Al-Amal je první meziplanetární výpravou arabského státu a vesmírná agentura SAE se zároveň navedením sondy na oběžnou dráhu rudé planety stala teprve pátou na světě, které se to podařilo. Během včerejška se k Al-Amal připojil i čínský aparát Tchien-wen, který má za tři měsíce spustit na povrch planety robotické vozítko. Příští týden tam také hodlá přistát americká vesmírná agentura NASA se svým dalším automatickým průzkumníkem Perseverance.

Zaostřeno na klima

Sonda Al-Amal se vydala na cestu 21. července z japonského vesmírného střediska Tanegašima. Jejím úkolem bude z oběžné dráhy monitorovat atmosféru Marsu a zaznamenávat klimatické změny. Vůbec poprvé půjde o zkoumání plynného obalu této planety v různých obdobích roku. Mise SAE přišla na zhruba 200 milionů dolarů a na vývoji a stavbě sondy emiráty spolupracovaly s americkými vzdělávacími institucemi.

„Toto je nejvzdálenější místo ve vesmíru, kam se Arabům kdy v historii podařilo dostat... Naším cílem je dát všem Arabům naději, že jsme schopni konkurovat zbytku světa,“ okomentoval úspěch mise premiér Spojených arabských emirátů šajch Muhammad bin Rášid Ál Maktúm. Abú Zabí už má i další smělé plány v dobývání vesmíru: v roce 2024 chtějí SAE na Měsíc poslat vlastní lunární rover. 

TIP: Čínská sonda, která chce přistát na rudé planetě, poprvé vyfotila svůj cíl

Výrazně ambicióznějším projektem je čínská mise Tchien-wen, která počítá s vysazením robotického roveru na povrch Marsu již v letos v květnu. Pokud bude přistání úspěšné, stane se Čína teprve třetí zemí, které se podařilo na sousední planetu Země úspěšně dopravit vědecké zařízení; po USA a bývalém Sovětském svazu. Robotický výzkumník by měl bádat v oblasti Utopia Planitia na severní polokouli rudé planety po dobu 90 dní. Jde o oblast, kde v minulosti přistály i americké sondy Viking 1 (1976) a Pathfinder (1997).

Umělé ostrovy již ve světě existují na řadě míst. Slouží k podpoře turistického ruchu, ochraně přírodních druhů nebo třeba jen k rozšiřování obyvatelné plochy. Dánsko ale zamýšlí vybudovat umělý ostrov nového typu, jaký tu ještě nebyl. Jako první na světě vytvoří ostrovní centrálu pro rozsáhlou větrnou farmu, která bude „sklízet“ vítr v Severním moři. 

Jak se sklízí vítr

Umělý ostrov obdélníkového tvaru o rozloze nejméně 120 tisíc metrů čtverečních vyroste v moři asi 80 kilometrů od pobřeží Jutského poloostrova. Ze tří stran bude chráněný zdí proti vlnám, čtvrtá strana bude sloužit jako přístav. Na projektu se budou podílet státní i soukromé společnosti. Dánský stát by měl vlastnit většinový podíl umělého ostrova s centrálou větrné farmy, ale zapojení soukromých firem bude klíčové, kvůli jejich efektivitě a inovacím.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Dánsko hodlá do roku 2050 ukončit těžbu ropy a zemního plynu v Severním moři a už nechce udělovat žádné další licence na těžbu. Proto se snaží nahrazovat fosilní zdroje energie „zelenými“ alternativami. Součástí těchto snah je i zmíněný projekt umělého ostrova.

Ten má zároveň fungovat jako centrála pro distribuci „větrné“ energie ze stovek větrných turbín, které budou umístěné v moři kolem ostrova. Stavba ostrova by měla být zahájená v roce 2026 a měla by trvat zhruba 5 let. Až bude umělý ostrov s větrnou farmou kompletní, měl by dodávat energii pro 10 milionů evropských domácností v zemích kolem Severního moře.

Dílo francouzského surrealisty Yvese Tanguyho nesl byznysmen zabalené v kartonu a hodlal s ním odcestovat do Tel Avivu. Nešťastnou náhodou jej však zapomněl u odbavovací přepážky a své pochybení si uvědomil až během letu. Když pak po přistání kontaktoval letiště v Düsseldorfu, plátno v přepočtené hodnotě 7 milionů korun (280 tisíc euro) už bylo pryč.

TIP: 50 miliard na plátně: Deset nejdražších obrazů historie

Na místo samozřejmě dorazila policie a kvůli doplnění informací zavolala také podnikatelova synovce, který žije v Belgii. Společnými silami potom obraz vystopovali v jednom z kontejnerů, kam vyhazuje odpad úklidová služba. Napínavou akci tak završil happy end a z díla se znovu těší jeho právoplatný majitel.

Na počátku raného novověku byly Čechy a Morava jedinou součástí křesťanského světa, kde bylo oficiálně uznáno a v praxi aplikováno dvojvěří. Na jedné straně stála katolická církev, na druhé takzvaný utrakvismus neboli víra kališnická či podobojí. Basilejská kompaktáta (1436), shrnující utrakvistickou věrouku, měla postavení zemského zákona a nemohla být zrušena ani císařem či papežem. 

Kompaktátní smír

Důležité je připomenout, že na rozdíl od luteranismu, který se s katolickou církví definitivně rozešel, čeští kališníci stále respektovali svrchovanost papeže i posloupnost církevní hierarchie, přestože byli kurií označováni za kacíře. Samozřejmě mezi oběma tábory přetrvávaly zjevné rozdíly. Katoličtí kněží museli dodržovat celibát, kdežto ti husitští mohli mít manželku a děti, a kališníci přijímali nejen tělo Kristovo, ale i jeho krev, tedy hostii i doušek vína.

Daleko důležitější však byly body, ve kterých se obě vyznání shodovala. Katolíci, stejně jako kališníci, přisuzovali kněžím roli prostředníků mezi Bohem a lidmi, kterou mohli získat jedině aktem vysvěcení. A přestože strana podobojí ostře kritizovala zhýralé chování renesančních papežů, stále uznávala jejich autoritu. 

Farář není blíž Bohu

Martin Luther (1483–1546), stejně jako sto let před ním Jan Hus, reagoval na žalostný stav církve na přelomu středověku a novověku. Kupování odpustků a úřadů, hromadění majetku, porušování celibátu, to všechno jsou dobře známé cíle kritiky většiny reformátorů. Lutherova věrouka by se dala shrnout do několika krátkých bodů. Protože popřel církevní tradici, jediným zdrojem víry prohlásil Písmo svaté, ze kterého vyňal některé části a především ho sám přeložil do němčiny. Například list sv. Jakuba, který praví, že víra bez skutků je mrtvá, byl označen za slaměnou epištolu a z kánonu vyřazen. 

S tím souvisí druhé pravidlo luteranismu, které odmítá zbožné skutky, jako almužny, poutě či posty coby prostředek ke spáse. Jedinou možností je sama víra v Boha a Krista a jeho nekonečnou milost. V konečném důsledku to znamenalo omezení počtu svátostí na dvě, a to křest a eucharistii, odmítnutí celibátu a celkově neasketický přístup k životu běžných lidí, jehož symbolem se stal Lutherův odchod z kláštera.

Pod Lutherův prapor

Luther měl velmi záhy po svém vystoupení velký úspěch mezi německým obyvatelstvem severních a severozápadních Čech. Šlechta viděla v konverzi kromě lákavé nauky i mnohé majetkové výhody, avšak selský lid si často vybrat nemohl a přecházel k luteránství z vůle vrchnosti. Nejvlivnější šlechtickou rodinou v Krušnohoří byli Šlikové, kteří měli rodinné i ekonomické vazby na proreformační Sasko. Drželi patronátní práva v desítkách farností na svém panství a vytvořili tam přímo baštu luteránství.

Nová věrouka zapustila kořeny též ve svobodných severočeských městech, kam přicházeli němečtí horníci za prací a šířili reformní myšlenky mezi městskou inteligencí. Již před rokem 1526 je luterství známo v Blatné, Kadani, Trutnově, odtud poté putovalo do Prahy, Mostu či Českých Budějovic. Jihlava odpadla od katolicismu hned zpočátku reformace, takže král Ludvík Jagellonský se jí roku 1522 na své cestě do Uher vyhnul jako „městu nakaženému luterským kacířstvím“. Velmi záhy, roku 1523, proniklo Lutherovo učení i do husitstvím nezasaženého Slezska.

Češi se drží Husa

Mezi českými utrakvisty mělo nové učení zpočátku také poměrně dobrý ohlas, a to už po lipské disputaci roku 1519. Zprávy o ní přivezl do Prahy varhaník Jakub, který vyprávěl o Lutherově obraně Jana Husa. Mnozí přivítali tyto zprávy s nadšením a Lutherovi odeslali opis Husovy rozpravy De ecclesia (O církvi), čímž začal dialog mezi českým a německým reformním hnutím. Zajímavé je, že Luther do této chvíle s Husovým učením příliš obeznámen nebyl, takže po přečtení spisu neskrýval nadšení: „Jsme všichni husité, aniž jsme to věděli,“ napsal v jednom svém dopise roku 1520.

Radikálnější utrakvisté, kteří projevovali sympatie k myšlenkám táboritů a jednoty bratrské, byli nakloněni konverzi k luterskému směru. Proti nim ovšem stála konzervativnější část kališníků, což předznamenalo další vření. To započalo v Praze, kde se mnozí radikálové dostali do rady sjednocených pražských měst. V jejich čele stál Jan Hlavsa, horlivý příznivce Lutherův. Největšího stoupence nalezl v litoměřickém faráři Havlu Caherovi, který však záhy pochopil situaci a velmi rychle přešel zpět na stranu konzervativních kališníků. Následujícího roku 1524 totiž na pozici předáka spojených pražských měst vystřídal Hlavsu Jan Pašek z Vratu, který začal luteránské novoty brutálně potlačovat.

První pokus o luteranizaci Prahy a ovládnutí dolní konzistoře (kališnická správní kancelář) selhal. Luterská reformace si na svoji chvíli mezi českým obyvatelstvem musela teprve počkat. Nicméně první krok byl učiněn, spisy se šířily. Dokonce ještě za Lutherova života bylo do češtiny přeloženo tolik jeho spisů, jako do žádného jiného jazyka.

Habsburkové a jejich postoj

Když roku 1526 zemřel v bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský, nový český král Ferdinand I. Habsburský musel reagovat na specifickou českou náboženskou situaci. Jako přesvědčený katolík se v Čechách střetával s převážně utrakvistickou šlechtou. Ferdinand musel při svém zvolení slíbit, že bude chránit kompaktáta a zasadí se u papeže o jejich potvrzení, nicméně o luteránství nebylo v úmluvě nic. To se dalo také vykládat tak, že král nebude v zemi trpět ty, kteří se od církve odchylovali i v jiných věcech, než stanovila kompaktáta. Toto ovšem platilo jen pro Čechy a Moravu, reformace se tedy mohla bez překážek dál šířit ve Slezsku.

I v druhé polovině 16. století si příznivci luteránství dobře uvědomovali, že husitská Basilejská kompaktáta představují největší překážku uznání jejich církve. Využili proto hned první příležitosti k nátlaku na nového císaře Maxmiliána II. a přiměli ho kompaktáta vyjmout ze zemských desek. Tímto krokem roku 1567 zmizela poslední překážka k právnímu uznání luteránské reformace v českých zemích. Do konce šedesátých 16. století se tak nekatolické konfese staly v zemích Koruny české nejrozšířenější. Konkrétně luteráni zcela převládli v obou Lužicích a získali významné pozice ve Slezsku, v Čechách i na Moravě. Zvlášť na Moravě byla situace silně specifická, protože kromě silného postavení jednoty bratrské navíc moravská šlechta na svých panstvích hostila i početné obce novokřtěnců.

Konec reformace v českých zemích

Ke konci své vlády se Maxmilián dostával znovu pod tlak českých stavů. Ti požadovali uzákonit takzvanou Českou konfesi, která by legálně zaštiťovala existenci všech tří nekatolických směrů u nás, tedy luteranismu, utrakvismu a jednoty bratrské. Dočkali se však pouze jejího ústního potvrzení roku 1575.

Teprve v červenci 1609 vydal císař Rudolf II. takzvaný Majestát, který potvrzoval náboženské svobody reformních hnutí v nebývalém rozsahu. Za největší novinku se považuje nerespektování zásady cuius regio, eius religio, tedy čí panství, toho náboženství, protože i poddanské obyvatelstvo si v českých zemích mohlo zvolit svou konfesi zcela bez ohledu na vrchnost.

TIP: Katolíci vs. protestanti: Reformace proměnila tvář habsburského soustátí

Náboženská svoboda však netrvala dlouho. Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 došlo k obratu. Nekatolické duchovenstvo bylo vypovězeno ze země, stejně jako jednota bratrská, a vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu byl katolicismus definitivně prohlášen za jediné státem uznané náboženství. Začala tak doba rekatolizace. 

Ačkoliv pro to neexistují hmatatelné důkazy, někteří antropologové se domnívají, že v každém sociálním společenství existovala žena, která pomáhala ostatním v jejich těžké hodince. Nejstarší doklad o vedení porodu je asi čtyři tisíce let starý sumerský text shrnující základní informace o těhotenství, porodu, o smrti novorozenců a matek. Od něj bylo třeba ujít ještě dlouhou cestu k prvním vědeckým porodnickým pojednáním ve starém Řecku a Římě.

Starověcí průkopníci a jejich dědictví

Právě z období antického Říma pochází první doložený ženský lékař, dnes považovaný za zakladatele gynekologie a porodnictví: Sórán z Efesu (98–138 n. l.) ve své dvojdílné učebnici Gynoikeia popsal menstruaci, stádia gestace, nejrůznější způsoby extrakce plodů včetně abortivních postupů, pozornost věnoval péči o novorozence a nevynechal ani několik antikoncepčních metod. Jeho dílo patřilo po staletí k základním kamenům oboru.

S obdobím starého Říma je spjata také významná porodnická metoda zvaná císařský řez, dnes často mylně spojovaná s římským císařem Juliem Caesarem, který se měl narodit tímto způsobem. Výraz sectio caesarena, poprvé doložený v encyklopedii Historia naturalis Plinia Staršího (23–79 n. l.), je odvozen od latinského slovesa caedere – rozřezat či ukrojit. Císařské řezy ve Starém Římě se totiž prováděly výhradně na ženách, které zemřely při porodu a plody vyňaté z jejich těl se nazývaly caesones či caesares.

V temném věku středověku

V raném středověku se v Evropě závratně propadla úroveň medicíny a s tím pochopitelně i porodnictví. Nejen, že de facto přestala existovat hygiena a mnoho někdejších anatomických znalostí bylo zapomenuto ve víru neutuchajících válečných konfliktů. Především začalo být středověké lékařství silně ovlivňováno dogmaty postupně sílícího křesťanství. Krvavé zákroky na lidském těle, porody nevyjímaje, nespadaly pro možné spojení s ďáblem do kompetence lékařů, nýbrž ranhojičů. Ti se často rekrutovali z řad holičů, přikladačů pijavic či bradýřů. Ačkoliv nelze všechny házet do jednoho pytle, jejich znalosti byly často nevalné a nedostačující. 

Prizma předsudků a pověr učinilo život ženy obtížnější, než tomu bylo ve starověku, neboť na fyziologické procesy ženského těla se v křesťanské společnosti nahlíželo jako na cosi vrcholně nečistého, jako nevyhnutelný trest za hřích pramáti Evy. Celou problematiku v zásadě vystihovalo Mojžíšovo sdělení lidskému pokolení o tom, že ženy budou své syny rodit v bolestech a utrpení, a za ideál se považovalo neposkvrněné početí Panny Marie. Skutečné zkušenosti s těhotenstvím a porodem se proto předávaly pokoutně, obvykle v rodině z matky na dceru, případně se o osvětu mladých dívek a nevěst postaraly jiné zkušenější ženy, jež bývaly přivolávány k porodům. 

Zlatá éra babictví

Středověké porodní báby, zvané též báby pupkořezné, neměly žádné formální vzdělání. Se svým řemeslem začínaly obvykle ve věku kolem pětatřiceti let, kdy již nastřádaly dostatek znalostí od svých starších kolegyň a dobře se orientovaly v bylinkářství, které tvořilo nedílnou součást jejich profese. 

Nejstarší česká písemná zmínka o porodní babce pochází z roku 1178 z popisu narození českého šlechtice Hroznaty Teplického, později blahoslaveného papežem Lvem XIII. V této době ještě přítomnost porodní báby u porodu nebyla běžnou záležitostí a děti na svět často přicházely pouze za pomoci ženských příbuzných rodičky, neboť mužům (i lékařům) byl vstup k porodu zakázán. K hojnějšímu rozšíření babictví došlo spíše až v 15. a 16. století.

V této době se začal klást důraz na to, aby porodní bába uměla alespoň trochu číst a psát, v některých zemích musela dokonce obstát ve zkoušce a zdůrazňovala se rovněž pravomoc provést nouzový křest v případě, kdy nebyla naděje na přežití novorozeněte. 

TIP: Umění bab pupkořezných: Od magie k profesionalizaci porodnického řemesla

Do obvyklé pracovní náplně porodní báby spadalo široké spektrum činností od výživového poradenství v době těhotenství až po očistu právě narozeného dítěte. Během samotného porodu se porodní babky často musely vypořádat s řadou stresových situací a nečekaných komplikací, přičemž disponovaly jen velmi omezenými prostředky.

Ve středověku ženy rodily vsedě, v posteli či v lepším případě v porodních židlích. Nebyl znám nástřih hráze, neexistovaly porodnické kleště ani jiné prostředky k rychlému ukončení komplikovaného porodu. Pokud plod zemřel v porodních cestách a matka nepodlehla krvácení či otravě, snažily se porodní báby vyjmout mrtvé tělíčko pomocí nálevů a napařování. Pokud naopak zemřela rodička a existovala naděje na záchranu plodu, přistupovalo se k primitivnímu císařskému řezu. 

Pokrok ve věku osvícenství

Osmnácté století přineslo pro obor porodnictví množství velkých změn. V roce 1745 pozvala císařovna Marie Terezie do Vídně leidenského osvícence Gerharda van Swietena a pověřila ho mimo jiné reorganizací zdravotnictví a lékařského vzdělávání po západním vzoru. Výsledkem Swietenovy práce bylo v roce 1747 vydání dekretu, ukládajícího porodním bábám účastnit se pitev a získat tak znalosti o anatomii ženského těla. Zdravotní řád z 24. července 1753 už dopodrobna specifikoval potřebné znalosti a způsob aprobace všech úrovní zdravotnického personálu.

Porodní babky se účastnily přednášek, musely absolvovat praxi v nemocnici, procházely zkouškami před krajským ranhojičem a musely povinně nosit oficiální odznak. Nařízení císaře Josefa II. z roku 1775 výslovně uvádělo, že „nezkoušené a nepotvrzené báby se netrpí“. 

Zejména šlechtičny však v této době začínaly od využívání služeb porodních bab postupně upouštět a ke svým porodům zvali tak zvané akušéry. Jednalo se převážně o specializované chirurgy, jejichž název se odvozoval od francouzského slovesa accoucher – rodit se. Tito muži, v Čechách tu a tam zvaní babiči, byli významnými průkopníky vědeckého porodnictví a medikalizovaného porodu se všemi jeho pozitivními i negativními dopady. 

Porody ve věku nemocnic

Porodnické ústavy se ve střední Evropě začaly rozvíjet až v 19. století. Dalo by se čekat, že se porod ve specializovaném prostředí a pod dohledem lékařů stane bezpečnější záležitostí – že přinese významný pokles novorozenecké úmrtnosti a ubyde i úmrtí rodiček. Ale opak byl pravdou. Lékaři v nemocnicích totiž k porodům přicházeli přímo od nemocných (či dokonce z pitev) bez jakékoliv desinfekce rukou, což bylo pro zhruba každou pátou rodící ženu fatální. 

Teprve po roce 1847, kdy si lékaři na podnět Rakušana Ignaze Semmelweise začali ruce a nástroje desinfikovat v chlorovém vápně a zbavovat je tak „mrtvolných částic“, poklesla úmrtnost rodiček rodících v ústavech na pouhé jedno procento. Éra geniálních vědců Louise Pasteura a Roberta Kocha, kteří se zabývali bakteriologií a působením mikroorganismů na lidský organismus, pak ve druhé polovině 19. století znamenala další významný posun na cestě k ještě bezpečnějším porodům. 

Prvním českým porodnickým ústavem se stala nemocnice v Apolinářské ulici v Praze. Se stavbou komplexu se začalo v roce 1867 a do provozu byla nemocnice uvedena roku 1875. Dne 28. dubna se zde Barboře Koutné z Rožmitálu narodilo první dítě, holčička.

TIP: Budeš rodit v utrpení! Mýty a lidové pověry provázející porody

V době otevření disponovala nemocnice 367 lůžky na mnoha odděleních, rozmístěných v rámci moderního pavilónového systému. Porodnické oddělení poskytovalo péči ve třech úrovních kvality, přičemž v nejnižší mohly rodit nejchudší ženy zcela bez poplatků. Klientkám z opačného konce společenského žebříčku sloužily mimo jiné dva luxusní jednolůžkové pokoje se zvláštními vchody přímo z ulice. Zajišťovaly dokonalé soukromí a využívaly se rovněž k utajeným porodům mimomanželských potomků. 

Do konce druhé světové války na našem území fungovalo šestnáct porodnických ústavů, v roce 1951 už jich bylo sto třicet. Pro srovnání, nejstarší porodnice v Evropě a zároveň na světě byla postavena v polovině 18. století v irském Dublinu. The Rotunda Hospital funguje pod nezměněným názvem dodnes jako největší irský porodnický dům.

Kdysi se jednalo o utajené „bojové“ umění čínské vesnice Ťün-tchun. Pak ovšem zájem o kontroverzní praktiku uvadal, a skleslí mistři proto upustili od tajnůstkaření: Vystavili světu na odiv tzv. iron crotch kung fu, tedy „kung-fu železného rozkroku“, a začali se prezentovat na internetu.

TIP: Tajemství taiči: Jak přemoci protivníka s minimem úsilí

K jejich esům v rukávu patřila technika, při níž se mistr nechá udeřit do genitálií 40kilogramovou kládou pobitou ocelovými deskami. Pomocí speciálního dechového cvičení lze údajně veškerou bolest vytěsnit, a dokonce ani nepozbýt plodnost. Wang Liou-tchaj podrobuje své slabiny kruté praxi již 50 let a počal dvě zdravé děti.

Mléčná dráha je obklopená spoustou trpasličích galaxiích. Jsou to starobylé útvary, které nám mohou prozradit leccos zajímavého o vývoji galaxií i celého vesmíru. Jednou z nejvíce archaických trpasličích galaxií v našem sousedství je Tukan II, extrémně slabě zářící maličká galaxie v souhvězdí Tukana, která je od nás vzdálená asi 163 světelných let.

Astronomové amerického institutu MIT nedávno objevili hvězdy na vnějšími okraji galaxie Tukan II, které jsou překvapivě vzdálené od centra galaxie, a přesto zůstávají její součástí. Podle vědců je to jasný důkaz, že tato trpasličí galaxie má mohutné, až nečekaně masivní halo temné hmoty, jehož gravitace drží hvězdy v galaxii.

Zrození Tukana II

Tento objev vrhá nové světlo na představy o prvotních galaxiích ve vesmíru. Jak se zdá, rané galaxie byly zřejmě hmotnější a větší, než jsme si původně mysleli. Trpasličí galaxie Tukan II nám ukazuje, jak takové původní galaxie zřejmě vypadaly. Vzhledem k metalicitě hvězd této galaxie, tedy obsahu těžších prvků, který je velmi nízký, je totiž Tukan II jednou z nejvíce primitivních trpasličích galaxií, co známe.

TIP: Výjimečná trpasličí galaxie ukazuje, jak to vypadalo v raném vesmíru

Vědci rovněž zjistili, že uvedené hvězdy na periferii galaxie Tukan II jsou primitivnější, čili že mají nižší metalicitu, než hvězdy v centrální oblasti této trpasličí galaxie. Toto uspořádání hvězd podle týmu MIT ukazuje, že galaxie Tukan II zřejmě vznikla díky jednomu z prvních splývání galaxií ve vesmíru vůbec, při němž se spojily dvě čerstvě zrozené prvotní galaxie.

Jen ve Spojených státech se s depresí potýká okolo 16 % dospělé populace. V Česku jsou čísla jen o málo příznivější – nejnovější výzkum odhalil, že zatímco před pandemií mělo minimálně středně těžké deprese kolem pěti procent mužů a sedm procent žen, v průběhu roku 2020 se s podobnými potížemi potýkalo 12 % žen a 8 % mužů.

Vědci a lékaři proto usilovně zkoumají různé léčebné postupy, které by mohly lidem s depresí ulevit, obzvláště s její těžkou a život ohrožující formou. V poslední době se často mluví o ketaminu, účinném anestetiku, které je zároveň (zne)užíváno jako halucinogenní rekreační droga.

O ketaminu je již díky dřívějšímu výzkumu známo, že dokáže „opravovat“ poškozené či nefunkční mozkové spoje a podporovat produkci dopaminu, látky, který funguje jako neuropřenašeč a zodpovídá za vytváření příjemných pocitů. Nový výzkum australské University of the Sunshine Coast tyto účinky ketaminu potvrdil v praxi.

TIP: Halucinogenní ketamin dokáže účinně léčit devastující migrény

Adem Can a jeho kolegové se zaměřili na orální podávání ketaminu, které je příjemnější a praktičtější než injekce. Do svého výzkumu zahrnuli 32 dospělých lidí s chronickými sebevražednými myšlenkami, kterým podávali ketamin v pravidelných dávkách po dobu 6 týdnů. U 69 % z nich došlo během léčby k výraznému zlepšení duševního stavu. U poloviny z těchto pacientů přitom zlepšení vydrželo nejméně 4 týdny po poslední dávce ketaminu. Výsledky jsou to velmi povzbudivé a výzkum bude nadále pokračovat.

Žralok Perezův se mihl kolem na vzdálenost ruky, za chvilku další a pak ještě třetí. Ani jeden z elegantních predátorů mi nevěnoval pozornost. Zdálo se, že jsou na lidskou přítomnost zvyklí. Ostatně potápěči jako já se ve vodách nedaleko tichomořského souostroví Palau doslova houfují, a žraloci je tak potkávají velmi často. Zmíněné místo totiž nabízí unikátní pohled na podvodní život dosud nenarušený člověkem. 

Vláda Palau bere ochranu životního prostředí velmi vážně: V roce 2015 dokonce prezident Tommy Remengesau ml. prohlásil 80 % národních vod za chráněnou zónu a zamezil tam rybaření. Okolí ostrovů se tak začlenilo do nové generace moderních podvodních rezervací. V následujícím roce zažila na popud tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy ohromnou expanzi havajská chráněná oblast Papahānaumokuākea: Po rozšíření se mohla pochlubit plochou 1,5 milionu čtverečních kilometrů, což odpovídá společné rozloze Španělska, Francie a Německa. 

Oddalování konce 

Motivace zakládat a rozšiřovat podobné oblasti pramení ze stále zřetelnějšího úbytku mořských ryb. V roce 2006 publikovala prominentní skupina vědců na stránkách časopisu Journal studii hodnotící stav světových oceánů. Z jejich výzkumu ohledně množství a pestrosti podvodního života vyplynula předpověď, že do roku 2048 zkolabují veškeré lovné lokality. Ne všichni experti se ovšem na zmíněném datu shodli, neboť stavělo na předpokladu, že se nakládání s oceány a míra rybolovu nezmění. Jiní odborníci provedli nové analýzy s vlastní metodikou a posunuli „krizi“ do roku 2070, či dokonce 2100. 

Každopádně se jedná o mrazivou předpověď, jejíž naplnění by ovlivnilo životy miliard lidí. Ani o patnáct let později se přitom přístup k oceánům příliš nezlepšil. „Situace načrtnutá ve studii je bohužel z velké části reálná,“ vysvětluje profesor Callum Roberts z britské University of York. „Množství mořských živočichů rapidně klesá.“

Rybaření za zenitem

Oceánský biolog Daniel Pauly loni se svými kolegy z The Sea Around Us Project publikoval výzkum, podle nějž jsme již zřejmě za vrcholem rybích stavů. Čtyřsetčlenný tým badatelů shromáždil statistiky od drobných rybářských společností a získal také neoficiální data od pytláků, která za normálních okolností zůstávají mimo záznam. Z analýzy vyplynulo, že celkové úlovky – zahrnující ryby, měkkýše a další živočichy – jsou mnohem vyšší, než tvrdí oficiální zprávy. Na první pohled může jít o dobré znamení, protože pokud v sítích končí větší úlovek, možná oceány přece jen nejsou tak prázdné. 

Mnohem víc než aktuální stav ovšem vědce děsí dlouhodobý vývoj. Před uvedenou studií se předpokládalo, že se objem chytaných ryb v 90. letech stabilizoval a nadále zůstával zhruba stejný. Podle nových čísel však rybáři dosáhli vrcholu úlovků v roce 1996 a od té doby chytí každý rok o 2 % méně – bez ohledu na rostoucí počet lodí či vývoj technologií.    

Úlevy a půjčky

Za globální krizi může hned několik problémů. V první řadě na moři operuje příliš mnoho lodí, takže každá uloví méně. Obor je lukrativní, neboť řada zemí poskytuje loďařům dotace na naftu, daňové úlevy či půjčky s nižším úrokem. Zároveň však rybolov poškozuje prostředí pod hladinou. Těžké sítě tahané po dně doslova trhají křehké ekosystémy na kusy, přičemž v nich uvízne také obrovské množství nechtěných živočichů. Posádka je obvykle hází zpět, tou dobou jsou už ovšem nebozí tvorové mrtví nebo právě umírají. 

Výbušná směs potíží zahrnuje i spojené nádoby kontaminovaných vod a globálního oteplování. Rostoucí teploty moří vyhánějí některé druhy blíž k pólům, narušují ekosystémy a poškozují korálové útesy. Zvyšující se koncentrace vzdušného oxidu uhličitého oceány okyseluje, což mimo jiné mění chování ryb. Navíc je vinou znečištění spousta mořských tvorů, kteří nám končí na talíři, plná mikroplastů… 

Ruku v ruce 

Řešení bude velmi náročné už jen proto, že jsou popsané problémy propletené a jeden často násobí dopady druhého. Nicméně efektivní opatření známe již dnes: Například oceánské rezervace představují ideální způsob obnovy rybích společenství. Pokud se v určitých oblastech rybolov zakáže, mohou se zdecimované populace ohrožených druhů v chráněných zónách opět rozrůst.

Studie z roku 2009 spojila stovky výzkumů na dané téma a poukázala, že rezervace přispívají k obnově společenstev v tropických i mírných vodách. Hustota živočišných druhů v chráněných oblastech se dramaticky zvýšila, průměrně o 166 %. Rozmanitost podvodního života pak stoupla o 20 %. Rezervace také pomáhají udržovat prostředí pod hladinou zdravé a umožňují ekosystémům odolávat klimatickým změnám. 

(Ne)chráněné rezervace 

Ideální příklad zlepšení nabízejí Filipíny: V 80. letech se pro lov uzavřelo 10 % korálových útesů okolo ostrůvku Apo. O dvacet let později se v rezervaci ztrojnásobil počet místně hojně chytaných bodloků pestrých a kranasů. Z chráněné zóny přitom profitují i přilehlé lokality, neboť tam vplouvá nový život. Rybáři z Apa hlásí o 50 % vyšší úlovky a podobný příběh vyprávějí vody rezervací po celém světě.

TIP: Jeden z nejizolovanějších ostrovů světa se mění v dokonalou přírodní rezervaci

Plocha chráněných částí oceánu postupně roste. Potíž tkví v tom, že se hranice vymezených zón těžko střeží. Mnoho zemí například nemá dost financí, aby najaly hlídkovací lodě. A čím rozlehlejší rezervace, tím vyšší náklady. Podle Jackie Savitzové z neziskové organizace Oceana je řešením rybářská plavidla „zviditelnit“ – a pomoct s tím má projekt Global Fishing Watch. 

Víme, kde chytáte

Zmíněný nástroj od roku 2016 zdarma ukazuje polohu rybářských lodí po celém světě. Zpracovává přitom data ze satelitního vysílání systémů AIS (Automated Information Systems), jež velkým plavidlům slouží k navigaci. Vedle polohy z nich lze zjistit také rychlost a směr plavby každé lodi. Projekt údaje filtruje, detekuje mezi nimi rybářská plavidla a zjišťuje, kdy a kde loví. 

Na pomoc s analýzou obrovského množství dat z AIS si Oceana přibrala Google. Global Fishing Watch tak může díky nadnárodnímu gigantu sledovat přes 35 tisíc rybářských lodí. Pozoruje je v reálném čase a výsledky rozborů jsou dostupné zhruba do 72 hodin. Předpokládá se, že by vlády mnoha zemí mohly stránku využít coby nástroj k přísnějšímu prosazování svých nařízení na ochranu prostředí. Například malý ostrovní stát Kiribati v Pacifiku již na základě pořízených dat zažaloval komerční rybářskou společnost v přepočtu o víc než 22 milionů korun, za ilegální lov v chráněné oblasti u Phoenixských ostrovů.

Jak zahnat žraloka 

Technologie se přitom nasazuje také do „boje“ s vedlejším úlovkem. Světový fond na ochranu přírody zastřešuje soutěž Smart Gear hledající nové způsoby, jak zabránit odlovu nechtěných druhů. Mezi její vítěze z roku 2014 patří například rozpustné peletky Super Polyshark: Umístěné do návnady uvolňují netoxický odpuzovač žraloků, a paryby tak nekončí jako nechtěná kořist. Mezi další pomocná zařízení se řadí plašiče vodního ptactva či sítě se speciálními otvory, kudy mohou uniknout lapené želvy nebo kytovci. 

Na již zmíněném souostroví Palau se zas testují pomůcky, které by mohly míru vedlejších úlovků snížit až o 20 %. Organizace The Nature Conservancy tam například zkouší nové typy háčků na dlouhých šňůrách pro lov tuňáků, na něž by se nemělo chytit tolik žraloků a želv – tedy druhů, kterých si návštěvníci pod hladinou cení nejvíc. Každý živý žralok totiž potápěčským společnostem v oblasti Palau vynese v přepočtu 45 milionů korun.

Začít se musí u lidí

Pulty supermarketů jsou stále plné mořských živočichů, a tak se jen obtížně věří studiím, podle nichž se oceány vyprazdňují. Díky správnému přístupu se sice povedlo některé oblasti vrátit do původního stavu: Například v 70. letech zkolabovalo loviště sleďů v Severním moři, avšak podle profesora Robertse se jej díky zákazu rybaření a odbornému dohledu povedlo obnovit. Nicméně vodní živočichové směřují do obchodů ze stále větších dálek. Až 90 % mořských tvorů zkonzumovaných v USA pochází z dovozu, v Evropě jde o 60 %. Loví se obvykle v odlehlejších a méně regulovaných regionech, jako na západě Afriky. Tamní vody se pak ocitají pod náporem, jenž ústí v ničení životního prostředí.  

TIP: Čas se krátí: Z oceánů mizí alarmujícím tempem žraloci a rejnoci

Právě rostoucí vzdálenost, kterou ryby absolvují z oceánu na talíř, by měla vyvolat větší zájem o jejich původ. „Zákaznické kampaně zásadně ovlivnily způsob, jakým si supermarkety ryby obstarávají,“ tvrdí Roberts. Stále větší část nabídky také pochází z ekologicky udržitelných chovů a veřejnost se intenzivněji zajímá o osud živočichů, kteří končí jako vedlejší úlovek. Navíc si lze informace o kupovaných rybách snadno zjistit pomocí mobilních aplikací, jako je Good Fish Guide. „Čím víc se budou lidé v obchodech o danou problematiku zajímat, tím dřív začnou brát řetězce záležitosti spojené s rybolovem vážně,“ uzavírá profesor Roberts.