Prakticky všechny části nové čínské vesmírné stanice Tchien-kung 3 neboli Nebeský palác 3, jsou již podle všeho hotové a čeká je řada zkoušek. Lidová republika by orbitální komplex ráda dokončila do roku 2022 a podle Čínské vesmírné agentury pro pilotované lety (CMSA) je v nadcházejících třech letech v plánu přes deset misí spjatých s uvedeným programem. Odborníci se však shodují, že před konstruktéry spočívá ještě mnoho výzev.

Předchozí část: Třetí nebeský palác: Jak bude vypadat nová čínská vesmírná stanice?

K vynesení centrálního modulu by mělo dojít v letošním roce, následovat budou v roce 2022 laboratorní segmenty Wen-tchien a poté Meng-tchien. Plánovaná životnost stanice činí minimálně deset let, přičemž není vyloučeno její postupné rozšíření. Čína očekává i mezinárodní účast.

Na stejnou oběžnou dráhu jako Nebeský palác by měl být v roce 2024 umístěn optický teleskop Sun-tchien alias Nebeský křižník, představující v podstatě samostatný modul o hmotnosti 10 t. Jeho zrcadlo bude mít průměr 2 m a totéž rozlišení jako legendární Hubble, oproti němu však dostane do vínku až 300krát větší zorné pole. A podle dostupných informací jej bude možné opravovat i vylepšovat.

Bezejmenný koráb

Další prvek v programu orbitální stanice tvoří nová kosmická loď. S délkou 8,8 metru a startovací hmotností okolo 21,6 tun pojme tři tchajkonauty a asi 500 kg nákladu. Byla navržena nejen pro obsluhu orbitálního komplexu, ale podle odborníků z CAST se v budoucnu vydá i k Měsíci. Návratová kabina bude dokonce znovupoužitelná, což by mělo ušetřit náklady. 

Vesmírné plavidlo tedy vzniká pro cesty jak na nízkou oběžnou dráhu Země, tak do meziplanetárního prostoru, a vyvinout pro něj univerzální tepelný štít prý tudíž znamenalo opravdový oříšek. Nakonec jej pokryjí tepelné pláty, které bude možné po každém návratu vyměnit, a jejich správnou funkci ověří již zmiňovaný testovací let. Nová loď zatím zůstává bez názvu a k budoucí stanici se vydá až později – první starty tchajkonautů zajistí již prověřená plavidla Šen-čou.

Krok za krokem

Čína zahájila svůj pilotovaný program už v roce 1992, přičemž si vytyčila tři hlavní cíle: První úkol splnil v roce 2003 Jang Li-wej, který úspěšně zamířil do kosmu a vrátil se v pořádku na Zemi. Jeho výprava trvala 21 hodin a návratová kabina přistála ve Vnitřním Mongolsku. Mise Šen-čou 5 tak katapultovala lidovou republiku na třetí místo v seznamu zemí, které dokázaly vlastními silami vyslat člověka na oběžnou dráhu. 

V rámci programu Šen-čou zatím Čína zdárně uskutečnila šest pilotovaných misí, během nichž se na orbitální dráhu podívalo 11 tchajkonautů (Šen-čou 5–7 a 9–11). Dál se úspěšně odehrála bezpilotní zásobovací výprava Šen-čou 8 a ještě před lidmi se do kosmu v rámci „dvojky“ dostala řada zvířat včetně opice, psa a králíka. Jejich osud bohužel neznáme: Během návratu údajně selhal jeden z padáků a kabina nejspíš přistála velmi tvrdě. Čínské úřady však uvedené spekulace popírají. 

Druhým cílem čínského pilotovaného programu bylo vyvinout pokročilé technologie k provádění výstupů do volného prostoru a osvojit si techniky dokování kosmických těles na oběžné dráze. Tato fáze se otestovala v programu Tchien-kung neboli Nebeský palác, v jehož rámci se již podařilo umístit na orbitu dvě krátkodobé laboratoře, Tchien-kung 1 a 2. Nyní tedy přichází na řadu třetí, zatím nejtěžší úkol – postavit a spravovat trvale obyvatelnou stanici Tchien-kung 3. 

TIP: Čína plánuje vybudovat vědeckou základnu u jižního pólu Měsíce

Úspěšným dokončením a provozem Nebeského paláce završí Čína první éru svého pilotovaného programu a započne další, jejíž cíle se již rýsují. K budoucím úkolům bude jistě patřit oblet Měsíce a vývoj techniky schopné dopravit člověka na jeho povrch i zpět na Zemi. 

V současné době bolestně zjišťujeme, že původci onemocnění nečekají na to, až vyvineme perfektně účinné léky a vakcíny, kterými bychom je mohli vyhladit. Opak je pravdou. Viry i bakterie se neustále vyvíjejí a neustále mají před námi náskok. Proto musíme být ve střehu i v případě chorob, které dnes běžně považujeme za „vyřešené“.

Britský tým University of Cambridge naléhavě varuje, že takovým nebezpečím je i záškrt. Badatelé analyzovali genom více než 500 původců záškrtu, kterým je bakterie Corynebacterium diphtheriae. Genomy pocházely ze 16 různých zemí, kde byl zachycen záškrt v průběhu posledních 122 let. Část genomů přitom pochází z Indie, kde byla v roce 2018 objevena více než polovina případů záškrtu z celého světa. Záškrt je sice dlouhodobě na ústupu, ale stále je každoročně zachyceno několik tisíc případů.

Záškrt se vyvíjí nebezpečným směrem

Analýzy odkryly řadu znepokojivých věcí. Původce záškrtu škodí především svým difterickým toxinem, což je jedovatý protein, produkovaný genem tox. Na tento toxin obvykle cílí vakcíny proti záškrtu. Vědci ale zjistili, že se struktura tohoto toxinu postupně mění. V dohledné době by mohlo dojít k tomu, že původce záškrtu obejde ochranu poskytnutou vakcínami. Ještě větší problém je v tom, že se původce záškrtu stává více rezistentním vůči antibiotikům.

TIP: Skrytá hrozba: Bakterie v prachu domácností šíří rezistenci na antibiotika

Pokud by se záškrt utrhl ze řetězu vakcín a antibiotik, mohla by to být katastrofa. Nemoc je schopná vyvolávat velké epidemie. Šíří se snadno vzduchem a může se přenášet i bezpříznakově. Prodělání nemoci podle všeho nechrání před opětovným nakažením. Samotné onemocnění se podobá velice ošklivé angíně s mnoha nebezpečnými komplikacemi, včetně zánětu srdečního svalu a obrny. Přibližně 5 až 10 procent nemocných se záškrtem umírá.

První kontakt japonských a amerických námořních sil nastal 24. října 1944 ve 22:15 hodin. Torpédové čluny na jižním okraji průlivu spatřily japonské lodě plující na sever a mezi 22:30 a 2:00 podnikly sérii útoků ve stylu „udeř a zmiz“. Japonské torpédoborce se snažily útočníky zahnat palbou ze všech zbraní. Nejméně sedm člunů se jim podařilo poškodit, ani jeden z nich však nepotopily.

Předchozí část: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (1)

Úspěch neslavili ani Američané – ani jedno z vypuštěných torpéd nezasáhlo cíl. Torpédové čluny nicméně umožnily Oldendorfovi sledovat Nišimurův pohyb a vnesly mezi jeho lodě zmatek.

Moře plné torpéd

Ve 2:15 japonské lodě na vzdálenost asi 30 km zachytil radar na palubě křižníku Louisville. Současně s tím vyrazila do útoku první sekce torpédoborců. Těsně před třetí hodinou ranní se Remey, McGowan a Melvin přiblížily na méně než 8 km a vypustily 27 torpéd. Zpozorovaly je přitom hlídky na palubě torpédoborce Šigure, po čemž následovala dvojice nepřesných salv z hlavních baterií Fusó i Jamaširo.

Než mohli japonští střelci své cíle řádně zaměřit, dorazila americká torpéda. Dvě z nich ve 3:08 udeřila do pravoboku Fusó a způsobila zaplavení strojovny č. 1. Exploze rovněž protrhla jednu z palivových nádrží a rozpoutala na palubě rychle se šířící požár. Téměř současně zaútočila ze západu druhá skupina torpédoborců, která vypustila dalších 20 torpéd.

US Navy skóruje

I nyní měli Američané šťastnou mušku – torpédoborec Jamagumo vyletěl do povětří po třech zásazích, zatímco Asagumo přišel o celou příď a Mičišio znehybnila trefa do strojovny. Čtvrtou zasaženou lodí se stala Jamaširo, exploze ve střední sekci levoboku ale kromě částečného zaplavení nenapáchala větší škody. Jedno z torpéd našlo i torpédoborec Šigure, naštěstí pro jeho posádku se ale vinou vadné roznětky pouze neškodně odrazilo.

Americké torpédoborce následně zahájily radarem řízenou palbu ze svých 127mm děl, kterou poslaly ke dnu těžce poškozený Mičišio a několikrát zasáhly křižník Mogami. Poté se stáhly z dostřelu a uvolnily prostor druhé vlně torpédoborců, která ve 3:24 vypustila deset torpéd. Jedno z nich zasáhlo Jamaširo do zádi a jeho exploze způsobila zaplavení kotelen na levoboku. Bitevní loď musela zpomalit, stále však zůstávala bojeschopná. Japonci útočníkům odpověděli vlastními salvami torpéd a střelbou, leč bez úspěchu.

Smršť granátů

Na palubě hořící Fusó se mezitím opravárenské čety marně snažily loď zachránit. Její kapitán Masami Ban nařídil otočit loď na jih ve snaze najet na mělčinu u nedalekého ostrova Kanihaan, voda ale do trupu pronikala příliš rychle a ve 3:20 musel Ban vydat rozkaz k opuštění lodi. Než stihla posádka evakuaci dokončit, loď se ve 3:45 převrátila. Unikající palivo vytvořilo okolo vraku ohnivé pole, ve kterém nalezla smrt velká část těch, kterým se podařilo loď opustit. Z celkového počtu 1 900 členů posádky jich tak zahynulo více než 1 600 včetně kapitána.

Z Jižního svazu v tu chvíli zbývala jen poškozená Jamaširo, lehce poškozený Mogami a jediný bojeschopný torpédoborec. Nišimura přesto nezavelel k ústupu – o dvě hodiny dříve se totiž konečně spojil s Šimou a zřejmě si myslel, že se k němu Šima připojí a pomůže mu probít se průlivem. Ve 3.51 se ale severní obzor rozzářil záblesky z děl Oldendorfových bitevních lodí a křižníků.

Image

Čtěte také

Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (3)

U příležitosti 110. narozenin značky Bugatti vznikla v roce 2019 limitovaná edice hypersportu Bugatti Centodieci. Exkluzivitu vozu podtrhuje i výjimečná cena – superluxusní vozy z desetikusové kolekce Bugatti nabízelo za 8 milionů eur (v přepočtu přes 200 milionů korun). Jak ale ukazuje příběh šikovného truhláře z Vietnamu, astronomická cena nemusí být jediným měřítkem exkluzivity – pan Nong vyrobil pro svého syna zdařilou repliku Bugatti Centodieci. Na rozdíl od francouzské automobilky se ale obešel bez hi-tech materiálů. Jeho hypersport je celý vyrobený z dubového dřeva. Zatímco originál pohání přeplňovaná 8.0 litrová W16, vietnamská varianta si vystačila a jednoduchým elektromotorkem napájeným z baterie.

TIP: Kachna s vůní pryskyřice: Šikovný truhlář vyrobil plně funkční Citroën ze dřeva

Planina džbánů v severním Laosu je jednou z nejpozoruhodnějších a nejvíce záhadných archeologických lokalit, přinejmenším v jihovýchodní Asii. Nalézá se na náhorní plošině Xiangkhouang, kde je asi na stovce známých míst k vidění několik tisíc kamenných nádob, vysokých 1 až 3 metry a vážících až 20 tun.

Účel těchto nádob není jasný a odborníci se o nich dohadují celá desetiletí. Podle některých byly používány na uskladnění vody nebo k vaření alkoholických nápojů. V některých jsou lidské pozůstatky, což zase ukazuje na nějaké pohřební nebo kremační rituály. Záhada stále trvá a jak se zdá, je ještě hlubší, než bývala.

Stáří Planiny džbánů

Australští archeologové z Australian National University (ANU) před pár lety na této planině objevili 15 nových lokalit s více než stovkou kamenných džbánů. Stejný tým odborníků teď přispěl k výzkumu Planiny džbánů ještě něčím mnohem podstatnějším. Posunuli totiž datování jejího vzniku hlouběji do minulosti.

TIP: Pomohou s výzkumem záhadné Planiny džbánů drony a virtuální realita?

Badatelé použili metodu opticky stimulované luminiscence k analýze vzorků sedimentu, odebraných těsně pod kamennými džbány. Metodou je možné určit, jak je to dlouho, co byl materiál vystavený slunečnímu svitu. Vědci zjistili, že kamenné džbány jsou na svých místech zhruba od období let 1240 až 660 před naším letopočtem. Dosavadní odhady přitom kladly stáří Planiny džbánů do doby železné, čili někam mezi lety 500 před naším letopočtem a 500 našeho letopočtu.

Na pohyb elektrokoloběžek po chodnících a jejich nevhodné parkování si stěžují obyvatelé velkých měst všude na světě. Stále častější jsou i srážky s chodci. Ze studie z Washingtonu vyplývá, že srážku nebo nějakou formu ohrožení ze strany koloběžkářů zažili tři dotazovaní z pěti. Ve Španělsku, Francii nebo Singapuru to došlo tak daleko, že zde museli v některých městech provoz elektrokoloběžek úplně zakázat.

Chytré elektrosvezení

Podobným problémům se proto snaží předcházet švédský operátor elektrokoloběžek Voi, který provozuje sdílená svá elektrovozítka v 50 evropských městech. Švédové nově navázali spolupráci s dublinským startupem Luna, ve snaze vybavit elektrokoloběžky systémem umělé inteligence.

Chytré elektrokoloběžky by měly být vybavené kamerami a senzory, které jednak vyhodnotí povrch, na kterém se vozítko pohybuje, a také přítomnost chodců. Umělá inteligence by pak automaticky upravovala rychlost vozítka, nebo vyslala akustický signál řidiči a varovala ho před možnou srážkou, nebo jízdou po chodníku. Konkrétní bezpečnostní nastavení má vzejít z celoročního testu, který byl zahájen již v listopadu v anglickém Northamptonu. První část testu si vývojáři nad míru pochvalují. Umělá inteligence dokázala správně vyhodnotit nebezpečí s přesností na 90 %. Druhá fáze testů startuje tento měsíc a zapojit by se do ní měla široká veřejnost.

TIP: Vzpoura strojů: Elektrokoloběžky v Austrálii svým uživatelům spílají a ujíždějí

Bezpečnostní prvky nejsou jediným chytrým vylepšením, se kterým Voi přichází. Jejich nejnovější elektrokoloběžky jsou vybavené senzory, které umí vyhodnocovat míru znečištění a varovat tak před nezdravým prostředím. Kromě kvality vzduchu koloběžky monitorují také úroveň hluku.

Možnost, že asteroid nebo jádro komety způsobí při srážce se Zemí globální či lokální katastrofu, závisí na mnoha faktorech – a tím nejdůležitějším je hmotnost. Čím hmotnější těleso, tím pravděpodobněji pronikne až na zemský povrch a vyvolá pohromu. Záleží také na rychlosti: Rychlejší objekty mají větší kinetickou energii, jež se při kolizi mění na energii deformace.

S tím souvisí rovněž pevnost materiálu – planetka při průletu atmosférou podléhá silnému dynamickému tlaku, a ne každá látka jej vydrží. Meteoroid se rozpadá, tzv. fragmentuje, a jeho značná část se vypaří. Méně soudržný či křehký materiál přitom fragmentuje snáz. Například Tunguskou událost z 30. června 1908 způsobil výbuch asi 200metrového tělesa 5–10 km nad povrchem naší planety. Při explozi původní objekt zcela zanikl, neboť zřejmě sestával z primitivního křehkého materiálu. 

TIP: Stoletá záhada tunguzské katastrofy: Co způsobilo obří výbuch nad Sibiří?

Určitou hranici každopádně stanovit lze. NASA empiricky určila, že tělesa s rozměrem 140 m a víc již vyvolají lokální katastrofu, spočívající ve zničení území odpovídajícího jednomu státu. Změnu potravního řetězce a hromadné vymírání by způsobil objekt s rozměry v řádech kilometrů. 

Sedím v malém krytu zamaskovaném v husté vegetaci na okraji pralesní tůně. Není odtud daleko k pacifickému pobřeží Panamy, ani k hranici s Kolumbií. Je dusné horko, kvůli vysoké vlhkosti je mé oblečení totálně mokré. Po nohavicích mi cestují klíšťata, kolem hlavy bzučí komáři. Tyto nepříjemností ale díky divadlu, které se odehrává pár metrů ode mne, téměř nevnímám. Na mělčině defiluje několik druhů volavek, ke krytu zamíří chřástal, aby vzápětí prošel krytem přímo pod mýma nohama. Na ostrůvek uprostřed hladiny vylézá kajman a na protější straně se pase několik kapybar. Jenom hlavní předmět mého zájmu se stále neobjevuje. Přitom vím, že se jich ve vegetaci skrývají desítky.

Teprve po několika hodinách čekání, kdy jsem zatím stačil exponovat několik filmů, se z křovin nedaleko krytu ozve praskání a na písčinu opatrně slézá mohutný ještěr, leguán zelený. Je to samec dlouhý téměř dva metry. Navzdory svému názvu je zbarven žlutě až cihlově červeně, s výraznými černými pruhy. Reaguje na zvuk závěrky a sotva stačím udělat několik záběrů, mizí v křoví… 

Opatrné stromové kuře

Právě tak před lety vypadalo mé první setkání s leguánem zeleným (Iguana iguana) ve volné přírodě. Leguáni byli bohužel v této oblasti velice plašší. Jsou zde sice chráněni, ale přesto je místní obyvatelé loví kvůli jejich údajně velice chutnému masu. Jak píše cestovatel Schomburgh citovaný v Brehmově životě zvířat: „Ač je vzhled tohoto zvířete velmi odpuzující, je jeho maso přece nejkřehčí, jaké si lze mysliti. Stejně chutná jsou i jeho vejce.“ Leguánům zeleným se proto také v některých zemích říká stromové kuře.

Dostat se s fotoaparátem do jejich blízkosti bylo obtížné i v dalších zemích Střední Ameriky a podobně ostražití byli i ve Venezuele. Obrat nastal teprve při návštěvě Kostariky. Pár desítek kilometrů od lokalit na území Panamy, kde leguáni při spatření člověka okamžitě prchali do úkrytů, se k nim dalo přiblížit na několik málo metrů.

Strážci mayských ruin

Brzy ráno procházím branou, která vede k ruinám mayského města Tulum – na pobřeží Yucatanu, v jižním Mexiku. Hlavním předmětem mého zájmu tentokrát nejsou slavné vykopávky, ale další z velkých ještěrů Střední Ameriky, leguáni černí (Ctenosaura similis). Včera večer při příjezdu jsem je z dálky zahlédl na pobřežních skalách a je pravděpodobné, že vyvýšené zbytky staveb s množstvím dutin by pro ně mohly být ideálním stanovištěm. 

Na obvodové zdi složené ze šedobílých kamenů brzy zaregistruji nějaký pohyb. Několik metrů ode mne se vyhřívá velký samec. Díky šedohnědému zbarvení, které splývá s barvou okolí, jsem ho vůbec neviděl. Zaregistruji ho teprve díky jeho charakteristickému kývání přední částí těla, což je u leguánů jeden z komunikačních projevů. Leguán se mou přítomností nenechá rušit, a tak se k němu můžu pomalu přiblížit – nakonec až na vzdálenost dvou metrů. Leguán se nadýmá a kývá, ale tyto signály nepatří mně. Spíše jsou určeny dalšímu samci, který sedí jako strážce na vrcholku nedaleké stavby, a několika samicím z jeho harému. Postupně zjišťuji, že v ruinách žijí desítky leguánů černých. Nacházím i mláďata, na rozdíl od dospělců jsou některá z nich zbarvena jasně zeleně, podobně jako mláďata leguánů zelených.

S množstvím leguánů černých se v dalších letech setkávám i v Kostarice. V jednom hotýlku na pobřeží Tichého oceánů obývá početná kolonie dokonce dvůr a hromady dřeva na něm. Líně se povalují na zemi a jsou tak krotcí, že je občas nutné dávat pozor, aby jim člověk nešlápl na ocas. V kostarickém Národním parku Manuel Antonio na pobřeží Pacifiku se dokonce procházejí na pláži a při pátrání po něčem k snědku neváhají nahlédnout do tašek opalujících se krasavic.

Umění chůze po vodě

Ukryt u malé, vodní vegetací částečně zarostlé tůně, pozoruji v šeru panamského pralesa neobyčejné divadlo. Z křovin po obvodu tůně občas vyběhne malý ještěr, jako malý tyranosaurus se vztyčí na zadních nohách a velkou rychlostí přeběhne vodní hladinu. Je to další zástupce leguánů, bazilišek hřebenatý (Basiliscus basiliscus), který předvádí svou schopnost běhat po vodě. Dokáže vyvinout rychlost 10–12 km/hod a při běhu využívá pouze zadní nohy s dlouhými prsty. Opírá se při tom o dlouhý ocas, kterým manévruje. Nad hladinou ho drží povrchové napětí vody a to, že se občas opře o různé plovoucí předměty a vodní vegetaci.

Pro neobvyklou schopnost je někdy také nazýván Jesus Christ Lizard – Kristova ještěrka. Když už ho povrchové napětí hladiny neudrží a začne klesat pod hladinu, bez problému pokračuje plaváním.

Skřítci s barevnými hrdly

Ve Střední Americe žije mnoho rozmanitých druhů, které patří mezi leguánovité – od atraktivních, velkých leguánů až po druhy zcela nenápadné, velké pouhých několik centimetrů nebo žijící skrytě. Existuje ale skupina, jejíž zástupci, přesto že jsou většinou drobní, pozornosti neujdou. Jsou to leguánci patřící do skupiny obecně nazývané anolisové.

Spatříte je na kmenech pralesních velikánů nebo v otevřené krajině na solitérních stromech. Případně je uvidíte i na dřevěných sloupech ohraničujících ploty v celé Střední Americe. Na kůře se něco malého pohne, zasvítí malý barevný flíček, většinou v různých odstínech žluté a červené a zase zmizí. Při pomalém přiblížení zjistíme, že je to malý, většinou okolo deseti centimetrů dlouhý ještěr. Obvykle barevně splývá s kůrou stromu, ale některé druhy jsou i krásně zbarvené, třeba jasně zelené. Při teritoriálním chování nebo když se dvoří samicím vypínají samci těchto leguánků nápadně zbarvený hrdelní lalok. Celý akt trvá několik málo vteřin. Je doprovázen kýváním a natřásáním se a jeho rychlost i frekvence se mění a je i různá u jednotlivých druhů. Připomíná to praporkovou signalizaci. Někteří leguánci dokážou podle situace i výrazně změnit barvu, třeba jasně zelený Anolis porcatus v několika vteřinách zhnědne.

TIP: Goliáš a jeho David: Leguán mořský a ještěrka lávová

Anolisové jsou jednou z druhově nejbohatších skupin ještěrů, celkem bylo popsáno více než 300 druhů. Živí se drobnými živočichy odpovídající velikosti, hlavně tedy hmyzem. Nepohrdnou ale ani sladkým ovoce. Rozmnožují se vejci, většinou je kladou po jednom nebo dvou kusech několikrát ročně. 

Výše uvedených několik druhů ještěrů je pouze zlomkem druhového bohatství ještěrů Střední Ameriky. A nejde jen o leguány. Vedle nich zde pochopitelně žijí stovky zástupců dalších systematických skupin…

Už jako děvčátko toužila Estée po herecké kariéře a s touto myšlenkou docela vážně koketovala ještě po svatbě ve třicátých letech 20. století. Nakonec se proslavila v jiném oboru a smířila se s tím, že své jméno neuvidí na stříbrném plátně, ale „jen“ na lahvičkách svých krémů či parfémů. A udělala dobře! Jako zakladatelka kosmetického impéria se stala nejen celebritou, ale zároveň i jednou z nejbohatších žen světa. A přitom pocházela ze skromných poměrů.

Krásná po mamince

Krásnou tvář zdědila Estée po své mamince Rose, maďarské Židovce, která odešla v roce 1898 z Uher spolu s pěti dětmi hledat štěstí do Ameriky. Její manžel už tam ostatně nějakou dobu pracoval. Jenže o několik let později poznala v New Yorku majitele drobného železářství Maxe Mentzera, do kterého se zamilovala a později se za něj i provdala. I on pocházel z Rakousko-Uherska. Některé prameny uvádí, že měl dokonce český původ (podle jiných byl Maďar). 

Holčičku, která se jim narodila v roce 1908 v New Yorku, pokřtili Josephine Esther. Neřekli jí ovšem jinak než maďarskou zdrobnělinou Eszti, a když začala chodit do školy, jméno jí upravili na podobu Estée. Mimochodem – Estée svůj věk celoživotně tajila, takže možná se narodila už o dva roky dříve.

Mezi hrnci

Malou Estée fascinovala krása její maminky, ženy za všech okolností elegantní. Obdivovala její nádherné vlasy, které jí tak ráda česala, a také krásnou pleť, již si Rosa udržovala jemnou a vláčnou pomocí krémů, které na ni v hojné míře nanášela. 

A více než o tatínkovo železářství se Estée začala zajímat o práci svého strýce chemika, který měl lékárnu, v níž vyráběl různé mastičky, vodičky a olejíčky. To on ji naučil namíchat první pleťový krém. Ovlivnil Estée natolik, že se rozhodla začít v tomto oboru podnikat. Na rozdíl od svých starších rivalek Heleny Rubinsteinové či Elizabeth Ardenové, které podnikaly díky finančním půjčkám ve velkém, byla Estée velice opatrná. Krémy nadále vyráběla ve své kuchyni a výrobky prodávala tehdy běžným způsobem – pomocí podomního prodeje. 

Krásný pár

Muže svého srdce poznala Estée u jezera Mohegan. I Joe Lauter byl synem rakousko-uherského emigranta, jenže po příchodu do Ameriky mu na úřadech zkomolili jméno. Joe si ještě před svatbou nechal příjmení opravit a ženil se už jako Joseph Lauder. Svatba se konala 15. ledna 1930 a Estée byla tou nejkrásnější nevěstou. Všichni mohli oči nechat na nádherné bílé saténové róbě s dlouhou vlečkou doplněnou kyticí bílých lilií. Poprvé v životě použila Estée na rty svou právě vyrobenou rtěnku. Od toho dne ji už používala denně.

Joe byl velmi schopný účetní, a tak jí po narození syna Leonarda v roce 1933 pomohl rozjet obchod ve velkém. Založili společnost Estée Lauder Companies a investovali do ní všechny peníze, které do té doby Estée vydělala. Krémy začaly být známější a získávaly oblibu.

Estée přesně odhadla potřeby žen, dokázala se do nich vcítit. Věděla, jak na sebe mají málo času. A přitom chtějí být krásné a žádoucí. Snažila se tedy vyrábět přípravky, které rychle působily a měly okamžitý efekt. Práce ji nesmírně bavila, už nepracovala doma. Jenže jaksi zapomínala, že má také rodinu a manžela, na něhož zbývalo stále méně času. Že se jí rozpadá manželství, zjistila, až když už bylo pozdě…

V roce 1939 se manželé rozvedli. Naštěstí ne nadlouho. V roce 1942 je svedla dohromady obava o zdraví syna Leonarda, který onemocněl těžkou formou příušnic. Tehdy si uvědomili, že jejich rozvod byl omyl a že se k sobě chtějí vrátit. Brzy se znovu vzali a v roce 1944 se jim narodil druhý syn Ronald. Teď už je nic nerozdělilo a zůstali spolu až do Josephovy smrti v roce 1982. Estée si konečně uvědomila, jak je pro ni rodina důležitá.

Ve druhé polovině čtyřicátých let už byl podomní prodej překonán. Proto začala Estée budovat své kamenné prodejny. Ta první vznikla na prestižní Páté avenue v New Yorku. A další brzy následovaly.

Modrá je dobrá

Jako první zavedla dvě novinky: přidávala k nákupům dárky či vzorky zdarma. Nezruinovalo ji to, jak jí konkurence prorokovala. Začala také více dbát na reklamu. Psala do módních magazínů, často se ukazovala ve svých prodejnách a salonech, kde nejen ženám radila, ale sama je i líčila či jim dělala tak dnes oblíbené „proměny“. Boom v prodeji jejích výrobků nastal po roce 1946. Tehdy uvedla na trh novou řadu se čtyřmi základními výrobky: čistícím olejem, dvěma různými krémy a pleťovým tonikem. A slavila úspěch!  

V roce 1948 přemluvila nákupčího slavného obchodního domu Saks Fifth Avenue, aby na zkoušku zařadil do prodeje její produkty – za tři dny bylo vše vyprodáno. Tím si otevřela dveře i do dalších obchodních domů. Velice jí záleželo na estetickém vzhledu lahviček či jejich obalech. Dospěla k názoru, že blankytně modrá barva se dobře vyjímá v každé koupelně, a tak ji napříště prosadila na obaly všech svých výrobků.

Dobývá Evropu

V dalších patnácti letech se Estée Lauder rozhodla expandovat mezinárodně. Záleželo jí především na tom, aby dostala své výrobky do Evropy. Povedlo se! Svou první mezinárodní pobočku si v roce 1960 otevřela v londýnském obchodním domě Harrods. V následujícím roce otevřela kancelář v Hongkongu. Dnes už se její značka prodává ve více než 150 zemích.

Sama byla velmi krásná, vždy perfektně upravená. Stále se udržovala a na svůj věk rozhodně nevypadala. Tím dělala svým výrobkům tu nejlepší reklamu. Ostatně i ona mlžila a tajila svůj skutečný věk.

Také její modelky či tváře její značky musely být opravdové krasavice. Osobně dohlížela na jejich výběr. Ačkoli měla diář popsaný na dlouhou dobu dopředu a mnohdy pracovala sedm dní v týdnu, rodina u ní byla na prvním místě. Poučil ji její rozvod. Ráda vařila a nikdy nezapomínala na rodinné oslavy narozenin či svátků. 

TIP: Žádná Coco Chanel! Ženy od korzetů a pravidel osvobodila Emilie Flögeová

Znala se se spoustou celebrit a sama se celebritou také stala. Tato nesmírně vitální žena nezahálela ani v pozdním věku, nedokázala odpočívat. Dosáhla mnoha ocenění nejen v Americe, ale i v Evropě. Za zmínku určitě stojí nejstarší a nejprestižnější francouzské vyznamenání – rytíř Řádu čestné legie, které zavedl Napoleon Bonaparte už roku 1802. 

Estée prožila skutečně bohatý život. Do důchodu odešla teprve v roce 1995! Tehdy v čele jejího impéria stanul starší syn Leonard, podíl má ovšem i jeho mladší bratr Ronald. Estée Lauder se dožila krásného věku 96 let. Zemřela na selhání srdce v roce 2014.