Byla to velká sláva, když roku 1655 dobyli Angličané španělský přístav Port Royal. Význam tohoto místa byl totiž klíčový. Kdo jej kontroloval, měl v hrsti nejen Jamajku, ale také celé Karibské moře. Španělé se tu drželi dlouhých 146 let a dost efektivně tím bránili v kolonizaci obou Amerik jiným zemím. Pět pevností střežících přístup na písečný poloostrov nezvané hosty spolehlivě odrazovalo. I proto bylo zdejší přístavní sídlo dlouho považováno za nejlidnatější evropské město v Novém světě, hlavní obchodní a rybářskou základnu. Jenže z dobytí se Angličané dlouho neradovali.

Město hříchu

Nenáviděné Španěly sice dokázali vypudit, ale k udržení přístavu jim chyběly potřebné síly. Na stálou vojenskou posádku se v královské pokladnici nedostávalo peněz a investovat do kolonizace Jamajky se nikomu také nechtělo. A tak padlo rozhodnutí, že Port Royal bude zasídlen těmi, kdo se o sebe umí postarat. Tedy Bratranci z pobřeží.

Členové tohoto velmi volného profesního sdružení byli korzáři a bukanýři, zkrátka postrach Mexického zálivu, Karibiku i Atlantiku. Sprostí piráti, jejichž původ můžeme dohledat u kapitánů protestantského a hugenotského vyznání, již v průběhu třicetileté války útočili na lodě katolických Španělů a Francouzů a už u toho zůstali.

TIP: Sedm nevyřešených záhad archeologie

Po přístavu Tortuga na Haiti se Port Royal stal jejich novým domovem, odkud mohli na španělské zlaté flotily bez ustání útočit. Samozřejmě s požehnáním Angličanů. Ti se o to, co se na Jamajce děje, raději moc nestarali. Město plné vrahů a boháčů se rapidně rozrůstalo. V nové přístavbě prakticky neexistovaly ulice a kamenné domy, šlo o jednu obrovskou kolonii dřevěných chatrčí, náleven a skladů překupníků. Což je ten hlavní důvod, proč – když se tudy v roce 1692 přehnalo zemětřesení – nezůstalo ze dvou třetin pirátského Města hříchu vůbec nic. Hladina se zvýšila o pět metrů a většina písečného poloostrova skončila pod vodou.

Každý rok zavítá do Britského muzea v Londýně na šest milionů lidí. Většinu z nich tam však netáhnou nesmírně cenné, ale málo známé artefakty z dějin Británie, jako třeba anglosaský poklad z mohyly v Sutton Hoo nebo zbytky římských zbrojí, umístěné ve vyšších patrech. Nejdychtivěji se návštěvníci naopak rozhlížejí po halách v přízemí, kde se mohou v části věnované Egyptu podívat do očí kolosálním sochám faraonů, dotknout se žulových sarkofágů nebo si přečíst písmena na tzv. Rosettské desce, jež v 19. století konečně umožnila rozluštit hieroglyfy. O kousek dál střeží ohromní okřídlení lvi vstup do asyrské expozice, stejně jako před třemi tisíci lety hlídali vchod do královské rezidence Ašurnasirpala II. v Nimrudu. A jen o několik desítek metrů vedle lze obdivovat sochu moai z Velikonočního ostrova. 

Právo mlčí 

Stejnou procházku mezi nejznámějšími poklady historie si můžete dopřát v pařížském Louvru, spolu s 9,5 milionu dalších návštěvníků. Na výsadním místě se tam vypíná slavná „bezruká“ Venuše z Mélu či egyptský Sedící písař, kterému neznámý sochař před 4 500 lety dodal dokonale živý vzhled. Nebo byste se raději prošli proslulou modrou Ištařinou bránou z Babylonu? Nemusíte se proto trmácet na Blízký východ, stačí si zajet k sousedům do Pergamonského muzea v Berlíně. 

Země, kde zmíněné zázraky umění vznikly, se však cítí okradeny. Některé žádají o navrácení svého dědictví teprve krátce, nároky jiných se táhnou po celá staletí. Jako nejčastější argument proti návratu pokladů zaznívá jednak politická nestabilita například v případě Iráku či Sýrie a jednak fakt, že mezinárodní právo vracení „válečné kořisti“ nijak neupravuje. Řada předmětů navíc v důsledku rabování nebo prodeje nejednou změnila majitele. Repatriace uměleckých děl z veřejných muzeí či soukromých sbírek tak představuje velmi spletitý problém. Dostane se „domů“ alespoň část z nich? 

Nefertiti chce domů

Pro mnoho archeologů, zejména těch evropských, Egypt byl a stále je zemí pokladů. Fantastické nálezy proudily do institucí na starém kontinentu po dvě staletí spolu s tím, jak se archeologie rozvíjela a imperiální mocnosti objevovaly hlubiny historie. Éra kolonialismu však skončila a severoafrická země chce své dědictví zpět. 

Zahi Hawass, archeolog a bývalý generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Egypta, zahájil na počátku letošního roku kampaň s cílem vrátit egyptské poklady z evropských muzeí „domů“. O repatriaci se hovořilo už v roce 2005, v počátečních fázích stavby Velkého egyptského muzea v Gíze. Jeho brány se otevřou v roce 2021 a s plochou 480 tisíc metrů čtverečních půjde o největší muzejní komplex na světě. Kampaň se týká pěti konkrétních děl, o nichž se Hawass vyjádřil jako o jedinečných předmětech, jež náležejí Egyptu – zvlášť v případě, kdy byly vyvezeny nelegálně.

Tajná loupež

Slavnou bustu královny Nefertiti nalezl roku 1912 archeolog Ludwig Borchardt se svým týmem. V oné době platilo, že objevitel nedotčené hrobky nesmí žádný z jejích pokladů ze země odvézt. Borchardt přesto bustu přepravil do Německa a ukrýval ji na různých místech, načež artefakt po několika letech vystavil veřejně. 

Od té doby se Egypt snaží o návrat památky, nicméně desítky let trvající spor zatím nedospěl k závěru. Nefertiti se tak momentálně nachází v Novém muzeu v Berlíně a ročně ji obdivuje na 500 tisíc návštěvníků. Kromě ní Hawass žádá také již zmiňovanou Rosettskou desku, jednu z hlavních atrakcí Britského muzea. 

Odvoz podle zákona

Pouze dvě původní díla, vystavená dnes ve světových muzeích, opustila kdysi africkou zemi legálně: busta prince Ankhafa, aktuálně tvořící součást bostonské expozice, a socha vezíra Hemiunu v německém Muzeu Roemera a Pelizaeuse. První zmíněná by za normálních okolností zůstala v Káhiře, nicméně Egypt ji roku 1927 daroval bostonské expedici coby poděkování za rozsáhlou práci a objev neporušené hrobky královny Hetepheres. Socha Hemiunu pak do Německa zamířila s požehnáním úřadů, ovšem s příslibem zápůjčky Velkému egyptskému muzeu při příležitosti jeho otevření. Hawass však doufá, že se ji podaří ponechat v domácí expozici navždy.

Další z artefaktů, Rosettská deska, patří k nejznámějším nápisům na světě. Jde o fragment z větší stély a obsahuje tři verze dekretu vydaného roku 196 př. n. l. v egyptském Memfisu. Desku objevila v roce 1799 francouzská expedice, z jejíchž rukou ji později vytrhli Angličané po porážce francouzské armády. Nyní ji tedy vystavuje Britské muzeum v Londýně.

Jako poslední artefakt požaduje africký stát tzv. Denderský zvěrokruh, uložený v Louvru. Reliéfová skulptura se do Evropy dostala před 200 lety, během Napoleonova tažení do Egypta. Podobně jako u většiny dalších památek ovšem není jasné, zda se do místa svého původu skutečně někdy vrátí.

Uloupená řecká pýcha

Britské muzeum v Londýně se pyšní i další starověkou památkou, a to tzv. Elginovými mramory z athénského chrámu Parthenon: 75 metrů širokou památku sestávající ze 17 soch vytvořil v letech 447–438 př. n. l. z bílého mramoru sochař a architekt Feidias, společně se svými asistenty. Řecká vláda však již téměř 200 let požaduje vrácení muzejního exempláře do Athén. 

Mramory z Parthenonu odvezl počátkem 19. století Thomas Bruce, hrabě z Elginu, a dal jim dnešní název. V letech 1779–1803 působil coby velvyslanec v Cařihradu, hlavním městě Osmanské říše, jež tehdy ovládala i mnohá území Evropy včetně Řecka. Bruce tak mezi roky 1801 a 1812 přepravil z athénské akropole do Británie řadu památek. A již tenkrát započala veřejná diskuse, jak s nimi naložit. 

Otázka národní cti

Hraběte bohužel nemotivovala vznešená snaha o záchranu ohrožené památky. Sochy měly zdobit jeho dům a dodat mu prestiž, ovšem kvůli nákladnému rozvodu je nakonec prodal Britskému muzeu. Po jejich přepravení do Británie se dočkal pochvaly, ale i odsouzení, s tím že na koupi, natož odvezení řecké národní památky neměl – spíše morální – právo. Bruce se však obhajoval tzv. firmanem neboli povolením k výzkumu a později i k odvozu soch a plastik, které obdržel od samotného sultána Selima III. Panovník neměl k pokladům podrobeného státu žádný vztah, kdežto pro dnešní Řecko znamená navrácení parthenonských soch otázku národní cti. 

A tak po roce 1832, kdy se Řekové z osmanské nadvlády vymanili, zahájili několik projektů s cílem zničené památky obnovit a ukradené poklady získat zpět. Snaha o repatriaci mramorů se zintenzivnila v 80. letech 20. století a trvá dodnes. Místo, odkud hrabě skulptury odvezl, nyní tvoří součást Muzea Akropole a zůstává prázdné pro případ, že by se artefakty vrátily. 

Prázdná muzea?

V roce 2014 se do sporu vložilo UNESCO a nabídlo, že bude fungovat jako prostředník. Británie to však odmítla s tím, že organizace spolupracuje s vládními orgány, a nikoliv se správci muzeí. Téhož roku si řecká strana najala špičkové advokáty z britské kanceláře Doughty Street Chambers, jež proslula svými úspěchy na poli kulturních restitucí.

TIP: Ukradené české poklady: Co vše odnesli Švédové za třicetileté války z Prahy?

Hlavním cílem je získat parthenonské sochy z ostrovního království i z dalších muzeí, a ukázat je tak návštěvníkům Muzea Akropole v uměleckém a dějinném celku. Britové naopak argumentují, že když vlysy vrátí, začnou o repatriaci žádat i další země a světová muzea zůstanou prázdná. Kdy a zda vůbec řecké dílo zamíří zpět do Athén, tudíž nadále není jisté a spor pokračuje. 

Hermann Wolf byl Němec. Jeho rodina a předkové žili v Trutnově již celé generace. Po otci převzal před první světovou válkou zavedenou mechanickou tkalcovnu zaměstnávající na 200 dělníků. Do roku 1929 se mu ji podařilo modernizovat. Staré transmise nahradil novou výkonnou strojovnou, v USA nakoupil nové tkalcovské stroje a rozšířil výrobu. Tkalcovna pana Wolfa koncem dvacátých let prosperovala a on byl náležitě hrdý. Hned vedle továrny si nechal vystavět pěknou funkcionalistickou vilu. 

Krach průmyslníka

Počátkem roku 1929 se začaly objevovat náznaky stagnace. V dubnu bylo rozhodnuto, aby polovina zaměstnanců zůstala 14 dnů doma a poté se vystřídala s druhou polovinou, která zatím chodila do práce. Krize, která v podniku nastala, hrozila přerůst v masivní stávku dělnictva, z čehož mělo obavu především zdejší okresní hejtmanství. Urychleně se proto hledala možnost řešení situace a pan Wolf byl vyzván, aby se sešel s deputací dělníků na okresním hejtmanství. K setkání sice došlo, ale výsledek jednání zúčastněné strany nepotěšil. Pan Wolf byl nucen přiznat, že je toho času ve svízelné hospodářské situaci. 

V červenci nastala první vlna propouštění. Další zaměstnanci byli propuštěni v nadcházejícím roce. Odbyt tkalcovny se blížil nule. Akcie, které měl pan Wolf uložené v trutnovské spořitelně, se brzy proměnily v bezcenné kusy papíru. Pracovní doba se počátkem roku 1930 zkrátila na 32 hodin týdně, pracovalo se pouze čtyři dny v týdnu. A někdy ani to ne. V polovině roku byla výroba zastavena úplně.

Pan Wolf neměl mnoho možností, jak svůj podnik zachránit. Obrátil se proto na banku, zdali by mu nepomohla úvěrem. Tento krok se však ukázal jako osudová chyba. Banka sice finančně vypomohla, ale v roce 1931 žádala splacení úvěru, který díky úrokům dosáhl astronomické výše. Když pan Wolf nesložil požadovanou částku do dvou měsíců, převzala správu veškerého jeho majetku banka. Byl tak učiněn poslední krok ke konečnému zastavení výroby, propuštění zbylých zaměstnanců a vyhlášení krachu. 

TIP: Na rozkaz prezidenta: Skutečně nechal Masaryk střílet do dělníků?

Poslední měsíce roku 1932 pronásledovali pana Wolfa věřitelé, zvláště z kruhů německých finančníků, od kterých si vypůjčil peníze na nájem v jednom z pokojů hotelu Klein. Již tehdy ho sužovaly zdravotní problémy. V prosinci jej nemoc upoutala na lůžko. Zlomený průmyslník zemřel den před Štědrým dnem.

Nejsou to jen dlouhé a nebezpečné ostny, které z ježovek dělají hrozbu mořského pobřeží. Tito ostnokožci jsou v prvé řadě nebezpečnými predátory, kteří postupně požírají velkou část bohatého mořského ekosystému.

Pojídači mořských řas

Ježovky kalifornské (Mesocentrotus franciscanus) neodlišuje od nám možná známějších černých mořských ježků, kteří obývají třeba pobřeží Chorvatska, jen jiná, tedy až jedovatě fialová barva. Ježovky jsou také větší a jejich skelet může mít v průměru až 18 centimetrů. Ostny pak dorůstají do délky téměř osmi centimetrů. Nebezpečnost ježovek ale nespočívá ani tak v jejich velikosti, jako spíš v množství. Za poslední roky se totiž na pobřeží Kalifornie extrémně přemnožily. Podle místních vědců až 10 000×.

„Jedná se o obrovské počty – miliony nových ježovek, které hledají potravu. To má samozřejmě vážné ekologické následky, včetně zániku velkého množství druhů mořských řas,“ vysvětluje mořský biolog Steven Rumrill. Nejoblíbenější pochoutkou ježovek jsou totiž právě mořské řasy, které ježovky odkousávají od skal. To jim umožňuje speciální žvýkací ústrojí s pěti zoubky.

Příležitost pro podnikavé

Ježovkám se v posledních letech na severním pobřeží Kalifornie neobvykle daří. Důvodem je stálé oteplování vod, které těmto živočichům ohromně prospívá. „Posledních téměř 100 let jsme tady měli opravdu velmi stabilní ekosystém. Vše se ale změnilo za poslední čtyři roky, kdy souhrn několika faktorů naprosto zdevastoval místní řasy,“ vysvětluje bioložka Cynthia Cattonová.

Problému si kromě kalifornských vědců všimli také milovníci mořských plodů, kteří v ježovkách vidí velký potenciál. Chtějí je totiž ve velkém lovit a dostat do restaurací jako velkou pochoutku. V čele těchto snah stojí Brian Takeda, ředitel firmy Urchinomics: „Náš projekt se snaží proměnit tento problém v sociální a také ekonomickou příležitost. Zaměřujeme se na přemnožené ježovky, sbíráme je a snažíme se je změnit na prémiový produkt.“

Z Japonska do Kalifornie?

Poblíž kalifornského města Bodega Bay už dokonce vznikla farma, kde se věnují výzkumu a také chovu těchto živočichů. Ježovky samozřejmě není možné jíst celé – ke konzumaci se hodí pouze vnitřek, tedy oranžově zbarvené pohlavní orgány. Jestliže se někdy dostanete k ochutnávce, připravte se na to, že jejich struktura je dost slizká. Podle milovníků podobných pochoutek se ale můžete těšit na překvapivě sladko-mořskou chuť.

TIP: Zapomenuté delikatesy jižní Moravy: Je libo slaninovou marmeládu?

Ježovky se velmi často připravují s těstovinami. Skvělé jsou údajně třeba špagety s kousky ježovky, česnekem a chilli. Z ježovek se v některých vybraných restauracích dokonce připravuje jeden druh sushi a v Japonsku jsou už léta velkou pochoutkou. Na ulici si je tam můžete dát jako oblíbené „street food“. Až budoucnost ale ukáže, zda se tento exotický mořský plod uchytí i v některých amerických restauracích a ježovek bude ubývat na dně moří a přibývat na talíři. 

Profesor William Pickering byl vtažen také do druhého kosmického závodu Spojených států a Sovětského svazu. Šéf výzkumných programů NASA Abe Silverstein ho 21. prosince 1959 pověřil vývojem automatických sond určených k průzkumu zemského souputníka. Do té doby se zmíněným úkolem zabývala jedna soukromá firma a vojáci.

Předchozí část: William Hayward Pickering: Ten, který zavedl Ameriku do vesmíru (1)

Vyslat automat na oběžnou dráhu okolo Měsíce se v srpnu 1958 pokusila technologická laboratoř STL firmy Ramo-Wooldridge, ale raketa explodovala. Sovětům od září do prosince havarovaly tři nosiče s lunárními aparaturami, Američanům selhaly další dva pokusy.

Úspěchy pak zaznamenal SSSR: Luna 1 začátkem ledna 1959 Měsíc nezasáhla, ale prolétla okolo ve vzdálenosti 6 700 km – i to byl ovšem pokrok. Američané totéž zopakovali v březnu s Pioneerem 4 v desetinásobné vzdálenosti. V září se Luna 2 do našeho věčného souseda trefila a o měsíc později „trojka“ poprvé vyfotografovala jeho odvrácenou stranu.

Pohledy ze sousedství

První sondy Ranger, zkoumající lunární povrch zblízka, vyvinuli v JPL a vyráběla je pobočka Aeronutronic Division firmy Ford Motor Company. S prvními dvěma havarovaly jejich nosiče. Ani další tři automaty, jež měly během posledních deseti minut před dopadem na Měsíc pořizovat podrobné snímky, úkol nesplnily. Rangery 3, 4 a 5 vypuštěné v lednu, dubnu a říjnu 1962 se vymkly kontrole a minuly cíl.

Teprve Ranger 6 letěl 30. ledna 1964 hladce, dopadl blízko plánovaného bodu, ale jeho televizní kamery selhaly. Až sedmý exemplář z 28. července téhož roku zvládl všechny cíle a předal na Zemi 4 308 snímků. Na poslední fotografii byly vidět detaily o rozměrech pouhých 50 cm. Závěje prachu, jak se někteří astronomové obávali, na Měsíci nejsou a lidé tam mohou bez obtíží chodit. Jelikož Američané tehdy usilovně pracovali na projektu Apollo, šlo pro ně o důležitou zprávu. Také poslední dvě sondy zaznamenaly úspěch. Ranger 8 pořídil celkem 5 814 záběrů a americká televize je v únoru 1965 vysílala v přímém přenosu. Pickering mohl být spokojen.

Mezitím vědci pracovali na automatech Surveyor, jež měly na Měsíci měkce přistát a ukázat nejbližší okolí. Hned ten první, vypuštěný 30. května 1966, dosedl v Oceánu bouří a odeslal přes 11 tisíc záběrů. Celkem Američané vyslali sedm Surveyorů a pouze dva selhaly. 

Souběžně probíhaly pokusy o průzkum nejbližších planet. Mariner 1 v červenci 1962 vybuchl, „dvojka“ prolétla okolo Venuše. Těleso halily mraky, ale přístroje odhalily peklo na povrchu: tlak desetkrát vyšší než na Zemi a teploty dosahující 400–500 °C.

Úspěch za úspěchem

Začátkem března 1963 zobrazil prestižní týdeník Time Pickeringa na obálce vedle ženy připomínající Venuši. Komentář hlásal: „Žádné úspěchy ruských kosmonautů nebo amerických astronautů ani experimenty probíhající na nesčetných družicích nepřinesly člověku tolik, kolik získal z nepravděpodobné výpravy Marineru 2.“ Sověti zvládli vyslat několika sond k Venuši, dokonce i na její povrch. Ale další meziplanetární expedice byly mimo jejich možnosti, měli mizernou elektroniku.

Také Mariner 3 v listopadu 1964 skončil v plamenech, zatímco jeho následovník poslal v létě na Zemi 21 snímků z průletu okolo Marsu. V červenci 1965 se Pickering objevil na titulní straně časopisu Time podruhé, tentokrát s rudou planetou v pozadí. A opět včetně nadšeného článku o kouzelnících z JPL. V listopadu 1971 dorazil Mariner 9 k Marsu a stal se první umělou družicí jiné planety. „Desítka“ se v letech 1974–1975 nejdřív přiblížila k Venuši a potom několikrát obkroužila Merkur coby nejbližší oběžnici Slunce – takže opět prvenství.

V létě 1975 vyslali Američané automaty Viking 1 a 2 k Marsu. Po roční cestě dosáhly cíle, výsadkové stanice přistály a orbitery zakroužily okolo. Palubní laboratoře nabraly vzorky půdy a analyzovaly, zda neobsahují stopy po biologických formách. Přítomnost mikroorganismů se však nepodařilo ani potvrdit, ani vyvrátit. Bylo zjevně nutné použít jiné pátrací metody.

TIP: Stále na cestě: Sondy Voyager se řítí vesmírem už 40 let

Pod Pickeringovým vedením vznikly sondy Voyager 1 a 2 určené ke studiu vzdálených planet. Odstartovaly v roce 1977 a postupně prolétly okolo Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu. Začátkem nového tisíciletí se dostaly do mezihvězdného prostoru, přičemž stále vysílají informace o svém okolí. Jejich úspěch nemá obdoby.

V 66 letech, roku 1976, odešel Pickering do důchodu. V JPL zanechal dědictví, z nějž čerpali nástupci ještě hodně dlouho. Jeho následovník Charles Elachi prohlásil: „Byl neomylný. Vedl laboratoř pevnou rukou.“

Inspiroval dvě generace 

Na rodný Nový Zéland Pickering nikdy nezapomněl. V pracovně měl fotografii tamní nejvyšší hory Mount Cook. Založil nadaci pro novozélandské studenty na Caltechu. Zvolili jej čestným členem Řádu Nového Zélandu, což představuje nejvyšší poctu země. Jeho jméno nese 1 650 m vysoký vrchol v Keplerově pohoří na Jižním ostrově. V Havelocku, kde chodil do školy, odhalili památník dvěma velkým Novozélanďanům: jemu a Ernestu Rutherfordovi, zakladateli jaderné fyziky.

S přibývajícím věkem získával další a další ocenění své práce. Roku 1975 mu prezident Gerald Ford udělil prestižní medaili National Medal of Science. Cenou ho odměnil japonský císař. Královna Alžběta II. ho jako rodáka ze Zélandu, který patří do Společenství národů, povýšila do šlechtického stavu. Profesor Pickering se chtěl na penzi vrátit na Caltech. Dostal však zajímavou nabídku přednášet v Saúdské Arábii. V Kalifornii se usadil po dvou letech a pracoval dál, ovšem nikoliv na výzkumu vesmíru či na technice. Založil firmu Lignetics vyrábějící palivo ze dřeva, což poskytovalo domácnostem ekologicky čistou energii. I to ho bavilo.

V roce 1992 jeho manželka Muriel zemřela. Po dvou letech se oženil podruhé, s Inez Chapmanovou. A Caltech na něj nezapomněl. V následujícím roce ho odměnil Letecko-kosmickou cenou Françoise-Xaviera Bagnouda. Rektor Thomas E. Everhart prohlásil: „Bill Pickering byl víc než kterýkoliv jiný člověk zodpovědný za úspěch Ameriky ve zkoumání planet – úsilí, které vyžadovalo vizi, odvahu, odhodlání, odbornost a schopnost inspirovat dvě generace vědců a inženýrů JPL.“ Když Pickering slavil v klubu Caltechu devadesátiny, s chutí si zatančil tanec Maorů, původních obyvatel svého rodného ostrova. 

TIP: Příběh orbitální stanice (1): Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Zápal plic však již nepřemohl – zemřel 15. března 2004 ve svém domě v La Cañada Flintridge. O dva dny dřív skonal i jeho syn William Balfour. „Takřka do posledního dne zůstal aktivní a energický ve výuce i v podnikání,“ pronesla o svém kolegovi Victoria Lairmoreová. „Nikdy nezpomalil.“ Jeho práci vyzdvihl také ředitel JPL Charles Elachi: „Doktor Pickering patřil k titánům kosmického programu našeho národa. Právě jeho vedení dostalo Ameriku do vesmíru a otevřelo světu cestu na Měsíc a k planetám.“

Úřady Evropské unie daly zelenou prodeji a používání prvního kompletně umělého srdce (TAH, podle anglického Total Artificial Heart), jehož výrobcem je společnost CARMAT. Má za sebou většinu zkoušek a klinických testů. Závěrečné testy fáze III by měly skončit letos v prosinci. Jeho uživatelem se mohou stát pacienti, kteří nutně potřebují transplantaci srdce, ale nemohou srdce dostat, protože schází vhodný dárce. Jde o celosvětový problém, který má skličující důsledky.

Umělé srdce TAH funguje velmi podobně jako přírodní lidské srdce. Pracuje automaticky a jeho baterie by měly vydržet zhruba čtyři hodiny provozu na jedno nabití. Umělé srdce ale není určené jako trvalá náhrada srdce v případě jeho selhání. Účelem tohoto zařízení je poskytnout pacientovi čas, obvykle 180 dní, během nichž může čekat na vhodného dárce živého lidského srdce. To velmi zvyšuje šance pacienta na přežití takové situace.

TIP: Umělé srdce vyrobené pomocí 3D tiskárny bije, jako kdyby bylo živé

Každým rokem na světě selže srdce takovým způsobem, že je nutná jeho transplantace, asi 24 milionům lidí. Ročně proběhne jen asi 5 400 transplantací. Vhodní dárci dramaticky scházejí. Představitelé CARMATu doufají, že jejich umělá srdce tuto tristní situaci pomohou zlepšit.

Přípravy Německa na použití síly vůči Československu začaly podstatně dříve než v době zářijové krize v roce 1938. Už v červnu předchozího roku totiž ministr války Werner von Blomberg předal velení ozbrojených sil příkaz, aby se Wehrmacht začal chystat na potenciální konflikt se svým východním sousedem. Mladá republika tehdy představovala jediný skutečně demokratický stát střední Evropy, a proto se na její území uchýlila řada uprchlíků z třetí říše. Považovali Československo za bezpečný ostrov, pašovali odtud protinacistickou literaturu a udržovali spojení s levicovými ohnisky odporu.

Diktátorovy cíle

Blomberg nicméně neočekával, že k tažení na Prahu skutečně dojde, a tak se německá branná moc připravovala poměrně nesystematicky a nahodile. Šlo ostatně o první případ, kdy vrcholní představitelé třetí říše uvažovali, jak svou vojenskou sílu užít proti vnějšímu nepříteli. Na 5. listopad 1937 svolal Hitler večerní setkání představitelů armády do říšského kancléřství.

Tématem diskuse mělo být řešení sporů ohledně vyzbrojování Německa, avšak diktátor využil tuto příležitost, aby nastínil další směřování zahraniční a vojenské politiky. Poprvé otevřeně prohlásil, že se ve střední Evropě hodlá chopit iniciativy, jejíž hlavní cíl spočívá v začlenění Rakouska a Československa do německé sféry vlivu. Obě území měla podle diktátorova názoru poskytnout Němcům potřebný životní prostor i zdroje. Žádné pevné datum ovšem führer nestanovil a generálům pouze sdělil, že se tak musí stát nejpozději v letech 1943–1945.

Blesková okupace

Část přítomných důstojníků tyto informace zaskočily. Šéf Luftwaffe Hermann Göring vůdcovy argumenty nadšeně podporoval, Blomberg a vrchní velitel Wehrmachtu Werner von Fritsch naopak varovali před vyprovokováním akce ze strany francouzské armády. Ministr zahraničních věcí Konstantin von Neurath vyjádřil pochybnosti, že na mezinárodní scéně pro obsazení obou zemí vůbec vzniknou vhodné podmínky.

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Berlín nakonec první části svých cílů dosáhl bez jediného výstřelu – v březnu 1938 došlo k anšlusu Rakouska a v září téhož roku mnichovská dohoda přiřkla třetí říši čs. pohraničí. Už během obsazování Sudet však bylo zjevné, že pro Hitlera jde pouze o dočasné řešení a k likvidaci čs. státnosti dříve či později dojde. Nacistický diktátor pomnichovské české země posměšně nazýval Rest- -Tschechei (zbytek Česka) a už 21. října 1938 vydal směrnice k jejich vojenskému zničení. Zároveň prohlásil, že „cíl této akce je nutné vidět v bleskové okupaci Čech a Moravy a v izolaci Slovenska“.

Marné ústupky

V samotném Československu mezitím došlo k výrazným změnám. Odstoupení Sudet mělo totiž dopad na podobu i celkové vnímání armády. Generálové vinili ze ztráty území politiky a volali po omezení vlivu levicových i pravicových stran. Většina velitelského sboru sdílela názor, že ministři selhali a řízení státu by se měli ujmout vojáci. Část politické reprezentace naopak tvrdila, že za eskalaci krize nesou zodpovědnost právě ozbrojené síly.

Nakonec převládl názor předsedy vlády Rudolfa Berana, jenž za jedinou cestu k přežití republiky považoval přijetí většiny požadavků Německa a redukci ozbrojených sil. Hlavním krédem čs. politických lídrů se nyní stalo silného souseda příliš neprovokovat. Plánovaná reforma zahrnovala snížení mírových stavů vojska z 200 000 na 150 000 mužů při zachování dvouleté základní služby. Nová armáda měla být sice menší (počítalo se s tuctem divizí namísto dosavadních třiadvaceti), nicméně moderně vyzbrojená.

Pokračování: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (2)

O reorganizaci velitelé jednali začátkem února 1939 s prezidentem Emilem Háchou, ovšem vývoj událostí tyto plány předběhl. V téže době se totiž ministr zahraničí František Chvalkovský setkal v Berlíně se svým německým protějškem i samotným Hitlerem. Ten dal najevo nespokojenost s vývojem v Československu a bez jakýchkoliv skrupulí prohlásil, že Praze by mělo postačovat 20 000 mužů ve zbrani. Víc prý není potřeba, neboť čs. hranice budou „zaručeny“ jinými mocnostmi. Zároveň führer požadoval zahájit řešení židovské otázky, potlačovat komunismus a odstranit bývalé legionáře z velitelských funkcí a „benešovce“ ze státní správy.

Přijde vám vaření náročné? Britský startup Moley Robotics zašel ještě mnohem dál za robotické mixéry a chytré ledničky. Vyvinuli kompletní robotickou kuchyni, která zcela sama uvaří jídlo, od začátku až do konce. Majitel může jen přihlížet a užívat si souhru robotických technologií. Kuchyně Moley Robotics ale zároveň počítají s tím, že si prakticky každý občas chce uvařit sám a je v nich prostor i pro lidského kuchaře.

Klíčovým prvkem této automatické kuchyně je pár šikovných robotických rukou, které se mohou pohybovat po celé kuchyni, díky systému kolejí, zabudovaných ve stropu kuchyně. Robotické končetiny mají k dispozici soubor potřebných nástrojů a jejich pohyb řídí důmyslné algoritmy, spojené se soustavou kamer a senzorů. Moley Robotics plánují vybavit robotickou kuchyni více než pěti tisíci recepty na nejrůznější pokrmy, na jejichž přípravě spolupracují s šéfkuchaři.

TIP: Konečně užitečný vynález: Robot, který vám uvaří dokonalou večeři

Moley Robotics postavili první prototyp této kuchyně v roce 2015. Letos už jejich robotická kuchyně bude na trhu. Její cenu bude určovat zvolená konfigurace kuchyně. V případě luxusní varianty „Moley R“ přijde robotická kuchyně na zhruba 338 tisíc dolarů, čili asi 7 milionů 300 tisíc Kč. Podle startupu je o jejich kuchyně velký zájem mezi restauracemi, hotely a dodavateli občerstvení.

Když John Antony mluví česky, široce se usmívá. „Já už jsem starý dědek,“ přiznává se silným anglickým přízvukem, „ale česky pořád umím.“ Pak již ovšem 64letý muž hledá slova a raději přechází do kultivované angličtiny. „Česky jsem se naučil od matky, ale mnohem častěji jsme doma mluvili anglicky. Během posledních dvaceti let jsme se však hodně potkávali s Čechy, kteří přicházeli pomáhat na vinici, takže jsem aspoň trochu trénoval.“ 

Asi sto kilometrů od Montrealu, co by kamenem dohodil od hranic s USA, leží uprostřed vlnících se kanadských kopců městečko Sutton a kousek od něj neobvyklá „vesnice“. Najdete tam nejen domy, jež by se dobře vyjímaly na jihočeském venkově, ale také sklepy k nerozeznání od těch moravských, bohaté zasedací a hodovní místnosti, za které by se nemusel stydět renesanční zámek, nebo dokonce vysvěcenou kapli postavenou podle francouzského románského vzoru. To, co však na první pohled vypadá jako miniaturní obec, představuje mnohem víc než jen kopii evropské architektury – jde o zhmotnění nostalgického snu, ubytovacího komplexu a špičkové vinice v jednom.

To, co nemáme

Vinici Chapelle Ste Agnès, tedy „kapli svaté Anežky“, pro české čtenáře nedávno objevil fotograf a cestovatel David Těšínský. „Můj kamarád bydlí v Montrealu a vzal mě autem podívat se k hranicím Spojených států. Cestou jsme míjeli domy, které vypadaly hrozně povědomě. Zastavili jsme, abychom si to místo prohlédli,“ vypráví Těšínský. „Uviděl jsem vystupovat z auta nějakého pána, tak jsem k němu přišel a napadlo mě ho oslovit česky. A on mi česky odpověděl – mluvil trochu lámaně a s přízvukem, ale rozuměl jsem mu dobře. Dali jsme se do řeči a po pár otázkách nás vzal na prohlídku.“ Onen česky mluvící prošedivělý muž byl John Antony. 

Na exkurze jsou v Chapelle Ste Agnès zvyklí, protože jde především o fungující vinici, která produkuje ledová vína. Domy, jež svým stylem odkazují k evropské historii, pak slouží návštěvníkům, zatímco ve sklepení zraje drahocenný nápoj. „Severní Amerika je plná moderní architektury, ta je tady opravdu dobrá,“ vysvětluje John. „Historických budov tu však moc nenajdete. Mnozí vidí něco podobného poprvé.“ 

David Těšínský dodává, že familiární podoba má vliv především na Čechy, kteří do míst zabloudí. „Nejvíc to asi zasáhne ty, kdo žijí v Americe dlouhodobě a moc už se nedostanou zpátky. Je to pro ně jako nostalgie, jíž se lze dotknout. Kdybych zrovna přijel z Česka, tak to na mě tolik nezapůsobí, ale tu nostalgii jsem cítil už po pouhém půlroce v zámoří. Fauna i flóra jsou tam dost podobné a lesy vypadají stejně jako doma, takže jsem se na chvilku skutečně cítil jako někde v Čechách či na Moravě.“

Z Jindřišky Henriettou

Vinice i přilehlé budovy vznikly jen díky neutuchající touze po domově. „Za vším stojí moje matka Jindřiška, která si v Kanadě změnila jméno na Henrietta. Utekla z Československa v roce 1948, hned po komunistickém puči, a v Montrealu si otevřela obchod se starožitnostmi. Jejím snem bylo přinést sem kousek Evropy, kousek něčeho, co měla doma. A odvedla mnoho dobré práce.“ 

Ačkoliv Jindřiška nikdy nevystudovala střední školu, protože utekla uprostřed studií, a v zámoří začínala skromně v dělnických profesích, prokázala obchodního ducha i silnou vůli. Se starožitnictvím nakonec uspěla: Postupně se v Montrealu zařadila mezi nejvyhledávanější obchodníky se starým uměním, což jí zajistilo dost financí na druhý životní projekt – vinici. Musela pro ni však najít vhodné místo. „Blízko Suttonu je jedna cesta, které říkáme ‚Česká ulička‘, kde žila spousta rodin. Většina jich přišla po roce 1948 a po šedesátém osmém přibyli další emigranti. Pořídili jsme tam pozemky a dlouhé roky jsme přijížděli jen na víkendy,“ vzpomíná John. S budováním začali asi deset let po zakoupení prvního kusu půdy v roce 1986. 

„V šedesátých letech koupila matka spoustu historizujícího náboženského umění, což bylo poměrně snadné, protože v Quebecu tehdy rušili řadu kostelů. Uvědomila si, jaká je umělecká hodnota těch věcí. Jenže je těžké je prodat. Řekla si tedy: Jde o krásné kusy a zasloužily by si důstojný domov. A tak pro ně prostě nechala postavit kapli. Jednalo se zřejmě o první kapli vybudovanou v Quebecu za posledních pětasedmdesát let,“ směje se John. Jindřiška pozvala kameníky z Francie a ti stavbu do detailů vyvedli podle vzorů ze své vlasti. 

Vinice roste

Další objekty přibyly záhy. „Hlavní dům vznikl v moravském stylu, podobně jako ten, kde bydlím – oba dostaly krásnou žlutou omítku. Máme také přijímací sál a sklepy, jež napodobují středověkou architekturu,“ vysvětluje John. Jádrem komplexu se však stala vinice, kterou na úbočí vytvořili starou technikou kamenných teras. 

„Jedná se o dva a půl hektaru vinic na osmnácti kamenných terasách. Každá hlava má samostatný sloupek, takže i zakládání je pomalejší. Celá ta dřina trvala čtyři roky, ale vyplatila se. Víno je skvělé a otvírá se odsud nádherný výhled na Spojené státy a horu Jay Peak se sjezdovkou a resortem,“ vysvětluje John, který ušlechtilý nápoj sám vyrábí. „Mimochodem, v sedmdesátých letech tam každý víkend trávili Jiří Syrovátka a Ivana Trumpová. Předtím reprezentovali Československo, ale nakonec utekli a usadili se v Montrealu. Otevřeli si obchod a pracovali jako trenéři, Ivana navíc i jako modelka.“ 

Vínu se v Chapelle Ste Agnès skutečně daří. Specializují se na dezertní bílá, protože pěstovat odrůdy pro výrobu červeného není tak daleko na severu nejlepší nápad, jak podotýká John. „V roce 2006 jsme ve světové soutěži ledových vín v Londýně získali první cenu ve své třídě. A zvítězili jsme i v následujícím ročníku a pak ještě jednou. Takže dezertní vína opravdu umíme.“

Stejně jako v Čejkovicích

Aby měl nápoj kde dozrávat, nechala Jindřiška vystavět sklepy. Právě ty udělaly na Davida Těšínského během prohlídky největší dojem. „Podzemí je obrovské, každý dům má vlastní sklep. A jsou tam nejen sklepy na víno, ale také hodovní sály a noblesní toalety. A dokonce dámský salonek.“ 

Budování rozsáhlých sklepení znamenalo ohromný projekt. Komplex má čtyři a půl patra a každé si vyžádalo rok práce. Jindřiška si však dala záležet, aby bylo i sklepení opravdu stylové: Na valenou klenbu si pozvala řemeslníky z jihomoravských Čejkovic, kteří vyrobili kopii toho, co lze vidět třeba v tamních Templářských sklepech. Kdyby se tedy někdo zázrakem přenesl z veselého posezení u muziky v moravském sklípku do Suttonu, nepoznal by rozdíl. Kromě klasických folklorních motivů zdobí stěny i velké malby se zemědělskou tematikou. „Ty pro nás vytvořil brněnský malíř Marek Latzman,“ vysvětluje John. 

Nad sklepeními pak postupně vyrůstaly další a další budovy. „V roce 2008 vznikl přijímací sál, což zabralo dva roky. Pak přibyla i renesanční věž – tu mimochodem vybudovali Češi, kteří tady v okolí Montrealu žijí. Víte, moje matka si vždycky chtěla postavit zámeček, ale na to už jí vážně nezbyly peníze,“ směje se John. 

Jan Křtitel z Prahy

Povědomý dojem z místa dotvářejí menší artefakty, jako například sochy. „Máme v kapli kopii Pražského Jezulátka, což je dar od jednoho gentlemana z Filipín. Nebo barokní sochu Jana Křtitele původem z Prahy, k níž se váže zajímavá historka. Na jistého amerického profesora si na univerzitě ukazovali prstem, že je komunista – a opravdu byl,“ vypráví John. „Takže se radši rozhodl nějakou dobu strávit za železnou oponou. Usadil se v Praze a dočkal se vřelého přijetí. Krátce po příjezdu ho prováděli po městě, načež se zastavil u jedné sochy, která jej zaujala – ne jako náboženský symbol, nýbrž coby umělecké dílo – a povídá: ‚To je krása!‘ No a ráno ji našel u dveří. Nakonec už měl Československa plné zuby a odstěhoval se zpátky do USA, i se sochou. Když zemřel, zdědila ji jeho dcera, dnes univerzitní profesorka. Moje teta Hela se s ní seznámila a zjistila, že paní cítí vinu, že socha před lety jen tak zmizela ze své domoviny. A tak ji věnovala do naší kaple.“ 

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Na dotaz, zda se bude „vesnice“ v budoucnu rozšiřovat, však John kroutí hlavou. „Vinici nevlastním jen já, ale dělí se mezi čtyři příbuzné. Na projektu měla zájem především moje matka a já, zbytek rodiny už takové nadšení nesdílí – hlavně kvůli financím, protože jsme utráceli víc, než jsme si mohli dovolit. Když tedy matka v roce 2015 zemřela, nabídli jsme vinici k prodeji. Zatím se nám ale nedaří najít kupce, i když loni to skoro vyšlo. Chceme někoho, kdo by dokázal ocenit vše, co tu vzniklo. Kdybyste náhodou věděl o nějakém milionáři, dejte mi vědět, ano?“ směje se Antony. 

Tzv. absolutní teplotní škálu nepoužívají preferenčně pouze astronomové: Má velké uplatnění ve všech odvětvích fyziky. Odvozuje se totiž přímo od termodynamických vlastností látek a v jistém smyslu jde o parametr odpovídající vnitřní energii. Například tlak plynu je tudíž – v idealizovaném případě – násobkem termodynamické teploty systému, podobně jako střední kinetická energie částic plynu.

TIP: Proč je vesmír tak chladný?

Absolutní teplotní škálu zavedl v polovině 19. století lord Kelvin (vlastním jménem William Thomson) a nastavil ji tak, aby její nulový bod odpovídal nedosažitelnému, zcela klidovému stavu a velikost jednoho dílku se rovnala dílku Celsiovy stupnice, která je zhruba o sto let starší. V důsledku toho se přepočet mezi oběma škálami zjednodušil: Celsiovy stupně dostaneme, když vezmeme hodnotu v Kelvinech a odečteme číslo 273,15.

Důvodem vzniku nového systému bylo odstranění záporných hodnot při fyzikálních výpočtech. Právě ve fyzice a jí příbuzných vědách se z těchto důvodů používá dodnes. Jediná ze všech stupnic se neoznačuje ve stupních, ale přímo v Kelvinech. Pokud ale narazíte na stupně Kelvina ve starší knize, není to špatně, až do roku 1968 to bylo přípustné.