Země sice není hvězda, přesto má svůj vlastní zdroj tepla. V nitru naší planety se rozpadají radioaktivní izotopy a jejich energie přispívá k „vnitřnímu teplu“. Takto vytvořené teplo ale nezůstává v nitru planety natrvalo. Postupně se dostává blíž k zemskému povrchu, kde se nakonec ztratí do okolního vesmíru.

Tyto tepelné ztráty převažují nad tvorbou tepla rozpadem radioaktivních izotopů. Kvůli tomu Země pozvolna vychládá a ve vzdálené budoucnosti její žár vyhasne a zastaví se pohyb tektonických desek a zřejmě i vulkanická činnost se zemětřesením. Vědci ale nedávno zjistili, že vychládání Země není zcela rovnoměrné.

Půlka Země chladne pomaleji, půlka rychleji

Výzkumný tým norské University of Oslo analyzoval pohyby tektonických desek na Zemi během posledních 400 milionů let. Z jejich výsledků vyplynulo, že jedna strana Země ztrácí mnohem více tepla než druhá. Zemi si vědci rozdělili poledníkovým směrem na polokoule, které si podle dominantních prvků nazvali pacifická a africká. 

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Pacifická polokoule byla v posledních 400 milionech let více pokrytá oceánem. Zemská kůra je pod oceány podstatně tenčí než pod kontinenty. Kvůli tomu pacifická polokoule ztratila mnohem více tepla než africká.

Aby to nebylo moc jednoduché, autoři studie rovněž zjistili, že pokud jde o aktuální teplotu, je pacifická polokoule ve skutečnosti teplejší, i když ztrácí teplo rychleji. Důvodem je zřejmě to, že se na pacifické polokouli nashromáždilo teplo pod pradávným superkontinentem Rodinia, který se rozpadl zhruba před miliardou let.

Červí díra, která přesahuje čas a prostor, tak popisovali v roce 2020 tvůrci z architektonického studia MAD svůj projekt nové knihovny pro čínský Chaj-nan. Přestože uplynulý rok podobným projektům rozhodně nepřál, stavba originální knihovny zdárně finišuje a dokončena zřejmě bude v původním termínu. 

Wormhole Library, jak se oficiálně projekt jmenuje, roste v ostrovní provincii Chaj-nanu přímo na břehu Jihočínského moře. Jde o první stavbu v rámci ambiciózního „omlazovacího procesu“ této turisticky atraktivní destinace. Celý proces počítá s výstavbou dalších šesti budov s nejrůznějším zaměřením.

TIP: Zahrada poznání: Největší knihkupectví a knihovna světa je nově v Teheránu

Budova samotné „Červí knihovny“ má po svém dokončení pojmout okolo 10 tisíc knih. V přízemí se má nacházet kavárna, recepce, kanceláře a VIP místnost, zatímco v patře bude čítárna s výhledem na moře. Na střeše budovy má vzniknout odpočinková zóna.

Ničivé ostřelování japonských lodí během bitvy trvalo celkem 18 minut, z toho sedm byla jeho cílem pouze Jamaširo. Příval olova doslova přeoral její nástavbu, zničil veškeré komunikační vybavení a rozpoutal sérii požárů po celé délce trupu. Přímý zásah velkorážním granátem zničil věž č. 3 a usmrtil její obsluhu, ani poté se však Jamaširo nevzdávala a nadále pálila ze zbývajících hlavní do obou stran ve snaze prostřílet se přes americký odpor.

Poslední dějství

Smršť granátů se snesla i na Mogami, který si za cíl vybral křižník Portland. Jeden z 203mm granátů roztrhal na kusy můstek a usmrtil celé jeho osazenstvo včetně kapitána lodi Rjó Tomy. Další série zásahů pak během pár minut zničila tři ze čtyř kotelen. V plamenech a s pouze jedním funkčním šroubem neměl křižník jinou možnost než ustoupit na jih. Pro ústup se rozhodl i kapitán Šigure, kterému vibrace z blízkých dopadů granátů vyřadily z provozu dálkoměry i střelecký radar.

Vpřed tak plula již jen rozstřílená Jamaširo, která se stále snažila střelbu opětovat. Krátce po čtvrté hodině přímo proti ní vyrazila šestice torpédoborců a vypustila salvu torpéd, po které se obrátila zpátky na sever. Zde došlo k tragédii, když lehký křižník Denver chybně identifikoval svůj cíl a zahájil střelbu na torpédoborec Albert W. Grant, na který se v tu samou chvíli zaměřily i sekundární baterie lodě Jamaširo. Ve výsledné křížové palbě na torpédoborec dopadlo přes dvacet granátů a jen se štěstím zůstal na hladině.

To už ale svých cílů dosáhla americká torpéda. Jamaširo utrpěla další dva zásahy, po kterých se její motory definitivně zastavily. Loď se začala nezastavitelně naklánět a nic na tom nezměnilo ani hrdinské nasazení opravárenských čet. Během pár minut dosáhl náklon úhlu na levobok 45°, po čemž kapitán Katsukijo Šinoda vydal rozkaz k opuštění lodi. O pět minut později se bitevní loď převrátila a zmizela pod hladinou zádí napřed. Víceadmirál Nišimura se rozhodl jít ke dnu se svou vlajkovou lodí stejně jako Šinoda. Z celé osádky 1 700 mužů přežilo pouze 10 námořníků, které později zachránil torpédoborec Claxton. 

Pronásledování poražených

Jak se mezitím dařilo víceadmirálu Šimovi? Jeho svaz do průlivu vplul ve 3.00, zde číhající torpédové čluny ale zůstávaly pozorné a ve 3.21 jedno z jejich torpéd těžce poškodilo lehký křižník Abukuma. Loď nedokázala pokračovat, Šima ji zanechal za sebou a plul dál na sever. Cestou minul hořící palivo označující hrob Fusó a krátce nato narazil na ustupující Šigure, jehož posádka mu sdělila, že bitva je prohraná.

Jen pár minut poté se na radaru Nači objevily nepřátelské kontakty – šlo o americké torpédoborce a křižníky pronásledující poslední přeživší. Nači okamžitě začal manévrovat do pozice pro útok torpédy, ve zmatku ale jeho posádka přehlédla z temnoty se vynořivší Mogami. Následná srážka ještě více zhoršila už tak kritický stav Mogami a zdemolovala příď Nači. Po této události již Šima nechtěl pokoušet štěstí a rozhodl se pro ústup. Oldendorf jeho pohyb sledoval na radaru a pokusit se Šimu dostihnout. V 7.00 Američané narazili na Asagumo, kterému o dvacet minut později křižník Denver zasadil ránu z milosti.

Práce pro letadla

Šlo o poslední výstřely celé bitvy – okolo půl osmé Oldendorf obdržel zprávu o napadení eskortních letadlových lodí u Samaru. Jeho lodím navíc docházela munice i palivo, kontradmirál proto neměl jinou možnost než se stáhnout k Leyte. Ještě předtím odeslal Kinkaidovi žádost o vyslání letadel z letadlových lodí, která by unikající japonská plavidla dorazila. Tak se i stalo – krátce po deváté hodině Mogami inkasoval dva zásahy bombami a o dvě hodiny později se potopil. Stejný osud čekal i Abukumu, který 26. října dopoledne potopily bombardéry B-24 Liberator startující z pozemní základny. Zbytku japonských lodí se podařilo ustoupit.

TIP: Divoké kočky proti zerům: Americko-japonská letecká bitva o Guadalcanal

Bitva v průlivu Surigao pro Japonce skončila naprostým debaklem. Z Jižního svazu se zachránil pouze Šigure, zatímco Šima odepsal Abukumu a jeho vlastní vlajková loď musela zamířit k opravám. Přesný počet japonských padlých není znám, odhaduje se ale, že zahynulo minimálně 5 000 císařských námořníků. Američané ztratili méně než 50 mužů, z toho 30 na palubě Alberta W. Granta. Ten se rovněž stal jedinou vážněji poškozenou americkou lodí celého střetnutí. 

Od vašeho kosmického letu uplynulo už 36 let. Byl jste ale naším prvním a zatím i posledním kosmonautem a do té doby navíc také prvním občanem jiné země než USA a SSSR, který se do vesmíru podíval. Na co z celého letu vzpomínáte nejraději?

Nejraději vzpomínám na skvělou atmosféru, která provázela nejen vlastní let s Alexejem Gubarevem a společnou práci s posádkou komplexu Saljut 6, tvořenou dvojicí Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, ale i čas přípravy na vesmírnou misi. Bylo to neuvěřitelně vzrušující, profesionální, plné nadšení a zápalu ze strany všech lidí, kteří se pohybovali kolem, a doslova nás vtáhla vidina toho, udělat další krok v letech do vesmíru – tedy uskutečnit úspěšně let první mezinárodní posádky. Atmosféra týmové práce, vzájemné podpory, respektu a přátelství, to má pro mě trvalou hodnotu…

Takže myslíte, že interkosmonauti byli pro program pilotovaných letů přínosem?

Určitě. Potvrdil mi to nedávno, při akci v Evropském parlamentu v Bruselu k třicátému výročí mého letu, francouzský kolega kosmonaut Jean-Francois Clervoy. Ten totiž konstatoval, že až v momentě, kdy jsem do vesmíru letěl já, skutečně uvěřil, že přišla éra mezinárodních kosmických posádek. A byl tu ještě přínos týkající se vědeckých experimentů, z nichž řada byla unikátní a mnohé pokračovaly i později při letech dalších posádek.

Vraťme se ještě o těch téměř třicet pět let zpátky: Co vás nejvíce překvapilo během výcviku? A co na oběžné dráze?

Výrazným překvapením pro mne bylo chování nosné rakety Sojuz při startu, což nejde dokonale imitovat kupříkladu ani na centrifuze. Vedle přetížení a chvění jsem totiž vnímal také určité kolébání projevující se v řízení, způsobované pulzováním řídicích trysek rakety. Kamera tento jev nevnímala, protože byla s raketou pevně spojena, tak jsem řídicímu středisku tento vjem signalizoval pomocí paže opřené o palubní křeslo. To bylo tedy něco, co mi bylo do té doby neznámé.

Také vlet do hustých vrstev atmosféry při přistání mne zaskočil. Naprosto jsem nečekal tak silné vibrace přistávacího modulu – bylo to, jako kdyby byla kabina tažena po železničních pražcích…

A byl jste pak schopen po přistání opustit loď vlastními silami?

V zásadě ano. To ale neznamená, že nebyla potřeba určitá doba k opětovné adaptaci na působení gravitace. A to přesto, že náš let byl jedním z těch kratších. Přistání bylo naštěstí výjimečně přesné, takže když jsme přistávací kabinu opouštěli, všechny vyhledávací i záchranné skupiny už byly na místě a jejich členové nám pomohli.

Zmínil jste působení gravitace. Stav beztíže je určitě předmětem mnoha otázek lidí, kteří ho nikdy nezažili. Jak moc komplikuje práci a život ve vesmíru?

Z mého pohledu je stav beztíže fantastická věc. Člověku dává pocit naprosté svobody. Je to unikátní zkušenost i proto, že ho v pozemských podmínkách nelze dlouhodobě napodobit a to ještě víc umocňuje originalitu a neopakovatelnost pocitů, kdy člověka nic neomezuje v pohybu prostorem. To naprosto kompenzuje některé potíže například při osobní hygieně nebo stravování ve vesmíru.

Zůstaly vám po kosmickém letu nějaké suvenýry, jako připomínka cesty do vesmíru?

O jeden jsem „přišel“ už na oběžné dráze. Figurku Švejka jsem si původně plánoval přivézt zpátky na Zem, ale protože se ukázalo, že člen posádky komplexu Saljut 6 Jurij Romaněnko je velký milovník Švejka, nakonec jsem mu ho ve vesmíru nechal. Létal tak vlastně déle než já a dnes má místo na poličce v bytě Romaněnkových. Jinak jsou pro mě jedním z nejmilejších suvenýrů náramkové sovětské mechanické hodinky Strela. Ty jsem si mohl po kosmickém letu nechat.

A jakou roli jste očekával po kosmickém letu? Jak jste viděl svoji budoucnost?

Určitě jsem se těšil na další dráhu pilota, létání jsem miloval. A také jsem tak trochu věřil, že se třeba ještě do vesmíru podívám znovu. Splnilo se mi to v podstatě na padesát procent. Aktivně jsem létal až do počátku devadesátých let, ale do vesmíru se už podruhé nepodívám…

Kolem kosmonautiky a vesmírných projektů se ale pohybujete stále, i teď, v Evropském parlamentu…

Je pravda, že se uzavírá jakýsi pomyslný kruh. Jsem rád, že jsem dostal příležitost, jako málokterý kosmonaut, ovlivňovat vesmírnou politiku Unie. A to jak z pohledu legislativy a dalších pravidel, tak z hlediska financování projektů. Za těch sedm let jsem už několikrát dostal otázku, co je těžší – jestli letět do vesmíru, nebo prosazovat vesmírnou politiku. Řekl bych, že to druhé, protože ani u nás někteří politici nechápou, že nejde jen o „nějaké létání na oběžnou dráhu“, ale že se jedná o důležité ekonomické i strategické odvětví. Které sice nemálo stojí, ale – podle mého – mnohem víc přináší.

Jsem rád, že se mohu podílet na budování evropského systému družicové navigace Galileo, že jsem mohl pomáhat při prosazování umístění agentury pro jeho řízení do Prahy i že jsem patřil mezi ty, kteří vždy podporovali náš vstup do Evropské kosmické agentury (ESA). Také se mi podařilo spoluorganizovat v Praze Mezinárodní kongres účastníků kosmických letů (ASE), na kterém se kupříkladu poprvé prezentoval i čínský kosmonaut. Daří se mi také čas od času pozvat do České republiky i některé z kolegů kosmonautů. A co je ještě důležité – vidím i velký zájem mladých lidí o vesmír a kosmonautiku.

Jakou roli podle vás dnes hraje Česká republika v tomto oboru?

Myslím, že docela důstojnou. Naše firmy se podílejí na řadě projektů ESA, zajímavé aktivity mají i vysoké školy a vědecká pracoviště, a co je důležité, tento obor začínají považovat za perspektivní i mladí lidé. Podívejte se třeba aktuálně na zájem o informace o Marsu.

Mars se nazývá i projekt pro mládež, který už roky podporuji a z něhož již vyšlo nemálo mladých lidí, kteří s vesmírnou tematikou spojují svoji profesní budoucnost. Nedávno skončil další ročník – Mars 2013, který byl zakončen simulovaným kosmickým letem v belgickém vesmírném středisku.

Jaká je pravděpodobnost, že se vám narodí dvojčata? Podle posledních údajů to vypadá, že stále vyšší. V průměru se dnes na celém světě rodí dvojčata ve 12 případech z tisíce. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale jde o opravdu velké číslo. Jde o nejvyšší počet za nedávná desetiletí a velmi pravděpodobně je to rekord v celé lidské historii. Pro rodiny s dvojčaty je to nepochybně dvojitá radost, z hlediska medicíny to ale není úplně dobrá zpráva.

Jak upozorňuje mezinárodní výzkumný tým, na počátku osmdesátých let se rodilo v průměru zhruba 9 dvojčat na 1 000 porodů. Do dneška tak došlo k nárůstu o 30 procent. Ve Spojených státech se počet porodů, při kterých se rodí dvojčata od roku 1980 zvýšil dokonce o 72 procent. Na tisíc porodů zde připadá 33 případů narození dvojčat. Pro detailní hodnocení starší historie dvojčat nám bohužel scházejí údaje. Podle Christiaana Mondena z britské University of Oxford se ale přesto z dostupných záznamů zdá, že ještě nikdy nebylo na Zemi tolik lidských dvojčat, jako je tomu nyní.

Komplikace s dvojčaty

Proč nárůst počtu dvojčat není jen důvodem k radosti? Podle badatelů se v něm odrážejí především dva hlavní faktory, které jsou oba pro nás vlastně nepříznivé. Jedním z nich je nárůst počtu dětí, které se rodí díky asistované reprodukci. To je důsledkem rostoucího počtu párů, které mají problémy s početím dítěte. Při asistované reprodukci se totiž obvykle využívá více embryí a někdy se stane, že namísto jednoho uspějí dvě.

TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?

Druhým faktorem, který přispívá k nárůstu počtu dvojčat, je vyšší věk matek. Například v USA je u matek starších 35 let trojnásobně vyšší šance na porod dvojčat. Vyšší věk matek přitom přináší celou řadu rizik pro samotnou matku i pro dítě. Kromě toho, jak připomíná Monden, porod dvojčat je spojený s vyšším rizikem úmrtí dítěte, a také s častějšími komplikacemi, jak u dětí, tak i u rodiček.

Zvířata v zoologických zahradách jsou kvůli koronavirovým opatřením ochuzena o pozornost návštěvníků. To přivedlo Pavla Cupáka a Petra Vídeňského k nápadu zprostředkovat lidoopům spojení s jejich kolegy z jiné zoo. „Pavla inspirovaly zprávy z televize, že některá zvířata v zoo se v této době mohou občas nudit a napadlo ho jim chybějící návštěvníky alespoň částečně nahradit. Kontaktoval jsem proto ředitele obou zahrad a v rámci zkušebního povozu jsme nejprve přímým přenosem propojili šimpanze s dětmi z mateřské školy," komentoval iniciativu Petr Vídeňský.

„Nyní se mohou vzájemně pozorovat skupiny šimpanzů z Brna a ze Dvora Králové a věřím, že přenos pobaví i lidi doma u počítačů. Na jeho zajištění využíváme techniku, která nám jinak slouží pro pořádání kulturních akcí,“ dodává Pavel Cupák.

Šimpanzí telemost

Chovatelé již zaznamenali první pozitivní reakce zvířat v obou zahradách a přímý přenos tohoto „setkání“ může na internetu sledovat také veřejnost.

„Využili jsme nápadu a iniciativy brněnských nadšenců, kteří nainstalovali v obou zahradách velkoplošné obrazovky a vzájemně tak propojili dvě šimpanzí skupiny. Pro tato velmi inteligentní zvířata je to nový a zajímavý podnět, který je vlastně moderním zpestřením,“ řekl ředitel Zoo Brno Martin Hovorka.

TIP: Turisté zmizeli a lvi si vzali Krugerův národní park zpět

„Naši šimpanzi už spadají do skupiny zvířecích seniorů, ale každá novinka je samozřejmě zaujme. Občas se před obrazovku přijdou navzájem pochlubit jídlem nebo jsem zaznamenala, jak mě pozorují šimpanzi ze Dvora při úklidu expozice,“ komentovala s úsměvem reakce zvířat chovatelka šimpanzů v zoo Brno Mariana Hubíková.

Přímý přenos z brněnské a královodvorské šimpanzí expozice je k vidění každý den vždy od 8:00 do 16:00. 

Už v průběhu prvních vět astronauta se někteří lidé v řídicím středisku začali zvedat ze židlí. Pilotovaná kosmonautika byla tehdy v USA v plenkách a zprávy o „létajících talířích“ plnily stránky novin mnohem víc než dnes. Možnost, že se posádka právě setkala s mimozemskou civilizací, byla tak lákavá – a zároveň tak mrazivá.

Po posledních slovech se ovšem z oběžné dráhy ozval zvuk harmoniky, která hrála známou melodii o rolničkách. Wally Schir­ra tak nikoho nenechával na pochybách, že se mu právě podařil další kosmický šprým. Jeho kolega Thomas Stafford k tomu cinkal pěti drobnými zvonečky. 

Za pár dní byly Vánoce – a setkání s mimozemšťany se opět nekonalo. Nebo snad ano? Někteří záhadologové totiž „vydedukovali“, že astronauti skutečně sledovali nějaký tajuplný objekt, a aby o něm nemuseli hovořit otevřeně, použili předem domluvenou kódovou frázi „pozorujeme Santu Clause“. Stafford i Schirra podobná tvrzení dlouhé roky vyvraceli, až svou snahu nakonec vzdali…

Telepat na Měsíci

V podstatě každý kosmonaut bez uzardění potvrdí, že na oběžné dráze UFO viděl – samozřejmě v původním smyslu „neidentifikovaného létajícího objektu“, nikoliv lodi s mimozemšťany. Orbitu křižují tisíce družic a dalších těles, jež kosmickou loď často míjejí ve vzdálenosti desítek či stovek kilometrů, ale prostým okem nebo dalekohledem se je nepodaří rozeznat.

Velkým „průzkumníkem“ paranor­málních jevů se stal Edgar Mitchell, který v roce 1971 jako šestý člověk stanul na Měsíci. Primárně se věnoval otázkám mimosmyslového vnímání (Extrasensory Perception, ESP), a to tak intenzivně, že zanedbával výcvik. Šéfastronaut Donald Slayton jej dokonce varoval, že se buď bude soustředit na kosmický let, nebo ho z posádky vyřadí. Ještě měsíc před startem se prý o této možnosti vážně jednalo.

Mitchell nakonec jako člen Apolla 14 do vesmíru vzlétl, vzal si ovšem s sebou tzv. Zenerovy karty (podle psychologa Karla Zenera) se symboly a tvary a pokoušel se z kosmu a Měsíce přenášet několika dobrovolníkům na Zemi své myšlenky. Výsledky byly chabé: Astronaut později tvrdil, že za to mohlo zpoždění některých aktivit během letu a špatná koordinace celé akce. 

Šlo o jeho soukromý počin, o němž neměli ponětí dokonce ani zbývající členové posádky – když se to velitel Alan Shepard po přistání dozvěděl z novin, označil zprávu za nesmysl. Mitchellovým nadřízeným každopádně vadilo, že je kvůli němu agentura s podobnými věcmi spojována.

TIP: Astronaut NASA tvrdí, že mimozemšťané zabránili jaderné válce na Zemi

Mitchell se pak po odchodu z NASA v říjnu 1972 věnoval hraničním jevům, psal knihy, překládal a založil také několik organizací pro studium UFO. Lovci senzací mu připisují spoustu výroků o daném fenoménu a o jeho spojitosti s mimozemskými civilizacemi. Bývalý astronaut řadu z nich opakovaně popřel, ale na druhou stranu bral UFO jako jev vážně a věřil, že „v mnoha případech jde o návštěvníky z jiné planety“. Rozhodně se však jednalo o jeho osobní postoj, nikoliv o oficiální stanovisko NASA, či snad o tvrzení podložené důkazy. 

Svou pravdu si vzít nedáme

„Jako náctiletý jsem byl fanouškem UFO. Myslel jsem si, že jde o další velkou oblast k prozkoumání. Později jsem změnil názor, protože mi nikdo nedokázal předložit žádné hodnověrné důkazy,“ vzpomíná astronaut Thomas Jones, který v letech 1994–2001 čtyřikrát letěl raketoplánem, a dodává: „Astronauti neviděli žádné důkazy mimozemského života. Zprávy o neidentifikovaných létajících objektech na snímcích z raketoplánů nebo z kosmické stanice nakonec hovoří o ledových krystalech, poletujících úlomcích, odrazech světla či meteorech v atmosféře. Naše pátrání po jiném životě ve vesmíru zatím nepřineslo jediný důkaz o mimozemské civilizaci.“

Jones osobně zažil i aféru, jež propukla kolem jeho třetího letu do vesmíru v rámci mise Columbia STS-80. Řada lidí tehdy NASA kontaktovala, že je na některých záběrech z raketoplánu vidět mimozemská kosmická loď. Astronauti se však jen smáli. „Dobře jsem věděl, co to je – ledové krystaly, které se vznášely kolem stroje několik prvních dní letu,“ vzpomíná Jones. Na televizní obrazovce se ovšem led pochopitelně jevil jinak než z okna raketoplánu. Konspirátoři si však svoji pravdu nenechali vzít, a navíc Jonese obvinili, že „drží basu“ s NASA a pomáhá lodě mimozemšťanů utajit. 

Pod stálým dohledem

Těžko si představit lepší důkaz o existenci mimozemských civilizací než hojně opakovaný citát druhého Američana na oběžné dráze Scotta Carpentera: „Astronauti nejsou ve vesmíru ani chvíli o samotě: Jsou pod neustálým dohledem UFO.“ Problém tkví v tom, že Carpenter zmíněná slova nikdy nepronesl ani nenapsal. Když ho kvůli tomu kontaktoval americký publicista James Oberg, dostalo se mu následující odpovědi: „Je to odporná lež. Nikdy jsem si nic podobného nemyslel, nikdy jsem nic takového neřekl a nikdy se to nestalo.“

TIP: Americké námořnictvo potvrdilo autenticitu záběrů zachycujících UFO

Obdobné „citáty“ astronautů jsou zpravidla smyšlené, šíří se na konspiračních webech či v dílech autorů literatury o UFO, a to zásadně bez udání původního zdroje, a jejich vyvracení bývá náročné. Scott Carpenter zemřel v roce 2013, takže se ještě stihl vyjádřit. Nicméně popírání citátů, které konspirátoři s oblibou vytvářejí „in memoriam“, opravdu připomíná boj s větrnými mlýny. Na druhou stranu to samo o sobě o něčem svědčí… 

Anglo-irská válka v roce 1921 definitivně rozdělila osudy dvou sousedících států. Irové sice zůstali součástí britského Commonwealthu, ale po praktické stránce již byli plně suverénní, nezávislou a demokratickou zemí. Všelidové hlasování a přijetí nové ústavy v roce 1937 pak mezi britské a irské ostrovy vložilo bariéru širší než celý Svatojiřský průliv. Když o rok později začala obchodní třenice mezi přístavy a obchodníky z obou zemí, zanechalo to na vzájemných vztazích hluboké šrámy. Není tedy divu, že se na začátku 2. světové války Irové nechtěli stavět po bok těm, kteří je posledních pár století utlačovali, a na nichž si museli před pár lety vydobýt vlastní svobodu se zbraní v ruce. 

Invaze a blokáda 

Rozhodně to ale neznamená, že by Irové trpěli nějakým sentimentem vůči světovládným nápadům Adolfa Hitlera. Nadšených obhájců německých nacistů bychom v Irsku napočítali v roce 1938 asi tolik, co oddaných stoupenců Buckinghamského paláce. Irové chtěli hlavně klid, a proto si zvolili neutralitu. Ta je přišla draze a výsledná tíživá ekonomická izolace je deptala po celou válku stejně, jako vytrvalá hrozba možné invaze. Ať už té z Berlína nebo Londýna. Němci totiž pochopitelně zvažovali, že by okupací Irska získali ideální základnu pro výpad do Británie. A Britové by tomu stejně tak rádi předešli preventivním obsazením ostrova.

„Dosud na žádnou jinou zemi nebyla uvalena tak efektivní blokáda, jako na Irsko, které se zřeklo válečných akcí,“ bude v roce 1940 naříkat premiér Éamon de Valera. Jak to? Na začátku války mělo Irsko k dispozici obchodní flotilu 56 lodí. Hned dvacet z nich ale bylo potopeno ponorkami a při náletech na volném moři. Spojenci i nacisté měli evidentně problém odlišit je od svých protivníků. Země, která byla závislá na zásobování zvenčí, musela podstupovat nelehké a hladové zkoušky. I proto si musela 15 dalších lodí vypůjčit a pronajmout, což ale nebylo jen tak. Nechtěli si totiž zavázat nebo znepřátelit žádnou z válčících stran. A k těm už přináležela prakticky celá Evropa.

Pomáhají všem

Irské přístavy zely prázdnotou: kdo by tu také hledal kotviště? Pokud vynecháme loďstva Spojenců a Osy, zůstává nám už jen Amerika. Jenže z USA sem, do „válečné zóny“, lodě za obchodem příliš nespěchaly.

I když je to paradox, v průběhu války bylo celé neutrální Irsko ve zbrani. Většinou jako domobranci v jednotkách LOP (Look Out Post), tedy na pozorovatelnách na pobřeží. Muži sloužící u námořnictva sloužili tzv. Dlouhou hlídku. Bez ohledu na zjevná rizika brázdili příbřežní vody a bez rozdílu zachraňovali trosečníky obou válčících stran. Protože je však neposílali zpět, ale do vlastní internace, vděku se za to od jejich mateřských zemí nedočkali. 

Příkladem může být loď MV Kerlogue, která ač zachraňovala topící se vojáky obou armád, byla oběma námořnictvy napadena. Němci také několikrát bombardovali Dublin. Zjevně jako odvetu za to, že Irsko aktivně nebránilo vlastním občanům vstoupit do cizích armád.

Počty Irů, kteří se přidali k Němcům, šly do stovek. Na rozdíl od tisíců, které se přidaly ke Spojencům. Celé to ale bylo trochu složitější: v Němci bombardované Británii už totiž na pracovní víza pracovalo 245 tisíc Irů, bez nichž se průmysl obejít nedokázal. Dále tu bylo kolem 50 tisíc irských „dobrovolníků“, kteří vstoupili do britských ozbrojených sil. A ke Spojencům později „dezertovalo“ něco kolem pěti tisíc mužů pravidelné irské armády, protože chtěli bojovat proti Hitlerovi.

Zrádci?

Žádné chvály se jim za to ale nedostalo ani od Británie, která celé Irsko viděla jako „nebojující zrádce“. Po válce pak těmto irským vojákům sebrala hodnosti a nárokované výsluhy. Získaná ocenění jim byla znovu přiznána až v roce 2013. Spojenci se nehezky dívali na Irsko i proto, že údajně zajišťovalo zázemí pro provoz a dotankování německých ponorek. Byla to samozřejmě lež, ale hodila se. Jediná německá ponorka, která tu zastavila, byla U-35 kapitána Wernera Lotta. Proč? Aby na neutrální břeh vysadila dvacítku řeckých námořníků z lodi MV Diamantis, kterou předtím poslala ke dnu. Fotky z vysazování se ale objevily z tisku na Západě – a o senzaci hned bylo postaráno.

TIP: Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách Evropy

Irové si byli vědomi, že neutralita jim komplikuje život. Byla to ale cesta, jak přežít. Proto by nás nemělo překvapit, že irský premiér osobně kondoloval německému velvyslanci, když se v roce 1945 dozvěděl o smrti Adolfa Hitlera. A velmi vlažný byl i postoj Irů vůči židovským uprchlíkům. Svět se o tom pochopitelně dozvěděl. Bohužel se už ale mlčelo o tom, že irská výzvědná služba po celou dobu konfliktu tajně podporovala Spojence zpravodajskými informacemi. Byť třeba jen meteorologickými údaji, bez nichž by nikdy nemohlo zdárně proběhnout vylodění v Normandii. Anebo že svolili k otevření tzv. Donegalova koridoru, kusu vzdušného prostoru nad svým územím, který umožňoval přesuny spojeneckých letadel…

Fosfor je nezbytným stavebním prvkem života, jak ho známe, a pomáhá vytvářet základní struktury buněk, dvoušroubovici DNA a RNA. Před miliardami let se většina fosforu nacházela uzamčená v nerozpustných minerálech mladé planety Země. Jeden z těchto minerálů, schreibersit, je vysoce reaktivní a může uvolnit fosfor potřebný ke vzniku organických molekul.

Život na Zemi měl možná více rodičů

Většina schreibersitu nalezeného na Zemi pochází z meteoritů. Schreibersit najdeme ale také v horninách, které vypadají jako roztavené sklo a které vznikly po úderu blesku do půdy bohaté na jíl.

Právě takto vzniklou horninu vědci zkoumali a odhadovali množství schreibersitu na Zemi v době vzniku života před 3,5 miliardami let. Blesky tehdy mohly podle autora studie Benjamina Hesse vyprodukovat značné množství fosforu. Ročně tak na Zemi vzniklo až 11 000 kilogramů fosforu.

Při simulaci klimatu na Zemi v dané době autoři studie zjistili, že více fosforu vzniklo díky bleskům než díky meteoritům. Podle Hesse to neznamená, že by za vznikem života nestály meteority, ale že zdrojů fosforu, a tedy i života, mohlo být víc.

TIP: Astronomové zkoumali mezihvězdný původ jednoho ze stavebních kamenů života

V dalším kroku chtějí vědci zjistit, zda mohly blesky vytvořit fosfor i na jiných planetách, na které dopadají meteority jen zřídka. „Četnost pádů meteoritů se časem snižovala, ale blesky, tedy alespoň na Zemi, jsou v průběhu věků poměrně konstantní,“ dodal Benjamin Hess.