výletu do Disneylandu“.

Britská Coast Capture Air uvedla na trh láhve plněné „nejčerstvějším pobřežním vzdouškem“. Za 700mililitrovou láhev zájemce zaplatí 75 liber (v přepočtu zhruba 2 200 korun). Podle firmy jde o řešení pro všechny, kteří jsou nuceni žít v prostředí se znečištěným vzduchem.

„Každá skleněná láhev značky Coast Capture Air obsahuje čerstvý pobřežní vzduch v jeho nejčistší podobě, přímo z přirozených a nedotčených pobřežních linií Velké Británie,“ uvádí firma na svém webu. „Námi dodávaný vzduch pochází z venkovských, člověkem neposkvrněných a odlehlých oblastí“. Naplnění každé láhve předchází cílené měření kvality vzduchu pomocí „vysoce citlivých zařízení“ a firma nabízí i praktický postup, jak si jejich produkt nejlépe užít. 

Podle rad Coast Capture Air je třeba si najít hezké a klidné místo, důkladně si vyčistit nos a teprve poté odzátkovat láhev. Pro maximální využití je třeba vdechovat vzduch do bránice a po každém nádechu láhev vždy pečlivě uzavřít.

TIP: Nadechnutí za padesátikačku: Čerstvý tibetský vzdoušek zabalený v pytlíku

Jakkoli se může obchodní model prodeje láhví plněných vzduchem bláznivý, Coast Capture Air rozhodně není jedinou, která se do „obchodu s čerstvým vzduchem“ vrhla. Originální je především její cenovka. Podobný produkt nabízí za 15 $ (330 kč) například kanadská Vitality Air, která prodává „koncentrovaný čerstvý vzduch z kanadských Skalistých hor“, nebo Air de Montcuq, která za 6 euro (150 kč) pro změnu nabízí „čerstvý vzduch z francouzského venkova“ zabalený v konzervě. Pořídit si můžete i „panenský vzduch z Alp“ nebo třeba „čerstvý tibetský vzdoušek zabalený v pytlíku“.

Vdávných dobách se v oblasti Wu-ling-jüan v čínské provincii Chu-Nan rozkládalo moře. V průběhu milionů let však tektonická činnost způsobila, že se jeho dno postupně zvedalo a eroze vytvarovala pozoruhodné skalní útvary. Dnes se ve stejných místech nachází přes tři tisíce skalních věží, z nichž některé měří i 400 metrů. Turistické trasy pak umožňují prohlédnout si vrcholky některých z nich z vyhlídkových plošin, odkud se návštěvníkům naskýtá dechberoucí pohled do údolí mnohdy zahaleného v mlze. 

Přírodní zoo

Celkem 85 % oblasti pokrývají lesy. Stromy rostou dokonce na mnoha vrcholcích skal, zdánlivě na nemožných místech: stromy a keře tak můžeme spatřit kupříkladu na jednom skalním mostě, který se tyčí 357 metrů nad údolím – jako by tak představovaly praktickou ukázku nezdolnosti života, který se uchytí i v těch nejnehostinnějších podmínkách. 

V oblasti o celkové rozloze 396 km² se nachází zhruba čtyřicet jeskyní. Pozoruhodná je například jeskyně „Žlutého draka“, která měří 11 kilometrů na délku a najdete v ní podzemní jezero, dvě řeky, 96 koridorů a tři vodopády, z nichž jeden dosahuje výšky 50 metrů.

TIP: Žádné dobré zprávy: Unikátní velemlok čínský je na pokraji vyhubení

Wu-ling-jüan lze považovat za jakousi přírodní zoologickou i botanickou zahradu. Najdeme zde 3 000 druhů rostlin a z toho 600 druhů dřevin. Vyskytuje se tu také prapodivný tvor zvaný velemlok čínský, poněkud přerostlý druh mloka, který dorůstá délky až 180 centimetrů. Mezi další rarity patří psovitá šelma dhoul, medvěd ušatý nebo velmi vzácný levhart obláčkový, považovaný za nejmenší z velkých koček. Jeho zdejší populace je však nejspíš velmi malá: občas se podaří nalézt jeho stopy, ale ještě nikdo jej nepozoroval.

Dva meče: dlouhý Tizona a kratší Colada, kůň zvaný Babeica a k tomu bezpočet hrdinských činů. Hned je vám jasné, že řeč bude o muži jménem Rodrigo Díaz de Vívar, který se nejen do španělské historie zapsal jako El Cid. Jeho činy překreslily v 11. století mapu Iberského poloostrova. Ten byl tehdy rozerván na křesťanská království Navarrské, Aragonské a Kastilské, proti nimž na jihu stála al-Andalus, tedy emiráty Granada, Toledo, Valencie, Cordóba a Zaragoza. Všichni bojovali proti všem, křesťané proti křesťanům, Mauři proti Maurům. Pokud to ale umíte s mečem jako Rodrigo, je to doba pro život více než příhodná.

Žoldák i světec

S kritickým hodnocením El Cida musíme být opatrní, přece jen, je to španělský národní hrdina. Nemůžeme ale zamlčet, že během své kariéry nejednou změnil stranu a bojoval často za ty, kteří platili lépe. Ale protože byl vážně dobrý, pokaždé jej rádi z exilu přivítali zpět. Byl totiž nejen vynikající stratég, ale také zručný šermíř. Někdy kolem roku 1063 si tak v boji proti Aragonským vyslouží další přízvisko: El Campeador, tedy Mistr meče. Dokázal v rovném souboji porazit výběr protivníkových rytířů a tím fakticky rozhodl celou bitvu. Což bylo jistě velmi rytířské. Jak to ale dokázal?

Zbraň? Rozum!

Byl totiž průkopníkem stylu šermu, který je dnes znám jako La Verdadera Destreza, založeného na několika jednoduchých, ale velmi funkčních principech. Šetřit kroky, dodržovat geometrii pohybu, vmanévrovat protivníka do nevýhodné pozice, stavět se k němu tak, aby vás nemohl zranit… V 11. století totiž velká část bojovníků moc nepřemýšlela a jen kolem sebe hodně máchala mečem. El Cid byl jiný, a dokázal chyb protivníků dokonale využít. Přispěl ke vzniku šermířské školy, která je dodnes považována za jednu z nejpokročilejších.

Rytíř Fiore Furlano, řečený z Liberi, pronikl ve 14. století nejen do tajů mistrovského zacházení s chladnými zbraněmi, ale jedničku by dostal také z praxe aplikovaného obchodního marketingu. Neřekneme ani slovo proti tomu, že by snad nebyl vynikajícím šermířem. Jen upozorňujeme na to, že o svých úspěších vytrvale lhal, aby sláva jeho jména byla ještě o něco výraznější. A tím i jeho honoráře.

Na svět přišel někdy kolem roku 1350, ve vesničce Cividale del Friuli, spadající tehdy pod patriarchát Aquileia. Jeho přídomek napovídá, že snad patřil k nižším stavům svobodné šlechty. Slávu si ale tento titulovaný rytíř a diplomat vydobyl opravdu hvězdnou, protože brzy kolem něj nebylo nikoho, kdo by jej mohl pomlouvat. Šel totiž z jednoho souboje do druhého.

Učitelé žijí déle

Fiore decentně přehání v počtech vyhraných duelů, řadu slavných protivníků si prostě vymyslí. Ale pravdou je, že se dlouho pilně zdokonaloval u mistrů řemesla v Německu i v Itálii, načež se sám stal z žáka mistrem. Bylo to o poznání pohodlnější, než být námezdním žoldnéřem. Ti naopak docházeli do jeho školy v Perugii a on jim předával svá praktická moudra. Většina významných condottierů u něj brala lekce. Jako šermířský mistr se nikdy neptal, pro koho jeho studenti pracují a z jakého rodu pocházejí. S císařem, nebo papežem? Důležité pro něj bylo jen zlato. A nejméně v pěti případech proklál mečem žáky, kteří jeho pedagogické znalosti nedostatečně docenili.

Dílo válek

Reputaci si získal hlavně v několika „národních soubojích“, které se konaly během oslav pro pobavení panovníků. V nich měl Fiore vlastním příkladem ukázat, že italský šermíř je lepší než německý nebo francouzský. Pravda, tenkrát zrovna nezazářil, což jeho slovům o tom, že: „Je kdykoliv hotov porazit pět nejlepších evropských šermířů“, ubírá na váze. Přesto na něj dodnes vzpomínáme jako na autora mimořádného díla Fior di Battaglia, tedy Květy bitev. Jde o velmi podrobný manuál, jak vésti souboje s nejrůznějšími zbraněmi i bez nich. Pěkně krok za krokem, hezky i s obrázky. Do současnosti se zachovaly čtyři exempláře rukopisu a jejich cena je nevyčíslitelná.

Johanness či Hans Lichtenauer byl legendárním mistrem tzv. německé školy šermu, která v Evropě začínala dominovat v průběhu 14. století. Je proto trochu škoda, že toho o něm víme tak málo. Už jen jeho původ, naznačený příjmením, nám dává šest pravděpodobných a 11 méně možných lokací jeho původu a působení na území dnešního Německa a Rakouska. A do konfliktu se dostaneme s historiky znovu poté, co se budeme vyptávat na jeho praktické zkušenosti. Nikde se nedočteme o tom, že by sám někde bojoval. Známe jména desítek zástupců jeho školy a úspěšných šermířů, které vyškolil. Ale co víme o něm? Jen že se pětadvacet let toulal Evropou a odkoukával od jiných zápasníků techniky, které později zdokonaloval a vyučoval.

Teorie nad zlato

Dokládá to nepříliš lichotivá poznámka, která se objevuje v dochovaném listu Modus Dimicandi Magistri H. Beringois z roku 1418, kdy už byl mistr nejspíš dávno po smrti. V něm stojí: „Mistr Lichtenauer se s mečem naučil mnohému správnou cestou, ale ničeho sám nevymyslel, jak tvrdil. Jen zcestoval zemi a viděl pravé mistry konati.“ Tak snad že bychom tu měli chápavého teoretika? Možné je ledacos, i když finty z praxe měl. Sporná je totiž také povaha jeho literárního díla. Učení šermířské zkonsolidoval tím, že jako první vytvořil takzvaný zettel (čte se „cédl“) – jakýsi veršovaný kodex, v němž shrnul základní nauku, pravidla, co by se mělo a co by se nemělo dělat. Ale dal si přitom dobrý pozor na copyright. Jak?

Elce pelce…

Zettel byl vlastně nekonečnou nepochopitelnou říkankou, plnou naivních popěvků a rýmovaček, která vám dávala smysl jen tehdy, když vás učil Lichtenauer. Pět králů znamená pětici přibližovacích manévrů, zmínky o bláznech značí jeden ze čtyř krytů. Každá zbraň a pohyb byly vlastně zašifrovány: mistr si nepřál, aby někdo tohle dílo spisoval. Žáci další generace jej však neposlechli a pořídili první písemné záznamy tohoto svérázného šermířského učení. Pro nás je zajímavé, že dva ze 17 jeho následovníků pocházeli z Čech: mistři Hans Spindler ze Znojma a Lamprecht Pražský.

Počátek vojenské kariéry muže, který se roku 1687 zapsal do britského pluku vévody z Marlborough, nebyl zrovna hrdinný. Donald McBane se nechal naverbovat, protože mu šli po krku naprosto všichni. Jak to? V touze po dobrodružství vyslyšel volání klanů a vyrazil s nimi do bitvy na pláně Maol Ruadh. Není úplně zřejmé, zda hájil barvy MacDonalda z Keppochu, nebo konfederace klanu Chattan vedených jistým Mackintoshem. Jisté je, že zradil prohrávající a utekl, čímž si u přeživších obou stran udělal spoustu nepřátel. Na skotské Vysočině se všechno rychle nese. Britská armáda mu zato nabízela „únik“ v podobě lodního lístku na evropská bitevní pole. Tady pak začal pilně studovat šerm v praxi a brzy by nikdo soudný neřekl, že McBane je snad zbabělec. 

Hospodské duely

Prošel si řežemi války o španělské dědictví, včetně jatek u Blenheimu a Malplaquet. Tam za sebou mimochodem Britové nechali 22 tisíc padlých. Náš hrdina postupně sbírá metály, dokonce i plukovnickou hodnost, ale vřavě se postupně vzdaluje. Chápe, že boje na pevnině nejsou pro něj. Vrací se do Londýna – vybavený reputací zatraceně nebezpečného chlapa. Tu ještě potvrdí během svých pololegálních šermířských vystoupení v Marybone Fields. Praxe je jednoduchá: dva muži vejdou do ringu s meči, jen jeden z něj odejde. McBane byl tím, kdo vítězně odešel sedmatřicetkrát za sebou. Jeho odměna? Čest a štoudev ostré kořalky!

Skotský šerm?

Mimo ring pak obstál ve více než stovce soubojů. Klíčem k úspěchu mu byl jeho skotský šerm. Ne, to nebyla žádná oficiálně uznávaná škola ladných pohybů a krytů, ale pořádně temperamentní mlátička vším, co bylo zrovna po ruce. Rozhodně ale měla své kouzlo a přinášela úspěchy. Proto se McBane nechá umluvit a v roce 1728 vydává svou knihu Expertní společník šermíře. Oficiálně je to šermířský manuál, ale pro dnešního čtenáře je mnohem cennější pro užitý styl jazyka a záznam autentických vzpomínek účastníka velkých bitev.

Tenhle příběh zní jak postmoderní pohádka. Vezměte francouzského šlechtice, přesuňte jej na plantáže na Guadeloupe a přidejte šestnáctiletou černošskou služku jeho manželky. Počkejte několik měsíců a voilá! Malý Joseph se sice narodil jako levoboček, ale urozený tatínek George Boulogne de Saint-Georges se k němu bez rozpaků hlásí. Tím vše teprve začíná! 

V sedmi letech jej otec přemístí do Francie, aby tam dostal vzdělání. O dva roky později se za ním přestěhuje i se svou černošskou milenkou a rodinka spojeně žije v prostorném apartmá v Paříži. Joseph vystuduje prestižní důstojnickou školu, kde se zaměřuje na šerm a jízdu na koni. Nadaný chlapec má na škole už v sedmnácti letech pověst výjimečného, neuvěřitelně rychlého a mrštného šermíře. Když ho šermířský mistr ze školy v Rouenu před veřejností urazí, neváhá a vyzve ho na souboj. A zvítězí. Hrdý otec mu za to daruje koně a bryčku! Po absolvování školy se Joseph stává členem královy osobní gardy a získá rytířský titul. 

Dědit po otci samozřejmě nemůže, rodový majetek přechází na jeho nevlastní sestru, přesto získá Joseph alespoň ucházející roční rentu. Na královském dvoře se mu daří vzbuzovat přízeň krásných dam a jeho ladné pohyby z něj dělají ozdobu tanečního parketu. Vedle veřejných šermířských exhibicí také hraje sólo na housle v několika orchestrech. Slyšíte dobře! A že nakonec hudbu i skládá? Taktovka, smyčec nebo kord – používají se přece docela podobně, ne? Jako skladatel je poměrně plodný – dokonce se mu přezdívá Černý Mozart a poslechnout si ho několikrát přijde i Marie Antoinetta! 

Joseph se víc a víc „obyčejnému“ šermování vzdaluje. Stává se žhavým kandidátem na místo ředitele pařížské opery! Pak ale tři ze zdejších subret napíší královně petici, v níž ji žádají, aby levobočka a nadto mulata v žádném případě do čela této instituce nepouštěla. Královna se ocitá v prekérní situaci a Joseph raději svou kandidaturu stahuje. 

Vrhá se na komponování oper, teď už pod ochrannými křídly svého mecenáše a zaměstnavatele vévody Orleánského. Ale to už je tu rok 1789. Na chvíli to vypadá, že pád Bastily pohřbí i Josephovu kariéru ve Francii. Uchyluje se do Londýna za vévodou Orleánským, ale poté se znovu vrací do Francie. Na samém sklonku staré éry se chytí své vojenské minulosti. Vstupuje do Národní gardy a přísahá věrnost revoluci. Dostává velení vojenské jednotky složené z černochů a míšenců z francouzských kolonií a dotáhne to až na plukovníka.

Stále jej však podezřívají ze sympatií s royalisty, dokonce je po jedné z nevydařených vojenských akcí zatčen a málem popraven. Na poslední chvíli jej ale osvobodí. Jeho zdraví se však stále více zhoršuje, živoří v bídě, připraven o všechny příjmy. Umírá na samém konci revoluční éry, v pouhých padesáti čtyřech letech. 

Prvního protivníka zdolal ve třinácti letech, v šestnácti navštívil Kjóto a vyzval na souboj bojovníky z proslavené školy v Jošioce. Vyhrál drtivě – zvítězil v šedesáti soubojích! Musaši Mijamoto měl zkrátka našlápnuto na to, aby se stal legendou ještě dříve, než mu popřejí ke dvacátým narozeninám. Používal kombinaci krátkého a dlouhého meče – techniku údajně odkoukal od chrámových bubeníků, kteří také používali obě ruce zároveň. A snad aby zbytečně nepřišel o obdivovatele a soupeře, vyměnil později ostré kované meče za dřevěné bokkeny. Přesto dokázal své protivníky zcela zdecimovat!

TIP: Duel nahých šlechtičen: Proč se rakouská kněžna poprala s hraběnkou?

Své meče propůjčil v dalších čtyřiceti letech nejrůznějším „zaměstnavatelům“ – bojoval ve válkách místních vládců, pomáhal potlačovat vzpoury, učil bojová umění. Byl ale i mužem mnoha talentů: vytvářel působivá kaligrafická dílka, malby i sošky, dlouhé hodiny meditoval a studoval buddhismus, sepsal také několik pojednání o šermu a duchovní sebekázni nutné pro jakýkoli trénink.

Před šedesátými narozeninami konečně odešel do „důchodu“. Uchýlil se do jeskyně a žil jako poustevník. Zemřel o dva roky později – a nepodlehl žádnému z nepřátel, nýbrž karcinomu na plicích…

Standardní pití za socialismu představoval nápoj zvaný „šťáva“. Nebylo to nic jiného než hodně sladký sirup zředěný většinou vodou z kohoutku a servírovaný proti všem zásadám stolování do porcelánového hrnku. Ovocné sirupy se prodávaly v drtivé většině v typizovaných čirých litrových láhvích nevábného, obézního vzhledu, a to na korunovou zálohu. 

Socialistické Československo platilo za cukrovarnickou velmoc a právě to se projevilo na chuti sirupů, kterým se někdy z málo pochopitelných důvodů říkalo ovocné. Bez ohledu na deklarovanou příchuť totiž všechny chutnaly velmi podobně – cukr přebil chuť všeho ostatního, a když se sirup více zředil, ztratil zase chuť nadobro. Výjimku potvrzující pravidlo představoval sirup Amara vyrobený podle jedné z nejpopulárnějších limonád 60. let. Měla snížený obsah cukru a obsahovala podobně jako toniky chinin. Charakterizovala ji ostře zelená barva (o to zelenější byl později vyráběný sirup), a nebyla tak v obchodě k přehlédnutí. 

Vítězství zahradníka Ovocínka

Naprostý převrat pak v druhé polovině 70. let znamenala řada sirupů Ovocit. Stačilo málo – jen aby chutnaly po tom, co etiketa slibovala: po malinách, jahodách, pomerančích nebo citronech. A to nebylo všechno. Obsah sice vězel pořád v neskutečně nepraktických láhvích, ale etikety vypadaly na svou dobu úžasně moderně. Postavička zahradníka Ovocínka s přehledem vytlačila hlemýždě, který zdobil chuťově bezpohlavní Zahradní směs, a poprala se i s veverkou z Lesní směsi. Téměř všechny sirupy dodával v té době na trh konglomerát podniků schovaný pod deštník takzvané výrobně hospodářské jednotky Konzervárny a lihovary. 

Stojaté sirupové vody rozčeřil až v druhé polovině 80. let nákup dánské licence na výrobu pomerančového koncentrátu Sunquick, který sjížděl z linky Středoslovenských konzerváren a lihovarů v Liptovském Mikuláši. Do československých kuchyní se tak dostal „skutečný“ západní výrobek, dostupný ovšem jen v přednostně zásobovaných obchodech, například v potravinách Prioru anebo v síti prodejen ESO. 

Šumáky a prášky 

Vedle „šťávy“ si člověk mohl připravit i pití z instantních nealko nápojů. Už prvorepublikovou tradicí se mohly pochlubit Šuměnky, kterým celá desetiletí nikdo neřekl jinak než „šumák“. Uchvacoval především tím, že po nasypání do úst vytvořil v mžiku takové množství pěny, že by se za ně nemusela stydět ani cisterna šamponu. 

Neuvěřitelné zbarvení jazyka, nejlépe ještě v kombinaci s dlaní, dokázal zase vytvořit Vitacit z kaznějovské pobočky brněnské Lachemy. Na trh přišel začátkem 70. let, nejprve jen v citronové variantě a plastových kelímcích, o něco později přibyla verze jahodová a pomerančová. Z víc než devadesáti procent šlo o krystalový cukr, zbytek tvořily kyselina citronová, vitamin C, aromata a barviva.

V 80. letech vypustila byšická Vitana na trh celou řadu vita-přípravků (Vitacola, Vitaoranž, Vitagrep, Vitamalina a Havaj ananas) a se svým LipoTonikem se přidal i liberecký výrobce Šuměnek. Do hry už dříve vstoupila také brněnská Lachema s instantním citrusovým nápojem SAP, vyráběným (jen považte) z řeckého koncentrátu. Neomezené kralování českých instantních nápojů skončilo s invazí „amerického“ prášku Tang. Do Československa ho ovšem dodávala jugoslávská Podravka.

Bublinky z Kovočasu 

Malou odbočku od sortimentu nápojů si určitě zaslouží něco, co dokázalo obyčejnou šťávu proměnit tak trochu v limonádu – „socialistický Soda Stream“ čili sifon. Sifonové láhve, ať už hliníkové, nebo skleněné, patřily do československých kuchyní tak neodmyslitelně jako láhve od Chianti z Domu potravin proměněné ve svícny. Při narážení bombiček občas ušel kysličník uhličitý stranou, občas se do láhve dostal jen napůl a někdy tlak plynu zvítězil nad pojistkou a obsah sycené vody vytryskl nekontrolovatelně ven. Ano, tohle všechno se stávalo, moudří lidé proto nikdy nespoléhali na jedinou bombičku a neplnili sifon jinak než nad dřezem. Všechna rizika však vyvážila osvěžující sodovka, kterou se daly ředit sirupy i instantní nápoje. Láhvové sifony z děčínského družstva Kovočas zkrátka nebývalou měrou zvyšovaly životní úroveň československých domácností. 

Žlutá, nebo červená? 

Zejména děti však dávaly přirozeně přednost limonádě kupované před tou domácí. Průmyslové limonády přicházely většinou na řadu na výletech nebo při návštěvě koupaliště. Obsah přímo z pípy anebo z láhví putoval do třetinkových pohárků z voskovaného papíru či plastu, vyráběných v sušickém PAPu. Na dně měly láhve nápis Solokup a nenesly žádnou etiketu. Veškeré údaje jako značku, cenu a výrobce musel zákazník hledat na potištěném víčku. 

Limonády dodávaly na trh různé konglomeráty podniků. V Praze nebo v Olomouci se například jednalo o podniky cukráren a sodovkáren (ten olomoucký se později přejmenoval na Nealko a dnes se v jeho někdejším krnovském závodě vyrábí současná Kofola). Jinde zase limonády sjížděly z linek konzerváren a lihovarů, například pod značkami Fruta, Briliant, Kord nebo Rekord. Bublinkové nealko se stáčelo do láhví také v některých pivovarech a družstvech, a dokonce i pod hlavičkou pekáren (v jižních Čechách). 

Retroikona z 60. let 

Za zrodem Kofoly, tedy výrobku, který dnes představuje nespornou retroikonu, stála snaha o obohacení trhu, ale také o efektivní využití zbytků z výroby. V 50. letech vznikaly při pražení kávy jako odpad saze, které ovšem navíc obsahovaly kofein. Další možné zpracování této suroviny měl vymyslet tým z Výzkumného ústavu léčivých rostlin v Praze v roce 1957. 

Výsledkem bádání se stal sirup Kofo, jehož základní surovina se po několik hodin louhovala v teplé vodě společně s malinovým listím a lékořicí, načež se přidal karamel, pomerančová esence, anýz a kardamom. První Kofoly se vyráběly od roku 1960 v Pražských cukrárnách a sodovkárnách, které tehdy ještě nesly název národní podnik Zátka. Vůbec první kolový nápoj tuzemské výroby vyvolal obrovskou poptávku, a tak se brzy Kofola stáčela i leckde jinde – v Jihomoravských a Východočeských pivovarech, olomouckém Nealku, žitavských Sodovkárnách nebo v božkovském Liku (dále viz Zrození legendy). 

Kola – nápoj bohatých 

Mezník v dějinách československého nealka znamenal určitě rok 1968, kdy se v závodě brněnské Fruty v Modřicích začala podle americké licence vyrábět česká verze Coca-Coly. (Modřice produkovaly celou řadu nealko nápojů, kromě různých limonád s označením Fruta například také oblíbené Ovocenky, sycené ovocné šťávy.) Dát si pravou kolu však v tehdejších poměrech nepředstavovalo jen otázku uhašení žízně, jež nabízely reklamy v zahraničí. Šlo o vyjádření společenského postavení. 

TIP: Válka limonád: Drsné dějiny perlivého osvěžení

Nestála přitom zrovna málo – čtyři padesát za dvě a půl deci ve volném prodeji (v restauracích druhé cenové skupiny ovšem s přirážkou sedmdesát procent), což představovalo násobky cen běžných limonád. V samém závěru 80. let se navíc v karlovarské Becherovce začaly stáčet nové typy Coca-Coly – višňová Cherry a bezkofeinová. V Chrasti u Chrudimi a v Českých Budějovicích pak odstartovala licenční výroba dalších značek z atlantského impéria – ovocných šťáv Cappy a citronového Liftu. 

Hrabáč kapský (Orycteropus afer) se dá velikostí a tvarem těla přirovnat k malému prasátku. Typicky dorůstá hmotnosti od cca 50 do 80 kilogramů a samotné masivní zavalité tělo (bez ocasu) může v dospělosti měřit na délku asi 100–150 cm. Ocas k tomuto rozměru přidává dalších až 70 centimetrů.

Při pohledu na hrabáče kapského si člověk může všimnout dvou výrazných znaků. Prvním z nich jsou velké uši, se kterými dokáže pohybovat nezávisle na sobě, podobně jako kočka. Díky obrovským slechům má výjimečně dobrý sluch a jeho dalším „silným“ smyslem je čich. Naopak relativně špatně vidí, protože jeho sítnice neobsahuje čípky (ty umožňují vnímat barvy), ale pouze tyčinky, které ovšem reagují i na slabé světlo. Ve výsledku je proto hrabáč barvoslepý, ale zato se zrakem poměrně jistě pohybuje v noci. 

Barvoslepý lovec hmyzu

Tato schopnost se mu hodí, když za setmění vyráží na lov, pokud se tak tedy dá nazvat hledání potravy tvořené téměř výhradně mravenci a termity. Při výpravách za jídlem pak přichází ke slovu další výrazný znak hrabáčovy tělesné stavby – silné nohy zakončené vepředu čtyřmi a vzadu pěti silnými drápy. Tyto malé „rýče“ se skvěle hodí při rozhrabávání mravenišť a termitišť.

Do hloubení se tato vitální zvířata pouštějí s vervou. Svým až 30 cm dlouhým lepkavým jazykem se krmí a ve stejný okamžik dál hrabou. Jsou zřejmě zcela imunní proti mravenčímu a termitímu štípání a hmyz polykají vcelku (za noc spořádají až 50 000 mravenců a termitů). K rozmělnění jídla dochází až ve vrátníku, který funguje jako předžaludek, v němž je hmyz rozdrcen. 

Drápy se však hodí nejen při hledání potravy, ale také při kopání nor, které jsou několik metrů dlouhé a mohou sahat až do šestimetrové hloubky. Hrabání je ovšem i možností, jak uniknout predátorům. Když se hrabáč setká s hyenou, lvem nebo levhartem, snaží se nejprve vykopat díru a úplně se skrýt, což mu většinou (pokud dostane šanci) nezabere déle než deset minut.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

V případě, že je okolní půda tvrdá, postaví se proti útočníkovi na zadní a snaží se bránit drápy předních nohou. Svým nepřátelům se ale samozřejmě snaží v prvé řadě vyhnout, což se projevuje i na způsobu, jakým pokaždé opouští hnízdo. Nejprve vystrčí hlavu z nory a snaží se zjistit, zda je kolem bezpečno. Potom prudce vyběhne ven a poskakuje, zřejmě proto, aby znesnadnil případný útok. Při tom se ale rozhlíží, na chvíli se zklidní a opět začne poskakovat. Teprve pak vyráží na noční výpravu. Nejen díky své opatrnosti se v přírodě může dožít až 18 let, v zajetí žije i o pět let déle.

Již v průběhu první světové války nikdo nepochyboval o tom, že bez ohledu na to, kdo vyhraje, dojde k zásadnímu překreslení mapy Evropy. Mocnosti cynicky handlovaly s budoucími územními zisky a nestydatě porcovaly divočáky, kteří ještě běhali v lese. Konec konfliktu pak obrovské územní změny posvětil. Mimo jiné přinesl také kolaps tří obřích říší – Rakousko-Uherska, Ruska a Osmanské říše, na jejichž troskách vznikla řada menších států. Ty se nyní snažily urvat pro sebe co největší kořist často bez ohledu na preference místního obyvatelstva nebo udržení dobrých vztahů se svými sousedy.

Stejně jednalo také nově vzniklé Československo, jehož ministr zahraničí Edvard Beneš hodlal pro svou zemi získat co nejvíc. Většinou se mu to podařilo, což nejenom jeho přivedlo k mylnému přesvědčení, že Praha je „miláčkem Dohody“. 

Co s „potomky kolonistů“? 

„V Evropě leží Germánie, v jejíchžto krajích ke straně půlnoční rozkládá se místo velmi široce, kolem dokola obejmuté horami, které se podivným způsobem táhnou okolo celé země, takže na pohled jakoby jedna souvislá hora tu zemi obcházela a ohražovala.“  Nejstarší geografický popis českého knížectví, pocházející z Kosmovy kroniky z 12. století, jako by předurčil podobu státu na celá století. Právě kontinuální podobou hranic sahající hluboko do středověku se mohli českoslovenští diplomaté zaklínat při vymezování československo-německého pomezí. Jednoduchou a logickou argumentaci však komplikoval fakt, že v pohraničních oblastech žilo v roce 1918 na tři miliony německy mluvícího obyvatelstva. A ti měli tehdy pramalou chuť stát se takřka přes noc československými občany. Jejich neochota podřídit se nové pražské vládě šla dokonce tak daleko, že již na konci října deklarovali v pohraničních oblastech nezávislost na Československu a později připojení k Rakouské republice, popřípadě Německu.

Tyto separatistické tendence se sice postupně podařilo zlikvidovat vojenskou silou, ale hranice mladého státu bylo potřeba zajistit také de iure. A Edvard Beneš se měl co ohánět, aby vítězným velmocem na konferenci vysvětlil, proč v případě sudetských Němců právo národů na sebeurčení neplatí.

Československá strana argumentovala tím, že pohraničí je ekonomicky propojeno se zbytkem země a že odtržení německých území by novou republiku připravilo o strategickou ochranu v podobě hor. Nechyběly ani tradiční historické poučky: „Je nezbytno uvážit fakt, že Němci v Čechách jsou jen kolonisty nebo potomky kolonistů,“ argumentoval Beneš v jednom z memorand. Aby získal pro svou podobu hranic podporu velmocí, musel kromě argumentů přislíbit menšinám rozsáhlá práva.

Jedinou oblastí, které se Československo neváhalo vzdát, představovalo Chebsko, na oplátku však požadovalo určité revize v oblasti Kladska a Ratibořicka, což Německo odmítalo. Velmoci ovládající pařížskou mírovou konferenci nakonec mladé republice ve většině požadavků vyhověly a hranice Čech a Moravy se víceméně ustálila na dnešní podobě. K drobným korekcím dochází dodnes, například v roce 2004 došlo k posunu hranice mezi Českou republikou a Německem u přechodu Rozvadov.

Hranice na Dunaji

Ještě problematičtější vyjednávání čekala na čs. delegaci v souvislosti se Slovenskem. Na rozdíl od oblastí Čech a Moravy žádná historická hranice mezi Horními Uhrami a zbytkem Uher neexistovala, a muselo tedy dojít k jejímu novému vymezení. Jednoznačný problém zde přitom představovalo promísení slovenských a maďarských obyvatel, které fakticky znemožňovalo území spravedlivě rozdělit – ostatně, ani se o to nikdo nesnažil. 

Edvard Beneš se v případě Slovenska opíral především o strategické potřeby státu. Českoslovenští zástupci poukazovali na to, že jedinou hájitelnou hranici pro oblasti západního Slovenska představuje Dunaj, i když se tím na území republiky ocitnou desetitisíce Maďarů. O potřebě získat hájitelnou hranici koneckonců svědčily pokusy Budapešti o vojenské udržení slovenských území z první poloviny roku 1919. Edvard Beneš v jednom z memorand uvedl:  „Kdekoliv máme hranice s našimi odvěkými nepřáteli, kteří se ukázali tak krutými a nelítostnými, je naší povinností v zájmu míru, aby byly pro ně co možná nejméně strategicky výhodné.“

Také zde přišly na řadu argumenty historické, když čs. diplomaté poukazovali na to, že maďarská menšina z velké části vznikla maďarizačním úsilím uherských vlád. Republika tak nakonec získala prakticky vše, co požadovala, s čímž se Budapešť nemohla smířit. Další křivdu představovala v očích Maďarů ztráta Podkarpatské Rusi, jejíž zástupci se ústy Hrihorije Žatkoviče vyslovili pro přičlenění území k Republice československé.

Neklidné Těšínsko

Kámen úrazu se nacházel také na nově vznikající hranici s Polskem. Národnostně smíšenou oblast v okolí Těšína si nárokovaly obě strany. Čechoslováci argumentovali historickým právem, Těšínsko patřilo od nepaměti k území Českého království. Navíc tudy vedla důležitá Košicko-bohumínská trať, klíčová spojnice mezi Moravou a Slovenskem. Poláci ovšem poukazovali na převahu polského obyvatelstva a obě strany si navíc dělaly zálusk na bohaté zásoby uhlí, které se v oblasti nacházely. 

Jednání z nejrůznějších důvodů opakovaně selhávala, a když Poláci v oblasti vyhlásili volby do Sejmu, odpovědělo Československo 23. ledna 1919 vojenskou akcí. V takzvané Sedmidenní válce se i díky početní převaze a lepší výzbroji přiklonilo štěstí na stranu Prahy. Podle historika Jiřího Friedla svou roli sehrály též italské a francouzské uniformy, v nichž čs. vojáci, nedávní legionáři, do boje nastupovali. Poláci je totiž považovali za vojáky Dohody a raději se vzdávali či ustupovali.

Vojenský úspěch ale poškodil obrázek země na pařížské mírové konferenci, kde se Československo snažilo prezentovat jako veskrze mírumilovný stát. Snahy o uspořádání plebiscitu nakonec ztroskotaly na polském odporu, a tak se spor táhl až do roku 1920. Tehdy došlo k rozdělení Těšínska na dvě části, přičemž Československu připadla důležitá železnice a uhelný revír, Polsku většina Poláků. Přesto však Varšava rozhodně nebyla spokojena a spory o Těšínsko se táhly dál.

Spojení se slovanskými bratry

V poválečné Paříži se zrodil také plán na připojení území Lužice obývané asi 160 000 slovansky hovořícími lužickými Srby. Poté, co se ukázala nerealizovatelnost tohoto záměru, podpořilo Československo alespoň srbské požadavky autonomie v rámci Německa. „Úplná autonomie musí být žádána pro Lužické Srby. Musí jim být zajištěn přímý styk s Čechy, aby byly usnadněny intelektuální a hospodářské vztahy mezi těmito dvěma národy,“ stojí v jednom z memorand ministra Beneše. Mírová konference se však situací Srbů odmítla zabývat pro její marginálnost – prezident USA Woodrow Wilson dokonce údajně neformálně prohlásil: „Navajů bylo půl milionu a taky skončili v rezervaci.“

Jistě stojí za zmínku, že nápad na připojení Lužice ožil také po druhé světové válce. Tehdy se však ostře proti postavili sovětští představitelé, kteří nechtěli ještě více okrajovat pomalu vznikající Německou demokratickou republiku, svůj nový satelit. 

Druhý zajímavý plán představoval koridor, který měl spojovat Československo a Jugoslávii. Tato úzká spojnice jdoucí mezi územím Rakouska a Maďarska měla podle představ politiků usnadnit obchodní i kulturní vazby. Na druhé straně by takovýto koridor znamenal další provokaci směrem k Rakousku a Maďarsku, navíc by se na území ovládaná Prahou dostali další příslušníci menšin. Sám Beneš si uvědomoval nereálnost tohoto požadavku a jasně deklaroval, že se jedná o návrh, na němž republika nijak netrvá. Také tento projekt konference nekompromisně smetla ze stolu.

Zdroj revanšismu

Přesto mohla být mladá republika s vytyčením vlastních hranic spokojená. Na západě obhájila historickou podobu země bez ohledu na přání německých obyvatel, na Slovensku zase získala strategicky výhodné pomezí na Dunaji. Ve sporech s Polskem se podařilo připojit klíčové části Těšínska a ze strategických důvodů se k ČSR přiklonila také Podkarpatská Rus.

TIP: Rozdrobíme republiku: Jak si počínaly národy v mladém Československu?

Za tyto politické úspěchy však Československo zaplatilo vysokou daň v podobě početných nespokojených menšin a silné touhy po revizi hranic ze strany Maďarska či Polska, kterou sousedé zúročili, když nacistické Německo v září 1938 přitlačilo ČSR ke zdi.  

V roce 2010 se na Zemi po napínavé misi vrátila japonská meziplanetární sonda Hajabusa, která se vypravila k planetce (25143) Itokawa. Obsah návratového pouzdra, které v červnu 2010 dopadlo v jižní Austrálii, nejdřív nebudil výrazné nadšení: první průzkum ukázal, že modul nepřivezl částice větší než 1 mm. Později vědci zjistili, že kapsle obsahuje asi deset drobných zrníček viditelných pouhým okem, přičemž dvě z nich byla větší než 10 mikrometrů. Teprve po několika měsících zkoumání se podařilo informace upřesnit: celkem se v pouzdře nacházelo více než 1 500 částic. Dramatická mise japonské sondy je i po více než deseti letech zdrojem zajímavých objevů.

Výzkum vzorků stále probíhá a vzhledem k jejich neuvěřitelné vědecké hodnotě, dostávají jednotlivá zrna dokonce své přezdívky. Queenie Chan z londýnské univerzity Royal Holloway a její kolegové nedávno detailně prozkoumali jedno ze zrn materiálu z povrchu Itokawy, známé jako „Amazon“.

Organická hmota z Itokawy

Badatelé v tomto zrnu objevili vodu a také organický materiál, a to v původní, nezahřáté podobě i v podobě, která prošla intenzivním zahřátím na více než 600 °C, nejspíše v důsledku dávné srážky s jiným tělesem. Tyto dvě formy organické hmoty přitom byly od sebe ve vzorku vzdálené méně než 10 mikronů, tedy tisícin milimetru. Vše nasvědčuje tomu, že se planetky jako je Itokawa vyvíjejí v čase, a že se přitom na jejich povrchu objevuje voda a organická hmota.

TIP: Dvojitý úspěch: Vzorky z Měsíce i z planetky Ryugu dorazily na Zemi

Itokawa podle starší spektrální klasifikace náleží k planetkám typu S, tedy křemičitým. Právě tomuto typu také odpovídá většina meteoritů, které jsme našli na Zemi. V hypotézách o tom, kde se na Zemi před vznikem života vzala organická hmota, se uvažuje o meteoritech z planetek typu C, které jsou bohaté na uhlík. Jak ale ukazuje tento nový objev, organickou hmotu očividně obsahují i planetky typu S.

Organická hmota z planetky (25143) Itokawa (zdroj: JAXA)

„Zatímco si udržujeme odstup, abychom bojovali proti šíření COVID-19, zůstat ve spojení s přáteli a blízkými je těžší než kdy jindy,“ píše ve svém prohlášení kanadská pošta. Na každou adresu v zemi proto hodlá doručit jednu pohlednici se vzkazem. Celkem půjde o zhruba 13,5 milionu pohlednic.

TIP: Pohlednicová mánie 21. století: Dostávejte pohledy z celého světa

Do oběhu půjde celkem šest různých pohlednic, z nichž každá nabízí jednoduché poselství lásky, uznání nebo poděkování. Každá domácnost dostane jednu náhodně vybranou pohlednici. Příjemci pak mohou doplnit vlastní vzkaz, adresu příjemce a zdarma ji poslat komukoli, na jakékoli místo v Kanadě. Pohlednice jsou součástí širšího programu „Write Here Write Now“, který byl spuštěn loni v září a jehož cílem je povzbudit Kanaďany k návratu k psaní dopisů a pohlednic.