Cedr libanonský (Cedrus libani) je mohutný a dlouhověký horský jehličnan, jenž najdete nejen v přírodě, ale také na vlajce Libanonu a rovněž je zmíněn v hymně tohoto státu. Jednu píseň mu věnovala také irská skupina U2. Ne náhodou, protože jde o skutečně výjimečný strom. 

Střípky původních lesů

Za „Al-Arz“, jak se cedru libanonskému říká v arabštině, se musíte vydat vysoko do hor. Roste v nadmořských výškách od 1 300 do více než 2 000 metrů, ale tisíciletí těžby zdecimovalo libanonské cedrové lesy natolik, že souvislé porosty najdete jen na několika místech: v pohoří Šúf, nad vesničkou Tannúrín, na hoře Džabal Barúk, poblíž města Bšarré a v nedalekém lese Horš Ehden.

Z míst, kde dnes cedry rostou, je určitě nejznámější lesík nazývaný „Boží cedry“ (Al-Arz ar-Rabb). Leží v blízkosti Bšarré, rodiště známého spisovatele a básníka Chalíla Džibrána, a působí spíš jako udržovaný park s malou kaplí. Naproti tomu nabízí zbylá trojice chráněných území pohled na to, jak asi Libanon vypadal kdysi – dávno před tím, než jej lidská ruka změnila k nepoznání.

Budoucnost stromů v embryích?

Na rozdíl od Libanonu a Sýrie, kde je cedr ohroženým druhem, se mu v Turecku daří mnohem lépe. Roste zejména na jihu středního Turecka, v pohoří Toros, kde probíhá i program umělého zalesňování svahů těmito stromy. Na internetu lze ovšem nalézt i několik videí a reklam odhalujících jeho těžbu v této zemi a využívání cedrového dřeva na výrobu nábytku, člunů a saun. Turecké cedry jsou však považovány za jiný poddruh – Cedrus libani stenocoma, tedy cedr turecký neboli toroský, pojmenovaný podle pohoří Toros. Naproti tomu poddruh Cedrus libani libani je cedrem libanonským se vším všudy.

V Libanonu jsou sice zbývající cedrové lesy státem chráněné, ale postupující stavební činnost společně s rozvojem zemědělství je stále ohrožují i ve vyšších polohách pohoří Džabal Lubnán. V posledních letech se rozběhlo několik projektů obnovy cedrových lesů. Podle jejich realizátorů není jejich předmětem jen výsadba, ale také ochrana a péče o zbývající stromy. Stále více se experimentuje s vybranými genotypy vhodnými pro projekt obnovy, přičemž se využívá somatická embryogeneze – tvorba embryí z tělních buněk rostliny bez oplodnění. Jde o poměrně novou metodu, první embrya jehličnanů byla touto metodou získána v roce 1985 a to hned ze tří nezávislých laboratoří.

Vytlačen do atmosféry?

Cedry potřebují dostatek vláhy a také poměrně tuhé zimy s teplotami pod bodem mrazu. Mnozí nejen libanonští vědci se domnívají, že globální oteplování je pro tento druh vážnou hrozbou. Pokud by se průměrné teploty výrazněji zvýšily, znamenalo by to ohrožení hned z několika stran. Zhoršila by se situace ohledně nemocí a hmyzu, ale zároveň by se přirozené prostředí cedrů posouvalo do stále větších nadmořských výšek. Většina libanonských hor však jen o málo převyšuje současnou horní hranici výskytu Cedrus libani. V případě pokračování současného trendu by se tak mohlo stát, že posouvat se už nebude kam. 

„Pořád to nebereme příliš vážně, ale poslední zima tady byla téměř bez sněhu,“ říká Daniel Chami z vesničky Mzarib, která leží vysoko v horách severního Libanonu. „Něco se tu v přírodě opravdu děje,“ dodává. V zemi, kde jsem ještě na konci března po několik let za sebou pozoroval několikametrovou sněhovou pokrývku, nejde o dobrou zprávu.

Strom bible i eposu

Jdu úplně sám lesem vysoko v horách nad maronitskou vesničkou Tannúrín a raduji se z ticha a vůně pryskyřicí prosyceného vzduchu. Představovat si, jak asi vypadal tento kout světa před tisíci let, znamená snít. Je paradoxem evoluce, že člověk tak důsledně ničí věci, o nichž tvrdí, že jsou mimořádné a systematicky devastuje přírodu, z níž vyšel. Během staletí se v tomto nerovném zápase změnily jen naše schopnosti a prostředky, princip zůstává nezměněn ...

Už v Eposu o Gilgamešovi lze nalézt příběh, ve kterém Gilgameš potřeboval dřevo na stavbu velkolepého města. Vyhlédl si tedy cedrový les v jižní Mezopotámii, který hlídal bůh bouře, dechu a větru Enlil a jeho služebníci – polobozi. Enlil měl předpovědět, že „pokud lidé jednou vkročí do lesa božské krásy, úplně ho zničí a nic z něj nezůstane“. Tak se i stalo. Gilgameš boj vyhrál a všechny stromy dal pokácet. Na místě lesa tak zůstala jen holá zem.

I v Bibli jsou cedry synonymem krásy a předmětem zničení. V Šalomounově Písni písní (Pís 5,15–16) se říká: „Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru, spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled má jak Libanón, je ztepilý jak cedr. Patro jeho úst je přesladké, on sám je přežádoucí skvost. Takový je milý můj, takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.“ Na jiném místě Starého zákona (Zach 11,1–2) Zacharjáš volá: „Otevři svá vrata, Libanóne, ať tvé cedry pozře oheň. Kvílej, cypřiši, že padl cedr, že vznešené stromy propadly záhubě. Kvílejte, bášanské duby, že padl neprostupný hvozd.“

Cedr pod ochranou vládců

Výše zmíněná písemná díla samozřejmě můžeme chápat čistě obrazně, ale faktem zůstane, že osud cedrů se do velké míry naplnil v doslovném významu. Féničané cedrové dřevo potřebovali na stavbu lodí, díky nimž se stali prvním národem skutečných mořeplavců, expanze Římanů do regionu přispěla k dalšímu decimování. Cedrové dřevo bylo použito i na stavbu Šalamounova chrámu v Jeruzalémě.

Během historie se vždy našel někdo, kdo si všiml úbytku majestátních stromů a zasadil se za jejich ochranu. Římský císař Hadrián (117–138) kolem zbývajících lesů vytyčil hranici a prohlásil je za vlastnictví říše. O bezmála dvě tisíciletí později (v roce 1876) se britská královna Viktorie zasadila o vznik lesíka „Al-Arz ar-Rabb“. Během první světové války ale právě vojska Britského impéria těžila množství cedrů na výrobu železničních pražců.

Ráj v Zemi cedrů

Stejně krásný jako pohled do údolí z vyhlídky Rás-al-Wádí v Tannúrínu je smíšený les Horš Ehden, jenž leží v blízkosti stejnojmenné vesničky na severu Libanonu. Když člověka obklopí houštiny, stává se menším a svět kolem něj získává magický rozměr. Koruny cedrových stromů zakrývají nebe a z kamenitého chodníčku vytvářejí cestu do pohádky. Dotýkat se kůry starých stromů a dýchat vlhký vzduch je něco zcela jiného, než kráčet vyprahlou odlesněnou krajinou. My, lidé ze střední Evropy, si něco takového neuvědomujeme v plném rozsahu a doma to možná ani neumíme pořádně ocenit. Tady, v horách „Země cedrů“, jak Libanonu stále mnozí říkají, je stín lesa mnohem vzácnější.

Zachránit tato překrásná místa a vznešené stromy by mělo být věcí nás všech. Pokud by cedry zůstaly jen na vlajkách, v písních, vyryté na ozdobných vratech, nebo ve znaku libanonské falangistické strany „Hizb-al-Katáib“, svět by přišel o kus historie a nenahraditelný symbol. „Al-Arz“ je symbolem síly i jednoty. Pokud mu po staletích hříchů nakonec pomůžeme, přežije v jednotě s námi lidmi.

Portrét dlouhověkého obra

Cedr libanonský (Cedrus libani) je neopadavý, dorůstá výšky dvaceti až čtyřiceti metrů a průměr jeho kmene může dosahovat až tří metrů. Nejstarší jedinci mají přes tisíc let, některé zdroje hovoří až o dvoutisíciletých stromech. Jeho tvrdé a velmi pevné dřevo, odolné vůči škůdcům i houbám, bylo odedávna ceněným stavebním materiálem, pryskyřice cedrů se používala při balzamování již ve starověkém Egyptě. Koruna mladých jedinců má tvar pyramidy, s přibývajícím věkem se výrazně rozrůstá do šířky. Cedry mají dva typy větví – delší, které tvoří nosnou strukturu koruny a hustší krátké, na nichž se nachází většina jehlic a šišek. Tmavozelené až modrozelené tuhé jehlice mají délku do 3,5 centimetru a rostou buď ve svazcích po 15 až 45 na kratších větvích, nebo ve spirálách na dlouhých větvích. Jehličí z cedrů se rozkládá velmi pomalu a jeho vrstva pod stromy může být i přes metr silná.

TIP: Baobaby: Pozapomenutí králové sucha

Cedrus libani je jednodomá rostlina, jejíž jedinci pohlavně dospívají ve věku 20 až 40 let, kdy rodí první šišky. Ty rostou na větvích ve vzpřímené poloze, samčí jsou šedozelené až načervenalé, válcovité a mají 3 až 5 centimetrů na délku. Samičí šišky jsou zaoblené, 5 až 12 centimetrů dlouhé a 3 až 6 centimetrů široké. Zpočátku jsou světle zelené a jak dospívají, jejich barva se mění na hnědou. Když se otevřou, vypadávají z nich dvoukřídlá semínka. Samčí šišky rostou v létě a vypouštějí pyl nesený vzduchem k samičím šiškám. Ty po opylení dozrávají o rok až dva později, zpravidla od srpna do října. Semínka pak uvolňují během zimy.

Kentucké Rabbit Hash si poprvé zvolilo za starostu psa již v roce 1998, kdy správu obce převzal chlupáč Goofy Borneman. Od té doby se každé čtyři roky konají volby, v nichž usedlíci odevzdávají hlasy mazlíčkům: Jediná podmínka zní, aby každý volič přispěl na Rabbit Hash Historical Society, jež městečko spravuje reálně.

TIP: Koza v  křesle starosty: Volby v americkém Fair Heavenu vyhrála koza

Letošní ročník se nesl v duchu drtivé porážky: Buldoček Wilbur obdržel nadpoloviční většinu z celkových 22 985 hlasů, a jeho kampaň tak získala v přepočtu 136 tisíc korun. Za ním se umístil bígl Jack Rabbit a zlatá retrívřice Poppy.

Historie amerického samohybného děla M40 sahá až do předposledního roku první světové války. V roce 1917 neměla americká armáda vlastní kvalitní houfnice, a proto zakoupila 155mm francouzská děla GPF (Grande Puissance Filloux), která se tehdy nepochybně řadila ve svém oboru na absolutní špičku. US Army zbraně používala pod jmény M1917 a M1918 velmi dlouho, vlastně až do konce druhé světové války, protože právě tato houfnice sloužila jako výzbroj prvního amerického těžkého samohybného děla jménem 155 mm Gun Motor Carriage M12.

Základ této zbraně, kterou konstruktéři navrhli v roce 1942, tvořil podvozek z problémového středního tanku M3 General Lee s posazenou houfnicí M1917 nebo M1918 (rozdíly mezi nimi byly jen minimální). Zásoba pouhých deseti kusů střeliva si vynutila vznik speciálního vozidla pro dopravu munice, jež se nazývalo M30. Celkem ovšem vzniklo pouze sto kusů samohybné houfnice M12 (ke každé mělo náležet jedno pomocné M30), jež se používaly v bojích ve Francii. Především při dobývání německých opevněných pozic se osvědčila, ale současně se ukázala potřeba nového a účinnějšího samohybného děla. V prosinci 1943 proto začal vývoj nové kombinace.

Při konstrukci podvozku se vyšlo z tanku M4A3 Sherman, jehož podvozek byl ovšem prodloužen a rozšířen, dostal výkonnější motor (jenž se navíc přesunul zezadu dopředu) a novou podobu zavěšení kol systému VVSS (Vertical Volute Spring Suspension). Na zadní části vozidla se (stejně jako u M12) objevila ostruha, která se při střelbě zarývala do země a pohlcovala část zpětného rázu; dnes sice prvek zcela běžný, ale tehdy šlo o novinku. Největší přínos nového typu, jehož prototyp se označoval jako T83 a sériová varianta jako „155 mm Gun Motor Carriage M40“, však představovalo samotné dělo, které se ve srovnání se svým předchůdcem mohlo pochlubit podstatně větším dostřelem.

Historický význam

Houfnice M1917 a M1918 se už záhy po zařazení do US Army staly předmětem velkého zájmu amerických konstruktérů, kteří začali pracovat na jejich zdokonalování. Mnoho pokusů sice zůstalo ve fázi prototypů, ale nakonec koncem 30. let do služby vstoupil typ M1, jenž možnosti původního děla posunul o kus dál. Kromě nového závěru systému Asbury měla jeho hlaveň tehdy nezvykle velkou délku odpovídající 45 násobkům ráže a celá zbraň se při střelbě zvedla na opěrné platformě, což jí dodávalo stabilitu a přesnost. Dostřel se zvýšil na více než 23 km a dělo M1 se stalo základem amerického těžkého dělostřeleckého arzenálu. Na konci roku 1944 jej nahradila varianta M2, jež disponovala stejnými výkony a byla výrobně o něco jednodušší.

A právě skvělá 155mm houfnice M1/M2, jíž se přezdívalo „Long Tom“ (Dlouhý Tom), tvořila výzbroj samohybného dělostřeleckého kompletu M40. Vozidlo samo převáželo zásobu 20 kusů střeliva, takže se stejně jako M12 dočkalo i pomocné muniční varianty s označením T30. V zájmu úplnosti se dá dodat, že pod označením M43 existovala i úprava nesoucí 203mm houfnici, ovšem ani ta se nijak významně nerozšířila a byla vyrobena pouze v počtu 48 kusů.

Základní samohybná houfnice M40 se začala dodávat v lednu 1945 (první nasazení M40 se odehrálo při boji o Kolín nad Rýnem) a do konce války v Evropě bylo vyrobeno 311 exemplářů. Vozidlo nenabízelo naprosto žádnou ochranu pro svou osmičlennou osádku, což však nepředstavovalo problém, protože se počítalo s palbou z pozic daleko za frontou. Produkce povedené zbraně běžela i po válce a M40 se dočkaly rozsáhlého uplatnění v Koreji. Také se ve velkých počtech exportovaly, mj. do Velké Británie a Francie, která pořízené houfnice nasadila v koloniální válce v Indočíně.

Irská modelka Joanna Hiffernanová šokovala už samým svým povoláním. V 19. století byly dívky, které pózovaly umělcům, jen o málo oceňovanější než prostitutky. Navíc svobodná Joanna s americkým malířem Jamesem McNeillem Whistlerem i celých šest let – bez sňatku – žila! Když jej z Ameriky přijela navštívit matka, dcera vážené jižanské rodiny, Joanna se musela ze společného bytu načas odstěhovat…  

Pak se začala objevovat na obrazech – a velmi pravděpodobně i v posteli Whistlerova přítele, Francouze Gustava Courbeta. Ba co víc, umělecký svět je přesvědčený o tom, že to byla právě Joanna, podle koho tento umělec namaloval jeden z nejkontroverznějších obrazů všech dob. Jmenuje se Původ světa (L'Origine du monde) a realisticky zachycuje ženské pohlaví. Krásná Irka zřejmě s oběma přáteli žila zároveň. 

Když se pak s oběma rozešla, pomáhala služebné Louise vychovávat Whistlerova nemanželského syna Charlese.

TIP: Když žena miluje ženu: Meziválečná Paříž byla centrem ženské lásky

Pak se její stopy v historii zcela ztrácí. Jisté je, že se v roce 1903 objevila na malířově pohřbu v Londýně – a to se o ní mluvilo jako o úspěšné obchodnici se starožitnostmi. Prý žila v jihofrancouzském Aix-en-Provence a byla vdaná. Ostatně, není divu, že se nakonec dokázala živit i jinak než jen „tělem“. Už v dobách pletek s Whistlerem o ní jeden z jeho přátel řekl: „Nebyla jen krásná. Byla chytrá, byla sympatická. Byla Whistlerovi partnerkou, bez jaké nedokázal být…“

O lidském chování do značné míry rozhodují emoce. V různých situacích by se umělým inteligencím a pokročilým expertním systémům mohlo hodit, kdyby je dokázaly dešifrovat. Vědci britské Queen Mary University of London navrhují postup, díky kterému by umělá inteligence mohla odvodit emoce člověka z rádiových vln.

Prostřednictvím bezdrátových signálů, jaké vysílají radar nebo Wi-Fi routery, by bylo možné změřit u člověka parametry jeho srdeční činnosti nebo třeba dýchání. Z těchto údajů by patřičně vycvičená umělá inteligence dokázala odvodit emoce dotyčného člověka, aniž by měla k dispozici nějaké další vizuální stopy, například výraz tváře.

TIP: Umělá inteligence dokáže přečíst slova přímo z mozkových vln

Britský tým už tento postup úspěšně vyzkoušel v experimentu, jehož účastníky skenovali pomocí rádiových vln při sledování videí, která měla za úkol navodit některou ze základních emocí, tedy hněv, smutek, radost a potěšení.

Badatelé do budoucna hodlají spolupracovat s odborníky na etické otázky, protože cítí, že podobné systémy budou mezi lidmi vzbuzovat řadu obav. Zároveň se snaží využít k těmto účelům již existující levné systémy, jako například Wi-Fi routery. S jejich pomocí by bylo možné detekovat základní emoce velkého počtu lidí, například v zaměstnání nebo na úřadech.

Naše doposud velmi úspěšné pátrání po exoplanetách v okolním vesmíru je bez ohledu na technické záležitosti omezováno jedním významným faktorem. Tím je čas. Doposud nacházíme jen exoplanety, které právě teď existují. Zároveň ale víme, že během vývoje vesmíru již spousta planetárních systému zanikla, i se svými planetami.

Podle týmu odborníků, který vedl Mark Hollands z britské University of Warwick v Coventry, ale nemusí být vše ztraceno. Umírající hvězdy si obvykle berou své planety, zvláště ty na bližších oběžných drahách, s sebou. Ne vždy je to ale beze stopy. Když skončí masivní hvězda, po explozi supernovy obvykle nezůstane nic, co by mohlo vypovědět o bývalých planetách dotyčné soustavy.

Osud planet bílých trpaslíků

V případě méně masivních hvězd, jako je naše Slunce, to ale může být zajímavější. Z takových hvězd může vzniknout bílý trpaslík, velmi malý a velmi hmotný pozůstatek vyhořelé hvězdy. Jádro bílého trpaslíka obvykle tvoří jen uhlík s kyslíkem a obaluje ho hustá, ale nepříliš mohutná vrstva vodíku a hélia.

TIP: Co se stane s plynnými obry, až za miliardy let vyhoří naše Slunce?

Když se z vyhořelé hvězdy stane bílý trpaslík, pravděpodobně dojde ke zničení bližších planet soustavy. Vzdálenější planety mohou přežít, ale jejich oběžné dráhy budou zřejmě rozkolísané, takže se občas srazí. Vznikne planetární drť, kterou si pak k sobě přitáhne bílý trpaslík. Ve spektru jeho záření bychom pak mohli pozorovat stopy přítomnosti prvků, které by tam neměly být, jako je třeba lithium nebo vápník. Tímto způsobem se můžeme dozvědět leccos zajímavého o planetárních systémech minulosti, které dnes již neexistují.

V prvních týdnech a měsících Velké války zuřily námořní boje především na vzdálených bojištích. Severní moře se stalo svědkem pouze války ponorek a menších hladinových plavidel. Mohutné bitevní lodě a bitevní křižníky – plavidla s impozantní dělovou výzbrojí, velkou rychlostí, ale slabším pancířem – pokojně dýmaly v přístavech. Důvod, proč se ani jedna strana nehrnula do velkého střetu, byl jediný. Eskadry obrněnců se budovaly dlouhá léta, daňové poplatníky vyšly na obrovské peníze a žádný admirál si netroufal riskovat, že o svou flotilu přijde během jediného odpoledne.

Trapné oťukávání

Okolnosti, či přesněji řečeno námořní blokáda, však donutily jednat velení německé Kaiserliche Marine. Aktivnější přístup spočíval ve strategii „udeř a uteč“, kdy rychlé bitevní křižníky admirála Franze von Hippera s průzkumem v podobě lehkých křižníků a ponorek vypluly počátkem listopadu 1914 ostřelovat a zaminovat přístav Yarmouth. U cíle jim však nepřálo počasí, a když se z husté mlhy vynořily pouhé dva britské torpédoborce s dělovým člunem, von Hipper se obával, že se jedná o předvoj nějakého silného svazu.

Bitevní křižníky kvapně z uctivé vzdálenosti vypálily 375 granátů, které neškodně explodovaly na plážích, křižník Stralsund položil stovku min a svaz rychle zamířil na východ pod ochranu děl a pancířů dvou eskader bitevních lodí čekajících u ostrova Terschelling. Efekt operace byl pouze psychologický, protože těžká děla nezpůsobila žádné škody, a minového pole se Britové snadno zbavili. Důvodů „chytit se za nos“ však měla britská strana víc než dost, protože na drzý vpád reagovala zoufale pomalu. Obrana pobřeží musela být mnohem účinnější, a proto britská admiralita podnikla několik kroků.

Britská past

Do Rosythu připlula 3. eskadra bitevních lodí viceadmirála Edwarda Bradforda, navíc kvůli zmatení německého průzkumu dostalo tucet starých obchodních parníků falešnou vizáž velkých obrněnců. Londýn kladl velký důraz také na dešifrování německého radioprovozu, jehož klíče už Britové znali. Díky tomu admiralita získala informace o plánovaném přepadu anglických přístavů Hartlepool, Scarborough a Whitby.

Útok měl proběhnout podobně jako v předchozím případě, avšak Britové předpokládali, že tentokrát se německým obrněncům postaví eskadry bitevních křižníků admirála Davida Beattyho a bitevních lodí admirála George Warrendera. Převaha v těžkých lodích papírově dosahovala poměru 10:4 ve prospěch námořníků Jeho Veličenstva, jenže vše nakonec bylo jinak. Žádný britský admirál nic netušil o vzdáleném krytí celým německým Širokomořským loďstvem (Hochseeflotte) a toto seskupení narazilo 16. prosince zrána na Warrenderovy bitevní lodě.

Propásnutá šance

Německý admirál Friedrich von Ingenohl ale svou šanci propásl. Warrenderovy obrněnce mylně považoval za předvoj celého britského Domácího loďstva (Home Fleet), a aniž se o skutečném stavu věcí přesvědčil rychlými průzkumnými plavidly, zatroubil k ústupu. Chyb se však nevyvarovali ani Britové.

Ustupujícího nepřítele pronásledovali všemi prostředky a o vlastní břehy se nestarali, takže von Hipperovy bitevní křižníky vcelku nerušeně ostřelovaly Hartlepool. Ke cti dělostřelců na pobřeží musíme dodat, že na císařských lodích zaznamenali osm zásahů. Teprve pak se Beatty s Warrenderem stočili do předpokládané trasy německého ústupu, ale kvůli nedorozumění v signalizaci nepřátelské seskupení z pasti uniklo. Na obou stranách zavládlo zklamání. Němce mrzelo, že nezničili Warrenderův svaz, britskou veřejnost rozhořčilo 122 mrtvých a 443 zraněných civilistů…

Na konci října dorazilo na mezinárodní letiště Dulles ve Washingtonu 196 psů, zachráněných z klecí na jihokorejských psích farmách. Kvůli klesající poptávce po mase zmíněných zvířat jedna po druhé zavírají. Někteří chlupáči zamířili přímo do útulků, jiné čeká výcvik, aby byli připraveni na svou novou roli domácího mazlíčka.

Od ledna 2015 přijala Humane Society International (HSI) ze sedmnácti bývalých farem v Jižní Koreji na dva tisíce psů. „Okolo sto dvaceti zvířat z říjnového letu zůstává v útulku v marylandském Hagerstownu. Ostatní se přesunula do útulků v okolí nebo byla umístěna do dočasné péče,“ popisuje Kelly Donithanová z HSI, která patřila do záchranného týmu v Koreji.

Najíst, napít, protáhnout

Do pěstounské péče se dostala i roční čivava Cassie. „Ještě chvíli potrvá, než pochopí, že s ní nikdo nebude zacházet špatně,“ líčí Debbie Pattenová, která se o fenku zatím stará ve virginském Warringtonu. „Chce to čas a hodně trpělivosti, abychom ji o tom ujistili.“

Psi v Hagerstownu žijí v kotcích s podestýlkou, mají krmení, vodu i dostatek prostoru k pohybu. Některé nejvíc traumatizované možná bude nutné zcela oddělit od ostatních nebo jim do kotce přidat bariéru, aby neviděli ven. Další, zejména ti malí, budou nejspíš potřebovat další prostor, aby se ve svém příbytku mohli schovat. „Někteří z nejpostiženějších pejsků už se však s novým prostředím pomalu sžívají,“ vysvětluje Donithanová. „Snažíme se je neumísťovat do domovů příliš rychle.“

Dvojí standard

Jižní Korea tvořila dlouhou dobu jedno z center asijského trhu se psím masem, ale postoj se mění s tím, jak přibývá chovatelů domácích mazlíčků, stejně jako obavy z týrání zvířat. Říjnový průzkum HSI ukázal, že 84 % Jihokorejců nikdy maso ze psa nejedlo nebo to nemají v úmyslu a 59 % dotázaných uvedlo, že by zákaz obchodování s ním podpořilo. Od podobného šetření z roku 2017 jde o prudký nárůst. 

Psi se tradičně jedli v zemích jako Jižní Korea, Čína, Vietnam, Filipíny a v některých částech Afriky. Mnoha tamním lidem vadí, jak se k dané otázce stavějí západní země. Argumentují, že zmíněný průmysl není o nic horší než velkochov a konzumace jiných zvířat, a odpůrce viní z rasistických dvojích standardů. Hnutí za práva zvířat však v Asii narůstají, zatímco obchod se psím masem upadá: V Hongkongu, Singapuru, Thajsku a na Tchaj-wanu už platí jeho zákaz. Ve Švýcarsku, kde se psi a kočky kdysi jedli v některých odlehlých venkovských oblastech, je komerční prodej psího masa také zakázaný.

Tradice na ústupu

„Ta tradice upadá,“ popisuje Jeff Flocken, prezident HSI ve Washingtonu. „Mladí Jihokorejci nemají o konzumaci psího masa zájem a nechtějí ani dědit psí farmy. Právě teď se kultura proměňuje.“ Přesto v zemi údajně zůstává nejméně jeden a půl milionu hafanů držených na čtyřech tisícovkách registrovaných farem. Nutno však dodat, že se jedná jen o polovinu zvířat, která tam bylo možné najít ještě před dvěma dekádami. 

Průmysl upřednostňuje plemena nureongi neboli žluté psy, tosa-inu a korejské jindo, ale farmy chovají i spoustu dalších. Jejich maso podává téměř 3 400 restaurací po celé Jižní Koreji, přičemž se jedná o populární menu obzvlášť v teplém počasí a během třídenního letního období boknal. Někteří Korejci věří, že jeho konzumace – často v podobě polévky bosintang s masem dušeným ve vlastní šťávě – pomáhá za horkých dní zvyšovat výdrž a mužnost. „Masový“ posilující nápoj gaesoju s bylinkami má také údajně zvyšovat výdrž a pomáhat při zotavení po operacích.

Úleva a pocit viny

Psi zavěšení ve stísněných a rezavých klecích vysoko nad hromadami výkalů a nakonec usmrcení elektrickým proudem – to je krutost, která konečně začíná pronikat do širšího povědomí. Mnoho zvířat trpí nějakou nemocí a jsou nadopována antibiotiky. Dřív bylo běžné je pověsit a umlátit k smrti v přesvědčení, že to umocní jejich chuť i zdravotní účinky. Zákony na ochranu zvířat však popsané metody do jisté míry zastavily.

Na farmě mezi rýžovými poli v Sosanu, asi 120 kilometrů jihovýchodně od Soulu, pomohl její jednašedesátiletý majitel Kim Il-hawn pracovníkům HSI shromáždit 170 psů z klecí, kde čekali na smrt. Dalších šestadvacet hafanů pocházelo z různých dřív zrušených farem. Kimovi se prý spíš ulevilo, když se jeho podnik po desetiletí byznysu konečně zavřel. „Způsob, jakým v televizi líčili, že je obchod se psím masem krutý, ve mně vyvolal pocit viny z vlastní práce,“ vysvětluje. „V jednu chvíli mi dokonce bylo psů na mé farmě líto.“ 

Za lepším životem

Některá zvířata vrčí, jakmile se k nim lidé přiblíží, jiná se s důvěrou nechávají hladit a mazlit. „Já vím, že se jim na farmách žije špatně,“ líčí Kim, „proto je pouštím. Protože na ně v Americe čeká lepší život.“ Říká, že se cena za psy v posledních několika letech snížila, což představovalo další důvod, proč obchodu zanechat. Přesto si neodpustil jízlivý komentář vůči pracovníkům, kteří se mu zdáli zvířaty „posedlí“. „Chovají se k nim se stejným respektem, jaký my pociťujeme ke starším,“ popisuje. „Tohle nechápu.“

Joo Young-bong, ředitel korejské asociace psích farem, obviňuje organizace jako HSI z vykořisťování psů coby prostředku pro získávání darů. „Psí maso tvoří součást korejské tradiční kuchyně,“ uvádí, „nechávat je, aby psy z farem odváželi pryč, je jako zostuzovat korejskou kulturu.“ Trvá na tom, že je psí maso zdravé a že eticky nejde o žádný rozdíl oproti pojídání smažených kuřat. „Ta jsou přece stejně roztomilá. Proč tedy u psů uplatňovat dvojí standard?“ ptá se. Jeff Flocken z HSI však oponuje, že se jeho organizace snaží zavřít i podobné farmy na Západě.

Korejský první pes

Manažerka kampaně HSI v Soulu Nara Kimová poukázala, že změna postojů vychází ze samotné Jižní Koreje: „Věci se mění velmi rychle, což je pro nás Korejce typické: Něco si začneme uvědomovat a zároveň to také okamžitě měníme.“ Podle národní veterinární služby stoupl předloni počet psů chovaných jako domácí mazlíčci na šest milionů, zatímco v roce 2010 jich bylo 4,6 milionu. Televizní pořady, v nichž vystupují chlupáči s páníčky, kteří své miláčky hýčkají a oblékají do módních oblečků, se stávají čím dál populárnějšími a představují bohatý i bleskově rostoucí trh.

Dokonce i prezident Mun Če-in má doma zachráněného hafana. Korejský „první pes“ Tori, malý černý kříženec, trpěl v útulku a hrozilo, že skončí na talíři. Zachránila jej však skupina CARE bojující za práva zvířat a nakonec si ho v roce 2017 adoptoval Mun. Fenka Tori se objevila i v roce 2018 v Soulu při protestu proti obchodování se psím masem, kam ji přivedla prezidentova dcera.

Mírová štěňata

Mun ještě coby prezidentský kandidát slíbil, že obchod se psím masem postupně ukončí. Od převzetí moci však k dané otázce mlčel, a to i navzdory petici s podpisy 200 tisíc lidí. Vláda nyní říká, že je třeba vzít v potaz živobytí těch, kdo se zmíněným byznysem živí, a předpokládá, že se „systém bude postupně měnit v souladu se společenskou diskusí.“ Dokonce i severokorejský vůdce Kim Čong-un se k milovníkům chlupáčů připojil a roku 2018 daroval Munovi dva lovecké psy, kteří v následujícím roce porodili šest „mírových štěňátek“. 

Mnoho farmářů však zvířata prodává i pro nelegální psí zápasy, a tak byli někteří zachránění jedinci agresivní a pochopitelně nedůvěřiví vůči lidem. Podle Flockena bude nicméně většina z nich po několika týdnech výcviku připravena jít do nového domova. Těch pár psů, kteří jsou příliš vyděšení a úzkostliví, aby žili s lidmi, zamíří do zvláštního útulku, kde se jim dostane „neuvěřitelné péče“.

Řídit se instinkty

Flocken loni adoptoval pětiletého zlatého retrívra pocházejícího z farmy na psí maso. „Trvalo několik měsíců, než se Žvejkal přestal tolik bát,“ líčí nový majitel, „stále je poněkud drsný, ale tvoří teď součást naší rodiny.“ Někteří psi z poslední záchranné mise v Jižní Koreji už si zvykají na domácí prostředí. Dvaašedesátiletá Debbie Pattenová, která se stará o zmiňovanou čivavu Cassie, říká, že od chvíle, kdy fenka dorazila, tráví většinu času v bedně u dočasné paničky v pokoji. Když byla Debbie poblíž, pejsek vůbec nevylézal. Teď jen vykukuje a nechá se pohladit, ale vždycky se zas rychle schová. „Řídím se svými instinkty,“ uvádí Pattenová, „v ničem na ni netlačím. A hodně si k tomu čtu na internetu.“

TIP: Nevšední delikatesy na talíři: Je libo žábu?

Anna Frosticová, viceprezidentka pro programy a politiku v HSI, si vzala čtyřměsíčního labradorského retrívra s bílými skvrnami na tlapkách a hrudi. „Je pozoruhodné, že se dokázal tak rychle adaptovat na roli domácího mazlíčka,“ popisuje Frosticová. „Zatím hlavně spí a převrací se z jedné roztomilé polohy do druhé,“ dodává. „Když jdeme na procházku, nadšeně každého zdraví.“ O jménu pro štěně majitelka stále přemýšlí, ale prý to nejspíš bude Saeloun, což korejsky znamená „nový“.

Americký spisovatel Will Cuppy ve své knize Úpadek a pád prakticky kdekoho napsal: „Císař vypadal ve svých nových regáliích (odznacích moci) nádherně a bagdádský chalífa Hárun al Rašíd mu poslal slona. To jsou ty potíže s úspěchem. Lidé vám začnou posílat slony jako drobný důkaz úcty.“ Oním císařem měl přitom na mysli samotného Karla Velikého (768–814), který se v kulatém roce 800 skutečně dočkal korunovace.

Prestižní chobotnatec

Panovník však na kultu své osobnosti pracoval mnohem dříve, a to na všech myslitelných frontách. Jako správný vladař totiž potřeboval oslňovat, k čemuž mu měl mimo jiné sloužit i rozsáhlý exotický zvěřinec. Ty si nakonec vybudoval celkem tři, v rezidenčních Cáchách, nizozemském Nijmegen a německém Ingelheimu. Předváděl zde nejen cizokrajné ptáky, lovecké sokoly a medvědy, ale také velbloudy, lvy a opice. Vší té kráse ale chyběla koruna, kterou se měl stát právě slon.

Chobotnatec byl ve středověku uznáván za vzor rozvážnosti a uměřenosti. Antický autor Claudius Aelianus (175–235) navíc o šedých obrech tvrdil, že ctí spravedlnost, uznávají stáří a ochraňují mládí. Důležité byly rovněž starověké popisy boje slona s drakem, jenž byl považován za symbol satana. Gaius Plinius Secundus (23–79) například napsal: „Poněvadž slon je zvíře vysoké, přepadá jej drak ze stromu (…). Slon se brání tak, že se otírá o strom nebo o skálu, aby tak vahou svého těla záludného draka rozdrtil. Proto zase drak ovíjí svůj ocas kolem nohou slona, aby se velikán nemohl dostat ke skále nebo ke stromu (…).“

Strastiplná cesta

Podle anonymní Moissacké kroniky z 10. století či Karlova vrstevníka a oficiálního životopisce Einharda si však vladař o vzácné zvíře musel říci sám. Teprve pak se šedivý obr jménem Abul Abbás mohl vydat na cestu z dalekého Bagdádu až ke královskému dvoru v Cáchách. V doprovodu franského žida Izáka tehdy vyrazil přes egyptské pobřeží, dnešní Tunis a dále na strastiplnou plavbu po Středozemním moři. V říjnu roku 801 se oba poutníci vylodili v blízkosti Janova, aby zimu, kdy se nedalo cestovat, strávili v severoitalském Vercelli. V březnu je pak čekal složitý přechod Alp. Ke královskému dvoru tak konečně dorazili 20. července 802.

TIP: Papoušek na cestách: Proč středověká kresba zamávala světem zoologie?

To je ovšem na dlouhou dobu poslední zmínka. Dál se o Abulovi dozvídáme až v poznámce o dění z roku 810, kdy jej Karel vzal na výpravu do Dánska. Zvíře tuto cestu zaplatilo životem, což dobové Letopisy království Franků komentují lakonickým: „Onen slon, jehož mu poslal (...) král Saracenů, zemřel.“ Karlův zvěřinec tak přišel o svůj nejvzácnější kousek.