Až se jednou a doufejme, že brzy, vznese monumentální nosná raketa SLS (Space Launch System), její první stupeň budou pohánět čtyři raketové motory RS-25 na kapalné palivo, které původně používaly americké raketoplány Space Shuttle. Odborníci NASA v posledních letech tyto motory testují a adaptují pro nové využití.

Předposlední test motorů tohoto typu proběhl 28. února 2019, kdy pozemní zážeh motoru trval 510 sekund. V sobotu 16. ledna 2021 se odehrál zatím poslední test motorů RS-25. Pozemní zážeh měl trvat o něco déle než 8 minut, test byl ale v 67 sekundě předčasně ukončen.

Program Artemis je za dveřmi

Nový test motorů RS-25 proběhl v centru Stennis Space Center ve státě Mississippi. Specialisté NASA teď samozřejmě vyšetřují příčiny, kvůli nimž muselo dojít k přerušení testu. Bez ohledu na problémy, které bude nutné vyřešit, představuje tento test významný milník v přípravě rakety SLS pro let na Měsíc v programu Artemis. 

TIP: Směr Měsíc! NASA znovu úspěšně otestovala mohutný motor pro raketu SLS

Podle vyjádření NASA nešlo o fatální neúspěch. Jejich inženýři získali množství důležitých dat o průběhu odpočtu, zážehu motorů, i z průběhu zážehu, byť byl mnohem kratší, než původně plánovali. Nepochybně jim tato data přijdou k užitku, protože mnoho času do startu první mise programu Artemis už nezbývá. V tuto chvíli stále platí, že první raketa SLS s lodí Orion bez lidské posádky poletí do vesmíru ještě před koncem letošního roku.

Pod taktovkou Féničanů vznikl na půdorysu několika rybářských osad v 9. století před naším letopočtem a brzy si zdejší obyvatelé vydobyli dvě prvenství. Platili za nejlepší rybáře v celém Středozemním moři a také za nejlepší zpracovatele ryb. Na zdejším rybím trhu bylo k dostání cokoliv, co mělo krunýř, chapadla nebo ploutve. A bylo to vždy čerstvé.

Pomsta za Kartágo

Dílem proto, že zdejší obchodníci vybudovali pro své šupinaté úlovky bazény protékané mořskou vodou. A na tento starověký aquapark pak navazovaly nejrůznější zpracovatelské závody. Zdejší fermentovaný garum patřil k nejvyhlášenějším a dozrával ve stovkách kamenných nádrží.

Úspěch s sebou pochopitelně přináší nejen peníze, ale i problémy. Neapolis-Nabeul byl do značné míry „otevřeným“ městem se smíšenou populací, kde poměrně v míru nažívali kromě Féničanů i Řekové a Římané. Což ovšem změnila třetí punská válka, jež přinesla zhoubu Kartágu. Bohužel Nabeul stál na jeho straně. Když Římané roku 146 př. n. l. srovnali svého kartaginského rivala se zemí, jejich nevraživost se obrátila k těm, kdo jej podporovali. 

TIP: Konec africké perly: Proč Římané zničili starověké město Kartágo?

Na Nabeul bylo uvaleno obchodní embargo. Jeho dvacetihektarový přístav byl blokován, aby obyvatelé poznali bídu. Jméno zrádného města bylo vymazáno ze záznamů a kronik. Takže když roku 365 zasáhlo celé tuniské pobřeží ničivé tsunami a překrylo Neapolis metry vodní hladiny, nebylo už nikoho, kdo by si jej pamatoval. Jeho příběh vlastně známe jen díky římskému vojákovi Ammienu Marcellinovi, který si navzdory zákazu přece jen o proradném Nabeulu něco poznačil. I tak bylo překvapení italských archeologů, kteří v roce 2017 zbytky původního města hned v sousedství dnešního Nabeulu objevili, naprosto dokonalé. 

Do rychlosti reakce se významně promítá doba, během níž smyslový orgán zpracuje signál přicházející z vnějšího prostředí. Různé smyslové orgány pracují různě rychle, a proto se rychlost reakce na zvuk liší od rychlosti, s jakou zareagujeme na zrakový podnět. Různě rychle pracují i smyslové orgány různých živočichů. Nápadné rozdíly jsou patrné v práci oka.

Moucha proti „projektilu“

K měření rychlosti, s jakou pracuje zrak, se využívá skutečnosti, že pomalu blikající světlo vnímáme jako řadu jednotlivých záblesků. Když blikání nabere na rychlosti, jednotlivé záblesky nám splynou a vnímáme je jako nepřerušené světlo. U člověka k tomu dochází při více než 60 záblescích za sekundu. Pes má tuto hranici posunutou na 80 záblesků za sekundu. To je zřejmě důvod, proč psi většinou nepatří k náruživým televizním divákům. Na rozdíl od nás nevidí na obrazovce plynulý děj, ale sérii rychle se střídajících statických záběrů. Nás by také nebavil film rozložený do mnoha „diapozitivů“. 

Mouše domácí (Musca domestica) splynou jednotlivé záblesky ve stálé světlo až při 250 záblescích za sekundu. Proto je tak těžké mouchu chytit. Její oko pracuje čtyřikrát rychleji než naše a moucha tak žije ve „zpomaleném světě“. Naše pokusy ji plácnout nemají velkou šanci na úspěch, protože jsou pro muší oko beznadějně pomalé. Moucha dokáže uhnout úderu se stejnou lehkostí, s jakou se hrdinové sci-fi filmu Matrix vyhýbají ve zpomaleně plynoucím čase vystřeleným projektilům.

Svižníkův běh naslepo

Rychlost práce oka je poplatná věku. Ve stáří se snižuje. Lze ji ale ovlivnit tréninkem. Například hokejoví brankáři trénovaní v chytání prudce vystřelených puků mají práci oka o něco rychlejší než netrénovaní lidé. Mnohem důležitější jsou ale vrozené parametry práce oka. Ty nám kladou limity, jež objektivně nedokážeme překročit bez vážných následků. Například jezdci formule 1 nebo piloti tryskových letadel se pohybují rychlostmi, které se blíží hranici lidských možností s ohledem na rychlost zpracování obrazu okem a mozkem. Pokud bychom tyto rychlosti dále zvyšovali, ocitali by se jezdci a piloti v podobné situaci jako brouk svižník Cicindela hirticollis.

Svižník běhá rychlostí asi 8 km/h. Nevypadá to jako závratné tempo, ale brouk urazí za sekundu vzdálenost, která odpovídá 120násobku délky jeho těla. Nejrychlejší sprinteři současnosti nepřekonají za stejnou dobu více než pětinásobek své tělesné výšky. Kdyby měl světový rekordman v běhu na sto i dvě stě metrů pádit tempem srovnatelným se svižníkem, musel by vyvinout rychlost 770 km/h. 

Svižník nemá na tak rychlý běh dostatečně rychlé oči. Při špičkové rychlosti nestačí jeho zrak zpracovávat obraz a brouk běží naslepo. Proto je nucen čas od času zastavit, aby se rozhlédl, kam vlastně uhání a kde se mezitím ocitla vyhlédnutá kořist.

Rychlé a pomalé oči

Rychle pracující oko a „pomalý tok“ času jsou typické pro malé tvory s vysokou úrovní látkové výměny. Malé tělesné rozměry zrychlují cestu nervových vzruchů, které nemusí putovat na velké vzdálenosti. Vysoká úroveň metabolismu zásobuje nervový systém dostatkem energie pro jeho činnost. Drobní tvorové s intenzivní látkovou výměnou mívají ovšem krátký život. Vzhledem k tomu, že jim čas plyne několikanásobně rychleji než nám, není ale jejich subjektivní délka života zase tak jepičí.

K živočichům s rychlýma očima patří sysel zlatavý (Spermophilus lateralis) a z ptáků holub skalní (Columba livia) nebo špaček obecný (Sturnus vulgaris). Pro tyto ptáky je „rychlé oko“ důležité pro pohyb ve velkých hejnech, kde při společném letu a náhlých obratech hrozí vzájemné kolize.

TIP: Rychlejší než myšlenka: Proč v rychlosti reakce se zvířaty prohráváme?

Zatím nejpomalejší oko odhalili vědci u bezobratlého mořského korýše Booralana tricarinata. Ten je s to rozlišit nejvýše 4 záblesky za sekundu. K dalším tvorům s „líným okem“ patří úhoř říční (Anguilla anguilla), který má rychlost práce oka omezenou nízkou úrovní látkové výměny. Ryba by rychlejší oko nedokázala zásobovat dostatkem energie. Z podobných důvodů má zřejmě pomalý zrak i kožatka velká (Dermochelys coriacea). Té ale pomalé oko nevadí, protože se živí pomalu plovoucími medúzami a ty i s tímto „handicapem“ polapí bez větších problémů.

Kvazary jsou mohutně zářící jádra aktivních galaxií, které pozorujeme ve vzdáleném vesmíru. Některé z nich jsou opravdu hodně daleko. Tým astronomů, který vedl Feige Wang z americké University of Arizona, nedávno pozoroval kvazar, který je nejvzdálenějších ze všech ve známém vesmíru.

Kvazar, který nese označení J0313-1806, je od nás vzdálený úctyhodných 13,03 miliardy světelných let. To znamená, že pozorujeme záření kvazaru z doby, kdy bylo našemu vesmíru jen asi 670 milionů let. Jinými slovy, stáří vesmíru bylo tehdy pouhých 5 procent oproti době, která uplynula od Velkého třesku do současnosti.

Gigant v raném vesmíru

Nově objevený kvazar poráží předchozí držitele titulu nejvzdálenější kvazar o „pouhých“ 20 milionů světelných let. Supermasivní černá díru v „motoru“ tohoto nového kvazaru má ale dvojnásobnnou hmotnost. Její hmota odpovídá 1,6 miliardám Sluncí. Pozorování kvazaru J0313-1806 tak představuje další pádný důkaz toho, že ve velmi mladém vesmíru existovaly ohromně hmotné supermasivní černé díry.

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvazaru, široký jako celá galaxie

Bohužel stále platí, že se soudobými modely vzniku a růstu černých děr nedokážeme vysvětlit, kde se vzala tak velice hmotná supermasivní černá díra v tak mladém vesmíru. Výpočty nevycházejí, ani když vědci „umístí“ vznik této černé díry do extrémně časné doby 100 milionů let po Velkém třesku a nechají ji v modelu růst nejvyšší možnou rychlostí. Vše nasvědčuje tomu, že musíme hledat doposud neznámé mechanismy vzniku gigantických černých děr v raném vesmíru.

Že je jedinečná, si 17letá Maci Currinová z Texasu začala uvědomovat poté, co jí nestačila standardní nabídka obchodů a legíny si musela nechat vyrábět na zakázku. Záhy bylo jasné, že má dokonce rekordní končetiny: Její pravá noha měří 134,3 cm a levá 135,3 cm. Maci tak získala zápis v Guinnessově knize, coby ženy s nejdelšíma nohama a překonala ruskou modelku Jekatěrinu Lisinu s nohama dlouhýma 132 cm.

TIP: Bujná hříva kalifornského modela si vysloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů

Dívka měří 208 centimetrů a dolní končetiny tvoří přes 60 procent její výšky. Její rodina je vcelku vysoká, nikdo ze sourozenců ale nevyrostl tak jako ona. Maci nejen že přerostla matku, která měří 170 centimetrů, ale i otce s jeho výškou 198 centimetrů. Mladá Američanka přiznává, že jí výjimečné končetiny komplikují život nejen při nakupování – na základní škole ji šikanovali, do dveří se musí sklánět, těžko se jí usedá do auta… Přesto ostatním „nestandardním“ ženám vzkazuje, ať se mají rády a hrdě vyčnívají z davu.

Ověnčené přísloví praví, že v životě lidském existují jediné dvě jistoty: smrt a daně. Nejinak tomu bylo i ve středověku, ale na rozdíl od dnešního organizovaného způsobu navázaného na finanční cyklus státu vládl v tehdejším výběru daní značný chaos. Daňová povinnost byla často kolektivní a měla charakter jednorázového poplatku. Jelikož s výjimkou dávek vrchnosti neexistoval žádný pravidelný interval, znamenal příchod výběrčího pro města často překvapení. 

Daně se vztahovaly na celou obec, která zmíněnou zátěž obratem rozložila mezi obyvatele. Poměr daní k příjmům jednotlivých měšťanů ani metodu pro jejich výpočet dnes již v podstatě nedokážeme zjistit. Nefungoval žádný daňový aparát ani jednotné a přehledné účetnictví. Daně v obci vybírali měšťané pověření radou, bez nějaké zvláštní kvalifikace.

Bez úspor je zle

Města vypisovala daně spontánně podle momentálních potřeb. Fungování obce pak určovala aktuální hotovost v pokladně: Pokud se v ní nacházel dostatek „tvrdé měny“, rada peníze investovala, půjčila nebo je použila na uhrazení daní. Města však neplánovala dopředu ani nevytvářela úspory, a případný požár tak představoval katastrofální zásah, neboť obvykle vyústil v bankrot. Obec neměla finanční rezervy na obnovu a daně musela vybírat výlučně od měšťanů, jejichž majetku se oheň nedotkl. 

Občas rada nevypsala daně vůbec, zatímco jindy i několikrát v roce, přičemž každá z dávek se mohla platit jinak. Zpočátku se daně odváděly v komoditách, ve střední Evropě typicky v medu. Teprve za Přemysla Otakara II. přešla česká města na vypisování finančních dávek: Mohlo se jednat o groš z každé kopy grošů majetku, případně o dva groše za dům, vše bez jakékoliv předvídatelnosti co do výše a frekvence. Daň se také mohla týkat jen určité čtvrti nebo být vypsána jako dávka od městských cechů, kdy zasáhla tvrději méně početné a méně výnosné profese.

Cesta k pokroku

Výzkumy ukazují, že za vrcholného a pozdního středověku daně ekonomice spíš prospívaly. V důsledku jejich zvyšování musela města a vrchnost víc produkovat, takže se rozšiřovala plocha obdělávané půdy i počet výrobků, hledaly se vývozní trasy a zaváděly se inovace. Tlak na efektivitu se stal motorem výkonnějšího hospodaření. Přechod na peněžní daně pak vyústil v zánik staletého směnného obchodu, který nahradily mnohem praktičtější mince. 

TIP: Proti nemoci i ničivému požáru: Historie pojišťovnictví sahá až do časů Babylóňanů

„Daňový tlak“ vládců, jenž zesílil po morových ranách, vedl nakonec v 15. století ke zrodu mezinárodního obchodu a bankovnictví. Navzdory nárůstu populace se však obyvatelům měst kvůli vyššímu zdanění nežilo výrazně hůř – naopak, snaha o produktivitu potažmo zlepšovala i jejich životní úroveň.

Život v hejnech nabízí rybám celou řadu výhod, od spolupráce při hledání potravy a snadnější migraci, až po ochranu před predátory. Chování hejna, které je na první pohled mimořádně složité, přitom neřídí žádné vůdčí ryby a jednotlivé ryby mezi sebou ani nekomunikují. Ryby v hejnu se ve skutečnosti navzájem spontánně koordinují, podle toho, co vidí kolem sebe. Výsledkem je pak na pohled uspořádané kolektivní chování celého hejna.

Kolektivní chování nesmírně zajímá tvůrce robotů a algoritmů ovládajících jejich chování. Tým odborníků z několika amerických institutů hledal inspiraci u bodloků, jejichž hejna jsou ozdobou korálových útesů. Vědci postavili miniaturní robotické rybky „Bluebots“, jejichž hejna se chovají jako živá.

TIP: Organická robotika: Syntetického perutýna pohání elektrická krev

Každý robotický bodlok je velký jen 13 centimetrů. Vybavený je dvěma širokoúhlými kamerami a třemi nápadnými LED světly. Díky sofistikovaným algoritmům mají tyto umělé rybky neustálý přehled o své pozici vzhledem k ostatním rybkám. Na základě těchto dat pak algoritmy vytvářejí „hejnové chování“, jakým je shlukování rybek nebo naopak jejich rozptylování či plavání v kruhu. Podobná robotická hejna by se mohla uplatnit například při pátracích operacích, monitorování prostřední nebo při výzkumu chování ryb. 

Ještě v 18. století ohromovali evropské obyvatelstvo například černoši nebo jedinci z exotických etnik, kteří se zdobili tetováním či piercingy. Zhruba v téže době se také poprvé objevil fenomén kočovných cirkusů a jejich provozovatelé rychle zjistili, že spolehlivý zájem veřejnosti zajistí příslušníci cizokrajného národa. Popularita těchto vystoupení dosáhla vrcholu ve viktoriánské Anglii, už tehdy bylo ovšem nutné oslovit zmlsané publikum něčím bizarnějším než jen odlišnou barvou kůže.

Panoptikum osudů

Dvacet let před vypuknutím války mezi Severem a Jihem se na newyorské Broadwayi otevřelo muzeum, které se mělo zapsat do historie a stát se jednou z nejúspěšnějších institucí svého druhu. S jeho myšlenkou přišel teprve 31letý Phineas T. Barnum, jenž si již během dřívější kariéry provozovatele cirkusů vysloužil přezdívku „princ humbuku“. Díky svým kontaktům dokázal ze všech koutů světa shromáždit osoby představující bez výjimky hříčky přírody. 

Před americké publikum tak roku 1842 předstoupil třeba Řek George Costentenus, jehož kůži pokrývalo 338 tetování. Pouze dvou míst jeho těla se jehla nedotkla – uší a chodidel. Měl jediný úkol, ohromovat návštěvníky svým dramatickým osudem. K tetování údajně přišel po únosu domorodými kanibaly, kteří mu dali na výběr: Buď se nechá takto zkrášlit, nebo ho rozřežou na malinké kousíčky… 

Vousy, nadváha a zakrslost

Nemenší pozornost si vysloužila Švýcarka Josephine Clofullia s více než 15centimetrovými vousy. Právě „vousaté dámy“ se v 19. století řadily mezi oblíbené atrakce většiny panoptik a totéž brzy platilo pro tzv. tlusté dámy, tedy ženy trpící morbidní obezitou. Jednu takovou mělo samozřejmě i Barnumovo muzeum: Při výšce 150 cm vážila Celesta Geyerová 266 kg. Jiné „exponáty“ však zajišťovaly zmíněnému podniku exkluzivitu. Například v říjnu 1860 šokovali návštěvníky bratři Chang a Eng Bunkerovi, kteří se zapsali do dějin jako první veřejně známá siamská dvojčata. 

Vcelku běžně se naopak objevovaly osoby postižené mikrocefalií, tedy nedovyvinutým mozkem a nepoměrně malou hlavou vůči zbytku těla. Nedostatečný vzrůst obecně znamenal jedinečný „tahák“: Například k nejoblíbenějším atrakcím muzea patřil chlapec měřící pouhých 66 cm, později známý jako General Tom Thumb neboli „generál paleček“. Pestrý lidský soubor pak doplňovala výstava vycpaných zvířat a voskových figurín, akvárium či velmi populární bleší cirkus.

Pravda je vedlejší

Nutno dodat, že pro podnikatelský úspěch Barnum neváhal zneužít lidskou důvěřivost a již tak značně šokující realitu si ještě přikrášlit. Návštěvníky čekala prohlídka vedená vyškoleným zaměstnancem, který měl za úkol podávat zasvěcený výklad, přičemž používal řadu nesmyslných, ale odborně znějících lékařských termínů. Příběhy spojené s jednotlivými „exponáty“ zpravidla vzešly z Barnumovy fantazie a jejich protagonisté s nimi pouze souhlasili. I výše zmíněný osud tetovaného George byl s největší pravděpodobností smyšlený. 

Člověka s chybějícími končetinami označoval Barnum jako „hadího muže“, jindy zas najal bývalou slepou otrokyni a neváhal tvrdit, že je jí 160 let. Podobně balamutil v případě „generála palečka“: Prezentoval ho jako jedenáctiletého – patrně i proto, aby mohl během vystoupení beztrestně konzumovat pivo – i když ve skutečnosti mu byly pouhé čtyři roky. Vedle osob trpících různými fyzickými vadami pak bez okolků umístil třeba stvoření, které vydával za opravdovou mořskou pannu. Šlo však o vycpané opičí torzo s rybím ocasem. 

Znetvoření a bohatí 

Z dnešního pohledu se zdá muzeum s živými lidmi naprosto nepřípustné. Před sto lety však převažovalo mínění, že na vystavování lidských anomálií není nic špatného. „Exponáty“ navíc za své účinkování v nejrůznějších show dostávaly řádně zaplaceno: Zaměstnanci Barnumova muzea si přišli na solidní mzdu, srovnatelnou se současnými výdělky vrcholových sportovců. Koneckonců se řadili mezi skutečné celebrity a znal je celý New York. Měli tak daleko úspěšnější kariéru, než by se jim nejspíš poštěstilo, kdyby se svým postižením zůstali odkázáni sami na sebe. 

Většina z nich dostávala 25–50 dolarů týdně, zatímco průměrná týdenní mzda ve Spojených státech tehdy činila 16 dolarů. Ti nejúspěšnější však vydělávali ještě násobně víc: Třeba malý General Tom Thumb bral týdně až 150 dolarů a tetovaný muž, který o svém životě vydal i úspěšnou knihu, si prý přišel dokonce na tisícovku. Tuto „lidskou“ stránku podnikání je třeba vyzdvihnout, dojde-li na srovnání s jiným zábavním fenoménem tehdejší doby, tzv. etnologickými expozicemi. 

Sobi a sloni na pochodu

Jedním z průkopníků velice specifického oboru se stal německý podnikatel Carl Hagenbeck, který ve druhé polovině 19. století obchodoval s exotickými zvířaty a dodával je do zoo po celém světě. Když se jeho byznys začal zadrhávat, přítel mu vnukl myšlenku na oživení: Kromě divokých šelem a kopytníků by mohl z dalekých krajin vozit i tamní obyvatele… Hagenbeck se proto vydal na sever Evropy a vrátil se s šesti Laponci a sobím stádem. Roku 1874 tak vznikla putovní expozice, kde mohli návštěvníci na vlastní oči spatřit obyčejný život lidí ze vzdálených končin – přímo před publikem domorodci lovili, stavěli si obydlí a věnovali se každodenním činnostem. 

Počin slavil nebývalý úspěch a Hagenbeck, povzbuzen novým impulzem, neváhal své aktivity rozšířit. Německé veřejnosti tak představil například Núbijce či Berbery ze súdánských pouští a jako velice zdařilou hodnotil expozici v hamburské zoo, kam na nějakou dobu nastěhoval labradorské Inuity. Z Cejlonu si záhy obstaral bezmála 70člennou skupinu domorodců včetně 25 slonů a nechával je vystupovat po Evropě coby živoucí ukázku exotického etnika. 

Lidé jako zvířata

Myšlenka lidských zoo se brzy rozšířila a uchvátila nejednoho podnikavce. Například vedení zoologické zahrady v Cincinnati umístilo v roce 1896 na celé tři měsíce do jednoho z výběhů skupinu Siouxů. Na Světové výstavě konané roku 1889 v Paříži byla zas k vidění domorodá vesnice obývaná čtyřmi stovkami převážně nahých či polonahých černochů – a podle oficiálních statistik je tehdy vidělo 28 milionů návštěvníků. 

Bizarní tradici nepřerušilo ani nové století: Ještě v roce 1904 se na výstavě u příležitosti letní olympiády v Saint Louis mohli lidé „kochat“ pohledem na skupinu filipínských Igorotů. Šlo o svéráznou připomínku, že se ostrovní stát krátce předtím proměnil v jedno z amerických zámořských území. 

Církev zachraňuje

V dobách, kdy neexistovaly organizace, které by podobné praktiky odsoudily, se mnozí ředitelé ve snaze zvýšit popularitu své zoo zaštiťovali snahou vzdělávat obyvatelstvo. Cílem bylo poukázat na rozdíly mezi „vyspělou“ civilizací reprezentovanou Evropany či Američany a zaostalým zbytkem světa, obývaným přírodními národy. Příslušné popisky je proto uváděly jako živoucí ukázku vývojového mezičlánku mezi lidoopem a člověkem. 

TIP: Muzeum nechutných jídel: Býčí penis, shnilý sýr i víno z myších mláďat

Coby symbol zmíněné praktiky smutně proslul pygmejský mladík Ota Benga, kterého jedna z newyorských zoo odkoupila v roce 1906 od obchodníka s otroky a umístila jej přímo do pavilonu primátů. Kurátoři ho navíc přiměli používat luk a šípy, vyrábět si vlastní oděvy či spát v závěsném lůžku, čímž měl v návštěvnících vzbuzovat dojem kulturní zaostalosti. Černoch zůstal v zajetí několik měsíců, než se po tvrdé kritice církve dočkal svobody. 

Novým ptačím rekordmanem se letos stal břehouš rudý, když na své cestě z Aljašky na Nový Zéland pokořil vzdálenost 12 070 km, a to za 11 dní nepřetržitého letu. Zmíněný druh tráví léto v Arktidě, kde hnízdí, páří se a hoduje na měkkýších, korýších i červech, aby si vytvořil zásoby na dlouhou pouť. Poté zamíří na Zéland, stráví tam teplou zimu a v březnu se podél východního pobřeží Asie vrací na sever. Nad nekonečnou hladinou oceánu, kde není pevnina na dohled, se navíc opeřenci zřejmě orientují pomocí jakéhosi vnitřního kompasu reagujícího na magnetické pole Země.

TIP: Které suchozemské zvíře urazí při migraci největší vzdálenost?

Dřívější studie kanadských vědců ukázaly, že cestování na velké vzdálenosti není cizí ani maličkým pěvcům. Drozdi a jiřičky sice váží jen pár desítek gramů, jejich letecké výkony jsou ale ohromující. Za jeden den dokáží urazit až několik set kilometrů.

Ignáci Hamrovi bylo v roce 1929 teprve 22 let. Pocházel z dělnické rodiny, jež žila v malebném městečku Červený Kostelec v Podkrkonoší. Společně se čtyřmi sourozenci a rodiči obýval nevelký byt o dvou místnostech v Sokolské ulici. Začátek roku 1929 byl pro něj zcela obyčejný. Snad jen tuhé mrazy, které tehdy po celé zemi panovaly, znamenaly vytržení z běžného života. Každý den však měl týž rytmus: práce, hospoda, spánek. Výdělek nebyl velký, ale postačoval mu. Dokonce si mohl dovolit část peněz ukládat do místní spořitelny. 

Práce v tiskárně Josefa Doležala ho bavila. Přesto zkraje roku nebyla situace v podniku příliš radostná. Závod měl vlastní knihařský úsek o 60 lidech. Ti vstoupili 13. února 1929 do stávky pro nedodržování kolektivní smlouvy a žádali navýšení platů. Přestože Ignác příliš nevěřil ve zdar takového konání, vedení společnosti skutečně platy navýšilo. Díky tomuto přilepšení ho příliš neznervózňovalo, když se mezi jeho přáteli koncem března povídalo, že v Americe to „skřípe“ a že se hodně mluví o finanční krizi v celém světě. „U nás k tomu nedojde, Amerika je přeci jen dost daleko,“ neustále opakoval. Že by k nějaké krizi dojít mohlo, si tehdy připouštěl jen málokdo. Vždyť kam oko v Kostelci dohlédlo, všude se stavělo, přebudovávalo, podniky hlásily dobré hospodářské výsledky. 

Tiskař v nouzi

V říjnu byl Ignác pověřen přípravou oslav k dvacetileté existenci tiskárny. Uskutečnily se 18. října za účasti osobností města a 120 zaměstnanců firmy. Její majitel Josef Doležal během slavnostní řeči prohlásil, že je hrdý na to, jak se závodu daří, a že „jen těžko se dá nyní mluviti o nějaké krisi“. Bohužel se mýlil. Neuběhly ani dva týdny, a všechny noviny psaly o pádu newyorské burzy. Ignác zatím nemohl plně pochopit význam zpráv, které informovaly o senzačních úpadcích, vlivu na evropské burzy a podobně. Tragédie se naplno projevila až v průběhu příštího roku 1930. Doležalova tiskárna pojednou začala ztrácet stálé zákazníky. Velmi lukrativní zakázky domluvené v předchozím roce byly najednou rušeny a Josefu Doležalovi nezbývalo nic jiného, než začít propouštět zaměstnance, na jejichž mzdu již neměl peníze. 

Přestože Ignác v tiskárně nadále pracoval, byl vyplácen spolu s dalšími spolupracovníky nikoliv penězi, nýbrž naturáliemi. Každý měsíc si tak domů odnášel lihoviny, uzeniny a oděvy. V roce 1931 ale přišel o místo i on. Peníze, které si pečlivě ukládal ve spořitelně, musel už dávno vybrat, aby zaplatil nájem za byt a nakoupil svým sourozencům a rodičům to nejnutnější. Jako každý z propuštěných dělníků se hlásil na městském úřadě a žádal o podporu. Příslušný úředník rozhodl, zdali se práce dotyčného může městu hodit, a pokud ano, měl nárok na poukázky zvané žebračenky.

TIP: Velká krize: Když měla Amerika volno

Ignác byl zaměstnán na opravách městských cest, přičemž za každý den, který odpracoval, dostal poukázku v hodnotě 10 Kč, za niž si mohl vyměnit potraviny. V nuzných podmínkách žil až do roku 1934. Poté byl přijat zpět do tiskárny, která se tou dobou dostala z nejhorší situace a začala ve velkém tisknout svaté obrázky, jízdní řády, plakáty a obaly na gramodesky, které postupně exportovala do celého Československa a Evropy.