Ve vesmíru jsme již objevili černé díry hvězdných velikostí, jejichž hmota odpovídá několika Sluncím. Také již známe supermasivní černé díry, jejichž velikost je ohromující a jejichž hmotnost by vyvážily miliony, někdy i miliardy Sluncí. Podle představ vědců by měly existovat i černé díry střední velikosti, s těmi je ale problém.

Dodnes známe jen pár více či méně věrohodných kandidátů na černou díru střední velikosti. Jedním z těchto kandidátů je i objekt v centru kulové hvězdokupy NGC 6397 ze souhvězdí Oltáře. Astronomové dospěli k závěru, že v této hvězdokupě sedí něco velkého, hmotného a neviditelného. To obvykle bývá černá díra. Následné bádání naznačilo, že jde o černou díru střední velikosti, jejíž hmotnost se pohybuje někde mezi 1 000 a 2 000 Sluncí.

Hejno černých děr

Když ale Eduardo Vitral z francouzského Paris Institute of Astrophysics (IAP) a jeho kolegové detailně prostudovali pohyb hvězd v této hvězdokupě, dospěli k překvapivému závěru: podle nich se ve hvězdokupě NGC 6397 opravdu nachází neviditelná hmota, nejde ale o jeden objekt, nýbrž o více menších černých děr. Vědci odhadují, že celkový počet černých děr může být vyšší než 20. 

Výzkum hvězdokupy NGC 6397 byl založený na pozorováních amerického Hubbleova vesmírného dalekohledu a evropské vesmírné observatoře Gaia. Hubbleův dalekohled předtím s výjimečnou přesností změřil vzdálenost této hvězdokupy. Dělí ji od nás 7 800 světelných let.

TIP: Trpasličími galaxiemi se potulují supermasivní černé díry

Badatelé rovněž odhadují, že hejno černých děr ve hvězdokupě může postupně splývat. V takovém případě bychom na Zemi mohli detekovat gravitační vlny těchto srážek. Splývání černých děr v nitru hvězdokup by ve skutečnosti mohlo být zodpovědné za podstatnou část gravitačních vln, které doposud zachytily pozemské gravitační observatoře.

Schéma jaderných reaktorů umístěných na plavidlech se značně podobá „klasickým“ civilním modelům pracujícím v elektrárnách. V drtivé většině se jedná o takzvané tlakovodní typy, které se člení na primární a sekundární okruh, přičemž roli chladicího média sehrává voda – jak název napovídá – o vysokém tlaku. Srdce primárního okruhu tvoří samotný reaktor, jenž ohřívá vstupující chladicí médium jeho průtokem kolem palivových tyčí.

Předchozí část: Nevyzpytatelné atomy ve službách námořníků: Plavidla na jaderný pohon (1)

Jádro jako zdroj páry

Pro řízení chodu reaktoru slouží regulační tyče, ovšem na rozdíl od energetických reaktorů se neužívá kyselina boritá ani jiný rozpuštěný absorbátor. Po ohřátí vystupuje voda potrubím z reaktoru a směřuje do parogenerátoru, jenž zároveň tvoří bariéru mezi primárním a sekundárním okruhem. Součástí primárního okruhu je také speciální nádoba (kompenzátor objemu) vyrovnávající tlakové rozdíly. Dokáže snižovat tlak okruhu vstřikováním chladicího média čerpaného z místa před vstupem do reaktoru, stejně jako ho navýšit pomocí elektrických ohříváků.

Ohřáté chladivo jaderného reaktoru primárního okruhu cirkuluje parogenerátorem skrz úzké trubičky, přes jejichž stěny předává teplo sekundárnímu médiu protékajícímu kolem nich. Na „vnější“ sekundární straně parogenerátoru panuje nižší tlak, takže zde dochází k varu a vzniku páry, kterou už systém odvádí k turbínám.

Pro generátor i lodní šroub

První turbína bývá zpravidla napojena na generátor a ve spolupráci s ním pokrývá elektrickou spotřebu lodi – včetně dobíjení akumulátorů přes usměrňovač. Větší objem páry putuje ke druhé turbíně, jež přes spojku přenáší výkon na lodní šroub. Ten lze alternativně pohánět i prostřednictvím elektromotoru z bateriového zdroje.

Zbytková pára vystupující z turbín se podchlazuje v kondenzátorech (v nichž cirkuluje mořská voda, a po odebrání tepla ze zbytkové páry se vrací do oceánu) a čerpá zpět do parogenerátoru. Dodejme, že existuje několik možností, jak vznikající páru pro pohyb plavidla využít. Na popsaný model, kdy jsou parní turbíny napojeny na samotný lodní šroub, sázejí Američané, Rusové a Britové. Francouzi nebo Číňané užívají turbíny k výrobě elektrické energie a teprve tou ponorky či lodě pohánějí.

Námořní specifika

Přes zmíněnou podobnost s reaktory v jaderných elektrárnách se zařízení použitá na plavidlech přece jen v několika ohledech liší. Především jde o kombinaci vysokého výkonu (generování velkého množství energie) a kompaktních rozměrů celého zařízení – jinak by se reaktory nevešly do lodního trupu a neposkytovaly plavidlu dostatečnou rychlost.

Kýžených parametrů inženýři docilují podstatně vyšším obohacením uranu, kdy podíl izotopu 235U činí přinejmenším 20 % (u elektráren jde obvykle nanejvýš o 5 %) a nezřídka i dvojnásobek. Díky tomu může být reaktorová nádoba velmi malá při zachování vysoké úrovně bezpečnosti a stínění.

Na desítky let

Námořní reaktory zvládají pracovat na jedinou palivovou vsázku velmi dlouhou dobu – výměna paliva není zpravidla nutná dříve než po desetiletech. Ne náhodou tak plavidla s tímto pohonem absolvovala dohromady už 12 000 reaktorových let v námořním provozu (údaj pochází z roku 2015). Nejmodernější reaktory pro hladinové lodě už dnes počítají s půlstoletím provozu, u ponorek jde o 30–40 let, což v praxi znamená uražených 1,5 milionu km.

TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra

Tepelná účinnost cyklu je naopak nižší než u elektráren, protože dochází k častým změnám výkonu při plavbě a dostupné rozměry reaktorové sekce neumožňují využití účinnějšího parního systému. Oproti Dukovanům či Temelínu se jaderné palivo také nevyskytuje ve formě oxidu uraničitého, ale slitiny uranu a zirkonu, uranu a hliníku nebo směsi kovu s keramikou.

Dokončení: Nevyzpytatelné atomy ve službách námořníků: Plavidla na jaderný pohon (3) (vychází ve čtvrtek 25. února)

Podle křesťanské věrouky přijde Ježíš při svém druhém příchodu vzkřísit mrtvé, kteří povstanou v podobě, jakou měli ve třiatřicátém roce svého života. Právě proto byla pro naše předky tak děsivá smrt upálením, která již nenechávala nic, co by mohl Spasitel znovu probudit.

Povolaný ďáblem

Ještě děsivější však byla představa mrtvých, kteří se do života vrací nikoli působením boží lásky, ale kvůli zlým a ďábelským silám. Těmto nebožtíkům se říkalo revenanti z latinského revenire, tedy jít zpátky. Jejich opětovnému návratu mezi živé pak měla zabránit široká škála preventivních opatření. Nebožtíka bylo především nutné řádně zmást. Staří Slované jej proto vynášeli otvorem, který poté zacelili, zatímco později se již spokojili jen s vynášením nohama napřed, které v podstatě přečkalo i do dnešní doby. Obojí však slouží stejnému účelu. Mrtvý má zkrátka ztratit orientaci!

Zesnulého bylo rovněž třeba řádně ohlídat pro případ, že by se znovu probudil. K tomu sloužily některé zdánlivě jednoznačně křesťanské rituály, jako třeba noční bdění. Někdy ovšem veškerá opatrnost nestačila a nebožtík přesto začal škodit. V takovém případě bylo nutné přistoupit k drastickým opatřením, jejichž němými svědky jsou zohavené kostry s uťatými hlavami či cihlami mezi zuby.

Nebezpeční nebožtíci

K zásadním „upířím“ pohřebištím patří například Suchý vrch v Lahovicích u Prahy. Zde bylo odkryto přes 400 hrobů z 9. až 11. století, z nichž dva byly označeny za jednoznačně vampýrské. V hrobové jámě označované číslem 14/55 se nacházely ostatky na svou dobu neobvykle vysokého a mohutného pětačtyřicetiletého muže. Nebožtík měl na kotnících, hlavě a kolenou položené kameny, aby nemohl utéci z hrobu. Na cestu na onen svět nebyl vybaven žádnými milodary, u levého kolene mu však ležel kus zvířecí lebky. 

V roce 1999 narazili archeologové na hřbitově u chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Žatci na hroby ze 13. století. Mezi mrtvými se však nacházela i žena, které po smrti přibili nohu hřebem k rakvi, aby z ní již nemohla vylézat. V Modřicích na Moravě byl zase nalezen hrob muže z 9. století, nad nímž byla vztyčena stříška zatížená kameny a keramikou. Mrtvý tak byl uvězněný v malém dutém prostoru, kde se nemohl narovnat.

Obrovské množství vampýrských hrobů pak pochází z lokality Na Valách ve Starém městě. Nad nimi byly zapalovány ohně, protože čistý živel měl pomoci proti silám zla. V mnoha hrobech pak byla nebožtíkům zacpána ústa nebo měli ruce a nohy zatížené kameny. Stejně upravené byly dokonce i hroby čtyřletého a pětiletého dítěte.

Nejzajímavější však je rov označený jako 1/97 a nalezený v dnešní ulici V. Hrubého. Právě zde a tedy na samém okraji tehdejšího hřbitova byl nalezen muž spoutaný masivními okovy. Podobná pouta byla v pravém smyslu slova luxusním zbožím a při pohřbu otroka či zločince by byla určitě sejmuta. Pravděpodobně tedy měla sloužit k tomu, aby nebožtíkovi zabránila v pohybu.

Podobných hrobů byla na našem území celá řada. Při jejich vyhodnocování je však potřeba krajní opatrnost, protože i nejznámější upíři z Čelákovic dnes byli určeni jako popravení zločinci, kterým se po smrti dostalo nepietního zacházení. Podobné vysvětlení pak vědci nabízí u většího množství vampýrských hrobů.

Krev jako z hrnce

Krvesajné řadění překvapivě podrobně popisují i písemné prameny. Nejzajímavější je popis z pera opata Jana Neplacha (1322–1371), který hovoří o událostech, jež se navíc udály za jeho života. K roku 1334 totiž poznamenává: „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora.“

To však byl pouhý začátek. O dva roky později došlo u Kadaně k následujícím událostem: „(…) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy‘, a když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

Konečně vysvětlení?

Oběma případy se podrobně zabývala historička Kamila Svobodová. Ta uvádí, že popsané případy jsou samozřejmě především plodem zjitřené fantazie. Té však možná do značné míry napomohlo působení elementu mnohem přízemnějšího, a totiž sněti plynaté.

TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště

Činnost dané bakterie totiž vede k rychle probíhající infekci měkkých tkání vyvolané takzvanými histotoxickými druhy klostridií, které se vyskytují ve střevním traktu člověka i zvířat a dokonce i v půdě. Právě jejich působením pak tělo zůstává bez zřetelné újmy, zevnitř se však mění na rudou kapalinu a metan. V případě narušení, například probití kůlem, dojde k prudkému úniku plynu. Ten může způsobit i zvukové efekty a vztyčení nebožtíka. V místě rány pak dochází k úniku rudé tekutiny, která bývá mylně zaměněna s čerstvou lidskou krví. Zdá se tedy, že středověká víra ve vampýry nepatří pouze do světa fantazie, ale je v ní pověstné zrnko pravdy.

Lidé obvykle znají Stonehenge u jihoanglického Salisbury jako monumentální kamenné kruhy a menhiry. Ve skutečnosti ale šlo o rozsáhlý rituální komplex, který se rozkládal do značné vzdálenosti na Salisburské pláni. Stejně složitý je i původ Stonehenge. Nejstarší části komplexu vznikly zřejmě již před 10 tisíci lety a jak ukazuje nový výzkum, část Stonehenge možná původně stála úplně jinde.

Archeologové britské University College London nedávno zjistili, že část velkých kamenů, použitých ve Stonehenge, pravděpodobně pochází ze staršího kamenného kruhu ve Waun Mawn. Toto místo se nachází v jihozápadním Walesu, na severu Pembrokeshire, ve vzdálenosti asi 255 kilometrů od Stonehenge. Otázkou je, co přimělo tehdejší stavitele kamenných kruhů, aby přestěhovali balvany, z nichž některé váží až pět tun, na takovou vzdálenost.

Velké stěhování z Waun Mawn

Kamenný kruh ve Waun Mawn měl původně průměr asi 110 metrů, což z něj dělá třetí největší dávný kamenný kruh na území Velké Británie. Podle archeologického průzkumu a radiokarbonového datování byl kruh ve Waun Mawn vztyčen někdy kolem roku 3400 před naším letopočtem. Po několika stoletích se tyto kameny, které tvoří vyvřelá hornina diabas, objevily ve Stonehenge.

TIP: Tajemný Stonehenge: Kdo byli jeho první stavitelé?

Archeologové jsou přesvědčeni, že k přesunu kamenů, který musel být pro tehdejší lidi velmi náročný, došlo během masové migrace z oblasti Waun Mawn východním směrem, do oblasti hrabství Gloucestershire v jihozápadní Anglii. Lidé si prostě vzali své posvátné kameny s sebou. Archeologové se rovněž domnívají, že na se Stonehenge nacházejí kameny, které původně stály i na jiných místech než na Waun Mawn. Možná bylo tehdy obvykle recyklovat kamenné kruhy.

Bára Lamačová, pětadvacetiletá cukrářka z Humpolce vysvětluje, jak se k profesi dostala: „Mrzelo mě, že všichni vyzdvihují Francii a Itálii a že v cizině zákusky umějí, a u nás ne. Přitom máme také skvělé dezerty, problém je v tom, že je lidé nedokážou připravit. Když je budu dělat ze ztužených tuků a nekvalitní čokolády, tak nikdy nemůžou chutnat dobře.“

Cukrářský um

Bára vrací tradičním českým laskominám lesk a slávu, kterou si rozhodně zaslouží. Například její likérovou špičku zdobí zlato, přičemž boom, který zmíněný zákusek zažíval zejména v 70. a 80. letech minulého století, je podle všeho zpět. „Chtěla jsem zachovat tvar špiček, ale zároveň jim dodat moderní nádech. Plním je vlastním vaječným likérem ze žloutků, vanilky, smetany a karibského rumu. V krému je hořká čokoláda, smetana a máslo. Jde zkrátka o poctivou záležitost,“ usmívá se cukrářka.

Kakaová tartaletka, pěna z lískových oříšků, soft karamel uvnitř – a na světě je Bářin lískový oříšek inspirovaný Francií. I když základ řemesla zůstává po staletí stejný, tedy kvalitní a čerstvé suroviny, nezbytný je cukrářský um. „Já jsem se inspirovala u Francouze Cédrica Groleta, který dělá dortíky ve tvaru ovoce a zeleniny. Jeho oříšek mě nadchnul, a navíc miluju oříšky i čokoládu, tak jsem si řekla, že ho musím zkusit,“ směje se Bára.

Tajemství větrníků?

V jejich rodině znamená „polotovar“ téměř neslušné slovo: Bára vyrůstala v kuchyni, kde všechny potraviny pocházejí z domácí či farmářské produkce. Její maminka Ivana, vystudovaná ekonomka, pro změnu peče chleba. Cukrářka a pekařka v rodině představují podle všeho výhru.

Bára se všechno naučila sama. Vystudovala sice střední hotelovou školu, ale zjistila, že podle cukrářských norem zákusky rozhodně dělat nechce. Možná i proto její výrobky překypují chutí. „Tajemství u větrníků žádné není, ale řekla bych, že jsou zkrátka udělané poctivě. V odpalovaném těstě je máslo, mouka od lokálního mlynáře, používám kvalitní žloutkový krém s pravou vanilkou,“ vysvětluje Bára.

Návrat ke kořenům

Mladá cukrářka dostala Humpolec na gastronomickou mapu Česka, a to hlavně díky své houževnatosti a vytrvalosti. I když zní její příběh jako z pohádky, ve skutečnosti všechno ideální nebylo: Mícháte, sypete, válíte, pečete, zdobíte… dlouho do noci a ráno nanovo, aby bylo vše čerstvé. Pro někoho řehole, pro Báru láska. 

TIP: Retro legenda v novém: Bývalý „ajťák“ křísí kdysi slavné digitrony

Za kvalitními zákusky tak nemusíme jezdit jen za hranice. Čím dál víc cukrářů po celé republice se vrací ke kořenům a k původním recepturám a domácí zákazníci už to umějí ocenit. Sladké je totiž něco jako naše kulturní dědictví – vždyť i cukrová kostka se zrodila v českých Dačicích. 

Obrozenci si Rusko vysnili jako slovanského spojence, který Čechy spasí před Němci. Idealizovaný obraz Ruska naboural už Karel Havlíček Borovský, otec kritické novinařiny, kterého roku 1843 zaskočily zaostalost a despocie carského režimu. Přesto se Češi panslavismem opájeli dál, a tak spisovatel Vilém Mrštík v roce 1896 ironicky doporučoval poslat „celý český národ na Rus a možno-li – přímo na Sibiř“. Oproti „dekadentnímu Západu“ bylo prý vitálnější a po bolševické revoluci roku 1917 se pro radikálně levicové autory stalo jasným vzorem.

Jejich cestopisy proto SSSR líčily jako utopický ráj na zemi a domovinu hrdinných sovětských lidí, kteří přes obtíže sibiřských zim, kavkazských velehor a zaostalost střední Asie budují moderní svět komunismu. V meziválečné éře se ovšem objevovaly i kritické hlasy, které po uchopení moci čs. komunisty roku 1948 musely umlknout.

Mezi rájem a peklem

Po bolševické revoluci se Rusko stalo záhadnou destinací budující komunismus, se kterým Sovětům odjížděli pomáhat například členové dělnického výrobního družstva esperantistů a idistů Interhelpo založeného roku 1923. Cestovatelé toužili poodhalit aspoň část tajemství „sovětského Orientu“, o němž kolovaly neověřené a neuvěřitelné zkazky. Na východ jeli vlakem přes Polsko, kde je mnoho Poláků varovalo: „Tam za kordónem na východě je Divoký západ, poušť smrti.“

Přechod Stolpce – Něgoreloje (dnes obě sídla leží v Bělorusku asi 50 km západně od Minsku) představoval hranici mezi dvěma světy, soupravy projížděly bránou se srpem a kladivem, všude byly rudé prapory, hvězdy a propagandistická hesla, ale i vojáci a drátěné zábrany. 

Do SSSR se nemohl vydat každý a nešlo se jen tak toulat krajinou. Sověti pečlivě organizovali program cest, jejichž itinerář se i kvůli omezenosti infrastruktury opakoval a měl prezentovat úspěchy sovětské společnosti. Do Moskvy, Leningradu či vzorových kolchozů se od roku 1929 bylo možné dostat také se sovětskou cestovní kanceláří Inturist. Průvodci cizincům sice umožňovali předbíhat ve frontě, současně ale pečlivě filtrovali informace – o velkých hladomorech se nikdo ani nezmínil.

Přesto svobodné poměry meziválečného Československa daly vzniknout poměrně pestré paletě cestopisů. Komunisté jako Ivan Olbarcht či Julius Fučík vytvářeli mýtus země zaslíbené, kdežto nekomunisté jako Josef Kopta či Helena Bochořáková-Dittrichová viděli i negativa. Malířka Bochořáková si třeba po návštěvě kláštera přeměněného na muzeum ateismu zapsala: „Tam v rohu vidíme včelín, sbitý z ikon. Píchlo mě u srdce.“ 

Moskva nejsou lázně

Kritických hlasů přibývalo poté, co na konci dvacátých let Stalin upevnil svou moc a pozdější stalinistický teror, o němž psal Francouz André Gide nebo český literát Jiří Weil, rozštěpil i levicový tábor, byť během sílící nacistické agrese mohla být kritika Moskvy vnímána jako nahrávání Hitlerovi.

Portréty Stalina byly „na plechu, na dřevě, na cementu a na hlíně“ a autoři jednoho cestopisu z roku 1935 srovnávali Sověty a třetí říši, přičemž podle nich byly „sovětské pedagogické cigarety rozhodně lepší než hakenkrajclerská sterilizace“, ale „není nám možno přijmout bolševický optimismus (…) je těžko uvěřit, že v tomto tvrdě kolektivizujícím státě lidé pohrdají intimními radostmi nesešněrovaného soukromí…“.   

Na cestách po „komunistickém ráji“ si někteří s překvapením všimli množství špinavých tuláckých dětí, sirotků z občanských válek a hladomorů. Levicový tábor ale věřil, že pionýři a pionýrky v rolích pouliční policie je převychovají. Ani levice nedostatky zcela nezamlčovala, ale vždy je omlouvala.

Například Marie Pujmanová roku 1932 napsala, že „Moskva jistě nejsou žádné Biarritz (…) mají tu mnoho práce, než aby pečovali o pohodlí turistů, kteří sem jedou detektivně očenichávat podrobnosti, vytrhávat je z celku a soudit říši, která hrdinsky staví z chaosu svět, podle nedostatku citronů“.

Diktatura, prázdné obchody i žebráci byly pro Ivana Olbrachta a další ospravedlnitelné z perspektivy enormního tempa výstavby průmyslu s cílem dostat Rusko před Američany, jejichž moderní pásovou výrobou se ale Sověti inspirovali. Na rozdíl od amerických dělníků ti ruští prý jedli „maso jen o velkých svátcích 1. máje a 7. listopadu“ a sovětská metropole vypadala tak, „jako by v Moskvě bydleli jenom dělníci (…) Pokud jde o šaty, nastala již téměř komunistická rovnost, jen ještě místní ženy se houževnatě brání a zachovávají si aspoň zdání elegance“.

Opěvování Stalinovy říše

Když po únoru 1948 odstartovalo budování čs. stalinismu pod taktovkou KSČ, byly starší a k Sovětům kritické cestopisy zakázány a SSSR se proměnil v nedotknutelný vzor. Do role vzorové knihy z cest po SSSR byla vyzdvihnuta agitka komunistického novináře popraveného za války nacisty Julia Fučíka  V zemi, kde zítra již znamená včera (1932). Vzniklo nakladatelství Svět sovětů s edicí SSSR našima očima a objevily se takzvané profesní cestopisy, zprávy početných zemědělských a dělnických delegací, které do sovětských kolchozů a továren jezdily obdivovat údernické pracovní nasazení. Šlo o cestu do ráje na zemi, vždyť v roce 1951 se čs. návštěvníci od jistého Ukrajince dozvěděli, že přestal kouřit, protože by nerad zemřel dřív, než nastane komunismus. 

Cestovalo se opět vlakem, ale v důsledku posunu hranic na západ nebyl přechod v Něgoreloje, ale v dříve polském Brestu Litevském. Do odlehlejších destinací včetně Altaje se už létalo. Se skutečností ale neměly stalinistické „cestopisy“ nic společného, šlo o nábožné poutě po novém světě, při nichž bylo nutné uctít kult Lenina.

Mystický vrchol tudíž představovala návštěva moskevského mauzolea: „Pak jsme sestupovali kolem čestných stráží dolů mramorovým schodištěm ke skleněnému sarkofágu, ve kterém jako živý, odpočívá bílým světlem ozářený velký vůdce Sovětského svazu – Lenin.“ V programu býval i poněkud odlehlejší rodný dům Stalina v gruzínském Gori. Z technických vymožeností si obdiv získávalo moskevské metro, prosté „špinavých páchnoucích tunelů“ jako na Západě, ale naopak s nádhernými stanicemi, kde si našinci připadali jako v říši pohádek. A rudá říše hodlala poroučet větru dešti, neboť sovětští vědci prý vyvrátili „zastaralou vědu Mendela“. 

Krasavice na 300 %

SSSR údajně tvořil kolektiv šťastných a nesobeckých lidí. Samostatnou kapitolu pak představovala sovětská žena, symbol pracovitosti a ctností, z níž si měly vzít Češky příklad: „U nás to ještě pořád bývá taký ten limonádový styl, vášnivé objetí à la Červená knihovna. Pořád jsme se ještě nezbavili těch milostných zmetků, té lásky – braku, té hollywoodštiny, zápaďáckých vlivů, měšťáckých zašmodrchanin. (…) Taková údernice z textilky, Kirejeva, stachanovka, která plní normu na 300 %, dělnice, ta například přišla na náš večer v rudých šatičkách s velkou broží, skutečná krasavice, i se vším tím barevným příslušenstvím na rtech a na nehtech. Ale jak promluvila, když vstala, to už je jiná.“ 

Sověti vystupovali v líčeních jako ochotní učitelé, kteří Čechoslovákům bratrsky pomáhají a nejsou jako nafoukaní „zápaďáci“. Negativa neexistovala, a pokud někdo z návštěvníků pochyboval, označili ho za zpátečníka: „Byli mezi námi čtyřiceti dva tři takoví (…) Ptají se, proč Ivan Ivanovič nespravil střechu, proč Marie Petrovna plot nechala shnít – a Marie Petrovna jezdí třebas na traktoru a obdělává zemi jako celý náš jeden okres. Nedohlédneš konce. Dnem i nocí, za reflektorů.“ Zkrátka sovětský člověk byl hrdina, který po vítězství nad nacismem nyní bojuje za blahobyt: „Když jsem se za měsíc vrátil do Moskvy, byla ulice úplně změněna. Staré domy zmizely a po obou stranách širokého bulváru čněly čtyřpatrové domy.“

Za exotickým dobrodružstvím

S politickým táním po „odhalení Stalinova kultu“ v roce 1956 se zájezdy do zemí východního bloku včetně SSSR zčásti přiblížily našim současným představám o cestování. Důležitou roli v otevření nových možností hrál fakt, že Čechoslováky a Bulhary Moskva chápala jako nejspolehlivější spojence, a cestovatelům místní říkali, „vy nejste cizinci, vy jste Češi“. Problémy měli jedině s fotografováním, když Sověti nechtěli, aby si fotili rozestavěné či ošklivé věci, neboť snímky se mohly dostat na Západ a „ti tam potom uvěří, že ještě žijeme pod doškovými střechami“. Jelikož bylo zároveň aspoň pro někoho snadnější cestovat jinam včetně USA či Japonska, zájem o SSSR zčásti ochladl a po roce 1965 dokonce nevyšel žádný původní cestopis ze SSSR.

Návštěvníci mohli do určité míry opustit dosud povinné trasy ve prospěch turistiky zaměřené na dobrodružné poznávání exotického Kavkazu či Sibiře. Využívali rozšiřující se vnitrostátní leteckou a lodní dopravu a v roce 1959 zkušený cestovatel František Alexander Elstner spolu s fotografem Janem Fialou projel osobním vozem Škoda Octavia přes Moskvu, Krym a Kavkaz až do Gruzie. Médii sledovaná jízda propagovala čs. automobily, ale testovala také zázemí pro individuální rekreaci v SSSR (ceny benzinu a potravin, kvalita ubytování).

Cestopisy kosmického věku

Moskva a Leningrad cestovatele-dobrodruhy už tolik netáhly, chtěli poznat přírodu a někteří vodáci či horolezci užasli nad její krásou. Ovšem nedejme se mýlit, šlo převážně o jakousi technokratickou romantiku, tajga musela být zúrodněna, v tundře vrtali těžaři a řeky tu byly hlavně pro hydrocentrály: „Za devatenáct hodin bylo do řeky shozeno 15 000 kubických metrů kamene. Za devatenáct hodin se divoká řeka vzdala. Lidé z Bratska se ukázali silnější než nespoutaná krasavice. Ještě téhož dne zpívali a tančili na dně jímky: ANGARA BYLA POKOŘENA.“

Cestovatelé rádi popisovali civilizační pokrok Kyrgyzů či sibiřských etnik včetně emancipace tamějších žen, které dřív bývaly považovány za méněcenné a nečisté. Zesměšňovali též tmářství šamanů, jež „trachom léčili kousky barevných sklíček, plivali nemocným do obličeje, řezali choleriky karabáčem“. Odvrácená stránka modernizace sovětské periferie (rusifikace, alkoholismus či odliv mladých do měst) se do oficiálně vydávané literatury pochopitelně nedostala.

Přijedeme zase

Z cestopisů zmizel Stalin stejně jako jeho pomník z Letné a nový vůdce Nikita S. Chrušov byl prezentován coby lidový politik. Takto zachytil setkání českých turistů s prvním tajemníkem cestovatel Elstner: „Koupáme se a najednou pluje na moři malý člun, v němž je veslař se slaměným kloboukem (…) a najednou někdo zavolal: ‚To je Nikita Chruščov!‘ V té chvíli byla celá pláž ve vodě… Podnikli veselý námořní útok na osamělý člun a veslař se dobrovolně vzdal. Přistal, chvíli se koupal v teplém příboji, pak se vrátil na zlatý písek, porozprávěl.“

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Návštěvníci SSSR si rovněž všímali množství čs. výrobků: „Na letišti stály seřazeny v dvojstupu české aerotaxíky Morava-200, pět obyvatel Alma-Aty z desíti má české boty. Ti zbývající alespoň české kalhoty, sako nebo košili…“ A snad vždy potkali někoho, kdo v roce 1945 osvobozoval Československo a kdo jim sliboval, že kdyby bylo potřeba, přijede zase, jen zavolat! Asi nikdo z návštěvníků SSSR netušil, že v srpnu 1968 se tyto sliby stanou smutnou skutečností…

Před 66 miliony let narazilo do Země těleso, které vyhloubilo ohromný kráter s centrem u dnešního Chicxulubu na pobřeží Yucatánu a ukončilo období křídy i celých druhohor. Dopad rozpoutal katastrofu, která významnou měrou přispěla k nejmladšímu masovému vymírání. Zmizely asi tři čtvrtiny druhů na planetě, včetně nepatrných mořských řas a podobných organismů.

Mezi vědeckou obcí dnes panuje poměrně obecná shoda, že tělesem, které tehdy narazilo do Země, byl asteroid. Amir Siraj a Avi Loeb z americké Harvardovy univerzity zastávají ale poněkud jiný názor. Vědci provedli gravitační simulace a matematické analýzy, z jejichž výsledků vyplývá, že skutečným pachatelem zkázy na konci křídy mohla dlouhoperiodická kometa.

Kometární šrapnely

Podle Siraje s Loebem funguje Sluneční soustava jako gigantický pinball. Významnou roli obvykle sehraje Jupiter, jehož mohutná gravitace pozmění dráhy dlouhoperiodických komet, které si to pak mohou namířit ke Slunci. Při přiblížení ke Slunci se pak takové komety mohou rozpadnout na kusy, které pak představují kosmické šrapnely, a ty mohou zasahovat planety nebo měsíce.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Výpočty Siraje a Loeba ukazují, že se takové události stávají natolik často, že by to reálně mohlo souviset s katastrofou na konci křídy. Dalším důkazem je podle nich složení tělesa, které dopadlo v Chicxulubu. Odpovídá totiž uhlíkatému chondritu, které jsou v hlavním pásu planetek vzácné. Pro dlouhoperiodické komety by takové složení ale nemělo být zvlášť výjimečné. Novou teorii bude nutné ještě důkladně prověřit výzkumem v Chicxulubu a u dalších podobných kráterů.

S narůstajícím počtem pacientů s covidem se každá země vypořádává po svém. Nicméně Pavithra Wanniarachchiová, ministryně zdravotnictví Šrí Lanky, zvolila velmi výstřední cestu: Své zdraví odevzdala do rukou nejmenovaného šamana, kterému se ve snu zjevila receptura zázračného elixíru. Dotyčný poté nápoj namíchal a zaslal ho ministryni, aby si jím zajistila imunitu vůči nemoci.

TIP: V indické nemocnici zemřel muž, kterému rodina omylem odpojila plicní ventilátor

Z analýzy elixíru však vyplynulo, že sestává převážně z medu a muškátového oříšku. Skepse lékařů se navíc záhy potvrdila, protože ministryně nákaze neunikla. Její stav se navíc ukázal jako natolik vážný, že musela být hopitalizována na klinice infekčních chorob v Angodě. Z nemocnice byla ministryně propuštěna v pondělí, po zhruba třech týdnech srávených v péči lékařů.