Název illinoiské metropole pochází z dob, kdy šlo o pouhý přístav pro indiánské kánoe. Tehdy na místě rostla divoká cibule vydávající silný zápach, který indiáni označovali výrazem „chicagou“. Oficiálního ustavení se však město dočkalo teprve roku 1837 a díky strategické poloze na Michiganském jezeře se stalo vstupní bránou na americký Středozápad i dál k Pacifiku. Roli sehrál také postupný rozvoj železnice a umělých vodních cest k Atlantiku či řece Mississippi, takže se Chicago brzy proměnilo v důležitý dopravní a obchodní uzel. Mimo jiné tam začínala i slavná Route 66, vedoucí až do Kalifornie. 

Do konce 19. století vzrostl počet obyvatel města na milion a za pouhých deset let, do roku 1910, se ještě zdvojnásobil. Třetí největší sídlo USA totiž začalo přitahovat bezpočet imigrantů, pro něž symbolizovalo nadějnou budoucnost. Optimistické vize lepšího života se však přímo v Chicagu jen málokdy proměnily ve skutečnost. Na příchozí často čekaly tvrdé podmínky včetně dvanáctihodinových pracovních směn, mizerné bydlení a čtvrti nezřídka prosáklé zločinem.

Vzorové mrakodrapy

Průmysl ve městě vzkvétal, a to i díky zmíněné tvrdé práci tisíců imigrantů. Kvůli explozi cen za pozemky se začalo stavět vzhůru, tvář Chicaga se pomalu měnila a objevovaly se první mrakodrapy. Primát si připsala výšková budova Home Insurance Building z roku 1890, s 11 poschodími a 42 metry. Ocelový skelet i bezpečné elektrické výtahy tvořily podmínku, bez níž se v Chicagu stavět nesmělo. Město vybudované z vysoce hořlavých materiálů totiž v roce 1871 postihl požár, během nějž zemřelo na 300 lidí a shořelo 17 tisíc domů. Z katastrofy vzešlo jasné poučení ohledně bezpečnosti, a v podstatě tak vznikl standard pro výškové budovy v celé Americe. 

Roku 1895 vyrostla avantgardní Reliance Building, první stavba na světě s fasádou z předsunutých skel. Ve 20. letech přibyly ikonické Wrigley Building či Tribune Tower, kde až do nedávna – téměř sto let – sídlila redakce slavných novin Chicago Tribune. Ve městě stojí i dvě z nejvyšších budov Spojených států: Willis Tower se 108 patry a 443 metry a Trump International Hotel and Tower, měřící 423 metrů. Dnes tvoří součást tzv. Chicago Skyline, jedinečného panoramatu mrakodrapů všemožných tvarů.

Neúplatní muži

Ve 20. letech minulého století Chicago neblaze proslulo kvůli prohibici, jež měla potlačit alkoholismus a zvýšit produktivitu práce. Očekávané výsledky se však nedostavily: Zákaz jen podpořil rozvoj organizovaného zločinu a pašování nelegálního pití znamenalo výnosný obchod pro gangy, které mnohdy sváděly krvavé boje o kontrolu nad jednotlivými oblastmi. 

Narůstal počet nezákonných výčepů, označovaných jako „speakeasy“, ale zkorumpované vedení města ani policie nijak nereagovaly. Postupné změny k lepšímu dosáhli teprve prohibiční agenti zvaní „Untouchables“, volně přeloženo „neúplatní“, pod vedením legendárního Eliota Nesse. Událostmi 30. let se později inspiroval režisér Brian De Palma a v roce 1987 natočil film právě s názvem „Untouchables“.

Mafiánská legenda

K nejznámějším mafiánům zmíněné éry patřil syn italského holiče z Neapole, Alphonse Gabriel Capone. Jako dvacetiletý se z rodného Brooklynu přesunul do Chicaga, kde pak od roku 1925 vedl gang obávaného Johnnyho Torria. A zločineckou kariéru rozjel ve velkém. 

Výnosnými zdroji se staly nejen ilegální alkohol, ale také hazard, prostituce a vyděračství. Al Capone podplácel, kde mohl, a zároveň se proměnil v miláčka senzacechtivých novinářů. Pravděpodobně měl prsty i v legendárním masakru na sv. Valentýna, 14. února 1929, kdy v jedné garáži rozstříleli sedm členů konkurenčního gangu. Byl schopen před svědky ubít baseballovou pálkou tři údajné zrádce, měl však cosi jako „gangsterskou čest“. Muže, který mu nožem způsobil ošklivou jizvu v obličeji, zaměstnal coby svého bodyguarda. Uznal totiž, že byl útočník v právu. 

TIP: Potlačení metly lidstva: Prohibice v Americe přispěla k vzestupu mafie

Po prohlášení veřejným nepřítelem číslo jedna se ovšem nad Caponem začala stahovat mračna. Nakonec ho v roce 1931 odsoudili k 11 letům za mřížemi pro krácení daní, i když dlouhou řadu jiných zločinů se mu nikdy prokázat nepodařilo. Skončil v obávaném Alcatrazu u břehů San Francisca a do jeho někdejší cely dodnes proudí zástupy turistů. Už ve vězení však mafiána ničila syfilis, a tak jej v roce 1939 předčasně propustili. Zemřel roku 1947, ve věku 48 let.

Češi za oceánem 

Počátkem 20. století mělo Chicago zhruba se sto tisíci krajanů tvořit třetí největší město s českou populací po Praze a Vídni. Vznikaly tam celé „domácí“ čtvrti, jako třeba Česká Plzeň či později Berwyn. Na 26. ulici se nacházelo české divadlo či spořitelna, škola Jana Nerudy a stavěly se národní budovy i sokolovny. Před první světovou válkou vycházely na čtyři desítky českých novin a časopisů, věřící měli k dispozici 11 kostelů a kvetl také spolkový život. České komunity přetrvaly zhruba do 50. let, poté se krajanům začalo dařit lépe a stěhovali se za lepším. 

S novými generacemi pomalu mizely jazyk i kultura, Čechoameričané se naturalizovali se vším všudy. Tam, kde byla dřív na ulicích běžně slyšet čeština, dnes žijí většinou Mexičané. Zůstal jeden částečně český kostel v Ciceru, jedny české noviny, přibyl televizní kanál v češtině a v Chicagu také sídlí Česko-americký kongres. Přesto metropolitní oblast nadále zahrnuje největší koncentraci krajanů v USA – na sto tisíc z nich se cítí být Čechy. Žijí tam ovšem i další početné menšiny, včetně Řeků, Poláků, Slováků či Irů.

Atentát na prezidenta

V roce 1931 se stal dokonce starostou Chicaga rodák z Kladna Antonín Josef Čermák. A přestože se mu v boji s mafií, vysokou zločinností i značnými finančními problémy dařilo, už dva roky po nástupu do úřadu podlehl atentátníkovi. Kulka, která ho zasáhla, však zřejmě nepatřila jemu – nýbrž čerstvě zvolenému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi, s nímž se dlouhá léta přátelil. 

Roosevelt a Čermák se sešli v Miami, aby prodiskutovali finanční situaci Chicaga. Bohužel se starosta ocitl ve špatnou chvíli na nesprávném místě: Po prvním muži země vystřelil Giuseppe Zangara a zasáhl při tom několik lidí včetně Čermáka. Pacienta sice okamžitě převezli do nemocnice, ale po třech týdnech na lůžku zraněním podlehl. Před smrtí ještě stihl Rooseveltovi říct, že je rád, že zasáhli jeho místo prezidenta. Čermákovo jméno dnes nese třicetikilometrová 22. ulice, zatímco Zangara byl odsouzen k 80 letům vězení.

Turistou v Chicagu

Milovníci architektury by neměli opomenout siluetu chicagských mrakodrapů, zejména pohled z rozlehlého Grantova parku na břehu Michiganského jezera, s nádhernou Buckinghamovou fontánou. Chicagu se kvůli množství rozlehlých parků přezdívá „město v zahradě“. Na severozápadě byl ten Grantův v roce 2004 rozšířen o Millennium Park, interaktivní kombinaci architektury, techniky, umění i krajinotvorby. Tamní hlavní magnet představuje Jay Pritzker Pavilion, obrovská „mušle“ až pro deset tisíc návštěvníků koncertů, navržená Frankem Gehrym – mimo jiné spoluautorem Tančícího domu v Praze. Nedaleko pak najdete renomovaný Art Institute of Chicago, s impozantní sbírkou (post)impresionistů i amerického umění. Například slavný obraz Noční ptáci od Edwarda Hoppera můžete obdivovat právě tam.

TIP: New Orleans: Mekku světového jazzu koupil prezident Jefferson od Napoleona

Vlastní centrum města se rozkládá prakticky hned vedle Grantova parku. Zahrnuje i proslulou obchodní čtvrť Magnificent Mile, jejíž obchody nedávno značně poznamenalo rabování. Nejlepší pohledy na Chicago skýtá projížďka lodí po stejnojmenné řece, s typickými zvedacími mosty. Až do 19. století se vlévala do Michiganského jezera a tvořila páchnoucí jedovatou stoku. Díky systému kanálů a propustí se však podařilo její tok obrátit a kvalitu vody výrazně zlepšit. Početná irská komunita ji pak každoročně 17. března, na sv. Patrika, obarvuje na zeleno. 

Ve čtvrtek 18. února přistál rover Perseverance v kráteru Jezero na povrchu Marsu. Od té chvíle probíhají kontroly jednotlivých systémů a zařízení mise. Jedním z nich je i pozoruhodný marťanský autonomní vrtulník Ingenuity Mars Helicopter, který přistál na Marsu připevněný na „břiše“ roveru.

Operátoři mise v kalifornských laboratořích Jet Propulsion Laboratory nedávno přijali první data od Ingenuity. Vysílání putovalo přes sondu Mars Reconnaissance Orbiter, která je na oběžné dráze Marsu. Ze zprávy vyplývá, že jak Ingenuity, tak i její „základna“ na roveru Perseverance, která zajišťuje komunikaci mezi vrtulníkem a Zemí, jsou v pořádku a fungují dle předpokladů.

Mise Ingenuity

Ingenuity teď stráví na roveru Perseverance asi 30 až 60 dní. Vrtulník o váze 1,8 kg bude během této doby doplňovat energii ze zdroje roveru. Pak vzlétne a stane se prvním lidmi vyrobeným strojem, který kdy létal na jiné planetě. Po odpojení od roveru bude Ingenuity doplňovat energii pro svých šest lithium-iontových baterií pouze vlastními solárními panely, které jsou zabudované do rotorů.

TIP: Touchdown! Rover Perseverance úspěšně přistál na Marsu

Vrtulník bude muset přežít drtivý mráz marťanských nocí, kdy teplota klesá až k mínus 90 °C. Přežije-li, tak bude moci na Marsu vzlétnout. Když Ingenuity úspěšně odstartuje a poletí, tak tím splní cca 90 procent cílů projektu. Pokud vrtulník zvládne první let a zůstane provozuschopný, tak uskuteční až čtyři další lety. Jsou to skromné začátky, ale v dalších misích na ně naváží pokročilé drony, které budou intenzivně zkoumat cizí světy.

Z výsledků výzkumu rakouských zoologů vyplývá, že vlci jsou tolerantnější než psi. Jejich větší snášenlivost zřejmě také vysvětluje fakt, proč mezi sebou dokážou lépe spolupracovat. Studie tak popírá obecně rozšířenou domněnku, že domestikace vedla u psů k vyvinutí přátelštější a tolerantnější povahy. Ke skutečnosti, že se psi dokázali s lidmi sžít, zřejmě vedla spíš jen ztráta strachu a ochota přijmout člověka za sociálního partnera.

Mírný jako vlk

V rámci studie byla ve stejných podmínkách odchována skupina vlků ze Severní Ameriky a skupina psích kříženců z maďarských útulků. Vědci zaznamenávali, jak zvířata vycházejí s ostatními členy smečky. Vlčí smečka se ukázala jako demokratičtější: každý zde měl možnost získat monopol na potravu. Vysoko postavení vlci stejně jako nízko postavení členové smečky mohli ostatní zastrašovat a vrčet na ně, aby si tak zajistili příděl masa. Naproti tomu psí smečka dovolovala tyto projevy jen vysoko postaveným jedincům. Psi z nižších pater společenského žebříčku si nemohli dovolit vyzvat na souboj výše postavené členy smečky, kteří vyžadovali absolutní respekt.

Navzdory pověsti krvelačných šelem projevovali vlci agresivitu vůči sobě navzájem jen velmi vzácně. I vůči jedincům z jiné smečky jsou vlci žijící ve volné přírodě mírnější než psi. Pokud jejich soupeř zaujme submisivní polohu na zádech, jsou často ochotni ustoupit od útoku.

Podle vedoucí studie Friederike Rangeové z Messerliho výzkumného institutu ve Vídni je větší míra tolerance úzce spojena se schopností spolupráce: „Vlci lépe spolupracují v oblasti rozmnožování, obrany teritoria a zřejmě i lovu,“ říká Rangeová. To však neznamená, že si člověk vybral za společníka nesprávný druh. Podle Rangeové psi musí mít vlastnosti, které jim umožňují snazší soužití s lidmi.

Obešli se bez čichu

Rozdílnost povah vlků a psů studují vídeňští vědci již řadu let ve speciálním vlčím centru. Analyzují chování vlků žijících v zajetí za stejných podmínek, v jakých bývají chováni psi. Výzkum vědce přivedl k myšlence, že předci vlků měli nejméně tři sociální dovednosti, které z nich dělaly vhodné potenciální společníky člověka. Kromě již zmíněné tolerance a schopnosti spolupráce byli navíc všímaví – podobně jako psi. S člověkem sdíleli i jiné vlastnosti: byli velmi sociální a žili ve smečkách.

Z jedné z předešlých studií Friederike Rangeové a Zsofie Viranyiové dále vyplývá, že vlci snadno poznají, zda člověk má nějaké jídlo a kde je ukrývá. Zatímco psi si při experimentu museli potravu často vystopovat a používali tedy převážně čich, vlkům stačil zrak. Bedlivým pozorováním člověka a jeho pohybů se bez váhání vypravili na místo úkrytu.

Kde se vlastně vzali?

Záhadou však není jen důvod domestikace psů, ale i samotný původ těchto šelem. Podle evolučního biologa Roberta Wayna z University of California se psi nevyvinuli z vlků, ale mají jednoho společného předka – velkého pravlka žijícího před 9 000 až 34 000 let.

TIP: Proč není možné ochočit vlka: Klíč k nepoddajné povaze

Wayne dělí průběh domestikace psů na tři etapy: V první etapě snad už neandrtálci využívali přítomnosti psů k lovu a k udržení jiných agresivních masožravců v bezpečné vzdálenosti. Ve druhém stadiu, kdy se rozvíjelo zemědělství, žili psi poblíž lidských obydlí, kde se pomalu přizpůsobovali jiné stravě. V tomto období se také naučili trávit škrob. Ve třetí etapě lidé selektivně šlechtili různá psí plemena, čímž se dramaticky změnil vzhled i chování psů.

Bylo jí pouhých čtrnáct let, když se přestěhovala do New Yorku a začala tančit v kabaretech. Od šestnácti let milovala o jedenatřicet let staršího Stanforda Whitea. Byl to respektovaný architekt, který projektoval například vítězný oblouk na newyorském Washingtonově náměstí. Jinak byl ale proslulý svým nenasytným apetitem po mladinkých dívkách. Evelyn zahrnoval perlovými náhrdelníky, diamantovými prsteny a kožichy z bílých lišek, za které vyžadoval plnění nejrůznějších perverzních fantazií… 

Jenže dívenka se pak provdala za dědice části americké železnice Harryho Thawa. Nepomohla si – byl závislý na kokainu. Svoji manželku fyzicky týral a svého soka Whitea ze žárlivosti zabil! Zastřelil jej 25. června 1906 na střešní terase Madison Square Garden. „Udělal jsem to, protože mi zprznil manželku,“ křičel prý těsně po výstřelu. Soudní řízení s ním bylo tiskem označováno jako „proces století“. Za rozsáhlou medializací celého případu zřejmě stála něžná Evelyn. Thaw byl nakonec uznán nesvéprávným a skončil v psychiatrické léčebně.

Evelyn se v roce 1910 narodil syn Russell William, kterého počala se svým manželem během jedné z návštěv v ústavu. Poté, co se s ním v roce 1915 přece jen rozvedla, odstěhovala se do Los Angeles, kde se stala malířkou…

Douglas Haig se narodil v Edinburghu 19. června 1861 do rodiny bohatých lihovarníků whisky. Studoval na oxfordské univerzitě a na královské vojenské akademii v Sandhurstu. V únoru 1885 pak v hodnosti poručíka nastoupil k 7. královninu husarskému pluku (Queen‘s Own Hussars).

Válečný ouřada

Haig strávil u kavalerie celých devět let. Zúčastnil se bojů v Súdánu (1881–1899) proti Mahdího povstalcům, druhé búrské války (1899–1902) a řadu let působil také v Indii, kde zastával různé správní funkce. Nadřízení si brzo všimli jeho schopností v administrativě, inspekci a organizaci výcviku, a aby mohli Haiga co nejefektivněji využít, jmenovali ho v srpnu 1906 ředitelem vojenského výcviku na ministerstvu války.

Zde dostal za úkol sestavit britský expediční sbor (BEF, British Expeditionary Force), který měl být v případě vojenského konfliktu s Německem vyslán do Evropy. Po vypuknutí války v srpnu 1914 pomáhal Haig zorganizovat britské expediční síly, kterým velel polní maršál sir John French, on sám byl pak pověřen vedením I. sboru. Haig již v té době předpovídal, že válka bude trvat měsíce, ne-li roky, a že bude zapotřebí armáda o síle milion mužů.

Na kordy se spojenci

Během srpnových bojů a postupu německých sil na západní frontě britský velitel neustále kritizoval nespolehlivost a nedostatek bojových zkušeností francouzských spojenců. Tato kritika mu vydržela po celý zbytek války. Požadoval, aby Britové mohli operovat samostatně, French však jeho návrh jednoznačně odmítl. Po zastavení německého postupu na řece Marně (5.–12. září 1914) se císařská armáda pokusila napravit svoji chybu a ochvatem obejít Francouze a Brity.

O totéž se však pokoušeli i spojenci, následovala tak série obchvatných pokusů známých jako „úprk k moři“. Obchvat se však nepodařil ani jedné straně, místo toho došlo k první bitvě u Yper (19. října–22. listopadu). Němci měli početní převahu i výhodnější taktickou pozici a okamžitě zatlačili Brity do defenzivy. Vojáci BEF jen s velkými obtížemi odolávali. Hlavní zásluhu na jejich úspěšné obraně měl právě Haig. Jeho nadřízení French a francouzský generál Ferdinand Foch totiž absolutně ztratili kontakt s realitou a neustále bombardovali velitele I. sboru rozkazy k útoku, zatímco on narychlo uzavíral průlomy ve svých liniích.

Vzhledem k tomu, že neměl prakticky žádné zálohy, byl tento úkol mimořádně složitý. Nakonec ale Britové i díky přísunu francouzských posil své zákopy uhájili a Haig byl 16. listopadu povýšen na generála. Dvaadvacátého listopadu pak německý velitel von Falkenhayn ofenzivu zastavil a pozornost centrálních mocností se obrátila na východ. Do té doby měli Britové více jak 54 000 mrtvých, zraněných a pohřešovaných. 

Do čela armády

Od prosince 1914 vedl Haig přeorganizovanou 1. armádu a během roku 1915 řídil britské útoky u Neuve-Chapelle (10.–13. března) a Loos (25. září– 8. října), které měly za cíl prorazit německé obranné linie a obnovit pohybovou válku. Akce ale nepřinesly očekávaný výsledek a 1. armáda utrpěla v bojích těžké ztráty. Zejména u Loos, kde Britové ztratili téměř 60 000 mužů.

Neúspěchy ofenziv byly dávány za vinu vrchnímu veliteli Frenchovi. „Malý polní maršál“ očividně nebyl stvořen pro moderní války a politiku národních konfliktů a stále častěji se ozývaly hlasy žádající jeho odvolání. Byl to však Haig, kdo třímal dýku. Během návštěvy krále Jiřího V. ve Francii mu sdělil, že „French je pro vojsko zdrojem velké slabosti a nikdo už v něj nemá důvěru“. Zároveň však dodal, že on sám je připraven splnit své povinnosti v jakékoliv funkci, což znamenalo zaujmout Frenchovo místo. Polní maršál byl pak 16. prosince 1915 skutečně odvolán a funkci velitele britské armády ve Francii převzal právě Haig.

Když byl před lety objeven ohromný impaktní kráter v Chicxulubu na Yucatánu, zdálo se být jasné, že se velcí dinosauři a mnohé další organismy, kteří zmizeli na konci období křídy, stali obětí pádu velkého nebeského tělesa. Již předtím byla na řadě míst ve světě objevena takzvaná iridiová anomálie, vrstva hornin z konce křídy, která obsahuje zvýšené množství prvku iridia, u něhož se předpokládal mimozemský původ.

Přesto se stále objevují i alternativní hypotézy, podle nichž se na dramatickém konci velkých dinosaurů přinejmenším z části podílela i intenzivní sopečná činnost, případně další faktory. Někteří lidé dokonce zpochybňovali souvislost mezi iridiovou vrstvou a kráterem v Chicxulubu. Jsou sice ze stejného období, ale bylo to před 66 miliony a datování tak starých vrstev přece jen není tak přesné, že by vyloučilo mírný časový nesoulad mezi iridiovou anomálií a kráterem Chicxulub.

Iridium v kráteru

Sean Gulick z americké University of Texas v Austinu je přesvědčený, že takové dohady snad už definitivně přestanou. Jeho tým byl součástí expedice IODP-ICDP Expedition 364, která na jaře 2016 prováděla výzkum v oblasti kráteru Chicxulub. Vrtali v centrální části kráteru a objevili tam vrstvu bohatou na iridium, která vznikla bezprostředně po dopadu meteoritu.

TIP: Slavný impaktní kráter Chicxulub obývali mikrobi v podzemním ekosystému

Analýzy vrstvy potvrdily, že velmi pravděpodobně obsahuje materiál mimozemského tělesa. Tato vrstva s iridiem je přitom vysoká až 5 cm, což je podstatně více, než na jiných místech s objevenou iridiovou vrstvou. Poskytlo to vědcům skvělou příležitost v tom, že mohli odhadnout, jak dlouho se asi taková vrstva mohla vytvářet. Na jiných místech ve světě je příliš tenká a podobné odhady jsou velmi problematické. Gulickův tým odhadl, že se tato vrstva tvořila po dobu asi 20 let od dopadu meteoritu.

Nejde zrovna o nejobvyklejší oblečení, v jakém spatříte obyvatele Londýna, centra světového finančnictví. Nicméně když jsem potkal Laru Maiklemovou, měla na sobě montérky, gumáky, chrániče kolen a chirurgické rukavice. Sešli jsme se před barem trefně pojmenovaným The Banker  („bank“ znamená nejen „banka“, nýbrž i „říční břeh“), ovšem ne proto, abychom si dali drink. 

Po nedalekých schodech se totiž dá sestoupit z uspěchaného a pandemií zdecimovaného 21. století do hlubin minulosti, na nábřeží Temže: Na tajemné a prchavé místo, které denně mizí a zase vystupuje nad hladinu šedivě mléčné řeky, kolísající v závislosti na mocném přílivu a odlivu. Neutuchající koloběh přitom vyplavuje na povrch objekty, jež dosud spočívaly zakonzervované v bahně. A pro ty, kteří vědí, kde hledat, představuje 150 kilometrů dlouhý úsek „největší britskou archeologickou oblastí“. 

Pátrání v korytě 

„Tady opatrně,“ radí mi Lara, která coby nadšený archeolog amatér strávila na břehu Temže 15 let a oddaně se hlásí k tajnůstkářskému uskupení „mudlarks“ – volně přeloženo „bahňáci“. V 19. století se tak označovalo podřadné zaměstnání, jemuž se věnovaly zoufalé děti a staré ženy: V podstatě se hrabaly v blátě řeky ve snaze nalézt jakýkoliv předmět alespoň nějaké hodnoty, třeba uhlí nebo kus dřeva. Dnes už však bahňáci, kteří opatrně ohledávají břehy, neprahnou po výdělku, nýbrž odkrývají minulost – škrabku na zuby z 18. století, střep španělského skla či žetony, jež se za vlády Jakuba II. Stuarta prodávaly na podporu amerických plantáží. 

Maiklemová svůj koníček popsala v knize „Mudlark: In Search of London’s Past Along the River Thames“ neboli „Bahňáci: Hledání londýnské minulosti na březích Temže“, z níž se nečekaně vyklubal bestseller. A loni před druhým britským lockdownem mě vzala na jednu ze svých výprav. Zemi pod našima nohama pokrývaly vyplavené kameny a písek. Lara se ovšem pohotově sehnula a vylovila z nánosu červený keramický střep – kus římské střechy. 

„Římané jako první vyráběli tašky ve velkém,“ vysvětluje mi. A právě římské legie po invazi vedené v roce 43 císařem Claudiem založily na břehu řeky přístav Londinium. V naplaveninách se nachází tolik úlomků střešních krytin, že si je bahňáci málokdy nechávají. Maiklemová si nicméně velmi cení těch, jež mají nějaký příběh: Našla například i kusy s otiskem dětské dlaně nebo kočičí tlapky. 

Když ještě žil Shakespeare

Naproti přes řeku stojí umělecké muzeum Tate Modern, městská radnice i replika Shakespearova divadla Globe Theatre. Na naší straně se nacházejí pozůstatky Walbrook Wharf, kde „odpočívá“ odpadkový člun. Pro Lařiny cvičené oči je nábřeží plné alžbětinských mincí z dob, kdy ještě žil William Shakespeare, korálků používaných při obchodování s africkými otroky a desítek hliněných dýmek. Zatímco jejich hlavičky jsou vzácné, troubelí se v okolí Temže válí nesčetně a ty nejstarší pocházejí z roku 1580. Jakmile mi Maiklemová prozradí, po čem mám pátrat – tedy po krátkých trubičkách v barvě kosti – najednou je vidím všude kolem. „Nejradši mám ty se stopami po zubech,“ svěřuje se. 

Bahňáci podléhají přísné regulaci a bez potřebných povolení se k nim přidat nelze. Jakýkoliv objekt s potenciální archeologickou hodnotou se musí hlásit v Museum of London. Právě díky bahňákům lákají tamní expozice na velkou sbírku mezolitických seker, mečů z doby bronzové nebo například raných chirurgických nástrojů. Mnoho dřívějších nálezů vzešlo z pobřežních vykopávek, načež byly prodány viktoriánským antikvářům. V současnosti však již bahenní poklady nemají příliš vysokou peněžní hodnotu. 

V bahně plném kostí

Podle Maiklemové není neobvyklé nalézt také ohořelé pozůstatky obydlí, jež v Temži zbyly po velkém požáru Londýna v roce 1666. Naplaveniny však obsahují i spoustu prasečích či kravských kostí a nechybějí ani koňské zuby. Jednou Lara objevila dokonce lidskou lebku, celou pokrytou škeblemi, ovšem k takovým nálezům dochází jen zřídka. Na povrch nicméně vyplouvají také „čerstvější“ ostatky: Každý rok zemře ve vodách Temže na 50 lidí, většinou sebevrahů. Pokud bahňáci objeví tělo, vstupují na scénu odborníci s nástroji na odběr DNA. 

Maiklemová zvedá jakýsi bílý kus kamene, o velikosti biliárové koule. Jedná se o korál ze západní Indie, který se používal coby balast na britských plachetnicích. Nábřeží tvoří jednu velkou historickou džungli, a také proto se okolí Temže stále nedá označit za skutečné archeologické naleziště. Neolitický pazourek tam můžete vyhrabat vedle tudorovského střevíce a středověké kbelíky nedaleko viktoriánských hraček. Jde o pomyslný šuplík plný kuriozit z různých období.  

Králové, bitvy a data

Než jsem se s Larou vydal na výpravu, myslel jsem si, že se většina předmětů nalezených na březích Temže ocitla v řece nedopatřením: Někdo třeba v 16. století zakopl ve tmě na lodi a něco mu vyklouzlo z rukou. Spousta materiálu prý však ve vodě skončila jednoduše proto, že do ní Londýňané sypali odpad, aby tak z naplavenin postupně vznikla nábřeží pro kotvení lodí. 

Maiklemová ukazuje do písku: „Vidíte to?“ Kroutím hlavou. Odsune prstem trochu naplavenin a vytahuje jeden, dva, tři spínací špendlíky. „Jen si to představte: Než vznikly knoflíky či zipy, používaly se spínací špendlíky. Jsou tak obyčejné, a přitom velmi osobní,“ dodává a vypráví mi, že se k bahňáctví dostala náhodou. Jednou večer po nějaké párty zašla k Temži a zůstala v úžasu. „Na škole jsem dějepis nenáviděla. Učili jsme se jen o králích, bitvách a datech,“ vysvětluje. „Ale díky bahňáctví se mi dostávají do rukou hmatatelné vzpomínky na minulost. Důkazy skutečného života našich předků. Najdete tu předměty, které by muzeum nikdy nevystavilo. Ke každému objevu si přitom můžete vymyslet vlastní příběh. Nikdo totiž neví, jak se v řece ocitly.“

Vidět, ne hledat

Bahňáctví popisuje jako „koníček pro amatérské archeology“, protože na něj nepotřebuje diplom z Oxfordu. „Žijeme v podivné, uspěchané době. Bahňáctví vám dovolí zpomalit. Město máte nad sebou, a přijde vám tak vzdálené. Když máte chuť, můžete na pár čtverečních metrech strávit hledáním půl hodiny,“ hloubá a přehrabuje se v písku. Ve své knize mluví mimo jiné o tom, že čím urputněji mudlarkové zkoušejí něco najít, tím méně toho na březích objevují: „Musíte se uvolnit a dovolit si vidět věci, které by tam neměly být.“

TIP: Dětská práce v metropoli nad Temží: Temné stránky Londýna 19. století

Vaše posedlost začne tím, že budete nacházet větší kusy historie. „Abyste objevili drobnosti, musíte se s břehy seznámit mnohem blíž, a to je moje oblíbená metoda. Klečím s nosem pár centimetrů nad nábřežím a zcela se do něj nořím, nechávám se jím pohltit,“ vysvětluje. V liliputánském světě, jak jej popisuje, již našla řadu pokladů – třeba i prstýnek zčernalý věkem, pocházející možná ze 14. století, kdy si lidé podobné šperky dávali jako dárky z lásky a nechávali do nich vyrýt krátké vzkazy či verše. Ten, který objevila Lara, nesl nápis „Žiju v naději“, což se výborně hodí i pro zálibu bahňáků. 

Na kolotočích jste to už nejspíš zažili: Centrifuga se roztočila a plnou silou vás vtlačila do sedadla. Například piloti armádních letounů se však musejí vypořádávat s mnohem větším přetížením. Jedná se v podstatě o sílu, která na člověka působí v důsledku akcelerace. Označuje se písmenem G a kupříkladu při 3 G tlačí pilota do sedačky síla odpovídající trojnásobku jeho hmotnosti. Nicméně už při 9 G může letec omdlít a 20 G bývá ve většině případů smrtelných.  

Odstředivá síla totiž žene krev od hlavy k nohám, na což organismus reaguje zvýšenou tepovou frekvencí a zúžením periferních cév. Přesto trvá 6–9 sekund, než tělo vytlačování krve z mozku vykompenzuje. I kratší doba ovšem stačí, aby došlo ke ztrátě některých funkcí klíčového orgánu a nakonec k bezvědomí.

TIP: Extrémní výkony lidského těla: Jak dlouho lze vydržet bez spánku, vody nebo bez kyslíku?

Mnohem lépe jsou na tom v tomto směru někteří zástupci hmyzí říše. Dospělé pěnodějky (Cercopidea) jsou pokládány za jedny z nejlepších skokanů ve zvířecí říši. Biologové z americké Dalhousovy univerzity zjistili, že pěnodějky jediným odrazem překonají vzdálenost až 70 centimetrů - to znamená, že více než 100× překoná svou velikost. Přetížení, které na pěnodějky při skoku působí, přitom dosahuje až 400 G.

Pod obzor v průběhu noci nikdy nezapadají cirkumpolární neboli obtočnová souhvězdí. Logicky se tedy nacházejí v blízkosti nebeského pólu, v našem případě severního, a jejich výčet závisí na poloze pozorovatele: Čím dál na sever, tím víc jich bude z jeho pohledu cirkumpolárních, a naopak. Na severním pólu tak budou obtočnová všechna souhvězdí severní oblohy, na rovníku naopak nebude cirkumpolární žádné. V našich zeměpisných šířkách jich můžeme sledovat pouze šest – Velkou a Malou medvědici, Draka, Kasiopeju, Kefea a Žirafu.

Kde se vzala Žirafa?

Souhvězdí Žirafy okupuje menší část severního nebe, mimořádně chudou na nápadné stálice – tamní nejjasnější hvězdy dosahují čtvrté velikosti. Neméně fádní je i historie daného souhvězdí: Jeho předobraz, vysokého afrického sudokopytníka, bychom ve starověkých bájích hledali marně. Na nebi se totiž Žirafa etablovala mnohem později, zásluhou belgického kartografa, astronoma a teo­loga Pietera Platevoeta (1552–1622). Jeho pohnutky však neznáme.

TIP: Jak by vypadala hvězdná obloha na Marsu?

Dalších dvanáct let trvalo, než Žirafa opustila Platevoetův hvězdný glóbus a vzali ji na milost i ostatní astronomové. Konkrétně ji do svých hvězdných map zanesl Němec Jakob Bartsch (1600–1633), ani on ovšem původ Žirafy příliš neosvětlil. V jeho pojetí se totiž dočasně proměnila na velblouda z biblického příběhu o Izákovi a Rebece. Nicméně pro následující generace nebeských kartografů už byla opět Žirafou.

Extáze, čili látka MDMA ze skupiny amfetaminů, přestože že je v mnoha zemích stále ilegální substancí, si v posledních letech získává stále větší respekt jako podpůrný prostředek pro terapie řady obtížně léčitelných psychických chorob a stavů. Týká se to i závislostí. Právě zveřejněné první klinické výsledky přinášejí naději, že by extáze mohla najít využití v léčbě alkoholismu.

Klinický výzkum využití extáze v léčbě alkoholismu probíhá ve Velké Británii. Navazuje na dřívější zjištění, podle kterých MDMA snižuje aktivitu v oblasti mozku zvané amygdala. Tam se zpracovávají základní emoce včetně strachu. Britský tým odborníků se domnívá, že díky tomu extáze může významně podpořit léčbu alkoholismu, protože pacientům usnadní vyrovnání se s negativními prožitky a traumaty, které jsou často v pozadí vzniku alkoholismu.

Klinický test s extází

Vědci uskutečnili úvodní klinický test využití extáze v léčbě 14 alkoholiků, kteří těsně před testem prodělali detox a abstinovali. Během léčby absolvovali 10 psychoterapeutických sezení a na dvou z nich dostali extázi – počáteční dávku 125 miligramů a po 2 hodinách dalších 62,5 miligramů, což zhruba odpovídá rekreačnímu užívání extáze.

TIP: Impozantní výsledky: Extáze je velmi účinná v léčbě posttraumatického stresu

V tomto klinickém testu šlo především o ověření bezpečnosti, jak fyzické, tak i psychické, a použitelnosti MDMA v léčbě alkoholismu. Extáze v tomto uspěla na výbornou. Příjemným bonusem bylo zjištění, že po 9 měsících od konce testu zůstávalo 9 ze 14 účastníků kompletními abstinenty a 2 další pili jen nepatrné množství alkoholu. Na takto malé úvodní studii nelze stavět nějaké zásadní závěry, ale vyhlídky extáze v léčbě alkoholismu jsou teď slibné.