Cesta směřující do argentinské osady El Chaltén, která má jeden a půl tisíce obyvatel, je rovná jako pravítko. Řidič autobusu má přesto plné ruce práce, aby udržel vůz na své straně cesty. Člověk ani nemusí vystupovat ven, aby mu bylo jasné proč. Vozidlo se houpe pod náporem pověstných patagonských větrů, nezřídka přesahujících rychlost sto kilometrů za hodinu. Jsou součástí zdejšího každodenního života, protože nad relativně úzkým pásem země, vysunutém do oceánu jižněji než jakákoliv jiná pevnina s výjimkou Antarktidy, je nemá co zastavit. Přicházejí převážně od západu a na nebi vytvářejí typické čočkovité mraky Altocumulus lenticularis. Poryvy jsou někdy tak silné, že z hladin jezer zvedají vodní tříšť do výšky několika metrů a když se díváte na vodopády, podle kapek strhávaných větrem můžete mít občas dojem, že padají vzhůru.

Větru jsou tady věnovány i speciální dopravní značky a právě on je hlavním důvodem, kvůli němuž je ve zdejších národních parcích pod hrozbou několikaletého vězení zakázáno rozdělávat ohně. Vařit se dá jen na vyhrazených krytých místech s využitím malých plynových vařičů. Neustále se měnící počasí je i největší výzvou pro horolezce v patagonských žulových stěnách.

Česko-slovenská stopa na Kouřící hoře

Chaltén není jen název osady, ale také domorodé pojmenování 3 405 metrů vysokého štítu. Dominuje blízkému masivu a na mapách jej najdete spíše jako Fitz Roy. Nomádští lovci kmene Tehuelče mu zase říkají „Kouřící hora“, pravděpodobně proto, že vrchol často zahaluje oblačnost. Zřejmě i proto někteří obyvatelé El Chalténu tvrdí, že Tehuelčové považovali vrchol za sopku. Skutečnost je ale jiná a už pohled na jeho pravidelné tvary a strmé stěny napovídá, že je z mnohem odolnějšího granitu.

Hora Fitz Roy je vyhrazena výlučně horolezcům, nahoru nevede žádná snadná výstupová cesta. Na nejvyšší bod vystoupili poprvé Francouzi Terray a Magnone v roce 1952. Od té doby zde přibylo množství lezeckých cest. Posledním vážným počinem v oblasti byl kompletní hřeben celého masivu, takzvaný „Fitz Traverse“. Za pět dní ho zvládli překonat vynikající alpinisté Tommy Caldwell a Alex Honnold. Neznámí zde ale nejsou ani čeští a slovenští horolezci: v roce 1983 uskutečnili prvovýstup západní stěnou Róbert Gálfy, Michal Orolin a Vladimír Petrík.

Lesy a scenérie za oponou

Ačkoli nejvyšší štíty jsou pro turisty jen magickou nedosažitelnou kulisou, zdejší návštěvu bohatě vynahradí lesy. Skrze ně vede většina vzorně upravených chodníků zdejšího národního parku. Stačí kráčet potichu a můžete vidět třeba datla patagonského (Campephilus magellanicus), jak z kůry stromů dobývá potravu. Není téměř vůbec plachý a lidskou přítomnost ignoruje i poměrně rozšířené karančo jižní (Caracara plancus). Tento oportunistický dravec se nebojí přiletět ani do bezprostřední blízkosti stanů kempu Poincenot. Dokáže ulovit kořist do velikosti volavky, ale častěji se zaměřuje na hmyz, či vykrádání hnízd. Převážně se ovšem živí mršinami, které při vhodné příležitosti neváhá ukrást jiným dravým ptákům.

U jednoho z potůčků se klidně prochází husice rudoprsá (Chloephaga poliocephala). Jejím domovem jsou právě podmáčená zalesněné území a hnízdí ve vysoké trávě, nebo v dutinách stromů. 

Zatímco obyvatele lesa můžete vidět skoro za každého počasí, hory se ukážou jen občas. O to krásnější je však pohled na masiv Fitz Roy od jezera Laguna Capri, nebo od výše položeného plesa Laguna de los Tres, které obklopují už jen skály a zasněžené svahy. Jedním z nich stoupá pod stěnu dvojice horolezců. Horské divadlo ale rychle končí: štíty se skrývají do oblak a z oblohy padá drobný hustý sníh. Kouřící hora se už dnes ani zítra neukáže – v Patagonii se každý naučí těšit se i z krátkého pohledu na scenérie, které jsou častěji zahalené, než odkryté.

Nebezpečná ledová hráz

Přestože až devadesát procent světových ledovců v posledních dekádách ztrácí svůj objem, na jihu amerického kontinentu existují výjimky. Ledovec Pia IX. ležící na chilském území i argentinský Perito Moreno v současnosti rostou. Oba dva zásobuje ledem obrovské Ledové pole Jižní Patagonie, španělsky nazývané Campos de Hielo Sur. Názory vědců na růst některých ledovců se různí. Podle jedné teze přináší oteplení moří i změnu proudění, více vypařování a srážek. A když spadnou ve formě sněhu, mohou zapříčinit narůstání objemu ledovce.

Perito Moreno nese jméno argentinského akademika a objevitele Francisca Morena, přezdívaného Perito, tedy Specialista. Růst až tři desítky kilometrů dlouhého útvaru však není jedinou zajímavostí této šedomodré ledové masy. Postupující čelo ledovce se pravidelně „opírá“ o protilehlý svah, čímž dokáže zablokovat vody Brazo Rico – části jezera Argentino. Ty pak za touto přírodní hrází stoupají až o desítky metrů výš a jednou za několik let ledovou bariéru prolomí. Není snadné představit si takové divadlo. Vždyť i nárazy podstatně menších odštípnutých kousků ledu o vodní hladinu vzbuzují respekt. Dnes se na ně všichni dívají z bezpečné vzdálenosti moderního chodníku, ale vždycky to tak nebylo. Proto jen za dvě dekády, v letech 1968 až 1988, zde padající kusy ledu zapříčinily smrt přes tří desítek neopatrných zvědavců.

Věže pod Jižním křížem

Pomyslnou čáru mezi Argentinou a Chile na hraničním přechodu při Lago Esperanza tvoří jen malá dřevěná rampa na úzké prašné cestě. Na přesném průběhu dělící linie se zatím obě země nedohodly. Ležérní tempo dvojice uniformovaných celníků a ne zrovna svižná kontrola pasů vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Zvířata ovšem nemusí respektovat pohraniční formality, a tak se na obou stranách hranice spokojeně pasou lamy alpaka (Lama guanicoe), které z jednoho státu do druhého občas prohánějí nandu Darwinovy (Rhea pennata). Na horizontu se ve vzácně jasném počasí rýsují siluety věží Paine, které se tyčí dva a půl kilometru nad okolní krajinu.

Následující dny můžeme zapomenout na civilizaci i čas, kochat se nočními pohledy na Jižní kříž a během dlouhých dní se procházet horskými stezkami. I tady je krása soustředěna ve stejné míře nad hlavami i pod nohama. Na vyhřátých skalních žebrech se v termických stoupavých proudech točí kondoři andští (Vultur gryphus) a jakmile získají výšku, nespotřebují při elegantním plachtění už skoro žádnou energii.

Zem je na více místech doslova posetá milými barevnými kvítky pantoflíčků (Calceolaria uniflora). Horské scenérie se mění doslova v každé údolí, za každým ohybem chodníku a je těžké uvěřit, že hladina vysokohorsky působícího jezera Nordenskjöld se nachází pouze v přibližně stometrové nadmořské výšce. Daleko od rovníku skutečně začínají drsné velehorské pohledy mnohem níž.

Rozloučení z ostrova tučňáků

Jen dvě hodiny plavby od posledního většího města na chilském území a zároveň centra nejjižnějšího regionu země, osmnáctitisícového Punta Arenas, leží nevelký skalnatý ostrov Isla Magdalena. Neobydlený kousek země s majákem, jenž omývají vody Magalhãesovy úžiny, je domovem více než šedesáti tisíců párů tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus). Jejich plavecké dovednosti lze pozorovat již před přistáním z paluby lodě.

Pohled zblízka na každodenní aktivity těchto sympatických tvorů pak nabízí jedenapůlhodinová procházka po ostrově. Tučňáci odpočívají, hlasitě řeší sousedské spory a páří se. Jako by je lidští návštěvníci vůbec nezajímali a vše bylo navlas stejné jako v dobách, kdy sem žádný zvídavý dvounožec nezavítal.

TIP: Obří ledovec v argentinské Patagonii jako jeden z mála roste

Plavba zpět do Punta Arenas probíhá rychleji než bychom chtěli a ke konci se chýlí i návštěva jednoho z nejvzdálenějších regionů naší planety. Teprve po návratu z jižního „konce země“ si člověk uvědomí, jaké ticho panuje v bezvětří. Po zvuku vichru v uších i po drsné patagonské přírodě se mu však začne velmi rychle stýskat: Patagonie si rychle získá duši každého, kdo do ní jednou nahlédl.

V řadě domácností se rodiče nestačí divit, když se u jejich ratolestí vychovávaných zcela shodně projevují naprosto odlišné charakterové vlastnosti. A tak se zákonitě nabízí otázka: Jaký podíl má na osobnosti novorozence genetické dědictví předků? A naopak, do jaké míry následně působí výchova, vzdělání či kolektiv?

Existuje víceméně jediný způsob, jak to zjistit: nechat pokrevně příbuzné děti vyrůstat odděleně, v různých prostředích. Jenže který rodič by dovolil, aby se jeho potomek stal pokusným králíkem ve studii, jež navíc může ovlivnit celý jeho život? Jistí vědci se tak kvůli získání poznatků neváhali uchýlit k obskurnímu řešení… 

Život je jen náhoda

„Když lidem vyprávím svůj příběh, nevěří mi,“ vysvětluje 58letý právník Robert Shafran, jeden z protagonistů filmu Tři blízcí neznámí, který před dvěma lety natočil Tim Wardle podle skutečných událostí. Dalším „hrdinou“ se stal jeho bratr David Kellman, druhý z trojčat, jenž dnes pracuje coby pojišťovací agent v New Jersey. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby mohli diváci spatřit i tvář posledního z trojice, Edwarda Gallanda, ten však v roce 1995 zemřel. Nedožil se tak okamžiku, kdy se ohromující příběh jejich opětovného shledání dostal na plátna kin. 

Jednovaječní sourozenci se ovšem proslavili po celém světě dávno před premiérou snímku v roce 2018: Před třemi dekádami se díky neuvěřitelné náhodě setkali nejprve Bobby s Eddiem a následně i s Davidem. Něco takového se samozřejmě nestává každý den, a trojici identických mladíků s kudrnatou kšticí tak prostřednictvím novinových titulků a televizních talk show brzy znaly celé Spojené státy. 

Tři různé cesty

Už v roce 1915 začala v New Yorku fungovat adopční agentura Louise Wise Services. Zaměřovala se na hledání nových domovů především pro židovské děti a rychle si vybudovala renomé. V červenci 1962 se pak v její centrále rozezněly telefony s ojedinělou žádostí: V jedné z nemocnic právě přišla na svět trojčata a 19letá matka je chtěla dát k adopci. Najít nové rodiče pro tři zdravé bělošské chlapce neznamenalo nijak složitý úkol. Ovšem místo aby Eddieho, Davida a Bobbyho umístili do nové rodiny společně, rozhodli se je zástupci agentury rozdělit. Později se obhajovali, že najít domácnost ochotnou přijmout hned tři novorozence by bylo příliš obtížné. 

Ve skutečnosti se všechno odehrálo trošku jinak a bez vědomí adoptivních rodičů: Když totiž vítali své nové syny, domnívali se, že mají před sebou opuštěného jedináčka. A nikoliv náhodou náležely zvolené manželské páry k odlišným společenským vrstvám. Bobby vyrůstal v domácnosti lékaře a advokátky, tedy v dobře situované rodině s vyšším sociálním statusem. Eddieho otcem se stal středoškolský učitel, typický představitel střední třídy. A David putoval ke dvojici přistěhovalců provozujících v New Yorku malý krámek, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. 

Divní lidé s kamerami

Životy chlapců plynuly celých 19 let víceméně harmonicky, přesně jak to umožňovaly podmínky jejich zázemí. Existovala ovšem řada náznaků, že se od svých vrstevníků liší – a to nejen faktem, že byli adoptovaní, což všichni tři odmalička věděli. Jejich domovy totiž pravidelně navštěvovali zástupci agentury Louise Wise Services, pod záminkou standardní kontroly. Zvláštní bylo, že při tom neustále pořizovali fotografie a videozáznamy a nechávali hochy absolvovat nejrůznější psychologické testy. 

Rodičům sdělili, že jejich synové tvoří součást běžné studie, prováděné u všech adoptovaných dětí. Pravda to však byla jen napůl: Chlapci se skutečně zařadili do vědeckého výzkumu, ovšem nijak nevinného. Jeho skutečná podstata vyšla najevo až mnohem později. A začalo to prvním školním dnem roku 1980. 

Jako v zrcadle

Devatenáctiletý Bobby tehdy přijel do univerzitního kampusu v Catskills a snažil se zorientovat, když ho k jeho překvapení začali zdravit kolemjdoucí studenti. „Vítej zpátky, Eddie!“ volali. Zmatený Bobby se domníval, že si jej s někým spletli. Nemohl tušit, že v něm spolužáci vidí jeho bratra, který si shodou okolností ze všech amerických vysokých škol zvolil tu stejnou. Eddie už měl za sebou první ročník, ale na další rok se vrátit neměl. Proto jeden z jeho kamarádů okamžitě pochopil, že mladík, jenž dorazil na kolej, musí být někdo jiný. 

Ještě toho dne spolu vyrazili Eddieho navštívit. Okamžik šokujícího setkání si Bobby pamatuje zcela přesně i po třiceti letech. „Zaklepal jsem na dveře a… stál jsem tam já,“ popsal později před kamerou. „Jako bych se díval do zrcadla. Bylo to neuvěřitelné.“ Senzační shledání dvojčat nejprve vylíčil deník New York Post, načež příběh převzala rovněž další média. Zůstávalo jen otázkou času, kdy se vše dostane i k třetímu z bratrů. Jednoho dne zavolal Eddieho matce jistý 19letý mladík, představil se jako David Kellman a vysvětlil, o co jde. „Myslím, že jí tehdy vypadl telefon z ruky,“ směje se Bobby při vzpomínce na onen den.

A zrodily se hvězdy

Kdyby popsaný příběh nebyl reálný, dřív či později by si ho nějaký scenárista nejspíš vymyslel. Místo toho dostali novináři a televizní producenti šťavnaté sousto naservírované doslova na stříbrném podnose. Fotografie tří mladíků podobných jeden druhému jako vejce vejci se objevila na titulních stranách celostátních deníků a trojčata se stala hvězdami obrazovek. Hoši museli stále dokola odpovídat na otázky, zda mají rádi stejné barvy, obdivují stejná auta a fandí týmž sportům – a ano, ke všeobecnému překvapení tomu tak skutečně bylo. Navzdory bezmála dvěma desetiletím stráveným odděleně se u nich vyvinul sklon k identickým zálibám. 

Všichni tři kouřili cigarety Marlboro, zajímali se o wrestling a líbil se jim stejný typ dívek. Navíc se z nich stali rození showmani, takže se s novou rolí celebrit rychle sžili. Před kamerami se cítili jako ryby ve vodě a neostýchali se každou chvíli si z moderátorů vystřelit. Jako by si četli myšlenky: Zcela přirozeně reagovali stejnými gesty, odpovídali v tutéž chvíli a s oblibou se vydávali jeden za druhého – ostatně jako čas od času asi všichni jednovaječní sourozenci. 

Konec idylky

Krátce nato si v New Yorku koupili společný byt a otevřeli si restauraci s lakonickým názvem Trojčata. Patrně díky slavnému příběhu měli za první rok v kapse milion dolarů a zdálo se, že před nimi leží zářná budoucnost. Senzační zprávy v médiích však nezachytily náznak temného stínu, jenž se nad neuvěřitelnou záležitostí od počátku vznášel. Všichni – a nejvíc samozřejmě Eddie, Bobby a David – chtěli vědět, proč se to celé stalo. Z jakého důvodu je v dětství rozdělili?

Znepokojivou odpověď vypátral v roce 1995 novinář Lawrence Wright a opět šlo v podstatě o dílo náhody. Při psaní článku o rozdělených dvojčatech, jenž s případem slavné trojice původně nijak nesouvisel, narazil na zmínku o utajované vědecké studii. Stál za ní prominentní dětský psycholog Peter Neubauer z prestižní Yaleovy univerzity.

Příroda versus výchova

Badatel tehdy vedl centrum dětského vývoje pod Židovským výborem pro rodinné a dětské záležitosti. Ten také zahájil spolupráci s adopční agenturou Louise Wise Services, jejímž úkolem bylo získat pro vědecké účely vhodné subjekty. Dodnes se neví, kolik dětí se do výzkumu nedobrovolně zapojilo. Jisté však je, že v roce 1962 se mezi nimi ocitli i Bobby, Eddie a David. 

Neubauerovým cílem nebylo nic menšího než na dostatečně rozsáhlém vzorku účastníků definitivně rozseknout spor „příroda versus výchova“. Studie pro něj znamenala vrchol kariéry a výstupem se staly desítky tisíc stránek. Psycholog ovšem považoval jejich obsah za natolik citlivý, že si nepřál, aby mohl kterýkoliv ze zapojených subjektů nahlédnout dovnitř. Závěry proto pečlivě zapečetil a před svou smrtí v roce 2008 je odkázal Yaleově univerzitě s tím, že nesmějí být odhaleny před rokem 2066. Chtěl tak zajistit, že se zveřejnění nikdo z dotyčných nedožije.  

Tajemství trvá

Šance na změnu přišla poté, co se Tim Wardle rozhodl v roce 2013 natočit o příběhu trojčat dokument. Jednalo se o výzvu – a nejen proto, že záznamy nebyly dostupné. Od rozjařených 80. let, kdy neuvěřitelným shledáním žila celá Amerika, uplynula už poměrně dlouhá doba a řada věcí se změnila. V roce 1995 spáchal Eddie sebevraždu a zbylí dva bratři se netoužili vrátit do světel reflektorů. K účasti je tak režisér údajně přemlouval celé čtyři roky. K souhlasu je nakonec zřejmě přiměl hlavně příslib, že by se přece jen mohlo podařit zpřístupnit zapečetěné záznamy. 

TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?

Wardle a jeho tým skrz právníky usilovali, aby zástupci Yaleovy univerzity utajené materiály bratrům poskytli. Strávili svou snahou devět měsíců – a vyplatilo se. Po premiéře filmu předali správci odkazu rodinám bezmála 11 tisíc stran původních Neubauerových záznamů. Jenže žádné odpovědi údajně nakonec nepřišly, neboť navzdory ohromnému rozsahu byla většina textu hustě začerněná. K čemu tedy slavný psycholog dospěl, zůstane zřejmě zahaleno tajemstvím ještě 45 let.  

Noční cesta nizozemským Lelystadem nabízí v těchto dnech neobvyklou podívanou – zdejší dvouhektarové pórkové pole v noci září modrou, červenou a fialovou barvou. Unikátní umělecká instalace, kterou navrhlo Studio Roosegaarde, je koncipována jednak jako pocta nizozemským farmářům a zároveň jako inspirace pro experimentování s umělým světlem ve venkovním zemědělství.

TIP: Mají biopotraviny pozitivní vliv na naše zdraví? Věda říká jednoznačné: Ano!

Noční ultrafialové světlo se ve sklenících již nějakou dobu používá, zejména v místech, kde je přímé sluneční světlo vzácné. Ultrafialové světlo pomáhá rostlinám lépe růst, jeho použití ve venkovním prostředí je ale mnohem méně obvyklé. Daan Roosegaarde, který za projektem v Lelystadu stojí, se snaží v praxi ověřit teorii, zda určité vlnové délky ultrafialového světla mohou snížit potřebu použití pesticidů.

Osmadvacetiletá Anna Jelínková trávila čas převážně v domácnosti, kde se starala o tři děti ve věku 9, 6 a 3 roky. Její manžel Tomáš pracoval jako stavební dělník a musel často cestovat za prací. Anna si příležitostně přivydělávala. Na jaře 1929 získala práci posluhovačky v měšťanské rodině Tomešových. Když vypukla hospodářské krize, velmi často se Anna setkávala s názorem, především od svých blízkých, že by ženy placená pracovní místa měly přenechat mužům, neboť ti jsou živiteli rodin. Většina ženských organizací s tímto názorem nesouhlasila, nicméně v roce 1931 Anna o práci skutečně přišla.

Bída se brzy prohloubila, když zaměstnání ztratil i její muž. Ve snaze alespoň trochu zlepšit neblahou sociální situaci jezdívali vypomáhat do Dolních Kounic, kde manželovi rodiče vlastnili vinici a malé hospodářství. Za výpomoc si vždy odvezli nějaké potraviny, s nimiž přečkali nejhorší období.

Anna živitelka

Zlepšení rodině Jelínkových přineslo až nařízení brněnské městské rady, která rozhodla poskytnout poukázky na potraviny nezaměstnaným obyvatelům Brna. Anně a Tomášovi tak byly na každý týden vydávány poukázky na potraviny v hodnotě 20 Kč, na každé jejich dítě připadala poukázka v hodnotě 10 Kč na týden. Protože však rozhodnutí městské rady bylo omezeno, nedostávala rodina Jelínkových poukázky za 70 Kč, ale o deset korun méně. I tak Anna mohla pořídit za poukázky nejzákladnější potraviny pro celou rodinu – většinou kolem 10 kg brambor, 100 g másla, 6 kg chleba, 1 kg cukru, 6 kg mouky týdně.

Peníze téměř nebyly, zato hlad veliký. U obchodů pak stávali lidé v dlouhých frontách, několikrát zahnutých a vlnících se jako had, aby získali to nejnutnější. Stávala v nich také Anna se staršími dětmi. Dnes si jen těžko představíme, jak složité bylo vařit z těchto základních surovin.

Když peníze ani poukázky nebyly, shánělo se jídlo, jak se dalo. Chodívalo se třeba na řepu cukrovku k některému sedlákovi na pole. Z té se pak doma dělal sirup, který chutnal znamenitě, třeba jako pomazánka na chleba. Když byly švestky, vařila se povidla. A co bylo slávy, když Anna od někoho získala trochu kukuřičné mouky a upekla „dort“, jak doma říkali kukuřičné placce. 

Těžké chvíle přišly roku 1932, kdy Annin manžel získal „načerno“ práci na stavbě Paláce ALFA. Při manipulaci na lešení se mu smekla noha a on spadl z velké výšky tak nešťastně, že si polámal žebra a pravou nohu, kterou mu nakonec v nemocnici u sv. Anny museli amputovat. Jak se ukázalo, neměl nárok na žádný invalidní důchod ani žádnou podporu. V důsledku této lapálie neměla rodina peníze ani na shnilé brambory.

TIP: Šunkofleky a odpolední bábovka: Jak chutnala první republika?

Situace se trochu zlepšila, když Anna získala práci v nemocnici jako uklízečka. Později obsluhovala v hospodě a následně ji zaměstnali v pletárně, která začala vyrábět textilie s právě módními norskými vzory. Pletárna ale neměla k dispozici stroje, jež by dokázaly vytvořit několik různých pestrobarevných vzorů, proto vyráběla hlavně svetry jednobarevné a vzory měly dodělávat ženy doma, vyšíváním navrch. Protože byla továrna německá, měla Anna jako Češka problémy s německým personálem a dostávala tu nejnáročnější práci. Přesto zde pracovala až do zářijových událostí roku 1938 a rodina netrpěla hladem. 

Na samotném konci křídy a celých druhohor, těsně před pádem neblaze proslulého meteoritu, byl svět plný pozoruhodných stvoření. Rozhodně k nim patřil i nedávno objevený mosasaurus, jehož pozůstatky se podařilo nalézt ve fosfátovém dole Sidi Chennane, v severoafrickém Maroku. Tento mořský plaz z čeledi Mosasauridae se proháněl v oceánu zhruba před 66 miliony let.

Paleontologům bylo velmi brzy jasné, že jde o výjimečný nález. Objevený mosasaurus má čelisti jako žádný jiný plaz, a to ani fosilní ani žijící. Jeho tlama byla plná ostrých zubů, uspořádaných takovým způsobem, že připomínají pilu. Vzdáleně tak mohl připomínat žraloka nebo pirani. Mosasaurus dostal příhodné řecko-arabské jméno Xenodens calminechari, což by bylo možné volně přeložit třeba jako divnozub pilovitý.

TIP: Záhada vyřešena: Zvláštní fosilie z Antarktidy je obrovským vejcem mosasaura

Na území dnešního Maroka bývalo v křídě horké tropické moře, kypící životem, v němž se proháněla řada různých predátorů. Xenodens patřil k těm menším, neboť měřil jen asi 1,6 metru. Nour-Eddine Jalil z francouzského Muséum national d'histoire naturelle v Paříži a jeho kolegové se domnívají, že s takovými zuby se xenodens zřejmě věnoval specifické kořisti, jakou byli tehdejší hlavonožci, korýši nebo ryby, případně mršiny na mořském dně.

Tlak Německa na Československo se v roce 1939 stále stupňoval. Během schůzky tehdejšího ministra zahraničí Františka Chvalkovského s Adolfem Hitlerem führer požadoval zahájení řešení židovské otázky, potlačování komunismu a odstranění bývalých legionářů z velitelských funkcí a „benešovců“ ze státní správy.

Předchozí část: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (1)

Československá vláda se rozhodla neúprosnému tlaku Německa nevzdorovat a přislíbila – zřejmě coby vstřícné gesto – odchod náčelníka hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího. Následovala i další gesta v podobě zrušení mimořádných opatření v čs. armádě z loňského podzimu, čímž ministerstvo národní obrany oficiálně ukončilo stav branné pohotovosti státu. Koncem února putoval do zálohy odvodní ročník 1936, v kasárnách tak zůstal pouze ročník 1937, jehož systematický výcvik výrazně narušily události kolem Mnichova.

Sázka na slovenskou kartu

Nacistický diktátor tedy dosáhl kýženého oslabení čs. armády a začal zvažovat dvě možnosti, jak republiku definitivně rozbít; v ideálním případě bez střelby a se svazky Wehrmachtu ponechanými na mírových stavech. Zatímco první varianta počítala s využitím maďarských nacionalistů, druhá sázela na slovenské separatisty. Buď mělo být Slovensko pohlceno agresivním Maďarskem, nebo vyhlásit samostatnost.

TIP: Za slovenské Slovensko! Hlinkovi luďáci vydláždili cestu k Slovenskému státu

Poté měla následovat blesková vojenská okupace českých zemí. Nakonec se Hitler přiklonil ke druhé variantě. Jeho poradci totiž upozorňovali, že formálně nezávislé Slovensko bude Říši ku prospěchu – stane se jejím satelitem a produkce z tamějších zbrojovek poputuje k divizím Wehrmachtu. Němečtí špioni se mezitím pokoušeli zjistit maximum informací o stavu čs. branné moci, aby plánovaná invaze byla co nejhladší.

Naleptávání obránců

K jejich úsilí přispívali i čeští Němci, kteří se snažili dostávat do takových úřadů, v nichž by pro třetí říši získali co nejvíce zpráv. Jejich prostřednictvím do Berlína skutečně proudily poměrně přesné informace. Jestliže hlášení z ledna 1939 ještě hovořila o značném riziku ozbrojeného odporu, únorové relace už zmiňovaly jeho slábnutí.

Dochovaná zpráva ze 7. března pak kupříkladu uváděla, že čs. vojsko má nyní jen 90 000 mužů, z nichž třetina připadá na nováčky. Početní stavy průměrné pěší divize dokument odhadoval na 4 000 až 5 000 vojáků, u rychlých divizí šlo o pouhých 1 500 mužů. Značnou část zkušenějšího mužstva navíc Praha dle německých zpravodajců poslala na Slovensko a Podkarpatskou Rus, takže jednotky v Čechách a na Moravě hlášení považovalo za podřadné co do kvality i kvantity.

Německé zákulisní hry

Od února 1939 němečtí emisaři vyzývali bratislavské separatisty k vyhlášení státní nezávislosti Slovenska. Tamější politickou scénu ovládala Hlinkova slovenská ľudová strana, která lavírovala mezi umírněným autonomismem, ostrým nacionalismem a otevřeným fašismem. Předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso zatím zůstával opatrný – nezávislosti chtěl dosáhnout postupně, bez otevřených konfliktů a pokud možno i po dohodě s Prahou. Berlín však na něj stále více tlačil, a zatímco se v Bratislavě konala jedna tajná německo-slovenská schůzka za druhou, české zpravodajské služby se o všem dozvěděly.

V pražské vládě převládl názor, že tato setkání iniciovali samotní Slováci. Nejprve se snažila uklidnit horké bratislavské hlavy řadou ústupků, ale nakonec se Hácha rozhodl pro použití síly. Velitel čs. armády na Slovensku generál Bedřich Homola obdržel rozkaz sesadit Tisovu vládu, odzbrojit Hlinkovy gardy a vyhlásit stanné právo.

Pokračování: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (3)

Takzvaný Homolův puč se uskutečnil v noci z 9. na 10. března. Přesně na tento výsledek uměle vyvolané eskalace Hitler už několik týdnů čekal. Nařídil generálnímu štábu dokončit plán vojenského obsazení českých zemí a pozemní i letecké síly byly uvedeny do pohotovosti. Svým generálům führer sdělil i přesné datum invaze: 15. března 1939.

„Je tam více světů, nebo pouze jeden?“ ptal se ve 13. století učenec Albertus Magnus. Téměř 750 let po jeho smrti nastoupila první generace vědců schopná na jeho otázku jednoznačně odpovědět. Umíme nejen prokázat existenci planet u cizích hvězd, ale zároveň disponujeme nástroji pro jejich podrobný výzkum. V pořadí čtvrtá mise střední třídy Evropské kosmické agentury, ARIEL – Atmospheric Remote-sensing Infrared Exoplanet Large-survey neboli „rozsáhlý dálkový průzkum atmosfér exoplanet infračervenou detekcí“ – odhalí detaily o klimatu, chemickém složení atmosfér a mnohá další tajemství cizích světů.

Otázky týkající se slibné výpravy nám zodpověděl Martin Ferus, vedoucí Oddělení spektroskopie Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, který je spolu se Svatoplukem Civišem hlavním českým zástupcem v misi ARIEL. Martin Ferus pátrá po mechanismech vzniku života na Zemi a doufá, že dalekohled prostuduje mladou planetu zemského typu starou jen několik set milionů roků – tedy v době, kdy tam snad bude vznikat život, podobně jako kdysi na rané Zemi. 

Jaká je šance, že se vám pomyslné okno do minulosti podaří otevřít? 

Věřím, že stoprocentní. Nějaké indicie o tom, jak se vyvíjela Země, už dokonce existují. Například protohvězdy IRAS 16293-2422 A a B v Hadonoši jsou mladé stálice slunečního typu staré méně než sto tisíc let. Planety kolem nich ještě nekrouží, protože jejich vznik vyžaduje akreční procesy trvající miliony až desítky milionů roků. Ale měření odhalila informace o přítomnosti prebiotických organických látek již v protoplanetárním disku. 

V současné době mnozí astronomové říkají, že je Země výjimečná, tudíž se může na první pohled zdát, že najít mladou exoplanetu zemské velikosti bude už z hlediska statistiky tvrdý oříšek. Pravdu však odhalí až mise TESS a hlavně PLATO, schopné detekovat malé oběžnice zemského typu. Pak budeme mít skutečnou statistiku. Ani potom ovšem nebude vyhráno, protože satelit ARIEL dokáže podrobně studovat planety typu superzemě a větší. Nicméně i superzemě mohou o rané Zemi leccos napovědět. Okno do minulosti tedy ARIEL sice otevře, ale ani za deset let nebude úplně dokořán. V závislosti na úspěchu hledačů exoplanet a rozeznávání mladých hvězd i exoplanet od těch starších, což není jednoduché, může být dokonce hodně zamlžené. Všechno ve vědě je k diskusi, ale já věřím a zůstávám optimistou. 

Mohl byste nám nejprve přiblížit základní ideu mise ARIEL? 

Půjde o Cassegrainův dalekohled vybavený mimoosým parabolickým zrcadlem o rozměrech 0,7 krát 1,1 metru. V porovnání s Hubbleovým či Webbovým teleskopem bude vypadat jako „blecha“, dostane však do výbavy sadu tří pokročilých spektrometrů pracujících v oblastech tepelného sálání, v nichž lze zaznamenat unikátní spektrální signatury – tedy jakési nezaměnitelné „otisky prstů“ řady plynů, iontů, těkavých látek a aerosolů. Tyto spektrometry, konkrétně NIRspec, AIRS0 a AIRS1, jsou naladěny na pásma vlnových délek 1,1 – 1,95 – 3,9 – 7,8 mikrometru. Satelit má zkoumat velké plynné planety až po kamenné světy typu superzemě. 

A jaké jsou konkrétní úkoly mise? 

Určitě přinese víc fascinujících otázek než uspokojivých odpovědí. Řadů podnětů snad vyřeší její následovníci, tedy kosmická observatoř LUVOIR neboli „velký průzkum v ultrafialové optické a infračervené oblasti“, se zrcadlem o průměru patnácti metrů (podotýkám, že Hubble měří 2,4 metru a James Webb 6,5 metru), která poletí až deset let po ARIELu, zřejmě v roce 2039. A také HabEx, jenž odstartuje už rok po něm a přímo se zaměří na pátrání po výskytu života na exoplanetách. ARIEL se má soustředit především na jejich stavbu, evoluci i formování a zkoumat chemické složení tamních atmosfér pomocí takzvané tranzitní spektroskopie.

Jak takový průzkum probíhá?

Tranzitní spektroskopie zkoumá chemické složení planety v okamžiku jejího přechodu přes kotouček mateřské hvězdy. Podobným způsobem – pozorováním přechodu Venuše přes sluneční kotouč – zjistil v roce 1761 Michail Lomonosov, že má druhá planeta naší soustavy atmosféru. Poprvé se tak podařilo přinést jednoznačný důkaz, že i cizí oběžnici může obklopovat vzdušný obal jako Zemi. V Lomonosovově době však nebyly principy spektroskopie známy, takže se nic nevědělo o chemickém složení tamní atmosféry. 

Po změření spektra následně ARIEL podělí data získaná během tranzitu záznamem těsně po přechodu, a co bude chybět, to se vyhodnotí jako absorpční spektrální otisk atmosféry planety. Uvedeným způsobem observatoř probádá asi tisíc exoplanet. Vědci se pak soustředí na hledání spektrálních signatur vody, čpavku, metanu, kyanovodíku, oxidu uhličitého či fosfinu na tělesech zemského typu, ale i dost exotických látek, jako jsou binární sloučeniny titanu, vanadu či křemíku s kyslíkem, vyskytující se v atmosférách horkých plynných planet. 

Jedná se o první misi, jež se bude věnovat zkoumání velkého množství tranzitujících exoplanet. Jakým způsobem posune vědu za hranice Sluneční soustavy? 

První takovou možnost ve skutečnosti nabídne chystaný Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Disponuje přístrojem NIRSPEC pro analýzu záření od zeleného viditelného světla až po tepelné sálání v rozsahu 0,5–5 mikrometrů a pro analýzu dlouhovlnného tepelného záření v oblastech 5–12 či 4,9–28,8 mikrometru v závislosti na rozlišení, jež má být srovnatelné a v některých oblastech vyšší než u ARIELu. Jeho cílové objekty lze srovnat s těmi u mise ARIEL. Ale James Webb má plnit celou řadu úkolů a studium exoplanet představuje pouze jeden z nich. Je prostě příliš drahý, než aby se použil „jen“ na jednu věc. ARIEL bude pracovat pouze na exoplanetách, od velikosti násobků Země až po plynné obry, přičemž náklady na misi dosahují zlomku v porovnání s Webbem. 

Na jakou částku jsou vyčísleny? 

ARIEL bude stát asi šest set milionů dolarů, ale James Webb už vyšel na deset miliard! ARIEL má pozorovat kolem tisíce exoplanet. Webb jich plánuje obsáhnout dvacet osm, zhruba od velikosti Marsu po obrovské světy násobně větší než Jupiter. Na rozdíl od Webbova teleskopu nepřinese dálkový průzkum exoplanet pomocí ARIELu pár třešniček na dortu, ale půjde o systematické pozorování po dobu čtyř let. Získáme tak statistická data ukazující průřez chemickým složením, klimatem, oblačností a strukturou mraků – protože na cizích planetách je může tvořit suchý led jako na Marsu, kyselina sírová jako na Venuši či písek a oxidy kovů jako na plynných obrech – a dále vznikem i vývojem. Jde o první misi vědeckého programu ESA nazvaného Cosmic Vision, věnovanou měření chemického složení a tepelných struktur exoplanet. 

Ví se už, která raketa observatoř vynese a kde se poté bude ARIEL pohybovat? 

Ariane 6-2 jej v roce 2028 umístí do libračního centra L2, tedy do bodu, kde se vyrovnává odstředivá síla a gravitační působení Země a Slunce. Tam bude observatoř nerušeně provádět pozorování až do roku 2032. Bod se nachází daleko za oběžnou dráhou Měsíce, jeden a půl milionu kilometrů od Země v jejím věčném stínu. ARIEL se stane takovým osamoceným astronomem někde daleko za lesem. 

Co bude v programu mise zajišťovat česká strana? 

Pod vedením vědců z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského Akademie věd bude zodpovídat za reprezentaci České republiky, kontakt s konsorciem pro výrobu satelitu a hlavně za vývoj, testování a vznik hlavních optických komponent – systému zrcadel vyvazujících svazek světla z eliptického primárního zrcadla do spektrálního optického systému. Vyrobí je turnovské centrum TOPTEC Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd. Česká strana zajistí i konstrukce, optické montáže a kryogenní testy. 

Co je nejdůležitějším cílem českých vědců?

Kromě zmíněného pátrání po podmínkách vzniku života na Zemi a výroby sady zrcadel optické soustavy dalekohledu je záměrem vytvořit katalog spekter cílových chemických látek, které se očekávají v atmosférách exoplanet. Nechceme však pouze plnit databáze čísly. Za každou látkou se může skrývat zajímavý příběh a spousta důležitých údajů. To, o jakou chemikálii se jedná a v jaké koncentraci se v ovzduší exoplanety vyskytuje, nám může hodně napovědět nejen o chemii atmosféry, ale také o podstatě tělesa samotného, o jeho povrchu a nitru.

A může to také znamenat, že na exoplanetě vzniká život, že tam dávno existuje nebo že se tam třeba vyskytuje průmyslová civilizace. Pracovně tyto molekuly nazýváme markery: Podobně jako se v medicíně hledají markery nemocí, my se je pokusíme najít pro různé jevy, které na exoplanetách probíhají. 

Exoplanety jsou aktuálně v hledáčku vědeckého programu ESA. Které další mise se jim nyní věnují? 

V současné době představuje důležitou misi satelit pro charakterizaci exoplanet CHEOPS, vypuštěný 18. prosince 2019, který má zkoumat jejich fotometrii při přechodu přes kotouček mateřské hvězdy. Neumí tedy měřit spektra jako ARIEL či Webbův dalekohled, ale dokáže zjistit úbytek světla při tranzitu, z čehož lze dovodit například velikost exoplanety.

Další misí je PLATO, tedy „planetární tranzity a oscilace“, jež se má zaměřit na vlastnosti potenciálně obyvatelných exoplanet kolem hvězd slunečního typu. Od dubna 2018 je pak v provozu satelit NASA nazvaný TESS, který zkoumá cizí světy blízko jasných stálic a provádí systematický celooblohový průzkum. 

Jaký přínos bude mít zapojení českých firem a vědců do mise ARIEL? 

Průmyslový výzkum a vývoj jdou ruku v ruce se zapojením vědců. Na ARIELu se zatím přímo podílí pouze společnost TOPTEC z Turnova, která pro něj dodá zrcadla. V souvislosti s misí pak ještě řešíme projekt rovněž s turnovskou firmou CRYTUR, jež vyvíjí nové zdroje pro spektroskopii v blízké infračervené oblasti. Mohly by se využít pro záznam laboratorních spekter cílových chemických látek hledaných v atmosférách exoplanet.

Technický vývoj se financuje z programu PRODEX, který pokryje náklady na vyvinutí zrcadel TOPTECem ve výši 1,65 milionu eur. My jako vědci dostaneme na koordinaci a dohled nad vývojem zrcadel dvě stě tisíc eur na sedm let. Na veškerou vědu spojenou s misí to nestačí, v podstatě se tím pokryje pouze několik koordinačních schůzek v zahraničí, absolutně nezbytný materiál a malá část úvazku pro další vědce, management a studenty. 

A co od mise ARIEL očekáváte vy osobně? 

Abych parafrázoval Písně kosmické Jana Nerudy: Chci vědět, jestli jsme jediné žáby v jediné kaluži a jak jsme se v té naší vlastní kaluži vlastně vzali. 

Pandemie koronaviru stále trvá. Některé sporty, pokud je to vůbec možné, se snaží pokračovat ve svých soutěžích, i když v odlišné podobě, než jak jsme bývali zvyklí. Týká se to i fotbalu, který se nejen u nás hraje před prázdnými tribunami. Jak zjistil Michael Christian Leitner ze Salcburské univerzity má absence diváků v hledištích zajímavé konsekvence.

Doktor Leitner srovnal 10 zápasů týmu rakouského šampiona FC Red Bull Salzburg hraných bez přítomnosti diváků na stadionu s desítkou těch, které se hrály před diváky. Nezajímala ho ani tak hra samotná jako spíše počet střetů a sporů mezi hráči, realizačními týmy a rozhodčími. Vzhledem k tomu, že RB Salzburg drží první místo v rakouské Bundeslize kontinuálně od sezóny 2013/14, byla přítomnost diváků hlavním rozdílem v porovnávaných zápasech.

Divadlo bez diváků

Přestože sami autoři studie uznávají, že vzorek srovnávaných zápasů není nikterak velký, ukázalo se, že v zápasech hraných bez přítomnosti diváků významně (o 19,5 %) ubylo střetů a emocionálně vypjatých situací. Ubylo hádek s rozhodčími a samotné střety a hádky byly kratší než v zápasech před plnými tribunami.

TIP: Pandemie koronaviru změnila způsob, jakým Evropané sportují

Rozhodčí v zápasech bez diváků odpískali méně faulů (-5 %) a rozdali mnohem méně žlutých a červených karet (-41,2 %). Přibylo případů sportovního chování, včetně pomoci hráčům soupeře. V „utkáních duchů“, jak jsou někdy zápasy hrané bez diváků označovány, padlo rámci rakouské Bundesligy více gólů než v zápasech s diváky. Práce doktora Leitnera navazuje na celosvětovou studii, která mimo jiné ukázala, že zápasy hrané bez přítomnosti diváků mírně snižují výhodu tzv. domácího hřiště. 

Závěry rakouských vědců jsou ale zajímavé i z jiného pohledu – mimo jiné totiž ukazují, že v důsledku koronavirové krize sice vzrostla obecná míra stresu, na fotbalových trávnících je ho méně než v dobách dřívějších.

Správná odpověď rozhodně nezní „osm a půl minuty“. Světlo od Slunce sice k Zemi skutečně letí 8,3 minuty, ale naše centrální stálice není žárovka, kterou lze v okamžiku vypnout a opět zapnout.

Pomiňme, že daný proces není fyzikálně možný, ale kdyby přece jen termojaderné reakce v útrobách Slunce náhle ustaly, začalo by se jeho nitro přetvářet. Ubylo by působení tlaku záření, jenž hraje důležitou roli v udržování rovnováhy proti vlastní gravitaci hvězdy. Zároveň však proti ní působí i tlak plynu a ten by nevymizel. Slunce by se gravitačně smršťovalo, jak by mu to právě tlak plynu dovolil, přičemž by se uvolňovala gravitační potenciální energie a měnila by se v teplo i záření.

TIP: Tajemné Slunce: Nevyzpytatelný vládce Země

Uvedený proces, tzv. Kelvinova-Helmholtzova kontrakce, by pak naši mateřskou stálici udržel v nezměněné svítivosti 20 milionů let. Popsaná situace ovšem nepředstavuje žádné sci-fi: Mladé hvězdy před vstupem na hlavní posloupnost „pohání“ dlouhé miliony let výhradně gravitační kontrakce.

Poslední mamuti – mamuti srstnatí (Mammuthus primigenius) žili na Wrangelově ostrově ještě před 5 000 lety. Pak se i oni poroučeli do propadliště evolučních dějin. Na Zemi zůstali jen jejich nejbližší příbuzní – slon africký (Loxodonta africana), slon pralesní (Loxodonta cyclotis) a slon indický (Elephas maximus). Posledně jmenovaný má k mamutovi nejblíže. 

Jak se četli mamuti

Jak hluboká evoluční propast dělí slony a mamuty, odhalila kompletně přečtená dědičná informace dvou mamutů, jejichž ostatky se dochovaly na Sibiři ve věčné zmrzlé půdě.

První kompletní genom mamuta přečetli vědci už v roce 2008. Tehdejší techniky čtení DNA ovšem nebyly přesné a vědci by nedali za správnost mamutího genomu ruku do ohně. Díky rychlému technickému pokroku se podařilo týmu Vincenta Lynche z University of Chicago přečíst s vysokou přesností dědičnou informaci hned dvou sibiřských mamutů. Jeden uhynul před 20 000 roky, druhý je ještě o 40 000 let starší. Díky tomu bylo možné mamuta a slona porovnat. Výsledek? Rozdíly v jejich DNA nebyly nijak závratné. 

Najdi 1 600 rozdílů

Mamut má podobně jako slon poměrně rozsáhlou dědičnou informaci. Ta se skládá ze 4,7 miliardy písmen genetického kódu a mezi savci patří k těm bezkonkurenčně nejdelším. Pro srovnání, člověk má dědičnou informaci zapsanou asi 3,2 miliardami písmen genetického kódu. Slon indický a mamut se navzájem liší 1 400 000 písmen genetického kódu. Zdaleka ne všechny rozdíly jsou ale zásadní. Těch opravdu důležitých, které významně mění funkci genů, napočítali genetici 1 600. 

Řada odlišností mezi dědičnou informací slona indického a mamuta padá na vrub jejich přizpůsobení zcela odlišným podmínkám. Slon je doma v tropech; mamut žil daleko na severu a navíc v dobách ledových. Například jeho krevní barvivo hemoglobin bylo přizpůsobeno k tomu, aby na sebe v plicích navázalo kyslík i z velmi studeného vzduchu a spolehlivě jej doručilo do buněk. Sloní hemoglobin by v tak nízké teplotě fungoval s obtížemi. Podobně byl mamut vybaven geny, které mu zajistily tlustou kůži, hustou dlouhou srst a mocnou vrstvu podkožního tuku. Aktivitou těchto genů se vytvořila „izolační vrstva“ chránící mamutí organismus před třeskutými mrazy a ledovými vichry.

Slepá ulička klonování

Když v roce 1997 obletěla svět zpráva o tom, že britští vědci z jediné buňky dospělé ovce vytvořili genetickou kopii zvířete, čili klon, začalo se spekulovat, zda by klonováním nebylo možné oživit mamuta. Vždyť čas od času se v sibiřské věčně zmrzlé půdě podaří nalézt ostatky mamutů a někteří jsou dobře zachovalí. Nešlo by z nich odebrat relativně nepoškozenou buňku a klonováním přivést na svět živé mamutí mládě?

Stejně jako před bezmála čtvrtstoletím zní i dnes odpověď na tuto otázku záporně. Důvodů je celá řada. Ten nejzávažnější spočívá v tom, že dědičná informace mamutů utrpěla za tisíciletí řadu těžkých poškození. Často je rozlámaná na malé kousky. Biologové, kteří by chtěli mamuta oživit, by byli ve stejné situaci jako člověk, který by dostal za úkol zkompletovat knihovnu s pěti tisíci pětisetstránkových svazků roztrhaných na malé kousky, jež navíc někdo důkladně promíchal. Moderní genetici umějí takhle poškozenou dědičnou informaci přečíst. Dokonalé fungování organismu však tento „genetický šrot“ nezajistí. 

Slon přepsaný na mamuta

V posledních letech pokročila molekulární genetika v dovednostech při cílených zásazích do dědičné informace. Umí na vybraném místě DNA vystřihnout přesně vybraný úsek a nahradit jej úsekem DNA připraveným v laboratoři.

Tato technika by asi už dnes umožnila nahradit slonovi některé geny za jejich mamutí protějšky. Mohli bychom tak vytvořit „mrazuvzdorného“ slona indického a vysadit jej do polárních krajů, kde by pak možná žil podobně jako kdysi mamut. Byl by to však stále jen slon „přestrojený“ za mamuta. Do skutečného mamuta by mu hodně chybělo. 

V principu podobné, ale mnohem ambicióznější projekty by mohly přivést na svět skutečného mamuta. Znamenalo by to ale vystříhat z dědičné informace slona indického všechny pasáže, kterými se liší od mamutí DNA, a nahradit je mamutími úseky připravenými v laboratoři. Kdybychom takové zásahy provedli například na oplozeném vajíčku slona indického, „přepsali“ bychom jeho dědičnou informaci ze sloní na mamutí a z vajíčka by se vyvíjel skutečný mamut. Museli bychom jen doufat, že když ho podstrčíme do dělohy slonice, náhradní matka embryo adoptuje a poskytne mu vše potřebné ke zdárnému vývoji až do porodu. 

Smíme vše, co umíme?

„Přepis“ sloní DNA na mamutí by musel proběhnout s vysokou přesností a spolehlivostí na obrovském počtu míst sloní DNA. To zatím nikdo nedokáže. Pokrok v molekulární genetice je ale natolik rychlý, že tahle zásadní překážka dříve či později padne. Pak nebudeme stát před otázkou, zda mamuta dokážeme oživit, ale budeme se ptát, jestli to chceme a nakolik by to bylo správné. 

TIP: Kdy vzkřísíme dinosaury? Sestavení kompletní DNA je blíž než kdykoliv předtím

Odpověď se nebude hledat snadno. Mamuti významným způsobem ovlivňovali celé ekosystémy. Drasticky zasahovali do vegetace a zprostředkovaně tak určovali běh života i mnoha živočichům. Dnešní příroda má za sebou tisíciletí vývoje bez vlivu mamutů. Návrat vyhynulých tlustokožců by změnil život řadě organismů a mnohé z nich by zřejmě ohrozil. 

Máme právo podniknout tak riskantní krok, jakým by byl návrat mamutů do přírody, když jeho následky nedovedeme předvídat? Mnoho odborníků před takovou neuvážeností varuje.