Když přijde na přetřes zvířecí pomoc ve válce, většinou se zmiňují psi, koně či holubi. Kočky mnozí považují za samostatné a nepoddajné solitéry, kteří se ve válečném úsilí příliš využít nedají. Avšak přesto bychom našli případy, kdy tato „gaučová šelmička“ dokázala pomoci lidem zvládnout problém s krysami, které se rychle množí právě ve válkách.

Kočky na talíři

Vedle kocoura Simona, jenž za hubení této zvěře na britské lodi Amethyst dokonce obdržel v roce 1949 Medaili Marie Dickinové (zvířecí obdobu Viktoriina kříže), musíme připomenout „hrdinství“ tisíců koček, které zachraňovaly krysami zaplavený Leningrad.

Poté, co se město ocitlo na podzim 1941 v obklíčení a začaly docházet zásoby, lidé produkovali prakticky minimální odpad z potravin. A protože právě tím se krysy živily především, přišly tak o svůj hlavní zdroj obživy. Lidé ve městě pojídali i veškerá zvířata a na pekáči často končily právě i kočky, čímž hlodavcům ubýval jejich přirozený nepřítel. Kočka se vzápětí stala mimořádně žádaným (a nedostatkovým) artiklem; během roku 1942 prakticky ve městě vymizela. A žádná metoda hubení škůdců (trávení, střelba, rozjíždění auty či tanky) nebyla dostatečně účinná.

Hnědošedá vlna

Počty hladových hlodavců se tak zmnohonásobily a zamořily prakticky celý Leningrad. Další faktor, jenž přispíval k jejich množení, byla skutečnost, že mrtví obyvatelé města se často ani nepohřbívali a krysy na jejich tělech hodovaly. Byly stále agresivnější a braly útokem nejen zásoby potravin, ale ožíraly dokonce i polomrtvé lidi. Bylo jich tolik, že jich byly k vidění celé kolony, které vypadaly jako hnědošedá vlna.

Když se taková kolona vydala k řece, aby se napojila, ozývalo se varování též z reproduktorů, aby jim šli lidé raději z cesty. Krysy rovněž šířily různé nemoci, a aby nedošlo k propuknutí nějaké epidemie, padlo rozhodnutí do města na Něvě poslat tisíce koček. Jakmile došlo k částečnému prolomení blokády, přijely z Jaroslavi po železnici vlaky plné těchto šelem.

Zvířátka ze Sibiře

Většina ze zhruba 5 000 dovezených mazlíčků pocházela ze Sibiře a jednalo se – jak už název domoviny naznačuje – o druh velmi odolný vůči chladu. Část jich byla určena pro strategickou infrastrukturu; vedle skladů potravin šlo i například o muzea a galerie, které se oprávněně obávaly poškození exponátů. Další koťata byla určena pro civilisty, ale ti si je museli koupit za 500 rublů; za tuto sumu se dalo pořídit asi deset bochníků chleba.

TIP: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (1)

Přestože se šelmy ihned daly do práce, na krysy zdaleka nestačily. Po úplném prolomení blokády tak s transporty přijeli další mazlíčkové, kteří už se s „šedým nepřítelem“ dokázali vypořádat. Že město na jejich příspěvek k boji s krysami a potkany nezapomnělo, svědčí nenápadné pomníčky v ulicích věnované právě kočkám.

Tragédií pro Čínu bylo, že v druhé etapě vlády Dračí císařovny podléhalo její rozhodování značným nahodilostem. Brzy bylo zcela zřejmé, že ani Tz'u-hsi, ani její rádcové nemají nejmenší ponětí, kterým směrem by se měla Čína ubírat. Politická opatření se podnikala podle toho, co se zrovna ve státě dělo. To vedlo k rapidnímu úbytku financí, který dolehl i na sousední země. Korea, Barma a dnešní Vietnam se v zájmu vlastního přežití musely obracet k jiným, stabilnějším mocnostem.

Předchozí část: Dračí císařovna Tz'u-hsi: Z prosté konkubíny nejvlivnější ženou Číny

V tomto období se také Čína střetla v Indočíně a ve Vietnamu s Francií, s Japonci soupeřila v Koreji a s Velkou Británií v Indii. Všechny tyto mocnosti chtěly obchodovat s Východem a začaly uzavírat dohody se zeměmi sousedícími s Čínou. Tak například v roce 1874 Francouzi přinutili vietnamského krále, aby podepsal smlouvu, podle níž Francii připadlo privilegium suverenity, které dosud náleželo pouze Číně.

Tz‘u-hsi takový projev vzdoru rozhořčil. Chtěla vietnamským sousedům vyhlásit válku, ale zjistila, že vládní úředníci ji v tomto rozhodnutí nepodporují. Vyhodila proto všechny členy Velké rady a místo nich jmenovala několik přikyvovačů. Usilovně se připravovala na válku, a když ji rozpoutala, dočkala se nesmírně krvavých bojů, v nichž Francouzi nakonec vyhráli. Teprve tehdy Čína uznala, že Vietnam bude i nadále pod francouzskou správou. To však zdaleka neznamenalo konec čínským zahraničním potížím, protože Japonci začali ohrožovat další ze sousedních zemí – Koreu.

Tyto války stály nemálo prostředků. Aby se státní pokladna naplnila, bylo nezbytné zvýšit daně. Navíc roku 1876 přišly záplavy, které velkou část jižní Číny poničily. Po záplavách se přemnožily kobylky a téměř úplně zlikvidovaly úrodu. Na celou zemi dolehl hladomor, při němž zemřelo zhruba sedm až dvacet milionů obyvatel. Naopak v Pekingu se císařský dvůr dál těšil extravagantnímu životu. Prostým lidem to nemohlo uniknout. Šířily se pověsti, jak hanebně se v paláci plýtvá, navzdory tomu, že zbytek země čelí katastrofálnímu nedostatku potravin. 

Bezohledná a krutá

V roce 1881 zemřela Niuhuru na jakousi záhadnou nemoc. Přestože obě císařovny byly společnicemi od chvíle, kdy jako mladé dívky přišly do Zakázaného města, nikdy se ve skutečnosti nesblížily. Časem mezi nimi vyrostla nevraživost, nepochybně vyvolaná tím, že mladý císař Kuang-hsu nepokrytě preferoval Niuhuru namísto své adoptivní „matky“. Po skonu Niuhuru se povídalo, že ji Tz‘u-hsi otrávila. Neví se, zda je to pravda, každopádně Tz‘u-hsi byla bezohledná žena, která nikomu nedovolila, aby jí stál v cestě.

Poté, co Niuhuru zemřela, mohla už Tz‘u-hsi vládnout zcela sama až do doby, kdy Kuang-hsu dospěl a mohl sám usednout na trůn. V ten okamžik Tz‘u-hsi zverbovala několik klíčových úředníků, kteří mladého císaře uprosili, aby bývalá regentka zůstala u dvora jako rádkyně. Díky tomu si Tz‘u-hsi zajistila moc ještě na několik dalších let, a to i přesto, že ji císař nemohl vystát. Na rozdíl od ní Kuang-hsu prahl po znalostech Západu.

Tz‘u-hsi zatím bezuzdně cpala peníze do svého paláce, oblečení, šperků a zahrad. Blížila se k šedesáti letům a chovala se ještě marnotratněji než dřív, takže ze státních peněz utrácela stále větší sumy. Jak stárla, stávala se tato despotická žena také čím dál krutější. Její dvořané si vyprávěli o tom, s jakým potěšením trestala lidi ze své domácnosti bitím a jiným trápením. Když jednou nařídila provinilce zbičovat, přišla se na exekuci dokonce i podívat: „Nebyli potrestaní už několik dní a určitě se na to těší. Nemohu je přece zklamat, a tak jim dopřeji všechno, co chtějí,“ řekla.

Oslava se nekoná

V roce 1894 se Tz‘u-hsi překonala a naplánoval extravagantní oslavu svých šedesátých narozenin. Každý dvořan byl povinen odevzdat 25 % svého platu do její pokladnice a zanedlouho se zoufale chudobným čínským venkovem ubírala procesí, která jí přivážela nemravně luxusní dary. Prakticky současně však vypuklo v Koreji povstání. Čínská vojska se tam musela postavit těm japonským, jenže za léta marnotratného Tz‘u-hsina panování se armáda nacházela ve velmi zbídačelém stavu. Číňané utrpěli drtivou porážku a Tz‘u-hsi musela svou narozeninovou oslavu zrušit, což přijala s velkou hořkostí.

V následujících dnech a měsících země utrpěla ohromné ztráty, nikoli však na životech, ale na území. V roce 1895 podepsala Čína s Japonskem smlouvu, kterou v zásadě Japonsko získalo nadvládu nad značnými částmi čínského teritoria. Povzbuzeny a inspirovány japonským vítězstvím hodlaly i další okolní národy využít očividného oslabení země a pokusily se urvat si vlastní výhody. Jedinou cestou, jak z těchto problémů vybřednout, byla reforma, ale Tz‘u-hsi něco takového striktně odmítala. 

Dokonce i po odchodu na odpočinek měla tato žena u čínského dvora značný vliv. Rádci proto císaři Kuang-hsuovi doporučili, aby ji dal uvěznit minimálně do doby, než budou schváleny jeho reformy. Tz‘u-hsi se o tom však včas dozvěděla a za pomoci jí věrných příslušníků armády ovládla Zakázané město a Kuang-hsua zavřela do domácího vězení. Tak se Tz‘u-hsi znovu chopila moci, tentokrát už ne jako loutkový vládce. Přiměla Kuang-hsua odvolat všechny předešlé reformy a brutálním zásahem uzavřela Čínu před všemi cizinci.

Útěk z Pekingu

Krátce poté se zformovalo takzvané hnutí boxerů. Jeho příslušníci zabíjeli misionáře, čínské křesťany i zahraniční obchodníky. Hořely domy a docházelo k hromadnému stínání obětí. Zahraniční vlády se zděsily toho, co se v Číně odehrává. Bylo rozhodnuto o invazi a k Pekingu brzy vytáhlo na 20 tisíc zahraničních vojáků. Tz‘u-hsi a císař s císařovnou i dědicem trůnu rychle organizovali útěk. Rozhodli se z císařského paláce uprchnout v převleku za venkovany. 

Jen několik vteřin před jejich odchodem se je ještě pokusila zadržet císařova nejoblíbenější favoritka zvaná Perlová konkubína. Prosila Tz‘u-hsi, aby neopouštěla město a neohrožovala celou říši tím, že se k Pekingu obrátí zády. Tz‘u-hsi místo toho nařídila, aby dívku hodili do studny.

Dračí císařovna se ploužila venkovem doprovázená jen malou hrstkou věrných služebníků. Poprvé v životě viděla na vlastní oči chudobu a hladomor, který drtil celou její zemi. Cizí vlády navíc požadovaly vyplacení reparací za všechny osoby usmrcené během povstání. Vyčíslily jejich životy na 450 milionů taelů, což bylo tehdy zhruba 67 milionů britských liber. Po uzavření dohody už se Tz‘u-hsi cítila natolik v bezpečí, že se vrátila i do císařské metropole. A chovala se, jako by šlo o návrat triumfální, ačkoli Čína byla její vinou na kolenou a prakticky na mizině.

TIP: Genocida po čínsku: Krvavá historie Říše středu

O šest let později, roku 1907, postihla čtyřiasedmdesátiletou Tz‘u-hsi mrtvice. Ani to ji ale nevyřadilo ze hry. Ještě 15. listopadu 1908, den po smrti císaře Kuang-hsu, nadiktovala Dračí císařovna poselství na rozloučenou s říší, které vládla padesát let. Poté zemřela i ona. Za pouhé tři roky byla vládnoucí dynastie definitivně sesazena a byla vyhlášena Čínská republika.

Zkoumání pólů na Měsíci nás přivádí i k některým zajímavým zjištěním o vývoji tělesa. Vědce například překvapilo rozložení polárních oblastí s výskytem vodního ledu. Dalo by se totiž předpokládat, že nejvíc ho bude v kráterech ležících k pólům nejblíž, kde také panuje nejdelší noc. Některá jejich zastíněná dna však nejspíš nezahrnují žádný ledový materiál, a naopak jej obsahují útvary od pólů vzdálenější, jež přijímají malé množství slunečního svitu.

Předchozí část: Věčná tma na Měsíci: Čím jsou pro nás lunární póly tak atraktivní?

K rozluštění hádanky pomohly vědcům mapy míst, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentraci ledu. Ukázalo se, že hlavní ložiska byla vůči oběma dnešním pólům posunuta o stejnou vzdálenost, ale v opačném směru. Závěr zní jasně: Rotační pól našeho kosmického souseda se musel v minulosti přemístit zhruba o 6°. A pozůstatky vodního ledu na Měsíci vykreslily stopy, kudy v průběhu miliard roků putovaly jeho póly. 

Naklonění rotační osy by mohla způsobit například srážka s kosmickým projektilem či velké nahromadění hmoty v rámci měsíčního tělesa. První možnost nepřipadá v úvahu, protože kolize by Měsíc vychýlila jen dočasně, kdežto tvorba ledových ložisek vyžadovala stovky milionů let. Jako pravděpodobnější se proto jeví druhá varianta, a vědci dokonce našli hlavního podezřelého: Oceán bouří. Zdaleka nejrozsáhlejší čedičová lunární oblast překonává rozlohou kolem čtyř milionů kilometrů čtverečních například Indii. A právě nahromadění tak obrovského množství magmatu před 3–4 miliardami roků mohlo náklon rotační osy našeho průvodce změnit.

Ráj kolonizátorů

Do zkoumání lunárních pólů se zapojila již celá řada misí: indický Čandraján 1, americká dvojice LRO a LCROSS, japonská Kaguja i čínská Čchang-e 1. Dnes tak máme k dispozici interaktivní fotomapy pólů s rozlišením až 2 m na pixel, topografické mapy trvale zastíněných oblastí i míst, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentraci vodního ledu. 

Společnostem a agenturám, jež by se rády vrhly do výstavby lunárních základen, však nejde jen o ložiska vodního ledu – přestože by se hodil jako zdroj pitné vody pro kolonizátory nebo coby surovina k výrobě paliva. Jde jim také o energii, kterou by zmíněné stanice mohly získávat ze Slunce. Země se totiž kolem své osy otočí přibližně za 24 hodin, zatímco Měsíc zhruba za 29 dnů. Tamní „den“ tedy trvá přibližně 354 hodin, během nichž lze pomocí solárních kolektorů získávat energii. Pak ovšem nastoupí stejně dlouhá mrazivá noc bez jediného slunečního paprsku, kdy se musí většina zařízení uvést do hibernace. Jenže v případě automatických sond operujících na lunárním povrchu se leckdy jedná o nejkritičtější fázi mise – a mnohé se již „neprobudí“. 

Sluneční stožár

Přežití drsných podmínek mohou usnadnit právě oblasti lunárních pólů. Kromě míst s trvalým stínem se tam totiž možná nacházejí i lokality permanentně osvětlené. Stačilo by, aby nad terén vystupovala část kráterového valu či kopce, a hlavní zdroj energie by se poblíž pólu nikdy neskryl za obzor – podobně jako půlnoční slunce za polárním kruhem na Zemi. 

Ve skutečnosti je ovšem situace poněkud složitější: Rotační osa Měsíce se sice vůči ekliptice sklání jen o 1,54°, i daná hodnota však umožňuje střídání „ročních období“. Střed slunečního disku se tedy během půlroku vyšplhá nad horizont, ale během dalšího půlroku zas klesne stejně hluboko pod něj. Kdybychom počítali s dokonale rovným terénem, stačilo by na lunárních pólech vybudovat rotující sluneční kolektor vysoký 1 244 m a paprsky by na něj dopadaly nepřetržitě. Základní otázka stálé dodávky solární energie tedy zní: Existuje u lunárních pólů nějaký přírodní „stožár“, který bude Slunce ozařovat bez přestání?

TIP: Kolonisté na Marsu budou získávat palivo a kyslík ze slané vody

Zprvu se vědci radovali, že podobné místo skutečně našli: Mělo jít o několik výstupků na okraji kráteru Peary o průměru 79 km poblíž severního pólu. Nová data z automatu LRO bohužel ukázala, že se trvale osvětlená místa nenacházejí ani tam, ani jinde na Měsíci. Původní optimistické předpoklady totiž vycházely z měření sondy Clementine, která kráter snímkovala v době, kdy na severní polokouli panovalo léto. Záběry z LRO však odhalily, že v zimě sluneční paprsky z jeho okrajů mizí. Budoucí kolonisté se tedy nejspíš vztyčování stožárů nevyhnou.

Tanec modré planety

Kromě vodního ledu a stálého přísunu sluneční energie skýtají lunární póly i další příslib, který nelze vyjádřit čísly, a přesto bude mít značnou hodnotu – výhled na Zemi. Podobně jako z rozhraní mezi přivrácenou a odvrácenou stranou se z nich totiž nabízejí nejpůsobivější pohledy na modrou planetu. Její disk tam v důsledku librací zvolna mění svou polohu na nebi a opisuje zvláštní křivky, přičemž neobvyklé západy a východy Země mohou trvat i několik dní. Až se tedy lidé na Měsíc vrátí, budou se chtít na svůj domov nejspíš podívat právě od lunárních pólů.

Vědci Evropské unie spustili velmi ambiciózní projekt Destination Earth (DestinE), který by měl vést k vytvoření detailní digitální simulace celé planety Země. Jeho hlavním účelem bude modelovat budoucí klimatické trendy a hodnotit rizika možných katastrofických událostí, k nimž by mohlo dojít právě kvůli klimatu.

Projekt Destination Earth by měl přispět k úsilí Evropy stát se k roku 2050 uhlíkově neutrální. Digitální dvojče Země by mělo být spuštěno do deseti let. Umožní digitální modelování rozmanitých prostředí a procesů, které v nich probíhají, stejně jako vývoj a dopady změn klimatu. Badatelé si hodně slibují také od možnosti analyzovat budoucí environmentální katastrofy a plánovat možná řešení.

TIP: Co přinese změna klimatu velkým městům? Podle nové zprávy Goldman Sachs vážné problémy

Aby bylo možné vytvořit a provozovat model Destinaton Earth, bude nutné zapojit mohutnou výpočetní sílu superpočítačů a cloudových systémů. Digitálně Země totiž bude modelována  rozlišením na 1 kilometr, což znamená přímo apokalyptické nároky na výpočty. Bude to chtít „exascale“ superpočítače, které zvládnou 10¹⁸ FLOPS, čili operací v pohyblivé řádové čárce za sekundu. Takové superpočítače je ale nejprve nutné postavit, což má Evropská unie v plánu, i díky projektu Projekt Destination Earth.

Ačkoliv se sloni na teplé podnebí adaptovali, podle studie publikované v časopise Royal Society Open Science ztrácejí v horkých dnech až 10 % tělesné hmotnosti: Odborníci ze zoologické zahrady v Severní Karolíně zjistili, že při teplotách od 6 °C do 14 °C přicházejí obří tvorové o 325 l vody denně, zatímco nad 24 °C už se jedná o 427 l, a v extrémních případech dokonce o 516 l. Ukazuje to, jak důležitý je pro slony přístup k vodním zdrojům a dostatečný příjem tekutin.

TIP: Buldozerům africké savany mizí životní prostor

Jenže v důsledku globálního oteplování bývá stále těžší se k vodě dostat – zdroje buď vysychají, nebo o ně zvířata musejí soupeřit s lidmi. Navíc v oblastech sužovaných suchem nemají ani dostatek potravy, jelikož tamní flóra chřadne. Podle výzkumníků přitom hrozí chobotnatcům dehydratace už po dvou dnech bez vody. 

Převratné nápady nepřicházejí jen ve sprše či na toaletě. Šestadvacetiletého absolventa brněnské techniky Ondřeje Vocílku napadla revoluční idea, jak pomoct tisícům Čechů s oční vadou, přímo u zdroje – ve škole na přednášce o 3D tisku. Když totiž může 3D tiskárna vyrobit auto či dům, proč ne také lidské oko, respektive jeho věrnou kopii? A jako pokusný králík si posloužil mladý vynálezce sám.

Je libo ledvinu z tiskárny?

„Vycházel jsem ze své vlastní protézy, kterou jsem vložil do 3D skenu. Získal jsem tak její model a dál jsem ho upravoval,“ vysvětluje Ondřej. Ukazuje svou „sbírku očí“, a i když sedíte naproti, stěží byste poznali, že používá protézu místo levého oka, o něž přišel už v dětství. Právě věrohodnost přitom tvoří alfu i omegu a s podobným zadáním si poradí jen nejvyspělejší současné 3D tiskárny. K nejnáročnějším úkolům patří trefit přesnou barvu duhovky, neboť v podstatě každá má jedinečný odstín.

„V jedné tiskové úloze lze vytisknout širokou škálu barev, různé průhlednosti i tvrdosti,“ popisuje technik prototypové výroby Patrik Zonyga. „V tomto projektu se nám hlavně osvědčilo věrné podání odstínu duhovky.“ Na unikátních 3D tiskárnách vznikají nejrůznější průmyslové prototypy, přičemž prý nepotrvá dlouho a bude možné vytisknout i přesný model srdce, mozku nebo třeba ledvin. „Relativně brzy budou k dispozici materiály schopné simulovat měkké tkáně. Uvedené orgány mají posloužit při výuce mediků před operacemi,“ dodává Zonyga.

Oheň, sklo a přesnost

Vocílkova metoda se sice osvědčila, ale zatím jen naznačuje cestu, kterou se může produkce očních protéz ubírat: zčásti také proto, že neexistuje zdravotně nezávadný materiál a žádný stroj v oboru se dosud nevyrovnal „zlatým ručičkám“. Zatímco 3D tisk představuje experimentální novinku, výroba skleněných očí má už stovky let jasně daná pravidla. Tajemný postup střežili benátští skláři doslova jako oko v hlavě a podobná situace panuje i dnes.

„Jediná cesta ke zvládnutí našeho řemesla spočívá v tom, že vás ho naučí někdo se zkušenostmi. Znamená to vzít si žáka pod křídla, starat se o něj, vychovat ho. A pak záleží, jak je kdo šikovný,“ líčí výrobce očních protéz Petr Adamovský. Kahan, oheň, sklo, preciznost a spousta praxe – i tak by se dala jedinečná profese popsat. 

V republice byste kolegy Petra Adamovského spočítali na prstech jedné ruky. On sám vrací lidem jiskru do pohledu už přes dvacet let, a přestože se v Jablonci vyučil sklářem, o svém současném oboru tehdy neměl ani tušení. Jeho taje mu však učarovaly na první pohled. „Zhruba tři roky se člověk učí, než začne dělat přímo pro zákazníky,“ dodává.

Jak namíchat duhovku

Ať už se však oční protézy vyráběly v 16. století, nebo vznikají dnes, roli hraje každý detail. Například na žilky se u akrylátových náhrad a při 3D tisku používá červená bavlna, zatímco skleněné oko se žilkuje ručně. U akrylátu slouží k namíchání odstínu duhovky štětec, kdežto u skleněných protéz se míchá přímo barevné sklo a výroba trvá zhruba hodinu.

TIP: Největší sbírka očních náhrad je k vidění v německém Rostocku

Podle odhadů pojišťoven nosí oční protézu kolem pěti tisíc Čechů, a to z různých důvodů, od úrazů po vrozené vady. „Skleněné náhrady jsou hypoalergenní, takže není třeba se bát alergických reakcí, zatímco s těmi akrylátovými mají někteří lidé potíže. I z hlediska stálosti barev je lepší sklo, v zimě však může na rozdíl od akrylátu studit,“ vysvětluje Ondřej Vocílka. Největší odměna protetiků pak spočívá v tom, že jejich práce není vidět a poznat. A nezáleží, zda pohodlí uživatelů zajistí sklo, akrylát, nebo v budoucnu 3D tisk. 

Ušní hygiena je ošemetná a řada z nás ji podceňuje – například tím, že si s přáteli půjčujeme sluchátka. Jistý Vietnamec však hazardoval ještě víc, a s blízkými sdílel dokonce pomůcky na čištění uší. Použitými nástroji si pak do sluchovodu zanesl nečistoty a následné obtíže ho nakonec přivedly až na hanojské ušní oddělení.

TIP: Švábí sabotáž: Svérázná „diverzní“ akce nemocničního personálu

Tamní lékař pomocí endoskopu zjistil, že nešťastníkovi v okolí bubínku a přímo na něm rostou drobné houby. Případ vyhodnotil jako otomykózu (houbovou infekci uší), kterou nejčastěji způsobují spóry Kropidláka černého (Aspergillus niger). Onemocnění se obvykle projevuje bolestí, dočasnou ztrátu sluchu a ve vážných případech může dojít i k poškození zvukovodu a bubínku. Lékař nešťastníkovi houby vyndal, po několika dnech zmizel i zánět a pacientův stav se rapidně zlepšil.

Objekty Lyman-alpha blob (zkráceně LAB, česky bychom název mohli opsat jako „skvrnky pozorované ve světle spektrální čáry Lyman-alfa“) se na obloze projevují jako obří koncentrace intenzivní emise v ultrafialové vodíkové čáře Lyman-alfa. Podařilo se je detekovat v roce 2000 pomocí pětimetrového dalekohledu na observatoři Palomar a vědci je intenzivně studovali v navazujícím projektu s využitím velkého pozemního dalekohledu Subaru. 

První objevené LAB byly pozorovány s rudým posuvem 3, což odpovídá vzdálenosti asi 20 miliard světelných let. Zařadily se tak k nejrozměrnějším známým objektům ve vesmíru, neboť některé měří i víc než 400 tisíc světelných roků. O jejich původu víme jen málo: V literatuře lze nalézt několik vědeckých hypotéz, všechny však vedou k souvislosti s galaxiemi a jejich vznikem. Není jasné, zda jsou LAB známkou zárodků starých galaktických kup nebo jak vůbec výskyt Lyman-alfa emise souvisí s galaxiemi samotnými. Záření s takovou intenzitou však musí mít původ v nesmírně energetickém zdroji, například v jádrech aktivních hvězdných ostrovů, nebo v akreci materiálu při vzniku raných galaxií. 

TIP: Galaxie na úsvitu vesmíru obklopovala oblaka plná vodíku a ultrafialových fotonů

Snímek z kosmologické simulace objektu označovaného jako Lyman-alpha blob zachycuje rozložení plynu uvnitř hala tvořeného temnou hmotou. V nitru systému se nacházejí dvě galaxie s prudkým vývojem nových hvězd, obklopené horkým plynem a mnoha menšími satelitními ostrovy. Fotony záření s vlnovou délkou Lyman-alfa unikají z centrálních galaxií a rozptylují se na chladném plynu, vývojově spojeném se zmíněnými satelity.

Druhohory, tedy éra dinosaurů, jsou geologickým obdobím, které trvalo bezmála 200 milionů let. V této době docházelo na různých místech naší planety k tvorbě rozsáhlých vápencových usazenin. Prakticky celé území bývalé Jugoslávie tvoří vápence druhohorního stáří. Stejný původ mají krasové oblasti karpatské soustavy na Slovensku, v Maďarsku či v Rumunsku.

Další zemí, kde druhohorní vápence tvoří významné krasové oblasti, je Gruzie. Nejen, že jsou známy výskytem mnoha jeskyní, propastí a povrchových krasových jevů, ale v období, kdy již nebyla oblast zalita mořem, se tu proháněly mohutné populace dinosaurů. A na mladém, ještě nezpevněném vápencovém povrchu zanechali stopy…

Tvořivá síla kavkazských řek

V průběhu třetihor, před 25 miliony let, bylo v důsledku srážky eurasijské a arabské tektonické desky vyzdviženo pohoří Kavkaz, které dnes tvoří severní hranici Gruzie. Souvrství vápenců bylo při tomto procesu zvrásněno, rozlámáno a jednotlivé polohy se postupně formovaly do dnešní podoby. Dlouhotrvající erozní činnost řek stékajících ze svahů mladého Kavkazu se plnou měrou podílela na tvorbě rozsáhlých jeskynních systémů ve vápencích. 

Jedním z nejvýznamnějších krasových území západní Gruzie se stala oblast Imereti severně od druhého největšího města země Kutaisi. Jeskynní vchody do podzemních říčních soustav byly patrně známy odnepaměti, ale podrobnější speleologické průzkumy zde probíhaly až ve druhé polovině 20. století. Byla objevena a dokumentována řada jeskyní, propastí a dalších krasových jevů. Mezi cenné objevy patří i nález šikmé vápencové vrstvy s mnoha stopami jurských dinosaurů. Několik jeskyní bylo ještě v době existence Sovětského svazu zpřístupněno veřejnosti. V současné době jsou v Imereti turistům přístupné dvě jeskyně – Sataplia a Prometheus.

Lávky vedoucí po obloze

Imereti se zvolna zvedá severně od měta Kutaisi až do vysokohorských pásem. Studovaná oblast s jeskyněmi Prometheus, Sataplia a dalšími se nachází v pásmu kolem 300–400 metrů nad mořem, tedy v nejnižších polohách. Mírně zvlněná z velké části zalesněná krajina je prořezána hlubokými kaňony. Jeden z nich, kaňon Okatse, asi 15 km severozápadně od jeskyně Prometheus, byl během posledních dvou let turisticky zpřístupněn visutými lávkami. Jedná se o neuvěřitelně krásný přírodní fenomén a snad ještě pozoruhodnější je rychlost, s jakou Gruzínci dokázali množství lávek a schodišť v dříve špatně přístupném terénu vybudovat. 

Kontrastem velkých děl, jako jsou nové, vysoce moderní areály kolem jeskyní, bylo jejich nevyužití. Mnoho prostor zelo prázdnotou a mezi prodávanými suvenýry nebyla jediná pohlednice z jeskyně. Alespoň tak tomu bylo při prvních návštěvách v letech 2012 a 2013. Nyní už se situace, a to z velké části díky intervenci pracovníků Správy jeskyní ČR, zlepšuje. 

Pronásledováni světelnými kužely

Největší podzemní prostorou celé oblasti je veřejnosti zpřístupněná jeskyně Prometheus. Její název je inspirován podobou skalního reliéfu v hlavním vstupu do jeskyně. Jedná se klasický průtokový jeskynní systém, kde horní vchody fungují jako ponory a spodní vchod jako vývěr. Návštěvní trasa vede osou mohutných suchých, později vodou protékaných prostor, přičemž poslední část prohlídky návštěvníci překonají na malých loďkách (podobně jako v Punkevních jeskyních u nás). 

Na prohlídkové trase jsem se setkali s negativními vlivy zpřístupnění. Přestože podstatná část jeskyně má velmi bohatou, mnohotvárnou a barevnou krápníkovou výzdobu, nové elektrické osvětlení požitek zcela degraduje. Tvůrci projektu scénického osvětlení si vzali příklad z moderního celosvětového trendu. Celou prohlídkovou trasu Promethea doprovází pestrobarevné měňavé scénické osvětlení, kde se střídají ostré barvy celého světelného spektra. Charakter prostor a veškerá krápníková výzdoba, vše je doslova překryto barevným světelným show, které doplňuje tlumená, v tomto případě nikoliv nevkusná hudba. Samozřejmě, že barevné scénické nasvětlení v některých okamžicích může prohlídku zatraktivnit, avšak pohyblivé barevné kužele světla doprovázejí návštěvníka po celou prohlídku, takže si nemůže udělat představu o tom, jak je jeskyně nádherná v přírodních barvách. 

Rostliny vzbuzené světlem

Během pracovních cest bylo možno navštívit i některé veřejnosti nepřístupné části jeskyně Prometheus. Zároveň byly pořízeny snímky zpřístupněné části při vypnutém osvětlení.

Je potřeba zmínit další negativní prvek zpřístupnění. Tím je skutečnost, že světla se zapínají na začátku otvírací doby a zhasínají s jejím skončením. Takto vznikají v exponovaných částech jeskyně celé pokryvy nežádoucí vegetace, tzv. lampenflory. 

I přes tyto skutečnosti je návštěva jeskyně Prometheus velkým zážitkem jak pro laiky, tak pro odborníky. Jeskyně Prometheus je bohatě oživena mnoha druhy troglobiontních bezobratlých živočichů. Zastoupeny jsou skupiny brouků, pavoukovců, mnohonožek, stonožek, stejnonožců, korýšů, chvostoskoků a dalších.

Z podzemí na vyhlídku

Zpřístupněná jeskyně Sataplia se nachází jihovýchodně od jeskyně Prometheus a je součástí velkého prohlídkového okruhu přírodního parku Sataplia. Návštěvníci projdou pavilonem se stopami dinosaurů, dále pak lesními partiemi, kde je malý dinopark, a teprve potom se traverzující cestou ve vysoké skalní stěně dostanou ke vchodu jeskyně Sataplia. Jedná se také o průtokovou jeskyni s podzemním tokem, která má ve všech směrech mnohem menší dimenze než Prometheus. I krápníková výzdoba je chudší než v Prometheovi. 

Trasa vede z velké části podél podzemního toku. Zajímavé jsou útvary jednotlivých větších dómů, kde opadem vrstev vápenců vznikly okrouhlé struktury. I jeskyně Sataplia je osvětlena barevnými měnícími se světly, i když v tomto případě nejsou tak intenzivní. Po opuštění podzemních prostor trasa pokračuje k areálu s několika pavilony a dalšími budovami, odkud vede cesta k visuté, skoro monstrózní vyhlídce. Pohled se otevírá jižním směrem přes město Kutaisi až k hřebenu Malého Kavkazu na hranici s Tureckem. Poslední část okruhu vede původními lesy zpět ke vstupnímu areálu.

Místa stále nepoznaná

Během pracovních cest byly českými experty navštíveny ještě další jeskyně. Za zmínku stojí jeskyně Datvi (Medvědí), která geneticky souvisí s jeskyní Prometheus. Medvědí jeskyně má překrásnou a zachovalou krápníkovou výzdobu a bude patrně sloužit jako srovnávací lokalita při budoucím monitoringu jeskynního prostředí ve zpřístupněných jeskyních. 

Asi dva kilometry severně od Promethea se nachází jeskyně Satsurblia, která byla v dřívějších dobách zpřístupněna veřejnosti. Sestupná chodba vede do obrovského dómu, jehož středem vede schodiště na železných podpěrách. Jeskyně je značně znečištěna a je plánována její očista. A to i z toho důvodu, že se prostory Satsurblie ukázaly jako vhodná lokalita pro provoz léčby astmatických chorob – speleoterapie. Několik dalších jeskyní je přístupných pouze speleologicky a celé krasové území Imereti skýtá možnosti pro další výzkum v mnoha vědních oborech. Lze také předpokládat nové objevy dalších jeskyní nebo částí v systémech již známých.

TIP: Největší podzemní bludiště: Hádanky Amatérské jeskyně

Překrásná krajina Imereti začíná být přístupná turistům i v odlehlejších a divočejších částech. Snad se podaří postupně eliminovat i negativní vlivy v jeskyních, aby se tak více přiblížily původnímu stavu. I z toho důvodu budou spolupracovat nadále s gruzínskými kolegy experti Správy jeskyní České republiky.